__MAIN_TEXT__

Page 1

36 2016

ČASOPIS UNIVERZITY KARLOVY

věda je krásná 2016

Nechte se okouzlit přírodou → 24

prof. pavel exner

Život vědce je jako život nomáda → 4

www.iforum.cuni.cz


i

Informační týden 20.—28. 2. 2017 Závěrečný termín pro podání přihlášek na vysokou školu se blíží nezadržitelným tempem. Poradíme vám s jakýmkoli dotazem, který se týká přijímacího řízení a studijní nabídky na UK.

»  ipsc@ruk.cuni.cz »  224 491 894 »  www.ipsc.cuni.cz


1 editorial Forum 36

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, myslím, že když u příležitosti nedožitých osmdesátých narozenin českého prezidenta, dramatika a filozofa Václava Havla uspořádala Univerzita Karlova setkání u kulatého stolu na téma jeho odkazu dnešní České republice, probíhala podnětná diskuse, mezi jejímiž účastníky nechyběli Michael Žantovský, Petr Pithart, Jan Sokol a Petr Blažek, ve Vlasteneckém sále Karolina, tj. v prostorách, kterým vévodí portrét Tomáše Garrigua Masaryka. Odkaz obou prezidentů se tak v úvahách o „dedikaci roku 2017“ synergicky propojil. Rok 2017 jsme se proto nikoli náhodou rozhodli na UK věnovat tématu Univerzita ve službách demokracie a humanity. V případě jedné z mladších kateder naší alma mater by se dal Masarykův citát „Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český“ dokonce modifikovat jako cíl výzkumný. Hlavní téma čísla našeho časopisu, jejž právě pročítáte, je proto věnováno unikátnímu pracovišti, první samostatné katedře, která je v České republice zaměřena právě na výzkum problematiky občanské společnosti a občanského sektoru, katedře studií občanské společnosti na Fakultě humanitních studií. I když se nemůže chlubit úctyhodným počtem let fungování, figuruje v evropské databázi nejlepších edukativních programů z oblasti související s občanskou společností, což nás velmi těší. Z textů, jež s tímto tématem souvisejí, bych vám rád doporučil zejména text o vystoupení divadla utlačovaných v pražském centru DOX u příležitosti Havlových nedožitých osmdesátin. Příkladná spolupráce katedry s neziskovými organizacemi probíhá pod vedením Dany Moree. „V Americe je oblast vědy a vysokého školství pro filantropy atraktivní, protože každý mecenáš chce něco měnit, chce pomáhat. Filantropická investice v oblasti vědy či školství je přitom možnost, jak ovlivnit společnost a zároveň zůstat mimo sféru politiky,“ říká pro změnu Tereza Pospíšilová v prezentaci projektu Od

Rockefellera k Sorosovi o vlivu amerických nadací na agendu české sociologie. Zahraniční vliv na rozvoj vědy a vysokého školství v České republice v posledních letech mají mimo jiné tzv. granty ERC. O jejich konkrétním vlivu na vědu a výzkum v jednotlivých státech hovoří v úvodním rozhovoru Pavel Exner, absolvent a profesor Univerzity Karlovy a současně zakládající člen Evropské výzkumné rady. Přečtěte si ho, stojí to za to! Mimořádným potěšením pro oko i duši vědce jsou výsledky soutěže Věda je krásná, kterou každoročně organizuje Přírodovědecké fakulta UK. Přiznávám, že se nám jen s velkými obtížemi podařilo vybrat ilustraci pro titulní stránku časopisu; věřím, že při listování stránkami představujícími vítězné práce pochopíte, proč tomu tak bylo… Milé čtenářky, milí čtenáři, bylo mi potěšením představit vám alespoň některé z článků, které spojují společné hodnoty, jež naše alma mater, Univerzita Karlova, ctí. Hodnoty, jejichž zachování je pro budoucnost nezbytné. Pro nás i pro vás, pro nás všechny. Prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

prorektor UK pro vnější vztahy


2 obsah Forum 36

Obsah 14 4 Forum 4/2016, sešit č. 36 Časopis Univerzity Karlovy

rozhovor

ZAJÍMAVOSTI

Vydává

Petra Köpplová

10× o neziskovém sektoru a dárcovství 20

Univerzita Karlova

Redakce

Ovocný trh 5, 116 36 Praha 1, Odbor vnějších vztahů

Redakci řídí

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., prorektor pro vnější vztahy

Odpovědní redaktoři

Petra Köpplová, Lucie Kettnerová

Telefon

224 491 248

e-mail

forum@cuni.cz

Grafická úprava

Filip Blažek, Eliška Kudrnovská, Designiq

Foto na titulní straně

Kůže gekona, Věra Stuchelová, Věda je krásná 2016, PřF UK Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo na úpravu autorských příspěvků a jejich krácení. Forum je rozšiřováno zdarma na akademické půdě. Vychází čtvrtletně. Za obsah článku plně zodpovídá jeho autor. Stanoviska obsažená v textu nemusejí vyjadřovat názor redakce. Vaše ohlasy, připomínky a tipy na další náměty pro Forum uvítáme na adrese forum@cuni.cz. Toto číslo vyšlo v prosinci 2016 Registrace MK ČR 72 79. Tištěná verze: ISSN 1211-1724

profesor pavel exner – Život vědce je jako život nomáda 4

téma Lucie Kettnerová

Selma Muhič Dizdarevič – Město budoucnosti patří inkluzi 12

Dana Moree – Divadlo utlačovaných jako volitelný předmět 14 tereza pospíšilová – O podporu vysokých škol není mezi mecenáši zájem 16 Michaela Dopitová – Když neziskovky svedou víc než obce 18

neviditelní lidé uk Lucie Kettnerová

Kdo jsou „neviditelní lidé“ UK? 22

panorama Michal Andrle

Věda je krásná 2016 – Nechte se okouzlit přírodou 24


3 obsah Forum 36

62 36

38

forum romanum

studenti

Lucie Kettnerová

Petra Köpplová

Predátoři mezi námi 32

Tomáš Zonyga – Vždy je cesta 38

Lucie Korhoňová

V propadlišti dějin 34 Michael Komm

Naděje jménem Metodika 2017+ 34 Tereza Simandlová

Odkrývání slabin vědecké komunikace 35 Doc. Marek Skovajsa, Ph.D.

Je v silách institucí s predátory bojovat 35

prostor na uk Prof. PhDr. Jan Čermák, CSc.

FFakultárum 36

Lucie Kettnerová

Jak se rodí filmové muzeum 42 Petra Köpplová

Lyže jsem si obouvala už doma na verandě 46

alumni Petra Köpplová

Jakub Knězů – Normální je být různí 50

kronika 54 knihy M. Zoufalá, J. holý – Rozpad židovského života: 167 dní druhé republiky 60

personálie Tereza Bušová

Ocenění mšmt získala monografie o Karlovi IV. 62 Profesoři UK obdrželi dekrety z rukou ministryně Kateřiny Valachové 63 Lucie Kettnerová

České vědecké špičky převzaly Ceny Neuron 64


4 rozhovor Forum 36

profesor pavel exner:

Život vědce je jako život nomáda Na Matematicko-fyzikální fakultě UK přednáší zakládající člen Evropské výzkumné rady profesor Pavel Exner, který varuje před laxním přístupem českých institucí: „Existují tady malé skupinky lidí, kteří chápou, o co jde, pomáhají tomu, ale jsme daleko od kritického množství.“ text Petra Köpplová FOTO René Volfík, archiv NF Neuron


5 rozhovor Forum 36


6 rozhovor Forum 36

Do práce jezdíte vlakem romantickým údolím Vltavy. Díváte se do krajiny? Občas lelkuji, ale většinou čtu. Čtení, alespoň v mé generaci, byla základní lidská potřeba. Možná že dnes už tomu tak není, možná nové generace vnímají všechno jen vizuálně, v pohybu, zatímco písmenka jsou statická, je to jen text. Ostatně v bibli se říká: neučiníš sobě rytiny…

Dubna je nedaleko Moskvy. Navštěvovali jste často metropoli? Do Moskvy jsme jezdli rádi i neradi. Rádi, když člověk jel na zajímavý seminář nebo něco takového, neradi, když jsme tam potřebovali jakýkoli papír, protože veškerá byrokracie se odehrávala tam. Například když vám kámen rozbil sklo na autě, muselo se do pojišťovny do Moskvy. A to byla výprava v zásadě na celý den.

Můžeme se vrátit k vašemu působení na Univerzitě Karlově. Jak se vám studovalo? Původně jsem začínal na jaderné fakultě ČVUT, kde byl obor jaderná fyzika, a po třetím ročníku, to bylo v roce 1967, se ministerstvo usneslo, že obor patří na matfyz, a tak nás po prázdninách poslali na Univerzitu Karlovu. Nikdo se nás neptal. Matfyz je dobrá škola, ale jaderná fakulta taky. Ostatně obě fakulty jsou historicky tak propletené, že občas nevíte, na které z nich jste.

Když přeskočíme pár let, dostaneme se k vaší další významné životní etapě – práci na elitním grantovém programu ERC… Víte, v životě je málo věcí, na které by člověk měl nebo mohl být pyšný. Ale toho, že jsem byl od začátku u ERC, si skutečně cením. Myslím, že to dobře ilustruje, jak se mýlí lidé, kteří tady vidí Evropskou unii ve dvou polohách – buď odtamtud dostáváme peníze, nebo nás otravují zákazy. V rámci Unie je možné dělat spoustu věcí, ale je to složité hřiště a musí se umět hrát, protože hra je mnohdy velice tvrdá. Založení ERC byl dlouhý proces, ale nakonec se povedlo něco, čeho si vědecká komunita dnes cení. Jediné, co člověku vadí, je, že naše výsledky ve srovnání s jinými nejsou takové, jaké by člověk chtěl.

V současné době část absolventů změní své zaměření. Zůstali vaši spolužáci věrni svému oboru? Řekl bych, že ze spolužáků z mého kroužku přinejmenším polovina, možná i více, pracuje ve svém oboru, pravda, někteří se trochu rozběhli po světě. On život vědecký je život nomáda. To platí dneska více než dříve. Ve vašem případě je 12 let pobytu v zahraničí poměrně dlouhá epizoda… Bylo to historicky podmíněno, protože v té době bylo ve fyzikální komunitě poměrně málo míst, kam se dalo jezdit. V laboratoři teoretické fyziky v Dubně byly dobré podmínky k práci, takže oněch 12 let jsem byl v zásadě velmi spokojen. Sovětský svaz tehdy byl matematická velmoc a Rusko dodnes do určité míry je. Dostal jsem se do kontaktu s vynikajícími matematiky a fyziky a s leckterými jsem spolupracoval. Co praktického jste se během pobytu naučil? Praktického? Naučil jsem se chodit po zledovatělém chodníku. Ale vážně, pobyt v Rusku mi umožnil třeba chodit po horách, kde člověk mohl jít i dny, aniž by potkal někoho jiného než lesní zvěř. Nejbližší hory byly Kavkaz, ty byly vzdáleny asi patnáct set kilometrů, létali jsme i do střední Asie. Samozřejmě se to nesmělo ale vždycky jsme se tam nějak dostali. V létě jsme tam byli vždy na dva tři týdny a všechno jsme si nesli s sebou. Nechybělo v zásadě nic, pokud mi cestou třeba něco neukradli, což se taky stalo. Občas to bylo napínavé. Jednou jsme se ocitli po velmi dramatické noci na gruzínské straně na mléčné farmě. Bylo nás asi dvanáct i s dětmi a přišli dva hostitelé, podívali se, kdo tam je, a řekli „ty a ty“, tedy chlapi, že půjdou s nimi. Měli dva litry čači, říkali, že bohužel jen dva, a to musíte pít, protože jinak vás můžou zabít. Přežili jsme to. Ráno jsme hodili batoh na záda a šlo se. Postrádal jste něco během svého pobytu? Když se ptáte obecněji, co mi chybělo v Rusku, tak například všichni jsme tam trpěli v dubnu, kdy člověk je již naprogramován na to, že tady je zelená tráva, ale tam bylo pořád šedo. Až potom někdy druhého května odpoledne se udělalo jaro, trvalo dvě hodiny a začalo rovnou léto.

Tušíte, kde je zakopaný pes, že Češi nezískávají granty ERC? To má mnoho příčin. Lidé jdou tam, kde jsou příznivé podmínky k práci. Moje oblíbená anekdota se týká situace, kdy Andre Geim s Konstantinem Novoselovem dostali Nobelovu cenu. Tehdejší ruský prezident Medvěděv jim napsal: „Jsme na vás pyšní. Přijeďte, všechno, co potřebujete, dostanete na zlatém talíři.“ No, a Geim, který má hubu značně proříznutou, odpověděl: „Děkujeme za pozvání, ale to, co v Manchesteru uděláme za půl roku, by nám v Rusku trvalo deset. Takže děkujeme.“ Samozřejmě jsou místa, kde se lidem pracuje dobře, a ERC umožňuje srovnání evropských systémů, které je vidět, jak se říká, pouhým okem. Náš systém jako celek rozhodně není nejlepší. Mohl by být mnohem vstřícnější a mnohem více podporovat lidi, kteří mají talent, aby měli podmínky pro růst a mohli uskutečňovat své představy. Do Anglie a Švýcarska, zemí, kde se pracuje dobře, se lidé snaží dostat nejen z východní Evropy, ale třeba i z Itálie. Ta přímo krvácí, protože kdo má nohy, snaží se odtamtud s ERC grantem utéct. Jejich systém je velice neohebný, kariérní postup nesmyslný, a cokoli potřebujete, dá spoustu práce. Tohle jsou faktory, které brání tomu, abychom byli úspěšní. Když srovnám přístup institucí venku s naší univerzitou, je tady zoufale nízká pružnost. Existují tu malé skupinky lidí, kteří chápou,

V rámci Unie je možné dělat spoustu věcí, ale je to složité hřiště a musí se umět hrát, protože hra je mnohdy velice tvrdá.


7 rozhovor Forum 36

Profesor Pavel Exner přebírá Cenu Neuron.

o co jde, pomáhají tomu, ale jsme daleko od kritického množství. Hybnou silou je například Zdeněk Strakoš a myslím, že jeho práce by měla být ještě více oceněna. Přesně ví, o co u ERC grantů jde, protože byl členem hodnotícího panelu, byl předsedou panelu a zná požadavky, stejně jako nová předsedkyně Grantové agentury ČR, jež byla členkou ERC panelu, a stejně tak i nová předsedkyně Akademie věd. Chovám jisté naděje, vida, že lidé, kteří se teď dostávají do takových pozic, vědí, o co jde. Jistě to nebudou dělat jako pan Matějů, který s oblibou jako kafemlýnek opakoval, že by dělal všechno jako ERC, jenže české zákony mu to neumožňují.

jako v nejlepším z možných světů, ale pak přišly papíry a byl zpátky na zemi. Následně si uvědomil, že peníze, které dostane, jsou stejné jako peníze, za které si člověk kupuje barák. A když si pořizujete dům, tak také musíte počítat s papírováním. Na papírování musejí být lidé, kteří to kvalifikovaně udělají. Samozřejmě že nebudou mluvit do vědecké části grantu, ale z druhé strany se postarají, aby nositel grantu mohl dělat to, k čemu je kvalifikován a na co má talent. Skutečnost, že pro takové lidi chybějí tabulková místa, je záležitost našich řídících orgánů. Jsou země v Evropě, kde administrativní pomoc pro ERC granty vznikla téměř okamžitě a je vysoce kvalifikovaná.

Vedení univerzity se snaží nejen pro ERC vytvářet lepší podmínky, ale akademici pořád tráví nad formalitami spoustu času, jejž by mohli využít k bádání. Je to chyba v dělbě práce? Nedávno jsem mluvil s jedním z akademických funkcionářů, který si stěžoval, že tady chybějí kvalifikovaní projektoví manažeři. A to mohu potvrdit. Granty představují jistou administrativu, a pokud ji musí člověk dělat sám, zabírá mu to spoustu času. Třeba Matematický ústav Akademie věd má velmi dobrou projektovou manažerku a je to vidět. ERC granty jsou relativně jednoduché, ale přesto je to papírování. Vzpomínám si na jednoho z prvních grantistů ERC, který popsal, že si při interview připadal

Jsme stále málo otevření zahraničním vědcům? Myslím, že dnes už snad ani ne, spíše jde o to, jestli je tady vůle těchto kontaktů využívat. Těm, kteří chápou, o co jde, není potřeba nic vysvětlovat. Pro příklad, když mně jako učiteli skončí Ph.D. student, první, co dělám, je, že ho vyháním do světa. Je to stará evropská tradice vandrovních roků a má svůj smysl. Slyšel jsem svého času jednoho ctihodného akademika si stěžovat, že jeho doktorand ve svých padesáti už s ním nechce publikovat, tak co na to řeknete… Je to obraz školství? Střední školy jsou klíč ke všemu, protože tam je nutné talent podchytit, a když člověk má začít až na vysoké →


8 rozhovor Forum 36

Evropská výzkumná rada European Research Council (ERC) V současné době existují čtyři typy ERC grantů: Vznikla v roce 2007. Granty byly financovány ze specifického programu Myšlenky 7. rámcového programu EU.

*

13 miliard ze 77 miliard eur celkových prostředků rámcového programu tvoří ERC. 17 % tedy představuje nezanedbatelnou část objemu.

*

7 000 podpořených projektů.

*

Řešitelé získali 6 Nobelových cen, 4 Fieldsovy medaile a 5 Wolfových cen.

*

Více než 40 000 článků bylo publikováno v renomovaných časopisech s peer review.

*

Každý nositel grantu v průměru podpo­ ruje 6 vědců. ERC podporuje individuál­ ní řešitele (Principal Investigator, PI) a přispívá k vzdělávání nových generací vědců.

