Jak vidět svět – Rozhovor s Nicholasem Mirzoeffem

Page 1

Rozhovor s Nicholasem Mirzoeffem


Vidění druhého jako předpoklad společenské změny Rozhovor s autorem knihy vznikl v listopadu 2018 v New Yorku. Představuje témata a koncepce, jimž se autor věnoval od doby práce na knize Jak vidět svět, která vyšla poprvé v roce 2015. Dotýká se zejména problematiky sociální spravedlnosti, dekolonizačních aktivit v oblasti teorie i praxe a v mnohém vychází z autorovy poslední knihy The Apperance of Black Lives Matter (Ne-viditelnost hnutí Black Lives Matters) vydané v roce 2018. Rozhovor vedla Andrea Průchová Hrůzová. APH Má první otázka směřuje k samotnému úvodu knihy.

NM

2

V části nazvané Poděkování píšete o odkazu díla Johna Bergera a knize také dáváte podtitul Způsoby vidění pro 21. století. Proč je pro Vás návaznost na práci Johna Bergera důležitá? Bergerova kniha a televizní série se objevily v roce 1972, když jsem byl ještě kluk. Způsob, jakým Berger rovnocenně a nehierarchicky přistupoval k vizuálnímu materiálu různorodé povahy, jeho přemýšlení o genderových otázkách, které ve Způsobech vidění najdeme, a jeho uplatnění politické analýzy na všechny tyto materiály, to všechno jsou klíčová východiska pro můj vlastní projekt. Jeho přístup se vlastně stal inspirací pro nás všechny, včetně těch, kteří s vizuální kulturou neměli předtím co dočinění. Když za mnou přišli kolegové z Pelican Books a oznámili mi, že mají zájem o takto pojatou knihu, moje první myšlenka byla: „Ale vždyť už jste jednu


takovou vydali.“ Začal jsem se tedy ptát sám sebe, co by bylo možné do Bergerovy publikace dodat. Což se ukázalo jako produktivní nápad. Ve Způsobech vidění Berger označuje za ústřední předmět svého zájmu a práce obraz. Již v devadesátých letech jsme však začali mluvit o vizuální kultuře. Dnes už není možné rozlišovat mezi obrazem a vizuální kulturou. Nedává smysl oddělovat „vizuální“ od kultury nebo vůbec kulturu od ekonomiky či politiky či ideologie. Jinak řečeno, v současnosti se pohybujeme uvnitř výjimečně úzce propojeného světa. Čemu jsme kdysi říkali obraz, to bychom dnes museli, přestože dost kostrbatě, nazývat vizualizovaným data setem, výpočetním obrazem nebo nějak podobně. Vždyť vše, co vidíme ve formě obrazu na obrazovce nebo si vytiskneme z obrazovky, bylo nejprve vytvořeno a zpracováno pomocí sensoru, sampleru a softwaru. Tato skutečnost představuje obrovský posun od doby, v níž žil Berger. Ta byla stále analogová. Digitální materiál sice již existoval, v jeho knize o něm ale ještě nenajdeme ani zmínku. To je tedy jedna zásadní důležitá změna. Další je pak proměna měřítek, v rámci nichž vnímáme svět. Ta se dnes posouvají od evropské k planetární perspektivě. Berger často hovoří o evropských malířských dílech, jež staví do pozice svého hlavního předmětu zájmu a chce nás ponouknout k zamyšlení se nad odkazem a významem evropské malby v tehdejším každodenním životě. Domnívám se, že dnes chceme myslet na skutečně globální úrovni. Jak informace cestují po světě? Jak a kudy putují vizualizovaná data? Přemýšlet v těchto měřítkách 3


je ohromující. V knize se objevují s těmito otázkami související statistiky, avšak i tato čísla od doby vydání knihy narostla závratnou rychlostí. Poslední údaje zveřejněné serverem YouTube tvrdí, že každou minutu dochází k nahrání čtyř set hodin nového obsahu. Na sociální síti Snapchat, která je velice populární ve Spojených státech, méně už v jiných částech světa, je denně uveřejněno 3 a půl miliardy fotografií. Každoročně pořídíme 1,2 biliónu snímků. Když se podíváme na celou historii fotografie, od doby jejího vzniku ve třicátých letech devatenáctého století až do roku 2012, pak celkově mluvíme o 3 biliónech fotografií. Fenomén měřítka tedy představuje jeden velký problém. To vše je ale pouze začátek, protože se musíme ptát na to, jaká je funkce veškeré této komunikace? Odpověď spočívá v udržení největších hráčů v oblasti této komunikace na poli globální ekonomiky. Ať se již jedná o Facebook, Snapchat, Instagram a všechny další podobné aplikace propojené se sociálními sítěmi, jejich funkcí je nás prostřednictvím reklamy přimět k nákupu zboží, které ve skutečnosti nepotřebujeme. Tento kolotoč komunikace pak umožňuje fungování světové ekonomiky. Za Bergerova života byla ekonomika chápána jako vztah mezi ekonomií, politikou, ideologií a kulturou. Dnes bych zcela vyjmul slovo „ideologie“ a na jeho místo dosadil „média“. Ta v současnosti představují základní a zásadní součást každodenního života. Vždyť když se jen rozhlédnu kolem nás dvou, jak tu sedíme a povídáme si, vidím, že tu před námi na stole leží čtyři obrazovky, což už je zcela běžný jev. Lidé, pokud dnes cestují do 4


světových metropolí, rozvinutých zemí a stále častěji také do zemí rozvojových, jsou na těchto cestách sledováni. Pomocí monitorovacích záznamů můžete rekonstruovat určité události, což dnes policie dělá, například když zpětně sestavuje trajektorii pohybu podezřelých osob. Proto v této knize apeluji na to, aby se k fenoménu selfie přistupovalo s náležitou vážností. Nechápejme selfie jako narcistní symbol nevázaného života mladých lidí, nýbrž jako jejich reakci na tento nepolevující vizuální dohled, všudypřítomné hodnocení, k němuž se aktivně vztahují. Nacházíme se ve specifickém digitálním okamžiku dějin a selfie představuje první novou komunikační formu této doby. Námi prožívaná současnost nemá však pouze digitální rovinu, ale odehrává se také ve městech. I v tomto ohledu opět čelíme dramatické akceleraci změn ve společnosti. V roce 2011 žila poprvé v historii polovina obyvatel planety ve městech. Dnes je to již 54 % a lze předpokládat, že v roce 2030 dosáhneme 66 %. Změna je to tedy opět zásadní. Čtvrtina obyvatelstva přitom aktuálně žije – eufemisticky řečeno – v neformálních obydlích, sugestivněji lze mluvit o slumech nebo chatrčích. Čtvrtina lidí na světě tedy bydlí v něčem, co si musela sama postavit, trpí nedostupností služeb a podobnými problémy. Z hlediska politiky, kultury i celku společnosti se infrastruktura stala klíčovou otázkou a média tvoří jednu z páteřních infrastruktur současného světa. Všechny uvedené rysy dnešní společnosti se začaly formovat v Bergerově době. Stejně tomu bylo v případě neoliberalismu, o němž tehdy autor nemohl 5


