Issuu on Google+

společensko-ekologický časopis, 5/2010 | XIX. ročník | 60 Kč

Sedmá generace Reportáž: Žít, nebo těžit? /11/

Seriál: Klikám, tedy jsem? /16/

Drobnohled: Ekocida de iure /22/ Byznys s lidskou tváří /24/ Zážitkové agentury /26/

Kulturní zahrada: Každý je trosečníkem /36/ Thoreau: rytíř pěšího řádu /40/

Rozhovor: Bedřich Moldan /42/

Téma:

Od oltáře do kompostu


Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

lidi nabízejí, tak bereme 28| Když foto: Trine de Florie

TÉMA

38|

Jazyk a touha foto: archiv F

Vojtěch Pelikán Zemřít tak, aby neumírala Země Jaký je ideál těch, kteří jsou malé ekostopě věrní až za hrob?

24|

Dan Škvařil Velká šance pro odpovědnost Byznys s lidskou tváří? Utopie? Některé nevládky si to rozhodně nemyslí.

6|

Zuzana Vlasatá Taková normální zelená svatba Žádná roztomilá ujetost, úchylka či alternativa, ale naprosto přijatelná volba.

26|

Veronika Fišerová Jak pást ovce za dva tisíce Šperky, obraz, auto? Omyl. Dnes je v módě darovat něco podstatně zajímavějšího — zážitek.

8|

Blanka Dobešová Věčně zelení Pojďme se podívat za těmi, jejichž lidské příběhy zarůstají bujnou vegetací.

3|

11|

REPORTÁŽ

Zuzana Vlasatá Žít, nebo těžit, to je, oč tu běží Čtyřicítka lidí se v létě pohybovala na hraně uhelného dolu poblíž Horního Jiřetína.

SERIÁLY

28|

VISEGRÁD

Rozhovor s medvědem hnědým Když lidi nabízejí, tak bereme Náš spolupracovník Miroslav Kutal zjišťoval, jaké jsou pohledy medvědů na lidské počínání.

30|

Vlastimil Karlík Cena za uhlí V polských Tomislavicích otevřeli hnědouhelný důl. Státní úředníci předvádějí svérázný způsob výkladu domácí i evropské legislativy.

32|

Gergely Simon Maďarská eko-dekáda Kyanid, důl na zlato, povodně, smrtící emise… Ani na maďarské eko-frontě nepanuje klid.

36|

Jan Miessler Trosečníkem je přece každý z nás Co uděláte, když vás vyhodí z práce, přijdete o milou, skočíte z mostu, řeka vás vyplaví na břeh, ale vaše volání nikdo neslyší?

38|

Martin Soukup Jazyk a touha Jsou muži a ženy sobě konkurenty? Je naše chování určeno spíše přírodou nebo výchovou?

14|

Naďa Johanisová Co jednomu nemožno... Životní osudy Františka Cyrila Kampelíka by vydaly na dobrodružný román.

16|

Vít Kouřil Klikám, tedy jsem (aktivní)? Online petice, ankety, podpora facebookových skupin. Někdy klikneme, jindy ne. Nějaký problém?

18|

Jan Keller Penální stát K čemu Spojeným státům pomohlo masové věznění?

19|

Kateřina Rezková Věda, kosmologie a naše budoucnost Jak se dělá holistická věda? Pro odpověď jsme se vydali přímo do líhně environmentálního myšlení.

40|

Petr Švec Rytíř pěšího řádu V českém překladu vyšel soubor esejů Toulky přírodou Henry Davida Thoreaua.

22|

David Hawkins Jak udělat z ničení přírody trestný čin Uzrál čas pro uznání ekocidy jako mezinárodního zločinu proti míru.

42|

Rozhovor s Bedřichem Moldanem Politika většinou není pro Boy Scouty O regresu ekologické politiky, špatné volbě prezidenta a absenci dlouhodobé vize.

DROBNOHLED

KULTURNÍ ZAHRADA

ROZHOVOR

PŘIPRAVUJEME: decentralizace energetiky • judaismus a ekologie • BP versus Mexický záliv • zelenější programování • gentle actions Evy Bakkeslett • ohlas na knihu Poselství šamanů • recenze uhelného dokumentu Ženy SHR • a spoustu dalšího čtení pro současné i příští generace Vážené čtenářky, vážení čtenáři, opět jsme pro vás připravili soutěžní kvíz. Pokud jej na našich webových stránkách správně vyplníte, můžete vyhrát roční předplatné 7.G.

před patnácti lety, v době povinně reformní, považovalo 84 % českých občanů ekologické organizace za prospěšné a naopak jen 6 % za škodlivé. Nyní, v době neméně povinně reformní, činí tento poměr 58 % versus 24 %. Doufejme, že za dalších patnáct let se sympatie veřejnosti nepřeklopí úplně a že nebudeme na polovinu 90. let vzpomínat jako na zlaté zelené časy. Minule jsem se tady drobet rozepsal o zelené politice v éře Pavla Drobila; teď, nemaje už slov, nechám promluvit Komenského Poutníka, který při pohledu na stav vrchností pozoroval: „…jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl, každému teměř něčeho potřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati; jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu uklady čenichati, jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati; jiní rukou, kterýmiž by usudky spravedlnosti vykonávati mohli; mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli.“ Tolik k politické situaci. V tomto čísle 7.G jsme se raději nad nahnědlou pěnu dní povznesli a věnovali se otázce vpravdě nadčasovější: Jak se nechat ekologicky pohřbít? Odpovědi nejsou jednoznačné, ale výrok Marka Aurelia „Všude, kde se dá žít, dá se žít dobře“ by měl zřejmě platit i posmrtně. Na tomto veselém místě bych rád poděkoval našim novým předplatitelům a předplatitelkám, kterých letos přibylo o poznání více než loni. Doufáme, že si vaši důvěru zasloužíme. Jako bonus – pro vás všechny – právě revitalizujeme naše webové stránky: zanedlouho na nich najdete kupříkladu fotogalerie, tématický vyhledávač nebo elektronické předplatné. Loni jsem zde končil protikrizovým pozdravem „Všechno je před námi, tak jako vždycky bylo“. Letos na něm věru není co měnit. Stejně jako na myšlence Václava Bělohradského: „Zelení všech odstínů kritizují to, že pro moderní lidi má smysl to, co roste, místo aby rostlo, co má smysl.“ Smysluplný podzim přeje


foto: Gilbert Tremblay


TÉMA |

V ojtěch P elikán

Zemřít tak, aby neumírala Země Ve Skandinávii či Británii rozhodně nepovažují za podivný výstřelek, když na sklonku života myslíte nejen na život věčný, ale i věčně udržitelný. Rozsah ekopohřebnických služeb tam sahá od rozpuštění na kompostovatelný prášek až po neznatelné uložení v hájku, kdy si polohu babičky musíte vypátrat pomocí GPS. Někdo v tom spatřuje revoluci podobnou zakládání Společností přátel žehu, jiný sociální změnu vedoucí k napřímení vztahu k tabuizovanému tématu. Narušila už tato zahraniční diskuse i posvátný klid mezi českými náhrobky, kolumbárii a vsypovými loučkami? „V lidském popelu není rozdíl,“ pravil cynicky ve Spalovači mrtvol pan Kopfrkingl. Neměl však docela pravdu. Do hrobu si totiž můžeme vzít pořádný ranec energie a znečištění. Jestliže se tedy jeden z typů analýzy životního cyklu nazývá „od kolébky do hrobu“, v tomto případě je třeba — abyste opravdu mohli odpočívat v pokoji — myslet ještě dál. Vždyť například v USA se ročně pohřbí tolik materiálu, že by vystačil na stavbu proslulého sanfranciského mostu Golden Gate dlouhého dva a půl kilometru. Žulové náhrobky k nám putují z Číny a Indie, protože jsou levné. Pro kremaci je potřeba přehršel energie a vznikne při ní z jednoho nebožtíka kolem sto padesáti kilogramů oxidu uhličitého. Navíc podle zprávy britské Agentury životního prostředí stojí v ostrovní zemi pohřeb žehem za více než patnácti procenty emisí rtuti a jedenácti procenty dioxinů. Útěchou nám může být, že modernizované české pece patří k nejčistším, jak se na velmoc zaujímající v Evropě prvenství v podílu pohřbů žehem sluší a patří. Ve Švédsku, Anglii, Austrálii či Spojených státech se naproti tomu šíří rakve z proutí, konopí či recyklovaných novin. Nechybějí ani bizarnosti stylu „ekovýzdoby“, která udělá z obyčejné rakve dojem mramorové a pak se sama rozloží. Jak si v tom všem vybrat variantu, která by smysluplně podtrhla život toho, kdo se snažil našlapovat i na Zemi lehce? Sedmá generace 5|2010

Pohřbem proti přírodě „Nejekologičtější je samozřejmě nechat nebožtíka, jak je,“ nabízí lapidární odpověď na otázku, jaký pohřeb je nejvíce „eko“, sociální antropolog Giuseppe Maiello, který se proměnami vztahu ke smrti dlouhá léta zabývá. Třeba jako v Tibetu či Mongolsku, napospas supům či šelmám. Jenže všichni asi tušíme, že tak jednoduché to není. Jinak bych předchozí odstavec zakončil tečkou a dal prostor dalším autorům. Kolem odchodu ze světa vezdejšího se totiž vyvinul možná nejdůležitější rituál. Nejeden antropolog klade úsvit lidstva někam do okamžiku, kdy kdosi bůhvíproč zasypal hrob květinami. I když ani toto privilegium možná není definitivní: vedle šimpanzů drží něco jako smutek třeba i straky. Jakkoli v tom možná nejsme úplně sami, ritualizace umírání zcela jistě pomáhala definovat tvář lidské kultury. Jak píše v Dějinách smrti Philippe Ariès: „Ritualizace smrti je zvláštní případ celkové lidské strategie proti přírodě.“ To dává tušit, že sblížení pohřbů s přírodou z podstaty nemůže být jen tak.

Mrtvý jako živý V evropském prostředí strážila hranici zásvětí po dlouhou dobu církev. V devatenáctém století se však ani zesnulí nevyhnuli modernizaci. Technologický pokrok posílený myšlenkou konzervace 5|


| TÉMA

začal vší silou a s pomocí armády ochemizovaných balzamovačů bojovat proti přirozenému rozkladu. Šlo o to vypadat co nejdéle „jako živý“. „Živý“ přitom zůstal i archetypální strach ze smrti. „Moderní člověk se ovšem animisticky nebojí mrtvého či upíra. Strach se změnil v předsudek, že je zemřelý nehygienický, infekční. Jenže, jaká nemoc se tím myslí?“ komentuje proměnu Maiello. Rozbujelá intuitivní snaha o vypulírovanost totiž spíše souvisí s úzkostlivým odporem k mrtvému tělu, který se v posledních staletích rozšířil do celé Evropy.

Kudy bloudí česká zubatá Ač to zní jako banální glosa, v minulosti umírání vskutku patřilo k životu. Nikdo netušil, že zemřít doma bude jednou luxusem. Až ke konci devatenáctého století začala smrtka opouštět rodinný kruh a postupně se stalo běžným pokoutně skonat pod dozorem lékaře, který tělo záhy postupoval funebrákům. Uběhlo století a smrt se octla na okraji společnosti. Vlivem sekularizace se stala čímsi neznámým, co nahání hrůzu. Jak píše Ariès, „zdivočela“. Není se tedy čemu divit, že se zvláště v Čechách a na Moravě neumíme s příchodem zubaté vyrovnat. Náš vztah lavíruje od vytěsnění po fascinaci, které se vděčně chytá bulvár. Zhruba třetina kremací probíhá bez obřadu, v Praze polovina. Každá pátá urna pak zůstane v regále krematoria. „Majoritní tendence je nepohřbít, i když si babička našetřila na knížce,“ potvrzuje tuto zkušenost i Maiello a dodává: „Kdybych byl cynický, řeknu, že je to nakonec docela ekologické. Jenže za pohřbem do papírové rakve je na prvním místě otázka finanční.“ Podobně charakterizuje tuzemskou logiku Julius Mlčoch, ředitel Pohřebního ústavu hl. m. Prahy: „Spíše než ekologičnost je hlavním měřítkem cena. Ekologické pohřbívání u nás navíc zatím není příliš známé.“ Tento stav potvrzují i z Pohřebnictví Zlín: Kvůli výši nákladů pro ně tato otázka není aktuální.

Je libo rozpustit, usušit, vybrousit či vystřelit? S penězi je to však u ekopohřbívání obojaké. Na jedné straně stojí supertechnologie, jež jsou svým modernistickým duchem pokračovateli kremace. Do obecnějšího povědomí se dostaly dvě z nich: „Vodní kremace“ čili resomace tělo doslova rozpustí. Kosti se rozdrtí na bílý prášek podobný popelu a tekutinou můžete pohnojit zahradu. Další kompostovací metodu představuje kryomace: Ostatky jsou postupně zmraženy, rozdrceny a vysušeny a podle obhájců této metody ze švédské firmy Promessa Organic se do roka promění v humus. Jakkoli jsou prý emise CO2 u obou technologií jen desetinové oproti „normálu“, kvůli množství použitých chemikálií se nad jejich šetrností prozatím vznášejí otazníky. Navíc o ně zatím není doložen větší zájem. K případnému úspěchu v českém prostředí se staví skepticky i ředitel Mlčoch. Hlavním důvodem je právě vyšší cena. Jak doplňuje Maiello: „U nás ze sebe boháč spíš nechá vybrousit diamant nebo se vystřelí do vesmíru.“ V určitém protikladu stojí směr, který se prezentuje jako neokázalá alternativa vůči pompéznosti pohřbů a rozbujelému funebráckému byznysu. Spíše než technologický pokrok akcentuje návrat k neokázalosti, civilnosti a skromnosti. Zmiňuje důležitost užšího kontaktu se zesnulými, třeba i vlastním přičiněním při kopání hrobu nebo zajišťování obřadu. Zájemci většinou chtějí být pohřbeni či |6

ANKETA Co si představujete pod pojmem ekologický pohřeb? Přáli byste si být takto pohřbeni? Stanislav Komárek, filozofující biolog a esejista Za ekologický pohřeb mám rozhodně pohřeb do země, roztrhání dravými ptáky, obvyklé v Tibetu, by se u nás asi těžko prosazovalo a sám bych si to, přes příchylnost k supům, nepřál. Podobně jako postupně odevzdáme spolupracovníkům svou nomenklaturní židli, dědicům byt a knihovnu, musíme chtě nechtě odevzdat i biogenní prvky, které jsme za ta léta nahamonili. Šetrnější je to formou tlení, aby ani jediný dusík či fosfor nepřišel nazmar. Ať se jednou broučci v truhle pomějí, někdy je čas udělat němé tváři opravdovou radost — takové existenciální potěšení z nás neměl dosud nikdo. Sám za sebe bych si přál být pochován na tradičním hřbitově a vůbec si nemyslím, že je to zbytečné blokování půdy — kdo někdy viděl bohatou faunu ptáků, drobných savců a hmyzu tohoto unikátního mozaikového biotopu, ví, že je jich tam desetkrát více než v průměrném lese. Na takovémto krásném biotopu chci spočinout. Také se domnívám, že nejzákladnější rozdíl mezi lidmi a zvířaty je právě v pohřebním ceremoniálu a v tom, že se hrob pár let navštěvuje — být „zakopán jako pes“ bych nějak nechtěl — raději „být zakopán jako člověk“ a doufat, že poskytnu příslušné elementy i pro nějakou pěknou květinku… Viktor Třebický, odborník na indikátory udržitelného rozvoje Přiznám se, že jsem toto téma párkrát diskutoval v kavárně či hospodě. „Kam jsou ti ekologové ochotní zajít?“ zní jedna námitka. Navíc je spojeno s tématem smrti, které je v naší „postmateriální“ době víceméně tabu. Jaksi se nehodí umírat v době neustálého růstu a zlepšování všeho. Na druhou stranu přibývá lidí, kterým není lhostejný dopad jejich životního stylu na životní prostředí. S tím souvisí i konec života a pohřeb. Pokud se někdo celý život dobrovolně snaží snižovat svoji ekologickou stopu, proč by to nemělo platit i pro pohřeb? Osobně bych asi volil přirozený pohřeb bez náhrobku v přírodě. A to i přesto, že jsem dvacet let bydlel naproti Olšanským hřbitovům na pražských Vinohradech a prožil tam nejedno dětské dobrodružství. Marek Orko Vácha, katolický kněz a environmentální etik Své drahé pohřbíváme kvůli sobě, ne kvůli nim. Obřadné ošetření důležitých okamžiků života, přivítání dítěte, dosažení dospělosti, vstup do manželství a pohřeb jsou pro nás důležitější, než myslíme. Ritualizované zakončení životního příběhu včetně specializovaného oblečení, květin, svíček, pohřební dechovky, kněze vykrápějícího hrob a závěrečné trachty nepotřebují ani tak nebožtíci, jako my. Pohřbem učiníme za naším vztahem tečku a pokud nás někdy přijde ve snu navštívit (u nás na Moravě se tak občas stává), pak jedině v dobrém. Je mi jedno, jak budu pozůstalými pohřben, zda ekologicky v rakvi z proutí na lesním palouku nebo jinak, mně to již bude jedno, jim ne. Pokud ale bude moci moje tělo po smrti posloužit budoucím lékařům nebo pokud přispěje k probuzení ekologické odpovědnosti, budu jen rád.

Sedmá generace 5|2010


TÉMA |

Anketa Václav Cílek, geolog a esejista Ekologické pohřbívání pro mě zní asi jako ekologický špekáček nebo ekovláček. Přeji si být buď pohřben někde na venkovském hřbitově do půdy, nebo rozhozen. Mimochodem mnohé venkovské hřbitovy jsou eko-hřbitovy, leží na kopci mimo úrodná pole, často na půdách, kde by ani pořádný les nevyrostl. Další možnost je nechat se spálit a pak někde pohodit po milé přírodě. Nejsem si jist, kolik ropných ekvivalentů se spotřebuje na spálení člověka, ale napadá mě, že pokud si člověk šetří peníze na pohřeb, mohl by si našetřit i energii třeba tím, že si odřekne nějaké cesty letadlem. Jenže šetřit tady a plýtvat jinde jde proti zdravému rozumu. Velké obchodní centrum jako Čestlice spotřebuje zhruba tolik energie jako město o 20 tisících lidí. Jiná věc jsou akvaparky s vytápěnými bazény pod širým nebem. Tyto věci bych řešil dřív než ekologický pohřeb. Hana Librová, socioložka a environmentalistka Pokud spočívá ekologické pohřebnictví ve snaze spotřebitelsky uvědomělých potenciálních nebožtíků zmenšovat ekologickou stopu, mohu to ocenit, ale kladu si otázku, zda výpočty a racionalita jsou zde směrodatné. Víc na ekologickém pohřebnictví cením snahu přiblížit se smyslu smrti a života. Lidské tělo spočívající a zanikající, tak jako jiné spolustvořené smrtelné bytosti, pod korunou stromu, pod proměňujícími se oblaky. Ekologické pohřebnictví není totéž, co ekologický pohřeb — rituál. Křesťanské obřadnictví jej zatím neumí, a pokud by se jej někdo pokusil spíchnout narychlo, vznikl by pěkný paskvil. Zdá se, že nezbývá, než se nechat pohřbít tradičně křesťansky. Vyhlídnout si klidný lesní hřbitov. Ale jak se vyhnout okrašlování a dušičkovému soutěžnictví? Spíš, budiž mi odpuštěna velká ekologická kremační stopa, popel načerno vysypaný pod některý z oblíbených stromů na okraji lesa s výhledem do kraje. Nejlépe pod dub. Pavel Knébl, chovatel koz a „primitivní ekolog“ Především si pod ekologickým pohřbíváním představuju očištění smrti od byznysu. V podstatě bych to nazval „strom místo mramoru“. A spalování? To je podle mě kokotina, takové házení ohryzků do ohně. Osobně by mi přišlo hezké, kdyby mi hrob vykopali blízcí, nad tělem vysadili strom, nejlépe ovocný, ať je ze mě užitek. Rozhodně nechci ležet mezi mramorem a tújemi. Navíc mi přijde urážlivé, že člověk může na hřbitov jen ve vymezené hodiny a ne třeba v noci. Taky bych si nepřál, aby mě posílali letecky v zinkové rakvi. Chtěl bych zůstat tam, kde jsem skonal. Před lety jsem napsal závěť a dal svůj pozemek k dispozici nebožtíkům. Byl jsem s tím za starostou, u ombudsmana i na ministerstvu pro místní rozvoj s tím, že nemám možnost důstojného pohřbení, ale neprošlo to. Na druhou stranu bych však nerad strávil prosazováním této myšlenky zbytek života.

Sedmá generace 5|2010

rozsypáni na louce či v lese. Takový pohřeb se dá udělat doslova za pakatel.

Tahle země není posvátná U nás však zatím žádná z podob ekologického spočinutí nemá na růžích, gerberách či chryzantémách ustláno. Pohřebnická legislativa například dovoluje odnést si mimo hřbitov pouze blízkého zpopelněného, nikoli rozpuštěného či zkompostovaného. A zřizovateli zdejších hřbitovů jsou oproti USA či Británii výhradně obce a církve. Kus lesa či louky tedy zatím nelze nebožtíkům nabídnout. Zřejmě též není náhodou, že zmiňované pionýrské země jsou převážně protestantské. Katolická církev totiž zapovídá uložení ostatků jinam než do posvátné půdy. Pohřbívat se navíc smí nejméně metr a půl pod zem, ovšem u přírodních pohřbů se kope mělčeji, aby se tělo mohlo stát výživou pro rostliny a nestalo se zdrojem znečištění spodních vod, zejména dusíkem a formaldehydem. Možná největší překážkou zelenějšího spočinutí je ovšem nízká společenská poptávka. Pro srovnání: ve Spojených státech má podle tři roky starých výzkumů Americké asociace seniorů AARP o ohleduplnější pohřeb zájem více než pětina. Nicméně i u nás již lze přiobjednat první odbouratelné ekourny z hlíny či rostlin. Částečně recyklované rakve firmy KOMES zase uspoří čtyřicet hektarů zdejšího stoletého lesa ročně (exotické dřevo se k nám podle Julia Mlčocha nedováží). Podle jednatele této společnosti Josefa Menouška je však ekologická šetrnost rozhodující pouze pro pár odběratelů ve větších městech.

