Page 1

1


2


20 let v ADÉLCE aneb tátova cesta z garáže až na vrchol… ROMAN TEISLER

3


Š Roman Teisler 2010

4


Úvodní slovo

Tato kniha vznikla z důvodu autenckého zaznamenání příběhu firmy nesoucí jemný a krásný název Adélka. Tento příběh je v začátku předběhnut mými vzpomínkami z dětství a pekárny z dob před revolucí. Týkají se mého vnímání nejdříve šesletého kluka a končí vzpomínkami na sametovou revoluci v roce 1989. Kniha však nejvíce vzdává hold padesáleté a vytrvalé práci lidí, v jejímž čele stál téměř 40 let člověk neobyčejných vlastnos, neobyčejného pracovního nasazení a buldočí vytrvalos, neobyčejné lásky k pekařskému a cukrářskému řemeslu, věčný a nepřekonatelný stavitel, přítel a kamarád asi všech, kdo budou tuto knihu číst, zakladatel firmy, můj otec, táta i tanek, pan Ladislav Teisler. Je zde zachycen zrod firmy a událos, které tomu předcházely. Kniha zobrazuje historii pelhřimovské pekárny, vývoj firmy, současnost a hlavní plány do dalších let. Adélka vznikla v době, kdy se v naší zemi zrodila svoboda a demokracie a všichni jsme se ji učili poznávat, učili jsme se v novém prostředí jinak myslet, vymýšlet jak si zařídit svoji další budoucnost, jak řídit své živnos a firmy. Byli jsme v té době všichni natěšení, odvážní i naivní, proto budou působit některé drobné příběhy v knize (s odstupem času) možná komicky, naivně a nepochopitelně. Jsou popsány a fotografiemi podloženy událos, které se skutečně odehrály, a bylo čerpáno ze skutečných prožitků, vyprávění bývalých pracovníků, z nichž jsou mnozí na zaslouženém důchodovém odpočinku nebo již nežijí. V knize není zahrnuto vše, přesto je zřejmé, že odvedená práce za uvedené období je obrovská, fantascká, neuvěřitelná. Občas se může zdát, že i zbytečně vynaložená, neboť rychle se měnící prostředí po sametové revoluci nulo vedení firmy, zejména mého otce, přehodnocovat a rychle měnit původní stavební a podnikatelské záměry. Je více než obdivné, že ho to za ta desele nezlomilo a se stejným úsilím bojuje dodnes. Kniha je určena jako vzpomínka a poděkování současným i bývalým pracovníkům pelhřimovské pekárny, kolegům z Adélky, přátelům, kamarádům a všem lidem dobré vůle, kteří se kdy podíleli na pozivním formování, rozvoji a jakékoliv pomoci pelhřimovské pekárně a naší firmě ADÉLKA a.s. … Roman Teisler

5


„Když chceš poznat člověka, podívej se na jeho práci.“ (Fridrich Schiller)

6


Historie a kořeny pelhřimovské pekárny

hl d na areál ál v roce 1975 Pohled

Samotný vznik pekárny je datován do roku 1960. Tehdy byla v Pelhřimově neuspokojivá situace v zásobování chlebem a pečivem obyvatelstva. Na popud tehdy Jihlavského kraje bylo rozhodnuto, že se v Pelhřimově vybuduje nová pekárna. Při územní reorganizaci v roce 1960 přešel Pelhřimov do Jihočeského kraje a rozestavěnou pekárnu převzal n.p. Jihočeské pekárny České Budějovice, který zajišťoval dokončení stavby, hlavně montáže pecí a technologické zařízení. Původně zde měly být dvě sázecí parní pece. V průběhu výstavby pekárny však bylo rozhodnuto, že místo parních pecí budou instalovány pece průběžné, vytápěné uhlím, které vyráběl podnik SPP Olomouc. Prvními rozjezdovými pracovníky byli povoláni manželé Marie a Karel Závodských. Ti byli uznávanými pekaři, pan Závodský byl v učení již v roce 1932. Poté prošli různými pekárnami v regionu, před II. světovou válkou, během války a i po ní. Z dochovaných záznamů manželů Karla a Marie Závodských víme, že začátky nebyly vůbec lehké. První dodané pece z Olomouce byly velmi špatné, kouřily, byly zdraví nebezpečné, lidé zde zaměstnaní „fasovali“ mléko. „Společně s námi byl začínajícím pracovníkem pan Zeman“, slyším bohužel již ze záznamu paní Závodskou. Poruchovost byla veliká a proto byl provoz v pekárně k 31. 10. 1962 zastaven. Po získaných zkušenostech bylo rozhodnuto, že v Pelhřimově bude postavena německá pec BM 40, která měla být původně ve Svitavách. Byly provedeny úpravy a na vytápění se používal LTO. Byla to první provozovna v republice, kde byly pece BM 40 vytápěné lehkým topným olejem.

