Issuu on Google+

nicota nestvořené prázdnoty


nicota nestvořené prázdnoty


Dostal jsem se do takovýho bodu extáze, do jakého jsem se vždycky chtěl dostat, do fáze, kdy člověk překročí pomyslnou hranici chronologického vnímání času a vstoupí mezi stíny bezčasí, kdy užasne nad prázdnotou říše smrtelníků, kdy procítí vědomí smrti, která mu šlape na paty a pohání ho jít dál, přičemž i jí šlape na paty nějakej fantom, kdy se žene ke skokanskému prknu, ze kterého skáčou andělé a odlétají do své nicoty nestvořené prázdnoty do mocné a nepředstavitelné záře, která žhne v jasný podstatě Mysli, do nesčetných lotosových zemí, které se otvírají v kouzelném rajském hemžení nočních motýlů. Slyšel jsem nepopsatelný hřmění, který mi ale neznělo v uších, burácelo všude kolem mě a nemělo nic společnýho se zvukem.


Uvědomil jsem si, že jsem umřel a nesčetněkrát se zase narodil, ale nic jsem si z toho nepamatoval, protože přechod ze života do smrti a zpátky byl strašidelně jednoduchý, magická nicotná akce, jako milionkrát usnout a zase se probudit a jako naprostá nahodilost a hluboká nevědomost s tím spojená. Uvědomil jsem si, že tyto vlnky zrodu a smrti, které připomínají jemné záchvěvy větru na hladké, čiré a zrcadlově klidné hladině vody, nastávají jen díky rovnováze vnitřní Mysli. Ovládl mě kolísavý pocit sladkého a dokonalého štěstí; jak šlehnutí velké dávky heroinu do žíly; jak doušek vína pozdě odpoledne, po kterým člověka zamrazí; brněly mě chodidla. Myslel jsem, že v nejbližším okamžiku zemřu.


Ale neumřel jsem.


Na to, abych věděl, co se to vlastně stalo, jsem byl moc mladej.


fotky: Jiří Straka text: Tom Snark SPŠG Hell. 2011



nicota nestvořené prázdnoty