Page 1

Obálka

CMYK

Katalog výstavy Vlastivědné muzeum v Olomouci

Katalog v˘stavy Jaroslava Kunzfeldová Xenie Sofková Veronika Sovková

Žena, žena … Îivot mû‰Èanské Ïeny v 19. a na poãátku 20. století

Vlastivûdné muzeum v Olomouci 2003

Návrh obálky: Ludvík Buryšek 1

7.6.2004, 7:31:25


Autoři výstavy

Scénář: Mgr. Jaroslava Kunzfeldová Mgr. Xenie Sofková Mgr. Veronika Sovková

Architektonické a výtvarné řešení: Ludvík Buryšek

Fotografie: Pavel Rozsíval

Příprava: Dagmar Havlíčková, Jindřiška Opluštilová, Milan Stecker, Otakar Ruček (konzervátorská dílna VMO) Petr Šubčík, Eva Chyťová (odd. propagace VMO)

Výstava byla připravena ve spolupráci s Regionálním muzeem ve Vysokém Mýtě, Muzeem Komenského v Přerově a Muzeem Novojičínska v Novém Jičíně. Instalace výstavy Žena, žena … ve Vlastivědném muzeu v Olomouci

Úvod

Žena, žena . .

Život měšťanské ženy v 19. a na počátku 20. století

Vlastivědné muzeum v Olomouci Olomouc 2003

Výstava byla vybrána jako veřejná zakázka k získání podpory Olomouckého kraje v rámci Operačního programu Olomouckého kraje 2003 Opatření č. 11 pro realizaci kulturní akce mimo město Olomouc, a to ve Vlastivědném muzeu Jesenicka v Jeseníku (únor–březen 2004), v Městském muzeu a galerii v Hranicích (červen–září 2004) a v Městském muzeu – Městském kulturním středisku v Kojetíně (říjen–listopad 2004). V rámci výše zmíněného programu podpory byla poskytnuta finanční dotace na vydání tohoto katalogu.

Po celé 19. století bývaly ženy vůči mužům ve většině případů ve velmi submisivním postavení a svůj život manželovi podřizovaly. Na jejich city, touhy či ambice nebyl bráván příliš velký zřetel. „…intimní stránka manželského soužití nebyla dlouho považována za příliš důležitou. Tak jako v řadě dalších ohledů, i zde byla žena povinna vyhovět svému manželovi. Muž zastupoval rodinu navenek, platil daně, disponoval penězi, určoval rámcově rodinný rozpočet, rozhodoval o osudu manželky a dětí. Manžel měl doma všechny pravomoci „šéfa“, vyžadoval absolutní podřízenost a poslušnost, navíc vlídné chování, péči, úctu a lásku. K tomu ho opravňovala nejen jeho role živitele rodiny, ale i vyšší vzdělání, větší společenský rozhled. Pro manželku platila závazná pravidla chování. Měla být něžná, zdrženlivá a stydlivá, upravená, ale nikoli marnivá

či fintivá, schopná respektovat „libůstky“ svého muže, zajistit útulné prostředí domova, za žádných okolností se nesměla protivit svému údělu, ale ani si na něj komukoli stěžovat… Ženy středních vrstev sledovaly společenské a kulturní dění, byly mecenáškami, filantropkami, dokázaly svého manžela ve společnosti skvěle reprezentovat. Nezbytným předpokladem takového chování bylo přiměřené materiální zajištění rodiny a existence osob, které vykonávaly namáhavou či stereotypní práci v domácnosti a pomáhaly s péčí o malé děti. Představa dominantní ženy byla nemyslitelná. Pokud by snad muži scházela energie nezbytná k zvládnutí role hlavy rodiny, „nechť zůstane bezžencem nebo ať jde do kláštera, aby se nestal směšným před světem…“, radily příručky společenského chování. Přesto nesporně existovaly ženy, které nadvládu muže v rodině odmítaly, ale nebylo jich mnoho…“ Lenderová, Milena: K hříchu i k motlitbě 5


Dětský pokoj Narození děťátka bylo vždy velkou událostí a to i tehdy, když se narodila holčička. Pokud bylo dítě očekávané nebo dokonce vymodlené a vše proběhlo v pořádku, rodiče a celá široká rodina byli šťastní. V průběhu 19. století se dítě stává středem pozornosti v rodině i ve společnosti. Společnost si začíná více uvědomovat specifičnost dětského světa, jeho potřeby a požadavky. Dítě přestává být jen nedokonalým a nehotovým dospělým a hned od začátku se stává velmi důležitým členem společnosti. Před touto změnou v pohledu na dítě, která nastává, jak již bylo řečeno v 19. století, považovali naši předkové za skutečné dětství jen období zhruba do 7 let dítěte /latinsky infantia/, tedy do doby výměny zubů a dokončení vývoje řeči. Se staršími dětmi bylo již nakládáno jako s dospělými. Již několik měsíců před narozením dítěte se připravovala celá rodina. Chystala se výbavička, hledalo se jméno pro dítě a bylo nutno zařídit dítěti jeho prostor – kolébku nebo postýlku, vaničku, kočárek a další věci potřebné ke spokojenému životu nového človíčka. Vlastní péče o kojence byla vždy doménou žen a muži neměli ani zájem do tohoto světa pronikat. S porodem se pojily různé zvyky a pověry. Důležitou pro další život dítěte byla první koupel. Vázalo se k ní mnoho významů. Měla očistit tělo, ale i duši od prvotního hříchu. V některých částech Čech se do vaničky vkládaly mince, aby mělo dítě v životě dostatek. Voda z koupele chlapce se vylévala na trávu, aby rostl a vodou z koupele děvčete se zalévala jabloň, aby dívka rostla do krásy. Křest dítěte z důvodu vysoké kojenecké úmrtnosti se konal co nejdříve. Kmotrem býval někdo z příbuzenstva nebo významný občan dané lokality. Pokud dítě osiřelo, kmotr dohlížel na jeho další výchovu, byl vlastně pro dítě i rodiče jakousi pojistkou. Kojenec byl uložen do kolébky, od poloviny 19. století se začínaly objevovat dětské postýlky. Ještě do 20. století bylo dítě pevně staženo povijanem v peřince, „aby se narovnaly a zesílily končetiny“. V průběhu růstu se postupně toto stažení uvolňovalo. Dětské prádlo se šilo ze staršího dobře sepraného prádla dospělých, aby bylo měkké a dědilo se od dí6

Nejen drahé hračky pro děti bohatých rodičů, ale i levné hračky vyráběné hromadně z horších materiálů mají své kouzlo.

těte k dítěti po celém příbuzenstvu. V 19. století se také stala samozřejmostí každodenní koupel a časté přebalování dítěte a od poloviny století bylo děťátko vyváženo na procházku v kočárku. Větší batolata byla bez ohledu na pohlaví oblékána stejně do sukénky a chlapcům se nestříhaly vlásky do čtyř let. Starší děti byly v minulosti oblékány jako dospělí, až v 19. století se začal objevovat specifický dětský oděv. V českých zemích bylo dítě zhruba rok kojeno a už od půl roku bylo postupně přivykáno na odstavení. K dokrmování se používalo ředěné kravské mléko a obilné kaše. Používaly se láhve s kostěnou nebo slonovinovou savičkou, gumový dudlík se rozšířil do Evropy z USA až po roce 1870. Odstavení bylo pro kojence velmi nebezpečné, způsobovalo zažívací obtíže, které jej ohrožovaly i na životě. Proto se dětskou stravou zabývali lékaři i obchodníci. Ve 2. polovině 19. století např. vznikla dodnes existující švýcarská firma Nestlé, která vyráběla dětské kaše, mléčné směsi a čokoládu. Platila zásada, že „tlusté dítě je zdravé dítě“. K dětem neodmyslitelně patří hračky. Ty se v 19. století začaly vyrábět průmyslově a prodávat v obchodních domech. K holčičím hračkám patřily pochopitelně panenky, které sloužily k hraní i výchově holčiček k mateřství a vedení domácnosti.

Pokojíčky pro panenky, začátek 20. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

Dřevěný dům a hospodářská stavení, kolem roku 1880, Kroměřížsko, Vlastivědné muzeum Olomouc

Dětské prádélko z konce 19. století, Regionální muzeum Vysoké Mýto

Kolébka z ohýbaného dřeva, konec 19. – začátek 20. století, Morava, Vlastivědné muzeum Olomouc. Kolébky se v katalogu výrobků firmy Thonet poprvé objevily v 80. letech 19. století a nejširší sortiment byl nabízen kolem roku 1911.

I malá slečna se musela líbit a příprava výbavičky pro očekávané miminko byla záležitostí celé širší rodiny a přítelkyň, vždyť ušít a uplést ručně košilky, kabátky a další potřebné oblečení nebylo jednoduché. V 19. století, které se vyznačuje změnou pohledu na dítě se zaměřením pozornosti na jeho potřeby, se pochopitelně rozvinul i hračkářský průmysl. Druhou polovinu století je možno označit za zlatý věk hraček.

Panenka, začátek 20. století, Německo, Vlastivědné muzeum Olomouc 7


Panenkám se muselo navařit... Nádobíčko patřilo k nejoblíbenějším hračkám děvčátek. Vlastivědné muzeum Olomouc Kočárek z konce 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc Dětské kočárky se ojediněle objevily již v 18. století v Anglii, ale rozšířily se až v druhé polovině století 19., a to jen v městském prostředí.

Malba na porcelánu, polovina 19. století, Vídeň, Vlastivědné muzeum Olomouc Kočárky pro panenky ze začátku 20. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

Dítě ve své nevinnosti a roztomilosti a dětská tématika vůbec lákala mnohé výtvarné umělce.

Školní koutek Sotva děvčátko trochu povyrostlo, začalo být vzděláváno, i když na vzdělání dívek nebyl kladen takový důraz jako na vzdělání chlapecké. Ale přesto bylo potřeba, aby se dívky naučily číst, psát a počítat. Pro domácí přípravu do školy měly děti v majetnějších rodinách vymezený také svůj koutek. Škola byla pro děti první příležitostí poznat nové prostředí a ověřit si svou schopnost v něm obstát. 8

Do šesti let věku byla velká většina dětí vychovávána doma. Ale pro potřeby rodin, které z různých důvodů nemohly děti vychovávat, byly zřizovány opatrovny, kterým se říkalo dětské zahrádky. O jejich rozvoj se hojnou měrou zasloužila Marie Palacká-Riegrová, která stála u zrodu českých opatroven pro děti chudých matek, které si musely vydělávat na živobytí. V Praze v době kolem poloviny 19. století existovaly již německé školky pro děti matek ze středních vrstev, které se staraly o děti dvě až tři hodiny denně, aby si mohly jejich matky odpočinout. Ale ať již české nebo německé, v dětských zahrádkách se děti neučily číst, psát a počítat, ale učily se písničky, říkanky a hrály si. Byly to domácí podniky vedené hlavně vdovami a neprovdanými slečnami. Děti se zde také učily pěknému chování a měly velmi usnadněný vstup do vlastní školy. Už od dob Marie Terezie byla školní docházka mezi šestým a dvanáctým rokem povinná. Školu navštěvovalo až 97 % všech školou povinných dětí. Poměrně dobrá návštěvnost však často nepřinášela vždy dobré výsledky. Učitelé měli ve třídách 130 až 150 dětí různého věku. Situace se začala měnit až přibližně od 30. let. 19. století, kdy u nás působila celá řada pokrokových učitelů majících zájem situaci ve školství změnit. Původní TRIVIUM, což bylo čtení, psaní, počítání a náboženství, se rozšiřuje o výuku kapitol z dějepisu, zeměpisu, zdravovědy, zpěvu. Hlavní pozornost byla věnována mateřskému jazyku, ale i dalším oborům, které mohly být dětem ku prospěchu, např. novým způsobům hospodaření. Pro děti, které ukončily šestiletou povinnou školní docházku se organizovaly nedělní školy. Učitelé zakládali sbírky rostlin a živočichů, školní knihovny a vedli různé dětské kroužky, hlavně pěvecké a hudební. V roce 1869 byl vydán Říšský školní zákon, který platil v našich zemích až do roku 1948. Zřizoval povinné obecné a měšťanské školy. Docházka byla osmiletá, rozšířil se učební program. Mimo dřívější předměty se povinně vyučoval dějepis, zeměpis, přírodopis a přírodozpyt, což byly základy fyziky a chemie, ale i tělocvik a na dívčích školách základy vedení domácnosti a ruční práce. Koncem 19. století se zvětšila nabídka školních a didaktických pomůcek, na jejichž tvorbě se většinou podíleli sami zkušenější pedagogové. Již dříve byly používány nástěnné školní obrazy (k nejznámějším patřily názorné školní obrazy vydá-

vané K.S. Amerlingem), ke kterým se přidávaly např. funkční modely různých přístrojů a strojů, magnetické hračky, anatomické modely, přístroje k promítání fotografií, nástěnné mapy a globy, barevné křídy a další pomůcky. Zajímavá kolekce učebních pomůcek se objevila i na Všeobecné zemské výstavě v Praze v roce 1891 a na Národopisné výstavě v roce 1895. V Olomouci byla veřejná česká obecná a měšťanská škola zřízena až v roce 1884/5. Do té doby byly obecné školy pouze německé a v češtině vyučovala pouze soukromá česká obecná škola matiční, založená Maticí školskou již v roce 1873. První veřejná česká obecná škola v Olomouci sídlila v tmavé budově v Purkrabské ulici až do 1. světové války, kdy měla již 600 žáků.