*

Více než 70 procent projektů přispívá podle výzkumu k průlomovým objevům.

*

Řešitel může být jakékoli národnosti, ale zvolená hostitelská instituce se musí nacházet v členském státě EU, popř. v zemi asociované k rámcovému programu EU.

*

Jediným kritériem hodnocení je vědec­ ká excelence – jak návrhu projektu, tak samotného řešitele. To kromě předcho­ zích výsledků v oboru předpokládá, že výzkumní pracovníci přijdou se zcela novou revoluční myšlenkou, jež není pouhým pokračováním jejich dřívějších úspěchů a která může výrazně ovlivnit daný obor, posunout jeho hranice či otevřít nové výzkumné perspektivy.

ERC Starting Grants ERC Starting Grants se zaměřují na podporu nezávislé kariéry vynikajících mladých vědců ve fázi vytváření vlastních nezávislých výzkumných týmů nebo programů. Po formální stránce mohou být žadateli výzkumní pracovníci jakéhokoli věku či národnosti, kteří získali Ph.D. v rozmezí 2 až 7 let před fixním datem 1. 1. roku, k němuž se vztahuje aktuální pracovní program ERC. Předpokladem úspěchu je alespoň 5 publikací ve významných mezinárodních re­ cenzovaných časopisech a zároveň excelentní originální myšlenka. Výše finanční podpory může činit až 1‚5 milionu eur na dobu pěti let. ERC Consolidator Grants ERC Consolidator Grants podporují nezávislou kariéru vynikajících mladých vědců ve fázi konsolidace vlastních nezávislých výzkum­ ných týmů nebo programů. Po formální stránce mohou být žadateli výzkumní pracovníci jakéhokoli věku či národnosti, kteří získali Ph.D. v rozmezí více než 7 až 12 let před fixním datem 1. 1. roku, k němuž se vztahuje aktuální pracovní program ERC. Předpokladem úspěchu je alespoň 10 publikací ve významných mezinárodních re­ cenzovaných časopisech a zároveň excelentní originální myšlenka. Výše finanční podpory může činit až 2 miliony eur na dobu pěti let. ERC Advanced Grants ERC Advanced Grants se zaměřují na podporu mezinárodně uzná­ vaných odborníků, kteří se již etablovali v oboru a prokazatelně ho ovlivnili. Jedná se o výjimečné vedoucí osobnosti (co do významu dosažených vědeckých výsledků a originality), které v posledních 10 letech před uveřejněním výzvy prokazatelně ovlivnily daný obor dosažením přelomových, vysoce originálních výsledků. Výše finanč­ ní podpory může činit až 2‚5 miliony eur na dobu pěti let. Proof of Concept Proof of Concept je zacílen na podporu úspěšných řešitelů grantů ERC v nejranější fázi komercializace výstupů jejich výzkumných aktivit. Žádat o něj mohou řešitelé projektů ERC, které stále běží či skončily v době kratší než 12 měsíců před datem zveřejnění výzvy. Návrh projektu musí zásadním způsobem vycházet z výsledků výzkumu realizovaného v rámci grantu ERC. Výše finanční podpory může činit až 150 000 eur zpravidla na dobu jednoho roku (v odů­ vodněných případech na dobu 18 měsíců). Více informací naleznete na stránkách ERC. www.h2020.cz

Zdroj: Technologické centrum AV ČR


9 rozhovor Forum 36

Profesor RNDr. Pavel Exner, DrSc., je zakládajícím členem Ev­ ropské výzkumné rady (ERC). V letech 2011–2014 působil jako její viceprezident. Byl zvolen prezidentem Evropské matematické spo­ lečnosti a zastává funkci vědeckého ředitele Dopplerova institutu pro matematickou fyziku a aplikovanou matematiku. V roce 2003 byl jmenován profesorem teoretické fyziky na MFF UK. V Ústavu ja­ derné fyziky Akademie věd ČR se věnuje matematické fyzice, studiu nestabilních systémů, kvantových grafů a vlnovodů. Profesor Exner převzal 24. listopadu Cenu Neuron za přínos světové vědě 2016.

škole, je pozdě. A bohužel střední školství není v příliš dobrém stavu. Povím vám historku. Asi před patnácti lety jsme dělali rekonstrukci bytu a odněkud vypadly mé sešity z průmyslovky. Moje žena, která učí na průmyslovce, si v nich začala listovat a obrátila se na mě s výrazem naprostého šoku: „Proboha, to si dovolili? My učíme méně než 40 procent objemu učiva a je kolem toho spousta křiku, že žactvo přetěžujeme.“ Dnes říká, že se neučí ani 20 procent. Hodně se staráme o inkluzi a slyšel jsem jednoho známého televizního redaktora vykládat, že nadané děti musejí být taky zařazovány mezi ostatní, podobně jako ty nenadané. A člověk se ptá, jestli by na té větě neviděl něco divného, kdyby šlo o výchovu fotbalisty nebo tenisty a někdo mu tvrdil, že musí hodně hrát s těmi průměrnými, aby se zapojil do kolektivu. Kolem roku 1900 mělo maturitu půl procenta obyvatelstva. V roce 1918 to byla dvě procenta, takže maturita pochopitelně byla nejspíš o dost těžší než to, co se nyní nazývá vysokoškolským diplomem. Není tedy s podivem, že průměrná úroveň je nižší, jen nesmíme dopustit, aby se v tom talenty utopily. S oblibou uvádím srovnání s Maďarskem, které je na tom vědecky, řekněme, o dost lépe než my. Jistě, je tam tradice. Jejich Nobelovy ceny, to je z velké části budapešťská židovská komunita. Nicméně když se podíváte na jejich nobelisty, naprostá většina z nich se dá vysledovat ke dvěma středním školám v Budapešti. Tam začínali a tam dostali zrychlení, které je potom vedlo k tomu, že měli skvělé výsledky. Znamená to, že bychom měli reformovat střední školství? A za dvacet čtyřicet let čekat nějaké výsledky? Měli bychom mít takové střední školy, aby se každému,

Soukromí si cením více než informací, co měl můj bližní k snídani. Před časem jsem to řekl do rádia a jeden z mých zeťů mi od té doby hlásí, co měl k snídani.

kdo má talent, dostalo vzdělání, které odpovídá míře jeho talentu. Připomenu Johna von Neumanna, který sice Nobelovu cenu nedostal, protože stihl umřít dříve, než ji mohl dostat. Na střední škole, v jedenácti, dostal univerzitního preceptora, na univerzitu šel, tuším, v sedmnácti, ale to už byl o koňskou délku – nebo spíše o padesát koňských délek – před ostatními. Talent tam byl, ale dostal podmínky, aby ho rozvinul. Jaké je být prezidentem? Tedy prezidentem Evropské matematické společnosti? Je to služba, která je náročná, ale musí se dělat tak, aby při tom člověk nezapomněl dělat svoji práci. Na mnoha příkladech jsme viděli, že přesuny u lidí, kteří myslí na to, že jsou prezidenti, vedou zpravidla k nevratnému procesu. Pak skončíte prezidentování a najednou neumíte dělat vůbec nic. Mohu nejvýše říci, že být prezidentem snad není charakterová vada. A matematiku řešíte během pochodu, nebo v práci u stolu? Matematiku pořád nosíte s sebou a občas vás prostě napadnou ty správné věci. Existuje něco, čemu můj kamarád říká efekt prohrané bitvy. Trápíte se den a pak, když to vzdáte, to najednou vyskočí. Ale někdy je to kruté. Je to už více než dvacet let, kdy jsem měl poměrně složitý problém a měli jsme i výsledek přijatý v časopise. Tehdy jsem byl ve Vídni a najednou jsem zjistil, že je to špatně. Byl to hrozný týden, nespal jsem, celé noci jsem prochodil po Vídni a konečně po týdnu jsem dal dohromady, jak to spravit. Vy nejste na sociálních sítích, že? Soukromí si cením více než informací, co měl můj bližní k snídani. Před časem jsem to řekl do rádia a jeden z mých zeťů mi od té doby hlásí, co měl k snídani. Proč myslíte, že mladá nebo i starší generace uniká do sociálních sítí? Je na tom zřejmě něco přitažlivého, ale možná je to fakt, že se vzájemně podněcujete nebo posilujete ve svých názorech, ale to je v důsledku nebezpečné, protože přestanete vnímat podněty z širšího okolí. Je to psychologie tlupy. Koneckonců, biologicky jsme všichni opice a jsme zvyklí na skupinu padesáti nebo sta jedinců, takže řekněme v takovéhle skupině, i když je počítačová, je nám dobře.


Ve stopách humanity

text Lucie Kettnerová  FOTO Luboš Wišniewski, Karel Cudlín

Rok 2017 je na Univerzitě Karlově věnován tématu Univerzita ve službách demokracie a humanity. Proto jsme se rozhodli ve Foru tentokrát představit katedru studií občanské společnosti Fakulty humanitních studií, která je první samostatnou katedrou v České republice zaměřenou na problematiku občanské společnosti a občanského sektoru. I když patří v rámci univerzity k těm mladším, byla již vybrána do evropské databáze nejlepších edukativních programů z oblasti související s občanskou společností.


12 téma Forum 36

Město budoucnosti patří inkluzi

Jak si lidé představují ideální město roku 2050? Bude pro všechny bez rozdílu věku, pohlaví či handicapu. Vytvoříme si k němu vztah a budeme se o něj starat. Ukázaly to výsledky projektu 7. rámcového programu EU, který za Českou republiku vedly Mgr. Selma Muhič Dizdarevič, Ph.D., a doc. Ing. Marie Dohnalová, CSc.

I když je katedra studií občanské společnosti FHS relativně malá, povedlo se jí získat už dva projekty v 7. rámcovém programu Evropské unie. První z nich se věnoval boji proti vyloučení mladé bezdomovecké populace, druhý se zaměřil na řešení výzev, kterým v současnosti čelí společnost v kontextu města. Ve snaze překlenout propast mezi vědeckou obcí a společností si projekt nazvaný Společenská angažovanost ve vědě, vzájemné učení se ve městech (SEiSMiC) kladl za cíl vytvořit strukturovaný dialog a vzájemnou výměnu zkušeností s občany a nositeli městských aktivit. „Jeho cílem nebylo dobrat se k tomu, co znamená sociální inovace v kontextech, ale co skutečně dělají lidé z nejširších vrstev společnosti při řešení svých problémů, na které narážejí při životě ve městě,“ popisuje vedoucí katedry Selma Muhič Dizdarevič. Pod hlavičkou projektu SEiSMiC vznikly ve všech deseti participujících zemích tzv. národní sítě (NaNet – National Networks). „Snažili jsme se, aby českou síť netvořili experti pracující na otázce sociální inovace, ale aby to byli lidé, kteří řešili určitý problém nebo se nějakým způsobem zapojili do změny kvality života. Šlo tedy převážně o sociální podniky, ale i středoškoláky, kteří se vyjadřovali k tomu, co jim v tom městě chybí, dále důchodce či národnostní menšiny, například Romky, jež se scházejí, společně řeší problémy, podporují se nebo pracují s dětmi,“ popisuje doktorka Muhič Dizdarevič. Tři oblasti, tři různé problémy Témata, kterými se účastníci nejvíc zabývali, nakonec vykrystalizovala do tří oblastí – new urban governance, new public space a new urban economy. Nové městské

vládnutí (new urban governance) určuje, jak město bude vypadat, jak se bude vyvíjet a kde bude za deset let. Bádání v oblasti nového veřejného prostoru (new public space) ukázalo, že občany zajímá, jak bude vypadat jejich město, jaká bude kvalita prostoru a co nabízí. Mají také pocit, že jim chybí místo, které nemá nějaký definitivní účel, ale kde by se mohli scházet nebo pořádat menší akce. Jak se nakládá s penězi v rámci městských rozpočtů, sledovala nová městská ekonomie (new urban economy). Vyšlo najevo, že se dnes občané více zajímají o to, kam směřují veřejné finance. „Bydlím na pomezí Vršovic a Strašnic, a když se začalo uvažovat o přestavbě nebo stavbě nové radnice, vzniklo minisdružení, které pečlivě spočítalo, kolik by která varianta stála oproti tomu, co se oficiálně tvrdilo. To vyžaduje samozřejmě čas a znalosti, ale podařilo se to. Myslím si, že je to ideální příklad toho, jak může vypadat inovativní přístup k problematice,“ uvádí doktorka Muhič Dizdarevič. Porovnání šetření pak ukázalo rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Nejvíce jsou aktivní občané v Nizozemsku a ve Vídni, město je zapojuje do všech typů

Když se lidé více podílejí na podobě veřejného prostoru, existuje i větší pravděpodobnost, že ho budou k danému účelu spíše využívat.


13 téma Forum 36

rozhodování o tom, co se bude dít ve veřejném prostoru, a nepodmiňuje realizaci stavby například současně přítomností provozovny rychlého občerstvení. Když se lidé více podílejí na podobě veřejného prostoru, existuje i větší pravděpodobnost, že ho budou k danému účelu spíše využívat. V těchto zemích také lidé sdílejí pocit, že mají větší naději spolupracovat s lidmi s rozhodujícími pravomocemi, zatímco Češi si stěžovali, že osoby, jež rozhodují na radnicích, je nevnímají jako partnery, ale jako ty, kteří obtěžují nebo zastavují projekty. Oproti tomu představa města v roce 2050 byla napříč zeměmi podobná – mělo by to být město inkluzivní pro všechny, pro staré lidi i pro mladé, pro lidi s handicapem i bez něj, pro ženy i muže, prostor, který patří všem, všichni k němu mají vztah a starají se o něj. Pokračování se zatím nekoná Výsledky anket daly vzniknout dokonce výstavě – umělci se ptali účastníků a účastnic na NeNetu, jak si představují ideální město nebo co jim vadí, a z toho vytvořili kresby, které se dočkaly vystavení v Bruselu. Právě tam a také ve Vídni se pravidelně scházeli i řešitelé projektů a vybraní členové sítí a navzájem si tlumočili své zkušenosti. Dalším z výstupů projektu je i příprava financování urbánní politiky ze strany Evropské unie. V ideálním případě by vznikl návrh, co Evropská komise podpoří v rámci dalších plánů na financování politiky rozvoje měst. Projekt skončil v roce 2016. Ostatní země v něm pokračují v programu JPI Urban Europe, bohužel Česká republika na něm neparticipuje, takže jí byl přístup k datům odepřen. „S kolegou, který byl účastníkem projektu, se snažíme ještě otevřít jednání na ministerstvu pro místní rozvoj, abychom upozornili na to, že naše zapojení by mohlo být pro Českou republiku užitečné,“ konstatuje Selma Muhič Dizdarevič. I když projekt v tuto chvíli dál nepokračuje, povedlo se napříč sítí navázat kontakty s řešiteli například ve Velké Británii nebo Itálii, ze kterých mohou účastníci těžit i v budoucnu.

Mgr. Selma Muhič Dizdarevič, Ph.D., vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity v Bělehradě, následně obhájila disertaci na FSV UK, obor veřejná a sociální politika. Zabývá se organizovanou občanskou spo­ lečností a veřejnou imigrační a integrační politikou, teorií multikulturalismu, dějinami lidských práv, fenoménem extremního so­ciálního vyloučení a feminismem. Je členkou Mezinárodní sociologické asocia­ ce a předsednictva Českého helsinského výboru.

Projekt SEiSMiC byl řešen v le­ tech 2013–2016, kromě České re­ publiky se partnerskými zeměmi staly i Belgie, Nizozemsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Rakousko, Švédsko, Turecko a Velká Bri­ tánie. Za Českou republiku byly řešitelkami Mgr. Selma Muhič Di­ zdarevič, Ph.D., a doc. Ing. Marie Dohnalová, CSc., z katedry studií občanské společnosti FHS.


14 téma Forum 36

Divadlo utlačovaných jako volitelný předmět

Studenti katedry občanských studií FHS (ale nejen oni) si mohou jako volitelný kurz zapsat předmět „divadlo utlačovaných“, v rámci nějž vznikne ve spolupráci s vybranou neziskovou organizací představení na téma, které skupinu či společnost trápí. Zatím poslední inscenace – nebo spíše divadlo fórum – proběhlo pod vedením Dany Moree v prosinci v pražském centru DOX u příležitosti nedožitých osmdesátin Václava Havla.

Divadlo utlačovaných je odborný název. Na jakém principu vlastně funguje? Tuto metodu, respektive divadlo fórum, vymyslel v šedesátých letech v Brazílii Augusto Boal, který si všiml, že když se děje nějaký útlak, třeba když někdo někoho zbije nebo člověk něco vzdá, už se toho v danou chvíli nedá moc dělat. Ale k události vede nějaká trajektorie, a čím dřív na této cestě zjistíme, že něco hrozí, a čím dřív zareagujeme, tím větší máme šanci, že situaci zvládneme nebo že k ní vůbec nedojde.

