Page 1

DennĂ­ program


ČTVRTEK / 19. 4. 10.00 Discussion / DF JAMU / Chill-Out Room 10.00 Contemporary Dance & Partnering - Martin Dvořák / Astorka / W 12.00 The Lost Women of Troy / Israel / HaDivadlo / HP, CP 15.30 The Lost Women of Troy / Israel / HaDivadlo / HP 16.00 Trojan Women / United Kingdom / Studio Marta / HP, CP 18.00 The Words of Others / Scotland / Divadlo U stolu / HP, CP 19.00 The Visit / Slovakia / Husa na provázku / HP, CP 19.30 Trojan Women / United Kingdom / Studio Marta / HP 22.00 Meeting Point Party / ArtBar Druhý Pád / OFF party

OPEN AIR STAGE 15:00 - 15:50 440 Herců 16:00 - 16:40 Break falls 16:50 - 17:20 eLiška 17:45 - 18:00 Dziewczynki bardzo ładne i piosenki bardzo ładne 18:00 - 18:15 proslov koordinátora Stano Čabana 18:15 - 19:15 KVĚTY 20:00 - 21:00 Ghost of You ZMĚNA PROGRAMU V pátek 20. 4. v 19.00 přidáváme reprízu inscenace Mechanický pomeranč v Studio Marta. HP - hlavní program OFF - off program W - workshopy CP - cesta poroty ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA.


Úvodník


DEŇ TRETÍ, DEŇ STREDAJŠÍ Dobré ráno, Brno, spoločne sa nám rozbieha tretí encountrovský deň. Dnes to bude v našom festivalovom mikroživote rušné. Čaká nás program na Open Air Stage, štyri predstavenia v rámci Cesty poroty, workshop, a na koniec hlavná Meeting Point pártoška v ArtBare. Verím, že ste na deň tretí pripravení a oddýchnutí. Ej! Ešte pred tým, ako sa rozutekáme za všetkými tými tvorivými podnetmi tretieho dňa, zaspomínajme si na ďaleký včerajšok. Na naše pocity, postrehy, dojmy, radosti a starosti. Festivalová streda nám ponúkla pražskú činohernú apokalyptickú fikciu o dôsledkoch života, ktorý vedieme v 21. storočí. Mäso, všade mäso. Komplikovaných tém sa nevzdali ani naši kolegovia z Arménska, ktorí odohrali filozoficky ladenú inscenáciu o odchádzaní. Donútili nás zamyslieť sa nad vyššími silami, ktoré ovládajú náš život, nad stratou životnej energie jedného, možno kráľa, možno obyčajného človeka. Od tmavo ladených tém sme sa presunuli k sýto žltým farbám biomechanickej divadelnej prehliadky. Ionesco v prevedení nemeckej školy z Ludwigsburgu bola naozaj ukážkou absurdity v pravom slova zmysle. Žeby Mejerchold vytvoril biomechaniku pre absurdné divadlo? Zaujímavá kombinácia. V skutku... No a inak, čo? Šamanistické rituály v sprche, V samote stratené dva mužské charaktery ako autorská variácia hry Bernarda Marie Koltèsa „V samote bavlníkových polí“... Plus bonus párty v Trojke a domov. Druhý festivalový deň prebehol bez problémov. Veď predsa, problémy neexistujú. Na SETKÁNÍ/ ENCOUNTER určite ne! Užívajte tretí festivalový deň! :) #JP


Recenze HP


THE GRUB

Matouš Ondra

Česká republika: Praha Studio Marta 125 min Režie: Adam Skala


Růžová budoucnost Studenti DAMU přivezli na ENCOUNTER autorskou hru „Žranice“, inspirovanou textem „Ministryně výživy“ a filmem „Velká žranice.“ O tom, že inscenace obsáhla velké množství aktuálních a ožehavých témat, bych se nejspíš s nikým přít nemusel. Debatu ale jistě vyvolá způsob, jakým byla tato témata prezentována. Ocitáme se na utopickém panoptikálním ministerstvu pro výživu, které se rozhodlo řešit potravinovou krizi po svém – lidem dává k jídlu jiné lidi. No, vlastně lidi… lidská torza, která chovají na tajné farmě, a která mají zázračnou schopnost regenerace. Co se ale stane, když regenerace přestane fungovat? Požerou se lidé navzájem? Už tato velmi zkrácená fabule se může zdát kontroverzní, a přispívají k tomu i prostředky, kterými byl text zpracován. Například se zde mísí sci-fi, horor, groteska, parodie, nejrůznější pokleslé a béčkové žánry, které vás napadnou. To vše je doplněno „rádoby vtipnou“ vulgaritou a parodickým patosem, který někdy vyjde, jindy ne. Sdělení témat a zpracování gagů je často přímočaré, metafory doslovné, některé prvky zbytečně naturalistické (např. vyrvané srdce z těla herce, který se sám sežere). V divadle je vždycky dobré zachovat trochu opar tajemna, aby si diváci museli leccos sami domyslet. Za zmínku stojí herecká souhra a vyrovnané výkony, žádný z herců nepolevil ze svého nasazení ani po přestávce, po které sál trochu prořídl. Výtvarná složka – scénografie, kostýmy i lightdesign – dodala inscenaci ten správný šmrnc. Skvělá podle mne byla hudba; vždy na správném místě a dobře padnoucí. Dokážu si představit, že diváci, kteří se naladí na parodickou vlnu inscenace, se prosmějí od začátku do konce, ale cítil jsem kolem sebe spíš rozpaky. Za nás za všechny doufám, že se takovéto utopické „růžové“ budoucnosti nikdy nedočkáme.