I na hřbitově to může žít Jak je z předchozích řádků zřejmé, kvůli přírodě přátelštějšímu pohřbívání není mnohdy třeba žádných revolucí. Kořeny dnešního hnutí můžeme snadno rozpoznat v urnových hájích či rozptylových loučkách. Ani lesní hřbitovy rozhodně nejsou čímsi bezprecedentním. V romantismu, kdy vládla idea „krásné smrti“, vzniklo množství zalesněných hřbitovů, sloužících spíše jako park než pohřebiště. Asi nejznámější lesní hřbitov založil roku 1930 Tomáš Baťa ve Zlíně s tím, že „má, jako všechno na světě, sloužit životu“. Vysokou biodiverzitou oplývají i staré hřbitovy, zvláště pokud se vyskytují v zachovalé krajině. Pro svůj pietní klid bývají významnými hnízdišti ptáků. Hodně pak záleží i na údržbě. Jestliže kremace zanechá jednorázově velkou ekostopu, s umělými květinami, úzkostlivě koseným trávníkem ošetřovaným rozličnými „-cidy“ se jí rychle vyrovnáte. Jako inspirace může posloužit třeba anglický projekt Living Churchyard (Žijící hřbitov). S pomocí pár drobných úprav, zejména regulací sečení a výsadbou místních odrůd květin, se více než šest tisíc hřbitůvků proměnilo často v jediné ostrůvky divočiny v kultivované krajině. Útočištěm ohrožených druhů se stal i vídeňský Neustift. Stačilo vysadit kousek louky, vybudovat na střeše kapličky otvor pro netopýry anebo nakupit úkryt pro hady a obojživelníky z listí a kamení. Přírodní pohřeb je zkrátka především takový, který nebrání přírodním procesům — včetně přirozené recyklace lidského těla. Stejně jako u matky z Erbenovy Kytice jde především o to, aby „duše její se vrátila, a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla“.

7|


foto: Markéta Jedličková

| TÉMA

Z uzana V lasatá

Taková normální zelená svatba Zadáte-li do internetového vyhledávače heslo eco wedding, vyplivne na vás přes pět milionů odkazů. Uděláte-li totéž se slovem ekosvatba, dostanete jich devět. Co je to tedy svatba s ohledem na přírodu? A můžeme se u nás s něčím takovým setkat? Má to logiku — jsou mezi námi i lidé, kteří usilují o snižování své ekologické stopy. Vedle otazníků, jak bydlet, cestovat, uklízet nebo jíst s ohledem na přírodu, tudíž museli začít řešit i jiná než každodenní témata. Například právě svatby. V zahraničí — především ve Velké Británii a Spojených státech — představují zelené svatby trend i výdělečný podnik. V knihkupectvích dostanete specializované příručky (s názvy jako třeba Green Wedding, The Green Bride Guide, Eco-Chic Weddigs), agentury vám pomohou uspořádat obřad a hostinu podle patřičných ekoparametrů, naplánují s vámi i líbánky v duchu ekoturistiky. Pro inspiraci si můžete na internetu vyhledat také nespočet svatebních fotografií — v lese, ve stodole, na louce, u vody, v kempu, na boso, rustikální, romantické květinové, rukodělné, cyklistické… Všechny mají společného jmenovatele: sympatickou uvolněnou náladu, málo make upu a kratší délky šatů pro nevěstu (doporučujeme blog www.greenweddingshoes.com). U nás jsou však ekosvatby v prenatálním stadiu a klidně by mohly nosit nálepku „roztomilá úchylka“. |8

Tady je to „kosmopolitní“ Světlana Uldrichová z agentury Báječná svatba přiznává, že o svatbách v ekologicky šetrném stylu slyšela jen od několika klientů ze zahraničí: „V Británii prý probíhá něco jako návrat k přírodě, Angličané jezdí pod stan, na festivaly pod širým nebem a podobně. Ekosvatbu jsem nikdy neorganizovala ani si neumím představit, jak bych to dělala. Myslím, že svatba je s ekologií úplně v rozporu.“ V Praze se podle ní tento trend nechytne. „Tady je to kosmopolitní. Ekosvatbu si lidi spíš uspořádají sami a bez agentury, v alternativním hippie stylu někde na louce, uvaří něco vegetariánského, k tomu jim zahraje živá hudba bez elektriky.“ Ještě matnější představu o tom, co je ekosvatba, mají v agentuře Immo et Immo: „S ničím takovým jsme se nesetkali. V současnosti letí svatby v zahradách nebo parcích, nevěsty chtějí netradiční šaty, hostiny už nejsou jen o svíčkové a knedlících.“ Ani požadavků na čistě vegetariánské hostiny se ze strany klientů nedostává — jde spíš o výjimky pro jednotlivce, podobně jako třeba v případě bezlepkové diety. Sedmá generace 5|2010


TÉMA |

V pátrání po ekosvatbách po česku uspějete, vydáte-li se mezi pracovníky ekologických organizací a jejich sympatizanty — zkrátka lidi, kteří přírodě šetrné spotřebitelské vzorce automaticky promítají do jakékoliv každodenní či sváteční situace. A potvrzuje se, že k naplnění svých představ o tom, jak má vysněný svatební obřad a veselice vypadat, skutečně nepotřebují profesionální agentury, ale spíš pomocnou ruku rodiny a kamarádů. „Jakési ekoaspekty bych viděla v tom, že jsme si naši svatbu snažili zorganizovat co nejvíce po svém — tedy bez pomoci firem, které udělají z celé události neosobní stereotypní útvar a snaží se člověku vnutit spoustu drahých a nevkusných dekorací, často z ekologicky pochybných materiálů,“ shrnuje korektorka 7.G Míla Zemanová Palánová.

Ekosvatba od A do Z Na ekosouvislosti každé veselky je třeba myslet od začátku až do konce — tedy od přípravy pozvánek po recyklaci odpadků. Například grafička 7.G Jana Kloučková Kudrnová tiskla svatební oznámení na recyklovaný papír. Ruční papír zvolil Ota Kubinec z Hnutí DUHA. Další, nutno dodat, že stále oblíbenější, možností je elektronická pozvánka zaslaná přes e-mail. Vedle papíru ušetří i poštovné. Největší dilema většinou představuje výběr místa. Mělo by být v sepětí s přírodou, zároveň však — s ohledem na co nejmenší nároky na dopravu — snadno dostupné všem svatebčanům, pokud možno hromadnou dopravou či pěšky. Nadbytečně naježděné kilometry může vyřešit i zajištění hromadného autobusu. „Místo jsme zvolili podle toho, kde bydlí větší část rodiny. Společná snídaně a obřad proběhly na faře a v kostele vedle sebe, oslava pak o něco dál,“ vzpomíná Ota Kubinec. Zázemí pro oběd a následné veselení někteří vybírají také s tím, že podpoří malý penzion či restauraci. K samozřejmostem ekosvateb patří i důraz na místní a sezonní potraviny, regionální speciality (občas i z vlastních zdrojů), někdy dokonce v biokvalitě. Několik oslovených uspořádalo čistě vegetariánskou či vegansko-vegetariánskou hostinu. „Nepoužívali jsme jednorázové nádobí,“ shrnuje Ota Kubinec totéž, co opakují i ostatní oslovení. Výjimkou je Katarína Portéšová z Hnutí DUHA: „Ze svatby jsme udělali trochu větší akci, takže se nám nedařilo sehnat dostatek sklenic. Z části je nahradily kompostovatelné kelímky.“ Se snahou o omezení odpadů souvisí také jednoznačné upřednostňování kohoutkové vody před balenou. Setkáme se i s náznaky dumpster divingu (viz 7.G 2/2009). Například tchyně autorky tohoto článku shromažďovala dlouho před svatbou lahve z kontejnerů na sklo — bylo jich potřeba na sto litrů vína od příbuzných (svatební dar).

dohledat. Ušila mi je švadlena od nás z ulice. Nevypadají nikterak výstředně, takže je můžu klidně nosit do divadla,“ říká Míla Zemanová Palánová. Ekošaty mohou vzniknout také přešitím či upravení zajímavého kousku po mamince či babičce. V zahraničí se těší vintage styl (tedy oblečení nejen z druhé ruky, ale i z jiného časového období) velké popularitě i mezi nejúspěšnějšími modelkami a módními návrháři. Po sondě do českého „ekoghetta“ se však ukazuje, že tento přístup se u nás zatím neusadil. O něco méně komplikované je to se svršky pro zeleného ženicha. Můžeme se setkat s přístupen „hlavně nevypadat jako funebrák“, tedy světlými lněnými obleky bez kravat, čepicemi bekovkami, košilí s vyhrnutými rukávy, šviháckými vestičkami, dokonce i s kousky ze second handu. Se střídmostí a menší formalitou souvisí i výrazně nižší zájem o profesionální účesy a líčení.

Květinky, prstýnky, dárečky Poměrně důkladnou pozornost věnovali mnozí oslovení kyticím. Až 98 % řezaných květin se do České republiky dováží z Afriky a Jižní Ameriky. V obrovských, chemií nacucaných sklenících tam pracují špatně placení dělníci — většinou děti a ženy. Že se k nám rozkvetlá nádhera dopravuje letecky netřeba dodávat (více 7.G 1/2009). Členka redakční rady 7.G Kateřina Rezková si proto na svatbu vybrala luční kopretiny, Jana Kloučková Kudrnová pivoňky od kamaráda zahradníka a autorka článku šeříky natrhané na rodném sídlišti. Na zahraničních internetových stránkách patří k velkým tématům ekosvateb i prstýnky. Podle výpočtu americké organizace Earthworks stojí za jedním zlatým prstýnkem dvacet tun těžebního odpadu. Z oslovených však tuto skutečnost přenesla do praxe pouze Míla Zemanová Palánová s manželem: „Naše prstýnky původně patřily dnes již zesnulým manželovým prarodičům. Nechali jsme si je upravit co do velikosti a podařilo se zachovat i původní ryté nápisy se jmény a datem jejich svatby v roce 1946. Přidali jsme k nim naše datum i jména a vdechli nový život krásné rodinné památce.“ Další položka v zahraničních návodech, „jak se vdát/oženit“ zeleně, patří svatebním darům — jejich smyslem zpravidla bývá podpora ekologických či rozvojových projektů a nevládních organizací. Podobný záměr měl i Jiří Koželouh z Hnutí DUHA: „Vybíráme na adopci na dálku, a pokud bude těch peněz dost, přispějeme ještě na ochranářský projekt v africkém pralese.“ Ředitel téže organizace s manželkou vybírali příspěvky na konkrétní psí útulek.

Eko a šik

Nebýt za exoty

Velké téma svatebních příprav je samozřejmě oblečení pro ženicha a nevěstu. Snadné a zároveň ekologicky přijatelné řešení spočívá v půjčovnách společenského oblečení. To se ovšem u zelených nevěst nesetkává s velkým ohlasem. Půjčení může vyjít dost draho. Důležitou roli hraje i to, že nabízené róby často vypadají příliš pompézně, mainstreamově a princeznovsky — a to se na louku či skautskou chatu prostě nehodí. Navíc lidé, kteří chtějí svou svatbu uspořádat „trochu jinak“, hledají rovněž osobitost a originalitu. V případě ekosvateb můžeme vysledovat i náklonnost ke střídmosti a neformálnosti. Ekonevěsty si své šaty často nechávají šít na přání: „Měla jsem šaty ze lnu. Zda vyrostl v České republice, nešlo

Nejšetrnější svatba je ta, kde krom snoubenců figurují už jen svědci a vše se podaří vybavit bez okolků za pár minut. Ovšem obřady a rituály — krom toho, že mohou být velmi hezké a mají společenský, kulturní, náboženský a kdo ví jaký ještě přesah — jsou skvělá příležitost, jak inspirovat své okolí. Jedná se o jedinečnou možnost ukázat, že žít s ohledem na přírodu není „roztomilá ujetost“, úchylka či alternativa, ale sympatická, zábavná, pohodlná a přitom naprosto přijatelná volba.

Sedmá generace 5|2010

9|


foto: Jonathan Ng

| TÉMA

B lanka D obešová

Věčně zelení Už jste se ptali svých blízkých, jak by chtěli být pohřbeni? Možná by si přáli, aby na jejich hrobě rostla jabloň, skrze kterou se stanou součástí krajiny. Na přírodních hřbitovech v zahraničí by to nebylo nic neobvyklého. Pojďme se podívat za těmi, jejichž lidské příběhy zarůstají bujnou vegetací. Environmentální důsledky klasického pohřebnictví se obyčejně ocitají až kdesi v pozadí našeho přemýšlení o pohřbech. Na prvním místě stojí potřeba důstojně se rozloučit s blízkým člověkem, která vytěsňuje — v tomto případě doslova — přízemní záležitosti. Ovšem ty z nás, kteří si navykli vážit ekostopu svých každodenních rozhodnutí, patrně napadne zamyslet se i nad environmentálními souvislostmi situací, které nás z každodennosti vytrhávají. V čem tedy spočívá environmentální tíha běžných pohřbů? Pohřbívání do země může znečišťovat spodní vody dusíkatými sloučeninami, které se uvolňují při rozkladu těla. Za hřbitovními pomníky stojí těžba kamene, nejčastěji mramoru a žuly, s negativními vlivy na krajinu. Ve smuteční výzdobě se pak objevují květiny pěstované za environmentálně i sociálně nešetrných podmínek v rozvojových zemích. Kremace zase znečišťuje ovzduší mimo jiné oxidem uhličitým a rtutí, která se uvolňuje ze zubních amalgámů. Evropané mají v ústech více než 1100 tun rtuti, prostřednictvím zpopelňování se tedy každý rok dostane do atmosféry přes 70 tun tohoto toxického kovu. |10

Ovšem nezůstávejme pouze na povrchu, u šetrnějšího pohřebnictví, o kterém bude za chvíli řeč, nejde jen o snížení naší poslední ekostopy. Ale o něco hlubšího a mnohem podstatnějšího.

Be green forever Environmentálně šetrné pohřebnictví se zrodilo ve Velké Británii, kde je tento fenomén také nejrozšířenější. Od poloviny devadesátých let tu vzniklo přes dvě stě přírodních hřbitovů, kde se ročně nechává pohřbít kolem sedmi procent Britů. Pro lesní hřbitovy se volí staré porosty, kde mrtví nacházejí odpočinutí pod klenbou vzrostlých stromů. Hřbitovy luční pak vznikají na nově vykupovaných pozemcích, kde se ekosystém pozvolna proměňuje na lesní. Patří mezi ně také místa vyhrazená na stávajících hřbitovech, která připomínají přírodní hřbitovní zahrady. Přírodní hřbitovy však mají jedno společné: snahu vrátit tělo zemi co nejprostěji, nebránit jeho přirozenému rozkladu — tím se stává součástí koloběhu živin, tedy i života samotného. Rakve proto pocházejí ze snadno rozložitelných, přírodě blízkých materiálů: Sedmá generace 5|2010


Lesní hřbitov ve Zlíně, foto: Blanka Dobešová

TÉMA |

proutí, bambusu, dřeva s certifikátem FSC nebo třeba z tvrzeného recyklovaného papíru. Náhrobky jsou skromné či zcela chybí a místo nich z hrobu vyrůstají stromy, luční traviny či oblíbené květiny zemřelého. Přírodní pohřby však najdeme i v jiných zemích. Třeba američtí vlastnící lesních hřbitovů představují ekopohřby jako ideální dovršení zeleného životního stylu. Jejich způsob propagace není daleko vybídnutí, aby si spotřebitelé zachovali zelenou image i po smrti. Kupříkladu ředitel jednoho amerického lesního hřbitova na stránkách New York Times dokládá, jak zelené pohřebnictví vychází vstříc proměňujícím se hodnotám americké společnosti. Zmiňuje, že kolem roku 2040 očekávají pohřební firmy úmrtí milionů lidí z generace poválečných baby-boomers: „U generace lidí, kteří kompostují, píší si vlastní svatební sliby a žádají přirozené porody, se očekává, že budou chtít i od smrti něco jiného.“ Pohřební firmy tedy upravují nabídku svých služeb tak, aby vyšli vstříc přáním svých zákazníků, kteří již odmítají tradiční či formální podobu pohřbů a přejí si co nejosobitější a nejzelenější rozloučení s blízkým člověkem. Skandinávské a australské ekopohřebnictví klade větší důraz na propojení s ochranou přírody, zelené hřbitovy tu vznikají jako součást přírodních rezervací a dopomáhají jejich rozšiřování. Pokud si totiž vyberete uložení svého těla na lučním či lesním hřbitově, vytváříte tím místo pro přírodu nad vámi. Jde o netradiční druh ochrany: z úcty k zemřelým toto místo po desítky let nikdo nepoškodí. Američtí propagátoři ekopohřebnitví nazývají tento aspekt „posmrtným aktivismem“. S výzvou Be green forever upozorňují, že svým tělem můžete chránit ekosystém podobně, jako když se ekologičtí aktivisté přiváží ke stromu, aby jej chránili před pokácením. Na přírodním hřbitově však své ochranářství můžete realizovat podstatně déle… Sedmá generace 5|2010

Že obliba přírodního pohřebnictví na západě roste, dokládá fakt, že informace o ekopohřbu běžně najdete v nejrůznějších britských rádcích šetrného spotřebitele. V inzertní části The Ecologist či Resurgence se mezi reklamami na ekologické oblečení a odpovědné bankovnictví objevují upoutávky na šetrné pohřby i snadno rozložitelné typy rakví. Časem se třeba tato tematika stane jedenáctou kapitolou českého evergreenu Desatera domácí ekologie.

Přirozenost od kolébky do hrobu Ve Velké Británii však můžeme zaznamenat ještě další, významnější a hlubší akcenty. V ekopohřebnictví totiž mnozí vidí naději, že lidé zaujmou otevřenější a odpovědnější postoj k otázkám smrti a umírání. Například manželé Speyerovi, kteří právě u zrodu přírodního pohřebnictví stáli. Na začátku devadesátých let, po zkušenosti s přirozeným porodem doma, se sami sebe ptali, zda by podobně přirozeně a v rodinném kruhu nemohlo probíhat i umírání a smrt našich blízkých. Inspirovali se britským hnutím za přirozené porody a založili The Natural Death Center, občanské sdružení, jež primárně podporovalo domácí péči o umírající. Rodiny, které se svými umírajícími strávily konec jejich života, se cítily posíleny touto zkušeností. Tím, že své blízké nenechaly umírat v nemocnici, získaly dost prostoru se s nimi rozloučit, vzpomínat, vyjádřit jim lásku, vzájemně si odpustit, poděkovat. Že si pak i přípravy pohřbu chtěly ponechat ve svých rukou, už se zdá být jen přirozeným vyústěním situace. Pro pohřbení svých zesnulých si tito lidé vybírali právě přírodní místa. The Natural Death Center je dnes největší organizací podporující šetrné pohřby a více než patnáct let poskytuje kompletní podporu pro vznik přírodních hřbitovů. Jeho nejdůležitějším posláním však zůstává podpora otevřenějšího a zodpovědnější přístupu k otázkám smrti a umírání. Naléhavě vybízí veřejnost, aby nezavírala oči před smrtí a zejména ne před svými umírajícími. V postmoderní společnosti jsou patrné rozpaky nad závěrečnou fází života. Nemáme k dispozici obecně přijímané strategie či rituály, které by nám umírání a smrt pomáhaly adekvátně uchopit a moudře začlenit do našeho prožívání. Lidé často nevědí, jak přistupovat k umírajícím, a proto péči o ně nechávají na institucích. V České republice umírají v nemocnicích a domovech důchodců tři čtvrtiny lidí, podle výzkumu agentury STEM by však osmdesát procent z nás chtělo zemřít doma. V čase pokročilých lékařských dovedností, kdy je možné udržovat člověka při životě navzdory tělesnému chřadnutí, je přitom více než kdy dříve potřebná citlivost k přirozenému plynutí života, k času stáří a odcházení, abychom staré lidi mohli nechat důstojně odejít a mohli se s nimi plně rozloučit. Britští propagátoři environmentálních pohřbů se snaží vrátit smrt a umírání, které na individuální i společenské úrovni vytlačujeme ze svého vědomí, zpět do běžného přemýšlení a rozhovorů. Ředitelka The Natural Death Center po svých dlouholetých zkušenostech uvádí: „Jedna z největších obtíží, kterým lidé po smrti blízkého čelí, je, že o pohřbu nemluvili ještě za jeho života. Přála bych si, aby všechny rodiny, dokud jsou zdravé a šťastné, diskutovaly o tom, co budou dělat, když přijde závažné onemocnění či úmrtí. Otevřít toto téma je obtížné, ale dělá se to snadněji, pokud jsou všichni zúčastnění zdraví. Až těžké situace přijdou, budete rádi, že jste se těmito otázkami již společně zabývali, své síly totiž budete 11 |


| TÉMA

| Přírodní hřbitovy dávají možnost prohlédnout skrze náš smutek do živoucího světa přírody — která zcela prostě sděluje, že smrt je součástí života a že ani člověk se v tomto přírodnímu řádu nevymyká.

potřebovat k něčemu jinému.“ Jako pomoc pro otevření těchto neobvyklých rozhovorů může sloužit The Natural Death Handbook, průvodce po britských přírodních hřbitovech. Tato pozoruhodná kniha (dostupná i online) je zároveň uceleným rádcem rodinám, které se starají o umírající či chtějí svým blízkým zajistit přírodní pohřeb. Její autoři zaznamenali také příběhy lidí, kteří prožili své odcházení vědomě a statečně i výpovědi jejich blízkých, kteří je na konci života doprovázeli. Na stránkách Natural Death Center www. naturaldeath.org.uk lze rovněž objednat formulář Living Will, který každému umožňuje již dopředu vyjádřit odmítnutí léčby, jež by uměle prodlužovala život, zvolit si formu pohřbu a podobu smutečního obřadu.

zemřelému úctu, připomínají si společné okamžiky, které v nich zanechaly nejsilnější vzpomínky, zpívají a hrají, a také společně sázejí stromy či květiny. Blízkost druhých a společně sdílené rituály pomáhají zacelit trhlinu v síti života, která zbyla po odchodu milovaného člověka. Místo, na kterém se rozloučení odehrává, však také může specificky vstupovat do vyrovnávání se se ztrátou blízkého. To ukazuje i jedno z mnohých poděkování, které napsali pozůstalí pracovníkům přírodních hřbitovů: „Minulých několik týdnů bylo nesmírně těžkých, ale když jsme pro našeho syna našli místo na lesním hřbitově, pocítili jsme jistou útěchu. Je to opravdu krásný les a je dobré vidět, jak klidné a zároveň živé je místo jeho posledního spočinutí.“

Kdo jsou věčně zelení?