Augusto Boal si zároveň všiml, že nestačí člověku jen říct, aby to dělal jinak, ale je dobré mu umožnit, aby si to rovnou zkusil. K tomu je potřeba vytvořit experimentální prostor, kde člověk takové situace otestuje. Tím prostorem se stalo divadlo – skupina lidí, kteří mají pocit, že sdílejí určitý typ útlaku, začne vytvářet divadelní příběh a ten roste z jejich zkušeností. Když začínáte se skupinou pracovat, nevíte úplně přesně, o čem představení bude. Účastníci si začnou vymýšlet postavy, které se složí do

určitého příběhu. Dějová linka nebo zápletka nastupuje až později. Opravdu na počátku neexistuje ani základní dějová linka? Na začátku je jen skupina lidí, kteří mají pocit, že sdílejí určitý zážitek a chtějí si­ tuaci, kterou zažívají, někam posunout. To je všechno. Účastníci postupně společně vytvářejí představení, ale nepřicházejí s hotovou odpovědí, nýbrž kladou publiku otázky. Říkají: podívejte se, toto se nám děje a my


15 téma Forum 36

Mgr. Dana Moree, Dr., vystudovala obor pastorační a sociální práce na Evange­ lické teologické fakultě UK a obor obecná antropologie na Fakultě humanitních studií UK. Zabývá se tématy, která se týkají interkulturního soužití, jako jsou identita, kultura, procesy vyloučení, inkluze, kulturní nedorozumění a konflikt. Od roku 2013 se věnuje divadlu utlačovaných, je spoluzakladatelkou Divadla 2na3 a editorkou webu pro multikulturní výchovu Czechkid. Publikovala několik knih, např. Učitelé na vlnách transformace nebo Základy interkulturního soužití.

si myslíme, že to není v pořádku. Pojďme se společně zamyslet nad tím, jak to vyřešit. Součástí představení se tedy stávají i diváci? Publikum se do představení přirozeně zapojí, začne přemýšlet, jak situaci vyřešit. V praxi to vypadá tak, že se inscenace nejdřív přehraje před diváky, potom si o ní chvíli povídají a přemýšlejí, kde by šlo něco změnit, aby se situace nějakým způsobem posunula. Následně ji zkoušíme tak dlouho, až jsou s výsledným řešením spokojeni. Co tento typ divadla přináší hercům a co těm, kteří sedí v hledišti? Řekla bych, že pro diváky i pro herce je to podobné – je to takové pohrávání si se si­ tuacemi, se kterými se nám v běžném životě hrát nechce, protože jsou prostě těžké. Ale tady můžeme prozkoumávat, jestli máme šanci v nich uspět, eventuálně kde ty šance vlastně jsou a co by se muselo stát, aby to začalo fungovat. U herců jsou pocity o něco intenzivnější prostě proto, že je to jejich příběh, jejich téma. Moje zkušenost také je, že v okamžiku, kdy inscenaci jednou odehrají, mají větší chuť hrát a příběh vyprávět pořád dál. Takže potom jednotlivá představení reprízujeme a třeba po roce nebo po dvou začnou mít herci pocit, že jejich první příběh už je starý, a chtějí vyprávět příběh nový. Máte v týmu k dispozici psychologa nebo psychoterapeuta pro případ, že by se účastníkům s prožitkem vrátily nepříjemné vzpomínky? To je poměrně častá otázka. Divadlo utlačovaných ale není terapeutická metoda. Augusto Boal sice říkal, že má terapeutický rozměr, nicméně záleží také na tom, jak si nastavíte slovo terapie. Pokud terapie znamená, že si léčím něco v životě, nějaký typ špatných zážitků, tak samozřejmě terapeutický efekt toto divadlo má už jen tím, že si s někým povídám a něco dělám. Máme i výcvik na využití divadla utlačovaných pro terapii, to je ale trochu jiný typ práce. Rainbow of desire neboli duha touhy je terapeutická metoda, která vznikla na základě divadla utlačovaných. V rámci ní se vezme situace jednoho konkrétního člověka

a do velkého detailu se s obrovskou přesvědčivostí různými divadelními technikami rozpracovává. Co se vlivu divadla na herce týče, ještě jsme nezažili žádnou negativní zkušenost, ale spíš pozitivní zážitek tzv. empowermentu. Pracovali jsme např. s lidmi z komunity LGBT Roma, což je menšina v menšině – být LGBT a zároveň Rom v tradiční romské komunitě je hrozně složité, protože člověk zažívá dvojí typ diskriminace. Skupinové práce se účastnil kluk, který se díky divadlu rozhodl, že začne studovat a že si také udělá divadelní výcvik. Účastníky to tedy dovede spíš k empowermentu, kdy začnou pevněji stát na vlastních nohou a řeknou si, že chtějí něco v životě změnit. Vyjdou z procesu často silní a spokojení, což je přirozeně jen moje reflexe. Bylo by potřeba zeptat se přímo účastníků. Jak skládáte tým herců dohromady? Je to různé. Když volíme téma my, jako tomu bylo například u romsko-neromské skupiny nebo loni při uprchlické krizi, uděláme open call a účast nabídneme studentům v rámci volitelného kurzu na fakultě. Spolupracujeme také s různými neziskovkami, takže když otevíráme novou skupinu, zkontaktujeme je a oni nabídnou účast svým klientům. Jindy nás někdo osloví sám – tak vznikla třeba česko-asijská představení.

Studenti se zapojují jen jako herci, nebo se divadelní skupinu učí také vést? Je to vlastně dva v jednom, protože tím, že něco děláte, se to zároveň učíte. Výcvik probíhá tak, že trenéři s vámi procházejí celý proces do té doby, než jste schopná dát dohromady vlastní divadelní kus, odehrát ho a zvládnout intervence diváků. Jokeři – joker je postava, která vede skupinu a potom pracuje s diváky v sále – musejí absolvovat navazující výcvik, eventuálně i terapeutický výcvik. Kolik studentů se do divadla utlačovaných zapojuje? Většinou otvíráme jeden volitelný kurz v letním semestru, kde bývá kolem patnácti lidí. Pokud hrajeme ještě další představení, účast studentům také nabídneme. Takže bych řekla, že se zapojí kolem dvaceti studentů ročně. Kurz je otevřen jen pro studenty vaší katedry, nebo se ho může zúčastnit jakýkoli student Univerzity Karlovy? Přihlásit se může kdokoli. Pokud by chtěli tento typ divadla využít i na jiných fakultách, můžeme se domluvit na nějakém typu spolupráce.


16 téma Forum 36

O podporu vysokých škol není mezi mecenáši zájem

Na konci roku odevzdala Tereza Pospíšilová do tisku publikaci, v níž shrnula několikaleté bádání o vlivu amerických nadací na českou sociologii. Cílem projektu bylo porozumět filantropii ve vztahu k vědě a vysokému školství a přispět k diskuzi o schopnosti zahraničních nadací formovat instituce a agendu sociálních věd v národních kontextech. Můžete rámcově přiblížit celý projekt? Projekt Od Rockefellera k Sorosovi, vliv amerických nadací na agendu české sociologie, který podpořila Grantová agentura ČR, byl částečně historicky orientován a zabýval se působením dobročinných nadací v oblasti sociálních věd, zejména sociologie. Ale nebyl to jen můj projekt, spolupracovala jsem na něm s doktorem Markem Skovajsou z FHS UK a docentem Janem Balonem z FSV UK. Téma projektu se týkalo filantropie, která sahá přes hranice státu, což je i situace, kdy americké nadace podporovaly rozvoj sociálních věd v Evropě. Například

Rockefellerova nadace podporovala vědu a výzkum v Evropě už v období mezi světovými válkami, a to včetně Československa. Na jaké období jste se zaměřila vy? Na působení amerického mecenáše maďarského původu George Sorose v České republice na začátku devadesátých let. Tehdy plánoval založit v několika hlavních městech střední Evropy – v Bratislavě, Praze, Varšavě a Vídni – Středoevropskou univerzitu, nicméně nakonec vznikla jen v Praze a Budapešti. Zatímco v Budapešti existuje dodnes – je to jedna z nejbohatších soukro-


17 téma Forum 36

PhDr. Tereza Pospíšilová, M.A., Ph.D., vystudovala sociologii na Fakultě so­­ ciálních věd UK a mezinárodní vztahy a evropská studia na Středoevropské uni­ verzitě v Budapešti. V rámci oboru se zabývá tím, co bývá někdy označováno za podstatu tzv. třetího sektoru, a to filantropií jako činností ve prospěch druhých bez nároku na odměnu. V kvantitativně i kvalitativně orientovaných empirických projektech zkoumala dobrovolnictví, věnovala se historickému popisu i analýze diskurzu ve spojitosti se soukromou filantropií.

mých univerzit v Evropě –, u nás po pěti letech existence zanikla. A já jsem se dívala na to, co během období své krátké existence dělala, a kladla jsem si otázku, proč zanikla. Co tedy stálo za jejím zánikem? Těch příčin bylo víc. Většinou se traduje, že hlavním důvodem byl nezájem první vlády samostatné České republiky – a s tím se dá celkem souhlasit. Univerzita se tak trochu zapletla do domácí situace nejenom v akademické sféře, ale i v politice. Když Soros těsně po revoluci s tímto projektem oslovil české elity a nabízel, že během pěti let investuje 25 milionů amerických dolarů do budování univerzity, obracel se zejména na lidi z oblasti nezávislé vědy a kultury, které před rokem 1989 znal a prostřednictvím zahraničních nadací je podporoval, konkrétně třeba Petra Pitharta, Jiřinu Šiklovou či Václava Havla. Právě osobnosti z prostředí bývalého disentu daly jeho projektu zelenou. George Soros si jako mecenáš kladl podmínku, aby vláda dala univerzitě budovu. Splnění tohoto požadavku mělo vyjadřovat, že české prostředí má o dar vlastně vůbec zájem. Vláda pod vedením Petra Pitharta budovu k tomuto účelu zajistila tím, že poskytovala státní příspěvek na pronájem v budově v Praze 3 na Olšanském náměstí, ale nikdy ji závazným způsobem univerzitě nepřidělila. Když v roce 1992 došlo ke změně vlády a českým premiérem se stal Václav Klaus, vládní politika se radikálně změnila v řadě oblastí a jednou z nich – i když s ohledem na tehdejší situaci v podstatě marginální – byl přístup k Středoevropské univerzitě. Vláda projekt nepodpořila. Dramaticky snížila státní příspěvek na budovu, a tím z hlediska mecenáše porušila předchozí dohodu a podmínku, kterou si stanovil. Byť proběhla jednání s tehdejším ministrem školství Petrem Piťhou, setkání s novým premiérem se nepodařilo vůbec uskutečnit a mecenáš se nakonec rozhodl univerzitu v Praze zastavit a přesunul všechny obory, které zde byly, do Budapešti a do Varšavy. Dalším faktorem také bylo poměrně vlažné přijetí místní akademickou obcí, která se za projekt nepostavila. Sice vznikl otevřený

dopis osobností Akademie věd ČR a veřejná petice, ale jinak nic. Soros tvrdil, že nevidí podporu, že tady vlastně o školu nikdo nestojí, tak proč by se namáhal. To mimo jiné ukazuje i křehkost filantropie. U projektů, kde se mecenáš osobně angažuje, hodně záleží na symbolické podpoře a uznání, které od prostředí dostává. Kontaktovala jste kvůli informacím Sorose osobně? Nekontaktovala. Na to se mě ptali i někteří z účastníků mého výzkumu, proč jsem třeba Sorose neoslovila s žádostí o rozhovor. V této kauze jsem měla tři prominentní osobnosti vysokého světa politiky, vedle Sorose to byli Václav Klaus a Václav Havel. U všech jsem si říkala, kolik mi toho v rozhovoru vlastně prozradí, konkrétně Soros hodně publikuje, napsal řadu knih, v některých z nich se věnuje i Středoevropské univerzitě, a sám popsal své pražské zkušenosti. Měla jsem pochyby, zda se ho dokážu zeptat na něco, co v knihách ještě nezaznělo, a tak jsem raději vycházela z toho, co sám publikoval. Podobně i Václav Klaus se k Středoevropské univerzitě již vyjádřil v publikovaném rozhovoru. Dospěla

V Americe je oblast vědy a vysokého školství pro filantropy atraktivní, protože každý mecenáš chce něco měnit, chce pomáhat. Filantropická investice v oblasti vědy či školství je přitom možnost, jak ovlivnit společnost a zároveň zůstat mimo sféru politiky.

jsem k názoru, že by mi interview asi ani neumožnilo „jít za fasádu“. Ve výzkumu jsem kromě toho vycházela zejména z dokumentů – nezapomeňte, že šlo o události více než dvacet let staré. V některých aktivitách tady ale Soros zůstal zapojen… Nestáhl se z České republiky úplně, zůstala tu nadace Open Society Fund Praha, prostřednictvím níž poskytuje stipendia českým studentům, cestovní granty a další podporu. Tato nadace už dnes není závislá jenom na financích tohoto konkrétního mecenáše, ale má svoje další zdroje financování a celkově řadu jiných programů a aktivit. Financování vědy a vysokých škol formou mecenášství tady, na rozdíl od již zmiňované Ameriky, nefunguje. Čím to je? Hodně je to dáno tradicí. V Americe je oblast vědy a vysokého školství pro filantropy atraktivní, protože každý mecenáš chce něco měnit, chce pomáhat. Filantropická investice v oblasti vědy či školství je přitom možnost, jak ovlivnit společnost a zároveň zůstat mimo sféru politiky. V minulosti americké nadace takto ovlivnily třeba vědecké bádání v oblasti zdravotnictví, medicíny nebo i sociálních věd. Zatímco v Americe zůstala tradice soukromé filantropie nepřerušena, v Československu po roce 1948 byly nadace jako právní forma zrušeny, jejich majetek zestátněn, jedině Hlávkova nadace v okleštěné podobě dokázala období komunismu nějak přežít. V naší republice byly v době socialismu všechny veřejné služby financovány státem, měli jsme stoprocentně státní veřejné školství, zdravotnictví a podobně, takže tam prostor pro filantropii nebyl, stát ji nepovoloval. Kultura soukromé filantropie byla ztracena. Ta možnost se otevřela až po roce 1989, ale ani potom tradice veřejného vysokého školství prostor pro soukromou iniciativu nenabízela. Soukromé vysoké školy mohly začít fungovat až o deset let později. Dnes mecenáši podporují spíše jednotlivé studenty, kdy například platí výdaje za studium v zahraničí nebo vědecký výzkum. Mám na mysli třeba již zmíněnou Hlávkovu nadaci, která na tomto poli působí tradičně, z novodobých mecenášů asi nelze přehlédnout Karla Janečka. Na poli vzdělávání obecně se angažují i firemní nadace, na bázi příspěvků a darů pravděpodobně fungují i některé think-tanky. Ale celkově zde rozsáhlejší soukromou podporu vysokých škol nevidím.


18 téma Forum 36

Když neziskovky svedou víc než obce Michaela Dopitová žije jen pár kilometrů od německých hranic v oblasti Českého Švýcarska. Dlouhodobě se zapojuje do aktivit místních organizací občanské společnosti a jejich roli v rozvoji komunit si zvolila na katedře studií občanské společnosti FHS i za téma své disertační práce. „Toto téma jsem si vybrala, protože si myslím, že neziskovky mohou hrát významnou roli v růstu méně rozvinutých regionů a v oblastech s roztříštěnou sídelní strukturou, jakou právě region Českého Švýcarska je,“ říká Michaela Dopitová a dodává, že organizace občanské společnosti jsou často spojovány s problematikami, jako jsou lidská práva, sociální služby nebo ochrana životního prostředí. Ona je však chtěla ukázat i z jiného úhlu pohledu – jako lídra v rámci komunity lidí zabývajících se rozvojem cestovního ruchu. Důvod, proč se zaměřila právě na tuto severočeskou oblast, je nasnadě – od dětství tu žije, s manželem tu již založila vlastní rodinu a do mnoha aktivit zdejší komunity se sama zapojila. I když ji chvíli bavilo poznávat světová města (žila například v Madridu, Sarajevu nebo Salamance, kde studovala), nedostatek přírody ji přitáhl zpátky. „Když jsem ve Španělsku půl roku žila mimo venkov, pořád mi něco chybělo, ale nebyla jsem schopna přesně rozpoznat, co to je. Zjistila jsem to, až když jsem se vrátila doprostřed lesa – byly to vzrostlé stromy, příroda, samota a hlavně prostor okolo, který si člověk ve velkoměstech úplně neužívá,“ vzpomíná. Mladá generace narušuje tabu Svou disertační práci pojala jako případovou studii, do níž zahrnula aktéry působící v cestovním ruchu v oblasti Českého Švýcarska. Protože se o rozvoj cestovního ruchu na české straně významně zasazují také saští aktéři, stali se součástí výzkumu i oni. Českosaské Švýcarsko se totiž v současné době právě díky organizacím občanské

společnosti hodně posouvá vpřed. Samotné obce, podnikatelé nebo jednotlivé organizace nebývají v regionu tak efektivní jako neziskové organizace, které jsou schopny udržovat poměrně hustou síť kontaktů jak na české, tak na německé straně. Obdobnou formu přeshraniční spolupráce je možné vysledovat i na hranicích s Polskem či Slovenskem, Českosaské Švýcarsko je v ní ovšem asi nejdále. S odsunem původního obyvatelstva byla po válce tradice spolupráce přerušena. Přeshraničním projektům ale pomohly příspěvky z evropských fondů, současné vztahy se navíc podařilo navázat tak, že mnohdy fungují v osobní rovině, kdy se lidé navštěvují i ve svém volném čase. „Současná generace už vnímá region jinak než jejich rodiče či prarodiče. Starší generace sem byla často umístěna násilně, ta mladší se tu narodila. Celá životní historie mých vrstevníků se odehrávala v tomto regionu a oni už tolik nevnímají trauma odsunu, stejně tak vnímají i trochu jinak například strašení prolamováním Benešových dekretů,“ popisuje situaci Michaela Dopitová a poznamenává, že se dnešní

Tento region má obrovské kouzlo, má v sobě přitažlivou energii pro spoustu lidí, kteří sem přijdou třeba s romantickou představu, jež pak možná vyprchá, ale už je vcucne a oni chtějí tomuto místu pomáhat a posouvat ho dál.


