Page 1

číslo 4

měsíčník

duben 2006

vydává občanské sdružení Proximus – s podporou nakladatelství Vetus Via a Sopel tzv. productions

Nejlepší je dělat něco na hraně Rozhovor s Pavlem Zajíčkem (1951), básníkem, zakladatelem DG 307, nahraný v Brně v non-stopu Lamplota, ráno, když židle v zadní místnosti byly na stolech a uklízelo se, 26. března 2006. Kráceno. V žádném z minulých rozhovorů jsem se neubránil tomu propoji na minulost, na ten přelom 70tých a 80tých let… Mohl bys říct – několika slovy – své bezprostřední důvody – žes odjel a kam odjel’s? Nechytal jsem ten souboj toho novýho, dalo by se říct v podstatě politickýho, v ilegalitě, řešení světa. Ty šusťáky, který poletovaly světem jak motýli, s těma kopiema Charty a tak dál, při vší naprostý úctě k tomu všemu… Cejtil jsem – to nejsem já! Já prostě nemám lepší náhradu za tenhle svět! V podstatě ty sedmdesátý léta nebyly bojem proti systému, to bylo – bejt sám sebou. A uskutečňovat svůj svět. Ale k tomu odjezdu: To bylo po zavření – který bylo krátký – u mě to byly čtyry roční období – ale kdy na každým dalším kroku ti hrozilo další zavření, aniž bys věděl proč. Začal jsem chlastat a v podstatě – nic nebylo – všechno se pohybovalo po mlhách. A po jedný takový akci, kdy jsem dostal – při nějakým tom výslechu – šíleně od těch chlápků do držky, tak jsem odcházel z tý ústředny moci, z tý vyslýchárny, a vyšel jsem do letní ulice, a první, co jsem si řek’, bylo – Seru na to tady! To bylo kdy, přibližně? To bylo rok předtím, než jsem odjel. Sedmdesátej devátej. No a pak jsem rok vo tom přemejšlel, a odjel jsem naprosto anonymně. Nesvěřoval jsem se přátelům, že jedu někam.

Pavel Zajíček při vystoupení, 2005, foto archiv Guerilla Records

To byla moje osobní volba. Prostě vstoupím do jinýho světa. I s tím rozhodnutím, že jsem se chtěl asimilovat jazykově. Proč Švédsko zrovna? Chtěl jsem úplně jinam, kde nikoho neznám. Ze Švédska jsem znal Bergmana – protože pár filmů jsem viděl a obdivoval. A další věc – že tam mají krále.

— 1 —

Jak dlouho’s tam byl? Stěhoval jsem se z místa na místo… A pak jsem si říkal, pojedu do New Yorku. Ale švédskej politickej azyl měl takový jméno, že nebyla možnost ani se tam podívat. Takže do Ameriky jsem jel, až když jsem se stal občanem švédským. Po nějakejch ještě komplikacích – protože ty úředníci všeho světa jsou si podobný jak vejce vejci, akorát že v době studený války byli černý a bílý, ta šachovnice byla jasnější. Jsou to podezíraví lidi. Tam když


dýho věc. Každej má právo na to si najít svůj vlastní vnitřní smysl. Ještě zpět – před těmi třiceti lety… Ivan Martin tehdy byl ten, kdo viděl jakousi vnitřní šanci jakýhosi společenství. Tenkrát ještě taky jsem si myslel, že společenství dává smysl. To si ale nemyslím dnes. Domnívám se, že jakýkoliv společenství nebo seskupení nebo skupina, že v sobě nese už cosi jedovatého. Ta definice sebe sama skrz dav – kterej může bejt pět lidí – říct: my máme pravdu…

