Page 1

ZAŘÍKÁVAČI KONÍ Václav Bořánek Barbora Krýsová

Nakladatelství koněmilné literatury HARMONY


ZAŘÍKÁVAČI KONÍ Václav Bořánek Barbora Krýsová

Nakladatelství koněmilné literatury HARMONY 2006


Zaříkávači koní

Copyrihgt © 2006 by Václav Bořánek, Barbora Krýsová, vydání první Vydalo nakladatelství koněmilné literatury HARMONY www.nakladatelstviharmony.cz e-mail: harmony@nakladatelstviharmony.cz tel: 724 182 369 Typografie a technická redakce © Václav Bořánek, 2006 Editors © Lucie Zikmundová, 2006 Překlad na str. 9: Alena Jindrová-Špilarová Překlady v textu: Barbora Krýsová vytiskl: TYPOS, tiskařské závody, a.s. výrobní závod Cheb Karlovarská 140/32 350 02 CHEB ISBN: 80-903484-2-4


Vฤ›novรกno Aris.


V mém věku trvá déle než dřív vrátit se domů na kopec. Pokud však člověk nespěchá, všimne si často věcí, které by jinak neviděl. A tak mi to nevadí. Bill Dorrance


OBSAH 1. Úvod 10 2. Nenápadná revoluce

14

3. John Solomon Rarey

18

4. Tom Dorrance 32 5. Bill Dorrance

40

6. Leslie Desmond

44

7. Ray Hunt 52 8. Pat a Linda Parelli

68

9. Bryan Neubert

72

10. Clinton Anderson

76

11. Buck Brannaman

78

12. Co s tím...

86

91

13. Použitá literatura


Koně se kdysi volně toulali. Milion let před zrozením člověka se pásli na nekonečných pláních vysoké trávy a přecházeli do jiných kontinentů po skalnatých mostech, které časem přerušil ustupující led. Nejprve poznali člověka jako lovná zvěř lovce, neboť dávno předtím, než je začal používat jako prostředek k zabíjení jiných zvířat, zabíjel pro maso i je. Malby na stěnách ukazují, jak to dělal. Lvi a medvědi se otočí proti člověku čelem, aby se bránili, a právě v tom okamžiku je lovec probodl kopím. Ale kůň je tvor, který se dá na útěk a nebojuje, a jeho útěk využíval člověk s jednoduchou smrtonosnou logikou k tomu, aby ho zahubil. Zaháněl celá stáda na skály, odkud zvířata padala střemhlav dolů a zabíjela se. O tom svědčí nálezy polámaných kostí. A i když se později přibližoval ke koním s předstíraným přátelstvím, jejich vztah bude vždycky křehký, neboť strach, který se jim vryl do srdce, je tak hluboký, že se nedá vykořenit. Od toho okamžiku v neolitu, kdy dostal kůň poprvé ohlávku, se mezi lidmi přece jen občas našli někteří, kteří to chápali. Dovedli nahlížet do duše zvířete a ošetřit rány, jež tam nalezli. Lidé je občas považovali za čaroděje a snad jimi opravdu byli. Někteří prováděli čáry a kouzla s vybělenými kostmi ropuch vytažených při měsíčku z potoka. Jiní prý dovedli jediným pohledem přikovat kopyta spřežení k zemi, kterou oralo. Byli mezi nimi i cikáni a komedianti, šamani a šarlatáni. A ti, kterým tato schopnost skutečně byla dána, ji zpravidla moudře střežili, neboť se říkalo, že ten, kdo dovede ďábla vyhnat, by ho mohl také přivolat. Majitel, jemuž jste uklidnili koně, vám pak třeba potřásl rukou a potom tancoval kolem hranice, na které vás na návsi upalovali. Pro ta tajná slova, jež tiše říkali do nastražených a neklidných uší, se tito lidé běžně nazývali „zaříkávači“. Nicholas Evans