Karel Závodský při výstavbě nových pecí

7


„Čekáme znova, že ta pec nová napraví chyby, které se staly, abychom lidem dobrý chléb dali“ – bylo tehdy vyryto na bouraných pecích a zároveň se stalo jakýmsi heslem a mo em pekařů. Chléb tehdy znamenal základ pro život pro celé obyvatelstvo, pro dě i dospělé. Již tehdy byly položeny základy pro dobrý chléb v Pelhřimově. Poté, co se podařilo v roce 1963 pekárnu rozjet, byli sem povoláni ostatní drobní pekaři z pelhřimovského okresu. Zde nemohu nevzpomenout na své dětství, když mě jako dítě předškolního věku přivedl tanek do pekárny, kde dělal od roku 1971 vedoucího dopravy. Chodil jsem s ním rád, neboť v kanceláři jsem směl psát na psacím stroji, a směl používat vše pro mně jinak nedostupné. Hlavně mám v živé pamě vůni staré pekárny, mísírny, chuť podmáslí přímo z konve, pach staré autodílny a skladovaných pneumak, stejně tak jako úžasnou rajskou omáčku a buchty od paní Závodské, kam jsme občas, tuším, že s vnukem Petrem, byli zavoláni k obědu. Rovněž si vzpomínám, že v expedici nějaký čas pobývala moje babička Anna Teislerová, že byla hromosvodem a řešitelem všech průšvihů a nezdarů řidičů, neboť před paní Závodskou měli většinou všichni velký respekt. Také si vzpomínám na návštěvy o letních prázdninách, kdy jsem do pekárny zacházel za babičkou nebo za tankem. Než jsem se však k jednomu z nich dostal, tak jsem byl od mouky od hlavy až k patě, k velké rados ostatních pracovníků pekárny, avšak k velké nelibě těch, za kterými jsem původně šel. Že jsem byl důrazně pokárán, občas potrestán, asi nemusím zdůrazňovat. Příště jsem to provedl znova, ale s větší snahou ze sebe vyklepat mouku. Marně. Dodnes nevím, jestli byl tehdy otec nadšen, že chodím rád do pekárny, nebo jsem ho rozčiloval, jak jsem byl věčně celý bílý od mouky. Přesto, že jsem byl tehdy ještě dítě, pamatuji si, jak s povděkem přijímal tanek nový druh auta – Avie, které nahrazovaly předchozí Robury. Z této doby si vzpomínám na mistra z autodílny, pana Miroslava Růžičku, pracovitého a rázného člověka, ale také velikého srandistu, dobrou partu řidičů v čele s žijící legendou Franškem Růžičkou. Právě od něj znám celou řadu historek, zejména z častých oslav řidičů. Dnes neuvěřitelně znějí příběhy, kdy řidiči čekali na upečení chleba a pečiva v restauraci „Na nádraží“ a jak bylo pro paní Závodskou těžké je zvednout od piva a poslat na další rozvoz. Rovněž historka nazvaná „Jízda pro nezdárné řidiče“ pojednává o tom, jak řidiči jeli do Prahy na výstavu „Člověk a automobil“ a neshli se vrát k odjezdu