Marta fakt neví

Jiří Liška


Čo majú spoločné klobásy a mimozemšťania? Konzumný spôsob života je jedným z charakteristických znakov 21. storočia. Jeme rýchlo, veľakrát bez rozmyslenia, chceme sa len zasýtiť a pokračovať v rýchlom životnom tempe. Počas dvoch svetových vojen bolo jedla nedostatok, a tak si to vynahrádzame v súčasnom tisícročí. Čo je výsledok dvoch obrovských kontrastov - hladu a nasýtenosti? Touto otázkou sa zaoberá absolventská inscenácia Katedry činoherného divadla na DAMU v Prahe. Autorský text Adama Skaly a Kamily Krbcovej Žranice vychádza z drámy Egona Bondyho Ministerka výživy a filmu Velká žranice od Marca Ferreriho. Inscenačný tím vytvára priestor vedeckého laboratória prostredníctvom zeleného svetla a prepadliska, ktoré predstavuje tzv. Masoráj. Inscenácia výrazným spôsobom pracuje s priestorom – na vyvýšenine sa často zjavuje Eva, ministerka výživy (neskôr prezidentka Masoráje), čím sa poukazuje na jej dominantnosť. Priestor prepadliska využívajú inscenátori v kľúčových momentoch inscenácie (napríklad zneškodnenie Evinho milenca, pomsta na Evinej dcére).

Marta je nadšená a chce to vidieť zas.

Študenti herectva v tejto groteske o výžive ľudí preukazujú široký diapazón výrazových prostriedkov. Vytvárajú karikatúry predstavovaných postáv mimoriadne vydareným spôsobom, ktorý neskĺzava do frašky (napríklad zhrbený vedec s pološialeným výrazom v tvári, ministerka ako žena prejavujúca dominantnosť a rozhodnosť, dieťa ako predstaviteľ naivity a nefalšovaného optimizmu v svete plnom nekonečných klobás). Sila inscenácie Žranice spočíva v jej náhľade do budúcnosti. Dvíha varovný prst nad svetom, do ktorého sa môže ľudstvo dostať. Naozaj chceme žiť bez empatie, bez lásky? Boli by sme schopní kvôli jedlu zožrať aj vlastnú dušu? Alebo sa radšej budeme modliť za príchod mimozemšťanov, ktorí si nás dajú ako obedové menu? Miroslava Košťálová


EXIT THE KING

Jiří Karmasín

Arménie 60 min. Divadlo Husa na provázku Režie: Edgar Mehrabyan


Král umírá! Ať žije král! Všechno, co začalo, musí jednou skončit. I život. To je jasné. Ale uvědomujeme si to? Exit the King ukazuje poslední okamžiky ze života krále. Vládl a žil, ale najednou chřadne, slábne a umírá. Svůj konec si nechce připustit. Družka Marie ho podporuje a snaží se jej ubránit před slovy jiné společnice Margaret, která mu bezútěšnou pravdu neúprosně opakuje. Jenže nechrání Marie sama sebe? Nakolik je milosrdná lež ochranou a do jaké míry je to jen zbabělost? Chvíle s Marií tráví král rádoby bezstarostným skotačením. Za doprovodu hudby vesele praskají balónky, popíjejí víno, užívají si. Zpovzdálí se však neochvějně ozývají upřímná slova Margaret. Ta se nedá umlčet ani uvězněním pod ústřední prvek minimalistické scénografie – vanu. Jak ale vladař ztrácí na síle a duchapřítomnosti, vytrácí se i kontakt s Marií. Jeho do té doby spolehlivá partnerka se od své lásky odtahuje a uzavírá se do svého vlastního neštěstí plynoucí ze ztráty milovaného. Nyní se umírající panovník obrací na dříve zatracovanou Margaret. Pravdě se už nedá vyhnout, je potřeba jí čelit. Král se s ní (Margaret, pravdou, smrtí) musí smířit, připravit se. A až těsně u konce, když na scéně zůstane sám, ocení krásu každodenní všednosti, jež doteď přehlížel. Tím se tvůrcům k upozornění na pomíjivost života a riziko jeho promarnění podařilo dodat i doporučení, jak nepropadnout depresím. Život máme sice jenom jeden, ale když si to uvědomíme, můžeme si ho o to víc užít.