Naděje přírodních cintorínů

Přírodní pohřeb si volí nejrozmanitější lidé, jejichž pestrost přesahuje okruh environmentálně uvědomělých spotřebitelů či ekoaktivistů. Na přírodních hřbitovech se setkáte se zahradníky, ornitology, poutníky, farmáři či umělci. Všechny zmiňované spojuje láska ke krajině a přání přispět k její ochraně. Asi polovina přírodních smutečních rozloučení je křesťanských, vedených knězem, druhé poloviny se ujímá rodina či ji vedou hřbitovní celebranti. Rodina a přátelé se však vždy na podobě smutečního obřadu významně podílejí, každý pohřeb je proto jedinečný a osobitý. Pracovníci lesních hřbitovů vycházejí rodinám v jejich individuálních přáních vstříc, lesní hřbitovy také umožňují, aby si lidé zvolili podobu svého vlastního pohřbu ještě za svého života. Příběhy lidí, kteří se rozhodli pohřeb svých blízkých připravit sami, se vyznačují až nečekanou srdečností a nápaditostí. Některé rodiny se rozhodují obstarat samy vše, co mohou: samy pro svého zesnulého vyrobí jednoduchou rakev, třeba během jednoho dne spolu se sousedy, posilněni čajem, sušenkami a vzpomínáním. Sami tělo umývají a uloží do rakve, obstarají místo pohřbu, vykopou hrob, vybírají hudbu a květiny, smuteční oznámení píší třeba s dětmi. Nespěchají, všechny ty drobné i náročné úkony jsou totiž součástí rozloučení s milovaným člověkem. Obřady samotné pak mají různé podoby, často jsou nečekaně prodchnuty tím, co měl zesnulý rád: při smutečním rozloučení se například tančí irské tance, zpívají středověké písně, smyčcové kvarteto hraje milovanou Mozartovu skladbu nebo se ještě u místa posledního odpočinutí připíjí na šťastně prožitý život zesnulého jeho oblíbeným pivem. V tichu lesa či louky lidé společně projevují

Tiché souznění s krajinou hřbitovů a vnímavost ke zdejšímu přírodnímu životu nám může pomoci nést zármutek. Přírodní hřbitovy dávají možnost prohlédnout skrze náš smutek do živoucího světa přírody — která zcela prostě sděluje, že smrt je součástí života a že ani člověk se v tomto přírodnímu řádu nevymyká. Při pozorování proměn přírody je smysl smrti dohledatelný. Staré odchází a uvolňuje místo novému. Něha babího léta, spadané listí a podzimní mlhy, skrze které ve vzácných chvílích prosvítají poslední teplé paprsky, vyprávějí příběh přírodního stárnutí. Holé kmeny stromů trčící do zimního nebe u zasněžených polí i rostliny zkřehlé mrazem vypovídají o očisťující i kruté síle zimy, která vyklízí místo novému jarnímu životu. Sledování opakujícího se příběhu přírodních proměn nám může pomoci přijmout i proměny v životě lidském tím, že nám ukazuje jejich význam. V přírodních metaforách a metamorfózách je zjevována prastará moudrost o smyslu stárnutí, odcházení, smrti. Jako je v křesťanské víře chována naděje v život věčný, při vnímání přírody je naděje na život po smrti přítomna také — v neustále se opakujících přírodních kolobězích, jejichž součástí je každoročně přicházející jaro. Přírodní hřbitovy tak v sobě skrývají různé odstíny zelené naděje. Jsou šetrnými formami tradičního rituálu, který vytváří prostor pro přírodu a zároveň nás vybízí k větší citlivosti vůči přirozenému plynutí lidského života.

|12

Autorka je studentkou Katedry environmentálních studií FSS MU v Brně.

Sedmá generace 5|2010


Zámek Jezeří, foto: Markéta Jedličková

reportáž |

Z uzana V lasatá

Žít, nebo těžit, to je, oč tu běží Lidstvo se dělí do různých skupin. Třeba na ty, co pijí kávu s mlékem, a na ty, co ji pijí bez mléka. Nebo na ty, kteří byli v Horním Jiřetíně a nesouhlasí s prolomením územních limitů, a na ty, kteří tam nebyli a s prolomením souhlasí. A vedle dalších kombinací téhož tu potom máme ještě zvláštní subkategorii: ti, co navštívili Horní Jiřetín a mluvili s Vladimírem Buřtem. Po takovém zážitku nemůže být osud zdejší krajiny snad nikomu ukradený. Území limity netřeba dlouze připomínat, takže encyklopedicky: jedná se o hranici, za níž nelze podle vládního usnesení z roku 1991 dolovat uhlí. Návrh na jejich přijetí podal tehdejší ministr životního prostředí Ivan Dejmal. Územní limity zaručují budoucnost a domov 2200 lidem v Horním Jiřetíně a Černicích. Čas od času se však ozve hlas, který chce existenci této linie zpochybnit. Takže, jak se žije ve městě zkoušeném těžbou hnědého uhlí, městě, o jehož osudu se někteří vyjadřují s lehkostí, jako by si vybírali příchuť zmrzliny, městě sousedícím se stovkami kilometrů čtverečních měsíční krajiny? Na to se letos v srpnu přijela podívat asi čtyřicítka převážně mladých lidí z několika míst republiky. Hnutí DUHA opět po několikaleté odmlce pořádalo v Horním Jiřetíně „tábor na hraně dolu“. Jeho účastníci zvelebovali veřejná prostranství, Sedmá generace 5|2010

pleli a prosekávali zarostlá zákoutí, sbírali odpadky. Bohulibá, avšak ne spásonosná činnost, chtělo by se říct. To opravdu důležité však spočívá v něčem trochu jiném…

Zprv trpké, ale milé zas… „V poslední době k nám jezdí víc a víc lidí. Na vlastní oči se přesvědčí, jak neobyčejný rozsah má devastace zdejší krajiny, a poté přinášejí osobní svědectví k sobě domů. V tom vidím velký smysl tábora,“ říká nejznámější mluvčí odpůrců těžby za limity a čerstvý laureát ceny Josefa Vavrouška, jiřetínský místostarosta Vladimír Buřt. A že je o čem mluvit. Známá scenerie, pohled na zámek Jezeří s nekonečnými povrchovými doly v pozadí, vypadá působivě na fotografiích, ve skutečnosti je však mnohem impozantnější. Rypadla 13 |


Lešení pro opravu fasády jiřetínského kostela, foto: Markéta Jedličková

| reportáž

Veřejná debata na faře, první zleva Vladimír Buřt, foto: Markéta Jedličková

monotónně vrčí na dně velkolomu ČSA a s popojíždějícími nákladními auty připomínají bizarní hmyzáky na dně jámy lvové. Kdo by si však myslel, že Horní Jiřetín vypadá jako město duchů, kde v napůl zchátralých domech živoří jenom pár posledních zoufalců, je na omylu. Za hranicí dolu začíná úplně jiný svět. „Ve skutečnosti jsme si mohli otřesný pocit návštěvníka měsíční krajiny ‚vychutnat‘ jenom z vyhlídky u zámku Jezeří,“ vzpomíná účastník tábora Zbyněk Janoušek. Městu nechybí obchody, hospody, poutní kostel, školy, hřiště, ochotnické divadlo, zkrátka takové ty normální věci. Historické budovy buď prošly, nebo postupně procházejí rekonstrukcí. Zastupitelstvo si navzdory nefér překážkám z nejrůznějších stran vyběhalo řadu dotací, nejnověji na čističku odpadních vod a kanalizaci. Naopak zde chybí ohyzdné české paneláky a bytovky — za minulého režimu byl Jiřetín na odpis. Paradoxně přibývá nových obyvatel: „V posledních dvanácti letech u nás vyrostlo asi šedesát rodinných domů. A pokaždé, když opravíme nějaké nové byty, máme mnohonásobně více zájemců,“ říká Vladimír Buřt s tím, že řadu lidí přitahuje právě hezké bydlení pod horami v dosahu větších měst. „Navíc ve fotbale hraje Jiřetín krajský přebor, což je na dvoutisícové město hodně vysoká soutěž,“ nezapomíná dodat jeden z pravidelných návštěvníků Karel Polanecký. Zkrátka místo plné kontrastů, shodují se mnozí. „Něco si z toho odnést“ však nebyl jediný cíl účastníků tábora. „Snad jsme touto akcí místním ukázali, že v tom nejsou sami,“ shrnuje jeden z organizátorů Martin Sedlák.

O domově Procházíme se lesem směrem od zámku Jezeří do Horního Jiřetína. „Tady pod námi stály mlýny a támhle dál byla naše chalupa. Ještě byste tam našli sklep,“ popisuje Vladimír Buřt bývalé Albrechtice, jednu ze sto šesti vesnic pohlcených důlní společností. Právě odtud pocházejí předkové ze strany jeho maminky. A právě odtud se musel kvůli těžbě stěhovat. Není sám, v tomhle kraji potkal podobný osud snad každou rodinu. „V Jiřetíně znám paní, která se stěhovala dokonce čtyřikrát,“ dodává. O několik týdnů později sedím s Vladimírem Buřtem v malém zakouřeném baru poblíž Staroměstského náměstí. Chci se o Jiřetíně, limitech a vůbec o všem, co s tím souvisí, dovědět víc. Poslouchám strhující vyprávění tohoto drobného muže s hustě zarostlou tváří, jeho jasné a promyšlené věty a názory. Ve chvíli, kdy zcela vážně a s klidem pronese: „Jiřetín opravdu miluju a dokážu si představit, že bych za něj v určité situaci položil život,“ mi vyschne v krku. Stejně jako maminka, i jeho otec pochází z vybourané vesnice. Oba rody prý v kraji žijí prokazatelně nejméně od poloviny devatenáctého století. „Svým dětem ale nemůžu ukázat ani jedno z míst, kde se narodili moji prarodiče,“ dodává. Přitom častý argument příznivců těžby zní: Co vás tady drží, běžte jinam. Vycházejí z toho, že celá oblast v minulosti patřila pod Sudety. „Neuvědomují si, že mnoho z nás tady žije opravdu dlouho a nejsme žádné náplavy. Ale i ti, kdo přišli po odsunu Němců, dneska vychovávají vnuky a pravnuky a dávno zapustili kořeny,“ vypráví Vladimír Buřt.

Co neprodáš, jako by nebylo I bez ohledu na to, zda v Horním Jiřetíně a Černicích žijí skuteční lidé, můžeme vyjmenovat další důvody, proč nebourat za územními |14

limity. Seriozní studie dokazují, že další uhlí není potřeba. Nepočítala s ním ani Pačesova komise. Už současné čisté technologie mohou zajistit energii rovnající se šestinásobku elektřiny „schované“ právě v uhlí za územními limity nebo čtyřnásobku roční výroby Temelína. Další těžba by rozvoj těchto technologií naopak stopla. Ale svět není jen stroječek plný koleček. Můžeme tedy hovořit i o filozofičtějších důvodech. „Prolomení by znamenalo vítězství proudu, který říká, že máme nárok užívat si. Že můžeme klidně vykácet lesy, vytěžit ropu a uhlí, všechno spálit, protože zrovna chceme jezdit autem, lítat po světě a používat milion věcí na elektriku. Další generace ať si třeba odletěj na měsíc. ‚Moderní‘ člověk si myslí, že má právo na vše, co si může zaplatit,“ říká Vladimír Buřt a dodává, že svůj vzor vidí naopak ve staré šlechtě a jejím správcovském přístupu k majetku. Je tady ovšem ještě pár dalších „drobností“. Těžaři obhajují svou devastační činnost mimo jiné tím, že posléze vytvoří novou krásnou krajinu, která do opomíjeného regionu přiláká turisty. Možná by se však měli aspoň jednou podívat do lesa. Bude-li totiž rekultivace nadále připomínat pravidelnou síť stejnověkých stromů, asi se těchto plánů nedočkáme. Zapomínají také, že jenom málokoho láká k návštěvě čistě jenom krajina (nejde-li zrovna o kanadskou divočinu). Běžní turisté chtějí poznávat také historii a architektonické Sedmá generace 5|2010


Čištění kolem kostelních schodů, foto: Markéta Jedličková

Většina jiřetínských má jasno, foto: Markéta Jedličková

reportáž |

památky — a těch na Mostecku většina zanikla. Z někdejších 52 kostelů stojí jen 19, ten nejvzácnější právě v Horním Jiřetíně. Navíc na vytěžené ploše přinejmenším příštích dvě stě let nikdo nic nepostaví. Aby toho nebylo málo, pod Horním Jiřetínem se nachází zdroj pitné vody. S tím také souvisí, že podle systému oceňování ekologických služeb krajiny má toto město přínos v hodnotě 38 miliard korun ročně. „Ale to, co má cenu pro nás, tedy památky, voda nebo lesy, těžaře vůbec nezajímá,“ komentuje Vladimír Buřt.

Uhelný Goebbels Umíte si představit, že nosíte v kapse věc, která může kdykoliv — za hodinu, ale třeba i za dvacet let — vybuchnout? Pakliže se po prvním roce nic nestane, pravděpodobně si na ni začnete zvykat. „Za normálních okolností se místní baví o úplně běžných věcech. Ale třeba teď před komunálními volbami se o limitech mluví hodně. Někteří se kvůli nim dokážou pořádně pohádat,“ říká místostarosta. Nic však není tak třeskuté, jak občas líčí zastánci těžby. Ke rvačkám kvůli limitům rozhodně nedochází a podle průzkumu CVVM z roku 2007 prolomení odmítá 73 % obyvatel Ústeckého kraje. „Část je ale pro. Jedná se buď o spekulanty, nebo majitele starého domu, kteří ho chtějí výhodně zpeněžit. Jiní zase rezignovali — jsou třeba Sedmá generace 5|2010

staří, nemocní, mají osobní problémy nebo je to nikdy nezajímalo,“ vysvětluje Buřt. Spekulant-rekordman vlastní v Horním Jiřetíně dokonce pět domů. Část jiřetínské protilimitové kliky se sdružuje kolem občanského sdružení Dialog, které založil kupodivu jeden ze strarousedlíků. Toto seskupení samozřejmě představuje velkou příležitost pro těžaře. Má jejich podporu v komunálních volbách. V roce 2006 získalo kolem dvaceti procent hlasů a tři mandáty. Vladimír Buřt a všichni ostatní zastánci limitů hrají tedy proti silnému soupeři. Vedle možného vlivu ve sféře celostátní a komunální politiky firma Czech Coal masíruje Severočechy svými novinami, které zdarma distribuuje snad úplně všude. Zároveň sponzoruje tamní deníky, vydává své vlastní pochybné průzkumy veřejného mínění, zve novináře na obskurní večírky a pořádá nevkusné a manipulativní pořady pro děti. (Doporučujeme shlédnout dokument Ženy SHR.) Pakliže si myslíte, že v takovém prostředí kvete občanská společnost, máte zřejmě pravdu. V den, kdy na večerní program tábora připadá veřejná diskuse s Martinem Bursíkem, Vladmírem Buřtem, Ibrou Ibrahimovičem (fotograf, vítěz Czech Press Photo), Petrem Machálkem (ředitel Hnutí DUHA) a Adamem Šůrou (redaktor Respektu), se před jiřetínskou farou schází podezřele velký hlouček hezky oděných žen a mužů. Nemíří však na divadlo ani na rodinnou oslavu, jak by se mohlo zdát. Těžko si představit, jaké téma — snad krom předváděčky hrnců Zepter — by přitáhlo na rozpravu stejné množství lidí v jiném, obdobně velkém městě.

O naději Návštěva Horního Jiřetína a povídání s Vladimírem Buřtem rozhodně patří k silným zážitkům, které provokují k zamýšlení a otázkám. Tak například: proč chtějí miliardáři, jako třeba spoluvlastník Czech Coal Pavel Tykač, ještě více zbohatnout, když svým majetkem snadno zajistí ještě mnoho generací svých potomků? Nebo: o co opírá Vladimír Buřt svou naději? Už víme, že ho žene zodpovědnost k předkům a k budoucnosti, vnímání krajiny jako daru, jež nemáme právo ničit, ale kde bere životní energii? „Kdybych pro tuto krajinu do poslední chvíle neudělal, co jsem mohl, neumíral bych s klidem. Nebylo by mi dobře. Sílu mi dává i podpora běžných lidí. Přijdete do hospody, hostinský před vás postaví pivo a řekne: zase jsem tě viděl, a to je bomba. Nedávno mi zase v podatelně na ministerstvu kultury nějaká úřednice povídala: vy jste určitě ten pán z Jiřetína, já vás pozoruju a moc vám fandím. A takové nádherné okamžiky zažívám opravdu často,“ vypráví. Obdobné zadostiučinění panu Buřtovi, ale podle jeho slov i řadě dalších lidí v Horním Jiřetíně, přinesla i cena Josefa Vavrouška. Vladimír Buřt je také věřící člověk. A ačkoliv sám sebe popisuje jako životního pesimistu, věří tomu, že tak do deseti let budou mít jiřetínští od těžařů pokoj: „V případě, že by Jiřetín padl, nemělo by smysl v této oblasti nadále žít. Možná by nemělo smysl žít ani v České republice. Ukázalo by se totiž, že propojení byznysu a politiky je silnější než to, co zamýšlel Ivan Dejmal, tedy normální lidi, příroda a opravdový veřejný zájem. Prolomení limitů by znamenalo, že společnost selhala jako celek. Ale v tomto jsem výjimečně optimista a věřím, že společnost není tak zničená, beznadějně zkorumpovaná a zabředlá do své negativní historie.“

15 |


foto: Edwin Pijpe

| SERIÁL — ekonomičtí disidentI

N aďa J ohanisová

František Cyril Kampelík: Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno Jeho životní osudy by vydaly na dobrodružný román, přesto toho o něm moc nevíme. Kdo vlastně byl, o čem přemýšlel a co vykonal muž, který dal jméno neznámějšímu typu úvěrních družstev u nás? Dnes bychom jej nazvali aktivistou a publicistou. Po celý život zakládal tento rodák z podkrkonošského Syřenova nejrůznější spolky, společnosti, časopisy a publikoval články, stati i celé knížky na rozmanitá témata, od koňské koliky a cholery přes lingvistické studie a politické stati až po hospodářské texty, které nás v seriálu o ekonomických disidentech budou nejvíce zajímat.

Klikaté studium Ekonomickými otázkami se však Kampelík (1805—1872) začal hlouběji zabývat až v poslední etapě svého života, zejména v šedesátých letech devatenáctého století. Do svých osmatřiceti let studoval, nejprve filozofii a bohoslovecký seminář v Brně, potom medicínu ve Vídni. Jeho studium se klikatilo a táhlo zejména proto, že neměl |16

prostředky, studia dokonce několikrát přerušil z existenčních důvodů. Komplikace mu způsobilo i zatčení v roce 1840 na základě podezření z „tajného protirakouského spolčování“, protože se ve Vídni stýkal se studenty z jiných slovanských zemí a organizoval petici za jazyková práva Slováků. Slovanské jazyky byly vůbec jeho celoživotní vášní, prosazoval dokonce vlastní česko-slovenskou gramatiku, kterou často používal ve svých textech navzdory tomu, že se nesetkala s všeobecným přijetím. Byly tak již pro současníky obtížně čitelné. Miloslav Matoušek k tomu v knížce Život a působení Dr. F. C. Kampelíka (1947) poznamenává, že „tvrdošíjnost, s jakou si řešil sám pro sebe otázku spisovného jazyka, vtiskla mu nakonec vzhled bizarního podivína, který zůstával více a více osamocen uprostřed nové doby“. Sedmá generace 5|2010


SERIÁL — ekonomičtí disidentI |

Vlastenec a revolucionář František Kampelík (jméno Cyril přijal až během svého pobytu v bohosloveckém semináři) byl jistě složitá osobnost. Zdá se, že byl nejen tvrdošíjný, ale i statečný: Další životopisec Jan Novotný (František Cyril Kampelík, 1975) líčí jeho aktivní účast v revoluci v roce 1848 včetně epizody, kdy Kampelík odchází do Příbrami pro posily bojující Praze. Když však sedmdesát dobrovolníků s Kampelíkem v čele dorazilo 17. června do Zbraslavi, zjistili, že Praha právě kapitulovala. Zatímco dobrovolníci odešli domů, na Kampelíka byl vydán zatykač, takže musel dočasně uprchnout do Bělehradu. Naštěstí dostal amnestii. Přes tyto peripetie zahajuje v zimě 1848/49 dlouhé pěší putování a navštěvuje přes dvacet východočeských měst a obcí, kde se snaží místní přesvědčit, aby založili odbočky nové vlastenecké organizace „Slovanské lípy“. Své úspěchy i neúspěchy vylíčil v dopisech, které publikoval časopis Polabský Slovan. O tom, že si nebral servítky, svědčí pasáž shrnující jeho závěry o občanech Dobrušky. Ti jsou podle něho „sami hrdí půlpáni, neústupní, nesmířliví, na duchu velmi sprostí; neb kdo má o groš více než druhý, vypíná se, rozervanost, pošetilost na velikém stupni tam jest…“

Chléb jako sváteční pokrm Není divu, že si získal řadu nepřátel. Záhy byl v tisku křivě obviněn z podněcování sedláků k odporu proti odvodům, a když se na jaře 1849 začal režim utužovat, přesunul se Kampelík na venkov, aby unikl dusné pražské politické atmosféře. Roku 1851 slaví ve Vamberku svatbu a s manželkou Eliškou a rozrůstající se rodinou (měli celkem tři dcery) se stěhuje postupně do několika dalších východočeských městeček. Snad i proto, že kulturně a politicky pracovat nemůže, obrací svou pozornost k hospodářským otázkám na venkově. Praktická ekonomická témata byla v té době ostatně ve vzduchu nejen proto, že režim utahoval ostatní šrouby, ale také vlivem postupující industrializace. Ta vedla k rychlým změnám ve společnosti, včetně nezaměstnanosti nejen ve městech, kde byli dělníci například v pražských kartounkách (barvírnách bavlněných látek) nahrazováni stroji, ale i na venkově. V jednom ze svých prvních hospodářských textů, jehož mnohomluvný titul můžeme zkrátit na Průmyslné návrhy (1859), Kampelík líčí drtivý dopad průmyslové výroby bavlněných látek na obyvatele Krkonoš a Orlických a Jizerských hor, kteří ztratili odbyt pro svá podomácku tkaná lněná plátna a kteří jedí dvakrát za den, a to ještě jen polévku. I chléb je tu svátečním pokrmem. Není proto divu, podotýká lékař Kampelík, že tito lidé trpí nejrůznějšími nemocemi z podvýživy.

