té nula
standa černý
© Standa Černý, 2021 © Josef Zlamal, 2021 ISBN: 978-80-270-9160-7
Poděkování Janě Sedlákové a Mirovi Černému za pomoc na křižovatce, Kristýně Svidroňové pro její zájem, Ondřeji Hložkovi a Lukáši Neumannovi za čtení, Emičce a Sofince za lásku.
Obsah Němá stížnost hluchým uším Motto 9 Vlak 10 Usedavě smutním 11 Neznámo 12 Další den jak klec 13 Nezuřit pro poezii 14 Nebohost 15 Text 16 Úděl, smůla, pokora 17 Kde je Ota Peřina 18 Čau, chlape 19 Bez názvu 20 Němá stížnost hluchým uším 21
Skoro celé sdělení Cvičení 24 Odpověď 25 Furt 26 Zatni do mě hák 27 Dveře 28 Mlýn 29 Správně se rozhodnout 30 Kosa 31
Té nula Ten pocit 35 Tady 36 Ani dnes 37 Krev 38 Jistota 39 Jednou 40 PF 2020 41 Svítá 42 Sdílení polohy 43 Tady jsem 44 Smutek 45 Rohy 46 Skoro celé sdělení 47 Shora 48 Raci 49 Otomani potom 50 Křivo 51 Té nula 52
Němá stížnost hluchým uším
Motto Promiňte mi, že to tak musím říct, ale nalámat větu do krátkých řádků svede každý skladník.
t0 | 9
Vlak V noční štrece jsem měl v hlavě opět roj, učiněné nádraží. Těm nápadům jede vlak a mysl se znovu vzteká, že nestíhá spoj. Co chtěl básník? Lstí vstoupit do historie a penetrovat ven. A oni dál povídali, že mu hráli, a vařili bolehlav a rmen.
t0 | 10
Usedavě smutním Po štěstí, co nebylo, a hrobník ostří lopatu. Jak ožralý lodivod mířím aspoň do patu a převozník mě střídá. Cestuje i bída.
t0 | 11
Neznámo A zase to neznámo, s kterým se už tolik známe, takže i ta sebebanálnější rozmluva je nemožná. Hej, tam ve tmě, ty tam! Zrak o něco zavadil, když se díval jinam. V čase těžko dohledném nemám žádnou náladu. Než zaostřím, vybledne.
t0 | 12
Další den jak klec Teorie obživlá jak oxymorón naruby. Jako když si zubní pastu spleteš s mastným krémem. Jako různé ponožky, které, i když vedle sebe, nedávají pár. Žasni, je to dar.
t0 | 13
Nezuřit pro poezii Pohrdlivé recenze plné drzých tvrzení, které nikdo neověřil a v budoucnu tomu nebude jinak. Mám ponětí, jak to bude znít: Vlastníte dar jazyka a vaše srdce kit.
t0 | 14
Nebohost Tílko, které lechtalo, je v umrlčím rubáši a rozčiluje žár. Anebo ho hemží hmyz, už vykousal špunt. Nebohost je taky dar. Mrtvoly jsou grunt. Teplota dál klesá, tuhne. Ani sníh se nesnáší. Tílko, které lechtalo, je v umrlčím rubáši.
t0 | 15
Text Zajímej mě, prosím, pane. Kde je tvoje gotika, když letní večer básní? Ledna se to netýká, Platóne, už zhasni. Vědomí je text. Ale taky kapalina, v které musíš plavat. Slovník je má strava.
t0 | 16
Úděl, smůla, pokora Domněnky a konce. Zima, špína, strach. Tvé potřeby, vzorce: pusť se! Konec snah. Současnost je modální. Dýchám, dýcháš: dýchat? Ustrnulý, lokální. Nasrat lidi. Pýcha.
t0 | 17
Kde je Ota Peřina Piksla s krátkým vzkazem na útržku papíru se u kastlu na faktury objevila v šichtách, bez kontextu, tak: „Oťas věnec na hřbitov.“ Naděje je vše, co máme, otřískaný krov.
t0 | 18
Čau, chlape Dělal s námi závozník se záclonou prošedivělých kudrnatých štětin nad potácivým zátylkem. Jednou ráno se na šichtu přihnal bez kalhot jen ve slipech. S každým jedním kolegou se pozdravil slovy: „Čau, chlape, kde se tady bereš?!“ Bydlel na zahradě v mobilním domě a myslím, že byl šťastný.