mít ani zdání. V roce 1973 se Spojené státy tajně zapojily do svržení chilské vlády Salvatoreho Allendeho a na jeho místo dosadili Pinochetovu vojenskou diktaturu, jež se historicky stala první administrativou zavádějící takový neoliberalismus, jaký dnes známe my: převažuje v něm ekonomie strany nabídky, nuceně se šetří, vše je nahlíženo perspektivou peněz, role státu se upozaď uje, dochází k privatizaci, snižují se daně bohatým, redukuje se sociální podpora a lidé jsou postaveni do situace, kdy se mají postarat sami o sebe. Můžeme vidět, že společnost takto fungovala od roku 1972, kdy vyšla Bergerova kniha až do finanční krize v roce 2008. Svět, v němž dnes žijeme, a tedy svět, který představuji ve své knize, je vlastně zásadně odlišný. Spojeným státům v současnosti vládne prezident, kterého téměř nezajímá podpora zón volného obchodu, který je pro nejrůznější regulace a který během své nedávné kampaně prohlásil „Ekonomika si vede dobře, ale jako téma je nudná. Bavme se raději o rase a imigraci.“ Ještě před sedmi lety by nebylo možné si ani představit, že by se stát na prvním místě nezabýval otázkami úspor, prekarizace a dalších sociálních témat. Sociální politika se samozřejmě i nadále nějak děje, ale aktuální politický a kulturní posun je dramatický a přináší sebou přízraky minulosti v podobě autoritářských režimů a státem podněcovaného rasizmu, o nichž jsme si mysleli, že patří do historie a ukázalo se, že nikoliv. Tento příklon k minulosti je obzvláště patrný v otázce rasy, která se začíná projevovat jako určité paradigma současné vizuality. Ve Spojených státech se stala tato skutečnost nejviditelnější během 6


nástupu hnutí Black Lives Matter. Způsob, jakým policie zachází s jednotlivci na základě jejich barvy kůže, představuje vizuální soud učiněný na základě vnějších znaků člověka. Tento moment vnější veřejné viditelnosti (appearance) pro mě proto od doby prvního vydání této knihy nabýval na důležitosti. Nicméně zárodky této nové situace, tohoto nového, globalizovaného, městského, digitálního a sítí propojeného světa, v němž žijeme, byly viditelné již v roce 2015 a v současnosti sledujeme jejich projevy v plné síle. Smysl této knihy spatřuji v jejím využití coby určité příručky napomáhající zvládat globální rozměr života a vysvětlující, o jakou změnu se aktuálně jako společnost pokoušíme. Jak nám může takto zásadně odlišný svět dávat smysl? Jak my, kteří nemáme páky k tomu dostat se k moci, můžeme vyjednávat o tom, co se od nás žádá a jak je s námi zacházeno? Sociální média jsou nástrojem, pomocí něhož můžeme situaci změnit i prostředkem, jímž jsme manipulováni. A když mluvím o sociálních médiích, pak nemám na mysli pouze sociální sítě a jejich aplikace. Veškerá média jsou dnes totiž sociální média, ať už se jedná o noviny, televizní vysílání, film, anebo digitální média. Všechna tato média jsou si velice dobře vědomá svého sociálního rozměru. Snaží se působit na skupiny diváků, tvůrců a okolo nich vytvořenou kulturu velice záměrně, jak by dříve příslušelo jen subkulturám a fanouškům, jichž si většina společnosti nevšímala. Nyní na principu profilace funguje celá kultura, ať už je to pro její dobro, či nikoliv, a pokud ještě vůbec chceme termín „kultura“ používat. 7


APH Zmínil

jste, nakolik důležitou se pro Vás v poslední době stala myšlenka vnější viditelnosti. Pojď me tento termín blíže rozvést, a tím se také posunout k Vaší současné práci. Nedávno jste vydal knihu The Appearance of Black Lives Matter (Ne-viditelnost hnutí Black Lives Matter), v níž se vracíte k událostem jen několik let starým. Knihu začínáte připomínkou zabití Erica Garnera a Michaela Browna, afroamerického muže a teenagera a vývoj událostí sledujete až do zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem v roce 2017. Při čtení knihy můžeme jasně rozlišit dvě polohy Vašeho psaní. Na jedné straně přicházíte s termíny veřejná ne-viditelnost (non-apperance) a proti-černošství (anti-blackness). Ráda bych Vás proto poprosila, zda byste je mohl blíže představit. Na straně druhé lze jasně rozpoznat Váš hlas sociálního aktivisty. Má druhá otázka se tedy váže k tomu, jak probíhá toto hraní dvojí role odborníka, jenž pojmenovává problémy na teoretické úrovni a který se zároveň na úrovni praxe zapojuje do jejich řešení skrze aktivismus. Začněme tedy s první částí otázky týkající se teorie, ale také specifické pozice, z níž poslední knihu píšete a kterou označujete za proti-proti-černošství (anti-anti-blackness), co tím vlastně myslíte? NM Kladete velmi důležité otázky. Myšlenka veřejné viditelnosti vychází z čtení díla Hannah Arendt sepsaného v 50. letech. Její představa veřejné viditelnosti spočívala v situaci, kdy se lidé společně sdruží, aby vytvářeli politiku. Vychází z fungování starověkého řeckého městského státuⁱ a pracuje s myšlenkou prostoru, v němž se uvnitř města na jednom místě 8


nachází trh, divadlo a veřejný jednací sál a toto místo je chápáno jako místo veřejné viditelnosti.⁲ S takovou představou mám však problém v tom ohledu, že přístup do tohoto místa byl v tradičním řeckém městském státě extrémně omezený. Vstup byl zakázaný otrokům, ženám, dětem, cizincům a metikům, neboli lidem, kteří byli Athéňany jen částečně. Ve zkratce řečeno, do tohoto prostoru měla přístup přibližně jen 3 až 4 % celé populace. Myslím si, že otázka viditelnosti má zcela zásadní význam. Zachycuje totiž moment, kdy já vidím tebe, ty vidíš mě a vzájemně se střetáváme pohledem. Jak to však zařídit, abychom se skutečně jako lidé „spatřili“, abychom naplno uviděli svou lidskou podstatu, odložili stereotypy, myšlenkové zkratky a předsudky? Dříve jsem se naivně domníval, že zvolením Baracka Obamy vyvrcholila dlouhá historie amerického hnutí za lidská práva a zrušení otroctví, a tedy že nastala situace, kdy se i navzdory různým omezením dalo s určitou zdrženlivostí říct, že jsme krok k cíli spatřit druhého vykonali. Jestliže bylo možné, aby se osoba afroamerického původu stala prezidentem, pak skutečně muselo dojít ke změně. Co jsem ale musel pochopit, byl fakt, že se tak nestalo. Jeho zvolení ještě zviditelnilo stereotypní a předsudečné posuzování druhého. Jakékoliv město nabízí pouze velice omezený prostor veřejné viditelnosti, a ten je pak doprovázen představou místa veřejné ne-viditelnosti. Jedná se o prostor, v němž se odehrávají události, na nichž nikomu nezáleží, které se nepočítají. Takové místo není důležité, nachází se většinou mimo dosah médií i zájmu většiny jejich publika. 9