Jak si pomoci ze svízele Kampelík přesto neodmítá industrializační proces. Naopak, průmysl, jak výslovně podotýká, je „dar boží“, pouze je třeba věc chytit za ten správný konec. A tím je vzájemné spolčování a spolupráce. Již v Průmyslných návrzích zdůrazňuje význam snadného a laciného úvěru, který je klíčovým faktorem úspěšného podnikání drobných řemeslníků a živnostníků. A ten si mohou poskytovat navzájem prostřednictvím družstevních, tedy svépomocných záložen. Je patrné, že Kampelík již znal družstevní záložny, které v té době vznikaly v Prusku díky Hermannu Schulze-Delistzchovi, a jednu takovou záložnu v Míšni v Průmyslných návrzích popisuje. V roce 1861 pak publikuje své nejznámější dílo, Spořitelny po farských kollaturách orbě, řemeslu ze svízelu pomohou, které sepsal již v roce 1856. Kampelík zde Sedmá generace 5|2010

podává podrobný návod, jak založit a provozovat úvěrní družstvo v podmínkách chudších venkovských obcí, jaké znal z vlastního kraje. Na rozdíl od záložen typu Schulze-Delitsch měla tato venkovská úvěrní družstva fungovat lokálněji, na území jedné farnosti (kollatury), a k členství v nich nebylo třeba vkládat členské podíly (kapitál). Namísto toho měli ručení převzít vážení a movití občané příslušné farnosti. V další zajímavé publikaci, jejíž zkrácený název zní Všeobecná asekurace (1864), vyzývá Kampelík k zakládání okresních či krajských pojišťoven proti živelným pohromám, do nichž by byl povinen přispívat každý. Z takto obdržených peněz by pojišťovna mohla poskytovat nejen náhrady při pojistné události, ale i laciné úvěry na smysluplné projekty, včetně znovuvysazování lesů, čímž by se bránilo povodním. Na téma vztahu lesních holosečí a přívalových vod vydal samostatnou publikaci ještě o rok později, stejně jako v případech předešlých vlastním nákladem.

Skutečné bohatství V Kampelíkově životě, stejně jako v životě českého národa, se v té době vyjasňuje. V roce 1860 se uvolňuje politická situace a nastává rozvoj spolkového i hospodářského života. Kampelík se aktivně účastní této renesance, což usnadňuje i to, že se konečně přestává stěhovat a v roce 1860 definitivně zakotvuje v Kuklenách (dnes předměstí Hradce Králové). Stává se jednatelem královéhradecké hospodářské jednoty (sdružení na podporu podnikání), organizuje hospodářské výstavy a pomáhá zakládat akciové společnosti, ale například i odbytový spolek tkalců v okolí Opočna. Zároveň si zachovává kritického ducha a v roce 1866 vydává další ekonomické pojednání (Z nedostatku peněz orba, obchod, průmysl, řemesla v nynější době klesají…), v němž interpretuje názory svého opočenského přítele Josefa Kadečky. Autoři upozorňují na aktuální problém — nedostatek kolující měny, daný její vazbou na zlaté rezervy — a navrhují řešení: nový národní měnový systém, založený na nových principech. Skutečné bohatství přitom nejsou peníze, ty jsou „pouhé známky“, ani zlato. Skutečné bohatství spočívá v úrodné půdě a také v tom, co je na ní vybudováno, zdůrazňuje Kampelík. Ačkoliv byl prý „širokoramenný, statný typ, celkem dobře odolávající chorobám a nepohodlí života“, po šedesátce se jeho zdraví začalo zhoršovat. Zemřel v sedmašedesáti letech a jeho pohřeb byl mimořádnou událostí, které se zúčastnilo velké množství lidí včetně zástupců všech spolků, sdružení a společností, které pomáhal zakládat. Kampelík, který si často za svého života stěžoval na nepochopení, by tak mohl být spokojen. Ještě spokojenější by asi byl, kdyby věděl, že téměř dvacet let po jeho smrti začnou v českých zemích vyrůstat venkovská úvěrní družstva podle jeho modelu. Ačkoliv přímo byly inspirovány německými úvěrními družstvy Raiffeisen, jejich struktura, až na některé detaily (ručení v nich bylo neomezené, tj. v případě finančních problémů ručili všichni, nejen movití členové), se velmi podobala Kampelíkovým návrhům. Pro tato úvěrní družstva, která se záhy rozrostla do tisíců a stala se páteří předválečného československého zemědělského družstevnictví, se vžil název „kampeličky“. Nadšený filolog tak zároveň obohatil, alespoň tímto slovem, svou mateřštinu. Pozn.: Zmíněné Kampelíkovy texty o kollaturních spořitelnách a o pojišťovnách najdete na www.econlib.cz/zlatyfond/html/aut_kampelik.htm. 17 |


foto: archiv F

| SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY

V ít K ouřil

Klikám, tedy jsem (aktivní)? V pokročilém intervěku už to známe skoro všichni: z e-mailové schránky na nás vyskakují žádosti o podpisy bohulibých petic, hlasování v důležitých anketách či o členství v úctyhodných facebookových skupinách. Někdy klikneme, jindy ne. Nějaký problém? Micah White, editor časopisu pro mentální ekologii The Adbusters (viz 7.G 5/2009), letos v srpnu publikoval články Rejecting Clicktivismus (Odmítnout kliktivismus) a Clictivism is ruining leftist activism (Kliktivismus ničí levicový aktivismus). White rozumí kliktivismem dobovou tendenci nahrazovat „reálnou“ aktivistickou činnost pouhým navštěvováním webových stránek, klikáním na online petice nebo hromadným rozesíláním e-mailů. Podle něj tento technokratický „marketingismus“ poškozuje všechna politická hnutí, k nimž se přimkne, včetně hnutí sociálního a environmentálního.

Životadárné živiny vyprchaly Hlavní problém kliktivismu White spatřuje v nekritickém přejímání marketingové ideologie, podle níž mohou techniky průzkumu trhu a reklamní triky používané k prodeji toaletního papíru fungovat stejně tak dobře při zakládání sociálních hnutí. S všeobecným důrazem na kvantitu a statistiky všeho druhu však mizí víra v sílu myšlenek i poetika skutečných akcí měnících společnost. Namísto toho se předem testují témata a kontrolují formulace, aby oslovily co nejvíce lidí. A co je nejtragičtější, ze stejného důvodu žádají tyto organizace po svých „členech“ stále méně a méně. V konečném důsledku tak degradují aktivismus na nekonečný seriál petičních kampaní a účast na politice proměňují na pouhé proklikávání odkazů. „Kliktivismus se má k aktivismu stejně tak, jako McDonald‘s k pomalému jídlu. Hamburger sice může vypadat jako jídlo, ale životadárné živiny už z něj dávno vyprchaly,“ soudí White. Po ruce má i další argumenty: kliktivistické organizace v důsledku svých politických neúspěchů de facto rozšiřují politický cynismus a odrazují dřívější i potenciální aktivisty od zapojení se do potřebných akcí v terénu. Navíc až 90 % takzvaných členů |18

kliktivistických platforem příslušné e-maily ani neotevírá a rovnou je maže. Což zpětně ústí ve stále větší bezbolestnosti a zjednodušování online „akcí“. A nadto všechno kliktivisté zbytečně zastiňují radikální hlasy, jejichž weby sice nevypadají tak cool, ale častěji míří k podstatě věci. Jako modelový příklad nepatřičného míchání marketingu s aktivismem White uvádí hnutí bojující proti změnám klimatu Tck tck tck, založené šestou největší reklamní agenturou na světě Havas Worldwide. Tato reklamka je však spoluodpovědná za ekologicky neudržitelný konzumerismus (mezi její klienty patří například British Petrol, Wal-Mart nebo Coca-Cola), ergo kladívko i za probíhající změny klimatu — ano, ty, které 17 milionů členů Tck tck tck tolik odsuzuje.

Je libo rozšířit realitu? White předpokládá, že čím víc se bude bláhovost digitálního aktivismu odhalovat, tím více budou jeho inovátoři nabízet nové formy, založené na využívání mobilních telefonů, alternativní reality či reality „rozšířené“ (augmented). Co je tím vším myšleno? Zaprvé, americká firma Mobile Commons poskytuje platformu pro systematické kontaktování cílových skupin přes mobilní telefony s tím, že dokáže navázat „interaktivní konverzace“ a podrobně analyzovat míru odezvy. Což v případě telefonické kampaně neziskové organizace vypadá třeba tak, že Mobile Commons roztřídí podporovatele dané neziskovky podle volebních obvodů a esemeskou jim poskytne telefonní číslo politika, jemuž je třeba akutně a hromadně volat. A následně v reálném čase klienta zpravuje, kolik lidí, kdy, odkud, komu a jak dlouho skutečně volá. To americká návrhářka počítačových her Jane McGonigal si na letošní přednášce v rámci prestižního fóra TED vytyčila jiný cíl: Sedmá generace 5|2010


SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY |

aby do deseti let vznikly hry, které by hráče inspirovaly předvádět hrdinské kousky i v reálném životě. Sama se podílela na hrách Svět bez ropy, SuperStruck a Evoke, které podle ní pomůžou zachránit svět — tedy svět reálný, nikoliv jen virtuální. Taky už se nemůžete dočkat? Posledně jmenovaná technika na bázi „rozšířené reality“ spočívá v tom, že propojíte počítačově vytvořenou 3D grafickou aplikaci s displejem iPhonu, takže kupříkladu kdykoli se v hledáčku vašeho mobilu/foťáku objeví logo firmy BP, třeba na benzínce, je na displeji automaticky přikrášleno obrázkem vytékajícího ropovodu. Tvůrci této aplikace, nazvané „Skvrna ve vašem městě“, tvrdí, že podobné přeznačkování korporátních log poskytne umělcům i aktivistům spoustu nedestruktivních možností, jak efektivně vyjádřit svůj odpor.

Dobrý sluha, zlý pán Všechny výše jmenované inovace jsou podle Whitea obyčejná šidítka. Co tedy podle něj dělat? „Proti progresivní technokracii klikaktivismu povstane nový druh aktivistů, kteří se namísto měření a focus groups (takzvaných ohniskových skupin několika lidí, jichž se výzkumníci ptají na názory ohledně nějakého produktu či služby — pozn. red.) vrátí k tomu, čeho se marketéři nejvíce obávají: vášnivé, ideologické a důkladné kritice konzumní společnosti,“ zavěštil si a uzavírá: „Budoucnost aktivismus není v online světě; leží v duchovní vzpouře proti znečišťování mysli. A ta začíná vypnutím našich obrazovek.“

Jeho důrazná kritika nesporně vystihuje řadu negativních rysů, které s nástupem internetu občanskou společnost postihly. Ostatně na některé z nich jsme již v Sedmé generaci poukázali (viz 7.G 8/2002 nebo 5/2006). Na druhou stranu připomeňme, že internet umožnil sociálním i ekologickým hnutím levně, rychle a opakovaně oslovit velkou část veřejnosti, čemuž ještě před patnácti lety věřilo jen pár webangelíků. Tak či onak, síťová média jsou jako oheň — dobrým sluhou, ale zlým pánem. A jde možná zejména o to, jak online aktivity co nejlépe využít pro činnosti, ehm, offlajnové. Přiznám se, že jsem letos podepsal devět petic patrně největší globální kliktivistické sítě Avaaz. Jedna z nich vyzývala k zákazu lovu velryb, druhá bránila obnovení obchodu se slonovinou a další se hrozila ukamenování Íránky Sakíneh Aštianiové. Nevím, nakolik a zda-li vůbec některá petice ovlivnila rozhodovací procesy (Avaaz tvrdí, že ano), ale zcela naivně věřím, že mi těch pár minut vyplňování za to stálo. Zbytek času samozřejmě věnuju vášnivé, ideologické a důkladné kritice konzumní společnosti. Citované texty Micaha Whitea jsou dostupné na www.adbusters. org/category/tags/clicktivism a www.micahmwhite.com. Související odkazy: www.actionkit.com, www.avaaz.org, www.mobilecommons. com, www.ted.com.

MEDIANA / Jan Miessler Všichni na Petřín! Přestože se během letních prázdnin nad přírodou, environmentalisty i ekologií dále zahušťovala mračna (už předtím hustá tak, že by se dala krájet), velkým letním tématem nebyl rybníček Brčálník, ale sluníčko. Tedy vlastně státem podporované solární panely. Jak se ukazuje, mají asi na rukou krev, zřejmě totiž zabily dvě mouchy jednou ranou: jednak snad už definitivně očernily zelené technologie, hlavně ale poskytly příležitost nanést omastek do kapes spekulantům, kterým o zelené technologie nikdy nešlo, ale kteří si nyní přišli na miliardové kapesné. No a krvácet budou jako obvykle peněženky občanů. Průběh mediálního krváku ovšem působil dojmem, jako kdyby se lidé od médií přestěhovali z letní výhně pražských ulic nahoru na Petřín, a to přímo do tamního zrcadlového bludiště. Realita odrážená novinovými stránkami a čočkami televizních kamer totiž nejen měnila všemu proporce (to je u médií normální), ale věci v ní vypadaly úplně naopak

Sedmá generace 5|2010

a celé jako kdyby to bylo narafičené tak, aby v tom našinec zabloudil. Krvavým psem tentokrát nebyl jugoslávský vůdce Tito, ale potrhlí a zaprodaní ekologové, kteří (původně) všechno spískali. Zřejmě na povel zahraničních centrál, které by rády jedním vrzem zničily naše ČEZké rodinné stříbro, nakapsovaly se na nebohých českých domácnostech a ještě navíc nám — zcela neekologicky! — zničily naší malebnou krajinu výsadbou solárních panelů v polích, kde se má přece pěstovat pšenice pro chléb náš vezdejší. Ten teď zřejmě kvůli ekologům v Kauflandu zase zdraží, pokud ho tam ovšem pekárenské auto navzdory nedostavěné dálnici D8 vůbec doveze… Naštěstí ČEZ proti solární pohromě (kvůli které by se ostatně zhroutila přenosová síť) úspěšně lobboval. Přitom se jaksi mimochodem stal na českém solárním poli jedním z největších hráčů. Až potom se kdesi na okrajích novinových a webových stránek

objevilo, že zpackaná podpora soláru nezdraží českým domácnostem proud o krutých pětadvacet procent, jak jednohlasně znělo mediální ČEZ arénou, ale o daleko méně, mezi šesti až osmi procenty. A že ve skutečnosti měl všechen ten humbuk sloužit jako kouřová clona faktu, že na rostoucích cenách za elektřinu má velký zájem právě náš draho-cenný ČEZ, který potřebuje mohutné finanční „palivo“ na stamiliardové investice v Temelíně. Upozornili na to ovšem — ekologové. Ale ti zelení mužíci už toho říkali — a navíc stejně za to vlastně můžou oni, no ne? Člověk by v tom opravdu snadno zabloudil. Management našeho-vašeho-jejich ČEZu ale může být v klidu. Navzdory všem pochybným skvrnkám totiž (inzercí vydatně vyleštěná) mediální zrcadla dávají na otázku „Kdo je v našem království nejlevnější, nejudržitelnější a nejchytřejší?“ stále stejnou odpověď.

19 |


foto: Hank L

| DROBNOHLED SERIÁL — sociální světy

J an K eller

Penální stát Od počátku osmdesátých let 20. století začaly ve Spojených státech prudce narůstat počty zatčených a uvězněných osob. Počátkem 21. století už přesáhly dva a čtvrt milionu, což při přepočtu vězňů na sto tisíc obyvatel nápadně kontrastuje s poměry v zemích Evropy a dosahuje hustoty uvězněných v Rusku. Jak ukázal francouzský sociolog Loic Wacquant, masové věznění pomohlo Spojeným státům vyrovnat se s problémy při přechodu od průmyslové k postprůmyslové společnosti. Ve všech státech USA existuje nepřímá úměra mezi mírou kriminalizace a úrovní soci��lní pomoci. V osmdesátých letech vzrostly výdaje na stavbu a provoz vězení ve Spojených státech o 95 %. Výdaje na nemocnice během té doby stagnovaly, výdaje na střední školy klesly o dvě procenta a výdaje na sociální práci poklesly dokonce o 41 %. Když nastupoval do prezidentské funkce Ronald Reagan, šlo na vězeňství v USA pouze 6,9 miliard dolarů, zatímco na sociální bydlení to bylo 27,4 miliard. O deset let později dává stát do sektoru vězeňství 26,1 miliard dolarů a na sociální bydlení už jen 10,6 miliard. Spojené státy dnes vydávají na kriminální represi desetkrát více prostředků než na sociální pomoc. Princip „méně státu“, který je posvátný v oblasti zaměstnání a sociální ochrany, není vůbec aplikován na soudy a policii. Neviditelná ruka trhu byla doplněna železnou pěstí státu a stavba vězení se stala hlavním programem sociálního bydlení. Je paradoxem, že v zemi, kde téměř všichni kritizují údajně příliš nákladné sociální programy, nikdo nekritizuje mnohem vyšší výdaje na věznice. A to přesto, že se to týká téže populace. Spojené státy se tak staly během posledních třiceti let laboratoří, ve které probíhá neoliberální experiment s přechodem od sociálního státu ke státu penálnímu, trestajícímu. Kriminalizace bídy je nezbytným doprovodem přechodu trhu práce na poskytování práce prekérní a přechodem sociální politiky na programy typu Workfare. Vězení slouží jako „právní popelnice“, do které je odhazován lidský odpad tržního systému. Z hlediska politiků je přechod od sociálního k penálnímu státu naprosto logickou strategií v dobách, kdy v nižších a středních vrstvách roste sociální nejistota a strach z budoucnosti. Výrazně |20

narůstá úzkost z toho, že člověku nebude dovoleno přenést status, který si vydobyl, na své potomky. Tato nejistota je politiky a médii kanalizována do nejistoty pouliční kriminality, aby zde byla vzápětí rázně eliminována. Když nezaměstnanost a neplnohodnotné formy práce berou lidem jakoukoliv životní jistotu, zaklínají se politici, že vyřeší tvrdými opatřeními alespoň otázku pouličního bezpečí. Na místo „války proti chudobě“ z let šedesátých tak nastoupila o deset let později „válka proti chudým“. Proto dochází k tak prudkému nárůstu počtu vězněných v době stagnace a dokonce úbytku kriminality. Ze dvou důvodů vězňů přibývá tak prudce: vězením se začaly trestat i drobné přestupky a kromě toho se doba trestů pro tento typ trestné činnosti prodlužuje, a to ve stejné době, kdy se zkrátily tresty za mnohdy závažnější kriminalitu bílých límečků. Typickým člověkem, který jde dnes za mříže, je černoch (54 % oproti 19 % bělochů). Ze tří čtvrtin se jedná o muže mladší 35 let. Dvě třetiny z nich mají pouze základní vzdělání a 70 % jich bylo odsouzeno za nenásilný trestný čin. Jde o zloděje aut a motorek, pachatele drobných krádeží v supermarketech a o drobné pouliční překupníky drog. Exploze vězeňství tak plní hned několik funkcí. Fyzicky po stále delší dobu neutralizuje rozsáhlé části málo kvalifikované pracovní síly. Kromě toho působí disciplinizačně na zbytek dělníků a na dolní patra středních vrstev. Všichni mají neustále před očima osud těch, koho trh práce i sociální stát definitivně odvrhl. A konečně slouží instituce masového věznění jako doklad pevné autority státu, který sice nemůže intervenovat do oblasti ekonomiky, rozhoduje však koneckonců o tom, kdo bude ještě integrován do řad námezdních a kdo z nich bude trvale vyřazen. Výsledkem je zvláštní politický režim, který je zároveň vrcholně liberální a krajně autoritativní. Blahosklonně liberální je vůči velkým firmám, horním vrstvám a úspěšným částem vrstev středních. Nesmlouvavě paternalistický až autoritářský je vůči těm dole, kteří jsou zasaženi restrukturalizací práce a úbytkem sociální ochrany. Text je zkrácenou verzí jedné z kapitol knihy Tři sociální světy, kterou v červnu 2010 vydalo Sociologické nakladatelství SLON. Sedmá generace 5|2010


foto: Miguel Ugalde

DROBNOHLED |

K ateřina R ezková

Věda, kosmologie a naše budoucnost Jak se dělá holistická věda? Pro odpověď si jela kolegyně z redakční rady přímo do líhně environmentálního myšlení — slavné Schumacher College. Zvolila si dvoutýdenní seminář na téma „věda, kosmologie a budoucnost“. Možná trochu všeobjímající, ale proč ne, byla to její last minute před tím, než začala svou svobodu sdílet se svým dítětem. Devon mi připomíná krajinu kolem Hobitína, samotná Schumacher College pak prastarý elfí palác. Pohádka může začít. Vlastně ne pohádka, ale příběh. „Vesmír dávno přestal být považován za místo (prostor), vesmír je pohybem, stal se příběhem.“ Vyprávět nám ho přijel americký matematik a kosmolog Brian Swimme, zakladatel Centra pro příběh univerza (The Center for the Story of the Universe). Autor několika knih a bodrý vědec, který se snaží nejnovější poznatky využít pro odpovědi na nejstarší a stále nejpalčivější otázky, kdo jsme a kam směřujeme. Poznatek první: zde se nikdo netváří, že vědu z těchto otázek nemáme zkoušet. Sedmá generace 5|2010

Uvnitř kosmocentrismu dřímá člověk Následuje překvapení. Účastníci. Na kurz se sjela dvacítka lidí, mimořádně převažují Britové. Ovšem žádní studenti jako já, nýbrž, neuražte se, důchodci. Mých sedmadvacet se výrazně propadá pod věkový průměr. Nejvíce se mi blíží třicetiletý usměvavý Kolumbijec, který přijel absolvovat celý magisterský program holistické vědy, doma restauratér. Oduševnělá paní Delphine oslaví v průběhu sedmdesátiny. Hádali byste jí o deset méně. Není jediná, která tráví důchodová léta objevováním tajemství vesmíru, cítí hlubokou úctu k matce Zemi a niterně prožívá její ničení. Australanka Mary, 21 |


| DROBNOHLED

vysloužilá učitelka, cestuje po světě a dovzdělává se. Dále tu máme umělce, inženýry, léčitele, doktorku, astroložku, manažery a spisovatele. Například Eric píše především pro děti a stává se hlavní hvězdou večerních sedánků. Gaiané každým coulem, živost Země je pro ně samozřejmostí. Neznám jejich každodenní chování, ale cítím jejich upřímné přesvědčení o nutnosti změny lidského myšlení a osobní duchovní hlad po uspokojivém vysvětlení místa člověka ve světě. Poznatek druhý: gaianství je tu normální, zkrátka forma občanství. Brian naši identitu hned v první přednášce rozšiřuje: jsme nejen Gaiané, primárně jsme kosmologické bytosti. Podle něj byl celý vesmír nutný pro naši existenci. Vše, co se odehrálo, bylo nutné, abychom tu teď byli my, kteří jsme schopni si to uvědomit. Naše vědomí — zaklínadlo první. Jako by vesmír tušil, že my přijdeme na scénu. Pro někoho náhoda, pro někoho důvod žasnout. Právě údiv podle mnohých environmentálních hlásačů potřebujeme jako základ pro novou etiku. Naším úkolem je naučit se chránit posvátné podmínky, které umožňují další a další průniky tvořivosti. Kreativita — zaklínadlo druhé. Nejde jen o příhodné postavení Země v naší sluneční soustavě, jde o vše počínaje Velkým třeskem, všechny galaxie a hvězdy, ze kterých se například uvolnil uhlík. Tím vznikla možnost pro tvorbu nového systému — tvořivost (nebo evoluce, chcete-li) získala nový nástroj. Navíc tu zůstává velké tajemství (rozuměj důvod k pokoře). Devadesát šest procent vesmíru je označeno jako temná hmota a temná energie, o kterých nevíme zhola nic. Podobně (ne)známe i DNA: jen velmi malá část jsou podle nás „smysluplné“ geny, zbytek nečitelná skrumáž, jejíž smysl nám (zatím) uniká. Pokud ovšem věříme, že nějaký má. Poznatek třetí: hledají tu důvody pro prožitek zázračnosti a vztah úcty, nejen ke všemu živému, planetě jako celku, ale i celého vesmíru. Brian nás zásobí astrofyzikálními detaily a pokračuje v argumentaci pro názor, že evoluce vyvrcholila v lidském vědomí a my bychom měli pěstovat uvědomělé vědomí (rozuměj zelené). Přivést sami sebe do nové éry života. Blíží se tím konceptům směřované evoluce a vzpomíná jednoho z jejich představitelů, teologa Teilharda de Chardina. „Proč tak silné přesvěčení, že se lidský druh tolik vymyká?“ ptám se v duchu. Vždyť třeba takové bakterie mohou být o dost chytřejší než my. Jsou tady o tři miliardy let déle, tak toho o světě mohou vědět mnohem více. Vytvářejí celosvětový bakteriální internet, skrze nějž dokážou velmi rychle komunikovat. A to není všechno. Podle odvážných teorií americké bioložky Lynn Margulisové mají i naše vědomí na svědomí právě bakterie. Poznatek čtvrtý: i uvnitř kosmocentrismu dřímá člověk.

