Tak zvláštní pocit vracet se domů. Sluncem zalitá krajina, v ruce držíte tulipány a nastupujete do hradecké MHD. Dáváte poslední sbohem kolejím, kupujete přes telefon lístek na vlak. Všechno se na vás směje. Děti i bezdomovci. Vezete si batoh plný rozečtených knih, za sebou táhnete kufr plný oblečení a zbylých drobností. Nastupujete do vlaku na Pardubice. V telefonu naskakuje jedna notifikace za druhou o nouzovém stavu, který byl vládou před půl hodinou nařízen a vám, sedícím na pardubickém nádraží, právě naskočilo zpoždění vlaku. Pomalu začíná pršet a vy nemáte deštník. Ano, vracíte se domů. A asi na dost dlouho. Přestupovat na kolínském nádraží se zavazadlem o hmotnosti většího psa a batohem na zádech, není žádná legrace. Zdoláte dvoje nepojízdné schody a jste na prvním nástupišti. „Lokálka“ mířící k vašemu domovu má další zpoždění, průvodčí nechce už ani vidět vaši jízdenku. Je centrálně vyhlášeno, že se průvodčí smí zeptat pouze na cíl vaší trasy. Vlak se rozjede. Každý, kdo kdy jel tímto vlakem, ví, že 16
s vámi hází ze strany na stranu, jede asi 15 km/h a vydává zvuk připomínající bombardování. Venku stále prší a vám se v hlavě objeví ten známý pocit: „Jedu domů, nebo jsem právě domov na neurčito opustil(a)? Co je pro mě to, co mi dělá domov domovem? Je to tzv. mamahotel? Je to místo, kde jsem vyrostl(a)? Je to místo mých prvních lásek, nebo tam, kde žijí mí rodiče a sourozenec/ sourozenci? Je to tam, kde je mi dobře, protože si všechno můžu řídit podle sebe, a kde jsem pánem svého času?“ A tak začnete vzpomínat na své dětství. Tomu myšlenkovému pochodu se nikdo nevyhne. Vzpomenete si na základní školu, kde jste zažili první zklamání i motivaci. Vzpomenete si na špatné i skvělé učitele, první uvědomění si sám sebe. Následné dojíždění na střední školu. Ta rána, kdy jste se museli v půl sedmé ráno brodit sněhem po kolena, abyste se dostali do vychladlého autobusu a strávili v něm 45 minut, když náhodou autobus cestou někde nezapadl. Večerní návraty domů, kdy už byla všude tma. Spousta učení, smutku.
