Page 1

Titul_01_2012 1/3/12 7:53 AM Stránka 1

1/2012

časopis pro všechna právní odvětví

20. ROČNÍK / 10. LEDNA

právní rozhledy Redakční rada Michal Bobek JUDr. Petr Bohata Prof. JUDr. Dušan Hendrych Prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl JUDr. Tomáš Linhart Doc. JUDr. Stanislav Plíva Prof. JUDr. Pavel Šámal Doc. JUDr. Ivana Štenglová Prof. JUDr. Jiří Švestka Prof. JUDr. Helena Válková

Z obsahu J. Vlastník Právo na spravedlivý rozhodčí proces?

1

M. Ivičič Aktuálně k církevním restitucím

16

J. Valenta Dva roky přípravného jednání v praxi

18

J. Dohnal Následky schválení amorální dědické dohody bez účasti věřitele

21

M. Hulmák Uzavírání smluv podle nového občanského zákoníku

25

Nejvyšší soud České republiky Návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a OSŘ podaný žalobcem s úmyslem vyhnout se povinnosti nést náklady řízení

30

Spolkový soudní dvůr K objektivní nemožnosti plnění, které má být poskytnuto s použitím nadpřirozených, magických sil (výklad karet)

36

strany 1–38


PR01_OBALKA_2 1/2/12 10:51 AM Stránka II

ŠEDÉ KOMENTÁŘE C. H. Beck nepřehlédněte novinky SLOVENSKÉHO PRÁVA Zákon o medzinárodnom práve súkromnom a procesnom

Komentár

Lysina/Štefanková/Ďuriš/Števček

Vázané v plátně 608 stran cena 75 EUR / 1875 Kč obj. číslo SO_EKZ14

Publikácia predstavuje prvý komentár k slovenskému zákonu o medzinárodnom práve súkromnom a procesnom vôbec. Na jeho príprave sa podieľali poprední odborníci, ktorí sa medzinárodnému právu súkromnému venujú nielen v teoretickej rovine, ale taktiež majú bohaté skúsenosti aj s praktickou stránkou daného odvetvia. Komentár vychádza nielen z normatívneho textu zákona, ale aj z praktických skúseností autorov, domácej, či zahraničnej judikatúry, ale rovnako neopomína ani právne akty Európskej únie. Jeho výhodou je skutočnosť, že autori sa neobmedzujú striktne len na jednotlivé ustanovenia zákona, ale tieto vysvetľujú vo svetle celého radu súvisiacich právnych aktov, a to najmä aktov sekundárneho práva EÚ. Svoje miesto tu nachádza vymedzenie aplikačnej prednosti nariadení ako sú Brusel I, Brusel IIa, či Rím I a Rím II vo vzťahu k zákonu, keďže práve tu vyvstáva v praxi najviac otázok. Komentár taktiež neopomína ani celý rad medzinárodných zmlúv a ich aplikačný vzťah k zákonu. Prílohou komentára sú konsolidované znenia právnych aktov sekundárneho práva Európskej únie, ktoré tvoria základ súčasného medzinárodného práva súkromného pre členské štáty Európskej únie, a bez ktorých si právnu prax v tomto odvetví nemožno predstaviť.

Zákon o správnom konaní (Správny poriadok)

Komentár

Potasch/Hašanová

Vázané v plátně 376 stran cena 49 EUR / 1225 Kč, obj. číslo SO_EKZ15

Komentár relatívne detailne analyzuje jednotlivé ustanovenia zákona o správnom konaní a do určitej miery sa snaží interpretácii niektorých inštitútov správneho konania poskytnúť nový rozmer. Autori majú za to, že aj keď bol zákon o správnom konaní prijatý v roku 1967, aj takmer o päťdesiat rokov neskôr je v praxi naďalej aplikovateľný. Je však potrebné, aby sa výklad niektorých ustanovení tohto procesného predpisu „pohol v čase“, a to aj bez toho, aby boli samotné ustanovenia legislatívne menené. Predmetný komentár teda nenahrádza existujúce diela podobného druhu na knižnom trhu, ale ich primeraným spôsobom dopĺňa a v určitých smeroch poskytuje aj alternatívne postoje ku „klasickým“ výkladom. Napriek tomu, že to pre správne právo nie je typické, autori sa snažili do komentára adekvátnym spôsobom zapracovať aj judikatúru, ktorá – aj keď bola neskôr novým právnym vývojom prekonaná – môže poslúžiť ako vhodný nástroj na logický a historický výklad niektorých elementov správneho konania podľa zákona o správnom konaní.

Občiansky súdny poriadok

2. vydanie, (I. a II. diel), Komentár

Števček/Ficová a kol.

Vázané v plátně 2288 stran cena 99 EUR / 2475 Kč, obj. číslo SO_EKZ12

Druhé, rozšírené a prepracované vydanie komentára ku kľúčovému kódexu civilného procesného práva ponúka analytický výklad jednotlivých ustanovení Občianskeho súdneho poriadku. Komentár reflektuje nielen zmeny v právnej úprave, no je aktualizovaný o najnovšiu domácu i zahraničnú judikatúru, vrátane recentnej judikatúry európskych súdnych autorít. Výklad každého ustanovenia reflektuje aktuálny vývoj aplikačnej praxe i doktríny civilného procesného práva. Komentár ako prvý na Slovensku ponúka komentované kľúčové nariadenia z oblasti európskeho civilného procesu, nevynímajúc nariadenia Brusel I a Brusel IIa. Autorský kolektív bol výrazne rozšírený, čo umožňuje hlbšiu špecializáciu pri interpretácii jednotlivých ustanovení, či riešení problémov vyvstávajúcich z aplikačnej praxe. Zrozumiteľný, analytický a komplexný výklad každého ustanovenia zákona, ktorý sa nevyhýba ani riešeniu teoretických otázok, či aplikačných a výkladových problémov, je zárukou širokej a dlhodobej využiteľnosti.

Vydavatel Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o. Řeznická 17, 110 00 Praha 1, tel.: 225 993 919, 225 993 959, fax: 225 993 920, 225 993 931, e-mail: beck@beck.cz, www.beck.cz Všechny publikace Nakladatelství C. H. Beck si můžete objednat se slevou 5 % v eShopu na www.beck.cz. Sleva platí pouze pro objednávky s dodáním po ČR. Objednávky na Slovensku vyřizuje Nakladatelství C. H. Beck, organizačná zložka Tolstého 7, 811 06 Bratislava, tel.: +421 911 453 782, e-mail: beck@beck.sk, www.beck.sk


obsah_01_2012_cs 1/3/12 8:01 AM Stránka 1

1/2012 č a s o p i s p r o v š e c h n a p r á v n í o d v ě t v í

právní rozhledy obsah AKTUALITA P. Mlsna, Přímá volba prezidenta republiky – novela Ústavy ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . II

ČLÁNKY J. Vlastník, Právo na spravedlivý rozhodčí proces? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 L. Sadecký, Křižovaný šek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 M. Ivičič, Aktuálně k církevním restitucím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

DISKUSE J. Valenta, Dva roky přípravného jednání v praxi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 J. Dohnal, Následky schválení amorální dědické dohody bez účasti věřitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

NAD NOVÝM OBČANSKÝM ZÁKONÍKEM M. Hulmák, Uzavírání smluv podle nového občanského zákoníku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

JUDIKATURA SOUDY ČR Nejvyšší soud České republiky: Návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a OSŘ podaný žalobcem s úmyslem vyhnout se povinnosti nést náklady řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Nejvyšší soud České republiky: Rozsah náhrady za ztížení společenského uplatnění při ochrnutí dolní poloviny těla ve věku sedmnácti let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Nejvyšší soud České republiky: Kdy oprávněnému z věcného břemene nepřísluší náhrada za jeho zrušení. Započtení proti pohledávce vzniklé rozhodnutím soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Nejvyšší soud České republiky: Dohoda o vypořádání SJM a odporovatelnost. Odpůrčí žaloba a naléhavý právní zájem . . . . . 35

SOUDY CIZÍCH STÁTŮ SRN: Spolkový soudní dvůr: K objektivní nemožnosti plnění, které má být poskytnuto s použitím nadpřirozených, magických sil (výklad karet) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

LEGISLATIVA Pravidelná příloha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I–IV Vedoucí redaktorka: Prof. JUDr. Helena Válková, redakce: JUDr. Iva Krausová, JUDr. Květa Svárovská, Mgr. Ladislava Janková, tajemnice a příjem inzerce: Kateřina Horáková Redakční rada: Michal Bobek, JUDr. Petr Bohata, Prof. JUDr. Dušan Hendrych, Prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, JUDr. Tomáš Linhart, Doc. JUDr. Stanislav Plíva, Prof. JUDr. Pavel Šámal, Doc. JUDr. Ivana Štenglová, Prof. JUDr. Jiří Švestka, Prof. JUDr. Helena Válková Příloha Legislativa: Peter Mišúr Adresa redakce: Řeznická 17, 110 00 Praha 1, tel.: 225 993 959, 225 993 969, fax: 225 993 950, e-mail: lektorat@beck.cz Objednávky přijímá, administraci a distribuci předplatného a prodej jednotlivých čísel zajišťuje Nakladatelství C. H. Beck, Řeznická 17, 110 00 Praha 1, tel.: 225 993 912, fax: 225 993 920, e-mail: beck@beck.cz, http://www.beck.cz, jednotlivá čísla lze zakoupit i v knihkupectví Fortuna, Národní 16, Praha 1 Objednávky a předplatné v SR vyřizuje Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 10, P. O. BOX 169, 830 00 Bratislava 3, e-mail: predplatne@press.sk Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., Odštěpný závod Praha č. j. nov 5458/95 ze dne 20. 12. 1995 Ev. č. MK ČR E 6507, ISSN 1210-6410 Vydává Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., Praha 1, Řeznická 662/17, IČ: 24146978, DIČ: CZ24146978. Časopis vychází dvakrát měsíčně. Místo vydávání: Praha, ČR. Předplatné na rok 2012 včetně rejstříku 3 950 Kč, jednotlivá čísla 250 Kč, dvojčísla 360 Kč. Cena tištěné a online verze 5 920 Kč (ceny platné pro odběratele v ČR) Sazba: SV, spol. s r. o., Praha, Tisk: Typos, tiskařské závody, s. r. o. Podmínky přijetí rukopisů k uveřejnění: Došlé příspěvky jsou projednávány redakční radou časopisu na základě recenzních posudků. Přijímáme výhradně původní, v jiném periodiku nepublikované příspěvky. Rukopisy je třeba zasílat nakladateli v jednom výtisku a v elektronické podobě. Nevyžádaný rukopis nakladatel autorovi zpět nevrací. Rukopis je přijat k uveřejnění v okamžiku, kdy je autorovi zaslána sloupcová korektura jeho příspěvku. Tímto okamžikem nabývá nakladatel výhradní licenci k rozmnožování a rozšiřování díla v jím vydávaných časopisech, na nosičích CD ROM nebo prostřednictvím internetu. Odměna za udělení licence je poskytnuta jednorázově do dvou týdnů po uveřejnění příspěvku v příslušném čísle časopisu a její výše je určena redakčním sazebníkem, který stanoví nakladatel a který zahrnuje i odměnu za případné vydání v elektronické podobě. K jakémukoliv vydání příspěvku v časopisecké nebo elektronické podobě je vždy třeba předchozího písemného souhlasu nakladatele. Upozornění: Všechna práva vyhrazena. Přetisk a jiná užití díla nebo jeho části, včetně zařazení díla do elektronické databáze, jsou zakázány. Ochrana autorského práva k dílu platí i pro jeho části, jakož i pro právní věty odvozené ze soudních rozhodnutí a pro autorsky upravená soudní rozhodnutí. Autorské právo k tomuto časopisu jako dílu soubornému a k dílům do něj zařazeným vykonává nakladatel. Právo na ochranu před nekalou soutěží zůstává nedotčeno.


aktualita_s_II_01_2012 1/3/12 8:00 AM Stránka 1

aktualita Přímá volba prezidenta republiky – novela Ústavy ČR Největší diskuse se strhla v průběhu příprav, ale i následně při projednávání návrhu novely Ústavy v Poslanecké sněmovně, nad pravomocemi, kterých prezident republiky požívá, zejména nekontrasignovanými pravomocemi uvedenými v čl. 62 Ústavy. Nejvíce se diskutovalo o změně pravomoci prezidenta republiky jmenovat bez součinnosti jiného ústavního orgánu členy bankovní rady České národní banky. Z ústavněprávního hlediska je jmenovací proces jiného ústavního orgánu bez součinnosti jiných ústavních orgánů anomálií a nesystémovým prvkem. Debata byla vedena o několika možných variantách, o přeřazení jmenovací pravomoci prezidenta republiky mezi kontrasignované pravomoci, kdy rozhodnutí o jmenování členů bankovní rady ČNB by byla kontrasignována předsedou vlády nebo vládou pověřeným členem. Návrh nenašel většinovou podporu. Dále se diskutovalo o možnosti jmenování členů bankovní rady ČNB se souhlasem Senátu (model jmenování ústavních soudů). Ani tento návrh nebyl přijat, odmítnutí se zakládalo zejména na argumentu, že Senát nenese žádnou odpovědnost za hospodářský vývoj státu, neschvaluje státní rozpočet a otázka odborného charakteru navrhovaných členů bankovní rady ČNB nemůže být vystavena politickému posuzování. Osobně se domnívám, že tyto argumenty jsou oprávněné a že by bylo nesystémovým krokem zapojení Senátu do jmenovacího aktu členů bankovní rady ČNB. Diskutovalo se rovněž o omezení pravomoci milosti prezidenta republiky. Existují tři typy prezidentských milostí, které nepodléhají kontrasignaci, agraciace, abolice a rehabilitace. Přijetím pozměňovacího návrhu ve třetím čtení v Poslanecké sněmovně bylo pouze zastavení trestního stíhání před rozhodnutím soudu podvázáno kontrasignací předsedou vlády nebo vládou pověřeným členem, což byl logický kompromis. Debata o této subtilní otázce byla místy přehnaně excitovaná a neodpovídala významu této prezidentské pravomoci v ústavním systému. Budiž. Se zavedením přímé volby prezidenta republiky došlo také k některým dílčím změnám spíše technického charakteru. Volby prezidenta republiky bude napříště vyhlašovat předseda Senátu, neboť po přijetí novely čl. 35 odst. 2 Ústavy může teoreticky dojít k situaci, že Poslanecká sněmovna může být rozpuštěna a fakticky by tak nebylo ústavního činitele, který by volbu prezidenta republiky mohl vyhlásit. Vychází se tak z teze, že Senát je nerozpustitelný a funkce předsedy Senátu je vždy obsazena. Do rukou předsedy Senátu bude také zvolený prezident republiky skládat slib. Klíčovou otázkou pro zavedení nového institutu přímé volby prezidenta republiky do našeho ústavního systému bude nastavení podmínek pro vedení volební kampaně, pro kontrolu oprávněných petentů, soudní přezkum voleb, jakož i případná pravidla financování volební kampaně jednotlivých kandidátů. Všechny tyto otázky by měly být vyřešeny v prováděcím zákoně, který se v současnosti připravuje na Ministerstvu vnitra a kterým bude teprve institut přímé volby učiněn životaschopným. Podstatnou skutečností také je, že tento zákon bude přijímán v režimu čl. 40 Ústavy, tj. oběma komorami PČR jako volební zákon. Nakonec je třeba se také zmínit o tom, že zavedení přímé volby prezidenta republiky není přijímáno souhlasně, že nadále přetrvává obava, zda nedojde k vychýlení moci ve státě, zda se ČR neposune od parlamentní republiky k poloprezidentskému systému. V průběhu roku 2011 se konala řada konferencí, odborných seminářů a veřejných slyšení, které se těmto otázkám věnovaly. Ústavní právníci jsou v zásadě rozděleni na dva tábory – na ty, kteří návrh vítají, a na ty, kteří jsou k němu zdrženliví. Mnohem tvrdší přístup zaujímají politologové, kteří zavedení přímé volby prezidenta republiky odmítají jako nesystémové opatření. Závěrem lze říci, že jako u každé novelizace Ústavy teprve čas ukáže, zda se podaří naplnit původní záměry ústavodárce.

Poslanecká sněmovna PČR dne 14. 12. 2011 schválila ve třetím čtení návrh novely Ústavy ČR, která se týká zavedení přímé volby prezidenta republiky. Jedná se o vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění Ústava ČR (sněm. tisk č. 415). Přímá volba prezidenta republiky je téma, které je přítomné v debatách o změně Ústavy ČR již více jak 20 let. Návrhy na zavedení přímé volby prezidenta republiky (viz sociálnědemokratický návrh Ústavy) se objevily již při samotném vzniku Ústavy ČR. V mezidobí do roku 2011 se o přímé volbě vedly vášnivé politické, politologické a ústavněprávní debaty, ovšem bez výsledku. Současná vláda Petra Nečase si zavedení přímé volby vetkla do koaliční smlouvy a Programového prohlášení. Práce na novele Ústavy tudíž započaly ihned na podzim 2010. Návrh se nerodil lehce a o formě a způsobu volby prezidenta republiky nepanovala jednoznačná shoda. Zpočátku bylo klíčovou otázkou, zda bude prezident republiky volen v jednom nebo ve dvou kolech a zda budou mít voliči možnost preferenčních hlasů a budou tak moci sestavovat volným způsobem pořadí kandidátů, ze kterých by buď následně dva nejúspěšnější kandidáti postoupili do druhého kola volby, nebo nejúspěšnější kandidát byl přímo zvolen v prvním kole. Za tímto účelem jsem byl jako jeden z autorů novely Ústavy pověřen tím, abych zpracoval komparativní studie, jak jsou tyto alternativní způsoby volby hlavy státu uplatňovány v jiných státech světa.Výsledkem analýzy bylo zjištění, že alternativní modely sestavování kandidátních listin jsou známy pouze v Austrálii, v některých státech Oceánie a v Irsku. Po obsáhlých politických debatách bylo nakonec rozhodnuto, že prezident republiky bude volen dvoukolovým systémem, kdy do druhého kola postoupí dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola (stávající model volby senátorů PČR). Nicméně na okraj těchto diskusí bylo jednou ze zvažovaných variant i zavedení postupu všech kandidátů, kteří získají v prvním kole více jak 12,5 %, do druhého kola volby (francouzský model volby poslanců Národního shromáždění). Ani tento návrh ale nakonec nebyl přijat. Další klíčovou otázkou bylo nastavení okruhu subjektů, které budou legitimovány k předkládání kandidátů. Diskuse u této otázky nebyla nikterak dramatická a nakonec bylo rozhodnuto, že kandidáty na prezidenta republiky bude moci předkládat skupina nejméně 20 poslanců, 10 senátorů nebo přímo skupina nejméně 50 000 občanů ČR starších 18 let. Vážnější diskuse se vedla pouze o legitimované skupině občanů, kdy některým účastníkům vyjednávacích týmů se hranice 50 000 občanů zdála příliš vysoká. Je třeba poznamenat, že v kontextu ústavních systémů států, které mají zavedenou přímou volbu prezidenta republiky, je tato hranice skutečně vyšší (viz Portugalsko nejméně 7 500 a nejvýše 15 000 občanů). Nakonec byl zachován původní návrh a nebyly přijaty ani návrhy na omezení horní hranice, což může být vnímáno jako deficit dané úpravy, neboť legitimita jednotlivých kandidátů a férovost volebního boje mohou být ovlivněny skutečností, že některý z „lidových“ kandidátů bude podpořen statisícovou peticí a zaujme tak od počátku volebního procesu roli favorita, a to i vzhledem ke kandidátům, které navrhnou legitimované skupiny poslanců nebo senátorů. Otázka postavení prezidenta republiky v ústavním systému ČR byla nejdiskutovanější záležitostí. Především šlo o to, zda dojde k úpravě odpovědnosti a imunity prezidenta. Pokud jde o úpravu odpovědnosti prezidenta republiky po dobu výkonu funkce, byl nakonec přijat návrh, že prezidenta republiky bude moci obžalovat Senát se souhlasem Poslanecké sněmovny v rámci řízení o ústavní žalobě pro skutek velezrady nebo pro hrubé porušení Ústavy. V tomto ohledu se nechali tvůrci inspirovat Základním zákonem SRN, který umožňuje obžalovat prezidenta nejenom pro hrubé porušení Základního zákona, ale také pro hrubé porušení spolkového zákona. Co se týká imunity prezidenta republiky, byl nakonec původní návrh změněn přijetím pozměňovacího návrhu ve třetím čtení, kterým byla imunita prezidenta republiky omezena pouze na dobu výkonu funkce.

JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

II


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 1

10. LEDNA / 20. ROČNÍK / STRANY 1–38 REDAKCE: Řeznická 17, 110 00 Praha 1

1/2012

právní rozhledy články Právo na spravedlivý rozhodčí proces? JUDr. Jiří Vlastník, Ph.D., Praha* Připravovaná novela zákona o rozhodčím řízení se věnuje převážně zárukám zákonnosti rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech (kdy má v těchto věcech mj. umožnit při splnění stanovených podmínek dříve nepředstavitelný přezkum rozhodčích nálezů pro rozpor s hmotným právem). I ona zjevně vychází z předpokladu, že pravidla rozhodčího řízení nevydaná stálými rozhodčími soudy představují pro práva účastníků větší nebezpečí než řády stálých rozhodčích soudů (což tak být nemusí), když např. předvídá povinnost, aby taková pravidla byla k dané rozhodčí smlouvě připojena v příloze (což pro praxi znamená značnou zátěž). Např. řízení před stálými rozhodčími soudy v nespotřebitelských věcech se novela nedotýká, byť též v těchto řízeních dochází v praxi často k vydání zjevně nespravedlivých rozhodčích nálezů. Jsem přesvědčen, že klíč ke zvýšení ochrany práv stran rozhodčího řízení, důvěryhodnosti a kvality rozhodčích řízení v ČR se nenachází v paušálních řešeních ani právě projednávaných legislativních změnách (byť mohou přinést určitý pozitivní posun). Domnívám se, že zlepšení lze dosáhnout především změnou pohledu na rozhodčí řízení, překonáním některých myšlenkových stereotypů, důsledným uplatňováním práva na spravedlivý proces v každém konkrétním případě a poskytnutím ochrany ze strany soudů v případech porušení tohoto práva, jakož i v případě, kdy rozhodci překročí hranice vymezené rozhodčí smlouvou. V tomto článku bude po zaujetí stanoviska k povaze rozhodčího řízení a přičitatelnosti rozhodčích nálezů státu pojednáno právě o rozsahu, v jakém se v rozhodčím řízení uplatní

Pravidla výkonu pravomoci rozhodců nejsou vymezena pouze zákonem a rozhodčí smlouvou, ale též hranicemi práva na spravedlivý proces. Rozsahu, v jakém se toto základní lidské právo v rozhodčím řízení uplatní, související povinnosti rozhodců postupovat v souladu s hmotným právem i odpovědnosti státu za vydávání rozhodčích nálezů je věnován tento článek. I. Úvod Rozhodčí řízení je v poslední době oblíbeným tématem (nejen) odborných článků a pojednání. Nárůst zájmu odborné i laické veřejnosti je odrazem skutečnosti, že se z něj i v České republice stal běžný způsob řešení sporů, který však stále vyvolává řadu otázek, pochybností a právní nejistoty, a to zejména z důvodu nedostatečné právní úpravy, kulhající judikatury a jednání řady subjektů (včetně rozhodců), vnímajících rozhodčí řízení nikoli jako alternativní cestu k nalezení spravedlnosti (vyznačující se oproti soudnímu řízení řadou výhod), ale jako prostředek rychlejšího prosazení svých obchodních zájmů a finančního zisku. S negativními jevy, které existenci rozhodčího řízení v ČR provázejí, souvisí zásadní proměna judikatury Nejvyššího soudu, vztahující se k (ne)platnosti rozhodčích doložek,1 náznak změny náhledu Ústavního soudu na povahu rozhodčího řízení2 i legislativní snaha v podobě aktuálně projednávaného návrhu novely zákona o rozhodčím řízení.3 Jsem bohužel přesvědčen o tom, že změna judikatury Nejvyššího soudu nemíří správným směrem a nepovede ke zvýšení standardu rozhodčích řízení v ČR, neboť se vůbec nezabývá otázkou, proč a zda vůbec v konkrétním posuzovaném případě došlo k porušení práv účastníků rozhodčího řízení a zda toto porušení bylo důsledkem pravidel, která strany pojaly do rozhodčí smlouvy a podle nichž rozhodci v daném případě postupovali. Zcela přehlíží, že tato pravidla mohou práva účastníků rozhodčího řízení chránit lépe než řády stálých rozhodčích soudů a že právě s tímto vědomím mohly strany rozhodčí smlouvu sjednat. Neřeší příčinu nespravedlností v rozhodčích řízeních a svou paušálností vnáší do existujících právních vztahů značnou míru právní nejistoty, přičemž vzniká vcelku legitimní otázka, je-li vůbec v souladu s požadavky kladenými na kontinuitu judikatury Ústavním soudem.4

* Autor je advokátem v Praze spolupracujícím s advokátní kanceláří Vejmelka & Wünsch s. r. o. 1) V rozhodnutí z 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, Nejvyšší soud zejména dovodil, že „neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák.“ Potvrzeno též rozhodnutím NS z 10. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011. 2) Viz nález ÚS z 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, o kterém je blíže pojednáno níže. 3) Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů („RozŘ“). Návrh novely zákona o rozhodčím řízení (sněm. tisk č. 371/0) byl usnesením Senátu č. 426 ze 7. 12. 2001 vrácen Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Ta je nepřijala a dne 20. 12. schválila návrh v původním znění. 4) Srov. např. sp. zn. II. ÚS 3168/09.

1


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 2

PR 1/2012

články

J. Vlastník / Spravedlivý rozhodčí proces

Ústavní soud dovodil (mj. též v souladu s judikaturou ESLP, byť na ni neodkazuje), že rozhodčí řízení je druhem civilního procesu, kdy základní rozdíl oproti řízení soudnímu je v osobě rozhodujícího orgánu. Podle Ústavního soudu se sjednáním rozhodčí smlouvy její strany nevzdávají právní ochrany, ale spíše ji přesouvají na jiný orgán, který – namísto soudu – právo nalézá. Ústavní soud na jedné straně respektuje, že rozhodčí smlouva je uzavírána jako projev autonomní vůle stran, které mají „širokou možnost dohodnout se na procesních pravidlech (§ 19 odst. 1 RozŘ), podle nichž bude řízení probíhat“, na druhou stranu jasně uvádí, že tato možnost není neomezená a že stát se „nemůže zcela zbavit ingerence v této oblasti, ale musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci“, když „rozsah této kontroly přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost“. Tato judikatura se zdá otevírat dokořán dveře uplatnění práva na spravedlivý proces i v rozhodčím řízení. Nedávný nález Ústavního soudu z 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, se s podivem opět vrací k dřívějšímu názoru Ústavního soudu (aniž by nález Ústavního soudu z 8. 3. 2011 jakkoli reflektoval), podle kterého rozhodčí řízení není nalézáním práva, ale dotvářením závazkového vztahu smluvních stran, a jde v něm tedy o vyjasnění a narovnání vzájemných práv, jež se děje činností rozhodce v zastoupení stran, které na rozhodce smlouvou delegovaly svoji vůli. Nelze nicméně přehlédnout, že Ústavní soud takto argumentuje ve prospěch ochrany spotřebitele s cílem ukázat, že rozhodčí řízení není řízením soudního typu ve smyslu směrnice 93/13/ES o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a nesplňuje tak požadavky, které tato směrnice na ochranu spotřebitele klade a potvrzuje, že „přestože jde v rozhodčím řízení o dotváření právního vztahu mezi účastníky smlouvy soukromoprávními subjekty, není možno rezignovat na jakákoliv pravidla“, přičemž vyvozuje analogickou aplikaci čl. 38 odst. 1 Listiny.14 Navazuje tak na svou dřívější judikaturu, podle níž rozhodčí řízení nestojí mimo právní

právo na spravedlivý proces (zvláštní pozornost bude věnována právu na rovnost zbraní a na odůvodnění soudního rozhodnutí), a konečně alespoň stručně o možnosti přezkumu rozhodčích nálezů z hlediska jejich souhlasu s hmotným právem. II. K povaze rozhodčího řízení a přičitatelnosti rozhodčích nálezů státu Diskuse na téma povahy rozhodčí smlouvy a rozhodčího řízení se často noří do hlubokých a kalných vod právní teorie a nepřinášejí jasné závěry použitelné v praxi. Většinou též pomíjejí souvislost této otázky s mezinárodněprávními závazky ČR, vyplývajícími zejména z jejího členství v Radě Evropy a Evropské unii. Právě judikatura Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“) či Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) může být přitom pro správné uchopení rozhodčí smlouvy, rozhodčího řízení a rozhodčích nálezů nápomocná a ilustrativní. 1. Pohled českého práva Předmětem rozhodčí smlouvy je dohoda stran o tom, že o určitých sporech mezi nimi bude namísto soudu rozhodovat jeden nebo více rozhodců či stálý rozhodčí soud. Podstatou rozhodčího řízení je tedy výkon rozhodovací pravomoci, přenesené dohodou stran v podobě rozhodčí smlouvy (smlouvy o rozhodci či rozhodčí doložky)5 z obecného soudu na rozhodce/stálý rozhodčí soud,6 který stát v blíže vymezeném okruhu případů umožňuje,7 stanoví pro něj právní rámec a přiznává jeho výsledku (rozhodčímu nálezu) – právě proto, že se jedná o výsledek výkonu původem soudní pravomoci – stejné vlastnosti jako soudnímu rozhodnutí, tedy zejména vykonatelnost,8 tj. schopnost být základem pro výkon rozhodnutí (ze strany státu, nikoli již ze strany rozhodců, neboť vykonávací pravomoc na rozhodce přenesena není).9 Lze přitom doplnit, že kromě rozhodčí smlouvy může pravomoc rozhodců rozhodovat určitý spor namísto soudu založit (tj. přenést z obecných soudů) i procesní opomenutí účastníků zahájeného rozhodčího řízení namítnout nedostatek pravomoci rozhodců spor rozhodnout z důvodu neexistence, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy.10 Pokud jde o stanovisko českých soudů k povaze rozhodčího řízení, připomeňme, že Ústavní soud se ve svém usnesení z 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, ztotožnil s argumentací předsedy rozhodčího senátu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (z pohledu rozhodců jistě zcela pochopitelnou, neboť směřuje k omezení přezkumu jejich činnosti). Podle něj je charakter rozhodčí činnosti založen smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku, kdy rozhodce právo nenalézá, ale tvoří, eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává (ve smyslu § 585 ObčZ), a jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud.11 Ústavní soud tak vycházel z presumpce, že u rozhodčího řízení, jemuž se strany (dobrovolně) podřizují na základě rozhodčí smlouvy, převažují znaky smluvní doktríny nad jurisdikční.12 Tento názor se následně stal určujícím i pro Nejvyšší soud, jenž jej v plném rozsahu akceptoval.13 Oproti tomu v nálezu z 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07,

5) Viz § 2 odst. 3 RozŘ. 6) Srov. též důvodovou zprávu k zákonu o rozhodčím řízení. Není-li výslovně uvedeno jinak, je pro zjednodušení dále v článku používáno označení rozhodci jako souhrnné označení pro rozhodce a stálý rozhodčí soud. 7) Viz § 2 odst. 1 RozŘ. 8) Viz § 28 odst. 2 RozŘ. 9) Viz § 274 odst. 1 písm. i) OSŘ; § 40 odst. 1 písm. c) EŘ; viz též § 36 odst. 1 VeřD. 10) Viz § 15 odst. 2 RozŘ. Jak však vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, musí se pro to, aby mu bylo možno přiznat účinky rozhodčí smlouvy, tj. dovodit z něj souhlas s konáním rozhodčího řízení, jednat o opomenutí uvědomělé. K legitimaci rozhodčího nálezu vydaného bez uzavřené rozhodčí smlouvy tak nemůže vést nečinnost účastníka v rozhodčím řízení, ale takový nález lze považovat za paakt – nicotné rozhodnutí (určitou obdobu nicotného správního aktu). Jiná situace však nastává, byl-li by tento účastník v rozhodčím řízení aktivní, avšak nedostatek pravomoci rozhodce v souladu se zákonem o rozhodčím řízení nenamítl.Viz rozhodnutí NS z 30. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, navazující na sp. zn. 20 Cdo 3284/2008. 11) Viz usnesení ÚS z 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02. 12) Viz usnesení ÚS z 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 32/06. 13) Viz např. rozsudek NS z 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, nebo citovaný rozsudek NS z 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. 14) Viz nález ÚS z 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10.

2


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 3

J. Vlastník / Spravedlivý rozhodčí proces

články

PR 1/2012

zmíněné věci Komise dovodila, že podle čl. 1 Úmluvy jsou členské státy odpovědné za veškerá jednání a opominutí svých vnitrostátních orgánů porušující Úmluvu, bez ohledu na to, zda jsou taková jednání či opominutí důsledkem vnitrostátního práva nebo nutnosti plnit mezinárodní závazky. Komise uzavřela, že přenos pravomoci na mezinárodní organizaci nevylučuje odpovědnost státu dle Úmluvy, neboť jinak by záruky Úmluvy mohly být nedůvodně omezeny a zbaveny své trvalé povahy, ačkoli smysl Úmluvy jakožto instrumentu ochrany jednotlivců je poskytnout záruky, které jsou skutečné a účinné. Závěr o tom, že přenesení pravomoci na mezinárodní organizaci nezbavuje stát odpovědnosti za plnění závazků dle Úmluvy, ani tuto odpovědnost neomezuje, potvrdily i navazující rozsudky ESLP.29 V každém případě je to stát, kdo zůstává odpovědným za výkon rozhodnutí na svém území.30

systém a musí zde být právní řád, který určuje podmínky jeho konání, základní zásady procesu, jakož i účinky v něm vydaného rozhodčího nálezu.15 Podle mého názoru není rozumného důvodu, aby na rozhodčí nález jako na výsledek výkonu pravomoci, náležející původně soudům a přenesené dohodou stran na rozhodce (byť způsob výkonu této pravomoci je zákonem modifikován a může být dále upraven dohodou stran), bylo nahlíženo jinak než jako na produkt nalézání práva, resp. práv a povinností stran rozhodčího řízení.16 Přesto ani druhá koncepce, vnímající činnost rozhodců jako narovnávání vztahu mezi stranami rozhodčí smlouvy, neimplikuje jiný závěr než ten, že právo na spravedlivý proces se uplatní, byť v modifikované podobě, i v rozhodčím řízení a je mu třeba přiznat ochranu. To potvrzuje i judikatura ESLP. 2. Pohled judikatury ESLP Judikatura ESLP vychází ze základního závazku smluvních stran Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) přiznat každému, kdo podléhá jejich jurisdikci (tj. výkonu státních pravomocí), práva a svobody, uvedené v hlavě I Úmluvy. Mezi tato práva patří i právo na spravedlivý proces,17 které se uplatňuje (též) při rozhodování soudu o občanských právech nebo závazcích ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.18 ESLP respektuje, že závazky vyplývající z Úmluvy jsou určeny státům jako jejím smluvním stranám a (nikoli obligatorní) rozhodčí řízení je projevem rozhodčí smlouvy jako svobodného ujednání, jímž strany přenesly rozhodovací pravomoc v určitých sporech ze státu na rozhodce jako osoby soukromého práva.19 Platí, že z pouhé skutečnosti, že jednotlivec (osoba soukromého práva) porušil některé z ustanovení Úmluvy, nelze dovodit odpovědnost státu dle Úmluvy, nemá-li ovšem již samotné toto rušivé jednání původ v porušení Úmluvy ze strany státu, spočívajícím v toleranci takového jednání.20 Lze se proto domnívat, že pro rozhodce nejsou povinnosti vyplývající z čl. 6 Úmluvy závazné přímo,21 nestanoví-li samozřejmě povinnost respektovat ustanovení Úmluvy rozhodcům samo vnitrostátní právo.22 Z uvedeného závěru však rozhodně nevyplývá, že by tyto povinnosti neměly pro řízení před rozhodci žádnou relevanci. Podle konstantní judikatury ESLP totiž platí, že státy nejsou povinny se pouze zdržet určitého jednání vůči fyzickým či právnickým osobám,23 ale užívání práv přiznaných Úmluvou jsou povinny též aktivně zajišťovat svým konáním (tzv. doktrína pozitivních závazků),24 což pramení z jejich povinnosti chránit osoby podřízené jejich jurisdikci.25 Doktrína pozitivních závazků se plně projevuje v okamžiku, kdy státy přiznávají (v rámci výkonu své jurisdikce) rozhodčím nálezům povahu exekučních titulů. Evropská komise pro lidská práva („Komise“)26 dovodila, že sjednáním rozhodčí smlouvy dochází ke vzdání se práva na projednání věci před (státním) soudem, což však neznamená, že by odpovědnost příslušného státu byla zcela vyloučena v případě, kdy soudy tohoto státu uznají rozhodčí nález za exekuční titul, kdy vykonávají určitou kontrolu a poskytují záruku za spravedlivost a správnost rozhodčího řízení.27 Komise výslovně odkazuje na své rozhodnutí M. & Co. proti Německu,28 týkající se přenesení pravomoci státu na Evropská společenství, a užívá podobnou logiku. Připomeňme, že ve

15) Viz usnesení ÚS z 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 32/06. 16) K obdobnému závěru dospívá např. Lisse, L. Pojďme proti mýtům aneb k otázce povahy rozhodčího řízení. www.epravo.cz; či Lisse, L. Rozhodce jako „jiný orgán“ ve smyslu čl. 36 Listiny. www.elaw.cz. 17) Viz čl. 1, 6 Úmluvy. 18) Právě občanská práva a závazky mohou být předmětem rozhodčího řízení dle zákona o rozhodčím řízení, neboť těmito právy jsou podle ESLP vždy práva osob soukromého práva (fyzických i právnických) v jejich vzájemných vztazích – blíže viz např. Mole, N., Harby, C. A guide to the implementation of Article 6 of the European Convention on Human Rights. Human rights handbooks, No. 3, www.echr.coe.int. 19) Obligatorní rozhodčí řízení (tj. řízení, kdy je pravomoc rozhodců založena zákonem a strany jsou povinny se jí podřídit) je považováno za řízení soudní, a čl. 6 Úmluvy se proto uplatní v plném rozsahu – viz např. zprávu Komise z 12. 12. 1983 ve věci Bramelid a Malmström v. Švédsko, stížnosti č. 8588/79 a 8589/79, odst. 30. 20) Viz Akandji-Kombe, J. Positive obligations under the European Convention on Human Rights. A guide to the implementation of the European Convention on Human Rights. Human rights handbooks, No. 7, s. 14, www.echr.coe.int. 21) To potvrzuje např. argumentace v rozhodnutích Komise ze 4. 3. 1987, Rychetsky v. Švýcarsko, stížnost č. 10881/84, nebo z 11. 7. 1989, Rychetsky v. Švýcarsko, stížnost č. 12759/87, z níž vyplývá, že Komise se odmítá zabývat porušením práva na spravedlivý proces ze strany rozhodců; k obdobnému závěru došel např. Landrove, J. C. European Convention on human Rights’ Impact on Consensual Arbitration An État des Lieux of Strasbourg Case-Law and of a Problematic Swiss Law Feature. www.landrove.ch; nebo Ringquist, F. Do Procedural Human Rights Requirements Apply to Arbitration – a Study of Article 6 (1) of the European Convention on Human Rights and its Bearing upon Arbitration. Master thesis. University of Lund, http://lup.lub.lu.se. 22) Např. ve Švýcarsku došlo ke změně judikatury Federálního soudu a k potvrzení, že rozhodčí soudy musí poskytovat stejné záruky jako soudy, neboť jejich nálezy jsou postaveny na roveň soudním rozhodnutím ve smyslu závaznosti a vykonatelnosti (Viz Ringquist, F., op. cit. sub 21, s. 43). Ke koncepci uplatňující se v ČR viz níže. 23) Podle čl. 34 jsou k podání stížnosti na porušení práv přiznaných Úmluvou (ve znění jejích pozdějších protokolů) oprávněny fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců (tj. i právnické osoby soukromého práva). 24) Viz např. rozsudky ESLP z 23. 7. 1989, Gaskin v. Spojené království, odst. 41, nebo z 30. 6. 1998, Sheffield a Horsham v. Spojené království, odst. 52. 25) Obdobně viz Akandji-Kombe, J., op. cit. sub 20, s. 14. 26) Orgán tvořící do roku 1998 součást institucionálního mechanismu ochrany základních práv dle Úmluvy, jehož rozhodnutí lze považovat za součást judikatury ESLP a tedy jeden z pramenů poznání Úmluvy. 27) Viz rozhodnutí Komise z 2. 12. 1991, Jakob BOSS Sohne KG v. Německo. 28) Viz rozhodnutí Komise z 9. 2. 1990, M. & Co. v. Německo. 29) Např. rozsudky ESLP z 28. 9. 1995, Procola v. Lucembursko; z 15. 11. 1996, Cantoni v. Francie; či z 18. 2. 1999, Matthews v. Spojené království. 30) Srov. též rozhodnutí z. 19. 9. 2000, Glaser v. the United Kingdom, odst. 70.