10

ÚVOD Domestikace koně začala někdy před šesti tisíci lety. Od té doby se člověk pokoušel postavit most nad propastí, která ho oddělovala od koně. Člověk jako lovec a predátor na straně jedné a na straně druhé kůň jako plnohodnotná bílkovina. Důvod byl jednoduchý. Člověk potřeboval koně. Ke svému přežití potřeboval jeho sílu, rychlost a vytrvalost. Příroda však koně naprogramovala jako něco jiného než vděčného služebníka lidí. A tak člověk zvolil svůj nejobvyklejší nástroj dorozumění: hrubou sílu. Bylo to surové, nedostatečné a nehodné vznešeného účelu. Síla však zůstala základem jezdectví po dlouhá staletí. Letmý pohled do historie domácích zvířat vám prozradí, že historie našeho vztahu s koňmi je do jisté míry jedinečná. Například na velmi slavných jeskynních malbách (je jich něco přes 200), které se táhnou jižní Francií a severním Španělskem, je kůň zobrazovaný jako nadpřirozená bytost. Vůbec zde však nenajdete například psa. Existují teorie, že pravěký člověk používal vyobrazení koně k různým šamanským rituálům. Jména těchto míst tvoří historii koňského pravěku: Chauvet-Pont-d’Arc, Cosquer, Lascaux, Peche-Merle. Z těchto skalních kreseb se přes dlouhé věky ozývá okouzlení, se kterým náš prapředek přistupoval k těmto nádherným bytostem. Díváme-li se na některé tyto jeskynní malby, je velmi snadné odvodit si myšlenky dávných umělců: „Kdybych tak mohl běžet jako kůň, jakým bych mohl být lovcem, jak skvělou sílu bych mohl mít.“ Později, během prvního a druhého tisíciletí našeho letopočtu, bylo na koně stále ještě pohlíženo jako na mystické bytosti. Alespoň občas. Jména některých koní, jako Alexandrův Bucephalus, nebo Caligulův koňský senátor Incitatus, dosáhla trvalé historické slávy. Někteří jiní, jako třeba El Morzillo, na kterém jezdil Hernando Cortés roku 1525 při dobývání Mexika, byli považováni za bohy. Není těžké si představit dopad jízdní jednotky na lidi, kteří nikdy předtím neviděli koně, natož


11

nějakého člověka sedícího na jeho zádech. Podobné úcty se dostávalo i lidem, kteří v dobách před průmyslovou revolucí dokázali používat koně v zápřahu. A ti, kdo postrádali tyto schopnosti, měli vždy v úctě každého, kdo s koňmi úspěšně pracoval. Každý zkušený trenér byl jen kousek od toho, aby jiní věřili, že má mystické schopnosti. V pozdějších dobách však byli tito lidé pro své „mystické znalosti“ považováni za čaroděje a kouzelníky a tak není překvapující, že někteří zvlášť úspěšní trenéři byli upáleni na hranici. Ve skutečnosti to nebyl jen trenér, kdo byl v nebezpečí, jako v případě koně zvaného Mauroco. Ve francouzkém Arles v 17. století byl upálen spolu se svým trenérem. Proč trpěl spolu se svým člověkem, není zaznamenáno, ale můžeme bezpečně říci, že kdokoli, kdo měl nějaké neobvyklé schopnosti, mohl být obžalován. Jakmile nastala doba, kdy hrozilo nebezpečí obžaloby z kouzelnictví, začalo být povolání koňského trenéra velmi utajované. Jen rozmlouvání se svým zvířetem mohlo být podnětem k nařčení z čarodějnictví. Není divu, že většina trenérů začala pracovat o samotě a v místech, kde je nemohl nikdo zahlédnout. Utajení a mlčení dodávalo všechny požadované přísady pro vytváření mýtů a legend. A tak, jakmile pominulo období hořících čarodějek, přišlo období v historii, které začalo nahrávat všem komediantům, showmanům a divadelníkům. Aura záhady nahrávala všem, kteří se rozhodli toho využít a začali pořádat veřejná vystoupení s koňmi. Jeden takový se jmenoval Dan Sullivan. Pocházel z městečka Mallow v hrabství Cork v Irsku. Legenda vypráví, že chytal nezvladatelné koně a šepotem tajných slov do jejich uší dělal z nich koně poddajné a způsobné. Dan se toto tajemství dozvěděl od vysloužilého vojáka při jejich náhodném setkání ve veřejném domě. Tento voják se tomu prý naučil v Indii, kde sloužil, a Danovi své tajemství přenechal za cenu jedné večeře. „Zaříkávač“ byl na světě. Dan bral koně do stodoly, nebo boudy a po chvíli se kůň objevil mírný a krotký. Co se však ve stodole dělo, nikdo nevěděl. Vypadá to jako dobrý příběh, ale byl by lepší, kdyby koně zůstali klidní a mírumilovní i později. Bohužel nebylo tomu tak. Vraceli se do svých starých návyků, jakmile byl Dan nepřítomen. Někteří lidé říkají, že jeho metoda byla krutá a že poškodila pověst těch „zaříkávačů“, kteří svým vrozeným darem


