deník PM
31.8. – Mou sestru Katku potkala sousedka. Byl všední den, ráno. „Do práce? A těšíte se?“ Nemohla tomu uvěřit… Když jsem dnes na jiném místě a v jiném čase chválil prostředí kavárny, mladík, který připravoval cappuccino s úsměvem přikyvoval a pochvaloval si, že je rád, že zrovna tady může pracovat. Jen nedávno jiný barista mezi presovačem a pultem, odkud mi horký nápoj podával, tančil! Mám to vyzkoušené – káva a služby od nadšených lidí mají teprve ty správné grády! 1.9. – Inzerát na každém rohu: Vykoupím vaši nemovitost. Někteří lidé jsou movití. Tak mě napadá, zda nemovití jsou vlastníky nemovitostí. A mohou mít nemovitost movití? 2.9. – To je mi novinka! Když naskočí na světlech na velké křižovatce u Tančícího domu červená, objeví se panáček. Ne na semaforu. Ne kreslený. Živý. Před kapotou aut v první řadě. Ukloní se. Vyhodí do vzduchu tři barevné kužele. Malou chvíli žongluje otočen na jednu stranu, malou chvíli na druhou. Znovu úklon. Smeknutí kšiltovky. A trádá mezi vozidla. Přesně vypočítaný interval. Tuším, že tak jedno ze šesti otevře okénko a vhodí minci, než naskočí zelená. To už žonglér, placen v minutové mzdě, uhne stranou. Nasadí čepici, pootočí kužely a koukne na semafor. Žlutá znamená – připravit na nové číslo – dalším jiným překvapeným divákům. 3.9. – Niebo w gembie. V polských cukrárnách téměř standardní nabídka. Něco jako nebe v ústech. Prostě, něco tak dobrého, že se to rozplývá na jazyku. Něco tak obrazně velkého, že zavíráš oči, protože konce stejně nedohlédneš. Něco tak báječného, že se na chvíli zastavíš, zasníš, potěšíš. Jasně, že co cukrárna, to jiné složení. Stejně tak, jako každý máme své sny, své představy, své nebe. Nejen v puse. V hlavě. V srdci. 4.9. – „Držíte…“ „Děkuji.“ Vzal jsem si občanku zpátky. A začalo mi v hlavě šrotovat, jak to mohl průvodčí myslet, když mi kontroloval lístek koupený v e-shopu a osobní doklad. Jistě koukl na datum narození, na fotku a na mě. Pokud takto, tak jsem to vzal jako lichotku, jen jsem se chtěl ujistit, zda jsem se nepřeslechl: „Promiňte, co jste to říkal?“ „Jestli držíte průkazku, když jsem vám ji podával…“ Aha, tak to byl dotaz. Nevadí. Držel jsem. A celá ta chvilka domněnek byla fajn. A držím. Dělám, co můžu. 5.9. – Na sloupu veřejného osvětlení jsem si všiml Anarchistického měsíčníku. Byl to jeden nalepený list staršího data. Anarchie se vyznačuje mimo jiné neorganizovaností. 69