8

Pekařsko-cukrářský ples 1964

Besídka pro dě zaměstnanců pekárny 1965


Kolekv pracovníků v roce 1967

autobusu, neboť uvízli v jedné hospůdce s harmonikou a velmi se jim zalíbil noční pražský život. Neshli se druhý den vrát na rozvoz a pro paní Závodskou to byl veliký problém – kdo rozveze pečivo. Chlapi utrali všechny peníze a neměli ani na cestu zpět. Musel pro něj dojet vedoucí dopravy a v knize jízd bylo tehdy pod účelem jízdy napsáno „Jízda pro nezdárné řidiče“. Za dramackých a komických podmínek bylo v odpoledních hodinách pečivo rozvezeno. Do této doby mohu rovněž zahrnout vzpomínky na každoroční Mikulášskou besídku pořádanou pro dě zaměstnanců pekárny, veselý příchod tanka při návratu domů z firemní oslavy MDŽ či výroční schůze. Tak jak uměli dříve naši předchůdci tvrdě pracovat, uměli se i po práci příjemně a vesele bavit. Rovněž živé vzpomínky mám na tankovy brigády, kdy chodil po pracovní době skládat kamión pytlů s moukou, což byla ohromná dřina a dnes by to těžko někdo vykonával. Naopak příjemnější vzpomínku mám na letní měsíce, když jsme spolu jezdili s chlebem a pečivem do rekreačních středisek do jižních Čech s výpomocí. Zásobovali jsme i řadu cukráren a vždy jako pomocník jsem byl od personálu odměněn hned několika zmrzlinami.

Paní Slavíková a pan Venkrbec, pekaři

9


Již ve svých 30 letech se otec významně zasadil o první přeměnu tehdejší pekárny. Zasadil se v roce 1979 o převedení pozemků ze Spojených kartáčoven s.p. a vybudování hlavních inženýrských sí, o přípojku vysokého napě, výstavbu trafostanice. Po té se pusl do výstavby údržbářských dílen a autodílny. Bývalá autodílna byla přebudována na novou kotelnu LTO. V roce 1983 byl otec jmenován vedoucím hospodářského střediska pro okres Pelhřimov. Kromě pelhřimovské pekárny pod toto středisko spadaly provozy v Humpolci, Vojslavicích, Pacově, Černovicích, Žirovnici, v Počátkách a možná ještě některé. Tak jak odcházela stará generace pekařů na zasloužený odpočinek, byly tyto provozy postupně zavírány. V tomto roce došlo k vykoupení rodinných domků před stávajícím areálem pekárny a pokračovala výstavba areálu. Na začátku to byla výstavba deví sil na mouku s kapacitou 540 tun. Největší akcí byla výstavba opěrné zdi mezi pekárnou a Spojenými kartáčovnami, středotlaké plynové přípojky a regulační stanice. Po té následovala stavba nové haly pekárny a cukrárny, montáže technologií, nové moučné hospodářství s denními zásobníky a s rozvody mouk na jednotlivá výrobní pracoviště. V roce 1985 probíhala také výstavba rekreačního střediska, zasazeného do krásné nové přehrady v Brtné na řece Trnávce. V létě 1987 byl spuštěn zkušební provoz pekárny, rok po té cukrárna. V roce 1989 byla zřízena jídelna, vzduchotechnika pro výrobní halu, šatny, nákladní výtah a byla položena nová kanalizace v celém areálu a napojena do městské sítě. Dalším významným mezníkem byl rok 1989, kdy přišel pád totalitního režimu, kdy můj otec poprvé (a naposledy) opusl areál pekárny, rozhodl se odejít na konci roku 1989 z Jihočeských pekáren s.p. a založit svoji soukromou firmu.

Pracovnice pekárny v roce 1975

Antonín Příhoda, pekařský mistr

10


Vincenc, Vincenc Anna a Ladisla Ladislav av Teislerovi

Areál pekárny se zaměstnanci a vedením podniku

Kolekvv pracovníků pek kárny 1975 Kolek pekárny,

Milada Válová, expedientka

Franšek Růžička, řidič a legendární pracovník

11


Franšek Růžička, Jiří Drunecký a Ladislav Teisler při přípravě na technické prohlídky

Václav Bartoška, řidič

Pohled na autodílnu v roce 1975

Kontrola jakos chleba – M. Závodská, O. Tomec, A. Příhoda a J. Kapek Jan Lev při ručním sázení chleba