12

darem byli schopni zvládat neovladatelné koně. Ať už je na tomto příběhu pravdivé cokoli, termín „horse whisperer“ (koňský zaříkávač) byl zde. Zaříkávačům se někdy také říkalo „Toadmen“ nebo „Horseman’s Word“. Byla to tajemná společenství, která se zrodila v Británii a existovala po mnoho generací. Uvést někoho do takovéhoto spolku bylo stejně obtížné, jako uvést někoho do zednářské lože. První podmínka byla mlčenlivost. Jedna z podobných společností se nazývala také „Water of the Moon“. Obvykle praktikovala ve východní části Anglie. Obřad zasvěcení vyžadoval, aby jezdec ze sedla zabil žábu nebo ropuchu a zavěsil její tělo na strom, dokud nezůstala jen vysušená kůže. Při úplňku pak musel tuto kůži hodit do potoka. Věřilo se, že se ze zbytků oddělí jedna malá kost, která bude plavat proti proudu. Tato kost měla být jakési pojítko s ďáblem. „Zaříkávači se smlouvou s ďáblem.“ Samozřejmě, že mnozí staří horsemani byli neobyčejně dobří. Jejich živobytí a bezpečí záviselo na jejich schopnostech a na jejich koních. A je také pravda, že vždy existovala malá skupinka lidí, kteří měli vrozený talent pro práci s koňmi. Nemělo to nic společného se zaříkáváním nebo se smlouvou s ďáblem, ale jen s řečí těla, osobní odvahou, trpělivostí a laskavostí. Za každou nadanou osobností vždy byly a vždy budou zástupy šarlatánů, jejichž primárním zájmem je ulehčit peněženkám svých spoluobčanů. Varovným příkladem může také být „profesor Marvellous“ a jeho stroj, který nazval „Marvellous Horse Taming Machine“ (Marvellousův stroj na krocení koní). „Profesor“ přijel do Londýna v roce 1885 a přivezl s sebou


13

stroj, o kterém prohlásil, že zkrotí tři divoké koně za hodinu. Stroj se skládal z plošiny, kde byl kůň naložený a zajištěný a kde ho roztočil pomocí parního stroje tak, až dostal závrať. Bohužel pro profesora stroj selhal během několika veřejných vystoupení v divadle.

Horsemanship je dodnes zasažen mystikou minulosti. Lidé jsou vždy ochotni uvěřit rychlým i třeba podivným zázračným řešením. Platí to dnes úplně stejně jako v roce 1800. (Možná jediný rozdíl, kterého se nám dostalo přes všechny ty věky, je, že pokud se někomu daří pracovat s koněm tak, že ostatní hledají v této práci čáry, kouzla, nebo alespoň triky — není vystaven riziku upálení. To však neplatí o všeobecném riziku posměchu či opovržení.) Následující bizarní návrh odpovídá tehdejšímu povědomí o zaříkávačích a byl převzat ze sbírky The Horsekeeper’s Handbook of Tips and Wrinkles a titulu How to Handle a Savage, Vicious Horse (Jak nakládat s divokým a zkaženým koněm): Přibližte se ke koni a pevně fixujte váš upřený pohled do jeho očí. Mějte s sebou revolver nabitý šesti slepými náboji. V okamžiku, kdy se vás pokusí podupat nebo pokousat, vystřelte přímo před jeho tváří. To mu uštědří velký otřes. Jestliže stojí ve stáji, vběhněte do boxu, uchopte jeho ohlávku, vystřelte vedle jeho tváře a vykřikněte: „Co si myslíš? Jak se opovažuješ?“ (Nejlépe strohým hlasem.)