Martě se to celkom pozdává

Byť inscenace zkoumá existenciální otázky pravdy, lži, života, smrti, našeho odkazu atd., najdou se i odlehčující momenty. Zejména díky herectví, které niterně vážné výrazové prostředky střídá s mechanizovanými pohyby, inscenace nekončí plna patosu, ale vážná témata jsou divákovi podávána s nadhledem. Veronika Švecová


Exit the King Středeční festivalové odpoledne patřilo na prknech divadla Husa na provázku studentům z Arménie, kteří do Brna přivezli inscenaci Exit the King. Jak jistě mnoho účastníků ví, představení mělo proběhnout již první den festivalu, ale bylo přesunuto. Možná z toho důvodu bylo hlediště poloprázdné. Jeviště však zaplněné zdaleka také nebylo. Scénografie byla prostá – vana, deštník, stolička a nad tím vším se vznášela mlha. Bylo tedy patrné, že téma inscenace bude vážné a tíživé. Tři herci v jednoduchých dlouhých řízách hrají o pomíjivosti lidského života, strachu ze smrti, zapomnění a také o tom, že před smrtí jsme si všichni rovni. Příběh se zdá být poměrně banální. Král má poslední hodinu života a my sledujeme, jak se s tím vyrovná. S ním jsou, v jeho doslova poslední hodince, dvě ženy. Ani jedna nechce Krále nechat trpět a „zpříjemňují“ mu jeho cestu k jisté smrti. Marguerite s ním jedná věcně a snaží se mu pomoci situaci zvládnout důstojně. Oproti tomu Marie před Králem srší mladickou energií a snaží se ho rozptýlit skotačením a laškováním. Král osciluje mezi těmito charaktery. Nakonec se, s pomocí Marguerite, se smrtí smíří, nic jiného mu ani nezbývá.

Tempo překvapivě narušovala světla, která se rozsvěcovala a zhasínala poměrně chaoticky. Velmi často k situacím také neseděly titulky. Herci se však dobře drželi svých stylizací, stačilo si tedy občas přečíst, co se na jevišti zrovna řeší. Jak jsem již naznačil, slova naštěstí nebyla moc důležitá. Petr Theodor Pidrman

Martě se to celkom pozdává

Inscenace plyne v pomalém tempu, které narušují a zpomalují intermezza, kdy se herci zacyklí v jednoduchém pohybu. Stylizovaně proběhne nepatrná přestavba, přesun vany nebo se na scénu přinese nová rekvizita. Herci jsou pohybově zdatní a nemůže mě nenapadnout myšlenka, že by inscenaci opravdu prospělo proškrtání slov a důraznější práce s pohybem. Pomalému tempu přispěla i veliká scéna, na které se hrálo. Komornější prostor by byl určitě vhodnější.


IT‘S NOT THAT WAY, IT‘S OVER HERE

Paulína Ščepková

Německo Divadlo na Orlí 90 min. Režie: Christian von Treskow


Živé divadlo Ve středu odpoledne jsme mohli vidět německé zpracování studentů z německé Academy of Performing Arts Baden-Wuerttemberg méně známých textů a jednoaktových her Eugène Ionesca. Jednalo se o jedno velké biomechanické cvičení. Viděli jsme série precizně propracovaných a charakteristických pohybů a hlasových projevů vycházejících z jednotlivých postav, které odhalovaly až na dřeň jejich nesmyslné podstaty. Herci se po celou dobu přítomnosti na scéně nezastavili. Napjatý byl každý jejich sval a to i my, neboť titulky bylo přes sálající žlutou záplavu na scéně špatně vidět. Ve které se vlastně nacházíme situaci? Nevíme co sledovat dřív. Pokud má být divadlo živé, znamená to přece, že skutečně žije. Synonymem života se často stává svoboda, volnost. Tedy i divadlo by mělo být svobodné, pokud chce být živé, rezonující. Mělo by dýchat. Živé divadlo má být přece energické. A ta plyne nejen z naší tělesné pružnosti. Ionesco psal svá díla před více než padesáti lety. Co nám tedy můžou říct dnes? Jaká témata v nich můžeme objevit v dnešní době? Co si o ní myslí studenti, kteří dnes zpracovávají tyto texty? Na chvíli snad vzbudilo naději objevení se jednoho z protagonistů v hledišti a jeho následný výstup ze vstupních dveří do sálu. Je to konec? Znamená to, že chce pryč z tohohle zmateného, šíleného světa? Nikoli. Vrací se zpět.