12


A. Příhoda a M. Závodská, výroba chleba

Kantýna pekárny

Adolf Chalupský, řidič

13


Kolekv pracovníků dopravy

Miroslav Růžička, Marie Závodská a Franšek Růžička

Vozový park v roce 1975

Mikulášská besídka 1975

14


Technické zázemí pro výstavbu v roce 1983

Výstavba budovy náhradního energeckého zdroje – dieselagregátu

Výstavba nové výrobní haly pekárny a cukrárny v roce 1983

Výstavba cukrárny v roce 1985

15


Výstavba haly pekárny a cukrárny, 1985

Montáž technologie pekárny, 1986

Stavba rekreačního zařízení Trnávka v roce 1985 – J. Bíba, L. Dudek a J. Klíma

16


Výstavba rekreačního střediska Trnávka 1985

Dokončení rekreačního střediska Trnávka Trnávka, 1985

Trnávka 1985 – kolekv pracovníků z provozovny Humpolec

17


Montáž pekařských technologií, 1986

Pohled na areál v roce 1987

Provoz cukrárny 1987

18


Pohled do areálu po dokončení výstavby pekárny po roce 1987

Ladislav Teisler po výstavbě pekárny v roce 1987

Výroba chleba po roce 1987

19


Pohled do areรกlu pekรกrny po roce 1987

20


Vznik firmy Adélka - 1990

Oficiální vznik firmy je datován k 3. květnu 1990, kdy otec obdržel živnostenské oprávnění k výrobě a začala první výroba kremrolí a cukrářských výrobků. Než mohlo být toto zahájeno, musel nejdříve za zahradou rodinného domku postavit garáž, kam mohl poté přestěhovat technické vybavení, nářadí, zahradní techniku apod. Z uvolněných přízemních prostor rodinného domku, sklepů, prádelny a zejména garáže začal budovat malou řemeslnou cukrářskou dílnu. Protože peněz nebylo nazbyt, já i moje sestry Nikol a Markéta jsme studovali na školách mimo Pelhřimov, všechny stavební práce prováděl sám nebo za občasné pomoci manželky Nadi, bratra Josefa, ostatních členů rodiny a blízkých kamarádů. Důležitou finanční i psychickou podporu otci tehdy dala moje babička, paní Marie Kolářová. Jistě mnohé bude zajímat proč název Adélka… Určitá souvislost je v oblíbené klavírní skladbě mého otce „Pro Adélku“ a rovněž i krásný jemný a líbivý název pro původně malou cukrářskou výrobnu. První název firmy zněl: Adélka, pekařství a cukrářství u svatého Floriána.

Pohled na výrobnu (garáž), 1990

Výstavba rodinné pekárny a obchodu, 1990

Tento rok byl rokem naprosto výjimečným a v historii neopakovatelným nejen pro naši firmu, ale pro celou naši zem. Po dlouhé nadvládě totalitního režimu přišla doba demokracie, kterou jsme začínali poznávat. V tomto roce jsme měli prvního nekomunisckého prezidenta pana Václava Havla. Čekaly nás první demokracké volby. Trh byl volný, nenasycený, co se v podnikání v počátku udělalo, to se téměř vždy podařilo a přinášelo zisk. Z garáží, kočárkáren a jiných prostor vznikaly nejrůznější obchůdky, a to nejen s potravinami. Rovněž začal boom různých řemesel a pracovalo se s takovou ochotou a tak malými maržemi, že se nám o tom dnes může jen zdát. Nebyli jsme obtěžováni jako v dnešní době všemožnými a všemocnými úředníky a kontrolami, které by nás zatěžovaly finančně i časově. Proto se firmy mohly poměrně rychle a dynamicky rozvíjet. Jedinou, avšak významnou brzdou byly těžko dostupné a velmi drahé bankovní úvěry a výpomoci. Tehdy se pracovalo se 17 %, krátkodobě také s 26 % procenty úroků.

21


Ladislav Teisler, Teisler 1990

Věra Bartáková (Svobodová), (Svobodová) 1990

Jak už bylo dříve zmíněno, firma byla založena k 3. 5. 1990. Tehdy podnikala na jméno Ladislav Teisler – ADÉLKA, pekařství a cukrářství u sv. Floriána. Prvním zaměstnancem firmy se stala otcova bývalá kolegyně z Jihočeských pekáren, paní Věra Bartáková, tehdy slečna Svobodová. Nejdříve byla zahájena výroba cukrářských výrobků, zejména máslové kremrole získaly velikou proslulost. Objednávky se zvyšovaly, před provozovnou byly často fronty na teplé kremrole. Oblibu si našly další cukrářské výrobky a také svatební krabičky, výslužky. Postupně byly zavedeny i některé druhy jemného pečiva. S velkou rados a nadšením bylo pořízeno ojeté rozvážkové auto Škoda 1203. Vyrábělo se také až 3500 ks kremrolí za den, což byl velmi obdivuhodný výkon, připomeneme-li si, že na rozvalování listového těsta nebyl rozvalovací stroj a vše dělal otec pouze za pomoci svých rukou a dřevěného válečku. A nebyl by to právě otec, se svým stavebním a podnikatelským duchem, aby se nepusl ještě v tomto roce do další stavby. Tentokrát do přístavby rodinného domku, kde chtěl vzhledem k rostoucí poptávce po výrobcích rozšířit výrobu, zlepšit pracovní prostředí, zvýšit hygienu výroby, otevřít první vlastní obchod. Již tehdy počítal i s kavárnou, stavebně ji připravil, avšak s ohledem na vývoj dalších podnikatelských a rodinných událos již nebyla nikdy otevřena. V tomto roce došlo ke zřízení učňovského střediska pekař cukrář. Z této doby se mi vybavuje řada věcí, začátky stavby, kam jsme chodili s mým dědou Vincencem a stýcem Josefem vypomáhat. Na tuto dobu však