Pavel Z., benefice, Kavárna Spolek, leden 2005

nejedeš nějakej systém života, kterej oni okamžitě přečtou, tak seš podezřelej. Tak jsem pak odjel do New Yorku, kam jsem vždy chtěl – ale už jakoby pozdě. Říkal jsem si, tak se tam pojedu podívat, a vrátím se nazpátek do Švédska. Ale už vykročením z letadla jsem věděl, že to je TO místo – vnitřně, najednou, už na tom letišti – co chci. Wittgenstein mluví o tom, že každej člověk má svoje místo, o kterým neví, to znamená, že ho míjí. A někdy se přihodí, že do něj vstoupí, a tam se to ozve v jinejch rovinách, než v rovinách možnýho vysvětlení rozumovýho. Že to je ten skutečnej smysl života, to vnitřní chvění. Co myslíš, že bysme měli dělat hlavně? Nejlepší je dělat něco na hraně. To znamená, buď bankovní lupič nebo… Ale každej to má jinak, nikdo není výjimečnej. Umění je důležitý jako chvění, ale taky nic neznamená. Z toho bič neupleteš. Z těch odpadů umění padají ty vzácnosti. Proč děláš ty svoje sochy? Já tomu říkám zabíjení času. Času je dost. Jednak byl vymyšlen, aby se člověk zorientoval v těch pastech možnýho otroctví, který je mu předhazovaný. Jenže to otroctví má různý podoby. V tom tak zvaně moderním světě, kde zdánlivě vše je možný, jsou lidi zahnaný do kouta strachu, jak se chovat, manipulovaný… Myslím, že se ani moc nezabývají tím, jak se chovat, ale tím, jak se živit… No, jistě. Život posunut k smyslu – jako obživa. Jak se máš, ve smyslu jakej máš postavenej mrakodrap nebo tu věž ze slonoviny. Což je definice lidskýho života. V podstatě do týdle formule jsou všichni vkroucený. Což je ovšem kaž-

Ztráta zodpovědnosti osobní… Jednak, a jednak ztráta hravosti. Život není jenom vo tom bejt zkurveně zodpovědnej. Od ranýho počátku se domnívám, že jediný, co dává smysl, je člověk. Aniž bych věděl proč. A to obracení se k člověku nebo skrze něj. Nic jinýho mě v tom raným mládí nenabíjelo. A dneska je to hozený už do světa bez iluzí. Většinu života jsem si nalhával – abych v něm moh’ bejt, tak jsem si ho přizpůsoboval tak, abych ten den ze dne moh’ překročit. Takže ten můj tak zvanej exil – protože mně připadá, že tydle slova maj’ příchuť nadávek nebo vulgarity, ale – exil je vnitřní volba. A každej svět je vnitřní. A pokud k tomu člověk nalezne ten vnější, tak už ho nemusí vysvětlovat. Ale všude je člověk. V Knize moří, kterou jsem napsal a mám ještě v rukopise, tam jsem začal už přemýšlet o tý zkušenosti, protože jsem už jakousi měl – vlastně z úprku tady odtud. Protože to byl osobní úprk. Kterýho jsem nikdy nelitoval. Nikdy jsem neměl nějakej stesk ve vztahu k místu. Dokonce jsem v sobě eliminoval i vztah k místu svého narození… Tos musel silou vůle udělat? Ne, vnitřně, spálit to prostě. Bylo pár lidí, o kterých jsem věděl, že v sobě ponesu celej život, a že je třeba nikdy už nepotkám. Do toho bych… Ivana Martina počítal, a bylo tam pár dalších, někteří z nich už neživí, jako Jarda Kukal a Mejla… Ale to bylo na hraně, v rovině živosti. Já byl jinde jenom. A žil jsem jiný život. A jinou tichou zběsilost. A jinou volbu. Kdekoli jsem žil, v tý pozici NIKDO, to znamená člověk bez paměti – protože já jsem neměl paměť. Když někomu začneš vyprávět o nějaké zemi, odkud přicházíš, a oni vnitřně nemůžou cejtit, že ta země měla chvění… Tak jsem skončil a přestal jsem o té zemi mluvit. Taky nebylo o čem. Napadlo tě, že se někdy v životě vrátíš? Já jsem to odsek’! Tím jsem se vůbec nezabejval – ani nikde v zákoutí paměti – úplně jsem to vygumoval. Chtěl jsem