14

NENÁPADNÁ REVOLUCE Po roce 1950 začala na americkém venkově nenápadná revoluce, která se později rozšířila do velké části ostatního světa. Nebyl to obvyklý druh revoluce, nepadl žádný výstřel z Aurory, žádná vláda nepodala demisi a žádné zeměpisné hranice nebyly posunuty. Aniž to někdo tušil, tato revoluce měla dopad na vztahy milionů lidí a jejich koní. Na počátku dvacátého století lidé ještě potřebovali velké množství koní. Spoléhali na ně v dopravě, v zemědělství, v obchodním styku a za války. Téměř každý člověk měl s nimi nějakou míru zkušeností. Časy se však začaly měnit. Parní stroje a vozidla bez koní poháněná spalovacím motorem se objevily na venkově a ještě dříve, než Henry Ford v roce 1908 představil model T, bylo jasné, že automobil je stroj budoucnosti a kůň je minulostí. V období několika následujících desetiletí mechanizace předefinovala vztah člověka ke koním. V padesátých letech koňská populace poklesla o dvacet milionů kusů. Koně téměř zmizeli z měst a moderní metody válečnictví je odmítaly jako zbytečnou přítěž v armádě i přes to, že deset milionů koní a mezků zemřelo ve druhé světové válce. Dokonce i v zemědělství dostal kůň úplně nový význam. Motory převzaly tradiční koňské úkoly a koně, kteří zůstali na farmách, byli drženi jen pro potěšení z jízdy nebo jako domácí mazlíčci. Po tisíce let nevyhnutelná životní nutnost — jízda na koni, se ve dvacátém století stala rekreační zábavou, jako lyžování, rybaření nebo vyšívání. Bylo to však šťastné otočení běhu událostí. Revoluce v jezdectví by nikdy nemohla mít takovou sílu bez posunu této role v životním příběhu koně. Do žádné práce by totiž Američané nedali tolik entuziasmu jako do svého hobby. Jedním místem, kde se mechanizaci nepovedlo kompletně nahradit pracovního koně, byly středozápadní dobytkářské farmy. Ačkoli rančeři užívali nákladní auta a traktory, džípy, motorky, a dokonce helikoptéry, nenašli žádný stroj, který se mohl vyrovnat dobrému pracovnímu koni, když došlo na sehnání stáda dohromady, nebo na oddělení části krav ze stáda. Mezi kalifornskými kovboji bylo znát zvlášť silné dědictví evropského jezdeckého umění. Toho umění, které pocházelo původně ze Španělska a do Kalifornie dorazilo během několika století oklikou přes Mexiko a Texas. Nebyla to tedy náhoda, že „Horsemanship“ se narodil právě zde.


15

V padesátých letech dvacátého století jeden kalifornský honák na ranči, který pracoval na koni stejným způsobem, jako to dělali jeho předci, začal považovat své koně za společníky, kteří myslí, a bytosti, které mají bohatý vnitřní duševní život. Jmenoval se Tom Dorrance. Zda si to po čase uvědomil, nebo ne, není podstatné. Připojil se však k velkým jezdcům minulosti a byl to právě on, kdo začal hnutí, které bylo později označeno jako revoluce v jezdectví. Neměl nejmenší chuť začínat revoluci, která pohne světem, nebo dokonce myšlením lidí. Měl spoustu své práce a jako dobrý horseman dělal jen to, co

Tom Dorrance

považoval za nejsnadnější. Miloval své koně a koně byli ochotni sdílet s ním vše, co je naučil. Jeho filozofie padla do rukou několika nadaných horsemanů, učitelů a podnikatelů. A tak mohlo vše začít. Kurzy a semináře představující veřejnosti systémy těchto jezdců se začaly objevovat jako houby po dešti. V těchto dobách neměl takový způsob práce ještě žádné jméno. Bylo potřeba vše odlišit něčím, co vyzývalo k použití povahových vlastností koně, na místo boje s nimi. Takže o pár let později se jeden z jeho studentů, mladý rodeový kovboj, o kterém bude řeč později, změnil v trenéra a s důvtipným darem k tlachání rozvezl tento přístup práce do všech koutů země. Nazval ho Natural Horsemanship (přirozené jezdectví), a toto označení padlo jako ulité. Puristé často argumentují nepřesností tohoto termínu. Prohlašují, že to, co dělá člověk s koněm, není nikdy přirozené. To však nevadí. Výraz Horsemanship nebo Natural Horsemanship je dnes výraz nejznámější. V poválečném období bylo najednou kulturně a společensky přijatelné utrácet čas a peníze za své koníčky. Pro velké množství lidí se jím stali právě koně. Možná to byla fantazie krmená léty strávenými v kinech u filmů z Divokého západu či zájem vrátit se zpět do přírody společně s tímto velkolepým zvířetem. Ať měli jakýkoli důvod, lidé všech vrstev: na vesnicích, na předměstích velkých měst nebo přímo ve městech, začali jezdit na koních. Koňští nadšenci se stali šťastnými majiteli koní a toužili stát se také