Právě v těchto místech výrazně podléhajících policejní kontrole jsou lidé neustále monitorováni a posuzování na základě svého vnějšího vzezření a zde kvůli němu také mohou zemřít. Během výzkumné práce na tématu Black Lives Matter mi jeden z největších šoků přivodilo zjištění, v jaké rychlosti se tato vzájemná střetnutí s druhým odehrávají. Michael Brown byl zabit během kontaktu s policií, jenž trval 36 vteřin. Tamir Rice, dvanáctiletý chlapec, který si v clevelandském parku hrál s hračkou ve tvaru zbraně, byl mrtvý během dvou sekund. Dvou sekund! Pomyslete na tu krátkost okamžiku, extrémní smrštění momentu, jenž se celý zakládá na vizuálním setkání s druhým a během něhož vnější znaky druhého vedou policii k určitým závěrům. Policejní důstojník svědčící v případu Michaela Browna vypovídal, že Brown nevypadal jako člověk, ale jako monstrum. Tamirovi bylo pouhých dvanáct let. Policista ho popsal jako hromotluka. V obou případech tu lidé vůbec nejsou spatřováni jako lidé. A to je úkol, do něhož se musíme pustit a zviditelnit druhého jako člověka. Kdo se má o splnění tohoto úkolu pokusit? Ti, kteří ve Spojených státech stojí na bílé straně barevné dělicí čáry, jež bez výjimky škatulkuje lidi do kategorií, v nichž historicky platí, že jste černí, pokud váš původ vykazuje jakoukoliv africkou stopu, a pokud nevykazuje, pak jste bílí. Takové rozdělení je však zcela uměle vytvořené. Do Spojených států jsem přijel z Velké Británie, kde jsem během dospívání neustále poslouchal, že vlastně nejsem žádný Angličan, a to jednak kvůli svému příjmení a jednak proto, že podle anglických 10


standardů mám tmavší barvu pleti, černé vlasy – když jsem ještě nějaké měl – a podobně. Lidé donekonečna opakovali: „Tvoje příjmení, to není anglické příjmení, že?“ Jakmile jsem přijel do Spojených států, ostatní – nikoliv já sám – o mě začali soudit, že patřím mezi bělochy. Barevná dělicí čára byla vedena s prvním koloniálním osídlením a od té doby mnohokrát překreslena. Tvrdím proto, že tato čára, a vůbec použití čáry jako způsobu uvažování, představuje první nástroj kolonialismu a první nástroj separace. Existuje tak čára probíhající mezi mnou a tebou, mezi on a ona a někteří lidé mají za to, že rozdíly mezi lidmi jsou rozpoznatelné pohledem. V tom případě se ale musím ptát, jaká je má pozice? Rozhodně jí není mluvit za osoby s africkým původem. Nejsem v situaci, kdy bych mohl vyjádřit černou bolest, protože ji nezažívám. Mým úkolem je proto říct: „Tato společnost je viditelně organizována na základě uplatnění principu proti-černošství.“ Řečeno s odkazem na knihu W. E. B. Du Boise The Souls of Black Folk (Duše černého lidu), lidé, kteří jsou považováni za černé, představují „problém“. Je proto zodpovědností těch, kteří nejsou označováni za „problém“, nehlásit se ke zkušenosti černošství, ale postavit se proti proti-černošství jako organizačnímu principu společnosti. A to nazývám proti-proti-černošstvím. Být bělochem, to není jednoduchý status. Mít irský původ, český původ, jakýkoliv původ, znamená mít historii, která sebou nese významy, jimž nějak rozumíme. Například Irové však byli dlouhou dobu Brity označováni za černochy, přestože na Irech není nic viditelně „černého“. Černošství 11


proto není otázkou viditelnosti a rasová teorie nám to opakuje znovu a znovu: Můžete mít bílou barvu kůže a být viděni jako černoši, jestliže o vás tak okolní společnost smýšlí. Naopak to však nefunguje. Ti s černou barvu kůže jsou i nadále označováni za černochy. Pozice proti-proti-černošství v přímé návaznosti na černošské radikální myšlení – jež se rozvíjí s počátkem abolicionistického hnutí⁳ a začíná ve chvíli, kdy se první africký muž ocitl na lodi vyplouvající z Afriky – tvrdí: „Když osvobodíme černý lid, pak svobody dosáhneme všichni.“ V určitém bodě totiž musíte překonat princip proti-černošství, přeskočit všechny bariéry, překročit všechny dělicí čáry a překlenout všechny kategorie. Musíme v tomto případě přemýšlet v širší perspektivě a pochopit, že dokud nebude černý lid svobodný, nikdo nebude svobodný. Je proto nejenom mou zodpovědností, ale také v mém vlastním zájmu jako někoho, kdo si přeje požívat a uplatňovat svobodné jednání, bránit je a bojovat za práva menšin, obzvláště pak té afroamerické. Zeptala jste se mě, jaký je pak vztah této teoretické problematiky k tomu, co dělám jako aktivista. Práce, do níž jsem se pustil jako aktivista uvnitř hnutí Black Lives Matter, spočívala ve sledování, naslouchání, učení se a porozumění tomu, jaké vztahy se v každodenním životě odehrávají mezi bělošstvím a černošstvím. Řeknu příklad: Sedím ve své kanceláři, ve které téměř každý den zůstávám do pozdních hodin, a pak běžím na vlak, zatímco v ruce držím telefon a kontroluji čas. Během Black Lives Matter mi můj přítel, který je Afroameričan a který 12


se přistěhoval do New Yorku, vyprávěl o tom, jak se musel naučit, jak se jako černoch v New Yorku chovat. To totiž znamená nikdy neběhat po ulici a nikdy nic nedržet v ruce, protože by si policisté mohli myslet, že se jedná o zbraň. Uvědomil jsem si tak, že jen tím, že běžím ulicí s telefonem v ruce, se mi již dostává určitého privilegia bělochů. Přestal jsem tedy utíkat po ulicích a zmeškal jsem pár vlaků. Nechci té výsady využívat. To je tedy jenom takový malý příklad z každodenního života. Zásadnější je uvědomit si, jaké jsou vaše možnosti jednání a jaké je vaše místo. V rámci Black Lives Matter jsem nebyl organizátorem akcí, byl jsem osobou, která přináší do akce vlastní tělo, aby ukázala, že daný problém se dotýká každého. Možná si vzpomenete na okamžik, kdy během soudního líčení ve věci smrti Michaela Browna v televizi vystoupil státní prokurátor a oznámil, že proti zástupcům policie nebudou vznesena žádná obvinění. Jenže pak učinil jedno výjimečné prohlášení, když řekl, že všechny materiály ze soudního jednání budou zveřejněny, k čemuž běžně nedochází. A s přidrzlým úšklebkem na tváři, který si stále pamatuji, velice samolibě dodal: „Pokud se těmi všemi dokumenty pročtete, pak uvidíte, že si obviněný policista nezaslouží být odsouzený.“ Bral jsem to jako výzvu, kdy má člověk před sebou ohromnou kupu materiálů čítající okolo 40 000 stránek textu, obsahující stovky fotografií a videí – prostě archiv. A to je právě něco, v čem jsem jako akademik trénovaný. Umím interpretovat archiv a v danou chvíli byla zřetelně cítit potřeba se do této práce pustit. Zároveň se 13