3


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 4

PR 1/2012

články

J. Vlastník / Spravedlivý rozhodčí proces

SDEU sice nepokládá rozhodce/rozhodčí soudy (jejichž pravomoc je založena ujednáním stran rozhodčí smlouvy) za soud podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU38 právě pro nedostatek obligatorní jurisdikce, která je podle něj jednou z charakteristik soudu ve smyslu tohoto článku,39 a proto rozhodčí soudy nejsou oprávněné k předkládání předběžných otázek ve smyslu uvedeného ustanovení.40 Na druhou stranu skutečnost, že jejich rozhodovací pravomoc byla založena rozhodčí smlouvou, nezbavuje rozhodčí soudy povinnosti aplikovat komunitární právo. Komunitární právo je totiž podle SDEU třeba dodržovat v jeho úplnosti, přičemž strany rozhodčí smlouvy nejsou oprávněny k vytváření výjimek.Vzhledem k tomu mohou být v případech, kdy jsou v rozhodčím řízení rozhodovány otázky komunitárního práva, vnitrostátní soudy povolány k jejich posouzení buď v rámci spolupráce s rozhodčími soudy (zejména za účelem pomoci v procesních otázkách či při interpretaci práva), nebo v rámci přezkumu rozhodčích nálezů, který může být dle SDEU širší či méně široký dle okolností případu a který mohou být soudy povinny provést v rámci prostředků nápravy, předvídaných vnitrostátním právem.V rámci takové kontroly musí pak případně samotné vnitrostátní soudy posoudit povinnost předložit předběžnou otázku SDEU.41 Nezbytnost aplikovat komunitární právo ze strany rozhodců, potažmo v řízení před vnitrostátním soudem o přezkumu rozhodčích nálezů, byla potvrzena i v případě, kdy rozhodci rozhodují podle zásad spravedlnosti.42 Vnitrostátní soudy jsou podle SDEU též povinny zahrnovat základní ustanovení komunitárního práva (v konkrétním případě soutěžní právo) pod pojem veřejného pořádku (a to i ve smyslu pojmu veřejného pořádku dle Newyorské úmluvy z 10. 6. 1958 o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů), přezkoumávají-li rozhodčí nálezy z tohoto hlediska.43 Tato základní ustanovení pak tvoří referenční rámec přezkumu rozhodčích nálezů bez ohledu na to, jak je vymezen pojem veřejného pořádku ve vnitrostátním právu. Pokud jde o dodržování práva na spravedlivý proces v rozhodčím řízení, komunitární právo se jej dotýká spíše okrajově.44 Povinnost respektovat právo na spra-

Nelze přehlédnout, že přenesení státní pravomoci státem na mezinárodní organizaci (které je projevem vůle státu jako adresáta závazků vyplývajících z Úmluvy) se odlišuje od přenesení státní pravomoci jednotlivcem na osobu soukromého práva (které je projevem autonomní vůle jednotlivce jako poživatele práv a záruk zajištěných Úmluvou). To se odráží v názoru Komise, podle něhož mají státy při stanovení mechanismů kontroly rozhodčích nálezů značnou míru uvážení, mimo jiné proto, že zrušení vydaného rozhodčího nálezu bude často znamenat, že dlouhé a nákladné rozhodčí řízení bylo konáno zbytečně a bude nutné vynaložit značné náklady na řízení nové. Podle Komise přitom nelze od států na základě Úmluvy vyžadovat, aby vnitrostátní soudy musely zajišťovat, že rozhodčí řízení proběhla v souladu s čl. 6 Úmluvy, neboť rozhodčí smlouva představuje vzdání se úplné aplikace tohoto článku31 a v některých ohledech (např. pokud jde o veřejnost řízení) rozhodčí řízení (povahově) ani nemají být v souladu s čl. 6 Úmluvy. Proto podle Komise nemusí být rozhodčí nález nezbytně rušen z důvodu, že strany řízení nepožívaly všech záruk čl. 6 Úmluvy, ale každý ze smluvních států může v zásadě sám rozhodnout, z jakých důvodů by měl být rozhodčí nález zrušen.32 V každém případě lze z judikatury ESLP33 dovodit, že státy nemohou na kontrolu rozhodčích nálezů rezignovat, ale (zejména v případech, kdy přiznávají rozhodčím nálezům vykonatelnost na svém území) jsou povinny určitou kontrolu souladu rozhodčího řízení a rozhodčích nálezů s požadavky čl. 6 Úmluvy vykonávat, přičemž k zákonnému rámci rozhodčího řízení a kontrole, vykonávané ze strany vnitrostátních soudů v tomto rámci, ESLP při svém rozhodování přihlíží.34 Lze proto dovodit, že pokud by stát odpovídající mechanismy kontroly rozhodčích řízení a rozhodčích nálezů ve svém vnitrostátním právu nenastavil, bylo by možné očekávat, že bude ze strany ESLP sankcionován za porušování pozitivních závazků, jež pro něj z čl. 6 Úmluvy vyplývají. Rozhodci by se proto měli pravidly čl. 6 Úmluvy – v rozsahu, v jakém jsou tato pravidla aplikovatelná v rozhodčím řízení (viz níže) – každopádně řídit s cílem předejít překážce vykonatelnosti rozhodčího nálezu pro porušení práva na spravedlivý proces, případně jeho zrušení v rámci kontroly, již jsou státy ve smyslu judikatury ESLP povinny vykonávat. Současně nutno doplnit, že jsou-li ve vnitrostátním právu zakotveny mechanismy kontroly rozhodčích nálezů ze strany orgánů státu, odpovídá stát při jejich využívání za dodržování všech záruk, které se na ně dle čl. 6 Úmluvy vztahují (což může být předmětem kritiky, neboť odpovědnost státu zajišťujícího ve prospěch jednotlivců vyšší míru kontroly může být podle Úmluvy paradoxně vyšší než odpovědnost státu, který takto široký rozsah kontroly neumožňuje).35

31) Nikoli úplné vzdání se aplikace čl. 6 Úmluvy. 32) Viz rozhodnutí Komise z 27. 11. 1996, Nordström-Janzon a Nordström-Lehtinen v. Nizozemí, stížnost č. 28101/95; dále potvrzeno též rozhodnutím ESLP z 23. 2. 1999, Osmo Suovaniemi a spol. v. Finsko. 33) Označení „judikatura ESLP“ je v tomto článku používáno jako souhrnné označení pro rozhodnutí ESLP a Komise. 34) Viz cit. rozsudek ESLP Osmo Suovaniemi a spol. v. Finsko. 35) Srov. rozsudek ESLP ze 17. 1. 1970, Delcourt v. Belgium, odst. 25; srov. též Ringquist F., op. cit. sub 21, s. 52. 36) Pro účely tohoto článku je komunitárním právem rozuměno právo Evropských společenství i EU (ve smyslu dřívějšího dělení). 37) K rozhodčímu řízení z pohledu komunitárního práva viz např. Stehlík, V. Vybrané otázky rozhodčího řízení v komunitárním právu. EMP Jurisprudence, 2005, č. 1, s. 3 a násl. 38) Dříve čl. 234 SES. 39) Viz např. rozsudek SDEU C-61/65, Vaasen-Göbbles. 40) Viz rozsudek SDEU C-102/81, Nordsee, odst. 13. 41) Viz tamtéž, odst. 14, 15. 42) To vyplývá z přednosti komunitárního práva před právem vnitrostátním – viz též rozsudek SDEU C-393/92, Almelo, s. 23, 24. 43) Viz rozsudek SDEU C-126/97, Eco Swiss China Time Ltd. v. Benetton International NV., odst. 36–39. 44) Zvláštní problematice ochrany spotřebitele, zaručené zejména směrnicí Rady 93/13/ES ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, kdy právě ve sjednání rozhodčí smlouvy lze za určitých podmínek shledávat zakázané

3. Pohled SDEU Rozhodčí řízení není přímo upraveno komunitárním právem.36 To však rozhodně neznamená, že by komunitární právo na rozhodčí řízení nepůsobilo a rozhodčí řízení stálo mimo pozornost SDEU.37 Stěžejním prvkem judikatury SDEU je přitom ochrana jednotného působení komunitárního práva, a to bez ohledu na to, zda určitý případ rozhodují státní soudy na základě své obligatorní pravomoci, anebo rozhodci na základě rozhodčí smlouvy jako projevu smluvní autonomie jejích stran.

4


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 5

J. Vlastník / Spravedlivý rozhodčí proces

články

vedlivý proces, tvořící součást komunitárního katalogu lidských práv, se totiž vztahuje především na orgány, instituce a jiné subjekty EU a na členské státy, výhradně uplatňují-li právo EU.45 SDEU se k nezbytnosti aplikovat právo na spravedlivý proces v (dobrovolném) rozhodčím řízení, v němž dochází k aplikaci komunitárního práva, dosud zřejmě nevyjádřil. Lze nicméně předvídat, že by navázal na svou předchozí judikaturu a (s přihlédnutím k tomu, že rozhodci/rozhodčí soudy se mezi zmíněné subjekty neřadí) dovodil, že povinnost zajistit respekt práva na spravedlivý proces a napravit případná porušení tohoto práva v rozhodčím řízení mají vnitrostátní soudy jako orgány členských států. Nepochybně by též mohl dovodit povinnost členských států EU zřídit odpovídající mechanismy kontroly, umožňující účinné prosazování práva na spravedlivý proces v případech aplikace komunitárního práva v rozhodčím řízení, dospěl-li by k závěru, že jednotná aplikace komunitárního práva by jinak byla ohrožena.

PR 1/2012

V této souvislosti vzniká též otázka rozsahu aplikace pravidel stanovených v občanském soudním řádu53 (jejichž cílem je mj. promítnutí pravidel spravedlivého procesu do jednoduchého práva), neboť zákonné vymezení tohoto rozsahu pojmem „přiměřeně“ (§ 30 RozŘ) je právně značně neurčité a je pouze zjevné, že ustanovení občanského soudního řádu se v rozhodčím řízení neužijí v plném rozsahu. To ostatně potvrdil i Nejvyšší soud, podle něhož „ono přiměřeně znamená především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, tzn. použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení (tak např. zákon o rozhodčím řízení nestanoví náležitosti rozhodčího nálezu, je proto nutno přiměřeně použít § 157 OSŘ, není vyloučen ani mezitímní ani částečný rozhodčí nález)“.54 2. Nastínění povahy práva na spravedlivý proces Nelze přehlédnout, že dochází ke sbližování a prostupování jednotlivých evropských systémů ochrany lidských práv, zejména systému Rady Evropy (založeného Úmluvou a judikaturou ESLP), systému EU (založeného judikaturou SDEU a Listinou základních práv EU) a systémů národních (zakotvených zpravidla v ústavách jednotlivých států). Tím dochází zároveň ke sbližování úrovní ochrany lidských práv, a to zejména díky sjednocujícímu působení judikatury ESLP, která je při výkladu základních práv a svobod privilegovaným zdrojem inspirace Ústavního soudu55 i SDEU,56 a hraje tak velmi významnou úlohu.

III. Uplatnění práva na spravedlivý proces v rozhodčím řízení 1. K pravidlům rozhodčího řízení dle zákona o rozhodčím řízení Právní úprava rozhodčího řízení umožňuje stranám rozhodčí smlouvy dohodnout se na postupu, kterým mají rozhodci řízení vést, a zvýrazňuje tak alternativnost rozhodčího řízení vůči řízení soudnímu. Takovou dohodou je též ujednání stran o použití řádu stálého rozhodčího soudu (při nedostatku jiného ujednání nutno mít za to, že již samotným sjednáním pravomoci stálého rozhodčího soudu ujednaly strany použití jím vydaného statutu či řádu)46 či jakýchkoli jiných pravidel, která strany do rozhodčí smlouvy zahrnou.47 Není-li taková dohoda uzavřena, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný, a vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu.48 Současně však platí, že nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (viz § 30 RozŘ). Z právní úpravy rozhodčího řízení neplyne, že by autonomie vůle stran rozhodčí smlouvy sjednat způsob vedení řízení nebo autonomie vůle rozhodců rozhodnout o způsobu vedení řízení (v rozsahu, v jakém není určen rozhodčí smlouvou) byly neomezené. Limitem přitom nejsou pouze zákonná omezení, stanovená výslovně v samotném zákoně o rozhodčím řízení, případně občanském soudním řádu. Ani v oblasti rozhodčího řízení nelze totiž při aplikaci jednoduchého práva odhlédnout od toho, že do něj prozařují základní lidská práva, působící jako regulativní ideje, jejichž součástí je i právo na spravedlivý proces.49 V prvé řadě je nezbytné odpovědět na otázku, nakolik jsou strany rozhodčí smlouvy vůbec oprávněny disponovat se svým právem na spravedlivý proces, zaručeným mj. Ústavou ČR či mezinárodními smlouvami s předností před zákonem,50 a nakolik je tak případná dohoda o způsobu vedení rozhodčího řízení, která by jejich právo na spravedlivý proces popírala, vůbec platná,51 resp. nakolik je do tohoto jejich práva (v případě mlčení rozhodčí smlouvy) oprávněn zasahovat případně sám rozhodce volbou určitého procesního postupu.52

ujednání, se tento článek dále nevěnuje. Lze odkázat např. na Pelikánová, I. České právo, Evropa a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie, 2011, č. 10, s. 17–26. 45) Viz čl. 47 a násl. a čl. 51 Listiny základních práv EU („LZPEU“). 46) Viz § 13 odst. 2, 3 RozŘ. 47) Otázku (ne)platnosti takového ujednání ve smyslu poslední judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ponechávám stranou), lze odkázat na již citovaná rozhodnutí NS z 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010; z 10. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011; a nález ÚS z 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. 48) Viz § 19 odst. 1, 2 OSŘ. 49) Srov. nálezy ÚS sp. zn. II. ÚS 2164/10, III. ÚS 224/98 či I. ÚS 185/04. 50) Viz zejm. čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy. 51) Viz čl. 1 větu druhou Listiny, podle níž „základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné,“ tedy mj. vyloučené ze smluvní dispozice stran. 52) Zvláštní situace přitom vzniká ve sporech, kde pravomoc rozhodců není založena rozhodčí smlouvou, ale procesní nečinností stran, a není jasné, zda lze z této nečinnosti dovozovat i souhlas daného účastníka s pravidly, jimiž se má dané rozhodčí řízení řídit. Znění § 15 odst. 2 RozŘ kladné odpovědi na tuto otázku nenasvědčuje, a lze se proto domnívat, že v takovýchto případech jsou rozhodci povinni postupovat v souladu s právní úpravou v zákoně o rozhodčím řízení, přičemž daný účastník rozhodčího řízení bude případně omezen ve svých procesních právech opět jen v případě, kdy s tímto bude souhlasit, a to i implicitně svou další nečinností a nenamítnutím tohoto porušení (k pravidlu estoppel viz níže). 53) Viz např. Sokol T. Vázanost rozhodce právem ČR ve vnitrostátním sporu. ASPI, č. LIT30234CZ. 54) Viz rozhodnutí NS sp. zn. 32 Odo 1528/2005. 55) Srov. např. nálezy ÚS ze 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94; z 30. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05; z 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 557/04; či z 2. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 3280/09. 56) Platí, že systém ochrany základních lidských práv v EU je úzce propojen se systémem založeným Úmluvou, v rámci EU je základním právům zajišťována přinejmenším stejná ochrana jako dle Úmluvy a Úmluva se stala v oblasti výkladu základních práv a svobod privilegovaným zdrojem inspirace SDEU – viz např. rozsudek SDEU 36/75, Rutili v. Ministre de l’intérieur; či 98/79, Pecastaing v. Belgie. Blíže viz např. Vlastník, J. Institucionální rámec spolupráce v trestních věcech v EU. Praha : Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2008, s. 50 a násl.

5


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 6

PR 1/2012

články

J. Vlastník / Spravedlivý rozhodčí proces

rozlišováno i mezi jednotlivými právy, zajištěnými čl. 6 Úmluvy.66

Též právo na spravedlivý proces je (v civilní i trestní oblasti) ESLP, SDEU i Ústavním soudem chápáno v zásadě obdobně, a to jako souhrn vzájemně provázaných dílčích subjektivních práv, z nichž některá jsou výslovně uvedena v příslušném katalogu práv57 a jiná byla dovozena judikaturou (a jejich výčet tak není vyčerpávající). Rozpadá se na dvě relativně samostatné skupiny práv,58 jejichž smyslem je zajistit výkon spravedlnosti jednak v institucionální rovině (právo na přístup k soudu vytvořenému zákonem a splňujícímu podmínku nezávislosti a nestrannosti), jednak v rovině konkrétního procesu, splňujícího určitou kvalitu a poskytujícího odpovídající záruky spravedlnosti (zejm. právo na veřejnost řízení, právo na projednání věci v přiměřené době a právo na spravedlivé projednání věci). Podrobný rozbor všech dílčích práv, tvořících právo na spravedlivý proces, by výrazně přesáhl předmět tohoto článku. V další části bude proto pojednáno pouze o určitých aspektech některých z těchto práv, která se v kontextu rozhodčího řízení jeví jako zvláště významná. Nejprve však bude pozornost věnována samotnému aktu vzdání se práva na spravedlivý proces.

4. Právo na nezávislost a nestrannost rozhodčího soudu Lze-li dovodit, že sjednáním rozhodčí smlouvy se její strany vzdaly práva na přístup k (státnímu) soudu, neznamená to, že by se současně vzdaly institucionálních záruk, které se s tímto právem pojí, tj. zejména práva na nezávislost a nestrannost (rozhodčího) soudu. Samotný zákon o rozhodčím řízení ostatně vnímá nezávislost a nestrannost rozhodce jako jeden ze základních požadavků spravedlivého rozhodčího řízení a předvídá záruky jejich zajištění, a to zejména ve svém § 8, podle něhož je z funkce rozhodce vyloučen ten, u něhož jsou dány okolnosti, jež by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Podle § 31 písm. c) RozŘ je pak nedostatek nezávislosti a nestrannosti rozhodce důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem. Při posuzování, zda byla splněna podmínka nezávislosti rozhodce/rozhodčího senátu, je nezbytné přihlédnout k judikatuře ESLP, jenž při hodnocení nezávislosti soudu (též ve vztahu ke stranám řízení) posuzuje zejména způsob ustanovení jeho členů, existenci záruk proti venkovním tlakům, a k otázce, zda soud vzbuzuje dojem nezávislosti.67 Pro porušení čl. 6 Úmluvy přitom vyžaduje, aby stěžovatel prokázal, že způsob ustanovení byl ve svém souhrnu neuspokojivý nebo že vytvoření určitého soudu, který o věci rozhodl, bylo ovlivněno motivy, z nichž lze dovodit snahu ovlivnit výsledek řízení.68 V tomto směru se jako rozhodující jeví zejména způsob jmenování rozhodce či ustavení rozhodčího senátu. Lze připomenout, že ve smyslu judikatury Vrchního soudu v Praze není platně sjednán způsob určení rozhodce, je-li jeho jmenování ponecháno na vůli jedné strany rozhodčí smlouvy, což následně potvrdil ve svém rozhodnutí i Ústavní soud.69

3. K možnosti vzdát se práva na spravedlivý proces Jakkoli by např. z kategorického znění čl. 1 Listiny bylo možné dovozovat absolutní nemožnost dispozice se základními lidskými právy a svobodami na základě autonomie vůle, nelze tomuto ustanovení přiznávat takto rigidní význam. Právě v zájmu ochrany autonomie vůle a v souladu se zásadou, že co není zakázáno, je dovoleno, je nutné dovodit možnost disponovat do určité míry i se základními lidskými právy, která jsou fyzické či právnické osobě přiznána, a právo rozhodovat o tom, zda, případně v jakém rozsahu tato osoba svého zaručeného práva využije či nikoli. Na druhou stranu ani autonomie vůle není absolutní povahy. Vždy je proto nezbytné nalézat odpovídající rovnováhu mezi rozsahem, v němž se lze základního (a zaručeného) práva vzdát vlastním jednáním, a minimálním rozsahem základního práva, který je nutné zaručit bez ohledu na vůli chráněného subjektu.59 V souladu s judikaturou ESLP přitom v prvé řadě platí, že samotné vzdání se práva zaručeného Úmluvou musí vykazovat určitou kvalitu, zejména musí být prosté donucení60 a jednoznačné.61 Podmínkou platnosti vzdání se procesních práv pro účely Úmluvy je potom též existence minimálních záruk souměřitelných s jeho významem.62 Je tak dovozováno, že i dojde-li ke vzdání se práva zaručeného Úmluvou, musí existovat určité záruky jeho zajištění bez ohledu na vůli stran.63 Ve vztahu k rozhodčímu řízení ESLP dovodil, že uzavřením rozhodčí smlouvy se strany v zásadě vzdávají práva na přístup k (státnímu) soudu.64 Vzdání se práva na projednání věci soudem má podle ESLP nepopiratelné výhody jak pro dotčeného jednotlivce, tak pro výkon spravedlnosti, přičemž v zásadě Úmluvu neporušuje.65 Dobrovolné vzdání se soudního řízení ve prospěch řízení rozhodčího nemusí být však podle ESLP nutně považováno za vzdání se všech práv ve smyslu čl. 6 Úmluvy. ESLP zdůrazňuje, že vzdání se práv zajištěných Úmluvou je platné jen v rozsahu, v jakém je přípustné, přičemž může být přípustné ve vztahu k některým právům, avšak k jiným nikoli, kdy může být

57) Srov. např. čl. 6 Úmluvy, čl. 36 a násl. Listiny, čl. 47 a násl. LZPEU. 58) Srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. 1. vydání. Praha : Orac, 2002, s. 119 a násl. 59) Podle Ústavního soudu tak „ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit“. Viz nález ÚS z 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. 60) Viz rozsudek ESLP z 27. 2. 1980, Deweer v. Belgie, odst.49. 61) Viz rozsudky ESLP z 23. 5. 1991, Oberschlick v. Rakousko, odst. 51; a z 25. 2. 1992, Pfeifer a Plankl v. Rakousko, odst. 37; srov. též rozsudek ESLP z 23. 11. 1993, Poitrimol v. France. 62) Viz cit. rozhodnutí ESLP Osmo Suovaniemi. ESLP zde odkazuje a navazuje na cit. rozsudky ve věci Oberschlick v. Rakousko a Pfeifer a Plankl v. Rakousko. 63) Srov. Mole, N., Harby, C., op. cit. sub 18, s. 37. 64) Viz např. cit. zprávu Komise Bramelid a Malmström v. Švédsko, odst. 38. 65) Viz rozsudek ESLP Deweer v. Belgie, odst. 49 – daný případ se vztahoval k trestní věci, nicméně ESLP svůj závěr v odůvodnění zobecnil. 66) Viz cit. rozhodnutí ESLP Osmo Suovaniemi a spol. v. Finsko. 67) Viz např. rozsudek ESLP z 28. 6. 1984, Campbell a Fell v. Spojené království, odst. 78. Mimo jiné ESLP dovodil, že právnické vzdělání členů rozhodujícího orgánu je jedním z indikátorů jeho nezávislosti – viz rozsudek z 23. 6. 1981, Le Compte, Van Leuven a De Meyere v. Belgie, odst. 57. 68) Viz rozhodnutí Komise z 12. 10. 1978, Zand v. Rakousko, odst. 77. 69) Viz rozhodnutí VS v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 a cit. nález ÚS sp. zn. II. ÚS 2164/10.

6


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 7

J. Vlastník / Spravedlivý rozhodčí proces

články

PR 1/2012

7. Právo na spravedlivé projednání věci

Pro splnění podmínky nestrannosti rozlišuje ESLP mezi subjektivním a objektivním hlediskem. Z pohledu subjektivního je rozhodující případný zájem soudce v daném případu, z pohledu objektivního, zda osoba soudce nevzbuzuje legitimní pochybnosti v tomto ohledu,70 tj. zda nebyly zjištěny skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochyby o jeho nestrannosti.71 Z judikatury ESLP lze dovodit možnost vzdát se práva na nezávislost a nestrannost rozhodce/rozhodčího senátu poté, kdy jsou straně řízení známy okolnosti vyvolávající pochybnosti o jeho nezávislosti/nestrannosti. ESLP v takovém případě akceptuje též vzdání se práva opominutím namítnout nedostatek nezávislosti/nestrannosti rozhodce, a vychází tak z doktríny estoppel, kdy v důsledku svého opominutí vznést námitku podjatosti (a nerespektování zásady vigilantibus iura) pozbývá následně účastník řízení práva vznést stejnou námitku v pozdějším průběhu řízení.72 Naopak lze argumentovat a contrario, že práva na nezávislost a nestrannost rozhodců se nelze vzdát předem.

Právo na spravedlivé projednání věci lze chápat jako souhrn řady dílčích práv, konkrétně (zejména) práva na rovnost zbraní, práva na kontradiktornost řízení a práva na odůvodnění rozhodnutí. Jednotlivé složky tohoto práva jsou (relativně) oddělitelné, byť hranice mezi nimi je někdy jen mlhavá. Byla-li např. dodržena pravidla rovnosti zbraní, neznamená to ještě, že nemohlo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces porušením pravidel kontradiktornosti řízení,80 případně nedostatkem odůvodnění rozhodčího nálezu a naopak. 7. 1 Právo na rovnost zbraní Smyslem práva na rovnost zbraní (equality of arms) je ve smyslu judikatury ESLP zejména umožnit stranám řízení vyjádřit se k případu za podmínek, které nejsou podstatně horší než podmínky druhé strany.81 Zajištění rovnosti stran rozhodčího řízení zákon o rozhodčím řízení věnuje značnou pozornost. Výslovně je předvídáno, že strany mají v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv (§ 18 RozŘ). Jak potvrdil Ústavní soud, „jakékoliv ujednání stran příčící se tomuto pravidlu by bylo neplatné“, a toto ustanovení tak omezuje smluvní autonomii stran při dohodě na pravidlech rozhodčího řízení. Nemožnost omezit právo na rovnost zbraní potvrzuje i závěr Ústavního soudu, podle něhož „rovnost stran a poskytnutí plné příležitosti k uplatnění jejich práv platí i v případech, kdy postup rozhodce bude vyplývat z řádu stálého rozhodčího soudu, nebo kdy jej budou určovat sami rozhodci“. Nerespektování zásady rovnosti stran je proto dle Ústavního soudu důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) RozŘ.82 Uplatnění práva na rovnost zbraní tak, jak vyplývá z judikatury ESLP, v rozhodčím řízení jasně dovodil i Nejvyšší soud.83

5. Právo na veřejnost řízení Z dosavadní judikatury ESLP vyplývá, že uzavření rozhodčí smlouvy představuje kromě vzdání se práva na (státní) soud i vzdání se práva na veřejnost řízení (když vyloučení veřejnosti bývá jedním z účelů rozhodčího řízení).73 Tento závěr plyne též z § 19 odst. 3 RozŘ, podle něhož je rozhodčí řízení vždy neveřejné. Je přitom třeba připomenout, že ESLP zahrnuje pod právo na veřejnost řízení též právo na ústní jednání.74 Možnost vzdát se tohoto práva předem (výslovně či mlčky) ESLP již dříve připustil.75 Na druhou stranu pro to, aby bylo možné z rozhodčí smlouvy dovodit též vzdání se práva na ústní jednání, by bylo nezbytné, aby obsahovala jednoznačné ujednání v tomto směru. 6. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ESLP nepřezkoumává délku samotného rozhodčího řízení, ale pouze přiměřenost délky řízení před orgány státu, na které se účastník v důsledku průtahů rozhodčího řízení obrátil.76 Lze z ní však též dovozovat, že stát je povinen určitou záruku proti nepřiměřenosti77 délky rozhodčího řízení poskytnout. Sjednáním rozhodčí smlouvy ke vzdání se práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bez dalšího nedochází; otázka, zda se lze vzdát tohoto práva předem zvláštním ujednáním, je prozatím otevřená.78 Zákon o rozhodčím řízení ustanovení týkající se rychlosti řízení neobsahuje, a proto je nezbytné přiměřeně aplikovat občanský soudní řád. V souladu s ním by měl rozhodce postupovat tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta, a to zpravidla při jediném jednání.79 Je však třeba poukázat na to, že zákon o rozhodčím řízení neskýtá stranám rozhodčího řízení žádnou právní ochranu před průtahy v rozhodčím řízení. Domnívám se, že tento závadný stav by bylo vhodné řešit legislativně. Není ani vyloučeno, že ČR by z důvodu neposkytnutí záruk v tomto směru mohla být ze strany ESLP v konkrétním případě sankcionována pro porušování pozitivních povinností vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

70) Viz rozsudek ESLP z 1. 10.1982, Piersack v. Belgie, odst. 30. 71) Viz rozsudek ESLP z 24. 2. 1993, Fey v. Rakousko, odst. 30. 72) Viz rozsudek ESLP Suovaniemi. Srov. § 33 RozŘ. 73) Viz cit. rozhodnutí Komise Nordström-Janzon a Nordström-Lehtinen v. Nizozemí. 74) Viz rozsudek z 26. 4. 1995, Fischer v. Rakousko, odst. 44. 75) Viz rozsudek ESLP z 21. 2. 1990, Håkansson a Sturesson v. Švédsko, odst. 66–67. 76) Viz cit. rozhodnutí Komise Rychetsky v. Rakousko. Jak ostatně vyplývá z judikatury ESLP, jeho závěr, že došlo k projednání práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, může být odůvodněn pouze z důvodu průtahů přičitatelných státu – viz rozsudek ESLP z 6. 5. 1981, Buchholz v. Německo, odst. 49. 77) Při přezkumu přiměřené délky řízení zkoumá ESLP zejm. složitost případu, jednání stěžovatele, jednání orgánů správních a soudních orgánů státu a význam věci pro stěžovatele; viz též rozsudek ESLP Buchholz v. Německo, odst. 49. 78) Srov. Ringquist, F., op. cit. sub 21, s. 38, kde autor dovozuje, že vzdání se možné je. 79) Viz § 100 odst. 1, § 114a odst. 1 OSŘ. 80) Srov. rozsudek ESLP z 3. 3. 2000, Krčmář v. Česká republika. 81) Viz rozsudek ESLP z 24. 2. 1997, De Haes a Gijsels v. Belgie, odst. 58. 82) V nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 Ústavní soud dále uvádí, že „porušení kogentního ustanovení § 18 RozŘ naplňuje důvod zrušení rozhodčího nálezu obsažený v § 31 odst. 1 písm. e) RozŘ; nebyla-li zachována rovnost zbraní stran nebo nebyla-li straně dána plná příležitost k uplatnění jejích práv, bezpochyby tím straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu naposled citovaného ustanovení“. 83) Viz např. rozsudek NS z 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007.

7


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 8

PR 1/2012

články

J. Vlastník / Spravedlivý rozhodčí proces

7. 3 Právo na odůvodnění rozhodnutí Smyslem práva na odůvodnění rozhodnutí je (zejména) umožnit přezkoumatelnost výkonu rozhodovací pravomoci a vyloučit svévoli (rozhodčího) soudu stanovením povinnosti vypořádat se s důvody pro aplikaci konkrétní právní normy i s právní argumentací účastníků řízení a způsob vypořádání dát v odůvodnění rozhodnutí dostatečně najevo. Z práva na odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, že by soudy byly povinny dát detailní odpověď na jakýkoli argument stran.92 Otázku, zda soud splnil povinnost odůvodnit své rozhodnutí, je vždy třeba posuzovat podle konkrétních okolností případu.93 Platí, že pokud je určité podání významné pro výsledek řízení, musí se s ním soud zvlášť vypořádat. Neučiní-li tak, nelze seznat, zda se podáním účastníka řízení vůbec nezabýval nebo je pro nedůvodnost odmítl (a na základě čeho), čímž dochází k porušení práva na spravedlivý proces.94 Účelem odůvodnění je tak mimo jiné dát stranám řízení najevo, že byly slyšeny; pouze odůvodnění rozhodnutí umožňuje přezkum výkonu spravedlnosti.95 Též podle Ústavního soudu je požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí jedním ze základních atributů spravedlivého procesu, přičemž „dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost.“96 Jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je dle Ústavního soudu „požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci“.97 V rámci odůvodnění mají soudy povinnost se „adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými, přičemž v opačném případě dochází k ústav-

7. 2 Právo na kontradiktornost řízení Na základě práva na kontradiktornost řízení musí být straně řízení zejména umožněno vyjádřit se ke všem tvrzením a důkazům v řízení předloženým84 s cílem zajistit předvídatelnost postupu v řízení. S tím souvisí i poučovací povinnost soudu. Byť v zákoně o rozhodčím řízení není právo na kontradiktornost řízení vyjádřeno výslovně, Ústavním soudem je chápáno jako jeden z projevů rovnosti stran rozhodčího řízení. Rozhodci nesmí založit své rozhodnutí na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi. Smyslem poučovací povinnosti v rozhodčím řízení je pak dle Ústavního soudu zajistit jeho předvídatelnost a zabránit situaci, kdy strana nebude moci „vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem, popř. doplnit svá tvrzení o skutečnosti, které z pohledu svého právního názoru nepovažovala za významné a jež jsou naopak relevantní z hlediska právního názoru zastávaného rozhodcem, a navrhnout k jejich prokázání důkazy“. Podle Ústavního soudu „vyloučení nepředvídatelnosti v rozhodování rozhodců je o to naléhavější, že rozhodčí řízení je zásadně jednoinstanční (viz § 27 RozŘ), což stranám znemožňuje alespoň následně reagovat na překvapivý právní názor. Rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé.“85 Ústavní soud na základě toho v souladu s Nejvyšším soudem86 dovodil, že i v rozhodčím řízení se uplatní poučovací povinnost upravená § 118a OSŘ, z něhož lze dovodit, že řízení by mělo být založeno na určitém trojstranném dialogu – mezi stranami řízení navzájem a mezi stranami a (rozhodčím) soudem. Ani rozhodci tak nesmí opustit zásadu předvídatelnosti práva, odvozenou z principu právního státu, a musí vést řízení tak, „aby účastníci nebyli překvapeni hodnocením provedených důkazů a nebyli až v době vyhlášení rozhodnutí postaveni před situaci, v níž již není možné nabídnout soudu další důkazy, které by byly s to názor soudu o skutkovém základu spolehlivě změnit“.87 Ještě před vydáním rozhodčího nálezu by tak mělo být vždy vyjasněno nejen to, co je sporné mezi stranami rozhodčího řízení, ale též to, co je případně nejasné mezi nimi a soudem, aby jedna ze stran nebyla až v okamžiku vydání nálezu postavena „před hotovou věc“, ale měla prostor pro odpovídající procesní reakci.88 Porušení poučovací povinnosti se promítá mj. v tom, že (rozhodčí) soud nemůže v rozhodnutí nárok účastníka zamítnout proto, že tento svůj nárok neprokázal z důvodu nesplnění povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní,89 a příslušný rozhodčí nález by měl být zrušen.90 I u práva na kontradiktornost řízení (vč. práva na poučení ze strany soudu) vzniká samozřejmě otázka, zda se jej účastník rozhodčího řízení může vzdát předem. Domnívám se, že vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z projevů rovnosti účastníků řízení, není vzdání se tohoto práva předem možné. Ostatně je třeba podotknout, že pravidla postupu v rozhodčím řízení stanovená rozhodci ani stálé řády rozhodčích soudů s omezením poučovací povinnosti účastníků řízení většinou nepočítají a nevylučují je.91 Oproti tomu lze jistě připustit vzdání se tohoto práva poté, kdy je účastník seznámen se skutečnostmi, které by jinak zakládaly jeho porušení.