Školní lavice se v průběhu 18. – 19. století změnila jen málo. Tato pochází z konce 19. století, Městské – hornické muzeum Zlaté Hory

Školní obraz je charakteristická učební pomůcka hromadného vyučování a jeho počátky můžeme vystopovat již v dílech J. A. Komenského, Vlastivědné muzeum Olomouc 9


Slabikáře, početnice, penály a brka, ale i břidlicové tabulky s křídami patřily k základnímu vybavení každého malého školáka i školačky ve 2. polovině 19. století. Vlastivědné muzeum Olomouc

Uvedení do společnosti a sňatek Sňatek nebýval po dlouhou dobu záležitostí vzájemných citů, ale majetkového a společenského postavení budoucích partnerů a s tím souvisejících předem dohodnutých úmluv. Podstatu manželství vystihovalo rčení „láska se časem dostaví“, kterým bývaly uplakané nevěsty často uklidňovány. Sice již od počátku 19. století se začaly sporadicky objevovat výjimky v podobě manželství uzavřených z lásky a ještě markantněji se v tomto ohledu situace začala zlepšovat od 80. let 19. století, nicméně k definitivnímu zlomu došlo až po 1. světové válce. 10

Kroky vedoucí k uzavření sňatku se řídily nepsanými, leč pevně danými pravidly: prvním krokem bylo vyhlédnutí vhodného partnera, následovalo požádání o ruku budoucí nevěsty, dále zásnuby, ohlášky a konečně samotná svatba. Při volbě budoucího ženicha mívali po celé 19. století téměř vždy rozhodující slovo rodiče, kteří nezřídka využívali služeb dohazovače či dohazovačky. Od 2. poloviny 19. století s rozmachem společenského života přibývalo možností seznámení. Nejčastějším místem vzájemného setkávání budoucích manželů však zůstávaly bály. Dokonce se konaly i tzv. „kinderbály“ určené sice dětem, ovšem využívané zejména jejich rodiči k vyhlédnutí potencionální vhodné partie pro svou ratolest. Další možnosti k seznámení skýtaly vedle bálů i plesy, věnečky, koncerty, promenády, … S rozmachem sportovních aktivit (zejm. bruslení, projížďky na bicyklech, tenis) na sklonku 19. století bylo možné poznat budoucího partnera i zde. Lhůta, která měla uplynout od uvedení dívky do společnosti po svatbu, sice nebyla jasně dána, nicméně matky se snažily vybrat vhodného ženicha během druhé nebo třetí společenské sezóny své dcery. Pokud již došlo k seznámení dvou mladých lidí, bývala v jejich společnosti naprostou nutností přítomnost dívčiny gardedámy, která pár doprovázela. Ta se držela několik metrů za dvojicí, aby ji nerušila v konverzaci. Při výběru vhodného protějšku bylo třeba zohlednit několik významných skutečností, především příslušnost k určité sociální skupině. Pokud toto pravidlo bývalo porušováno, pak zejména ze strany mužů, kteří si občas vzali nevěstu z nižší sociální skupiny, zato však náležitě bohatou. Ale zámožné měšťky zůstávaly často raději neprovdány, než by klesly na společenském žebříčku sňatkem s nerovným partnerem. Tato varianta však bývala jejich noční můrou, a proto k nalezení ženicha upíraly velké snahy i naděje. Nestalo-li se tak, stávaly se sociální i finanční přítěží svých mužských příbuzných. Často býval vhodný ženich vybírán i podle jeho profese – dívka se často vdávala za člověka stejného povolání jako vykonával její otec. Toto bylo typické zejména v rodinách právníků a lékařů. Rozhodujícím činitelem ohledně „žádanosti“ nevěsty pak byla bezesporu výše jejího věna.

Cestovní krabice na klobouky, počátek 20. století, Vlastivědné muzeum Olomouc Součástí dámského oblečení 19. i počátku 20. století býval klobouk. Nezbytným zavazadlem na cestách proto bývala i zavazadla pro klobouky.

Dámská vyšívaná halenka se sukní, konec 19. století, Regionální muzeum Vysoké Mýto

Dámské vycházkové šaty, 2. polovina 19. století, Regionální muzeum Vysoké Mýto Promenády bývaly samozřejmou součástí měšťanského života. Pro ženy a dívky plnily funkci jakýchsi módních přehlídek, oblečení dam i mužů svědčilo o jejich společenském postavení.

Dámský korzet s podvazky, 1. třetina 20. století, Regionální muzeum Vysoké Mýto Aby dámská postava vykazovala náležité tvary a pas byl štíhlý, nosily ženy pod šaty pevně stažené korzety. Ve 20. století se začaly používat i podvazky. 11


Jak se vhodně šatit, oblékat a jinak krášlit nabádaly dívky různé rady v časopisech a podobných příručkách. V „Rodinném štěstí“ stála tato rada:

Šperkovnice, intarzované dřevo, konec 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

„Jak se odívati s vkusem a vybraně: Touha po hezkém zevnějšku není ještě marnivostí a rozmařilostí. Dobře volený úbor zvyšuje nejen krásu ženy, ale může zakrýt i nedostatky. Vůdčí hvězdou zůstaniž jednoduchost. Přehnaný lesk zastiňuje pěknou postavu, však šerednost činí ještě mnohem nápadnější! Přehnané zdobení činí dojem mrhání, nerozumu, marnivosti či vypínavosti. Nádherou šatů nezíská se upřímně srdce muže!“

Dále několik tuctů punčoch, mnoho sukní, neboť se nosily ke každému oblečení, a to i v několika vrstvách, ubrusy, atd. Velkou pomocí při přípravě výbavy se stal šicí stroj, který se v Praze objevil poprvé r. 1863. Ač bylo jeho pořízení nákladné, již během 80. let 19. století se stal součástí mnohých domácností. Následovaly další technické vymoženosti usnadňující dívkám přípravu jejich výbavy a posléze její údržbu: žehlící a prací stroje apod.

Pořizování výbavy

Dámské kabelky, konec 19. a počátek 20. století, Vlastivědné muzeum Olomouc Dámské kabelky bývaly vesměs drobné, často zdobené výšivkou či barevnými korálky. Nezřídka byl jako materiál použit i kov.

Schránka na šití, konec 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc 12

O atraktivnosti budoucí nevěsty v 19. století většinou nerozhodoval vzhled či její povahové vlastnosti, ale výše věna. To se skládalo jednak z majetku movitého i nemovitého a finanční hotovosti, jednak z výbavy. Zatímco o první tři složky věna se jí postaral většinou její otec, o výbavu se starala dívka sama s pomocí svých ženských příbuzných. Příprava výbavy bývala nejen finančně, ale i časově velmi náročná. Podílela se na ní samotná nevěsta, její matka, sestry, služebnictvo i příbuzné. Na vzhledu výbavy stejně tak jako na materiálech, které se při ní používaly, velmi záleželo, neboť čím zdobněji a propracovaněji byla ušita, tím lépe svědčila o dobrém postavení své majitelky. Vlastnictví osobního prádla bývalo současně i společenskou vizitkou, neboť nevěsty z chudších rodin si je nemohly téměř po celé 19. století dovolit, nicméně u dívek z dobře situovaných měšťanských rodin se objevovalo téměř vždy. Inspiraci při tvoření výbavy hledaly dívky i jejich příbuzné na stránkách tehdejších časopisů pro ženy, kde tato problematika bývala s oblibou řešena a navíc doplněna detailními popisy ručních prací, střihy i nákresy. Dle nepsaných pravidel měla mít nevěsta z „dobré“ měšťanské rodiny ve výbavě tyto náležitosti: – půl tuctu cích ( na 12 postelí ) – 1 tucet denních košil obyčejných – 2 tucty košil bohatě zdobených – 2 tucty nočních kabátků, rovněž zdobených – 1 tucet spodků šifónových – půl tuctu spodků barchetových

Šicí stoleček, 2. polovina 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc Šlapací šicí stroj, konec 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc Šicí stroj se stal od 60. let 19. století velkým pomocníkem při pořizování výbavy. Budoucí nevěstě s ní pomáhala nejen matka a sestry, ale i další příbuzné. Nejrozšířenějším typem byl stroj šlapací, později pak elektrický.

Želízková žehlička z litiny, 2. polovina 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc Při žehlení prádla se v 19. století používalo několik typů žehliček.

Schránka na šití se zabudovaným hracím strojkem, 2. polovina 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc 13


Dámský noční čepec, spodní košile a spodky, konec 19. století, Regionální muzeum Vysoké Mýto

19. století znovuobjevilo kult těla a prospěšnost tělesného cvičení pro fyzické a duševní zdraví. Byly to zejména matky, které dbaly na dostatečný pobyt svých dětí na vzduchu. Za vhodný pohyb pro dívky byla doporučována chůze a dlouhé vycházky, tanec, pokud se neprotahoval do pozdních nočních hodin a rovněž koupel. K tomu účelu se budovaly na řekách plovárny. Ze zimních sportů pro dívky bylo uznáno i klouzání, k němuž se ve 2. polovině 19. století přidalo bruslení. Významným mezníkem nejen ženského sportu bylo založení Sokola v roce 1862. Z Tyršova podnětu byl 29. listopadu 1869 založen Tělocvičný spolek paní a dívek pražských. První starostkou byla Žofie Podlipská, vedoucí cvičitelkou až do roku 1896 Tyršova žákyně Klemeňa Hanušová, přední průkopnice ženského tělocviku u nás. Sokolská cvičení navštěvovaly ženy, dívky, ale i malá děvčátka. Tělovýchova budila zpočátku u části veřejnosti nevoli, připraví prý dívky o jejich přirozený půvab a stanou se z nich mužatky. Ženy se ale díky autoritě Sokola postupně prosadily v řadě sportů – turistice, lyžování, cyklistice a byly to také sport a tělovýchova, které významným způsobem ovlivnily postavení ženy ve společnosti.

V 90. letech 19. století, když vysoké kolo vystřídal „rover“, se ženám otevřela cyklistika. Průkopníci cyklistiky a výrobci bicyklů upozorňovali na podobnost šlapání na kole a neškodného šlapání na šicím stroji, otřesy při jízdě na bicyklu byly přirovnávány k otřesům při jízdě na koni. Ke konci 19. století se stal běžnou zábavou žen z vyšších vrstev společnosti také tenis. Ženy se objevily na svazích hor počátkem 20. století.

Brusle, konec 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc V 70. letech 19. století měla řada měst v Čechách a na Moravě kluziště, která většinou vznikala na řece, rybníce či zaplavené louce. Kromě radosti z pohybu se kluziště stávala jakýmsi společenským korzem mladých lidí.

Noční kabátky či košile stejně jako noční čepce a spodky bývaly samozřejmou součástí výbavy, kterou si nevěsta sama s pomocí ženských příbuzných pořizovala.

Ženské sportování „Při každém cvičení, každém vdechnutí, ať ráno nebo večer, myslete vždy na to, že mladými jste a mladými zůstanete!“

Jízdní kolo, 20. léta 20. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

Žákyně Vesny, Vyšší odborné školy dívčí v Brně, tělocvik v zahradách, reprofoto 14

Zobrazený typ kola pochází z roku 1895, plakát, Uměleckoprůmyslové muzeum Praha, reprofoto

Lyže s hůlkami, 20. – 30. léta 20. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

Jízdní kolo způsobilo revoluci v ženské módě. Sukně se ukázala pro jízdu na kole nevhodná a tehdy se objevila nová součást ženského oblečení – kalhoty, řečené „dámské spodky“. 15


1866 1870 1890 1897

Vesna, Vyšší odborná škola dívčí v Brně – hodina šití, reprofoto

Dívčí vzdělávání „Dejte svým děvčatům řádné vychování, učte je dobře vařit… Učte je práti, žehliti, punčochy spravovati, vlastní jejich šaty a řádnou košili ušíti… Učte je chleba péci a jakost másla znáti. Učte je nakupovati, smlouvati a dobře počítati… učte je, můžete-li hudbě a umění, ale pamatujte, že to jsou věci vedlejší. Učte je, že žena není na bálech a v divadlech ve svém povolání, ale že má býti ona dobrým andělem domácnosti.“ Pedagogické pokyny, 1875 Vzdělávání žen bylo až do 19. století v Evropě okrajovou záležitostí. Většina rodičů považovala za zbytečné vzdělávat dívky v něčem jiném než v dovednostech potřebných k vedení domácnosti, péči o rodinu a výchově dětí. Po obecné škole zůstávala většina dívek doma nebo navštěvovaly soukromé kurzy, kde se učily ručním pracím a vedení domácnosti. Bohatší rodiny posílaly své dcery často do zahraničních pensionátů nebo klášterních škol. Ženské školství naráželo až do konce vlády Františka Josefa I. na mnohé překážky, ale byla to oblast vzdělání, která prošla bezpříkladnou proměnou.

16

Škola v klášteře voršilek, 1910, pohlednice, Vlastivědné muzeum Olomouc (dole)

Olomoucké dívčí školství Olomouc byla městem dvou národností – české a německé. Do roku 1918 zde měli Němci početní, ekonomickou i politickou převahu, proto ve městě převažovaly školy německé. Dívky se mohly vzdělávat ve dvou německých dívčích školách obecných a jedné měšťanské. Na přelomu 19. a 20. století bylo německé dívčí školství soustředěno v budově Elizabethina, postavené v roce 1902. Nacházely se zde školy – obecná, měšťanská, vyšší dívčí a ženský učitelský ústav, od roku 1894 dívky mohly rovněž navštěvovat německou vyšší obchodní školu. Soukromá dívčí škola obecná a měšťanská v klášteře voršilek poskytovala základní vzdělání. Funkčně byl s touto školou spojen ústav pro výchovu učitelek německého a českého původu.

Roku 1883 zde byla zřízena i česká soukromá obecná škola.