„Chladící box“ a sklad

22

Objednávkový deník


vzpomínáme s úsměvem, kromě tvrdé práce byly i krásné chvíle, kdy byla legrace. Mezi takové chvíle patří i otcovy zabijačky, které dělá dodnes. Rovněž si vzpomínám, s jakou pečlivos si vedl v prvních letech sám účetnictví, které se ovšem během několika stěhování jeho kanceláře nakonec ztralo. Ještě zajímavější bylo, že se po něm nikdo nesháněl a nikomu nechybělo. To je v dnešní době téměř nepředstavitelné.

Svatební výslužka

Marie Augustová a Ladislav Teisler při zabijačce

Josef a Ladislav Teislerovi při zabijačce

Ladislav Teisler, druhé povolání – řezník

23


1991

Tento rok byl ve znamení další tvrdé práce a pokračováním započaté výroby. Ve zbylém čase, z větší čás svépomocí, se otec věnoval stavbě nové výrobny. Firma se rozrostla o jednoho pracovníka, další zkušenou a šikovnou cukrářku paní Marii Augustovou. Ta přinesla do firmy nejen svoji cukrářskou zručnost a další odbornost, ale i nezapomenutelné veselé „slogany“ typu „bacha, někdo jde“ nebo „dojdu Vám pro to pane Plech do boxu“. Slova, kterým rozumí pouze zúčastnění. Díky posílení ve výrobě se mohl otec více věnovat dalšímu, převážně stavebnímu rozvoji firmy. V tomto roce byla dokončena přístavba rodinného domu na rodinnou pekárnu. Na podzim tohoto roku otec vydražil objekt bývalého výměníku, resp. restaurace na sídliš Pražská v Pelhřimově. Zajímavos jistě je, že první akcí zde byla svatba manželů Bartákových. Poté zde byla restaurace zrušena a převedena část výroby. V této době již ve firmě pracovalo 15 zaměstnanců. Na provozovně v Požárnické ulici bylo nainstalováno výrobní zařízení, pece, míchačky, děličky a další stroje. Rovněž byl pořízen nový rozvážkový vůz Avia Furgon. Byla zavedená pekařská

Marie Augustová, cukrářka

Provozovna na Pražské „Výměník“

24

Provozovna na Pražské „Výměník“


Provozovna na Pražskéé „Výměník“ Výměník“

Marie Dvořáková, cukrářka

Marie Vlčková, cukrářka

Provozovna na Pražské „Výměník“

výroba, koncem roku proběhly první technologické zkoušky řemeslné pekárny s panem Bulantem a společnos Backaldrin. Zároveň se začalo prodávat do obchodní sítě. Poptávka byla v prvních týdnech obrovská, nestačilo se péct. Pamatuji si, že plného Furgona čerstvého pečiva, kterého jsme přivezli v pozdních odpoledních hodinách, jsme dokázali během několika minut na náměs prodat přímo z auta. Lidé kupovali rohlíky po dvace, třice, pro sebe, blízké i sousedy. Taková to byla poptávka a taková velká mezera na trhu v pekařských výrobcích.