Prožít energii každé hlávky květáku Čas pro dopolední přednášku vypršel a my se z velké, příjemně prosvětlené místnoti přesouváme do jídelny. Tam už vařící skupinka poděkovala Gaie a čeká na nás s pestrým obědovým menu připraveným převážně z produktů místní lesozahrady. Vůní se nesilněji ozývají čerstvě napečené housky, které je zvykem přikusovat napříč celým obědem. Na všech frontách slyším vzrušenou debatu k tématu. Vědomí, vědomí, vědomí. Odpoledne nás čeká ještě jedna přednáška. Denní program na College je ovšem pečlivě rozvržený tak, aby nás nepřetížil; nechybí ani zapojení účastníků do praktického chodu centra. |22

Ranní ptáčata mohou ještě před snídaní na společnou meditaci, po jídle pak už všichni (účastníci i zaměstnanci) na ranní kruh. Vedle organizačních záležitostí je na pořadu také četba, kterou si může připravit kdokoliv z účastníků. Povzneseni (většinou básní) se rozcházíme do práce: na zahradu, do kuchyně nebo do diskuse. Jedna skupina má na starost sklízení nádobí po jídle, jiná odpolední přípravu večeře. Některé činnosti se navzájem prolínají: třeba když nám šéfkuchař předvádí meditativní vaření. Nikam nespěchat a pokusit se prožít energii každé hlávky květáku. Těžko ovládám puzení k výkonu: hromadu zeleniny prostě rychle nakrájet, ale věčně diskutujícímu kolegovi to nedělá problém. Odpoledne nabízí prostor pro uzavřené sedánky vybrané skupiny či jednotlivců s přednášejícím, aby měli prostor i ti, kteří se neradi pouštějí do diskuse přede všemi. Nechybí dostatek volného času. Volím dlouhou vycházku, jógu v zahradě nebo podvečerní zkoumání knihovny. Ta je zhmotnělým snem mladého environmentalisty: tmavá, tajuplná, s velkým oknem do zahrady, krbem a policemi napěchovanými ekoklasikou i lehčím praktickým čtením, jak žít v souladu s Gaiou. Poznatek pátý: vždy je tu prostor pro sdílení (pocitů). Večer, příjemně unavení vydatným sluncem, se opět scházíme v přednáškové místnosti. Tentokrát sedí Brian mezi posluchači a na jeho místě si chystá své představení Eric, spisovatel, hudebník a profesionální vypravěč. Má pro nás překvapení, nový mýtus o stvoření světa, založený na vědeckých poznatcích, avšak majestátně příběhový. Během okamžiku jsme pohlceni, v jazyce to natolik klokotá, že téměř slyšíme, jak se v nitrech hvězd právě zrodil uhlík. Bravo. Cestujeme od dramatického počátku univerza po první známky života na Zemi.

Musí se to prožít Po týdnu nás Brian opouští a výklad přebírá místní Stephan Harding, koordinátor magisterského programu. Jeho specialitou je teorie Gaia. Vzhůru zpátky na Z/zem. Jak nejlépe pochopit Gaiu? Tam, kde ji lze cítit více než jinde. A tak se vydáváme na výlet, ve skupině a přece každý sám kráčíme hlubokým údolím proti proudu divoké řeky. Stephan nás chvílemi zastavuje a seznamuje s geologií a historií těchto míst a pak už nás nechává sledovat Gain dech, jímž se nadzvedávají mechové polštáře ve vlhkém skoropralese. Míříme do míst, které připomínají doby, kdy ještě nežili lidé, jak poukazuje v básni o kapradinách Jakub Deml. Někteří z nás se pro hlubší zážitek na závěr vykoupou, nedbaje chladivě deštivého počasí. „Kolik vědců (rozuměj přírodovědců) bere teorii Gaia vážně?“ odvažuji se zeptat. „Tak pět až deset,“ odpovídá Stephan. Ne tisíc nebo procent, ale jednotlivců. Čím to, že nám myšlenka živé Země, propojenosti všeho živého a jeho schopnosti aktivně ovlivňovat své prostředí, připadá tak samozřejmá a pro vědeckou komunitu jde jen o obskurnost? V čem je problém? Poznatek šestý: musí se to prožít. Další výměna lektorů, žezlo přebírá Ervin Laszlo, maďarský filozof vědy a systémový teoretik, původně klavírní virtuoz. Založil a předsedá Budapešťskému klubu, inspiroval se klubem Římským. Chce podnítit rozvoj celoplanetárního vědomí, „aby evoluce na této planetě nevedla do slepé uličky, nýbrž aby pokračovala v úchvatném dobrodružství lidského rodu tím, že vytvoří svět sounáležitosti a spolupráce“. Stařičkého Ervina doprovází kolegyně léčitelka, která nám předvádí své umění. Abychom rozuměli, musíme naslouchat Sedmá generace 5|2010


DROBNOHLED |

opravdu pozorně. Ervin velmi palčivě pociťuje současný stav světa a věří, že pokud velmi rychle nezměníme podstatu našeho myšlení, v brzku přešvihneme tak dlouho slibovaný bod zlomu a dojde ke kolapsu naší civilizace. Potřebnou změnu může podle něj urychlit právě vědomí, že „naše mysl je součástí našeho těla, v kontaktu s myslí ostatních a také s celou biosférou“. Ervin se celý život zasazuje o šíření myšlenky udržitelnosti napříč oblastmi umění, vědy, náboženství a kultury; v českých envirokončinách téměř neznámý přístup. Spojení vědy a spirituality, které je tak typické pro Schumacher College, se u nás zkrátka nenosí. Poznatek sedmý: připadám si tu jako vrcholně racionální člověk. To se mi v českém prostředí stává málokdy, tam se naopak často stavím za právo být iracionální. Je české environmentální hnutí, byť postavené na emocích, opravdu tak výrazně racionální? Nebo prostě jen neexistuje tak velká společná podmnožina s duchovním základem? Nebo se špatně dívám?

vesmíru. Postará se o nás. Jak žít? Brát elegantně jen tolik, kolik potřebuju, s láskou k přírodě, jejíž jsem součástí.“ Jak prosté. Ještě jeden malý příběh, který Satih přidává k dokreslení obsahu celého kurzu. Mistr žádá své žáky, aby mu přinesli semeno obrovského stromu bunyan. Je to obtížné, protože plody tohoto stromu obsahují velké množství nesmírně malých semínek. Když se jednomu žákovi podaří přinést jedno jediné, téměř okem neviditelné, učitel se ho ptá: „Co je v semínku?“ „Nic,“ odpoví žák. „V tom nic je celý strom bunyan.“ Všichni pokyvují, dojatí zázračností živého. Mé nitro se však bouří: „To je jen část příběhu. Nejde jen o DNA obsaženou v semeni, příliš zjednodušující představa. Jde také o živoucí prostředí, vhodné podmínky a vhodné sousedy, schopnost být jedinečný.“ Až doma zjišťuji, jaký druh skrývá záhadné slovo bunyan. Fíkovník, který je obzvláště silně zapletený do sítě života, roste na jiném stromu a jeho semena rozšiřují druhově specifičtí ptáci. Tato propojení mě naplňují silnějším pocitem zázračnosti.

Důvěřuj vesmíru

Zasaženi duchovnem

Pondělní večer patří Satishi Kumarovi, jednomu z duchovních otců College. Drobný Ind, u kterého vás nemůže nenapadnout podobnost s Gándhím. Na programu je jeho promluva, nic víc, ale také nic míň. Tentokrát se usazujeme do kruhu v knihovně, Satish pohodlně do křesla ke krbu. Místo ohně plápolá svíčka. „Jak žít v pohodě s všudypřítomnou nejistotou? Odpověď jednoduchá: Důvěřuj

Odjíždím. Obohacena, ale v jiném směru, než jsem čekala. Nepředstírané duchovno mě zasáhlo. Někdo se možná ušklíbne, já oceňuju odvahu být vizionářem, kterou v českých vodách trochu postrádám. Ale konkrétní odpovědi, jak dělat holistickou vědu, si neodvážím. Nevadí, mám na pátrání celý život.

KLIMAX / Vojtěch Kotecký Řeči se mluví a voda plyne Nejhlasitější a nejrazantnější tuzemský odpůrce obchodování s emisemi je rovněž tím nejprapodivnějším: Svaz průmyslu a obchodu. Lobby velkých českých podniků. Koncept obchodovatelných povolení se v ekonomické teorii objevil v roce 1960. Naživo poprvé vznikl v USA, kde jej — pro oxid siřičitý coby příčinu kyselých dešťů — před dvaceti lety navrhla a prosadila organizace Environmental Defense Fund. EU ho před pěti lety použila pro skleníkové plyny. Přidala se Kalifornie i další státy USA a debaty o podobném programu se vedou v americkém Kongresu, Japonsku či Austrálii. Obchodování spočívá v tom, že stát namísto konkrétních limitů pro jednotlivé továrny stanoví pouze celkový strop. Tuny emisí pak podle nějakého klíče rozdělí podnikům. Elektrárny, hutě, cementárny a další s nimi potom mohou mezi sebou obchodovat. Každá společnost se může spokojit s tím, co má, nebo snížit znečištění a odprodat své přebytky, či naopak od někoho dokoupit povolenky.

Sedmá generace 5|2010

Má to trojí přínos. Za prvé legislativa rozhoduje přímo o podstatě věci: celkovém objemu emisí. Nikoli o nějakém nepřímém kritériu, například o sazbě uhlíkových daní, dotacích pro čisté technologie nebo měrných emisích jedné elektrárny či auta. Emise na státem stanovenou úroveň klesnou nejlevnějším možným způsobem. Zařídí to zákon nabídky a poptávky. Nikdo nebude investovat do čištění, pokud je na trhu podnik, který totožný výsledek pořídí laciněji. Raději nakoupí jeho povolenky. A za třetí, manažer má permanentní motivaci snižovat znečištění, i když plní všechny požadavky zákona. Pořád přemítá, zda by nemohl ještě i kousek omezit emise, získat tak nadbytek povolenek a prodat jej. Uhlík se stává hodnotou, která má v očích průmyslníků konkrétní cenu. Ale program má obrovská rizika. Spočívá v obchodování na svého druhu finančním trhu. Proto stejně jako ostatní složité globální trhy čelí nebezpečí komoditních bublin

a spekulací s komplikovanými produkty. Pokud se cena zhroutí, byť z naprosto iracionálních důvodů, motivace k investicím do zelených inovací se ze dne na den vypaří. Tak proč, u všech všudy, právě Svaz průmyslu a obchodu coby poslední mohykán navrhuje obchodování s emisemi nevylepšovat, nýbrž sakumprásk vyhodit do koše? Přece by měl mít zájem, aby snižování emisí — když už k němu má dojít — bylo levné, pružné a možná žádné? Protože platí podmínka: „když už k němu má dojít“. EU na to původně chtěla jít přes ekologické daně. Špinavé firmy strávily asi deset let bojem proti nim, až je seškrtaly skoro na nulu. Pak se Unie pokusila o obchod s emisemi. Průmyslníci se nyní snaží potopit také ten. Jsou chytří. Vědí, že pokud projekt nyní krachne, nové řešení bude vznikat řadu let. Náhradou za obchodování nebude něco dražšího, nýbrž nic.

23 |


foto: Nick Winchester

| DROBNOHLED

D avid H awkins

Jak udělat z ničení přírody trestný čin Právnička Polly Higginsová stojí v čele kampaně za uznání ekocidy (ničení životního prostředí) jako mezinárodního zločinu proti míru. Jak by to mělo v praxi fungovat? Ničení přírody se vždy považovalo za morální přečin, nicméně britská právnička Polly Higginsová má odlišný názor: „Dokud se právně nejedná o zločin, nebude to považováno za nic hanebného. Banky jsou ochotny vložit naše peníze — veřejné peníze — do těch nejničivějších praktik na světě, poněvadž na tom nevidí nic špatného.“ Higginsová vede kampaň, která usiluje o uznání ekocidy jako mezinárodního zločinu proti míru. Sama ji vymezuje jako „rozsáhlé ničení, poškození ekosystému/ů či jejich ztrátu na daném území, ať už lidskou činností nebo jinými příčinami, v takové míře, že mírumilovné užívání území jeho obyvateli je vážně poškozeno“. V souvislosti s populačním růstem a klimatickou změnou je čím dál pravděpodobnější, že ekocida povede k válkám o zdroje. Jedná se tudíž, tvrdí navrhovatelka, o potenciální zločin proti míru vyžadující mezinárodní akci, poněvadž je ze své povahy, řečeno právnickým žargonem, „přeshraniční a multijurisdikční“.

Ekocida, kam se podíváš Mezi současné příklady ekocidy lze zahrnout těžbu ropných písků v Albertě nebo dřeva v Amazonii, zamoření oceánů plasty, znečištění delty Nigeru těžbou ropy, povrchový důl na měď Bingham Canyon v Utahu a další rozptýlenější problémy, jako je znečištění vod, jež podle Higginsové „způsobuje smrt více lidem než všechny formy násilí včetně válek dohromady“. Ekocida řádí na celém světě v nebývalé míře. Naštěstí, dodává Higginsová, spousta nástrojů potřebných k zažalování těchto případů již existuje. „Mezinárodní trestní soud (ICC) vznikl roku 2002 ke stíhání osob zodpovědných ze zločinů proti lidskosti, genocidy, válečných zločinů a zločinů agrese.“ Na počátku soudního řízení přitom může stát věc tak nevýznamná, jako je dopis od jednotlivce či komunity. |24

Pokud OSN zákony o ekocidě schválí, bude to mít mnohé důsledky. Princip komplementarity znamená, že „jakmile se něco vyhlásí jako mezinárodní zákon, měly by všechny členské státy vytvořit vlastní národní zákony, které s ním budou v souladu“. ICC se do věci vloží v případě, že státy nedokáží či nebudou chtít (například aby si neznepřátelily těžební průmysl) zavést legislativu na národní úrovni. „Tím dá jasně najevo, že není možné dostat se ze situace lobbováním,“ tvrdí britská právnička. Podle ní se dá vedle právní mašinerie vhodně využít i existující síť nevládních organizací, z nichž se mnohé specializují na studium a podporu konkrétních ekosystémů. Společně tak budou schopny předkládat komplexní zprávy o škodách.

Šiřte slovo ekocida Higginsová již u OSN uspěla s Univerzální deklarací planetárních práv. Loni v prosinci při kodaňských jednáních o klimatu si následně uvědomila existenci další ohromné díry v současné legislativě: přílišného důrazu na hledání finanční hodnoty ekosystémů. „Kodaňská smlouva byla obchodním dokumentem, neměla nic společného s ochranou lidí a planety a vůbec se k tomu účelu nehodí. K tomu potřebujeme trestní právo. O největším problému, který se kdy na této planetě vyskytl, bychom neměli debatovat. Jako člověk zabývající se rodinným právem vím, že dva lidé se u rozvodového soudu nedokáží shodnout na ničem — jak tedy chcete přimět ke shodě 197 různých zemí s jejich odlišnými partikulárními zájmy?“ Má tedy za to, že vlády se potřebují pohnout od hádek o rychle využitelné peníze k přijetí důkladných opatření, která povedou k systémové změně. Středobodem její kampaně je dostat pojem ekocida do běžného jazyka. Termín se užívá od konce 60. let 20. století k označení Sedmá generace 5|2010


DROBNOHLED |

rozsáhlého ničení ekosystémů. Higginsová věří, že je možno nyní jeho sílu využít k prosazování eko-příznivých myšlenek. „Poskytujeme lidem slovník k porozumění tomu, co se okolo nich děje. Jakmile to slovo začnete používat, jakmile se vám vryje do paměti, můžete začít vnímat vše z hlediska ekosystémů a systémového myšlení.“ Četnost užití termínu ekocida na internetu podstatně vzrůstá, takže se zdá, že stoupá i jeho povědomí a pochopení. A samozřejmě díky ropné katastrofě v Mexickém zálivu má veřejnost před očima velmi hmatatelný příklad.

Překážky na cestě Jednu z největších překážek na cestě k vytvoření zákona je firemní lobby. Soukromé korporace se budou všemožně snažit světové lídry přesvědčit, že kriminalizace ekocidy závažně poškodí podnikání. Higginsová se nicméně domnívá, že před námi leží spíše pozitivní příležitosti. Jako příklad uvádí zrušení otroctví. Oproti obavám většina podniků nezkrachovala, ale začala obchodovat v méně nelidské oblasti. Podle ní mají zhoubně působící podniky následně tendenci působit jako „rekultivační firmy“. Tato myšlenka restorativní (obnovující) spravedlnosti představuje klíč k jejímu plánu, jak navázat vyzrálejší vztah lidstva k Zemi. Finanční postihy pro obří znečišťovatele jako BP nefungují a stejně jako v případě emisních povolenek odvádějí pozornost od skutečného řešení. Restorativní spravedlnost znamená, že pachatelé ekologických zločinů by je museli sami napravit. Kupříkladu ropné společnosti by po desítkách let ničení musely kousek po kousku

obnovit deltu Nigeru — půdu, vegetaci, říční koryta, kvalitu vzduchu, faunu. Šlo by o jakési globální veřejně prospěšné práce. „Jde vskutku o přesun důrazu od firemních zájmů do sféry komunitní. Pokud si myslíte, že ze všeho vyváznete jen s pokutou, pak to znamená, že za nic nepřebíráte odpovědnost; pokud budete muset vynaložit spoustu času, námahy a energie na dávání věcí do pořádku, začne vás z toho pořádně bolet hlava,“ poznamenává právnička.

Zákony v praxi Zločin ničení přírody má oproti porušování lidských práv tu „výhodu“, že jej lze snadněji prokázat. Pokud je vzorek půdy či vody znečištěný, jedná se o okamžité vítězství práv planety. V případě ekocidy by bylo na firmách, aby dokázaly, že daný ekosystém nepoškodily. Došlo by tedy s kriminalizací ekocidy ke snižování a nakonec úplnému zastavení veškeré těžby a odlesňování? Ne nutně, tvrdí Higginsová, vše závisí na vašem přístupu. „Kupříkladu pokud těžíte, ale zároveň rekultivujete území zasažené těžbou, povede to k novým, šetrnějším postupům. Otázkou zůstává, jak vybudovat těžební průmysl, který nepoškozuje, neničí nebo nezpůsobuje ztrátu ekosystémů. Vsadím se, že to je možné.“ Text za právní uznání ekocidy bude v OSN předložen v lednu příštího roku. K jeho schválení je třeba dvoutřetinové většiny. Z časopisu The Ecologist přeložil a zkrátil Petr Švec.