jednalo o vhodný způsob, jímž mohu k celé věci přispět, jelikož veškerá má aktivita v rámci Black Lives Matter se týkala práce s veřejně dostupnými materiály. Netvrdím, že rozumím životu černošské komunity. Nesnažím se nárokovat si jejich zkušenost, nýbrž se ptám, jak je život černochů v rámci hnutí Black Lives Matter zprostředkován prostřednictvím aktivistického jednání a pomocí sociálních médií. Mezi mou zkušeností člověka zapojeného do hnutí a mým psaním tedy existoval dialog a ten stále pokračuje. Dekoloniální teorie je vždy ve vztahu k dekoloniální praxi a jedna složka bez té druhé nefunguje. Jako aktivisté to tvrdíme již od hnutí Occupy Wall Street (Okupujme Wall Street). Tehdy jsme vydávali časopis Tidal nesoucí podtitul Occupy theory, Occupy strategy (Okupujme teoretické myšlení, okupujme strategické rozhodování). Jinými slovy, není radikální akce bez radikální myšlenky. Tak lze popsat, jak již delší čas fungují aktivistická hnutí. Pracovala však tato hnutí dostatečně vědomě se systémovým dědictvím rasismu, kolonialismu a dalších procesů, v nichž sehrává roli hierarchické rozdělení společnosti na základě vnějších znaků člověka? Myslím, – a to vztahuji i sám na sebe – že jsme si toto dostatečně neuvědomovali. V tomto ohledu musím být pokorný, a proto se to dnes snažím odčinit, způsobené škody napravit a vůbec to chci tentokrát zkusit lépe. APH P rostřednictvím právě zodpovězené otázky se můžeme přesunout k myšlence dekolonializace a množství různorodých aktivit, které jsou touto myšlenkou zaštítěny v rovině teorie i občanského života. Jak přistupujete ke konceptu dekolonializace na úrovni 14


NM

teoretické práce, jak v oblasti tvůrčí praxe spjaté s vizuálním uměním a kde se může tato myšlenka uplatnit v rámci vzdělávacích institucí, ať jsou to již školy, nebo i tato kniha, tedy nástroje, s nimiž jsme jako akademici spojeni a prostřednictvím nichž promlouváme? To je výborná otázka, jejíž odpověď závisí na tom, kdo jste. Právě se nacházíme na okupovaném území patřícím kmeni Lenapů. Lenapové byli původní obyvatelé území Manahatta, dnešního ostrova Manhattan. Jen kousek odtud – můj prst míří směrem k Washingtonskému náměstí – se nacházel říční zdroj Minetta Spring. Stezka, již Lenapové podél tohoto zdroje vedli, ubíhá odtud až do horní část města a státu New York. Dnes ji známe jako Broadway, newyorskou ulici, která diagonálně protíná geometrický pravoúhlý plán města právě proto, že byla původně touto přímou stezkou. Dekolonializace tedy začíná s uvědoměním si těchto skutečností a toho, že dekolonializace není pouhá metafora. Jinými slovy, dekolonializace nikdy nemůže být pouze otázkou slov a myšlenek. Vztahuje se také na těla a fyzické území a zhodnocení toho, kdo na tomto území původně žil a kdo na něm žije dnes. Odpověď na Vaši otázku teprve vynalézáme. V mnoha ohledech se ale opravdu musíme do řešení vztahu minulosti a současnosti opřít. Velice názorný příklad nám nabídli původní obyvatelé ze siouxského kmene Oglalaů žijící v Severní Dakotě, když se přihlásili k půdě a vodě v rezervaci Standing Rock⁴. Spojili se a prohlásili: „Voda je život.“ Tušili, že pokud korporace postaví chystaný ropovod a z něj 15


ropa unikne ven – což se již od spuštění ropovodu opravdu stalo – pak nejen, že stavba ropovodu dehonestuje posvátné území, což mnozí mohou považovat za zcela irelevantní námitku, ale ochrana území je ve vlastním zájmu každého, neboť tu běží o kvalitu a nedostatek pitné vody, kterou potřebují lidé i veškerý biologický život. Právě tohle dekolonializace znamená. Buď ropovod daným územím povedete, anebo ne. Neexistuje žádné rozhodnutí mezi tím, není co dodat. Stát se rozhodl ropovod vybudovat. Od té doby jsme již zaznamenali, že pitná voda ve městě Flint byla označená za nebezpečnou. To samé se stalo ve městě Newark, které se nachází jen přes řeku od New Jersey. Právě dnes jsme se dozvěděli o tom, že pitná voda napříč farmáři obhospodařovaným územím Středozápadu je považována za nebezpečnou kvůli úniku hnojiv. Jsme svědky toho, jak se zmenšuje objem řeky Rény v Německu z důvodů dlouhodobého sucha ve střední Evropě a nedostatku sněhu v Alpách, v důsledku toho je splavná jen s obtížemi. Když tedy prohlásíme, že „voda je život“, nejedná se o metaforu. Nevedeme tu abstraktní diskuzi. Tohle znamená dekolonializovat. Dekolonializace obnáší velice závažné zamyšlení se nad tím, jaké jsou naše priority a jaké jsou naše volby. Nejedná se o žádnou zjednodušující „new age“ vlnu spirituality původních obyvatel. Jde o to pochopit, že tito lidé mají zcela relevantní nárok na to, o co žádají, a to již 500 let. Zabrání půdy, na níž se dnes nacházíme, je jedním z mnoha problémů krize současného města, pro niž máme různá jména. Často hovoříme o gentrifikaci a přehlcení turismem, které nejspíš zažíváte 16


v Praze. Stejnou situaci sleduji v Lisabonu, v New Yorku, v Londýně, kde se díky krátkodobým pronájmům ceny bydlení zvyšují, což vytlačuje běžné obyvatele, kteří zde původně bydleli a nyní si to již nemohou dovolit. Špatná veřejná doprava, mizerná městská infrastruktura, to jsou základní problémy, které můžeme vztáhnout zpět k myšlence, že „voda je život“. Chápejme ji tedy jako určitý princip, jímž se řídit. V současnosti žije většina původních obyvatel Spojených států ve městech. Sami sebe nazývají „městskými Indiány“, přičemž k tomuto tématu lze nalézt rozsáhlou kritickou literaturu a tím se také dostáváme zpět k prostoru veřejné viditelnosti, o němž jsem před chvílí mluvil. Na jedné straně jsem dekolonializaci jako konkrétní praktické záležitosti dokázal skutečně porozumět až prostřednictvím přímé akce, tím, že jsem byl součástí Occuppy Wall Street a Black Lives Matter, tím, že jsem viděl, jak si lidé zpět nárokují prostor a že do něj vnášejí svá těla, která na onom místě již dávno nemají být jako v případě Standing Rock. Napomohla mi však také poezie Layli Long Soldier, jedné z původních obyvatelek. Ta napsala krásnou knihu nazvanou Whereas (Podmínečně) o omluvě, kterou Barack Obama adresoval původním obyvatelům Spojených států a která byla součástí návrhu na výdaje na obranu. Zazněla však ve formě podmínky právního úkonu. Mluvíme tu sice o právní technikálii, jenže ta vypovídá o mnohém. Vše, co řeknete formou právní podmínky, nemá žádný přímý smluvní dopad. Můžete tak postupovat v případě usnesení nějakého výboru či dohody vzešlé ze zasedání. Použijete slova: 17