Pokud chceme ukázat zmatený svět, prosím, techniku ano, ale stačí to? Mně ne. Mrzí mě, že ve mně představení nezanechalo víc, než obdiv k lehkosti s jakou herci ovládali pohybový aparát. Soňa Mucinová

Martě se to celkom pozdává

Zde chybí interpretace, výpověď. Jednotlivé vstupy přestávaly, nekončily. Člověk by čekal nějakou pointu, ale té se mu nedostávalo. A kde máme hledat tu „anarchii“ a „život“, o které mluví anotace? V těch svázaných a zmechanizovaných tělech herců?


Absurdní drama - svět ve kterém žijeme? Ionesco, Mejerchold a další němečtí studenti pod vedením experta na biomechaniku Tonyho de Maeyera a režiséra Christiana von Treskowa ukazují v performance It´s not that way, it´s over here na pohled nesmyslný svět žlutozelených postaviček, při delším a hlubším přemýšlení svět trapných úsměvů a gest každého z nás. Performance je rozdělena do několika částí, které znázorňují střípky z Ionescovy tvorby. Performeři se v jednotlivých sketchích stávají díky dotaženým, promyšleným a precizně provedeným pohybům a zvukům karikaturami (např. manželských párů) a figurkami v prostoru jeviště, který se stává absurdním světem. Celý ansámbl na mě působí jako jeden velký stroj, mechanismus, hodinky, kde se každá součástka sice podle svého kódu pohybuje jinak - například jedna z performerek, která je figurkou starostlivé a otravné manželky se pohybuje cupitáním, a přitom dlouhými pohyby rukou hladí kočku, ale přesto společnou souhrou vytvářejí choreografii nejen pohybů, ale i vyřčených replik a pazvuků.

Marta je nadšená a chce to vidieť zas.

Absurdní svět tvoří pouze stříbrná vroubkovaná stěna a nad ní kulatý otvor, který slouží třeba jako akvárium pro rybičky či se z něho stane měsíc. Scéna výrazně kontrastuje se žlutozelenými různorodými kostýmy performerů, jejichž vzhled lidských loutek, podporují také paruky a igelity připomínající koupací čepice. Největším problémem pro mě rozhodně byla jazyková bariéra, kdy jsem musela velice rychle přeskakovat mezi titulky a občas doslova mravenčím hemžením performerů na jevišti. Sečteno a podtrženo – na mysli mi zůstávají tři otázky: Do jaké míry byly v této performance důležitá slova? A je vůbec možné porozumět absurdnímu dramatu, když textu nerozumím? Stačily v tomto případě pouze přesné pohyby a zvuky? Přestože jsem v rychlém tempu performance rozhodně neporozuměla každé replice, gesta pro mě místo toho doslova mluvila za vše. Chaos, NESCHOPNOST SE DOROZUMĚT, cykličnost a stereotypnost, ABSURDITA BYTÍ – Ionesco už tehdy věděl… Sarah Slavíčková


Workshopy


HAPPENING IMPRO: PÉTER FORGÁCS Nepředstírej! Naše ráno plné improvizace začalo moc hezky - masáží. Masírovali jsme se navzájem pouze za pomocí naší hlavy a brady. Bylo to velmi uvolňující a zároveň velice zvláštní. Ptala jsem se sama sebe - vypadám hloupě, když tohle dělám? Pak jsem se podívala na další páry kolem a viděla jsem na jejich tvářích, že se možná zaobíraly tou stejnou otázkou. Co je ještě normální? Musíme mít naše vlastní hranice, ale zároveň je musíme zpochybňovat riskovat. Nejzajímavějším cvičením pro mě bylo rozhodně to, když všichni seděli a jeden člověk byl od nás daleko. Cílem hry bylo posadit se na prázdnou židli, zatímco ostatní se pohybovali velmi rychle. Ten, který stál, musel chodit pouze pomalým tempem. Musíte se soustředit a hrát dynamickou týmovou hru, abyste si židli “zasloužili”, riskovat a také měnit různé pozice. Naučila jsem se, že je mnohem zajímavější objevovat a býti otevřený - potom je to upřímné. “Znát své životní jeviště. Divadlo, které riskuje je zajímavé, všechno ostatní je nudné.” Děkuji Péterovi Forsgácsovi, jste milý učitel plný entusiasmu! Melissa Heininen