— 2 —

spálit sebe jako prostor, aby ten prostor byl vypálenej, abych byl třeba tím příručím nebo tím stěhovákem, abych se takhle obživoval. Abych si někde po straně třeba něco udělal, slepil dva ubrusy dohromady nebo sebral dva kusy dřeva a slepil je. K tomu všemu bylo potřeba vnitřní euforie. Nebo vnitřní síly. Protože to nemělo definici ke světu. Protože já se definovat vůči světu neumím. Nerozuměl jsem mu v mládí, nerozumím mu teď. Ale to není únik, že bych – mávnul rukou. Pokoušel jsem se taky definovat svůj život – nebo život jako takovej – jako provizorium. Že to není místo, kde se dá nabývat, získávat, ale učit se oprošťovat se od – závislostí. To znamená závislostí především k věcem, protože – věci jsou úžasný. To jsou drogy! A člověk postaví první patro svojí osobní babylonský věže – a už má chuť na další. Protože to je nekonečná touha někam… Já mám vnitřně celej život, od ranýho mládí – život jako provizorium. Že to není prostor, kde by se dalo něco vystavět. Ale to je něco, co je. Co stavbu má ne viditelnou. Že ta viditelná stavba už nedává smysl. Ono to dělání samo, to bytí samo je smysl. To hledání smyslu dál – bytí – je už nesmysl. To, že tady sedíme, v týdle nádherný krajině toho non-stopu, tak tady to je. Já u kofoly, ty u piva, ranního – v nedělním ránu. No, to je definice bytí! Teď a tady. Mě ta hra života nejvíc ruší v tom, když člověk je něčím jakoby definovanej, jak by měl bejt. Jak by se měl chovat. Čeho by měl dosáhnout. Taky jako by se nějak měl prokazovat něčím. Člověk… – dyk už je! Tak nemusí prokazovat nic! A ne že by byl negativní a vzdával to. Ale dyk už tím, že je, vlastně je! Tak teda co? Co je teďka podstatný pro tebe? To, že sedíme spolu, je pro mě podstatný. Teďka, v tuto chvíli. A ta podstata další chvíle bude mít svoji podstatu v tý další chvíli. Daří se ti trošku psát? … Já miluju nejvíc ruku, a v ní tu vokousanou tužku. Takhle naprosto nesrozumitelný slovo tam napsat, v noci, pak se probudit, nebejt schopen ten rukopis přečíst po sobě. A luštit ho. To luštění toho – vlastně osobního tajemství, který člověk nedělá proto, aby se zrcadlil v nějaký síni, ale z nějaký potřeby. A říká si, dyk jo, takhle vyrvu kus toho játra – ze sebe – a nechám to třeba… á! Tak todle… tadlenta kultura těch vnitřních zahrad… i když nevím, co to je kultura. Kultura vnitřních zahrad… Ale je to ve všem. Ptal se J. E. F.


Dílna

— 3 —


Sépiovou kostí Jan Lamram (1981), z Rakovníka, své verše zpívá, lkavě řve i lyricky cizeluje, ve chvílích prázdně (genitiv) studuje FF MU, snad literaturu. Dosud nepublikoval. Útlá knížka však čeká na vydání, snad letos. ty již lidé od pradávna múzou zvou ...jdu za tebou tak prosím tě přijď

Kosík

Jablko z klína Krajina zraje jako jablko v klíně jsou rozličné kraje jsou rozličné klíny To člověk od člověka jablko od jablka krajina od krajiny jsou jenom stíny ...když je den bílý Copak to člověk cítí chycen a lapen sítí životem před ním tkanou slabou a potrhanou Rukama tonoucího buď milosrdná vílo ty již lidé od pradávna múzou zvou ...jdu za tebou V orloji zamknu se na Staroměstském náměstí jsem socha Bakchuse co věští neštěstí z tváří kolemjdoucích Rozzvoním Prahu starou Matičku stověžatou rukama krvavýma aby zas voněla jablkem z tvého klína Copak to člověk cítí chycen a lapen sítí životem před ním tkanou slabou a potrhanou Rukama tonoucího buď milosrdná vílo

Kosík je osamělý holomráz holých kostí chroupajících modlitbičkami !Christosřez!... a slova jako lhát a soulož splývají a zní to jak rozříznuté a ještě tlukoucí na dlani paní života podkovičky klopy-klopy-klopyty-klop jak o závod Kosík je sirý syn smutku vstup krokem svátečně přežívajících na nastuzení jindy na možná lásku křápy křáp zní to kamením než zmizí obřízne se srpkem matky zimy životem košíkem hoblin... všehoblín bolí hlavy jím on bratr kostrozimy v nohavicích... možná je to láska možná tvých možná je to strach vyvrhlých kyvadlem dechu tam a zpět jak ááá dva tři... Kosík je tanečník mnohemvíc tančící o berlích bupity-dupy-dup zvedá se vítr krčí rtuť a on olizuje jazykem oka silnic anonic jen...