„Jestliže bude rozhodnuto o tom, že…“ Vše, co následuje po tomto „že“, má právní sílu, ale to, co mu předchází, je pouhým zdůvodněním, proč něco děláme. Omluva tedy neměla žádný skutečný význam, což se snažila básnířka knihou vyjádřit. Napsala báseň ve tvaru čtverce, jež obsahuje různé věty o tom, jak já vidím tebe a ty vidíš mě. Nicméně v daném kontextu musím chápat „tebe“ jako osobu s kořeny mezi původním americkým obyvatelstvem, čímž se pozice „já“ stává velice problematickou, protože se jedná o pozici koloniálního osadníka. Musíme si uvědomit, že prostor veřejné viditelnosti není nikdy prostorem rovnocenným pro všechny. Historie totiž nezmizí. Dějiny postavily lidi do nerovných vztahů a my musíme přemýšlet o tom, jak si tuto nerovnost přiznat. Tím se dostáváme také k souboru otázek spojených s provozem institucí. Dám Vám jeden konkrétní příklad. Většina západních měst má své důležité přírodovědné muzeum. Takové muzeum nabízí výstavy, na které lidé docházejí s dětmi a podobně jsem i já bral svou dceru do Amerického přírodovědného muzea, druhé nejnavštěvovanější muzejní instituce v New Yorku. Toto muzeum každoročně navštíví pět a půl miliónu lidí. V tomto případě nemluvím o kultuře muzeí, o níž mluvil John Berger, do kterých dochází pouze úzká skupina společenských elit, hledí na plátna a přemítá o jejich kráse. Mluvím o masové atrakci zasahující pět a půl miliónů lidí. V těchto muzeích se však také nacházejí lidské ostatky osob označovaných za původní obyvatele či – a to dávám do výrazných uvozovek – za „primitivy“, „první lidi“ a vysloužili si i jiná 18


podobná otřesná rasistická označení. Jakýkoliv člověk zapadající do kategorie Evropana, Žida nebo bělocha by byl samozřejmě pohřben na místě podle svého výběru. Taková volba je chápána jako základní lidské právo. Tím se ale neřídíme, když přijde na lidské ostatky kolonizovaných etnik nacházející se v přírodovědných muzeích. To americké v New Yorku disponuje rozsáhlou sbírkou ostatků, již na začátku dvacátého století odkoupilo od německého vědce zabývajícího se studiem rasy. Tyto ostatky tedy zčásti pocházejí z německé genocidy a zčásti patří původním obyvatelům současné Namibie, Hererům a Namům. Většině lidí nic jména těchto etnik neřeknou, ovšem asi bohužel budete znát jiné pojmenování, které jim doboví vědci zabývající se lidskými rasami dali: Hotentoti. Proč toto jméno známe? Protože ať už se nám to líbí, nebo ne, věda o lidských rasách je stále součástí našeho běžného jazyka. Můžeme tento rasistický, i když běžný, jazyk zcela odsoudit, jenže on každý den formuje naše porozumění okolnímu světu. To lze dobře vidět, když se lidé stěhují. Někteří z nich jsou označováni za globální občany. Jimi jsou lidé svobodně se pohybující z města do města proto, aby přednášeli, učili na univerzitě či pracovali na burze. Jedná se o osoby, jimž je umožněn přístup. Když však přichází do Spojených států člověk, který kvůli suchu nemůže obdělávat svoji zemědělskou půdu nebo jeho život ohrožuje drogový kartel, a chce zde uplatnit svá lidská práva zaručená úmluvou Organizace spojených národů, jež má silnější právní váhu než jednotlivá národní nařízení, pak je s těmito lidmi zacházeno 19


jako s kriminálníky ještě před tím, než sem vůbec dorazí. Tyto skutečnosti vnímám jako síly formující to, co nazývám „infrastrukturou rasy“. Termínem se snažím vyjádřit, že rasa není pouze ideologií. Projevuje se také jako materiální infrastruktura, která nás obklopuje: sochy kolonizátorů, významných zástupců bělošské elity, lidské ostatky, muzea a samozřejmě ještě pak zdi, ploty, detenční centra a veškerá fyzická infrastruktura segregace. Uvnitř města existuje síť utvářející a udržující myšlenku rasové hierarchie. A pokud tomu nevěříte, pak budete muset být schopni vysvětlit, jak je možné, že se po dobu sedmdesáti let od druhé světové války snažíme učit o antirasismu (běžně ho známe také jako toleranci, lidská práva, diverzitu anebo multikulturalismus), a přesto napříč Evropou i Spojenými státy existují extrémní pravicové strany? Jak je možné, že se ještě dnes setkáváme s rasismem? Uvedu příklad z New Yorku, města, ve kterém žiji, protože o jiném mluvit nehodlám. Právě tento týden zde došlo k vandalismu na památníku African Burial Ground (Africké pohřebiště). Pokud se někde v New Yorku nachází posvátná nedotknutelná půda, pak je to právě toto místo, kde bylo během koloniální éry pohřbeno patnáct tisíc zotročených Afričanů. K objevení jejich těl došlo náhodou na začátku devadesátých let během stavby nové budovy. Díky protestům afroamerické komunity zde byl postaven památník a vzniklo zde i muzeum. Valná většina těchto těl se však stále nachází pod zemí a doslova tak tvoří infrastrukturu Wall Street. Nezapomínejme, že sama Wall Street byla skutečně zdí, již postavili zotročení 20


Afričané za účelem odříznutí původních obyvatel z kmene Lenapů. Dekolonializace není metaforou a není jí ani ono místo. Nachází se na něm památník, který je výsledkem přímé akce Afroameričanů a jejich podporovatelů. Tento týden na něj někdo napsal barvou „Smrt všem negrům“. Někdo jiný šel do brooklynské synagogy Union Temple, epicentra židovství ve Spojených státech, a zanechal tam nápis „Smrt všem Židům“. Každý v New Yorku je „tak trochu Žid“. Celá kultura se točí okolo bagelů a seriálu Seinfeld a určitého způsobu, jímž tu mluvíme. Oba tyto útoky jsou proto útoky proti minulé i současné historii všech Newyorčanů. Pokud se síť vzájemně spojující sochy kolonizátorů, lidské ostatky a muzea nepodílí na vyvolávání rasismu, pak co tedy? Protože něco příčinou být musí. A bílí rasisté do toho dávají velice hlasitě najevo svou podporu přítomností konfederačních soch⁵ a oslavují to, co nazývají „evropskou civilizací“, jejíž existenci vždy dokládají na příkladu klasické figurativní sochy. Tato společenská hierarchie daná vnějšími znaky člověka má hluboké historické kořeny a pojí se s explicitní rétorikou rasové teorie, jíž se říká eugenika a která ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století vedla k masové sterilizaci lidí. Laboratorní instituce Cold Spring Harbor Laboratory, kde sídlila výzkumná eugenická stanice Eugenics Records Office, se nachází zhruba 20 mil odtud na území Long Islandu. Pracoval tam spoluobjevitel struktury DNA James Watson, jenž vytrvale prohlašoval, že existuje předem daná podřazenost Afričanů a Afroameričanů, a my můžeme vidět, že tento odkaz je stále 21


