__MAIN_TEXT__

Page 1

32 2015

ČASOPIS UNIVERZITY KARLOVY

ekonomie

NEJLEPŠÍ JE NA FSV → 10

MARTIN HILSKÝ STÁLE OBJEVOVANÝ SHAKESPEARE­ →4

www.iforum.cuni.cz


repre­zentační

PLES Uni­verzity Karlovy

SE KONÁ DNE 15. LEDNA ​2016 OD 20.00 HODIN V PROSTORÁCH PALÁCE ŽOFÍN SLOVANSKÝ OSTROV 226, PRAHA 1 VOLNÝ PRODEJ VSTUPENEK V POKLADNĚ PALÁCE ŽOFÍN A V SÍTI TICKETPRO.


1 F 32 editorial

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, čas neodpočívá a s blížícím se 31. prosincem, respektive 1. lednem, se dostáváme k oné magické části roku, kdy minulost ještě není minulostí a budoucnost zatím není budoucností. Je to doba, kdy koncentrovaně myslíme na naše bytí, na vše, co je ovlivnilo, a hledáme, zda jsme nemohli slyšet víc, než jsme si mysleli, že jsme slyšeli, zda něco nezůstalo „ztraceno v překladu“. Umění překladu a interpretace je i životní vášní našeho předního anglisty Martina Hilského. „Musím se přiznat, že při překladu jsem opravdu podvědomě režisérem. Je to vlastně taková režie textu, po níž teprve následuje režie v pravém slova smyslu divadelní,“ přiznává nositel ocenění Česká hlava, který přeložil celé Shakespearovo dílo a jemuž dvaatřicáté číslo našeho časopisu věnuje hlavní rozhovor. Uznání sbírá i Institut ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (IES FSV UK), špičkové pracoviště v oblasti ekonomie a financí si dlouhodobě udržuje nejlepší pozici mezi českými ekonomickými vysokými školami. Pracoviště, které dlouhodobě upřednostňuje kvalitu před kvantitou, již čtvrtým rokem vítězí v žebříčku deníku Hospodářských novin. Vzhledem k tomu, že někteří lidé považují v dnešní době excelentní vzdělávání a výzkum pouze za „specifický druh zboží“, věnují se akademickým svobodám, nutnosti uvědomění si toho, že univerzitní bádání vyžaduje svobodu v rozhodování a svobodnou diskuzi, v rubrice Forum Romanum docent Václav Drška a profesor Jan Černý. Více než čtvrt století po sametové revoluci dostává toto téma s ohledem na nedávné události spojené s oslavami 17. listopadu překvapivě aktuální rozměr. Neméně naléhavý je předmět rozhovoru s jedním z našich alumni, podplukovníkem Otakarem Foltý-

nem, věnovaný jeho misi v Afghánistánu, uprchlíkům a bezpečnostní problematice v Evropě a České republice. „Konkrétně v případě Evropy bych se asi bál naší neschopnosti řešit bezpečnostní problematiku v dlouhodobém výhledu,“ říká Foltýn a poznamenává: „V jakémkoli systému fungujícím v živočišné říši, což je konec konců stále ještě i lidská společnost, jsou obdobná základní pravidla. Máte oblast, kde je blahobyt, ale ubývá obyvatel, což je aktuálně demograficky vymírající Evropa, a vedle máte oblast, která je velmi chudá, ale má populační explozi. Převedeno na jakýkoli přírodní systém, nezbytně dochází k tomu, že systém s přetlakem a nedostatkem zdrojů se snaží dostat ke zdrojům, které má bohatý systém se zmenšujícím se počtem jedinců. Takový jev je naprosto logický.“ Příspěvky z rubriky Panorama a Studenti věnované záchraně pevnosti Josefov, činnosti organizace Zachraň jídlo, která brání šišaté, přerostlé, zkrátka ne úplně dokonalé kusy zeleniny a ovoce, jež najdou využití při přípravě jídla pro obyvatele dětských domovů či azylových domů, anebo čtení dobrovolníků z 2. lékařské fakulty nemocným dětem spojuje téma pomoci, jež se nedá penězi vyčíslit. Vážení a milí čtenáři, na závěr vám přeji především hodně zdraví, štěstí a osobních úspěchů v novém roce. Srdečně

Prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

prorektor UK pro vnější vztahy


2 F 32 OBSAH

Obsah 24

4 Forum 4/2015, sešit č. 32 Časopis Univerzity Karlovy v Praze

Vydává

Univerzita Karlova v Praze

rozhovor

ZAJÍMAVOSTI

Lucie Kettnerová

10× Institut ekonomických studií  20

MARTIN HILSKÝ – Stále objevovaný Shakespeare  4

Redakce

Ovocný trh 3, 116 36 Praha 1, Odbor vnějších vztahů

Redakci řídí

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., prorektor pro vnější vztahy

Odpovědní redaktoři

Petra Köpplová, Lucie Kettnerová

Telefon

224 491 248

e-mail

forum@cuni.cz

Grafická úprava

Filip Blažek, Eliška Kudrnovská, Designiq

Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo na úpravu autorských příspěvků a jejich krácení. Forum je rozšiřováno zdarma na akademické půdě. Vychází čtvrtletně. Za obsah článku plně zodpovídá jeho autor. Stanoviska obsažená v textu nemusejí vyjadřovat názor redakce. Vaše ohlasy, připomínky a tipy na další náměty pro Forum uvítáme na adrese forum@cuni.cz. Toto číslo vyšlo v prosinci 2015. Registrace MK ČR 72 79. Tištěná verze: ISSN 1211-1724.

téma Lucie Kettnerová

roman horváth – Měříme moc slova  12 MArtin havránek – Odpovídají publikované výsledky skutečným zjištěním?  14

panorama Stanislava Kučová

Antropologie války  22 Michal Andrle

Jak je to vlastně s vymíráním druhů?  24

objektivem

michal bauer – Prožitek války zvyšuje ochotu spolupracovat  16

Příroda viděná objektivem  26

diana Žigraiová – Systém včasného varování zatím nefunguje jako barometr­  18

Biotechnologické a biomedicínské centrum Akademie věd a Univerzity Karlovy ve Vestci  30

BIOCEV –

Antika v Podkrkonoší  32


3 F 32 OBSAH

60

32 42 forum romanum

prostor na uk

personálie

Akademické svobody: excelentní vzdělávání a výzkum jako „specifický druh zboží“?  36

Ing. arch. Mgr. Marie Pětová, Ph.D.

Mezinárodní rada UK se zamýšlela nad dalším směřováním univerzity  62

Doc. PhDr. Václav Drška, Ph.D.

Bez akademických svobod se neobejdeme  37

Slavný architekt Karel Prager provází FHS UK  44

Alumni Petra Köpplová

Profesor Karel Malý, emeritní rektor Univerzity Karlovy, oslavil 85 let  64

Tradice dlouhodobě kultivované diskuze se hroutí  39

Vy sice máte hodinky, ale my Profesorka Jana Roithová máme čas, věří Afghánci  46 z katedry organické chemie získala již podruhé prestižní ERC grant  64 kronika  52

studEnti

knihy

Jana Bečvářová

S anděly nad hlavou. Životaběh a dílo prof. MUDr. Vladimíra Vondráčka 1895–1978  58

Prof. RNDr. Jan Černý, Ph.D.

Medici z 2. LF UK čtou dětem  40 Zachraňujeme „škaredé“ jídlo  42

Gotické deskové malířství v severozápadních a severních Čechách 1340–1550  60


4 F 32 rozhovor

Stále objevovaný Shakespeare Když se vysloví jméno profesora Martina Hilského, každému hned naskočí ještě jedno jméno. Shakespeare. Přitom první hru tohoto anglického renesančního dramatika přeložil až ve čtyřiceti letech. Od té doby se však podepsal pod překlady celého Shakespearova díla a za celoživotní přínos v oblasti anglistiky obdržel v prosinci Národní cenu vlády Česká hlava. text Lucie

Kettnerová foto Luboš Wišniewski, Thinkstock


6 F 32 rozhovor

Původně jsem jako druhý obor studoval bohemistiku, ale můj kamarád byl hodně pragmatický a tvrdil, že španělština je velice praktický obor.

Vaše maminka vystudovala angličtinu. Byla to ona, kdo vás přivedl k zájmu o tento jazyk? Moje matka velmi dbala o vzdělání mé i mojí sestry. Na gymnáziu jsem sice studoval francouzštinu a latinu, soukromě jsem ale navštěvoval hodiny angličtiny. A protože jsem měl velmi rád i anglickou literaturu, přihlásil jsem se v roce 1960 na anglistiku na Filozofickou fakultu UK. Přijímal mne tehdy profesor Zdeněk Vančura a kupodivu mě vzal. Musím se přiznat, že pokud jde o praktický jazyk, zdaleka jsem toho neuměl tolik, kolik umí dnešní studenti. Abych svůj handicap dohnal, neustále jsem tlumočil, protože do ciziny moc jezdit nešlo. Za tuto zkušenost jsem ale vděčný, protože jsem tehdy zažíval různé humorné i méně humorné situace. Mnoho mi samozřejmě dalo i studium na Filozofické fakultě UK, kde jsem kromě profesora Vančury či Zdeň-

ka Stříbrného potkal také Jana Mukařovského, který mě velmi ovlivnil. Později jste si k angličtině přidal i španělštinu. Jak k tomu došlo? Původně jsem jako druhý obor studoval bohemistiku, ale můj kamarád byl hodně pragmatický a tvrdil, že španělština je velice praktický obor. Angličtinou že obsáhneme USA a se španělštinou pokryjeme jihoamerický kontinent. Dnes nevím, zda jsem udělal dobře, že jsem ho poslechl. Kdybych zůstal u bohemistiky, tak jsem mohl třeba vyjet do zahraničí učit češtinu. Na druhou stranu jsem zase získal vhled do jiné kultury. Přejděme k tomu, čemu se dnes věnujete nejvíce – k Williamu Shakespearovi. Dříve na jeho představení chodili i negramotní lidé, dnes když jdeme na Shakespeara, tak to považujeme za „vyšší“ umění. Změnil


7 F 32 rozhovor

se tak výrazně divácký vkus, nebo se snížila naše úroveň vnímat? Shakespearovy hry byly v době svého vzniku součástí zábavního průmyslu. Divadlo Globe pojalo až tři tisíce diváků, hrálo se kromě nedělí, církevních svátků a období morů vlastně pořád a ta nejlevnější místa ke stání si často pořizovali opravdu negramotní lidé. I ti dokázali vnímat Hamleta, Krále Leara a další hry. To je přece úžasné! Je potřeba si uvědomit, že kultura v té době nebyla tolik založená na psaném slově, ale na slově slyšeném. Divadlo mělo tehdy za účel hlavně bavit, formu nižší nebo agresivnější zábavy v té době zastávaly spíše býčí nebo medvědí zápasy. Vezměme si jako příklad Hamleta, který je nejznámější Shakespearovou tragédií. Tento kus může být v divadle vnímán jako hra o krvavém mordu. Další patra díla, která se studují na Harvardu, Yale či v Cambridge a představují dnes opravdu tu nejvyšší kulturu, ale tehdy diváky vůbec nezajímala. Ti lidé se šli podívat na mord, který byl v tehdejší době běžným nástrojem politiky. Vzdělanější lidé pak ve hře mohli vnímat metafyzická témata. Tato hra tedy dokázala oslovit velmi široké publikum, a to včetně negramotných lidí, kterých se kultura či vzdělanost nedotýkala. Přesto vydrželi sledovat hru, jež je unesla svým dramatickým dějem. Alžbětinské ucho ale bylo přece jen trochu jiné. To naše je ovlivněno médii a dalšími jevy, oni však slyšeli víc, než my slyšíme dnes. Vnímali třeba mytologické narážky, které jsou pro nás již většinou nečitelné. Chodili diváci spíše „na Shakespeara“, nebo na oblíbené herce? Na oboje. Herci byli určitě velmi důle-

Musím se přiznat, že při překladu jsem opravdu podvědomě režisérem. Je to vlastně taková režie textu, po níž teprve následuje režie v pravém slova smyslu divadelní.

žití. U takového Willa Kempa stačilo, aby přišel na jeviště, a už se lidé smáli. Tragické role zastával Richard Burbage, který byl trochu podsaditý, a když hrál Hamleta, tak to vůbec nebyl útlý melancholický princ, který se nemůže rozhodnout, ale člověk od rány. Shakespeare některé party psal dokonce přímo pro konkrétní herce, takže když Kemp odešel a přišel Robert Armin, zrodil se intelektuální šašek typu Voskovce a Wericha. Myslíte si, že dílo Shakespeara je natolik nosné, aby fungovalo i „bez Shakespeara“, nebo za jeho slávou stojí i tajemství, jímž je osoba autora obestřena? Kolem Shakespeara se vyskytovali lidé, kteří žili mnohem dramatičtější život než on. Třeba Christopher Marlowe byl pravděpodobně dvojitý agent, enfant terrible, který se nebál vyzvat na souboj samotného Boha. Příběh jeho smrti je námětem mnoha detektivek. Přesto se dnes o Marlowovi tolik nemluví. Je ale pravda, že osoba Shakespeara je opředena tajemstvím, které láká. Mne také láká zjistit, jak to všechno kolem Shakespeara bylo. Doposud nic nevíme například o tom, co dělal v letech 1585 až 1592, tyto roky označujeme za „ztracené“, protože k nim nemáme jediný dokument. Veřejnost samozřejmě zajímají také spekulace, zda je Shakespeare autorem všech her, nebo ne. Tři roky před smrtí přestal Shakespeare psát. To ho okolnosti opravdu donutily s psaním úplně skončit? Trochu ano. Poslední ranou pro něj byl požár divadla v roce 1613. Proč psaní tak najednou nechal, nevíme, můžeme jen vytvářet hypotézy. Berme to jako mystérium, tvůrčí génius by měl být zahalen tajemstvím. Shakespeare byl spoustu let velmi uznávaný, ale přece jen se změnila doba a do módy přišel jiný typ her, objevili se další mladí autoři, například John Fletcher. On sice napsal v tomto novém stylu své poslední čtyři hry, Bouři dokonce někdy lidé považují za jistou formu rozloučení, ale já chápu, že třeba už dál psát nechtěl, každý se někdy vypíše. Prostě řekl, co mohl říct, a další potřebu neměl. Vezměte si také, že mu bylo téměř padesát let, tehdy se lidé dožívali průměrného věku pětatřiceti let. Takže důvody pro své „odcházení“ jistě měl. K nejoblíbenějším Shakespearovým dramatům patří Hamlet. Víte, kolikrát jste ho viděl? Spočítáno to nemám, ale opravdu mnohokrát. Velmi dobře si pamatuji na Hamleta v roce 1964 v Národním divadle. Byl jsem tehdy právě v „hamletovském“ věku. Když →


8 F 32 rozhovor

Divadlo Globe mohli první diváci navštívit v roce 1599, otevřeno bylo slavnostním uvedením dvou Shakespearových her – historického dramatu Jindřich V. a komedie Jak se vám líbí, která byla napsána právě pro tuto příležitost. William Shakespeare byl nejenom členem divadelní společnosti nazývané Služebníci lorda komořího, která v Globe působila, ale i jejím podílníkem. Vlastnil jednu desetinu. V létě roku 1613 Globe do základů vyhořel. Podílníci měli povinnost postavit nové divadlo, tato verze přežila 30 let, než ji definitivně uzavřel Oliver Cromwell. Dalšího divadla Globe se Londýn dočkal až po 350 letech. Přesnou repliku původní budovy nechal v Bankside postavit americký herec a Shakespearův milovník Sam Wanamaker. V současnosti zde každoročně probíhá letní sezona Shakespearových her a také je tu k vidění největší trvalá Shakespearova výstava na světě.

jsem viděl Radovana Lukavského hrát Hamleta, byl jsem hypnotizován. Byl to opravdu výjimečný zážitek, představení ke mně velmi mluvilo. Z divadla jsem už odešel jiný, než jsem tam přišel. Tehdy jsem nejspíš pochopil smysl divadla – společně prožitý zážitek nikdy při četbě nezažijete. Dokážete si představení ještě užít, když už ho tak důkladně znáte? Odpovím trochu oklikou. Loni tu byla v rámci oslav výročí čtyř set let od úmrtí Shakespeara kočovná skupina anglických herců, kteří hrají Hamleta po celém světě. Na představení jsem byl a režisérovi jsem položil podobnou otázku. A víte, co mi řekl? „Hamleta vidím po dvě stě padesáté páté a pořád mě to hrozně bere.“ Pro mě to platí stejně. A v tom je ten vtip. U Hamleta – a vlastně celého Shakespeara – neplatí, že když ho jednou přečtete nebo vidíte, tak ho znáte. Vy ho znovu a znovu objevujete. To je vlastně klíč k Shakespearovi. Shakespeare se mění s dobou, ve které je uváděn. Mění ho každý, kdo ho čte, a když ho v divadle sleduje více lidí najednou, tak to společenství generuje významy, které Shakespeare ani nezamýšlel, ale jsou legitimní. Shakespeare někde začíná, ale nikde nekončí. Podle mě tedy nelze Hamleta jednou provždy zanalyzovat a popsat, neboť bytí Hamleta je ve vědomí lidí, kteří ho vidí nebo čtou. Když dnes řeknete Shakespeare, tak nemáte na mysli fyzickou osobu, která se narodila 1564 a umřela 1616 ve Stratfordu nad Avonou, ale myslíte tím Hamleta, Leara, Bouři či sonety. Tedy ten druhý,