19 téma Forum 36

mladí třeba snaží odhalovat historii regionu bez negativního vnímání. „Když jsem v rámci výstavy Zmizelé Sudety v Krásné Lípě vymýšlela a organizovala doprovodné akce, jako bylo například objevování zpustošených sudetských hřbitovů, lidé mě dopředu varovali, že toto sudetské téma je tu trošku tabu. Nakonec jsem ale byla velmi překvapena, jak místní obyvatelé akce přijali pozitivně a zajímali se o ně,“ říká. V Českém Švýcarsku lze pozorovat i jiný zajímavý jev – přicházejí sem lidé z velkých měst, často vysokoškoláci, kteří se zamilují do místní krajiny natolik, že se sem rozhodnou natrvalo přestěhovat. „Tento region má obrovské kouzlo, má v sobě přitažlivou energii pro spoustu lidí, kteří sem přijdou třeba s romantickou představu, jež pak možná vyprchá, ale už je vcucne a oni chtějí tomuto místu pomáhat a posouvat ho dál,“ popisuje doktorandka. Práce je stále dost První závěry své disertace by Michaela ráda prezentovala letos na konferenci Evropské společnosti pro rurální sociologii, aby získala odbornou zpětnou vazbu. Dalším výstupem by měl být větší odborný článek a pak publikace, v níž by se s neziskovkami podělila o analýzu toho, jak na ně aktéři nahlížejí a jakou mají motivaci s nimi spolupracovat.

I nadále bude působit v Děčínsko-podmokelské vlastivědné společnosti (dříve Iniciativa pro děčínský zámek) a spolupracovat s festivalem Jeden svět. „Přijde mi zajímavé ve spolupráci s Člověkem v tísni přinášet do Děčína nová témata a sledovat názory mladých lidí na témata lidských práv i ekologická témata. Navíc se tu procvičím ve vedení diskuze se školáky a potkám zajímavý tým lidí okolo Jednoho světa,“ shrnuje benefity svých většinou dobrovolnických aktivit v regionu.

Mgr. Michaela Dopitová, DiS., je absolventkou Fakulty huma­ nitních studií UK, Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové a Vyšší odborné školy rozvoje venkova v Hořicích. Kromě občanské angažovanosti se zabývá také šetrným cestovním ruchem, zejména tvorbou koncepcí, strategií a přeshraniční spoluprací v této oblasti. Dlouhodobě spolupracuje s obecně prospěšnou společností České Švýcarsko, podílí se na pořádání festivalu Jeden svět v Děčíně a je členkou několika organizací občanské společnosti.


20 zajímavosti Forum 36

10× o neziskovém sektoru a dárcovství

1‚74 Tolika procenty se podílel na tvorbě HDP České republiky český neziskový sektor.

107 000

Počet zaměstnanců pracujících pro český neziskový sektor.

45 608 027

Počet hodin odpracovaných dobrovolníky v roce 2014 pro neziskové instituce.

18‚3

O tolik procent došlo v roce 2014 u českého neziskového sektoru k největšímu poklesu příjmů u transferů ze zahraničí.


21 zajímavosti Forum 36

1‚6 Tolik miliard korun věnují individuální dárci na veřejně prospěšné účely.

129 061 30 000 000

Počet neziskových institucí působících v ČR.

Částka v korunách, kterou Češi ročně věnují prostřednictvím dárcovských DMS.

114 000 000

Tolik korun činila produkce českého neziskového sektoru, z toho téměř polovinu vytvořily veřejné vysoké školy.

11

Pouze 11 % lidí ze svého příjmu pravidelně podporuje nějakou veřejně prospěšnou aktivitu.

526 000 000 Částka v korunách, kterou ročně rozdělí firemní nadace a fondy.

Zdroj: Český statistický úřad (čísla za rok 2014), Fórum dárců (čísla za rok 2015 a 2016)


22 Neviditelní lidé UK Forum 36

Kdo jsou   Představí je unikátní kalendář magazínu Forum

„neviditelní lidé“ UK? Redakce Fora se poprvé rozhodla vytvořit vlastní kalendář. „Chtěli jsme vzdát hold zaměstnancům rektorátu, kteří nejsou tolik vidět a jejichž jména málokdo zná, ale bez nichž by univerzita nemohla fungovat,“ vysvětluje šéfredaktorka Petra Köpplová. Dvanáct profesionálních portrétů doplňují krátké medailonky, které prozradí, co mají portrétovaní rádi nebo kde působili dříve. Za objektivem se vystřídali redakční fotografové Jiří Hroník, Vladimír Šigut, René Volfík a Luboš Wišniewski, grafického ztvárnění se ujalo studio Designiq, které stojí i za zpracováním magazínu Forum. text Lucie Kettnerová FOTO red.


23 Neviditelní lidé UK Forum 36

Josef FloriÁn vrátný Foto René Volfík

Já tím tady žiju Než otevřete skleněné dveře Karolina, ví, kam míříte. Ví toho více než Google. Neomylně rozřadí vedení UK podle fotbalových preferencí, provede budovou egyptského velvyslance, přivítá Ban Ki-moona nebo své žáky. Bývalý učitel češtiny a dějepisu fandí Spartě.


24 panorama Forum 36

Vědecká mikrofotografie Drosera peltata Jana Pilátová

Věda se stala krásnou. Letos již po osmé.

Drosera peltata je zástupce australských rosnatek, má štítovité listy a na nich četné tentakule, je oproti našim schopná estivovat přes období sucha, kdy využívá zásob energie skrytých pod zemí v jejích hlízách.

Věda je krásná 2016

Nechte se okouzlit přírodou

Příroda pozorovaná okem profesionálního přírodovědce je stejná a zároveň jiná než ta, kterou pozoruje oko laika. V běžné jednotvárné zeleni dokáže zrak školeného profesionála rozpoznat nejen přepestré množství tvarů a druhů, ale i rozplést příběh krajiny, jehož jsou rostliny němými svědky. Stejně takovým „rentgenem“ dokáže prosvítit okolní přírodu oko nejen biologa, ale vlastně všech přírodních vědců nejrůznějších profesí. Současné technologie navíc umožňují nespoléhat se jen na oči, ale dokážou otevřít i pohled do oblastí zraku nepřístupných: jak do nesmírně malého, tak do nesmírně vzdáleného. Soutěž Věda je krásná se zrodila na půdě Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. První kolo proběhlo v roce 2009. text Michal Andrle FOTO Archiv Věda je krásná, PřF UK


25 panorama Forum 36

Objevitelská Život ve vodě Martina Nacházelová

Vodní prostředí nabízí domov mnoha živočišným skupinám. Na ilustracích jsou znázorněny druhy: langusta karibská (Panulirus argus), kareta obecná (Caretta caretta), kapustňák širokonosý (Trichechus manatus) a rak červený (Procambarus clarkii). Kresleno v programu Adobe Photoshop. Vědecká mikrofotografie Padlí andělé Jana Bulantová

Kloši rodu Lipoptena mají v dospělosti pár křídel, která záhy po příletu na hostitele záměrně odhazují. Pokud se při výběru nedobrovolného živitele zmýlí a místo jelena či srny skončí na těle nevhodného hostitele, např. člověka, není již pro něj bez ztracených křídel cesty zpět. Portrét Lipoptena fortisetosa v SEM, kolorováno.


26 panorama Forum 36

Vědecká mikrofotografie The Mirror Jan Štundl

Štika obecná (Esox lucius) patří mezi nejznámější predátory obývající sladkovodní prostředí. O jejím raném vývoji nicméně není dosud známo téměř nic. V rámci výzkumu jeho průběhu byly detekovány pomocí protilátky vyvíjející se nervy, jež jsou prezentovány na této fotografii u jedince starého dvacet šest dní. Výsledný snímek byl získán pomocí konfokálního mikroskopu – teplejší barvy značí povrchové/vrchní nervy a chladnější naopak ty hlubší.

Vědecká mikrofotografie Pusu, prosím! Viktor Sýkora

Fotografie bude nejspíš vzbuzovat mnoho asociací, ve skutečnosti však vidíme sosák masařky. Toto specializované ústrojí je součástí lízacího ústního ústrojí a slouží mouchám k příjmu potravy. Snímek je z elektronového mikroskopu a barvy do snímku byly přidány dodatečně.


27 panorama Forum 36

Vědecká mikrofotografie Radim Jedlička I. Granátová pusinka

Mikrofotografie zachycuje odolávání pyropového granátu vůči neúprosným změnám teplot a tlaků, jež jsou způsobeny výstupem plášťových hornin směrem k zemskému povrchu. Tenký lem pestrobarevných krystalků kolem velkého zrna granátu je výsledkem jeho postupného rozpadu. Snímek byl pořízen v polarizačním mikroskopu za použití sádrovcového filtru. Skutečná velikost zrna je přibližně 6 mm. II. Dvě tváře

Dvojčetná srostlice dvou zrn augitu ve vulkanické hornině je svědkem dynamických procesů při sopečných erupcích. Dobře vyvinutá růstová zonálnost krystalu dokazuje silnou preferenci tvorby pyroxenů nad ostatními minerály. Snímek byl pořízen v polarizačním mikroskopu za použití zkřížených nikolů. III. Tygří kámen

Pestrobarevné lamelování zrna brucitu v krystalickém vápenci nám může připomínat abstrakci souboje přírodních živlů. Lamelovaný brucit vzniká při nízkoteplotních alteracích a na kontaktech s okolními horninami. Okolní kalcit s výrazným dvojlomem tvoří základní hmotu mramorů. Snímek byl pořízen v polarizačním mikroskopu za použití sádrovcového filtru.

Vědecká ilustrace a virtuální příroda Tvrdé a měkké tkáně lidské hlavy Jan Dupej

Studie měkkých a tvrdých tkání lidské hlavy. Díky různým míram absorpce rentgenového záření je možné tyto tkáně segmentovat a posléze převést na povrchy reprezentované trojúhelníkovými sítěmi. Zleva (1) povrch kůže (2) průhledná kůže nad lebkou (3) povrch kůže barevně zobrazuje lokální tloušťku měkkých tkání (4) trojúhelníková síť popisující povrch lebky (5) průhledné zobrazení vnějších a vnitřních povrchů kostěné tkáně.


28 panorama Forum 36

Objevitelská Pár Aleš Buček

U některých druhů živočichů není vůbec snadné rozeznat samečka od samičky. U jiných, jako třeba u pavouka druhu Nephila clavipes, je to docela snadné – pokud samečka najdete (Florida Keys, ostrůvek Bahia Honda).

Vědecká mikrofotografie Vřecka Ondřej Koukol

Uvnitř plodnice parazitické houby rodu Sawadea (padlí, houby vřeckovýtrusé) se skrývá několik vřecek s askosporami, které v příští sezoně napadnou listy javorů. Přívěsky na povrchu plodnice zajišťují přichycení k substrátu. Nejedná se o nijak vážnou chorobu, ve většině případů jde pouze o slabou nákazu ke konci vegetativního období, kdy listy tak jako tak přirozeně opadají (Palackého náměstí, Praha).

Vědecká fotografie a wildlife Běžník na svém oblíbeném lovišti Jakub Štěpán

Pavouci běžníci na svou kořist rádi čekají na květech rostlin. Někteří jsou schopni přizpůsobit barvu svého těla tak, aby byli pro kořist nenápadní. Velmi často si jich lze všimnout na překrásných květech lučních orchidejí. Na fotografii můžeme vidět běžníka květomilného na květu rudohlávku jehlancovitého.


29 panorama Forum 36

Vědecká ilustrace a virtuální příroda Turbulence Filip Uhlík

Vírovost dvourozměrné nestlačitelné kapaliny za experimentálně nedostupných podmínek získaná řešením Navierovy-Stokesovy rovnice. Vědecká fotografie a wildlife Kolonizátor Josef Bruna

Mimořádná podoba a výbava plodů kokosovníku ořechoplodého, tedy kokosové palmy (Cocos nucifera), stojí za jejím rozšířením v oblasti Indického oceánu. Plody se šířily buď mořem, nebo na člunech kolonizátorů. Na snímku je semenáček vyvržený na neobydleném ostrově Bilang-bilangan (Indonésie).

Vědecká fotografie Ivana Dobiášovská I. Inner light

Reportérové geny kódující fluorescenční proteiny jsou často používány pro vizualizaci genové exprese. Na fotografii je zachycena exprese zeleného fluorescenčního proteinu (GFP) v mozku několik dní staré medaky japonské (Oryzias latipes). Žlutá autofluorescence je pak přirozenou fluorescencí některých buněk této ryby. II. Sea starlet

Několik centimetrů velká mořská sasanka Nematostella vectensis (Starlet sea anemone) patří mezi žahavce (Cnidaria). Tento poměrně nový modelový organismus napomáhá porozumění mechanismům evoluce v oblasti evoluční vývojové biologie.


30 panorama Forum 36

Vědecká fotografie a wildlife Vodouch na lovu Petr Šípek

Ačkoliv nejsou perloočky typickou potravou pro velkého pavouka, ulovil jich tento exemplář hned několik. Vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) je asi jediným „vodním“ druhem pavouků na světě. U nás se vyskytuje v zarostlých tůních a rybnících. Zajímavostí je, že patří mezi naše nejjedovatější pavouky. Foto z akce Velká výstava bezobratlých, která proběhla v červnu roku 2015 v Botanické zahradě Na Slupi.

Objevitelská Kůže gekona Věra Stuchelová

Felsumy jsou mezi teraristy velmi oblíbené. Může za to jednak jejich malá plachost, jednak jejich přirozená zářivá krása. Na makrofotografii je detail kůže největšího zástupce rodu, u nás relativně běžně chované felsumy madagaskarské (Phelsuma madagascariensis).


31 panorama Forum 36

Vítězové soutěže podle jednotlivých kategorií: Absolutní vítěz: Jana Pilátová: Drosera peltata Mikrofoto: 1. Jan Štundl: The Mirror 2. Jana Bulantová: Romantičtí zabijáci 3. Viktor Sýkora: Spory přesličky Vědecká fotografie a wildlife: 1. Petr Šípek: Vodouch na lovu 2. Ivana Dobiášová: Sea starlet

Vědecká fotografie a wildlife Predátor ulovil predátora Šárka Bejdová

Orel skalní (Aquila chrysaetos) požírající lišku obecnou (Vulpes vulpes). Orel skalní je po orlu mořském druhý největší dravec, kterého je možné v České republice vidět. Jeho potravou jsou nejčastěji hlodavci a zajíci. Je ale schopný ulovit i mladé jeleny nebo lišky. Lov lišky je však pro orla do velké míry riskantní. I při úspěšném lovu mu může tato šelma způsobit zranění, jehož následkům později podlehne.

Vědecká ilustrace a virtuální příroda: 1. Jan Dupej: Tvrdé a měkké tkáně lidské hlavy 2. Filip Uhlík: Turbulence Objevitelská: Martina Nacházelová: Život ve vodě Kabinet kuriozit: Marek Velechovský: Fuck You ZOO Life


32 forum romanum Forum 36

Predátoři mezi námi Uveřejnění v prestižních časopisech patří k základním kritériím hodnocení nejen vědce, ale i celého vědeckého pracoviště. Klíčovou citační databází, která se u nás všeobecně pokládá za garanta odborné relevance, je Scopus. Co si však počít v situaci, kdy do databáze pronikly tzv. predátorské časopisy, ve kterých si lze uveřejnění článku jednoduše zaplatit bez ohledu na jeho kvalitu? A jak si v počtu takových podvodných publikací ve Scopusu stojí Česko ve srovnání se zbytkem světa? text Lucie Kettnerová foto René Volfík, CERGE-EI, archiv autorů


33 forum romanum Forum 36

Think-tank IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR, který spolu s Centrem pro ekonomický výzkum a doktorské studium Univerzity Karlovy tvoří akademické pracoviště CERGE-EI, na konci loňského roku vydal podrobnou studii zabývající se právě problematikou podvodných časopisů. Jednoznačně nejznámějším seznamem potenciálních „predátorů“ je databáze Jeffreyho Bealla z Coloradské univerzity. S využitím ISSN (International Standard Serial Number) všech dostupných světových vědeckých periodik bylo následně zjištěno, které predátorské články do Scopusu pronikly. Při prohledání Beallova seznamu bylo nalezeno 3218 časopisů, které mají své vlastní ISSN. Z nich je 405 podezřelých z klamavých praktik a má alespoň jeden indexovaný výsledek v databázi. Dlouhodobý trend je přitom jednoznačný: výskyt „predátorů“ ve Scopusu raketově roste. Zatímco v roce 2004 se do něj z těchto časopisů dostalo méně než dva tisíce výsledků, což tvořilo zanedbatelný podíl 0‚1 procenta, v roce 2015 bylo nalezeno bezmála 60 tisíc výsledků, odpovídajících téměř 3 procentům ze všech indexovaných výsledků. Jak si stojí Česko Rostoucí rozsah predátorského uveřejňování ohrožuje kredibilitu vědy zejména ve středně rozvinutých zemích v Asii a severní Africe s nízkou kulturou hodnocení vědecké práce a výsledků. Nejhorší mezi zeměmi OECD jsou Jižní Korea s 5 procenty a Slovensko s 1‚9procentním podílem výsledků v potenciálně predátorských časopisech. Česká republika vychází s 1‚3procentním podílem jako sedmá nejzasaženější země OECD.