živý. Americké přírodovědné muzeum v New Yorku hostilo druhou a třetí mezinárodní eugenickou konferenci. Uvědomme si však, že se eugenika zabývá hypotetickým selektivním šlechtěním lidských bytostí za účelem vzniku nadřazené rasy. Myšlenka eugeniky se sice stala klíčovou pro rozvoj ideologie národního socialismu, její původ lze ale vystopovat v Británii a v USA. Proto dnes tolik lidí žádá odstranění sochy Theodora Roosevelta.⁶ Rooseveltova socha totiž zobrazuje domnělou hierarchii mezi lidmi tím, že karikuje postavu Afričana a původního obyvatele. Tvary lebek těchto postav jsou demonstrací představy fyzické vtělené rasové hierarchie. Roosevelt prohlásil, že jediný dobrý Indián je mrtvý Indián a podporoval eugeniku. Práce, které se v tomto ohledu věnuji, spočívá v přímé participaci. Provádím výzkum, abych mohl podat akademicky podložené svědectví u památkového výboru města New York. Účastním se také pochodů odehrávajících se v chodbách přírodovědeckého muzea společně se skupinou All Your Genocides Are Connected (Všechny vaše genocidy mají něco společného), abychom návštěvníkům připomněli, že muzeum je mauzoleum zaplněné kostmi. Někteří potomci lidí, jejichž ostatky jsou zde vystaveny, požádali neúspěšně o jejich navrácení. Proč? Protože ty se nacházejí v nejpoužívanější sbírce celého muzea, kterou využívají evoluční biologové, antropologové a mnozí další. Dané ostatky ale nejsou jejich pracovní materiál. Pokud tito lidé nemohou získat potřebné znalosti z této sbírky, pak prostě musí najít jiný způsob. K práci s ostatky musíte získat svolení, jenže 22


to byste v první řadě museli tyto zesnulé vůbec považovat za lidi a nepředpokládat, že protože byli zabiti v Africe před 110 lety, tak se jejich život nepočítá. APH Ráda bych přidala ještě jeden dílek do skládačky celku Vaší práce, který naváže na právě diskutované téma a vztahuje se také k myšlení prostřednictvím občanské akce. V životě jsme zvyklí sledovat hranice, které nás od sebe vzájemně oddělují a vytvářejí pocit „druhého“, což zásadně souvisí s přemýšlením o rase i s myšlenkou dekolonializace. Jedna z těchto dělicích čar vede také k rozlišování mezi kulturou a přírodou. Vaše texty i tato kniha hovoří o období antropocénu, tématu, které je komplexní, které v sobě významně propojuje teorii a praxi a které se točí okolo tohoto rozdělení. Přestože se můžeme dohadovat o tom, kdy éra antropocénu započala – zda například po druhé světové válce nebo už s průmyslovou revolucí – její reflexe vede k uvědomění si rozlišení mezi uměle vytvořeným a přirozeným a mezi kulturou a přírodou, o němž často hovoříte. Jak konkrétně se Vaše současná práce k této problematice vztahuje a kde je v ní prostor pro myšlení o udržitelném způsobu života? NM Jedním ze způsobů, jak na tuto problematiku nahlížet, je si uvědomit, že rozlišení mezi různými geologickými epochami, o němž mluvíme, představuje argument založený právě na viditelnosti a vnějších projevech. Jinak řečeno, to, o čem se vědci hádají, je vlastně otázka, zda vidíte rozdíl mezi touto a jinou vrstvou. Sama představa existence různých vrstev je stará 200 let a vrací se až k době haitské revoluce a lidem, jako byl Georges Cuvier, kteří se významně začali obávat toho, jakým způsobem zotročený 23


lid na Haiti svrhl tamní otrokářský režim. Cuvier spojil myšlenku o zásadních zlomech mezi časovými obdobími, které jsou pozorovatelné na vrstvách zemské kůry s teorií, že podobné „zlomy“ můžeme nalézt také mezi lidmi a ty pak začaly být ztotožňovány s „rasou“. Historikové přírodních věd, jako například Cuvier či Louis Agassiz, stojí za výjimečným vědeckým pokrokem právě díky tomu, že zpozorovali linie dělící jednotlivé vrstvy. Agassiz jako první vědec hovořil o době ledové. Cuvier rozpoznal geologické vrstvy v horninách. Shodně tvrdí, že tyto objevy jsou výsledem jejich schopnosti výborného zraku. Zároveň také prohlašují, že jsou schopni na základě svých rozlišovacích schopností identifikovat původ jakékoliv lidského těla. Cuvier zotročil takzvanou hottentotskou Venuši, občanským jménem Sarah Baartman, původní obyvatelku z jihu Afriky. Agassiz zotročil celou skupinu lidí, kteří jsou zachyceni na fotografiích z plantáží Jižní Karolíny. Oba tvrdili, že na tělech svých otroků spatřují v porovnání s bílými těly vývojové rozdíly. Otázka rozdílu je problémem, jenž je integrální součástí západního vědění. Neměli bychom však smýšlet tak, že tu máme hodného Cuviera mluvícího o dinosaurech a slonech, a pak ještě toho zlého rasistu Cuviera. Anebo že existuje kladný hrdina Agassiz zabývající se dobou ledovou a padouch Agassiz přemýšlející o rasové hierarchii. Oni sami totiž takto neuvažovali ani na vteřinu. Tyto dvě polohy jejich myšlení byly zcela propojené a v tom také spočívalo jádro jejich úvah – pokoušeli se porozumět „revoluci“ po svém, a to jako záležitosti společné pro biologii a lidský vývoj. 24


Debata o antropocénu se stala pomyslným transformačním zlatým hrotem. Jednotlivé epochy na konkrétní stěně horniny se totiž skutečně označují pomocí hrotu. Otázkou zůstává, kudy by měla vést dělicí čára rozlišující mezi touto novou geologickou epochou a jejím předchůdcem, érou holocénu. Vědecké debaty se snažily zvýšit povědomí veřejnosti o klimatické změně. Snad právě proto je oficiální milník počátku antropocénu kladen okolo roku 1950, kdy za neviditelný ukazatel této změny byla označena radiace v atmosféře způsobená testováním nukleárních zbraní. Jiní lidé se domnívají, že změnu lze datovat do roku 1610, v němž bylo možné pozorovat celosvětové snížení množství oxidu uhličitého. Jak k tomu došlo? Osídlená evropská území prošla válkou, otroctvím a zažila příval nemocí. Okolo 50 miliónů lidí zemřelo jen na americkém kontinentu, čímž také zanikla jejich zemědělská a kultivovaná půda a došlo ke znovu zalesnění západní polokoule. Atmosféra se vyčistila tak výrazně, že lze tento pokles vysledovat v historických záznamech. A tato událost by nás, vizuální historiky, měla okamžitě odkázat k obrazu takzvaného „neposkvrněného (pra)lesa“, s nímž se v sedmnáctém století během příchodu na americký kontinent setkávali námořníci, a který se přenesl do naší populární kultury a je ho možné stále zaznamenat ve filmech o Pocahontas, ve snímku Nový svět (2005) a ve všech podobných fikcích. Veškerý současný les tedy představuje znovu vzniklý porost. Když dnes mluvíme o Brazílii, pak se vztahujeme k Amazonii a musíme ji bránit, přestože se také jedná o sekundárně 25