84) Viz např. rozsudek ESLP z 23. 6. 1993, Ruiz-Mateos v. Španělsko, odst. 63. 85) Viz cit. nález ÚS sp. zn. I. ÚS 3227/07. K nutnosti respektovat zvlášť obezřetně poučovací povinnost v jednoinstančních řízeních viz též nález ÚS ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08. 86) Srov. rozsudek NS z 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005. 87) Viz nález ÚS ze 6. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1744/10. 88) Srov. nálezy ÚS ze 6. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1744/10; ze 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08. 89) Srov. např. rozsudek NS z 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003; nebo z 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002. 90) Srov. rozsudek NS z 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007. 91) Např. podle § 14 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR platí, že „otázky řízení, které nejsou upraveny v tomto Řádu, se řídí ustanoveními RozŘ“, přičemž tento řád zvláštní poučovací povinnost neupravuje, a z něj samého lze tak (přes odlišné názory některých rozhodců) dovodit nezbytnost aplikace § 118a OSŘ. 92) Viz např. rozsudek ESLP z 19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, odst. 61. 93) Viz rozsudky ESLP z 9. 12. 1994, Hiro Balani v. Španělsko, odst. 27; či z 18. 12. 2007, Marini v. Albánie (stížnost č. 3738/02), odst. 105. 94) Viz rozsudky ESLP Hiro Balani v. Španělsko, odst. 28; či z 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Spain, odst. 30. 95) Viz rozsudek ESLP z 1. 7. 2003, Suominen v. Finsko, odst. 37. 96) Viz nález ÚS z 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11; srov. též nálezy ÚS z 9. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 801/08; z 28. 8. 2001, sp. zn. III. ÚS 103/99; nebo z 3. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 60/01. 97) Viz nález ÚS z 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3695/10; lze též odkázat na nálezy z 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09; z 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; z 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02; či z 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03.

8


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 9

J. Vlastník / Spravedlivý rozhodčí proces

články

PR 1/2012

vzoru řady zahraničních právních úprav výslovně předvídá možnost se jej vzdát.104 Vzhledem k výše uvedenému je přitom nutno poznamenat, že též v rámci přezkumu aktu vzdání se práva na odůvodnění rozhodnutí (které musí splňovat podmínku jednoznačnosti i absence donucení) je nutné posuzovat, zda ke vzdání se došlo před porušením tohoto práva, kdy by mělo být vyváženo určitými zárukami v rozhodčím řízení, nebo až poté, kdy se účastník o nedostatku odůvodnění dověděl, kdy poskytování žádných dalších záruk není třeba. Z pohledu stran rozhodčí smlouvy je nepochybně třeba přistupovat ke vzdání se práva na odůvodnění rozhodčího nálezu velmi obezřetně, neboť nedostatek odůvodnění rozhodnutí, vedoucí k jeho nepřezkoumatelnosti, u neúspěšné strany zpravidla vyvolá pocit nespravedlnosti. Ve stávající rozhodčí praxi přitom nelze přehlédnout, že byť rozhodci často provádějí veškeré důkazy navržené stranami (zřejmě s cílem omezit riziko porušení rovnosti zbraní), z rozhodčích nálezů není mnohokrát vůbec seznatelné, jakým způsobem se rozhodci s těmito důkazy (a souvisejícími tvrzeními účastníků) vypořádali a jak je v rozhodnutí zohlednili (což bohužel často platí i pro rozhodnutí obecných soudů). Tím dochází k porušení práva na spravedlivý proces a naplnění důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) RozŘ.

něprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů. Z uvedeného plyne, že je úkolem Ústavního soudu dle specifických okolností konkrétního případu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole“, čímž by došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.98 Z rozhodnutí (rozhodčího) soudu by mělo být seznatelné, nejen jak se tento orgán vypořádal s důkazními návrhy stran a jejich námitkami (způsobem odpovídajícím míře závažnosti těchto námitek),99 ale jakým způsobem provedené důkazy hodnotil. Platí, že „důkaz v řízení provedený nelze obecným soudem v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud – s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů – pokládá za skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene.“100 Judikatuře Ústavního soudu odpovídá i rozhodování Nejvyššího soudu, který též rozlišuje mezi mírou významu námitek účastníků a jejich právní argumentace, kdy podle něj „pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní.“101 Z § 157 odst. 2 OSŘ pak podle Nejvyššího soudu vyplývá, že soud u „každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 OSŘ hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.). Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v citovaném ustanovení, je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů).“102 Požadavek na řádné odůvodnění rozhodčího nálezu se přitom jeví zvláště naléhavým v případech, kdy se rozhodčí nález opírá o aplikaci právních norem, obsahujících neostré právní pojmy, jako jsou např. dobré mravy nebo zásady poctivého obchodního styku,103 kdy se riziko libovůle rozhodujícího orgánu výrazně zvyšuje. Nelze přehlédnout, že byť je právo na odůvodnění rozhodnutí též projevem rovnosti stran rozhodčího řízení, odlišuje se od práva na rovnost zbraní a kontradiktornost řízení v tom, že zákon o rozhodčím řízení po

IV. Přezkum rozhodčích nálezů z pohledu jejich souladu s hmotným právem Zdá se být obecně rozšířeným názorem, že přezkum (vnitrostátních) rozhodčích nálezů z hlediska jejich souladu s hmotným právem je vyloučen, neboť zákon o rozhodčím řízení jej výslovně nepředvídá a vylučuje jej i soudní judikatura.105 Nedomnívám se však, že je tento názor správný. Podle § 25 odst. 3 RozŘ platí, že „při rozhodování se rozhodci řídí hmotným právem pro spor rozhodným; mohou však spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti, avšak jen tehdy, jestliže je k tomu strany výslovně pověřily“.106 Pro strany rozhodčího řízení je řádná aplikace hmotného práva ze strany rozhodců zcela zásadní z více důvodů. Předně právě s vědomím, že rozhodci se budou při rozhodování jejich sporu hmotným právem řídit, na ně přenášejí rozhodovací pra-

98) Viz nález ÚS z 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09. Srov. též nález ze 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02; nález z 9. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 801/08 a v něm obsažený odkaz na nálezy ÚS ze 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03; z 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06; z 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07; usnesení z 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 529/06. 99) Viz nález ÚS z 24. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09. 100) Viz např. nálezy ÚS sp. zn. III. ÚS 95/97; III. ÚS 569/03. 101) Viz usnesení NS z 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009; nález ÚS ze 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03. 102) Rozsudek NS z 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009. 103) Viz § 3 odst. 1 ObčZ, resp. § 265 ObchZ. 104) Viz § 25 odst. 2 RozŘ, srov. např. odd. 52, odst. 4 britského zákona o rozhodčím řízení (Arbitration Act z roku 1996). 105) Viz např. rozhodnutí NS sp. zn. 32 Cdo 1452/2007; či 23 Cdo 2570/2007. 106) Stranou je dále ponecháno rozhodování dle zásad spravedlnosti. Tento institut nicméně pokládám spíše za určitý historický relikt z dob, kdy právo upravovalo relativně úzkou výseč společenských vztahů. V dnešní době, kdy právo proniká (bohužel či bohudík) takřka do všech společenských vztahů, nelze podle mého názoru za odraz zásad spravedlnosti považovat nic jiného než právě platné právo.

9


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 10

PR 1/2012

články

vomoc; bez tohoto výchozího předpokladu by k uzavření rozhodčí smlouvy vůbec nedošlo. Před zahájením a v průběhu rozhodčího řízení se pak na základě stejného předpokladu rozhodují, zda vůbec rozhodčí řízení zahájí a jakým způsobem budou své nároky uplatňovat. Neřídí-li se následně rozhodci hmotným právem, vybočují z mezí své pravomoci a závažně porušují práva a legitimní očekávání stran rozhodčího řízení. Připomeňme v této souvislosti závěry Ústavního soudu, který (při výkladu práva na spravedlivý proces) dovodil, že „jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují – jako neoddělitelná součást stanoveného postupu – ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1),“107 a dále též, že k porušení práva na spravedlivý proces dochází mimo jiné v případě, kdy závěry soudu vybočí z ustálené judikatury obecných soudů zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem.108 Tato rozhodnutí reflektují, že soudní judikatura (zejména nejvyšších soudních instancí) je jedním z pramenů poznání práva a adresáti právních norem jí v praxi přizpůsobují své jednání, přičemž důvodně očekávají, že obdobné případy budou posuzovány stejně. Jak ostatně vyplývá z judikatury Ústavního soudu, v „obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti)“.109 Též rozhodci jsou proto nepochybně povinni k soudní judikatuře přihlížet a brát ji v úvahu. Ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že by rozhodci požívali při aplikaci hmotného práva větší míru flexibility než obecné soudy. I rozhodci jsou povinni při rozhodování konkrétního případu vycházet z toho, že právní řád jako systém právních norem je (by měl být) vnitřně bezrozporný, a hmotné právo by proto mělo v každém konkrétním případě vést k jedinému možnému (právnímu) řešení. Jsou povinni vždy využívat všech výkladových prostředků, které by měly k tomuto řešení vést. Na druhou stranu nelze odhlédnout od toho, že i ve zdánlivě nejjednodušších případech vzniká řada interpretačních a kvalifikačních problémů a pochybností o volbě a způsobu aplikace konkrétní právní normy, přičemž ani judikatura nejvyšších soudů tyto problémy mnohdy uspokojivě neřeší. Nelze přitom přehlédnout, že rozhodčí řízení je zásadně jednoinstanční, bez možnosti odvolání proti rozhodčímu nálezu,110 s čímž strany sjednáním rozhodčí doložky souhlasily, a vzdaly se tak práva na konfrontaci právního názoru rozhodců s právním názorem vyšší instance, která by měla napomáhat k nalezení správné aplikace právních norem v konkrétním, jedinečném případě. Řízení o přezkumu rozhodčích nálezů proto nepochybně nelze koncipovat jako kvaziodvolací řízení, čímž by byla zcela popřena jeho zvláštní povaha.

J. Vlastník / Spravedlivý rozhodčí proces

Je však nutné se ptát, zda je přezkum souladu (vnitrostátních) rozhodčích nálezů, vydaných dle zákona o rozhodčím řízení, s hmotným právem vyloučen vždy. Zda vůbec může ČR jako demokratický právní stát na tento přezkum rezignovat. Zda lze připustit, aby právní norma vyjádřená v § 25 odst. 3 RozŘ, která je základním omezením výkonu pravomoci rozhodců, měla povahu leges imperfectae a neobsahovala žádnou sankci pro případ svého porušení. Zda se rozhodci při svém rozhodování mohou pohybovat ultra vires a jejich rozhodování se může podobat spíše věštění z křišťálové koule než nalézání práva ústící v rozhodnutí, jež je zákonem uznaným exekučním titulem, a to bez jakéhokoli prostředku nápravy, přiznaného jeho adresátům. Domnívám se, že umožňuje-li stát, aby fyzické či právnické osoby sjednáním rozhodčí doložky přesunuly pravomoc rozhodnout jejich spor ze soudu na rozhodčí orgán, jenž je ze zákona povinen se hmotným právem řídit (není-li sjednáno jinak), je též povinen poskytovat těmto osobám ochranu v případech excesů. Poruší-li přitom rozhodci svou povinnost řídit se hmotným právem, jednoznačně překročili svou pravomoc, kterou na ně strany rozhodčí smlouvy přenesly. Nezbytné je vzít v této souvislosti v potaz i judikaturu ESLP a SDEU, která je určující pro výklad mezinárodněprávních závazků ČR (promítajících se do jejích povinností v rovině vnitrostátního práva), v nichž lze vypozorovat určité shodné rysy. Z rozhodnutí těchto institucí vyplývá, že v důsledku pozitivních povinností, které na sebe ČR uzavřením Úmluvy, resp. smluv zakládajících EU převzala, je ČR povinna poskytovat v rámci výkonu své jurisdikce záruky zajišťující, že základní práva a svobody, resp. komunitární právo budou v její jurisdikci dodržovány, neboť dokonce ani odchylné smluvní ujednání osob soukromého práva nemůže působení některých těchto práv zabránit a závazek států poskytovat těmto právům ochranu není takovým ujednáním dotčen.111 Nesplnění tohoto závazku přitom vede k odpovědnosti státu podle Úmluvy, resp. komunitárního práva. Sjednání rozhodčí smlouvy přitom rozhodně nelze považovat za vzdání se základních práv či svobod (odhlédneme-li od práva na spravedlivý proces) nebo vzdání se aplikace komunitárního práva. Limitem pro způsob aplikace hmotného práva ze strany rozhodců jsou podle mého názoru v prvé řadě pravidla spravedlivého procesu, zejména povinnost dostatečně se vypořádat s tvrzeními a právními argumenty stran a povinnost rozhodnutí dostatečně odůvodnit.Tím však nejsou omezení rozhodců vyčerpána. Není totiž jistě přijatelné, aby rozhodce např. umožnil stranám řízení vyjádřit se ke všem okolnostem v řízení, splnil svou poučovací povinnost a dospěl k rozhodnutí, které zjevně nerespektuje hmotné právo, a to např. proto, že výchozí (či dílčí) premisy jeho právní argumentace a názoru (byť jinak odůvodněného vyčerpávajícím způsobem) jsou zcela mylné. Právo na spravedlivý proces a hmotné právo se v tomto směru jeví být spojenými nádobami. 107) Viz nález ÚS z 24. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09. 108) Viz nález ÚS ze 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08. 109) Viz nález ÚS z 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05. 110) Viz § 27 RozŘ. 111) Viz např. cit. rozsudek ESLP John Boss či M & Co. nebo rozhodnutí SDEU Nordsee.

10


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 11

J. Vlastník / Spravedlivý rozhodčí proces

články

Aby nebyla popřena povaha rozhodčího řízení, je podle mého názoru třeba nalézt určitou rovnováhu mezi specifiky rozhodčího řízení a povinností státu zajišťovat v rámci výkonu své jurisdikce aplikaci hmotného práva o určité kvalitě.Ta by mohla spočívat v tom, že za exces z hranic vymezených rozhodčí smlouvou nebude nutně považována jakákoli nesprávnost při aplikaci hmotného práva, ale pouze nesprávnost zjevná, dostatečně závažná.112 Při posuzování, zda půjde o takovou vadu, bude třeba vzít v úvahu všechna specifika případu, např. míru srozumitelnosti a určitosti porušeného předpisu, omluvitelnost právního omylu rozhodce, význam přikládaný dané právní úpravě vnitrostátním právem a soudní judikaturou apod. Porušení hmotného práva ze strany rozhodců je přitom podle mého názoru třeba považovat za zjevné a dostatečně závažné vždy, porušuje-li rozhodčí nález český veřejný pořádek, do kterého lze zahrnout základní pravidla, na kterých český právní řád spočívá a na nichž je třeba bezvýhradně v každém případě trvat, včetně základních lidských práv a svobod v rozsahu, v jakém se od nich nelze odchýlit, a mimo jiné včetně základních ustanovení komunitárního práva, mezi něž lze řadit (prozatím) např. základní pravidla soutěžního práva.113 Jak ostatně uvádí Ústavní soud ve vztahu k uznávání rozhodnutí vydaných soudy členských států EU, „uznání rozhodnutí, které neobstojí z hlediska ochrany základních práv, by bylo v rozporu s veřejným pořádkem České republiky a v konečném důsledku i se samotným ústavním pořádkem České republiky“.114 V této souvislosti nelze nepoukázat na rozdíl mezi šíří přezkumu cizích rozhodčích nálezů, za něž zákon o rozhodčím řízení považuje rozhodčí nálezy vydané v cizím státě (tj. nikoli v ČR), a vnitrostátních rozhodčích nálezů (tj. rozhodčích nálezů vydaných v ČR).115 Zatímco přezkum vnitrostátních rozhodčích nálezů z hlediska jejich souladu s hmotným právem zákon o rozhodčím řízení nepřipouští a nepředvídá, že by jejich výkon mohl být z důvodu nerespektování hmotného práva odepřen, u cizích rozhodčích nálezů toto neplatí, a jejich uznání a výkon mohou být odepřeny, odporují-li veřejnému pořádku ČR.116 Možnost odepření cizozemského rozhodčího nálezu je přitom plně v souladu s Newyorskou úmluvou o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.117 Veřejný pořádek je ostatně tradičně důvodem pro odmítnutí uznání výkonu cizích soudních rozhodnutí.118 Ani zásada vzájemného uznávání rozhodnutí EU nejde tak daleko, aby možnost neuznání a odmítnutí výkonu soudu členského státu EU omezila.119 Též v případech s mezinárodním prvkem a střetu více právních řádů (případně na základě volby stran)120 nelze připustit aplikaci norem, které by byly v rozporu s imperativními ustanoveními českého právního řádu, na nichž je nutné bezvýhradně trvat, které tvoří součást veřejného pořádku a od nichž se nelze odchýlit ani smluvním ujednáním.121 Veřejný pořádek se tak zdá být určitým obecným referenčním rámcem, vůči němuž musí být poměřována rozhodnutí, která nebyla vydána orgány ČR, jimž však mají být v rámci jurisdikce ČR přiznány právní účinky, případně právní normy, které by měly být v konkrétním případě aplikovány, avšak nejsou součástí českého právního řádu (kdy cizí pravomoc vydávat tato rozhodnutí a právní normy je na druhou stranu respektována právě v míře, v níž český veřejný pořádek nepo-

PR 1/2012

rušuje). Je proto s podivem, že poměřování vnitrostátních rozhodčích nálezů veřejným pořádkem zákon o rozhodčím řízení výslovně nepředvídá, byť tyto rozhodčí nálezy jsou vydávány na základě pravomoci, která byla rozhodčí smlouvou přenesena z českých soudů na rozhodce, a rozhodčím nálezům jsou přiznávány účinky exekučního titulu. Přestože zákon o rozhodčím řízení s přezkumem vnitrostátních rozhodčích nálezů z pohledu jejich souladu s hmotným právem či veřejným pořádkem nepočítá výslovně, jsem přesvědčen, že na tento přezkum nelze rezignovat a zjevný nesoulad rozhodčího nálezu s hmotným právem či nesoulad s veřejným pořádkem naplňuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) RozŘ z důvodu odsouzení strany k plnění podle českého práva nedovolenému (tj. k plnění, které české právo nepřipouští).Vzhledem k nutnosti použít na cestě k tomuto závěru značně extenzivní výklad daného ustanovení se v každém případě domnívám, že legislativní úprava zákona o rozhodčím řízení je v tomto směru nezbytná. Namísto dílčí úpravy předvídané schváleným návrhem novely zákona o rozhodčím řízení, umožňující zrušení rozhodčího nálezu, rozhodoval-li rozhodce či stálý rozhodčí soud spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, by zákonu o rozhodčím řízení podle mého názoru více prospěla obecnější změna v naznačeném směru. V. Místo shrnutí Smyslem tohoto článku bylo zamyslet se nad tím, zda vůbec a v jakém rozsahu se v rozhodčím řízení uplatní 112) Podobnou logiku používá např. SDEU při posuzování, zda lze státům přičítat jakékoli porušení komunitárního práva soudy nejvyššího stupně (proti jejichž rozhodnutím se nelze odvolat), kdy kritériem přičitatelnosti je mj., zda se jedná o porušení zjevné (manifest) – viz rozhodnutí SDEU C-224/01, Köbler. 113) Viz cit. rozhodnutí SDEU Eco Swiss China Time Ltd. v. Benetton International NV. Lze předpokládat rozšíření tohoto katalogu,zejména též o základní lidská práva tak, jak jsou zakotvena v LZPEU, zahrnující mimo jiné i právo spotřebitele na zvláštní ochranu. 114) Viz nález ÚS ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 709/05. 115) Viz § 38 RozŘ. Zůstává přitom otázkou, nakolik je vůbec uvedené rozlišování opodstatněné, neboť místo vydání rozhodčího nálezu nemusí nijak souviset s normami procesního či hmotného práva, podle nichž rozhodci postupovali. Nic nebrání ani tomu, aby rozhodčí řízení bylo konáno za použití prostředků komunikace na dálku (např. on-line na internetu); stanovování místa vydání rozhodčího nálezu např. dle umístění příslušného serveru se přitom jeví jako zcela nepatřičné. Při rozlišování vnitrostátních a cizích rozhodčích nálezů lze též odhlédnout od výslovného znění zákona o rozhodčím řízení a dovodit (podle mého názoru správněji), že vnitrostátními rozhodčími nálezy jsou ty, které byly vydány na základě rozhodčí smlouvy v rozhodčím řízení o majetkových sporech, k jejichž projednání by jinak byla dána pravomoc českých soudů, při němž bylo postupováno dle zákona o rozhodčím řízení (v případě nedostatku poslední podmínky by byly za vnitrostátní rozhodčí nálezy považovány i ty, které nemusí mít s českým právem společného vůbec nic), a cizími rozhodčími nálezy všechny ostatní. 116) Viz § 39 písm. c) RozŘ. 117) Viz čl.V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy z 10. 6. 1958 o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. 118) Srov. např. § 64 písm. d) MPSaP. 119) Viz čl. 34 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. 120) Viz např. § 37 RozŘ. 121) Srov. § 36 MPSaP.

11


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 12

PR 1/2012

články

právo na spravedlivý proces, a poukázat též na provázanost tohoto práva s hmotněprávní rovinou. Jeho cílem bylo vnést více světla do stínu rozhodčích řízení v českých luzích a hájích, v nichž se bohužel řada rozhodců, na které byla rozhodčí smlouvou přenesena rozhodovací pravomoc, považuje za takřka neomezené vládce, jimž postavit se je bohužel často mission impossible, a to v důsledku obecnosti právní úpravy i neochoty českých soudů k jejímu aktivnímu výkladu v souladu s jejím smyslem a účelem ve světle mezinárodních závazků ČR a k důslednému přezkumu rozhodčích nálezů v každém konkrétním případě. Podle mého názoru rozhodci takovýmito vládci rozhodně nejsou, ale musí se při svém rozhodování pohybovat v mezích stanovených pravidel. Tato pravidla jsou v prvé řadě vymezena rozhodčí smlouvou, ale současně též právem na spravedlivý proces v rozsahu, v jakém se od něj nelze odchýlit ani v rámci smluvní autonomie. Otázku, zda a nakolik se strany sjednáním rozhodčí smlouvy, případně svým postupem v rozhodčím řízení vzdaly dílčích práv, tvořících součást práva na spravedlivý proces, lze přitom odpovědět vždy jen s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Rozdílně je třeba přistupovat k případům, kdy ke vzdání se práva došlo a priori (kdy ještě nebylo zřejmé, zda a jakým způsobem k porušení práva dojde, a toto vzdání se musí být vyváženo určitými zárukami souměřitelnými s jeho významem), nebo a posteriori (kdy byl již jednotlivec seznámen se všemi okolnostmi zakládajícími porušení daného práva). Souladně s tím lze též dovodit, že přiměřenou aplikací ustanovení občanského soudního řádu ve smyslu § 30 RozŘ bude vždy aplikace těch ustanovení, která směřují k ochraně práva na spravedlivý proces v rozsahu, v jakém se jej strany rozhodčího řízení nevzdaly, případně v rozsahu, v jakém se jej vzdát vůbec nemohou. Otazník v názvu tohoto článku je proto možno odstranit. Právo na spravedlivý proces se uplatní i v rozhodčím řízení, byť v modifikované podobě. Významným omezením pravomoci rozhodců je dále jejich povinnost posuzovat věc podle hmotného práva. Zásadní odmítání přezkumu (vnitrostátních) rozhodčích nálezů pro jakýkoli rozpor s hmotným právem pokládám za nesprávné a jsem přesvědčen, že mezi omezením soudního přezkumu rozhodčích nálezů z důvodů zvláštní povahy rozhodčího řízení a povinností státu poskytnout stranám rozhodčích řízení ochranu před svévolí rozhodců je nutné nalézt odpovídající rovnováhu. V této souvislosti by zákonu o rozhodčím řízení nepochybně prospěla legislativní změna naznačená výše. Domnívám se, že jedinou cestou zajištění spravedlnosti a zvýšení kvality rozhodčího řízení je důsledný soudní přezkum rozhodčích nálezů z pohledu respektování práva na spravedlivý proces, případně rušení rozhodčích nálezů na základě § 31 písm. e) RozŘ v případech, kdy k porušení tohoto práva došlo. Ani u vnitrostátních rozhodčích nálezů pak podle mne není vyloučen přezkum jejich souladu s hmotným právem a jejich rušení [zejm. podle § 31 písm. f) RozŘ] v případech, kdy došlo ke zjevnému, dostatečně závažnému porušení hmotného práva, kdy nejzazším limitem jsou hranice veřejného pořádku ČR. Při nedostatečné kontrole rozhodčí činnosti ze strany soudů není přitom vyloučena ani odpovědnost ČR za porušování závazků, které pro ni vyplývají zejména z Úmluvy a komunitárního práva. ■

L. Sadecký / Křižovaný šek

Křižovaný šek JUDr. Lukáš Sadecký, Praha* Tím, že šeková problematika je v současné době v rozhodovací praxi soudů spíše vzácností, otevírá se i v otázce křižování šeku prostor pro případná výkladově rozdílná stanoviska. Lze usuzovat, že takováto stanoviska nebudou patrně ještě po delší dobu spolehlivě judikatorně vyřešena. I. Úvodem Šek jakožto listinný cenný papír1 může výstavce nebo majitel šeku opatřit tzv. křižováním, zvláštním šekovým úkonem charakterizovaným v první řadě čl. II § 37 SŠZ, v jehož důsledku se následně otevírá cesta pro aplikaci čl. II § 38 SŠZ (tzn. pro účinky křižování). II. Formální požadavky na šekové křižování Po formální stránce musí být křižování, a to prostřednictvím dvou rovnoběžných čar, učiněno na líci šeku (čl. II § 37 odst. 2 věta první SŠZ). Nemělo by se tak bez dalšího přihlížet ke křižování vyhotovenému na rubu šeku, ale ani na jeho případném přívěsku, neboť zákonodárce zmiňuje výslovně jen některé šekové úkony, jež lze učinit i na přívěsku (viz čl. II § 16 odst. 1 SŠZ, čl. II § 26 odst. 1 SŠZ), a případ křižování sem nespadá. Vedle výše avizovaného umístění na líci šeku je v rámci vlastního grafického projevu křižování dále nutné dodržet požadavek „dvou rovnoběžných čar“ (aspekt rovnoběžnosti). Nenalezneme žádné omezení ohledně způsobu vedení obou rovnoběžek, tj. zda mají být vedeny diagonálně, svisle nebo vodorovně atd. Není ani předepsána vzdálenost mezi oběma rovnoběžkami; dále není předepsán začátek a konec každé rovnoběžky, natož jejich přikázané vedení z jednoho okraje šeku na druhý atd. Pokud by tedy dvě (zpravidla ručně, tzv. „od oka“) učiněné čáry již na první pohled zjevně nesplňovaly aspekt rovnoběžnosti,2 nemělo by se jednat o účinné šekové křižování. Za šekový zápis v podobě křižování rozhodně nemůžeme označit případy, kdy na šekovém formuláři určeném k doplnění sice nalezneme předtištěné dvě rovnoběžné čáry (nebo i několik takovýchto čar), avšak jejich účelem je opticky oddělit (ohraničit) šekovou listinu, resp. její jednotlivé části, nebo se jedná o pouhou kolonku k doplnění.

* Autor je advokátem. 1) Výslovnou zmínku o šeku jakožto cenném papíru nalezneme v demonstrativním výčtu § 1 odst. 1 CenP. Šek může být vystaven výlučně v listinné podobě (viz čl. II § 1 bod 1 SŠZ, čl. II § 2 odst. 1 SŠZ). 2) Nelze ovšem zaručeně vyloučit názor, dle něhož se nesmí přihlížet i k takovému křižování, které nesplňuje aspekt rovnoběžnosti i v méně patrné podobě, tj. nikoliv jen na již první pohled zjevné nerovnoběžnosti. I oblast šekového práva je totiž jinak doprovázena zásadou přísné formálnosti – neměly by se však připouštět situace, kdy se případný nedostatek aspektu rovnoběžnosti potvrdí až v důsledku využití měřicích pomůcek, neboť na první pohled nebyl zjevný a jistý. Na tomto místě je vhodné dodat, že vlastní čáry mohou být učiněny vedle otisku razítka, předtištěním na nevyplněném šekovém formuláři, vytištěním na vyplněný šek atd. i ručním psaním, což v posledním případě o něco zvyšuje pravděpodobnost, že nejenže nemusí být dosaženo stoprocentní rovnoběžnosti, ale ani jednotlivé čáry nemusí být celé zaručeně rovné. Sankcionovat neúčinností (nezávazností) křižování by se tak mělo zásadně jen u „do očí bijících“ případů nerovnoběžnosti.

12


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 13

L. Sadecký / Křižovaný šek

články

Křižování šeku nemusí být datováno. Nemuselo by ani být kryto podpisem výstavce nebo majitele šeku [okruh legitimovaných šekových účastníků k úkonu křižování je v důsledku čl. II § 37 odst. 1 SŠZ zúžen právě na výstavce nebo majitele šeku a nikomu dalšímu takovéto oprávnění nenáleží], který jej učinil, popř. doplnil (změnil) všeobecné křižování na zvláštní, jelikož se nejedná o šekovou doložku, uvědomíme-li si, že všeobecné křižování (viz níže) může klidně obstát v pouhých dvou rovnoběžných čarách bez dalšího. Tím, že projev křižování nejenže není šekovou doložkou, ale především je pouhým fakultativním šekovým právním úkonem, neměla by případná neplatnost křižování automaticky zneplatnit šekovou listinu jako celek – za nedostatečné zohlednění účinků křižování, zde je třeba zdůraznit platného křižování, v první řadě nastupuje odpovědnost za nastalou škodu dle čl. II § 38 odst. 5 SŠZ. Zákonodárce nepodmiňuje křižování šeku směrem pouze k některým formám šeku,3 tj. v obecné rovině lze křižovat každý šek bez omezení. Překážku křižování šeku tak nenalezneme ani v případě komisionářských šeků (čl. II § 6 odst. 2 SŠZ), domicilovaných šeků (čl. II § 8 SŠZ) atd. Ani případná zákazová doložka obsažená přímo v šekové listině by nezneplatnila projev křižování. III. Křižování všeobecné a zvláštní Zákonodárce rozlišuje dva druhy křižování, a to křižování všeobecné nebo zvláštní (čl. II § 37 odst. 2 věta druhá SŠZ). Dle čl. II § 37 odst. 3 části věty před středníkem SŠZ se o křižování všeobecné jedná tehdy, není-li mezi oběma čarami žádný údaj (označení), tj. rovnoběžky bez textu, nebo je-li mezi nimi označení „peněžní ústav“ nebo označení stejného významu (tímto označením stejného významu bude nejčastěji „banka“). Naopak křižování zvláštní je dáno tehdy, jestliže je vepsáno mezi obě čáry jméno (název, firma) peněžního ústavu (bankéře) – viz čl. II § 37 odst. 3 část věty za středníkem SŠZ. Všeobecné křižování oproti zvláštnímu tudíž může obstát v celkem dvou variantách.4 Pokud bude relevantní text všeobecného nebo zvláštního křižování veden (přesahovat) přes jednu nebo obě rovnoběžky, nemělo by se na takovýto projev křižování nahlížet jako na platný, neboť text není umístěn mezi oběma čarami, jak explicitně vyžaduje zákonodárce. Je-li označení „peněžní ústav“ nebo označení stejného významu vedeno (přesahuje) přes jednu nebo obě rovnoběžky, neměl by obstát argument, dle něhož se nakonec může „jakoby“ stále jednat o všeobecné křižování spočívající ve dvou rovnoběžkách, tj. k učiněnému neadekvátně vedenému textu se nepřihlíží a tento se nahrazuje nejjednodušším projevem všeobecného křižování.5 Zůstává otázkou, jak posuzovat situaci, kdy označení „peněžní ústav“ nebo označení stejného významu nebo název peněžního ústavu (bankéře) je mezi dvěma rovnoběžnými čarami veden pouze částečně, tzn. nějaká část písmen jinak zdánlivě vnitřního textu opticky přesahuje (vyčnívá) za konce rovnoběžných čar. Lze se přiklánět spíše k závěru, dle něhož by takovéto projevy neměly obstát jako platné křižování, neboť obratem „… mezi oběma čarami…“ nebo „… mezi obě čáry…“ se má rozumět situace, kdy je celý vnitřní text kompletně

PR 1/2012

„kryt“ rovnoběžkami, a žádná část textu tudíž nevyčnívá vně rovnoběžky,6 a to i z důvodu „formální jistoty“ šekových projevů. Dle čl. II § 37 odst. 4 SŠZ může být křižování všeobecné změněno na křižování zvláštní, avšak křižování zvláštní nelze změnit na křižování všeobecné, čímž je ohledně „přestupování“ z jednoho druhu křižování na druhý naznačena jejich vzájemná „hierarchizace“ (variabilita). Případné vzájemné změny křižování jsou tak jednoznačně nastaveny směrem, resp. toliko ve prospěch zvláštního křižování (aspekt jednosměrnosti), což v sobě odráží zákaz obousměrné variability. Jednou učiněné zvláštní křižování již nemůže doznat jakýchkoliv změn, neboť jej nejenže už není kam „posouvat výše“, ale změna „na nižší úroveň“ k všeobecnému křižování je nemožná. Při změnách křižování je však nutné důsledně dodržovat omezení dle čl. II § 37 odst. 5 SŠZ, kdy o přeškrtnutí křižování nebo jména označeného peněžního ústavu (bankéře) platí, jako by se nestalo. Výrazem „přeškrtnutí křižování“ se bude myslet zásah v podobě škrtání do jakékoliv části šekového projevu křižování, tj. jak do grafické (dvě rovnoběžné čáry), tak i do případné textové části křižování. Zákonodárce označuje každý úkon přeškrtnutí7 ve vztahu k šekovému křižování za nezpůsobilý vyvolat jeho účinnou změnu, jelikož přeškrtnuté křižování navenek stále platí za napsané – pouhým přeškrtnutím se tak nedá bez dalšího dosáhnout změny v křižování. Pod pojmem „změna křižování“ je nutné rozumět nejen úkon přeškrtnutí, ale i doplnění dalšího zásadně vnitřního textu mezi obě rovnoběžné čáry. IV. Způsoby změny učiněného křižování Výstavce šeku, který učinil všeobecné křižování v podobě dvou rovnoběžných čar, tj. zvolil nejjednodušší variantu všeobecného křižování, dává majiteli šeku prostor, aby případně doplnil takovéto všeobecné křižování o název peněžního ústavu (bankéře), čímž dosáhne přípustné změny na zvláštní křižování. Pokud takovéto „zjednodušené“ všeobecné křižování učiní teprve v pořadí první majitel šeku, mohou výše naznačené změny na zvláštní křižování dosáhnout i další případně násle-

3) Oproti směnce může šek vystupovat ve všech třech formách cenného papíru (viz čl. II § 5 SŠZ ve spojení s § 3 CenP). V případě šeku rozlišujeme ordre šeky [forma cenného papíru na řad; čl. II § 5 odst. 1 písm. a) SŠZ], rektašeky [forma cenného papíru na jméno; čl. II § 5 odst. 1 písm. b) SŠZ] nebo au porteur šeky [forma cenného papíru na doručitele; čl. II § 5 odst. 1 písm. c) SŠZ, čl. II § 5 odst. 2 nebo 3 SŠZ]. Obecně platí, že podstatnou (obligatorní) náležitostí šeku není označení prvního věřitele šeku (čl. II § 1 SŠZ), jako je tomu u směnky (čl. I § 1 bod 6 SŠZ nebo čl. I § 75 bod 5 SŠZ). 4) Důsledně vzato, a to uvažujeme-li čistě v hypotetické rovině, jelikož institut odúčtoven nebyl zřízen, lze z čl. II § 38 odst. 4 SŠZ dovodit, že o případ zvláštního křižování by se jednalo i tehdy, pokud by znělo na odúčtovnu. 5) Jestliže do rovnoběžek nebo některé z nich zasahuje relevantní text zvláštního křižování, neměl by ani v tomto případě převážit argument automatické konverze na všeobecné křižování, přičemž tento argument nemůže obstát již z důvodu čl. II § 37 odst. 4 věty poslední SŠZ. 6) Stejný závěr, tj. neplatnost křižování, by měl o to více dopadat na situace, kdy celý text všeobecného nebo zvláštního křižování je umístěn zcela mimo dvě rovnoběžné čáry. 7) Obdobně zákonodárce nepřihlíží i k přeškrtnutí doložky „jen k zúčtování“ dle čl. II § 39 odst. 3 SŠZ. Naopak dle čl. II § 19 věty druhé SŠZ platí přeškrtnuté indosamenty za nenapsané.