Tento stav sám o sobě nevypadá na první pohled tragicky, nicméně znepokojivé je, že počet predátorských výstupů v Česku kopíruje dlouhodobý růstový trend a v budoucnu může představovat vážný problém. Na druhou stranu od českých autorů vychází nyní v podvodných časopisech indexovaných ve Scopusu pouze pár stovek článků ročně. Jedná se o zlomek z celkových výsledků s českou stopou. Navíc jsou tyto pochybné texty silně soustředěny v několika málo predátorských časopisech. Oproti zemím, se kterými bychom se jinak rádi srovnávali, jako jsou Izrael, Japonsko, USA nebo sousední Německo a Rakousko, ale také oproti průměru OECD je to horší jen o několik desetin procenta. Z celosvětového pohledu jde o zanedbatelný rozdíl. Jak situaci řešit aneb konec „kafemlejnku“ Hlasy, které volají po okamžitém řešení situace, sílí. Scopus sklízí kyselé ovoce přehnané expanze. Měl by opětovně zvednout laťku pravidel pro indexaci časopisů a bedlivěji kontrolovat kvalitu recenzního řízení, tzv. peer review. Potřeba je také změnit samotný systém hodnocení výzkumných organizací. Česká republika je snad jedinou zemí, která pro posuzování kvality výstupů indexovaných ve Scopusu nevyužívá expertní panely. Odborník přitom predátorský text pozná na první pohled. V Česku se při evaluaci vědy téměř výhradně spoléhá na citační databáze, jako je Scopus. Tento „kafemlejnek“ je nutno změnit. Studie s názvem Predátorské časopisy ve Scopusu je k nahlédnutí na webu IDEA.

Ing. Martin Srholec, Ph.D., absolvoval doktorské studium na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze a na Centre for Technology, Innovation and Culture (TIK) při Univerzitě v Oslu. Od roku 2010 působí jako výzkumný pracovník na CERGE-EI v Praze, od roku 2011 je associate professor na Cent­ re for Innovation, Research and Competence in the Learning Economy (CIRCLE) v Lundu a od roku 2013 i výzkumníkem think­ -tanku IDEA. Zaměřuje se na ekonomii inovací, problematiku inovačních systémů a otázky inovační politiky.

Mgr. Vít Macháček začal pracovat jako výzkumník pro think-tank IDEA při Národo­ hospodářském ústavu AV ČR v říjnu 2015. Magisterský titul získal v roce 2016 na Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy a bakalářský titul na Národohospodářské fakultě VŠE. Kromě think-tanku IDEA působí jako makroekonomický analytik v České spořitelně.


34 forum romanum Forum 36

Staly se Beallovy stránky cílem hackerů, byly smazány v důsledku soudního řízení anebo byl seznam pouze někam přesunut?

V propadlišti dějin Problematikou predátorských časopisů se již od roku 2010 zabývá Jeffrey Beall, knihovník z University of Colorado Denver. Na svém blogu vytvořil a spravoval seznam více než tisícovky možných nebo pravděpodobných predátorských časopisů. Soupis byl důležitým zdrojem pro mnoho knihovníků, akademiků a vědeckých pracovníků až do začátku tohoto roku. Jenže 15. ledna 2017 seznam zmizel a s ním i veškerý obsah z Beallových webových stránek. K odstranění obsahu došlo bez přechozího upozornění a na základě toho vznikla spousta spekulací. Staly se jeho stránky cílem hackerů, byly smazány v důsledku soudního řízení, anebo byl seznam pouze někam přesunut? Sám Jeffrey Beall celou záležitost nevysvětlil ani nekomentoval. Je zřejmé, že spravovat tak kontroverzní a často napadaný dokument nebylo v jedné osobě udržitelné. Pravý důvod se snad dozvíme časem. Ing. Mgr. Lucie Korhoňová Ústřední knihovna

Naděje jménem Metodika 2017+ V kontextu publikování v pochybných časopisech a nakladatelstvích je zarážející laxní přístup ze strany některých českých výzkumných institucí a především státu. Nedávno byly zveřejněny výsledky hodnocení výzkumných institucí podle Metodiky 2015. Na seznamu výstupů například z UK najdeme více než 60 „monografií“ vydaných u Lambert Academic Publishing – vydavatelství, které rezignovalo na odbornou garanci kvality vydávaného materiálu. UK za tyto publikace inkasovala přes 1800 bodů. Úřad vlády místo pokusu o boj s tímto nešvarem naopak zkomplikoval přístup k databázi vědeckých výstupů – jeho nový IS na RVVI.cz je tak pomalý, až je v praxi nepoužitelný. Určitou naději v tomto směru skýtá připravovaná Metodika 2017+, je ale obtížné věřit tomu, že zkompromitované instituce ve spojení s nepříliš efektivním úřadem dokážou situaci skutečně zlepšit. Mgr. Michael Komm, Ph.D. Ústav fyziky plazmatu AV ČR


35 forum romanum Forum 36

Odkrývání slabin vědecké komunikace Studie vědců z IDEA na reálných datech ukázala (a potvrdila) to, co již nějakou dobu vědecká komunita tuší. Tedy že predátorští vydavatelé vědeckých časopisů jsou úspěšní nejen v lovení autorských duší, ale i v upevňování své pochybné pozice mezi kvalitními časopisy pronikáním do uznávaných citačních databází. Tato jejich snaha udržet si svůj byznys vnáší do vědecké komunikace prvek nespolehlivosti a zároveň odkrývá podstatné slabiny současného systému vědecké komunikace. Kromě samotného boje s predátory by se právě tohoto odkrývání slabin vědecké komunikace mělo využít k otevření diskuze, zda je bezmezná důvěra v univerzální (mj. často komerční) nástroje v procesu vědecké práce a publikování v pořádku, či nikoli. Měli bychom se ptát, co mohou vědci, vedení výzkumných institucí a grantových agentur či politici udělat pro to, aby se zamezilo rozmáhání predátorů či vzniku jiných, zatím netušených škodlivých jevů v budoucnu. Klíčové je nezaměňovat důsledek za příčinu. Mgr. Tereza Simandlová vedoucí knihovny ÚVI 1. LF UK a VFN

Sklon k predátorskému chování vzniká všude tam, kde se systémové požadavky příliš rychle a bez zajištění odpovídajících podmínek posunou k mezinárodním publikacím.

Je v silách institucí s predátory bojovat Fenomén predátorských publikací je jedním z negativních projevů globalizace. Souvisí s překotným rozvojem vědy v zemích bez hlubší akademické tradice, ale zejména s celosvětově se prosazujícím manažerským přístupem k výzkumu (vše hodnotit na základě indikátorů, jež lze získat několika kliknutími a které se hezky vyjímají v grafech). České akademické prostředí je velmi vyspělé, nekalé publikační praktiky nejsou obecně přijímány. Přesto však „predátoři“ problém představují. Sklon k predátorskému chování vzniká všude tam, kde se systémové požadavky příliš rychle a bez zajištění odpovídajících podmínek posunou k mezinárodním publikacím. Vedle snahy najít co nejkratší cestu ke „kvalitním“ výstupům hraje roli také nedostatečná orientace ve stále složitějším světě vědeckého publikování. Akademické instituce musejí o problematice predátorských publikací (a komerčních konferencí) své zaměstnance a studenty informovat. Přísně by měly být tyto publikace posuzovány při udělování doktorátů a habilitačních nebo profesorských řízeních. Doc. Marek Skovajsa, Ph.D. Proděkan pro vědu a výzkum FHS UK


36 prostor na uk Forum 36


37 prostor na uk Forum 36

FFakultárum

FOTO René Volfík

Nuž když máš už jít sem, na Ef Ef, hleď, ať hned jdeš zas ven, vždy znám jest fakt, že dřív než za stůl bys tu kles, má comp tvůj už zas mail a práh tvůj už zas vrz, jak host naň už zas šláp. Tož miř teď pryč a duch ti vel jen pryč a raus a ven. Comp hoď na hřbet či zaň a jak ten pták miř tam, kde skví se les či stře se dol. Strach jest ten tam, vždyť víš přec sám, že text, jenž jest recht pro zrak i um, má vznik a zdar svůj spíš i tam, kde tmí se strž či dme se vrch, než na Ef Ef Ú Ká: však mni a věz, že přec jsi než nic tam, kde jest ti být furt dál on lajn a kde pán jest jen trud a strast a RUK. I žák tvůj jest pak rád, když zas zří tě a čte text tvůj. Tak to tak ber, kol a kol a zas a zas – a nech už tak. Prof. PhDr. Jan Čermák, CSc. Zástupce ředitele Ústavu anglického jazyka a didaktiky FF UK

×

Adresa nám. Jana Palacha 2 116 38 Praha 1 – Staré Město GPS N 50.0889732 E 14.4147721


39 studenti Forum 36

VŽDY JE CESTA S kamarádem trénovali salta na seníku v Hruškách, pak začali jezdit do Brna a Prahy a nakonec i mimo republiku. Dnes pořádá Tomáš Zonyga, student FTVS UK, letní tábory pro děti a mladistvé a spoluvlastní velké parkurové tréninkové centrum. Cestu do něj si po „parkuristicku“ zkracuje přes dvoumetrovou stěnu. text Petra Köpplová foto René Volfík


40 studenti Forum 36

Většina lidí, kteří o sobě nyní tvrdí, že jsou parkuristé, by na otázku, co to je parkur, odpověděla: Jste venku s kamarády a překonáváte různé překážky, přeskakujete je a učíte se akrobatické prvky. Před lety tomu bylo jinak. Parkur byl způsob, jak poznat nové přátele, navštívit různá místa a byl o jakési cestě životem a sebepoznáním. Pořád se však drží při zemi. Tedy relativně. Ideální zemí pro parkur je podle Tomáše Anglie. Zdejší architektura poskytuje parkuristům nekonečné množství míst pro trénink. Ostatně parkur jako takový známe všichni z akčních filmů, v nichž na střechách domů probíhá honička. A Anglie je přesně tím místem, kde se na okamžik může člověk cítit jako filmový hrdina. Vylezete na první dům, který vás napadne, a slezete z jiného o čtyři kilometry dál. Člověk je sice pět metrů nad zemí, ale kolem něj je vlastně sto kilometrů čtverečních střech, jež jsou navzájem propojeny. Lákadlem jsou různá zábradlí nebo ventilace, na kterých se dají vymýšlet kreativní prvky nebo parkurové přeskoky. „V Anglii se jednou stalo, že jsme vylezli na střechu a po chvíli jsme zaslechli divný

zvuk. Po patnácti minutách jsme zjistili, že nad námi létá policejní vrtulník. Samozřejmě jsme se lekli a začali utíkat. Všechny nás chytili, ale nakonec zase pustili. My Češi jsme se báli jít znovu na stejné střechy. Angličané ne. Policisté jim řeknou: „Slezte,“ a pustí je. Tak oni tam vylezou znovu a oni jim zase řeknou, aby slezli. My jsme asi trochu jinak vychovaní. Vždy když nás odněkud vyhodili, jsme je už znovu nechtěli pokoušet. Nešli jsme znovu na tu samou střechu, ale když člověk chce, dostane se na opravdu zajímavá místa. Nejznámější spoty, na nichž jsme vyrůstali, jsou v centru Londýna,“ vzpomíná Tomáš. Pobyt v Londýně znamenal pro Tomáše průlom do světa. „Přišly nabídky na natáčení třeba od nadnárodní společnosti. Najednou jsme to nebyli my, kdo sleduje zahraničí, ale byli to oni, kdo sledovali nás,“ říká skromně student FTVS. Jako trenér začal jezdit na mezinárodní jamy – v Německu měl spolu s třiceti trenéry z celé Evropy na starosti 300 účastníků. Začal trénink brát stále zodpovědněji a před jednou ze soutěží se rozhodl intenzivní trénink doplnit změnou jídelníčku

„Když jsem jezdil na tréninky do Brna, vyjížděla tramvaj ve stejný čas, kdy jsem vycházel z tělocvičny. Dvě zastávky jsem s tou tramvají závodil, protože ona měla stejný směr a já nechtěl platit. Prostě jsem běžel vedle ní a snažil se být ve stanici dřív než ona. Ale ne každého baví takhle běžet kilometr vedle tramvaje sprintem a pak si říct: jo, teď jsem jí to nandal.“


41 studenti Forum 36

Tomáš Zonyga se od roku 2008 věnuje parkuru. Studuje FTVS UK se zaměřením na padákové sporty a lezení. Osm let hrál fot­ bal a aktivně se věnuje tréninku atletiky a parkuru.

a jíst jen zeleninu a ovoce. Na soutěž si vybral náročný trik – dvojité podmetené salto, na které ale kvůli změně jídelníčku, intenzivnímu tréninku a několika nocím beze spánku neměl dostatečnou energii při rotaci. Dopadl přímo na hlavu. „Chvíli jsem nevěděl, co se děje. Je poněkud netradiční spadnout přímo na hlavu, bolelo mě za krkem. Vstal jsem a věděl, že je něco špatně. Držel jsem si krk a nesl si hlavu,“ vzpomíná Tomáš. V nemocnici mu okamžitě zakázali jakýkoli pohyb. Zlomil si první obratel, a ještě si v krku potrhal cévy. Téměř měsíc na nemocničním lůžku přemýšlel úplně nad vším. „Ležíte na posteli a svět se vám úplně zhroutí. Přemýšlel jsem, proč se to stalo mně, když se snažím nebýt grázl, nikomu neškodit a nikoho nešpinit. Anebo zda se dá cestovat časem a nějak to napravit. Ale o čem jsem rozhodně nepřemýšlel, bylo, že bych skončil s parkurem. V nemocnici se mě jeden pán povyšujícím tónem zeptal: ‚To už teď nebudeš nikdy skákat, když sis zlomil vaz, co?‘ Jen jsem odpověděl: ‚Kdybyste si zlomil obě nohy, už byste nikdy nechtěl znovu chodit?‘“

Nepřestal. Postavil s kamarády halu na tréninky a společně parkur v Česku rozvíjejí. „Jsme dobrá parta, je tu architekt, který halu navrhl a zrealizoval, pak je tady člověk, kterého baví ekonomika a marketing, a já se věnuji trénování. Každý si najde to svoje. Začal jsem pořádat i parkurové zohir tábory.“ Parkur je o překonávání překážek jak fyzických, tak i psychických. Původní myšlenka je být silný, abych mohl být užitečný. Člověk se učí práci s vlastním tělem, aby si byl jistější. „Snažíme se, aby z toho nezůstal jenom sport, když jím nikdy nebyl. Co se týká odhadování náročnosti skoku, osobně zastávám názor, že mám přijít a zamyslet se nad tím, co chci dělat, jestli už jsem to někdy dělal? Jestli jsem na to opravdu připraven. A pokud se tak cítím, vyfiltrovat negativní myšlenky a s čistou hlavou skok provést. Samozřejmě si mohu vzdálenost změřit a říct si: to už jsem skočil, takže bych to nejspíš měl skočit znovu. Ale to nefunguje vždy, někdy jsem unavený, někdy skočím o stopu víc. Musíte se k tomu prostě proskákat. Když začínáte, skočíte šest stop a postupně se vzdálenost zvětšuje, až najednou zjistíte, že po osmi letech tréninku vám

nedělá problém skočit z domu na dům, protože víte, že jste to zvládl tisíckrát na zemi.“ Na videích všichni nováčci vidí daleké skoky či složitá salta, ale to, co nevidí, jsou desetitisíce hodin strávených tréninkem. Podle Tomáše se nejlepší skoky podaří, když víte, že přichází průšvih: „Vlastně tím, že vám nevyjde třeba odraz a letíte přímo na břicho místo na nohy, se uzpůsobí myšlenky a najednou přesně víte, co udělat pro to, abyste se zachránil. Nepočítám nějaké zakopnutí nebo něco takového. Mozek přemýšlí jenom nad tím, co má udělat pro to, aby to dopadlo dobře, a to přesně udělá. A ono to vyjde, vy se zachráníte a je úplně super, že se vám nic nestalo.“ Prostřednictvím parkuru se člověk učí ovládat své tělo tak, aby v krizových situacích neselhalo. Po dobře provedeném skoku se dostavují pocity uspokojení. „Někdo kvůli adrenalinu leze na domy, ale já mám rád, když skočím bezpečně a čistě. Dopadnu třeba na špičky, neztratím žádnou energii a celkově to vypadá plynule, efektivně a esteticky,“ dodává Tomáš Zonyga na závěr.