— 4 —

protahuje se voda co je sama víc jak slza k tváři přimrzlá ve tvar vklíněná a dál padá slovy do křiku Kosíků Kosíku? tiše se ptá a ticho je promrzlé kostmi a nikdo neodpovídá

××× Tísní se ticho bytem jak roky trilobitem paměť rukama v klín zkoprníš a snad jsi si blíž tím klínem zapomenutý matka moudrost syn z rozvalin staví jatka jako papírový hrad pro zvířátka pro bílou paní pro šrámy zad pro sílu zapomnění jež odpouští je málo a přeci noci víc na plicích leží smrt jak zánět zámek klíč a dál jsou už jen slova syčící němotou a ten jenž nepřichází ticho nic ticho nic a božské ticho se zánětem průdušnic Z rukopisů


Napříč – Glosy – Poznámky Zkažený život Všichni máme strach, že jsme si zkazili život. Jistý zdánlivý filosof, ošklivý v tváři, odpudivý jakožto osobnost, který ničím neobohatil filosofii, leda že se prostě pokusil smířit existencialismus a marxismus, a který, protože mu bylo dopřáno žít v zemi, jež připouští opozici, což mu umožnilo stavět se bez nejmenšího nebezpečí, zcela svobodně do opozice, která vlastně ani opozicí není, neboť se jen přizpůsobuje běžným tendencím, vyjadřujícím žárlivost maloměšťáků na velkoburžoazii, záští, kterým představitelé velkoburžoazie dopřávají hlasu, neboť vcelku jim to lichotí, nuže tedy ten slavný filosof, kterému projevy jeho záští vynesly světovou slávu, bohatství, úctu, zatímco si zaslouží spíše pohrdání, mluví v jedné ze svých knih smutně o svém nevydařeném životě. Ale jiný člověk, který strávil dvacet let svého života ve vězení z politických důvodů a který z těch dvaceti let prožil sedm let v samotce, tedy v naprosté samotě, a který právě vyšel z vězení, si nenaříká, že promarnil svůj život. Je mu dvaašedesát, nemá žádnou nemoc, omládl. Má dojem, že jeho život byl plný, že dokonce znovu začíná. Neměl povolení číst ani psát a to umožnilo jeho paměti, že se značně rozvinula. Je matematik, a tak se zabýval matematikou a učinil v tom oboru objevy. Když vyšel z vězení, zatelefonoval své rodině, svým přátelům a dověděl se, že jeho matka, sestra a švagr zatím zemřeli. Většina jeho přátel, z nichž někteří se mezitím stali ministry nebo

věhlasnými spisovateli, privilegovanými vládou jeho země, rovněž pomřela. Mnozí z nich dospěli před smrtí k závěru, že promarnili svůj život. Ale nic nemohlo narušit radost propuštěného vězně, který se hned pustil do četby časopisů a děl moderních matematiků, aby zvěděl, zda se jeho vlastní objevy shodují se soudobým výzkumem v matematice. Jiný zase, muzikolog, patnáct let vězení a rovněž několik let samotky, vyšel z vězení pln důvěry: píše právě hudební kompozice, které si ve vězení vymyslel. Žije v malé vesnici na planině. Nechová k nikomu nenávist ani záští, nenaříká, že si zkazil život. Říkají o něm, že je jako světec. Odloučení od světa má něco do sebe. Vědělo se už dávno, že askeze očisťuje, to jest činí moudrým, a uklidňuje. Pak je tu ještě třetí, zatčený a odsouzený na několik měsíců vězení, protože ho v totalitní zemi dopadli, jak čte francouzský deník Le Monde. Odpykává si trest. Události způsobí, že se země v několika měsících liberalizuje, a dovoluje mu dokonce dosti svobodný postoj vůči utlačovatelům. Co spatří ten člověk několik minut po tom, co vyšel z vězení? Stánek s časopisy a mezi nimi Le Monde, který si kdokoliv může volně koupit. „Měl jsem počkat,“ řekne si ten muž, „takhle to dopadne, když člověk chce mít čerstvé zprávy!“ Úvaha bez zatrpklosti ze strany člověka, který nikomu nic nezazlívá, ani sobě. Byl to jeho osud. Ale ti lidé žijící na svobodě a kteří se pokládají za svobodné, protože jsou na svobodě, jsou zahořklí a zatrpklí, nenávidí nebo žárlí, jsou neuspokojení nebo pesimističtí.