EKOLOGICKÝ KOMPOST / Vojtěch Pelikán Choďte po hladině a proměňte ropu v biomasu Do Lednice na Břeclavsku nečekaně zavítal teplomilný egyptský bůh písma a moudrosti, ibis posvátný. Americký Národní úřad pro oceány a atmosféru (NOAA) oznámil, že průměrná globální teplota byla letos v prvním pololetí (14,2 °C) nejvyšší od počátku měření v roce 1880. Ze studie výzkumné společnosti Bloomberg New Energy Finance vyplynulo, že celosvětové dotace do fosilních paliv jsou asi třináctkrát vyšší než do obnovitelných zdrojů energie. Podle vědců z univerzity Heriot-Watt by se moč mohla stát novým zdrojem energie. V Zeleném městečku festivalu Rock for People vystoupili američtí The Ginger Ninjas, kteří si po Evropě vozí nástroje na kolech a pohánějí je elektřinou ze šlapání. „Je to veškerý biologický odpad,“ odpověděl se smíchem ministr průmyslu, pardon, životního prostředí Pavel Drobil v pořadu ČT24 Hyde Park na otázku: „Co je to biomasa?“ „Les

Sedmá generace 5|2010

způsobí Zemi stejnou zátěž jako obyvatel v Chimkách je symbolem občanského boje Konga za pět dní života. Ladislav Jakl uklidproti svévoli státu,“ prohlásil na největší nil čtenáře v článku Kolik lze vydělat zamaruské demonstraci za poslední léta zpěvák štěným ptákem, že katastrofa v Mexickém kultovních DDT Jurij Ševčuk; prezident zálivu je falešné spiknutí a ropa beztak niDmitrij Medveděv poté kácení lesa, stojícího komu neškodí. „Ropa je přírodní produkt. v cestě dálnici, zastavil. Lesy ČR projevily Nikdo neví, jestli v zemské kůře stále nesnahu omezit — kvůli podpoře zaměstnavzniká přirozenou cestou ropa nová a nová,“ nosti — bezzásahové zóny národních parků. dodal tajemník prezidenta. Podle odhadu Ministerstvo dopravy resuscitovalo oblíbeamerické vlády uniklo do Mexického zálivu nou zombie: jezy na Labi. S přívalovými 4,9 milionu barelů ropy a jde tak o největší dešti doplulo k čínské přehradě Tři soukatastrofu svého druhu v dějinách. Dva titěsky tolik odpadků, že se místy dá chodit síce Texasanů zažalovaly koncern British po hladině. Agentury přinesly zprávu, že Petrol, že způsobil únik asi dvou set padev Kolumbii jako první rýžují fairtradové sáti tun karcinogenních chemikálií z tamní zlato. V japonském Taidži začal každoroční rafinerie jen proto, aby ušetřil. V Mexickém masakr delfínů (viz Promítačka o filmu The zálivu vylétla do povětří další ropná plošina. Cove v 7.G 4/2010). V trójské zoo se na den Vědci vypozorovali, že si gorily hrají na čethmyzožravců podávaly pikantní tyčinky níky a zloděje. se sušenými potemníky, lázeňské oplatky s moučnými červy či pražení červíci. Eko-pracuje v programu Zemědělství Hnutí DUHA. Nicholas Orsillo stopaři spočítali, že poctivý český oběd

25 |


foto: archiv EPS

| DROBNOHLED

D an Š kvařil

Velká šance pro odpovědnost Byznys s lidskou tváří? Utopie? Ekologický právní servis, Amnesty International ČR a Společnost pro Fair Trade si to rozhodně nemyslí. Letos v červnu kvůli tomu rozjely společnou kampaň Byznys a lidská práva. Delta Nigeru oplývá nejen unikátními mokřady, ale také ropou. Petrolejářské firmy, jako například Shell, však zdejším lidem nepřinesly zlepšení života, ale chudobu a násilné konflikty. Rozsáhlé ropné znečištění totiž ohrožuje živobytí obyvatel, jež jsou závislí na pobřežních ekosystémech. Kvůli zlatému dolu Porgea v Papui-Nové Guineji místní policie násilně vystěhovala obyvatele okolních vesnic, jejich domy pak vypálila. Kanadská korporace Barrick Gold, která důl z 95 % vlastní, pro vyhnané vesničany nehnula prstem. V rozporu se svým etickým kodexem. Dvanáctiletý Henjo pracuje v továrně na výrobu obuvi, žije hned vedle, odloučen od své rodiny. Nikdo nemá přehled, kolik je takových dětí jako Henjo, ani kolik životů si už v Bangladéši vyžádal kožedělný průmysl, kde neplatí ani základní podmínky bezpečnosti práce. Není tedy divu, že spojení slov byznys a lidská práva dnes nezřídka vyvolává úšklebky. Obzvláště pokud se bavíme právě o nadnárodních firmách. V Evropě se sice prezentují jako společensky odpovědné a ekologicky uvědomělé, v místech, kde na jejich činnost není moc vidět, to však s odpovědností moc nepřehánějí. A už vůbec ne v zemích, kde je respekt k právu a úroveň demokracie minimální. Pokud se zde korporace rozhodnou porušovat lidská práva, devastovat životní prostředí či krutě potlačovat nesouhlas místních lidí, kvůli všudypřítomné korupci nebo totalitním vládám jim prakticky nic nestojí v cestě. Možná se však karta obrátí. Evropská unie totiž začíná naslouchat nevládním organizacím, které prosazují, aby korporace měly větší odpovědnost.

Neposlušné korporace Za nezákonnými praktikami nadnárodních společností nemusíme nutn�� do Guineje či Bangladéše, byť ve srovnání s třetím světem u nás nedosahují takových rozměrů. Zmiňme třeba kauzu firmy Danone, která označovala své jogurty písmeny BIO, byť mléko nepocházelo z ekologického zemědělství; případ sedláka Rajtera, kterému státem podporovaná výstavba toxické hliníkárny společnosti Nemak obklopila pole; investice Hyundai v Nošovicích, které místní lidé museli udělat místo pod pohrůžkou smrti; nebo kampaň proti největšímu znečišťovateli Ostravska ArcelorMittalu. Nevládní organizace se všude po světě snaží na tyto problémy upozorňovat, zřídka však uspějí. Na vině je nedostatečná právní odpovědnost nadnárodních korporací. Mateřská firma totiž většinou sídlí v rozvinuté zemi, odkud rozhoduje o aktivitách svých |26

dceřiných společností a dodavatelů v jiných, často rozvojových zemích. Přestože logicky padá odpovědnost za veškerou činnost korporace na mateřskou společnost, z právního hlediska tomu tak není. Pokud se rozhodnete žalovat nadnárodní společnost, budete odkázáni na soudy v zemi, ve které se stal daný incident. Porovnáme-li soudnictví v Nigérii nebo Ekvádoru se soudnictvím vyspělých států Evropské unie, je jasné, kde budete mít větší šanci. Korozi své odpovědnosti pak firmy umně natírají na zeleno (ke greenwashingu viz 7.G 1/2008). Veřejnosti se prezentují jako ekologické a sociálně angažované. Příklad: do letošního dubna společnost Lidl tvrdila, že prodávané oblečení původem z Bangladéše nenese stopy porušování lidských práv. Svá tvrzení odvolala až po prohraném soudu s organizací německých spotřebitelů, která ji zažalovala. Pokud by měl Lidl ze zákona povinnost aktivně informovat zákazníky o pracovních podmínkách v bangladéšských továrnách a o svém podílu na nízkých platech tamních dělnic, možná by vůči svým dodavatelům raději změnil strategii (o výrobě oblečení pro Lidl viz 7.G 6/2009).

Naděje na změnu Idea odpovědnosti velkého byznysu není nová a v 90. letech se velmi slibně rozvíjela. Po 11. září 2001 však zůstala stát stranou. Evropská unie se namísto regulace rozhodla podpořit koncept Sedmá generace 5|2010


DROBNOHLED |

tzv. společenské odpovědnosti (Corporate Social Responsibility), který definovala jako dobrovolnou iniciativu firem. To korporacím umožňuje, aby nadále klamaly veřejnost a profitovaly na porušování lidských práv a devastaci životního prostředí. Nevládní a odborové organizace proto vytvořily společně s řadou akademiků Evropskou koalici pro korporátní spravedlnost (ECCJ) a společně prosazují změnu politiky EU. Návrhy právních reforem, které zpracoval Ekologický právní servis, spočívají na třech pilířích. Za prvé je to přímá odpovědnost ředitelů mateřských firem za činnost jejich dceřiných společností a dodavatelů, a za veškeré dopady jejich působení na lidi a životní prostředí. Dále jde o zprůhlednění celého dodavatelského řetězce prostřednictvím pravidelného a uceleného informování o dopadech aktivit dané korporace. A do třetice: usnadnění přístupu obětí k soudům v členských zemích EU. Soudní výlohy, nemožnost získat důkazy nebo podat společnou žalobu zatím totiž účinně chrání velké firmy před soudním postihem.

Slibná budoucnost Pravděpodobnost přijetí těchto návrhů v Evropské unii roste. Několik let špatných zkušeností s konceptem dobrovolné společenské odpovědnosti firem prokázalo jeho nefunkčnost. Po finanční krizi se navíc změnil názor evropských politiků na (ne)regulování velkého byznysu. Nezodpovědné chování manažerů hypotečních bank, pojišťoven a dalších vládců finančního sektoru vyústilo v situaci, kterou pocítily statisíce lidí, a politici si uvědomili, že na byznys je přece jen třeba občas dohlížet.

Na základě požadavků ECCJ si Evropská komise v nedávné době nechala od univerzity v Edinburghu vytvořit studii právního rámce nadnárodních firem působících mimo EU. Analýza potvrdila značné mezery v evropské legislativě. Další zajímavé informace zřejmě vyplynou také ze shrnující zprávy zvláštního zmocněnce OSN pro byznys a lidská práva Johna Ruggieho, kterému příští rok na jaře vyprší mandát. Příští rok bude navíc Evropská komise znovu projednávat problematiku korporátní odpovědnosti. Všechny tyto okolnosti nahrávají tomu, že nevládní organizace dostanou příležitost prosadit své návrhy. Nyní se kampaň ECCJ přesunuje na národní úroveň. Návrhy totiž musí projít Evropskou radou, tedy přes zástupce vlád členských států. To znamená, že je potřeba přesvědčit politiky konkrétních zemí. U nás proto tři nevládní organizace, zmíněné v úvodu, spustily petiční kampaň Byznys a lidská práva. K požadavku reformy evropského práva připojily ještě jeden: aby ministerstvo průmyslu a obchodu vypracovalo etický kodex pro české firmy, které se rozhodnou podnikat v rozvojových zemích. Petici už podpořilo pět tisíc lidí. Autor pracuje v Ekologickém právním servisu. Petici a informace o kampani Byznys a lidská práva a návrzích koalice ECCJ najdete na www. responsibility.cz nebo www.zakazdoucenu.cz.

PŘED SEDMOU GENERACÍ / Vít Kouřil Hořké omyly a pár kapek medu V úvodu patnáct let starého zářijového čísla Poslední generace se Ondřej Simon poctivě podělil o výčitky, že nedokázal občansky vzdorovat čtyřleté balkánské válce: „Už tenkrát jsem měl strach, jak skončí tohle mnichovanství, ale nakonec jsem stejně neudělal nic.“ Vzpomínáte? Udělali jsme víc? Tehdejším ekologickým světem hýbaly zejména protesty proti obnoveným jaderným pokusům Francie v Tichomoří. Vždy břitce připravený Jan Keller v článku Cestou k novému Absurdistánu? uhodil hřebíček na hlavici: „Politicky vyspěleji zareagoval mluvčí KDS (Křesťansko-demokratické strany — pozn. red.) Ondřej Turek: ,Obnovit jaderné pokusy v Tichomoří je legitimní právo francouzské vlády.‘ V jakešovském stylu k tomu dodal: ,O tom, že by toto jednání mělo negativní vliv na přírodu nebo na obyvatelstvo žijící v té oblasti, nejsem nijak informován, ale pravděpodobně

Sedmá generace 5|2010

nemůže docházet k ekologickým škodám, když celou záležitost provádí demokraticky zvolená vláda demokratického státu.‘ Pokud si snad někdo sliboval, že s pádem reálného socialismu zmizí z politiky stupidita, vidí, jak hořce se mýlil.“ To Juraj Zamkovský s Pavolom Žilinčíkom v hlavním tématu čísla zkritizovali pseudodemokratické hrátky státních orgánů při výstavbě kontroverzních vodních děl na Slovensku. Jak vypadá bilance tehdy diskutovaných staveb po patnácti letech? Žilinská přehrada byla dokončena už za tři roky, půlstoletí připravované vodní dílo Slatinka loni ministerstvo životního prostředí znovu posvětilo, přehradu nad obcí Tichý Potok navzdory odporu všech okolních obcí nedávno začali státní vodohospodáři opět oživovat a přečerpávací elektrárna na řece Ipeľ je stále v projektovém stadiu. Suma sumárum: z hlediska eko-nevládek ani úspěch, ani fiasko.

Duhoví Jakub Patočka s Vojtěchem Koteckým si v článku V zájmu klienta zase vzali na mušku jednu z největších světových PR agentur Burson-Marsteller a kvůli její podpoře pochybných režimů a firem se s ní věru nemazali: „Obor, v němž je Burson-Marsteller přeborníkem, bychom též mohli nazvat obchodováním s názory lidí. Je to činnost s mimořádnou společenskou nebezpečností, snad větší, než je obchod s drogami. Burson a Marsteller by měl být postaven mimo zákon ve jménu svobody a demokracie.“ Co myslíte, stalo se? (Ne, obrat firmy naopak utěšeně rostl.) Rozbor tehdy připravovaného nového lesního zákona ukončil další matador Hnutí DUHA Jaromír Bláha těšitelskou větou „Věřme, že alespoň tentokrát se technokratům nepodaří zvítězit nad zdravým rozumem“. Vzhledem k žhavému sporu o zadávání lesních tendrů nezbývá než věřit i nadále.

27 |


foto: John Ryan Seaman

| DROBNOHLED

V eronika F išerová

Jak pást ovce za dva tisíce Šperky, obraz, auto? Omyl. Dnes je v módě darovat něco podstatně zajímavějšího — zážitek. Na této vlně surfuje čím dál větší množství agentur, u nichž můžete koupit v podstatě cokoliv. Nevěříte? Nápad s prodejem zážitků není kupodivu až tak starý. První zážitková agentura Red Letter Days vznikla teprve v roce 1989 ve Velké Británii, na svůj rozmach si však tento druh obchodu počkal ještě dalších více než deset let. U nás se první dvě agentury zrodily před šesti lety a dnes už zážitkový trh čítá několik desítek firem. Fungují jako internetové obchody: během pár minut si vložíte do košíku jízdu terénním autem, thajskou masáž, kurz keramiky nebo let helikoptérou, a druhý den už má obdarovaný doma úhlednou krabičku s mašlí, ve které najde poukaz na to, co si chtěl vždycky vyzkoušet.

Rozmařilosti postmoderního člověka Nabídka zážitkových agentur je skutečně velkolepá až šokující, co se týče druhů služeb i jejich ceny. Ne nadarmo ji socioložka Hana Librová nazývá katalogem rozmařilosti pozdně moderního člověka. Ovšem, může být v zážitkové byznys-džungli prostor i pro šetrný přístup k přírodě? Nebo pro environmentální výchovu, která koneckonců se zážitkem také pracuje? Byť by to bylo přítomné vlastně mimoděk, protože u firem tohoto druhu je zážitek nikoliv prostředkem ke vzdělání či kultivaci člověka, ale konečným cílem, tedy prodávaným zbožím. Vydala jsem se proto na průzkum jedenácti českých zážitkových agentur. Zajímaly mě především nabídky, které lákaly na přírodu, zvířata či řemesla a zároveň počítaly s aktivním přístupem klienta — tedy že se něco nového dozví nebo si prakticky vyzkouší. Vykrystalizovala mi zhruba stovka položek, což odhadem představuje kolem pěti procent nabídky agentur. Část z nich se týkala zvířat, například jízda na koni a péče o ně, ale také třeba putování na velbloudovi nebo práce ošetřovatele v zoo na zkoušku. Další balík tvořily outdoorové aktivity: přežití v přírodě ve vojenském stylu, potápění se |28

v lomu či prozkoumávání jeskyní. Samozřejmě nechybělo farmaření na různé způsoby včetně přípravy chleba, sýrů nebo piva, a kurzy tradičních řemesel. A specialitka: odpoledne s pravým houbařem. Během tří hodin a za tři tisíce korun můžete projít les v doprovodu mykologa. Pokud se podíváme na žebříčky prodejnosti u jednotlivých agentur, zjistíme, že tento druh zážitků lidé u nás zatím příliš nevyhledávají. Samotné firmy je popisují spíš jako doplňkové, netradiční. Příroda v jejich podání hraje roli zajímavého prostředí, které může poskytnout zážitek, pokud máte potřebné vybavení a po ruce správného odborníka. Farmářské zážitky pak agentury prezentují jako recesi, jako důvod se pobavit jejich neobvyklostí: „Zveme vás do jiného světa. Natáhněte si tepláky, obujte gumáky, na hlavu nasaďte rádiovku a pojďte si zakydat hnůj, nakrmit koně a pohladit kočku.“ Cílí však i přímo na lidi, kteří mají rádi přírodu, byť opět s nádechem jakési veselé úchylky: „Jste nenapravitelný ekonadšenec? Zajímá vás, kolik práce stojí za takovým kouskem sýra nebo sklenicí mléka? Pak neváhejte a staňte se na den farmářem.“ Paní Cittebártová z kozí biofarmy Rožmitál pod Třemšínem potvrzuje, že klienti zážitkových agentur, kteří k nim přicházejí, nejsou manažeři, jež nikdy neviděli kozu, nýbrž lidé s živým zájmem o zemědělství a zvířata. A proto také dostali od přátel odpovídající dárek.

Offsetujeme, samozřejmě Zdejší agentury tak zatím kloužou po eko-povrchu. Nepromýšlejí hlubší smysl své nabídky, byť ji — i když často patrně nezáměrně — orientují environmentálně; ekologickou stopu svých aktivit neřeší vůbec. Ojediněle se můžeme setkat s tím, že na seznamu mají pobyt na farmě či v hotelu se značkou ekologicky šetrné služby. Agentura však tento fakt nijak nezdůrazňuje a často nezmiňuje vůbec. Sedmá generace 5|2010


DROBNOHLED |

Naopak zahraniční zážitkové agentury počítají s klienty, kteří vyžadují ujištění o vysoké environmentální šetrnosti nabízených služeb, což jim patrně přináší konkurenční výhodu. Ovšem namísto skutečné starosti firmy o životní prostředí může ve skutečnosti jít jen o pouhý greenwashing (viz 7.G 1/2008). Zážitky v kategorii go green, které prezentují v duchu zeleného konzumerismu, i zde tvoří pouze jednu z mnoha možností ve výběru. Například manažer americké zážitkové agentury Excitations Kim AuBuchon podává sdílení zážitků mezi přáteli jako dobrou cestu, jak propagovat ekologicky šetrné hodnoty. Můžete si zde objednat výlet s průvodcem do chráněných území, pozorování divokých zvířat nebo hvězd, nechybí měkké outdoorové sporty typu horolezectví nebo windsurfingu, ale také pěstování ovoce a zeleniny pro začátečníky. „Ať už si vyberete kajak, vyjížďku při západu slunce, let balonem nebo večeři na ekofarmě, budete spokojeni s vědomím, že to děláte ekologicky příznivým způsobem,“ tvrdí firma. O krok dál jde britská agentura Red Letter Days, která si nechala vypracovat výpočet uhlíkové stopy všech zážitků, které nabízí. Zároveň deklaruje, že za emise ze svého provozu včetně služeb, které si klienti koupí, pošle peníze organizaci Climate Care, jež se věnuje snižování exhalací oxidu uhličitého. V několikastránkovém dokumentu o environmentální politice firmy se dočteme, jak šetří teplem, třídí odpad nebo používá ekologicky šetrné čisticí prostředky.

Ovšem skutečně neobvyklý zážitek nabízí americká agentura New York First: služby experta v oblasti udržitelného životního stylu, který přijde na dvě hodiny do domácnosti obdarovaného provést něco jako ekologický audit. Měří ekologickou stopu a nabídne praktické tipy, jak ji snížit. Firma zdůrazňuje, že ekologicky příznivý životní styl není jednoduchý a že mnozí váhají, kde s ním začít. Odpověď se nabízí sama: přece u nich v agentuře.

Leží ladem Právě poslední uvedený příklad hází ekozážitkovou rukavici českým neziskovým organizacím. Víkend v pasivním domě a zábavný ekoaudit šitý na míru by si mohl najít cestu k lidem, které tradiční formy oslovování z neziskovek míjí. A ti by za to neváhali dobře zaplatit. Navíc zážitkové agentury denně hledají pro své klienty nové atrakce do svého katalogu. Chopí se někdo příležitosti? Autorka studuje humanitní environmentalistiku na FSS MU. Článek vychází z bakalářské práce, která je ke stažení na http://is.muni.cz/ th/220209.

SPOLEČENSKÝ KOMPOST / Vít Kouřil Neklečet na kolenou Barack Obama oznámil ukončení válečných operací v Iráku a britský ex-premiér a spolustrůjce válečného tažení Tony Blair věnoval zisk z prodeje své životopisné knihy britským válečným veteránům. Pověst si tím však nevylepšil. Podle Amnesty International je v Iráku bez řádného soudu stále zadržováno kolem 30 tisíc osob. Zkraje srpna vstoupila v platnost Úmluva o zákazu kazetové munice, Česko ji však dosud neratifikovalo. Zatímco srpnové Rusko sužovaly obrovské požáry, kolem čtyř milionů Pákistánců ztratilo své domovy při záplavách, které si vyžádaly nejméně dva tisíce lidských životů. Mezitím svět sleduje drama třiatřiceti chilských horníků, zavalených patrně až do Vánoc sedm set metrů pod zemí. Redakce pravicových médií se začaly podivovat nad tím, že nová vládní koalice navzdory předvolebním slibům nezatočí s korupcí; též se divíte? V létě vzniklá iniciativa ProAlt nadvakrát demonstrovala proti jmenování Romana Jocha poradcem premiéra Petra Načase pro zahraniční

Sedmá generace 5|2010

politiku a lidská práva; Joch mimo jiné v minulosti přirovnal lidi s homosexuální orientací k zoofilům, pedofilům a nekrofilům. První protiškrtové demonstrace se v Praze zúčastnilo několik desítek tisíc policistů, hasičů, památkářů či pracovníků ve školství; „ne všichni odboráři vypadali, že by ministrům Nečasovy vlády na potkání prokousli hrdla“, prokázal vzápětí svou pověstnou objektivitu „nejdůvěryhodnější zpravodajský portál“ iDNES.cz. Pražští radní z ODS schválili plán, podle něhož má na periferii města vyrůst tábor pro bezdomovce; tento segregační projekt ostře odmítly četné nevládní organizace. Následná předvolební kampaň do komunálních voleb se však výrazně zbarvila do hněda — k heslům „Pryč s narkomany, bezdomovci a hernami“ či „Jeden stát, jedna pravidla!“ se snížili i sociální demokraté. Evropský parlament jen těsnou většinou schválil rezoluci kritizující Francii za deportace bulharských a rumunských Romů. Podle studie pražské Vysoké školy ekonomické a společnosti

MasterCard se v tuzemsku nejkvalitněji žije v Hradci Králové, nejhůře naopak v Mostě; Evropským městem kultury 2015 se nicméně stala Plzeň. (Brňané zůstávají v klidu, odsun vlakového nádraží se totiž o pět let odkládá.) Ve srovnání se zeměmi EU a OECD vydáváme na vzdělání o dvě, respektive o tři procenta méně veřejných peněz. Sečteno podtrženo, po 160 letech od narození se musí T. G. Masaryk obracet v hrobě — navzdory vší osvětě zde totiž žijí xenofobní a nedovzdělaní našinci, kteří navíc stále více klejí, hulí a chlastají. Též letošní úroda jablek a meruněk stála za starou belu. Nadto zemřel devadesátiletý básník, prozaik a překladatel Ludvík Kundera. Co dodat? Václav Havel dotočil film Odcházení a nezaměnitelná kapela Už jsme doma vydala album Jeskyně s hymnickými refrény „Samota je jediná, kdo zůstává“, respektive „Každá doba je šílená, když klečíš na kolenou“.