42 studenti Forum 36


43 studenti Forum 36

Jak se rodí filmové muzeum Tři kamarádi sedí u kávy a jen tak mezi řečí se dohodnou, že v Praze založí filmové muzeum, protože tu chybí. Zdá se to být trochu bláznivý nápad, ale ono to vyjde. Dnes už můžete navštívit dokonce druhou expozici, kterou tito studenti katedry filmových studií Filozofické fakulty UK zrealizovali. text Lucie Kettnerová FOTO Luboš Wišniewski

Terezie Křížkovská, Adéla Mrázová a Jakub Jiřiště si pro své studium zvolili obor filmová věda a baví je tolik, že se rozhodli věnovat se mu i mimo přednášky a semináře. Při svých cestách do zahraničí nejprve jen navštěvovali různá filmová muzea a hodnotili jejich úroveň, zároveň se zamýšleli nad tím, proč Česká republika ještě žádnou ucelenou expozici své filmové historie neuspořádala. A protože měli dojem, že dobře vytvořené muzeum může být životaschopné, rozhodli se od kavárenských diskuzí přejít k činu a takovou výstavu v Praze návštěvníkům zpřístupnit. Za myšlenku zřízení filmového muzea se postavila i řada českých filmařů, například Jiří Menzel, Jan Svěrák, Olga Sommerová, Helena Třeštíková nebo Jan Hřebejk. „Filmové muzeum není žádná novinka. Jezdil jsem po světě a mají ho skoro všude. Jenom se divím, že tady není, a jsem rád, že na tento nápad jste přišli vy, studenti,“ řekl například tvůrcům Jiří Menzel. Tři patra plná českého filmu Začátky nicméně nebyly rozhodně tak růžové, jak by se mohlo zdát. Studentům nechybělo nadšení, ale postrádali praktické zkušenosti a jasnou koncepci. „Naráželi jsme na to, že každý měl na věc trochu jiný názor a jinou představu, jakou cestou se vydat. Nic podobného, čím bychom se mohli inspirovat, tady neexistovalo, a tak nám přišlo nejlepší ověřit si správnost naší cesty jakousi pilotní výstavou,“ vzpomíná Terezie. První expozice nazvaná Na film! byla veřejnosti zpřístupněna v červnu roku 2015 v Museu Montanelli

v Nerudově ulici, kde se nachází soukromá galerie zaměřená na současné umění. Studenti tu získali prostor hned ve třech patrech, v nichž prezentovali první tři filmová témata. Návštěvníci tu mohli například objevovat tajemství filmového obrazu, zvuků i ruchů, seznámit se s filmy i životními osudy tvůrců, kteří museli z politických důvodů odejít do exilu, nebo se na tabletech podívat na ukázky starých filmů. „Prostor jsme měli pronajatý na půl roku a po tu dobu jsme sledovali návštěvníky, bavili jsme se s nimi a snažili se zjistit, co funguje a co ne, abychom to zužitkovali při přípravě další expozice,“ popisuje Terezie. Konečně ostrý provoz Když nasmlouvaný pronájem skončil, vyvěsili studenti na sociální sítě výzvu, že hledají nové prostory. Nemuseli čekat dlouho – Palác Chicago na Národní třídě jim nabídl celé jedno rozlehlé patro. „Lokalita je to skvělá, přesto jsme nabídku chvíli zvažovali. Museum Montanelli bylo zavedené a mělo svůj tým lidí připravující výstavy, který nám pomohl, s čímkoli jsme potřebovali. Pomohli nám nalepit popisky nebo nám ukázali, jak pracovat se světlem, takže na nás jen bylo vymyslet si koncepci a nanosit exponáty,“ přiznává Adéla. Kdežto nový prostor tvořila jedna velká hala bez zavedené elektřiny, takže před studenty najednou stála velká výzva – poprat se se vším skutečně od začátku. „Nakonec jsme tuto výzvu přijali a vlastně právě díky tomu jsme se nejvíce posunuli dál,“ dodává Adéla. Fotografie prostoru „před“ a „po“ si můžete pro srovnání prohlédnout →


44 studenti Forum 36

přímo na aktuální výstavě Na film! 2: V pohybu, která byla zahájena v prosinci loňského roku. S úpravou nového prostoru jim nakonec pomohla absolventka architektury a scénografie, která pracuje v barrandovských ateliérech, odbornou pomoc mohli hledat i u svých pedagogů na katedře. Inspiraci nacházeli také u současných kurátorů, kteří se zajímají o postmoderní vystavování filmu. Ne všechno, co by se jim ale líbilo, bylo možné s ohledem na finance realizovat, a to i když za sebou mají úspěšné start-upy a přidělené dotace. Loňská, v pořadí již druhá start-upová výzva vynesla od tří stovek přispěvatelů částku 270 tisíc korun, další peníze se povedlo získat od Státního fondu kinematografie, z ministerstva kultury, Nadace Vodafone a několika dalších menších nadací, např. z Nadačního fondu Filmtalent Zlín, který se zaměřuje na podporu studentů filmu. „Spolupráci se nám povedlo navázat i s řadou firem, kde vznikl vztah na základě barteru – my jim nabídneme prostory, vstupenky a doprovodné aktivity a ony nám na oplátku poskytnou své služby,“ popisuje Adéla. Shánění peněz, vyplňování žádostí o granty a vykazování účetnictví tak v součtu kurátory výstavy stojí více než polovinu času, který projektu věnují. Adélu s Terezií najdete v muzeu osobně přítomné téměř každý den. Od návštěvníků totiž získávají zpětnou vazbu, aby věděly, jak dlouho se v něm zdrží a co se jim líbilo. Jak říká Terezie, pro většinu tvůrců výstava jejím otevřením skončí, pro ně teprve začíná. V centru, ale bez ruchů Jak se výstava s přesunem do Paláce Chicago proměnila? Opět se skládá ze tří témat z dějin kinematografie a kurátoři se tu snaží v malém měřítku ukázat, jak by se s filmem dalo ve výstavních prostorech pracovat. Vše spojuje jednotící téma pohybu, které je divácky velmi atraktivní. Návštěvníci si mohou vyzkoušet například laternu magiku, první projektor předcházející samotnému vzniku filmu, jehož funkční repliku se trojici podařilo vytvořit. Najdete zde také imaginární kino, kde si film vytvářejí přímo sami diváci prostřednictvím své fantazie díky zvukově zpracovaným scénářům, což má navodit atmosféru období meziválečné avantgardy. Z moder-

nějších instalací tu nabízejí virtuální realitu, pomocí které se přenesete do amerického Saint Louis, kde měla v roce 1904 v prostoru tehdejší světové výstavy premiéru atrakce předznamenávající její principy. Za prohlídku jistě stojí i expozice lentikulárních obrazů, s nimiž lze demonstrovat principy animované tvorby. „V Nerudově ulici fungovala i rozšiřující dílna na zvuk, kde si návštěvníci mohli vyzkoušet něco naruchovat nebo nadabovat, aby zjistili, jaké jsou různé možnosti a z kolika stop se skládá film. Na Národní jsme se více zaměřili na animovaný film a nabízíme různé dílny animace od ploškové až po loutku,“ vyjmenovává Adéla. Pokud by měl někdo zájem o základy natáčení, nebrání se studenti vyjít do ulic a natočit se zájemcem třeba symfonii velkoměsta, která by souzněla s tématem avantgardy. Zatím jen do dubna Další koncepce expozice závisí na tom, zda jim po půl roce bude smlouva prodloužena, nebo jestli poputují opět o dům dál. Nevyužity zatím zůstávají exponáty z první instalace – ruchový nástroj na výrobu větru a deště, hromů či příjezdu vlaku, jenž by mohl rušit lidi v okolních kancelářích, a příliš velké dveře plné šuplíčků a dvířek, skrývajících osudy lidí, kteří odešli do exilu. K nejčastějším návštěvníkům patří žáci základních a středních škol. Jen v loňském roce se povedlo navázat spolupráci se 120 z nich. Žáci nejprve absolvují komentovanou prohlídku, na niž pak naváže filmový workshop. Strávit tu mohou tři čtyři hodiny a dozvědí se spoustu zajímavých informací o filmu. „Většinou se s učitelem dohodneme, do kterého předmětu chtějí, aby informace zapadaly, a podle toho jim program ušijeme na míru, aby výuku opravdu obohatil,“ říká Adéla. Odpoledne přicházejí hlavně rodiny s dětmi a studenti. Velký ohlas měla reportáž v České televizi, která na novou „atrakci“ v centru Prahy upozornila. Na soustavný marketing však zatím nejsou personální kapacity ani finance. I proto se do nových prostor ještě nepovedlo nalákat turisty, neboť expozice není přístupná přímo z ulice, ale musí se za ní do druhého patra. Celý chod muzea by samozřejmě nebylo možné zvládat jen ve třech lidech. Už pátým rokem se úspěšně daří

Naráželi jsme na to, že každý měl na věc trochu jiný názor a jinou představu, jakou cestou se vydat. Nic podobného, čím bychom se mohli inspirovat, tady neexistovalo, a tak nám přišlo nejlepší ověřit si správnost naší cesty jakousi pilotní výstavou.


45 studenti Forum 36

do projektu zapojovat také další studenty, a to nejenom z katedry filmových studií, ale i jiných oborů. Aktuálně funguje několik studentů na pozici kustodů nebo tvůrců doprovodného programu. „Tato spolupráce se nám velmi osvědčuje a vítají ji i samotní studenti, kteří u nás získají praktické zkušenosti. Bylo by fajn, kdybychom do budoucna mohli fungovat jako univerzitní muzeum, v němž by studenti získávali nejenom praxi, ale i pracovní pozice,“ zasnila se Terezie. Současně dodává, že by chtěli, aby za projektem stále zůstávali studenti, kteří s sebou ponesou určitou svobodu a nezávislost, což je podle ní poselství tohoto muzea. A jaké jsou ty nejsmělejší sny mladých tvůrců? Prostor o pěti tisících metrech čtverečních, kde by bylo kino, studovna, restaurace a několik expozic, které by si rodina procházela postupně a mohla se do nich vracet. Zda projekt bude jednou natolik výdělečný, aby v něm mohli studenti najít stálé zaměstnání, není v tuto chvíli úplně jasno. Muzeum je totiž pořád hodně závislé na finanční podpoře státních institucí, které jim jsou v tuto chvíli sice nakloněny, za pár let se ale lidé na rozhodujících postech mohou vystřídat a situace se značně změní. Zatím jsou rozhodnuti muzeum nepřenechat žádné velké firmě, která by si ho za hodně peněz upravila podle svého.

Hlavními členy tvůrčího týmu jsou iniciátoři projektu a zakladatelé spolku NaFilM, studenti katedry filmových studií na Filozofické fakultě UK Terezie Křížkovská, Adéla Mrázová a Jakub Jiřiště. Na projektu spolupracují s dalšími vysokoškolskými studenty napříč uměleckými a technickými obory.

Kam za historií filmu: Výstava Na film! 2: V pohybu Palác Chicago, 2. patro Národní třída 32, Praha 1


46 studenti Forum 36

Lyže jsem si obouvala už doma na verandě Pět zlatých medailí na deaflympiádě, pět zlatých na mistrovství světa neslyšících. A od pěti let závodně lyžuje. Studentka Přírodovědecké fakulty UK Tereza Kmochová vyrůstala v Harrachově pod sjezdovkou v rodině lyžařů, a jak říká, v zimě lyžuje a v létě studuje. text Petra Köpplová FOTO Archiv Terezy Kmochové


47 studenti Forum 36

Na zimní světové univerziádě jste obhajovala pět zlatých medailí z mistrovství světa neslyšících v roce 2013. S jakou formou jste na hry do Kazachstánu jela? Forma byla docela dobrá, ale trochu kolísala mezi různými dny, což je úplně normální, že člověk prostě nemá svůj den. Většinou to je dobré, cítím se dobře na lyžích i fyzicky. Ještě jsem chtěla dodat, že jsem byla nominována na mistrovství světa do Svatého Mořice na obří slalom, které se koná hned po univerziádě. Od pěti let závodně lyžujete. Neměla jste někdy pocit, že byste toho chtěla nechat a dělat něco jiného než vyhrávat? Samozřejmě že občas mám dny, kdy mi lyžování vůbec nejde a nejradši bych s tím skončila… Ale takový stav mě za dvě hodiny přejde a už zase mám chuť závodit. A pořád přece nevyhrávám, mám motivaci se zlepšovat a stále na sobě pracovat. Prozradíte nám počet lyží, které vlastníte, a kolik si jich berete na závody? Doma mám dohromady asi 20–25 párů lyží, z nichž mi polovina smutně stojí v koutě, protože buď už nesplňují parametry Mezinárodní lyžařské federace, nebo jsou ojeté po jedné sezoně. Použité slalomky jdou lehce na odbyt mezi naše známé, protože se na nich snadno jezdí. Ale obřačky už jsou docela dlouhé a náročné na rekreační lyžování. Na závody vozím čtyři páry slalomek, tři páry obřaček, tři páry SG a dva páry sjezdovek. Na kopec si beru dva páry, jedny tréninkové a druhé závodní. Tolik párů mám proto, abych měla rychlou náhradu po ruce v případě, že se lyže zničí o kámen nebo se ohne. Změnila jste něco po zkušenostech, kdy vám lyže nedorazily včas před závody? Naštěstí takové smolné zkušenosti, které by ovlivnily závod, zatím nemám. Většinou lyže dorazily v pořádku letadlem před začátkem závodu. Pomáhá vám s přípravou lyží a sestavováním tréninku profesionální tým? Přípravu mých lyží obstarávají rodiče. Táta je výborný servisák, většinou mi udělá základní servis na nových lyžích, tzn. naúhluje je, zbrousí hrany, strhne boční stranu, promaže skluznici. Tohle všechno u jednoho páru trvá minimálně dvě hodiny a před sezonou mám asi 6–8 nových párů. Po každém tréninku se lyže musejí připravit na další ježdění – nabrousit a namazat. To dělají rodiče, protože to zabere hrozně moc času a ubírá mi to z regenerace. Kondiční trénink sepisuje trenér podle mých potřeb a pocitů. Tréninky si pak většinou dělám sama nebo s dalšími lyžařkami podle jeho návodu na internetu. Kdo je vaším lyžařských vzorem po technické stránce a proč? Vždycky jsem měla hrozně ráda Bodeho Millera, protože naprosto vyvracel všechny fyzikální zákony a dobře se na něj dívalo. Ale napodobovat ho nebylo nikdy moc chytré. Každý lyžař jezdí svým jedinečným způsobem. Nejhezčí styly mají Ted Ligety, Luca Aerni, Didier Cu-

che, Tessa Worleyová a Mikaela Shiffrinová. Ti všichni jsou ideálními příklady pro správnou techniku na určitou disciplínu. Jak vypadá běžný tréninkový den během letní a zimní přípravy? V létě během července a srpna máme několikrát kondiční kempy s mou sparing partnerkou Kateřinou Pauláthovou. Během nich míváme třífázový trénink každý den – rozcvička, posilovna nebo různé dynamické a intervalové tréninky, tenis, volejbal… Lyžaři musejí mít velice komplexní přípravu, protože musejí být silní, rychlí, dynamičtí, mít výbornou rovnováhu a celkovou koordinaci těla. Jinak trénuji téměř každý den, alespoň jednou. Již v květnu začínáme jezdit na ledovce na lyže. Během léta jezdíme na delší, zhruba desetidenní až dvoutýdenní lyžařské kempy na ledovec ve Francii, kde jezdíme objemy. Na podzim jsou kempy kratší, ale o to intenzivnější, protože jezdíme závodní trénink a soustředíme se spíše na kvalitu. V listopadu už zase začínají první závody. Když jsme na lyžích, vstáváme brzy ráno, celé dopoledne jezdíme na kopci a odpoledne ještě chodíme trénovat fyzičku. Který z doplňkových sportů vás baví nejvíce a který byste nejraději vyškrtla? Nejvíc mě baví tenis, kolo – hlavně sjezdy na singltreku –, plážový volejbal, občas běhání, běžky a plavání. Všechny sporty mám docela ráda, jsem hodně akční člověk. Ale někdy jsem samozřejmě i líná a nechce se mi dělat nic. →


48 studenti Forum 36

Při vrcholovém sportu je nutná sebedisciplína. Co vám pomáhá překonávat desítky hodin tréninku? Motivace na sobě stále pracovat a abych se líbila! Jsem na tréninky zvyklá a dělají mi dobře. Ale musím mít dobré a pěkné sportovní oblečení a boty, protože i takový detail mi pomáhá najít chuť do tréninku.

Pamatuju si, že když jsem byla menší a bylo hodně sněhu, tak jsem si obouvala lyže doma na verandě a jela jsem rovnou na vlek za naším domem.

Kde se vám trénuje nejlépe? Nejlépe se mi trénuje tam, kde je málo lidí a klid! Je mi to víceméně jedno. Posilovna, les, pláž, hory… Máte pocit, že Češi lyžují dobře, nebo se raději na českých horách na normálních sjezdovkách nepohybujete? Spousta Čechů lyžuje velmi dobře, protože jsme dosti lyžařský a sportovní národ. Nejvíc se bojím na sjezdovce turistů z Polska a Nizozemska. Těm se snažím vyhýbat, a když jdu volně lyžovat, chodím hned po ránu, dokud nepřijdou lidé. U nás doma v Harrachově miluji volné lyžování v dubnu po ránu, vždycky je nádherně, málo lidí a výborně upravený kopec. Mezi přípravu patří i běžky. Které trasy v Krkonoších běháte nejraději? Ty nejrovinatější! Chodím často do Jakuszyc na běžecké tratě, ty jsou tam příjemné. Nebo se vyvezu lanovkou v Harrachově a běhám po Čertově pláni. Ve vrcholovém sportu nejsou stejně jako v životě všichni jen kladné postavy. Které vlastnosti nemáte na soupeřkách ráda a co jim neodpouštíte? Každý člověk je nějaký. Samozřejmě moc nemusím namyšlené soupeřky, které ani nepozdraví jako první nebo nepodají ruku… Naštěstí takových lidí v lyžování moc není, většina z nich je v pohodě. Je to taková jedna obrovská rodina, známe se všichni navzájem. Účastníte se závodů se slyšícími i neslyšícími. Jaký je pro vás největší rozdíl mezi závody? Osobně nerozlišuji závody, prostě se snažím podat pokaždé co nejlepší výkon. Je pravda, že v závodech slyšících je mnohem větší konkurence, řevnivost, ale zároveň

možná větší pohoda mezi soupeřkami. U neslyšících jezdím jen ty velké akce, jako jsou MS, ME a deaflympiády. Máte nějaký rituál před závody? Třeba že nenalíčená nevstoupíte na lyže? Každé ráno si dávám řasenku, bez té nikdy nevyjdu ven. A moc ráda si dávám malé espresso asi půl hodiny před startem závodu. Někdy si těsně před startem dávám hroznový cukr. Jako první si obouvám pravou lyžařskou botu, strkám si kombinézu dovnitř do boty a před závodem stojím stranou, pozoruji okolí a rozcvičuji se. Pak si ťuknu pěstí s mámou nebo s tátou a ostatními kamarády, vydýchávám, snažím se soustředit, vyklepat nohy a jedu. Vyrůstala jste na horách pod sjezdovkou, a tak se nabízí idylická představa letních výletů po hřebenech s pusou modrou od borůvek a zimní radovánky po škole. Uvedla byste tento obraz na pravou míru? Bylo to přesně takhle. Po škole jsme vždycky chodili lyžovat s ostatními dětmi, jezdili jsme lesem a blbli. Pamatuji si, že když jsem byla menší a bylo hodně sněhu, obouvala jsem si lyže doma na verandě a jela rovnou na vlek za naším domem. V létě jsme lítali s kamarády pořád venku v lese nebo v potoce. Naučila jste se při komunikaci odezírat ze rtů češtinu i angličtinu. Kdo vám s tím pomáhal? Byl to velmi dlouhý proces učení se. Nejvíce mi na začátku pomáhaly logopedka a máma, pak i paní učitelky ve školce a děti. Děti ve školce byly velmi učenlivé a hned pochopily, jak na mě mají mluvit. Nějak jsem se odezírání postupně naučila a beru to jako jedinou možnost komunikace. Anglicky jsem se začala učit hned ve škole, vedla mě k tomu máma, protože učila anglicky. Odezírat v angličtině je nesmírně náročné, a když nevím, o čem je řeč, jsem úplně ztracená. Ale díky lyžování jsem poznala spoustu lidí z celého světa a postupně jsem se naučila dobře bavit se anglicky. Angličtinu si udržuji pomocí titulků ve filmech a seriálech, tohle mi neskutečně pomáhá i pro gramatiku a psanou podobu slov. S výslovností je to horší, ale přibližně tuším, jak se která slova vyslovují. V jiných jazycích vůbec odezírat neumím, možná maximálně slovensky.