Plán školní budovy Matiční školy, 1. 5. 1875, Vlastivědné muzeum Olomouc

Vyšší dívčí školství v Rakousku 1860 nejstarší vyšší dívčí škola v Písku 1863 vyšší dívčí škola v Praze 1866 Vesna v Brně, vyšší odborná škola dívčí

Stavba Elisabethina, počátek 20. století, fotografie, Vlastivědné muzeum Olomouc

soukromé dívčí pedagogium/Praha 1. vyšší gymnasium v Rakousku/Praha soukromé gymnasium spolku Minerva/Praha První ženy vstoupily na filozofickou fakultu české univerzity jako řádné posluchačky, medicína umožňovala ženám mimořádné studium, na právech hostovala v roce 1898 jediná posluchačka. Ženy měly možnost studovat i na zahraničních univerzitách, měly zájem zejména o medicínu odcházely studovat do Paříže nebo Zurychu.

Budova Elisabethina, dnešní Filozofické fakulty v Křížkovského ulici, kolem roku 1910, pohlednice, Vlastivědné muzeum Olomouc

Tablo německé obchodní školy, 1897, fotografie, Vlastivědné muzeum Olomouc První absolventky německé obchodní školy.

První českou obecnou školu zřídila Matice školská roku 1873, o dva roky později pro ni nechala vystavět novou budovu. 17


Pöttingeum

Nedílnou součástí výuky na všech odborných dívčích školách byly výtvarné a ruční práce. Žačky se naučily zhotovovat oděvy, pořizovaly si výbavu, vyšívaly, kreslily, absolvovaly kursy vaření.

V roce 1894 – 1895 byla vybudována „ku výchově dívek vlasteneckých“ vlastním nákladem kanovníka hraběte Emanuela Pöttinga-Persinga česká vyšší odborná škola dívčí, tzv. Pöttingeum, která poskytovala vyšší a odborné vzdělání českým dívkám. V ústavu bylo několik škol – literní pro nejmladší dívky do 14 let, obchodní, kuchařsko-hospodyňská a odborná škola pokračovací. Byly také zřizovány večerní kurzy pro nemajetné dívky, dále pak jazykové, hudební a kreslířské kurzy. Učitelský a úřednický sbor – 1906 –1907, Pöttingeum, Vlastivědné muzeum Olomouc

Vesna, Vyšší odborná škola dívčí v Brně – školní kuchyně, reprofoto

Pozvánky chovanek Ústavu hr. Pöttinga k domácímu tanečnímu vínku, 1904, 1906, Vlastivědné muzeum Olomouc

Česká vyšší odborná škola dívčí, takzvané Pöttingeum, 1914, pohlednice, Vlastivědné muzeum Olomouc

Zřizovací listina spolku Ústav hraběte Pöttinga v Olomouci, 1893, Vlastivědné muzeum Olomouc 18

Učebnice pro dívčí školy, doporučená k výuce na školách Ústavu hraběte Pöttinga-Persinga, Muzeum Komenského Přerov

Vyšívací rám z konce 19. století, Muzeum Komenského Přerov

Rozvrh hodin pro školní rok 1895–1896, Pöttingeum, Vlastivědné muzeum Olomouc

Strojek na vyšívání z konce 19. století, Muzeum Komenského Přerov 19


Diplom a krabice porodní báby J. Řeřuchové, Vlastivědné muzeum Olomouc

Pouzdro na klubíčko z konce 19. století, Muzeum Komenského Přerov

Předlohy na vyšívání, Muzeum Komenského Přerov

Babická škola v Olomouci Porodnictví bylo až do poloviny 18. století doménou žen. Měly většinou bohaté zkušenosti, chyběly jim však teoretické znalosti. Právě nedostatek odbornosti při vedení porodu byl často spojován s vysokou úmrtností matek i novorozeňat. Babická škola, založená jako součást medicinsko-chirurgického ústavu roku 1778, zajišťovala odbornou výuku porodních asistentek. Od roku 1807 probíhala výuka střídavě ve dvou kursech – českém a německém. Medicínsko-chirurgický ústav byl zrušen roku 1871, škola zůstala až do roku 1918.

J. Řeřuchová absolvovala olomouckou babickou školu v roce 1878 a působila v Jaroměřicích. Krabice sloužila k uložení porodnických nástrojů a náležela k povinné výbavě porodní babičky,

Kuchyně

Diplom porodní báby Anny Gürtel, 1862, Vlastivědné muzeum Olomouc 20

V 19. století se začala výrazněji v domácnosti prosazovat technika. Postupně měnila všechny domácí práce jako byl úklid, vaření, praní, šití. První velkou změnu doznalo topení. Ve třicátých letech se objevují volně stojící kuchyňská kamna vyrobená z litiny, která se roztopila mnohem rychleji než stará zděná a lépe vyzařovala teplo i rychleji vařila. Ve stejné době vznikl i ruční mlýnek na kávu a maso. V koupelnách (pokud byly) začala být instalovaná

koupelnová kamna, která dodávala teplou vodu a usnadňovala osobní hygienu. Měnil se i časový rozvrh, protože vlivem lepšího osvětlení se nemuselo s některými pracemi čekat na denní světlo. Petrolejová lampa, tak jak ji známe, byla vynalezena v 50. letech 19. století a nahrazovala stejně jako plynová lampa dřívější osvětlení svíčkami. Velkým pomocníkem byla keramická „punčoška“, která rozžhavená plynovým plamenem vydávala příjemné světlo, i když příliš hřála, což bylo hlavně v letních měsících nepříjemné. Plyn, který se do domácností přiváděl potrubím, byl zdrojem energie pro plynové sporáky a kamna. V kuchyních se začaly používat ledničky chlazené ledem dodávaným ledaři, objevovaly se kávovary, tlakové hrnce, zavařovací hrnce a strojky na zmrzlinu a jiné novinky, z nichž některé se vylepšené používají dodnes, na jiné se zapomnělo. Postupně nahrazovaly keramická umyvadla a konve na vodu umyvadla s připojeným odpadem a vodovodním kohoutkem, což byla pro hospodyňky, které dosud nosily vodu z městských kašen, zásadní pomoc a úspora času a dřiny, hlavně při praní prádla. Valchy byly nahrazovány pračkami na ruční pohon, „dovedná pradlena vypere na něm 100 kusů prádla jakékoliv velikosti za 3 hodiny“ psal ve svém propagačním katalogu výrobce Adolf Hybský z Opatovic n. L., ždímacími stroji, vylepšovaly se žehličky, takže i práce kolem prádla se zjednodušila. Hlavním dodavatelem novinek pro domácnost byl Jan Neff z Prahy-Příkop, který české veřejnosti nabízel zahraniční výrobky. Velkým propagátorem strojů usnadňujících práci byl i Vojtěch Náprstek. V 60. – 70. letech se stal velkou senzací šicí stroj, i když první pokusy o jeho výrobu spadají až do 18. století. Pražské dámy se s ním seznámily na veřejné produkci ve Vyšší dívčí škole nebo při návštěvě galanterního obchodu výše zmíněného J. Neffa, který přivezl šicí stroj z Anglie, stejně jako Vojta Náprstek. Ten ho vystavoval ve svém pražském domě na Betlémském náměstí. Brzy se stal šicí stroj běžnou věcí, ale záležitost to nebyla levná, přístupnější se stal v mnoha domácnostech tím, že jej obchodník prodával na splátky 5 zlatých měsíčně. Od 70. let se začal vyrábět i v Praze-Karlíně. Jeho reklama byla založena na vlasteneckém cítění. Vlastenectví byla nutná vlastnost každé české hospodyňky, čehož reklama využívala a přesvědčovala o nutnosti kupovat české 21


výrobky. Z těch stojí za zmínku varné sklo dr. Horáka, který je začal vyrábět v sázavských sklárnách dříve než se rozběhla jeho výroba v Jeně. Elektrifikovat domácnosti se začalo až v 90. letech 19. století, a i to ojediněle. Až po přelomu 19. a 20. století se postupně začalo v domácnostech svítit elektřinou, a ta se využívala i na pohon různých domácích přístrojů a nástrojů. Byly to např. žehličky, v roce 1900 přišly na trh první vysavače prachu, i když ještě nedokonalé, elektrifikovaly se pračky a další přístroje. Noví pomocníci zjednodušili práci a ušetřili hospodyňkám čas, který mohly využít pro sebe, pro své vzdělávání, sport, zábavu i péči o své zdraví a půvab.

Věšáčky na utěrky z konce 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

Kuchyně byla téměř ve všech domácnostech nejdůležitější místností v bytě, a proto se jejímu vybavení věnovala větší pozornost než ostatním místnostem. Hodně času zde trávily hlavně děti, které by v ostatních místnostech rušily a zde byly pod dohledem matky nebo služebné.

Bohatou nabídku potřeb pro domácnost představoval J. Neff z Prahy-Příkop pražským hospodyňkám čtyřikrát ročně v prodejním katalogu Patentní láhve z přelomu 19.–20. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

Skříňka na koření z 80.– 90. let 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

Kuchyňské váhy z konce 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

Tlakový hrnec z konce 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

Keramické pekáčky z konce 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc 22

Nádoby na potraviny z 80.– 90. let 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

Tlakový hrnec vynalezl francouzský fyzik Denis Papin již v 70. letech 17. století, ale do domácností se dostal až v 19. století. Pracuje na principu tlaku, který zvyšuje bod varu a urychluje vaření při zachování biologicky cenných látek v potravě.

Stroj na foukání skla byl vynalezen v polovině 19. století v Anglii a zvýšil produkci dutého skla a usnadnil práci foukačům skla. 23


kralovala v salonu a starala se jak o jeho vybavení, tak o jeho společenské využití. Bydlet tzv. „na dobré adrese“ znamenalo mít byt v centru města, zatímco stěhování na předměstí znamenalo společenský

Koncem 19. století začaly valchy postupně nahrazovat prací stroje, zpočátku bubnové, později i s míchacími křídly, ale stále ještě na ruční pohon.

Dřevěná lednička z 90. let 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc Ledničky se začaly v domácnostech objevovat koncem 19. století a zásobování ledem obstarávali ledaři.

Kuchyně bývaly zdobeny vyšívanými „kuchařkami“ s hesly vzorných hospodyň: Útulný domov – jediné štěstí! Každá žena pořádná v dvanáct hodin oběd má! Nežel námahy a píle, vždyť krásné starati se o své milé! Co pořádná hospodyně nedělá: Nezametá podlahu při zavřených oknech! Nikdy neustýlá nevětrané peřiny! Nevybírá popel z kamen, když má uklizeno. Nečeše se v kuchyni! Neklepe nábytek, koberce a matrace jen jednou za čtvrt roku! Nenamáčí nového prádla, pokud minulé není již vyžehleno, spraveno a uklizeno. Nechodí doma polooblečená, aby nemusila se styděti, přijde-li návštěva. Při vaření nečte, nevyšívá či snad nehraje na piano, ale věnuje péči jen a jen obědu! Nekupuje nic, nač nemá peněz! Nekupuje zboží cizozemské – dokazuje věrnost svému národu!

Království paní domu

Prací stroj ze začátku 20. století, Vlastivědné muzeum Olomouc 24

Na konci 19. století bývalo běžné i třígenerační bydlení v jednom bytě. Byty zámožnějších měšťanů však bývaly dostatečně prostorné, a tak si každý člen rodiny našel v bytě své teritorium. Paní domu

úpadek. Dámská společnost v salonu, ukázka z dobového tisku Salon, zvaný též parádní pokoj, si v pravém slova smyslu mohli dovolit pouze zámožní měšťané. Ovšem i rodiny méně movité se často tísnily v menších místnostech bytu, jen aby mohly největší pokoj k tomuto účelu vyčlenit nebo takto využívali tzv. obývací pokoj. „Mít salon“ totiž znamenalo současně i společenskou prestiž, a tu měšťané jen neradi ztráceli. Rozdíly mezi vybavením salonu a obývacího pokoje nebývaly nijak markantní, ale v určitých detailech se lišily: Salon – zvláštní pokoj určený pouze pro přijímání návštěv a pořádání odpoledních „čajů“ – převažoval sedací čalouněný nábytek doplněný menšími stolky – téměř zde nestály skříně, pouze tzv. „skleníky“ (prosklené skříně) s ukázkami porcelánu apod. – celkově honosně zařízen, často doplněn hudebním nástrojem Obývací pokoj – pokud nebyli v domě hosté, užívala jej celá rodina – méně sedacího nábytku, stoly bývaly velké, často rozkládací – stávaly zde masivní skříně sloužící k uložení šatstva Společnost se v salonu scházela poměrně často, zpravidla 1x týdně v přesně stanovený den. Podávala

se tzv. svačina sestávající nejčastěji z bílé kávy a sladkého pečiva. Tyto sešlosti tvořívaly zpravidla jen ženy, zatímco muži dávali přednost scházení se v kavárnách. Pokud se v salonu sešla společnost smíšená, separovali se muži často opět zvlášť, a to většinou v kuřáckém pokoji. Okruh pravidelných návštěvnic salonu býval často určován profesí manžela, jeho společenským postavením a pochopitelně rovněž ambicemi paní domu. Nezřídka však bývali do těchto skupin zváni i spisovatelé, hudebníci a osobnosti politického života. Vedle volné zábavy, hovorů či společenských her bavila paní domu „svou“ sešlost i vlastní hrou na hudební nástroj. Tyto návštěvy si ženy vzájemně oplácely. Setkání mívala občas i pracovní charakter, a to zejména při přípravách na svatbu či při narození dítěte, kdy bylo potřeba vyřešit pořízení výbavy jak nevěsty, tak narozeného dítěte.