Bezpochyby protože si neodpykali svůj trest ve všech smyslech toho slova. In: Eugène Ionesco, Drobty z deníku, Světová literatura, roč. 1968, č. 2

Čest a ctnost … člověk zkažený vidí všude porušenost; není pro něho ani čestného člověka, ani počestné ženy, ani zachovalého úředníka, ani důvěryhodného obchodníka; v jeho očích lstivost, nemravnost, svůdcovství panují ve všech duších; a pozorujete-li dobře smysl jeho řečí, jeho neřesti jsou toliko výsledkem přesvědčení, v němž se ustálil, že ctnost jest čímsi zcela nemožným. In: Jaime Balmes, Filosofie budoucnosti

Rod trpný Jsou jistě tací, kteří se ve svých školních letech obešli bez taháků. Já nikoliv. Byl jsem natolik častým uživatelem této nečestné pomůcky, že mi její potřeba zůstala i ve věku dávno již nežákovském. Počátkem devadesátých let byly všelijaké taháky v kolibřích výtiscích dokonce ke koupi. Mám jeden takový – tahák z češtiny. Často do něj nahlížím, ale doslovného opisování se dopouštím po prvé (z tabulky určitých tvarů slovesa bíti, podmiňovací způsob, čas minulý, trpný rod): byli bychom bývali biti byli byste bývali biti byli by bývali biti S nadpisem Trpný rod – tyto tři řádky mluvnického příkladu mohly by mít své místo jako trojverší v národní čítance.

ham

Lapač snů Pozdrav pelhřimovským přátelům Nevím o tom, že by si benefičního koncertu Josefa Klíče v Pelhřimově 14. 1. 2005 někdo „mediálně“ povšiml, proto to učiním zde – „na věčnou paměť“. – Mluvili jsme onehdy s básníkem Janem B. v hospodě – i o katastrofě v Asii, o tom, že z iniciativy Pepy K. jsem se rozhodl uspořádat koncerty na podporu těch nešťastníků. … Jan najednou řekl: „V Kanadě se stala strašná věc. Jacísi skinheadi zkopali čínského učitele tak, že skončil na invalidním vozíku. Zkopali ho jen proto, že měl šikmé oči. Lidé z oné čtvrti po té vyšli do ulic se svíčkami, protože je nic jiného nenapadlo. Něco

udělat museli, tak to cítili všichni, ale nevěděli co. Bylo to samozřejmě lidské zlo, které zde zasáhlo a kterému takto chtěli „čelit“, nikoli živá – „krutá“ – příroda. A lidé přesto nevěděli, co mají dělat. Ani my nevíme, co máme dělat. I my víme, že jakákoli katastrofa, jakékoli neštěstí se nás týká. Protože není člověk sám, ale je „kusem pevniny“, který jen věky odchází (i přichází). A není proto radno „ptát se, komu zvoní hrana – nám zvoní.“ – Memento mori je jeden aspekt. Ten druhý aspekt je obtížněji vysvětlitelný: aspekt lidského soucítění. Cokoli se na zemi děje, děje se nám. O uchování této du-

— 5 —

chapřítomnosti běží. – První benefiční koncert, který zorganizovali přátelé z kavárny a knihkupectví Tygřík v královském městě Pelhřimově, manželé Ivana a Viktor Vítů, se konal 14. 1. 2005 ve freskovém sále tamější zámecké budovy. Josef Klíč zahrál šest vlastních skladeb pro pětatřicetičlenné, s vnímavou důstojností naslouchající publikum. – V Ottově slovníku se dočítám, že po r. 1848 město Pelhřimov „stálo… co do ruchu vlasteneckého vždycky mezi předními městy českými“. Slavnostnost tohoto ujištění jsme si s podivem i samozřejmostí uvědomovali. j. e. f., 15. ledna 2005, kráceno