Tereza Kmochová studuje obor molekulární biologie a biochemie organismů na Přírodovědecké fakultě UK. V komunikaci její stoprocentní vrozenou ztrátu sluchu nepoznáte, protože Tereza se naučila odezírat v češtině i angličtině. Závodí ve všech FIS alpských disciplínách (slalom, obří slalom, super G a sjezd). Na mistrovství světa neslyšících alpských lyžařů v německém Nessel­ wangu získala pět zlatých medailí a stala se opakovaně nejlepším handicapovaným sportovcem ČR.


49 studenti Forum 36

Je snadné skloubit profesionální sport a studium na přírodovědecké fakultě? Není to snadné, protože když lyžuji nebo jsem na soustředění, nejsem schopná si pak po náročném tréninku otevřít knihy a učit se – hned u toho usnu. Proto říkám, že v zimě lyžuji a v létě studuji. I když se po sezoně musím učit, chodím na kondiční tréninky a beru to jako aktivní odpočinek. Neumím se zrovna soustředit, když jsem unavená. V zimě lyžujete a v létě studujete. Co vás na studiu nejvíce přitahuje? Studuji proto, abych měla co dělat v létě. Ale i v případě nějakého zranění nebo neúspěchů je dobré mít nějaký záložní plán. Teď vážně, studium je dobré pro udržení psychické pohody člověka, aby jen pořád nemyslel na lyžování. A můj obor je taky velice zajímavý, i když není úplně jednoduché to všechno skloubit dohromady. Začátky studia na UK pro mě byly dost krušné, protože jsem si dlouho nemohla navyknout na způsob učení se, najednou jsem se musela opravdu učit. Gymnázium jsem zvládala celkem bez problémů, ale potřebovala jsem hodně individuální přístup a ochotu od kantorů. Na univerzitě je to podobné, spousta profesorů je velmi ochotných a chápavých, ale jsou i případy, kdy to šlo horko těžko. Alespoň mě to naučí zvládat krizové situace i v normálním životě. Vlastně mě lyžování a náročné studium docela zocelilo. Proč jste se rozhodla zrovna pro molekulární biologii a následně imunologii? Na přírodovědeckou fakultu jsem chtěla, protože můj táta má blízký vztah k tomuto oboru, a tak jsem si říkala, že až budu potřebovat pomoci něco vysvětlit, je

tu on. Navíc se na molekulární biologii dostalo i pár mých spolužáků z gymnázia, což mé rozhodnutí docela ovlivnilo. Sice jsem nikdy neměla moc blízko k chemii a s biologií jsem na gymnáziu bojovala, ale na fakultě jsem se toho pak spoustu naučila! Na imunologii jsem, protože mi okolnosti a kolektiv umožňují zvládat lyžování i studium. Jaké máte plány po ukončení studia? Zas tak daleko do budoucna nemyslím, žiju v přítomnosti, plánuji maximálně pár měsíců dopředu! Můj život je tak nabitý, že ani nemám moc čas myslet na to, co bude. Stejně, bůhví, kam mě osud zavane.

Samozřejmě, že občas mám dny, kdy mi lyžování vůbec nejde a mám chuť s tím skončit… Ale takový stav mě za dvě hodiny přejde a už zase mám chuť závodit.


51 alumni Forum 36

Normální je být různí Od práce televizního zpravodaje a novináře přešel Jakub Knězů k sociálnímu podnikání. Nejprve si zřídil před sedmi lety kavárnu v centru Kladna, pak další na Smíchově a na začátku listopadu 2016 otevřel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy bistro, které připravuje sto padesát jídel denně. V jeho osmi provozovnách se složitě kloubí profesionalita a sociální rozměr. Snaží se totiž začlenit lidi se zdravotním postižením. Kromě bister a kaváren zprostředkovávají sociální podniky pod vedením Jakuba Knězů úklidové služby pro několik radnic. text Petra Köpplová foto René Volfík

Vnímáte rozdíly sociálního podnikání ve veřejných institucích, státní správě a v soukromé sféře? Paradoxem je, že firemní sféra je ve vnímání sociálních aspektů daleko rozvinutější a uvědomělejší než samospráva nebo státní správa. Ty se chovají občas úplně bizarně. Korporátní sektor podle našich zkušeností pomáhá tím, co umí – poradenstvím a podobně. To využíváme v našem konkrétním případě díky spolupráci s nadnárodní poradenskou společností Pricewaterhouse­ Coopers, pro kterou už dva roky provozujeme firemní kavárnu v jejím sídle na pražské Pankráci. PwC nás ale podporuje například i tak, že nám před Vánocemi dala finanční dar na náš rozvoj, na nějž se složili zčásti sami zaměstnanci a zčásti firma. Vyhráli jste výběrové řízení na bufet na FF UK… Na filozofické fakultě mi přijdou osvícení a je to příjemná spolupráce. Plně chápu, že zákazníci vyžadují prostě profesionalitu, ať už to jsou studenti na fildě, úředníci v našem bistru na pražském magistrátu, manažeři v PwC, nebo lidé z ulice, kteří navštíví naši kavárnu Mezi Řádky na pražském Smíchově. Náš sociální rozměr je podle mého soudu na filozofické fakultě nadstavbou, která jim je sympatická a koreluje s jejich přesvědčením nebo vnímáním světa. I když se angažujeme v sociálním podnikání, snažíme se vždy a všude věci dělat tak, aby to lidé nevnímali jako charitu. Nechci, aby sem někdo chodil kvůli tomu, že udělá dobrý skutek. Týmy sestavujeme tak, abychom zachovali profesionalitu a přitom podpořili zaměstnanost lidí s handicapem.

Nikde moc nevyhlašujeme, že v našich kavárnách pracují lidé s postižením, a necháváme na zákaznících, aby to vstřebali. Nechceme vysvětlovat, že je potřeba respektovat skupinu lidí, kteří jsou nějakým způsobem odlišní. Upřímně řečeno si ne­­ jsem jistý, jestli vůbec mladá generace je vychovávána k tomu, aby vnímala, že společnost může být rozdílná. Heslo, ke kterému se hlásíme, je „normální je být různý“. Když to řeknu v nadsázce, jiní provozovatelé také neupozorňují, že u nich pracují jenom blondýny nebo lidé z Pardubic. Proč bychom měli upozorňovat zrovna na to, že tu jsou lidé se zdravotním postižením? Pokud zvládnou svou činnost vůči zákazníkovi profesionálně nebo v míře, na niž jsme zvyklí a kterou očekáváme, tak proč to stigmatizovat. Na filozofické fakultě nikde nevykřikujeme, že jsme sociální podnik. Najdete to jen na takové jedné menší ceduli. Snažíme se pracovníky se zdravotním postižením integrovat a dělat osvětu vůči společnosti nenásilnou formou, která je snad účinnější než tisíc letáčků a kupa konferencí o integraci. Je to přirozený proces, jak se lidé mohou navzájem poznat a „osahat“ a je fajn, že studenti vidí, že člověk s postižením je přirozenou součástí společnosti, protože těch příležitostí pořád moc nemá. Má sociální podnikání svá specifika a berou na ně zadavatelé ohled? Ne, například na fakultě máme smluvenou každoměsíční schůzku a chovají se k nám vlastně jako ke klasickému dodavateli. Někdo si na Facebooku stěžoval, že naše obsluha neumí anglicky. Některý z našich zdravých barmanů určitě anglicky vysvětlí →

Snažíme se pracovníky se zdravotním postižením integrovat a dělat osvětu vůči společnosti nenásilnou formou, která je snad účinnější než tisíc letáčků a kupa konferencí o integraci.


52 alumni Forum 36

Podle statistik je více než polovina lidí nad padesát let nezaměstnaná, takže my pro ně najdeme místo třeba v naší knihovně. Nebo takto máme provozního pekárny, správce domu v Kladně, kde máme centrálu, a řidiče pekařského auta.

vše, co zákazník potřebuje, ale nelze očekávat, že kluk s handicapem, který vydává jídlo, bude umět anglicky a řekne přesné složení jídla. To není ani v jiné hospodě nebo restauraci. V kavárně na Smíchově jsme tři roky a jen jednou někdo přišel a prohlásil: „Fuj, tady pracují nějací debilové,“ a odešel. Ale chodí sem cizinci a berou to normálně. Máme tu zaměstnance, jehož rodiče jsou diplomati. Je schopen konverzovat francouzsky, anglicky a je to neuvěřitelné. Nemáte někdy chuť se vrátit zpět do médií? Vůbec nemám potřebu. Do médií mě to nijak netáhne, a když se podívám na texty, které tam jsou, nebo když něco vidím v televizi, většinou mi opravdu nevadí, že jsem ten daný text nepsal zrovna já. Ale ta moje profesní novinářská deformace je jistě problémem pro kolegy ve firmě. Když napíšou třeba návrh tiskové zprávy nebo článku, většinou jim ho rozložím a rozpitvám, předělám a přepíšu, což by správně neměla být moje kompetence v rámci firemní hierarchie, ale prostě mi to nedá. Místo patlání se v tiskových zprávách se musím soustředit na svou zodpovědnost za sto padesát lidí, kterým dávám práci. Není to stejný stres jako uzávěrky nebo deadline v televizi. Ale všem našim zaměstnancům musím samozřejmě garantovat, že dostanou pravidelně mzdu. Mimochodem, u nás dostávají mzdu i zaměstnanci s postižením, mají standardní pracovní smlouvy. To není úplně běžné v podnicích našeho druhu. Jsou to prostě stresové situace, kdy se všichni snažíme, aby vše fungovalo, abychom v žádné z našich gastroprovozoven nikoho neotrávili, abychom dobře uklidili, aby se někdo z našich zaměstnanců při úklidových pracích nezranil, aby nedošlo k nějakému incidentu. Televize mě už nikam dál neposouvala, protože jsem den dělal reportáž třeba pro

Události, potom jsem ji odevzdal a v ten okamžik ta práce celého dne zmizela někam pryč. Když jsem pracoval v Reportérech, vyvářel jsem příspěvek týden nebo čtrnáct dnů, pak jsem ho odevzdal a zase bylo hotovo. Tu práci jsem už nikdy neviděl. Zažívají to všichni novináři a chápu, že je to přirozené. Naproti tomu tady něco tvořím, něco buduji, společně s kolegy vymýšlíme další projekty, které musíme ověřit v praxi, snažíme se firmu posunout dál a vytvořit zase něco nového, zajímavého. Je to kontinuální proces a je hrozně fajn, že se pořád učím něco nového. Ať už z hlediska ekonomiky, personalistiky, marketingu, prostě spoustu dalších činností, které jsem nikdy nepoznal nebo jsem o nich jako novinář jenom žvanil, ale ve finále jsem toho vlastně moc nevěděl. Tady na ně v reálu narážím, poznávám je a to je pro mě velmi příjemné. Když už se bavíme o novinářích, myslím si, že když odejdou z médií do běžných firem na jiné posty, než je tiskový mluvčí, dost často kolabují, protože nežijí v reálném světě a neznají pravidla, podle nichž funguje. Myslím si, že není pravidlem, že publicista, který je dobrý v novinařině, je dobrý i jinde. Proto jsem rád, že se mohu učit za pochodu a že to snad nějak funguje. A nezvažujete působení na univerzitní půdě? Nevím, jestli bych dokázal vytvořit seminář o sociálním podnikání v praxi, který bych vedl od a do zet, a zda by to studenty vůbec bavilo. Pokud někdo má zájem, ať se mi zkusí ozvat. Je pravda, že relativně často se nám ozývají studenti různých škol se seminárními pracemi nebo diplomkami, že si vybrali jako téma sociální podnikání, takže toto téma mezi mladými lidmi asi nějak rezonuje. Třeba se díky nějakým přednáškám, seminářům nebo právě těm diplomkám rozroste

počet lidí, kteří pracují v této oblasti. My teď máme asi sto zaměstnanců s handicapem. Mezi firmami, které se soustředí na zaměstnávání osob s postižením, patříme mezi největší. Na trhu se pohybujeme od roku 2005. Je to už jedenáct let a zaplať pánbůh nám fungují kavárny, úklidové týmy, pekárna i farma. Máme co předávat a občas se snažíme chodit na přednášky a něco vyprávět. V životě nedopadá vše jen dobře – daří se vám zvládat i neúspěchy? Samozřejmě je jasné, že nám některé projekty nevyšly. Zavřeli jsme kavárnu ve Strašnicích, protože byla na úplně pitomém místě. Stane se to, ale beru to jako přirozenou součást podnikání a je skoro jedno, jestli podnikáte sociálně, nebo komerčně. Prostě to nevyšlo, takže je to pro nás nějaké poučení pro příště, že to musíme udělat nějak jinak. Kterým směrem se chystáte nyní vydat? Budeme dělat prádelnu a poskytovat prádelnické služby jednotlivcům i firmám. Myslíme si, že zaměstnáme spoustu lidí, kteří mají handicap a mohou růst. Je to velmi podobné tomu, když je zdravý člověk nezaměstnaný – ztrácí pak půdu pod nohama, sebedůvěru a má mizerné sebehodnocení. Člověk s postižením je na tom stejně. U nás se tito lidé trumfují, kdo z nich pracuje na lukrativnějším místě, ne ve finančním smyslu, ale z pohledu reflexe svého zaměstnání. Úklidáři říkají, že je chválí lidé, kteří chodí okolo, v kavárnách mají zadostiučinění z toho, že mohou dělat něco, co je posouvá. Velmi dobře si uvědomují hodnotu pracovního zařazení a zapojení do nějakého světa. Zvažujete zapojení ještě jiných skupin? Zaměstnali jsme pár lidí, kteří mají duševní onemocnění, ale upřímně řečeno, neumíme pracovat s lidmi, kteří mají zkušenost s ná-


53 alumni Forum 36

Mgr. Jakub Knězů vystudo­ val žurnalistiku a masovou komunikaci na FSV UK. Během novinářské kariéry spolupra­ coval s časopisem Týden, TV Premiéra, Českým rozhlasem a MF Dnes. V letech 1998 až 2008 pracoval na různých pozi­ cích v České televizi. Studoval v Centre de formation des journalistes v Paříži. V roce 2005 založil občanské sdružení ETINCELLE, kde v sou­ časné době působí jako ředitel a předseda představenstva, současně zastává funkci a ředi­ tele v Startujeme, o. p. s.

vykovými látkami. Nebudeme se pouštět ani do skupin, jako jsou bezdomovci nebo vozíčkáři. Pokud má třeba schizofrenik sklon k manipulování, je pro něj snazší ovlivňovat lidi s mentálním postižením – například finančně, protože oni úplně dobře neznají hodnotu peněz a myslí si, že padesátikoruna, protože je těžší, má větší hodnotu než stokoruna. Většina našich zaměstnanců s mentálním postižením jsou svéprávní lidé, ale stává se, že se je snaží zneužívat prodejci mobilních telefonů nebo poskytovatelé finančních půjček. Na naše zaměstnance s mentálním postižením se kupí exekuce. Takže to je jedna oblast, kde dochází ke zneužívání lidí, kteří mají nějak oslabené vnímání. Druhou, velmi citlivou oblastí je víra. V žádném případě nechceme, aby do našich handicapovaných zaměstnanců hustil kdokoli z jejich pracovních asistentů cokoli ohledně víry a náboženství. To si musí každý člověk uvědomit nebo poznat sám a neměl by na něj nikdo tlačit. Několikrát se stalo, že křesťansky založení pracovní asistenti byli v tomto ohledu příliš horliví, a pro nás bylo složité to uhlídat. Kromě lidí s mentálním postižením ještě hledáme zaměstnance z řad žen po rodičovské dovolené nebo lidi v produktivním věku po padesátce. Podle statistik je více než polovina lidí nad padesát let nezaměst-

naná, takže my pro ně najdeme místo třeba v naší knihovně. Nebo takto máme provozního pekárny, správce domu v Kladně, kde máme centrálu, a řidiče pekařského auta. Je spousta pozic, kde věk rozhodně není na škodu, ale naopak. Ti lidé mají daleko víc zkušeností. Jste schopni sociálně podnikat bez červených čísel? Některé části naší firmy – třeba farma – jsou z finančního hlediska ztrátové a s tím se prostě nedá nic dělat, jen doufat, že to udržíme. Kdybychom byli normální byznysmeni, tyto části bychom samozřejmě odřízli. Jenže farma je naše srdeční záležitost a ovce máme víceméně pro radost. Zároveň tam chováme prasata, pěstujeme zeleninu a výslednou produkci dodáváme do našich kaváren. Je příjemné vědět, že naše zelenina nejede pět nebo deset tisíc kilometrů odněkud ze španělských plantáží – rajčata si vypěstujeme sami v našem skleníku. Na farmě děláme kromě toho i teambuildingové akce nebo setkání a využíváme ji i pro firmy, které se chtějí zapojit do nějaké společensky odpovědné aktivity.