Prosklená vitrína, biedermeier, 1. polovina 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc Salon býval reprezentativní místností. V prosklených vitrínách bývaly často vystavovány vzácné kusy skla, porcelánu či jiných předmětů. 25


Kávový servis, kolem roku 1850, zn. Carlsbad, Vlastivědné muzeum Olomouc Společnost se v salonu scházela pravidelně, zpravidla se podávala odpolední svačina sestávající z pečiva a bílé kávy, popř. čaje

Svět za oknem kuchyně „Dívky neměly by se věnovati předmětům, jež vyžadují hloubání /mathematika, fyzika, astronomie/ – to nechť přenechají mužům. Zato ať pěstují hudbu, malířství, naučí se v obrysech dějinám vlasti, věnují se přírodě, zemězpytu, ale nikdy ať nepodnikají zápas o vavřín učenosti, neboť to není cíl ženy, která štěstí své má vyhledávati v myrtě. Ženy, jež v nadšení zápasily o korunu slávy a jimž osud tak přízniv byl, že ji dosáhly, skoro ve všech případech ztratily korunu nejkrásnější – korunu ženskosti. Záři umění a vědy zaplatily zlomeným srdcem. Dívce nemělo by být zbraňováno duševní tvoření, však hleďme by nebylo konáno na útraty srdce.“ I. Hüttnerová: Rodinné štěstí

Čalouněná židle, biedermeier, 1. polovina 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc

Členky Amerického klubu dám, kolem roku 1870, reprofoto

Skleněné poháry, Čechy, 1. polovina 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc Křeslo, druhé rokoko, 2. polovina 19. století, Vlastivědné muzeum Olomouc 26

Sklo bylo v 19. století již běžnou výbavou měšťanských domácností.

Emancipace k nám přišla ve srovnání se západní Evropu poněkud opožděně, především však začala nikoli vymezováním se vůči mužskému světu, ale ve spolupráci s ním. Po polovině 30. let 19. století začali muži vnímat ženu jako spolupracovnici při obrození národa. Rozhodující oblastí její činnosti zůstává ale domácnost. V rámci těchto snah se ženy mohly projevit i veřejně, ale v politice, ve veřejné práci a v ekonomické oblasti zůstávaly mimo svět mužů. Ještě po celé 19. století panoval názor, že žena patří do kuchyně a k dětem, a to i mezi předními osobnostmi české společnosti. Roku 1880 bylo v Předlitavsku v domácnosti 59 % žen. Přes velký počet žen, které odcházely z domova za prací, se jejich výdělečná práce považovala za něco nepatřičného. Nejdůležitější úlohu v procesu uvědomění žen v Čechách sehrál Americký klub dám, jehož vznik roku 1865 inicioval Vojtěch Náprstek. Členkami klubu se staly manželky a dcery českých intelektuálů – Žofie Podlipská, Karolina Světlá. Eliška Krásnohorská, Renáta Tyršová, Augusta Braunerová, a další. Cílem klubu bylo sebevzdělání a filantropie, podpora technického pokroku v domácnosti, péče o děti a mládež. Podobná sdružení vznikala i v dalších českých a moravských městech. Ženy zde nacházely možnost seberealizace a sebevzdělávání, uvědomily si, že není nutné vyplnit všechen čas prací v domácnosti a péčí o děti.

E. Manet: Paní Manetová u klavíru

Jedinou oblastí, v níž společnost vždy tolerovala činnost žen mimo jejich domov, bylo umění. Až do počátku 19. století byly ženy – umělkyně svobodné 27


a často i vážené. Teprve 19. století odsunulo i tuto jejich činnost do privátní sféry a ženy si musely svobodu a uznání opět vybojovat. Uzavřené do stěn domácnosti hledaly kompenzaci v umění, zejména v literatuře, malířství a v hudbě. Prosazovaly se většinou jako autorky knih o vaření, vedení domácnosti a hospodářství. Řadu těchto spisů zahájila roku 1840 Magdalena Dobromila Rettigová knihou „Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla“, na ni navázaly Honorata Zapová, Věnceslava Lužická, Marie Trachtová, Anna Kejklířová. Rettigová se proslavila především svými kuchařkami. Další možnosti seberealizace v privátním prostředí poskytovalo malířství a hudba. Všechny dívky z dobře situovaných rodin malovaly, recitovaly, zpívaly a hrály na hudební nástroj a mnohé z nich měly velké nadání. Velmi oblíbené v aristokratických, ale i měšťanských rodinách bylo ochotnické divadlo, které bylo jednou z možností uplatnění uměleckých ambicí. Postavení ženy v dané době velmi výstižně vyjádřila i sama Rettigová v dopise V. Vášovi dne 23. 7. 1836. Přestože se vdávala z lásky, shrnula své pocity po letech následovně: „Já kdybych nyní opět děvče dvacítileté byla a nynější zkušenost a předložení měla, spíš bych se z nejvyšší skály do nejhlubší propasti než manželovi vrhla. Tam bych nalezla okamžitou smrt, kdežto v manželstvě znenáhla, tak jako by jen denně jedným špendlíkem upíchnutý, člověk umůčen umírá.“

kultury. Osudové byly zejména přátelské vztahy k malíři A. Chitussimu, spisovatelům J. Zeyerovi, V. Mrštíkovi a neobyčejné duchovní přátelství s F. X. Šaldou. Mnohotvárný životní příběh této neobyčejné ženy ztvárnil spisovatel František Kožík ve dvou knihách – „Na křídlech větrného mlýna“ a „Neklidné babí léto“ a Milena Lenderová v monografii „Zdenka Braunerová“.

Olomouc

Božena Němcová /1820 –1862/, reprofoto Božena Němcová byla první literárně činnou Češkou existenčně závislou na svých honorářích a jedinou z tehdejších českých spisovatelek, která se ve svém díle nezabývala výchovou dívek a jejich životním posláním. Její knihy vyšly v desítkách vydání a náleží do pokladnice české literatury.

Také v Olomouci ženy usilovaly o podíl na veřejném dění. V roce 1871 založily Spolek paní a dívek, jehož cílem byla vzdělávací a filantropická činnost, v roce 1882 Dobročinný komitét dam pro podporu chudých českých dětí, o tři léta později pak vznikl Ženský odbor Národní jednoty pro východní Moravu. Mnohé dámy byly členky spolku Ústav hraběte Pöttinga v Olomouci. Velmi záslužná byla činnost olomouckých žen v dámském odboru Vlasteneckého spolku muzejního, kde se věnovaly sběru jedinečných a mizejících památek lidové kultury a položily základ k dnešní rozsáhlé národopisné sbírce olomouckého muzea.

a dětem. Pravidelně přispívala do místních novin, ale i celonárodních časopisů, v nichž se mj. zabývala postavením ženy ve společnosti a v rodině a propagací ženského vzdělávání. Byla nadšenou národopisnou pracovnicí, autorkou řady článků o lidových obyčejích, zvycích, spoluautorkou tzv. Národopisného tazatele, určeného sběratelům národopisného materiálu, vydala knihu moravských pověstí. Působila rovněž v řadě spolků /Vlastenecký spolek muzejní, Komitét vlasteneckých dam olomouckých, Moravskoslezská ženská organizace/. Spoluzakládala Ústav hraběte Pöttinga, kde v letech 1893 –1900 byla i členkou výboru. Podílela se na přípravě Národopisné výstavy českoslovanské v Praze, redigovala Prombergrovy kalendáře Libuši a Moravanku.

Časopis Domácí hospodyně – měsíčník věnovaný milé naší ženské pleti českoslovanské, roč. 9, 1892, Vlastivědné muzeum Olomouc Časopis Domácí hospodyně vydávala M. Procházková v letech l883 –1893.

Magdalena Dobromila Rettigová (1785 –1845), reprodukce kresby

Miloslava Procházková (1844 –1923), reprofoto Zdenka Braunerová (1858–1934), reprofoto

Její „Domácí kuchařka“ vyšla poprvé v roce 1825 a dočkala se mnoha vydání. Rettigová je mj. autorkou české kuchyňské terminologie – vytvořila názvy jednotlivých pokrmů, kuchyňského nářadí a technologických postupů. 28

Zdenka Braunerová se stala první profesionální malířkou v Čechách. Výtvarnému umění podřídila celý život. Byla uznávanou umělkyní, jejím životem prošla řada významných osobností české a evropské

Byla velmi výraznou osobností olomoucké společenské scény konce 19. století. V roce 1878 po smrti manžela stanula v čele známé Národní knihtiskárny Kramář – Procházka. Vydávala řadu let časopisy Domácí hospodyně, Včelka, Náš kroj, určené ženám

Časopis Včelka, list věnovaný jarému věku dívčímu, roč. 1, 1888, Vlastivědné muzeum Olomouc Časopis byl určen dospívajícím dívkám. 29


Josefína Černochová (1840 –1902), reprofoto V roce 1868 v době emigrace svého manžela novináře Josefa Černocha se významně zapsala do dějin olomoucké žurnalistiky. Založila nové české noviny, známé pod názvem „Našinec“ a po manželově návratu se ujala administrace listu. Působila rovněž v řadě olomouckých českých spolků. Byla předsedkyní Spolku paní a dívek a stála v roce 1871 u jeho zrodu. Byla známá svou dobročinnou prací zejména ve prospěch chudých českých dětí, sama jako velmi vzdělaná podporovala vzdělávací snahy olomouckých žen.

Vyrůstala jako druhorozená dcera v rodině známého moravského archeologa a lékaře Jindřicha Wankla. Díky mimořádně podnětnému rodinnému prostředí a osvíceným názorům otce získala ona i její tři sestry na svou dobu velmi dobré vzdělání. Se svým mužem gymnaziálním profesorem Janem Havelkou stála u zrodu národopisného oddělení Vlasteneckého spolku muzejního, prvního českého muzea na Moravě. Spolu s matkou Eliškou Wanklovou, sestrami Karlou, Lucií a Madlenkou a dalšími nadšenými spolupracovnicemi vytvořily známý národopisně orientovaný dámský odbor. Jeho členky sbíraly národní výšivky, části krojů, zapisovaly lidové písně. Vlasta Havelková se stala první kustodkou sbírky výšivek. Již roku 1885 uspořádal Vlastenecký spolek muzejní pod jejím vedením první výstavu národních výšivek v Olomouci, k níž vypracovala libreto a katalog. Následujícího roku se Vlastenecký spolek muzejní podílel na výstavě výšivek ve Vídni, téhož roku byla vystavena kolekce moravských výšivek v pražském Rudolfinu. V letech 1894 –1895 pracovala jako členka výkonného výboru na přípravě Národopisné výstavy českoslovanské. Z jeho pověření cestovala v létě roku 1894 po hanáckém a slováckém venkově, aby shromáždila materiál pro expozici těchto regionů. Vytvořila mj. program pro oddělení „Česká žena“. Roku 1897 se rodina odstěhovala do Prahy. Vlasta Havelková se i nadále věnovala národopisu a stala se první kustodkou Národopisného muzea českoslovanského v Praze.

časná společnost poskytuje ženám rovnocenné možnosti uplatnění a ekonomickou nezávislost, tradiční rozdělení rolí zůstalo zachováno. „Šikovná ženská, když se do něčeho pustí, dokáže často víc než mužský, protože ženy mají ohromnou sílu přežít a příroda je vybavila pro jejich těžký život.“ Jindřiška Smetanová

Použitá literatura: Fischer, R.: České školství a Matice školská v Olomouci od roku 1872–1918. Olomouc 1937. Fischer, R..: Olomoucký památník. Olomouc 1938. Horská, P.: Naše prababičky feministky. Praha 1999. Hüttnerová, I.: Domácí štěstí aneb Jak si správně v životě vésti. Praha 1999. Lenderová, M.: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. Pardubice, Univerzita Pardubice 2001.

Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě. Praha 1999. Lenderová, M.: Zdenka Braunerová. Praha 2000. Rettigová, M. D.: Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla. Praha 1840. Vesna v Brně. Jubilejní památník 1870.-1886.-1891.1911. Vošahlíková, P.: Jak se žilo za časů Františka Josefa I. Praha 1996. Vošahlíková, P.: Zlaté časy české reklamy. Praha 1999.

Použité prameny: Šťastný domov, časopis věnovaný českým ženám a domácnostem, Praha 1904 –1910. Ženský svět, list paní a dívek českých, Praha 1896 až 1910. Zeitung für die elegante Welt, Wien 1844.

Závěr

Vlasta Havelková (1856 –1939), reprofoto 30

Až do počátku 20. století existovaly vedle sebe dva zcela oddělené světy – ženský a mužský. Ženy, jimž se podařilo prosadit ve společnosti, často vysoce předčily talentem, schopnostmi, vědomostmi a pílí své mužské protějšky. Na přelomu 19. a 20. století se vymanily z předsudků, které je uzavíraly za zdmi domácností a pronikaly do profesí, dříve vymezených pouze mužům. Jejich intelektuální a fyzickou rovnocennost definitivně potvrdila 1. světová válka. Tehdy ženy nahradily muže bojující na frontě a nastupovaly na jejich místa. I když svůj největší emancipační boj sehrály ženy na přelomu 19. a 20. století, musely celé následující období překonávat staré předsudky. Přestože sou-

Celkový pohled na instalaci výstavy v Muzeu Jesenicka 31


CMYK

Žena, žena . .