O knihách – dílech – a lidech O přemíře a uměřenosti Není původní větou, když řeknu: Jsou kumštýři, kteří se zdají, a jsou kumštýři, kteří jsou. Je to ovšem věta stále platná, stále má své vítěze a zástupy poražených. Dělal jsem onehdy rozhovor s jedním přítelem-výtvarníkem a narazili jsme taky na projevy a umělecké proudy porevolučních časů. A tento malíř mi řekl, že v tak hluboké krizi nebylo umění u nás ani v 50. letech, ani v dobách hluboké normalizace. Scénu prý zachvátila silně medializovaná vlna trendistů a tendencistů (ve smyslu trendů a tendencí západního umění 50. a 60. let, které k nám zcela formalisticky prosakovaly v minulých dobách, jako v podstatě odkoukaná „revolta“). Je to prý peleton sebou samými mediálně zhodnocovaných borců, s vydatnou zásobou zajímavostí a gagů, především však s fanglí: Prorazit! Ani byste neřekli, že mluvím o Janu Steklíkovi, ovšem ve zcela negativním vymezení. Vždy u něho vítězila uměřená preciznost, zdánlivá jednoduchost, nepřekonatelná nápaditost a drtivá úspornost v kresebné lince. Dnešní výstava se mi však zdá být ještě něčím víc. Kromě základních souřadnic, které jsem jmenoval, je zde i detailní vypracovanost mineralogicko- (či biologicko-) botanického tématu celé instalace – uhelné, diamantově blyštivé poklady zemských hlubin i povlávající whitmanovská stébla trávy. Pozorujme, dívejme se, a nebudeme zklamáni. Ovšem – jarní vitamíny! Dvojnásobný nositel Nobelovy ceny (za chemii a za mír) Linus Pauling zjistil, že nejenže

nedostatek vitamínů způsobuje stárnutí a nejrůznější obtíže zdravotní, nýbrž že léčit mohou i vhodně zvyšovaná množství jednotlivých vitamínů. Ale ani to není jednoduché. Na Paulingovy vývody zase navazují vědci další, kteří zjistili, že vitamín C na příklad nepůsobí preventivně, jak se myslelo, za to snižuje o 20% příznaky rýmy. U vitamínu C ovšem je možno na větší dávky si navyknout tak, že snížení dávky následně vyvolá chorobu z nachlazení – infekci. Anebo se zjistilo, že přemíra vitamínu A způsobuje řídnutí kostí či v těhotenství porušení plodu. Navíc vysoké dávky tohoto vitamínu mohou způsobit otok mozku… Vidíme, že o všem rozhoduje právě míra, uměřenost. Pán Bůh nám ostatně nedal místo očí mikroskop – zůstaňme tedy u těch erbenovských skrytých pokladů zemských hlubin a jarně povívající trávy a léčivých bylin. Bylin k léčení duše, nikoli pytle smetí, který z člověka radikální materialistická věda činí. Ovšem je tu i Annegret Heinl (i když i na ni se v mnohém vztahuje leccos už z řečeného), Annegret se svými vrstvenými obrazy. Obrazy v čase a v trpělivosti zkoumání. Zkoumání struktury, vytvořené v čase nanášením barvy, od řídké a vodovité vrstvy, až po zahuštěný – a tím nejjemnějším štětcem nanášený – konečný povrch. Takový postup si zpětně přímo říká o detail, který zde můžeme paralelně sledovat. Blakeovský „svět v zrnku písku“: Celý svět v zrnku písku zhlédnout a nebe v polní květině, na dlani sevřít nekonečnost a věčnost v pouhé hodině.

