Známá osobnost z mého

Známá osobnost z mého rodného kraje

Město, ze kterého pocházím, se nachází na severu Čech (Liberecký kraj, okres Semily). Pokud jsou Semiláci na někoho opravdu hrdí, je to František Ladislav Rieger – významný český politik 19. stol. a spoluzakladatel Národní strany, místní rodák.

Narodil se v Rakouském císařství v Semilech roku 1818 (konkrétněji 10. prosince) do rodiny místního mlynáře Václava Riegera. Svoje dětství strávil na rodinné usedlosti s mlýnem a pilou, do školy chodil do Vysokého nad Jizerou. Roku 1829 nastoupil na gymnázium v Jičíně jako student s velkými schopnosti a nevídaným talentem, především na jazyky (ve třetím ročníku prý učil a zkoušel svou vlastní třídu z latiny). Další studia a vlastenecký cit ho nalákaly do Prahy.

Právě tady si „zadělal“ na svoji budoucí politickou kariéru – Rieger se zapsal do humanitárního oddělení staroměstského akademického gymnázia. Zde se seznámil s českým kantorem, spisovatelem a překladatelem Josefem Jungmannem – který byl dokonce jeho třídním. Rieger si tu „přičichnul“ k tvůrčí a překladatelské činnosti (dopisoval do týdeníku Světozor, pomáhal Jungmannovi se slovníkem českého jazyka). Po dokončení školy se zapsal na další dva roky studií navíc – tentokrát na filozofii.

Roku 1835 se dostal do společnosti mladých vlastenců kolem Josefa Kajetána Tyla a Karla Hynka Máchy v Komárově kavárně na Starém městě. Právě zde se pravděpodobně potkal s velikány své doby – K. Sabinou, K. J. Erbenem, F. L. Čelakovským a hlavně - s Františkem Palackým. Po dokončení studií na gymnáziu se Rieger na čas vrátil do Semil, kde dva roky pomáhal otci na mlýně – mezitím však studoval „dálkově“ (od roku 1837) na Karlo-Ferdinandově Univerzitě v Praze (dnes pouze Univerzitě Karlově). Otec mu ve studiích nebránil – hlavně díky faktu, že viděl synovo výborné vysvědčení a excelentní výsledky – i díky niknul, bylo v roli poslance v rakouském ústavodárném tomu se mohl Rieger od roku sněmu. Proslul jako výborný řečník, moudrý člověk s vy1847 pyšnit titulem „doktor sokým národně-hospodářským vzděláním, který se ale práv“ po úspěšném ukončení trochu politicky „hledal“. Během zasedání sněmu ve Vídstudií. ni se prezentoval jako konzervativec, po rozpuštění přesídleného sněmu v Kroměříži působil spíše liberalisticky. Rok 1848 se stal pro Riegera Jak už ale bylo řečeno, sněm byl rozehnán a v obavách příležitostí, jak se dostat do před Bachovými represemi utekl Rieger do ciziny (konpolitiky. Spolu s Palackým krétněji do Anglie), kde věnoval čas studiu a literatuře. se ocitl v popředí celé české politiky a začal hájit naše Do Prahy se vrátil v tichosti roku 1851. Čelil obviněním, zájmy. Prvním „úspěchem“ vyšetřování, návrat do vlasti musel dojednat i se samotRiegerovy politiky byl výsle- ným A. Bachem. Pokračoval ale v (nejen) tvůrčí činnosti. dek jednání českých emisa- Vzal si Marii Palackou (dceru F. Palackého), roku 1858 rů ve Vídni (1848) v podobě upravil Slovník naučný (první Česká encyklopedie), vydal Druhého kabinetního listu první svazek (poslední vyšel 1874). Do politiky se vrátil (nebo-li České charty), ve po „uklidnění situace“ v roce 1860 – po pádu Bachova nekterém panovník částečně oabsolutismu. Vyšel totiž Říjnový diplom (vydán císařem vyšel vstříc právům zemí ko- F. Josefem I.), Rieger mobilizoval styky s českou šlechruny české. Za zmínku stojí tou, čeští liberálové s ní uzavřeli spojenectví. Navíc, po i jeho (a Palackého) rozhod- Únorové ústavě (1861) začal Rieger formulovat program nutí nezúčastnit se voleb do nově vznikající Národní (staročeské) strany, sám se stal frankfurtského sněmu (zná- poslancem za český národní sněm a byl zvolen poslanme všichni jako „Dopis do cem Říšské rady. Prezentoval se jako odpůrce centralismu Frankfurtu“), za což mohl Palackého a Riegerův proslulý austroslavismus. Dalším místem, kde Rieger vy-

a nastaveného volebního systému, odmítl pozdější rakousko-uherské vyrovnání, snažil se o posílení práv českých zemí, českého etnika – to vše za pomocí pasivní rezistence (odporu bez zbraní).