Život měšťanské ženy v 19. a na počátku 20. století Editor: Mgr. Jaroslava Kunzfeldová Mgr. Xenie Sofková Mgr. Veronika Sovková Návrh obálky: Ludvík Buryšek Fotografie: Pavel Rozsíval Grafická úprava: Kamil Zdrálek, DTP & PRE-PRESS, Ostrava Tisk: Jiří Pustina, Tiskservis, Ostrava Vlastivědné muzeum v Olomouci 2004 Vydalo Vlastivědné muzeum v Olomouci v nakladatelství MEMORIA Olomouc, 2004 ISBN 80-85807-24-6

Vydalo Vlastivědné muzeum v Olomouci v nakladatelství MEMORIA Olomouc, 2004 ISBN 80-85807-24-6

Obálka

1


Velmi oblíbený časopis

nakladatelství Treking


Knihy

nakladatelstvĂ­ SKY


Ukrajinské Karpaty

Ukrajinské Karpaty

UKRAJINSKÉ KARPATY ZAKARPATSKÁ UKRAJINA POLONINY, LESNÍ KARPATY Průvodce po horách

© Nakladatelství SKY Cartography © Jan Bína, Otakar Brandos, Nakladatelství SKY Použité mapy: Topografické mapy 1:100.000 bývalé Sovětské armády z let 1978–80. Poskytla společnost Ruskarta Ltd, Moskva, mapy 1: 50.000 poskytla firma Konting, s. r. o. a Aurius, s. r. o. Foto na obálce: Poloniny, polonina Piškoňa; Otakar Brandos

Otakar Brandos a kolektiv Nakladatelství SKY

ISBN: 978-80-86774-50-3 2

3


Ukrajinské Karpaty

Ukrajinské Karpaty

KLIMA A POČASÍ V KARPATECH Ukrajinské Karpaty náleží do klimatické podoblasti ukrajinských Karpat v oblasti atlanticko-kontinentální klimatické zóny, pro kterou je typické převládající západní proudění vzdušných mas, anticyklonální charakter počasí. Místní klima je mírně kontinentální až kontinentální s nezanedbatelným vlivem Atlantického oceánu, Středozemního moře i Černého moře, proudění od nichž přináší velké množství vláhy. Za značnou zonálnost vděčí místní klima poloze Karpat v nitru Evropy a také poměrně velkým nadmořským výškám a značným vertikálním rozdílům. Kontinentálnost počasí se zvyšuje ve směru od západu k východu a pak také samozřejmě s narůstající nadmořskou výškou v horských oblastech. Průměrné roční teploty se pohybují v rozme-

Převalující se mlhy; O. Brandos 30

zí od +10 °C v Zakarpatské nížině po 3 °C v subalpínském a alpínském pásmu hor. Nejteplejším měsícem je obvykle červenec s průměrnými teplotami +18 °C až +20 °C, nejchladnějším měsícem bývá leden. Zakarpatská oblast je rovněž držitelem teplotního minima – lednová průměrná teplota činí –4 °C (v blízkosti Chustu). U Chustu byla navíc naměřena nejnižší teplota první ČSR –42 °C. Alespoň podle prvorepublikových turistických průvodců. Průměrné teploty jsou však značně závislé na nadmořské výšce. Ve výškách 100 až 300 metrů nad úrovní moře se lednové teploty pohybují obvykle v rozmezí –2,9 °C až –5 °C, ve výškách nad 1 500 metrů průměrné teploty klesají na –12 °C až –15 °C. Teplotní režim chladného období roku je však velice nestabilní, neboť je silně

ovlivňován vzdušnými masami od Atlantiku (teplé a vlhké) a z ruských rovin (velice chladné), které způsobují silné oblevy a nebo naopak vydatná sněžení. Pro změnu průměrné červencové teploty se pohybují v rozmezí od 17 °C po 19 °C ve výškách do 500 metrů nad úrovní moře. Ve výškách do 1 500 metrů činí průměrné teploty okolo 12 °C. Ve výškách okolo 2 000 metrů nad mořem pak průměrné teploty nepřesahují v srpnu 8 °C, nejteplejším to měsíci v roce v těchto výškových pásmech. Jinak jsou průměrné roční teploty poměrně vysoké, díky nímž je vegetační období značně dlouhé a umožňuje pěstování plodin, jimž se u nás daří jen v nejjižnějších oblastech. Počasí na Zakarpatí a ve Východních Karpatech je ale značně nevyzpytatelné. Kontinentalita klimatu je vyšší než u nás, proto výkyvy teplot během roku jsou značné: od minus 30 ° v zimě k plus 35 ° až 40 ° v létě. Karpaty tak tvoří přirozenou bariéru pro vzdušné masy postupující jak od Atlantického oceánu, tak od Černého moře i z ruských stepí. Roční úhrn srážek činí 500 až 800 mm v předhořích a rovinách (Užhorod, Černivci, Drohobyč), 1 600 až 2 000 m v nejvyšších polohách horských hřbetů polonin. Průměrný roční úhrn vodních srážek v ukrajinských Karpatech tak činí asi 1 000 mm. Přitom 25 % až 40 % srážek padá ve formě sněhu v zimním období. To má za následek vznik velkých lavin. Východní Karpaty jsou skutečně značně lavinózní, v ukrajinských Karpatech je registrováno přes 500 lavinových ploch! Ty největší se nacházejí v Černé hoře (Hoverla, Pop Ivan), Svidovci (Bliz-

Kvetoucí rododendrony na Černohorské polonině; O. Brandos nica), v Gorganech (Dobošanka, Syvulja, Grofa) a Rachovských horách (Pop Ivan Trebušanský). Nejdeštivější oblastí ukrajinských Karpat je Zakarpatská Ukrajina, která byla za první republiky nejdeštivější oblastí tohoto dnes již neexistujícího státního celku. Vůbec nejdeštivější lokalita se nachází severně od osady Usť Čorná v údolí Mokranky. Jak je vidno, množství srážek se promítlo i do místního názvu obce i geomorfologických tvarů. Pro turistiku a cykloturistiku v ukrajinských Karpatech se jako nejvhodnější měsíce jeví květen a zčásti červen, srpen, září a říjen, kdy je relativně méně srážek s možnými výkyvy na přelomu druhé a třetí zářijové dekády. Říjen je již poměrně chladný, ale ve vyšších polohách slunečný 31


Ukrajinské Karpaty

Ukrajinské Karpaty

FAUNA A FLÓRA

Letní pohoda na poloninách; O. Brandos s četnými inverzemi. Měsíce červen a červenec nebývají k turistice příliš vhodné, neboť toto období bývá značně deštivé s proměnlivým počasím a s relativně vysokými úhrny srážek. V teplých létech nastupuje teplá perioda ještě na začátku a na konci května a začátku června, to však bývá ve vysokých horách obvykle ještě větší množství sněhu. K zimním radovánkám je nejlepší únor, protože díky jižní poloze hor (přibližně na úrovni Břeclavi) již v březnu slunce jižní stráně vypaluje a v lednu je stále ještě hodně zima. Březen je také nejlepší pro skialpové a běžecké přejezdy polonin, protože sníh již bývá tvrdý, neboří se a i nebezpečí lavin je relativně nízké. V dobrých letech je vhodný i duben. V nejvyšších polohách Černé hory se sníh v některých letech neroztopí vůbec a jeho zbytky tak na hřebeni slouží jako vzácný zdroj vody. Ovšem příroda je nevyzpytatelná a tak například v zimě 2000/2001 se vy32

skytla tato situace: sníh nebyl až do února vůbec, potom tři dny sněžilo v kuse až napadlo přes metr sněhu. Sněžení přešlo plynule v déšť a během pár hodin byla metrová nadílka splavena do řek – nastala další ze série velkých povodní následujících po povodních v 90. letech, které zdevastovaly lesní železnice. O nevyzpytatelnosti počasí svědčí i fakt, že obvyklá teplá perioda pozdního jara (přelom květen/červen se v roce 2006 „zapomněla“ dostavit. Naopak v listopadu 2008 i 2009 se objevily neobyčejně teplé dny a já chodil počátkem tohoto měsíce po poloninách při aktualizaci tohoto průvodce v tričku s krátkým rukávem! Aktuální informace o počasí, přehledy srážek, průběhů okamžitých teplot aj. naleznete na internetové adrese http://gmc.uzhorod.ua/fix.php?lang=en. Další odkazy na zajímavé weby pak naleznete na našich webovkách www.karpaty.net.

Fauna a flóra ukrajinských Karpat jsou neobyčejně bohaté a díky těžké dostupnosti hor i značně zachovalé. Industriální činnost, především během sovětské éry, se sice na krajině ukrajinských Karpat podepsala místy neblaze. Poloniny narušuje neřízená pastva, lesy pak nezřízená těžba (zejména v oblasti Gorgan), přesto patří ukrajinské Karpaty (stejně jako zbývající části Karpat) k nejzachovalejším koutům Evropy, koutům, kde jsou zachovány poslední životaschopné populace největších evropských savců jakou jsou medvěd hnědý, rys či vlk. Neobyčejná hodnota karpatského území je dána rovněž skutečností, že se tady stýkají druhy západoevropské, balkánské, alpínské i druhy oblasti Středozemního moře a poltavské oblasti. Objevuje se tady velká řada endemitů i paleoendemitů či glaciálních reliktů, které v této části Karpat nalezly vhodné životní podmínky. Podívejme se

tedy na faunu a flóru ukrajinských Karpat trochu podrobněji. Živočišná společenstva se druhovou pestrostí mohou směle rovnat se společenstvy rostlinnými. Žije zde na 80 druhů savců, 280 druhů ptáků, 10 druhů plazů, 16 druhů obojživelníků, 60 druhů ryb, 100 druhů měkkýšů. Předpokládá se, že v ukrajinských Karpatech může existovat asi 15 000 druhů bezobratlých. Podrobnější výzkum je doslova v plenkách a dnes nelze vyloučit četná překvapení. Ze savců tady můžeme potkat medvěda hnědého (Ursus arctos), který je největší šelmou obývající Karpaty. V ukrajinských Karpatech žije zhruba 400 kusů medvědů. Početní stavy jsou však v řadě oblastí silně ohrožovány pytláctvím. Z dalších velkých šelem si zvláštní zmínku zaslouží vlk (Canis lupus), jehož populace činí asi 4 000 kusů v celých Karpatech, z čehož

Narcis úzkolistý, Údolí narcisů; O. Brandos 33


Ukrajinské Karpaty

Ukrajinské Karpaty

EKOLOGIE A OCHRANA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ, VELKOPLOŠNÁ CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ

Bukový les; O. Brandos 38

Přes řadu mnohdy necitlivých zásahů do krajiny působí i dnes Zakarpatí i některé části ukrajinských Karpat malebným a zdánlivě nedotčeným dojmem, který okouzlil již prvorepublikové spisovatele a turisty. Dodnes se v této části Karpat zachovaly obrovské komplexy neporušené přírody s hlubokými a nedostupnými pralesy a lesy skrývající množství zvěře. Nad tím vším bdí kamenné homole Gorgan a Huculských Alp spolu s nedozírnými lučnatými pláněmi polonin. Karpaty si dodnes zachovaly neuvěřitelně vysokou biodiverzitu. Přes dlouhodobé extenzívní lesní i zemědělské hospodaření (částečně i právě proto) se příroda zachovala v poměrně dobrém stavu, jde o území s málo narušeným přírodním prostředím. Někdy zarazí a zamrzí naprosto neekologické a někdy nepochopitelné chování místních obyvatel ve vztahu k přírodě, ale nám nezbývá nic jiného než chovat se tak, abychom přírodu dále nepoškozovali. Neznamená to, že když je někde bordel, přidám se a budu jej dělat ještě větší, tak jak nezřídka dokazují „zápaďáci“ ve svých offroadech. Nezbývá než si jen přát, aby lidé na Ukrajině přistupovali k ochraně přírody alespoň tak jako my. Nebo ještě lépe jako Skandinávci, kteří se ke své přírodě chovají s opravdovou úctou a kde je takováto cílená devastace přírody naprosto nemyslitelná. Co každého turistu při první návštěvě polonin určitě zarazí je množství lesních a polních cest. Okolí vesnic a měst bý-

vá doslova rozoráno chaotickou sítí cest a cestiček, jak si jej vyjel kdekterý majitel „hruzaviku“, těžkého nákladního auta čadícího hustá oblaka kouře a chrstajícího olej všude vůkol. Ne, „nemohou“ tyto náklaďáky jezdit po jedné a nedej Bůh udržované cestě, každý si musí vyjezdit tu „svou“, kterou brzy vymele voda do podoby metry hluboké strouhy, vedle níž pak „vyroste“ cesta nová. Do doby, než se i ona změní ve strouhu. Ano, tak jak jsou nedostupné partie polonin relativně nedotčeny, tak je okolí vesnic a měst zdevastováno chaotickou změtí cest připomínající motokrosovou dráhu a zaneřáděno odpadky černých skládek. Těžba dřeva v národních parcích stejně jako extenzívní pastva na poloninách jsou povoleny. Ovšem je třeba si uvědomit, že právě pastva udržuje dodnes vzácnou květenu polonin při životě. Jako příklad může posloužit naše Valašsko, kde neuvážený zákaz pastvy způsobil rozšíření agresivních a vysokých druhů trav, které během pár let zahlušily a vytlačily nízké kvítky a tak způsobily značné ochuzení kdysi unikátní druhové rostlinné skladby pastvin. To, že velké množství dobytka způsobuje někdy zvýšenou erozi a znečištění vody svými výkaly je věc druhá. V zemi existuje model ochrany přírody podobný tomu našemu. Existuje tady řada menších rezervací (lesní, vodní, geologické, ptačí aj.). Některé rezervace jsou jako naše malé CHKO, některé dosahují rozlohy pouze našich rezervací. Rovněž musíme 39