Život poznáváme tak, že do něho vstupujeme. Dovídáme se tak, že se řízneme o hrany, že zpoza prudce vyletivší ranní rolety nás uhodí do očí oslnivý žár slunce. A k tomuto uvědomění směřuje snažení umělce. Vidět dosud neviděné, cítit právě teď a tady jakoby dosud neuvědoměné. Toto je vrstvení Annegret Heinl. Vrstvení života, vrstvení barevné, vrstvení času. A čas života každého z nás je plný vrstveného. Plný vrstev, které neopakovatelně padají na váhu naší pozemské pouti směrem k věčným horizontům. Nevěřím, že život je rozpadem. Naopak, je setkáváním. V tomto je pro mne opět dílo Annegret Heinl a Jana Steklíka jasným důkazem. j. e. f. K uvedení výstavy Vitamíny pro jaro Jana Steklíka a Annegret Heinl v brněnské galerii T 23, 21. 3. 2006

Festival Potulný dělník pošesté Další ročník festivalu Potulný dělník skončil. Teď už je další neděle, jdu do komínského kostela sv. Vavřince, který nechala v r. 1324 založit Eliška Rejčka. Jsem spokojen, že jsem do letošního programu zařadil tolik mladých, neznámých lidí. Několik starých přátel tam muselo být kvůli rovnováze, kvůli tomu, aby byly přítomny obě strany Alenčina zrcadla. Ti staří už se do zrcadla nedívají. Ti mladí dívají, ale nikoho nevidí. Zatím. Lord, Keep Your Child. j. e. f., Komín, 30. dubna 2006 P. S. Na str. 7 momentky z letošního ročníku: 1. dobré duše publika, 2. P. Kotrba, 3. R. Štěpánek, 4. múzická reklama, 5. Špinavý nádobí, 6. J. J. N., 7. Ruce naší Dory, 8. Dáša Vokatá

Vybráno cestou – André Maurois Okolní krajina neobyčejně lahodila zraku: ladné linie Kočičí, Červené a Černé hory rámovaly nehybné a těžké mraky na nebi jako z obrazu holandského mistra. Domky venkovanů, pokryté došky ohlazenými časem, splývaly s okolními poli: jejich matné cihly nabyly barvy nažloutlého jílu. Pouze šedé, zeleně lemované okenice dodávaly tomuto království půdy cosi živého a lidského. Plukovník ukázal špičkou své hole na zcela čerstvou jámu, ale major Parker, neodbytný ve svém tlachání, pokračoval v oblíbeném hovoru:

„Největší služba, jakou nám poskytl sport, je právě to, že nás ochránil před intelektuální kulturou. Naštěstí není čas na všechno: golf a tenis vylučují četbu. Jsme omezení…“ „Jaká korektnost, majore!“ podotkl Aurelle. „Jsme omezení,“ opakoval důrazně major, který neměl rád, když mu někdo odporoval, „a v tom je pořádná síla. Když se octneme v nebezpečí, nevšimneme si toho, protože málo přemýšlíme: a právě proto zachováme klid a vyjdeme z toho téměř vždycky se ctí.“

— 6 —

„Vždycky,“ opravil ho plukovník Bramble s úsečností ryze skotskou, a Aurelle, který vesele poskakoval po hřebenech brázd po boku těchto dvou obrů, pochopil jasněji než kdy dříve, že tato válka skončí dobře. (pokračování příště) André Maurois, Mlčení plukovníka Brambla. Z francouzského originálu „Les Silences du Colonel Bramble“, vydaného nakladatelstvím Bernard Grasset, Paris 1921, přeložila Alena Vaňková. Vydalo nakladatelství Melantrich, Praha, 1969, str. 11-12


— 7 —


Tiráž Uši a Vítr č. 4, duben 2006 • vydává Proximus, o. s., s podporou nakl. Vetus Via a Sopel tzv. productions • sázeno písmy Jannon T Moderne a Dynamo Grotesk DE Střešovické písmolíjny • adresa redakce: Vetus Via – Proximus, Pod Kaštany 28, 616 00 Brno, tel. 549 240 676, mobil. tel. 602 875 883 • za redakci odpovídá J. E. Frič • v evidenci periodického tisku pod č. MK ČR E 16123 z 20. 7. 2005 • cena 10,- Kč •

— 8 —

uv0604  

noviny potulne akademie

uv0604  

noviny potulne akademie

Advertisement