ZE ZÁKULÍSÍ: OFF PROGRAM Tento sloupeček měl původně odpovídat na otázky ve stylu: „Co že to dělá sekce Off program? Proč jsem si vybral zrovna Off program?“ Nejde přece o to, jakou sekci vedu, jak ji vedu, jakou manažerskou funkci… blablabla… Důležité je to, proč to dělám a jak festival vnímám. Náš slogan přece říká: „ENCOUNTER JSI TY!“ Nebudu psát jako člen organizačního týmu – David, vedoucí sekce Off program, ale pouze a jen jako David. Festival je v době, kdy tyto věty píšu, za dveřma a je těžký to celý popisovat. Divný vzpomínky v týhle nervní noci před festivalem. Je to rok, dva, tři, co jsem na festivalu začal dělat? Vypadá to jako celá věčnost, nebo alespoň celá éra. Týden festivalu je takovej ten druh vyvrcholení, co už nikdy znovu nepřijde. Žádná směs slov, hudby, nebo vzpomínek se nemůže dotknout toho vědomí, že jste tam byli a žili zrovna na tom místě a v tý době. Ať už to znamenalo cokoliv… Každej rok to šílí ve všech směrech, v jakoukoliv hodinu. Divadlo, lidi, večírky, chlast, hudba… zase chlast a na vrchol tomu celýmu vládne fantastickej pocit, že ať už děláme cokoliv, má to tak bejt a vyhráváme… A to je ta podstata věci. Pocit, že divadlem nevyhnutelně vítězíme nad silami ignorance a zla. Ne v nějakým negativní smyslu, prostě jen naše energie zvítězí. Energie, díky které máme tu potřebnou hybnou sílu, abychom se mohli vozit na vrcholku vysoký, krásný vlny. Takže, až festival skončí, můžeš vylézt na Špilberk a podívat se na Brno. Pokud se budeš dívat správnejma očima, možná uvidíš značku – místo, kam ta vlna dosáhla, zlomila se a odvalila zpátky. David Šamánek


ZE ZÁKULISÍ: TECHNICAL SUPPORT Můj dnešní den začal 16.4. v 8:00, skončí tak v neděli nad ránem. Ve 3 ráno dorážím na pomoc s technikou off programovému týmu techniků v čele s mojí pravou rukou Barčou Jágrovou. Jsou 4 ráno, v Modráči sedím u počítače a dávám dohromady ferman jízd na druhý den - vlastně na tento den. V 8 ráno zvedám první akutní telefonát. Otevírám laptop a upravuju ferman. Hodinové obvolávání. Možná nějaká sprcha. Zjišťuju, že Arménie, která měla od rána nasvěcovat, místo toho čeká na režiséra, který má přijet 2 hodiny před představením. Naštěstí jsou moji lidi pohotoví a zkušení, zvládají celou situaci s přehledem. Do 120 minut mají vše nachystané. Přenáším techniku. Do HaDivadla přijíždí soubor Izraele, technicky nejnáročnější představení celého festivalu. Máme noc na to jim improvizovanou scénu vymyslet, postavit a celé představení nasvítit. Celý špíl se odehrává ve vodě. Šlapeme jak hodinky, daří se nám celou scénu postavit v rekordním čase. Místní technici nad zlato. Vzpomínám si, že jsem ještě nejedla. Vrchovatě plníme dodávku, kterou později překládáme do velkého kamionu. Dvakrát. Je 22:00 a sedmitunový kamion je naložený. Zamkli mi laptop v divadle. Zjišťuju, že mám asi hodinu na to, abych napsala článek do festivalového časopisu o své práci - práci technického koordinátora a logistika festivalu SETKÁNÍ/ENCOUTER. Často se mě lidé ptají, co na tom festivalu vlastně dělám, že mě celý den vůbec nepotkají. Já sama sebe potkám až příští týden. Neskutečné díky všem mojim technikům, nesou tenhle festival na svých bedrech. “Nemožné hned, zázraky do tří dnů.” - TechSupport team 2018 Barbora Sosnovcová


Recenze OFF


Michaela Suchá

DISKUTUJEM, DISKUTUJEŠ… DISKUTUJTE


Diskusie na festivale SETKÁNÍ/ENCOUNTER sa konajú každý deň od 10:00 – 12:00 v Chill-Out Room. Toto debatné stretnutie vedie dvojica Barbora Chovancová a Jakub Liška, študenti réžie a dramaturgie na JAMU. Ako už samotný názov prezrádza, cieľom diskusií je vytvoriť platformu, na ktorej môže vzniknúť dialóg medzi tvorcami inscenácií a divákmi. Keď ráno zavítate do miestnosti Chill-Out Room, máte možnosť dozvedieť sa viac zo zákulisia príprav inscenácie, niečo o tvorivom procese, o hlavných témach inscenácií, o rozličných pohľadoch na divadlo - naprieč celým svetom. Už po prvom dni sme z vašich ohlasov, ktoré sa k nám dostali, zistili, že máte mnoho podnetných otázok. Vidíte, tie otázky môže položiť priamo umelcom každý festivalový deň od 10:00! Čaká na vás príjemná atmosféra Chill-Out Roomu, čerstvá káva, pečivo a nedočkaví divadelníci, pripravení odpovedať na vaše dotazy a ponúknuť vám kúsok z ich sveta. Nebolo to inak ani na včerajšej diskusií. V komornom zložení sme strávili 120 minút s tvorcami z ruskej školy z Jaroslavlu a z juhoafrického Kapského mesta. Študenti a študentky z Jaroslavlu sa s nami podeli o ich nosný princíp, ktorým pristupovali k príprave inscenácie. Bol ním zámer vyrozprávať príbeh dvoch postáv, poukázať na témy fašizmu, ako aj na problémy mentálne slabších ľudí. V rodnom Rusku hrajú túto inscenáciu v omnoho komornejších priestoroch a to im, ako hercom, ponúka priestor využívať princípy civilného, ba až filmového herectva. Na druhej strane protagonisti inscenácie The Island nás oboznámili so skúšobným procesom, ktorý obnášal zoznamovanie sa s historickými udalosťami, rozhovory s bývalými politickými väzňami,... Svoje myšlienky a hlavnú tému inscenácie herci prepájali s našou politickou situáciou a rozdelením Československa v roku 1993. V stredu, vo štvrtok, v piatok a v sobotu diskutujeme zas. Program festivalu je bohatý a ponúka mnoho tvorivých podnetov, jedným takým sú aj raňajšie diskusie. Pridajte sa! #JP