Ukrajinské Karpaty parku je jezero Ozirce s rozlohou jen asi jeden hektar. I v tomto národním parku jsou fauna a flóra neobyčejně bohaté. Z živočišných druhů je 22 druhů zapsáno v Červené knize (Ukrajiny) a 11 druhů v evropské Červené knize. Registrováno je tady 43 druhů savců, 91 druhů ptáků. Podobně bohatý je rostlinný svět, jenž eviduje dokonce 38 ohrožených druhů. Sídlo NPP Siněvir je na sever od stejnojmenné obce, ve správní budově je údajně možné koupit barevnou brožuru o parku. Já ji tady ale nesehnal. Park je velkým turistickým lákadlem, protože nabízí poměrně bohaté možnosti rekreace. Statistiky udávají, že do národního parku ročně zavítá na 80 000 návštěvníků. Bohužel park je postižen naprosto nekontrolovanou těžbou dřeva. I přes řadu kontrolních stanovišť, kterými musí kamióny s vytěženou kulatinou projíždět. Při každé další

Ukrajinské Karpaty návštěvě tady „objevím“ další odlesněný vrchol či svah. Asi se v parku přestali obávat devastujících povodní. Během svého působení v této oblasti jsem nabyl dojmu, že zdejší ochrana přírody je naprosto nekoncepční a bezzubá, „dělána“ bez zájmu a bez skutečné lásky k přírodě. Rád bych se mýlil. Kontakt: Siněvirsky NPP, Siněvir, 295 320, Mižhirsky rajon, Zakarpatska oblast, Ukrajina. Tel.: +38 (03146) 9-11-50, 9-34-18. ■ Národní přírodní park Skolivské Beskydy Tento rozlehlý národní park o rozloze 35 684 hektarů nalezneme na území Skolivských Beskyd (87,84 %) a Věrchnědněstrských Beskyd (12,16 %) v severozápadní části Ukrajinských Karpat v povodí řeky Stryj. Jedná se o mladý národní park, jenž byl vyhlášen teprve v roce 1999. Výš-

Polonina Krásna s vrcholem Topas; O. Brandos 42

Koliba pod Grofou; A. Kučera kové rozpětí chráněného území činí 600 až 1 177 m, kde nejvyšším bodem je hora Velikij Verch. Velká část území je zalesněna, objevují se opravdu rozmanité a bohaté lesy. Bohužel i tento národní park trápí nelegální těžba dřeva. Fauna a flóra tohoto národního parku je velice bohatá. Zvláštní zmínku si zaslouží zubr evropský, který sem byl v roce 1965 úspěšně reintrodukován z Bělověžského pralesa v sousedním Polsku. ■ Užanský národní přírodní park Mladý národní park, jenž byl vyhlášen v roce 1999, kdy byl zároveň zařazen do trilaterální biosférické rezervace Východní Karpaty (East Carpathians). Národní park byl vyhlášen na území staršího oblastního parku Stužica. Tento mladý park leží v pramenné oblasti řeky Už a jejího přítoku Stužica na trojmezí se Slovenskem a Polskem severně od Vel-

kého Berezného. Výškové rozpětí parku činí 700 až 1 269 m. Nejvyššími vrcholy jsou Wielka Rawka (1 269 m) a Kremenec (Kremenaros, 1 214 m). Užanský park má rozlohu 39 159,3 ha a rozkládá se, stejně jako Nadsanskij park, na území Verchovinských Karpat (Východní Beskydy). Jižní hranice jsou vymezeny přibližně těmito body: Užocký průsmyk, vesnice Vyška, vrchol Krasiva (1 036 m) nad vesnicí Ljuta, vrchol Javirnik (1 017 m) ve stejnojmenném hřebeni nad Velkým Berezným, údolí řeky Už jižně od hraničního vrcholu Stinka (1 019 m). Ostatní úseky jsou vymezeny státní hranicí. Hlavním předmětem ochrany je zachovalý prales v údolí Stužice (rezervace Stužycja – Jasan: jádrové území parku chráněné už od roku 1908, který volně přechází na slovenskou stranu). Kontakt: Direkcja (Administracja) NPP Užanski, Ševčenka 54, Velikyj Bereznyj, 295 050, Zakarpatska oblast, 43


Ukrajinské Karpaty

Ukrajinské Karpaty

Jehličnany na horní hranici lesa připomínají semenáčky; O. Brandos

Vstavač; O. Brandos Ukrajina. Tel.: +38 (03135) 2-10-37, e-mail: park@uzhansky.karpaty. uzhgorod.ua. ■ Nadsanský oblastní park Tento park se rozkládá ve Lvovské a Zakarpatské oblasti na území Verchovinských Karpat. Park sousedí s Užanským parkem a velkoplošnými chráněnými územími v Polsku. Po svém založení byl v roce 1988 zahrnut do Biosférické rezervace Východní Karpaty. Park má rozlohu 19 428 hektarů. Rozkládá se na severním okraji Karpat, kde má krajina ráz pahorkatiny. To ukazuje i jeho maximální nadmořská výška 950 m (kopec Bučok). Řeka San v jeho rajóně tvoří hranici s Polskem. Díky podobné krajinné stavbě i biologické skladbě (smíšené druhotné lesy a louky pahorkatin) úzce spolupracuje s polským Parkem Krajobrazowym Dolina Sanu. Kontakt: Administracja OLP Nad44

sanski, Borynja, 292 840, Lvivska oblast, Ukrajina. Tel. +38 (03269) 4-16-72. ■ Vyžnický národní přírodní park Toto rozlohou druhé nejmenší velkoplošné chráněné území ukrajinských Karpat vyhlášené v roce 1995 nalezneme v povodí řek Čeremoš a Seret v karpatském předhůří zhruba mezi městy Vižnica a Berehomet na území Pokutsko-Bukovinských Karpat. Výškové rozpětí národního parku je 340 až 1 000 metrů, rozloha 7 928,4 ha. Vedle vzácné fauny a flóry (23 resp. 34 kriticky ohrožených druhů) jsou předmětem ochrany i geomorfologické útvary představované četnými vodopády a skalními útvary. ■ Národní přírodní park Huculština Tento poměrně velký národní park leží zhruba mezi městy Vyžnica, Kosic, Jab-

luniv a vesnicí Kosmač v oblasti Pokutsko-Bukovinských Karpat. Huculština na jihovýchodě sousedí s Vyžnickým národním přírodním parkem. Tento národní park byl vyhlášen v roce 2002 a jeho dnešní rozloha činí 32 271 ha. Národní park Huculština se vyznačuje velkým přírodním bohatstvím a rovněž velkým množstvím kulturních památek. Nejvyšším bodem parku je hora Gregit (1 472 m). Park odvodňuje řeka Čeremoš, kterou si oblíbili milovníci vodních sportů. Převážná část parku je pokryta lesy. V nižších partiích parku rostou lesy listnaté a smíšené. Objevuje se tady dub, buk, habr, ale také bříza a jasan. Výše rostou javory, sosny a smrky. Z bohaté flóry a fauny je v Červené knize Ukrajiny zapsáno 65 resp. 16 druhů! ■ Přírodní rezervace Gorgany Přírodní rezervace Gorgany zaujímá rozlohu 5 344,2 ha. Tato přírodní rezer-

vace byla vyhlášena teprve v roce 1996. Zahrnuje území v nivě bystřiny Bystrica a masívu Dobošanky (1 754 m), která je nejvyšším bodem této přírodní rezervace. Největším problémem této (a nejen této) přírodní rezervace je ilegální těžba dřeva, která značně poškozuje místní ekosystémy. Menší negativní vliv mají emise. 84 % rozlohy rezervace zaujímají původní lesy, z toho 818 ha zaujímají pralesy. V této rezervaci bylo dosud popsáno na 427 druhů vyšších cévnatých rostlin a 235 druhů mechů a lišejníků. Z nich je 20 druhů zapsáno v Červené knize. Také fauna rezervace je velice bohatá, zaregistrováno tady bylo 149 druhů obratlovců včetně největších šelem. Z toho je 103 druhů ptáků, 12 druhů ryb a 9 druhů obojživelníků. Celkem 20 druhů je rovněž zapsáno v Červené knize Ukrajiny a 10 druhů bylo zařazeno do Evropské knihy ohrožených druhů. 45


Vulkanický hřbet a Potiská nížina

Vulkanický hřbet a Potiská nížina Dálkové linky (autobus) Směr Užhorod Vinohradov* – Berehovo – Užhorod

čas odjezdu 5.50, 6.45*, 7.30, 10.25*, 13.00, 13.40*, 13.55, 16.40*, 18.35*

Šajan – Berehovo – Užhorod

8.20

Jasiňa* – Rachov – Berehovo – Užhorod

11.40, 14.30*

Iv. Frankovsk – Chust – Berehovo – Užhorod

19.05 (přes Vyhoda – Toruňský pr. – Mežhorje)

Vinohradov* – Berehovo – Mukačevo

7.50, 14.20, 15.25*

Směr východ Mukačevo – Berehovo – Jasiňa – Kolomyja

8.05

Užhorod – Berehovo – Vinohradov

8.25, 11.15, 12.40, 14.55, 16.45, 18.25

Užhorod – Berehovo – Chust – Jasiňa – Černovci* 10.35*, 14.15 Užhorod – Berehovo – Chust – Ivano-Frankovsk

12.20 (přes Mežhorje – Toruňský pr. – Vyhoda)

Užhorod – Berehovo – Šajan

19.40

Mukačevo – Berehovo – Vinohradov

17.10

Příměstské linky (autobus)

čas odjezdu

Berehovo – Zagattja

14.20

Berehovo – Dovhé

9.10, 11.10, 18.05

Berehovo – Kušnica

6.35, 12.00

Berehovo – Mukačevo (maršrutka)

6.30, 7.00, 8.00, 8.40, 9.05, 10.30, 11.00, 12.10, 12.35, 14.40, 15.00, 15.40, 16.10, 17.05, 17.35

Berehovo – Iršava (maršrutka)

6.35, 7.30, 9.40, 10.20, 12.45, 15.10, 16.10, 17.15, 18.30

ČINADIJEVO (151 m, 6 700 obyv., Чинадiεво): Malé městečko, svým způsobem jakési předměstí Mukačeva při cestě na Svaljavu. Za návštěvu stojí pěkný Činadijevský palác ze 17. století, který patřil rodu Schönborn. ČOP (100 m, 8 760 obyv., Чоп): Malé pohraniční městečko, které leží v těsném sousedství trojmezí Ukrajiny, Maďarska a Slovenska. Význačný železniční uzel a překladiště. To byl asi jeden z hlavních důvodů, proč muselo Česko132

slovensko po válce odstoupit Stalinovi tento kus země, který historicky nebyl součástí Podkarpatské Rusi. KOLČINO (122 m, 4 800 obyvatel, Кольчино): Poměrně velké město ležící severovýchodně od Mukačeva. Společně se sousedícím Činadijevem vytváří jakési pomyslné předměstí Mukačeva. Dobré železniční i autobusové spojení. MUKAČEVO (123 m, asi 77 000 obyvatel, Мукачеве): Mukačevo je

Nádraží v Čopu; O. Brandos druhé největší a nejvýznamnější město Zakarpatí. S okolními městečky a vesnicemi dosahuje tato „aglomerace“ asi 90 tisíc obyvatel. Ve městě se nachází rychlíková stanice, kde zastavují všechny mezinárodní rychlíky mířící ze západu do Kyjeva. Město leží na řece Latorica v místech, kde řeka vytéká z hor do nížin. Již v dobách ranného slovanského osídlení se v těchto místech nacházel na řece velký mlýn na mouku. Odtud údajně pochází i název města. Mukačevo bylo založeno jako pevnost již v 9. století Bílými Chorvaty, ovšem první doložená písemná zmínka pochází až z maďarské kroniky Gesta Hungarorum z 12. století. V 10. a 11. století přešlo město pod nadvládu Kyjevské Rusi, nejmocnějšího státu tehdejší Evropy, a ve století třináctém kraji vládl haličsko-volyňský princ Lev

Davidovič. Z dalších vládců přišli později Maďaři, Tataři, transylvánská (sedmihradská) knížata a opět Maďaři.

133


Poloninský hřbet

Poloninský hřbet Túra č. 20

Hostra hora (1 405 m) Krátká túra, vhodná na odpolední výstup (podle fyzické zdatnosti), která nás zavede do vrcholových partií poloniny Runa s vynikajícími rozhledy. Výchozí místo: Roztoka Cílové místo: Roztoka Převýšení: 800 m Délka túry: Roztoka – vrchol (3–4 hodiny) – Roztoka (1,5–2,5 h) Tuto poměrně krátkou túru zahájíme ve vesnici Roztoka v dolině potoka Ždeněvka. Východiskem na tuto túru je zatáčka u kostela, ze které zamíříme polní cestou přibližně k jihozápadu ven ze vsi. Zakrátko vstoupíme do lesa a terénem, kde se často střídá les a louky dojdeme na hřeben hory Nad Lysyny, odkud je to již jen poloninská túra na vrchol Hostré (Ostré) hory. Stočíme se zde vle-

Ostrá (Hostra) hora; M. Kleslo 238

vo a hřebenovými loukami míříme na vrchol Ostré hory (1 405 m), který poskytuje daleké výhledy. Nazpět do vsi Roztoka se vrátíme stejnou cestou. ■

Pásmo polonin; O. Brandos Túra č. 21

Kaskády na potoce Vojvodin Východní okraj poloniny Runa zabírá ornitologická rezervace Sokoline skaly. Najdeme zde zajímavá místa v podobě vodopádů na potoce Vojvodin a rybí farmu v dolině Šipotu. Koliba Lumšory; M. Kleslo

Výchozí místo: pstruží líhně nebo soutok říček nad pstruží líhní Cílové místo: pstruží líhně Převýšení: asi 300 m Délka túry: výlet dolinou zabere 3–4 h K nástupu na túru se dostaneme z odbočky za vsi Poroškovo ležící při silnici T 0712 spojující Svaljavu a Perečín. Za vesnicí Poroškovo odbočíme do vsi Turja Poljana a pokračujeme dolinou Šipotu až do míst, kde končí asfaltová cesta. To je právě u rybí líhně (pstruzi), zde je závora, kterou je ale možné zvednout. Autem se dá sice ještě pokračovat dále kolem cedule rezervace Sokoline skaly až k soutoku dvou stejně širokých říček, kvalita cesty je však již o poznání horší.