13


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 14

PR 1/2012

články

dující majitelé – vzhledem k poměrně krátké zákonné lhůtě určené k předložení šeku k placení dle čl. II § 29 odst. 1 SŠZ počítané ode dne vystavení šeku,8 neexistenci přímých šekových dlužníků a dále nemožnosti majitele šeku vykonat postih v případě včas nepředloženého šeku k placení (viz čl. II § 40 SŠZ), je velmi málo pravděpodobné, že by šek vystřídal hned několik majitelů. Pokud výstavce nebo majitel šeku zvolí všeobecné křižování s použitím textu „peněžní ústav“ nebo označení stejného významu – projev tzv. „úplné“ varianty všeobecného křižování – a k tomu legitimovaný subjekt vedle takovéhoto označení (aniž by jej přeškrtl) později doplní název (firmu) peněžního ústavu, zapříčiní, že rázem vedle sebe stojí všeobecné a zvláštní křižování umístěné mezi dvěma rovnoběžnými čarami. Tím, že všeobecné křižování může být změněno na křižování zvláštní (nikoliv naopak), je tak mezi těmito dvěma druhy křižování nastavena vzájemná „hierarchizace“ (viz výše), čímž by zvláštní křižování mělo převážit. Uvažujeme-li stále stejnou výchozí situaci dle bezprostředně výše uvedeného odstavce, nově rozšířenou o úkon přeškrtnutí, mělo by zvláštní křižování převážit i v případě, že by text v podobě obecného výrazu „peněžní ústav“ nebo označení stejného významu vážící se k všeobecnému křižování byl přeškrtnut (k přeškrtnutému textu se totiž musí stále přihlížet – viz výše), neboť stále proti sobě stojí dva odlišné druhy křižování, kdy jedno z nich převažuje. Ve prospěch zvláštního křižování by svědčila i situace, kdyby byl přeškrtnut název peněžního ústavu a text odpovídající všeobecnému křižování by zůstal zachován nebo by dokonce byly přeškrtnuty oba texty křižování. Jsme-li stále v situaci jediného křižování, tj. grafickým pohledem jsou zastoupeny dvě rovnoběžné čáry, jako tomu bylo výše, a uvnitř rovnoběžných čar proti sobě zároveň stojí textová část typická pro všeobecné a zvláštní křižování, mělo by zvláštní křižování převážit i v případě, kdy proti němu stojí několik textových částí vyhovujících všeobecnému křižování (bez ohledu na jakékoliv případné škrtání, když se navíc všeobecné křižování v důsledku své obecnosti nemůže nijak navzájem popírat). Naopak, pokud by byl zastoupen dvojí a vícerý vnitřní text vyhovující zvláštnímu křižování, který se vzájemně vylučuje (obsahuje zcela odlišné názvy nebo zkratky názvů jiných peněžních ústavů), a to bez ohledu na to, zda je navíc zastoupen i vnitřní text odpovídající všeobecnému křižování nebo zda je někde učiněno přeškrtnutí, nemělo by takovéto křižování obstát jako platné z důvodu jeho neurčitosti. Po přihlédnutí k výše uvedenému, neuvažujeme-li variantu několikerého křižování (viz níže), by k tomu legitimovaný subjekt neměl dosáhnout účinného zániku nebo oslabení zvláštního křižování jeho pouhým přeškrtnutím nebo doplněním adekvátního „vnitřního textu“ vyhovujícího všeobecnému křižování. Zůstává otázkou, zda z důvodu přehlednosti projevu křižování, eliminace možných rozdílných výkladových pohledů, „praktického zjednodušení“, „praktické jistoty“ atd., nebude nakonec v rozhodovací soudní praxi prosazen názor, dle něhož v případě jediného křižování obstojí (vedle zákonem přípustné podoby jediného „vnitřního textu“) jako platné křižování pouze to, které nebude obsahovat žádný nebo dvojí a vícerý vnitřní text umístěný mezi oběma rovnoběžnými čárami. Musíme

L. Sadecký / Křižovaný šek

neustále brát v potaz i skutečnost, že je to především osoba šekovníka, která, pokud nebude mít absolutní jistotu o případné neplatnosti a o zcela konkrétní „převaze“ učiněného křižování, musí počítat s případnou odpovědností za nastalou škodu v souvislosti s proplacením šeku z jeho strany. V. Několikeré křižování Zákonodárce se vyjadřuje o případu vícenásobného křižování v čl. II § 38 odst. 4 SŠZ jen v souvislosti se dvěma zvláštními křižováními, přičemž jedno z nich musí znít na odúčtovnu, a jinou přípustnou variantu vícenásobného křižování jako by zákonodárce „po prvním přečtení“ nepřipouštěl. Doslovným výkladem bez adekvátního zohlednění dalších právních souvislostí a rovněž po přihlédnutí k neexistenci odúčtoven9 by se tedy mohlo zdát, že jako platné by nemělo obstát několikeré zvláštní křižování, natož několikeré všeobecné křižování, o němž v čl. II § 38 odst. 4 SŠZ není vůbec žádná zmínka, tj. pouze jediné (osamocené) zvláštní křižování je platné a další samostatné zvláštní křižování nebo i všeobecné křižování zneplatní křižování jako celek. Legislativní obrat „…několikeré zvláštní křižování…, jde-li o dvě křižování a jedno z nich je…“ by se však neměl aplikovat doslovně na každou situaci. Pokud se bude jednat o případ dvou samostatných zvláštních křižování, která se nijak nevylučují (nepopírají), zejména tím, že v jednom samostatném zvláštním křižování bude uveden doslovný název peněžního ústavu zapsaný v obchodním rejstříku a ve druhém samostatném zvláštním křižování bude použita dostatečně veřejně známá a v obchodní praxi běžně používaná zkratka pro daný peněžní ústav, nemělo by se jednat o neplatné křižování, když v konečném důsledku označuje jedno a totéž. O nepochybně platné křižování se bude dále jednat i tehdy, jestliže vedle sebe bude stát klidně i několik samostatných všeobecných křižování, neboť tato se nemohou jakkoliv vzájemně vylučovat a popírat. V případě, kdy vedle sebe stojí dvě a více samostatných všeobecných křižování, tj. tato se navzájem nemohou popírat a mezi sebou jednotlivě nepřevažují, proti samostatnému zvláštnímu křižování (popř. několika samostatným zvláštním křižováním, která vedle sebe mohou obstát především z důvodu uvedeného v bezprostředním odstavci výše), mělo by zvláštní křižování z důvodu jeho „variabilní nadřazenosti“ převážit; opětovně by se spíše nemělo vycházet z doslovného znění čl. II § 38 odst. 4 SŠZ. Zajímavou je otázka, jak posuzovat situace, kdy vedle sebe stojí několik samostatných všeobecných křižování a několik samostatných zvláštních křižování a některá křižování budeme moci z nějakého důvodu označit za neplatná (neúčinná, nezávazná atd.). Na prvním místě by mělo dojít k oddělenému posouzení křižování všeobecného a zvláštního, tj. v rámci každého jednotlivého druhu křižování by měly být nejdříve vyloučeny jeho neplatné varianty a mělo by dojít k následnému porovnání (vyhodnocení) napříč stejnými druhy křižování.

8) Každý šek je splatný na viděnou a každý odchylný údaj platí za nenapsaný (čl. II § 28 odst. 1 SŠZ) s tím, že čl. II § 28 odst. 2 SŠZ připouští, aby byl šek platně předložen k placení dokonce přede dnem jeho vystavení – jednalo by se o případ tzv. postdatace šeku. 9) Viz poznámku pod čarou č. 4.

14


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 15

L. Sadecký / Křižovaný šek

články

Zbývající platná samostatná křižování, pokud ovšem nebude existovat vnitřní rozpor mezi platnými zvláštními křižováními (což by rázem zneplatnilo veškerá samostatná křižování), by jejich finální porovnání opětovně mělo vyznít ve prospěch zvláštního křižování. I zde zůstává otázkou, zda z důvodu praktických a z důvodu zabránění požadavku na jednotlivé (místy složité) a zdlouhavé posuzování platnosti samostatných křižování včetně rozhodování o jejich vzájemném „převážení“ atd., se v rozhodovací praxi soudů nakonec neprosadí názor, na jehož základě bude jakékoliv několikeré samostatné křižování označeno za nepřípustné (neplatné), když navíc neexistují odúčtovny. I na tomto místě musíme opětovně brát v potaz skutečnost, že je to především osoba šekovníka, která, pokud nebude mít absolutní jistotu o případné neplatnosti nebo o zcela konkrétní „převaze“ jednotlivého učiněného samostatného křižování, musí počítat s případnou odpovědností za nastalou škodu v souvislosti s proplacením šeku z jeho strany. VI. Účinky křižování Šekovník (výstavcem označený subjekt, který má šek proplatit při předložení k placení),10 aby se vyhnul odpovědnosti za škodu limitovanou výší šekové sumy dle čl. II § 38 odst. 5 SŠZ, musí při proplácení šeku důsledně respektovat účinky křižování dle čl. II § 38 SŠZ. Okruh oprávněných účastníků, kterým může šekovník zaplatit šek všeobecně křižovaný, je omezen na peněžní ústav (bankéře) nebo zákazníka šekovníka (čl. II § 38 odst. 1 SŠZ). Zákazníkem šekovníka se rozumí každý, kdo s ním je v jakémkoliv závazkovém vztahu; nerozhoduje přitom, zda je zákazník v postavení věřitele nebo dlužníka. Šek se zvláštním křižováním může šekovník zaplatit jen označenému peněžnímu ústavu (bankéři), nebo je-li peněžní ústav (bankéř) zároveň šekovníkem, jen svému zákazníkovi – čl. II § 38 odst. 2 SŠZ. Zvláštní křižování má tak oproti všeobecnému křižování zúžený okruh osob, jimž může být šekovníkem šek proplacen. Jinak řečeno, všeobecně křižovaný šek v sobě zahrnuje oba k proplacení oprávněné okruhy osob předpokládané zákonodárcem a zvláštně křižovaný šek zahrnuje pouze jediný k proplacení oprávněný okruh osob. Dle věty poslední čl. II § 38 odst. 2 SŠZ označený peněžní ústav (bankéř) může za účelem inkasa (vybrání) šeku použít jiného peněžního ústavu (bankéře). Takovéto oprávnění peněžního ústavu (bankéře) k inkasu by se mělo vykládat tak, že zmocněncem (inkasující osobou) může být pouze jakýkoliv jiný peněžní ústav a nikdo jiný, čímž je nutně omezen jinak poměrně dost široký okruh potenciálních zmocněnců dle čl. II § 23 odst. 1 SŠZ (není vyloučeno i obecněprávní zmocnění s výše naznačeným a tedy omezeným okruhem zmocněnců). Ostatně právě i účinky zvláštního křižování v podobě zúženého okruhu osob, kterým může šekovník bez rizika odpovědnosti za škodu šek proplatit, jsou zásadním argumentem pro „převahu“ zvláštního křižování oproti všeobecnému křižování, neboť v konečném důsledku má zvláštní křižování právě skrze zúžený okruh osob představovat větší ochranu šekového závazku. Ochrana šekového závazku křižováním však není a nesmí být absolutní. Šekoví dlužníci, a to zejména vý-

PR 1/2012

stavce, se totiž nezbaví své odpovědnosti proplatit řádnému majiteli šek, pokud jeho proplacení bude odmítnuto šekovníkem s odkazem na účinky křižování šeku [tzn. majitel šeku, který jej sice včas předložil k placení, nespadá do okruhu oprávněných osob, kterým může šekovník šek proplatit; šekovník v této souvislosti učiní adekvátní datované prohlášení dle čl. II § 40 bodu 2 SŠZ]. Ustanovení čl. II § 38 SŠZ omezuje šekovníka, který navíc zásadně není šekovým dlužníkem, a klade na něj povinnosti při proplácení křižovaného šeku (viz legislativní obrat „... šekovník zaplatit...“), a nezbavuje tak osoby šekových dlužníků jejich závazků vyplývajících ze šekové listiny. Opačný výklad by rázem znamenal, že především osoba výstavce se může účinně zbavit svého šekového závazku adekvátním křižováním s odkazem, že pouze a jen osoba, které může být šek proplacen šekovníkem v souladu s čl. II § 38 SŠZ, je oprávněna platně vykonat (vést) postihová práva ze šeku proti nepřímým šekovým dlužníkům. Naopak je to osoba majitele šeku (popř. majitelem jinak legitimovaný subjekt na základě čl. II § 23 SŠZ), která musí dle čl. II § 40 SŠZ ve spojení s čl. II § 29 SŠZ včas prezentovat šek, tzn. včas předložit šek k placení zásadně šekovníkovi, aby mohl následně vykonat postihová práva předpokládaná čl. II § 45 SŠZ.V opačném případě dochází k zániku postihových práv majitele šeku. Majitel šeku musí tedy bez ohledu, zda vůbec spadá do okruhu osob, jimž může být dle čl. II § 38 SŠZ šek proplacen, učinit včas úkon prezentace šeku a odepření placení musí nechat zjistit v souladu s některým z bodů 1 až 3 čl. II § 40 SŠZ, a to i v souladu s čl. II § 41 SŠZ. I kdyby majitel šeku do takovéhoto okruhu osob nespadal, je z výše uvedených důvodů oprávněn vykonat postihová práva proti nepřímým šekovým dlužníkům. Jenom tím, že šekovníkem nebyl šek proplacen právě v důsledku čl. II § 38 SŠZ, nemůže dojít k absolutnímu zániku šekového závazku minimálně výstavce šeku, když v konečném důsledku povinnost šekovníka zaplatit šekový závazek z jeho pozice, tzn. zásadně není šekovým dlužníkem,11 rozhodně není identická s povinností výstavce jakožto šekového dlužníka zaplatit šekový závazek. Kromě účinku omezení okruhu osob, kterým může být šek proplacen šekovníkem, můžeme za druhý účinek křižování označit jeho omezenou převoditelnost zachycenou v čl. II § 38 odst. 3 SŠZ, kdy peněžní ústav (bankéř) může nabýt jakkoliv křižovaného šeku jen od některého svého zákazníka nebo od jiného peněžního ústavu (bankéře) s tím, že jej může vybrat jen na účet těchto osob. Peněžní ústav (bankéř) zde tak rázem vystupuje pouze jako inkasující subjekt ve prospěch jiného. Převodní úkon odporující čl. II § 38 odst. 3 SŠZ by měl být označen spíše za neplatný. 10) Osoba šekovníka (viz čl. II § 1 bod 3 SŠZ) není šekovým dlužníkem přímým – ostatně šek nemá přímé dlužníky – a zásadně není ani dlužníkem nepřímým (viz čl. II § 4 SŠZ, čl. II § 15 odst. 3 SŠZ, čl. II § 25 odst. 2 SŠZ); šekovník by se mohl stát nepřímým dlužníkem v intencích čl. II § 6 odst. 3 věty poslední SŠZ. Nepřímým šekovým dlužníkem je výstavce šeku, avalové výstavce, zásadně i indosanti ordre šeku, pokud posledně uvedení nevyužijí tzv. doložky úzkosti dle čl. II § 18 odst. 1 SŠZ. Dle čl. II § 20 SŠZ dochází k záručním účinkům indosamentu, čímž se může rozšířit okruh postihových dlužníků. 11) Pozice a význam šekovníka se nejvíce blíží institutu domicilu dle čl. II § 8 SŠZ, kdy ani osoba umístěnce není šekovým dlužníkem, ale spíše jakýmsi zprostředkovatelem platby.

15


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 16

PR 1/2012

články

VII. Závěry S ohledem na vše výše uvedené by šekové křižování nemělo být považováno za šekovou doložku, ale za fakultativní šekový projev (úkon), přičemž případná neplatnost (nezávaznost, neúčinnost atd.) křižování by se neměla jakkoliv dotýkat platnosti samotné šekové listiny. Křižování šeku není podmíněno existencí jen některé předpokládané formy šeku jakožto cenného papíru. Případná zákazová doložka ohledně křižování zachycená přímo v textu šekové listiny nezneplatní projev křižování. Formální stránka křižování je doprovázena jeho umístěním na líci šeku a požadavkem na dodržení aspektu rovnoběžnosti dvou čar, který by rozhodně neměl být posuzován měřítkem stoprocentní rovnoběžnosti, jedná-li se především o ruční grafický projev křižování. Vedení „vnitřního textu“ křižování přes jednu nebo obě rovnoběžné čáry včetně i částečného přesahování (vyčnívání) některých písmen „vnitřního textu“ až za konce rovnoběžných čar se negativně projevuje na platnosti a závaznosti křižování. Rozlišování křižování šeku na křižování všeobecné a zvláštní, nehledě na rozdílné účinky s tím spojené, včetně přípustnosti změny křižování toliko jediným směrem, a to ze všeobecného na zvláštní, a navíc zdůrazněná nezpůsobilost případného přeškrtnutí křižování na něm cokoliv změnit atd., přináší řadu teoretických výkladových problémů a otevírá prostor pro odlišná stanoviska. Zejména pokud mezi dvěma rovnoběžnými čarami nalezneme vnitřní text vyhovující všeobecnému a zvláštnímu křižování, a to i více takovýchto textů, a navíc zde figuruje úkon přeškrtnutí. V této souvislosti docházím k závěru, že by zvláštní křižování mělo převážit (případný několikerý vnitřní text všeobecného křižování se ze své podstaty nemůže vzájemně popírat), jestliže však není zastoupen takový několikerý vnitřní text zvláštního křižování, jenž si navzájem odporuje (popírá se), což by se rázem negativně dotklo platnosti křižování. O něco více výkladově komplikovanější je situace několikerého (násobného) křižování, kdy je vedle sebe několik samostatných křižování, a to obou druhů křižování, která se musí nejdříve posuzovat samostatně (odděleně) v rámci shodného druhu. I zde se přikláním k závěru, že by zvláštní křižování mělo převážit s dovětkem, že na straně samostatných zvláštních křižování nesmí mezi nimi existovat vzájemný rozpor, jinak by to vyvolalo neplatnost všech křižování. I na tomto místě je nutné zopakovat, že z důvodu „praktické a formální jistoty“ šekového křižování atd. nelze vyloučit, že rozhodovací činnost soudů v budoucnu nastolí závěry, dle nichž v případě jediného křižování obstojí (vedle zákonem přípustné podoby jediného „vnitřního textu“) jako platné křižování pouze to, které nebude obsahovat žádný nebo dvojí a vícerý vnitřní text umístěný mezi oběma rovnoběžnými čarami. Jakékoliv několikeré samostatné křižování bude bez dalšího označeno za nepřípustné (neplatné), když navíc zatím neexistují odúčtovny. Tímto by v konečném důsledku patrně mohlo být dosaženo i určitého „většího klidu“ pro šekovníka, když tento jinak v souvislosti s křižováním nese riziko odpovědnosti za nastalou škodu do výše šekové sumy. Vzhledem k odlišnému postavení šekovníka (resp. jeho pozici a významu) a výstavce šeku, nemluvě o pů-

M. Ivičič / Církevní restituce

sobení účinků křižování především na osobu šekovníka, nutnosti včasné prezentace šeku k placení majitelem šeku z důvodu zachování výkonu postihových práv atd., nemůže projev křižování představovat absolutní ochranu závazku vyplývajícího ze šeku, a vyloučit tak povinnost nepřímých šekových dlužníků zaplatit majiteli šeku závazek s poukazem, že úspěšného postihu se může dovolávat pouze a jen okruh osob v intencích čl. II § 38 SŠZ, kterým může být šek proplacen. ■

Aktuálně k církevním restitucím JUDr. Marek Ivičič, Brno* Ústavní soud již dříve jasně vyjádřil své negativní stanovisko ohledně pokusů domoci se prostřednictvím určovacích žalob vydání věcí, na které se restituční zákony nevztahovaly. V poslední době lze však v rozhodovací činnosti Ústavního soudu zaznamenat změnu, která by mohla otevřít cestu živelnému vracení tzv. historického církevního majetku, a to z důvodu protiústavní nečinnosti zákonodárce. I. Úvodem Vedle dalšího pokusu o vyřešení rébusu zvaného církevní restituce ze strany politické reprezentace je možno rovněž sledovat zajímavý vývoj této otázky v rovině soudního rozhodování, které v poslední době nabralo nový směr. A přestože byla původně praxe spočívající v živelném podávání vlastnických žalob týkajících se jednotlivých nemovitostí z pochopitelných důvodů odmítána, není vyloučeno, že se tato praxe nakonec úspěšně prosadí. Není totiž zdaleka jisté, že problematika církevních restitucí bude v dohledné době definitivně vyřešena přijetím obecného restitučního zákona. Naopak v poslední době zaznívají tendence směřující spíše tuto otázku opět založit ad acta, neboť výsledek případného referenda ve společnosti, ve které se k církvím nebo náboženským společnostem hlásí pouze menšina, je poměrně jasně předvídatelný.1 I přes pozitivní či negativní názory na to, zda nějaký majetek státu či jiných osob církvím a náboženským společnostem vydat či poskytnout peněžní náhradu, je třeba brát v úvahu existující právní stav, který je při nepřijetí definitivního řešení cestou legislativy pro další vývoj určující. Základním a směrodatným ustanovením je v této souvislosti téměř již všeobecně známé ustanovení § 29 VlVzP,2 které bývá označováno jako blokační ustanovení. Podle něj „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“ Důsledkem existence tohoto ustanovení je vedle časového odložení dalšího restitučního zákona také dočasná nemožnost dispozice s tzv. historickým majetkem církví ze strany aktuálních vlastníků. * Autor je advokátem. 1) Podobně by však zřejmě dopadly i restituce šlechtického majetku, pokud by se o nich mělo takto rozhodovat. 2) Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.

16


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 17

M. Ivičič / Církevní restituce

články

Již samotné toto ustanovení vyvolává řadu různých názorů o jeho skutečném účelu, a to od takových, podle nichž se jedná o zcela jasný příslib zákonodárce vrátit3 „ukradený“ majetek a pojistku toho, aby bylo ještě vůbec co vracet, až po ty, podle nichž měl zákonodárce pouze takto vyjádřit svoji aktuální nerozhodnost a oddálit okamžik definitivního rozhodnutí. Každopádně lze v současné době ze strany Ústavního soudu zaznamenat závěr, podle kterého má téměř dvacetiletá existence tohoto ustanovení nezanedbatelné právní důsledky. Jednoduché řešení spočívající v jeho prostém zrušení či v další jeho ignoraci tak není na pořadu dne. Další prodlévání s přijetím definitivního řešení má také za následek oddalování související problematiky, a to ekonomického oddělení církví a náboženských společností od státu, které je předpokladem pro skutečnou náboženskou neutralitu státu a zároveň pro skutečnou nezávislost církví a náboženských společností na státu, což je stav žádaný Listinou základních práv a svobod („Listina“). II. O tom, jak to bylo dříve Shora uvedené tzv. blokační ustanovení zákona o půdě navazuje na výčtový zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého. Tímto zákonem byl arcibiskupství olomouckému, některým řádům a kongregacím vrácen majetek nutný k obnovení jejich činnosti. Další část majetku byla v pozdějších letech vrácena tzv. exekutivní cestou, tedy rozhodnutími vlády v jednotlivých případech. Ohledně dalšího tzv. historického majetku se vedla řada jednání, nicméně bez zákonodárcem schváleného výsledku. Za tohoto stavu tak přišly na řadu pokusy jednotlivých subjektů (podobné případy byly také časté ve věcech necírkevního majetku, tedy např. šlechtického) získat majetek zpět za pomoci vlastnických žalob, resp. podáním tzv. určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Naléhavý právní zájem na tomto určení souvisí s nutností provést změny zápisů v katastru nemovitostí a ze strany katastrálních úřadů nestačilo doložit rozsudek na plnění, přestože zjišťováním vlastnického práva se soud musel také jako předběžnou otázkou zabývat. Nejčastěji bylo argumentováno, že se stát majetku zmocnil v rozporu dokonce i s tehdy platnými předpisy či dokonce bez jakéhokoli právního důvodu prostým faktickým odebráním, a tedy se právně nikdy nestal jejich skutečným vlastníkem. Asi nejznámějším sporem tohoto typu byla žaloba týkající se Svatovítské katedrály a některých přilehlých nemovitostí v areálu Pražského hradu, který byl po řadě dílčích rozhodnutí ukončen smírně. Co se týče uvedených určovacích žalob, definitivní odpověď byla vyslovena stanoviskem pléna Ústavního soudu,4 které bylo přijato v návaznosti na rozhodování o ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutím obecných soudů o určovací žalobě, kterou se snažil stěžovatel (fyzická osoba) domoci určení svého vlastnického práva k nemovitostem, které dle jeho názoru nebyly v době minulé řádně (tedy podle tehdejšího práva) státem zkonfiskovány, a on (resp. jeho předkové) tak nikdy nepřestal být jejich vlastníkem. Přestože se toto rozhodnutí netýkalo církevního majetku, nic to ovšem nemění

PR 1/2012

na jeho závaznosti i pro námi pojednávanou problematiku. Meritem věci zde bylo zodpovězení otázky, zda je možno podávat určovací žaloby dle obecných předpisů v případech, na které se restituční předpisy nevztahovaly. Negativní odpověď Ústavního soudu vychází zejména z úvahy, podle které je třeba aplikovat jednotlivé restituční předpisy jako celek a zejména přihlížet k cíli, který byl jejich přijetím sledován. Tím bylo dle Ústavního soudu vymezení vztahů, do kterých lze zpětně zasahovat, a ostatní ponechat tak, jak jsou. Těmito předpisy tedy de iure došlo k legalizaci aktuálních vlastnických vztahů, a to bez ohledu na to, jak se majetek ke státu dostal. Existence speciálních předpisů brání postupovat podle předpisů obecných, když je vyloučen právní zájem na určení vlastnického práva. Na uvedené rozhodnutí navazovalo ve stejný den publikované stanovisko pléna Ústavního soudu,5 které se již týkalo výlučně církevního majetku. Dle jeho závěrů je shora uvedený výčtový zákon č. 298/1990 Sb. svojí povahou součástí restitučního zákonodárství, a vztahují se tak na něj shora uvedené závěry z předchozího stanoviska. Tedy jen zákonodárci přísluší definitivně rozhodnout o způsobu provedení církevních restitucí. Jako obiter dictum však bylo řečeno, že stát musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení. Tímto názorem byl tedy i ze strany soudní moci zakonzervován stav trvalého očekávání. Jak se však později ukázalo, nebyl tento stav trvalý. III. Co je nového Jak již bylo uvedeno, restituční předpis předvídaný § 29 VlVzP dosud přijatý nebyl a Ústavní soud ostatní způsoby, jakými by se dalo k tzv. historickému církevnímu majetku dostat, zablokoval. Nestalo se tak však natrvalo. Již v nálezu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti Královské kanonie premonstrátů na Strahově proti zamítavým soudním rozhodnutím o podané určovací žalobě. Od shora uvedeného stanoviska se první senát Ústavního soudu rozhodl odchýlit zejména z důvodu specifičnosti okolností zkoumaného případu. Zpochybňovaný přechod vlastnictví se měl totiž uskutečnit na základě pouhé poznámky zamýšleného převzetí majetku v evidenci nemovitostí, mající toliko informativní charakter. Tento argument soudu však je trochu sporný, neboť dříve byly závěry shora uvedeného stanoviska aplikovány i na případy, kdy rovněž stát nemovitosti získal protiprávně. Navíc je tímto závěrem zcela popírán dříve zastávaný názor, že restitučními předpisy došlo k legalizaci vlastnictví státu, a to bez ohledu na způsob, jak k majetku stát přišel, a pouze speciální restituční předpisy mohly

3) Použití slova vrátit by mohlo implikovat často zpochybňovaný závěr, že by mělo být vydáno něco, co bylo ukradeno. Majetkové restituce v ČR (včetně církevních) však nebyly prováděny principem negace předchozích právních či faktických jednání, nýbrž se vlastnictví nově nabývalo s účinky ex nunc. 4) Stanovisko pléna ÚS ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. 5) Stanovisko pléna ÚS ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05.

17


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 18

PR 1/2012

diskuse

tento stav v přesně vymezených případech napravit. Za stěžejní pro změnu rozhodování Ústavního soudu lze tak spíše považovat argument spočívající v plynutí času. Zákonodárci bylo vyčteno, že je ohledně přijetí předpisu předvídaného § 29 VlVzP stále nečinný a „legitimní očekávání na straně církevních právnických osob dosahuje 24. června 2009 pomyslné ,zletilosti‘ a zákonodárce, ač je mu jeho povinnost naplnit zmiňované legitimní očekávání známa déle než čtyři roky – a byl na svůj závazek založený na § 29 zákona o půdě relevantním způsobem upozorněn – zůstává nečinný“. Tímto dochází k prolomení shora uvedeného stanoviska, a to z důvodu, který se dá jednoduše vyjádřit tak, že Ústavnímu soudu došla trpělivost. Otevřela se tak cesta k vracení církevního majetku prostřednictvím původně nechtěného kazuistického podávání jednotlivých žalob. Zcela jednoznačně toto své stanovisko zopakoval a podrobně zdůvodnil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07. V tomto případě se jednalo o abstraktní kontrolu norem, neboť skupina senátorů navrhovala zrušit předmětný § 29 VlVzP. Návrh byl zamítnut, nicméně ve druhém výroku Ústavní soud uvedl, že dlouhodobá nečinnost zákonodárce spočívající v nepřijetí zákona předvídaného uvedeným ustanovením je protiústavní. Účel napadeného ustanovení je spatřován v tom, že se nejedná toliko o blokaci určitého majetku, ale tímto ustanovením zákonodárce současně přijal svůj závazek, že v budoucnu přijme právní úpravu, kterou bude historický majetek církví a náboženských společností vypořádán. Tomuto závazku přikládá Ústavní soud význam legitimního očekávání chráněného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Provedením majetkového vypořádání vůči církvím a náboženským společnostem také Ústavní soud podmiňuje materiální naplnění záruk dle čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1, 2 Listiny. Co se týče samotné protiústavní nečinnosti zákonodárce, tato je dle Ústavního soudu dána tehdy, pokud na straně zákonodárce existuje závazek určitý okruh právních vztahů právně upravit, přičemž tento závazek může plynout buď z jednoduchého práva, kde si zákonodárce tuto povinnost sám výslovně uložil, nebo přímo z ústavního pořádku, pokud neupravení určitého okruhu vztahů vyvolává ústavněprávní důsledky. Osoby, na které § 29 VlVzP míří, byly o budoucím vypořádání historického majetku církví státní mocí opakovaně ujišťovány, a to postoji a explicitními přísliby vrcholných orgánů moci výkonné i jednotlivých ústavních či-

J. Valenta / Přípravné jednání

nitelů, a především samotným zákonodárcem prostřednictvím příslibu obsaženého v zákonné normě. Nastoupený trend Ústavní soud potvrdil v nálezu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, kterým vyhověl ústavní stížnosti farnosti Římskokatolické církve, kterou bylo brojeno proti rozsudkům obecných soudů, jež s odkazem na dřívější stanoviska Ústavního soudu zamítly žalobní návrh na určení, že stěžovatel je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, neboť je stát převzal bez právního důvodu. Podle Ústavního soudu je třeba závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 (ve spojení se sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05) posuzovat z hlediska interpretace § 29 VlVzP, která zakládá legitimní očekávání dotčených subjektů, podle kterého stát musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit. Dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní. Byl tedy prakticky zopakován shora uvedený závěr. Opět se Ústavní soud odvolal na mimořádné okolnosti tohoto konkrétního případu, neboť nebyla prokázána existence žádného rozhodnutí, na kterém by se zakládalo vlastnictví státu. Ohledně nečinnosti zákonodárce bylo dovozeno, že „jestliže některá ze složek moci přestoupí ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc, nebo naopak neplní své úlohy a tím brání v řádném fungování druhé (v posuzovaném případě soudní moci), musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování...“. Žaloba stěžovatele byla pojata jako žaloba svého druhu (blížící se žalobě restituční), mající za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce. IV. Závěrem Z uvedených rozhodnutí Ústavního soudu se dá předpokládat, že pokud nebude v dohledné době skutečně přijato ze strany politické reprezentace konečné řešení církevních restitucí, které by také obstálo v testu ústavní konformity, lze očekávat podávání vlastnických žalob ze strany jednotlivých církevních subjektů, a to zejména v těch případech, kdy stát majetek získal v rozporu s tehdejšími socialistickými zákony. Lze pak také očekávat, že obecné soudy s ohledem na judikaturu Ústavního soudu by takovým žalobám dříve či později vyhovět musely. Tímto postupem by však mohlo dojít k ohrožení dalších možných snah o „řízené“ vyřešení problematických církevních restitucí. ■

diskuse Dva roky přípravného jednání v praxi

řádu, která se podstatným způsobem dotkla také přípravy civilního jednání. Důvodem změny bylo dát soudci skutečně účinný nástroj, aby mohl při jediném jednání věc opravdu rozhodnout.1 Proto bylo zavedeno nové přípravné jednání, jež ovšem velmi nesměle bojuje

Mgr. Jaroslav Valenta, Děčín* I. Úvodem Zákonem č. 7/2009 Sb. byla s účinností od 1. 7. 2009 provedena souhrnná novelizace občanského soudního

* Autor je soudcem Okresního soudu v Děčíně. 1) Srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 7/2009 Sb. – sněmovní tisk č. 478/0, s. 71, „K bodu 38“.

18


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 19

J. Valenta / Přípravné jednání

diskuse

o své místo v praxi, jsouc nemalou částí našich soudců dosud ignorováno. Rád bych se s vámi podělil o některé postřehy týkající se jeho praktického uplatňování, jež snad pomohou ozřejmit, proč není přípravné řízení využíváno tak, jak zamýšlel zákonodárce. Zákonodárce přijetím uvedené novely občanského soudního řádu zavedl do našeho právního řádu v civilním procesu tradiční (dokonce i u nás) přípravný rok (srov. § 239 a násl. našeho c. ř. s.,2 § 258 rakouského öZPO,3 čl. 414 a násl. španělského LECiv4 atd.). Předtím měl sice u nás předseda senátu možnost předvolat účastníky k tzv. prvnímu roku podle § 114c OSŘ (ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.), nicméně tento institut nebyl v praxi příliš využíván a (možná právě proto, že) zákon s ním nespojoval žádné procesní důsledky. Současné přípravné jednání je institutem již o poznání formalizovanějším. Při jeho aplikaci se však setkáváme s určitými úskalími, která bych rád zmínil v tomto příspěvku. II. Následky nedostavení se účastníků k přípravnému jednání Podstata změny přípravy jednání v občanském soudním řádu podle představ legislátora spočívá v tom, že soud již nesmí nařídit jednání, jestliže není znám okruh právně významných skutečností, které budou mezi účastníky sporné, a důkazy, které účastníci navrhují k prokázání svých tvrzení. Jestliže příprava jednání s využitím výzev podle § 114a OSŘ nevedla (vést by nemohla) k výsledku nebo nevyužil-li soud kvalifikované výzvy podle § 114b OSŘ, soud – s výjimkou věcí, u nichž se to s ohledem na okolnosti případu jeví neúčelným – nařídí a provede přípravné jednání. Jak sám zákonodárce uvádí, přípravné jednání je vlastně obdobou kvalifikované výzvy (§ 114b OSŘ) a nedostavení se k přípravnému jednání je sankcionováno shodně jako nevyjádření se ve smyslu § 114b odst. 5 OSŘ.5 Přesněji, podle § 114c odst. 6 OSŘ nedostaví-li se žalovaný k přípravnému jednání, ačkoliv byl řádně a včas předvolán nejméně 20 dnů předem a řádně mu byla doručena žaloba, aniž by se včas a z důležitého důvodu omluvil, má se, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1, 2 OSŘ), a věcí uvedených v § 120 odst. 2 OSŘ, za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován žalobou; o tomto následku (§ 153a odst. 3 OSŘ) musí být poučen v předvolání k přípravnému jednání. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. Pokud jde o žalobce, pak podle § 114c odst. 7 OSŘ nedostaví-li se k přípravnému jednání žalobce nebo jiný navrhovatel, ačkoliv byl řádně a včas předvolán nejméně 20 dnů předem, aniž by se včas a z důležitého důvodu omluvil, soud řízení, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 OSŘ, zastaví; o tomto následku musí být poučen v předvolání k přípravnému jednání. Jak patrno, jde o velmi závažné důsledky pro obě strany. Zástupci (především žalobců) nyní musejí věnovat zvýšenou pozornost tomu, zda předvolání od soudu není předvoláním právě k přípravnému jednání. Pakliže by byly splněny všechny podmínky,6 nedostavení se žalobce k přípravnému jednání ve věcech, jež nejsou uvedeny v § 120 odst. 2 OSŘ, by totiž znamenalo automatické zastavení řízení. U žalovaného je pak za splnění uvedených podmínek7 nedostavení se k přípravnému

PR 1/2012

jednání spjato s fikcí uznání nároku; soud proto o věci rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a OSŘ). Zákon zde spojuje předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání i pro zmeškání (§ 153b OSŘ).8 S těmito následky souvisí i určitá pojistka spočívající v tom, že soud musí předvolat jak účastníky, tak i jejich zástupce (příp. další osoby, jejichž přítomnosti je třeba) a toto předvolání jim doručit do vlastních rukou (a to nejméně 20 dnů předem s tím, že pokud tak soud ještě neučinil, nejpozději nyní doručí žalovanému žalobu). Náhradní doručení je vyloučeno. Tak praví § 114c odst. 2, 6, 7 OSŘ. V soudní hantýrce to znamená, že předvolání je třeba doručovat tzv. ministerskou obálkou typu II. Tento požadavek se však jeví jako přinejmenším zvláštní v případech (ovšem nikoliv vzácných), kdy žalobcem je třeba tzv. vymahačská společnost se sídlem na nějakém exotickém ostrově, jež nemá na našem území ani organizační složku. Pak se celá věc velmi komplikuje potřebou doručování do ciziny v celé své složitosti (kupř. nemožnost přímého doručování, zpoplatnění doručení, potřeba soudního přetlumočení obsahu písemnosti a řada dalších otázek). S tím souvisí i otázka – je to vůbec možné a váže se to s procesními důsledky? Podle mého názoru ano, pakliže se takovému účastníku zásilku podaří doručit do vlastních rukou (přímo, není-li takový způsob doručování pro danou zemi vyloučen, nebo prostřednictvím dožádání o doručení). To, že žalobce sídlí mimo Českou republiku, není rozhodné. Kdyby tomu mělo být jinak, zákonodárce by jistě vyloučil doručení předvolání k přípravnému jednání do ciziny podobně jako u platebních rozkazů. Odborná literatura se poměrně rychle vypořádala s jiným aspektem, a sice jestliže účastník využije svého práva a přípravného jednání se nezúčastní, nicméně k přípravnému jednání se dostaví jeho zástupce. Správně dovodila, že v takovém případě se zákonem předvídané následky nedostavení se účastníka podle § 114c odst. 6, 7 OSŘ neuplatní a soud přípravné jednání provede.9 Totéž samozřejmě platí i o jiných následcích (např. řízení se zkoncentruje).

2) Zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), ve znění předpisů jej měnících a doplňujících do dne 31. 12. 1947. 3) Tamtéž, v platném znění na území Rakouské republiky. 4) Zákon č. 1/2000 ze 7. 1. 2000, civilní řád soudní (Ley 1/2000, de 7 de enero, de Enjuiciamiento Civil). Zajímavé je, že tamní přípravný rok provádí soudní tajemník (čl. 414.1 LECiv). 5) Srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 7/2009 Sb. – sněmovní tisk č. 478/0, s. 71, „K bodu 38“. 6) Tedy 1. žalobce se nedostaví bez včasné omluvy z důležitých důvodů (včasnost a důvodnost omluvy bude soud zřejmě posuzovat obdobně jako u § 153b odst. 1 OSŘ), 2. nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2 OSŘ či nesporné řízení, 3. může jít o věc, ve které nelze uzavřít smír, 4. žalobce byl řádně (tj. do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení) předvolán nejméně 20 dnů před konáním přípravného jednání a doručena mu byla i žaloba s tím, že žalovaný byl o takovém následku poučen, a 5. není dán důvod pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. 7) 1. žalovaný se nedostaví bez včasné omluvy z důležitých důvodů, 2. nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2 OSŘ či nesporné řízení, 3. nejde o věc, ve které nelze uzavřít smír, 4. žalovaný byl řádně (tj. do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení) předvolán nejméně 20 dnů před konáním přípravného jednání a doručena mu byla i žaloba s tím, že žalovaný byl o takovém následku poučen, 5. není dán důvod pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. 8) Blíže srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 805. 9) Tamtéž, s. 802.

19


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 20

PR 1/2012

diskuse

Praktický problém nastává, pokud jsou podmínky pro řádné konání přípravného jednání splněny jen u zástupce účastníka řízení a u účastníka nikoliv (nebo obráceně). Např. jednomu z účastníků (či obráceně – jeho zástupci) se nepodaří doručit předvolání do vlastních rukou nebo u něj nebude zachována zákonem stanovená 20denní lhůta k přípravě. Podle mého názoru taková okolnost sice nebrání provedení samotného přípravného jednání, nicméně následky s ním spojené se neuplatní (tzn. že nedojde ke koncentraci řízení ani nebude, byť za splnění ostatních podmínek, možné přistoupit k zastavení řízení podle § 114c odst. 7 OSŘ, nedostaví-li se ani žalobce, ani jeho zástupce, nebo vydat rozsudek pro uznání, nedostaví-li se žalovaný či jeho zástupce). Půjde tak vlastně o tzv. jiný rok. Odborná literatura se zatím definitivně neshodla na tom, jak postupovat, pakliže se k přípravnému jednání za splnění všech podmínek nedostaví ani žalobce, ani žalovaný. Jurisprudence pocházející ze soudního prostředí se kloní k závěru, že se nejprve uplatní sankce u žalobce. Soud tedy řízení zastaví.10 K tomuto názoru se neskromně přikláním i já. Akademická sféra však zastává názor opačný, tzn. že nelze vydat ani rozsudek pro uznání ani řízení zastavit, neboť tyto následky se vzájemně „vyruší“.11 Troufám si předjímat, že z předvídatelných důvodů se v praxi prosadí spíše názor první. Z výše uvedeného lze vyvodit ještě jeden závěr. Podmínkou pro nařízení přípravného řízení je, že není dán důvod pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. Z toho je zřejmé, že přípravné řízení lze nařídit vždy až po odstranění těch vad podání, jež by vedly k jeho odmítnutí, byl vybrán soudní poplatek a jsou splněny podmínky řízení. To ovšem přípravu řízení defázuje a komplikuje. III. Následky nedostavení se žalobce k přípravnému jednání ve vztahu k náhradě nákladů řízení Určitý problém může nastat při aplikaci § 114c odst. 7 OSŘ, je-li žalovaný v řízení zastoupen advokátem. Nutno připomenout, že je lhostejné, zda se k přípravnému jednání vůbec dostaví (pakliže nikoliv a žalobce také ne, uplatní se, jak bylo již podáno, pouze sankce vůči žalobci). Při zastavení řízení musí soud vždy rozhodnout o nákladech řízení, neboť je rozhodnutím, jímž se u něj řízení končí (§ 151 odst. 1 věta první OSŘ). Soud přitom bude vycházet ze zásad ovládajících náhradu nákladů řízení při jeho zastavení, jelikož o úspěchu ve věci nelze u nemeritorního rozhodnutí hovořit. V úvahu tak připadá jen § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestli řízení bylo zastaveno, nebo podle § 146 odst. 2 věty první OSŘ, podle nějž jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Podle mého mínění je třeba vycházet zásadně z druhého ustanovení, neboť žalobce svou nečinností procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno (soud za této situace ani jinak rozhodnout nemohl). Problém ovšem nastává v dalším postupu. Byl-li žalovaný zastoupen advokátem, má podle § 137 odst. 2 OSŘ nárok na odměnu za zastupování stanovenou podle § 151 odst. 2 část věty před středníkem OSŘ za užití vy-

J. Valenta / Přípravné jednání

hlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Při určení konkrétní odměny však soud narazí na § 13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., podle něhož rozhodne-li soud prvního stupně o zastavení řízení, činí sazba odměny 50 % tam dále specifikovaných sazeb (nejméně však 750 a nejvýše 15 000 Kč). To však neplatí, bylo-li řízení zastaveno (částečně zastaveno) z důvodu zpětvzetí návrhu. A zde nastává problém. Vyhláška nepředpokládá vůbec možnost zastavení řízení z důvodu nedostavení se žalobce k přípravnému jednání. Poněvadž nejde o fikci zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu,12 soudu nezbývá než aplikovat toto ustanovení a v rámci náhrady nákladů řízení žalovanému přiznat na odměně advokáta jen 50 % ve vyhlášce dále uvedených sazeb (nejméně však 750 Kč a nejvýše 15 000 Kč). Za této situace bylo podle mého soudu nemístné, že žalobci byl do novely zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 218/2011 Sb. vracen zaplacený soudní poplatek zcela (§ 10 odst. 3 SoudP13 ve znění účinném do 31. 8. 2011). Proto jsem přivítal, že po novele tohoto ustanovení od 1. 9. 2011 žalobci při zastavení řízení pro nedostavení se žalobce k přípravnému řízení soud vrátí z účtu soudu soudní poplatek snížený alespoň o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč. IV. Odvolání nesporných tvrzení jedním z účastníků Účelem přípravného řízení je i zjištění shodných tvrzení účastníků soudem, protože podle § 120 odst. 4 OSŘ je může soud též vzít za svá skutková zjištění. Přípravné řízení by tedy mělo obsahovat i tu část, ve které předseda senátu (samosoudce) s účastníky bod po bodu probere jednotlivá skutková tvrzení a dotáže se jich, zda je činí nespornými, tzn. že se nebudou dokazovat, nebo nikoliv, že je o nich sporu. Pak nastoupí koncentrace řízení, buď již skončením přípravného řízení, nebo uplynutím nejvýše 30denní soudcovské lhůty. Posléze se může stát, že později v řízení účastník prohlásí, že ta skutková tvrzení, o kterých předtím uvedl, že je činí nesporným, považuje dále za sporná. To možné sice je,14 avšak řízení již bude zpravidla zkoncentrováno právě provedeným přípravným jednáním nebo uplynutím soudcovské 30denní lhůty. V. Omezení praktické využitelnosti přípravného jednání Shora uvedeným byl nastíněn ještě závažnější problém spojený s aplikací přípravného jednání, a tím je jeho praktická využitelnost. Požadavek doručení předvolání k přípravnému jednání do vlastních rukou s vyloučením náhradního doručení odsuzuje tento jinak bezpochyby velmi užitečný institut k praktické nepoužitelnosti. Je totiž notorietou, že v běžné sporné

10) Tamtéž, s. 806. 11) Winterová, A. Přípravné jednání v civilním soudním řízení. Právní fórum, 2009, č. 6, s. 229. 12) Srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., op. cit. sub 8, s. 807. 13) Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a poplatku za výpis z rejstříku trestů. 14) Drápal, L., Bureš, J. a kol., op. cit. sub 8, s. 868.

20


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 21

J. Dohnal / Amorální dědická dohoda

diskuse

agendě okresních soudů (zvláště v pohraničí) se ve velké většině případů nedaří účastníkům do vlastních rukou doručovat; vidět to je třeba na agendě platebních rozkazů, kterých se pro nedoručitelnost ruší až dvě třetiny. Za takové situace bylo již z toho důvodu chybou zákonodárce spojovat následky nedostavení se žalovaného s fikcí uznání.15 Zatímco rozsudek pro zmeškání lze vydat i tehdy, když se žalovaný nedostaví k prvnímu jednání ve věci proto, že o jeho konání fakticky neví (nepřevezme si předvolání k jednání, jež doručit náhradním způsobem lze) – a jsou splněny další podmínky uvedené v § 153b OSŘ – je mi záhadou, proč na tento institut zákonodárce nenavázal i zde a nespojil nedostavení se žalovaného k přípravnému jednání s vydáním rozsudku pro zmeškání. Případné nedostatky ve vylíčení rozhodných skutečností by však musely být již napraveny. Pak by také stačilo, aby bylo předvolání k přípravnému jednání doručováno do vlastních rukou (aniž by bylo vyloučeno náhradní doručení, neboť tato podmínka se váže jen k tzv. kvalifikované výzvě podle § 114b OSŘ, jež je spojena s fikcí uznání), tedy tzv. ministerskou obálkou typu I. Nejasným se jeví i požadavek doručování žalobci tzv. ministerskou obálkou typu II, je-li s jeho neúčastí spojeno pouhé zastavení řízení (srov. např. mnohem méně rigidní doručování usnesení o odstranění vad podání, o zaplacení soudního poplatku atp. a následky, pokud jim není vyhověno). Navíc se obávám, že rozdílně koncipované sankce za nedostavení se strany k přípravnému jednání mohou být v rozporu s principem rovnosti účastníků. Zatímco nedostaví-li se žalobce, následkem je pouhé nemeritorní rozhodnutí, usnesení o zastavení řízení (a vrácení soudního poplatku podle § 10 odst. 3 SoudP, byť již ne v plné výši).To navíc nezakládá impedimentum rei iudicatae, a žalobci tudíž nic nebrání v tom, aby hned podal tutéž žalobu znovu. U žalovaného, pokud se nedostaví, následuje rozhodnutí ve věci samé, byť ve formě rozsudku pro uznání, se všemi jeho důsledky. Netřeba zdůrazňovat, že takový rozsudek překážku věci rozsouzené zakládá.16 Nevhodnost úpravy nového přípravného řízení se ozřejmí zejména po srovnání s předchozí právní úpravou podle starého civilního řádu soudního.Ta sankce takového rázu, jaké má občanský soudní řád v § 114b odst. 6, 7, neobsahovala. Pakliže se nedostavila některá strana, soud zaprotokoloval její vyjádření a nařídil nový termín (rok) pro konání přípravného řízení. Jestliže se nedostavila ani tehdy, pak skutková tvrzení dostavivší se strany vzal soud za pravdivá (§ 254 c. ř. s.). Jinou spornou otázkou je, kdy vůbec se má přípravné jednání konat (kde je jeho místo). Odvolací soudy totiž budou nuceny (vycházejíce z dikce zákona) přezkoumávat, zda přípravné jednání mohl prvostupňový soud vůbec konat, tj. zda dostatečně využil všech jiných prostředků pro přípravu jednání [tj. nebylo-li nebo nemohlo-li být jednání připraveno tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání již postupem podle § 114a odst. 2 (tzv. nekvalifikovaná výzva k vyjádření se účastníka) nebo podle § 114b OSŘ (tzv. kvalifikovaná výzva)]. Tím je však přípravnému jednání již zákonodárcem samým přisouzena v systému přípravy řízení role ultima ratio. Nic to ovšem nemění na povinnosti soudce, aby je konal, pokud uvedené prostředky přípravy jednání nejsou dostačující.17

PR 1/2012

VI. Závěr Přípravné jednání zavedené do našeho civilního procesu od 1. 7. 2009 nesplnilo očekávání do něj vkládaná ani teorií, ani praxí. Teorie je odmítá pro závažná pochybení zákonodárce při konstrukci následků nedostavení se účastníků (zvl. žalovaného), praxe zase vytýká jeho nevyužitelnost – je spojeno zejména s příliš problematickým doručováním do vlastních rukou s vyloučením náhradního doručení – a komplikovanost vlastní přípravy jednání prováděné v několika fázích. Očekávané usnadnění průběhu jednání v civilním řízení nově koncipovanou přípravou se bohužel opět nekoná. Navíc se znovu projevila oprávněnost kritik mířících na kvalitu zákonodárných prací, jež ani 20 let po změně režimu nevykazují známky zlepšení. ■ 15) Další, podstatně závažnější důvody viz Winterová, A., op. cit. sub 11, s. 230. 16) § 159a odst. 5 OSŘ. 17) Srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., op. cit. sub 8, s. 801.

Následky schválení amorální dědické dohody bez účasti věřitele JUDr. Jakub Dohnal, Kroměříž* I. Krátký úvod a konkrétní problém Postavení věřitele v dědickém řízení je tématem, které na první pohled nevyvolává žádné otázky. Dle příslušných ustanovení zákona dědicové odpovídají za dluhy do výše nabytého dědictví, a pohledávky za zůstavitelem by měly tedy být jednoduše uspokojeny díky dědickému řízení. Problematická je ovšem faktická vymahatelnost pohledávky, pokud je pohledávka věřitele v dědickém řízení popřena a dědicové uzavřou dohodu o vypořádání dědického řízení, která je v rozporu s dobrými mravy, či bez účasti věřitelů. Nebyla-li pohledávka věřitele vůči zůstaviteli zařazena do pasiv dědictví (např. právě kvůli tomu, že dědic existenci pohledávky neuznal), věřitel se může na dědicích domáhat zaplacení dluhu ve sporném řízení (§ 175y odst. 2 OSŘ) a v takovém řízení může i prokazovat, že cena majetku, který dědicové nabyli, je jiná, než bylo určeno v řízení o dědictví (§ 175o OSŘ), a že tedy odpovídají za dluhy ve větším rozsahu, než bylo možné usuzovat na základě dědického řízení.1 Potud by byla celá situace celkem jasná a i pochopitelná s ohledem na to, že v dědickém řízení není leckdy čas všechny pohledávky zjišťovat.2 Problém ovšem nastane v situaci, kdy máme hovořit o ochraně dobytnosti věřitelových pohledávek, resp. vůbec o možnosti jejich reálné dobytnosti. * Autor je akademickým pracovníkem Justiční akademie v Kroměříži a doktorandem Právnické fakulty UP Olomouc. Za cenné připomínky děkuje soudkyni Krajského soudu v Brně, JUDr. Kateřině Čuhelové a JUDr. Renatě Šínové, Ph.D. z Právnické fakulty UP Olomouc. 1) Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář. Praha : Linde, 2008, s. 1193. 2) Ačkoli by tak soud měl činit samozřejmě ex offo prostřednictvím notáře jako soudního komisaře.

21


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 22

PR 1/2012

diskuse

In concreto jde o situaci, kdy soud schválí dohodu dědiců o vypořádání dědictví v tom smyslu, že na dědice A (většinou děti) přejdou nemovitosti a žádné dluhy a na dědice B (většinou pozůstalý manžel/manželka) přejdou veškeré dluhy a movitý majetek nepatrné hodnoty. Soud s odmítnutým věřitelem nejedná, neumožní mu odvolat se (protože mu výsledek dědického řízení pouze oznámí) a usnesení o skončení dědictví nabude právní moci. V takovém případě je věřitel ve velmi obtížné situaci, protože je faktická dobytnost jeho pohledávky ohrožena. II. Kdy je dědická dohoda v rozporu s dobrými mravy? Občanský zákoník stanoví v § 482, že je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí. Dědická dohoda by tedy měla odpovídat morálně-společenským standardům a nepoškozovat věřitele, kdy ochrana třetích stran je jednou ze zásad občanského a civilního práva vůbec.3 V případě, že taková dohoda věřitele jednoznačně poškozuje, tedy když na jednom z dědiců je úhrada veškerých dluhů a nepřipadne mu prakticky žádný majetek, je v rozporu s dobrými mravy, což plyne z logiky věci, ale i z judikatury.4 Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. 24 Co 242/95, stanovil,5 že dohoda o vypořádání dědictví, podle které má být dědictví, které není předluženo, rozděleno mezi dědice tak, že některý z nich převezme odpovědnost za dluhy dědictví ve výši, která přesahuje cenu majetku, který podle dohody nabývá na svůj podíl (a jeho dědický podíl by tak byl předlužen), odporuje zákonu. Co jsou dobré mravy, již snad není třeba rozebírat. Dobré mravy jsou právně významnou hodnotou v právu poměřující právní normy a jejich realizaci buď s mravním smyslem právní úpravy, nebo s ekvitou chápanou buď rovněž jako mravnost, nebo jako požadavek rovných pozic účastníků právních vztahů. Svým významem se stávají základní zásadou soukromého práva a patří z hlediska obsahového k neurčitým pojmům, z hlediska funkcionálního k pojmům, které jsou užívány částečně jako hodnota v právu, na kterou se právo přímo neodvolává (tedy jako princip ve vlastním smyslu), zásadně však jako norma neurčitého obsahu užívaná na základě přímého zákonného odkazu (např. § 3 odst. 1 ObčZ, tady jako tzv. generální klauzule). Nutno podotknou, že posouzení konkrétního obsahu pojmu dobrých mravů by mělo náležet soudci aplikujícímu právo. Některé západoevropské právní řády, ale i evropské projekty soukromého práva namísto principu dobrých mravů v podobném významu užívají principů dobré víry (Good Faith), poctivého obchodního styku (Fair Dealing), rozumnosti (Reasonableness), případně jiných.6 V případě, o kterém je hovořeno, je uzavřená dohoda jednoznačně v rozporu s dobrými mravy, ovšem i přesto se může stát, že ji soud schválí, ačkoli by neměl. Jaké jsou následky a možnosti právní obrany věřitele a jaký je vliv nepřesných ustanovení občanského soudního řádu, o tom pojednávají další části příspěvku. III. Je věřitel plnohodnotným účastníkem dědického řízení ve všech jeho fázích? Ustanovení § 175b OSŘ normuje, že účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavite-

J. Dohnal / Amorální dědická dohoda

lovými dědici, a není-li takových osob, stát. Věřitel zůstavitelův je účastníkem řízení v případě § 175p OSŘ, v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka, a při likvidaci dědictví.V řízení podle § 175h OSŘ je účastníkem řízení pouze ten, kdo se postaral o pohřeb. Jestliže je tedy věřitelova pohledávka v dědickém řízení popřena, notář se omezí na vyřčení její spornosti dle § 175k odst. 3 OSŘ a věřitelova účast v dědickém řízení v podstatě končí, protože se může dle § 175y odst. 2 OSŘ domáhat své pohledávky ve sporném řízení. S věřitelem již není dále jednáno a není ani oprávněn podat opravný prostředek. Takový postup je ovšem v rozporu s právním řádem, alespoň tedy v situacích, kdy se jedná o dědické dohodě, neřkuli v situaci, kdy je schválena dědická dohoda, která je v rozporu s dobrými mravy. Je samozřejmě rovněž otázkou, zda se § 175k odst. 3 OSŘ nevztahuje pouze na potenciální okruh dědiců,7 domnívám se ovšem, že není správné potenciální věřitele z dědického řízení předem vylučovat. Výslovná právní úprava v této oblasti chybí, a proto se dovozuje,8 že chtějí-li dědici uzavřít takovou dohodu o vypořádání dědictví, podle které si rozdělují svou odpovědnost jinak, než stanoví zákon, je věřitel účastníkem dědického řízení.9 V takovém případě se tedy účast popřeného věřitele znovu obnovuje, jinak by nemohl být naplněn požadavek ochrany práv třetích osob. Účelem takového přístupu je samozřejmě princip ochrany věřitelů v dědickém řízení. Literatura10 uvádí, že právní úprava nestanoví konkrétně, v čem by se účast věřitele v dědickém řízení měla projevit. Dohoda o vypořádání dědiců je totiž dohodou dědiců, nikoli dohodou dědiců s věřiteli, a věřitelé do ní nemají právo zasahovat. Jejich účast by se měla omezit pouze na to, že jim bude podána nezbytná informace o tom, jak si dědici chtějí rozdělit majetek a odpovědnost a pasiva dědictví, a zjištěno stanovisko věřitele k takovému vypořádání jeho pohledávky. Taková úvaha je ovšem nedostatečná. Občanský soudní řád stanoví, že věřitel je účastníkem řízení v době, kdy se vypořádává jeho pohledávka,11 a shodně se k problematice staví i judikatura, když říká, že osoba, která o sobě v řízení o dědictví tvrdí, že je zůstavitelovým věřitelem, je za splnění dalších zákonných podmínek účastníkem dědického řízení. Vyjdou-li v řízení o dědictví najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že zůstavitel zanechal dluh a kdo je jeho věřite3) Shodně viz nález ÚS ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, kde je stanoveno, že právo jednotlivce na autonomii vůle, tj. v důsledku svoboda jednotlivce, je jedním z projevů a institucionálních garancí těchto principů. Je na státní moci, pokud usiluje o to být mocí s atributy právního státu, aby uznala autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, pokud takové jednání splňuje shora uvedené podmínky (především nezasahuje do práv třetích osob). 4) Opačný názor lze najít v rozhodnutí MS v Praze ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. 24 Co 106/94, kde ovšem v projednávané věci není tak flagrantní zásah do práv věřitelů. 5) Tedy opačně než ve výše uvedeném rozhodnutí z roku 1994. 6) Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 153. 7) Viz Bílek, P. a kol. Notářský řád a řízení o dědictví. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 833. 8) Mikeš, J., Muzikář, L. Dědické právo v teorii a praxi. Praha : Leges, 2011, s. 286. 9) To je samozřejmě správná úvaha s ohledem na § 175b OSŘ. 10) Eliáš, K. a kol., op. cit. sub 1, s. 1342. 11) § 175p OSŘ.

22


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 23

J. Dohnal / Amorální dědická dohoda

diskuse

lem, je soud povinen (za splnění dalších zákonných podmínek) již od tohoto okamžiku jednat s možným zůstavitelovým věřitelem jako s účastníkem řízení, a to i když se zůstavitelův věřitel účasti na řízení nedomáhá a jeho pohledávka dosud nebyla zjištěna (prokázána).12 Shodně hovoří i další rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jde-li v řízení o dědictví o uzavření dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů, uzavřou-li dědici dohodu o vypořádání dědictví po zůstaviteli, podle níž za zůstavitelův dluh vůči věřiteli mají odpovídat jinak, než to vyplývá z § 470 odst. 2 ObčZ, nebo jde-li o likvidaci dědictví, jsou účastníky dědického řízení také ti, kdo o sobě v řízení tvrdí, že jsou zůstavitelovými věřiteli, popř. ti, kteří se sice účasti na řízení nedomáhají, ale v řízení vyšly najevo skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že zůstavitel zanechal dluhy a že tyto osoby mohou být zůstavitelovými věřiteli.13 I když předpokladem účastenství zůstavitelova věřitele v řízení o dědictví je pohledávka, kterou měl za zůstavitelem v době jeho smrti, nelze z tohoto hlediska za počátek účastenství zůstavitelova věřitele považovat až okamžik, kdy byla jeho pohledávka za zůstavitelem v řízení o dědictví prokázána (postavena najisto). Počátek účastenství tu závisí na tom, kdy se soud dozví o skutečnostech, které nasvědčují tomu (z nichž může vyplývat), že zůstavitel zanechal dluh a kdo je jeho věřitelem; není totiž možné v tomto směru přehlédnout, že v řízení o dědictví je soud povinen provést i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány (srov. § 120 odst. 2 OSŘ), a že tato povinnost se týká také zjišťování zůstavitelových dluhů (pasiv dědictví). Účastenství pak trvá tak dlouho, dokud nebude zjištěno (prokázáno), že zůstavitel dluh nezanechal. I když pohledávka nemusí být (zatím) bezpečně prokázána, je zcela v zájmu ochrany práv věřitele, aby měl možnost jako účastník dědického řízení tvrdit všechny rozhodné skutečnosti ohledně své pohledávky za zůstavitelem, navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení a vykonávat na průběh řízení vliv výkonem ostatních procesních práv a povinností účastníka řízení. I když soud zjišťuje zůstavitelovy dluhy z vlastní iniciativy, účast této osoby v řízení o dědictví nepochybně přispívá ke zjištění skutkového stavu věci a naplnění účelu řízení. Z výše uvedeného tedy plyne, že věřitel jednoznačně je účastníkem dědického řízení v situaci, kdy se jedná o jeho pohledávce, a není tedy důvod, aby se účast věřitele omezovala pouze na to, že je mu podána informace o průběhu a stavu dědického řízení, a na situace, kdy se likviduje dědictví. Samozřejmě že opačným efektem by mohla být přílišná ingerence věřitelů do dědictví, ale každá mince má bohužel dvě strany. IV. Odvolání věřitele proti amorální dohodě Jak již bylo uvedeno výše, je věřitel účastníkem dědického řízení. Může se tedy v dědickém řízení svých nároků příslušným způsobem domáhat. Soud v případě amorální dohody dědiců o vypořádání dědictví podle § 482 odst. 2 ObčZ musí rozhodnout tak, že dohodu neschválí. V takovém případě nastává stejná situace, jako by dosud k uzavření dohody nedošlo. V případě, že dojde k situaci, kdy je schválena dohoda odporující dobrým mravům, je namístě podat opravný prostředek. Je k němu ale oprávněn věřitel, jehož pohledávka nebyla dědici uznána?

PR 1/2012

Dle současného právního přístupu se věřitel, jehož pohledávka byla popřena, nemůže odvolat v dědickém řízení z důvodu schválení dědické dohody, která je v rozporu s dobrými mravy. Judikatura stanovila, že dohoda dědiců, jíž by upravili odpovědnost za dluhy zůstavitele odlišně od právní úpravy této odpovědnosti v § 470 ObčZ bez souhlasu věřitelů, zavazuje jen dědice, z nichž každý by odpovídal i nadále za dluhy zůstavitele podle poměru daného § 470 odst. 2 ObčZ.14 Nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle § 175k odst. 3 nebo podle § 175l odst. 1 věty druhé OSŘ nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví.15 Pro osoby, které se dědického řízení nezúčastnily, nejsou – s výjimkou likvidace dědictví – závazné výroky usnesení soudu vydaných v dědickém řízení, týkající se majetku zařazeného do dědictví nebo dluhů dědictví. Platí to nejen u osob, které ani účastníky být nemohly (např. právě věřitelů, jejichž pohledávky dědici neuznali, osob, které tvrdí, že jsou vlastníky věci a že zůstaviteli tato věc nikdy nepatřila), ale také u osob, které účastníky dědického řízení být měly, avšak za účastníky nebyly přibrány. Všechny tyto osoby mohou svá práva, která se týkají majetku nebo dluhů zůstavitele, uplatnit žalobou ve sporném řízení; to platí i ohledně majetku nebo dluhů, které byly zařazeny do soupisu aktiv nebo pasiv dědictví. Žalovaným v takovémto sporu je dědic, který věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu anebo dluh podle výsledku dědického řízení převzal. V případě, že předmětná věc, právo, jiná majetková hodnota nebo dluh nebyly v řízení o dědictví (dosud) projednány, musí být žaloba podána proti všem dědicům; tito dědici pak mají ve sporném řízení postavení tzv. nerozlučných společníků.16 Znamená to tedy, že tzv. popřený dědic nemůže ve věci podat odvolání? Domnívám se, že nikoli, protože dle § 175b OSŘ je věřitel v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka, účastníkem řízení, a ve smyslu § 201 OSŘ tedy popřený věřitel v dědickém řízení dle mého názoru může napadnout rozhodnutí okresního soudu, protože to zákon nevylučuje a jeho pohledávka je vypořádávána. Pokud usnesení o skončení dědického řízení schválením dědické dohody nabude bez jeho účasti právní moci, je takový postup soudu (notáře – soudního komisaře) chybný. Jestliže je totiž věřiteli přiznána zákonem účast na dědickém řízení, nelze mu upírat možnost podání odvolání. Ustanovení § 94 odst. 2 OSŘ stanoví, že účastníky řízení jsou také navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje. Ten, koho zákon označuje za účastníka řízení, je účastníkem řízení od jeho samého počátku. Případné pochybení soudu spočívající v tom, že nejednal s tím, koho zákon označuje za účastníka řízení, a že mu proto nedoručil ani rozhodnutí vydaná v tomto řízení, má mimo jiné za následek (nevyplývá-li ze zákona něco jiného), že 12) Rozhodnutí NS ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 492/2004. 13) Rozhodnutí NS ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2423/2008. 14) Rozhodnutí NS ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 246/2003, shodně Schelleová, I. Řízení o dědictví – účastníci řízení. Právní praxe v podnikání, 1997, č. 11, s. 11. 15) § 175y odst. 1 OSŘ. 16) Bílek, P. a kol., op. cit. sub 7, s. 921.

23


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 24

PR 1/2012

diskuse

nedoručené rozhodnutí nenabývá ani formální právní moci.17 Není tedy namístě, aby byla účast věřitele v případě vypořádávání jeho pohledávky omezena pouze na určité kroky, jejichž umístění navíc není jasně definováno. Pokud by nebyla věřiteli připuštěna možnost odvolání proti usnesení o skončení dědického řízení schválením dědické dohody, byly by jiné cesty ochrany opomenutého věřitele zbytečně neefektivní, nákladné či dokonce zapovězené. V. Další varianty obrany věřitele V úvahu v této souvislosti přichází několik dalších variant, a to žaloba dle § 175y OSŘ ve spojení s návrhem na vydání předběžného opatření, návrh na vyslovení neúčinnosti právního úkonu dle § 42a ObčZ, či návrh na určení neplatnosti dědické dohody s případnou poznámkou na listu vlastnictví, který obsahuje nemovitost, jež jako jediný majetek zajistí dobytnost pohledávky věřitele. Co se týče návrhu na určení neplatnosti dědické dohody, Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, stanovil, že určení neplatnosti dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví se nelze s úspěchem domáhat. V tomto smyslu se stabilně vyjadřuje i další judikatura, a tato cesta by byla pro věřitele tedy neefektivní. 18 Odporovatelnost v situaci, kdy osoby blízké uzavřou dohodu, jejímž očividným účelem je poškodit věřitele, se na první pohled zdá jako vhodné řešení. Podle § 42a odst. 1 ObčZ se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. V dalším odstavci zákon stanoví, že věřitel musí prokazovat dlužníkovi tzv. cum animo fraudandi19 a osobám, kterým z jednání dlužníka vznikl prospěch, vědomost o tom, že dlužník učinil takový právní úkon s úmyslem věřitele zkrátit. Za situace, že je osobou, v jejíž prospěch byl zkracující úkon učiněn, osoba blízká, má se za to, že o zkracujícím úmyslu dlužníka věděla, a obrací se důkazní břemeno. Co se týče sousloví „vymahatelná pohledávka“ v § 42a odst. 1 ObčZ, doktrinální pohled na tento pojem se již jednoznačně ustálil. Není relevantní, zda pohledávka byla již v době odpůrčí žaloby vykonatelným exekučním titulem, ale je důležité, aby vymahatelná pohledávka věřitele existovala v době rozhodnutí soudu.20 Podle § 42a odst. 2 není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou či nikoli. Pro úspěch odpůrčí žaloby je důležité, aby pohledávka věřitele byla vymahatelnou (rozuměj vykonatelnou) alespoň v době rozhodnutí soudu, který o žalobě na odporovatelnost rozhoduje.21 Shodně se k tomuto vyjadřuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 978/2007, kde je stanoveno, že je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), s tím, že postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoli pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popř. budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelná. Postup ochrany věřitele pomocí „žaloby na odporovatelnost“ je tedy neefektivní s ohledem na skutečnost, že by věřitel musel zahájit souběžné řízení dle § 175y

J. Dohnal / Amorální dědická dohoda

OSŘ, protože by nejdříve musel získat exekuční titul, a tedy vymahatelnou pohledávku alespoň pro okamžik řízení o odporovatelnosti. V celé věci je dále problematické, že příslušný katastr nemovitostí by nezapsal v této věci ani poznámku dle § 9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem („ZáPrNe“). Poznámku totiž zapíše katastrální úřad na základě podaného žalobního návrhu, kterým se navrhovatel domáhá, aby soud vydal takové rozhodnutí týkající se nemovitostí evidovaných v katastru, na jehož základě by mohl být proveden záznam do katastru podle § 7 ZáPrNe. Žalobou dle § 175y OSŘ ovšem nebude takové změny dosaženo, protože se netýká primárně nemovitosti, ale odpovědnosti dědice za dluhy. Celá věc se nezlepší ani novelou katastrálního zákona. Ta zavádí v této oblasti tzv. poznámku spornosti. Tato se zapíše, je-li podána žaloba na určení vlastnictví nemovitosti nebo na určení neplatnosti právního úkonu. Zápis poznámky spornosti nevyvolává přerušení řízení o povolení vkladu práva. Proto zápisu poznámky nelze dosáhnout. Jedinou současnou možností, jak efektivně zlepšit možnost dobytelnosti věřitelovy pohledávky, je žaloba na plnění dle § 175y OSŘ, kdy věřitel není vázán dohodou, která byla schválena bez jeho účasti, či je ve smyslu zákona amorální.V takovém případě ovšem hrozí, že než bude žaloba projednána, majetek, ze kterého je možno pohledávku věřitele uspokojit, bude např. prodán třetím osobám a dobytnost pohledávky se opět zmenší, protože se věřitel sice domůže exekučního titulu, ale nebude se již mít z čeho uspokojit. V úvahu samozřejmě přichází návrh na vydání předběžného opatření, ovšem tento postup je časově náročný a navíc přináší věřiteli další náklady k již tak nejistému dobývání jeho pohledávky. VI. Závěr Případ uvedený v první části tohoto příspěvku má tedy dle současného přístupu pouze jediné řešení.V případě, že dědicové uzavřou bez účasti (byť popřeného) věřitele amorální dohodu v rozporu s § 482 ObčZ, tato dohoda není vůči věřiteli závazná. Takový věřitel se může dle § 175 OSŘ domáhat své pohledávky ve sporném řízení. Vylučuje to ovšem možnost věřitelova odvolání proti takové dohodě? Takový formalistický přístup je dle mého názoru contra legem s ohledem na skutečnost, že věřiteli je dle občanského soudního řádu přiznáno účastenství ve věci a není zde důvodu pro jakékoli jeho omezení, co do možnosti domáhání se opravných prostředků. Právní úprava účastenství je v této oblasti nedokonalá a je přinejmenším třeba upravit lépe formu účastenství v některých nesporech. Pokud by totiž jasně bylo stanoveno účastenství věřitelů v dědickém řízení v odvolacím řízení, nebyl by vůbec prostor k diskusi o jejich možném 17) Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 612. 18) Shodně rozhodnutí NS ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, či ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 305/2008. 19) Zkracující úmysl věřitele. 20) Viz § 154 odst. 1 OSŘ. 21) Shodně viz Švestka, J., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník I, II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 283.