Dokončení provozovny a obchodu Pod Floriánem

Lukáš Jírů, pekař

25


Paní Vaňková a Markéta Štěpáníková (Teislerová) – provozovna Pod Floriánem

Rozvoz pečiva novým vozem Avia Furgon

Jana Babická (Tyráčková), prodavačka

Nikol Nentvichová (Teislerová)

Naďa Teislerová, maminka a prodavačka

Teisler, řidič Roman Teisler

Návštěva muzikantů na Štědrý den

26


1992

První dva měsíce došlo ke spojení firmy s pekařstvím pana Vaculy. Důvodem bylo zejména poskytnout obchodníkům kompletní sorment včetně několika druhů chleba, který jsme tehdy nevyráběli. Vznikla tak firma TEVA s.r.o., která kvůli rozdílným názorům majitelů – mého otce a pana Vaculy – na řízení a rozvoj firmy měla jepičí život a ukončila činnost za pár měsíců po jejím vzniku. V tomto roce došlo k rekonstrukci objektu na Pražském sídliš, objekt bývalého výměníku a restaurace byl přeměněn na pekařskou výrobnu, výrobnu zmrzliny a prodejnu pekařských a cukrářských výrobků. Zájem o výrobky byl opět veliký, velkým lákadlem v letních měsících byla otcova vařená zmrzlina. V lednu tohoto roku se vláda rozhodla privazovat Jihočeské pekárny s.p., a to včetně kombinátu v Pelhřimově. Otec se tehdy rozhodl podat u Fondu národního majetku konkurenční privazační projekt. Vzpomínám si, jak si tehdy pár dní před podáním projektu zlomil nohu a jak u něj bývá zvykem, nedal si rozmluvit pomoc při řízení a projekt jel podat sám se zlomenou nohou ve Škodě 120. Naštěs se tehdy již nic dalšího špatného nepřihodilo. Na konci roku bylo oznámeno, že vláda privazační projekt podaný otcem schválila.

Pekárna a prodejna v ulici Příkopy v Pelhřimově

27


Pekárna a prodejna v ulici Příkopy v Pelhřimově

28


1993

Tento rok byl pro firmu velmi významný a velmi složitý. Adélka získala v privazaci formou přímého prodeje celý objekt bývalých Jihočeských pekáren v Pelhřimově. Prvořadým úkolem bylo přebudovat organizační strukturu společnos, odstranit neefekvní články řízení. Podnik se nacházel v nedobrém stavu, obchodní činnost špatná a prodej výrobků byl velmi nízký, cukrářský provoz téměř neexistoval. Významnými otcovými spolupracovníky a členy vedení se v této době stali Franšek Růžička (úsek údržby a dopravy), Vladimír Kopecký (pekařská výroba), Věra Bartáková (cukrářská výroba), Pavla Nováková (expedice a odbyt), Roman Teisler (prodejny a velkoobchod) a Zdeněk Velíšek (mlýn).

L. Teisler při přebírání podniku

Základním a nosným programem se stala průmyslová výroba chleba, běžného pečiva, trvanlivého pečiva, jemných slaných tyčinek – soletek a cukrářských výrobků. Nově byla zavedena výroba jemného pečiva a byla obnovena výroba perníků a moučníků. V tomto roce začala také rekonstrukce areálu. Došlo ke spojení staré výrobní haly s novou, byla vyřešena tzv. soutka, ze které byly postaveny další výrobní prostory a kancelář vedoucího výroby. Začala výstavba žitnopšeničného mlýna na místě bývalé staré pekárny, výstavba vrátnice, prodejny a velkoobchodního skladu potravin. Provedla se plynofikace kotelny, výstavba topného kanálu a byla zakoupena první myčka přepravek. V rekordním čase byla dokončena stavba mlýna, montáž technologie a zkušební provoz mlýna byl zahájen v prosinci 1993. Byly postaveny také tři nakládací rampy. V tomto roce otec také uskutečnil první zahraniční návštěvu u německého výrobce rozvalovacích strojů pana Fritsche, byly navázány první kontakty a kontrakty pro další spolupráci a rozvoj firmy. Na jemnou pekárnu byl pořízen Fritsch Euroline, který nahradil zastaralou linku LJP 400. Byl také zahájen spor s Fondem národního majetku o některé pozemky, které jsme od něj odkoupili, avšak dělali si na ně nárok restuen. Spor byl ukončen až v roce 1997, pozemky od restuentů jsme museli zaplat podruhé. Koupě těchto pozemků byla navíc ještě podmíněna koupí dalších, naprosto bezcenných pozemků. Pochopitelně za nemalý obnos.

Stav areálu v roce 1993 po převze, výstavba nakládacích ramp a mlýna lý

29

20 let v Adélce 1. díl  

20 let v Adélce 1. díl

20 let v Adélce 1. díl  

20 let v Adélce 1. díl

Advertisement