A REALLY SHORT SHAMANISTIC SESSION

Kateřina Veselá

DF JAMU / sprchy 7 min. Režie: kolektiv


Šla jsem dnes na šamanskou seanci. Metr v předsálí hlavní místnůstky nastavený na maximální intenzitu otevřenosti a určující míru intimity přestal fungovat, a tak mě Šamanka Surísa (Lucie Hrochová) nemilosrdně podrobila několika velmi osobním otázkám. Znejišťovala mě nastavená nálada, přestože působila velmi přátelsky. Šamanka mi nabídla své pití a očichala mi ruce. Nechtěla jsem odpovídat na všetečné otázky, měla jsem ale pocit, že musím. Kdybych nic neřekla, zkazím jim jejich inscenovanou Krátkou šamanistickou seanci. Později se i nervózní koktavá tlumočnice Viola Vychrtlá (Pavla Kopřivová) uvolnila, vzrušeně překládala každou Šamančinu myšlenku a Šamanka jí na vyžádání pochválila hezký překlad, případně ji požádala, aby mi její slova přeložila důsledněji. Nakonec mi Surísa nakapala na vnitřní stranu zápěstí vonný olej na znamení odvahy vzít si vždy přesně to, po čem toužím. Snad kdybych byla tlumočnicí oslovena, aniž bych na seanci čekala, mohla bych se do této „smyslové lázně“ ponořit a nechat se jí unést. Možná bych se jí nakonec i podvolila a některé Šamančiny rady si důvěřivě vzala k srdci. Pokud měla být Krátká šamanistická seance pichlavou sofistikovanou metaforou k dnešním manipulativním zvyklostem společenských situací, které nás na každém rohu obklopují, potom ji opravdu oceňuji. Pokud ne, alespoň já ji takto vnímám.

Martě se to celkom pozdává

Vendula Kacetlová


V SAMOTĚ Divadlo na Orlí, 4. patro zkušebna 50 min Režie: Martin Hodoň Martin Hodoň se skrze svou autorskou inscenaci V samotě snaží dostat divákovi pod kůži a zároveň ho provést filozofickou cestou až na prvopočátek, kdy jsme sami sebe začali vnímat jako bytost, která přes životní překážky nachází a formuje vlastní identitu. Od kdy vnímáme sebe sama jako samostatné individuum? A lze v dnešním světě být vůbec sám sebou? Dva performeři vystupují v tmavém sále, který je protkán jen jemným paprskem světla dopadajícím na bílou čáru diagonálně rozdělující hrací prostor. Rázem jsou tu dva prostory. Dvě odlišné životní filosofie. Jenže co se stane, jakmile se hranice překročí? Samota se změní ve vztah, kde už nejsem já, ale my. Veškeré podněty, které nás přímo i nepřímo ve vztahu s člověkem kontaktují, nás mění ať chceme, nebo ne. Aktéři expresivně a naturalisticky vytváří svými gesty a gradací hlasu obraz, který děsí svou bezmocností a úzkostí - je to obraz člověka, který je nepochopen, utlačován a zneužíván. Působivá choreografie rozdělená do několika mechanicky se opakujících sekvencí vykresluje pocity bytosti, která se stále snaží najít cestu k vlastní identitě, byť je jí to neustále znemožňováno.

Marta je nadšená a chce to vidieť zas.