Za zmínku určitě stojí i tzv. fundamentální články v rámci projektu česko-rakouského vyrovnání – ty měly naplnit část českých požadavků na říši. Cílem bylo získat pro naše země autonomní statut (i když ne tak silný jako v Uhersku). Výsledný text nakonec nedostal podobu císařského rozhodnutí (po protestech německo-rakouských centralistů a představitelů Uherska), ale pro jeho platnost ho bylo nutné odhlasovat v Říšské radě (kde vládl velký nepoměr Čechů x Němců) – to nakonec odsoudilo listy k neúspěchu. Toto fiasko bylo pro některé politiky prosazující naše zájmy vstupenkou ke skepsi. Navíc se jich hodně začalo od Riegerovy pasivní rezistence distancovat – 25. prosince 1874 tak vznikl Národní strana svobodomyslná („mladočeši“) s Karlem Kramářem v čele.

V roce 1878 zemřel předseda staročechů, František Palacký. Rieger se o předsednictví přel s J. S. Skrejšovským prostřednictvím svých Více vítězství ale nepřicházelo – pasivní rezistence nepřinášela výsledky, sílili liberalisté. Nadějí bylo příměří mladočechů a staročechů (1878) a jejich vstup na Český zemský sněm, dále znovuzvolení Riegra do Říšského sněmu. Za zmínku stojí úspěch z roku 1882, kdy byla pražská univerzita rozdělena na dvě jazykové části. Rieger to ale neměl jednoduché – po celá 80.léta 19. stol. čelil kritice mladočechů i Národních listů (novináře Eduarda Grégra), vliv staročechů upadal. Zemské volby v Čechách (1889) sice ještě staročeši vyhráli, mladočeši ale značně posílili.

Od roku 1890 byl Rieger stoupenec tzv. punktací (usmiřovací rozhovory česko-německé), které ale skončily fiaskem, v roce 1891 prohráli staročeši volby. Rieger byl ale stále uznáván, v roce 1897 byl jmenován členem Panské sněmovny a povýšen na svobodného pána (barona). Důkazem jeho výjimečnosti byla oslava jeho 80. narozenin (1898), kterých se zúčastnila velká část tehdejších politických (českých) činitelů, a to včetně jeho odpůrců.

Zemřel v březnu roku 1903. Národní listy den periodik - nakonec Rieger vyhrál.

po jeho smrti vydaly rozsáhlý článek, jež začínal slovy: „V okamžicích, jako jest nynější, bezděčně ustupuji stranou a do pozadí vzpomínky na potyčky a zápasy různících politických názorů“.

Po Riegerovi máme v Semilech dvě významné pozůstalosti – 6 m vysokou, bronzovou sochu (od Ladislava Čalouna) zdobící parkovou část dolního Semilského náměstí a tzv. Riegerovu stezku (vedoucí ze Semil do Železného brodu) dlouhou 5 km.

Jakub Vít

Sodomkovo Vysoké Každý rok na a června se čtver- Mýto přelomu května cové náměstí Přemysla Otaka- ra II. ve Vysokém Mýtě vrací v čase a mění se v jakési přehlídkové molo. Zvon z kostela svatého Vavřince hromovým duněním zve všechny občany do ulic na přehlídku automobilů z meziválečné doby. Celým městem je slyšet hřmění motorů a troubení klaksonů, jako by od historické radnice vyjížděla nekonečná kolona svatebčanů. Atmosféra je prodchnuta jazzovou a swingovou náladou, vzduchem se vinou vůně Hejhalových plněných trubiček i jásavé tóny Saframentské kapely.