29 |


foto: Armin Hanisch

| visegrÁd

R ozhovor

s medvědem hnědým

Když lidi nabízejí, tak bereme Na Slovensku se prý přemnožili medvědi, pojišťovny nás varují, že „jsou tam všude“. Náš spolupracovník Miroslav Kutal se vydal přímo do jámy lvové — do Západních Tater. Bez jakékoliv zbraně, jen s celtou, hrstkou jídla a plynovým vařičem. V divokých horách strávil sedm dnů — a přežil bez zranění. Jaké jsou pohledy medvědů na lidské počínání, zjistil v nevšedním rozhovoru s obávaným zabijákem. Mohl byste našim čtenářům prozradit, kdo jste, odkud pocházíte a čím se zabýváte? Lidé mě pojmenovali medvěd hnědý, v mezinárodní řeči Ursus arctos. Tady na Slovensku mi taky říkají maco. Pocházím přímo odsud, generace mých předků tu žijí po tisíce let. Tatry jsou jediným místem na Slovensku, kde nás člověk nikdy zcela nevyhubil. Naši příbuzní se ale vyskytují skoro v celé Eurasii až po Kamčatku, a taky v Severní Americe. Momentálně se zabývám sběrem borůvek a malin. Sezona vrcholí a je jich tu opravdu hodně. To nezní moc přesvědčivě. Jste největší evropská šelma, opravdu se pro vás v horách |30

nenajde něco výživnějšího? Těžko. Těch sladkých bobulí tu rostou tisíce hektarů a jsou dostupné bez jakékoli námahy, stačí zabořit hlavu do borůvčí, podobně jak to dělají stroje na sklízení obilí. Borůvky žeru i s listím. Kdybych teď ztrácel čas a energii běháním za jeleny, nemusel bych nabrat dost zásob na zimu. Chcete říct, že vůbec nelovíte? Největší zvíře, které jsem za život ulovil, byl malý zajíček, na kterého jsem náhodou narazil při vyhrabávání vosího hnízda. Možná to nezní zrovna hrdinsky, ale mnohem raději si pochutnám na různých zdechlinách, které najdu v lese po

tuhé zimě nebo které zbudou po řádově lepších lovcích, než jsem já — třeba po vlcích nebo rysech. (Trhaně zabručí způsobem podobným smíchu.) Ze srny, kterou uloví, sežere rys první den sotva jednu kýtu. Zahrabe si ji jen lehce do listí nebo sněhu a věří, že nikdo nezjistí, co se tam ukrývá… asi se nikdy nepoučí. Krkavci to možná z výšky nepoznají, ale my máme ze všech šelem nejlepší čich. Dobrá, ale není vzácností, že se také chodíte krmit odpadky do vesnic a hotelů, a strašíte tak místní obyvatele a turisty… To máte tak, kdybyste třeba stavěl brloh, tedy dům, a nechával si kameny nebo cihly, Sedmá generace 4|2010


visegrÁd |

které zrovna nepotřebujete, před plotem volně přístupné, divil byste se, že vám je někdo do týdne ukradne? My nechceme působit problémy, ale vůně hnijících pochoutek je pro nás neodolatelná, i když je les plný zralých plodů. Je to i celkem logické a nechápu, proč se tomuto našemu „alternativnímu“ životnímu stylu lidé tak diví? Vždyť zájem každého tvora — možná to platí i o vás lidech — je uživit se s co nejmenší námahou, hlavně, pokud je nějak znevýhodněný nebo v těžké životní situaci, jak by se řeklo u vás. Takže především medvědí puberťáky a velmi mladé matky medvědice tyto voňavé, zajímavé a výživné zbytky lákají, protože se k nim mohou lehce dostat. Když lidi nabízejí, tak bereme. Jejich reakce na mé příbuzné, kteří se vlastně jen řídí svým instinktem, je však bohužel až přehnaně hysterická. Stává se dokonce, že medvědi jsou bez výstrahy zabiti! To je snad i z vašeho lidského pohledu těžko pochopitelné. Ostatní medvědi se z toho přece nedozvědí, co se vlastně stalo, a dokud budou vesnice pod horami poskytovat snadné „odpadkové občerstvení“, budou další a další medvědi vystaveni pokušení toho využít. A takové chování — jak jsem z vaší otázky pochopil — lidé berou jako problém. V některých zemích tyto potíže řeší ukládáním biologického odpadu do medvěduvzdorných kontejnerů nebo popelnice zavírají do garáží. Setkal jste se tím někdy v Tatrách? To by mohlo být dobré řešení, ale osobně jsem se tím ještě nesetkal. Možná to někde zkoušeli, ale pokud vím, zatím se konflikty řeší spíš odstřelem než prevencí. Na Slovensku je váš druh docela známá mediální postava. Liptovský tisk nedávno otvíral svou titulní stránku příběhem o houbaři, který se před vámi schoval na strom a nic se mu nestalo. Jak se vám daří dosahovat takové popularity? Abych řekl pravdu, nemám z tohoto typu popularity příliš radost. Když se objevíme ve zprávách, téměř vždy to vypadá, že jsme zákeřní zabijáci. Tak tomu ale není. Z pochopitelných důvodů není dán prostor druhé straně (tedy nám), a většinou ani lidem, kteří o našem životě vědí trochu víc než jen to, že můžeme být nebezpeční.

Sedmá generace 4|2010

Jaký je tedy skutečný vztah medvědů k lidem? My nepovažujeme člověka za svou potravu. Kdyby tomu tak bylo, denně by se z lesů ztrácely desítky lidí. Smířili jsme se s tím, že lidé osídlili prakticky všechny nížinaté oblasti podél velkých řek, ale aspoň v horách bychom rádi měli klid. Většinou se lidé drží cest, různých chodníčků a podobně. Ale teď, když rostou houby, od východu do západu slunce doslova v rojnicích prolézají každým křovím. Opravdu někdy nevíme, kam se uchýlit. Nejjistější je zůstat v nevytěžených polomech, které jsou velmi zarostlé a o houbu tu nezakopnete (zato je tu spoustu malin…). Bohužel po velké větrné kalamitě před šesti lety lidé většinu stromů odtáhli, postavili nové cesty, a tak nám skoro všechny tyto skvělé skrýše zlikvidovali. Podobné rojnice se v lese objevují, když začne lovecká sezona a lidé nahánějí zvířata, která pak myslivci ze skrytých pozic odstřelují. V listopadu se však již chystáme k zimnímu spánku a vyrušení přímo z brlohu není nic příjemného. Pak se není čemu divit, že někomu z nás trochu ujedou nervy. Asi byste byl taky dost nevrlý, kdyby vám doma, když chcete spát, rámusil nějaký cizinec. Když dojde na jakýkoli vážnější konflikt člověka s medvědem, považuje se člověk za nevinnou oběť vydanou napospas náhlé zlovůli medvěda, a pokud přitom medvěda zastřelí, berou to lidé jako opodstatněnou obranu. To mi ale nepřijde příliš fér. Ale došlo také k několika vážným zraněním člověka… Ano, ale zjišťoval někdo z lidí, proč medvěd útočil? Už předem je to zkreslené tím, že medvědi nemohou vypovídat. Znám ale okolnosti některých střetnutí: byly způsobeny buď přímo provokací ze strany lidí, nebo jejich špatným chováním. Přitom na Slovensku denně dochází k desítkám, ba stovkám setkání, která končí bez konfliktu, dokonce o nich člověk většinou ani neví. A v tom je ten nepoměr: lidé náš druh posuzují na základě informací, které neodpovídají skutečnosti, a prokazují nám tak medvědí službu. Není problém také v tom, že je váš druh přemnožený? Myslím si, že je přemnožený jiný druh,

ne medvěd. (Přestože mají medvědi slabě vyvinuté mimické svaly, zdá se, že se huňáč pousmál.) My nemáme přesnou „evidenci obyvatel“, abychom tohle mohli posoudit. A tu nemají dokonce ani autoři výroku o našich počtech na Slovensku. Celkové statistiky však přesto ukazují soustavný nárůst v posledních čtyřiceti letech. Ano, ale kdo čte pozorně tyto statistiky, zaznamená zároveň pokles konfliktů s člověkem a s hospodářskými zvířaty. S útlumem pastevectví v horách došlo ke zvýšení našich počtů, ale to ještě nemusí znamenat, že jsme přemnožení. Je nás tolik, jak úživné je prostředí, kde žijeme. Co si pak ale myslet o tom, když se medvědi vyskytují i v nižších polohách, v kukuřičném lánu? Není to nic jiného než přirozená reakce na dočasně snadno dostupný potravní zdroj. A navíc, pokud neprobíhá zrovna sklizeň, v kukuřici za celé dny nepotkáte jediného člověka. Podobně jako se lidé stěhují a jezdí po silnicích, ani my nezůstáváme na jednom místě v lese celý rok, ale hledáme nejvhodnější biotopy od jara do podzimu v rámci rozsáhlého území. Několik medvědů žije i v Česku. Pro někoho je to až příliš kulturní krajina, kde medvědi nemohou nalézt vhodný prostor k životu. Neměli by medvědi přece jen trochu lépe vybírat, kde se usídlí? Pro mě také není příliš pochopitelné, že jistý druh původem z Afriky osidluje nejsevernější oblasti Sibiře nebo Kanady. Ale protože nemám lidské myšlení, nechám lidi, ať si sami zváží, kde všude se chtějí usídlit a jaké to bude mít důsledky. Pokud vím, medvědi v Česku žijí zatím jen v Beskydech, což je pohoří srovnatelné třeba se slovenskou Polanou. Tam žije medvědů zhruba desetkrát více, možná se zde pohybuje také desetkrát méně lidí, to neumím přesně posoudit. Takže si myslím, že území, která dnes medvědi osidlují, a počet medvědů v nich vcelku odpovídá tomu, jak je pro medvědy území úživné z hlediska potravy, úkrytů, klidu a možností, jak se tam po vlastních tlapách dostat.

31 |


foto: Tomasz Kobosz

| visegrÁd

V lastimil K arlík

Cena za uhlí Hnědé uhlí sice v Polsku pokládají za nejlevnější zdroj energie, případ nového povrchového dolu v Tomislavicích však ukazuje, že to až tak jednoduché opravdu není. Navíc zde státní úředníci předvádějí svérázný způsob výkladu domácí i evropské legislativy. Paradoxně právě v mezinárodním roce biodiverzity se vlády středoevropských členů EU předhánějí v pochybných dárcích přírodě. Novému českému ministru dopravy Vítu Bártovi se zalíbila dvacet let debatovaná idea výstavby jezů na dolním Labi, která podle studie německého BUNDu, svazu pro ochranu přírody a životního prostředí, poškodí vzácné lužní lesy. „Diskuse není o tom, jestli stavět nebo nestavět. Teď bychom měli činit kroky k tomu, abychom mohli v budoucnu stavět,“ řekl ministr při návštěvě Děčína ČTK. V Polsku zase nedávno otevřeli povrchový důl na hnědé uhlí, který ohrožuje hned tři lokality soustavy Natura 2000. Kvůli porušení evropských směrnic se přitom tamní vláda vystavuje hrozbě soudního procesu a vysokým pokutám. Nic nového. Evropská komise žalovala Polsko už kvůli dálničnímu obchvatu přes údolí řeky |32

Rospudy, která ukrývá jedinečný rašelinný komplex, samozřejmě chráněný Naturou (viz 7.G 4/2007 a 6/2009).

Honba za uhlím Zmíněný hnědouhelný důl Tomislavice leží v poznaňském vojevodství, v blízkosti ledovcového jezera Gopło. Místo má pro Poláky silný citový význam. Zde se rodila polská historie, středověký polský kronikář Jan Długosz ho proto nazval „polské moře“ — Mare Polonicum. K tomuto místu se vztahuje nejstarší osídlení slovanskými kmeny na území Polska. A nedaleká Myší věž je opředená pověstí z 10. století o krutém vládci, který v době hladomoru nechal své plné sýpky zavřené a kterého nakonec snědly myši (podobné legendy najdeme ovšem i u jiných národů včetně českého). Jezero chrání Sedmá generace 4|2010


visegrÁd |

polská i evropská legislativa. Je součástí tzv. Přírodního parku Tisíciletí, evropsky významné lokality Jezero Gopło a oblasti ochrany ptáků Nadgoplanská oblast. Navíc se v jeho blízkosti rozprostírá další evropsky významné území, Údolí střední Visly. Těžařské firmě Hnědouhelné doly Konin na otevření Tomislavic velmi záleželo. Jejich stávající doly Lubstów a Kazimierz-Północ se rychle vyčerpávají, takže zahájení těžby na novém ložisku by jim vytrhlo existenční trn z paty. Polské úřady šly soukromému investorovi na ruku a s dodržováním zákonů si hlavu příliš nelámaly, tím méně s veřejným zájmem ochrany přírody. Na zpracování i schválení studie vlivů na životní prostředí postačil necelý rok. Není divu. S dopady povrchového dolu na okolní lokality Natury 2000 se totiž vypořádala zkrátka: prostě je a priori vyloučila. Autoři studie tím obešli články evropské směrnice o stanovištích, které v případě možného negativního vlivu na chráněné lokality ukládají nejen posouzení, ale následně i prokázání veřejného zájmu a posouzení alternativních řešení projektu. Výsledky studie potvrdil starosta obce Wierzbinki, v jejichž katastru povrchový důl leží, a na základě tohoto rozhodnutí pak ministr životního prostředí Maciej Nowicki udělil v únoru 2008 Hnědouhelným dolům Konin koncesi. Přípravy na otevření dolu mohly začít.

Projevy nesouhlasu Zatímco obyvatelé Wierzbinek, které povětšinou doly Konin zaměstnávají, novou těžbu podporují, nevládní organizace, přírodovědci a starostové i obyvatelé obcí prosperujících spíše díky turistickému ruchu proti němu od počátku protestují. Ekologům dělá starosti především to, že může klesnout hladina podzemních vod a začne vysychat jezero Gopło, jehož průměrná hloubka kolísá pouze kolem tří až čtyř metrů. Jejich obavy se opírají o zkušenosti s těžbou v Gnieżnieńském pojezeří, kde kvůli dolu Jożwin II B vysychají i jezera hluboká kolem třiceti metrů. Navíc na dostatku mělké podzemní vody závisí život okolních lužních lesů. S poklesem hladiny by pravděpodobně zanikly. Podle Michala Kupczyka z poznaňské univerzity však nemusí k poklesu hladiny dojít hned, protože během těžby budou důlní vody přečerpávány mimo jiné i do jezera. Po uzavření Tomislavic se ale vytěžený prostor zaplní vodou na úkor jezera, vznikne vlastně nová umělá nádrž — jde o známý princip spojených nádob. Opozice nového dolu se však s rozhodnutím ministra nesmířila. U Správního soudu v Poznani napadla podkladové rozhodnutí starosty Wierzbinek a zaslala stížnost na postup polských úřadů Evropské komisi. Proti těžbě přišlo do obce Krzywice demonstrovat pět tisíc lidí, někteří se zúčastnili také protestního tábora organizovaného Greenpeace.

Nejen sucho, ale i znečištění V Tomislavicích už loni začalo odkrývání zeminy a přečerpávání důlních vod do jezera. A hned se objevil další problém. Viditelné červenohnědé usazeniny okolo příkopů upozornily, že důlní vody asi nebudou nejčistší. Potvrdily to rozbory, které opakovaně nechalo provést sdružení obcí, ležících v okolí jezera. Analýzy, na kterých se podílely dvě nezávislé skupiny odborníků z Univerzity Mikoláše Koperníka v Toruni a Univerzity Adama Miczkiewicze v Poznani, doplnily stížnost obcí a nevládek zaslané Evropské komisi. A konkrétní výsledky? Obsah železa překračoval 8 až 190krát Sedmá generace 4|2010

koncentraci povolenou pro pitnou vodu, obsah manganu dokonce 70 až 400krát. Vedení dolů však rozbory zpochybnilo. Opírá se totiž o analýzu místní pobočky polské inspekce životního prostředí, která zvýšené koncentrace nenašla. Prvním úspěchem odpůrců těžby bylo rozhodnutí Správního soudu v Poznani z letošního května, který zrušil podkladové rozhodnutí starosty Wierzbinek a vrátil ho k novému projednání. Jenže pár dnů předtím firma Konin už důl oficiálně otevřela. Mezi oslavnými projevy obzvlášť vynikala řeč náměstka ministra financí Jana Buryho: „Je to první povrchový důl, který otevíráme od doby, kdy platí nové požadavky Evropské unie. A nejsou to požadavky malé… Věřím, že další povrchové doly zahajované společností Konin vzniknou stejně rychle a úspěšně a budou stejně bezpečné pro životní prostředí.“ Evropská komise však jeho optimismus nesdílela. Letos v červnu formálně zahájila s Polskem přestupkové řízení pro porušení směrnic na ochranu přírody a vyzvala zdejší vládu k nápravě. Konkrétně Polsku vytýkala, že zanedbalo hodnocení vlivu hnědouhelného dolu na tři okolní lokality Natury 2000 a že se nezabývalo alternativami k projektu těžby.

Uhelná energetika drží pozice Obcházení zákonů při honbě za levným hnědým uhlím se tak možná Polsku v tomto konkrétním případě úplně nevyplatí. Jenže to neřeší problém jednostranné orientace zdejší energetiky. Černé a hnědé uhlí se na výrobě polské energie (tepelné i elektrické) podílí sedmdesáti procenty. Pokud si vezmeme jen elektřinu, číslo se vyšplhá až k 93 %. Obnovitelné zdroje (OZE) přitom hrají vedlejší roli, dokonce ještě méně významnou než u nás. Ačkoliv se Polsko zavázalo do konce letošního roku zvednout podíl OZE na výrobě elektřiny na 7,5 %, v létě dosahoval pouze 5,5 %. Polská vláda letos představila svou vizi energetické politiky s výhledem do roku 2030, z níž vyplývá, že stávající trend se rozhodně zvrátit nechystá. Zavádění obnovitelných zdrojů udržuje na nejmenší možné úrovni, stanovenou v rámci jednání s Evropskou unií (15 % do konce roku 2020, 25 % do roku 2040). Do hry vrací úvahy o jádru: strategie chce, aby vláda do konce roku 2030 rozhodla, jaký podíl na celkové spotřebě bude v následujících letech jaderná energie mít — připomeňme, že v Polsku dosud žádná atomová elektrárna nestojí. Nová energetická politika nenutí ani k výraznějším úsporám. Přitom polské hospodářství spotřebuje na jednotku HDP zhruba dvaapůlkrát více energie, než je evropský průměr. Uhlí má silnou politickou podporu nejen kvůli zaměstnanosti a nízké ceně (v níž bychom pochopitelně marně hledali environmentální náklady), ale také kvůli ekonomické nezávislosti na zemním plynu neoblíbeného souseda — Ruska.

Tomislavice nejsou poslední Odborníci se domnívají, že dostát cílům nové energetické politiky Polska nebude možné bez nových hnědouhelných dolů. A budou-li podle slov viceministra Buryho otevírány „tak rychle, účinně a bezpečně pro životní prostředí“ jako důl Tomislavice, má se polská příroda nač těšit.

33 |


foto: Kiss Zoltán

| visegrÁd

G ergely S imon

Maďarská eko-dekáda Kyanid, baňa na zlato, povodne, smrtiace emisie… ani na maďarskom fronte rozhodne nepanuje pokoj. Narozdiel od Česka však tamojšie posledné voľby zamiešali kartami skôr ekopozitívne. Nové milénium začalo v Maďarsku ekologickou katastrofou. V januári 2000 baňa v severo-rumunskej Baia Mare, vlastnená autrálskou spoločnosťou Aurul/Transgold, znečistila rieky Samoš, Tisu a Dunaj kyanidom a spôsobila jednu z najväčších ekologických katastrof v Európe. Približne o mesiac nasledoval ďalší prípad znečistenia pri rumunskej obci Baia Borsa, kde spoločnosť Remin ťažila ťažké a farebné kovy. V marci 2000 sa tu po náhlom topení snehu výrazne zvýšila hladina odpadovej vody, nádrž sa pretrhla a približne 20 tisíc kubíkov bahna znečisteného ťažkými kovmi sa zosunulo do údolia pod nádržou. Bahno bolo naplavené do rieky Novac a odtiaľ sa toxické látky dostali do Tisy. Podľa testov sa v znečistenom bahne nachádzali hlavne olovo, meď a cín. Koncentrácia kyanidu v riekach prekročila povolené hodnoty miestami až 180násobne. Podľa odhadov v postihnutých riekach zahynulo 1241 ton rýb. Úhyn rýb zaznamenali aj v Belehrade a zvýšenú koncentráciu kyanidu namerali ešte aj na bulharskom úseku Dunaja. Rieky sa síce zregenerovali, do riek Samoš a Tisa sa k roku |34

2004 vrátilo 95 % vodných živočíchov, výlov rýb však výrazne klesol a znečistenie ťažkými kovmi zostalo dodnes významné.

Zachránená Rosia Montana Niekoľko rokov po kyanidovej katastrofe sa maďarská verejnosť dozvedela, že kanadský investor Gabriel Resources chce v rumunskej Rosia Montane otvoriť približne 40násobne väčšiu baňu na zlato, ako bola baňa v Baia Mare. Rosia Montana je historickou usadlosťou v západných Karpatoch a plánovaná investícia by ohrozila unikátne prírodné a kultúrne hodnoty. Používanie viac než 13 miliónov ton kyanidu ročne by predstavovalo riziko aj za hranicami Rumunska. Obec Rosia Montana by sa stala obeťou investície, zaniklo by desať kostolov a dvanásť cintorínov, niektorí obyvatelia by mohli byť vysídlení proti vlastnej vôli. Táto investícia predstavuje riziko aj pre Maďarsko, na tento fakt najprv poukázali ekologické organizácie a neskôr aj politici, politické strany a vedecké organizácie. Podľa rumunských, maďarských a medzinárodných neziskových organizácií rumunská vláda nie je Sedmá generace 4|2010


visegrÁd |

schopná zaistiť bezpečnosť baní a zabrániť často sa vyskytujúcim banským nešťastiam. Zo štúdie o environmentálnom dopade plánovanej bane, vypracovanej samotnou spoločnosťou Gabriel Resources, hrozí, že by sa s prírodnými škodami musela vysporiadať miestna samospráva. V januári 2008 našťastie odvolací súd zamietol povolenie, ktoré investorovi pridelila miestna samospráva v Rosia Montane v roku 2002. K tomuto rozhodnutiu súd dospel kvôli nadmernému riziku možných ekologických škôd. Rumunskí a maďarskí poslanci Európskeho parlamentu napokon predložili návrh, ktorý by zabránil používaniu kyanidu v baníctve v Európe.