t0 | 19
Bez názvu Tesat sochu není snadné jako fotit sasanku mistrovanou jarem. Přístroj bouchne do stolu a dostaneš ji darem. Socha není hmota. Dílo není děj. Tón, to není nota. Nestíhat si přej.
t0 | 20
Němá stížnost hluchým uším Vzbudilo mě zalehnutí, změna tlaku v uších při ponoru nad hladinu, tlukot křídel. Muších. Jako cement v míchačce, jako zájem davu, vypadá, co prožívám. Mám děravou hlavu. Noc napadá zář, záchvěvy ji svědí, vše do sebe zapadá, i svědomí sedí.
t0 | 21
Skoro celé sdělení
Cvičení V postfaktickém světě krátkých postů s dosahem, který se dá koupit, nemá pomalu vyrůstající poezie místo. Představte si možnost stát u zrodu postpoetry, činnosti po poezii. Zamyslete se, čím by se měla vyznačovat, kdo by to řešil a proč.
t0 | 24
Odpověď S pohnutím vzpomínám na školní vychovatelku, která si už v první nebo druhé třídě všimla mého smutku a napůl ke mně, napůl k sobě vysílala paprsky svých starostlivě obrněných slov. Odpověď je stále táž, paní Slunská.
t0 | 25
Furt Nemějte mi prosím za zlé, že nedržím jistotu a že se stále píše. Že se ještě kombinuje. Furt tu trčím při své pýše. Hovno talent, hovno vlohy, nevymyslíš nové bohy.
t0 | 26
Zatni do mě hák K. K. Nejenže jsem ve výtahu s každou křivdou duše, před zrcadlem neodvracím zrak. Sejde z očí, vejde v mysli. Trčíme tu, někam jedem. Zatni do mě hák.
t0 | 27
Dveře Nekonečně opačné, druhé strany vrat v den, kdy došla slova, zaštěkaly: Vstát! Dveřmi táhne fičák změn, v pantu jako čamrda, slyšet hlasy uvnitř stěn, ruka svírá, zatvrdá.
t0 | 28
Mlýn K. K. Zvuková podobnost jmen otevřená rána a ráno nemůže být náhoda. Jak brzdit mlýn vlastní mysli, je-li ona tvá, Bože? Kolem proudy lidí. Nějak, Bože, vypadáme. Tak ať to každý vidí.
t0 | 29
Správně se rozhodnout Kde pramení naděje? Sama vzlíná z dna děje. Správně se rozhodnout je možné. A být je taky volba. Navíc velmi zdravá. Asi jako sebevražda. Žádná z tváří není pravá.
t0 | 30
Kosa Celta nebo kostel, dny a jejich čísla. Má kuchyňka, postel. Kosa na kost křísla. Chce se mi nechtít a nemuset, chce se mi nemít sílu. To musím zapírat! Chce se mi narodit víru.
t0 | 31
Té nula
Ten pocit, kdy je namístě začít větu slovy: Ten pocit. Za časného šumivého rána, kdy lidem ještě smrdí z pusy a nikdo nic neví, ani neviděl, kdy se z bytů okolo vylupují semínka pracujících přímo do kombajnu dne a jako kresbu ztvrdlou gumou zahlazují vlastní umaštěné stopy. Přesně takový pocit.
t0 | 35
Tady Zrovna když jsem přemýšlel, jestli není Bůh jen někoho důmyslným prostředníčkem, otočila se ke mně na své cestě placem číšníkova, nebo spíš krígelníkova chápající tvář: „Máte tady vše?“
t0 | 36
Ani dnes Ani dnes se neobjeví výraz, který zmůže. Nekonečné předpoklady dál zbavují kůže. Živá pára píská z neúplné náruče. Patříš do ní jako čep, část, bez níž to tříská.
t0 | 37
Krev Svírán všude kůží verše k tobě svou krev tlačím. Ber to radši tak, že to je proč se mračím.
t0 | 38
Jistota Určitě tam někde jsi, stačí, když budu dostatečně dlouho skrollovat prstem nebo pyjem. Je psaní a spaní. A pořád ještě vzdor. Kde meškáš, má paní? A dalším dnem kór.