Sodomkovo Vysoké Mýto je festival, k němuž se sjíždí všichni majitelé vozů s karoserií Josefa Sodomky mladšího. Tento slavný rodák převzal v období první republiky po otci firmu na výrobu kočárů a vybudoval z ní jednu z nejproslulejších podniků Československa. Navázal tím na automobilní rozkvět republiky, spojil se s dnes již legendárními firmami jako Tatra, Aero, Škoda nebo Jawa a na jejich podvozcích tvořil své originální karoserie. Základem výroby byly vozy vyšší třídy, produkoval však také vozy pro běžného řidiče nebo autobusy. Práce firmy sklízela úspěchy a prosadila se dokonce na mezinárodních autosalonech. K majitelům vozů s vysokomýtskou karoserií se řadili osobnosti jako Jan Werich, Jan Antonín Baťa, Hana Benešová a velkým obdivovatelem byl dokonce T. G. Masaryk. Náměstí se plní, občané přicházejí všemi městskými branami z bývalého opevnění, hrdí majitelé předvádí své nablýskané kousky, Muzeum karosářství také vystavuje svou sbírku vozů a přidává doprovodný program. Mezi vozy se procházejí staří pamětníci zašlé slávy, za ručku se jich často drží malá vnoučata s očima plných jiskřiček nadšení z přítomných automobilu tolik odlišných od jejich sbírek malých autíček. Stánkaři mají plné ruce práce, aby obsloužili všechny zákazníky, jimž už stihlo vyhládnout. V mnohých tvářích je vidět nerozhodnost, zda se zastavit u stánku místní Smékalovy pekárny nebo u pultu plného uzenin z nedalekého uzenářství pana Morávka. U statného pána zvítězila chuť na domácí klobásu. Zakousl se s výjimečnou touhou, až mu hořčice zůstala po celých ústech. V ten moment začal na stříšky stánků bubnovat déšť. Nebe se zatáhlo a spustil se ničivý liják. Lidé se schovávají

pod stromy v okolí morového sloupu z počátku 18. století a snad jim i vyvstala na mysl smutná paralela tolik připomínající další osud firmy.

Veškerou slávu a rozmach společnosti přerušila druhá světová válka, během níž se změnila výroba na tvorbu nákladních vozů pro vojenské účely. V krátkém období třetí republiky ambiciózní Jo- jen těžko spočítat, kolik zúčastněných dnes má profesně sef Sodomka plánoval velký něco společného s firmou, kterou založil pan Sodomka. restart a návrat k předválečné Přesto je velice pravděpodobné, že po tomto motorizujípráci. Hrál si dokonce s myš- cím víkendu nastoupí mnoho z nich do práce v místech, lenkou, že založí karosářskou kde je ještě jakoby z dálky slyšet ohýbání plechů a uznalý školu. To se povedlo jenom potlesk vousaté republiky. zčásti, protože stihl založit pouze výukové středisko I firma pod názvem Karosa si získala evropský věhlas (později se z něho opravdu a městu získala pozornost hospodářského oka. Byla, stalo karosářské učiliště ale a dodnes je největším zaměstnavatel občanů Vysokého už bez účasti Sodomky). Ko- Mýta, i když už zase pod jiným názvem – Iveco. Těžko si munistický režim však hned jen představit vysokomýtský život bez takového kolosu. v roce 1948 firmu změnil na Pod stínem vděku a pracovního nasazení dnes ale skrývýrobce autobusů pod znač- vá se životní epilog Josefa Sodomky mladšího. V padekou Karosa. Změnou prošel sátých letech si odseděl půl třetího roku ve vězení coby hlavně výrobní proces, který nepřítel lidově demokratického režimu a po propuštění se proměnil z originální ruční dojížděl za prací přes sto kilometrů v plátěném Velorexu. práce na montážní linku chr- Ano, v plátěném Velorexu. lící jeden autobus za druhým. Antonín Svoboda Bouře se přehnala a vzduch naplnila vůně přešlého deště. Pořadatelé i účastníci strhávají ze svých exponátů plachty a vyklepávají z ní kapky obav. Veselí pokračuje v předešlém duchu a všichni zase mají na tváři lehký smích a hlavu plnou plechů, skla a gumy. Asi by šlo v tom organizovaném zmatku