zalesněné území. Na jedné straně lze říct, že za existenci lesů je nutné se postavit vždy. Na straně druhé jsme osadníky a kolonizátory, kteří zahnali původní obyvatele této části světa do těchto znovu vzniklých lesů a nyní je činíme zodpovědnými za to, aby kyslík, který potřebujeme, byl chráněn. Tento způsob myšlení musíme vyměnit za úvahu o potřebě znovu zalesnění celé planety. Rostliny a stromy musí být všude. To je tedy jedna cesta, jak se k problému postavit a když o něm přemýšlíme, mělo by nám působit obtíže použít termín kultura, protože implikuje oddělení do přírody. Pokud má antropocén nějaký význam, pak spočívá v tom, že znamená konec tohoto rozdělení. Historička vědy Donna Haraway hovoří o „přírodokultuře“. Záměrně používá jedno slovo, čímž naznačuje, že tyto dvě sféry jsou plně propojené, pro což mají biologové termín „adaptace prostřednictvím konstrukce niky“. Jedná se o takové situace, jako když si bobr staví hráz, aby přežil, čímž však mění okolní prostředí, nebo když si vosy budují hnízdo a podobně. Lidé postupují stejně. Činili jsme tak však v mnohem větším měřítku a naši aktivitu nelze vzít zpátky. Planeta je dnes naší nikou. Jestliže jsou lidé součástí infrastruktury planety, pak se před námi otevírá několik zcela jasných možností, jak jednat. Je jasné, že trpíme zásadním nedostatkem času. Grace Lee Boggs⁷ tuto skutečnost nazývala potřebou „(r)evoluce“. V současnosti musíme přemýšlet o revoluci jako o evoluci, jako o jiném způsobu života. Někteří z nás si musí zvolit jednodušší způsob života, aby druzí mohli jednoduše vůbec žít. Všichni se musíme zamyslet nad spotřební 26


kulturou, v níž jsme vyrostli. Jaké jiné životní styly existují a jaké jsme už vyzkoušeli? Většina lidí nezakusila život, jaký známe my. Ten je velice novým fenoménem. Když se Grace zeptala: „Kolik hodin je na hodinkách světa?“, ptala se hned z několika důvodů. Zaprvé chtěla, abychom si představili, že veškerá lidská historie je zachytitelná prostřednictvím rozhraní jedněch hodin. Zadruhé si přála, abychom si vybavili všechny myšlenky, které považujeme za zásadní a radikální a umístili je na ony hodiny. To si pak náhle uvědomíte, že jsme se ocitli v čase „za pět minut dvanáct“. Když se tedy zamyslíte nad všemi érami, které již uplynuly, a jinými způsoby, jak lidé vedli život, pak byste měli dospět k jinému pojetí času. Čas bude klíčovou součástí celého našeho snažení. Vzpomeňte si na dílo Christiana Marclaya, který sestavil čtyřiadvacetihodinový snímek ukazující, jak lidé ve filmech promlouvají o čase. Když jsem tuto úvahu o čase přidal do knihy, někteří kolegové nereagovali zrovna nadšeně. „Vždyť ale prožíváme dobu definovanou prostorem!“, říkali. Myšlenka o důležitosti vztahu společnosti a času není nejnovější. Pochází od Michela Foucaulta z šedesátých let dvacátého století, který se ptá, zda stále zažíváme dobu, jíž dominuje prostor. V určitých ohledech bude prostor vždy zásadní. Tvrdit opak by byla hloupost. Prostor a čas jsou vzájemně propojené. Musíme však skutečně věnovat naši pozornost tomu, kolik hodin zbývá na hodinkách světa. Kolik času nám zbývá ve vztahu ke geologické epoše „hlubokého času“, kdy se formovala planeta, a která by z pohledu člověka mohla být vnímána jako téměř nekonečný čas, 27


ale také doba, během níž nemohla jakákoliv lidská činnost způsobit případnou změnu až do teď, kdy naše aktivita změnu skutečně způsobuje. A přitom jsou součástí pokročilé industrializované společnosti přispívající k této transformaci jen někteří lidé. Nyní jsou potřeba ti z nás, kteří jsou schopni spatřit svět jako místo značně proměněné. Proto začínám knihu ukázkou slavné fotografie Modrá skleněnka z roku 1972 – ve stejném roce přišel John Berger se Způsoby vidění – snímkem zachycujícím celkový pohled na planetu Zemi z vesmíru, jenž pořídila posádka Apolla 17. V roce 2012 pořídila stejný snímek NASA pomocí renderování, tedy sloučení řady digitálních snímků dohromady. Takovým způsobem dnes vidíme i my. V tom, co se zdá jako jeden jediný obraz, jsou ukryty stovky obrazů poskládaných dohromady tak, aby nám podaly obraz světa. Kdybychom se však namísto zářivých modrých oceánů chtěli podívat na svět takový, jaký ve skutečnosti je, pak bychom spatřili smog, hořící stromy, plasty plovoucí v oceánu a tající led. Takový obraz nám však předkládán není. V posledku si myslím, že způsob, jakým uchopit téma antropocénu je prostřednictvím otázky, jaký je člověk? Vždyť ta leží v samotném jádru tohoto termínu, který v překladu znamená „nová éra člověka“.⁸ Dokud nebudou všichni lidé viděni jako lidé, pak nic nezmůžeme, protože bez toho si ani nedokážeme představit obraz celého světa. Jestliže tě nevidím a ty nevidíš mě, pak nelze nic dělat. Jak tedy budovat komunity? Dám Vám spíše praktický než teoretický příklad. Pokusil jsem se vytvořit výstavní 28


projekt nazvaný Decolonizing Appearance (Dekolonizující veřejná viditelnost). Probíhá od 27. září 2018 do 30. března 2019 v Center for Art on Migration Politics v Kodani. Galerijní prostor je součástí komunitního občanského centra pro uprchlíky, které se jmenuje Trampoline House. Výstava je navržena tak, aby vedla ke konverzaci, umožnila aktivně se zapojit, zviditelnila vzájemné vztahy, tyto vztahy vytvářela, pomohla návštěvníkům galerie setkat se tváří v tvář s uprchlíky a žadateli o azyl a aby těm pomohla najít komunity, podporu, pochopení a umožnila jim vybudovat si kontext. Jedná se samozřejmě o malý projekt, jenž však usiluje o to být součástí „(r)evoluce“. Revoluce dnes nebude procesem vedeným ze shora nějakou konkrétní osobou přinášející nám spásu. To jsme si již vyzkoušeli a nefungovalo to. Revoluce získá podobu onoho „renderování“ obrazu – asambláže, která je výsledkem tisíce projektů odehrávajících se například v učebně, v galerii, v muzeu nebo v uprchlickém centru, v jídelnách pro potřebné či na jakémkoliv jiném místě, ve kterém působíme. Měníme vztahy, budujeme komunity a následně se tyto platformy začnou vzájemně propojovat, utvářet sítě a formovat odlišnou infrastrukturu. Takovou, jež nám umožní spatřit druhého a sebe navzájem, a pak se staneme skutečně viditelnými. APH V návaznosti na tuto výstavu tedy zakončeme společný rozhovor tématem vizuálního aktivismu. Myslím, že se jedná o vhodnou závěrečnou otázku, neboť je tomuto tématu věnován i doslov knihy. Můžeme sledovat, že lidé termín vizuální aktivismus používají velice různorodě. Například, jak jste sám 29