24


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 25

M. Hulmák / Uzavírání smluv

nad novým občz

postupu. V případě, že je ovšem definice účastenství v těchto případech obecná, je nutné připustit věřiteli možnost odvolání, i když se jedná o dohodu věřitelů. Nepřipuštění této možnosti znamená popření jedné ze základních zásad civilního práva, a tedy ochrany práv třetích osob. Řešení, která nabízí současná právní úprava, jsou neefektivní s ohledem na skutečnost, že po ukončení dědictví (o kterém je navíc pouze vyrozuměn) je věřitel nucen podat žalobu na plnění dle § 175y ve spojení s § 74 a násl. OSŘ. To ovšem přináší dlouhou časovou

PR 1/2012

prodlevu do okamžiku faktického vydobytí pohledávky a bonitní hodnoty dědictví mohou být již nenávratně ztraceny. Jestliže je věřitel účastníkem řízení v situaci, kdy se vypořádává jeho pohledávka, bylo by dle mého zapotřebí zlepšit jeho procesní postavení např. výslovným umožněním odvolání proti usnesení o skončení dědictví schválením dědické dohody i popřenému věřiteli či zlepšit její možnou dobytnost např. umožněním zápisu spornosti v katastru nemovitostí v konkrétních případech. ■

nad novým občanským zákoníkem Uzavírání smluv podle nového občanského zákoníku JUDr. Milan Hulmák, Olomouc* I. Úvod Pro právní úpravu uzavírání smluv je typické, že se jí obvykle nevěnuje příliš pozornosti. Kolik člověk uzavře denně smluv, aniž by řešil, zda vůbec, eventuálně kdy a jak, je vůbec uzavřel? Je to dáno tím, že otázka po uzavření smlouvy nevzniká v situaci, kdy se obě strany cítí zavázány a v souladu s tím plní. Jinak je tomu však v případě, jestliže je nutné plnění druhé strany vynutit. Předpokladem úspěšného vynucení je vždy prokázání, že dluh na základě smlouvy vůbec vznikl. Tehdy se význam právní úpravy uzavření smlouvy plně projeví. Právní úprava uzavření smlouvy přitom nutně vychází z pojmu smlouva. Jestliže zůstává zachováno pojetí smlouvy jako souhlasné vůle více subjektů k právním následkům, lze si těžko představit novinky, které by mohla nová právní úprava přinést. Návrh nového občanského zákoníku přesto určité novinky přináší. Cílem tohoto příspěvku je na tyto novinky upozornit. Východiskem úvah bude návrh občanského zákoníku v podobě, v jaké byl předložen do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (dále též jen „návrh“).1 Jeho text se však neustále vyvíjí. Obsahem příspěvku jsou proto jak některé změny již dříve provedené v rámci přípravy, tak změny navržené nyní při projednávání v Poslanecké sněmovně. II. Současná právní úprava Současná právní úprava uzavírání smluv je roztříštěná. Vedle obecné právní úpravy uzavírání smluv v občanském zákoníku (§ 43 a násl. ObčZ) je zde řada zvláštních úprav. Na prvním místě je nutné zmínit ustanovení o uzavírání smluv v obchodním zákoníku (§ 269 a násl. ObchZ), která upravují mimo jiné možnost přijetí návrhu bez vyrozumění navrhovatele (§ 275 odst. 4), veřejný návrh (§ 276 a násl.) nebo obchodní veřejnou soutěž (§ 281). Zvláštní právní úpravu je možné nalézt i v zákoně č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (§ 6), dokonce i v občanském zákoníku (§ 852a ObčZ), zvláštnosti upravují i některé podzákonné předpisy, jako např. přepravní řády, typicky vyhláška č. 175/2000 Sb., o pře-

pravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu. Zvláštních úprav lze ale nalézt mnohem více, některé budou ještě zmíněny. Samostatnou úpravu uzavírání smlouvy obsahuje také Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží („CISG“).2 Právní úprava v občanském zákoníku je vnímána z velké části jako kogentní.3 Je to úprava založená striktně na sekvenci dvou jednostranných právních úkonů v podobě návrhu a přijetí. Část doktríny a soudní judikatura odmítají možnost veřejných návrhů v občanském právu.4 Přijetí návrhu se musí s návrhem obsahově shodovat, jinak nelze hovořit o uzavření smlouvy.5 Všeobecné smluvní podmínky, ale ani možnost přijetí návrhu bez vyrozumění navrhovatele nejsou upraveny vůbec. V praxi tento rigidní postup vyvolává problémy. Typickým příkladem jsou smlouvy o převodech nemovitostí, kde se s ohledem na požadavky přijetí a formy této smlouvy spojuje vznik smlouvy až s doručením podepsané smlouvy zpět navrhovateli.6 Nestačí tedy podpis smlouvy příjemcem a podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí, nestačí ani informování navrhovatele o uzavření smlouvy jiným způsobem. Jiným příklad jsou internetové obchody, kde

* Autor působí na katedře občanského a pracovního práva Právnické fakulty UP v Olomouci. Příspěvek vznikl v rámci grantu Grantové agentury ČR č. GAP408/ /10/0461 na téma Vliv návrhu nového občanského zákoníku na použitelnost dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Zazněl v omezené podobě na konferenci 17. Slovenské dni práva konané v Bratislavě ve dnech 6.–7. 10. 2011. 1) Sněmovní tisk č. 362 (VI. volební období), http://www.psp.cz [cit. 15. 2. 2011]. 2) Sdělení č. 160/1991 Sb. 3) Srov. rozsudek NS ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2994/99 (C 355), samozřejmě kogentnost pro některá ustanovení upravující proces uzavírání smlouvy stanoví i § 263 ObchZ. 4) Zuklínová, M. Kupní smlouva v některých zvláštních případech. Socialistická zákonnost, 1983, č. 3, s. 160; Zuklínová, M. in Holub, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. 2. vydání. Praha : Linde, 2003, s. 181; Švestka, J. in Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 293 a násl.; Zuklínová, M. Smlouva. Praha : Academia, 1984, s. 116; Zuklínová, M. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha : Linde, 2008, s. 279; s určitou výhradou Švestka, J. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 401; rozsudek NS ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2994/99 (C 355). 5) Srov. § 44 odst. 2 ObčZ. 6) Rc 17/2001; nález ÚS ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 722/04, rozsudky NS ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3520/2008; ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2722/2009.

25


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 26

PR 1/2012

nad novým občz

řada zákazníků zůstává v nejistotě, zda vůbec, za jakou cenu a co vlastně si koupili, když teprve jejich projev může být posouzen jako návrh smlouvy.7 III. Navrhovaná právní úprava Navrhovaná právní úprava uzavírání smlouvy vychází z právní úpravy současné. Omezenou úpravu v občanském zákoníku však obohacuje o explicitně upravené možnosti převzaté ze současné úpravy v obchodním zákoníku. Zároveň se snaží postihnout i některé moderní trendy v oblasti kontraktace, jak se objevují v některých zahraničních úpravách či v různých pokusech o kodifikaci evropského smluvního práva, např. Principech evropského smluvního práva („PECL“), Evropském zákoníku o smlouvách („CEC“), Návrhu společného referenčního rámce („DCFR“).8 1. Pojem smlouva Již v úvodu příspěvku byl naznačen význam pojmu smlouva pro úpravu kontraktace. Zatímco původní představa byla založena na tom, že pojem smlouvy nebude definován,9 definice smlouvy se nakonec v návrhu občanského zákoníku přece jenom objevuje. Podle § 1714 návrhu smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Dlouhodobě se rozlišuje mezi smlouvami, které zakládají závazek, a ostatními smlouvami.10 Ty druhé se často označují jako dohody. Zmiňují se dohoda o ručení, dohoda o privativní novaci.11 Návrh se snaží důsledně respektovat toto rozlišení, na některých místech může však toto rozlišení vyvolávat pochybnost.12 Použití pojmu smlouva nebo dohoda je spíše otázkou jazykové konvence. Podstata smlouvy a dohody je stejná. Jde o konsenzus smluvních stran. Z hlediska vzniku obecně nezáleží na tom,13 zda vedou ke vzniku závazku nebo jiným právním následkům.14 Pravidla pro smlouvy se proto použijí i na dohody. To tím spíše, že § 1714 odst. 2 návrhu připouští přiměřené použití ustanovení o smlouvách i na projevy vůle jedné strany vůči jiným, např. veřejný příslib, slib odškodnění či dokonce i odstoupení od smlouvy apod. V návrhu se neobjevuje explicitně formulované ustanovení, které by prohlašovalo za závazný slib nebo závazek, který má být závazný bez ohledu na akceptaci.15 Diskuse o tom, zda závazek vzniká ze smlouvy nebo ze slibu, je přitom velice stará a má svůj původ již v římském právu. Zatímco dlouhou dobu byl zastáván názor, že až na výjimky slib vyžaduje akceptaci jako podmínku závaznosti, nyní se prosazuje myšlenka, že slib samotný může být právně závazný i bez akceptace.16 Jednou ze zásad nového občanského zákoníku je závaznost slibu [§ 3 odst. 2 písm. b) návrhu]. Každému je také uložena povinnost poctivého jednání (§ 6 návrhu). Návrh zná úpravu veřejného příslibu (§ 2854 a násl.), rozvíjí koncepci předsmluvní odpovědnosti (§ 1791), zdůrazňuje význam prohlášení v souvislosti s odpovědností za vady (§ 1895), připouští vznik záruky záručním prohlášením (§ 1898 odst. 2), počítá s omezenou závazností slibů bezúplatného plnění (§ 2032). Navíc počítá v některých případech s presumpcí souhlasu (prominutí dluhu podle § 1971 návrhu). Nelze tedy říci, že by se subjekt nemohl zavázat jednostranným právním úkonem bez nutnosti akceptace.

M. Hulmák / Uzavírání smluv

Jestliže tak může učinit veřejně (veřejný příslib), tím spíše to může učinit i vůči určitým subjektům. Vzhledem k nemožnosti zavázat druhou stranu bez jejího souhlasu, přichází v úvahu tato možnost v případě slibů bezúplatného plnění. I ty lze ale vázat na splnění podmínky. Pořád zde přitom zůstává základní předpoklad závaznosti slibu, tj. úmysl být právně vázán.17 Právní úprava může vynutitelnost takových slibů omezit na povinnost nahradit škodu způsobenou jednáním v důvěře ve splnění slibu (§ 2032 návrhu). To však neplatí absolutně. Výjimkou jsou např. již zmíněný veřejný příslib či poskytnutí záruky, ale i vlastní směnka. Slib samozřejmě může postrádat závaznost z důvodu neplatnosti, např. pro rozpor s dobrými mravy.18

7) Srov. rozsudek NS ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007. 8) Nepřímo tak i v nejnovějších pokusech o vytvoření evropského smluvního práva – viz Green paper from the Commission on policy options for progress towards a European Contract Law for consumers and businesses [COM(2010)348 final]. Následně byla 3. 5. 2011 publikována studie proveditelnosti (Feasibility study), včetně 189 článků evropského smluvního práva, vytvořená skupinou expertů. Práce vyústily v předložení návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje [KOM(2011) 635 v konečném znění] ze dne 12. 10. 2011. 9) Eliáš, K., Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha : Linde, 2001, s. 211. 10) Pothier, M. (překlad Ewans, D. W.) A Treatise on the Law of Obligations, or Contracts. Vol. I. New Persey : The Lawbook Exchange, 2000, s. 3 (původně: Londýn : Joseph Butterworth, 1806). 11) Např. Dvořák, J. in Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. sv. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer, 2009, s. 29; Švestka, J. in Knapp, V., Knappová, M. a kol. Občanské právo hmotné. 2. sv. 2. vydání. Praha : Codex, 1998, s. 45. 12) Např. smlouva o postoupení pohledávky, smlouva o zajišťovacím převodu. Důvodem je zde podobnost se smlouvami o převodu vlastnického práva a vznik závazku pro třetí osobu. Na jiných místech zákona se umožňuje něco dohodnout ve smyslu ujednat (§ 1747, 1755, 2218 návrhu), odkazuje se na dohodnutý obsah (§ 2148, 2138 návrhu) či dokonce na dohodu (§ 22 odst. 2, § 140 odst. 2 návrhu), aniž by se řešilo, zda jde o dohodu či smlouvu. Smlouva může obsahovat dohodu (§ 290 odst. 3, § 376 návrhu). V úpravě rodinného práva se používá smluvený režim (a tedy i smlouva) pro ujednání odchylných pravidel od zákonného režimu společného jmění manželů (§ 701 a násl. návrhu), i v zákonném režimu se ale počítá s dohodou manželů (§ 706 návrhu). 13) Tím není vyloučeno, aby právní řád nestanovil pro dohody zvláštní režim, např. § 1971 návrhu – prominutí dluhu. 14) Např. definice smlouvy v čl. II-1:101 DCFR nebo čl. 2 písm. a) návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje počítají i s jiným účinky než vznikem závazku, oproti tomu čl. 6:213 nizozemského občanského zákoníku nebo čl. 1101 Code Civil mají omezenější pojetí smlouvy (k rozdílům mezi la convention a le contrat v souvislosti s francouzskou reformou obligačního práva viz Whittaker, S., Cartwright, J. in Whittaker, S., Vogenauer, S., Cartwright, J. Reforming the French Law of Obligations Comparative Reflections on the Avant-projet de réforme du droit des obligations et de la prescription (‚the Avant-projet Catala‘). Oxford and Portland : Hart Publishing, 2009, s. 435. 15) Srov. čl. 2:107 PECL, čl. II-1:103 odst. 2 DCFR. Je zde nutné odlišit případy, kdy slib vyžaduje akceptaci, ale bez nutnosti oznámení navrhovateli (např. § 151 BGB nebo § 275 odst. 4 ObchZ). 16) K historii diskuse na téma smlouva nebo slib blíže in Zimmermann, R. The Law of Obligation. Roman Foundation of the Civilian Tradition. Oxford : Oxford University Press, 1996, s. 572; Hulmák, M. Uzavírání smluv v civilním právu. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 28 a násl. 17) Srov. rozbor jednotlivých případů závaznosti slibů, např. pozvání na večeři in Gordley, J. Enforceability of Promises in European Contract Law. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 171. Pothier zmiňuje slib peněz na cestu o prázdninách, který dává otec synovi, in Pothier, M., op. cit. sub 10, s. 4. 18) Zajímavou z tohoto pohledu je prvorepubliková judikatura z oblasti rodinného práva (je nutné zohlednit i § 879 a 1295 ABGB) – např. slib muže vdané ženě, že ji pro případ rozvodu (rozluky) jejího manželství pojme za manželku, byl nicotným. V zásadě nezakládal ani právo na náhradu škody. [NS ČSR sp. zn. R II 102/24 (Vážný 3853), NS ČSR sp. zn. Rv II 421/26 (Vážný 6537)]. I mravy se však mění.

26


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 27

M. Hulmák / Uzavírání smluv

nad novým občz

PR 1/2012

2. Umístění

4. Model „návrh a přijetí“

Při pohledu na stávající úpravu procesu uzavírání smluv je zjevný rozdíl mezi úpravou v občanském zákoníku a v obchodním zákoníku. Zatímco v občanském zákoníku se nachází úprava smluv včetně jejich uzavření v obecné části, v hlavě o právních úkonech, obchodní zákoník už s ohledem na svou působnost zahrnul některá ustanovení o uzavírání smluv do obecné úpravy obchodních závazkových vztahů. Jistě si lze představit úpravu smluv včetně jejich vzniku v rámci úpravy právního jednání (právních úkonů) obecně. Příkladem budiž úprava v BGB. Návrh řadí úpravu smluv a kontraktace na úvod části čtvrté o relativních majetkových právech. Konkrétně uzavírání smluv je obecně upraveno v § 1721 až 1735, v § 1759 a násl. jsou upraveny zvláštní způsoby uzavření smlouvy. Vyzdvihuje se tak význam smlouvy jako základního a nejčastějšího důvodu vzniku závazků. Obdobné zařazení lze nalézt v Nizozemsku, Švýcarsku či v Rakousku. V této souvislosti je třeba řešit dvě základní otázky. První z nich je vazba úpravy smluv na obecnou úpravu právního jednání v obecné části. Tento problém se řeší omezením úpravy smluv pouze na jejich zvláštnosti, typicky kontraktaci, neřeší se např. vady právního jednání.19 Druhým problémem je použitelnost úpravy smluv na smlouvy mimo oblast závazkového práva, typicky smlouvy dědické, rodinněprávní či věcněprávní.Tento problém se řeší po vzoru čl. 7 ZGB pomocí § 11 návrhu. Podle tohoto ustanovení se obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté návrhu použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností.

Úprava uzavírání smluv, jak je obsažena v § 43a a násl. ObčZ, byla vložena do občanského zákoníku pod zjevnou inspirací úpravy ve Vídeňské úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.22 Právní úprava uzavírání smlouvy má proto obecně akceptovanou podobu. Na jejích základních principech není třeba nic měnit.23 Pro návrh smlouvy se používá legislativní zkratka nabídka. Její obligatorní náležitosti odpovídají současné právní úpravě v § 43a odst. 1 ObčZ. Nabídka musí mít podstatné náležitosti smlouvy, aby mohla být uzavřena jednoduchým přijetím a nepodmíněným přijetím, a musí z ní vyplývat vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata (§ 1721 a 1722 návrhu). K otázce adresnosti viz dále. Skutečnost, že se nejedná o nabídku, ještě neznamená, že nemůže mít žádné právní následky. Může se jednat o veřejný příslib, jinak půjde o pouhou výzvu k podávání návrhu. Koncepce odvolatelnosti návrhu zůstala zachována, návrh bude v zásadě odvolatelný. Rovněž zůstal zachován rozdíl mezi odvoláním návrhu a jeho zrušením. Nic se také nemění na lhůtách pro přijetí. Návrh občanského zákoníku však správně spojuje povinnost okamžité odpovědi nejenom s ústním návrhem (§ 43b ObčZ), ale ve své podstatě obecně s jednáním za přítomnosti smluvních stran, např. když při tomto jednání je předán písemný návrh (§ 1724 návrhu). Samozřejmě pokud z okolností nebo obsahu neplyne něco jiného. I v novém občanském zákoníku vychází úprava uzavírání smluv z tradiční koncepce vzniku smlouvy přijetím vázaným dispozitivně na doručení navrhovateli (§ 1735 ve spojení s § 576 návrhu). Trochu nešťastné se z tohoto pohledu jevily původní formulace převzaté z evropského zákoníku o smlouvách, kde byl spojen vznik smlouvy teprve s vědomím navrhovatele o přijetí (§ 1529 ve spojení s § 476 návrhu z 10. 12. 2007). Přestože se tradičně v takovém případě zakotvují domněnky vědomosti navrhovatele o přijetí, jde stále o odlišnou koncepci.24 Problémy se mohou vyskytnout zejména při prokazování vzniku smlouvy. Následně však byl text dán do souladu a nyní úprava kontraktace již žádnou zvláštní úpravu neobsahuje. V připravovaném občanském zákoníku se počítá také s možností faktického přijetí po vzoru § 275 odst. 4 ObchZ (§ 1734 návrhu). S přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, může osoba, které je nabídka určena, vyjádřit souhlas s nabídkou tak, že se podle ní zachová, zejména poskytnutím nebo přijetím plnění. Tehdy je přijetí nabídky účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas.Totéž platí i v případě, kdy výslovné přijetí nabídky

3. Právní povaha regulace Právní úprava relativních majetkových práv je dispozitivní. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah (§ 1715 návrhu). Základní limity vyplývají z § 1 odst. 2 a z § 572 návrhu. Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Neplatné je tak mimo jiné i právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. To platí i pro uzavírání smluv. Návrh výslovně ponechává smluvním stranám možnost upravit si podle vlastních představ proces vzniku smluv mezi nimi. Úpravu kontraktačního procesu lze přiměřeně použít i na jiné formy uzavření smlouvy než formou návrhu a jeho přijetí (§ 1759 návrhu). I v rámci úpravy smluv a jejich uzavírání lze uvažovat o kogentnosti některých pravidel. Bylo by zřejmě v rozporu se samotným pojetím smlouvy, kdyby bylo ujednáno, že ji netvoří konsenzus, ale pouze vůle jedné strany, např. obecné připuštění jednostranných změn, které nebyly dohodnuty.20 Podobně podrobná pravidla pro případ změny obchodních podmínek bez možnosti nepřijetí.21 Explicitně je stanovena kogentnost úpravy ochrany před překvapivými ujednáními v obchodních podmínkách (§ 1742 návrhu).

19) Eliáš, K., Zuklínová, M., op. cit. sub 9, s. 211. 20) Srov. § 1715 návrhu. 21) Srov. dále nově navržený § 1741a návrhu. 22) Ustanovení § 43a a násl. ObčZ byla vložena do občanského zákoníku teprve zákonem č. 509/1991 Sb., v jeho důvodové zprávě [Sněmovní tisk (FS ČSFR 1990–1992) č. 685, část č. 8] se k těmto ustanovením uvádí: „Obecné řešení režimu uzavírání smluv odpovídá moderní tendenci, která je vyjádřena ve Vídeňské úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z roku 1980.“ 23) Podrobněji ke srovnání procesu uzavírání smluv podle Vídeňské úmluvy a podle občanského zákoníku in Hulmák, M. Kontraktační proces podle Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží ve srovnání s úpravou České republiky. Právník, 2005, č. 11, s. 1219–1236. 24) Srov. § 1326 a 1335 Codice Civile.

27


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 28

PR 1/2012

nad novým občz

není obvyklé. I tady je nutné přijetí. Presumpci přijetí však připravovaný občanský zákoník také zná, např. v § 1971 návrhu u prominutí dluhu. Obecné ustanovení o presumpci souhlasu u všech nabídek bezúplatného plnění se při přípravě neprosadilo. U darování se zvolilo jiné řešení (§ 2032 návrhu). 5. Totožnost návrhu a přijetí Podstatnou změnou proti stávající právní úpravě je opuštění absolutního požadavku shody návrhu a přijetí. Ustanovení § 44 odst. 2 ObčZ připouští pouze použití jiných slov pro vymezení obsahu smlouvy, nemění-li se obsah. Přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh.25 Zde v roce 1991 nebyl model Vídeňské úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží respektován (čl. 19). Často se zmiňují případy, kdy je doplněn v přijetí způsob placení nebo balení.26 V praxi obvykle strany vycházejí z toho, že smlouva je v těchto případech uzavřena, a plní podle ní. Tím je ve své podstatě konkludentně akceptován návrh příjemce. Není však důvod v tomto vůli stran nerespektovat a existenci smlouvy popírat. Návrh občanského zákoníku vychází ze stávající úpravy. Přijetí návrhu s výhradami či doplněním je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh. Nově však návrh občanského zákoníku připouští vznik smlouvy, jestliže se jedná o nepodstatné změny, a to ve znění přijetí. Podle § 1730 odst. 3 návrhu odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost. Podobnou úpravu lze nalézt v čl. 6:225(2) nizozemského občanského zákoníku, čl. 2:208 PECL, čl. 2.11 UNIDROIT Principů. DCFR v čl. II-4:208 zmiňuje nejen možnost navrhovatele účinky přijetí s nepodstatnými změnami vyloučit předem či následně odmítnout, ale i možnost příjemce požadovat pro tyto změny akceptaci. To navrhovaná úprava nevylučuje. Při zkoumání, které změny jsou významné a které méně, lze podpůrně vyjít z čl. 19 CISG, kde jsou jako podstatné změny zmíněny dodatky nebo odchylky, které se týkají zejména kupní ceny, placení, jakosti a množství zboží, místa a doby dodání, rozsahu odpovědnosti jedné strany vůči druhé straně nebo řešení sporů. Jako nepodstatná změna bylo posouzeno např. rozšíření ceno-vé doložky i na případy poklesu cen a nejenom vzestupu, jak bylo navrženo.27 Naopak za podstatnou změnu, a tedy protinávrh bylo shledáno zkrácení lhůty splatnosti ze čtyř na dva a půl měsíce,28 či rozhodčí doložka.29 6. Veřejný návrh V současné právní úpravě občanského zákoníku chybí výslovná úprava veřejných návrhů. V tomto lze ocenit doplnění občanského zákoníku o jejich úpravu. Není důvod bránit subjektům zavázat se prostřednictvím veřejného návrhu. Základem pro zkoumání jednotlivých neadresovaných sdělení budou § 1723 a 1769 návrhu. Z nich vy-

M. Hulmák / Uzavírání smluv

plývá, že projev, který směřuje vůči neurčitému okruhu osob nebo který má povahu reklamy, může mít povahu veřejného návrhu, pouze pokud to z něho jasně vyplývá. V případě pochybností tedy půjde pouze o výzvu k podání návrhu. To bude platit i po přijetí návrhu občanského zákoníku např. pro inzeráty,30 ale také různé ceníky, katalogy nebo seznamy náhradních pozemků vydané Pozemkovým fondem ČR.31 Určitou výjimku představuje vystavení zboží s návrhem ceny, kde je zakotvena domněnka veřejného návrhu.Tato domněnka byla při projednání po vzoru PECL (2:201 odst. 3) a DCFR (II.–4:201 odst. 3) zobecněna. Má se proto za to, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu učiněný při podnikatelské činnosti veřejnou reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit (§ 1722 odst. 2 návrhu). V zahraničí se lze střetnout s různými řešeními. Vystavení zboží s uvedením ceny chápou jako návrh např. ve Švýcarsku (čl. 7 odst. 3 OR), Itálii (čl. 1336 Codice Civile), Polsku (čl. 543 polského občanského zákoníku). Opačný názor je zastáván např. v common law, Německu či Rakousku.32 V návrhu bylo preferováno zvolené řešení zejména z důvodu větší ochrany subjektů jednajících v souladu s takovým sdělením.33 Nic to však nemění na tom, že se jedná pouze o vyvratitelnou právní domněnku. Vlastní dispozitivní úprava veřejné nabídky je obsažena v § 1769 návrhu. Svůj původ má v § 276 a násl. ObchZ. V původním návrhu byla zachována komplikovanost v podobě trojfázovosti uzavření smlouvy tímto způsobem, včetně výslovně zmíněné možnosti nahradit soudem potvrzení navrhovatele.34 Že trojfázový způsob vzniku smlouvy na základě veřejného návrhu není nut-

25) Lze zmínit např. rozhodnutí NS ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 176/99, v němž byl odmítnut vznik smlouvy v případě návrhu dlužníka na odložení splatnosti jedné splátky a přijetí, kterým byl upraven celý splátkový kalendář. Soud neřešil, zda změna ve splátkovém kalendáři nebyla implicitně obsažena již v návrhu, resp., zda nejde o změny ve prospěch navrhovatele. 26) Hulmák, M. Proces uzavření smlouvy. Právník, 2003, č. 7, s. 679–696. 27) Cour de Cassation, 4. 1.1995 – UNILEX D. 1995-1. 28) Oberlandesgericht München, 8. 2. 1995, 7 U 1720/94 – UNILEX D. 1995-3. 29) To platí, pokud rozhodčí doložka není v daném případě obchodní zvyklostí (čl. 9 odst. 2 CISG). In Kelso, J. C.The United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods: Contract Formation and the Battle of Form. Columbia Journal of Transnational Law (21:529 1983), s. 550. Rozhodčí doložka jako podstatná změna návrhu rovněž in Marlene Indus. Corp. v. Carnac Textiles, Inc., 45 N.Y. 2d 327, 380 N. E. 2d 239, 24 UCC Rep. 257 (1980) nebo Oberlandesgericht Frankfurt ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 26 Sch 28/05. 30) Srov. rozsudek NS ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1454/2000 (C 1279) – inzerát nabízející prodej určité věci není veřejným příslibem ani návrhem na uzavření smlouvy; zájemci, který se na jeho základě přihlásí, nárok na plnění vůči prodávajícímu nevzniká. 31) Rozsudek NS ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1478/2000; nález ÚS ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05. 32) Srov. Hulmák, M. Uzavírání smluv v civilním právu. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 78 a násl. 33) Srov. rozsudek NS ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007 – formulář vystavený na webových stánkách nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 ObčZ, pokud není určen konkrétní osobě, a nesplňuje ani požadavek písemnosti právního úkonu učiněného elektronickými prostředky, není-li opatřen elektronickým podpisem podle zvláštního předpisu. 34) Srov. § 1521 a 1522 návrhu – duben 2005.

28


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 29

M. Hulmák / Uzavírání smluv

nad novým občz

ný, potvrzuje úprava nabídek převzetí v § 25 a 26 zákona č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí. Trojfázovost vzniku smlouvy, kde vznik smlouvy je spojen až s potvrzením navrhovatele, byla v novém znění návrhu již odstraněna. Smlouva je zásadně uzavřena s tím, kdo nejdříve přijme. Navrhovatel je však povinen oznámit uzavření smlouvy bez zbytečného odkladu. Nedodržení lhůty k oznámení má několik následků. Může vést k tomu, že smlouva nevznikne, to v případě, že příjemce odmítne uzavření smlouvy (§ 1772 odst. 2 návrhu). Pokud smlouva měla být uzavřena s těmi, kdo přijmou v určité lhůtě, nebo s určitým počtem osob, vede pozdní oznámení k tomu, že smlouva je uzavřena také se všemi, kdo přijali a nebylo jim oznámeno (§ 1773 odst. 2 návrhu). 7. Obchodní podmínky Návrh obsahuje obecnou úpravu všeobecných smluvních podmínek, v terminologii kodexu obchodních podmínek. Část obsahu smlouvy lze proto určit odkazem na obchodní podmínky. Ty musí být buď připojené k nabídce, nebo musí být známé oběma stranám. Mezi podnikateli lze využít i obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi, jejichž znalost se předpokládá, a nemusí být proto připojeny (§ 1741 návrhu). Ustanovení § 1741 návrhu vychází tedy z § 273 ObchZ. Obsahuje však některé novinky. Po vzoru čl. 2. 20 UNIDROIT návrhu, ale např. i čl. 1341 Codice Civile nebo § 305c BGB je doplněna ochrana před překvapivými ujednáními (§ 1742 návrhu). Stejně jako v čl. II.-4:209 DCFR se řeší konflikt obchodních podmínek přijetím koncepce „knock out rule“.35 (Podobně již čl. 2. 1. 22 UNIDROIT nebo čl. 2:209 PECL, ale i čl. 385 polského občanského zákoníku.) Odkážou-li tedy strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu. To platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle, smlouva uzavřena není. Podstatné přitom je, že aplikaci tohoto pravidla nelze vyloučit v obchodních podmínkách. Z diskuse ohledně obchodních podmínek lze zmínit ještě dvě otázky. V první řadě zde byla snaha omezit aplikovatelnost pravidla o připojení obchodních podmínek vypracovaných odbornými nebo zájmovými organizacemi výslovným požadavkem předpokládané znalosti.36 Tato snaha se však neprosadila s odkazem, že pravidlo se aplikuje na uzavírání smluv mezi profesionály. Druhou otázkou je úprava změny obchodních podmínek. Obecná úprava této otázky byla v rámci přípravy dlouhodobě odmítána s odkazem, že změna obchodních podmínek je změna smlouvy a platí pro ni stejná pravidla, včetně pravidel kontraktace. Zvýšená potřeba mírnějších požadavků na změnu obchodních podmínek je přitom řešena již v sektorových právních předpisech a zvláštních úpravách.37 Různé zájmové organizace argumentovaly především potřebou jednotných pravidel pro své vztahy bez ohledu na dobu jejich vzniku. Potřeba řešení této otázky je ale zmiňována i v odborné literatuře.38 Nejčastěji se

PR 1/2012

s odkazem na směrnici o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách dovozuje,39 že jednostranná změna obchodních podmínek je možná, má-li druhá strana možnost smluvní vztah ukončit.40 To však ještě neznamená, že by toto pravidlo mělo být přijato jako obecné, resp. že takové ujednání nemůže být neplatné z jiných důvodů než nepřiměřenosti. Základní námitkou je možnost jedné strany donutit druhou stranu k ukončení závazku tím, že se jí změní podmínky; ve svém důsledku se tak i zbavit závazku, který se stal nevýhodným. Volání zájmových organizací nakonec bylo vyslyšeno, ale s řadou omezení, která nebezpečné dopady alespoň minimalizují. V rámci legislativního procesu se navrhuje doplnit text: „Uzavírá-li strana v běžném obchodním styku s větším počtem osob smlouvy zavazující dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu s odkazem na obchodní podmínky a vyplývá-li z povahy závazku již při jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich pozdější změny, lze si ujednat, že strana může obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu změnit. Ujednání je platné, pokud bylo předem alespoň ujednáno, jak se změna druhé straně oznámí, a pokud se této straně založí právo změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele; nepřihlíží se však k ujednání, které s takovou výpovědí spojuje zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu. Nebyl-li ujednán rozsah změn obchodních podmínek, nepřihlíží se ke změnám vyvolaným takovou změnou okolností, kterou již při uzavření smlouvy strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat, ani ke změnám vyvolaným změnou jejích osobních a majetkových poměrů.“ Možnost smluvních stran upravit si změnu obchodních podmínek s tím, že druhá strana má možnost pouze přijmout změnu nebo ukončit závazek, tak byla ve své podstatě velice omezena. Jinak by se při regulaci této možnosti uplatnila pouze pravidla ochrany slabší strany. Je proto vůbec otázkou, zda taková regulace byla v zájmu těchto zájmových organizací. Otevírá se tím i prostor dalším otázkám. V praxi je běžná též situace, kdy druhá smluvní strana má sice možnost přijmout či odmítnout změnu smluvních podmínek, pro případ odmítnutí si však vyhrazuje první smluvní strana právo ukončit závazek. Vzhledem k tomu, že jde fakticky o situaci podobnou té předchozí, je nutné výše uvedená omezení aplikovat i v tomto případě.

35) K různým teoriím a jejich mezím podrobněji Csach, K. Štandardné zmluvy. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009, s. 94 a násl. 36) Viz výklad § 273 ObchZ in Csach, K., op. cit. sub 35, s. 71 a násl. 37) Např. § 94 zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku (i když zde jde o změnu rámcové smlouvy), § 11a zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, § 63 odst. 6 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. 38) Pelikán, T. Unilateral change of contractual terms. In Schulte-Nölke, H., Tichý, L. (eds.) Perspectives for European Consumer Law. Towards a Directive on Consumer Rights and Beyond. Munich : Sellier, 2010, s. 77 a násl. 39) Příloha bod 1 písm. i) a l) směrnice 93/13/EHS. 40) Srov. § 1803 písm. g) a i) návrhu a § 56 odst. 3 písm. h) a i) ObčZ.

29


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 30

PR 1/2012

judikatura

8. Vliv smrti na trvání návrhu a přijetí Současná právní úprava neřeší, jaký dopad má smrt navrhovatele či příjemce na již učiněný návrh, resp. přijetí. Podobně neřeší ani dopady ztráty způsobilosti k právním úkonům. Názory na tuto problematiku se dlouhodobě vyvíjely, v poslední době jsou však ustálené.41 Návrh občanského zákoníku po vzoru některých úprav, např. § 862 ABGB, § 130 BGB, obsahuje úpravu této problematiky. Podle § 1729 návrhu zemře-li některá ze stran nebo pozbude-li svéprávnosti uzavřít smlouvu, nabídka zanikne, pokud je to zřejmé z nabídky samé nebo z povahy a účelu navrhované smlouvy. 9. Dražba Již dlouhou dobu probíhají diskuse o povaze dražby. Tato diskuse byla vyvolána zejména praktickými problémy při realizaci zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, a nyní zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.42 Právě s odkazem na úpravu v zákoně o veřejných dražbách, který dražbu chápe jako přechod vlastnického práva na základě jiné právní skutečnosti (příklepu), se hledá rozdíl mezi dražbou a aukcí (uměleckých děl, na internetu apod.). Navržená úprava stojí na tradičním pojetí dražby jako zvláštního způsobu uzavření smlouvy.43 Navrhovatelem je příhozce. Jde tedy o dražbu s výhradou,44 kdy osoba, která dražbu vyvolala, činí pouze výzvu k podání návrhu a má možnost nabídku nepřijmout. Jak však již bylo uvedeno, úprava je dispozitivní. Lze si představit i jiná řešení. Vzorem této úpravy je § 156 BGB.45 Úpravu dražby jako způsobu uzavření smlouvy lze ale nalézt

NS ČR / Rozhodnutí dle § 107a OSŘ

např. i v čl. 70 polského občanského zákoníku, ze stejné koncepce vychází i definice veřejné dražby v návrhu nařízení o evropské úpravě prodeje [čl. 2 písm. u)]. Na povaze dražby ve zvláštních předpisech, např. procesních při exekuci či v zákoně o veřejných dražbách, se bez dalšího nic nemění. IV. Závěr Navrhovaná úprava by měla posílit význam vůle stran při vzniku smluvních závazků. Smluvním stranám se dostane při uzavírání smluv stejně komfortního prostředí, s jakým mají možnost se setkat v zahraničí. Obecně platí, že chce-li strana být vázána, není důvod jí v tom bránit. Samozřejmě ustanovení o uzavírání smluv nelze vnímat izolovaně. S posílením smluvní volnosti jsou zákonitě spojena ustanovení chránící před nepoctivým jednáním. Nejde jenom o ochranu před překvapivými ujednáními v obchodních podmínkách, jak bylo zmíněno výše. Je to např. i výslovná úprava předsmluvní odpovědnosti (§ 1719 a násl. návrhu) nebo ochrana slabší strany při uzavírání smluv adhezním způsobem (§ 1787 a násl. návrhu). ■ 41) Švestka, J. K některým otázkám vzniku smluv. Socialistická zákonnost, 1966, č. 2, s. 72; Hulmák, M., op. cit. sub 32, s. 93 a 120. 42) Srov. Hulmák, M., op. cit. sub 32, s. 148; Jirka, V. Ke sporům kolem povahy veřejné dražby a k jejich řešení v aktuální judikatuře. Právní rozhledy, 2009, č. 4, s. 142. 43) Mayr, R. Soustava občanského práva. Právo obligační. Brno : Barvič & Novotný, 1928, s. 56. 44) Srov. Schlesinger, R. B. (ed.) Formation of contracts: a study of the common core of legal systems. London : Oceana Publications, 1968, s. 82. 45) Srovnání úprav je např. in von Bar, Ch., Clive, E. (eds.) Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. Draft Common Frame of Reference (DCFR). Munich : Sellier, 2009, s. 299.

judikatura Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010

soudy čr Nejvyšší soud České republiky: Návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a OSŘ podaný žalobcem s úmyslem vyhnout se povinnosti nést náklady řízení § 107a, § 2 OSŘ Soud může ve výjimečných případech prostřednictvím § 2 OSŘ zamítnout návrh žalobce dle § 107a OSŘ (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno). Takový postup je namístě např. tehdy, jestliže podle skutečností, jež vyšly v řízení najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a OSŘ je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovémuto kroku nepostačuje.