Na závěr nemohu opomenout svléknutí obou performerů, kteří tímto odvážným krokem uzavírají celou filosofickou pouť a apelují na vyjmutí jedince z jeho komfortní zóny jak fyzicky, tak psychicky. Možná že samotná hra není tak úplně o samotě, jakožto o smíření se sebou samým. Kristýna Staroštíková


Rozhovor


ROZHOVOR: PAUL BOURNE Paul Bourne je režisér, pedagóg, umelecký riaditeľ divadiel Menagerie Theatre v Cambridge a Divadla 6-16 v Prahe. Tento rok je členom profesionálnej poroty SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2018. V čom si myslíte, že sú dôležité študentské divadelné festivaly? Myslím si, že je tu prítomná istá otvorenosť myslí, chuť riskovať, zvedavosť a živelnosť mladíckej energie. Keď pracujete v komerčnom sektore, občas sa môžete stať o čosi konzervatívnejším voči chuti riskovať. Moji kolegovia sa ma zvyknú pýtať, prečo chodím na študentské festivaly. Ja im odpovedám, že je to šanca ísť niekam, kde môžete svoj vzťah k divadlu osviežiť, transformovať a nanovo spojiť. Je tu možnosť vidieť dynamické, mladícke a energické inscenácie. Mám príležitosť ponúknuť svoje rady a počúvať, čo chcú mladí ľudia povedať. Je to dobrá príležitosť robiť a vidieť všetky tieto vyššie spomenuté veci. Ako člen profesionálnej poroty, aké kvality hľadáte v jednotlivých inscenáciách? Myslím si, že jediná cesta je pracovať s tým to čo sa vás osobne dotýka. Tak, ako s akýmkoľvek iným divadelným kusom. Ako člen poroty máte jemne posunuté vnímanie, pretože nazeráte na to trochu kritickým okom a naozaj sledujete každý detail. Ja sa vždy snažím nájsť niečo, čo možno spojiť so zmyslom pre paradox. Je tam risk, ale aj istota? Je to schopné a zvedavé? Je to logické a zároveň intuitívne? Vždy je to o tejto dualite. Tu to naberá na sile. Kvalitné predstavenia sú tie, pri ktorých ich zabudnete vnímať ako člen poroty ale ste zrazu bežným divákom. Zhypnotizujú vás. A to je úžasná vec. Čo si myslíte, že je príznačné pre súčasnú mladú divadelnú generáciu? Myslím si, že pre každú generáciu je to iné. Všetci majú rozdielne vnímanie ich počiatočného bodu v kariérach. Je zaujímavé, ako sa divadlo snaží zachovať svoje postavenie voči všetkým technickým a digitálnym žánrom. Tento boj núti ľudí skutočne nanovo definovať hodnotu toho, čo naozaj znamená tvoriť kvalitné, silné a angažované divadlo. A ak sa neprestaneme zaoberať touto otázkou, tak prídeme o svojich divákov.


Ako vnímate hlavnú tému festivalu ( Strácame pôdu pod nohami)? Páči sa mi tá myšlienka. Sadenie stromu je zaujímavá metafora a tiež obsahuje už spomínanú dualitu. Máte pôdu, kde sa niečo odohráva na povrchu a potom tam je niečo skryté pod ňou. Potrebujete obe, aby sa prepojili – korene sa musia spojiť s konármi, aby boli schopné prijať svetlo, slnko a vodu. Myslím si, že aj my sami sme postavení na tejto metafore. Musíme vzdelávať a viesť budúcich divadelných tvorcov, aby sme im poskytli správne živiny a správne výzvy. Divadlo je veľmi tradičná forma umenia a práve v tom, paradoxne aj metaforicky, musíme rešpektovať tradíciu, no zároveň ju prekonávať. Dúfam, že budeme mať čoraz viac a viac týchto dvoch prístupov. Možno práve to je tá meniaca sa pôda. Čo radíte svojim študentom a mladým divadelným tvorcom? Vždy sa snažte samých seba vnímať ako dobre pripraveného priekopníka. Priekopník vždy vstupuje do nového teritória, vydáva sa na nové cesty ale je dobre pripravený, aby vedel čo robí. A možno to bude tímová cesta. Ale musíte si zachovať svoju autentickú osobnosť, musíte byť individualitou, pretože inak možno budete kráčať rovnakým smerom ako všetci ostatní. Režiséri zvyknú hovoriť, a ja sám som režisér, že chceme ľudí, s ktorými sme schopní pracovať. To je úplná pravda, ale mňa napríklad priťahujú zvláštne indivíduá. Zvykneme ich nazývať narušiteľmi. Takže buďte priekopníkmi, buďte narušiteľmi (ale nie príliš) a nastoľujte otázky!

Jiří Karmasín

Diana Pavlačková


POZNÁMKY


Sběr ohlasů


ARMÉNIE: EXIT THE KING Přemýšlím, jestli inscenace vychází z hry Král umírá a nebo ne.... Jinak mě představení bavilo. Přišlo mi to trošku zmatené co se týče světel a hudby, ale užila jsem si to. Andrea Š. Bylo to zajímavé, myslím, že by tomu slušel menší prostor a míň slov. Petr P. Líbilo se mi jak se vozili ve vaně a koupali v provazech. Anna S. Páčili sa mi prestavby scén, boli dynamickejšie a slušalo im to viac. Škoda, že to s tou mrkvou viac nerozvili. Mirka K.