54 kronika Forum 36

Oslavy 17. listopadu vyvrcholily celouniverzitním setkáním v Karolinu Albertov letos patřil studentům I tento rok se sešli studenti, zástupci vysokých škol a veřejnost na Albertově, aby ukázali, že jim stav veřejných záležitostí v České republice není lhostejný. Setkání neslo název Uctění památky 17. listopadu na Albertově a jednalo se nejen o oslavu demokracie a hodnot, na nichž je naše moderní společnost postavena, ale rovněž o důstojnou pietu, která si klade za cíl vzpomenout na bouřlivé události let 1939 a 1989. Nešlo tedy o konfrontaci s konkrétní politickou mocí ani o konfrontaci s politickou mocí obecně. Podle rektora UK Tomáše Zimy by se mělo mluvit o pravém opaku konfrontace. O tom, co lidi spojuje dohromady, nikoli o tom, co je rozděluje.

kronika 17. 11.


55 kronika Forum 36


56 kronika Forum 36

Události 17. listopadu si čelní představitelé Univerzity Karlovy a akademické obce slavnostně připomněli ve Velké aule Karolina. Rektor UK Tomáš Zima ve svém projevu uvedl: „Hlavní problém naší společnosti je pro mě jasně pojmenovatelný: česká společnost je rozdělená jako málokdy předtím. Nesvornost, lpění na partikulárních zájmech, sobeckost a neochota jedněch naslouchat druhým, nálepkování jedněch druhými – to vše je pro dnešní dny přímo příznačné.“ Za jeden z klíčových úkolů a projevů správného fungování moderních univerzit považuje rektor jejich zapojení do života společnosti: „Musíme projevit schopnost naslouchat a vést kultivovaný dialog a inspirovat k němu ostatní. To není nežádoucí aktivismus, ale projev občanské vyspělosti, statečnosti a sebedůvěry. Spojovat, třebaže ne za každou cenu, a nikoli rozdělovat. Tvořit, nikoli ničit. Věřit v lepší svět a pomáhat jej utvářet, nikoli uzavírat se ve starém světě plném nenávisti, msty, závisti a zloby,“ řekl. U příležitosti oslav svátku 17. listopadu byly poprvé předány Ceny Arnošta z Pardubic. Cenu pro vynikajícího vyučujícího na UK si odnesl prof. PhDr. Jan Sokol, CSc., Ph.D., z Fakulty humanitních studií UK, cenu za nejlepší vědecký počin získal tým z 1. lékařské fakulty za zavedení aktivní simulované výuky a oceněni byli i tvůrci počítačové historické hry Československo 38­–89 z Matematicko-fyzikální fakulty a Filozofické fakulty UK.


57 kronika Forum 36

Podpis memoranda s MZV ČR otevírá studentům dveře do diplomacie

23. 11. Státní tajemník MZV ČR Petr Gajdušek a rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima podepsali dne 23. listopadu v Karolinu Memorandum o spolupráci mezi MZV ČR a Univerzitou Karlovou. Díky tomu budou mít studenti Univerzity Karlovy větší možnosti stáží na ministerstvu zahraničí i na některém ze zastupitelských úřadů České republiky v cizině. Memorandum zahrnuje též oblast výzkumu a expertizy v oblastech společného zájmu a další formy spolupráce podle vzájemné dohody. Za koordinaci spolupráce bude na straně MZV ČR zodpovídat Diplomatická akademie. „Právě Diplomatická akademie je hlavní vstupní branou do diplomatických služeb České republiky. Každý rok hledáme kvalitní a dobře jazykově vybavené uchazeče se zájmem o politické dění, ekonomii či mezinárodní právo, schopné zvládat náročnou a odpovědnou práci v zahraničí. Při výběrovém řízení je ceněna zejména znalost mimoevropských jazyků, jako jsou čínština, korejština nebo farsí,“ komentoval novou užší formu spolupráce státní tajemník MZV Petr Gajdušek. Ocenil také, že studenti Univerzity Karlovy získají větší přehled o tom, jak práce diplomatů vypadá v praxi. „Podpis memoranda pomůže studentům Univerzity Karlovy významně nahlédnout pod pokličku diplomatických služeb a navíc rozšíří možnosti spolupráce akademických pracovníků a studentů se zahraničními vědecko-výzkumnými pracovišti a univerzitami. Univerzita Karlova dlouhodobě spolupracuje se zahraničními partnery a v poslední době uzavřela řadu dohod o spolupráci se zahraničními univerzitami v Evropě, ve Spojených státech amerických, v Izraeli, Japonsku, Koreji či Číně. Univerzita má zájem na tom, aby její absolventi byli všestranně připraveni pro svoji další profesní dráhu na co nejvyšší úrovni,“ doplnil rektor Univerzity Karlovy prof. Tomáš Zima.


58 kronika Forum 36

Univerzita vystavila 33 návrhů na Kampus Albertov

12. 12.

Rektor Tomáš Zima zahájil v prostorách Křížové chodby výstavu všech návrhů, zaslaných do architektonické soutěže na podobu albertovských výzkumně-vzdělávacích center Biocentrum a Globcentrum. První místo získal architektonický ateliér Znamení čtyř – architekti. „Věřte, že jsme se snažili vybrat projekt, o kterém jsme přesvědčeni, že plní požadavky třech fakult a Univerzity Karlovy tak, aby to bylo krásné místo pro další desetiletí a staletí,“ uvedl při zahájení rektor Tomáš Zima. Centra by měla sloužit následujícím generacím od roku 2022. Spolu s rektorem se vernisáže účastnili i významní členové poroty. Architekt Josef Pleskot popřál Albertovu, aby v budovách, které vzniknou, získal dobré sousedy. „Přeji univerzitě, aby ze spolupráce, která nyní přichází a bude náročná, vzešly budovy, které proslaví její věhlas daleko přes hranice,“ prohlásil. Za nesmírně odvážné označil další člen poroty architekt Ladislav Lábus ty, kteří se rozhodli do soutěže přihlásit. „Považuji soutěž za nesmírně složitou,“ uvedl. Všechny návrhy v druhém kole byly podle něj velice dobré, ale ne srovnatelné, protože se hledaly různorodé názory. Posoudit řešení návrhů Kampusu Albertov, kterými se závislá i nezávislá porota zabývala několik měsíců, mohla veřejnost do 25. ledna 2017. Univerzita rovněž připravila speciální publikaci prezentující řešení jednotlivých architektonických studií.


59 kronika Forum 36

První císařský řez s happy endem Setkání u kulatého stolu na téma Praha 1337: Místo, kde byl proveden první císařský řez, kdy přežila současně matka i dítě, probíhalo ve Vlasteneckém sále Karolina za přítomnosti hostů doc. MUDr. Antonína Pařízka, CSc., vedoucího lékaře perinatologického centra Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, a doc. PhDr. Václava Dršky, Ph.D., z Ústavu světových dějin FF UK. Setkání zahájil prorektor pro vnější vztahy UK prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. Připomněl, že se jedná o přednášku, jejímž tématem je zrození člověka. „Myslím, že v předvánočním čase je to hezké zakončení roku Karla IV.,“ řekl prof. Kovář. Poté předal slovo doc. An­ tonínu Pařízkovi, který posluchačům přiblížil téma výzkumu. Císařský řez je v současné době nejčastější porodnickou operací, jejímž prostřednictvím přichází na svět každé čtvrté, v některých zemích dokonce každé třetí dítě. Přitom se jedná o relativně mladý chirurgický zákrok. „Lékaři donedávna neuměli operovat břicho, protože taková operace vyžaduje hlubokou anestezii. Ta však byla poprvé demonstrována až v roce 1846,“ vysvětluje Pařízek. Výzkum českých vědců naznačuje, že první případ se mohl odehrát již v roce 1337 v Praze. Studie nazna-

čuje, že se císařským řezem možná narodil nevlastní bratr českého krále a pozdějšího císaře Karla IV., Václav Lucemburský. Jeho matkou byla Beatrix Bourbonská, druhá choť českého krále Jana Lucemburského. Svědčí pro to některé historické podklady, například latinské oznamovací dopisy, v nichž bylo výslovně zmíněno, že u matky nedošlo k porušení těla. „Beatrix pravděpodobně během porodu upadla do bezvědomí. Není také vyloučeno, že ji považovali za mrtvou,“ vysvětluje Pařízek, proč mohli tehdejší lékaři přistoupit k císařskému řezu. Hlavním úkolem pak bylo vyjmout dítě z matčina těla a pokřtít jej, jinak by novorozeně nemohlo dosáhnout spásy. Bolest z operační rány mohla být následně příčinou probuzení a stresová reakce mohla zabránit vykrvácení. Beatrix žila až do roku 1383 a žádné další děti již neporodila. Snad jako poděkování za tento zázrak obdrželo dítě jméno jednoho ze zemských patronů, které bylo jinak vyhrazeno členům přemyslovského rodu. „Neumím si jinak vysvětlit, proč by dva Francouzi dávali svému potomkovi slovanské jméno Václav,“ dodává Pařízek. Otec Jan Lucemburský navíc již jednoho syna Václava měl – nebyl jím nikdo jiný než budoucí český král a římský císař Karel IV.

13. 12.


60 knihy Forum 36

Rozpad židovského života: 167 dní druhé republiky Zoufalá Marcela – Holý Jiří Academia 2016 vázaná, 301 str. ISBN 9788020025975 doporučená cena: 325 Kč

Rozpad židovského života: 167 dní druhé republiky text Kamila Špinarová FOTO Reprodukce z knihy, archiv redakce

Kolektivní monografie Rozpad židovského života: 167 dní druhé republiky editorské dvojice Marcely Zoufalé a Jiřího Holého zpřístupňuje českým čtenářům doposud nedostatečně zpracovanou kapitolu československých dějin, a to především období tzv. druhé republiky od konce září 1938 do vzniku protektorátu Čechy a Morava a slovenského státu v polovině března 1939. Období druhé republiky bylo charakteristické zničením státní suverenity, krizí demokracie, úpadkem morálních hodnot a pozvolnou fašizací společnosti. Výrazným rysem této etapy je perzekuce a postupné vytěsňování židovské menšiny z veřejného života. Podněty k pronásledování z velké části povzbudila dobová literatura a mediální obraz Židů, který byl účelově konstruován. Publikace obsahuje deset příspěvků vztahujících se k tématu židovské perzekuce v období druhé republiky a k otázce, jakou úlohu při nich sehrála dobová literatura a publicistika. Příspěvky posuzují sociokul-

turní aspekty dané problematiky a popisují proměnu postavení židovské menšiny ruku v ruce s proměnou většinového pohledu na ni. Jednotlivé příspěvky se tak věnují například tematice antisemitismu mezi katolickou inteligencí 30. let, otevřena je také otázka důsledků mnichovské dohody pro československé prostředí. V knize není opomenut ani boj proti antisemitismu, vedený především ze strany levicových intelektuálů. Přispěvateli kolektivní monografie se stali renomovaní vědci z různorodého spektra humanitních oborů, jako jsou historie, dějiny a teorie literatury, kulturní antropologie, židovská studia a další. Publikace přináší velmi poučný vhled do událostí, jež předznamenaly katastrofy druhé světové války, její téma se však neomezuje pouze na popis dějin. Kniha je zároveň varováním před nacionalismem a pravicovým extremismem, který se v poslední době začíná znovu ozývat.


61 knihy Forum 36


62 personálie Forum 36

ocenění mšmt získala monografie o karlovi IV. text Tereza Bušová FOTO René Volfík

Ve středu 30. listopadu byly v prostorách Senátu České republiky uděleny ceny ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti vysokého školství, vědy a výzkumu za rok 2016. Oceněni za vynikající práci a mimořádné výsledky byli mezi jinými i výzkumní pracovníci a studenti Univerzity Karlovy. Cenu za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací obdrželi prof. PhDr. Jiří Kuthan, DrSc., dr. h. c., a prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D., a to zejména za odbornou monografii nazvanou Karel IV. Císař a český král – vizionář a zakladatel. „Tato kniha, která má přes 1000 stránek, pojednává o císaři v kontextu, který dosud nebyl zvykem. Je pojímán více

jako císař Svaté říše římské a jako velký evropský státník. Píší o něm jako o Karlu rytířovi, náboženském mysliteli, intelektuálovi a vizionáři,“ shrnul jejich dílo doc. RNDr. Jan Konvalinka, CSc., prorektor pro vědeckou činnost Univerzity Karlovy. Oceněna byla i ekonomka PhDr. Julie Chytilová, Ph.D., z Fakulty sociálních věd UK a prof. RNDr. Petr Pyšek, CSc., z Botanického ústavu AV ČR, který dlouhodobě spolupracuje s Přírodovědeckou fakultou UK. Ceny převzali také vynikající studenti a absolventi UK.


63 personálie Forum 36

Profesoři UK obdrželi dekrety z rukou ministryně Kateřiny Valachové Jmenovací dekret převzalo 12. prosince z rukou ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřiny Valachové 12 budoucích profesorek a profesorů UK. Slavnostního převzetí dekretů se ve Velké aule Karolina účastnilo celkem 52 z 55 budoucích profesorů různých vysokých škol. Prezident Miloš Zeman je jmenoval s účinností od 2. prosince 2016.


64 personÁlie Forum 36 Cena Neuron za přínos světové vědě

České vědecké špičky převzaly Ceny Neuron. Zástupci UK u toho opět nechyběli

Cena Neuron za přínos světové vědě je určena významným před­ stavitelům české vědy působícím doma i v zahraničí, kteří ve svém oboru dosáhli významných úspě­ chů a jsou pro ostatní vzorem a inspirací.

Ocenit ty, kteří jsou hnací silou významného vědeckého pokroku a kteří inspirovali generace vědců – to je cílem Nadačního fondu Neuron na podporu vědy. Na slavnostním galavečeru převzal 24. listopadu cenu za matematiku Pavel Exner, který přednáší na MFF UK, a v oboru medicíny prof. Milan Šamánek, spoluzakladatel Dětského kardiocentra v Motole. Cenu Neuron Impuls pro mladé vědce si letos mj. odnesli PhDr. Ladislav Stančo, Ph.D., z FF UK a doc. Mgr. Zdeněk Dvořák, Ph.D., z MFF UK. text Lucie Kettnerová FOTO Archiv NF Neuron

Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc., FESC Profesor Šamánek absolvoval v roce 1955 Fakultu dětského lékařství UK v Praze. Po promoci pracoval na dětském a infekčním oddělení nemocnice v Uherském Hradišti a na kojeneckém oddělení v Luhačovicích. V roce 1956 byl přijat na Dětskou fakultní nemocnici na Karlově. Z pediatrie atestoval v roce 1957, koncem roku 1959 se stal na klinice asistentem. Dva roky působil na Pensylvánské univerzitě ve Filadelfii. V roce 1968 byl zvolen proděkanem Fakulty dětského lékařství a byl jmenován přednostou Kardiopulmonální laboratoře ve Fakultní nemocnici Motol v Praze. V roce 1977 zde spoluzakládal Dětské kardiocentrum, které pod jeho vedením dosáhlo světové úrovně v léčbě vrozených srdečních vad. V posledních dvaceti letech se věnuje také prevenci ischemické choroby srdeční od dětského věku, vybudoval systém screeningu a léčby dětí ohrožených předčasnou aterosklerózou.

Prof. RNDr. Pavel Exner, DrSc. Profesor Exner absolvoval v roce 1969 Matematickofyzikální fakultu Univerzity Karlovy, od roku 1991 pracuje v Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR, v roce 2003 byl jmenován profesorem teoretické fyziky na MFF UK, na této fakultě doposud přednáší. Zastává funkci vědeckého ředitele Dopplerova institutu pro matematickou fyziku a aplikovanou matematiku. Patřil k zakládajícím členům Evropské výzkumné rady (ERC), v letech 2011 až 2014 byl jejím viceprezidentem. Momentálně vede Evropskou matematickou společnost. Zabývá se matematickou fyzikou, především studiem nestabilních systémů, kvantových grafů a vlnovodů.

PhDr. Ladislav Stančo, Ph.D. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval doktor Stančo klasickou archeo­ logii, v současné době působí v Ústavu pro klasickou archeologii FF UK. Jako pedagog se zaměřil na helénistické Řecko, helénizovaný Blízký východ, topografii antického světa a Střední Asii. Účastnil se řady archeologických výzkumů na jihu Moravy v Mušově, v Rakousku a v Anglii. Od roku 2002 vedl několik českých expedic v jižním Uzbekistánu, do této oblasti vyjel také v roce 2015 ve funkci vedoucího mezinárodní archeologické expedice.

Doc. Mgr. Zdeněk Dvořák, Ph.D. V roce 2007 získal titul Ph.D. na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Poté strávil dva roky jako postdoktorand na univerzitách v Atlantě a Vancouveru. Po návratu do Prahy pracoval jako odborný asistent na své alma mater na katedře aplikované matematiky a v Ústavu výpočetní techniky. V roce 2012 se na MFF UK habilitoval a získal titul docent. V současné době pracuje v Informatickém ústavu Univerzity Karlovy.


10 Years of Excellent Ideas Technologické centrum AV ČR pořádá ve spolupráci s Univerzitou Karlovou v prostorách historické budovy Karolina konferenci s názvem „10 Years of Excellent Ideas“. Akce se koná při příležitosti 10. výročí založení Evropské rady pro výzkum (European Research Council, ERC).

15. 3. 2017 od 10.00 do 19.00 hod. Univerzita Karlova Karolinum, Vlastenecký sál Ovocný trh 5, Praha 1


www.cuni.cz

Profile for Forum Časopis Univerzity Karlovy

Forum CZ 36 2016  

Forum CZ 36 2016  

Profile for ukforum
Advertisement