K věci: Rozsudkem ze dne 13. 3. 2009 uložil soud prvního stupně prvnímu a třetímu žalovanému zaplatit žalobci částku 79 990,50 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich (bod I výroku). V rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení téže částky i po druhém, čtvrtém, pátém a šestém žalovaném, soud žalobu zamítl (bod II výroku). Dále soud uložil prvnímu a třetímu žalovanému nahradit žalobci vyčíslené náklady řízení (bod III výroku) a ve vztahu ke druhému, čtvrtému a šestému žalovanému naopak uložil povinnost k náhradě vyčíslených nákladů řízení žalobci (body IV až VI výroku). Ohledně pátého žalovaného soud určil, že ten právo na náhradu nákladů řízení nemá (bod VII výroku). A konečně soud uložil prvnímu a třetímu žalovanému zaplatit náklady řízení státu (bod VIII výroku). Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasná odvolání první až třetí žalovaný i žalobce. V průběhu odvolacího řízení pak odvolací soud k návrhu žalobce rozhodl usnesením ze dne 4. 5. 2010, že

30


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 31

NS ČR / Rozhodnutí dle § 107a OSŘ

judikatura

namísto dosavadního žalobce bude v řízení ve vztahu ke druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému pokračováno jako s novým žalobcem se společností Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o., („společnost A.“). Odvolací soud poukázal na smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 3. 5. 2010 („postupní smlouva“) a na to, že společnost A. se svým vstupem do řízení na místo původního žalobce souhlasila. Na tomto základě měl za splněné podmínky pro vydání usnesení dle § 107a OSŘ. Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání čtvrtý a šestý žalovaní. Z odůvodnění: Oba dovolatelé shodně namítali, že postoupení pohledávky je pouze simulovaným právním úkonem, jehož cílem je snaha (původního žalobce) zprostit se povinnosti hradit náklady prohraného soudního řízení. Postoupení je tak v rozporu s obecnou zásadou, že nedochází ke zhoršení dlužníkova postavení, nýbrž jen ke změně osoby věřitele. Dovolatelé uvedli, že situace je o to vážnější, že povinnost náhrady nákladů řízení vznikla žalobci v řadě dalších sporů jím vedených proti stejným osobám u téhož soudu prvního stupně a odvolacího soudu a k postupování pohledávek tímto mechanismem na totožný subjekt dochází ve všech těchto případech. Dovolatelé poukázali na to, že ačkoli někteří žalovaní namítali uvedené skutečnosti již u jednání konaného 4. 5. 2010, odvolací soud nepřihlédl k neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a nesprávně rozhodl napadeným usnesením. Podle § 107a OSŘ, má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odst. 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3). Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a OSŘ není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí (srov. např. usnesení NS ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, Rc 37/2004, na něž v daných souvislostech přiléhavě odkazuje i napadené usnesení). V R 37/2004 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a odst. 1 OSŘ), je i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu § 524 a násl. ObčZ. Při zkoumání předpokladů pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví ve smyslu § 107a OSŘ proto také není namístě zkoumat platnost postupní smlouvy. Ostatně, k omezeným možnostem dlužníka napadat platnost smlouvy o postoupení pohledávky i v rovině hmotněprávních vztahů srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 9. 12. 2009,

PR 1/2012

sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, Rc 61/2010. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v dotčeném ohledu správné. Nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a OSŘ (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím § 2 OSŘ (podle kterého v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob). Takový postup by byl namístě např. tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a OSŘ je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). To platí tím více, že právní řád poskytuje subjektu poškozenému takovým postupem v případě, že nekalý účel postoupení vyjde najevo (byť dodatečně), možnost žádat (a s vysokou mírou pravděpodobnosti i získat) náhradu újmy, jež mu takovým jednáním vznikla, po těch, kdož ji způsobili (srov. k tomu, třeba i ve vazbě na § 525 odst. 2 ObčZ, např. § 42 ObčZ). S přihlédnutím ke stavu dané věci lze na základě výše řečeného uzavřít, že odvolací soud nepochybil, jestliže návrhu dle § 107a OSŘ vyhověl. Poznámka: Nejeden žalobce, který v průběhu soudního řízení dospěje k závěru, že stojí uprostřed prohrané bitvy, se pokouší vyhnout blížící se povinnosti nést náklady soudního řízení žalované strany tím, že svou (domnělou) pohledávku převede na spřátelený (nesolventní) subjekt a následně podá návrh dle § 107a OSŘ. I v případech, kdy žalobcův (jistě ne zcela korektní) motiv je více než zřejmý, české soudy jakékoli námitky žalovaného v podstatě bez dalšího odbývají s odkazem na v komentovaném usnesení zmíněné rozhodnutí Rc 37/2004 (popř. na usnesení NS ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, Rc 31/2004; srov. v této souvislosti např. usnesení NS ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 767/2009). I když tak komentované usnesení Nejvyššího soudu formálně vychází z dosavadní judikatury, de facto se od ní odklání a metaforicky ho můžeme označit za první vlaštovku nebo snad dokonce posla budoucích férovějších soudních procesů. Je však třeba nezapomínat, že první vlaštovka jaro obvykle nepřináší a ani usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 tuto dlouholetou zkušenost bohužel nevyvrací. Rozhodnutí lze dle mého názoru vytknout zejména to, že na aplikaci § 2 OSŘ stanoví příliš vysoké požadavky a užití tohoto ustanovení vedoucí k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a OSŘ neadekvátně podmiňuje tím, že lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a OSŘ je zneužití procesní

31


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 32

PR 1/2012

judikatura

úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Pokud se totiž žalobce se svým nepoctivým záměrem v průběhu soudního jednání veřejně nepochlubí, je v podstatě nereálné, aby žalovaný takovéto důkazní břemeno unesl a s jistotou prokázal žalobcův nepoctivý záměr. Lze v této souvislosti ostatně odkázat na usnesení NS ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, v němž Nejvyšší soud dovodil, že rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit (srov. usnesení ÚS ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/2003). Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou. Ač nejsem blíže seznámen s okolnostmi posuzované věci, zdá se, že pro nepoctivý záměr žalobce – společnosti ANIDOR, s. r. o. (postupitele) existoval dostatek indicií (nepřímých důkazů). Posuďte sami. Žalobce (postupitel) postoupil svou pohledávku pouze proti těm žalovaným, proti nimž byl nárok soudem zamítnut. Z veřejných registrů pak lze zjistit, že společnost, na kterou byla pohledávka postoupena (postupník), vznikla dva dny před postoupením pohledávky, a že majitelka a jednatelka této společnosti byla dříve majitelkou a jednatelkou žalobce (postupitele). Pokud pak nová společnost (postupník) dostala název Alibaba a sedem zbojníkov, svědčí to dle mého názoru nejen o nepoctivém záměru zúčastněných osob, ale rovněž o jejich poněkud zvráceném smyslu pro humor. Domnívám se, že za těchto okolností měl Nejvyšší soud dospět k závěru, že podmínky pro aplikaci § 2 OSŘ jsou naplněny, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Přílišnou úlevou nemůže být pro žalovaného ani přesvědčení Nejvyššího soudu, že pokud nekalý úmysl žalobce vyjde (dodatečně) najevo, bude mít možnost po žalobci žádat (a s vysokou mírou pravděpodobnosti i získat) náhradu újmy. V první řadě by to samozřejmě předpokládalo, že žalovaný se pustí do nového soudního sporu, jehož výsledek bude značně nejistý (resp. spíše bude velmi pravděpodobné, že žaloba bude zamítnuta) a v němž bude muset dokazovat, co se mu již jednou prokázat nepodařilo. Ani odkazy na § 525 odst. 2 a § 42 ObčZ nepovažuji za příliš případné. Ustanovení § 525 odst. 2 ObčZ pamatuje toliko na situace, kdy postoupení pohledávky odporuje dohodě s dlužníkem. V praxi však dohoda zakazující postoupení pohledávky nebude obvyklá a v mnoha případech prakticky vůbec nepřipadá v úvahu (srov. žalobu na vydání bezdůvodného obohacení nebo náhradu škody). Z usnesení Nejvyššího soudu pak ani neplyne, že by takováto dohoda byla v posuzované věci mezi žalobcem a žalovaným uzavřena. Pokud se jedná o § 42 ObčZ, není v první řadě jasné, zda se dle tohoto ustanovení vůbec může domáhat náhrady škody osoba, která není smluvní stranou

NS ČR / Náhrada za ztížení společenského uplatnění

smlouvy (o postoupení pohledávky). Domnívám se, že spíše nikoli (srov. § 268 ObchZ). I kdyby však § 42 ObčZ takovouto možnost poskytoval, důkazní situace žalovaného by byla velmi svízelná. Žalovaný by mimo jiné musel přesvědčit soudy o neplatnosti postupní smlouvy uzavřené mezi původním a novým žalobcem, přičemž jak uvádí s odkazem na rozsudek velkého senátu Rc 61/2010 sám Nejvyšší soud, možnosti dlužníka napadat platnost smlouvy o postoupení pohledávky jsou i v rovině hmotněprávních vztahů velmi omezené. Mgr. Ondřej Hruda, Brno

Nejvyšší soud České republiky: Rozsah náhrady za ztížení společenského uplatnění při ochrnutí dolní poloviny těla ve věku sedmnácti let § 444 odst. 1, 2 ObčZ § 7 odst. 3 BolZSUV Utrpěl-li poškozený ve věku sedmnácti let nevratné poškození páteře a omezení hybnosti v dolní polovině těla, v jehož důsledku je na počátku produktivního věku vyřazen z pracovního života, je omezen v kulturním a společenském zapojení, velmi výrazně omezen v partnerském životě a zcela ztratil možnost mít vlastní rodinu, nelze dospět k závěru, že by byl zcela vyloučen z běžného života a limitován natolik, aby to odpovídalo obvyklým důvodům pro zvýšení náhrady kolem desetinásobku základního bodového ohodnocení, jestliže se poškozenému zároveň nesnížil intelekt, gnostické ani komunikační schopnosti, a je tedy schopen se zapojovat do života, byť přes fyzický handicap a nutnost určité pomoci druhých osob. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009 K věci: Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 7 079 945 Kč. Vyšel ze zjištění, že dne 18. 4. 2003 byl žalobce jako spolujezdec účastníkem dopravní nehody zaviněné řidičem motocyklu L. K., který měl s žalovanou pojišťovnou uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla; motocyklista neměl příslušné řidičské oprávnění a před nehodou požil alkohol. Žalobce v důsledku dopravní nehody utrpěl ve věku 17 let velmi vážná zranění, v jejichž důsledku ochrnul v dolní polovině těla, je neplodný, trpí křečemi v dolní polovině těla, bolestmi zad, má problémy s vylučováním, přičemž prognóza budoucího stavu je bez naděje na zlepšení. Je výrazně omezen v běžném životě, upoután na invalidní vozík a odkázán na zázemí vytvořené blízkými osobami, je omezeno jeho společenské vyžití, nemůže vést sexuální život, ztratil partnerku a kamarády, věnuje se však studiu; má psychické potíže (zejména deprese) a trpí poúrazovou změnou osobnosti. Znaleckými posudky bylo ztížení společenského uplatnění ohodnoceno na 9 000 bodů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky

32


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 33

NS ČR / Náhrada za ztížení společenského uplatnění

judikatura

č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (BolZSUV), a to na devítinásobek. Zohlednil spoluzavinění žalobce jako spolujezdce ve výši 15 % a částku 1 193 910 Kč, kterou žalovaná žalobci již zaplatila, a přiznal mu náhradu za ztížení společenského uplatnění 7 068 090 Kč a 11 855 Kč na náhradě za znalecké posudky. K odvolání žalované odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 5 243 945 Kč a v částce 1 836 000 Kč žalobu zamítl. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně a doplněným dokazováním potvrdil, že žalobce není schopen zplodit potomky. Neshledal důvody pro odchýlení se od zjištěné míry spoluzavinění žalobce v rozsahu 15 %, neboť alkohol v krvi řidiče motocyklu neměl rozhodující nepříznivý vliv na jeho řidičské schopnosti, dospěl však k závěru, že bodové ohodnocení poškození zdraví žalobce je namístě zvýšit na sedminásobek ve smyslu § 7 odst. 3 BolZSUV. Odvolací soud vyšel obecně z principu proporcionality, poukázal na nález ÚS ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a rozsah následků spolu s výší náhrady poměřil též závěry plynoucími z rozhodnutí NS ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, a sp. zn. 25 Cdo 759/2005, kde dovolací soud řešil poškození zdraví u mladých lidí s různou mírou zdravotních následků. Po srovnání kvality života žalobce před dopravní nehodou se situací po ustálení zdravotního stavu odvolací soud uzavřel, že ačkoli závažná poškození zdraví žalobce výraznou měrou omezují ve všech oblastech jeho života, je schopen určitého zapojení do společenského, kulturního, sportovního či pracovního života, byť v omezenější míře. Přihlédl také k nízkému věku poškozeného s tím, že přiznaná částka je adekvátní utrpěnému poškození zdraví. Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změněn. Nesouhlasí především s mechanickým stanovením výše mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu § 7 odst. 3 BolZSUV tak, že přiznaný sedminásobek je matematicky vzato střední cestou mezi násobky přiznanými judikaturou dovolacího soudu s ohledem na míru závažných následků. Dovolatel je přesvědčen, že vážné následky, které v souvislosti s dopravní nehodou utrpěl, jsou bližší závěrům rozsudku sp. zn. 25 Cdo 759/2005 (v přiznaném desetinásobku základní výše ztížení společenského uplatnění, kde byl poškozený téměř vyřazen ze života a předpoklady jeho společenského uplatnění byly téměř ztraceny). Dovolatel je plně invalidní, odkázán na soustavnou péči druhých osob a jeho zdravotní stav se bude dříve či později zhoršovat, v důsledku čehož bude zcela vyřazen ze všech sfér života. Konstatování odvolacího soudu, že je dovolatel „schopen zapojení do života, byť v omezenější míře“, je proto zcela nepodložené, nezdůvodněné a nesprávné. Poukázal na judikaturu týkající se odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., dle níž těžkých poškození srovnatelných s případem dovolatele byly přisuzovány minimálně desetinásobky základní výše ztížení společenského uplatnění. Pokud tedy odvolací soud nepřiznal žalobci více jak sedminásobek základní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, jednal v rozporu s principem proporcionality.

PR 1/2012

Z odůvodnění: Podle § 3 odst. 1 BolZSUV se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 BolZSUV, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Podle § 7 odst. 1 BolZSUV se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle § 7 odst. 3 BolZSUV může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit. Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 BolZSUV. Zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 BolZSUV přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, R 50/2011). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek NS ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008). Výhrady dovolatele směřují zejména k tomu, že odvolacím soudem přiznané odškodnění ve výši sedminásobku je nepřiměřeně nízké s ohledem na těžké zdravotní následky žalobce po dopravní nehodě, jeho nízký věk a nepříznivou prognózu dalšího vývoje zdravotního stavu. Odvolací soud podle dovolatele nepřiměřeně vyhodnotil jeho zdravotní stav sice jako těžký, ale „pouze“ s omezenou schopností zapojení do běžného života; závažnost jeho zdravotních následků je podstatně vyšší, sedminásobné zvýšení odškodnění je s ohledem na okolnosti případu neadekvátní. Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 BolZSUV je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hod-

33


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 34

PR 1/2012

judikatura

nocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek NS ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, Soubor civilních rozhodnutí NS – „Soubor“ – C 4277). Dovolací soud nemá v posuzované věci důvod považovat s ohledem na skutkové okolnosti tohoto konkrétního případu přiznané zvýšení za nepřiměřené, neboť hodnocení následků odvolacím soudem odpovídá popsaným kritériím, včetně přiléhavého srovnání s jinými obdobnými již řešenými případy v judikatuře dovolacího soudu. Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (zhruba kolem desetinásobku či v rozsahu devítinásobku, jak se ho dovolatel domáhá) je pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, není schopen se sám obsloužit či dokonce upadne do stavu pouhého vegetativního přežívání apod. (srov. rozsudek NS ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, Soubor, C 3129). Dovolateli nelze přisvědčit, že se odvolací soud při úvaze o přiměřeném zadostiučinění omezil pouze na matematickou konstrukci, resp. „střední cestu“ mezi dvěma krajními případy. Podstatou celé úvahy odvolacího soudu bylo vymezení částky, která by odrazila míru závažnosti zdravotního poškození žalobce, jednorázově odčinila jeho doživotní omezení a kompenzovala imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (srov. rozsudek ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, Soubor, C 7854). Odvolací soud přihlédl k tomu, že k nevratnému poškození páteře, k omezení hybnosti v dolní polovině těla a souvisejícímu poškození svalové soustavy došlo ve věku 17 let a že tato závažná poškození budou žalobce provázet celý život bez naděje na zlepšení jeho zdravotního stavu. V důsledku zdravotních potíží je žalobce na počátku produktivního věku vyřazen z pracovního života, je omezen v kulturním a společenském zapojení, velmi výrazně omezen v partnerském životě a zcela ztratil možnost mít vlastní rodinu; vzhledem k tomu, že je odkázán na invalidní vozík, neobejde se bez vytvoření určitého zázemí ze strany osob blízkých. Odvolací soud však také zcela správně zohlednil, že se žalobci v důsledku nehody nesnížil intelekt, gnostické ani komunikační schopnosti, a je tedy schopen se zapojovat do života, a to i přes fyzický handicap a nutnost určité pomoci druhých osob. Nelze proto dospět k závěru, že by byl žalobce zcela vyloučen z běžného života a limitován natolik, aby to odpovídalo obvyklým důvodům pro zvýšení náhrady kolem desetinásobku. Hlediska, která odvolací soud vzal v úvahu, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují požadavky zákona a zásadu přiměřenosti. Nejde tedy o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou, pokud odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností případu považoval (vedle již vyplacené částky 1 193 910 Kč) za přiměřenou částku 5 243 945 Kč. Je třeba připomenout, že žalobce zčásti nese i důsledky svého spoluzavinění v rozsahu 15 %, takže odvolacím soudem stanovený sedminásobek základního bodového ohodnocení představuje v absolutní částce 7 560 000 Kč. Je zároveň zřejmé, že další zvýšení odškodnění by odpovídalo ještě těžším následkům (srov. žalobcem zmiňovaný případ řešený pod sp. zn. 25 Cdo 759/2005) či

NS ČR / Náhrada za zrušení věcného břemene

ztrátě výjimečných schopností uplatnit se v životě po stránce pracovní, sportovní, kulturní apod. (srov. rozsudek NS ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, R 46/2011). Poznámka: Rozhodnutí zapadá do judikatorní řady případů, kdy jsou odškodňovány velmi nepříznivé následky úrazů, které zcela zásadním způsobem mění dosavadní způsob života poškozeného. I když samotné základní bodové ohodnocení již zohledňuje stav, kdy je poškozený ochrnut v dolní části těla, je především mladistvý věk poškozeného výjimečnou okolností odůvodňující mimořádné zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 BolZSUV, neboť právě perspektiva dlouhodobého a prakticky celoživotního vyřazení z většiny možností společenského uplatnění představuje předpisem vyžadovaný prvek mimořádnosti. Na druhou stranu by podle ustálené judikatury měl být rozsah náhrady blížící se či překračující desetinásobek základní náhrady vyhrazen případům ještě nepříznivějším, než nastal v posuzované věci, totiž stavům úplného vyřazení ze všech sfér života; zde přece jen zůstaly poškozenému zachovány intelektové a komunikační schopnosti, které představují rovněž velmi významnou hodnotu hodnou zvážení a promítnutí do výše peněžité náhrady. JUDr. Petr Vojtek, Brno

Nejvyšší soud České republiky: Kdy oprávněnému z věcného břemene nepřísluší náhrada za jeho zrušení. Započtení proti pohledávce vzniklé rozhodnutím soudu § 151p odst. 3, § 580 ObčZ 1. Oprávněnému za zrušení věcného břemene v zásadě náleží náhrada. Je na povinném, aby tvrdil a prokázal, že poskytnutí náhrady není namístě, např. proto, že by její poskytnutí bylo v rozporu s dobrými mravy; o takový případ by mohlo jít tehdy, pokud by povinný zřídil věcné břemeno jen z pouhé ochoty, aniž by takto např. kompenzoval výhodu, kterou mu oprávněný poskytl v jiném právním vztahu. 2. Má-li vzniknout pohledávka až pravomocným rozhodnutím soudu, není v průběhu soudního řízení jednostranné započtení proti této pohledávce možné. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1330/2011 K věci: Žalobce se domáhal, aby soud zrušil za náhradu věcné břemeno, jemuž odpovídá právo žalobce na doživotní bezplatné a výlučné užívání bytu a souvisejících nemovitostí. Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Odvolací soud pak uzavřel, že při vyčíslení náhrady za zrušené věcné břemeno postupoval soud prvního stupně správně. V zákoně nejsou výslovně uvedena kritéria ohledně výše přiměřené náhrady za zrušené věcné břemeno. Toto závisí na úvaze soudu, přičemž je třeba přihlédnout ke všem majetkovým důsledkům zániku věcného břemene. Odvolací soud však nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že je nutno odečíst po-

34


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 35

NS ČR / Dohoda o vypořádání SJM

judikatura

hledávku žalované, kterou vůči žalobci započetla ve výši 59 585 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud uzavřel, že úkon směřující k započtení pohledávky z bezdůvodného obohacení, který žalovaná učinila v průběhu řízení, aniž předtím vyzvala žalobce k jejímu zaplacení, nemohl mít žádné právní účinky a způsobit tak zánik žalované pohledávky. Nebyla učiněna výzva k plnění, a dluh se tak nestal splatným (§ 563 ObčZ). Zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud neshledal důvodným. Z odůvodnění: V rozsudku ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3619/2008 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, R 108/2009), dovolací soud uvedl: „Podle § 151p odst. 3 ObčZ, vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění. Z textu zákona přitom nevyplývá, že by toto právo příslušelo pouze povinnému z věcného břemene.“ Dovolací soud proto uzavřel, že právo žádat soud o takové zrušení za náhradu je třeba přiznat i oprávněnému z věcného břemene. Další úvaha, týkající se postupu při sjednání věcného břemene za úplatu, uvedená ve zmíněném rozhodnutí, již jen konkretizuje důvody, pro které by bylo nesprávné uvedenou možnost oprávněnému odepřít; nejde však o taxativní výčet situací, ve kterých je třeba náhradu poskytnout. Ze zákona se jasně podává, že pravidlem je, že za zrušení věcného břemene pro změnu poměrů je třeba poskytnout oprávněnému přiměřenou náhradu. Vztahuje-li se § 151p odst. 3 ObčZ i na oprávněného, pak platí, že oprávněnému za zrušení věcného břemene v zásadě náleží náhrada. Je pak na povinném, aby tvrdil a prokázal, že poskytnutí náhrady není namístě, např. proto, že by bylo v dané věci v rozporu s dobrými mravy; o takový případ by mohlo jít tehdy, pokud by povinný zřídil věcné břemeno jen z pouhé ochoty, aniž by takto např. kompenzoval výhodu, kterou mu oprávněný poskytl v jiném právním vztahu. V dané věci odvolací soud vyšel z toho, že smlouva o zřízení věcného břemene užívání bytu žalobcem byla uzavřena v souvislosti s dohodou o vypořádání dědictví. Žalobce byl bezpodílovým spoluvlastníkem bytu, vlastnických práv se však vzdal ve prospěch žalované, která mu v souvislosti s tím k bytu zřídila věcné břemeno. Žalovaná zaplatila za své rodiče (žalobce a jeho zemřelou manželku) kupní cenu bytu, ta byla ovšem zcela nepoměrná k jeho skutečné hodnotě, neboť činila 45 224 Kč, zatímco skutečná hodnota bytu činila okolo 1 000 000 Kč. Ve světle všech těchto skutečností je závěr o tom, že za zrušení věcného břemene je oprávněnému třeba poskytnout náhradu, správná. To, že v samotné smlouvě o jeho zřízení nebyla úplata sjednána, tedy není rozhodující; závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, R 19/2002), na které dovolatelka odkazuje, tak nejsou v dané věci významné, neboť vycházejí z jiného skutkového i právního stavu. Je třeba vyjít z toho, že poté, co bylo rozhodnuto

PR 1/2012

o tom, co z majetku, který měl žalobce se zůstavitelkou ve společném jmění, připadne do pozůstalosti a co se stává výlučným majetkem žalobce, byla uzavřena dědická dohoda. Podle ní žalobce získal jen podílové listy v hodnotě ke dni úmrtí 8 333,15 Kč a movité věci bez hodnoty, zatímco žalovaná získala předmětný byt a současně k němu žalobci zřídila věcné břemeno bydlení (neobstojí tedy námitka, že žalobce na základě dědické dohody získal i další majetek, s výjimkou podílových listů a movitostí bez hodnoty – je totiž nutno rozlišovat vypořádání společného jmění a následné vypořádání dědictví). Úvahy odvolacího soudu nejsou nepřiměřené ani v části týkající se stanovení výše náhrady. Dovolání v této části tak není důvodné. Také závěr o nepřípustnosti započtení pohledávky žalované vůči pohledávce žalobce je správný, i když z poněkud jiných důvodů, než jaké uvedl odvolací soud. Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení (§ 580 ObčZ). Rozhodnutí o zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu podle § 151p odst. 3 ObčZ je rozhodnutím konstitutivním; hmotněprávní práva a povinnosti účastníků vznikají až právní mocí rozhodnutí. Pohledávku nelze jednostranně započíst proti pohledávce, která má teprve vzniknout (budoucí pohledávce); předpokladem jednostranného započtení je totiž v první řadě existence obou pohledávek v době, kdy byl projev směřující k započtení učiněn (viz slova zákona: mají-li... vzájemné pohledávky). Ostatně pohledávky se nemohly setkat již v průběhu soudního řízení, kdy jedna z nich neexistovala. Má-li vzniknout pohledávka až pravomocným rozhodnutím soudu, není v průběhu soudního řízení jednostranné započtení proti této pohledávce možné; (k postupu v takovém případě viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Rc 77/1969). ■

Nejvyšší soud České republiky: Dohoda o vypořádání SJM a odporovatelnost. Odpůrčí žaloba a naléhavý právní zájem § 42a, § 150 odst. 2 ObčZ 1. Je-li dohoda o vypořádání SJM, která by se mohla dotknout práv věřitelů, vůči nim neúčinná, nemůže nic na právech věřitelů změnit skutečnost, že by tato dohoda (navíc) naplňovala podmínky pro aplikaci § 42a ObčZ o odporovatelnosti právním úkonům. 2. Předpokladem úspěšnosti odpůrčí žaloby není prokázání naléhavého právního zájmu žalobce na určení neúčinnosti právního úkonu. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3215/2009 K věci: Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů (SJM) je vůči žalobci právně neúčinná. Soud prvního stupně uzavřel, že právním úko-

35


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 36

PR 1/2012

judikatura

nem, kterému lze odporovat za podmínek § 42a ObčZ, je nepochybně i dohoda o vypořádání SJM, kterou uzavřel M. V. se svojí bývalou manželkou; tu ovšem nelze považovat za osobu blízkou dlužníkovi. Žalobce neprokázal, že žalované musel při uzavírání dohody o vypořádání SJM být znám dlužníkův úmysl zkrátit věřitele. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru, že žalobu je třeba zamítnout proto, že předmětná dohoda o vypořádání SJM z 21. 5. 2005, která se nesporně dotýká práv žalobce jako věřitele na uspokojení jeho pohledávky, je vůči žalobci neúčinná již přímo ze zákona, a to podle § 150 odst. 2 ObčZ. Zcela postačuje, aby v době uzavření dohody o vypořádání SJM pohledávka existovala, aniž by tato byla přiznána soudním rozhodnutím; za tohoto stavu pak nastupují přímo ze zákona účinky předvídané v § 150 odst. 2 ObčZ. Proto žalobce nemá na určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud shledal důvodným. Z odůvodnění: V rozsudku NS ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006 (Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C 5419), se uvádí: „Není pochyb o tom, že zásah do práv věřitelů ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 ObčZ nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů; znamená to, že v právních vztazích obecně dohoda sledované právní následky vyvolala, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Soudní praxe se dosud nevyjádřila k tomu, zda neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů nastává bez dalšího, tj. přímo ze zákona, nebo zda dohodou dotčení věřitelé – obdobně jako věřitelé, kteří mají za dlužníkem vymahatelnou pohledávku podle § 42a odst. 1 ObčZ – jsou na základě ustanovení § 150 odst. 2 ObčZ aktivně věcně legitimováni k žalobě o vyslovení právní neúčinnosti dohody. Podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 1998, byla soudní praxe jednotná v tom, že věřitel může odporovat – jak vyplývá z ustanovení § 42a ObčZ – každému právnímu úkonu dlužníka, kterým se zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Takovým právním úkonem mohla být i dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů... Zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v rámci institutu společného jmění manželů poskytl věřitelům, jejichž práva byla dotčena dohodou o vypořádání společného jmění manželů, ochranu, která jde nad rámec ustanovení § 42a ObčZ. Aby ustanovení § 150 odst. 2 ObčZ nebylo obsoletní právní normou, je namístě takový výklad, podle něhož zásah do práv uvedených osob (věřitelů) má za následek bez dalšího (tedy bez nutnosti domáhat se vyslovení právní neúčinnosti soudem podle § 42a ObčZ) neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů. Z toho, že neúčinnost – na rozdíl od odporovatelnosti – nastává přímo ze zákona, vyplývá, že ji lze uplatnit námitkou ve sporu (nebo v jiném řízení).“ Dovolací soud souhlasí se závěrem, že je-li dohoda o vypořádání SJM, která by se mohla dotknout práv vě-

SRN / Objektivní nemožnost plnění

řitelů, vůči nim neúčinná, nemůže nic na právech věřitelů změnit skutečnost, že by tato dohoda (navíc) naplňovala podmínky pro aplikaci § 42a ObčZ o odporovatelnosti právním úkonům. Nicméně dovolací soud vyslovil, že řízení o odpůrčí žalobě ve smyslu § 42a ObčZ (§ 16 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007) není řízením o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ; předpokladem úspěšnosti odpůrčí žaloby tudíž není prokázání naléhavého právního zájmu žalobce na určení neúčinnosti právního úkonu (rozsudek NS ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5063/2008). Pokud tedy odvolací soud zamítl odpůrčí žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Poznámka: Samotná skutečnost, že určitý právní následek nastává již ze zákona, nemůže vyloučit naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. To vyplývá již ze samotné podstaty určovací žaloby; jde totiž o žalobu na vydání deklaratorního rozhodnutí, které předpokládá, že právní důsledky určité skutečnosti již nastaly a budou jen „deklarovány“. Pro existenci naléhavého právního zájmu na určení pak nemůže být významné, že určitý právní následek existuje (jinak by naléhavý právní zájem byl totožný s opodstatněností žaloby), ale spíše spor o to, zda tu právo je či není. To ostatně vystihuje R 17/1972: „Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým.“ Podle mého názoru v případě, že věřitel odporuje dohodě manželů o vypořádání SJM podle § 42a ObčZ, přičemž je zřejmé, že tato dohoda ve vztahu k němu není účinná podle § 150 odst. 2 ObčZ, neměl by soud vůbec zkoumat – patrně zbytečně – podmínky odporovatelnosti podle § 42a, ale rozhodnout podle § 150 odst. 2 ObčZ (viz i zásadu „iura novit curia“). Při projednávání této věci se však tento názor neprosadil. JUDr. Jiří Spáčil, Brno

soudy cizích států SRN: Spolkový soudní dvůr: K objektivní nemožnosti plnění, které má být poskytnuto s použitím nadpřirozených, magických sil (výklad karet) § 275 odst. 1, § 326 odst. 1, § 611 BGB (německý občanský zákoník) 1. Plnění je objektivně nemožné, a proto je nelze vyžadovat a už vůbec ne vymáhat, když vzhledem k přírodním zákonům nebo stavu vědeckotechnických poznatků nemůže být vůbec poskytnuto. Tak je tomu u příslibu nadpřirozených, „magických“ nebo parapsychologických sil a schopností. 2. Jinak je tomu tehdy, když vzal věřitel na sebe podle smluvního rozdělení rizik výslovně nebo

36


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 37

SRN / Objektivní nemožnost plnění

judikatura

konkludentně nebezpečí za určitou překážku plnění a tato překážka plnění skutečně nastane. Podle toho se mohou smluvní strany v rámci smluvní svobody a vlastní odpovědnosti platně dohodnout, že se jedna strana za úplatu zaváže k tomu, že bude poskytovat plnění, jehož základ a účinky nejsou podle vědeckotechnických poznatků prokazatelné, nýbrž odpovídají pouze jejímu vnitřnímu přesvědčení, víře nebo iracionálnímu, pro třetí osoby nepochopitelnému postoji. Bylo by v rozporu s obsahem a účelem smlouvy, jakož i s motivy a představami stran, popřít nárok na odměnu povinného k poskytování služby s odůvodněním, že povinný není schopen prokázat, že skutečně činí určité předpovědi s použitím magických nebo nadpřirozených sil nebo že může mít vliv na utváření vůle třetích osob. (právní věty redakce) BGH, rozsudek III ZR 87/10 ze dne 13. 1. 2011 (Vrchní zemský soud Stuttgart) K věci: Žalobkyně podniká jako osoba samostatně výdělečně činná a poskytuje na základě živnostenského oprávnění životní poradenství („Life Coaching“), zejména za pomoci výkladu karet. V životní krizi vyvolané vztahovými problémy narazil žalovaný v září 2007 na žalobkyni na internetu. Žalobkyně následně vykládala žalovanému telefonicky v mnoha případech k různým životním otázkám (soukromým i profesním) karty a poskytovala rady. Za tuto službu zaplatil žalovaný v roce 2008 více než 35 000 EUR. Žalobou o zaplacení požaduje žalobkyně 6 723,50 EUR za plnění poskytnutá v roce 2009. Zemský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Odvolání proti tomu bylo neúspěšné. Dovoláním povoleným odvolacím soudem sledovala nadále žalobkyně svůj žalobní požadavek. Na dovolání žalobkyně se zrušil rozsudek 7. civilního senátu Vrchního zemského soudu ve Stuttgartu ze dne 8. 4. 2010. Věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, a to i o nákladech dovolacího soudu, k odvolacímu soudu. Z odůvodnění: Dovolání žalobkyně vedlo ke zrušení napadeného rozsudku a k vrácení věci odvolacímu soudu. I. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl: Mezi stranami vznikl smluvní vztah, který lze kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb. Podle smluvní dohody byla žalobkyně povinna na základě poznatků o budoucnosti, které získává výkladem karet, radit žalovanému v životních otázkách a pomáhat mu svými (nadpřirozenými, „magickými“) silami. Vzhledem k tomu, že přislíbené plnění žalobkyně – na rozdíl od pouhého životního poradenství – je založeno na účinku magických sil, a je tedy zaměřeno na objektivně nemožné plnění, nepřísluší jí podle § 326 odst. 1, § 275 odst. 1 BGB odměna. Plnění závisející v pouhých poradenských úkonech bez vztahu ke slibovaným magickým silám zde nelze předpokládat, zvláště když poradenství poskytované žalovanému ze strany žalobkyně souvisle vykazovalo spojení s výkladem karet. Není proto třeba rozhodovat, zda je smlouva neplatná podle § 138 BGB.