t0 | 39
Jednou Teprve až po tisící namočíš své bolavé okraje do tekutiny spánku, teprve pak, říkáš si. Jen abych tu byl. Teprve až nejmíň stokrát poděkuješ mouše, že letí tak nahlas a nedá ti spát. Jen abys tu byla.
t0 | 40
PF 2020 I na kůrovcovou kalamitu padá sníh. Do bahna po mechanizaci. Na dokonalé dno. Taková už je skutečnost. Lhostejno kdo.
t0 | 41
Svítá Otrhaný jako stonky zapíchnuté v koši. Zas jsou časy vichřice a vylidněných rán. Svítá i těm popelnicím naplněným deštníky. Na zastávku bosky.
t0 | 42
Sdílení polohy Tam, co špendlík na mapě v místě vlastní postele, klubko hlasu pod klenbou, nad oltářem v kostele.
t0 | 43
Tady jsem Jsem zrcadlo zrcadla, hluboký jak hrob. Svíčka z ruky vypadla, z dechu pletu knot. Zkřehlý zvnitřku navenek, vzlínám k srdci pramene. A znovu každý ráno se zrcadlím. Ano?
t0 | 44
Smutek Najednou zas kudla v zádech, ale mně se pořád stýská, maje tady cokoli, co – výdech, nádech – tady somrák získá. Prázdný jako úsměv kurvy, přivlekl se smutek a vyřvává: Tak si urvi! Ruce, nebo z úst té…?
t0 | 45
Rohy Zelené modřiny, začíná hřát! S přáním už zas rostou rohy. Krajinu kousal bys do masa nohy, jenom se rozhodnout, vstát.
t0 | 46
Skoro celé sdělení v rozpacích na vlastních pořád v kůži
t0 | 47
Shora Jasně, přímo, bez vtipu, hadry, kosti, kůže. Sám sobě svůj patitul, sobě vlastní bůžek. Amen. Darmo. Věci už se dějí. Marná sláva. Zmar, no. Shora lze jen sejít.
t0 | 48
Raci Pocem, ale ne tak moc. Blíž ode mě, cítím noc, opakuji a ona mi to vrací. Houšť! A nadále jak raci.
t0 | 49
Otomani potom Usrkej třesalku, okypři vřez, odlísej mívalku, z výlezu vlez.
t0 | 50
Křivo Sporý život Přitom brečí srandu Stanislav Oslov radši Standu Na i v ní furt v rozpacích Text co tiskl sníh přímo do výfuku nelže
t0 | 51
Té nula S tebou sebe v svém. Sem i tamta z minula! Ty teprve v té nula. Nicméně nic víc.
t0 | 52
Standa Černý, *1984, Šternberk. Píše a fotí. Pracoval jako skladník, občasný fotograf a externí redaktor, produktový specialista v Audiotéce a prodejce. Vydal básnické sbírky Na vlastní kůži verše (2008) a Jsem v rozpacích (2015). Pohybuje se mezi Ostravou, Karvinou a Šternberkem. Soubory básní Němá stížnost hluchým uším, Skoro celé sdělení a Té nula vznikly v rozmezí let 2015 a 2020.
Josef Zlamal, *1983, Šternberk. Český malíř, kreslíř a sochař. Jeho prvním i posledním tématem, ať už jde o kresby, malbu nebo umění ve veřejném prostoru, je lidství. Podle Josefa by umění člověka nemělo jen ztvárňovat, mělo by lidem i dobře sloužit. Díla Josefa Zlamala jsou zastoupena v soukromých i veřejných sbírkách umění po celé Evropě.
Standa Černý Té nula (e-kniha) První vydání vychází nákladem autora v roce 2021. Jiráskova 2234/44, 785 01 Šternberk. Sazbu a grafické zpracování obálky provedl Václav Hnátek. Korektury a ediční úpravu básní navrhl Lukáš Neumann. Ilustrace Josef Zlamal (St. George and the Dragon, 2016; Danse Macabre, 2016; Limbo, 2016). Více o díle Josefa Zlamala najdete na webu josef-zlamal.com. O tištěnou verzi této knihy si můžete napsat do e-mailu autor@standacerny.cz.
20 20 t0