Shakespeare se mění s dobou, ve které je uváděn. Mění ho každý, kdo ho čte, a když ho v divadle sleduje více lidí najednou, tak to společenství generuje významy, které Shakespeare ani nezamýšlel, ale jsou legitimní. Shakespeare někde začíná, ale nikde nekončí. posmrtný život Shakespeara, ovšem ne ve smyslu křesťanské spásy, ale zcela světsky. Přirovnat bychom to mohli ke dvojímu tělu krále, což je středověká metafora, která říká, že král má tělo, které se rodí a umře jako to naše, a pak má ještě nesmrtelné tělo v podobě souboru královských funkcí, které se předávají z jednoho krále na jiného. Trošku se to podobá Kristovu převtělení. Toto srovnání podle mě přináší jistý vhled do vnitřního fungování věcí kulturních. Existuje některá Shakespearova hra, kterou ještě nikdo nezrežírovat podle vašich představ? Jistě si při překládání představujete, jak by jednotlivé výjevy mohly vypadat… Musím se přiznat, že při překladu jsem opravdu podvědomě režisérem. Je to vlastně taková režie textu, po níž teprve následuje režie v pravém slova smyslu divadelní. Dokonce si v duchu odehraji všechny role od té největší až po tu nejmenší. Třeba u Jindřicha VI. mám výrazné režijní představy, jak by šla ztvárnit válka růží, která byla opravdu krvavá. V mé představě scéna začí-


9 F 32 rozhovor

Prof. PhDr. Martin Hilský, CSc., dr. h. c., MBE, absolvoval anglistiku a španělštinu na Filozofické fakultě UK. V roce 1968 strávil rok na Univerzitě v Oxfordu a po návratu nastoupil na FF UK, kde v letech 1989–1998 působil jako ředitel Ústavu anglistiky a amerikanistiky. Do češtiny přeložil nejen celé Shakespearovo dílo, ale i díla T. S. Eliota, D. H. Lawrence, J. Steinbecka, J. M. Syngeho nebo T. Wildera. Roku 2001 ho za zásluhy o šíření anglické literatury v České republice a za shakespearovské překlady jmenovala královna Alžběta II. čestným členem Řádu britského impéria. V roce 2011 získal Státní cenu za překlad a medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a školství. Letos obdržel Národní cenu vlády Česká hlava.

ná rozhovorem v překrásné londýnské růžové zahradě, kde se pohybují velmi dobře oblečení dvořané a řeší problém nástupnictví. V zahradě jsou růže červené a bílé, jeden utrhne červenou růži a řekne: „Kdo vyznává můj názor, ať se přidá ke mně.“ Tři k němu přistoupí. Oponent utrhne bílou růži a prohlásí: „Kdo souhlasí se mnou, ať se přidá ke mně.“ Najednou proti sobě stojí dvořané držící červenou a bílou růži a říkají: „Vaše bílá růže zčervená, až my krví dokážeme svou pravdu.“ A ti, co drží bílou růži, říkají: „Ale vaše červené růže zblednou strachy, až poznají naši sílu.“ A růžový sad se promění v prolog velmi krvavé občanské války. Hrát divadlo by vás nelákalo? Dostal jsem příležitost zahrát si v olomouckém divadle ducha v Hamletovi, což si mimochodem zahrál i Shakespeare, ale nemohl jsem to přijmout, protože jsem byl vázán univerzitními povinnostmi. Svou roli ale vidím spíše v překladu, kde se mám o co opírat, nebo v přednáškách pro veřejnost. Navíc mám touhu ještě něco napsat.

Na začátku prosince jste jako teprve druhý humanitní vědec získal ocenění Česká hlava. Co to pro vás znamená? Přiznám se, že to pro mě znamená moc. A vůbec jsem to nečekal. Velmi si vážím už jen toho, že jsem byl nominován za Filozofickou fakultu UK, kde působí spousta vynikajících osobností. Vím, že jsem zvítězil velmi těsně, a přijímám to s pokorou. Porota tím poslala vzkaz celé společnosti, že i humanitní obory vnímá jako důležité. Vím, že mnoho lidí mě vnímá hlavně jako popularizátora vědy, potažmo Shakespeara a anglistiky, a já si cením, že mě na přednášky zvou i lidé z Akademie věd ČR, lékaři, chemici, matematici či právníci, kteří jsou vynikajícími odborníky ve svém oboru a kteří si stále berou humanitní vzdělanost za svou. Tato setkání jsou pro mě velkým darem.


10 F 32 téma

Nejlépe učí ekonomii na IES FSV UK


Institut ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (IES FSV UK) je špičkové pracoviště v oblasti ekonomie a financí, které si dlouhodobě udržuje nejlepší pozici mezi českými ekonomickými vysokými školami. Potvrzuje to i žebříček vysokých škol, který sestavují každý rok Hospodářské noviny. Že úspěch institutu není jen dílem náhody, ale stojí za ním dlouhodobé upřednostňování kvality před kvantitou, dokazuje již čtvrté vítězství institutu v řadě. IES FSV UK se daří ale i na poli vědeckém. Jeho pedagogové se podle žebříčku IDEAS/RePec, který sleduje kvalitu článků autorů dle typu publikací, počtu citací či počtu stáhnutí článků, umístili v rámci České republiky na bronzové pozici hned za CERGE-EI a Českou národní bankou. text Lucie

Kettnerová foto Karel Cudlín, Thinkstock


12 F 32 téma

měříme moc slova Je chování centrálních bank transparentní? A učí se od sebe navzájem, nebo si jede každá po svém? Právě na tyto otázky se snaží přinést odpověď doc. Roman Horváth, Ph.D., z katedry evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky IES FSV UK.

U vás by se dalo říct, že jste z ekonomické rodiny, že? Naše rodinná tradice není tak dlouhá jako třeba u některých profesorů tady na Univerzitě Karlově. Můj otec je profesorem ekonomie na Central European University v Budapešti, manželka nyní dokončuje doktorát z environmentální ekonomie. Co vás na ekonomii zajímá nejvíce? Obecně mě velmi zajímají velké společenskovědní otázky, jako například proč některé země dlouhodobě bohatnou, a jiné ne. Zajímá mě, proč v některých zemích fungují pravidla hry a panuje důvěra, proč se někde daří omezovat korupci, a jinde ne, či proč má v některých zemích z objevení nerostného bohatství prospěch jenom úzká část společnosti. Na ekonomii se mi ještě líbí, že máme tradici ve výzkumu společenskovědní otázky rigorózními, například empirickými metodami. Pokud bych měl ale říci konkrétně, na co se ve svém výzkumu zaměřuji, tak to jsou centrální banky.

Dříve centrální banky neříkaly téměř nic o svém byznyse, a nyní vám sdělují každý detail ze svého rozhodování. Proč zrovna na centrální banky? Není jejich chod příliš ve vlivu státní politiky? Centrální banky jsou specifická instituce. Na jednu stranu se dá říci, že je to státní instituce, na stranu druhou to klasická státní instituce není, neboť centrální banky jsou ve skutečnosti dost nezávislé na politickém prostředí. Ekonomové tradičně zkoumají, do jaké míry jsou centrální banky schopny svým aparátem přispívat ke stabilnímu makroekonomickému prostředí, omezovat recese a dosahovat cenové stability. Mne ale v současnosti zajímají méně tradiční otázky, například do jaké míry může kvalita komunikace nebo míra transparence centrálních bank vůči veřejnosti, zejména vůči finančnímu a korporátnímu sektoru, ovlivňovat

úspěšnost politik centrálních bank. Ukazuje se totiž, že hodně záleží na tom, jak transparentně banky komunikují a jakou mají důvěru společnosti. Dám jednoduchý příklad. Centrální banky by měly být transparentní vůči veřejnosti v tom, co dělají. Na druhou stranu, pokud mají silné signály o tom, že existuje relativně vysoké riziko ve finančním sektoru, které může vyústit například do krachu komerčních bank, musejí rozhodnout, zda mají tuto informaci zveřejnit, a tím de facto eskalovat krizi. To jsou velice delikátní otázky a v mém výzkumu se snažím najít, jaká je optimální míra transparence a na čem závisí. A jsou podle vašeho zjištění centrální banky transparentní? Během uplynulých třiceti let se transparence centrálních bank obrovsky změnila. Dříve centrální banky neříkaly téměř nic o svém byznyse, a nyní vám sdělují každý detail ze svého rozhodování. Mě zajímá, co se stalo, že za posledních dvacet třicet let je typ vlastně „polostátní“ instituce po celém světě najednou transparentní, a jiné – kupříkladu vládní instituce – tolik nejsou. Týká se tento fenomén celého světa, nebo jen Evropy či Ameriky? Centrální banky v OECD zemích jsou samozřejmě více transparentní než zbytek světa, nicméně můžeme pozorovat enormní nárůst transparence centrálních bank i v mnoha rozvojových zemích. Nestojí za touto otevřeností „jen“ legislativní pravidla či tlaky zvenčí? To je dobrá otázka. Ekonomové doposud tvrdili, že nárůst transparence centrálních bank za poslední dvě desetiletí je způsoben větší stabilitou makroekonomického prostředí, relativní kvalitou institucí v dané zemi a také nezávislostí centrálních bank. Moje hypotéza je, že tomuto vysvětlení lze věřit jenom částečně. Ve svém výzkumu se snažím pomocí empirických metod na reálných datech ukázat, že se centrální banky od sebe vzájemně učí, nebo se dá dokonce říci, že se „opičí“, a identifikovat, zda například v případě, že centrální banka A začne být více transparentní, začne být také centrální banka B více transparentní jenom kvůli té změně centrální banky A. Dosavadní výsledky ukazují,


13 F 32 téma

že tento tzv. peer effect je velmi silný. Jde o to rozlišit, pokud obě centrální banky udělaly ve stejnou dobu stejné opatření, zda to je kvůli peer effectu, nebo kvůli jiným faktorům. A opisují banky napříč celým svým regionem, či dokonce světem, nebo jsou vzájemné vazby nějak zúženy? Centrální banky po celém světě se dají rozdělit do několika typů měnověpolitických režimů. Například Česká národní banka cíluje inflaci, centrální banka v Botswaně cíluje také inflaci, a tak je mezi těmito dvěma centrálními bankami mnohem větší interakce, než jaké by napovídala jejich geografická vzdálenost. Samozřejmě tím druhým efektem je i geografie, takže Češi koukají víc na Velkou Británii, Polsko atd.

vám po vlakové trati Praha–Budapešť. Také píšu článek s kolegou z Fordham University v New Yorku, který působí i ve finské centrální bance. Nově začínám radit Evropskému parlamentu v otázkách evropské měnové politiky. Evropský parlament má Monetary Experts Panel, ve kterém působí několik odborníků na centrální bankovnictví z různých koutů Evropy. Takže to propojení akademického světa s „praktickou“ ekonomií je v mém případě velmi úzké.

Věnujete se paralelně ještě dalším tématům? Rozpracován je projekt, v rámci něhož sledujeme, jak Evropská centrální banka komunikuje s finančními trhy. Podle zpráv Reuters a dalších médií analyzujeme, jak finanční trhy reagují na sdělení banky. Tedy když jejich prezident řekne, že k určitému opatření nikdy nedojde, tak nás zajímá, jestli mu finanční trhy nebo korporátní sektor věří, proč mu věří a proč ne, kdy má prohlášení do médií největší efekt, a kdy je efekt naopak malý. V této souvislosti nás pak zajímá, jak nastavit optimální komunikaci centrální banky tak, aby dosahovala svých cílů, protože komunikace je oproti finančním opatřením levná. Pokud obecně máte obrovskou důvěru a řeknete, že kurz koruny bude 27 a celý trh tomu uvěří, tak nemusíte dělat žádné finanční opatření. Měříme tedy vlastně moc slova. Výsledky vašich výzkumů najdou uplatnění spíše v akademické sféře, nebo se dostanou i do České národní banky, kde s nimi dále pracují? Obojí. Dlouhodobě a v různých oblastech spolupracuji s Českou národní bankou – připravujeme společnou konferenci, s experty ČNB pracuji na společném výzkumu, jsem v kontaktu s bývalými studenty aj. V současnosti spolupracuji také s Národní bankou Slovenska a Maďarskou národní bankou, takže se posou-

Doc. Roman Horváth, Ph.D., absolvoval IES FSV UK a Central European University v Budapešti. Je vedoucím katedry evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky, zástupcem ředitele IES FSV UK a prezidentem České společnosti ekonomické. V letech 2004–2010 pracoval v ČNB na různých pozicích včetně poradce bankovní rady a vedoucího referátu výzkumu. Působí v redakčních radách několika zahraničních časopisů a je hlavním editorem Czech Journal of Economics and Finance – Finance a úvěr. Jeho výzkum se zaměřuje na měnovou politiku, ekonomický růst a finanční stabilitu.

Ve svém výzkumu se snažím pomocí empirických metod na reálných datech ukázat, že se centrální banky od sebe vzájemně učí, nebo se dá dokonce říci, že se „opičí“...


14 F 32 téma

Odpovídají publikované výsledky skutečným zjištěním? Publikované vědecké výstupy nutně nemusejí odrážet skutečná vědecká zjištění, protože různé výsledky mají různou pravděpodobnost publikace vzhledem k preferencím editorů, lektorů nebo autorů samotných. Tomuto jevu se říká publikační selektivita a právě jí se zabývá Tomáš Havránek z katedry makroekonomie a ekonometrie IES FSV UK.

Jednotlivé výsledky se mezi sebou často velmi liší, což je pro čtenáře značně matoucí, neboť neví, který výstup je ten „správný“.

Tomáš Havránek při své práci využívá metodu metaanalýzy, která shromažďuje velké množství různých empirických výsledků vztahujících se k určitému tématu a sjednocuje různé náhledy na věc. Jednotlivé výsledky se mezi sebou často velmi liší, což je pro čtenáře značně matoucí, neboť neví, který výstup je ten „správný“. Co je horší, vědecké výsledky jsou často publikovány selektivně. A právě metaanalýza pomůže podobná vychýlení odfiltrovat. Začalo to v medicíně Metodu metaanalýzy nevyužívají jen ekonomové, jako první se začala aplikovat v medicíně např. v souvislosti s ověřováním účinnosti léků. U každého léku totiž před povolením k běžnému užití musí proběhnout spousta klinických testů, jejichž výsledky je potřeba publikovat v respektovaných časopisech. „Konkrétně u Paxilu, což je antidepresivum, které bylo hodně používáno v Americe, mnoho studií ukazovalo, že lék funguje. Ovšem pak se zjistilo, že vedle publikovaných studií s pozitivními výsledky existuje množství těch, které publikovány nebyly a jež naopak ukazují, že lék nefunguje. Nebo že dokonce může škodit, neboť zvyšuje riziko sebevraždy u mladých lidí,“ popisuje Tomáš Havránek. Samozřejmě v Americe následovala spousta žalob a jedním z obranných kroků bylo zavedení registrů, které by měly

tzv. publikační selektivitě zabránit. Jak? Chcete-li nyní publikovat ve špičkovém časopise, musíte předtím, než svůj experiment provedete, oznámit jeho realizaci bez ohledu na to, jestli článek nakonec publikován bude, nebo ne. Od autora k silné korporaci Asi každého napadne otázka, co za publikační selektivitou vlastně stojí. Důvody mohou být různé. Jedním z nich je autocenzura: tedy situace, kdy autor sám, aniž by k tomu byl tlačen, selektivně vybírá model, který nejlépe odpovídá jeho preferencím nebo tomu, o čem si sám myslí, že má být správně. „Například ekonom odhaduje efekt poklesu ceny ropy na poptávku po ropě a vyjde mu negativní výsledek. Nedává mu ovšem moc smysl, že by poptávka po ropě měla klesnout, když je ropa levnější. Takový výsledek ale občas můžeme dostat, je-li model hodně nepřesný. Autor se tedy rozhodne výsledky nepublikovat. Jiný autor použije také nepřesný model a výsledky, ale s odchylkou na opačnou stranu. On je však publikuje, čímž se průměr výrazně nadhodnotí, protože neintuitivní negativní výsledky se do něj vůbec nedostanou,“ říká doktor Havránek. Mimochodem, když se minulý rok dělal průzkum mezi ekonomy v Evropě, třetina z nich anonymně přiznala, že se někdy vědomě dopustila publikační selektivity.


15 F 32 téma PhDr. Tomáš Havránek, Ph.D., vystudoval Institut ekonomických studií FSV UK, disertační práci vypracoval na téma Metaanalýza v mezinárodní ekonomii. V současné době vyučuje makroekonomii na IES a pracuje jako analytik v České národní bance. Mezi oblasti jeho zájmu patří kromě metaanalýz i mezinárodní či monetární ekonomie. Je držitelem Bolzanovy ceny a Ceny Karla Engliše (obě uděluje UK), ocenění Mladý ekonom či Medal on Research and Development, již uděluje Global Development Network.

Tlaky na publikaci mohou přicházet také od editorů, lektorů, aktivistů nebo přímo od velkých korporací, kterým by se zveřejněné výsledky „nehodily do krámu“. Obecně však za publikační selektivitou nemusí být žádné podvádění, ale pouze snaha publikovat zajímavé a intuitivní výsledky, neboť akademici publikace potřebují ke kariérnímu postupu. Metaanalýza v praxi Aplikaci metaanalýzy použil doktor Havránek již dříve ve studii, která zkoumala efekt zavedení eura na mezinárodní obchod. Jedním z důvodů, proč zavést euro, bylo očekávané zvýšení mezinárodního obchodu, neboť zmizí nutnost platit poplatky za konverzi národních měn. „Podle desítek publikovaných článků měl být efekt eura kladný; výsledkem měl být asi patnáctiprocentní nárůst obchodu. Ovšem při použití technik metaanalýzy zjistíme, že skoro celý efekt je tažen publikační selektivitou a že po odfiltrování toho efektu je nárůst skoro nulový. Tedy že euro nemá zase až tak velký dopad na obchod,“ popisuje Tomáš Havránek. Jelikož pracuje v České národní bance, zabývá se převážně právě tématy z mezinárodní či monetární ekonomie. Kromě toho však doktor Havránek loni strávil několik měsíců na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde se věnoval společenským nákladům emisí oxidu uhličitého, o nichž se nedávno diskutovalo v Paříži. Některé země aktuálně

uvažují o zavedení tzv. uhlíkové daně, což by byl poplatek odváděný z jedné tuny emitovaného oxidu uhličitého do atmosféry. Otázka ovšem je, jak by tato daň měla být vysoká. „Napadlo nás podívat se na problematiku emisí už před několika lety, neboť jsme si říkali, že oblast globálního oteplování nebo klimatických změn je něco, co může být vystaveno selektivitě. Důvody mohou být ideologické, někteří výzkumníci vykazují a priori potřebu zachraňovat planetu, na druhou stranu se tu mohou vyskytovat výzkumníci napojení na ropný průmysl, kteří by chtěli publikovat úplně opačné odhady,“ vypráví Havránek. Společně s manželkou, která se zabývá ekonomií životního prostředí, profesorem Davidem Zilbermanem z Berkeley a profesorem Karlem Jandou z IES tedy prošli přes sto odborných článků, posbírali odhady nákladů uhlíku a následně zakódovali množství proměnných, které odrážejí rozdíly v metodologii autorů. Metaanalýza ukázala, že výsledek modelu hodně záleží na metodě, kterou autor použije, a že se tedy dá docela dobře volbou metody výsledek „popostrčit“ tím správným směrem. Zároveň se ukázalo, že lidé neradi reportují hodně malé, nebo dokonce negativní odhady nákladů uhlíku, i když z principu negativní být mohou. Za zmínku jistě stojí, že článek přijal k publikaci Energy Economics, což je jeden

z nejlepších časopisů v oboru energetické ekonomie. Zároveň byl použit i v legislativní diskuzi ve Spojených státech a využila jej i spousta blogů. Pokud by se politici rozhodli stanovit daň právě na základě tohoto článku, mohly by se dopady jeho zveřejnění počítat v bilionech dolarů. „Už jen malá šance na to, že tyto výsledky použije tvůrce hospodářské politiky, je pro nás velmi důležitá,“ vysvětluje Tomáš Havránek, proč takové složité analýzy ekonomové vlastně dělají.

Tlaky na publikaci mohou přicházet také od editorů, lektorů, aktivistů nebo přímo od velkých korporací, kterým by se zveřejněné výsledky „nehodily do krámu“.


foto Archiv Michala Bauera

16 F 32 téma

Prožitek války

zvyšuje ochotu spolupracovat, ukázal výzkum Michal Bauer z katedry institucionální ekonomie IES FSV UK a z akademického pracoviště CERGE-EI se zabývá tématy na rozhraní rozvojové a behaviorální ekonomie, jež se snaží propojovat ekonomii s psychologickými poznatky. Cílem tohoto pohledu je pochopit širší spektrum motivací, které ovlivňují rozhodování jednotlivce. Své výzkumy směřuje zejména do zemí sužovaných válečnými konflikty. Je spojení ekonomie s psychologií už rozšířeným přístupem? Čím dál více ekonomů bere psychologické poznatky ve standardní ekonomii vážně. V oblasti výzkumu příčin chudoby v rozvojových zemích je zase v posledních deseti patnácti letech stále dominantnější mikroekonomický přístup. Tento posun vychází z toho, že přestože se chudoba studuje už řadu dekád a je v centru zájmu ekonomů a dalších sociálních vědců hodně dlouhou dobu, v podstatě nedošlo k dostatečnému posunu v pochopení příčin chudoby a v identifikaci receptů, jak s ní bojovat. Takže mladší generace rozvojových ekonomů do rozvojových zemí jezdí, sbírá data a snaží se pochopit možná menší otázky, než co je příčinou chudoby, ale spíše konkrétní problémy typu, proč farmáři nepoužívají nové ziskovější technologie, proč lidé nespoří i v situaci, kdy se zdá, že mají dostatek peněz, proč je těžké zavádět nové přístupy ve zdravotnictví či co jsou nejefektivnější způsoby, jak zvýšit vzdělanost mladých lidí. Co vás přivedlo k tématu konfliktních zemí? Pochopení dopadů válek je důležité pro rekonstrukci zemí poté, co konflikt skončí. V osobní rovině to byla souhra dvou

věcí – kusem náhoda, kusem dlouhodobější zájem. Zajímá mě, jak se formují lidské preference, konkrétně sleduji, jak lidi ovlivňuje prostředí zejména v průběhu dětství. A shodou okolností jsem byl před několika lety pozván učit na univerzitě v Gruzii, bylo to jen pár měsíců po konfliktu s Ruskem o Jižní Osetii. V ten moment se naskytla ojedinělá příležitost odhadnout efekt prožitku války, protože bombardování Gruzie vytvořilo neobvyklý přirozený experiment. Některé děti, potažmo dospělí byli vystaveni konfliktu, zatímco jiní ne, a tak bylo možné si položit otázku, zda prožitek války rozšíří sobecké chování, či naopak zvýší sociální kapitál a ochotu spolupracovat. Jak takový výzkum prakticky vypadá? Provádí se přímo v dané zemi, nebo jej lze realizovat na dálku? Vymýšlet projekt, shánět peníze a přípravné práce je možné činit z domova, ale vyladit metody a trénink místních spolupracovníků, kteří pomáhají se sběrem dat, je potřeba na místě. Pak probíhá práce v terénu, kdy se data sbírají. To může být i několik měsíců, protože je důležité mít velké vzorky lidí, aby se eliminoval


17 F 32 téma

Ukázalo se, že lidé, kteří byli válkou osobně zasaženi, jsou méně sobečtí a silněji berou v potaz férovost rozhodnutí. vliv náhody. Když se člověk vrátí zpátky, sedí před monitorem, používá statistické metody a snaží se vyčíst a sepsat, co mu data prozrazují. Dohlížíte na sběr dat osobně? Sběr dat je potřeba hodně hlídat. Zvláště u ekonomických experimentů je to důležité, protože lidé jsou často ve svých rozhodnutích motivováni i finančně, takže musí věřit rozhodování, které dělají. Tuto práci tedy nelze jednoduše delegovat jiné organizaci jako třeba u některých typů dotazníkových šetření. Musí se dbát na to, aby lidé otázky a úkoly nejenom správně pochopili, ale aby procedura rozhodování byla pro všechny stejná. Jaké výzkumy váš tým prováděl v Sieře Leone? V Sieře Leone, podobně jako v Gruzii, jsme zjišťovali, jak prožitek války ovlivňuje její oběti, což může napovědět, jak se země po konfliktu budou vyvíjet a jak nejlépe pomáhat. Víme, že válka má destruktivní efekty na fyzický kapitál, čímž se myslí silnice či továrny. Válka má ale také negativní efekt na tzv. lidský kapitál, to znamená na vzdělání populace, na zdraví a tak dále. Vliv na ekonomický rozvoj má ale i sociální kapitál a o téhle oblasti se dlouhou dobu velice málo vědělo. Proto nás zajímá, jak válka ovlivňuje vztahy mezi lidmi, důvěru, ochotu spolupracovat nebo ochotu pomáhat si v těžkých situacích. Sledujeme tedy jemnější aspekty, které jsou ovšem i pro ekonomickou aktivitu důležité. Dříve se předpokládalo, že tyto efekty jsou podobně negativní jako u jiných faktorů. Často se efekty války popisovaly, jako když se u auta zařadí zpátečka, tedy že tam není nic pozitivního a že po válce není moc na čem stavět. Přitom ekonomický růst v některých postkonfliktních zemích je docela vysoký a kolegové z jiných disciplín – politologové, antropologové nebo evoluční psychologové – upozorňovali, že po válkách často dochází k určitému upevňování společností. Objevila se i hypotéza, že se možná sociální kapitál po válce dokonce zvětší a že dochází k změně preferencí směrem k tzv. parochiálnímu altruismu, což znamená, že lidé začnou víc spolupracovat s lidmi, které znají. Válka vlastně nějakým způsobem může upevnit lokální vazby. Co průzkum ukázal? Ukázalo se, že lidé, kteří byli válkou osobně zasaženi, jsou méně sobečtí a silněji berou v potaz férovost rozhodnutí. Tito lidé jsou dokonce častěji komunitními lídry a více se zapojují do veřejných aktivit. Ale abych nebyl špatně pochopen, není pochyb, že lidské utrpení spojené s válkou je strašné a řada lidí si odnese celoživotní trauma. Ovšem v oblasti dopadů na sociální chování tyto výsledky dávají prostor k určitému optimismu. Je tento stav dlouhodobý? Budou se lidé chovat stejně i po několika letech? Nyní jsou k dispozici i studie dalších výzkumných týmů z řady odlišných postkonfliktních zemí, např. Nepálu, Izraele, Burundi či Ugandy. Celkově se zdá, že zmiňovaný efekt trvá minimálně šest

sedm let. A některé ze studií naznačují, že je ještě asi o kus dlouhodobější. Na další výsledky si ale musíme počkat. Ještě v některé zemi, kterou sužovaly konflikty, jste prováděl výzkum? V Ugandě jsme se věnovali reintegraci bývalých dětských bojovníků. I zde dlouho převládal názor, že dětští bojovníci jsou sociálně poničení jedinci, kteří nebudou schopni navázat zpět kontakty s lidmi. Výsledky však ukázaly, že kluci, kteří byli uneseni Armádou božího odporu, po návratu více spolupracují než jejich vrstevníci a jsou i častěji zapojeni do místních neformálních skupin. Lidé z komunit, do kterých se vracejí, je nediskriminují, to znamená, že jim nevěří méně než ostatním, nedávají jim za vinu násilí páchané pro Armádu božího odporu. Dokonce lidé, kteří je znají, tedy někdo z jejich rodiny, jim věří víc než vrstevníkům, protože očekávají, že budou kooperativnější. Máte rozpracovaná ještě další podobně zaměřená témata? Nyní pracuji na několika projektech, které se týkají diskriminace etnických minorit. S kolegy se snažíme odpovědět na otázku, proč lidé diskriminují a jak se stane, že lidé, kteří po dlouhou dobu spolupracují s členy různých etnických skupin, se najednou změní v poměrně nesnášenlivé a agresivní jedince. Rád bych také zdůraznil, že všechny představené projekty jsou týmovou prací. Významně se na nich podílí Julie Chytilová a skupina doktorandů z IES a CERGE-EI.

PhDr. Michal Bauer, Ph.D., studoval na IES FSV UK a byl na výzkumných stážích na Newyorské univerzitě a Kalifornské univerzitě v Berkeley. V současné době pracuje na IES a CERGE-EI. Ve svých výzkumných projektech se zabývá příčinami chudoby a nerovnosti: například problematikou trpělivosti a subjektivního diskontování budoucích výnosů (Uganda), omezené sebekontroly a finančního rozhodování (Indie) a sociálního chování v podmínkách válečného konfliktu (Gruzie, Uganda, Sierra Leone). Je držitelem Ceny Karla Engliše (udělované UK), titulu Mladý ekonom 2006 či Ceny Otty Wichterleho.


18 F 32 téma

Systém včasného varování

zatím nefunguje jako barometr Pokud by se podařilo predikovat finanční krizi několik kvartálů před jejím vypuknutím, bylo by možné včas reagovat, což by se pozitivně podepsalo na hospodářském vývoji. Některé indikátory mají schopnost zachytit nárůst systémového rizika či předpovídat finanční krize. Jak přesné jsou ovšem analýzy jejich hodnot?

Diana Žigraiová z katedry financí a kapitálových trhů IES FSV UK se ve své diplomové práci i během odborné stáže v České národní bance zaměřila na téma ­finanční stability, konkrétně na systém včasného varování a jeho potenciální důsledky na ekonomiku. Ve svém výzkumu vytvářela systém včasného varování na hodnocení systémového rizika a předpověď systémových událostí, tj. období extrémní finanční nestability spojených s možnými reálnými náklady, pro krátký horizont šesti kvartálů a dlouhý horizont dvanácti kvartálů na panelu čtrnácti zemí obsahujícím vyspělé i rozvojové ekonomiky. Pro pozorování finanční stability je důležité, že některé indikátory mají schopnost již dopředu zachytit nárůst systémového rizika. Které to ale jsou a jak je vhodně zkombinovat, aby nám prozradily něco o co nejširším panelu zemí?


19 F 32 téma

„Indikátorem může být vývoj cen dluhopisů na trhu, zadluženost, změny kurzů měn, HDP apod. Z indikátorů vybraných za jednotlivé segmenty finančního sektoru se pak vytvoří agregátní index, například jejich průměrováním, jehož hodnota se sleduje. Pokud je tato hodnota vysoká, lze konstatovat, že ekonomika je ve finančním stresu a existuje potenciál finanční krize,“ popisuje Diana Žigraiová. Dnes víme, že globální ekonomická krize proběhla v letech 2007 a 2008, a lze tedy sledovat, jak hodnota indikátorů rostla v předchozích letech, a zároveň rozklíčovat, která její část vzrostla nejvíce. Výzkumy Diany Žigraiové ukázaly, že krize v jednotlivých zemích jsou poměrně individuální záležitostí, tedy že za nimi mohou stát nárůsty různých makroekonomických indikátorů. Někdy se jedná o krizi bankovní, jindy měnovou či dluhovou. U celosvětové krize, jako byla ta v letech 2007 a 2008, bylo například možné vysledovat nárůst zadluženosti soukromého sektoru. „Zajímavé je také sledovat, s jakým předstihem před krizí začne indikátor růst. Ukazuje se, že různé indikátory mohou finanční stres indikovat s různým předstihem, například posilování domácí měny může patřit k jeho časným indikátorům,“ popisuje Diana Žigraiová. Jednoznačné výsledky zatím neexistují Po vypuknutí globální finanční krize logicky zesílil zájem centrálních bank o monitorování podmínek ve finančním sektoru, takže vznikla celá řada indikátorů a mnoho výsledků studií. Jednotliví ekonomové však hlásili důležitost různých indikátorů, například někomu vyšlo, že důležitý je vývoj cen nemovitostí nebo akciového indexu, zatímco jinému ne. I na otázku, proč se tomu děje, hledala Diana Žigraiová odpověď. „Důvodem je, že se v těchto analýzách nezkoumají vzájemné kauzality, ale statisticky se měří určité hodnoty. Rozdílnost měření ovlivní, které země zkoumáte, v jak dlouhé periodě či které indikátory použijete ve sledovaném modelu,“ říká magistra Žigraiová, která se rozhodla ve své diplomové práci použít novou metodu bayesovského modelového průměrování, již poprvé v oblasti systémů včasného varování uplatnili její kolegové z ČNB. Jedná se o určitý algoritmus, který skládá různé proměnné do modelu v různých kombinacích. Tento algoritmus si kombinace sám sestavuje a hodnotí, jak dobře predikují, výsledkem je pak seznam kombinací nejvíce se hodících pro vysvětlení finančního stresu. Další část svého výzkumu věnovala otázce, jaká existuje korelace mezi agregátním indexem, jímž je zachycován finanční stres, a údaji ve skutečné historické databázi zaznamenávající krize. „Pokud srovnáváme období samotné krize, korelaci skutečně dohledáme. Jestliže se však zaměříme na predikci vypuknutí samotné krize, zejména té bankovní, tak už korelace indexu s prvním krizovým kvartálem příliš vysoká není,“ konstatuje. Protože údaje v databázích můžeme považovat za ověřené z různých zdrojů, nelze problém hledat v nich, ale spíše v šíři panelu sledovaných zemí, neboť v nich indikátory mohou mít pro vznik krize různou důležitost. „Pokud chceme mít na problematiku co nejvšeobecnější pohled, musíme upustit od některých specifických dat, která nejsou dostupná pro všechny země. Co je dostupné pro USA, nemusí totiž existovat třeba pro Slovensko. Druhou možností je zaměřit se

I když nemůžeme říct, že by hodnota indexu fungovala jako barometr, který by nám prozradil, co bude, můžeme alespoň počítat s tím, že funguje jako teploměr, který označuje aktuální úroveň finančního stresu. při analýze jen na jednu zemi,“ popisuje výsledky svého bádání. Ideálním výstupem systému včasného varování by bylo, pokud by bylo možné na základě růstu křivky predikovat, že je před námi krize a je zapotřebí ihned začít jednat. „Bohužel v tuto chvíli jsme schopni finanční stres velice dobře podchytit a popsat retrospektivně, ale přesněji predikovat se jej zatím nedaří. Přesto však nejsou tyto výzkumy samoúčelné. I když nemůžeme říct, že by hodnota indexu fungovala jako barometr, který by nám prozradil, co bude, můžeme alespoň počítat s tím, že funguje jako teploměr, který označuje aktuální úroveň finančního stresu,“ dodává.

Mgr. Diana Žigraiová je v třetím ročníku doktorského studia na katedře financí a kapitálových trhů IES FSV UK. Věnuje se zejména problematice finanční stability. Je spoluautorkou tří článků týkajících se tohoto tématu, publikovaných v odborných médiích. Je spoluřešitelkou grantu GA ČR Development and Applications of Meta-Regression Methods in Economics. Svou budoucí pozici vidí někde na pomezí akademické sféry a aplikované ekonomie, která se vytváří např. v ČNB.


20 F 32 zajímavosti

10× Institut ekonomických studií

1993 Institut ekonomických studií vznikl v květnu 1993 při reorganizaci Fakulty sociálních věd UK z katedry ekonomie a Institutu ekonomických věd.

88 % Takové procento kurzů na magisterské úrovni probíhá v angličtině.

600

Tolik členů má sdružení Alumni IES FSV UK. Mnoho členů úspěšně působí v akademické sféře, na významných pozicích v ČNB nebo ve výzkumných institucích. Většina členů dnes také zastává výkonné funkce ve světových organizacích, velkých mezinárodních společnostech, významných domácích firmách nebo se soustředí na rozvoj vlastního podnikání.

90 + 80 + 5 Institut ročně absolvuje 90 bakalářů, 80 magistrů a 5 doktorandů.

700 Tolik studentů z 28 zemí navštívilo za posledních 10 let IES FSV UK.


21 F 32 zajímavosti

250

Na akademický rok 2015/2016 bylo v rámci programu ERASMUS uzavřeno cca 250 bilaterálních dohod s univerzitami ve 26 členských a přidružených zemích Evropské unie.

547

Takového skóre dosáhli studenti UK v mezinárodním srovnávacím testu Bloomberg Assessment Test, což je výrazně nad celosvětovým průměrem 460. Test srovnává schopnosti studentů v osmi různých tematických oblastech – například analytické myšlení, ekonomie, globální trhy, investiční bankovnictví, matematika či analýza zpravodajství.

CFA Institute University Recognition Bakalářský a magisterský program IES FSV UK byly jako první v ČR přijaty do programu CFA Institute University Recognition.

4

Celkem čtyřikrát za sebou již IES zvítězil v žebříčku ekonomických vysokých škol, který sestavují každý rok Hospodářské noviny.

MFF UK Díky partnerství s MFF UK mohou studenti využít kredity vyhrazené pro volitelné předměty na kurzy prohlubující znalosti zejména v oblasti pojišťovnictví.


22 F 32 PANORAMA

Antropologie války Petra Wohlmutha z katedry obecné antropologie FHS UK od mládí zajímala válečná historie. Když však před lety poprvé zavítal do pevnosti Josefov, netušil, že se tato stavba a snaha o její zachování stanou na dlouhou dobu jeho odborným zájmem i koníčkem. text Stanislava Kučová FOTO Thinkstock,

archiv P. Wohlmutha

Pevnostní město Josefov, které dnes tvoří část Jaroměře, bylo ve své době nejsilnější evropskou a de facto i celosvětovou fortifikací takzvaného bastionového typu, přítomného v Evropě v letech 1500–1850. Přehrazovalo tradiční invazní cestu pruských armád na ose náchodský průsmyk – Hradec Králové, která se po dokončení pevnosti stala neprůchodnou. Vojenským posádkovým městem zůstal Josefov až do roku 1991, kdy odešla poslední, tj. sovětská vojenská posádka. Od té doby navzdory svému historickému významu soustavně chátrá a částečně se proměnil v sociálně vyloučenou lokalitu. „Přesto však existují skupiny lidí i jednotlivci, kteří se snaží tento neblahý stav zvrátit,“ říká Petr Wohlmuth. Zjistil, že pevnost je značně rozsáhlá a z její horní části je zachováno 85–90 %. Jde o práci francouzských vojenských inženýrů, o ideální pevnostní město, vrchol militárního urbanismu v období raného novověku v Evropě.

Spolupracujeme a komunikujeme Od 70. let minulého století se o záchrannou rekonstrukci Josefova snaží komunita vojensko-historických aktivistů, kteří spolupracují s místním muzeem a památkáři. Nejzajímavější práci odvádí patrně sdružení Ravelin XIV – Ochránci památek pevnosti Josefov, dobrovolná občanská organizace, která existuje déle než 20 let a stará se o úsek opevnění mezi Bastiony V a VI. „Je to příběh nekonečné tvrdé víkendové práce, financované většinou z vlastní kapsy. Lidé ze sdružení Ravelin XIV pracují často ve značně skromných podmínkách, velmi sofistikovaně a poučeně, za pomoci dobových nástrojů, materiálů a technik. Mohou však vidět určitý inkrementální pokrok každý rok i dlouhodobě, protože zde pracuje už třetí generace lidí,“ popisuje Petr Wohlmuth. On sám pomáhá již téměř šest let způsobem, jenž je mu vlastní: ročně uspořádá pro rozmanité publikum tři nebo čtyři přednášky o vojenství v 17. století či vojenském inženýrství. Aktivně na toto


23 F 32 PANORAMA

Co možná nevíte o pevnosti Josefov →→ Cena za stavbu dosáhla 10 551 141 zlatých a 33 a tří čtvrtin krejcaru.

→→ Na stavbě pevnosti se vystřídalo →→

→→ →→ →→

nejméně 20 tisíc lidí, z toho okolo 11 tisíc vojáků. Denní mzda dozorců činila cca 6 krejcarů, nádeníků 12 krejcarů, vojenští zedníci pobírali 30 krejcarů, a civilní tesaři dokonce 45 krejcarů. Pevnost byla při korunovaci Leopolda na českého krále v roce 1791 povýšena na královské svobodné město. Pevnost nikdy neposloužila svému účelu, nikdy o ni nebylo bojováno, nikdy se nemusela bránit obléhání či útoku. Josefov hrál hlavní roli v komedii Petra Jarchovského a Jana Hřebejka Musíme si pomáhat. Zdroj: www.pevnostjosefov.cz

téma publikuje, jezdí na vojensko-historické akce, účastní se diskuzí. „Spolupracujeme a komunikujeme,“ shrnuje. Reenactment ve své nejčistší podobě S militárně-historickou subkulturou, která kolem pevnosti Josefov funguje, je spojena dlouholetá tradice fenoménu vojenský reenactment, tedy „lidé, kteří se převlékají za vojáky“. „Místní tradice a kultura vojenské historie nese zcela vážně míněné významy a Josefov antropologicky pokládám za historický fenomén takzvaného dlouhého trvání, kde jsou symboly a významy monarchismu a osvícenského absolutismu aktéry opravdově prožívány,“ doplňuje magistr Wohlmuth. Pro mnohé je důležitá i rituální rovina; rituály, komemorace. Mnozí z nadšenců jsou monarchisté, kritičtí k současné společnosti, ale mají snahu všestranně kultivovat prostor, který se stává zosobněním nejenom vojenské technologie, ale i osvícenského společenského řádu. Takové akce oživování historie znamenají pro pevnost Josefov

významnou pomoc, protože lokalitu popularizují mezi odbornou veřejností, účastní se jich nicméně i rodiny s dětmi a další zájemci. Doma a ve světě V České republice jsou v povědomí veřejnosti hlavně tzv. betonové pevnosti z období první republiky, řada z nich je rekonstruovaná, ale starší fortifikace – bastionové pevnosti – stojí mimo její zájem. V Čechách máme dvě, Terezín a Josefov, hlavní militární památky z osvícenské doby. Patří mezi stavební unikáty, jimiž vývoj za staletí dospěl na jakýsi pomyslný vrchol. „Josefov je hodně dystopická lokalita, ale ve velmi špatném stavu, opravena je pouze malá část,“ varuje Petr Wohlmuth. Zahraničními zrekonstruovanými a udržovanými ekvivalenty Josefova, které jsou v UNESCO, jsou například rumunská pevnost Alba Iulia, francouzská pevnost Neuf-Brisach nebo portugalská Elvas.

Mgr. et Mgr. Petr Wohlmuth si jako svůj první magisterský obor na FHS UK vybral historickou sociologii, jeho diplomová práce Bastionové pevnosti a vojenská revoluce získala nominaci na Bolzanovu cenu. Druhou diplomovou práci s názvem Krev, čest a hrůza (Reprezentace pevnostní války v obléhacích denících britských obránců Bergen-op-Zoom z roku 1747) obhájil v roce 2015 v oboru obecná antropologie se specializací historická antropologie a byl za ni nominován na Cenu prof. JUDr. Karla Engliše. V současné době pracuje na doktorské práci v oboru historická antropologie, v níž zkoumá deníky vojáků z doby obléhání velké pevnosti v Sevastopolu.


24 F 32 PANORAMA

Jak je to vlastně s vymíráním druhů? Žijeme dnes opravdu v období masového vymírání druhů, jak okolo sebe občas slýcháme? Na jakých principech jsou vlastně odhady vymírání vystavěny a lze tyto principy nějak korigovat? O odpovědi na tyto otázky se pokusil tým ekologů, jehož členem byl i profesor David Storch z Centra pro teoretická studia a Přírodovědecké fakulty UK. Výsledky jejich teoretických zkoumání byly nedávno otištěny v prestižním časopise Nature Communications. text Michal Andrle foto Petr Pokorný, Thinkstock

V návaznosti na „velkou pětku“ masových vymírání, o nichž nás zpravuje paleontologický záznam, bývá současná doba často označována jako doba „šestého masového vymírání“. Je toto označení oprávněné? Laický pohled na věc by tomuto názoru nejspíše přitakal: v době relativně nedávné vymizela řada nápadných druhů velkých obratlovců (alka velká, koroun bezzubý, vakovlk), další řádka druhů má opravdu na kahánku. Tyto skutečnosti jsou sice opravdu alarmující, myšlenku o masovém vymírání však přímo podpořit nemohou. Přesně doložené extinkce druhů jsou totiž stále poměrně vzácné a na velkých číselných škálách jsou téměř zanedbatelné. Ještě větší problém však představuje skutečnost, že počet druhů obývající v současnosti naši planetu je nejen neznámý, ale také poměrně špatně odhadnutelný. Při odhadování velikosti a rychlosti extinkce je proto nutné obracet se k teoretickým modelům a nepřímým metodám. Veškeré odhady v této oblasti se již od 80. let minulého století opírají o známý empirický vztah mezi plochou území a počtem druhů. S větším počtem druhů se setkáváme na velkých plochách – naopak čím menší plocha je, tím méně druhů ji obývá. Tato skutečnost opravdu neskýtá příliš radostné vyhlídky. Kvůli činnosti člověka totiž potenciálně obyvatelná plocha poměrně rapidně ubývá (zejména kvůli její přeměně na pole, plantáže, pastviny a lidská sídla), z čehož by vyplývala významná podpora pro zvýšené tempo vymírání jednotlivých taxonů až do kalamitních rozměrů. V roce 2011 však v časopise Nature vyšel kontro-

verzní, a proto také velmi hojně citovaný článek ekologů Fanglianga He a Stephena P. Hubbella Species–area relationships always overestimate extinction rates from habitat loss. Jak je patrné již z názvu textu, autoři v něm kritizují odhady úbytku založené na vztahu mezi plochou a počtem druhů jako nadhodnocené. Od doby svého vydání byl tento text opakovaně vystavován kritikám – jádro jeho poselství je totiž v tom, že masové vymírání ve skutečnosti neprobíhá, nebo přinejmenším probíhá výrazně nižší rychlostí. „Naše kritika tohoto článku je podle mého názoru zatím nejdůkladnější,“ říká jeden ze spoluautorů článku On the decline of biodiversity due to area loss nedávno publikovaného v časopise Nature Communications David Storch. „S He a Hubbellem se shodujeme, že odhady tempa vymírání byly nepřesné. My však říkáme: nepřesnost spočívá v tom, že nezáleží pouze na tom, kolik plochy ubývá (v absolutních číslech), ale kde přesně ubývá,“ konstatuje Storch. Na rozdíl od článku He a Hubbella, jejichž zobecnění se opírala o data získaná mapováním výskytu stromů na malých prostorových škálách, se nová studie opírá o empirická data o výskytu několika vyšších taxonů obratlovců: obojživelníků, ptáků a savců. U těchto skupin jsou v současnosti dostupná data o rozšíření jednotlivých druhů na celém povrchu Země. Autoři nezměnili jen skupiny organismů, ale také měřítko: zajímali se o velké prostorové škály na úrovni kontinentů. „Na základě těchto dat jsme se snažili simulovat vymírání tak, že jsme z velkých územních celků zkusmo „ukrajovali“ různě velké části

Taxony jako například obojživelníci, kteří jsou často velmi vzácní a jejichž schopnost šíření je relativně nízká, mohou vymírat rychlostí, která je přímo úměrná úbytku původní obyvatelné plochy.


25 F 32 PANORAMA

Prof. David Storch, Ph.D., z Centra pro teoretická studia se zabývá makroekologií, biodiverzitou a ekologickou teorií. Přednáší také na Přírodovědecké fakultě UK a externě na přírodovědeckých fakultách univerzit v Českých Budějovicích a v Olomouci. Je spoluautorem knih Jak se dělá evoluce, Úvod do současné ekologie a Biologie krajiny – biotopy České republiky a editorem knihy Scaling Biodiversity, vydané nakladatelstvím Cambridge University Press. Je předsedou výboru České společnosti pro ekologii a editorem časopisu Ecology Letters.

v různých místech a sledovali jsme, co to dělá s počtem druhů. Výsledek byl nakonec na první pohled kontraintuitivní,“ popisuje Storch. Simulace totiž ukázaly, že velmi záleží na tom, jak přesně se obyvatelná plocha zmenšuje, resp. kde začne ubývat. Za kruciální části plochy je třeba považovat její okraje. „Jedna ze základních makroekologických pouček zní, že většina druhů je vzácná. A vzácné druhy jsou často na okrajích daného území, buď proto, že tam zasahují z okolí jen kouskem svého areálu rozšíření, nebo proto, že okraj sám omezuje rozšíření druhu (když je druh třeba na okraji kontinentu),“ vysvětluje Storch. K podstatně rapidnějšímu tempu snižování druhové pestrosti proto dochází, je-li obyvatelná plocha likvidována směrem od okrajů dovnitř, třeba když se postupně rozrůstají plantáže na okraji pralesa. Nižší tempo extinkce ukazuje teoretický model, pakliže se obyvatelná plocha zmenšuje ze středu (např. růst plantáží podél silnice, která protnula prales). Nejnižší tempo má vymírání druhů v případě, že obyvatelná plocha ubývá nahodile a ostrůvkovitě po celém území. „Naše práce ukazuje, že v některých případech je nebezpečí pro druhovou pestrost skutečně velké. Taxony jako například obojživelníci, kteří jsou často

velmi vzácní a jejichž schopnost šíření je relativně nízká, mohou vymírat rychlostí, která je přímo úměrná úbytku původní obyvatelné plochy,“ vysvětluje Storch. Důležité je, že ze studie vyplývá velmi významná skutečnost – jde vlastně o teoretické zázemí pro ochranářské snahy. Úbytku počtu druhů nejefektivněji zamezíme, pokud se budeme soustředit na ochranu specifických oblastí obyvatelné plochy, a to zvláště okrajů. Nejde totiž ani tak o to, zda žijeme v době šestého masového vymírání, ale o to, zda dokážeme zamezit vymírání na těch kritických místech, kde je nejvíc vzácných druhů.

K podstatně rapidnějšímu tempu snižování druhové pestrosti proto dochází, je-li obyvatelná plocha likvidována směrem od okrajů dovnitř, třeba když se postupně rozrůstají plantáže na okraji pralesa.


26 F 32 OBJEKTIVEM

Příroda viděná objektivem

Věda je krásná 2015

Příroda pozorovaná okem profesionálního přírodovědce je stejná a zároveň jiná než ta, kterou pozoruje oko laika. V běžné jednotvárné zeleni dokáže zrak školeného profesionála rozpoznat nejen přepestré množství tvarů a druhů, ale i rozplést příběh krajiny, jehož jsou rostliny němými svědky. Stejně takovým „rentgenem“ dokáže prosvítit okolní přírodu oko nejen biologa, ale vlastně všech přírodních vědců nejrůznějších profesí. Současné technologie navíc umožňují nespoléhat se jen na oči, ale dokážou otevřít i pohled do oblastí zraku nepřístupných: jak do nesmírně malého, tak do nesmírně vzdáleného. Právě zprostředkování takového pohledu si klade za cíl soutěžní přehlídka Věda je krásná, která vznikla v roce 2009 na půdě Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Je určena všem, kdo sdílejí společné „postižení“: lásku k přírodě i lásku k fotografování či malování. Seznamte se s nejlepšími soutěžními pracemi roku 2015 – sami uvidíte, že věda je krásná! TEXT PřF UK FOTO Věda je krásná

Kyperské oko Autor: Jan Ponert Vyobrazený útvar připomínající oko je ve skutečnosti semenem rostliny tořiče Ophrys kotschyi. Červeně svítící obal, tzv. osemení, je tvořený odumřelými buňkami. Jedinou živou částí semene je malé, zeleně svítící embryo. Protože semeno neobsahuje žádné zásobní pletivo, po vyklíčení je růst mladého tořiče plně závislý na pomoci symbiotických hub. Tuto rostlinu najdeme pouze na Kypru, ale díky své závislosti na houbách z přírody postupně mizí.


27 F 32 OBJEKTIVEM

Odhalení vosíci Autor: Aleš Buček Vosíci budují hnízda bez vnějšího papírového obalu, která čítají jen několik desítek buněk. S oblibou je lepí na člověkem vytvořená místa, jež poskytují ochranu před deštěm. Fotografie zachycující buňky s larvami a vajíčky pochází z hnízda přilepeného na spodní stranu palivového dříví.

Ixodes in flagranti Autor: Jana Bulantová

The Baby Squid Autor: Martin Minařík Olihně budí úžas i při pohledu pouhým okem. A co teprve, pokud se pustíte do studia jejich embryogeneze! Série snímků ukazuje embryo ze všech stran díky pootočení před každým snímáním. Uprostřed růžice ramen je stále patrný zbytek žloutkového váčku opatřený zeleně značenými brvami. Průhledným tělíčkem pak prosvítají fialově zvýrazněné svazky svalů. Každý snímek vznikl složením z několika vrstev nasnímaných pomocí fluorescenčního stereomikroskopu.

Dospělí samci klíšťat Ixodes ricinus sice nesají krev, přesto je velmi často najdeme přímo na hostiteli, kam jsou lákáni vidinou setkání s perspektivními partnerkami pro páření. Před samotným spojením samec nejprve přečerpá své pohlavní buňky do rypáčku (hypostomu), který během samotného aktu zanoří do pohlavního otvoru samičky.


28 F 32 OBJEKTIVEM

Ptáci USA Autor: Martina Nacházelová Série ilustrací vybraných druhů ptáků Severní Ameriky. Kolibřík rubínohrdlý (Archilochus colubris), jeřábek kanadský (Bonasa umbellus), kardinál červený (Cardinalis cardinalis), čížek žlutý (Carduelis tristis), salašník modrý (Sialia sialis) a bažant obecný (Phasianus colchicus). Výběr z obrázků kreslených na zakázku pro americkou společnost Brass Reminders. Technika: Adobe Photoshop


29 F 32 OBJEKTIVEM

Seznam vítězů Absolutní vítěz Jan Ponert – Kyperské oko  Vědecká fotografie 1. místo: Aleš Buček – Odhalení vosíci  2. místo: Dominik Vondráček – Plachtící přízrak 3. místo: Aleš Buček – Transformátoři

Lezec Autor: Petr Bambousek Lezci jsou prapodivné ryby, které významnou část života tráví mimo vodní prostředí. Do vody si chodí prakticky jen uložit vodu do žaber, aby mohly dýchat. Po souši se pohybují s pomocí předních ploutví, jejichž střední část je srostlá do podoby „přísavky“, která jim umožňuje přichycení v mangrovníkových houštinách. Tato fotografie byla pořízena na Borneu.

Vědecká mikrofotografie 1. místo: Jana Bulantová – Ixodes in flagranti  1. místo: Martin Minařík – The Baby Squid 2. místo: Jan Mourek a Pavel Kocourek – Malováno jinovatkou 3. místo: Jan Mourek a Pavel Kocourek – Svinulky na ranní rozcvičce

Listovnice červenooká Autor: Petr Bambousek Středoamerické žabky listovnice patří do příbuzenstva našich rosniček. Jejich pestré a kontrastní zbarvení je předurčilo k tomu, aby se staly jedněmi z nejfotografovanějších žab vůbec. Za pozornost na jejich těle stojí i jednotlivé detaily, jako je například oko, které v celku těla výrazně kontrastuje se zeleným zbarvením těla. I přes tuto barevnou kombinaci však nejde o druh jedovatý, ale jedovaté napodobující (pseudoaposematika).

Vědecká ilustrace 1. místo: Martina Nacházelová – Ptáci USA  2. místo: Martina Nacházelová – Krásní, či oškliví? 3. místo: Jiří Nepožitek – Kasuár Virtuální příroda 1. místo: neuděleno 2. místo: Filip Uhlík – La@C76 3. místo: Filip Uhlík – Lidský rhinovirus typu 14 Video-animace-časosběr 1. místo: neuděleno 2. místo: Miloš Duchoslav – Jabloň 3. místo: Tomáš Figura – Podzim v mechovém lese Kategorie objevitelská Petr Bambousek – Lezec, Listovnice červenooká, Termití vojáci  Kategorie Instagram Martin Smrž – Poslední objetí Divácké hlasování Iva Vyhnánková – Pohled do karbonského pralesa

Termití vojáci Autor: Petr Bambousek Termiti jsou fascinující svou početností i pracovitostí. Když narazíte na jejich milionovou armádu, vypadají jako nekonečný proud řeky. Bližší pohled odhalí, že po obou „březích“ stojí nehybní jedinci. Jsou to vojáci, kteří mají za úkol strážit dělníky. Nemilosrdně odrážejí útoky všech záškodníků.


30 F 32 OBJEKTIVEM

biocev

Biotechnologické a biomedicínské centrum Akademie věd a Univerzity Karlovy ve Vestci text red. foto Jiří Hroník


31 F 32 OBJEKTIVEM

×

Adresa Průmyslová 595 Vestec 252 42 GPS N 49.982879 E 14.487628

Za přítomnosti náměstka ministryně školství Stanislava Štecha, rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy, místopředsedy AV ČR Vladimíra Marečka a dalších významných hostů byla 18. prosince oficiálně ukončena realizační část projektu BIOCEV – biotechnologického a biomedicínského centra AV ČR a UK ve Vestci. Plný provoz je naplánován od ledna 2016, jeho součástí je realizace pěti výzkumných programů a zprovoznění šesti výzkumných infrastruktur a servisních laboratoří. Do roku 2020 by mělo v centru BIOCEV pracovat až 450 výz­ kumných pracovníků, z toho 200 doktorských studentů. Jejich cílem je detailní poznání organismů na molekulární úrovni, které bude inspirací pro aplikovaný výzkum a vývoj nových léčebných postupů. „Oblast výzkumu a vývoje, technologického rozvoje a inovací je klíčem k zajištění dlouhodobé konkurenceschopnosti České republiky. Jsem rád, že se podařilo vytvořit toto významné vědecké centrum. Přeji nám všem, aby BIOCEV patřil mezi špičková světová centra v oblasti biomedicíny,“ uvedl rektor UK Tomáš Zima.


32 F 32 objektivem

Antika v Podkrkonoší text red. foto Jiří Hroník


34 F 32 OBJEKTIVEM


35 F 32 OBJEKTIVEM

×

Adresa Nádražní 119 Hostinné 543 71 GPS N 50.5399491 E 15.7256848

Chcete vidět sochy Marsyas a Athéna nebo torzo bohyně Afrodíté z Mélu? Pokud ano, nemusíte za nimi jezdit do evropských galerií. Jejich zdařilé odlitky najdete ve sbírce Ústavu pro klasickou archeo­ logii FF UK. Kolekce slavných i méně známých děl antického sochařství vznikala převážně koncem 19. a začátkem 20. století. V minulosti sloužila, či dokonce ještě dodnes slouží k výuce studentů klasické archeologie, starořečtiny či dějin umění, stala se ale též inspirací pro řadu předních českých umělců, včetně Josefa Václava Myslbeka. Myslbek se dokonce na několika uznávaných rekonstrukcích sousoší podílel, především Athény se satyrem Marsyem a Vyzvání k tanci. Půjdete-li se na expozici podívat, určitě nebudete zklamáni, že sledujete „jen“ kopie. Sochy totiž na sobě mají nanesenu speciální patinu, aby vznikl dojem původního materiálu, barvy a struktury. Dnes sbírka odlitků antické plastiky FF UK čítá na 550 kusů. Necelá třetina předmětů je vystavena v Galerii antického umění v areálu Františkánského kláštera Hostinné. Od června příštího roku se však příznivci antiky mohou těšit na zpřístupnění další ­třetiny sbírky v nádherných barokních interiérech zámku Duchcov.


36 F 32 FORUM ROMANUM

Akademické svobody:

excelentní vzdělávání a výzkum jako „specifický druh zboží“?

2× U příležitosti 900. výročí založení univerzity v Bologni podepsalo v roce 1988 na 388 rektorů a představitelů evropských univerzit dokument Magna Charta Universitatum, který definuje principy akademických svobod a univerzitní samosprávy. Proč je jejich zachování pro nás dnes tak významné? foto Jiří Hroník, Petra Köpplová


37 F 32 FORUM ROMANUM

Bez akademických svobod se neobejdeme Doc. PhDr. Václav Drška, Ph.D. Ústav světových dějin FF UK

Akademické svobody a univerzitní samosprávu si vysoká učení přes mnohé peripetie a nesnáze uchovala do dnešních dní a jejich základní význam, pro který je nutné je chránit a uchovávat, se ani po staletích nezměnil, ba naopak vzrostl.

Středověká společnost, jež byla na hony vzdálená moderním demokratickým standardům, přesto znala distribuci kompetencí. Imperium, svrchovaná světská moc, reprezentovaná císařstvím, měla zajišťovat pozemský řád, zatímco sacerdotiu, duchovní autoritě, kterou ztělesňoval papež, byla svěřena péče o spásu člověka. Alexander von Roes, učený kanovník z Kolína nad Rýnem a zastánce středověkého císařství, k nim na konci 13. století přidal ještě třetí pilíř – studium. O prvním tvrdil, že ho mají v moci Němci, o druhý pečují Italové, zatímco třetí rozvíjejí Francouzi. Přiznal jim tak zároveň jistou autonomii, a pokud jde o akademický prostor, jen zohlednil jeho základní princip – samosprávnost –, vepsaný již v jeho názvu: universitas magistrorum et scholarium, tedy společenství učitelů a žáků. Ona nezávislost pak byla uznávána a ceněna jako významná hodnota, jak o tom píše i Umberto Eco v Baudolinovi: když císař Friedrich I. hledal instituci, která by vymezila jeho práva, aniž by si kladla za podmínku, že bude stát nad ním, poradil mu jeho věrný rádce, „aby vyhlásil zákon, v němž by uznával, že boloňští mistři jsou nezávislí na jakékoli moci, na něm, na papeži a kterémkoli jiném panovníkovi a že slouží jen a jen zákonu“. Jen tak totiž mělo jejich stanovisko nějakou cenu. →


38 F 32 FORUM ROMANUM


39 F 32 FORUM ROMANUM

Akademické svobody a univerzitní samosprávu si vysoká učení přes mnohé peripetie a nesnáze uchovala do dnešních dní a jejich základní význam, pro který je nutné je chránit a uchovávat, se ani po staletích nezměnil, ba naopak vzrostl. V dnešním hypermediálním světě představují, respektive měly by představovat, svobodný hlas kompetentních a nepředpojatých stanovisek ke všem zásadním problémům naší doby, nezatížených a neposluhujících jakékoli ideologii či politickému systému. To ovšem bez základních univerzitních svobod nepůjde. Pak je tu ovšem ještě jeden důvod, který v dalekém středověku takovou váhu neměl. Moderní univerzity jsou dnes centry excelentního vzdělávání a výzkumu. A ačkoli má dnešní společnost mnohdy pokušení obé považovat jen za specifický druh zboží, není tomu tak, neboť jak vzdělávání, tak věda se „nevyrábějí“ a „neprodávají“, nýbrž se pěstují. Má se tím na mysli, že vyžadují osobní péči i osobní odpovědnost, protože výsledek nelze zaručit, stejně jako když rolník na jaře zasévá zrno do půdy. Univerzitní bádání proto vyžaduje svobodu v rozhodování a z vnějšku ničím nespoutanou diskuzi. Ani zde se bez akademických svobod neobejdeme. Je třeba uznat, že vysoká učení se nechtějí stavět nad jiné principy, jež řídí tento svět, naopak jejich základním posláním je tomuto světu sloužit. Zaslouží si však jeho respekt a důvěru, aby mu mohla svobodně skládat účty za to, jak plní své poslání.

Moderní univerzity jsou dnes centry excelentního vzdělávání a výzkumu. A ačkoli má dnešní společnost mnohdy pokušení obé považovat jen za specifický druh zboží, není tomu tak, neboť jak vzdělávání, tak věda se „nevyrábějí“ a „neprodávají“, nýbrž se pěstují.

Tradice dlouhodobě kultivované diskuze se hroutí Naše doba nepřeje trvalosti, kontinuitě, kritickému myšlení či objektivitě, naopak se cení exaltovaná extrovertnost a poplatnost většinovému názoru, což nutně vede mimo jiné k zavádějící zkratkovitosti a rezignaci na obecná ukotvení. Tradice dlouhodobě kultivované diskuze různých názorů vedoucí k obecnějším konceptům se hroutí pod bezprecedentním tlakem mediálního klipového prostředí a pragmatického financování založeného na kvantitativních ukazatelích (poplatně době nejsnadněji uchopitelnými manažerskými styly řízení). Je tak snadné podlehnout a optimalizovat své aktivity dle toho, jak byly nastaveny evaluační systémy či co žádají politici (typicky tak neschopní se na čemkoli trvalejším domluvit) nebo studenti. Tomuto lákadlu osobního akademického a společenského úspěchu ve vztahu k snad dočasné výchylce fungování společnosti bychom však neměli podlehnout! Hrozí pak totiž zcela zásadní proměna akademického světa, kdy z krátkodobého konjunkturálního pohledu omezená či ztracená akademická svoboda se nemusí již nikdy vrátit zpět. Prof. RNDr. Jan Černý, Ph.D.

Katedra buněčné biologie PřF UK


40 F 32 studenti

Medici z 2. LF UK čtou dětem Pod záštitou neziskové organizace Celé Česko čte dětem se letos v prosinci konal již druhý Týden čtení ve FN Motol, během něhož studenti medicíny z 2. LF UK navštěvují dětské pacienty a společně si s nimi čtou. Jak celá akce vznikla, jak probíhá a jaké jsou na jejich snahy reakce, vyprávěla organizátorka projektu Karolína Šancová. text Jana Bečvářová foto Thinkstock, archiv Karolíny Šancové


41 F 32 studenti

Jak se Týden čtení ve Fakultní nemocnici Motol vlastně zrodil? Úplně na začátku všeho stála sbírka knížek od studentů 2. LF UK v rámci projektu Předvánoční bazárek, který každoročně pořádá spolek studentů 2. LF UK – Motolák. Původně se knížky měly věnovat Centru následné péče v Motole, ale z kapacitních důvodů to nakonec nebylo možné. Tak jsme přemýšleli, jak s knížkami naložit, a napadlo nás, že bychom mohli chodit za pacienty v nemocnici a číst jim. Inspirací nám byl projekt Celé Česko čte dětem, který podporuje čtení dětem. Co je hlavním cílem tohoto projektu? Týden čtení probíhá nárazově během akademického roku po dobu jednoho týdne. V tu dobu se dobrovolníkům z řad studentů umožní přístup k našim knížkám a zařídí se, aby mohli chodit po odděleních – to znamená, že se musí akce nahlásit dopředu herním terapeutům, sestrám a lékařům jednotlivých oddělení. Samozřejmě se projekt musí hlásit i na komunikační oddělení FN Motol. Studenti se přihlašují podle toho, kdy mají čas a kdy by chtěli přijít. V daný čas, na který se přihlásili, jsou rozděleni do dvojic či menších skupinek, vyberou si knížky, které by chtěli číst, a dostaví se na oddělení, jež jim je přiřazeno. Tam se domluví se sestrami, za kterými dětmi by mohli jít, a po dobu přibližně půl hodiny až hodiny se jim věnují. Nemusí jít vždy jen o čtení, často si s dětmi knížky jen prohlížíme, povídáme si o knížkách a pohádkách, hrajeme hry, kreslíme obrázky nebo s nimi vyplňujeme různé dětské doplňovačky, křížovky, popřípadě vybarvujeme omalovánky. Jaký byl mezi studenty zájem o dobrovolnictví? Zájem studentů byl velký, přihlásilo se jich téměř 100, nakonec šlo číst 78 studentů. Někdo onemocněl nebo nakonec nemohl přijít. Dokonce jsme se setkali s případy, kde na odděleních děti jednoduše nebyly a nebylo jít ke komu číst. Účast byla opravdu velká, ani jsme nečekali, že taková bude. Jaká oddělení v nemocnici navštěvujete? Momentálně jsme byli jen na dětských odděleních. Navštěvujeme všechna dětská lůžková oddělení FN Motol, na spoustu z nich během Týdne čtení chodíme několikrát. Kromě toho navštěvujeme i Dětskou psychiatrickou kliniku, kde jsou děti hospitalizovány dlouhodobě a navštěvují tam i školu. Do té také chodíme pravidelně. Jaký je zájem o čtení mezi dětskými pacienty?

Záleží na věku, zdravotním stavu a náladě pacientů. Ve většině případů děti chtějí, abychom za nimi šli. Jestli s nimi čteme, nebo ne, je už otázka druhá. V dnešní době plné tabletů, DVD a notebooků je někdy těžké děti ke čtení přemluvit, obecně děti nemají k četbě knih moc blízký vztah. Někdy mám pocit, že si číst nechtějí jen proto, že mají strach, abychom je z toho nezkoušeli jako ve škole. Což je škoda. Ale někdy se nám zadaří a nakonec i s dětmi, co původně zájem neměly, čteme. U těch ostatních si povídáme, kreslíme nebo hrajeme. Čtení jako takové má větší úspěch u menších dětí, které ještě tolik tu veškerou elektroniku nevyužívají. Jak na vaši snahu reagují rodiče dětí? Rodiče jsou rádi, když přijdeme. Vítají to, že děti jen neleží v posteli a nenudí se, ale že je nabádáme, aby s námi spolupracovaly, snažíme se je zapojovat. Po chvíli, když děti opustí stud a začnou s námi více komunikovat, se nás rodiče ptají, jestli by mohli na chvíli odejít, na kávu, něco si zařídit, zavolat si. V tu chvíli v nás mají důvěru a nebojí se s námi svoje dítko nechat. Tomu určitě pomáhá to, že jsme medici. Z negativních reakcí rodičů bych možná zmínila počáteční skepsi, kdy nám nevěří, že bychom mohli jejich potomka zabavit. Velmi často se ale pak nestačí divit, jak moc se začne zapojovat. A samozřejmě, že nás někdy odmítnou, sami nejlépe vědí, jestli je jejich dítěti dobře, nebo zle. Jak dobrovolníci zvládají práci s dětmi? Třeba na onkologii a podobně, kde jsou děti těžce nemocné? Nejdůležitější je dítě zaujmout, což je vlastně i nejsložitější fáze celého čtení. Ve chvíli, kdy se toto podaří, většina tvrdé práce je za námi. Celé je to prostě o komu-

Navštěvujeme všechna dětská lůžková oddělení FN Motol, na spoustu z nich během Týdne čtení chodíme několikrát.

nikaci s pacientem, umět se přizpůsobit věku dítěte a na této vlně se udržet po celou dobu, co jsme s ním. A myslím, že můžu mluvit za všechny dobrovolníky, když řeknu, že ne vždy je tohle jednoduché. Obzvlášť u mediků, kteří ještě do kontaktu s pacienty a především s dětskými pacienty vlastně nepřišli. Proto je to pro všechny nová zkušenost, kterou chtějí získat. Naši dobrovolníci se dostávají jen k dětem, které se v danou chvíli necítí moc špatně nebo unaveně. Zpravidla by se neměli setkat s něčím neobvyklým nebo s něčím, s čím by si neuměli poradit. Mezi základní znalosti by mělo určitě patřit, že dobrovolníci si musí dezinfikovat ruce při vstupu na oddělení, před vstupem do pokoje pacienta a při odchodu z pokoje. Další důležitou věcí je, že každý dobrovolník musí mít ISIC připevněn na viditelném místě. Podle pravidel FN Motol totiž musí být každý identifikovatelný. A chodíme v civilu, abychom pacienty nemátli pláštěm. Pokolikáté se Týden čtení konal a jak vidíte jeho budoucnost? Na podzim se konal už druhý Týden čtení, první se konal v květnu. Tehdy to byla úplná novinka a všechno se dělalo poprvé, účast byla menší, méně bylo také oddělení i knížek. Vlastně ten květnový bereme jako takovou generálku. A ten podzimní už byl první naostro. Do budoucna určitě chceme akci opakovat, příští Týden čtení by se měl konat už na jaře. Také máme v plánu rozšířit počet oddělení, na která bychom chtěli chodit. Jelikož máme i knížky pro dospělé, rozšíření by se týkalo dospělé části FN Motol, nejspíše to bude Centrum následné péče FN Motol, kde jsou hospitalizováni pacienti, kteří si už třeba sami nezvládnou číst, ale četbu mají rádi. Všechno je ovšem ještě pořád v procesu plánování.


42 F 32 studenti

Zachraňujeme „škaredé“ jídlo

Již třetím rokem působí v Česku organizace Zachraň jídlo, která brání šišaté, přerostlé, zkrátka ne úplně dokonalé kusy zeleniny a ovoce, jež najdou využití při přípravě jídla pro obyvatele dětských domovů, azylových domů a další potřebné. Bojuje tak proti normám českých řetězců, které „škaredé“ potraviny odmítají. „Nejdůležitější je ale stále změnit přístup samotných spotřebitelů,“ říká Anna Strejcová, doktorandka FSV UK a jedna ze zakladatelek iniciativy. text Jana Bečvářová foto archiv Zachraň jídlo

Máte skvělý web (www.zachranjidlo.cz). Fungujete také na Facebooku, Twitteru a Instagramu. Je za tím nějaká cílená strategie? Ano i ne. Cílová skupina jsou mladí lidé. Z průzkumů totiž vychází, že mladí lidé, ti, kteří jsou single a žijí ve velkých městech, jsou největší plýtvači. Na ně tedy cílíme. Zároveň je to ta nejjednodušší strategie, protože i my sami se na sociálních sítích pohybujeme. A také máme pocit, že nám to jde. Dalším důvodem je, že nemáme možnost zadávat inzerci do médií, využíváme to, co je zadarmo. Ale například Google nám vychází vstříc – vybral nás jako neziskovou organizaci, která při vyhledávání určitých

hesel vyskočí v seznamu na prvním místě. Z této reklamy nám chodí na web nejvíc lidí, hlavně přes recepty. Co bylo vlastně impulzem ke vzniku iniciativy Zachraň jídlo v Česku? A kdo za tímto projektem stojí? Bylo to poměrně jednoduché. Adam Podhola, můj spolužák z FSV UK, uspořádal pro skupinu kamarádů u sebe doma promítání, vybral film Z popelnice do lednice. Na základě scény hostiny na náměstí v Itálii nás napadlo uspořádat něco podobného tady. Tak vznikl projekt Hostina pro tisíc v září 2013 na Václavském náměstí. Petr Pešek vařil ze 450 kg potravin, které by se

jinak vyhodily. Akce se konala díky pomoci O2 Think Big. Postupně se náš tým rozrostl asi na devět stálých členů, vesměs lidí, kteří se pohybují v neziskovkách, pár z nás se znalo z Auto*Matu nebo ze školy. Váš tým je založen ryze na dobrovolnické bázi? Kdo jsou typicky ti, kteří chtějí pomáhat? Z velké míry jsou to studenti, od 19 do 30 let, často vysokoškoláci, mladí lidé, kteří pracují, ale hledají smysluplnou aktivitu. Máme asi 900 dobrovolníků, což je vysoké číslo, za které jsme rádi – odráží i to, že lidé mají zájem pomáhat.


43 F 32 studenti

Díky projektu Paběrkování zachraňujeme přímo na polích potraviny, o kterých bychom ani neřekli, že neodpovídají normám – třeba kedlubny jsou větší než obyčejně, nejsou vyloženě škaredé. Spolupracujete s podobnými uskupeními napříč Evropou? Hodně jsme se inspirovali projekty britské organizace Feedback, letos jsme se spojili v rámci akce Křivá polévka, vyměňujeme si zkušenosti, radí nám. Ale v Anglii jsou tak pět let napřed, tam se aktivně zapojuje i stát. Po e-mailu komunikujeme se spoustou dalších iniciativ, např. s maďarskou potravinovou bankou. A co komerční subjekty nebo stát? Sponzorují vás? Zapojují se nějak? To teď velice intenzivně testujeme. Dostali jsme granty od Ministerstva životního prostředí ČR a letos od nadace společnosti RSJ Karla Janečka. Příští rok to bude otázka číslo jedna, přesto se snažíme si sponzory vybírat. Přáli bychom si sponzoring od firem, které se chtějí podílet na ochraně životního prostředí. Chceme si každopádně zachovat vlastní nezávislost, abychom si např. mohli dovolit i firmy kritizovat. Nesmíme být závislí. Přemýšlíme i o crowdfundingových strategiích, ale ty jsou dost náročné na čas a energii. Na granty se nicméně nemůžeme spolehnout. Pojďme k faktům. Kolik jídla se zbytečně proplýtvá? Problémem je, že v ČR neexistují konkrétní čísla, jen odhady, vytvořené na základě čísel pro EU. Je to ale asi 96–114 kg vyhozeného jídla na osobu za rok. Z toho 41 % potravin vyhodí spotřebitelé v domácnostech, 34 % v zemědělství, zbytek spadá na odpad v distribuci či skladování. My se soustředíme hlavně na první dvě oblasti. Vánoce a oslavy příchodu nového roku jsou obdobím náletů lidí na obchody. Ty s tím počítají a objednávají spoustu potravin. Ne vždycky to ale propočítají dobře

a zbude spousta jídla. Jste připraveni na povánoční potravinové bilance? Jsme v kontaktu s potravinovou bankou, která komunikuje s řetězci. Co se týkalo Vánoc, šli jsme na to z opačné strany. Informujeme lidi, co dělat s přebytky, popř. aby vůbec tolik nenakupovali… Myslíte, že by tohle mohly vyřešit chytré ledničky, které evidují v sobě uskladněné potraviny a hlásí jejich nedostatek, příp. uplynutí max. lhůty trvanlivosti? Důležitější je posun v hlavách lidí, jejich přístup k jídlu. Aby věnovali čas tomu, co mají doma. Chytré ledničky to nevyřeší. Je třeba nakupovat míň a častěji, nenechat se nalákat na akční ceny – třeba 1 + 1 zdarma –, dávat si v ledničce dopředu potraviny, které se musí dříve spotřebovat. Je to hlavně právě osvěta, co může změnit spotřebitelské chování. Pomáhá vám v tomto směru legislativa? V prosinci 2014 se zrušila daň z darování – do té doby obchody musely platit, pokud chtěly darovat jídlo. Množství darů pro potravinové banky se sice zvýšilo, ale ne nijak závratně. Snažíme se teď zjistit, co ještě může přispět k tomu, aby obchodní řetězce byly ochotné darovat ve velké míře. Kam směřuje jídlo, které zachráníte? Díky projektu Paběrkování zachraňujeme přímo na polích potraviny, o kterých bychom ani neřekli, že neodpovídají normám – třeba kedlubny jsou větší než

obyčejně, nejsou vyloženě škaredé. Ovoce a zelenina pak putují do potravinových bank – v ČR jich je 12, my spolupracujeme s pražskou a litoměřickou. Banka jídlo odveze do skladu, tam je zkontroluje, přebere a rozdělí klientským organizacím. Pražská banka má 90 klientských organizací – jsou to charity, dětské domovy, azylové domy atd. Ty jídlo zpracovávají ve svých jídelnách nebo předávají potřebným lidem v balíčcích. Jak vypadá novoroční předsevzetí iniciativy Zachraň jídlo? Aby se nám povedlo dosáhnout reálných výsledků v legislativě, také plánujeme pilotní projekt, jak využít zeleninu, která neodpovídá normám. Budeme pokračovat ve stávajících aktivitách, což byly většinou jednorázové happeningy, jedněmi z posledních byly např. Křivá polévka, které jsme rozdali 2000 porcí, nebo Popletené vánočky. Jen Paběrkování je stálý celosezonní projekt. Dejte nám tip na nějaký recept z „křivých“ potravin. Sice to není „křivá“ potravina, ale doporučila bych pesto z mrkvové natě, která je často považována za odpadní surovinu, přitom však výborně chutná. Stačí ji jen rozmixovat spolu s oříšky a česnekem, přidat olej, dochutit solí, pepřem a citronovou šťávou a skvělá alternativa bazalkového pesta je na světě. Postup i další recepty najdete na našem webu.


44 F 32 prostor na uk

Slavný architekt Karel Prager provází FHS UK text Ing. arch. Mgr. Marie Pětová, Ph.D. foto Jiří Hroník


45 F 32 prostor na uk

×

Adresa U Kříže 661/8 158 00 Praha 5 — Jinonice GPS N 50.054297 E 14.368986

Areál Univerzity Karlovy v Jinonicích má dvě tváře a neznalého návštěvníka tak trochu „klame“. Zvenku totiž celý komplex hnědočervených budov vypadá jako docela příjemný univerzitní kampus – či spíše „minikampus“. Jenže to je omyl: terasové domy, které řada příchozích považuje za koleje, tvoří obytný areál, jenž nemá s Univerzitou Karlovou nic společného, a budova, která ve vlastnictví univerzity je, byla původně plánována a postavena jako budova administrativní. A to je na ní – i přes některé úpravy původního projektu – znát. Univerzita je svým určením společenstvím učitelů a žáků a pro to, aby takto skutečně fungovala, nestačí jen patřičný počet metrů čtverečních učeben a pracoven. Univerzitní budova má být místem setkávání, a to nejen ryze formálně při přednášce.

To budova v Jinonicích příliš neumožňuje. Tvář, kterou známe my – učitelé a studenti univerzity –, už tolik přívětivá není. A není to jen tím, že je nás tu prostě vzhledem k využitelné ploše moc. A tak přestože část FHS UK sídlí v budově, která je jednou z posledních realizací slavného architekta Karla Pragera (spolu s architektonickým ateliérem GAMA), a která byla dokonce v roce 1999 oceněna titulem „stavba roku“, těšíme se, že se snad brzy zrealizuje dlouho plánovaná přestavba objektu bývalé menzy Kolejí 17. listopadu – shodou okolností od téhož autora – a my se budeme moci přestěhovat do nové budovy; do budovy, která je projektována tak, aby právě specifika univerzitního provozu respektovala.


46 F 32 ALUMNI

Vy sice máte hodinky, ale my máme čas, věří Afghánci „Mám přijít v civilu, nebo v uniformě?“ zeptal se podplukovník Otakar Foltýn, absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy a expert na problematiku mezinárodněprávních aspektů vojenských operací, který prošel misemi v Kosovu a Afghánistánu, když jsme si domlouvali focení pro tento článek. Vybavily se mi vzpomínky na prvorepublikové fotografie divizního generála v rodinném albu. Bylo jasno. V uniformě. text Petra Köpplová foto Thinkstock, René Volfík

Jak často se při plnění svých úkolů na misi v Afghánistánu dostáváte do kontaktu s místními lidmi? To samozřejmě záleží na povaze úkolu. Kluci, kteří jezdí na patroly, což je naše nejčastější činnost, stráví velkou část času v kontaktu s místními. Buď projíždějí, ale velmi často s nimi přímo jednají. Dalo by se říci, že konkrétně čeští vojáci jsou v tomto ohledu velmi cenění, protože jejich schopnost mluvit s místními a získat si to pověstné „srdce a mysl“ je u nich dle mého soudu skutečně vyšší než u většiny ostatních spojenců. Takže vojáci, kteří jezdí ven, takovou možnost nejen mají velkou, ale je to fakticky velmi důležitá součást jejich práce. V čem je rozdíl? Zásadní rozdíl je v tom, že musíte respektovat, že kultura je v Afghánistánu prostě jiná. Afghánci jsou například velmi hrdí, ale pro nás paradoxně nemají velké problémy přejít na druhou stranu. Takzvané převlékání kabátů u nich neznamená ztrátu tváře. Naproti tomu urážka jejich schopností – a je úplně jedno, jestli to je pravda, nebo ne – znamená absolutní ztrátu tváře, a třeba v případě paštunských kmenů je uražený dokonce povinen se za takovou urážku nějakým způsobem pomstít. To je velmi důležité například při výcviku, protože ne všichni američtí vojáci chápou, že při něm nemohou používat standardní dril, jaký při výcviku

běžně užíváme my. Na střelnici je třeba randál a nejlepší způsob, jak vydávat pokyny, je ten, že toho člověka nějakým způsobem fyzicky usměrníte. Nejrychlejší je prostě ho kopnout do podrážky. To však v žádném případě nemůžete udělat Afghánci, to by byla obrovská urážka před ostatními. Najít si cestu musíte i při vysvětlování taktických drilů. Naši chlapi našli velmi efektivní způsob, jak je to učit. V zásadě moc nepomůže kreslit jim taktické značky na mapách. Musíte je vzít na pískoviště, udělat dioráma a tam jim to názorně předvést. Našim vojákům se ohromně osvědčilo dovézt si od nás igráčky a ukazovat Afgháncům taktické postupy vojáků na reálném bojišti. Na první pohled to může působit úsměvně, ale pro ně je takový postup a způsob uvažování daleko lépe pochopitelný než mapa. Vůbec ovšem Afghánce nepodceňuju. Jsou velice odvážní, ale z hlediska kulturního se podstatně liší. Evropané si velmi váží svého života a bývají opravdu opatrní. Afghánci jsou poměrně stateční, jsou zvyklí snášet velkou nepohodu, která by nám přišla úplně nepřijatelná. Oni ji navíc snáší dlouhodobě, protože v tom prostředí prostě žijí. Afghánistán také není centralizovaný stát, jako jsou evropské země. Jsou tu velké rozdíly mezi různými národnostmi i kmeny. Afghánec vám neřekne, že je


47 F 32 ALUMNI

Afghánec. Když se ho zeptáte: „Kdo jsi?“, tak vám nejdřív řekne: „Jsem Paštun“ nebo „Jsem Uzbek“. Až na druhou otázku, z jakého je státu, vám řekne, že je z Afghánistánu. Ale jejich primární identita je kmenová. Paštunů je v Afghánistánu více než polovina a zrovna třeba jejich kodex chování paštunválí je pro ně opravdu typický. Říká se, že aplikují právo šaría, ale oni ho aplikují právě skrze svůj kodex. A to je prostě kód chování, který je poměrně důsledně propracovaný, byť není nijak formalizován. Není to psaný zákoník, podle něhož by se všichni řídili, ale tradicí předávaný soubor pravidel, která důsledně dodržují. A pokud to neuznáváte, tak je samozřejmě můžete zkusit učit, ale budou vás obtížně respektovat. Stalo se vám, že jste překročil nějakou hranici, která pro vás mohla znamenat nebezpečí? Samotný výcvik afghánské národní policie jsem osobně jako nebezpečný nevnímal. Možná i díky tomu, že jsme vůči Afgháncům měli přístup opravdu jako rovní k rovným. Afghánci jsou v některých věcech velmi přímočaří, v oblasti taktiky až příliš. Na druhou stranu umí místní jazyk, který my neumíme, znají místní situaci, vědí, s kým se bavit a s kým ne, a to je zase věc, kterou potřebujeme my. Je to prostě jejich země a my tam nejsme okupanti, ale jejich kolegové, kteří odejdou, jakmile si

Mexiko všichni bereme jako etablovaný stát, ale na jeho severu probíhá velmi intenzivní konflikt s drogovými kartely, který vede k mnohem většímu počtu obětí než v Afghánistánu. to bude Afghánistán přát. Takže si navzájem můžeme pomáhat, a pokud se k nim člověk chová slušně, s respektem a jako rovnocenný partner, berou ho velmi přívětivě. Tím pádem jsem z nich já osobně nikdy žádnou obavu neměl. Říkal jste, že někdy mohou snadno změnit stranu. Jak je možné se s tímhle vyrovnat? Poměrně důsledně respektují přátelství. Takže například naši kluci, kteří byli v takzvaném mentorovacím týmu ve Vardaku, což byla velmi žhavá oblast, s nimi navázali extrémně pevné přátelství. Když naše jednotka odcházela, Afghánci doslova plakali, opravdu jim tekly slzy. A myslím si, že nikdo od nás neměl nejmenší obavy, že by jim některý z těch „jejich“, co je přímo cvičili, nějakým způsobem ublížil. Samozřejmě že u jednotky, kterou neznáte, se to stát může. Když se však nemůžete spolehnout na své spojence, jak s takovou skupinou pracujete? Není to trochu podobné nejistotě o postojích islámských imigrantů ve vyloučených komunitách v západní Evropě? Ale on na ně spoleh je, statisticky jsou útoky z řad příslušníků afghánských bezpečnostních složek velmi


48 F 32 ALUMNI

Naši arabisté na Univerzitě Karlově včetně studentů znají korán a obecně vědí o islámském náboženství mnohem víc než ti kluci, kteří chodí z pařížských předměstí do Sýrie.

vzácné. Trochu jiná otázka je, že Afghánci velmi dobře vědí, že tam nezůstaneme napořád. Mají krásné rčení: „Vy sice máte hodinky, ale my máme čas.“ Jak ti, kteří jsou straně vlády, tak naopak povstalci, kterých je mimochodem velmi málo, velice dobře vědí, že tam nemůžeme zůstat navěky. To je podle mě úplně jiný vztah než koexistence s vyloučenými komunitami v evropských zemích, jako je třeba Francie, kde obě dvě strany vědí, že spolu už budou žít napořád. Zaujalo vás ještě jiné afghánské rčení jako to o hodinkách a času? Jistě. Například že pořád vyhráváme všechny bitvy, akorát čím dál blíž ke Kábulu. To je spíš takový bonmot, protože západní armády skutečně vynikají tím, že víceméně permanentně vyhrávají, ale mají problém vojenské vítězství přetavit ve vítezství politické. Když si vybavíte konkrétní střetnutí, tak západní armády zpravidla vyhrávají. V zásadě v jakémkoli z tzv. kontaktů naši vojáci vyhrají, protože jsou vojensky lepší než povstalci. Ale druhá věc je, že povstalci skutečně vědí, že mají čas a dohromady nepotřebují vyhrávat bitvy. Jim stačí vyhrát válku. My naopak máme politické limity v tom, že vláda, političtí představitelé i obyvatelstvo mají nějakou představu o tom, jak dlouho tam vojáci mají být. To přirozeně svazuje – víme, že máme na splnění úkolu jen omezený čas. Protipovstalecká operace není úkol na dva roky, mnohdy nestačí deset nebo dvacet let. Je možné se v tomto případě poučit z historie? Učebnicovými příklady, které se uvádějí na vojen-

ských akademiích, jsou např. operace v Malajsii a ve Vietnamu. Jak dopadla operace ve Vietnamu, vědí i laici, přinejmenším z kinematografie. Mimochodem to je právě typický příklad střetnutí, kdy Američané vyhráli prakticky všechny větší střety včetně známé ofenzivy Tet z roku 1968. I ta byla drtivým vojenským vítězstvím, ale problém byl v tom, že samotná válka Američany doslova unavila. A tím, jak se zrovna v roce 1968 válka díky televizním přenosům přenesla do obýváků Američanů, vojáci ztratili domácí podporu pro to, aby v té válce pokračovali. Skutečnost, že použití taktiky založené na palebné síle mnohdy způsobovalo zbytečné kolaterální škody na civilistech, byla jistě také problém, nicméně k únavě z války jen přispěla, nebyla primární příčinou. Na druhou stranu typickým protikladem je porážka povstalců v Malajsii v padesátých letech. Britové napřed zkusili standardní, tzv. symetrický přístup – palebná síla a porážka hrubou silou. To ovšem vůči relativně malému počtu povstalců, nárazově útočícím z džungle, příliš nefungovalo. Ve druhé vlně nastoupil generálporučík Templer, který přišel se strategií „vyhrát srdce a mysl“. „Win hearts and mind“ tedy není americký vynález, ale příklad z padesátých let právě z Malajsie. Britům se podařilo důsledně oddělit povstalce od civilní populace a přesvědčit obyvatelstvo, že podpora povstalců není


49 F 32 ALUMNI

v jejich zájmu. Malajsie se proto stala učebnicovým příkladem, jak správně porazit povstalce. Lze tuto paralelu použít v Afghánistánu? V obecných bodech samozřejmě ano. Americká, obdobně jako třeba britská doktrína boje s povstalci je dnes už poměrně dobře propracovaná. Problém je v tom, že musíte tyto schopnosti stlačit na tzv. taktickou úroveň. Za druhé světové války bitvy vyhrávaly strategické plány generálů. Pokud tu byl extrémně schopný generál Patton, tak jakkoli proti němu stály takticky vyspělé německé jednotky, americká armáda je jak palebnou silou, tak i schopnostmi svého generála předčila. Kdežto v případě protipovstaleckého boje se uplatňuje tzv. strategický seržant. To znamená, že chyba velitele i toho nejmenšího družstva v poli může mít závažný dopad. Když nesprávně přivoláte palebnou podporu a zabijete tím nějakého civilistu, situace se obrátí proti vám. I kdyby to nebyla vaše vina, váš protivník okamžitě zneužije média a pak každé i jen domnělé pochybení může mít opravdu strategický dopad a vaše vláda třeba rozhodne, že vás stáhne zpět. Přestože už dnes víme, jak na to, a strategie protipovstaleckého boje je vypracovaná velmi dobře, problém pořád spočívá v tom, jak ji dostat na základní úroveň. A jak už jsem zmiňoval, konkrétně v tomhle jsou Češi velmi dobří. S historickou zkušeností malého národa se dokážou dostat podstatně blíž k místním obyvatelům. A ještě jedna důležitá jedna věc. V Čechách máme tak trochu tendenci představovat si povstalce optikou naší historie, tedy jako ty „hodné“ buřiče proti „špatné“ vrchnosti. Garantuji všem, kteří touto jednoduchou optikou považují všechny povstalce za přinejmenším sympatické, že ve vesnici ovládané Talibanem by nechtěli bydlet ani hodinu. Je zásadní rozdíl mezi partyzánem bojujícím proti náckům za druhé světové války a fundamentalistou bojujícím za totálně zvrhlou formu nějakého náboženství. Lidé u nás si velmi často neuvědomují, že drtivá většina obyvatel Afghánistánu povstalce nepodporuje. A pokud už někdo Taliban podporuje, je to proto, že musí, zpravidla se jich bojí, případně má zištné důvody. Drtivá většina Afghánců ale nejsou povstalci a jejich hlavním zájmem je, aby už v té zemi byl konečně klid. Povstalců je ve skutečnosti do dvou promile. A vůči Afgháncům se povstalci velmi často chovají kriminálně, to znamená, že vás k podpoře prostě přinutí, často okradou atd. Povstalci si také příliš nelámou hlavu s civilními ztrátami, což obyčejní Afghánci dobře vědí. Dle nezávislých, běžně dostupných statistik OSN povstalci způsobí přes tři čtvrtiny ztrát na civilistech, kdežto afghánské ozbrojené složky způsobují kolaterálních škod pětkrát méně a koaliční vojska ISAF maximálně do dvou procent. Ačkoli je povstalců relativně málo a chovají se do značné míry kriminálně, tak tím, že jsou rozptýlení, je těžké se s nimi vypořádat. Představte si, že by v České republice působilo pět nebo šest tisíc povstalců rozptýlených mezi obyvatelstvem a čas od času by někde odpálili bombu pod policejním autem. Když to bude jedna malá buňka, tak ji jste schopni najít, ale co když těch buněk máte dvě stě. Samozřejmě že čas od času nějakou najdete a eliminujete, ale to vyžaduje důsledný průnik vojenské a policejní práce. A vojáci jsou přece

jen cvičeni primárně na jiné úkoly než policisté a dělat tu práci na pomezí je velmi těžké. Kdybyste vzali policisty z Prahy a nasadili je do Afghánistánu, budou mít zase problém dělat to, co dělají vojáci. Jenže v protipovstalecké operaci prostě musíte umět obojí. Znamená to, že není možné je nějakým způsobem eliminovat? Ptám se proto, že nebezpečí přichází i sem. Znamená to, že teroristé mohou zvítězit? Hlavním problémem většiny lidí je, že si představují, že radikály je možné prostě vybít. To je základní omyl,

Protipovstalecký boj je z osmdesáti procent politika a jen dvacet procent je „vojančina“. protože protipovstalecký boj je z osmdesáti procent politika a jen dvacet procent je „vojančina“. Když to obrátíte, snažíte se je eliminovat čistě vojensky a rezignujete na politiku, máte slušně našlápnuto k tomu, abyste udělali chybu. Je potřeba si uvědomit, že jakýkoli ozbrojený konflikt je politika, což v tomto případě platí dvojnásob. Konflikt nakonec bude mít politické řešení a vždycky je to střet vůlí – jak dlouho to kdo vydrží. Z druhé strany představa, že například v Evropě do důsledku eliminujeme všechny teroristické útoky, je prostě mylná. To je naprosto vyloučeno. Znamenalo by to natolik zásadní omezení způsobu života, na jaký jsme zvyklí, že by na to nikdo nepřistoupil. A pak je dobré si uvědomit, že je velký rozdíl mezi protipovstaleckým bojem v Afghánistánu a operacemi tajných služeb a policejních jednotek v Evropě proti relativně malému počtu buněk. To se opravdu nedá úplně srovnávat. Myslíte, že jich je zatím v Evropě opravdu tak málo? Nejsou to třeba jen pasivní, spící buňky? Jistě že část jich může být pasivní, ale je dobré si uvědomit, že podstatně větší nebezpečí nám hrozí od toho, jak si to postavíme. Na současné situaci mě nejvíc zaráží, že se nikdo neptá, proč to Islámský stát vlastně dělá? Když si vezmete aktuálně útoky v Paříži, tak proč to vlastně udělali? My bychom se měli ptát: A co vlastně Islámský stát chce, abychom udělali? A to, co oni reálně chtějí, je, abychom se pokud možno násilně vymezili proti muslimům, kteří jsou v Evropě. Je to o vyloučených lokalitách, o tom, že muslimové jsou z mnoha důvodů frustrovaní. Konec konců to nejsou jenom muslimové, obecně jsou to přistěhovalci, kteří když přijdou, tak logicky tvoří tu nejnižší třídu. Pokud tímto způsobem přijdou v první generaci, tak jsou samozřejmě vděční, protože přišli do lepšího. Ve druhé generaci už ten vděk cítí méně a ve třetí už vůbec ne. Tam už cítí jenom frustraci z toho, že chtějí mít to, co mají všichni kolem. Ale našim prapradědečkům, kteří přišli do Spojených států, také trvalo několik generací, než si vybudovali blahobyt. Toho nejde dosáhnout rychle.


50 F 32 ALUMNI

Frustrace, která u nich narůstá, je přirozeně velmi nebezpečná. Obzvláště pokud se uzavírají do svých vlastních ghett a udržují si svou vlastní kulturu, a to dokonce včetně – dejme tomu – nějaké kvazi spravedlnosti. Tím pádem vzniká obrovské podhoubí, které může mít velký rekrutační potenciál pro teroristy. A to, co Islámský stát chce, je přesně to, co dělá pan docent Konvička. Důsledně se vymezit vůči islamistům, pokud možno nějakým způsobem, ne-li dokonce přímo, na ně zaútočit, potlačit tak místní komunity muslimů, a tím pádem přivést IS násobně více nových rekrutů. Z pohledu toho, co se stalo v Paříži, mě spíše zaráží, že útoky někoho překvapily, protože otázka nebyla, jestli se to stane, ale kdy se to stane. Aktuálně můžeme očekávat další útoky a zvýšení jejich počtu. Říká se, že Česká republika je mezi deseti nejbezpečnějšími státy. Vidíte to taky tak? Pokud se podíváme na úroveň bezpečnosti, na žebříček vytvořený mezinárodními organizacemi, pak to asi do značné míry odpovídá. Samozřejmě vždycky záleží na tom, jak nastavíte parametry. Když máme někdy pocit, že na našich ulicích není bezpečno, asi bychom se měli podívat do Bogoty, abychom viděli, jak skutečně vypadá nebezpečné město. Nebo do severního Mexika. Není dobré porovnávat skutečné nebezpečí s tím, že vám předevčírem někdo urazil zrcátko na autě nebo vám to auto ukradl. Což mimochodem není zase tak častá trestná činnost, jak se zdá. Správně musíte srovnávat s intenzitou násilí třeba právě v severním Mexiku. Aktuálně, čistě jen s ohledem na množství použité síly, je v severním Mexiku čtyřnásobně intenzivnější konflikt než v Afghánistánu. Včetně počtu mrtvých a podobně. Mexiko přitom všichni bereme jako etablovaný stát, ale na části jeho území probíhá velmi intenzivní konflikt s drogovými kartely, který vede k mnohem většímu počtu obětí než v Afghánistánu. Když se podíváte na

Češi se se svou zkušeností malého národa dokážou dostat podstatně blíž k místním obyvatelům. tzv. vražednost v České republice, pohybuje se mezi jednou až dvěma oběťmi na sto tisíc obyvatel za rok. Dá se říci, že to je historické minimum, které asi už nejde o moc víc snížit. Takže Česká republika aktuálně opravdu je velmi bezpečná země. Nemusí to ale být napořád. Pro islamisty je údajně největším nepřítelem „nevěřící pes“. A my jsme nejateističtější země v Evropě. Vědí to o nás? Běžný muslim skutečně snadněji akceptuje, když řeknete, že jste křesťan, než když řeknete, že jste ateista, což je pro něj prostě nepřestavitelné. Je však třeba se na to podívat ze strany nikoli běžných většinových muslimů, ale ze strany islamistických radikálů. Útok na Českou republiku by nejspíš podnikli v případě, že by to mělo nějaký vliv na ostatní země, protože Česká

republika je pro ně sama o sobě malý cíl. Pokud by takový útok měl dopad i na další evropské země, pak jsme v riziku. Ale pokud si vyhodnotí, že aktuálně je pro ně levnější, pohodlnější a především efektivnější zaútočit ve Francii, pak zaútočí právě tam. Samotná víra je vždycky jen zástupný problém. Křesťanství po velkou část své historie bylo velmi vražedným náboženstvím. Když se zeptáte, jaká válka byla v českých zemích nejhorší, většina lidí řekne, že druhá světová válka. Ale to není pravda. Suverénně nejhorší byla třicetiletá válka, náboženská válka mezi křesťany. Historici tvrdí, že úbytek obyvatelstva byl tehdy minimálně třicet procent, pravděpodobně ještě více. To si většina lidí neumí a ani nechce představit. Takže náboženství bych do toho opravdu moc netahal, protože to je zástěrka. Navíc když se podíváte na velkou část studentů pákistánských madras – náboženských škol podél umělé hranice mezi Pákistánem a Afghánistánem –, tak ti opravdu memorují korán a na konci studia ho umí nazpaměť. Myslíte si, že ti klučinové, co přišli do Sýrie z amsterodamských nebo pařížských ghett, umí nazpaměť korán? Ani náhodou. Naši arabisté na Univerzitě Karlově včetně studentů znají korán a obecně vědí o islámském náboženství mnohem víc než ti kluci, kteří chodí z pařížských předměstí do Sýrie. Takže si nemyslím, že je nějak zvlášť irituje, že jsme nevěřící. To, co hodnotí, je efektivita, náklady a přínos. Čeho se nejvíc bojíte? Konkrétně v případě Evropy bych se asi bál naší neschopnosti řešit bezpečnostní problematiku v dlouhodobém výhledu. Opakovaně říkám, že máme povinnosti, které plynou z morálky, historie nebo už jenom z naší ekonomické síly. Máme humánní povinnost vůči ostatním. Když jste na misi a vidíte afghánskou ženu, jak sedí v blátě, kolem ní jsou dvě nebo tři malá děcka a zeptáte se chlapů, kteří kolem jezdí každý den, co tam ta ženská dělá, tak vám řeknou: „Ona tam bydlí.“ V ten okamžik je vám toho lidského stvoření neskutečně líto. Vojáci mají srdce jako všichni ostatní. Do dneška mi však nikdo neodpověděl na otázku, jak tu humánní povinnost splnit neomezeným přijímáním uprchlíků, jak zachráníme svět tím, že sem všechny přijmeme. To proboha nejde. Pokud bychom měli přijímat na základě vzorce, podle kterého přijímáme nyní, tak by sem musely přijít stovky milionů lidí. Což je samozřejmě každému jasné, že je to absolutní nonsens. No, možná přijdou… To je druhá věc, že asi budou chtít přijít. V jakémkoli systému fungujícím v živočišné říši, což je konec konců stále ještě i lidská společnost, jsou obdobná základní pravidla. Máte oblast, kde je blahobyt, ale ubývá obyvatel, což je aktuálně demograficky vymírající Evropa, a vedle máte oblast, která je velmi chudá, ale má populační explozi. Převedeno na jakýkoli přírodní systém, nezbytně dochází k tomu, že systém s přetlakem a nedostatkem zdrojů se snaží dostat ke zdrojům, které má bohatý systém se zmenšujícím se počtem jedinců. Takový jev je naprosto logický. Mimochodem jedním z důvodů, proč jsme cílovou zemí migrantů, je i bezpečí, které jim doma chybí možná ještě více než zdroje.


51 F 32 ALUMNI

Pplk. Mgr. Otakar Foltýn vystudoval Právnickou fakultu UK a je expert na problematiku mezinárodněprávních aspektů vojenských operací. Absolvoval operaci KFOR v Kosovu a operaci ISAF v Afghánistánu. Jako důstojník Generálního štábu Armády ČR v současné době vykonává službu u Společného operačního centra Ministerstva obrany ČR.

Otázka zní, jestli chceme problém řešit i z pozice nějaké momentální humánní povinnosti. Já tvrdím, že takovou povinnost máme, ale že bychom při jejím plnění měli být velmi efektivní a měli bychom si uvědomit, nakolik a co reálně něčemu prospívá. A dle mého soudu velmi humánní otázka by zněla: Jakým způsobem pomůžeme osamocené syrské matce se třemi dětmi, jejíž manžel zahynul při bombardování – nejspíš Asadovou armádou? Ta žena prostě je někde v jordánském nebo tureckém táboře, nemá manžela, je sama, má tři děti, nemá jim co dát k jídlu a nemá absolutně žádné prostředky na to, aby šla do Evropy. Ti nejvíce potřební, ti jsou tam a sem nikdy nepřijdou, protože na to nemají sílu ani prostředky. Znamená to, že řešením je spíš pomoc na místě, jak se o to snaží některé dobrovolné organizace, než vojenský zásah? Vojenský zásah může být v určitý moment nezbytný, ale upřímně si jej nedovedu představit bez zásadní účasti muslimských států v zemi. Vzhledem ke složitosti situace to ovšem vždy bude extrémně náročné vyvažování parciálních zájmů jednotlivých hráčů. Ve věci humanitární pomoci bychom nicméně měli být výrazně štědřejší už nyní. Ani ty největší humanitární organizace na to nemají dost zdrojů. Takovou pomoc musí reálně poskytnout bohatá Evropa, která by ji měla výrazně zvýšit, protože to je v našem bezpečnostním zájmu. Forma té pomoci a způsob, jakým ji budeme poskytovat, musí

být velmi profesionální a musíme vždy respektovat jednoduché měřítko nákladů vůči výnosům. Tisíc eur vynaložených na uprchlíka přímo na Blízkém východě má prostě daleko větší přínos než tisíc eur vynaložených na uprchlíka v Německu. Tento rozpor do dneška nedokážu pochopit a nebyl mi ho schopen vysvětlit ani nikdo z mých kolegů, kteří přímo pracují v humanitárních organizacích. Když to řeknu opravdu hodně brutálně, tak pomocí uprchlíkům tady snižujeme zdroje, které bychom mohli vynaložit tam, kde by byly daleko efektivnější. A nějak prostě nemohu uvěřit, že tato poměrně jednoduchá otázka nenapadne evropské politiky.


52 F 32 KRONIKA

26. 10.

kronika Rektor UK se projel na vozíčku ulicemi Prahy Svou účastí podpořil rektor UK Tomáš Zima projekt Asistence, o. p. s., Jedeme v tom s vámi 2015, který upozorňuje na omezení, jimž musí čelit aktivní lidé s nejtěžším postižením, kteří potřebují celodenní asistenci. Jako asistentka jej doprovázela členka kolegia rektora Alice Němcová Tejkalová. Rektor absolvoval cestu z Karolina do budovy Fakulty sociálních věd UK na Smetanově nábřeží, kde navštívil studentskou kavárnu Na Hollaru, a zpět.

27. 10.

Jsme opět mistři! Putovní Pohár primátora hl. m. Prahy zůstává na UK. V souboji čtyř pražských veřejných univerzit porazil ve finále výběr UK pod vedením kapitána Petra Hučka tým Českého vysokého učení technického.


53 F 32 KRONIKA

Rektoři VŠ si připomněli vznik Česko­ slovenské republiky Zástupci českých vysokých škol a akademického prostředí si 28. října připomněli výročí vzniku československého státu. Slavnostní akce proběhla u sochy prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka na Hradčanském náměstí, kde předseda České konference rektorů a rektor UK Tomáš Zima společně s rektorkou VŠE Hanou Machkovou, předsedou AV ČR Jiřím Drahošem a dalšími zástupci vysokých škol a akademických institucí položili květiny.

28. 10.


54 F 32 KRONIKA

UK hlavním partnerem Týdne vědy a techniky AV ČR

1.–15. 11.

Novinkou patnáctého ročníku největšího vědeckého festivalu v České republice byl Den Univerzity Karlovy v budově Akademie věd ČR na Národní třídě a recipročně Den Akademie věd ČR na UK. Pořadatelé připravili pro návštěvníky festivalu více než 500 akcí. Největší zájem budily tradičně interaktivní exponáty a workshopy.

Univerzita Karlova si připomněla výročí 17. listopadu Kvůli uzavření prostor Albertova policií si mohlo připomenout události 17. listopadu 1989 jen omezené množství lidí. Při uvedení slavnostního koncertu v prostorách Velké auly Karolina označil rektor univerzity Tomáš Zima takové omezování za nepřijatelné. „Skutečnost, že dnes dopoledne nechala policejní ochranka na Albertově vzdát poctu odkazu 17. listopadu 1989 jen několik málo studentů a jejich učitelů, zatímco většina musela zůstat za policejními zátarasy, mě naplňuje nejen smutkem, ale i rozhořčením. Nemají-li studenti 17. listopadu volný přístup na Albertov, je to, bez ohledu na jakákoli bezpečnostní opatření, špatně. To, k čemu dnes došlo, se nesmí již nikdy opakovat!“ prohlásil rektor Zima.

17. 11.


55 F 32 KRONIKA


56 F 32 KRONIKA

Albertov konečně patřil studentům! Skutečné uctění památky 17. listopadu Studenti, kteří se nechtěli smířit s tím, že si nemohli připomenout výročí listopadových událostí 1939 a 1989 u pamětní desky na pražském Albertově, uspořádali v neděli 22. listopadu setkání s názvem Skutečné uctění památky 17. listopadu. Akce byla reakcí na uzavření Albertova policií v den studentského výročí kvůli shromáždění příznivců prezidenta Miloše Zemana.

22. 11.


57 F 32 KRONIKA

Advent na Univerzitě Karlově Ve středu 2. prosince se Univerzita Karlova otevřela všem studentům, absolventům, zájemcům o studium i veřejnosti ke společné oslavě adventu. Zájemce čekaly tematické přednášky, koncerty, dílny a workshopy pro děti i komentované prohlídky historických prostor budovy Karolina. Pořadatelé nezapomněli ani na děti, pro něž byl připraven speciální program – mohly si vyzkoušet plstění vánočních ozdob, výrobu dekorací a šperků, malování na hedvábí, výrobu enkaustických obrázků či placek s vlastním motivem a další.

2. 12.


S anděly nad hlavou


59 F 32 knihy

S anděly nad hlavou. Životaběh a dílo prof. MUDr. Vladimíra Vondráčka 1895–1978 Raboch Jiří – Gintel Allan – Hildprantová Rita brožovaná, 248 str., ISBN 9788087079454 doporučená cena: 376 Kč

V nakladatelství Gasset vyšla kniha vzpomínek na významného českého psychiatra prof. Vladimíra Vondráčka u příležitosti 120. výročí jeho narození. Publikace nazvaná S anděly nad hlavou je souhrnem vzpomínek manželky Milady, kolegů, přátel a známých na tuto významnou osobnost české psychiatrie. Obsahuje i komentované výňatky z prací prof. Vondráčka. Editory knihy jsou Jiří Raboch, Allan Gintel a Rita Hildprantová. Na přípravě publikace s podtitulem Životaběh a dílo prof. MUDr. Vladimíra Vondráčka (1895–1978) se podílely Vondráčkův nadační fond a Psychiatrická klinika 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde prof. Vondráček působil 12 let ve funkci přednosty. Jednou z jeho zásluh přímo v psychiatrické péči bylo vytvoření otevřeného oddělení na klinice, které mělo stejný režim jako oddělení v jiných oborech. Vondráčkův nástupce ve funkci přednosty, prof. Jan Dobiáš, jej chválil jako pilného, přesného a pečlivého přednášejícího, autora učebnic, vedoucího klinických seminářů a dalších akademických aktivit. Prof. Vondráček proslul nejen jako lékař, ale i jako autor celé řady odborných knih. Mezi laickou veřejností je znám zejména svými knihami vzpomínek Lékař vzpomíná, Lékař dále vzpomíná a Konec vzpomínání. A co považoval prof. Vondráček za nejdůležitější v životě? „Kdyby se mne kdokoli kdykoli zeptal, co považuji pro člověka za nejdůležitější, bez váhání bych odpověděl: poznání a emoce,“ prohlásil jeden z nejvýznamnějších českých psychiatrů. TEXT Marie Fialová Foto ČTK


60 F 32 knihy

Vyšla krušnohorská gotika od Jana Royta Výrazná osobnost české historie umění, profesor Jan Royt, vydal na konci roku v nakladatelství Karolinum svou novou publikaci Gotické deskové malířství v severozápadních a severních Čechách 1340–1550. Ve spolupráci s historičkou Michaelou Hrubou a historičkou umění Magdalénou Nespěšnou Hamsíkovou seznamuje čtenáře s vývojem deskové malby v severozápadních Čechách a v Sasku v kontextu historického a náboženského vývoje na tomto území. Jednotlivé památky jsou podrobně představeny formou katalogových hesel, doprovázených barevnými reprodukcemi.

Gotické deskové malířství v severozápadních a severních Čechách 1340­–1550 Royt, Jan vázaná, 352 str., 1. vydání ISBN 9788024631745 doporučená cena: 450 Kč


61 F 32 knihy

Bez hranic. Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí Na publikaci profesora Jana Royta volně navazuje také výstava, která se do 13. března 2016 koná v pražské Valdštejnské jízdárně. Umělecká díla (na 200 kusů) představená na výstavě Bez hranic zprostředkují divákovi nevšední umělecký zážitek pět set let staré historické skutečnosti, která velice silně určila i současnou podobu severočeských měst (urbanismus, komunikace apod.). Výstava je výsledkem mnohaletého výzkumu severočeských a pražských historiků a historiků umění z FF UJEP v Ústí nad Labem a FF UK v Praze a její autorkou je docentka Michaela Ottová.

V severozápadních Čechách se dochoval pozoruhodný soubor oltářních retáblů či jednotlivých deskových obrazů z let 1340–1550. Převážná většina z nich pochází z období pozdní gotiky a raného novověku, kdy v Čechách vládla dynastie Jagellonců a Ferdinand I. Habsburský. Toto bohatství uměleckých děl bylo následkem hospodářského vzmachu severozápadních Čech, především však těžby a zpracování kovů v Krušnohoří. Přes města, tvořící hospodářské zázemí pro život na horách (Litoměřice, Ústí nad Labem, Louny, Žatec, Most, Teplice), vedly z Prahy dvě obchodní komunikace spojující Čechy a Sasko. Jednou z cest byla tzv. labská cesta do Drážďan, druhým směrem byla tzv. saská cesta přes Louny a Most do Freiberku. Na půdorysu těchto dvou spojnic mezi Čechami a Saskem představuje Roytova kniha unikátní předměty výtvarné kultury gotického období z uvedených měst a celé krušnohorské oblasti. Kniha profesora Jana Royta, který na UK v Praze a na UJEP v Ústí nad Labem přednáší dějiny středověkého umění a křesťanskou ikonografii, představuje nebývalé bohatství těchto městských center v závěru středověku – v 15. a na počátku 16. století. Skrze ně se projevila silná potřeba umělecké reprezentace měst, šlechty, klášterů i jednotlivců. Výsledek, který takto naši předkové nechali vytvořit, snese nejvyšší kritéria uměleckohistorického hodnocení. TEXT red.


62 F 32 personÁlie

1

2

3 Pražského jednání se zúčastnilo osm členů rady: 1  onkolog Peter Kuhn, 2 francouzská bohemistka Marie-Elizabeth Ducreuxová, 3 přední světový odborník na biologii retrovirů Hans-Georg Kräusslich, 4  přední světový neurolog Joseph Jankovic, 5  matematička Maria J. Estebanová, 6  generální ředitel CERN Rolf-Dieter Heuer, 7 vlevo bývalý předseda Mezinárodního soudního dvora v Haagu Peter Tomka, vpravo církevní právník Karl Schwarz z Vídeňské univerzity.

7

Mezinárodní rada UK se zamýšlela nad dalším směřováním univerzity TEXT red. Foto Luboš Wišniewski


63 F 32 personÁlie

4 Členové Mezinárodní rady Univerzity Karlovy se v pondělí 16. listopadu sešli ve Vlasteneckém sále Karolina, aby diskutovali o prioritách dalšího vědeckého a pedagogického směřování univerzity. Jednalo se o první společné setkání rady, dosud její členové probírali důležitá témata a aktuální problémy prostřednictvím videokonferencí a osobních konzultací. V centru zájmu odborného kolegia byly otázky související s fungováním univerzitních výzkumných center, financováním vědy a podporou mezinárodní spolupráce. Společně se členy Mezinárodní rady se nad současnou situací univerzity zamýšleli zástupci Univerzity Karlovy pod vedením rektora prof. Tomáše Zimy a dalších členů kolegia a vedení univerzity.

5

6 16. 11.


64 F 32 personÁlie

Univerzita Karlova udělila zlatou pamětní medaili prof. MUDr. Vladimíru Geršlovi, CSc., za zásluhy o rozvoj farmakologie a dlouholeté působení v akademických orgánech Lékařské fakulty UK v Hradci Králové a Univerzity Karlovy (in memoriam) 19. 11. 2015 prof. MUDr. Rudolfu Malcovi, CSc., za zásluhy o rozvoj Lékařské fakulty UK v Hradci Králové a za celoživotní pedagogickou a odbornou činnost v neurochirurgii 19. 11. 2015 prof. MUDr. Ivo Šteinerovi, CSc., za celoživotní přínos k rozvoji patologie a za dlouholetou činnost v akademických orgánech Lékařské fakulty UK v Hradci Králové a Univerzity Karlovy 19. 11. 2015 prof. MUDr. Josefu Sykovi, DrSc., za jeho mimořádné zásluhy o rozvoj biomedicínských věd 10. 12. 2015

Univerzita Karlova udělila stříbrnou pamětní medaili prof. MUDr. Zuzaně Červinkové, CSc., za zásluhy o rozvoj lékařské fyziologie a za dlouholetou činnost v akademických orgánech Lékařské fakulty UK v Hradci Králové a Univerzity Karlovy 19. 11. 2015 doc. MUDr. Aleně Stoklasové, CSc., za dlouholetou pedagogickou činnost a působení v akademických orgánech Lékařské fakulty UK v Hradci Králové 19. 11. 2015

Profesor Karel Malý, emeritní rektor Univerzity Karlovy, oslavil 85 let Prof. JUDr. Karel Malý, DrSc., dr. h. c., vysokoškolský profesor a uznávaný vědec, oslavil 26. října významné životní jubileum. Profesor Malý je emeritním rektorem Univerzity Karlovy, profesorem katedry právních dějin Právnické fakulty UK a vedoucím Centra právněhistorických studií Historického ústavu AV ČR a PF UK. Je rovněž zakladatelem Ústavu právních dějin PF UK, který až donedávna vedl, a předsedou redakční rady časopisu Právněhistorické studie. U příležitosti tohoto významného jubilea proběhlo v reprezentačních prostorech Vlasteneckého sálu Karolina setkání, na němž gratulantovi popřáli k jeho životnímu výročí současný rektor Univerzity Karlovy prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., a řada dalších hostů. Hlavní laudatio pronesl děkan Právnické fakulty UK prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc., který připomněl nejen pracovní dráhu profesora Malého, ale rovněž jeho lidský přístup ke studentům. „Vždy jsem si na profesorovi Karlu Malém cenil jeho přístupu ke studentům a vztahu k fakultě a univerzitě, na které prožil značnou část svého života a pro kterou toho mnoho udělal,“ ocenil přínos prof. Malého děkan Kuklík. V následném proslovu se profesor Malý zamyslel nad stavem a směřováním Univerzity Karlovy. „Myslím, že tím společným, co také tvoří známou ideu univerzity, je vědomí společného úkolu tvořit a vzdělávat, že snad je to nezbytná potřeba tvůrčí svobody a nezávislosti a […] prostor a čas, který univerzitní prostředí – a jenom ono – nabízí svým členům v naději na jejich snad příští úspěch,“ shrnul podstatu univerzity profesor Malý.

Profesorka Jana Roithová z katedry organické chemie PřF UK získala již podruhé prestižní ERC grant Vedoucí katedry organické chemie Přírodovědecké fakulty UK profesorka Jana Roithová nedávno získala ERC konsolidační grant. Toto ocenění navazuje na udělení juniorského ERC grantu, který prof. Roithová získala pro svůj výzkum v roce 2010. Získat podobnou vícenásobnou podporu od Evropské výzkumné rady se doposud žádnému jinému z českých vědců nepodařilo.

Konsolidační granty slouží k podpoře nezávislé kariéry vynikajících vědců ve fázi stabilizace vlastních výzkumných týmů a programů. Podpora trvá pět let a umožňuje čerpat až 2 miliony eur. Podpořeným tématem prof. Roithové je vývoj nových metod pro studium chemických procesů v roztoku pomocí hmotnostní spektrometrie a vývoj nových spektrosko-

pických přístupů pro studium izolovaných iontů ve vákuu. Na tento výzkum obdržela prof. Roithová celkem 1‚6 milionu eur. Dr. Michael J. Bojdys z katedry organické chemie, jejíž je prof. Jana Roithová vedoucí, navíc před nedávnem získal vlastní juniorský ERC grant na podporu vzniku vlastní výzkumné skupiny.


27. 11. 2015 —— 13. 3. 2016

www.ngprague.cz

Záštitu nad výstavou převzali ministr kultury České republiky Daniel Herman, hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček a hejtman Karlovarského kraje Martin Havel. Výstava je výstupem projektu Umělecká výměna v regionu Krušnohoří mezi gotikou a renesancí realizovaného v rámci Programu NAKI Ministerstva kultury ČR. The exhibition is held under the auspices of Daniel Herman, Minister of Culture of the Czech Republic; Oldřich Bubeníček, Governor of the Ústí Region; and Martin Havel, Governor of the Karlovy Vary Region. The exhibition is an outcome of the project Art Exchange in the Ore Mountains between the Gothic and the Renaissance, which was implemented as part of the NAKI Program of the Ministry of Culture of the Czech Republic.

projekt vznikl za podpory —— project supported by

hlavní mediální partner ng v praze —— major media partner of the ng in prague

Pro studenty Univerzity Karlovy volný vstup* —— For students of the Charles University for free*

mediální partneři ng v praze —— media partners of the ng in prague

—— Votivní deska s Assumptou z Mostu, Mistr IW, 1538 (detail), Oblastní muzeum v Mostě —— Votive panel with the Virgin and Child on a Crescent Moon from Most, Master IW, 1538 (detail), the Regional Museum in Most ——

* po předložení platného průkazu o denním nebo distančním studiu / with valid certificate of study

Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna The National Gallery in Prague, Wallenstein Riding School Gallery Valdštejnská 3, Praha 1


www.cuni.cz

Profile for Forum Časopis Univerzity Karlovy

Forum CZ 32 2015  

Forum CZ 32 2015  

Profile for ukforum
Advertisement