Svět v kapce rosy aneb psaní podle Lustiga

souvratí jsou drama. Mlaďas to ještě moc neumí, a tak tam občas kličkujeme jak zajíci… To víš 600 koní a turbodmychadlo dělá divy,“ bafne výfukem zelený. Pak škodolibě zamrká svými šesti světlomety na kapotě a se slovy: „Že tě to, dědku, ještě baví se tu takhle motat. Už máš bejt v muzeu…“ se vzdaluje. Červený ukryje vlastní dojetí. Vždyť se svými 26 koni takhle jezdí ke spokojenosti všech už půl století. Jen pro sebe tiše špitne: „To jsem zvědav, jak ty budeš vypadat za 50 let, frajírku.“ Jak se oba traktory navzájem vzdalují, probouzím se ze snění. Už jsem na kopci. Zase nasedám na svou plečku a jen tak do větru prohodím: „Jó, dědku, pokrok nezastavíš“ .

Poučení: Když dva dělají totéž, není to vždy totéž.

DVA PREDÁTOŘI Petr Pravda V obrovské laguně uprostřed džungle žila anakonda a krokodýl. Byli to největší a nejmocnější predátoři, před kterými se všichni třásli. Nikdo si na ně netroufl a oni si dlouho netroufli ani na sebe. Měli tak obrovský prostor, že se za dlouhé měsíce nikdy spolu nepotkali. Všichni v džungli však věděli, že velký boj jednou musí přijít. A on také přišel. Polovina džungle fandila anakondě, polovina krokodýlovi. Byl to strašný a dlouhý zápas. Černá voda laguny se mísila s krví. Nakonec anakonda roztáhla tlamu a nasoukala do sebe krokodýla. Džungle začala provolávat slávu anakondě. Stoupenci anakondy i stoupenci krokodýla, protože rázem pochopili, že mají nového krále. Jenže v tom nejtriumfálnějším okamžiku anakonda najednou pukla a její roztrhané vnitřnosti vyvrhly krokodýla. Džungle zkameněla. Pak obrátila svou přízeň ke krokodýlovi. Ale i krokodýl už dodělával a za chvíli padnul mrtev. A tak skončili dva největší predátoři v laguně.

Poučení: Když se dva perou, mohou prohrát všichni.

MLOK A MACARÁT Dana Emingerová Mladičký mlok prchal před čápem a schoval se pod ohybem skály. Najednou ho chytil silný proud a zanesl mloka do hlubin země. Propadl se do krápníkového labyrintu, kde spal starý macarát. Je to mlok jeskynní, který žije hluboko pod zemí v krasových říčkách a dožívá se více než sta let… „Kdo jsi?“ zeptal se mladý mlok, který vypadal jako stín jeskynního macaráta. „Jsem macarát jeskynní a žiju tady už sto let.“ „To ti nevěřím,“ řekl mlok. „Našinec většinou žije jen pár let, pokud nás brzy něco nesežere.“ „Tady v jeskyni nikdo není,“ řekl macarát. „Zůstaň tu se mnou. Budeme kamarádi.“ Pak chytil malou mušku, která připlavala po temné hladině krasové říčky, rozdělil se o ni s novým kamarádem a řekl: „To nám musí vystačit do příštího probuzení.“ „A pověz mi, jak vypadal svět před sto lety?“ chtěl si povídat mlok. „Já nevím,“ řekl macarát, který se chystal už zase usnout. „Žiju pořád jenom tady.“ „Ty nevíš, jak vypadá les?“ „Ne.“ – 45 –