Dolina je zde hluboce zaříznutá a utápí se ve stínu hlubokých bukových lesů. Koryto říčky Šipot je neobyčejně divoké. Hned ze soutoku Vojvodinu a Šipotu vyráží šikmo doleva do lesa SZ směrem chodník. Ten stoupá k budované turbáze, která stojí na místě bývalého koncentračního tábora. Dojdeme na širokou cestu za budovou a poměrně vysoko nad potokem Vojvodin stoupáme ještě asi další 2 km. Odbočíme na první chodník, který uhýbá doleva dolů k potoku, který nekončí po pár metrech, ale pokračuje až ke korytu. Dojdeme k 1. vodopádu, který má asi 7 m, nad ním je ještě další. Vodopády vyniknou hlavně při vyšším stavu vody. Celé koryto je poměrně divoké a zajímavé pro průstup, hlavní vodopád Vojvodin je až ve vyšších částech doliny. Sestup vede po trase výstupu. ■ 239


Poloninský hřbet

Poloninský hřbet ■ Turistické zázemí v Usť Čorné Dnes Usť Čorná oproti situaci ještě před pár lety nabízí vcelku dobré zázemí nejen pro nenáročné turisty. V roce 2009 navštívilo Usť Čornou již přes 2 500 Čechů a Poláků. Usť Čorná je především výchozím místem na túry do Koločavy či Jasini, Poláci navštěvují obec při přechodu Gorgan z bývalé polské strany Karpat.

Usť Čorná neboli Königsfeld; A. Kučera

 Ubytování

Dolina Turbatu u Usť Gladynu; A. Kučera V Lopuchově v části Jablonica voda zcela zničila 26 domů, čímž tato osada prakticky zanikla. Přívalová vlna s množstvím dřeva zatopila Usť Čornou, zničila cca 250 metrů cesty a zaplavila desítky domů. Ničivý živel se stal osudným i lesní dráze, která poté úplně zanikla. Okolní názvy osad jako Turbat, Turbatsil, Brustury ap. připomínají historii ještě dávnější – kdy zdejší údolí okupovali Tataři (Turbat znamená vojenské ležení, Turbatsil – vo-

jenská hlídka). Okolními dolinami pochodovaly i další armády – za 1. sv. války nad obcí Německá Mokrá prorazila v roce 1916 ruská armáda s Brusilovovými pluky (název sedla Ruskij puť, dříve Německá Poljana) rakouskou obranu. Na svazích zdejších opuštěných hor najdete množství zákopů a vojenských cest nejen z 1. světové války. Za 2. světové války zde Maďaři budovali pevnosti linie Arpád (bunkr nad soutokem Brusturjanky a Mokrjanky)…

V Usť Čorné je možné se ubytovat v centru obce v penzionu Diana (cena 80 Hr na osobu v pokoji s příslušenstvím), v penzionu Stancija – tel.: +38 (0673) 12-49-35, +38 (0673) 12-49-35 na bývalém nádraží lesní úzkokolejky (cena od 80 Hr na osobu v pokoji s příslušenstvím), penzionu Viktoria za bývalým železničním mostem u Lesoruba – tel.: +38 (097) 2-28-39-94 , +38 (097) 6-44-29-20 a mnoha dalších privátních pokojích.V turbáze Jalynka nad obcí (směrem na Ruskou Mokrou) je ubytování, na místní poměry trochu drahých, 80 Hr. Náčelník horské služby Jurij Petrovič zřídil na fotbalovém hřišti (na druhém břehu řeky než je obec) veřejného tábořiště za symbolický poplatek určený k údržbě, případně doporučí jinou možnost na ubytování na privátě za přijatelnou cenu – jeho pevný telefon je +38 (03134) 3-62-55, příp. mobil +38 (0979) 33-19-76.

Tjačev – Lopuchovo Tjačev – UČ – Lopuchovo

odj. 9.55

Tjačev – UČ – Komsomolsk

odj. 11.45

Tjačev – UČ – Lopuchovo

odj. 16.40

Užhorod – Tjačev – Usť Čorná

odj. 16.15, 19.00 z Tajčeva

Zpět z Usť Čorné autobusy do Tjačeva jedou 4× denně Lopuchovo – Tjačev – Chust – (Užhorod)

5.50, (10.50 Užhorod)

Lopuchovo – Tjačev

6.30

Komsomolsk – Tjačev Lopuchovo – Tjačev

282

7.10 14.00

Setkání s ukrajinskými přáteli; A. Kučera 283


Gorgany

Gorgany

SINĚVIRSKÝ PARK, VNITŘNÍ GORGANY Siněvirský národní park jako jediný z pěti parků ukrajinských Karpat tvoří horami uzavřenou oblast, kde je mnoho zajímavých turistických cílů. Určitě se tady vyplatí strávit alespoň týden, během kterého se určitě nudit nebudete. Největším magnetem je bezesporu Siněvirské jezero, největší přírodní jezero ukrajinských Karpat. Národní park o rozloze 40 400 hektarů zahrnuje horské hřebeny s poloninami Piškoňa, Kamjanka na horním toku říčky Terebla, které jsou součástí vnitřních Gorgan na pomezí Zakarpatské a Ivanofrankovské oblasti. Součástí parku jsou také nízké kopečky na jeho jižním okraji, kam však již turisté obvykle nechodí a polonina Krásna, kterou jsme si již podrobně popsali v části Poloninský hřbet na straně 261. Když už jsme u vody, nelze nezmínit 48 minerálních pramenů této oblasti, které jsou dnes využívány. Kromě toho jsou v tomto regionu významné historické památky, a tak si zde to své zajímavé najde opravdu každý. Siněvirský park je svým charakterem přechodovou oblastí mezi Gorganami a Poloninami. Území má typický Gorganský charakter – značné vertikální rozdíly, strmé svahy poseté kamennými moři, hluboké říční údolí, husté lesy a neprostupné porosty kosodřeviny. Ve vrcholových partiích hor nalezneme ale také horské louky tolik typické pro oblast polonin (Polonina Piškoňa, Polonina Kamjanka). Nejvyšším bodem národního parku je kamenitá hora Strimba (1 719 m). Do parku (k Siněvirskému jezeru) se platí vstupné 2 hřivny, za vjezd autem za Siněvirskou Poljanu 5 hřiven za osobu a 10 hřiven za auto.

Hřeben poloniny Piškoňa; O. Brandos 322

Túra č. 33

Okruh na Vyškovský Gorgan a k Siněvirskému jezeru Pěkná a relativně nenáročná túra vhodná jako středně dlouhá „procházka“ pro některý odpočinkový den. Během této túry se dostaneme na bývalou československo-polskou hranici, do hlubokých lesů Siněviru i k Siněvirskému jezeru. Původně orientačně náročnější túra je díky nově vybudovanému turistickému značení orientačně vcelku nenáročná. Výchozí místo: Siněvirská Poljana, parkoviště před vstupem k Siněvirskému jezeru Cílové místo: Siněvirská Poljana, parkoviště před vstupem k Siněvirskému jezeru Převýšení: 900 m Délka túry: 5–7 h Z parkoviště před závorou na cestě k Siněvirskému jezeru, na kterém se mimo jiné nachází příjemná koliba, kde si můžete dát dobrou polévku či šašlik aj., se vydáme zhruba k severu proti proudu říčky Terebla do obce Svoboda. Dnes tady vede černá turistická značka, která je polskými značkaři využívána pro značení

spojek. Jdeme po široké zpevněné cestě, která nás asi po hodině přivede do výše zmíněné obce s krásnými dřevěnými domky rozesetými po okolních stráních. Velice fotogenické, naši památkáři by určitě z celé vesnice chtěli udělat skanzen. Jenže tento „skanzen“ je živý a neobyčejně malebný. Dovolím si tvrdit, že jde o jednu

Siněvirské jezero na podzim; O. Brandos 323


Gorgany

Gorgany

Ve vesnici Svoboda; O. Brandos z nejkrásnějších vsí, kterou lze v ukrajinských Karpatech spatřit. Ovšem život tady musí být, zejména v zimních měsících, neobyčejně tvrdý. Při jedné z návštěv jsem byl svědkem zajímavé příhody. Babička s dědečkem si nasadili vysoké gumáky a vydali se na návštěvu místní nálevny. Ty gumáky měli proto, že museli přebrodit Tereblu, aby se do uvedené nálevny dostali. K jejich domku ve stráni totiž nevedla žádná lávka. Jak do nálevny chodí během velké vody, nevím… Projdeme Svobodou a po široké vozové cestě se dostaneme do lesa a do širokého sedla nad obcí. Na výběr máme černou turistickou značku a nebo vhodnější zelenou turistickou značku, která nás přivede do sedla. Na jeho severní straně se nachází jedna z funkčních lesních železnic ukrajinských Karpat, resp. jedna z větví v minulosti jednotné lesní železnice ve Vyhodě. To se již nacházíme na hřebeni mezi vrcholy Vyškovský Gorgan (1 439 m) a Moloda (1 723 m), na bývalé československo-polské hranici. V sedle odbočíme vlevo a budeme pokračovat po červené turistické značce po ši324

roké lesní cestě po bývalé státní hranici. Nejprve cesta asi 10 minut mírně stoupá a zavádí nás nazpátek k obci (nad obec Svoboda). Následně se dostáváme k ohradě, kterou musíme přelézt a dále pokračujeme kolem salaše (zůstane po levé ruce). Z těchto míst se otevírají nádherné rozhledy, zdejší ticho a klid jsou balzámem na duši středoevropana dnešní uspěchané doby. V plochém sedýlku nad salaší se musíme vydat vpravo po lesní cestě, která začne záhy klesat a po asi 20 minutách nás přivede do širokého sedla. Z něj budeme opět stoupat po lesní cestě, ze které musíme brzy odbočit doprava traverzem mezi porosty jeřabin (po 50 metrech od odbočky narazíme na slabý pramen pitné vody) a dále (stále traverzem) přes velkou mýtinu (holoseč tolik typická pro těžbu ve zdejších lesích) s pěknými výhledy. Po 30 minutách stoupání ze sedla se dostáváme do sedla pod vrcholem Vyškovský Gorgan (1 439 m). Na Vyškovský Gorgan se dostaneme po méně výrazném chodníku asi za 20

Oboroh; O. Brandos

až 30 minut. Cestou narazíme na staré hraniční kameny bývalého československo-polského pomezí. Červená turistická značka vede sice dále až na rozcestí s modrou (můžeme zvolit jako alternativu této trasy), my se ale vrátíme do sedla po trase výstupu. Výstup na tento kopecl ovšem můžeme vynechat, neboť jeho vrchol mnoho rozhledů neposkytuje. Poprvé se tady během této túry setkáváme s většími kamennými moři, která jsou pro Gorgany tolik typická. Ze sedla pod Vyškovským Gorganem budeme pokračovat k jihozápadu do doliny. Po široké, ale velice strmé a kamenité cestě. Asi v polovině sestupu naši pozornost určitě upoutá zurčení vody, která však nikde není vidět. To proto, že voda teče přímo pod našima nohama pod kameny a vyvěrá až na podnoží hory jako velice silný pramen. Další z typických jevů Gorgan, které mají v hřebenových partiích veliký nedostatek pramenité vody.

meništi, od kterého vedou dvě cesty. My musíme vyrazit po cestě ubíhající vlevo a hned vzápětí narazíme na modrou turistickou značku. Ta nás vede dále do lesa po blátivé cestě. To proto, že tudy prochází stáda dobytka, která se pasou na loukách nad Toruní. Po dalších asi 20–25 minutách přicházíme na lesní mýtinu s ohništěm, naše modrá turistická značka odbočuje vlevo. Zároveň se k ní připojuje

Asi po 20 minutách skutečně strmého sestupu se dostaneme na rozcestí lesních cest na dně doliny, která ústí do doliny říčky Terebla mezi Svobodou a Siněvirskou Poljanou. My se na tomto rozcestí vydáme vlevo, ale hned vzápětí odbočíme doprava do hluboké boční doliny. Na rozcestí vám budou obvykle dělat společnost tažní koníci, kteří tady „parkují“ při odpočinku mezi pracovním nasazením – stahováním dřeva. Alespoň po dvakráte, co jsem tuto trasu procházel, jsem na ně měl štěstí. Vystupujeme širokou, ale velice kamenitou lesní cestou, po které obvykle teče voda. Asi po 15–20 minutách stoupání se dostaneme k hustým mechem porostlému pra-

Sedlo Perechrest; O. Brandos žlutá turistická značka a bíločervená (typická ukrajinská) značka. To je neklamný znak toho, že se blížíme k Siněvirskému jezeru, největšímu jezeru ukrajinských Karpat.. K němu to však máme ještě asi půlhodiny poměrně nenáročného sestupu po širokém chodníku vinoucím se v četných zákrutách. Vycházíme na severozápadním okraji Siněvirského jezera, které musíme obejít a po asfaltové cestě (asi 20 minut) sestoupit nazpět na parkoviště před závorou k jezeru, odkud jsme před pár hodinami vyráželi na Vyškovský Gorgan. ■ 325