NĚMECKO: IT‘S NOT THAT WAY, IT‘S OVER Výborné. Lubo V. V určitou dobu pro mě bylo těžké to všechno stíhat, ale myslím, že když Ionesca, tak takhle. Veronika V. Krásně se hýbali, ale bohužel pro mě hrozně hrála jazyková bariéra. Bylo to super, ale ten lightdesign byl takový, že jsem měl problém číst a přehazovat na titulky, které byly tmavší. Matouš Těžko se mi to vnímalo, ale bylo to hezké. Jakub R.


ČESKÁ REPUBIKA, PRAHA: THE GRUB Můj první dojem je takový, že na to, aby to mohl člověk vstřebat, tak musí v sobě probudit nějaký skrytý kousek psychopata. Čím chci říct, že se mi to vlastně líbilo. Protože se mi to asi povedlo, trošku se otevřít, ale asi to bude ještě běh na delší trať. Anonym, Brno Psycho. Ale v dobrom. Diana P. Temporytmus byl úplně skvělý. Ale, no... nějak jsem se nechytal. Matouš Herecké výkony ministryně výživy a jejího věděckého spolupracovníka - moc dobrý. Zajímavá a funkční scénografie. Druhá polovina byla velmi přeplácaná, zrychlená a asi i zbytečná. Frederika H. V niektorých ohľadoch to bolo až také desivé. Čo ak by sme sa ako ľudia dopracovali k niečomu takémuto? Že by sme samy seba vzájomne pojedali a ešte horšie, čo ak by sa z tohto sveta naozaj vytratila láska? To je pre mňa najväčší strašiak. A inscenácia môže práve takýmto spôsobom otvoriť oči. Mirka K.


MŮJ PROGRAM


Humans of ENCOUNTER


“Konkrétní okamžik, který změnil můj životní směr k divadlu? Loňský ENCOUNTER. Proto jsem tady znovu! Je opravdu úžasné vidět studenty, kteří pocházejí z různých částí světa a vidět, jak se můžeme navzájem vyvíjet a vzdělávat. Nevidím to jako studentskou tvorbu, spíš jako umělecké dílo. Jsme samozřejmě studenti, protože jsme ve škole a nyní máme také znalosti lidí, kteří chtějí být profesionálové.” Lucas Borges, student fyzického herectví ve Španělsku „Doufám, že uvidíme spoustu různých představení. Doufám, že ano, protože v Maďarsku nemám šanci, abych skutečně něco viděla - chci vidět, jak ostatní vidí divadlo a komunikaci, která se děje skrz divadlo.“ Eszter Dobos, studentka dramatického vzdělání v Maďarsku „Myslím, že většinu dobrých příběhů dělá atmosféra, musí existovat propojenost mezi publikem a herci. Musíte ji cítit, protože pokud chcete být součástí příběhu, ať už je příběh jakýkoli, nemůžete přemýšlet o svém mobilním telefonu nebo o tom, co budete dělat po představení. Potřebujete cítit spojení s hercem a atmosféru. Takže to dělá dobrý příběh. „ Adam Harton, student divadelní produkce z České republiky


Paulína Ščepková


MEETING POINT Mezinárodní festival divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2018 Vedoucí redakce: Frederika Halfarová Júlia Pecková Zástupce vedoucího redakce: Marek Hebelka Ilona Pawerová Anna Sáčková Michaela Zemčíková Šéfredaktorka: Júlia Pecková Redaktoři a redaktorky: DAMU: Sarah Slavičková, Veronika Švecová, Martin Tilšar JAMU: Jiří Liška, Marie Mlatečková, Soňa Mucinová, Petr Theodor Pidrman, Pavel Zarodňanský MUNI: Vendula Kacetlová, Barbora Kašparová, Kristýna Starostíková VŠMU: Miroslava Koštáľová, Diana Pavlačková, Bohunka Vaňková Fotografové: Jiří Karmasín, Matouš Ondra, Kateřina Veselá, Michaela Suchá, Paulína Ščepková Překladatelé: Adam Dudek, Michaela Dudriková, Frederika Halfarová, Jakub Julina, Zuzana Kernová, Martina Součková HOPE jazykový servis Korektoři anglické verze: Adrian Hundhausen


Korektoři české verze: Frederika Halfarová, Lucie Říhová, Markéta Stehlíková, Barbora Hajdíková Sazba: Monika Řeháková Vydavatel: Janáčkova akademie múzických umění v Brně Divadelní fakulta Mozartova 1 662 15 Brno IČ: 621156462 / DIČ: CZ62156462


CHCI TĚ VIDĚT!

By Matouš Ondra

3 cz  

The third edition of Meeting Point of The International Festival of Theater Schools SETKÁNÍ/ENCOUNTER

3 cz  

The third edition of Meeting Point of The International Festival of Theater Schools SETKÁNÍ/ENCOUNTER

Advertisement