řekl již na začátku našeho rozhovoru, jen ve chvíli, kdy se snažím někoho soustředěně vnímat a vidět, i to už může být určitý typ vizuální akce. Setkáváme se však také s odlišnými interpretacemi toho, co je vizuální aktivismus. Vidíme, že stále více zástupců různých kreativních oblastí, nejenom umění, ale i akademické a mediální sféry se pokouší budovat vlastní malé a nezávislé vzdělávací a občanské projekty, do nichž zapojují své studenty a kolegy. Pomocí těchto projektů se snaží vytvářet prostory, které jsou transparentní, které umožňují vidět druhého a jeho problémy a které poctivě skládají dohromady obraz současného světa. Věříte tomu, že doba, v níž žijeme, je skutečnou dobou společenské změny, kdy si společnost opět přisvojí veřejný prostor? Jak nám v tom vizuální aktivismus a jeho základní principy mohou pomoct? NM Vše, o čem jsme dosud mluvili, s otázkou souvisí. Vizuální aktivismus představuje sice konec knihy, ale ve skutečnosti je jejím začátkem. Vlastně by určitým způsobem bylo možné číst knihu odzadu a začít právě jejím doslovem. Věnujeme se vizuálnímu aktivismu právě tam, kde žijeme, a to každý z nás. Beyus prohlásil: „Každý je umělec“, a já bych stejně tak mohl říct: „Každý je vizuální aktivista“. Vždyť více než polovina obyvatel světa dnes disponuje přístupem k internetu a výrazná většina vlastní fotoaparát. Pokaždé, když zaostříte, pokaždé, když obrázek oříznete nebo upravíte jeho velikost, jedná se v určitém ohledu o vizuální aktivismus. Tomu se však musíme věnovat kolektivně, což bych nazval „vizuální organizací“ a domnívám se, že k tomto kroku 30


potřebujeme nadchnout i ostatní. Umělkyně Zanele Muholi představuje dobrý příklad. Sama sebe označuje za vizuální aktivistku, pracuje s zástupci LGBTQI komunity v černošských jihoafrických čtvrtích a je také součástí queer mediálního aktivistického projektu Inkanyiso.⁹ Cestuje společně se členy této skupiny a ti jsou vždy přítomní na jejích výstavách. Nikdy si nenárokuje pozici individuálního autora, svou práci vnímá jako součást této skupiny a to je důležitý moment – uvědomění si, že veškerá práce je výsledkem kolektivní činnosti. Když píšeme knihu, připravujeme výstavu, natáčíme film, pak ve skutečnosti vždy vytváříme prostor a to prostor, v němž se lidé budou moci střetnout pohledem a vidět jeden druhého. Existují určité organizační principy, aby se vám takový prostor podařilo vytvořit. Zařiďte, aby se lidé setkali na jednom místě. Zeptejte se jich, co je na ono místo přivedlo. Poslouchejte je a věřte, že naslouchání je velice důležité, a to i přesto, že tito lidé třeba mlčí, pak oceňte jejich přítomnost. Věřte, že následně společně začnete přicházet na to, jak se pustit do další práce. V případě výše zmíněné kodaňské výstavy jsme vytvořili skupinu lidí, poslouchali je a ptali se uprchlíků a žadatelů o azyl, zda by měli zájem o vytvoření určitého projektu, kvůli němuž by do místa docházeli a oni vytvořili transparenty. Sami azylanti přišli s tímto nápadem, sami si transparenty vyrobili a sami je také rozvěsili a tím se prostor změnil. Náhle tu byla jiná energie. V prostoru se objevily různé jazyky od jejich rodilých mluvčích jako angličtina, dánština, urdština, farsí a arabština. 31


Žádná jedna jediná osoba, kromě extrémně jazykově nadaného člověka, tedy neměla přístup ke všem částem prostoru. Lidé se tak začali vzájemně žádat o pomoc s vysvětlením, co který transparent znamená a tím začala konverzace. Nejde vlastně o nic složitého. Tímto způsobem si pak možná začnete uvědomovat, že právě vedete rozhovor s někým, kdo je íránským uprchlíkem. Írán je démonizovaná a prý děsivá část světa. Když však mluvíte s člověkem z Íránu, můžete zjistit, že máte mnoho společného. A to je přesně způsob, jímž se věci nastartují. Přijměme tuto výzvu a bádejme, potkávejme se tváří v tvář, vytvářejme obrazy, spolupracujme se skupinami, které již nějakou práci dělají a nepředpokládejme, že máme monopol na určité vědění. Lidé se už této práci věnují v nejrůznějších podobách, ať už pracují v oblasti kultury, umění, politiky a často tyto oblasti propojují. Učí se, naslouchají, budují komunity. V určitém momentu začne být tento proces samospádný a začne mít širší dopad. Věřím, že tento dopad v současnosti můžeme vidět. V Americkém přírodovědeckém muzeu nedávno kurátoři umístili na zdejší urážlivé diorama zachycující původní obyvatele kmene Lenape nové popisky, jež vysílají zprávu: „Dnes už takhle nepřemýšlíme.“ Jedná se o jakýsi poloviční krok. Bylo tedy nezbytné je postavit do situace „buď – anebo“, kdy jsme se zeptali zástupců muzea, jaké konkrétní kroky ve vztahu k tomuto problému podniknou. Jestliže budou schopni si celou šíři problému uvědomit, pak budou také schopni najít jeho řešení. Pokud se tak nestane, pak se na ně bude muset vyvinout ještě větší tlak. 32


Urbánní prostor v koloniálních městech podléhá infrastruktuře utvářené na základě vnějších znaků, hierarchie a rasy. Muzea se bojí toho, kde má tento proces konec. To já sám nevím. Nemyslím si, že bychom věděli, jak má dekolonializace vlastně vypadat. Jak tvrdí Frantz Fanon, začínáme s nepopsanou tabulí a teprve poté začínáme něco konkrétního budovat. V tomto ohledu mi na mysli vytane dílo ghansko-britského filmaře Johna Akomfraha, jenž tvoří multikanálové projekce vztahující se k tématu dekolonializace. Jeho instalace jsou simultánně se odehrávající interakcí myšlenek, zvuku a pohyblivých či statických obrazů. V Akomfrahově snímku Transfigured Night (Proměněná noc) vystupuje Kwame Nkrumah, vůdce ghanského národa, který byl vůbec prvním národem, jenž dosáhl nezávislosti. Nkrumah stojí a říká: „Nesměřujeme ani na Západ ani na Východ, ale kupředu“. A právě ve směřování vpřed je naše šance. V přemýšlení o budoucnosti, která před námi právě teď a tady stojí, ale také v braní ohledů na naši minulost, ve vědomí, že minulost je tu vždy s námi přítomná a v nepodléhání spotřebnímu či státnímu kapitalismu. Musíme se zamyslet nad tím, jak směřovat kupředu prostřednictvím komunit, v tom spočívá naše práce a možnost změny. APH Tím pádem lze potom říct, že současná vizuální kultura je vlastně spíše o schopnosti naší představivosti, kolektivní imaginace sdílené komunitami než o interpretaci konkrétních obrazů. NM Ano, není pouze a jednoduše o obrazech. A v tom se domnívám, že tkví rozdíl mezi mojí a Bergerovou 33


prací. Bergerova kniha je celá o obrazech. Ta má se věnuje médii zprostředkovaným reprezentacím a viditelnosti, a to zejména té, jež přináší změnu. APH Děkuji za sdílení inspirativních myšlenek a důležité zkušenosti.

Rozhovor s Nicholasem Mirzoeffem Andrea Průchová Hrůzová 2018


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.