16

opravdovými jezdci. Všichni se chtěli něco naučit o skutečné práci s koňmi. Důležité je také, že tato generace jezdců byla poprvé ochotna učit se ve větší míře netradičním metodám. Na konci sedmdesátých let pak na zvýšenou poptávku po vzdělání reagovali trenéři a nově se rozvíjející jezdecké „kliniky“ začaly proudit ze středozápadu. Tréninkové nenásilné metody začaly být srovnávány s tradičním přístupem ke koním. Začalo být běžné brát do úvahy hledisko koně. Studenti byli povzbuzováni myslet jako kůň. Líbilo se jim vše, co viděli a slyšeli, protože to promlouvalo k jejich srdci. Učení se začalo šířit. První studenti se stali učiteli a za nějaký čas se tento přístup rozšířil po celé Americe. O něco později se vše opakovalo v Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu, v Anglii, Evropě i ve zbytku světa. Obchod dal tomu formu a styl a uprostřed devadesátých let se vše, co začalo jako skromný trend u Toma Dorrance, stalo téměř standardem a mezinárodním fenoménem. Samozřejmě, že američtí kovbojové nevymysleli jízdu na koni nebo horsemanship. V Evropě již jezdectví předcházelo amerického kovboje o více než dvě tisíciletí. Styl, který se dnes nazývá „anglické ježdění“, je základem všech jezdeckých sportů a mezinárodních jezdeckých soutěží včetně olympiády. Snad měla revoluce v jezdectví začít právě zde. Ale nezačala. To, co pohnulo obrovským zástupem koňských nadšenců koncem dvacátého století, nebylo nic z učení velkých drezurních mistrů, kteří zdokonalili kontrolu nad koňským tělem, ale příklad několika málo klidných pasáků krav, kteří zdokonalili komunikaci s koňskou myslí. Protože to začalo v Americe a ještě k tomu u chlapíků se širokým kloboukem, bylo vše, co se týkalo metod pojmenovaných jako Horsemanship, vnímáno jako součást westernového umění. Toto vnímání dnes slábne a dobře tomu tak. Horsemani se účastní všech jezdeckých disciplín a je celkem jedno, zda máte na hlavě široký kovbojský klobouk, dostihovou čepičku s kšiltem nebo drezurní cylindr. Olympijští medailisté a další světoví rekordmani v různých jezdeckých disciplínách jsou otevření zastánci Natural Horsemanshipu a integrovali tuto filozofii do svých tréninkových programů.


17

Ještě před sto lety lidé chovali koně za účelem přežití. Dnes mnoho lidí žije pouze pro koně. Nikde nemůžete vidět změnu postojů ke koním více než ve filmech posledních let. Kůň jako divoké vyskakující vyděšené zvíře, tak jak ho známe z filmů Divokého západu, již téměř zmizelo z pláten. Kůň jako partner byl dříve málokdy zobrazen v tradičních westernech. Dnes je to téměř samozřejmostí. Pryč jsou vyvazovací kůly, důtky, ostré ostruhy. Dnes jde o koně s očima širokýma, s krásnou ušlechtilou hlavou a napnutými svaly. Jsou zde také další spolehlivé znaky toho, jak tato nenápadná revoluce řádí. Vezměte jazyk horsemana současnosti: my již nekrotíme koně — my obsedáme či začínáme. Spíše než práce s koněm, řekne zastánce metod horsemanshipu, že si jde hrát s koněm. Hry jsou často preferované před cvičením. Námahu v tréninku nahradil termín nepohodlí. Slova jako napojení, senzibilita, alfa dominance, hierarchie, podmíněný reflex, jsou termíny, které se dříve používaly pouze na akademické půdě. Nyní jsou přirozenou součástí slovníku velkého množství jezdců. Základy manipulace s koněm ze země je studium samo pro sebe. V minulosti to nebylo známé pod nějakým jménem, a pokud se vůbec cvičilo ze země, bylo to obvykle přijato jako povrchní ošetření na cestě jezdeckého koně. Dnes práce ze země začíná v době narození koně a pokračuje celý jeho život. Natural Horsemanship dnes je vlastně moderní verze slavné mravní zásady kapitána Etienna Beudanta (1863—1949): ptát se často, být šťasten s málem a odměnit vždy. Koně nedbají o nějaké označení, ale můžete si být jisti, že také vědí, když se něco zvláštního povede.

Profile for Vaclav Boranek

Zaříkávači koní  

Ukázka z knihy autorů Václava Bořánka a Báry Krýsové

Zaříkávači koní  

Ukázka z knihy autorů Václava Bořánka a Báry Krýsové

Profile for vaclav28
Advertisement

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded