Page 1

42 2018

ČASOPIS UNIVERZITY KARLOVY

PETR VODIČKA

ZÁCHRANÁŘ Z MATFYZU → 50

JAKUB DRÁPAL

POČASÍ O TRESTU NEROZHODUJE → 22

www.iforum.cuni.cz


uk100.cuni.cz


1 EDITORIAL FORUM 42

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, splnil se jeden z dlouholetých snů naší alma mater. Získali jsme do vlastnictví dvě znovunalezené unikátní listiny z roku 1347, dokládající souhlas se založením vysokého učení v Praze. O originály přišla univerzita na konci druhé světové války. Zmizelé písemnosti představíme veřejnosti na výstavě v polovině prosince, ale naši čtenáři s nimi mohou seznámit již v novém vydání časopisu Forum. Další pozitivní zprávou je, že se Univerzita Karlova stala první univerzitou v České republice, která založila dceřinou společnost. Tímto ojedinělým krokem se posouváme po bok škol, jako jsou ty v Oxfordu, Lovani či Curychu. Charles University Innovations Prague, s. r. o., propojí vědecké týmy s komerčními subjekty i univerzitní znalosti s technologiemi v praxi. V úvodním dvojrozhovoru se tentokrát u jednoho stolu sešli historik Zdeněk Beneš a ekonom Tomáš Havránek, kteří si povídali o průmyslové revoluci, kvalitě vzdělávání, klimatických změnách i probíhající „třetí světové válce“. Naše hlavní téma se zaměřilo na právnickou fakultu. Váží Justicia všem stejně? Na otázku odpovídá čtveřice mladých nadějných právníků. Zatímco doktorand Dominik Andreska se zajímá o ochranu mezinárodních řek, jezer a moří, jeho kolega Lukáš Blažek čtenáře seznámí s průběhem akce Kulak na Chrudimsku a Hlinecku. Jakub Drápal pro změnu zkoumá vliv počasí i příslušnosti k určitému soudu na výši trestu. Lidská práva pak obhajuje Kristýna Benešová, která by mimo jiné ocenila, kdyby feministky bojovaly za nošení nikábu.

Je-li vám ve městě těsno, vyrazte do Radotínského údolí starat se o kozy se studentem Přírodovědecké fakulty Vojtěchem Koštířem. Komunita Pražské pastviny pořádá brigády, exkurze i osvětu a v Praze na Děvíně se pokouší o navrácení okáče skalního do přírody. Česká republika se již řadu let zapojuje do záchranných a humanitárních akcí zaměřených na pomoc zemím zasaženým přírodními katastrofami. Jejich koordinaci má starosti absolvent matfyzu Petr Vodička, který nedávno jako expert vyrazil do Thajska. S kolegou byli připraveni pomoci při zachraňování dvanácti malých fotbalistů a jejich trenéra ze zatopené jeskyně. Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, přeji vám, abyste si četbu druhého letošního čísla našeho časopisu užili. Prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

PROREKTOR UK PRO VNĚJŠÍ VZTAHY


2 OBSAH FORUM 42

OBSAH

4 22

Forum 2/2018, sešit č. 42 Časopis Univerzity Karlovy

ROZHOVOR

PANORAMA

VYDÁVÁ

Petra Köpplová

Lucie Kettnerová

REDAKCE

z. beneš a t. havránek – Lest rozumu 4

jitka palich fučíková – Vědecká práce je nikdy nekončící proces 26

Univerzita Karlova Ovocný trh 5, 116 36 Praha 1, Odbor vnějších vztahů

REDAKCI ŘÍDÍ

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., prorektor pro vnější vztahy

ODPOVĚDNÍ REDAKTOŘI

Petra Köpplová, Lucie Kettnerová

TELEFON

224 491 248

E-MAIL

forum@cuni.cz

GRAFICKÁ ÚPRAVA

Filip Blažek, Eliška Kudrnovská, Designiq

FOTO NA TITULNÍ STRANĚ

Luboš Wišniewski

Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo na úpravu autorských příspěvků a jejich krácení. Forum je rozšiřováno zdarma na akademické půdě. Vychází čtvrtletně. Za obsah článku plně zodpovídá jeho autor. Stanoviska obsažená v textu nemusejí vyjadřovat názor redakce. Vaše ohlasy, připomínky a tipy na další náměty pro Forum uvítáme na adrese forum@cuni.cz. Toto číslo vyšlo v červenci 2018 Registrace MK ČR 72 79. Tištěná verze: ISSN 1211-1724

TÉMA Lucie Kettnerová

dominik andreska –

Co říká právo řek a moří 14 Petra Köpplová

kristýna benešová – Feministky by měly bojovat za nikáb 16 Lukáš blažek – Poučení z krizového vývoje 18 Lucie Kettnerová

Jakub drápal – Počasí o trestu nerozhoduje 22

Marcela Uhlíková

Krevní plazma rychleji odhalí karcinom slinivky 28 Ivan Raška

Voda je úžasná 29 Petra Köpplová

michal kotrč – Kupředu do temné minulosti 30 PřF UK, Marcela Uhlíková

Ptačí nářečí v Česku zmapováno 32


3 OBSAH FORUM 42

50 26 Marcela Uhlíková

Pramen vědy ani tři lvi neubrání 34

38 KNIHY

KRONIKA

Kamila Kohoutová

Red.

Dějiny „nové“ moderny 46

Zájem o prohlídku Karolina byl veliký 57

STUDENTI

Marcela Uhlíková

Marcela Uhlíková

Motolkomix – komiks o studiu medicíny 48

Studentský Majáles na Univerzitě Karlově 58

ALUMNI

Ženské osmiveslice UK zvítězily v pražských Primátorkách 61

Je-li vám ve městě těsno, přijďte se starat o kozy 38 Helena Zdráhalová

Michal jirovec – Krajinu vnímám jako abstraktní portrét člověka 42

PROSTOR NA UK Petr Gallus

Fakultu dělají lidé 44

Lucie Kettnerová

Petr vodička – Strach nemám, obavy o misi ano 50

Lucie Kettnerová

Vracíme univerzitě historickou paměť 62

PERSONÁLIE Cena Antonia Zampolliho pro prof. Evu Hajičovou 64


4 ROZHOVOR FORUM 42

LEST ROZUMU Na konci devatenáctého století patřily České země k nejvzdělanějším oblastem v Evropě. Zjistit, že společnost vzdělání potřebuje, trvá jednu generaci, ale až po třetí se tato nutnost upevní a stane samozřejmostí. O kvalitě vzdělání, jeho hodnotě, ale i naší budoucnosti jsme si povídali s historikem Zdeňkem Benešem a ekonomem Tomášem Havránkem. TEXT Petra Köpplová  FOTO René Volfík, Thinkstock


5 ROZHOVOR FORUM 42


6 ROZHOVOR FORUM 42

Arogantní přístup k dějinám se nevyplácí. Kdo se z nich nepoučí, prožije si stejné chyby znovu. Lze ale se znalostí dějin předjímat vývoj? Zdeněk Beneš: Podle známého výroku je historik prorokem obráceným k minulosti. Snaží se rekonstruovat minulé dění, čehož součástí je nutně i konstrukce toho, co se událo. Předpovídat budoucnost je ještě o dost rizikovější než rekonstruovat minulost; předpovídat počasí na delší dobu je proti tomu exaktní činnost. V roce 2012 uvedlo Národní divadlo hru Lucy Prebble o energetické společnosti Enron, která před svým krachem v roce 2002 patřila k největším zaměstnavatelům v Americe. Hra je založená na autentických citátech politiků a ekonomů a jediný rozumný nápad tam měl Soros, který pro dramatičnost říká: „Mně, maďarskému Židovi, budete něco vyprávět o prognózování budoucnosti?“ V šedesátých letech udělali Američané sociologický průzkum a zjistili, že předpovědi ekonomů se splnily ani ne z jedné třetiny, a to ještě jen zčásti. Dalším příkladem může být hedgeový fond Long-Term Capital Management (LTCM). Ani dva nositelé Nobelovy ceny, kteří pro něj pracovali, nezabránili jeho kolapsu v roce 1998. Tomáš Havránek: Hlavní problém predikcí, a to nejenom ekonomických, je, že si často hrají na přílišnou preciznost, skoro jako by to byly deterministické modely. To je ale nereálné, my můžeme v nejlepším případě jenom odhadovat pravděpodobnost, s jakou určitý jev nastane, a to v meteorologii, ekonomii i futurologii. Ekonomická historička Deirdre McCloskey ve své velké trilogii o buržoazních ctnostech ukazuje, jak jsme v ekonomii příliš zahleděni do jediné ctnosti, kterou je rozum či přesněji v latině prudentia. Zaměřujeme se na ni a budujeme složité modely, ve kterých lidé maximalizují svůj užitek. Ale prudentia je jenom jednou ze sedmi základních ctností: dalšími jsou víra, naděje, láska, umírněnost, spravedlnost a odvaha. Vaši disciplínu, pane profesore, obdivuji právě proto, že pracuje se všemi ctnostmi jako celkem. Ekonomie v současné podobě nedokáže vysvětlit ani událost s tak zásadními ekonomickými dopady, jako je průmyslová revoluce. Příčinou nebyla akumulace kapitálu, jak psali Smith, Marx nebo Piketty, ale hlavně změna v nahlížení společnosti na to, čemu dnes říkáme pokrok.

Společnost se bránila pokroku? H: Dnes je těžké si to představit, ale zhruba do roku 1800 byla jakákoli inovace něčím špatným, nebezpečným; něčím, co narušovalo velký řád bytí, scala naturae. Nebylo to tak všude a vždy, vždycky se v historii objevovaly ostrůvky inovací, ať už to byly některé antické městské státy, italští obchodníci, hanza a další, ale obecně byly novoty zatracovány. Všimněme si, že slovo novota má v češtině stále pejorativní podtext, aniž bychom měli lepší český termín pro inovace. Negativní přístup k novotám se začal ve velkém měnit poprvé až v Nizozemí, kde se také narodil růst životní úrovně. Následovala Británie, západní Evropa, Severní Amerika a nyní skoro celý svět. Dnes je životní úroveň průměrného člověka oproti roku 1800 zhruba třicetinásobná a přitom počet lidí je šestinásobný. Můžeme kritizovat

současné ekonomy, že nepředpověděli finanční krizi, ale Malthus se před dvěma staletími ve své ekonomické předpovědi mýlil na dramaticky jiné úrovni. Nejde ani tak o to, že si dnes můžeme dovolit kupovat víc zboží a služeb, ale že máme větší příležitosti. Bez průmyslové revoluce bychom si tady povídat nemohli, protože bychom pravděpodobně zrovna všichni pracovali na poli. Podle dochovaných záznamů to platilo o všech mých předcích až do dvacátého století. Což samo o sobě není nic špatného, ale je lepší mít na výběr. Tohle právě ekonomie moc vysvětlit neumí a musí se obrátit na sociologii nebo historii. B: Historie a ekonomie mají kromě kulturních kódů, podle nichž se společnost chová a jedná, společný ještě i subjektivní moment, nebo kolektivně-subjektivní, to znamená sociálně-sociologický. Z důvodů, které opravdu nejsou mnohdy zřetelné, lidé něčemu nerozumí, a tak to odmítnou. Ovšem v okamžiku, kdy se daná věc či myšlenka stává sociálním fenoménem, přichází už nadsubjektivní moment. Společnost a vývoj nefungují pouze podle vzorečků, fungují podle procesů, kterým zatím moc nerozumíme, ale víme o nich a ony se nakonec vždy projeví. Klasickým příkladem takové situace je událost z druhé poloviny osmnáctého století, doby, kdy Anglie bránila vývozu technologií. Britský vyslanec u čínského císařského dvora dostal mimořádné povolení, aby nabídl čínskému císaři dovoz textilních strojů. Dostal naprosto zdrcující odpověď: A k čemu mi to bude dobré? H: A Mao Ce-tung o pár set let později říkal, že jeho předci vynalezli střelný prach, ale místo toho, aby postavili děla, dělali ohňostroje. To vyjádření sice historicky není přesné, ale vystihuje ducha doby, kdy novota – a zejména ta novota, která radikálně mění zažité pořádky – byla sprosté slovo. Vrátím se ale ještě k subjektivnímu momentu, o kterém jste hovořil. Například před finanční krizí řada lidí věděla o existenci realitní bubliny u horších hypoték, ale téměř nikoho nenapadlo, že její prasknutí ve finále otřese celou západní civilizací. Byla to přece jen malá část trhu s nemovitostmi v Americe, taková ta horší – hypotéky nezaměstnaných černochů v Alabamě, tak si to představovali finančníci z Wall Street. Jenže moderní finanční systém špatné hypotéky rozporcoval a kousky poslal do celého světa, každý finančník měl něco z toho na talíři, ale nevěděl přesně, ve kterém soustě. Najednou tedy skoro přestali jíst, ale hlavně si nechtěli nechat připravit jídlo od někoho jiného. Špetka zkaženého koření v podobě mizerných hypoték z Ameriky otrávila dobrou krmi hospodářství celého

Můžeme kritizovat současné ekonomy, že nepředpověděli finanční krizi, ale Malthus se před dvěma staletími ve své ekonomické předpovědi mýlil na dramaticky jiné úrovni.


7 ROZHOVOR FORUM 42

Bez průmyslové revoluce bychom si tady povídat nemohli, protože bychom pravděpodobně zrovna všichni pracovali na poli. světa. Z finančního světa vyprchala důvěra, finanční toky skoro zamrzly. Úvěr nefunguje bez důvěry. A sice to nezní to hezky, ale naše civilizace je založena mimo jiné právě na úvěru. Na úvěru, subjektivním klamu nebo aroganci neznalosti? B: Kremlologové byli na počátku devadesátých let minulého století zděšeni z toho, jak je možné, že Sovětský svaz padl. Podle jejich úhlu pohledu šlo o systém, který byl naprosto pevný a stabilní. Z pohledu Washingtonu možná ano, když ale budu žít v Sovětském svazu, tak vím, že sice létáme do vesmíru, ale – alegoricky řečeno – je problémem převézt tunu obilí z Kalugy do Moskvy. Problém je infrastruktura země a mentalita jejích obyvatel. Zvláště v krizových situacích se stává, že se začnou ve vědomí spojovat věci, které do té doby jako spojité vnímány nebyly a které spolu také opravdu kauzálně nesouvisí. Ludwig von Bertalanffy říkal, že za obrovský vědecký a technický vzestup Spojených států v polovině minulého století může evropská emigrace před Hitlerem, což je známý a prokazatelný fakt. Ale do USA přišla vzdělanostní elita, která nedisponovala jen speciálním, „expertním“ věděním, ale měla i obecné filozofické vzdělání a vědomí, viděla a vnímala věci v širších souvislostech. Prostě věděla, že ten jejich „vlastní píseček“ je součástí čehosi většího a hlubšího. Obávám se, že tento podklad odborného uvažování a rozhodo-

vání české školství po roce 1990 opustilo s „technokratickým“ odůvodněním, že encyklopedické vzdělání je historicky překonanou etapou. A lehce najdeme i další průvodní znaky a důsledky takového přístupu. Třeba požadavek univerzálního a hlavně jednotného středoškolského vzdělání, reprezentovaného jednotnou úrovní maturity. A přidejme s tím související „masifikaci“ vzdělání. Jestliže dnes je na středních školách sedmdesát procent populačního ročníku – a chceme po nich jednotnou maturitu – zatímco za první republiky to bylo asi tak deset procent, je nutný důsledek zřejmý. Onen šílený tlak na to, že všichni mají studovat, je vlastně odložená nezaměstnanost. Thilo Sarrazin je sice kontroverzní autor, ale souhlasím s jeho myšlenou, že klesá všeobecné vzdělání a snaha o eliminaci výběrovosti je způsob, jak přicházíme o budoucí elity. Ostatně i předseda německé konference rektorů prohlásil, že na vysoké škole by měli studovat především ti, kteří chtějí dělat výzkum nebo bádat, a postavil se proti pojetí univerzitního vzdělání jako kvalifikace pro práci. B: Boloňský proces je kontroverzní cesta. Jistě vyhovuje jistým požadavkům na vzdělávání a jistým oborům, ale jako univerzální model je problematický. Předem z něj byli vyjmuti lékaři a právníci – proč asi? Ale co učitelé – a proč si nepoložit otázku, do jaké míry by bylo smysluplné členit studium na bakalářské a magisterské i u ji-


8 ROZHOVOR FORUM 42

ných oborů. Jsme opět u mentality společnosti. Když se boloňský systém implementoval, neměl bakalářský stupeň vysokoškolského studia u nás tradici a nebyl vnímán jako plnohodnotné vzdělání. Tento názor, zdá se, dosud přetrvává. Školství a jeho sociální funkce jsou velkým setrvačníkem. Před některými kroky v reformě školského systému vzdělávání bylo varováno už na počátku devadesátých let s tím, že důsledky se projeví asi tak po dvaceti letech. Stalo se. Finská ministryně školství před časem na dotaz, proč je finské školství jedno z nejlepších na světě, odpověděla, že je tomu tak proto, že se Finové nezajímají o nejrůznější mezinárodní žebříčky srovnávání. Jde o prosátý a prokazatelný efekt. H: Při současném počtu vysokých škol v České republice nemůžeme přece ani sehnat tolik odborníků, aby na všech školách mohla probíhat rozumná výuka. Je to inflace formálního vzdělávání, vždyť jen v Praze máme desítky vysokých škol. Na druhou stranu, bakalářské a magisterské programy na naší univerzitě obstojí v mezinárodním porovnání. Nejsme na nejvyšších příčkách žebříčků, ale to je často kvůli tomu, že rozhodující roli hrají publikace a citace. K tomu je potřeba posílit výzkum, který je finančně hodně náročný, ale nemá stoprocentní korelaci s kvalitou výuky. O dobré úrovni výuky na naší univerzitě svědčí to, že jsme schopni přilákat tisíce studentů ze zahraničí. Z našeho Institutu ekonomických studií odchází hodně studentů po získání bakalářského titulu pokračovat do zahraničí. U nás vystudují matematiku a tvrdé předměty, potom studují ve světě nadstavbu a pro Ph.D. studium se třeba zase vracejí k nám. Naši studenti pokračující ve Velké Británii, Nizozemsku či Švýcarsku srovnávají úroveň terciárního školství a konstatují, že velký rozdíl nevidí. Velký rozdíl vidím například tehdy, když jedu přednášet do Spojených států. Jako pedagog tam zažívám asertivní obecenstvo, které se nebojí položit otázku. U nás sedí posluchači schouleni a bojí se, aby se jich náhodou někdo na něco nezeptal. Samotnému je mi takový postoj niterně blízký, souvisí to s výchovou a základním školstvím, které se málo zaměřuje na debaty a obhajování vlastního názoru. V kontextu střední a východní Evropy jsme jediná země, které setrvale přibývá obyvatel. I když ekonomika Slovenska je dynamičtější, stále chodí Slováci studovat k nám a pak u nás často zůstávají. A to mi napovídá, že naše země má solidní budoucnost. Spousta Čechů, co v USA vystudovala, se vrací do Prahy nebo i do menších měst. Překvapilo mě například, kolik lidí s tituly z prestižních amerických univerzit žije v Litomyšli. Země na východ od nás takové štěstí nemají.

Určitě se někteří vracejí, ale jsou obory, které mají citelný nedostatek lidí. V poslední době například existuje snaha navýšit počet lékařů tím, že se zvýší počet studentů na lékařských fakultách. Dopadne to podobně jako se zpřístupněním vysokoškolského studia masám? B: To je otázka. Je to asi o tři sta míst více. Bude mezi nimi jisté procento studentů, kteří to dříve vzdali předem, říkali si, že se tam nedostanou, a tak šli studovat něco jiného. Navíc příprava je natolik odpovědná, že

„odpad“ se asi k rigorózním zkouškám nakonec nedostane. Automaticky se oddělí zrno od plev. Největší přetlak je na „levných“ fakultách a levných oborech. Ale to bylo vždycky, s tím se prostě nedá nic dělat. Lékař je vázán Hippokratovou přísahou a dodržovanými etickými pravidly. V jiných oborech je situace složitější. Třeba v právním vědomí soudců či novinářů. A není tato omezenost částečně způsobena zahleděností do té naší české kotliny, kvůli které už nemáme čas ani snahu vnímat širší souvislost? B: Děsím se toho, že by se měla Evropská unie rozpadnout, protože nás to vrátí do všech problémů dvacátého století, to si málo uvědomujeme. Nastane znovu „koncert velmocí“. Helmut Kohl, když se sjednocovalo Německo, pronesl prozíravou větu: Bojíte se sjednoceného Německa? Chtějte sjednocenou Evropu. Protože tam se to vyruší. Samozřejmě že Německo a Francie budou v Evropské unii dominovat, protože jsou nejsilnější, ale jde o to, jak to budou dělat a jestli toho budou zneužívat. A jak se budou chovat menší státy. Česká republika se v tomto prostoru zatím chovat neumí.

Tomáš Havránek: Největším výdobytkem Evropy, který bychom měli za každou cenu bránit, je schengenský prostor. H: Největším výdobytkem Evropy, který bychom měli za každou cenu bránit, je schengenský prostor. Když sem přijede Američan a vidí, že může projet bez kontrol skoro všemi státy Evropě, přitom státy s různými jazyky, tak žasne. B: Stejně svobodně jste mohl jezdit po Evropě do roku 1914. Do tohoto roku jste jako občan rakouské monarchie potřeboval cestovní pas prozíravě pouze pro dvě země: Turecko a ruské impérium. H: Vidíte, pane profesore, tak jsem se zase naučil něco nového.

Pokud jde o osobní svobodu, museli bychom se vrátit hodně zpátky do historie. H: Nejlepší to měli lovci a sběrači, že. Oni nad sebou neměli bič toho, že musíte zasít a sklidit včas, že může být sucho… B: Ale také to značně limitovalo velikost pospolitosti. Ona tedy žádná lovecká společnost nikdy nebyla, protože lov je rizikový. Lidé pracovali několik hodin týdně, ne denně, protože to pro jejich sociální potřeby stačilo. H: Nedávno jsem četl v knihách Yuvala Noaha Harariho, že zemědělská revoluce byla vlastně velký podvod na lidi a ze zpětného pohledu by si ji nikdo dobrovolně nevybral. Na pevno nás přikovala k zemi a způsobila, že najednou lidé museli pracovat mnohem více a byli ne-


10 ROZHOVOR FORUM 42

mocnější, protože přejímali choroby od dobytka a pak sami od sebe. Přechod do neolitické doby znamenal snížení průměrné délky života. B: A životní úrovně. My tomu říkáme pokrok nebo nechtěné důsledky dějin, ale Spinoza tomu říkal lest rozumu a Hegel lest dějin. Něco chceme a pak zjistíme, že to má vedlejší důsledky, které nechceme. V osmdesátém devátém jsme všichni chtěli svobodu a podvědomě jsme věděli, co to bude znamenat. Dlouho pozapomínaný český filozof a sociolog Ludvík Fischer vyslovil myšlenku, že čím je společnost vyspělejší, tím je fragilnější, křehčí, je méně odolná vůči nárazům.

A je to tak? Je společnost z vašeho pohledu křehčí? H: Ano, ukazuje se to i na ekonomických krizích, které zažíváme, a varoval před tím již Josef Alois Schumpeter před více než sedmdesáti lety. Z ekonomického pohledu je dnes mnohem snazší vytvořit bubliny. Dobře patrné je to na příkladu kryptoměn, jako je bitcoin. Na většinu z nás působí asi pojem kryptoměna do jisté míry myticky, ale jedná se vlastně o jednoduchou inovaci: peníze kryté daty, které jsou pro některé nadšence sběratelsky zajímavé, ale jinak nemají žádnou hodnotu. Přitom je to ale řešení problému, který neexistuje – současné peníze fungují dobře i v digitální podobě. A bojí-li se někdo dvouprocentní inflace za rok, asi pro něj nebude atraktivní bitcoin, který může propadnout o dvacet procent za jediný den. Když ale mluvíme o kryptoměnách, tak mně se na nich líbí filozofický impuls pro centrální bankéře, kteří už také začínají mluvit o digitálních měnách. Sice by to bylo něco úplně jiného než bitcoin, ale bez bitcoinu bychom se k té myšlence nedostali. Digitální měnu můžeme použít během další krize, dává nám to nástroj, jak bojovat proti špatné náladě lidí, proti ne-

Nějakou krizi v nějakém segmentu společnosti můžeme najít vždycky. Steven Pinker dokonce píše, že slovo krize je už tak zprofanované, že abychom získali pozornost čtenářů, musíme používat sousloví „vážná krize“. důvěře v ekonomice. Mohli bychom vytvořit každému digitální peněženku u centrální banky a tam potom snadno posílat peníze, kdyby bylo nejhůř. Samozřejmě centrální banka nemůže posílat peníze donekonečna, šlo by jen o tu dobu, kdy je ekonomika v krizi a deflaci. B: Už nyní máte krizi. Lenin říkal, že motorem dějin jsou revoluce, ale jako obvykle se mýlil. Motorem vývoje jsou krize. Když všechno funguje, nemáte potřebu nic řešit. H: Nějakou krizi v nějakém segmentu společnosti můžeme najít vždycky. Steven Pinker dokonce píše, že slovo krize je už tak zprofanované, že abychom získali pozornost čtenářů, musíme používat sousloví „vážná krize“. A i to už je docela běžné, takže se dostáváme k „existenční krizi“ a tak dále. Co se týče ekonomiky, musím říct – a za cenu toho, že to bude znít naivně – že tato země a vlastně celý svět nikdy nevypadal lépe. Podle některých ukazatelů nastává takové souznění příznivých podmínek jednou za sto let.

Zemědělská revoluce byla vlastně velký podvod na lidi a ze zpětného pohledu by si ji nikdo dobrovolně nevybral. Na pevno nás přikovala k zemi.


11 ROZHOVOR FORUM 42

Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc., historik, se věnuje zejména dějinám dějepisectví, teorii a metodologii historické vědy a didaktice dějepisu. V současné době působí v Ústavu českých dějin Filozofické fakulty a Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty.

Doc. PhDr. Tomáš Havránek, Ph.D., působí v Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd. Studoval také na Helsinské univerzitě a působil na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Získal cenu Karla Engliše udělovanou rektorem UK nejlepším absolventům společenskovědních oborů. Podle databáze RePEc je v akademické literatuře nejcitovanějším českým ekonomem. Působí také jako poradce viceguvernéra ČNB.

Opravdu je to tak růžové? Nebo stojíme na hraně krize a nevidíme ji? B: Máme tu problém klimatické změny. Tady nejde o to, že nebudu potřebovat zimní oblečení, OP Prostějov už stejně zkrachoval a zbořili ho. Ale pokud vývoj půjde takto dál, znamená to obrovský zásah do flóry a fauny, následně do zemědělství, což způsobí sociální nejistotu, a sociální nejistota vede k politickým krizím. To je naprosto železná logika. Tohle všechny děsí. Ne, že budu mít v létě na předzahrádce třeba kobry, na to si zvyknu. Vždyť už jsme to prožili. Kulturní dějiny klimatu Wolf­ ganga Behringera sledují klimatický vývoj v Evropě a stačí si do toho dosadit sociálně-politické události a je to jednoduché jak facka. To jsou spojené nádoby. Jakmile se toho někdo chytí a udělá to šikovně, tak se na tom začne přiživovat. Je to hra s ohněm. H: Paradoxně se mi zdá, že globální oteplování se špatně používá jako „mobilizační“ krize. Není snadné, aby populista přišel a postavil si na tom svůj program. Důvodem myslím je, že negativní efekty globálního oteplování se projeví za tak dlouhou dobu, že to běžného člověka prostě nepálí. Environmentální ekonom Rob Johnston mi nedávno řekl něco, co jsem si nikdy předtím neuvědomil: globální oteplování je vlastně pro planetu dobré, alespoň pokud jako kritérium bereme množství živé hmoty. Vyšší teploty znamenají bohatší vegetaci v arktických oblastech a také obecně více srážek. Takže jednou díky globálnímu oteplování třeba znovu rozkvete Sahara. Samozřejmě problém je, že oteplování je nákladné pro lidskou populaci, která se musí draze přizpůsobovat. Každopádně mnohem snadnější zneužitelnou „krizí“ jsou uprchlíci. Přes mediální masáž si už neuvědomujeme, že proud dávno ustal a nyní se jedná o procenta migrantů oproti vrcholu před pár lety. Ale jako mobilizační krize fungují uprchlíci stále a možná ještě lépe než tehdy, kdy do Evropy skutečně proudili. Největším nebezpečím pro naši společnost je znuděnost z míru, demokracie, poznání a prosperity.

B: Ročně do Evropské unie přicházely i před rokem 2015 asi čtyři miliony lidí. Všiml si toho někdo? Nikdo z toho problém nedělal. Prostě se všechno začalo spojovat dohromady, i když to spolu nesouvisí. A tady to byla vlna spojená s celou nejistotou Středomoří a Blízkého východu. Jaká je první reakce člověka na jakýkoli vnější podnět? První lidská reakce je emoční, teprve potom přijde nějaká racionální korekce. Historik dávno ví, že ten, kdo chystá válku, se v podstatě staví do pozice napadeného, že se musí bránit. To není nic nového. Pokud zvládnu psychologii, mám velmi silný nástroj na ovládání společnosti. Stačilo využít frustrace z prohrané první světové války. Hitler to prostě vymyslel geniálně. Tedy nevím, jestli to byla přímo jeho práce. Ale když potřeboval povzbudit německého obranného ducha v osmatřicátém, nechal projet tankovou divizi. A co se stalo? Lidé mizeli v nejbližším úkrytu, metru, průchodech, nejbližším domě. A už tehdy se rozpoznalo, že Hitler se dopustil psychologické chyby. Po třídě Unter den Linden měla projet jízdní divize nebo pěší pluk za zvuků kutálky. To vytváří emoční náladu, ale tanků se všichni bojí. Bohužel žijeme v době obrovské globální krize, která ještě podle mě bude mít nejrůznější další efekty, protože vlastně dochází k přepólování světa. Žijeme, ať si to připouštíme, či ne, v době třetí světové války. Nepotřebujeme k  tomu T34 nebo T55, T72 či Abramsy, tato válka se vede úplně jinak, je to válka hybridní, ale vede se.


FOTO AKG-IMAGES


13 TÉMA FORUM 42

Váží Justicia všem stejně? Dominik Andreska: Co říká právo řek a moří / 14 Kristýna Benešová: Feministky by měly bojovat za nikáb / 16 Lukáš Blažek: Poučení z krizového vývoje / 18 Jakub Drápal: Počasí o trestu nerozhoduje / 22


14 TÉMA FORUM 42

CO ŘÍKÁ PRÁVO ŘEK A MOŘÍ

Jak funguje ochrana mezinárodních řek a jezer a čím se řídí právní režim světových moří? Právě tyto otázky zajímají doktoranda Dominika Andresku. TEXT Lucie Kettnerová FOTO René Volfík

V posledních letech se pro ochranu řek, zdá se, blýská na lepší časy. Vedle ekonomického potenciálu se totiž začíná dbát více také na ekologii.

Voda je v jedenadvacátém století velkým tématem a dá se předpokládat, že kvůli hrozícímu nedostatku bude každá země daleko opatrněji hospodařit se zdroji vody na svém území. Některé řeky však tečou přes území více států, jsou jimi sdílené a takové země pak mají určité povinnosti (např. co se týče množství a kvality vody, jež opouští jejich území, vůči státům, které leží po řece níž). V regionu širší Evropy platí již od devadesátých let úmluva o ochraně a využívání hraničních vodních toků a mezinárodních jezer (Helsinská úmluva), jež byla dojednána v rámci Evropské hospodářské komise OSN a která stanovuje svým stranám zejména povinnost spolupráce při správě sdíleného vodního toku. V České republice se to týká

Labe, Odry a Dunaje (do něhož se vlévá Morava), přičemž pro každou z těchto řek existuje mezinárodní komise fungující jako fórum států, které vodní tok sdílejí, ta řeší věci související se znečišťováním, havarijními situacemi apod. V posledních letech se pro ochranu řek, zdá se, blýská na lepší časy. Vedle ekonomického potenciálu se totiž začíná dbát více také na ekologii. „V devatenáctém století se hlavní důraz kladl na splavňování a využívání řek k plavbě. Takový Rýn už skoro pořádně ani není řeka, je to spíš kanál pro nákladní lodě. Posléze se přidaly další druhy využívání, například v podobě odebírání užitkové a chladicí vody pro chemické a další průmyslové provozy a pro elektrár-


15 TÉMA FORUM 42

Mgr. Dominik Andreska, LL.M., vystudoval Právnickou fakultu, aktuálně dokončil druhý ročník doktorského studia na katedře práva životního prostředí téže fakulty. Ve svém výzkumu se zabývá zejména ochranou mezinárodních řek a mořským právem. V současnosti je hostujícím výzkumníkem na Univerzitě v Utrechtu.

ny,“ popisuje vývoj Dominik Andreska. Helsinská úmluva ale v ochraně sdílených řek zavádí ekosystémový přístup, v rámci něhož je řeka vnímána a chráněna jako součást ekosystému. „Nechrání se jen samo koryto, ale komplexně i související složky životního prostředí, například lužní lesy a krajina kolem, protože řeka a její stav jsou s okolní krajinou propojené,“ dodává. Na podobných východiscích je vystavěn i hlavní nástroj Evropské unie v oblasti ochrany vod – rámcová směrnice o vodách. Kanál nasuchu V Česku se v poslední době často skloňuje možnost stavby kanálu Dunaj–Odra–Labe, jehož příznivcem je mimo jiné prezident Miloš Zeman. Ovšem již v roce 2014 vydala komise Akademie věd ČR pro životní prostředí prohlášení, podle kterého nemá v současnosti stavba ekonomické, sociální ani ekologické zdůvodnění. „Tato vodní cesta byla plánována řadu století, stálo o ni Rakousko-Uhersko, první republika, nacisté i komunisté a stále s ní počítá i Evropská hospodářská komise OSN a také EU. Musíme si ale uvědomit, že žijeme v čase postupujících klimatických změn. V době, kdy jsou v Ústí ob rok vidět v Labi hladové kameny, je stavba obrovského a extrémně drahého kanálu se spornou návratností na pečlivé zvážení. A to se bavíme jenom o ekonomické stránce projektu. Z environmentálního pohledu by to znamenalo nalít do krajiny obrovské množství betonu, a v podstatě úplně změnit přístup k Labi jako k řece. Přitom právě na Labi se díky tomu, že před rokem 1989 částečně tvořilo hranici mezi východním a západním Německem, povedlo zachovat původní ekosystémy ve víceméně neporušené podobě. Pokud by se tato řeka splavňovala, mělo by to nedozírné následky pro mnoho chráněných oblastí nebo pro populaci labského lososa reintrodukovanou s velkými obtížemi,“ vysvětluje Dominik Andreska. Není voda jako voda Doktoranda z katedry práva životního prostředí nezajímají jen řeky, ale také moře. Ta ošetřuje zvláštní část mezinárodního práva zvaná mořské právo. Hlavní mezinárodní úmluva v této oblasti, Úmluva OSN o moř-

ském právu, se obšírně zabývá zejména stanovením práv a povinností států v jednotlivých jurisdikčních zónách přiléhajících k jejich pobřeží. Jasně například stanovuje šířku výsostných vod, o niž panovaly dlouhé spory, na 12 námořních mil. Rovněž zavádí výlučnou ekonomickou zónu o šířce 200 mil, v níž má stát úplnou jurisdikci nad využíváním mořských zdrojů, hlavně rybolovu. Další zónou je kontinentální šelf, který může zasahovat až 350 mil od pobřeží a na němž může stát těžit zdroje z mořského dna, zejména ropu a plyn. „Státy si často nárokují větší zóny, než jim podle práva náležejí, nebo si vytyčí zóny přes sebe a potom se o přesné hranice soudí, takže značná část mořského práva souvisí s delimitací,“ objasňuje.

Mořské dno má podle úmluvy o mořském právu charakter společného dědictví lidstva, což znamená, že cokoli se tam najde, by mělo sloužit všemu lidstvu, a ne konkrétnímu státu, či dokonce konkrétní korporaci. Velký problém s vytyčováním zón se očekává v Arktidě. Až odtaje led a arktický oceán bude možné využívat jako námořní cestu nebo pro rybolov a těžbu, o své zájmy se přihlásí Spojené státy, Kanada, Rusko nebo Norsko. „Poměrně zásadní kus arktického oceánu a dna pod ním si může nárokovat i Grónsko, které je nyní autonomním územím Dánska. Ve chvíli, kdy by mohlo získat obrovskou a bohatou oblast oceánu a v ní provozovat rybolov nebo těžit suroviny, se dá předpokládat, že vyhlásí nezávislost, protože si ji bude moci ekonomicky dovolit,“ dává Dominik Andreska příklad, jak daná problematika může zasahovat i do mezinárodní politiky. Vysoké politiky se dotkl také tzv. makrelový spor mezi EU, Norskem a Islandem – ten rovněž ilustruje konkrétní dopady změny klimatu na mořské prostředí. Životní cyklus severoatlantických makrel začíná ve vodách, které jurisdikčně patří státům EU, a jak rostou, přesouvají se dál na sever. Oteplování severního Atlantiku zapříči-

něné změnou klimatu však hejna makrel zhruba od roku 2007 vytlačuje v létě dál na sever, do vod, jež patří Islandu. „Islanďané z toho pochopitelně měli radost a chtěli makrely lovit. Museli si ovšem v souladu s mezinárodním právem vyjednat podíl na celkovém množství makrel, jež se v severním Atlantiku smí lovit a které se určuje v regionální rybolovné organizaci, kde za delší provaz tahají EU a Norsko. Islanďanům nechtěli podíl na rybolovné kvótě přiznat s tím, že jde o krátkodobý výkyv a makrely se v islandských vodách vyskytly jen nárazově. Ryby se však od té doby do islandských vod stěhují každoročně a Islanďané je začali lovit i bez přiznané kvóty, což vedlo k tomu, že několik let byla populace severoatlantických makrel zásadně přelovována. V celé věci stále panuje neshoda,“ líčí situaci Dominik Andreska a doplňuje, že tento spor byl jedním z důvodů, proč Island v roce 2015 stáhl svou žádost o členství v EU, neboť představa, že by se o islandské rybolovné politice mělo rozhodovat v rámci společné rybolovné politiky v Bruselu, pro něj byla neakceptovatelná. Letos v září se začne vyjednávat o mezinárodní úmluvě, která bude řešit ochranu a využívání mořských zdrojů za hranicí národní jurisdikce. Ošetřit by měla třeba biologické zdroje hlubokého oceánu, kde se nacházejí prameny horké vody, tzv. black smokers, tedy černí kuřáci. V nich žijí bakterie a další organismy, které nepotřebují k životu kyslík. Na základě realizovaných výzkumů vědci předpokládají, že by tyto organismy mohly v budoucnu přispět k léčbě závažných onemocnění. „Může se stát, že velký farmaceutický koncern zaplatí velmi drahou výpravu, odebere vzorky, začne je vědecky zkoumat, vyvine lék a opatří si na něj patent. Ovšem mořské dno má podle úmluvy o mořském právu charakter společného dědictví lidstva, což znamená, že cokoli se tam najde, by mělo sloužit všemu lidstvu, a ne konkrétnímu státu, či dokonce konkrétní korporaci. Otázka pro nadcházející konferenci je, jakým způsobem vyvážit abstraktní pojem dědictví všeho lidstva a konkrétní vynaložené ekonomické prostředky státu či korporace,“ je zvědav Dominik Andreska.


16 TÉMA FORUM 42

FEMINISTKY BY MĚLY BOJOVAT ZA NIKÁB Jednou z výzev současného světa je obhajoba ideje rovných lidských práv. Problém začíná už u jejich definice. Jaká práva ještě patří do kategorie lidských práv a jaká jsou už za hranou? TEXT Petra Köpplová FOTO René Volfík

Jednotlivé lidskoprávní instrumenty obsahují rozdílný výčet práv, žádný seznam ovšem není vyčerpávající. O lidských právech nelze přemýšlet jako o výlučně právním instrumentu, podle Kristýny Benešové, která se jejich studiu věnovala na Univerzitě v Cambridgi, je rovnocenně důležitý jejich politický a společenský kontext. Své myšlenky, jež jsou hlavním předmětem následujícího článku, by Kristýna ráda uplatnila při další spolupráci s domovskou katedrou evropského práva. Rozvod jako trest pro partnera Hlavním přínosem programu pokročilého práva, v němž studovala i sociologii, politologii, psychologii a etiku, spatřuje především v získání nadhledu a uvědomění si důsledků, které má právní systém pro celou společnost. Podle Benešové je podstatné správně rozklíčovat, co se skrývá pod jednotlivými paragrafy. Výborným příkladem může být běžný a z právního hlediska na první pohled relativně nudný rozvod. Jeho definice a nastavení procesního mechanismu je jedna věc, právní úprava nicméně vypovídá o tom, co je smyslem tohoto institutu. Snaží se legislativa primárně potrestat partnera, který se prohřešil odchodem ze svazku, jejž však společnost vnímá jako pečující a trvalý, nebo je právo nástrojem pro pragmatickou stabilizaci obtížné životní situace včetně jejích finančních důsledků? Právo obvykle pracuje s ideou rovnosti, partnerské vztahy s prvky emoční či finanční závislosti jsou přitom ve většině případů v nějaké formě nerovné. Pokud právo bude partnery považovat za stoprocentně rovnocenné bez zohlednění širšího kontextu, bude vytvářet absurdní závěry. Z anglického prostředí lze uvést případ manželů Owensových, jejichž šťastné manželství je dávno minulostí. Tamní soudy ovšem návrhu paní Owensové nevyhověly, neboť pan Owens s rozvodem nesouhlasil a manželé nežili odděleně dostatečně dlouho na to, aby byla naplněna zákonem vymezená doba, po jejímž uplynutí lze k rozvodu přistoupit. Česká právní praxe zase

znevýhodňuje ženy na pracovním trhu, a to do takové míry, že se mohou dostat do existenčních problémů. Děti jsou majetek rodičů Společenský kontext je rovněž klíčem k pochopení nešťastně zpolitizované kauzy dětí Michalákových. V první řadě, k rozhodování o věcech týkajících se dětí, které celý život žijí, a mají tedy v právním smyslu místo obvyklého bydliště v Norsku, jsou určeny výhradně norské soudy. V tomto ohledu byla kauza Michalákových jasná, a politický tlak na norské instituce tudíž nesmyslný. Chápání vztahů mezi rodiči a dětmi je nicméně v různých zemích odlišné. V České republice jsou potomci vnímáni spíše jako majetek rodičů. Ve Skandinávii hraje výraznější roli opatrovnický přístup: rodiče mají být dětem průvodci až do okamžiku, kdy se stanou plnoletými a nezávislými. Mnohem větší důraz se klade na samo dítě jako osobu s vlastními právy. V momentě, kdy se neshoduje představa společnosti o tom, jakým způsobem dítě vychovávat, s tím, jak funguje daný rodič, může do takového vztahu zasáhnout stát. Důsledkem rozdílného chápání je i skutečnost, že Norsko je jednou z mála zemí, která umožňuje adopci bez souhlasu biologických rodičů. Do problémů se tím pádem mohou dostat rodiny imigrantů, k jejichž přijímání byly severské státy tradičně velkorysé. Požadavky na jejich asimilaci však zaznívají čím dál zřetelněji. Od srpna tohoto roku například platí zákaz zahalování obličeje – a tedy i nošení muslimského nikábu – také v Dánsku. Limity náboženské svobody v evropském prostoru definuje Evropský soud pro lidská práva, ten dle posledních rozsudků proti Belgii a Francii zůstává vůči členským státům značně shovívavý a přiznává jim prostor pro uvážení. Přestože podle Evropského soudu je zákaz zahalování obličeje slučitelný s lidskými právy, otázkou zůstává, zda je tento druh opatření vhodným kompromisem a krokem pro budování společného soužití. Samy členské státy tápou co do odůvodnění takových opatření.


17 TÉMA FORUM 42

Přestože jsou formulována obecným jazykem, všichni vědí, že cílí především na muslimské šátky. Nikáb nebo bikiny Dalším kontroverzním aspektem je skutečnost, že tato omezení v nepřiměřené míře dopadají na ženy a paradoxně je mohou mnohem více izolovat než chránit. „Naše západní představa je, že muslimské ženy jsou nějakým způsobem utlačovány a že nošení nikábu v žádném případě nemůže být jejich svobodná volba. Přitom naše nedostatečné pochopení a netolerance ovlivňuje jejich běžný život. Pokud ženám zakážeme vstup na pláž v muslimských plavkách, tak jako ve francouzské kauze burkin, nejenže jim implicitně diktujeme, jaký je správný plážový oděv, ale zcela je vyloučíme z tohoto veřejného prostoru, přičemž zabráníme jejich interakci ve společnosti,“ uvádí Benešová a dodává: „Žena by měla mít právo volby, jestli bude nosit nikáb, nebo bikini.“ Za zmínku stojí, že zákaz muslimských plavek byl zrušen pro rozpor s francouzskou ústavou. Zemí, které zakazují nošení nikábu, ovšem přibývá. Představa, že ženy v tomto oděvu představují bezpečnostní riziko, je směšná. Nikáb navíc nosí jen malá část muslimek. Jde tedy o opatření, jež promlouvá do debaty o tom, v jaké míře je náboženství ve veřejném prostoru tolerováno – naneštěstí tak činí na úkor práv žen. Zákaz zahalování, který by v souladu s naším chápáním měl ženy emancipovat, naopak velmi necitlivým způsobem zasahuje do jejich běžného života. V muslimské menšině zároveň vyvolává pocit odcizení, nedůvěry a nepochopení.

Náboženství má ambici být ve veřejném prostoru přítomno a vytvářet instituce, jež mohou těm státním konkurovat. Náboženství má ambici být ve veřejném prostoru přítomno a vytvářet instituce, jež mohou těm státním konkurovat. Jako příklad uveďme vzdělávací instituce. Lidská práva přitom menšinám garantují prostor, v němž mohou praktikovat své náboženství, pěstovat vlastní kulturu a vychovávat děti v souladu se svou tradicí. V Evropě ovšem stále vnímáme menšiny jako ohrožující element právě i na základě toho, že jsou díky společné náboženské víře velmi soudržné. Možná v kontrastu s jejich jasně definovanými hodnotami je tápání západní společnosti ohledně toho, jaké hodnoty se výše zmíněnými opatření vlastně pokoušíme chránit, o mnoho zřetelnější.

Náboženství si usurpuje veřejný prostor Otázka je, zda je naše touha po této míře asimilace na místě. Jak upřesňuje Benešová, „představou Evropského soudu pro lidská práva je praktikování náboženství v soukromém prostoru. Tedy s trochou nadsázky, že příslušníci menšin půjdou domů, tam budou praktikovat náboženství a v takovém případě jim naše společnost i s celým právním řádem do této praxe víceméně nebude mluvit“. Toto chápání je ovšem v přímém rozporu s tím, jak většina náboženství včetně křesťanství a islámu fungují.

Mgr. Kristýna Benešová, LL.M., spolupracuje s katedrou evropského práva, kde před svým působení v Cambridgi přednášela o evropském právu a mooting skills. V roce 2013 získala spolu s Vojtěchem Bartošem, Ivo Skolilem a Janem Potuckým třetí místo v soutěži Central and East European Moot Court Competition. V Cambridgi spoluzaložila úspěšný podcast o suverenitě v mezinárodním právu s názvem The Sovereigns. V současné době se věnuje budování mentoringového programu a platformy Ženy v právu.


18 TÉMA FORUM 42


19 TÉMA FORUM 42

POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE ANEB JAK UŽ ZASE BEZMYŠLENKOVITĚ PLÁNUJEME

Padesátá léta dvacátého století dodnes ovlivňují krajinu i společnost. Není to ovšem čistě problém komunismu, jak říká právní historik Lukáš Blažek na základě výsledků výzkumu archivních materiálů vztahujících se k akci Kulak na Chrudimsku a Hlinecku. TEXT Petra Köpplová FOTO Luboš Wišniewski

Obnova hospodářství byla v poválečné Evropě prioritou. U nás se vzhledem k politickému vývoji spojila i se zásadní proměnou pozemkového uspořádání. Kolektivizace byla zčásti dobrovolná, ale u velké části zemědělců narážela na značný odpor. Na jaké úrovni státní správy se o konkrétních opatřeních rozhodovalo především? Nejdůležitější roli v průběhu akce Kulak měly orgány na okresní úrovni. Významná část odpovědných lidí tehdy v zásadě věřila, že díky plánům a zpětné vazbě k nim dokážou řídit ekonomiku. Člověk samozřejmě zná dostatek podrobností z literatury o tom, jak fungovalo centrální řízení a plánování, ale vidět to prizmatem řízení na relativně nejnižší složce, na složce okresních národních výborů (ONV) Chrudimska a Hlinecka, je velmi zajímavé. Rada okresního národního výboru fungovala jako jakási „malá vláda“, která řídila „malý stát“, tedy okres. Koordinovala a organizovala průmyslovou a zemědělskou výrobu, výstavbu i kulturní akce. Řešila vše od budování strategického průmyslu přes zapáchající zkažené klobásy až po vystěhovávání lidí. Já jsem si to pro sebe nazval „škola komunistického managementu“, protože na příkladu fungování ONV jsou vidět manažerské postupy, často metodou pokus–

Já jsem si to pro sebe nazval „škola komunistického managementu“, protože na příkladu fungování ONV jsou vidět manažerské postupy, často metodou pokus–omyl.

omyl. Přitom je zarážející, jak se ty dva regiony, které byly předmětem mého zkoumání, liší. V Hlinsku, centru nově vzniklého okresu, neměli s řízením a administrativou téměř žádnou zkušenost, a třeba z hlediska výroby byli proto mnohdy naprosto bezradní, nicméně je nutno zdůraznit, že jim nechybělo odhodlání. Oba okresy také například řešily hospodaření s cukrovou řepou a trvaly na předepsaných výnosech. Z toho vznikaly absurdní momenty, kdy úrodné jižní části okresu Chrudim dostaly menší předepsané dodávky než sousední hlinečtí hospodáři na zemědělsky méně výnosné půdě. Současně bývali zemědělci v akci Kulak odsuzováni za to, že nedodali – řekněme – dvacet procent dodávky, již měli předepsanou. Prostým nedodáním se ovšem dopustili skutku, který byl mimo jiné běžně kvalifikován jako projev nepřátelství k lidově demokratickému řádu, byť šlo většinou o neúmyslnou nedbalost. Podle příslušného ustanovení trestního zákona byl vedle trestu odnětí svobody v délce zpravidla několika měsíců vysloven i trest propadnutí jmění. Ostatně, trestní právo mělo jednoznačný cíl: šlo především o zabavení majetku, nikoli o věznění „pachatele“. Naopak snahou bylo pustit dotyčného co nejrychleji zpátky na svobodu, aby mohl pracovat. Na zbývající část majetku takto potrestaného hospodáře, jež nebyla napsána pouze na něho, se dávaly výměry na zavedení národní správy nebo proběhla konfiskace nezávisle na tom, zda se spoluvlastník majetku něčeho dopustil. Směrnice o úpravě poměrů rodinných příslušníků navíc příbuzným odsouzených zemědělců zakazovala pobyt v obcích, okresech či krajích, odkud pocházeli, a přikazovala jim pobyt na jiném místě republiky. V praxi to znamenalo, že na osoby, jež se ničeho nedopustily, nikdy nebyly odsouzeny a pouze žily ve společné domácnosti s odsouzeným, dopadaly velmi tvrdé sankce. →


20 TÉMA FORUM 42

Náborový leták z roku 1951

Akce Kulak bývá označována za počátek zániku venkovského způsobu života. Kolik lidí bylo dotčeno směrnicí ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti o úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů a jak to probíhalo? Obecně se uvádí, že se to v Československu týkalo 1500 až 1800 osob, ale můj výzkum na lokální úrovni ukázal, že k vysídlení v některých případech nedošlo. Když se díváte jen do centrálních seznamů a neporovnáte s dalšími informacemi na regionální úrovni, nedokážete říct, jestli vždy došlo k vystěhování. Vše mohlo být drsnější, ale naštěstí nebylo v byrokratických silách proces ve větším rozměru administrativně zvládnout. Než někoho vystěhovali, museli totiž zajistit na některém československém státním statku ubytování – aby byla jistota, že vystěhovaný bude pod dozorem, bude mít kde bydlet a samozřejmě též pracovat.

„Potřebujeme více pracovní síly, chceme, abyste vysídlili další rodinný celek k nám na statek.“ To byla ve své podstatě nucená práce – jako by dvacáté století v Československu oprášilo nevolnictví. Pro zákaz pobytu byl často využíván zákon o organizaci politické správy z roku 1927. Komunisté udělali pro výkonné složky ještě určitý právní rozbor, který měl prokázat, že vše, co podle zmíněné směrnice vykonávají, je legální. Přikláním se k tomu, že to zcela jistě legální nebylo. Musíme se na to ale dívat i v kontextu toho, že byl již plně demontován právní stát jako takový a už

neexistovala žádná účinná ochrana před správními akty nebo vůbec před rozhodováním státu. Správní právo se používalo i k potírání méně závažné trestné činnosti. Řada vystěhovaných osob proto nebyla odsouzena soudem, ale jenom okresním národním výborem, jeho trestní komisí. Pocit, že je možné dělat si s lidmi cokoli, tedy metody, jež byly užívány za protektorátu, na některých místech přežily. Našel jsem dokonce zprávy typu: „Potřebujeme více pracovní síly, chceme, abyste vysídlili další rodinný celek k nám na statek.“ To byla ve své podstatě nucená práce – jako by dvacáté století v Československu oprášilo nevolnictví. Pro každý okres byly stanoveny pro řádný průběh akce rozpočtové prostředky, ovšem ne vždy dostačující, jak vyplývá z korespondence ONV Pardubice a Chrudim. Posílaly si například zprávy ve znění: „Ne, soudruzi, my na to nemáme peníze, takže jestli něco chcete, tak vám poskytne soudruh z VB pomoc, ale ostatní je váš problém, nás to nezajímá.“ Existovala na státní úrovni definice kulaka, kterou by se okresní národní výbory při výběru řídily? Regionální sonda ukazuje, že akce byly samozřejmě centrálně řízeny a existovala snaha o nastavení parametrů. Nicméně sama rozhodování, kdo bude kulakem, kdo se vybere a kde, byla rozhodnutí úzce okresního a místního rozměru. I přesto je obecně možné najít nějaké atributy, které předurčovaly rodiny k vysídlení – třeba problematický vztah k zakládání JZD nebo vlastnictví půdy, již bylo potřeba scelit pro Československé státní statky, popřípadě odpor vůči komunistům v daném místě. Měřítka pro stanovení, kdo byl, či nebyl kulak, se tedy různila. Hlinecko je zajímavé tím, že toto území patřilo vždy k nejchudším. Ostatně také prokurátor v Hlinsku řešil, že v tomto kraji je i dvacetihektarový zemědělec vlastně žebrák, a tak po revizi, kterou soudruzi z ONV Hlinsko provedli, zbyla z 350 kulaků na seznamu vesnických boháčů asi jen polovina. V okrese Chrudim se mi podařilo nalézt odsouzeného a vystěhovaného „kulaka“ s pouhým 1‚5 hektaru půdy, ačkoli


21 TÉMA FORUM 42

zpravidla šlo o vlastníky s výměrou větší než patnáct hektarů. Je důležité také zmínit, že v ústavě bylo garantováno svobodné vlastnictví půdy do výměry padesáti hektarů. Při zpracovávání archivních materiálů musíte počítat se stylizací a autocenzurou. Narazil jste při studiu podkladů oněch dvou okresů na nějaké odchylnosti? Každý člověk autocenzuru do jisté míry používá. Například v zápisech z Rady ONV v Chrudimi je vidět, že jsou stylizovanější než v Hlinsku. Je to hodně dáno tím, že v Hlinsku neměli zkušenost, a tak byli v zápisech podstatně otevřenější. Přesto se v Chrudimi objevují potíže: že někdo nedovezl maso, salám byl shnilý nebo že měli špatnou zeleninu. Další problematickou věcí jsou statistiky, například ty sklizňové. Už jenom kvůli tomu, že všudypřítomné soutěžení o to, kdo zvládne co lépe, svádí k podvádění. Je proto potřeba k těmto materiálům přistupovat s určitou rezervou. Výzkumu kolektivizace se v minulosti věnovalo mnoho historiků, ale historický pohled nemusí být nutně pohled právní. V čem se může toto lišit? Právní vzdělání umožňuje nahlížet na právní předpisy, jejich výklad a následnou aplikaci jiným způsobem, než by to činil právní laik. Týká se to například chápání poměru speciality a obecnosti, hierarchie právních norem, užívání právních zásad a řady dalších věcí, které sice může právní laik v jednotlivostech nastudovat, ale v souhrnu je to již náročnější.

V padesátých letech dvacátého století to zdaleka není jen o komunismu. Jde o dalekosáhlejší problémy spočívající především v technicistním vidění společnosti a z toho plynoucí snaze vše direktivně státem řídit. ce byly i na Západě. To nicméně nemění nic na tom, že tato koncepce se ukázala jako nefungující a překonaná. Je proto pro mě otázkou, zda jsme se z toho již poučili. Mám totiž pocit, že tyto snahy o řízení společnosti státem a omezování svobody jednotlivce v současnosti znovu nastupují na scénu, a to navíc za nadšených ovací. Máme moderní technologie a myslíme si, že jsme jinde, než byli lidé v padesátých letech, ale přesto si znovu zahráváme s tím, že bezmyšlenkovitě plánujeme, co se kde bude pěstovat a jaké budou dodávky. Když je neúroda, řešíme kompenzace – když je nadúroda, stát skupuje. V čem je to natolik jiné než centrální řízení?

Zabýval jste se také politickými procesy padesátých let. Letos si připomínáme kulaté výročí násilného ukončení pražského jara v šedesátých letech. Jak vnímáte z pohledu své vědecké práce toto období? Předně je potřeba říci, že v šedesátých letech probíhalo ještě postupné propouštění posledních politických vězňů z let padesátých. Například Dagmar Šimková, jedna z nejznámějších politických vězeňkyň, byla propuštěna až v roce 1966. Politické procesy v šedesátých letech přesto pokračovaly, i když ne s intenzitou let padesátých. To se příliš nezdůrazňuje. V šedesátých letech se také začaly rozbíhat rehabilitační procesy. Po roce 1968 ovšem nastoupil nový kurz a rehabilitovaní byli opět derehabilitováni. Je pozoruhodné zkoumat, jak to probíhalo, a že často jak v případě rehabilitace, tak derehabilitace rozhodovali naprosto stejní lidé. „Historie se opakuje“ je otřepaná fráze. Nicméně nelze popřít, že při historickém bádání nacházíme mnohé paralely se současností. Jak na to nahlížíte a jaké poučení by si člověk měl odnést z vámi zkoumaného období? Myslím si, že určitou odpovědností společnosti je minulost řádně popsat a díky tomu pochopit, k čemu došlo. V padesátých letech dvacátého století to zdaleka není jen o komunismu. Jde o dalekosáhlejší problémy spočívající především v technicistním vidění společnosti a z toho plynoucí snaze vše direktivně státem řídit. Samozřejmě nesmíme zapomínat, že toto uvažování vychází z určitého poválečného kontextu a takové tenden-

Mgr. Lukáš Blažek vystudoval Právnickou fakultu. Již v době svého magisterského studia se aktivně zajímal o právní historii, proto se rozhodl v jejím studiu pokračovat i v navazujícím doktorském studijním programu. Hlavním tématem jeho výzkumu se stala padesátá léta dvacátého století a jejich vliv na naši současnost. Zabývá se rovněž možnostmi využití statistických metod v právní historii.


22 TÉMA FORUM 42

POČASÍ O TRESTU NEROZHODUJE Výši trestu nemusí ovlivňovat jen skutek, který obžalovaný spáchal, ale také příslušnost k určitému soudu nebo tlak na rychlost řízení. Možný je i vliv věku soudce či jeho názory na trestní politiku. TEXT Lucie Kettnerová FOTO Luboš Wišniewski

Dostane-li se člověk k datům z trestních listů nebo rejstříku trestů, lze provádět úžasné analýzy. Doktorand Jakub Drápal získal od ministerstva spravedlnosti dokumenty zahrnující záznamy trestních řízení, která byla vedena českými soudy od roku 1995, data od vězeňské služby o délce vězení jednotlivých odsouzených a přístup k dalším data-

bázím. Díky těmto informacím bude moci ve své disertační práci zkoumat efektivitu trestu odnětí svobody, tedy zda se „vyplatí“ z pohledu recidivy posílat lidi do vězení, nebo ne. Analýza dat mimo jiné ukázala i to, že české trestní řízení se zrychluje. U kterých soudů, či dokonce soudců běží déle, než

činí průměr, však Jakub Drápal veřejně prezentovat nechce: „Nejdříve by bylo potřeba výsledky detailně rozebrat a teprve potom je případně zveřejnit. Sama čísla bez hlubší znalosti by mohla být zavádějící.“ Vysledovat lze i to, kolik nepodmíněných trestů ukládaly jednotlivé soudy. Například vyšší procento nepodmíněných trestů naři-


23 TÉMA FORUM 42

Mgr. Jakub Drápal, MPhil., vystudoval Právnickou fakultu, aktuálně je na této škole v třetím ročníku doktorského programu studijního oboru teoretické právní vědy. Zabývá se penologií (vědou o trestání) a vězeňstvím. Studium práva v Praze a kriminologie v Cambridgi ho přivedlo k empirickému zkoumání českého trestního systému.

zovali soudci v Jihlavě, kde musel odsouzený do vězení nastoupit téměř ve čtvrtině případů, pouze v řádu několika procent pak nepodmíněné tresty použily soudy v Uherském Hradišti, Svitavách nebo Žďáru nad Sázavou. Data umožňují rozložit rozsudky dokonce podle jednotlivých trestných činů – pro ilustraci za neplacení výživného padne ve Svitavách jen jedno procento nepodmíněných trestů, zatímco v Bruntále dvacet procent a za opakovanou krádež jde do vězení ve Žďáru nad Sázavou pouze pět procent odsouzených, ale v Brně-městě šedesát pět procent. Rozdíly jsou významné, i pokud se zohlední charakteristiky případů a pachatelů.

Nejenže existují rozdíly mezi soudy a soudci, ale nejsou jednoznačně definovány a vysvětleny jednotlivé pojmy. „Zatím jsem se zaměřoval jen na porovnávání jednotlivých soudů, nyní se chci ve spolupráci s výzkumníkem z Leedsu podívat na to, jaký vliv na uložení trestu má osoba soudce, popřípadě státního zástupce. Odborná debata ve světě se totiž nyní točí kolem toho, jestli jsou rozdíly při ukládání trestů způsobeny spíše soudci, nebo soudy. Tedy zda rozhoduje personalita soudce, anebo kultura jednotlivého soudu, popřípadě jaký vliv má osoba státního zástupce,“ uvádí Drápal a doufá, že získá data i ze Slovenska a bude schopen udělat rovněž komparativní výzkum. V plánu má sledovat i vedlejší faktory na udílení trestů, například zda je ovlivňují názory soudců na trestní politiku či jak se proměňuje ukládání trestů u soudců s jejich věkem nebo kariérou. „S profesorem Kuklíkem (Jan Kuklík, děkan PF UK a ředitel Ústavu právních dějin tamtéž, pozn. red.) jsme diskutovali o tom, že když budou k dispozici data od šedesátých let, bylo by přínosné sledovat ukládání trestů i historicky. Například zkoumat, jak se vyvíjelo po šedesátém osmém, a empiricky ověřit, jakým způsobem byla šedesátá léta liberální – tato představa totiž o zmíněném období

obecně panuje – v oblasti trestní politiky, kde docházelo ke zpřísňování, a jak rychle k němu jednotlivé soudy přistupovaly. Na toto téma by mohli navázat třeba historici, kteří by zjišťovali, kdo v té době soudil, jaké měl názory a co ho k nim vedlo,“ prozrazuje další plány doktorand. Mnoho nezodpovězených otázek Jakub Drápal se už tématem individualizace trestů zabýval ve svém předchozím výzkumu, v němž poukázal na jisté problémy v ukládání trestů v České republice. „Nejenže existují rozdíly mezi soudy a soudci, ale nejsou jednoznačně definovány a vysvětleny jednotlivé pojmy. Třeba při zvažování podmíněného propuštění hraje roli takzvaný předpoklad vedení řádného života. Nikde ovšem není definováno, co znamená vedení řádného života a co je pro něj předpokladem. Nikdo také nestanovil, jakou roli při ukládání trestu má hrát předchozí minulost obviněného. Pokud byl trest zahlazen nebo se na odsouzeného hledí, jako by nikdy nebyl trestán, má se to zohlednit při ukládání trestu? Jestliže někdo spáchal trestný čin před patnácti lety, má se to brát v potaz při rozhodování třeba o podmíněném propuštění?“ klade si otázky doktorand a dodává, že podle něho by tyto nejasnosti měl řešit Nejvyšší soud, podobně jako rozhoduje o tom, co už je vražda a co „jen“ těžké ublížení na zdraví. Jen tato instituce může zajistit sjednocení praxe po celé republice. Nejednoznačné je i používání zjednodušené procedury – trestního příkazu. Platí, že pokud je použit tento postup, nelze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. „Sledoval jsem, zda míra trestních příkazů koreluje s mírou nepodmíněných trestů. Analýza jednoznačně ukázala, že čím více soudy rozhodují pomocí trestního příkazu, tím méně nepodmíněných trestů ukládají. Dá se tedy predikovat, že kdyby soudy nerozhodovaly trestním příkazem, uložily by častěji nepodmíněný trest. Jelikož si ale práci zjednodušily, například z důvodu tlaku na výkon, nemohly po této variantě trestu sáhnout. Ukládání trestu tak obsahuje pro soudce dilema – mají soudci projednat případ hlavně rychle, nebo by měli zejména uložit trest, který vnímají jako spravedlivý? Víme, že současný přístup není v souladu se zákonem, na druhou stranu zákon často ani

nenaznačuje, jaké by mělo být správné řešení při ukládání trestu,“ konstatuje. Pozitivní ovšem je, že na rozhodování soudců nemá vliv počasí. I na to se Jakub Drápal ve spolupráci s Josem Pina-Sánchezem, výzkumníkem z Anglie, při analýze dat zaměřil, a to konkrétně u pražských soudců. Pro sledování využili měření z meteostanic umístěných na Strahově a v Suchdole a u vybraných případů porovnávali, zda uložený trest mohly ovlivnit změny počasí, teplota, svit slunce či další podmínky. Žádná z měřených podmínek vztahujících se k počasí však ukládání trestů výrazně neovlivňuje.

Studenti studentům Studenti pražských práv sdružení ve spolku Common Law Society nabyli dojmu, že na vysokých školách je málo prostoru věnováno vězeňství, a proto založili Letní školu vězeňství, která je určena zejména studentům práv, psychologie, sociální práce, ale i dalších oborů. V červnu se uskutečnil již třetí ročník této multidisciplinární letní školy. „Letos jsme se program rozhodli zaměřit na téma propuštění, a tak jsme si jako hosty pozvali nejenom vědce či zaměstnance vězeňské služby (vězeňského kaplana či psychologa), ale také pracovníky probační a mediační služby nebo sociálního kurátora. Na celý den se nám také povedlo domluvit exkurzi do ostrovské věznice, kde nás vězeňská služba provázela po vězení a umožnila nám diskutovat s vězni a zaměstnanci,“ popisuje akci Jakub Drápal, který stál u jejího zrodu.


130 let uplynulo 24. dubna od narození architekta Ladislava Machoně, který realizoval projekt budovy Právnické fakulty navržený Janem Kotěrou na náměstí Curieových.


26 PANORAMA FORUM 42

VĚDECKÁ PRÁCE JE NIKDY NEKONČÍCÍ PROCES

Obrázek ukazuje aktivovanou dendritickou buňku, která pohltila nádorové buňky

Do laboratoře chodí i po letech plná napětí. Dokud nezjistí, jak dopadly výsledky nových experimentů, těžko práci opouští. TEXT Lucie Kettnerová FOTO SOTIO, Vladimír Šigut

I když Jitka Palich Fučíková studovala farmaceutickou fakultu, lékárnicí se nakonec nestala. V posledním ročníku studia se v rámci programu Erasmus dostala do laboratoře INSERM v Paříži, kde se během přípravy diplomové práce věnovala roli imunitního systému v léčbě pacientů s hematologickými malignitami. A právě tehdy se rozhodla, že svůj další výzkum zaměří na oblast nádorové imunologie, konkrétně na roli imunogenní buněčné smrti v přípravě imunoterapeutických protokolů. „Víme, že během imunogenní buněčné smrti na rozdíl of fyziologické apoptózy

dochází ke stimulaci imunitního systému pomocí molekul asociovaných se stresem a poškozením nádorových buněk,“ popisuje základ svého aktuálně realizovaného výzkumu. Klíčovou molekulu tohoto procesu představuje kalretikulin, protein, který se za fyziologických podmínek nachází uvnitř buňky a právě během imunogenní buněčné smrti dochází k jeho vystavování na povrchu maligních buněk, kde se podílí na aktivaci protinádorové imunitní odpovědi. V uplynulých letech byla klíčová role tohoto proteinu v konceptu imunogenní buněčné smrti popsána zejména pomocí myších modelů.

Výsledky našich nedávno publikovaných studií identifikují roli kalretikulinu přímo u pacientů s nádorovým onemocněním. Jeho přítomnost na povrchu maligních buněk je asociována s vyšší aktivitou protinádorové imunitní odpovědi a lepší prognózou pacientů s karcinomem plic a akutní myeloidní leukémií,“ vysvětluje. Vědci by nyní chtěli zjistit, zda by kalretikulin mohl představovat cenný nástroj pro stratifikaci pacientů s nádorovým onemocněním do rizikových skupin. „Současně bychom rádi zjistili, zda detekce kalretikulinu v nádorovém mikroprostředí umožní


27 PANORAMA FORUM 42

identifikovat skupinu pacientů, kteří budou nejvíce profitovat z léčby konkrétním typem terapie v rámci konceptu personalizované medicíny, v našem případě imunoterapie. DCVAC, přestavuje imunoterapeutický přípravek na bázi dendritických buněk. Ten ve spolupráci s Ústavem imunologie na 2. lékařské fakultě dlouhodobě vyvíjí a také testuje společnost SOTIO, v níž se výzkumu věnuji. Přípravky DCVAC jsou nyní testovány v rámci druhé a třetí fáze klinického hodnocení.“ Dlouhá cesta k pacientům Imunoterapeutické přípravky DCVAC se připravují individuálně pro každého pacienta a v tuto chvíli jsou aplikovány v režimu klinických hodnocení u pacientů s karcinomem prostaty, vaječníků a plic. Jak Jitka Palich Fučíková zdůrazňuje, bez fungující spolupráce s lékaři by výzkum v laboratoři nebyl možný, protože právě oni zajišťují důležitý kontakt s pacientem i samotnou aplikaci přípravku. Nejdále zatím postoupil vývoj přípravku na rakovinu prostaty. Do mezinárodní studie třetí, tedy vrcholné fáze klinických zkoušek, je zařazeno téměř 1200 pacientů z 21 zemí Evropy a USA. Výsledky by měly být známy zhruba za dva roky. Podobně rozsáhlá studie by měla být realizována i u přípravku na rakovinu vaječníků. Ve fázi II zatím bylo testováno, zda je přípravek bezpečný. Do čtyř doposud realizovaných studií bylo již zařazeno okolo 200 pacientek a výsledky vypadají nadějně. Předběžné výsledky z jedné studie naznačují, že podávání přípravku DCVAC snížilo u pacientek riziko zhoršení nemoci či smrti o téměř 60 procent. Data z klinických studií také naznačují, že pacientky, kterým byl v rámci studie podávan DCVAC žijí déle než pacientky v kontrolní skupině léčené jen standardní léčbou. Dále SOTIO vyvíjí ještě třetí variantu přípravku určenou na léčbu karcinomu plic. Dosavadní výsledky jedné realizované studie signalizují pokles pravděpodobnosti úmrtí pacienta o 44 procent. Výsledky jsou natolik zajímavé, že je SOTIO na začátku června prezentovalo na prestižním onkologickém kongresu ASCO 2018 v americkém Chicagu. Mimochodem šlo o první českou firmu, která dostala možnost představit výsledky svého výzkumu přednáškou na tak významném odborném fóru. Výsledky jsou vidět „Na mém vědním oboru se mi líbí, že jsme schopni výsledky naší laboratorní výzkumné práce aplikovat v reálném klinickém prostředí a podílet se tak na vývoji nové léčby pacientů. Když jsem nastoupila do

ústavu imunologie jako studentka, na vývoji vakcíny jsem se podílela. Přípravek jsme pak v Motole nejenom otestovali v rámci první fáze klinických studií, ale podařil se nám i další krok, který se povede jen velmi malému procentu vědců – postoupili jsme v rámci SOTIO do II. a III. fáze klinických hodnocení přípravku DCVAC. Tento krok by bez podpory soukromého investora nebyl možný. Platí to nejen v Čechách, ale i v zahraničí, protože klinické studie jsou v pokročilejších fázích velmi finančně náročné, náklady se pohybují v řádech desítek až stovek milionů dolarů,“ vysvětluje doktorka Palich Fučíková. Výhodou práce pro laboratoř vlastněnou silnou soukromou společností je podle ní také finanční podpora výzkumu. Vědci

Bez fungující spolupráce s lékaři by výzkum v laboratoři nebyl možný, protože právě oni zajišťují důležitý kontakt s pacientem i samotnou aplikaci přípravku. například nemusejí na svůj výzkum žádat o granty, každopádně však musejí své cíle i výsledky obhájit. „Další výhodou je, že v SOTIO máme patentové oddělení, které se stará o ochranu duševního vlastnictví. Kdykoliv něco nového objevíme, tým okamžitě zjišťuje, zda to lze patentovat, a to nejen na české úrovni, ale na evropské i celosvětové. Je to mravenčí práce, ale díky tomu jsme už získali řadu patentů a zajistili, že výsledky naší práce nebude možné jen tak lehce ‚okopírovat‘,“ popisuje.

Do projektu se přihlásila už před dvěma lety, před narozením druhého dítěte, tehdy však ještě neuspěla. „S tímto oceněním jsem se seznámila během studia ve Francii, kde má neuvěřitelnou vědeckou prestiž. Byl to tedy takový můj vědecký sen, získat ji,“ přiznává. Cílem projektu je finančně podpořit mladé vědkyně na jejich profesionální dráze. Tato finanční pomoc může být využita libovolně, ať už na samotný vědecký projekt, anebo na jakoukoliv materiální či nemateriální podporu v jejich vědecké kariéře. Skloubit rodinné či mateřské povinnosti s prací na výzkumu totiž nebývá jednoduché. Jitka má dvě malé děti a klasickou mateřskou dovolenou nezažila. Prvního půl roku chodila do laboratoře na tři hodiny týdně, pak v ní trávila dva až tři dny za týden. „Pro mě to byl ideální kompromis. Dny, kdy jsem byla s dětmi, jsem se jim věnovala naplno a těšila jsem se, že v práci budu mentálně přemýšlet zase o něčem jiném. Mám pocit, že jsem pak byla při práci velmi výkonná a koncentrovaná,“ říká. Bez extrémní podpory ze strany manžela a rodiny by ale tento model nemohl fungovat. I když se výzkumu věnuje už mnoho let, počáteční nadšení z čekání na výsledky ji ještě neopustilo. „Mám pocit, že jsem nedočkavější než studenti, dodává se smíchem. Někdo si řekne, že zítra je taky den, ale já chci všechno vědět už dnes,“ svěřuje se a dodává, že je vždy příjemně překvapená, když se podaří rozšířit vědecký tým o nové mladé kolegy, kteří mají velkou motivaci dosáhnout výsledků. Jak zdůrazňuje, vědecká práce není možná bez dokonale fungujícího vědeckého týmu a spolupráce s klinickými pracovišti.

Jde to i s dětmi Za svůj výzkum zabývající se problematikou imunogenní buněčné smrti a její rolí v imunoterapeutické léčbě nádorových onemocnění získala Jitka Palich Fučíková v červnu prestižní ocenění udělované v rámci projektu L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě.

PharmDr. Jitka Palich Fučíková, Ph.D., působí v Ústavu imunologie 2. LF UK a FN Motol a v biotechnologické společnosti SOTIO. Dlouhodobě se ve své vědecké práci věnuje roli imunitního systému a imunogenní buněčné smrti v biologii nádorových onemocnění. V minulosti byla několikrát oceněna prestižními vědeckými cenami, naposledy L’Oreal UNESCO Pro ženy ve vědě (2018) a Discovery Award (2017).


28 PANORAMA FORUM 42

KREVNÍ PLAZMA RYCHLEJI ODHALÍ KARCINOM SLINIVKY Uspíšit odhalení nádorového bujení v oblasti slinivky si stanovili lékaři a vědci Interní kliniky 1. lékařské fakulty UK a Ústřední vojenské nemocnice Praha. Výsledek jejich výzkumu povede k nejrychlejšímu nasazení účinné léčby. TEXT Marcela Uhlíková FOTO Thinkstock

Rakovina slinivky je nejagresivnější typ nádoru, s nímž pouze 8 procent pacientů přežívá 5 let. Odborníci zachytí 70 procent nemocných, kteří již vykazují onemocnění v pokročilém stádiu, s metastázami. Jednu z možností, jak pacientovu prognózu zlepšit a prodloužit mu život, představuje včasný záchyt onemocnění. Jenže rakovina slinivky se v začátcích příliš neprojevuje. V pozdějších stádiích přichází hubnutí, bolení břicha a zvracení. Lékaři proto vytipovávají rizikové skupiny – osoby nad 65 let, kterým se vrací zánět slinivky, kuřáky a obézní, jimž věnují zvýšenou pozornost. Odborníci 1. lékařské fakulty UK a Ústřední vojenské nemocnice jdou v rychlejší detekci malignit slinivky novou cestou. Hledají tzv. biomarkery, tedy měřitelné ukazatele určitého biologického stavu, které poukazují na chorobné změny. „Jde o výzkum prováděný na separované plazmě získané z běžného odběru krve od pacientů. V projektu se snažíme o detekci nepatrných změn struktury všech molekul krevní plazmy. Hledáme biomolekuly, které mají odlišnou strukturu u nádoru pankreatu, zdravých pacientů, diabetiků a u prekurzorů karcinomu pankreatu,“ přibližuje principy výzkumu prof. MUDr. Miroslav Zavoral, Ph.D., přednosta Interní kliniky 1. LF UK a ÚVN Praha.

Jak profesor Zavoral dodává, příčinou vzniku karcinomu pankreatu je genetická mutace onkogenů. Zda objev nového diagnostického panelu biomarkerů pomůže odhalit i bližší příčinu vzniku karcinomu, je sice zatím nejisté, ale nelze vyloučit. Jedny z nadějných biomolekul, u kterých je koncentrace v plazmě výrazně vyšší u zdravé populace než u pacientů s karcinomem, představují karotenoidy. Tyto molekuly se účastní regulace přeměny některých buněk pankreatu na buňky schopné produkovat vazivo. Potvrzení souvislosti mezi nalezenými biomolekulami a příčinami vniku karcinomu by vyžadovalo další, poměrně rozsáhlý výzkum v experimentální rovině. „Větší potenciál biomarkerů vidíme v rychlé detekci a následně v efektivnější léčbě. Právě v případě časné detekce je také chirurgická léčba mnohem úspěšnější,“ uzavírá vědec.


29 PANORAMA FORUM 42

VODA JE ÚŽASNÁ S nobelistou Jacquesem Dubochetem jsem se poprvé setkal v roce 1968 v Ústavu molekulární biologie Ženevské univerzity ve Švýcarsku. FOTO Schweizer Revue / Joseph Haas

O několik let starší Jacques, já i další dva noví studenti mého věku jsme začali pracovat u prof. Eduarda Kellenbergera, který v té době již byl světově proslulým bakteriologem a virologem. Byl to Jacques, kdo mne naučil používat elektronový mikroskop. V té době ostatně hodně pracoval v elektronové mikroskopii na takzvaném temném poli, já se spíše věnoval analýze obrazu. Po dvou letech práce v Ženevě se skupina prof. Kellenbergera přemístila do Basileje. Ženeva i Basilej, to byla nádherná doba. Na konci roku 1970 jsem se vrátil do vlasti. Ale Jacquese jsem neztratil z obzoru. Hned v dalším roce přijel po Vánocích do Prahy slavit Silvestra. Po dlouhé době jsem se s Jacquesem setkal v roce 1982 v Evropské molekulárně biologické laboratoři v Heidelbergu, kde mi předvedl „výrobu“ amorfního ledu. O možnostech zavedení kryoelektronové mikroskopie (KEM) v Česku jsem reálně začal uvažovat už před rokem 2000.

Vítězství přišlo v roce 2005 spolu s instalací mikroskopu Tecnai G2 Sphera, kdy Ústav buněčné biologie a patologie 1. LF UK (poté i Zobrazovací centrum pro biomedicínu a lékařské nanotechnologie 1. LF UK) ovládl KEM v Česku po dobu 14 let. V roce 2014 se vedoucí štafeta KEM přesunula z Prahy do Brna, kde zdárně pokračuje. Jacques Dubochet, Joachim Frank a Richard Henderson získali v roce 2017 za vývoj KEM Nobelovu cenu za chemii umožňující vysokorezoluční určení struktury biomakromolekul v roztoku. Současný pokrok je především dán použitím „přímých“ kamer v mikroskopu a nových programů zpracování obrazu na dostatečně velkých počítačích. A to vše bylo a je podmíněno geniálním postupem Jacquese Dubocheta, při kterém jsou biomakromolekuly v roztoku prudce zmrazeny tak, že dojde k takzvané vitrifikaci vody do sklovité amorfní struktury (amorfní led) a biomakromolekuly si v amorfním ledu

Nobelista Jacquese Dubochet

uchovají svoji nativní strukturu. Kryoelektronová mikroskopie se nyní každoročně stává součástí ne desítek, ale stovek publikací. Jacques pomohl nejen mně, ale rovněž mnoha českým vědcům, jež zaměstnal, získal pro ně stipendium či místo v praktických mikroskopických kurzech. prof. RNDr. Ivan Raška, DrSc. ÚSTAV BIOLOGIE A LÉKAŘSKÉ GENETIKY 1. LF UK


30 PANORAMA FORUM 42

KUPŘEDU DO TEMNÉ MINULOSTI Na slovenské politické scéně je strana Mariana Kotleby považována za nepřijatelného koaličního partnera. Prezident Andrej Kiska odmítl se stranou po volbách v roce 2016 jednat a ve Slovenské národní radě nezískala, na rozdíl v Česku od její místní obdoby Svobody přímé demokracie Tomia Okamury, ani jedno křeslo předsedy výboru. Strana, jež se otevřeně hlásí k fašistickému Slovenskému státu a její politika je namířena proti romské menšině, má volební základnu na středním Slovensku. Tam se také začala úspěšně vyvíjet politická kariéra jejího předsedy, bývalého středoškolského učitele. V roce 2013 Kotleba ve volbách sesadil dosavadního župana samosprávného Banskobystrického kraje a nechvalně se proslavil odmítnutím využíváním peněz z evropských fondů v regionu a nepodepsáním schválené dotace na projekt o extremismu.

Co je důvodem nárůstu volební podpory Kotlebovy pravicové extremistické Ľudové strany Naše Slovensko? Dosavadní politologické výzkumy se snažily najít vysvětlení příklonu obyvatelstva v průzkumech veřejného mínění, ale teprve bakalářská práce Michala Kotrče jako první hlouběji dokazuje sociálně-demografické a ekonomické souvislosti. TEXT Petra Köpplová FOTO Luboš Wišniewski


31 PANORAMA FORUM 42

„Přečetl jsem si analýzu elektorátu Kotlebovy strany, a protože studuji ekonomii, napadlo nás v spolupráci s vedoucí mé práce doktorkou Lenkou Šťastnou aplikovat prostorovou analýzu na dostupná data. Jde o neobvyklý průnik dvou oborů – ekonomie a politologie – zkoumající data téměř z tří tisíc slovenských obcí,“ říká nositel Ceny prof. JUDr. Karla Engliše pro nejlepší absolventy společenskovědních oborů, kterou si letos převzal od rektora UK. Existuje velká korelace mezi podílem Romů v obci a nezaměstnaností. Využitím široké škály sociálně-demografických proměnných se však při zpracovávání dat jejich vliv na podporu Kotlebovy strany podařilo oddělit. „Tím, že se nám podařilo oddělit nezaměstnané, kteří předtím prováděli více kvalifikované zaměstnání, jsme vyloučili efekt Romů na podporu Kotlebovy strany.“ V obcích s větším zastoupením Romů lze předpokládat, že podpora Kotlebovy strany klesá, protože tato skupina nepatří mezi voliče strany, na rozdíl od jejich spoluobčanů. „Tato hypotéza se však plně nepotvrdila, ale pokud jde o smíšené obce s maďarským etnikem, s narůstajícím podílem maďarského obyvatelstva se v nich podpora Kotleby snižuje,“ komentuje výsledky Kotrč. Pokud se v obci zvedne míra nezaměstnanosti u kvalifikovaných lidí, lze očekávat, že se změna promítne

i do růstu podpory Kotlebovy strany. Stejný efekt má zvyšující se podíl obyvatel s nižším vzděláním a věkové kohorty od 20 do 24 let. Naopak vyšší podíl starších lidí znamená nižší podporu Kotleby.

Strach z imigrantů nebyl dominantním faktorem podpory extremismu na Slovensku ve volbách v roce 2016. Nárůst pravicového extremismu v západní Evropě vyvolal vlnu výzkumů této problematiky, ale užívané definice extremismu nejsou plně přenositelné do kontextu střední Evropy. Strach z imigrantů nebyl dominantním faktorem podpory extremismu na Slovensku ve volbách v roce 2016. Kotlebovci uspěli díky svému programu, v kterém byly přítomny prvky xenofobie vůči romské menšině, vize silného státu i osobnost silného vůdce. Ten byl nedávno obžalován slovenskou prokuraturou z extremismu a hrozí mu tři roky vězení.

Cizinci ze zemí EU

2014

Cizinci mimo země EU

12 476 45 174

2015 2016

Bc. Michal Kotrč studuje na Fakultě sociálních věd. Letos získal za bakalářskou práci The Rise of Extreme Right: Evidence from the Slovak Parliametary Election, jež stojí na pomezí ekonomie, politologie a sociologie, Cenu prof. JUDr. Karla Engliše pro nejlepší absolventy společenskovědních oborů, kterou uděluje rektor.

47 202

13 064

50 440 13 901

Zdroj: Eurostat


32 PANORAMA FORUM 42


33 PANORAMA FORUM 42

PTAČÍ NÁŘEČÍ V ČESKU ZMAPOVÁNO! Strnadí zlověstný popěvek „Kdyby si sedláčku chcíp!“ má mnoho podob. Díky výsledkům projektu Nářečí českých strnadů už vědci vědí, kde které varianty hledat. TEXT PřF UK, Marcela Uhlíková FOTO Flickr

Prestižní mezinárodní vědecký časopis IBIS publikoval výsledky unikátního výzkumu vědců z Univerzity Karlovy, Akademie věd a České společnosti ornitologické. Výzkum byl zaměřen na hlasové projevy strnada obecného, jednoho z našich nejběžnějších ptáků. „Za pomoci více než stovky dobrovolníků se podařilo zmapovat celé území České republiky a shromáždit studijní materiál, který nemá ve světě obdoby. Výsledky nejen pozměnily některé zažité představy o povaze strnadích nářečí, ale staly se rovněž nesmírně cenným podkladem pro výzkum samotné evoluce tohoto fascinujícího fenoménu,“ vysvětluje Pavel Pipek z katedry ekologie Přírodovědecké fakulty.

Lidé byli prostě skvělí. Do nahrávání se často vrhali doslova po hlavě. Někteří si přizpůsobovali dovolenou, aby zmapovali dosud neprobádané oblasti. Článek je vyvrcholením více než šestileté spolupráce mezi českými vědci a dobrovolníky z řad veřejnosti, kteří mapovali geografickou variabilitu zpěvu českého strnada. Účastníci pořídili téměř čtyři tisíce nahrávek z většiny našeho území. Vedle již dříve popsaných sedmi nářečí se podařilo zachytit další, dosud nikde nepopsané varianty zpěvu. A právě ptáci „nově zpívající“ jsou hlavním cílem letošního pokračování výzkumu v rámci projektu Nářečí českých strnadů – Strnadi.cz.

Jak sami vědci přiznávají, projekt nakonec překonal jejich původní představy. „Osvětová kampaň“, která měla trvat jeden rok, se brzy proměnila v plnohodnotnou vědeckou studii: „Lidé byli prostě skvělí. Do nahrávání se často vrhali doslova po hlavě. Někteří si přizpůsobovali dovolenou, aby zmapovali dosud neprobádané oblasti,“ vrací se k průběhu výzkumu Lucie Diblíková, doktorandka na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty a první autorka článku. Projektem okolo strnadího zpěvu se inspirovali i vědci v zahraničí, např. ve Velké Británii, Novém Zélandu, Polsku, Lotyšsku, Švýcarsku či Chorvatsku. Jelikož na mapě nářečí stále zbývá mnoho „bílých míst“, český projekt pokračuje dál. Kdo má chuť se zapojit, nechť zamíří na web projektu Strnadi.cz, kde se dozví bližší informace.

Odkaz na původní práci: goo.gl/dBdrK4


35 PANORAMA FORUM 42

Pramen vědy ani tři lvi neubrání Slouží jako pítko pro ptáky, zdroj vody pro „předpírku“ bezdomovcům i jako příležitostná lázeň pro unavené nohy. Je pravidelným místem zastávky zahraničních turistů při prohlídce města. Kdo do Karolina přichází od Stavovského divadla, nemůže ji minout. Seznamte se s kašnou Pramen vědy od sochaře Stanislava Hanzíka. TEXT Marcela Uhlíková FOTO Archiv UK, René Volfík


36 PANORAMA FORUM 42

Kruhovou kamennou kašnu tvoří mělká nádrž a tři figury heraldických lvů s mohutnými drápy a rozštěpenými ocasy. O jejím umístění rozhodl už architekt Jaroslav Fragner, který od roku 1946 stál za rekonstrukcí a dostavbou Karolina pro účely Univerzity Karlovy. O téměř tři desetiletí později byl nápad realizován. Tak od roku 1975 „hlídají“ kašnu před tehdy novou vstupní budovou na konci Ovocného trhu tři statní lvi ve skoku, navržení Vincencem Makovským (učitel sochaře Stanislava Hanzíka, který dílo později ve spolupráci s Josefem Wagnerem vytvořil, pozn. red.). Instalace kašny se ani Fragner ani Makovský nedožili. Kašna dnes Protože je Pramen vědy hojně navštěvovaným místem, prochází každodenní údržbou. „V zanesených odtocích nacházíme vždy nějakou kuriozitu. Běžně jsou to injekční stříkačky a jehly nebo plastové nádobky, sáčky, rohlíky či kovové mince. Ze dna vylovujeme třeba i ochranné prvky z ukradeného oděvního zboží, holítka, brýle, sklenice, naposled to byly kabelové koncovky,“ prozrazuje Daniela Kallasová, vedoucí Správy budov Karolinum, pod kterou údržba kašny spadá. Pramen vědy se podle ní stává čas od času rovněž terčem sprejerů. Kašna je pod čtyřiadvacetihodinovým dohledem. Pokud se v ní někdo namydlí a umyje nebo do ní vlije saponát, musí se celá vypustit, vyčistit a znovu napustit. Vyskytují-li se v těsné blízkosti drogově závislí, je ostrahou z recepce přivolána městská, případně státní policie. Voda ve fontáně je pitná, ovšem s přídavkem dezinfekce. V parném létě se v ní navíc rozpouští prostředek na hubení řas. Vodu do jezírka „dopravuje“ čerpadlo v suterénu Karolina, kde se nachází velká nádrž o objemu tři metry kubické. Z té se v případě potřeby další voda do oběhu dopouští. Lví samci v ulicích Prahy „Lvi opouštějící ateliéry sochařů se rozbíhají do budov, na nádvoří, do ulic a náměstí a šplhají se i na fasády či střechy domů… Sochaři znázorňují svými díly téměř výhradně lví samce. To souhlasí s patriarchálním uspořádáním lví smečky… Lev pouštní – nazývaný králem

zvířat – provází českou historii od třináctého století. Současná zoologie vládnoucí roli lva v říši zvířat poněkud zlehčuje a označuje ho za nesmírného ospalce. To ovšem nic nemění na tom, že lev je zvíře vládnoucí v pražských ulicích…,“ píše se mimo jiné v článku Lvi v pražských ulicích ve Věstníku Klubu Za starou Prahu 1/2007. Pár slov o tvůrci Sochař Stanislav Hanzík (*1931) je absolventem Akademie výtvarných umění, na které později také vyučoval a v níž se stal prvním polistopadovým rektorem. Lvy pro Karolinum vytesal z fibolicko-biotického tmavého granitu z Křišťanova v roce 1972. Nádrž je spolu se sokly vytvořena z leštěné hudčické žuly. Další dílo Stanislava Hanzíka je k vidění na veřejných prostranstvích řady měst, např. v Litvínově, Mostě nebo Ostravě, v Praze 6 stojí před arcibiskupským seminářem socha kardinála Berana. Hanzíkovy busty si zahrály ve filmu Pupendo, v jeho ateliéru v pražské Nerudově ulici vznikly busty hereckých bardů Rudolfa Hrušínského i Josefa Kemra. Své portréty od Hanzíka mají i Bohumil Hrabal, Josef Sudek či Jaroslav Seifert. S prací na sochách lvů Stanislavu Hanzíkovi pomáhal Josef Wagner, který mimo jiné společně se svým otcem restauroval Braunovy sochy v Kuksu.

V zanesených odtocích nacházíme vždy nějakou kuriozitu. Běžně jsou to injekční stříkačky a jehly nebo plastové nádobky, sáčky, rohlíky či kovové mince. Ze dna vylovujeme třeba i ochranné prvky z ukradeného oděvního zboží, holítka, brýle, sklenice, naposled to byly kabelové koncovky.


37 PANORAMA FORUM 42 Z filmu Postřižiny pochází hláška: „Vlasy paní sládkové a kašna na náměstí jsou ozdobou tohoto města!“ Paní sládkovou vynechejme a přejme si: Kéž je Pramen vědy vždy jen ozdobou Karolina!

Černobílá fotografie: Kašna před Karolinem, 9. dubna 1975. V černém sochař Stanislav Hanzík


39 STUDENTI FORUM 42

JE-LI VÁM VE MĚSTĚ TĚSNO, PŘIJĎTE SE STARAT O KOZY Parkujeme u zastávky na znamení Maškův mlýn, kam příměstský autobus zajíždí zhruba jednou za dvě hodiny. Máme štěstí, chvilku před námi sem dorazil i Vojtěch Koštíř ze spolku Pražská pastvina. Nebudeme tedy bloudit. Strmou pěšinou nás vede k cíli naší cesty. Tím je pro mě a fotografa stohlavé stádo ovcí a koz spásající stráně nad Radotínem. TEXT Marcela Uhlíková  FOTO René Volfík


40 STUDENTI FORUM 42

Výšlap trvá asi deset minut. Jakousi fyzičku mám, přesto jsem ráda, že mohu mlčet a poslouchat Vojtu, který mě už od prvních kroků zasypává informacemi o zdejší lokalitě. Ještě před třemi týdny byla v plném květu. Dnes travnímu porostu vévodí vousatý kavyl Ivanův, a proto se zdejší stepi říká kavylová. Dozvídáme se, že jméno dal rostlině poustevník Ivan obývající skálu v nedaleké obci Svatý Jan pod Skalou. Procházíme i kolem vzácnějšího příbuzného, starého známého modřence ze zahrádky – modřence tenkokvětého. Je zajímavé, že zvířatům nechutná, a tak spásají vše ostatní, zatímco chráněná bylina může růst v klidu. Vojta má dar vypravěče, který si snadno získá posluchače. Navíc je z něj cítit neuvěřitelné nadšení. Zaníceně hovoří o vzniku zdejší stepi, na které dnes působí Pražská pastvina, komunitní projekt zaměřený na šetrný způsob péče o bezlesá chráněná území. Před nějakou tisícovkou let údržbu obstarali pratuři a mamuti. Když tyto druhy vymřely, nahradil je jiný – člověk-zemědělec; místo, na kterém stojíme, udržuje již více než osm tisíc let… Vznik Pražské pastviny je spojen s pákovými nůžkami „Začínali jsme vskutku punkově. S kamarádem Davidem Čípem z ČSOP Jaro Jaroměř jsme před pár lety seděli u táboráku na Pouzdřanské stepi, nádherném kopci na jihu Moravy, kam jsme každoročně jezdili s křovinořezy, pilami a sekerami zachraňovat poslední zbytky sprašových stepí u nás,“ vrací se k začátkům Vojta a pokračuje: „Zeptal se mě, proč my Pražáci chodíme sekat louky za Brno. Vždyť přímo v Praze a okolí jsou rezervace, o které se nikdo nestará. Prý by se mělo něco začít konat i v Radotínském údolí. A tak jsme od roku 2015 vyráželi nad Radotín s pákovými nůžkami a sisyfovsky vystříhávali nezdolné nálety.“ Za dva roky získali

Zrovna minulý týden jsme vysazovali na zdejší nedaleké lokalitě housenky hnědáska květelového. Byl to historický okamžik, neboť šlo o hnědáskův návrat do Prahy po dvaceti letech! prvních šest koz a dvě ovce a díky sociálním sítím a webovkám se stali známějšími. Dalších čtyřicet zvířat dostali darem od lidí. Záchrana vzácné fauny a flóry, ale i lidské psychiky Tím, že za posledních sto let se člověk z krajiny téměř ztratil a přesídlil do měst, vzácné druhy motýlů i rostlin zmizely z krajiny s ním. Pražská pastvina chce vytvořit síť lokalit, mezi kterými budou moci druhy migrovat. Hledá proto zájemce nejen pro pomoc v Radotíně, ale v celém Českém krasu až po Beroun. „Je tu i možnost ‚adoptovat‘ si menší pozemek, o který se bude dotyčný starat – my mu můžeme pomoct třeba zapůjčením nářadí a radami, jak to dělat tak, aby to ohroženým druhům vyhovovalo,“ vysvětluje Vojta. Skupinka lidí okolo Pražské pastviny a Jara Jaroměř se teď věnuje především záchraně motýlů: „Zrovna minulý týden jsme vysazovali na zdejší nedaleké lokalitě housenky hnědáska květelového. Byl to historický okamžik, neboť šlo o hnědáskův návrat do Prahy po dvaceti letech! Tady nad Maškovým mlýnem zachraňujeme okáče metlicovitého a modráska východního. V Praze na Děvíně se pokusíme o navrácení okáče skalního. Tam


41 STUDENTI FORUM 42

budeme také pást, proto sháníme na červenec a srpen dobrovolníky, kteří by na zvířata dohlédli,“ říká Vojta. Společná je láska k přírodě Lidé by v krajině, kde už naši předkové dokázali citlivě hospodařit, mohli tvořit něco přínosného: „Brzy bychom jim kromě péče o kozy, ovce, slepice, včely a úžasný jabloňový sad chtěli umožnit nadojit si vlastní mléko. Jen se musí najít někdo, kdo by dojil pravidelně. Plánujeme založení komunitní zahrady. Zájemcům nabízíme adopci nebo pořízení vlastního zvířete. Stále přijímáme nováčky do komunitního včelína,“ pokračuje ve výčtu aktivit Vojta. O všech možnostech a podmínkách se každý dozví z webových stránek Prazskapastvina.cz. Blížíme se k elektrickému ohradníku fungujícímu na solární pohon, který vytyčuje plochu asi dva tisíce metrů čtverečných. Naštěstí je alespoň trochu větrno, jinak by bylo vedro k zalknutí. Ve stínu keře plané trnky a jednoduchého přístřešku s nádobami s vodou odpočívá asi třicet zvířat. Na svou plachost zapomínají v momentě, kdy z batohu vyndám pytlík mrkve, kterou jim přináším. K Vojtovi se brzy připojuje jeho ryšavá čtyřnohá oblíbenkyně, můžeme tedy pokračovat v rozhovoru… Krajinu pomáhají udržovat domácí zvířata, ale i člověk „To vlastně ještě nevíte, my fakt paseme i lidi,“ oznamuje Vojta s naprosto vážnou tváří: „Masy lidí nemusejí vzácné lokalitě jen uškodit, ale také pomoci s její obnovou. Paradoxně právě sešlap pomohl zachránit ohroženého okáče skalního. V Prokopském údolí proto

máme kešku, která generuje náhodné souřadnice. Přes ně musí člověk při hledání projít. Běháním po stepi imituje pastvu.“ Komunita Pražské pastviny chce pokračovat v pořádání různých brigád, exkurzí a přednášek, úspěšná jsou i firemní dobrovolnictví. Letošní novinkou je Ekokaravan. Bude kopírovat trasy nejpopulárnějších hudebních festivalů a šířit na nich osvětu. Pořadatelé akcí, kteří o něj projeví zájem a karavan si pronajmou i s ochranáři, získají zábavně-vzdělávací „stánek“ pro malé i velké milovníky přírody, pankáče, rockery, opilce i abstinenty, zkrátka obyčejné lidi. „Bude legrační, osvětový a hlavně bude vydělávat na péči o lokality,“ prozrazuje Vojta a dodává: „Věřím, že lidé naším prostřednictvím najdou smysluplný způsob pro udržení své psychické i fyzické kondice, a to ještě s přidanou hodnotou: půjčíme jim zvířata a lokalitu, a oni se tak snadnou cestou vrátí do přírody. Věřím, že to půjde, jsem optimista!“ Na závěr okáč skalní Sestupujeme k autu. Vojta chvíli přemýšlí, jestli neopomněl zmínit něco zásadního. „Ještě jsem vám nedopověděl, jak se do Prahy po dvaceti letech vrátí okáč skalní,“ oznamuje nadšeně. Z dalšího zaníceného výkladu se dozvídám, že tento motýl zůstal jen na kopci Ranná, a to díky rogalistům. Instalované rohože na svazích umožnily živočichu přežít v nízké kostřavě, aniž by byl zašlapán. Ale to je jiný příběh, o tom třeba někdy příště…

Vojta Koštíř je studentem Přírodovědecké fakulty, oboru ekologická a evoluční biologie. Kořeny jeho pozitivního vztahu k přírodě zapustil už jeho dědeček, slavný biochemik prof. RNDr. Josef Koštíř. Jak přiznává, svou roli sehrál i fakt, že se stal věřícím.


42 STUDENTI FORUM 42

KRAJINU VNÍMÁM JAKO ABSTRAKTNÍ PORTRÉT ČLOVĚKA

Hned po maturitě odjel na rok na zkušenou do světa a vrátil se jako začínající výtvarník. „Zoufale se snažím nepodlehnout nátlaku toho, co a jak by se mělo malovat. Je to ale boj,“ říká Michal Jirovec alias Vanderlaun. TEXT Helena Zdráhalová

V uměleckém světě vystupujete pod pseudonymem Vanderlaun? Proč? Mám potřebu oddělit to, co dělám jako Michal, a to, co dělám jako malíř, proto jsem zvolil pseudonym. Přišlo to ale tak nějak samo, nepřemýšlel jsem nad tím nijak programově. Vanderlaun je vzpomínka na střední školu a na mého profesora výtvarné výchovy. Miloval vlámské malířství, o kterém nám neustále vyprávěl. Už tenkrát jsme si s kamarády po vzoru malířských mistrů vymysleli z legrace nová jména a já, protože jsem původem z Loun, jsem dostal jméno Michal Vanderlaun. Ujalo se natolik, že mi zůstalo dodnes. Používat jednoslovný pseudonym je navíc pro malíře výhodné, protože je úderný, snáze zapamatovatelný, funguje jako značka. Jak se z koníčku stane životní náplň? Po maturitě jsem před vším utekl na Nový Zéland. Rodiče mi zaplatili jenom letenku, ocitl jsem se tam v podstatě bez peněz. Shodou náhod jsem našel práci v místním hostelu, kde jsem za to, že jsem ho v noci hlídal, mohl bydlet. Díky tomu jsem měl po nocích spousty času, začal jsem tam skicovat, protože jsem měl potřebu to, co jsem tam prožíval, v něco transformovat. A vzhledem k tomu, že to mělo pozitivní odezvu od lidí, se kterými jsem se vídal, zůstalo mi to i po návratu do České republiky. Dostal jsem se do ateliéru akademické malířky, nechci ale uvádět její jméno. Určitě

nastane doba, kdy nebude problém naše jména spojovat, teď na sobě chci ještě trochu zapracovat. Jako malíři si velmi rozumíme, i když osobně nahlížíme na věci trochu odlišně. Vidím v ní někoho, kdo je schopen uchovávat určité hodnoty, snaží se nepřerušovat linku mezi starou školou a moderním uměním, nemá tendenci se proti něčemu vymezovat. Dodnes mi to velmi imponuje a jsem rád, že jsem narazil právě na ni.

Ovlivňuje vaši uměleckou činnost studium dějin křesťanského umění? Největší vliv na mě má, že jsem tam narazil na zajímavé studenty, kteří jsou schopni bavit se se mnou o umění. Středověké umění mám rád, respektuji ho, dokážu se na něj dlouho dívat. Je to zdroj inspirace, ale nemyslím, že tak silný, aby se promítal do mé tvorby. Studovat jsem to začal hlavně proto, že jsem se chtěl dozvědět něco víc o historii oboru, kterému se věnuji.

Jste krajinář, promítá se do vaší práce i příroda jihovýchodní Asie a Nového Zélandu, kde jste pobýval? Česká a středoevropská krajina je mým největším zdrojem inspirace. Jsem krajinář a vyhovuje mi to, protože si myslím, že i krajinou se dá udělat skvělý portrét člověka. Je totiž krásným zrcadlem toho, jak společnost funguje, je to abstraktní portrét člověka. Asie má svoje kouzlo, terasovitá rýžová pole a všechny ty barvy všude se oku nesmírně líbí, otázka je, jestli by je sneslo plátno. Ne všechno, co se dá krásně vyfotit, se dá i namalovat. Nefunguje to tak.

Volil jste rovnou Katolickou teologickou fakultu, nebo jste měl v hledáčku i dějiny umění na Filozofické fakultě? Katolická teologická fakulta mi připadala vzhledem k mé povaze nejvhodnější, působila na mě takovým komornějším dojmem. Bláhově jsem si podal přihlášku také na Akademii výtvarných umění. Nicméně jsem velmi rád, že jsem se tam nedostal, protože moje práce je v podstatě kritikou současné, jak já tomu říkám, akademické malby a akademismu. Zásadně nesouhlasím s mnohou tvorbou, která z AVU nebo VŠUP vychází. Cítím potřebu se proti tomu postavit.

Zásadně nesouhlasím s mnohou tvorbou, která z AVU nebo VŠUP vychází. Cítím potřebu se proti tomu postavit.

Co konkrétně vám vadí? Sterilita, vadí mi dnešní naprosto chladný fotorealismus nebo naopak totální konceptualismus, kdy asi pouze sám malíř ví, co namaloval, a možná leckdy ani on ne. Občas mi to připadá takové pseudointelektuální. Zdá se, že se lidé odstřihávají od studnice inspirace, o malířích se sice učí, ale


43 STUDENTI FORUM 42

stejně hledí jenom na sebe a považují svou tvorbu za jedinou správnou věc. O umění víc mluví, než aby ho sami tvořili. Nechci ale, aby to vyznělo nějak nenávistně. Jednoznačně to jsou talentovaní lidé. Rozdíl mezi námi je patrný na výstavách, kde naše obrazy visí vedle sebe. Já jsem ta „diletantská konzerva“, zatímco oni jsou ti akademici, současní manýristi. Otázka je, co je lepší, co je horší a jestli je to vůbec relevantní. Zoufale se snažím nepodlehnout nátlaku toho, co a jak by se mělo malovat, dělat jen líbivé a módní věci. Je to ale boj. Zachovat si identitu v dnešním výtvarném prostředí, kdy se za vším hledá politický nebo společenský boj, je náročné. Dá se výtvarným uměním u nás uživit? Mám dojem, že se konečně dostává ke slovu generace, která je ochotna za umění zaplatit. Doba zarámovaných plakátů koupených v nákupním centru je snad už na ústupu. Tvoření něco stojí a není to málo. Snažím se ho dělat tak, aby se mi investice, které do něho vkládám, vracely. Milionář se ze mě zatím nestal, ale pomáhá mi to financovat

Michal Jirovec alias Vanderlaun studuje druhým rokem dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě. Hlavním zdrojem inspirace mu je česká krajina, v jeho tvorbě jsou patrné stopy francouzské školy první poloviny 20. století a české klasické moderny a analytického kubismu.

výpravné zahraniční cesty. V minulém roce jsem byl v Maroku, letos se chystám do Spojených států amerických. To je úžasná věc. Na Novém Zélandu jsem si uvědomil, že jedině ten, kdo cestuje, je skutečně bohatý. Jsou sociální sítě dnes pro výtvarníka součást práce? Je to trh sám o sobě, na sociálních sítích můžete během několika vteřin nakoupit všechno od potravin až po obraz. Doba kamenných galerií už je passé – proč platit drahé nájmy, když se to může přenést na internet. Podivuji se ale nad tím, že lidé jsou ochotni vynaložit obrovské částky za obraz, který naživo nikdy neviděli. Jsou plátna, která se vyfotit nedají. Musíte vidět skutečný rozměr, plasticitu obrazu. Sociální sítě ovšem potřebuji také ke zpětné vazbě. Nejsem ten typ, který si maluje doma pro vlastní potěchu a nikomu svá díla neukazuje. Musím to vykřičet do světa.


44 PROSTOR NA UK FORUM 42

FAKULTU DĚLAJÍ LIDÉ FOTO René Volfík


45 PROSTOR NA UK FORUM 42

Adresa Černá 9 Praha 1 115 55 GPS N 50.0788816 E 14.4159113

Pracovna – knihovna – posluchárna – kavárna. Tohle mi postupně vytanulo na mysli, když jsem měl říct, kde je na fakultě můj oblíbený prostor. Dohromady to dává pěkný oblouk. Tam se pohybuju a tam je mi dobře. „Máte něco zajímavějšího než knihy a židle?“ ptal se fotograf ve snaze najít něco, co by nefotil už mnohokrát. Jenomže teolog toho ke své práci moc nepotřebuje, většinou jen klid pracovny, fond knihovny, diskuzi v posluchárně a oddech v kavárně. Ne, prostorem jako takovým to není. To, co dělá naši fakultu zajímavou a co ji zároveň dělá evangelickou teologickou, jsou lidé v ní: kolegové v pracovnách, knihovníci a čtenáři v knihovně, studenti v posluchárně a milí lidé v kavárně. Jinak by to byla „jen“ fakulta. Mgr. Petr Gallus, Ph.D. PRODĚKAN PRO ROZVOJ ETF UK

×


46 KNIHY FORUM 42

Dějiny „nové“ moderny Česká literatura v letech 1935–1947 Papoušek, Vladimír, a kol. vázaná, 836 str. ISBN 9788020027368 doporučená cena: 855 Kč

DĚJINY „NOVÉ“ MODERNY NECHTĚLI JSME NAPSAT JEN DALŠÍ DĚJINY LITERATURY

Je možné pojmout dějiny české literatury inovativním způsobem? Odpověď na tuto otázku hledal tým literárních vědců celých deset let. Za své úsilí byl letos odměněn Cenou Bedřicha Hrozného za tvůrčí počin. TEXT Kamila Kohoutová FOTO René Volfík

Třísvazkové Dějiny „nové“ moderny zachycují vývoj české literatury mezi roky 1905–1947. Každý z dílů je unikátní svou kompozicí i stylem tázání. Obsahuje také neobyčejně bohatou přílohovou část, která čtenáři přináší možnost hlouběji pochopit kontext dobové literatury. Hlavním iniciátorem a duchovním otcem projektu je prof. Vladimír Papoušek z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. O vzniku nových literárních dějin a svém výzkumu s námi promluvili prof. Petr A. Bílek a doc. Jan Wiendl – editor svazků z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

V čem je publikace jedinečná? Jan Wiendl: Každý svazek je založen na svébytném způsobu tázání, na jiném stylu kompozice. Autoři ve svých pracích zohledňovali například vždy jeden konkrétní rok nebo prostřednictvím specifického tématu zkoumali celé desetiletí; výsledkem tedy byly autorské kapitoly o dvaceti, ale také sto dvaceti stranách. Naše Dějiny byly od počátku pojímány jako metodologický experiment. Unikátní je i spolupráce dvou filozofických fakult. Petr A. Bílek: Tradice českých literárních dějin se vždy striktně držela samotných

dějin české literatury, případně autorského světa a duchovního života kolem. Naše pojetí je otevřenější celkovému kontextu doby, umění a kultury, zohledňuje i překlady, výtvarnou podobu knih, dobovou hudební a filmovou scénu a podobně. Na počátku projektu jsme si stanovili, že nechceme napsat jen další dějiny literatury, které jsou fascinovány lineárností: výčet od počátku do konce, v němž má být vše provázáno příčinností. Snažíme se respektovat, že některé věci se vyskytnou prostě jenom náhodou. Nešlo nám o autoritativní výklad, ale o respektování možnosti více variant.


47 KNIHY FORUM 42

prof. Petr A. Bílek a doc. Jan Wiendl

Proto kniha nabízí nejen výkladovou část, ale i materiálové přílohy, z nichž lze skládat různé verze vývojového příběhu. Jak jste se na vzniku knihy sami podíleli? B: Já jsem autorem přílohové části. V nich si čtenář může nastavit vlastní relace: může si romány vsadit třeba do kontextu dobových filmových vyprávění. Pouhý výklad by nikdy nemohl zohlednit všechny tyto vztahy. W: V posledním dílu jsem si vzal za úkol charakterizovat a popsat podoby takzvané angažovanosti v poezii. Posledním dílem jsme vstoupili do let 1935–1947, kdy se toto téma stává součástí básnické produkce.

Objevili jste něco překvapivého? W: Zázračný objev neznámého literárního díla se nekonal, ostatně jedním z „riziko-

Snažíme se respektovat, že některé věci se vyskytnou prostě jenom náhodou.

vých“ faktorů našich Dějin bylo, že jsme vstupovali do jednoho z nejprobádanějších období českých literárních dějin, zvláště pokud jde o meziválečnou dobu. Přesto kaž­dá kniha obsahuje pozoruhodné výzkumné výsledky, za všechny bych připomněl kapitolu doyena týmu Jiřího Brabce v posledním dílu, v níž objevným způsobem analyzuje překladovou literaturu třicátých let a její vliv na domácí produkci. Pro mě osobně byl však naprosto klíčový a překvapující efekt průniku rezultátů jednotlivých autorských částí. Svébytnost našeho postupu byla dána právě koordinovaným mixem autorsky i tematicky různorodých postupů, reflektujících proměny dobové literární a umělecké produkce v co nejširších souvislostech. Co momentálně čtete večer před spaním? B: Knihu Summer of Love o hudbě, výtvarném umění a módě toho psychedelického léta lásky 1967. Tyhle výpravné knihy člověku usnout nedovolí, protože jejich náraz na hlavu by mohl být fatální. W: Pokud mi zbude síla a čas na to, abych si před spaním otevřel knížku, mám teď na nočním stolku Příběhy Corsa rosa, shrnující sto let cyklistického závoru Giro d’Italia. Ale to je vážně jen na pět minut před spaním.

Dějiny „nové“ moderny 3. Věk horizontál Cenu Bedřicha Hrozného za tvůrčí počin obdržela publikace Dějiny „nové“ moderny u příležitosti 670. výročí založení Univerzity Karlovy. Cenu každoročně uděluje rektor Univerzity Karlovy za excelentní původní výzkumné či umělecké dílo. Na tvorbě oceněné knihy se podílelo osm autorů. Členem pražského týmu byli také prof. Josef Vojvodík, doc. Libuše Heczková a doc. Jiří Brabec.


48 KNIHY FORUM 42

MOTOLKOMIX VÁM DÁ NÁVOD, JAK PŘEŽÍT STUDIUM MEDICÍNY Posbírat témata pro první knihu trvalo Adamu „Donaldu“ Kalinovi pět let, tedy jen o rok méně než celé studium medicíny. Proto její autor tvrdí, že vydání druhého dílu Motolkomixu ještě nějakou dobu potrvá. „Ano, mám ho v hlavě a tentokrát bude o praktické stránce medicíny,“ uzavírá Donald. TEXT Marcela Uhlíková FOTO Vladimír Šigut

Adam Kalina v úvodu našeho setkání přiznává, že na začátku rozhodně neměl představu o vydání knihy, která by mohla sloužit ostatním studentům. „Stalo se mi TO při učení na zkoušku z anatomie,“ vrací se k začátkům Motolkomixu jeho tvůrce a pokračuje: „Říkal jsem si, že je teda super, naučit se celého člověka nazpaměť. Ale chybělo mi tvoření vlastní hlavou.“ To Donalda přimělo k samostudiu grafického programu, ve kterém chtěl začít tvořit. Nutno podotknout, že již od začátku byl komiks vytvořen pro web. Jak Donald připouští, nikdy neměl ambice své tvorbě dělat reklamu a „tlačit“ ji do studentů. Naštěstí i v medicínských kruzích existuje něco jako šeptanda: „Kamarádi na komiks náhodou narazili, když zrovna v rámci zkouš-

MUDr. Adam Kalina před třemi lety ukončil studium medicíny na 2. LF UK, kde nyní pokračuje ve 4. ročníku postgraduálního studia. Je neurolog se zájmem o epileptochirurgii. Té se v rámci vyšetřování pacientů věnuje ve svém pracovním úvazku ve Fakultní nemocnici v Motole.


49 KNIHY FORUM 42

Motolkomix Komiks o studiu medicíny Kalina, Adam brožovaná, 112 str. ISBN 978-80-271-0845-9 doporučená cena: 245 Kč

kového období prokrastinovali,“ vzpomíná s úsměvem Donald. Jak se dále dozvídám, trvalo ještě poměrně dlouho, než si první příběhy Motolkomixu našli autorovi spolužáci z kruhu. „Utrpěný šok, to když si uvědomili, že jsou to vlastně oni, koho v příbězích zachycuji, vygradoval zjištěním, že jsem to já, kdo je kreslí,“ vrací se ke svému „prozrazení“ Donald. Chápu to tedy správně, že i ve vašem studiu bylo dost času na prokrastinaci? Ano. Myslím, že ve spoustě dílů komiksu je to znát. Tím, že jsem začal tvořit, jsem se malinko odlišil od ostatních mediků, nekoukal jsem tolik na seriály. Při studiu prokrastinují úplně všichni. Studenti s lepší morálkou třeba sportem. Tvoření komiksu je pro mě ale především relaxace. Vydrželo vám to osm let… Jsem docela disciplinovaný prokrastinátor. Přesný počet hodin strávených nad komiksem bych spočítal stěží. Vím, že první příběh jsem tvořil osm hodin. To proto, že jsem si potřeboval vytvořit pomyslnou šablonu na figurky, seznámit se do detailů s programem. A vlastně jsem neměl ucelenou představu, jak by vše mělo vypadat. Dnes jsem schopen každou kapitolu udělat do třiceti minut. Rodí se vám v hlavě stále nové příběhy, nebo jste zpomalil? Inspirace by samozřejmě byla, ale už nejsem student. Proto je to trošku složitější. Vidím to i z druhé strany. Spousta nápadů, které teď v hlavě nosím, je čistě neurologických a týkají se konkrétních pacientů. Všechno samozřejmě do komiksu dát nemohu. Proto vyzývám studenty a kolegy z jiných

oddělení, ať mi posílají náměty, které by se daly v pokračování Motolkomixu zpracovat. Bohužel, zatím moc neslyší… Trvá to už tři roky! Čím to, nic zajímavého neprožívají? Možná mají málo času, možná se trochu bojí, třeba jim schází kreativita. A dost možná nechápou, že po nich chci námět na komiks. Často čerpám z historek, které zaslechnu, a řeknu si – to je dobrý, to půjde do komiksu! Krásně mi ten příběh zapadne do tříobrázkového schématu, které se snažím dodržovat. Vyrostl jsem na komiksu o kocouru Garfieldovi, který vycházel v Právu, proto považuji stripy za tříobrázkovou záležitost. Ale i v mém komiksu najdete výjimky. Stal jste se díky Motolkomixu známějším? Klepou vám kolegové na rameno a projevují obdiv? Ano, asi dvakrát se mi to stalo. Vždy šlo o neznámého člověka, který mě oslovil někde na mejdanu. Takže žádná velká sláva! (Smích) A co kritika, byla? Jednou mi medik z nižšího ročníku zhruba po půlhodinové debatě sdělil, že se mu můj komiks vlastně vůbec nelíbí. Sám jsem nepochopil, co si z toho vzít, proč je jeho postoj takový. Jak jste na komiksu pracoval? Šlo o zpracovávání okamžitého nápadu? Vše jsem kreslil průběžně. Ano, dost často šlo o zpracování okamžitého nápadu. Zatím nejtěžší období v kreslení, které jsem měl, ale není v knize reflektováno, je období těsně po jejím vydání. Cítil jsem se několik

měsíců vyčerpaný a bez chuti a síly cokoli dalšího kreslit. Už je to za mnou, chuť se vrátila… Na závěr našeho setkání se nemohu nezeptat, zda se rýsuje druhá kniha Motolkomixu. „Věřím, že komiks bude na webu pokračovat dál. A až se nastřádá dost dílů, třeba jednou v budoucnu vyjde i druhá kniha,“ uzavírá Donald, za jehož přezdívkou rozhodně nehledejte spojitost se současným americkým prezidentem. Začali mu tak prý říkat kamarádi už na gymplu. V těch dobách se Adam Kalina věnoval historickému šermu: „Někde jsem prohlásil, že si v kostýmu a s těmi dlouhými chodidly, mám velikost bot 45, připadám jak kačer Donald. Slyšel to jeden ze šermířů a přezdívka byla na světě,“ prozrazuje na sebe těsně před tím, než se v motolské nemocnici rozloučíme. Slíbila jsem, že náš rozhovor doplním o poděkování těm, kteří Donaldovi s tvorbou pomáhali: V raném období to byl kamarád Bublafus, který stál za výukou základů programování. Jazykovou korekturu obstaraly Eliška Ebelová a Barbora „Brambora“ Vyhnánková, která navíc provedla velkou část grafické korektury. A speciální dík patří Dance Humlové, díky níž, jak Donald říká, se z Motolkomixu stal téměř oficiální fakultní zdroj. Samozřejmě by nic nešlo bez spolužáků, rodiny a především 2. lékařské fakulty, která vznik knihy finančně podpořila.


50 ALUMNI FORUM 42

STRACH NEMÁM, OBAVY O MISI ANO Česká republika se již řadu let zapojuje do záchranných a humanitárních akcí zaměřených na pomoc zemím zasaženým přírodními katastrofami. Jejich koordinaci má starosti absolvent matfyzu Petr Vodička, který nedávno jako expert vyrazil do Thajska. TEXT Lucie Kettnerová FOTO Luboš Wišniewski


51 ALUMNI FORUM 42

S kolegou jste se právě vrátili z Thajska, kde se sváděl zápas o záchranu dvanácti malých fotbalistů a jejich trenéra ze zatopené jeskyně. S jakým záměrem jste tam byli vysláni? Naším úkolem bylo nabídnout efektivní pomoc čerpadly, které má Hasičský záchranný sbor České republiky, a to od největších, která jsou schopna přečerpat patnáct set litrů za sekundu, až k malým, která sice čerpají jen patnáct litrů za sekundu, ale dokážou pracovat ve vodě hluboké jeden centimetr. Nakonec jsme s místními jednotkami řešili dva problémy – nejen jak vyčerpat vodu z místa vzdáleného jeden a půl kilometru od vstupu, ale také jak na takovou vzdálenost přivést dostatek elektrické energie, protože s délkou elektrického vedení dochází k takovým ztrátám, že je problém na konci čerpadlo „uživit“. Velké deseti- či patnácticentimetrové kabely, které by byly schopny takový výkon přivést, totiž nebylo možné jeskynními prostory protáhnout. Povedlo se vám dostat přímo k místu zásahu? Díky tomu, že jsme do Thajska vyrazili velmi brzy, tak ano. V pátek 6. července ráno jsem si na generálním ředitelství vyzvedl poslední informace a pokyny a hned jsme s kolegou Davidem Karešem jeli do Vídně na letiště, kde jsme využili přímý let do Bangkoku. Už čtyřiadvacet hodin poté, co jsem opustil generální ředitelství, jsme vstupovali do jeskyně. Seznámili jsme se v ní s aktuální situací a s našimi průvodci si řekli, co je potřebné a co reálné. David Kareš se pak vypravil ještě dál do nitra jeskyně a já jsem mezitím udělal obhlídku, jak a kam čerpají vodu a jaké používají elektrocentrály. Setkali jsme se také s guvernérem provincie Čchíengráj, který operaci velel. Po vyhodnocení situace jsme vše obratem konzultovali s Českou republikou a jako optimální se nám jevilo použití čerpadel s dosahem tři sta metrů. Thajským záchranářům jsme tedy dali nabídku, že jim do osmačtyřiceti hodin od zadání požadavku můžeme poskytnout patnáct takových čerpadel a k tomu deset až patnáct lidí na jejich obsluhu. Thajsko se ale nakonec rozhodlo českou nabídku nevyužít… Situace se velmi rychle změnila. Už večer bylo místo kolem jeskyně zakryto plachtami a začalo se se záchrannými pracemi. My jsme byli v kontaktu se zástupcem místního ministerstva vnitra, se kterým jsme se dohodli, že dokud nevytáhnou posledního chlapce, zůstaneme na místě. Thajsko totiž naši nabídku nepřijalo, ale ani neodmítlo. V neděli se povedlo vyvést první čtyři uvěz-

Byli jsme v kontaktu se zástupcem místního ministerstva vnitra, se kterým jsme se dohodli, že dokud nevytáhnou posledního chlapce, zůstaneme na místě. něné, pak do jeskyně nastoupila druhá parta potápěčů, která vynosila prázdné vzduchové lahve a dodala na určená místa zase plné, a proběhlo druhé a nakonec třetí kolo vyvádění. Teprve potom jsme se vrátili do Česka. Překvapilo vás, jak rychle nakonec padlo rozhodnutí o nutnosti evakuace? Toto rozhodnutí se dalo očekávat, neboť v jeskyni se vyskytl problém s nedostatkem kyslíku. Uvádělo se, že jeho hodnota v ovzduší klesla z jedenadvaceti procent na patnáct. Navíc se nezadržitelně blížil monzunový dé1šť, takže hrozilo, že na záchranné práce budou mít jen několik dní a pak voda na čtyři měsíce jeskyni opět zaplaví. Proto Thajci nechali co nejdéle z jeskyně odčerpávat vodu, aby hladina maximálně klesla, a naplno využili čtyřdenní okno, které se jim pro záchranu otevřelo. Pro evakuaci nakonec zvolili standardní metodu – chlapce uložili do plastových nosítek, stáhli je, aby se nemohli hýbat, nasadili jim celoobličejovou dýchací masku a pro jistotu jim dali nějaký přípravek proti úzkosti. V zatopených oblastech nejprve plul jeden potápěč, který nesl vzduchovou lahev pro sebe i pro chlapce, pak byla nosítka, která zezadu postrkával druhý potápěč.

předmětu základy techniky a odborné přípravy. Velmi mě inspiroval i můj spolužák Jirka, dnes prof. RNDr. Jiří Podolský, CSc., DSc. Proto jsem se rozhodl, že se stanu učitelem fyziky, a přihlásil se na obor fyzika a základy techniky. Fyziku, pedagogiku a psychologii jsem absolvoval na matfyzu a základy techniky probíhaly jeden den v týdnu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v ulici Magdalény Rettigové. Chodili jsme ale také na Třebešín do dílen průmyslové školy nebo suchdolských laboratoří. Pro další život to byl poměrně praktický obor, protože člověk získal základy jak stavařiny a strojírenství, tak třeba elektrotechniky.

Rozhodnutí k zahájení akce vydal guvernér oblasti, a jak později přiznal, počítal i s tím, že až pět chlapců záchranu nepřežije. Troufl by si takový příkaz dát někdo v Evropě nebo třeba ve Spojených státech? To si nedovolím odhadnout. Určitě to chtělo kus osobní statečnosti udělat takové rozhodnutí, navíc prognóza nebyla zrovna příznivá, takže mohli přijít o všechny chlapce. O vážnosti situace svědčí i fakt, že australskému lékaři, který v jeskyni chlapcům narkózu podával, byla dokonce raději udělena diplomatická imunita.

Do školství jste skutečně nastoupil? Nastoupil, a dokonce dřív, než jsem čekal. Ve čtvrtém ročníku jsem zaškobrtl při zkoušce z kvantové a statistické fyziky a musel si zopakovat ročník. Měl jsem tedy spoustu volného času. Manželka docenta Svobody, který učil na matfyzu, mi dala vědět, že na Gymnáziu Botičská hledají záskok za fyzikáře, a jestli bych tedy ten rok nechtěl využít učením. Nabídku jsem přijal, ve škole jsem po absolvování zůstal ještě dalších pět let a svou třídu dovedl k maturitě. Na tomto gymnáziu jsem prožil sametovou revoluci a po ní asi nejlepší léta ve školství. Události listopadu 1989 nás se studenty semkly a současně jsme se oboustranně respektovali. Pak jsem ale založil rodinu a dojíždění z Mladoboleslavska do Prahy mi přestalo vyhovovat. Začal jsem si hledat něco blíž, dal ve škole výpověď, ale dohodnuté zaměstnání nakonec nevyšlo, takže jsem zůstal bez práce. Díky rodinné tradici a kontaktům jsem nakonec získal místo u pražských hasičů. Tehdy jsem si říkal „na rok nebo dva, než si něco najdu“ – a už jsem u nich pětadvacet let.

K profesi záchranáře jste se dostal oklikou, původně jste vystudoval učitelský obor na matfyzu. Proč jste si vybral právě tuto školu? K přírodním vědám jsem vždy inklinoval, navíc mě hodně ovlivnil můj fyzikář na gymnáziu a také učitel nově zaváděného

U hasičů jste si prošel úplnými základy? Musel jsem, byl jsem, jak vždycky říkám, hasič prostý, vodou chlazený. Jako u Bati jsem se postupně vypracoval přes velitele družstva, zástupce velitele směny, ředitele odboru až na velitele čety, kterým jsem od roku 2005. →


54 ALUMNI FORUM 42

Díky rodinné tradici a kontaktům jsem nakonec získal místo u pražských hasičů. Tehdy jsem si říkal „na rok nebo dva, než si něco najdu“ – a už jsem u nich pětadvacet let. Jak vzdálená je práce hasiče od práce fyzika? Překvapivě k sobě mají hodně blízko. V hasičině se využije hydrodynamika a hydrostatika, potřebujete znát sdílení tepla i sálání a další fyzikální jevy. Třeba klasické hašení vodou je čistě fyzikální proces. Pokud vidíte při zásahu odtékat vodu, znamená to, že byla použita zbytečně. Uvedu konkrétní příklad. Když vezmu litr vody a ohřeju ho z 20 °C na teplotu varu, odeberu 334 kJ tepla. Když ale tuto vodu změním na páru, odeberu 2257 kJ tepla, což je téměř sedminásobně víc. Daleko lepší tedy je, aby se všechna voda, která na požářiště dorazí, odpařila, neboť odebere velké množství tepla. V tom je naším protivníkem povrchové napětí, které se snaží, aby kapky vody měly co nejmenší plochu povrchu. A povrchem je teplo sdíleno. Pro lepší ilustraci bude mít tato kapka objem 1 l a průměr 12 cm, v tu chvíli bude plocha jejího povrchu 0‚048 m2. Když ji rozbiju na 1000 kapek o objemu 1 ml, bude plocha jejich povrchů 0‚48 m2 a u 10 000 kapek o objemu 0‚1 ml bude plocha jejich povrchů 1 m2. S dalším zmenšováním velikosti kapek se celková plocha jejich povrchů zvětšuje, ale nastává problém, jak je dostat do pásma hoření. Malé kapky již mají malou hmotnost, a proto jim musíme pro překonání cesty, kde dochází k intenzivní výměně plynů, udělit vysokou rychlost, a tím i vysokou kinetickou energii. Tyto výpočty lze v praxi využít tak, že ve vodě použijeme takzvané smáčedlo, které sníží povrchové napětí vody a ta se snadněji rozpadne na malé kapky. Nebo vodu na malé kapky rozbije mechanicky třeba i moderní proudnice, případně se použije kaskádová proudnice, kdy jdou proudy proti sobě a vzájemně se rozbíjejí. Eventuálně se na rozprášení kapek využije vysoký tlak. V současné době se používají čerpadla, která běžně pracují s tlakem 4 MPa, a čerpadla zaměřená na hašení velmi vysokým tlakem 10 až 30 MPa.

Nejste jenom „klasický“ hasič, který se svým týmem zasahuje na území Prahy, ale také člen jednotky pro vyhledávání a záchranu osob ze zřícených budov. Jak jste se do ní dostal? V roce 1999, kdy došlo k silnému zemětřesení v Turecku, vyslala Česká republika po dlouhé době do zahraničí svůj záchranný tým. Já jsem dostal na starost sestavit druhý tým, který by vyrazil pozemní cestou posílit ten původní. Nakonec bylo rozhodnutí o vyslání druhého týmu po čtyřiadvaceti hodinách odvoláno, ovšem už jsem zůstal členem vznikajícího USAR týmu – Urban Search and Rescue –, který se zaměřuje na záchranu osob ve zřícených budovách v městském prostředí. Tento tým nezasahuje jen v zahraničí, ale v případě potřeby i v České republice. V Praze jsme pomáhali třeba po výbuchu v Divadelní ulici nebo po zřícení budovy v Soukenické, zapojovali jsme se i do záchranných prací při povodních v roce 2002.

práci USAR týmu počítá. Většina akcí trvá jen tři čtyři dny, v Nepálu jsme ale se zdravotnickým týmem nakonec zůstali měsíc.

Kdo tvoří USAR tým? Jeho členové vykonávají svou běžnou práci a v případě potřeby musejí být schopni v určitém časovém horizontu vyrazit ke specifickým úlohám. Z hasičů jde o kolegy specializující se na vyhledávání osob, kteří disponují seismickými detektory, a na vyprošťování osob. Týlaři mají na starosti sklady s vybavením od kuchyně a stanů až po elektrocentrály a rozbrušovací kotouče. Tým pak doplňují jednotlivci jako já. Vedle hasičů to jsou třeba kynologové, statici a samozřejmě zdravotníci.

Často působíte v zemích s rozdílnou kulturou. Jak jste na tyto odlišnosti připraveni? Záchranáři nemají výcvik jen ve své odbornosti, absolvují také školení v sociálních a kulturních rozdílech. Navíc před odjezdem do dané oblasti dostaneme vždy podrobnější informace o zemi, například jaké je v ní náboženství a jaká tam panují pravidla. V posledních letech jsme zasahovali zejména v islámských zemích, takže jsme museli respektovat, že ošetřovat ženu může jen lékař nebo žena. V Íránu se nám stalo, že jsme narazili na zasypaný korán. Spousta chudých lidí v Íránu vlastní jen koberec, lampu, na níž vaří, a právě korán. Proto bylo nemyslitelné nabrat ho lopatou a hodit na hromadu. Požádali jsme tedy místního muže, aby si přišel knihu ze sutin vyzvednout. V dané zemi se vždy chováme jako hosté a podle možností respektujeme místní zvyklosti. Naše ženy chodí v uniformě, ale na hlavě mají šátek.

Jak funguje nabídka české pomoci zahraničním příjemcům? O pomoc žádá daná země v případě dobrých bilaterálních vztahů přímo přes ambasádu, jinak běžně prostřednictvím Evropské unie přes Emergency Response Coordination Centre v Bruselu či třeba prostřednictvím NATO. O pomoci mimo Evropskou unii u nás rozhoduje ministr zahraničních věcí, který na to i uvolňuje peníze, v rámci EU má hlavní slovo ministr vnitra. O nákladech převyšujících pět milionů korun pak musí rozhodnout vláda. V jakém časovém horizontu musíte být připraveni vyrazit na cestu? Snaha záchranářů je vyrazit opravdu co nejdříve, protože šance na přežití pod rozvalinami po čtyřiadvaceti hodinách výrazně klesá. Zdravotníci, týmy na čerpání vody a další podpůrné týmy už pak mívají čas na odjezd delší, v horizontu několika dní. Proto mám zavazadlo, které obsahuje deset sad oblečení, na stanici připraveno permanentně. Právě deset dnů je doba, s níž se pro

O tom, kde budete působit, rozhoduje tým země, která vás pozvala. Můžete jejich pokynu neuposlechnout třeba kvůli bezpečnosti svých lidí? Bezpečnost mise se zvažuje už při vysílání týmu. Pokud by riziko bylo příliš vysoké, mise se vůbec neuskuteční. Třeba při zemětřesení na Haiti byly všechny týmy soustředěny na letiště, které bylo střeženo vojáky OSN. Do jedné oblasti se smělo jen ve dne a s ozbrojeným doprovodem, do druhé byl vstup záchranářům úplně zakázán. Česká republika se proto rozhodla svůj tým na ostrov nevyslat. Například Poláci tým vypravili, přistáli v Dominikánské republice a na místo se dopravili pozemní cestou. Začali pracovat v doprovodu „modrých přileb“, ovšem situace se nevyvíjela dobře, takže se z lokality raději stáhli.

Nepálci jsou sice chudí, ale spokojení. Pro ně nebyl problém jít kvůli zdravotnímu ošetření za námi dvanáct hodin a po ošetření chtěli jít hned zpátky, neměli žádné požadavky ani nároky.


55 ALUMNI FORUM 42

Ppor. Mgr. Petr Vodička vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu, učitelský obor v kombinaci fyzika – základy techniky. Od roku 1993 je zaměstnán u Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy, od roku 1999 působí v jednotce pro vyhledávání a záchranu osob ze zřícených budov (USAR), s níž absolvoval např. misi v Íránu (2003) či Nepálu (2015). Byl členem expertního týmu v Thajsku, který zprostředkoval nabídku české pomoci při záchraně chlapců z jeskynního komplexu.

Máte v týmu hodně žen? Ženy bývají zdravotnice nebo kynoložky, u hasičů z povahy práce zastoupeny nejsou. Jsme asi jednou z posledních výsep ryze mužského prostředí, neboť nemůžeme zajistit, že u nás zaměstnanec nebude manipulovat s břemeny těžšími, než je pro ženy povolená hmotnost, tedy patnáct kilogramů. Ženy ale mohou být samozřejmě na pozici styčného důstojníka, plánovače nebo team leadera. Která ze zahraničních misí byla zatím nejnáročnější? Z cest, jichž jsem se účastnil, byla nejnáročnější ta do Nepálu v roce 2015, a to zejména kvůli času, který jsme tam strávili. Navíc jsme na místě zažili i zemětřesení o síle 7‚2 stupně. Náročný byl i Írán, kde jsme sice byli jen tři dny, ale zato se tam v noci střílelo. Členové našeho týmu ovšem nebyli nikdy přímo ohroženi na životě.

Nastala někdy situace, kdy jste se opravdu bál? Fyzický strach nemám, spíš obavy, jestli misi úspěšně zvládneme, jestli bude hned na letišti správný kontakt a podaří se nám rychle zajistit přepravu na místo a podobně. Tady bych zdůraznil, že máme velkou podporu ministerstva zahraničních věcí, které je schopno na místě nasazení zajistit velmi dobrý servis. Například po zemětřesení v Nepálu v roce 2015 se několik zahraničních záchranných týmů vůbec nedostalo do země z důvodu nedostatečné kapacity letiště v Káthmándú. Ne všechny naše cesty jsou ale dramatické. Česká republika poskytuje i humanitární pomoc, kterou je nutno do dané země přepravit. Takto jsem jel třeba do Albánie, kam jsme vezli zdravotnické vybavení po požáru v továrně na munici, do Moldávie, již postihly povodně, do Bulharska nebo

do Řecka se prostřednictvím hasičů zase dopravovala pomoc pro uprchlíky… Jak člověka pobyt na misi v zemi, kde došlo k devastujícímu zemětřesení, ovlivní? Po tom, co jsem viděl v Nepálu, si člověk daleko víc uvědomí, jak důležitá je rodina oproti hmotným statkům. Nepálci jsou sice chudí, ale spokojení. Pro ně nebyl problém jít kvůli zdravotnímu ošetření za námi dvanáct hodin a po ošetření chtěli jít hned zpátky, neměli žádné požadavky ani nároky.


56 KRONIKA FORUM 42

Kronika

ČESTNÉ DOKTORÁTY UK OBDRŽELI FYZIK HEUER A ARCHEOLOG LEVY

Fyzik prof. Rolf-Dieter Heuer a archeolog prof. Thomas Evan Levy obdrželi ve Velké aule historické budovy Karolina čestnou vědeckou hodnost doctor honoris causa. Titul byl oběma vědcům udělen za jejich mimořádné celoživotní vědecké úspěchy a za významný přínos k rozvoji bádání ve spolupráci s Univerzitou Karlovou.

6. 4.


57 KRONIKA FORUM 42

7. 4. Univerzita Karlova otevřela své brány veřejnosti. Ještě před desátou hodinou ranní se před vstupem ze Železné ulice vytvořil téměř stometrový had zvědavců. Jednu z nejstarších evropských univerzit si nakonec přišlo prohlédnout celkem 2400 návštěvníků.

Zájem o prohlídku Karolina byl veliký


58 KRONIKA FORUM 42

Studentský Majáles na Univerzitě Karlově

1. 5.

První máj se na Univerzitě Karlově nesl v duchu zábavy a recese. Šestý ročník Studentského Majálesu začal tradičním studentským průvodem z Kampy na vnitřní dvorek Karolina, kde studenti svůj svátek oslavili v plné parádě – tancem, zpěvem a veselím, které trvalo do pozdních večerních hodin. Královnou letošního majálesu se stala Majda z Fakulty sociálních věd.

Po květnovém Majálesu 1948 byly studentské průvody přerušeny až do roku 1956, kdy jej vedl na koni Jánošíkovi student Zdeněk Jeřábek přestrojený za krále Maximiliána.


59 KRONIKA FORUM 42

VÝSTAVA 100 LET – 100 PŘEDMĚTŮ – 100 PŘÍBĚHŮ Nová výstava Univerzity Karlovy ke 100. výročí založení Československa představuje 100 předmětů, které propojují nejstarší českou univerzitu a český stát. Jejím kurátorem je Jakub Jareš (na fotografii nahoře u mikrofonu).

9. 5.


60 KRONIKA FORUM 42

Slunečná Zahradní slavnost Zahradní slavnost Klubu Alumni se letos opět uskutečnila ve Valdštejnské zahradě. Patronát nad slavnostní akcí převzal senátor prof. Václav Hampl, emeritní rektor Univerzity Karlovy.

27. 5.


61 KRONIKA FORUM 42

Jako první univerzita v České republice založila Univerzita Karlova dceřinou společnost, která pomůže přenést znalosti a nové technologie do praxe. „Univerzita Karlova se tímto krokem zařazuje po bok těch nejlepších univerzit na světě, jako jsou Oxford, Katolická univerzita v Lovani či Spolková vysoká technická škola v Curychu. Pevně doufám, že naše cesta bude inspirací i pro další vysoké školy v naší zemi,“ řekl rektor Tomáš Zima.

Charles University Innovations Prague

ŽENSKÉ OSMIVESLICE UK ZVÍTĚZILY V PRAŽSKÝCH PRIMÁTORKÁCH

27. 6. Univerzita Karlova dosáhla ve 105. Pražských Primátorkách skvělého úspěchu na kilometrové trati. Ženská posádka obsadila ve své kategorii první místo, posádka mužská získala místo druhé.

26. 6.


62 KRONIKA FORUM 42

Vracíme univerzitě historickou paměť

Objev tisíciletí. Tak lze nazvat znovunalezení dvou unikátních listin z roku 1347, které dokládají souhlas se založením vysokého učení v Praze. Univerzitě Karlově se povedlo získat je do svého vlastnictví. TEXT Lucie Kettnerová FOTO Vladimír Šigut


63 KRONIKA FORUM 42

Je začátek června a prorektor pro tvůrčí a ediční činnost Jan Royt zastupuje rektora Tomáše Zimu, který je na pracovní cestě v zahraničí. Z J&T Banky dostává univerzita upozornění, že se objevila středověká listina se souhlasem papeže Klimenta VI. k založení vysokého učení v Praze a její notářský opis, respektive instrument, a že tyto dokumenty jsou na prodej. Zpráva samozřejmě na univerzitě vyvolává velkou zvědavost. Závod s časem Banka sice disponovala expertizou z pera odborníka na staré listiny doktora Zdeňka Uhlíře z Národní knihovny, ovšem univerzita potřebuje mít stoprocentní jistotu, že pergameny jsou skutečně pravé, a tak o pomoc požádala profesora Ivana Hlaváčka, jednoho z největších evropských odborníků v oboru paleografie. „Hned po dovolené profesora Hlaváčka jsme se společně s Petrem Svobodným, ředitelem Archivu Univerzity Karlovy, vyrazili na dokumenty podívat,“ říká Jan Royt. Profesor Hlaváček oba pergameny včetně pečetí prozkoumal a prohlásil: „Jsou pravé.“ Vlastnit takové listiny by bylo pro univerzitu splněným snem, protože o svůj originál dokumentu přišla na konci druhé světové války, rozhodující ovšem byla cena. Naštěstí majitel pocházející z české šlechtické rodiny s částkou nelicitoval a požadoval obnos, který byl pro univerzitu akceptovatelný a byl i srovnatelný s jinými listinami kupovanými státními institucemi. „Peníze nešly ani z položky na výuku, ani na vědu, našli jsme jiné zdroje,“ upozorňuje profesor Royt. Bylo však nutné jednat poměrně rychle, protože informace o existenci písemností se dostala i k dalším zájemcům, kteří byli ochotni sjednanou sumu výrazně přeplatit. „Chtěli jsme zabránit spekulacím, že listinu koupí někdo jiný a za pár let ji bude univerzitě nabízet za výrazně vyšší cenu,“ vysvětluje prorektor a dodává, že za velmi korektní způsob zprostředkování koupě ocení univerzita Karlu Ašerovou z J&T Banky udělením medaile.

Kam zmizely listiny a insignie Originální papežský souhlas vytvořený pro pražské učení spolu se zakládací listinou, matrikami, dalšími dokumenty a insigniemi zmizel na konci války. Podle pamětníků odvezli nacisté z univerzity vlakem asi pět beden různých historických dokumentů a předmětů. Jejich stopa končí na plzeňském nádraží, které bylo zasaženo bombardováním amerických letadel. „Po celou dobu se nic z toho neobjevilo, takže buď je vše důkladně skryto, nebo to bylo při bombardování opravdu zničeno,“ vysvětluje profesor Jan Royt.

Už za tři týdny od získání první informace se podepisovala kupní smlouva a dokumenty směřovaly do trezoru Archivu UK. Originál papežského souhlasu je ve vynikajícím stavu, instrument byl častějším používáním mírně poškozen, takže bude nutná jeho restaurace. „Získat tuto listinu jsme považovali za naši morální povinnost i s ohledem na další generace. Vracíme tím univerzitě historickou paměť. Dokument k univerzitě prostě patří, neboť papež v něm dává souhlas, že tituly z pražského učení budou platit po celé Evropě, a uděluje jí další privilegia.“ Listiny budou veřejnosti představeny spolu s insig­ niemi a pečetí od 15. do 18. prosince v prostorách Karolina. Navíc se vedle nově získaných dokumentů vystaví i originál zakládací listiny univerzity z vlastnictví pražského arcibiskupství, budou-li jednání o zápůjčce úspěšná. Jak to vlastně bylo Papežské listiny byly vydány dvě, stejně jako listiny zakládací. Jedna byla vytvořena pro univerzitu, druhá pro arcibiskupa pražského. „Zajímavé je, že listina pro arcibiskupa je ve slavnostnějším provedení,“ podotýká profesor Royt. Druhý získaný dokument je notářský instrument z 30. června 1347 s opisem papežské listiny a výčtem svědků stvrzujících autentičnost opisu. Díky němu nemusel být při jednáních používán originál, aby nedocházelo k jeho poškození. Kdy a jak zmizely písemnosti původně uložené v pražské kapitule, se zatím neví, v inventáři z 19. století však zapsány nejsou. Do soukromých rukou se tak pravděpodobně dostaly v 16. či 17. století. „Můžeme se domnívat, že k tomu došlo na počátku třicetileté války po svržení místodržících a zvolení Fridricha Falckého českým králem. V té době zde působili kalvíni a některý z katolíků se pravděpodobně rozhodl listinu zachránit, vzal ji k sobě do úschovy a v rodě už zůstala,“ popisuje možný scénář prorektor.


64 PERSONÁLIE FORUM 42

Cena Antonia Zampolliho pro prof. Evu Hajičovou TEXT MFF UK, Marcela Uhlíková FOTO Vladimír Šigut

Profesorka Eva Hajičová z Ústavu formální a aplikované lingvistiky MFF UK obdržela prestižní cenu za celoživotní přínos v oblastech formální a počítačové lingvistiky. Pod jejím vedením vznikl koncept unikátního projektu Pražského závislostního korpusu zúročující výsledky desítek let teoretických studií klasické a formální lingvistiky. Antonio Zampolli Prize je udělována jednou za dva roky vždy jednomu evropskému nebo světovému vědci za významný přínos v oblasti vytváření a vyhodnocování jazykových dat. Uděluje ji mezinárodní společnost European Language Resources Association. Profesorka Hajičová je tak po Fredericku Jelinekovi, čestném doktorovi Univerzity Karlovy, druhým nositelem této ceny z UK. Předchozí nositelé byli z význačných světových univerzit, například z Carnegieho–Mellonových univerzity, Kalifornské univerzity v Berkeley, Princetonské univerzity, Pensylvánské univerzity, Oxfordské univerzity a dalších. Eva Hajičová v rozhovoru pro iForum mimo jiné odpověděla na otázku: Jaký je váš názor na explicitu v běžném životě, nemůže být trošku nudná? „Vůbec ne. Nikdy, ani ve vědě, natož exaktní, nemůžeme úplně předvídat, být úplně přesní, vždycky někde

něco přebývá nebo se něčeho nedostává. Výzvou je podívat se pod povrch. Ráda cituji příklad jednoho bývalého kolegy, dnes již zemřelého, na němž ukazoval, kolik významů může být skryto v jednoduché větě Chytá tlouště na višni: Kdo chytá? Jednoho tlouště, nebo víc? Višeň je strom, nebo jeho plod? Na višni je ten, kdo chytá, nebo je na ní tloušť? Když se odpovědi na tyto a další podobné otázky zkombinují, dojdeme k počtu přes dvě stě. Zdá se vám to nudné? To není jen hříčka. Když budeme například stát před úkolem takovou větu přeložit do jiného jazyka, musíme na řadu uvedených otázek umět odpovědět. V běžném životě si člověk na tyto otázky odpoví bez velkého přemýšlení nebo si je ani klást nemusí a větě rozumí, ale počítači musíme alespoň napovědět.“


UNIVERZITA A REPUBLIKA

100 100 100 LET

PŘEDMĚTŮ

PŘÍBĚHŮ VÝSTAVA V KAROLINU 10. 5. — 1. 9. 2018 EXHIBITION CZECHOSLOVAKIA IN 100 OBJECTS HISTORY OF THE UNIVERSITY AND THE REPUBLIC | 1918—2018 VSTUP VOLNÝ | FREE ENTRY

560x880_vizual_predmety-OPRAVA.indd 1

08.05.18 10:20


www.cuni.cz

Forum CZ 42 2018  
Forum CZ 42 2018  
Advertisement