Gorgany

Gorgany

Strimba z poloniny Krásna Výstup lesem na Streminos; O. Brandos Túra č. 36

Výstup na Strimbu (1 719 m) Strimba. Mohutný a členitý masív s kamennými moři, lesy, loukami i porosty kosodřeviny a jalovců. Troufám si tvrdit, že i nejlepší rozhledový bod celých ukrajinských Karpat, které odsud přehlédneme skutečně celé. Za dobré viditelnosti vidíme Pikuj, Gorgany, Svidovec, Černou horu, poloninu Krásnou, poloninu Boržava, ale i Gutinské hory či hory Rachovské. Výstup na tuto horu mohu tudíž vřele doporučit. Výstup vede z horní části Koločavy, ve které začíná modrá turistická značka. Odbočka je navíc osazena směrovou tabulkou (naleznete ji před jednou z místních náleven, kousek za koločavskou knihovnou). Sem vás bez problémů přivede žlutá turistická značka, která pokračuje do sedla Prislop. Výchozí místo: Koločava Cílové místo: Koločava Převýšení: 1 200 m Délka túry: 7–10 h Na Strimbu (1 719 m) je nejvhodnější vyrazit z Koločavy. Vydáme se od Četnické stanice (ubytování) ke škole a dále 336

z křižovatky na Chust (15 min) po prašné a rozbité ulici Ševčenka. Po dalších 10 minutách se dostaneme u kafé na křižovatku, kde musíme odbočit doprava ke kostelu. Odsud pak pokračujeme stále k východu k sedlu Príslop. Cesta stoupá mírně. V minulém vydání jsme výstup popsali přes sedlo Prislop, tuto trasu,

Na hřebeni Streminos; O. Brandos 337


Gorgany

Gorgany kterou dále uvádím jen z „historických“ důvodů, nevyužívejte, vede totiž přírodní rezervací s výskytem tetřevů. Po průchodu vesnicí (dalších asi 50 minut) se cesta začne prudčeji zvedat. Buď pokračujeme po vozové cestě a nebo po chodníku, který se táhne nad údolím (potřeba dávat pozor na správné odbočení). Následuje strmější výstup (40–60 minut) až do sedla Príslop (926 m; 48° 23,95´ N, 23° 47,40´ E), kde jsou pěkná boží muka. Krajinu však ruší procházející elektrické vedení. V sedle se vydáme vlevo po lesní cestě vedoucí po nevýrazném hřebínku, ze kterého je po chvíli vidět do obce Komsomolsk v údolí Mokranky (nad Usť Čornou). Přicházíme do lesa a po asi 20 minutách se dostáváme na rozcestí, na kterém pokračujeme vpravo traverzem.

Strimba (1 719 m); O. Brandos 338

Za chvíli jsme na louce a za ní na dalším rozcestí. Široký chodník sice vede vpravo, ale my musíme pokračovat vlevo po hřebeni (chodník vpravo končí asi po 10 minutách, slouží pouze ke stahování dřeva). Stále se držíme zhruba hřebene, výstup je poměrně strmý. Asi po hodině stoupání vycházíme na holiny, chodník nás vede k plochému travnatému vrcholu s porosty kosodřeviny zvanému Streminos. Z něj pokračujeme po hřebínku k následující kótě, kterou traverzujeme (chodníky se chaoticky rozbíhají) po úbočí obrácenému ke Koločavě do širokého sedla (30–35 minut), ze kterého je to na plochý vrchol Strimby (1 719 m) ještě zhruba 20–25 minut poměrně strmého stoupání. Na vrcholu se nachází kříž a velká hromada kamení. Strimba je vynikajícím rozhledovým bodem, ze kterého přehlédneme prakticky celé ukrajinské Karpaty.

Dnes tak výstupová trasa je identická s trasou výstupovou a je popsaná dále. Z vrcholu se vydáme stejnou cestou zpátky. To však jen kousek, neboť nad sedlem Strimby narazíme na odbočku vpravo. Jde o pěkný chodník, který nás povede do Koločavy. Nejprve po jižním úbočí Strimby, následně po hřebeni. Chodník je široký a velice dobře patrný, takže orientační potíže nehrozí. Sestup lesem se zdá téměř nekonečný, vyžaduje si zhruba hodinu. Po hodině se dostáváme na louky na hřebeni s polní cestou, která nás vede (s jedním krátkým stoupáním) na velké louky, kde se cesta rozbíhá. My musíme pokračovat vpravo po vyježděné cestě směřující mezi domky. Na hlavní cestu vedoucí do centra Koločavy je to od dolní hranice lesa asi 40 minut. Lidé ve zdejších dřevěných domcích žijí velice skromně. Bez komunikace,

Lesní chodník; O. Brandos po které by sem vyjeli autem, je tady život tvrdý, vše sem musí vytáhnout na vlastních zádech, jak jsem se měl sám možnost přesvědčit. Na hlavní cestě se pak vydáme vpravo a dalších 50–60 minut pokračujeme na křižovatku cest v Koločavě (Chust, Siněvir). K Četnické stanici nám pak zbývá poslední čtvrthodinka chůze po asfaltové cestě. ■

Gorgany a Svidovec ze Strimby; O. Brandos 339


ÇąČ“Č™Č“Č˘ČœČ›Č– Țȓȗș 5FMFGPO FNBJM

ÇŤČœČŽČ Č“Č™ NPCJM UFMLPNPSLPXZ

  [BLSFTRVF!UOV[VB

 

Č&#x;ČšČ ǍȳȔČ?ȳȞČ­ Č?ČĄČ™ǡȓČ?ČĽČ“Č›Č˜Č?  .JĆ‘IJSKB VMÄ˝FWDFOLB 

 

 

Č&#x;ČšČ DzČ&#x;Č ČŞÇśČœČžČ›Č? Č?ČĄČ™ǎȳȒČ?ȳȞțČ? ȠȥȞȎČ?Č•Č?jÇžČ™Č–Č›Č˜Č?x 6TĆƒÄ–PSOB VM1PEIPSOB  UVSCB[Bv+BMZOLBi

 

 

ÇŽ

ȚǯČ?ČŁČłČ? Č?ČĄČ™ǡȓČ?ČĽČ“Č›Č˜Č?  3BDIPW VMÄ˝FWDFOLB 

 

 

ÇŻÇŽ

Č&#x;ČšČ ÇžČ&#x;ȳțȭ Č?ȥșǏČ?ȎȓȞȓȔțČ?Č? +BTJOKB VM/BCFSFĆ‘OBB

 

 

ȚȄČ?dzȞČ?Č›Č˜ČłČ?Č&#x;ČŞČ˜ Č?ČĄČ™dzȞČ?Č›Č˜Č? *WBOP'SBOLJWTL VM'SBOLB

    JGHQS[!VLSOFU

 

Č?ȳȞČ&#x;ČŞČ˜Č–Č— Č?Č?șȪțȖȗČ•Č?Č?ȳț LĂˆWZIMFEĂˆWBDĂ“ ULB LBTÂ’VĆ’CB SBUVOLPXB

ÇŻÇŽ

Č–Č—ÇĄÇŽÇŻÇŽ

ČŞČ˜Č–Č—Č?ȳȞČ&#x;ČŞČ˜Č–Č— Č?Č?șȪțȖȗČ•Č?Č?ȳț IPSTLĂˆ SBOOĂˆKFEOPULB LBHĂ˜STLBTÂ’VĆ’CB SBUVOLPXB

ÇŽÇŻÇŽ

ČšDzȔČ?ČœČžČœČ’ Č?ČĄČ™Ç Č“ČžČ“Č§Č?Č?ȳțČ?  6[IPSPE VM7FSFĹžDBIJOB

Ing. Otakar Brandos a kol. Č&#x;ČšČ Ç Č–Č?ČœČ’Č? Č?ȥșǣǥČ?Č™Č–Č¤ČŞČ˜ČœČ?Čœ Č˜   UKRAJINSKÉ KARPATY – ZakarpatskĂĄ Ukrajina,   Poloniny 7ZIPEB VM%)BMZDLPIP   TuristickĂ˝, trekovĂ˝ a cestovnĂ­ prĹŻvodce Č&#x;Ç­Č&#x;ČšČœČ™ČœČ’Č? 0TNPMPEB

 

3. vydĂĄnĂ­ 2010 ČšǞȞȓȚȼȓ Č?ȥșǰČ?ČœČŽČœČ’Č–    +BSFNDB VM4WPCPEZ   vydalo NakladatelstvĂ­ SKY jako svou 19. publikaci ČšČœČ”Č™Č–Č?ČœČ›Č?ČŽČžČ?Č Č–Č ČłČ™ČŞČ˜Č–Č•ČšČœČŽČłČ™ČŞČ›Č–ČŁČ Č“Č™Č“Č˘ČœČ›ČłČ?ČĄČ˜ČžČ?Č´Č›Č&#x;ČŞČ˜Č–ČŁČœČ?Č“ČžČ?Č ČœČžČłČ? Ĺ˜Ă“TMP[ĂˆDISBOOĂ?TMVäCZKFNPäOĂ?WPMBUQPV[F[NPCJMƉVLSBKJOTLâDIPQFSĂˆUPSƉ NakladatelstvĂ­ SKY NFSSBUVOLPXZXHĂ˜SBDINPĆ’OBE[XPOJĹ—UZMLP[UFMFGPOĂ˜XVLSBJĹ´TLJDIPQFSBUPSĂ˜X PlzeĹˆskĂĄ 207, 742 85 VĹ™esina Redakce: NĂĄdraĹžnĂ­ 166, 702 00 Ostrava 1 Tel.: +420 595 136 472-3, 723 091 330, 607 213 773 E-mail: redakce@treking.cz www.treking.cz, www.karpaty.net

ÇŽÇŻÇŽ

GraďŹ ckĂĄ Ăşprava: Otakar Brandos a Kamil ZdrĂĄlek DTP: Kamil ZdrĂĄlek, DTP & PRE-PRESS Tisk: Tiskservis, s. r. o. DoporuÄ?enĂĄ prodejnĂ­ cena 380 KÄ? / 17 EUR 448

   

  !"#$           

Berehovo 286 ViĹžnica 272 133 HaliÄ? 305 66 93 Horodenka 194 170 78 129 Dolina 214 241 136 200 71 DrohobyÄ? 323 237 104 197 152 147 ZoloÄ?iv 253 108 25 70 59 130 129 Ivano-Frankovsk 221 143 51 102 27 98 125 32 KaluĹĄ 263 43 90 41 127 198 194 65 100 Kolomyja 277 13 120 66 157 228 224 95 130 32 Kosiv 261 244 111 204 118 80 68 136 145 201 231 Lvov 116 248 156 207 78 143 230 137 105 205 235 186 195 198 106 157 28 43 153 87 55 155 185 90 270 314 178 271 140 69 138 206 167 271 298 70 30 290 258 309 193 184 293 252 220 269 281 231 240 70 64 85 69 148 168 39 67 45 73 175 154 132 150 151 163 234 254 125 153 111 123 261 254 167 34 127 82 102 70 59 55 124 154 77 233 273 168 232 103 32 143 162 130 230 260 75 55 315 233 297 168 159 268 227 195 292 306 206 124 273 168 232 103 94 203 162 130 230 260 141 340 54 165 72 207 278 274 145 180 88 67 281 183 210 105 169 40 31 140 99 67 167 197 78 221 248 143 207 78 11 154 137 105 205 235 87 70 330 298 349 233 178 333 292 260 309 321 245 406 133 220 127 262 333 329 200 235 143 139 336 59 227 213 246 135 200 287 194 162 206 218 243 343 70 157 66 199 270 266 137 172 80 76 273 57 333 301 352 236 201 336 295 263 310 324 268 218 72 86 87 99 170 190 61 89 47 75 197

Č?ČĄČ›Č˜Č ČĄÇĄÇŽÇŻÇŚ ǞȒȞȓČ&#x;Č?Č?ČĄČ›Č˜Č ČĄÇĄÇŽÇŻÇŚ DISBOOĂ?TMVäCZ "ESFTBTUBOJDF)4 BUVOLPXFKTÂ’VĆ’CZ "ESFT(013

Tabulka vzdåleností mezi sídly v ukrajinských Karpatech

Ç°Ç Ç§ÇŁÇ­Ç Ç¤ÇľÇť ÇŽČœČ™ČœČ›Č–Č›Č?NJǯǞǰǏǞ(03("/: 47*%07&$ 1PMPOJOB,3"4/" (03("/: Ä˝8*%08*&$ 1PÂ’POJOB,3"4/"

MeĹžhorje 100 MorĹĄin 212 112 Mostiska 120 165 240 MukaÄ?evo 155 105 217 244 Nadvirna 152 191 303 158 86 Rachov 183 83 144 224 98 184 Rohatin 175 75 37 169 180 266 134 Sambir 79 140 228 25 245 183 199 143 Svaljava 58 75 163 94 180 210 134 126 69 Slavske 285 235 348 344 124 186 199 310 369 310 StoroĹžinec 112 12 100 153 117 203 71 63 128 63 247 Stryj 150 50 81 191 155 241 109 44 166 101 285 38 Truskavec 160 205 200 40 284 198 264 170 65 134 384 193 174 UĹžhorod 340 290 398 410 186 252 254 365 435 365 86 302 340 450 Chotin 57 157 269 63 181 95 240 323 88 115 281 169 207 103 347 Chust 277 227 335 347 123 189 191 302 372 302 23 239 277 387 63 284 ÄŒernivci 163 208 223 43 287 201 267 196 68 137 387 196 197 23 453 106 390 ÄŒop 177 127 239 222 22 64 120 202 247 202 126 139 177 262 188 159 125 265 JaremÄ?a

UkrajinskÊ Karpaty ǏǧǣǭǎǭǍǭǥǧ5&-&'0//œėœ4-"5&-&'0/:"-"3.08&

ukázky - časopisy a knihy  

ukázky - časopisy a knihy

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you