PR 1/2012

II. Toto posouzení neobstojí při právním přezkoumání v jednom rozhodujícím bodu. 1. Proti předpokladu odvolacího soudu, že mezi stranami existuje smluvní vztah, který lze zařadit jako služební smlouvu (§ 611 BGB), neboť žalobkyně se zavázala k činnosti, nikoli však k dosažení určitého úspěchu, nemají strany před dovolacím soudem námitek. Nejsou proti tomu ani pochybnosti z právního hlediska. 2. Odvolací soud správně předpokládal, že plnění slíbené žalobkyní je objektivně nemožné. Kdyby šlo v tomto právním sporu pouze o otázku, zda by žalovaný mohl slíbené plnění od žalobkyně vyžadovat, musel by být příslušný nárok popřen, neboť podle § 275 odst. 1 BGB je nárok na plnění vyloučen, jestliže je toto plnění pro dlužníka nebo pro kohokoli nemožné. a) Plnění je objektivně nemožné, a proto je nelze vyžadovat a už vůbec ne vymáhat (§ 275 odst. 1 BGB), když vzhledem k přírodním zákonům nebo stavu vědecko-technických poznatků nemůže být vůbec poskytnuto. Tak je tomu dle stálé judikatury a odborné literatury u příslibu nadpřirozených, „magických“ nebo parapsychologických sil a schopností. V oblasti práva je obecně uznávané a zřejmé, že existence magických a parapsychologických sil a schopností není prokazatelná, nýbrž patří pouze do sféry víry a pověr, představ nebo k bludům. Soudce nemůže tyto síly a schopnosti, jako neodůvodněné podle vědeckých poznatků a životních zkušeností, uznat jako zdroj reálných účinků, a naopak je nutno na ně nahlížet jako na nemožný prostředek k dosažení jakékoli změny ve skutečném světě. Pod příslib plnění s použitím nadpřirozených, magických sil a schopností spadá i výklad karet ve smyslu věštění, čerpání informací a rad o utajených nebo budoucích věcech. Od toho je nutno oddělit případy, kdy jde o pouhé poskytování obecného životního poradenství nebo se očekává a dluží nikoli skutečné použití magických sil a schopností, nýbrž pouhá jarmareční zábava. Rozhodující je (stejně jako pro otázku, zda závazek vytvořit horoskop je zaměřen na poskytnutí objektivně nemožného plnění či nikoli) výklad dohody stran při zohlednění všech okolností jednotlivého případu, zejména výše sjednané odměny, a jak se podle toho jeví příslušný konkrétní obsah slíbeného plnění (§ 133, 157 BGB). b) Podle těchto měřítek vycházel odvolací soud správně z plnění, které je objektivně nemožné. Konstatoval, že žalobkyně se zavázala k tomu, že bude žalovanému poskytovat poradenství v soukromých nebo profesních životních otázkách na základě poznatků o budoucnosti, které získá při výkladu karet, a že mu bude pomáhat s použitím magických sil. Toto hodnocení obstojí před napadením dovoláním. Skutečnost, že stranám nešlo pouze o obecné životní poradenství, nýbrž o použití nadpřirozených, magických sil a schopností, a to především výkladem karet, dovodil odvolací soud z nesporných okolností vzniku a průběhu obchodního vztahu stran, přednesených takto právě i samotnou žalobkyní. Podle toho se žalovaný poté, co se dostal do těžké životní krize a využil služeb šamanů a věštců, obrátil na žalobkyni v očekávání, že i u ní docílí pomoci a podpory s použitím nadpřirozených, magických sil a schopností. Žalobkyně mu vysvětlila, že slyšela, že věci, které předpovídá, se poté také stanou. Činnost, kterou žalobkyně vykonává, za niž žalovaný v roce 2008 zaplatil více než 35 000 EUR odměny, se-

37


s_001_038 1/3/12 8:03 AM Stránka 38

PR 1/2012

judikatura

stávala nejméně z 85 % z výkladu karet, přičemž podle tvrzení žalobkyně mohly být vidět z karet určité „(směrové) tendence“ a vcelku měly být poskytovány „esoterické služby“. Za těchto okolností nemá výklad karet oproti tvrzení dovolání pouze funkci „lákadla“ pro následné rozhovory s poskytováním poradenství, ale dle správného hodnocení odvolacího soudu to měl být spíše zásadní podklad pro rady žalobkyně žalovanému. Kromě toho žalobkyně slibovala použití vlastní „energie“, aby žalovaného podpořila při hledání partnera, a to i ovlivňováním situace žalovaného pomocí „kódu“, resp. „rituálu“ se svíčkami. Tento obraz plnění jdoucí nad rámec pouhé pomoci se odráží ve vysoké odměně, kterou žalovaný žalobkyni platil. 3. Z okolnosti, že nárok na slíbené plnění by byl pro objektivní nemožnost vyloučen (§ 275 odst. 1 BGB), však striktně nevyplývá, že nárok na odměnu žalobkyně za jí poskytnutou činnost podle § 326 odst. 1 BGB není dán. a) Dovolání správně upozorňuje na to, že aplikace § 326 odst. 1 věty první 1 BGB může být vyloučena dohodou stran. Tak tomu je (s následkem aplikace § 326 odst. 2 BGB) i tehdy, když vzal věřitel na sebe podle smluvního rozdělení rizik výslovně nebo konkludentně nebezpečí za určitou překážku plnění a tato překážka plnění skutečně nastane. Podle toho se mohou smluvní strany v rámci smluvní svobody a vlastní odpovědnosti platně dohodnout, že se jedna strana za úplatu zaváže k tomu, že bude poskytovat plnění, jehož základ a účinky nejsou podle vědecko-technických poznatků prokazatelné, nýbrž odpovídají pouze jejímu vnitřnímu přesvědčení, víře nebo iracionálnímu, pro třetí osoby nepochopitelnému postoji. To platí s ohledem na § 611 odst. 2 BGB zejména pro plnění podle služební smlouvy, a to i pro taková plnění, s nimiž je spojeno jakékoli životní poradenství. „Zakoupí-li“ si někdo taková plnění s vědomím toho, že vhodnost a způsobilost těchto plnění není k dosažení požadovaného úspěchu racionálně vysvětlitelná, pak by to bylo v rozporu s obsahem a účelem smlouvy, jakož i s motivy a představami stran, popřít nárok na odměnu povinného k poskytování služby s odůvodněním, že povinný není schopen prokázat, že skutečně činí určité předpovědi s použitím magických nebo nadpřirozených sil nebo že může mít vliv na utváření vůle třetích osob.

SRN / Objektivní nemožnost plnění

b) Pro nedostatek opačných zjištění odvolacího soudu je v tomto případě nutno vycházet z následujícího: I když strany – způsobilé k právním úkonům – spoléhaly na to, že magické síly existují a prostřednictvím žalobkyně se mohou stát pro žalovaného užitečnými, musely si přece být vědomy, že uzavřením smlouvy se dostávají mimo sféru vědecky podložených zkušeností a přecházejí na úroveň rozumově již neodůvodnitelné a neověřitelné důvěry v nadpřirozené možnosti poznání a ovlivňování; žalobkyně měla při sjednaném použití magických schopností poskytovat plnění, která nemohla být podle stavu vědy a techniky v žádném případě poskytnuta. I když se žalovaný přesto za tohoto stavu věcí rozhodl slíbit žalobkyni úplatu za výklad karet a toto plnění po delší dobu také skutečně čerpal a hradil, pak nejsme daleko předpokladu, že žalobkyně mohla nárokovat odměnu sjednanou podle vůle stran bez ohledu na okolnost, že „způsobilost“ poskytovaného plnění není racionálně prokazatelná. Je třeba vzít v úvahu, že účinná dohoda stran o odměně nepředpokládá, že si smluvní strany ujasnily, že žalobkyni podle měřítek § 326 odst. 1 a § 275 odst. 1 BGB nepříslušela z právního hlediska žádná odměna. Projev vůle je sice vyjádření, které je zaměřeno na dosažení úspěchu právního úkonu. Taková vůle vyvolat právní následek ale nepředpokládá, že ten, kdo projevuje vůli, má detailní představu o právně-technickém zajištění kýženého hospodářského výsledku. Postačí naopak, že tento výsledek byl jako právně zajištěný a uznávaný zamýšlen. 4. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval možností existence povinnosti platit odměnu, přestože plnění je podle vědeckých poznatků nemožné, je třeba napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu, aby učinil patřičná zjištění. Odvolací soud bude muset případně zodpovědět i otázku, zda je dohoda stran podle § 138 BGB neplatná. V této souvislosti nelze podceňovat, že se mnozí z těch, kteří uzavřou smlouvu se stejným nebo podobným obsahem, nacházejí v těžké životní situaci anebo se jedná o lehkověrné, nezkušené nebo psychicky labilní osoby. Proto nelze v takových případech klást příliš přísné požadavky pro posouzení souladu závazku s dobrými mravy ve smyslu § 138 odst. 1 BGB.

38

JUDr. Miroslav Pokorný, LL.M., Schönherr s. r. o.


priloha_legislativa_01 1/3/12 7:54 AM Stránka I

legislativa pravidelná příloha právní rozhledy 1/2012 • 10. ledna 2012 • strany I–IV

téma Legislativní plán vlády na rok 2012 – systematické plnění vládního prohlášení Vláda hodlá i v letošním roce vytrvale pokračovat v plnění svého vládního prohlášení, což přehledně dokumentuje Plán legislativních prací vlády na rok 2012, který kabinet P. Nečase schválil na konci loňského roku (14. 12. 2011). Celkově by se rychlé tempo legislativních prací a počet předkládaných návrhů zákonů měly udržet přibližně na úrovni roku 2011, byť nových předloh bude o něco méně a hlavně – zásadní kodexy v něm již téměř nejsou. Řečeno v číslech, vláda hodlá dle schváleného plánu legislativních prací předložit přes 140 právních předpisů, z nich by mělo být 99 návrhů zákonů, jeden návrh ústavního zákona a téměř dvě desítky věcných záměrů zákonů. Největší objem legislativní práce již tradičně připadne na Ministerstvo financí (MF), které by mělo předložit celkem 30 právních předpisů, převážně návrhů zákonů, a to včetně jednoho návrhu ústavního zákona. Konkrétně MF hodlá předložit do legislativního procesu a ke schválení jako zcela nové zákony mj. tyto návrhy zákonů: – o mezinárodní pomoci při správě daní, – o směnárenské činnosti, – o kolektivním investování, – o dani z převodu nemovitostí, – o příjmových daních, – o dohledu nad finančním trhem. MF dále plánuje předložit 13 návrhů novel platných a účinných zákonů, mj. všech daňových zákonů, dále novelu zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, zákona č. 377/2005 Sb., o finančních konglomerátech, zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, či zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Kromě toho MF plánuje předložit návrh ústavního zákona o rozpočtové kázni a odpovědnosti, který vláda přislíbila předložit v Programovém prohlášení a v němž chce stanovit povinnost vyrovnaného rozpočtového hospodaření. Objektivně je nutno dodat, že polovina všech návrhů zákonů je diktována nutností transpozice směrnic EU do českého právního řádu. Stejně jako MF by mělo v mimořádné legislativní aktivitě pokračovat Ministerstvo vnitra (15 legislativních návrhů), Ministerstvo zdravotnictví (16 legislativních návrhů), Ministerstvo zemědělství (15 legislativních návrhů), ale i Ministerstvo spravedlnosti (14 legislativních návrhů). Novinkou je legislativní iniciativa místopředsedkyně vlády a předsedkyně LRV, která má v plánu předložit návrh novely zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, a zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu. Předseda vlády má zase v plánu předložení věcného záměru zákona o kybernetické bezpečnosti. Z legislativního plánu Ministerstva vnitra (MV) je potřeba zmínit především plán předložení nových návrhů zákonů, k nimž patří konkrétně návrhy zákonů: – o státním občanství České republiky, – o úřednících a zaměstnancích veřejné správy a o vzdělávání ve veřejné správě, – volebního zákona, – o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o elektronické tvorbě právních předpisů.

Zejména posledně jmenovaný, který by mělo MV předložit v polovině roku, by ve svých důsledcích znamenal zásadní obrat v přístupu veřejnosti k právním předpisům. Záměrem je plná elektronizace Sbírky zákonů, přičemž by přitom byla právně závazná právě elektronická Sbírka zákonů, a to dle předpokladu s účinností od 1. 1. 2014. Pro další legislativní vývoj bude mít nesporně zásadní význam pokračování rekodifikace soukromého práva hmotného, v jejímž rámci již Poslanecká sněmovna schválila návrh nového občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích a zákona o mezinárodním právu soukromém, které jsou aktuálně předloženy k legislativnímu projednání Senátu. Pro nabytí účinnosti uvedených předloh, které je stanoveno na 1.1. 2014, je nezbytné přijmout ještě tzv. doprovodný či změnový zákon, čili návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku. Tento má Ministerstvo spravedlnosti (MSP) předložit vládě k legislativnímu projednání v prosinci letošního roku, a to s navrženou účinností rovněž k 1. 1. 2014. Lze tudíž předpokládat, že legisvakanční lhůta by se při standardní délce projednávání návrhu mohla zkrátit na cca 3–5 měsíců. V této souvislosti stojí jistě za pozornost, že MSP v letošním roce neplánuje předložit návrh nového občanského soudního řádu, a to ani ve věcném záměru; nový občanský zákoník tak má procesně doprovázet novelizovaný platný občanský soudní řád z roku 1963, novelizovaný pouze od roku 2010 (tj. ve stávajícím volebním období) celkem dvanáctkrát. Na druhé straně se opět potvrdila vysoká legislativní úroveň Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (ČÚZK), jakožto zodpovědného legislativního místa pro úpravu katastrálního zákona, jehož zásadní změnu nový občanský zákoník předpokládá. ČÚZK totiž zatím jako jediné legislativní místo již ke konci loňského roku předložil do vlády návrh věcného záměru nového zákona o katastru nemovitostí (katastrální zákon), který reaguje na změny v novém občanském zákoníku, a který doporučila Legislativní rada vlády dne 15. 12. 2011 vládě ke schválení. Důležité je rovněž zmínit legislativu ve zdravotnictví a ve školství. Rezort zdravotnictví hodlá ke konci letošního roku předložit tři základní právní předpisy, a to: návrh zákona o zdravotních pojišťovnách, návrh zákona o univerzitních nemocnicích a návrh zákona o zdravotnických prostředcích, které by měly dokončit započaté změny ve zdravotnictví. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zase hodlá obdobně přetvořit oblast vzdělávání, k čemuž má vést předložení návrhu zákona o vysokých školách a návrhu zákona o finanční pomoci studentům, které by se měly dostat do vlády v polovině roku, a dále novela zákona č. 561/2004 Sb. (školský zákon). A konečně jsou zde návrhy věcných záměrů, jejichž šance na schválení v podobě paragrafových znění návrhů zákonů ještě v průběhu funkčního období vlády P.Nečase je spíše malá až minimální. Zejména pokud mají být (což v mnoha případech jsou) předloženy ke konci letošního roku. V této souvislosti stojí za zmínku mj. věcný záměr zákona o přestupcích a o řízení o nich, věcný záměr zákona o komoditních burzách, věcný záměr zákona o silniční dopravě a věcný záměr zákona o dráhách.


priloha_legislativa_01 1/3/12 7:54 AM Stránka II

PR 1/2012

legislativa

Aktuálně

aktuálně – změnu orientace systému směrem k prevenci; – zvýšení kvality systému zavedením standardů kvality a sjednocením postupů sociálně-právní ochrany dětí a osob pověřených k výkonu sociálně-právní ochrany dětí; a – vytvoření alternativ k umísťování dětí do institucionální péče rozvojem a profesionalizací pěstounské péče. V návaznosti na uvedené cíle návrh stanoví především rozšíření definice cílů sociálně-právní ochrany dětí o zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůže být trvale nebo dočasně vychováváno ve vlastní rodině. Dále posiluje řídící a kontrolní funkce nadřízených správních orgánů při zachování smíšeného modelu výkonu přenesené působnosti orgánů sociálně-právní ochrany; výčet orgánů sociálně-právní ochrany dětí se rozšiřuje konkrétně o Úřad práce ČR – krajské pobočky a pobočku pro hlavní město Prahu, a to v rozsahu hmotného zabezpečení (dávek) pěstounské péče a v rozsahu výkonu inspekce poskytování sociálně-právní ochrany. Návrh nově stanoví definice povinnosti obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, zejm. pokud jde o metody sociální práce (vyhodnocování situace dítěte a rodiny, individuální plán ochrany dítěte, případové konference). Činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí mají dále upravit standardy kvality, a to jako soubory kritérií, dle nichž má být určena úroveň kvality poskytované sociálně-právní ochrany při postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu k dětem, rodičům a jiným osobám odpovědným za výchovu. Podrobnosti kritérií má stanovit prováděcí právní předpis, k jehož vydání předloha zmocňuje zpracovatele návrhu zákona. Návrh též upřesňuje postup orgánů sociálně-právní ochrany při přijímání opatření na ochranu dětí a je v něm také rozšířen okruh opatření, pro jejichž realizaci bude možno využít síť poradenských a mediačních služeb. V oblasti péče o děti vyžadující zvýšenou pozornost návrh stanoví nový institut sociální kurately pro děti a mládež, upravuje činnost kurátora pro děti a mládež a vymezuje příslušné cílové skupiny. Institut sociální kurately pro děti a mládež definuje jako soubor specializovaných opatření na odstranění, zmírnění a zamezení prohlubování anebo opakování poruch psychického, fyzického a sociálního vývoje dítěte do doby dovršení jeho zletilosti (ve vymezených případech i déle), která v rámci přenesené působnosti zabezpečuje orgán sociálně-právní ochrany dětí. Orgán sociálně-právní ochrany dětí má stanovenou povinnost poskytovat pomoc v závislosti na míře závažnosti situace a poruch, ve kterých se dítě nalézá. Návrh dále nově stanoví nejvýše přípustný počet dětí umístěných v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Počet dětí, který připadá na jednoho pracovníka zařízení zajišťujícího přímou péči o děti, nově nesmí přesáhnout počet 4 dětí. V zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc bude možno v jedné budově nebo jednom objektu zajišťovat současně péči nejvíce o 24 dětí. Na základě žádosti zákonného zástupce dítěte může dítě v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc pobývat nejdéle po dobu 3 měsíců od jeho umístění do zařízení. Celková doba nepřetržitého pobytu v zařízení nesmí přesáhnout dobu 12 měsíců. Novela vytváří podmínky pro profesionalizaci pěstounské péče, a to na základě: – zakotvení zákonné úpravy stanovení podmínek výkonu pěstounské péče správním rozhodnutím, resp. dohodami o výkonu pěstounské péče (s legislativním zakotvením institutu dohod o výkonu pěstounské péče se současně navrhuje zrušit v zákoně č.359/1999 Sb. dosavadní úpravu zařízení pro výkon pěstounské péče podle § 44 a násl. zákona); – stanovení hmotného zabezpečení pěstounské péče nově pouze zákonem č. 359/1999 Sb. (dávky pěstounské péče bu-

vláda Nařízení vlády o zvýšení částky rozhodné pro účast zaměstnanců na nemocenském pojištění Vláda na svém jednání dne 7. 12. 2011 schválila návrh nařízení, kterým se zvýšila částka rozhodná pro účast zaměstnanců na nemocenském pojištění, a to od 1. 1. 2012 (usn. č. 899). Nařízení vlády provádí zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (NemPoj), podle něhož byly na základě hodnot parametrů vyhlášených pro účely důchodového pojištění pro rok 2012 splněny podmínky pro zvýšení částky rozhodné pro účast zaměstnanců na nemocenském pojištění. Podle § 6 odst. 1 písm. c) NemPoj je podmínkou účasti zaměstnanců na nemocenském pojištění skutečnost, že sjednaná částka započitatelného příjmu z tohoto zaměstnání za kalendářní měsíc činí alespoň částku rozhodnou pro účast na nemocenském pojištění. Tato rozhodná částka (tzv. rozhodný příjem) činí podle § 6 odst.5 NemPoj 2 000 Kč.V tomto ustanovení je současně zakotveno pravidlo pro zvýšení částky rozhodného příjmu, podle něhož vláda zvýší nařízením částku rozhodného příjmu od 1. ledna kalendářního roku, pokud jedna desetina součinu všeobecného vyměřovacího základu stanoveného podle zákona o důchodovém pojištění, který o dva roky předchází tomuto kalendářnímu roku, a přepočítacího koeficientu stanoveného podle zákona o důchodovém pojištění pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu bude po zaokrouhlení (na 500 Kč směrem dolů) vyšší než dosud platná částka rozhodného příjmu; rozhodný příjem se pak stanoví ve výši této desetiny po tomto zaokrouhlení. Protože podmínka pro zvýšení částky rozhodného příjmu byla podle § 6 odst. 5 NemPoj od 1. 1.2012 splněna (jedna desetina uvedeného součinu činí 2 513,669 Kč; příslušné hodnoty všeobecného vyměřovacího základu a přepočítacího koeficientu stanovila vyhláška č. 286/2011 Sb.), vyhlásila vláda s účinností od 1. 1. 2012 svým nařízením zvýšení částky rozhodného příjmu o 500 Kč, tj. na částku 2 500 Kč. Stav projednávání: Nařízení vlády bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony Vláda na svém jednání dne 14. 12. 2011 schválila zásadní a velmi obsáhlý návrh novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který přináší řadu podstatných změn v celém systému pěstounské péče. Návrh byl předložen dle Plánu legislativních prací vlády na rok 2011 a jeho cílem je zásadní úprava systému péče o ohrožené děti.V souvislosti s novelou zákona č.359/1999 Sb. se současně novelizují další zákony, zejména pak zákon o rodině, občanský soudní řád, daňové a pojistné zákony a některé další předpisy (celkem 17 zákonů). Východiskovou úvahou předkladatele při zpracovávání předlohy bylo konstatování, že v ČR neexistuje dostatečná síť služeb pro práci s rodinami a nejsou ani stanovena přesná kritéria pro umístění dítěte do ústavní péče. Důsledkem tohoto stavu je pak podle předkladatele vysoký počet dětí umístěných v institucionální výchově. Vláda si na základě toho v návrhu stanovila čtyři základní cíle: – vytvoření podmínek pro zabezpečení výchovy a rozvoje dítěte v jeho přirozeném rodinném prostředí nebo v náhradním rodinném prostředí;

II


priloha_legislativa_01 1/3/12 7:54 AM Stránka III

Aktuálně

legislativa

dou vyjmuty ze zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře); hrubá výše odměny za výkon pěstounské péče bude stanovena pevnými částkami, které se svou výší budou odvíjet od základní měsíční sazby minimální mzdy, a odměna pěstouna bude posuzována jako plat pro účely odvádění daně z příjmů fyzických osob, pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění (odměna pěstounovi bude ve výši 8 000 Kč za kalendářní měsíc; v případě, že pěstoun pečuje o dvě děti svěřené do jeho péče, se výše odměny zvýší o polovinu základní sazby odměny, tj. na výši 12 000 Kč měsíčně); – převodu všech dávek pěstounské péče ze zákona o státní sociální podpoře do zákona o sociálně-právní ochraně dětí; – zrušení agendy zprostředkování náhradní rodinné péče na úrovni MPSV a jejího převodu na krajské úřady. Novela má navrženou účinnost dnem 1. 7. 2012. Stav projednávání: Návrh byl předložen k dalšímu legislativnímu projednání Poslanecké sněmovně.

poslanecká sněmovna Návrh Zastupitelstva hlavního města Prahy na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů Zastupitelstvo hl. města Prahy se opakovaně legislativně pokouší změnit pravidla pro taxislužbu, a sice novým předložením návrhu novely zákona o silniční dopravě (sn. tisk č. 497). Předkladatel si je přitom vědom, že předchozí novelizace upravující taxislužbu přinesly několik dosti podstatných změn, např. se nově umožnilo zadržení a odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, nově se definovala spolehlivost řidiče taxislužby, a především se zrušila územní omezení platnosti průkazů o způsobilosti řidiče taxislužby (průkazy platí po celém území ČR bez ohledu na dopravní úřad, který ho vydal). Přesto se podle předkladatele objevily problémy, které vyžadují řešení, k němuž má vést předložený legislativní návrh. V tomto smyslu je navržena nová definice příležitostné osobní silniční dopravy, zpřísněny podmínky pro provozování příležitostné osobní silniční dopravy (zákazem označení vozidla např. dispečinkem taxislužby), a jako základní podmínky pro výkon práce řidiče smluvní přepravy stanoveny spolehlivost a bezúhonnost (obdobně jako u řidičů taxislužby). Návrh dále umožňuje obcím stanovit vlastní požadavky na barvu, označení a emisní limity obecně. Stáří vozidel bylo z těchto požadavků vypuštěno a nahrazeno novým požadavkem na emisní limity výfukových plynů. Kromě toho se nově zavádí podmínky pro ztrátu spolehlivosti kvůli spáchání deliktu podle § 35 odst. 6 písm. c) ŽZ, a sice nespolehlivou se podle návrhu stane osoba, která použije v silničním provozu vozidlo označené způsobem zaměnitelným s vozidlem taxislužby, aniž by toto vozidlo bylo evidováno jako vozidlo taxislužby, nebo aniž by tato osoba byla držitelem průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby. Předmětné ustanovení má dopadnout i na případy, kdy řidič není řádným řidičem taxislužby a užije v silničním provozu vozidla označeného zaměnitelně s vozidlem taxislužby nebo řídí vozidlo taxislužby, aniž by měl platný průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby. Předloha dále ukládá nové povinnosti provozovatelů taxislužby, a to zajistit dodržování povinností stanovených obcemi obecně závaznými vyhláškami jako další podmínky pro provozování taxislužby na území obce. Konkrétně se to týká povinnosti zajistit výkon práce řidiče taxislužby, pouze pokud má složenou zkoušku ze znalostí místopisu, právních předpisů a obsluhy taxametru (pokud to stanoví vyhláška obce). Dále zavádí povinnost zajistit, aby řidič dodržoval Provozní řád sta-

PR 1/2012

noviště taxislužby a aby vozidla splňovala další požadavky obce na barvu, označení a emisní limity vozidla, pokud je obec stanovila. Ohledně průkazu povolujícího činnost taxislužby předloha dále stanoví, že tento má být nově vydáván řidiči, a nikoliv provozovateli, a řidiče bude opravňovat vykonávat práci řidiče taxislužby po celém území ČR pro jakéhokoliv provozovatele. A konečně návrh upravuje nové sankce za porušení povinností stanovených zákonem. V návaznosti na správní řád jde o povinnost uhradit při pokutě nejen kauci, ale i náklady řízení, a dále možnost vybírání kaucí i u provozovatelů taxislužby (bez ohledu na státní příslušnost). Vysoké sankce jsou současně doplněné o maximální sankci, a to zadržení i zabrání vozidla „černým taxikářům“. Kromě toho se jednoznačně vymezuje, že i obecní policie je oprávněna provádět dohled nad provozováním taxislužby. Vláda na své schůzi dne 19. 10. 2011 projednala předmětný návrh a vyslovila s ním nesouhlas (usn. č. 765). Ve svém odůvodnění především konstatovala, že návrh je do značné míry totožný s návrhem zákona předloženým stejným předkladatelem v roce 2010 (sn. tisk č. 104), k němuž vláda také zaujala nesouhlasné stanovisko, a to na základě konkrétních zásadních připomínek, z nichž však mnohé nebyly v aktuálně předkládaném návrhu zohledněny. Týká se to zejména: – nerespektování zásad správního trestání (doplňují se skutkové podstaty správních deliktů, které by však z povahy věci, vzhledem k tomu, že se vztahují výhradně k fyzickým osobám – řidičům taxislužby, měly být vymezeny jako přestupky); – problematických ustanovení, mj. o zadržení a zabrání vozidla (návrh nového § 35c), z jehož formulace není zřejmé, zda se jedná o sankci za protiprávní jednání (neoprávněné provozování taxislužby), a institutu směřujícího k zajištění výkonu budoucího rozhodnutí, resp. zvláštní úpravy výkonu rozhodnutí minulých (přičemž toto ustanovení podle vlády narušuje princip právního státu z hlediska přiměřenosti sankce, presumpce neviny a ochrany vlastnického práva v případech, kdy se jedná o vlastníka vozidla odlišného od osoby řidiče); – nedostatečného zhodnocení dopadů zákona na podnikatelské prostředí a zvýšení administrativní zátěže podnikatelů vzhledem k zavedení některých nových oznamovacích či jiných povinností ve vztahu k dopravním úřadům; – úpravy podmínek pro odebrání průkazu způsobilosti řidiče taxislužby, která podle vlády nezohledňuje zásadu přiměřenosti; – skutečnosti, že se návrh v řadě ustanovení odchyluje od obecné úpravy postupů správních orgánů obsažené ve správním řádu (např. § 21d odst. 2, § 34d odst. 3, § 35 odst. 7, § 35b), popř. jeho užití bez vlastní úpravy vylučuje (§ 21d odst. 7), čímž jsou podle vlády ve značné míře omezována procesní práva účastníků řízení. Vláda dále konstatovala, že značná část návrhu se dotýká ustanovení zákona o silniční dopravě, která jsou v současné době předmětem změn ve vládním návrhu novely zákona o silniční dopravě (schváleném vládou 12. 10. 2011). Vláda současně připomenula, že návrh reaguje především na problémy taxislužby v hl. městě Praze, avšak týká se provozování taxislužby i jiných druhů silniční dopravy v celé ČR a jako takový by měl být předložen do standardního připomínkového řízení, prováděného u vládních návrhů. Vláda k tomu doplnila, že oblast taxislužby bude podrobena komplexní revizi v rámci věcného záměru nového zákona o silniční dopravě připravovaného Ministerstvem dopravy. Kromě toho vláda upozornila na některé další nedostatky předloženého návrhu: – návrh v nově formulovaných ustanoveních užívá řadu neurčitých výrazů a slovních obratů (např. pojmy „potřebné údaje“, „požadované doklady“, slovní spojení „kdykoliv je to potřebné“, nebo pojem „celá složka“), což by v případě přijetí vyvolávalo právní nejistotu a aplikační problémy;

III


priloha_legislativa_01 1/3/12 7:54 AM Stránka IV

PR 1/2012

Právo ES/EU

legislativa

– v nově formulovaném § 6 odst. 6 dává návrh dopravnímu úřadu možnost delegovat provádění zkoušek z odborné způsobilosti k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby na „pověřenou osobu“, aniž by specifikoval podmínky pověření; – nově navrhovaná úprava zakládající pravomoc dopravního úřadu uložit na základě výsledků státního odborného dozoru dopravci opatření k odstranění nedostatků (§ 34d), která je naprosto obecná a volbu konkrétních opatření či povinností ponechává zcela na volném uvážení správního orgánu, odporuje dle vlády zásadám vyjádřeným v čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy; navíc tato úprava tím, že vydání rozhodnutí má být prvním úkonem v řízení, a vyloučením možnosti odvolání proti takovému rozhodnutí zcela nepřípustným způsobem omezuje procesní práva účastníků;

– problematická jsou podle vlády i ustanovení návrhu, která dávají obcím možnost upravit obecně závaznou vyhláškou podmínky výkonu taxislužby na území dané obce a ukládají dopravcům povinnost takové podmínky dodržovat; tato ustanovení by ve svém důsledku založila podmínky pro vznik zcela neodůvodněné nerovnosti při výkonu této podnikatelské činnosti v různých obcích a v některých případech rozdílně stanovených podmínek dokonce zásadní překážku výkonu této činnosti týmž podnikatelem na území více než jedné obce. Návrh má předkladatelem navrženou účinnost dnem 1. 1. 2012. Stav projednávání: Návrh byl předložen k dalšímu legislativnímu projednání Poslanecké sněmovně.

právo es/eu Výběr z právních předpisů a dokumentů vyhlášených v Úředním věstníku EU (Řada L a C) v období 7.–15. 12. 2011 Číslo

Název

Řada

Vyhlášení

1227/2011/EU

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1227/2011 ze dne 25. 10. 2011 o integritě a transparentnosti velkoobchodního trhu s energií

L 326

8. 12. 2011

1232/2011/EU

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1232/2011 ze dne 16. 11. 2011, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 428/2009, kterým se zavádí režim Společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití

L 326

8. 12. 2011

7. 1. 2012

7. 1. 2012

1233/2011/EU

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1233/2011 ze dne 16. 11. 2011 o uplatňování některých pravidel v oblasti státem podporovaných vývozních úvěrů a o zrušení rozhodnutí Rady 2001/76/ES a 2001/77/ES

L 326

8. 12. 2011

9. 12. 2011

9. 12. 2011

2011/89/EU

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/89/EU ze dne 16. 11.2011, kterou se mění směrnice 98/78/ES, 2002/87/ES, 2006/48/ES a 2009/138/ES, pokud jde o doplňkový dozor nad finančními subjekty ve finančním konglomerátu

L 326

8. 12. 2011

9. 12. 2011

10. 6. 2013

2011/832/EU

Rozhodnutí Komise ze dne 7. 12. 2011 o příručce L 330 pro společnou registraci organizací z EU, registraci organizací ze třetích zemí a globální registraci podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1221/2009 o dobrovolné účasti organizací v systému Společenství pro environmentální řízení podniků a audit (EMAS) [oznámeno pod č. K (2011) 8896]

14. 12. 2011

2011/833/EU

Rozhodnutí Komise ze dne 12. 12. 2011 o opakovaném použití dokumentů Komise

L 330

14. 12. 2011

2011/817/EU

Obecné zásady Evropské centrální banky ze dne 20. 9. 2011 o nástrojích a postupech měnové politiky Eurosystému (ECB/2011/14)

L 331

14. 12. 2011

2011/C 361/03

Závěry Rady ze dne 27. 10. 2011 o evropském justičním vzdělávání

C 361

10. 12. 2011

2011/C 363/01

Stanovisko evropského inspektora ochrany údajů k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány

C 363

13. 12. 2011

IV

Platnost

Účinnost

28. 12. 2011 28. 12. 2011


obsah_nem_s3_01_2012 1/3/12 7:59 AM Stránka 1

1/2012 Zeitschrift für sämtliche juristische Fachgebiete

juristische rundschau inhaltsverzeichnis AKTUELLES Direkte Präsidentenwahl – Novelle der Verfassung der Tschechischen Republik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . II

AUFSÄTZE J. Vlastník, Recht auf einen fairen Schiedsprozess? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 L. Sadecký, Gekreuzter Scheck . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 M. Ivičič, Aktuell zu kirchlichen Restitutionen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

DISKUSSION J. Valenta, Zwei Jahre vorbereitender Verhandlung in der Praxis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 J. Dohnal, Konsequenzen der Billigung von unmoralischem Erbvertrag ohne Teilnahme des Gläubigers . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

ÜBER DAS NEUE BÜRGERLICHE GESETZBUCH M. Hulmák, Vertragsschließung nach dem Entwurf des neuen Bürgerlichen Gesetzbuches . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

RECHTSPRECHUNG GERICHTE DER TSCHECHISCHEN REPUBLIK Das Oberste Gericht der Tschechischen Republik: Antrag auf Erlassung der Entscheidung nach dem § 107a ZPO, gestellt durch den Kläger mit der Absicht, sich der Pflicht zu entziehen, die Verfahrenskosten zu tragen . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Das Oberste Gericht der Tschechischen Republik: Umfang der Entschädigung für Erschwerung der gesellschaftlichen Betätigung bei Lähmung der unteren Körperteile im Alter von 17 Jahren . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Das Oberste Gericht der Tschechischen Republik: Wann dem aus der Dienstbarkeit Berechtigten keine Entschädigung für deren Aufhebung zusteht. Aufrechnung gegen eine durch gerichtliche Entscheidung entstandene Forderung . . . . . . . . . 34 Das Oberste Gericht der Tschechischen Republik: Vereinbarung über die Auseinandersetzung des Gesamtgutes und Anfechtbarkeit. Anfechtungsklage und dringliches Rechtsinteresse . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

GERICHTE FREMDER STAATEN BRD: Der Bundesgerichtshof: Zur objektiven Unmöglichkeit der Leistung, die mit Hilfe von übernatürlichen, magischen Kräften gewährt werden soll (Kartenauslegung) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

GESETZGEBUNG Regelmäßige Anlage . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I–IV

J. Vlastník, Recht auf einen fairen Schiedsprozess? Die Regeln zur Ausübung der Befugnisse der Schiedsrichter sind nicht nur mit dem Gesetz und dem Schiedsvertrag definiert, sondern auch mit den Grenzen des Rechts auf einen fairen Prozess. Der Aufsatz widmet sich dem Umfang, in welchem dieses grundlegende Menschenrecht im Schiedsverfahren Geltung findet, der dazu gehörenden Pflicht der Schiedsrichter, in Übereinstimmung mit dem materiellen Recht vorzugehen, sowie der Verantwortung des Staates für die Ausgabe der Schiedssprüche. L. Sadecký, Gekreuzter Scheck Weil die Problematik der Schecke gegenwärtig in der Entscheidungspraxis der Gerichte eher selten vorkommt, öffnet sich auch in der Frage der Kreuzung der Schecke Raum für eventuelle unterschiedliche Gesichtspunkte bei der Auslegung, wobei solche Gesichtspunkte wohl noch lange ohne zuverlässige judikatorische Lösung bleiben werden. M. Ivičič, Aktuell zu kirchlichen Restitutionen Das Verfassungsgericht hat schon früher seine negative Stellungnahme zu Versuchen, mittels Feststellungsklagen die Auslieferung von Dingen zu erstreben, auf welche sich die Restitutionsgesetze nicht erstreckt haben, klar zum Ausdruck gebracht. In der letzten Zeit lässt sich aber in der Entscheidungstätigkeit des Verfassungsgerichts eine Änderung erkennen, die einen Weg zur spontanen Rückerstattung des sog. historischen kirchlichen Eigentums öffnen könnte, und zwar wegen verfassungswidriger Untätigkeit des Gesetzgebers.


PR01_OBALKA_4 1/2/12 10:52 AM Stránka IV

Edice Beckovy komentáře n

o

v

i

n

k

a

Komentář, 2. vydání D. Kovalčíková/J. Štandera

Zákon o provozu na pozemních komunikacích Hlavním účelem druhého, rozšířeného vydání komentáře je vysvětlit aktuální komplexní právní úpravy provozu na pozemních komunikacích, s důrazem na poslední zásadní změny spočívající zejména v úpravách systému bodového hodnocení přestupků a trestných činů proti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích spáchaných řidiči motorových vozidel a na zkušenosti dosavadní aplikace zákona v praxi. Jedná se o precizaci povinnosti provozovatele vozidla se záměrem zamezit zneužívání institutu osoby blízké, o nové nastavení limitu škody způsobené dopravní nehodou, od kterého se odvíjí povinná přítomnost policie a nové podmínky, za kterých je obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Komentář dále pojednává i o právech a povinnostech dalších účastníků silničního provozu i změněných kompetencích zainteresovaných všech správních úřadů. Obsahem je i mezinárodněprávní kontext, především vztah k právní úpravě ES. Součástí komentáře jsou také výrazně rozšířené odkazy na významná soudní rozhodnutí v této oblasti.

Druhé vydání komentuje zákon č. 361/2000 Sb. s jeho výraznými změnami. Ty se dotýkají zvýšené ochrany chodců a cyklistů, sjednocení se s právem EU v případě parkovacích průkazů označujících vozidla přepravující osoby se zdravotním postižením a nově koncipovaného přehledu jednání spočívajícího v porušení vybraných povinností v předpisech o silničním provozu.

Vázané v plátně, 448 stran cena 990 Kč, obj. číslo BMK13

Mohlo by Vás zajímat: Správní řád, 3. vydání, Komentář Jemelka/Pondělíčková/Bohadlo, vázané v plátně, 716 stran, 1030 Kč, obj. číslo BMK6

Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář L. Jemelka/P. Vetešník, vázané v plátně, 560 stran, 1030 Kč, obj. číslo BMK2

Trestní zákoník. Komentář, (I. díl – Obecná část, II. díl – Zvláštní část) P. Šámal a kol., vázané s přebalem, 3328 stran, 4140 Kč I. a II. díl, obj. číslo EVK5

Všechny publikace Nakladatelství C. H. Beck si můžete objednat se slevou 5 % v eShopu na www.beck.cz Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o. Řeznická 17, 110 00 Praha 1, tel.: 225 993 919, 225 993 959 fax: 225 993 920, 225 993 931, e-mail: beck@beck.cz, www.beck.cz

Pravni rozhledy  

C. H. Beck

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you