Dunaj ako lodný kanál? V tejto súvislosti je treba podotknúť, že drvivá väčšina maďarských vodných tokov (až 95 %) pramení v zahraničí, záleží teda na našich západných, severných a východných susedoch, koľko vody a v akej kvalite prichádza do krajiny. Maďarsko preto intenzívne spolupracuje s Evropskou úniou na Stratégii Dunaja, ktorá sa stane jednou z priorít maďarského predsedníctva v roku 2011. Ekologické organizácie však varujú pred tým, aby stratégia neprispela k budovaniu elektrární na Dunaji alebo k prebudovaniu rieky na lodný kanál. Na maďarskom úseku totiž breh Dunaja tvorí takmer nedotknutá príroda. Maďarsko s radosťou prijalo Direktívu o vode, ktorá by mohla zabrániť znečisteniu riek zo zahraničia, nezabránila však opakovanému znečisteniu rieky Rába rakúskymi továrňami. V rakúskej provincii Burgenland sa nachádzajú feldbachské továrne na spracovanie kože, ktoré od roku 2001 až donedávna do Ráby vypúšťali rôzne znečisťujúce látky spôsobujúce viditeľné poškodenie na maďarskom úseku rieky. Merania Greenpeace z roku 2007 poukazujú na prítomnosť 6—7 škodlivých látok, ktorých hodnoty výrazne prekročili povolené hranice. Tento rok síce v továrňach namontovali rôzne filtre, ale znečistenie — aj keď vo významne nižšej miere — naďalej pretrváva. Pre Maďarsko je tiež zásadná Direktíva o protipovodňovej ochrane, bez legislatívy EÚ by totiž bola krajina úplne vystavená susedným štátom. Podľa direktívy sú povodne prírodným javom, ľudská činnosť a v nedávnej minulosti tiež klimatické zmeny prispeli k častejšiemu výskytu povodní a nárastu ich ničivej sily. Podľa direktívy musia krajiny, ktoré sú zásobované rovnakým vodným tokom, koordinovať svoju protipovodňovú politiku. Maďarsko tým získalo možnosť ovplyvniť protipovodňovú politiku Slovenska, Rumunska a Rakúska. Po tohtoročných zimných a jarných povodniach Zoltán Illés, štátny tajomník pre ochranu životného prostredia v novej pravicovej vláde FIDESZ (Maďarskej občianskej únie), prepustil viacerých úradníkov zodpovedných za vodohospodárstvo a rozhodol, že protipovodňová ochrana bude opäť spadať pod národnú vládu, a nie pod miestnu samosprávu.

Znečistenie ovzdušia? Nadmerné… V Európskej únii zomrie ročne asi 350—400 tisíc ľudí na choroby, ktoré sú spôsobené znečistením ovzdušia. Tridsať miliónov Európanov trpí na astmu a len v Budapešti sa za posledných dvadsať rokov zvýšil počet ochorení na astmu deväťnásobne. Európska únia preto chce do roku 2020 znížiť počet úmrtí na choroby súvisiace Sedmá generace 4|2010

so znečistením ovzdušia o 40 percent v porovnaní s ich výskytom v roku 2000. Podľa výskumov Európskej agentúry pre životné prostredie sú zo zdravotného hľadiska najnebezpečnejšie čiastočky PM10 (polietavý prach veľkosti menšej než desať mikrometrov — pozn. red.), ich hlavným zdrojom sú v našich mestách predovšetkým doprava, kúrenie a priemysel. Kvôli tomuto znečisteniu zomrie ročne v Maďarsku približne 16 tisíc ľudí — priemerne by mohli žiť o takmer desať rokov dlhšie. Výskum dokazuje, že straty na ľudských životoch v dôsledku znečistenia PM10 — v pomere k celkovej populácii — sú v Maďarsku najvyššie, a to nielen v Európskej únii, ale medzi všetkými skúmanými 38 krajinami. Podľa platných predpisov únie (a Maďarska) môže toto znečistenie prekročiť hranicu 50 mikrogramov na meter kubický maximálne 35 dní v jednom roku, avšak napríklad v roku 2006 bolo vo viacerých maďarských mestách takých dní 150. Európska únia práve preto vlani navrhla proti Maďarsku a iným štátom konanie. Dodajme, že aj dlhoročná kampaň našej Levegő Munkacsoport (Pracovná skupina pre čistý vzduch) prispela k tomu, že sa v Budapešti čoskoro spoplatní vjazd automobilov do centra mesta.

Bez geneticky modifikovaných plodín V Maďarsku prakticky jednohlasne všetky politické strany odmietajú pestovanie geneticky modifikovaných plodín (GMO). Predovšetkým na základe výskumov Maďarskej akadémie vied, s podporou medzinárodných výskumných ústavov a ekologických profesných organizácií, Maďarsko požiadalo Európsku úniu o moratórium na všetky GMO a toto jej bolo udelené. A čo viac, v rokoch 2004—2009 podal socialistický poslanec Gyula Hegyi v Európskom parlamente niekoľko návrhov na obmedzenie GMO v členských štátoch a tiež návrh, aby každá krajina mohla sama rozhodnúť o tom, či chce GMO pestovať alebo vpustiť na svoje územie. Nová vláda strany FIDESZ vymenovala doktora Józsefa Ángyána, univerzitného pedagóga a známeho odporcu GMO, za parlamentného štátneho tajomníka Ministerstva pre rozvoj vidieka, takže je takmer zaručené, že Maďarsko zostane odporcom GMO. V tejto oblasti miestnych politikov jednoznačne podporujú maďarské aj medzinárodné ekologické organizácie, predovšetkým maďarské pobočky Greenpeace a Priatelia Zeme.

Bitka o Zengő Inde však mimovládne organizácie vláde tvrdo oponujú. V roku 1999 sa Maďarsko zaviazalo postaviť Severoatlantickej aliancii radarový lokátor a k tomuto cieľu vláda vybrala vrch Zengő na juhu krajiny. Ekologické organizácie vyjadrili s touto investíciou v oblasti s chránenými rastlinami nesúhlas. Vo februári 2004 ochranári životného prostredia Civilek a Zengőért (Civilisti za Zengő), Greenpeace, Magyar Természetvédők Szövetsége (Združenie maďarských ochranárov prírody), Védegylet (Ochranné združenie) a miestni obyvatelia zabránili drevorubačským prácam, ktoré mali stavbu lokátora pripraviť. Aktivisti a miestni chceli stromy chrániť vlastnými telami, až kým nevyprší termín povolenia na výrub. Spravodajstvo z miesta protestu, obzvlášť zábery aktivistu s krvavou ranou na hlave, viedlo k negatívnemu ohlasu na plánovanú stavbu u miestnych obyvateľov a vláda sa plánu na radarovú stanicu na Zengő vzdala. Za nové miesto 35 |


| visegrÁd

vybrala vrch Tubeš blízko mesta Pécs, avšak okrem miestnych obyvateľov výstavbu odmietli aj miestne organizácie hlavných politických strán MSZP (sociálni demokrati) a FIDESZ premiéra Viktora Orbána, a tak sa nerealizovala. Maďarsko tak zatiaľ svoj záväzok voči NATO nesplnilo a stavba lokátora bude úlohou súčasnej vlády. Minister obrany Csaba Hende potvrdil, že vláda vhodné miesto vyberá, a neskôr, v rozhovore z júla 2010, označil za najvhodnejšie miesto Zengő…

Boj s klimatickými zmenami Pred nové úlohy postavil maďarskú vládu aj prebiehajúci boj proti klimatickým zmenám a predpisy Európskej únie, ktoré ho usmerňujú. Tvorbu plynov so skleníkovým efektom musíme znížiť a naopak významne zvýšiť pomer energie z obnoviteľných zdrojov. Ako je známe, na území EÚ sa má do roku 2020 zvýšiť podiel zelenej energie na 20 %. Naša krajina sa však mohla zaviazať iba k menšiemu, 13% podielu energie z obnoviteľných zdrojov. (V susednom Rakúsku je tento pomer okolo 30 %, ovšem priemer v členských štátoch EU tiež presahuje 10 %.) Hoci v Maďarsku každý rok výroba zelenej energie výrazne rastie — z 5,9 % v 2008 na 7,3 % v 2009 — ešte sme od vytýčeného cieľa ďaleko. Nárast podielu energie z obnoviteľných zdrojov je dôležitý tiež kvôli závislosti Maďarska na dovoze zdrojov energie (plyn, ropa, uránová ruda); táto závislosť je veľmi významná, prekračuje 75 % energetickej spotreby krajiny.

Zelenejšie časy? A aká bude dekáda nasledujúca? V apríli 2010 bola zvolená nová pravicová vláda, ktorá zrušila samostatne existujúce ministerstvo životného prostredia a začlenila ho pod ministerstvo pre rozvoj vidieka (bývalé ministerstvo poľnohospodárstva). Od tohto roku vedie ochranu životného prostredia nielen minister, ale aj spomínaný štátny tajomník Zoltán Illés, ktorý je známy dobrými vzťahmi s ekologickými hnutiami. Napriek tomu Illés nedávno bez udania dôvodu prepustil populárnych riaditeľov národných parkov a vyvolal tak vlnu nesúhlasu v ekologických kruhoch. Možno však svitá na zelenejšie časy. V aprílových voľbách vstúpila do parlamentu so ziskom 7,5 % hlasov strana Lehet Más a Politika (LMP, Politika môže byť iná), pričom v jej radoch nachádzame niekoľko významných predstaviteľov ekologického hnutia. Krátko po vzniku strany, na jeseň 2009, ju ako pozorovateľa prijala Európska Strana zelených. Uvidíme, ako sa bude LMP v časoch ústavnej parlamentnej väčšiny Orbánovho FIDESZ dariť. Autor pracuje v nevládnej organizácii Levegő Munkacsoport — Clean Air Action Group. Z maďarčiny preložila Monika Metyková.

ZPRÁVY Z VISEGRÁDU / Vojtěch Pelikán Hořké omyly a pár kapek medu Setkání odborníků na města přátelštější lidem i přírodě odstartovalo projekt nevládních organizací ze zemí visegrádské čtyřky. Podle Michala Křivohlávka z pořádajícího Auto*Matu (viz rozhovor v 7.G 3/2010) čelíme stejným obtížím: malému důrazu na životní prostředí a princip udržitelnosti. Zkušenosti z blízké ciziny opravdu znějí povědomě: Polská Toruň s jádrem zapsaným v UNESCO se potýká s kontrastem centrální pěší zóny a neregulované motodivočiny kolem. A většina úsilí Spolku na podporu zkrášľování Košíc je podle jeho zástupce Ladislava Korána zatím bezvýsledná. Na setkání navazuje koncem září pouliční slavnost Zažít město jinak. Během ní se přemění některé ulice čtyř měst v živoucí pěší zóny. V Praze a Budapešti navíc vyrazí do ulic velká cyklojízda, Košice chystají karneval nejen na bicyklech, ale třeba i invalidních vozících. Možná se k nám přelije něco z budapešťské energie — do sedel se

|36

zde totiž vyhoupne až 330 tisíc kolistů, možná vůbec nejvíce v Evropě. V Polském Gdaňsku byla 10. července zahájena stavba nové vlajkové lodě ekoaktivistů z Greenpeace International Rainbow Warrior s pořadovým číslem tři. V příštím roce by kocábka měla vyplout do akce v rámci čtyřicátin této organizace. Datem si aktivisté připomenuli pětadvacet let staré potopení prvního z rodu Duhových bojovníků. Jeho příběh skončil explozivním zásahem francouzské tajné služby a s požehnáním prezidenta Françoise Mitterranda v novozélandském Aucklandu. Zahynul přitom portugalský fotograf. Zatímco tehdy grínpísákům ležely v žaludku jaderné testy v jižním Pacifiku, měsíc po spuštění stavby se ve Varšavě vyškrábali na střechu ministerstva životního prostředí, aby zatlačili na stopku těžbě dřeva v jednom z posledních evropských pralesů — východopolské Bialowieži.

Zatímco Maďaři před časem zrušili ministerstvo životního prostředí a nezdá se, že pravicově-vlasteneckému bloku jeho hlas chybí, na Slovensku si toto ministerstvo vynuceného spolknutí hydrou s výstižnou zkratkou MPŽPRR SR dlouho neužilo. Aby to však nebylo tak jednoduché: envirorezort proslulý během Ficovy vlády spíše názorovými i personálními veletoči se v době uzávěrky držel stigmatu čtyřnásobné rošády ministrů a nemohl se pro něj najít vhodný kandidát. A prezident Gašparovič k údivu všech vetoval zákon, který měl jeho vznik umožnit. „V čase, keď sa ministerstvo rušilo, ani keď sa debatovalo o jeho obnovení, sme nezaznamenali, že by prišiel s alternatívnym návrhom, zapojil sa do diskusie, alebo aspoň vyjadril svoj názor,“ okomentoval jeho zvláštní čin zavánějící spíše obstrukcí ředitel Greenpeace Slovensko Juraj Rizman.

Sedmá generace 4|2010


KULTURNÍ zahrada |

LIBRARIUM / Vít Kouřil

Jacques-Yves Cousteau, Susan Schiefelbein Člověk, chobotnice a orchidej Mladá fronta, srpen 2010 Třináct let po smrti věhlasného podmořského objevitele, vynálezce, filmaře a ochránce přírody Jacquese-Yvesa Cousteaua vychází český překlad jeho poslední knihy, dokončené dlouholetou spolupracovnicí Susan Schiefelbeinovou. V poutavých, memoárově laděných kapitolách Cousteau přibližuje osudy výzkumné lodi Calypso, přemítá nad prožitými rizikovými situacemi, upozorňuje na znečištění ovzduší, rabování moří a oceánů nebo na ničivý potenciál jaderné energetiky. Všímá si též pro-ochranářského poselství svatých písem různých náboženství. Obecné poznatky Cousteau vhodně prokládá vlastními pozorováními a setkáními s původními obyvateli, aktivisty či naopak s lidmi z „druhého břehu“. Obohacující a (bohužel) stále aktuální knížka.

Václav Cílek Jak to vidí Václav Cílek Radioservis, září 2010 Pokud nemáte čas či chuť zahloubat se do posledních Cílkových knih, můžete si proletět přepsané (mini)rozhovory, které od roku 2006 poskytoval Českému rozhlasu. Jelikož je tento geolog, jak známo, renesančním všeznalcem, čeká na vás pestrý vějíř témat, počínaje krajinou a vycházkami přes klima, energetiku, finanční krizi či Afriku s Orientem a konče zelenými mužíky. Žurnalistické prchavosti autor čelí přidáváním postskript, v nichž danou kauzu rozvádí či zpětně komentuje. Navrch přidává tři původní eseje Sklízet vodu, Ekologické zátěže — filozofický pohled a Pietní místa v krajinné síti. Nechybí ani doprovodné fotografie, i když vizuálních kvalit Cílkových monografií tento svazeček zdaleka nedosahuje. Sedmá generace 4|2010

Vladimír Vondrejs Otázky kolem genového inženýrství Academia, září 2010 Autor, docent molekulární biologie na Univerzitě Karlově, uvádí laickou veřejnost do tajů kontroverzního genového inženýrství. Útlou, ale informačně nasycenou knihu prošpikoval četnými schématy, grafy a rámečky; čtenářům usnadňují život závěrečné vysvětlivky a průvodce doporučenou literaturou. Vedle chemického a historického výkladu Vondrejs rozebírá možnosti zneužití geneticky modifikovaných organismů i strategie, jak jim čelit. Jeho názor na prospěšnost genových manipulací je jasný: „Toto mladé odvětví prozatím obstálo bez otřesů, potýká se jen s ,cokdyby‘ a žádná katastrofa se na horizontu nerýsuje.“ Na závěr tudíž farmářům doporučuje rok co rok zvětšovat plochu osetou geneticky modifikovanými plodinami.

Milan Košulič st. Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu FSC ČR, září 2010 Objemný, akademicky pojatý špalek shrnuje autorovy dlouholeté zkušenosti jakožto polesného i jeho studium lesnické literatury. Známý propagátor přírodě blízkého lesnictví podrobně vysvětluje přirozené lesní procesy, radí, kde, kdy a jak začít s přírodě blízkým hospodařením, představuje obnovní metody a postupy a výklad uzavírá kapitolami o porostní výchově a vlivu zvěře. I když text ocení zejména odborné publikum, tato ucelená alternativa k vládnoucímu ekonomicky motivovanému lesnictví by neměla uniknout ani širší ekoveřejnosti. Text odlehčují barevné fotografie Milana Košuliče mladšího, které vypadají na FSC certifikovaném papíře opravdu dobře. Z uživatelského hlediska však zamrzí absence rejstříků.

kolektiv autorů Chytrá energie Calla, Hnutí DUHA et al., duben 2010 Letošní energetická debata v domácích médiích je ve znamení morální paniky z boomu solárních elektráren. Redakce a politici však jako obvykle sledují strom, a nevidí celý les. K nepoměrně důležitějším diskusím se přitom nabízí energetická koncepce, kterou vypracoval osmičlenný autorský tým z pěti českých nevládních organizací. Stostránková, čtenářsky přístupná studie klade důraz na systematické inovace, snižování spotřeby energie, důkladné využívání obnovitelných zdrojů a decentralizaci energetiky. Její tvůrci na závěr navrhují jedenáct opatření, jimiž lze do roku 2050 snížit tuzemské emise CO2 o 85 % a srazit dovoz ropy a zemního plynu na polovinu. Chytrou energii si můžete přečíst na www.chytraenergie.info.

Bohuslav Binka Zelený extremismus muni press, červenec 2010 V publikaci s podtitulem Ideje a mentalita českých environmentálních hnutí se autor, působící na Masarykově univerzitě, snaží zodpovědět otázku, zda jsou česká environmentální hnutí extremistická. Po teoretickém úvodu, v němž představuje hlavní myšlenkové směry zelených a vymezuje pojmy radikalismus, extremismus a dogmatismus, Binka zužuje sledovaný vzorek na Hnutí DUHA a Nesehnutí. Na základě analýzy jejich vývoje, interních dokumentů a dotazníkového šetření mezi členy dochází k závěru, že obě tyto organizace extremistické nejsou — ba naopak: ztrácejí radikalitu a proměňují se na konformní vlivové agentury (viz též 7.G 6/2009). Nezbývá než se tedy podivit, proč není za názvem knihy otazník. 37 |


foto: Maciej Podgórski

| KULTURNÍ zahrada

J an M iessler

Trosečníkem je přece každý z nás Co uděláte, když vás vyhodí z práce, přijdete o milou, dlužíte větší než malé množství, rezignovaně skočíte z mostu, řeka vás položivého vyplaví na jeden z ostrůvků, chcípne vám mobil, neumíte plavat a vaše volání o pomoc spolehlivě odrušuje dálnice? Jak je všeobecně známo, korejská kinematografie jde poslední dobou hodně nahoru. Hluboký příběh, ostrý obraz a dobrý zvuk přispívají k čím dál větší závislosti řady moderních cinefilů, čehož samozřejmě nezůstala ušetřena ani část redakce Sedmé generace (kupodivu jiná část, než si asi myslíte). A protože environmentální aspekt se dá najít všude, zahraniční dokumentární eko-dojáky už nikoho nedojímají a mlátit poloprázdnou tuzemskou slámu není fér, došlo ke spojení příjemného s užitečným na základě neprůstřelného argumentu, že nám inteligentní romantická komedie z jižní části korejského poloostrova zaručeně rozšíří ekologické obzory.

Filozofické chroupečky A vskutku, film Trosečník na měsíci (Kimssi Pyoryugi, 2009) režiséra Hae-jun Leeho je vizuálně vypiplaný a zároveň nevtíravý, stejně jako tváře obou hlavních hrdinů a koneckonců i jejich příběh. Pokud se vám současné korejské filmy (třebas ty ze známé dílny Kim Ki-duka) ještě nevryly do čípků a tyčinek vašich středoevropských doširoka otevřených očí, bude na vás ona vypiplanost dělat ohromný dojem. Navíc dostanete slušnou dávku typicky korejských infantilních regresů, vytříbeného fekálního humoru a sympatického prznění angličtiny. Ale hlavně: film tak elegantně obnažující problematické aspekty soudobé společnosti — od zadluženosti přes konzumerismus, osamocenost v překomunikovaném věku až po všudypřítomnou hlučnost — bývá nejen v našich končinách hostem navýsost vzácným. |38

I kdybyste ale už s triky východoasijských scénáristů obeznámeni byli a postavy mladého kravaťáka, páchajícího sebevraždu skokem z mostu, nebo „tak trochu jiné“ dívky — technofilky, nevycházející ze svého pokoje, ve vás namísto němého úžasu vyvolávaly jen nezastavitelný řetězec asociací na podobné filmy, nezoufejte. Ani diváci Amélie z Montmartru nebo čtenáři J. V. Plevou převyprávěného Robinsona Crusoe nemusejí lomit víčky, třebaže jsou vlastně v podobné situaci. Romanticky hřejivé dobrodružství korejského civilizačního trosečníka je sice na jednu stranu skutečně jenom variací na dobře známé šlágry, tvůrcům se ale podařilo existencialitu, melodrama a humor velmi dobře vyvážit. Tato vyváženost, či chcete-li, vychytanost, se naštěstí týká zejména filozofického přesahu. Zatímco americké i evropské filmy často mívají s nějakým hlubším poselstvím problém — buď jsou ve skutečnosti docela povrchní, anebo se zase v tom svém Poselství rochní — tvůrci Trosečníka nenásilně ponoukají k promýšlení věcí prvních i posledních. A dělají to s takovou lehkostí a lahodností, že po závěrečných titulcích vám bude mozek hlásit podobně lebedivé vjemy, které hlásí žaludek po talíři maminčiny teplé brokolicové polévky s chroupečky.

Před realitou není úniku Hlavní poselství filmu je zřejmé a svým způsobem polemizuje se závěrečnou písní I am a Rock, I am an Island (Jsem skála, jsem ostrov) ze slavného alba Simona a Garfunkela Zvuky ticha (Sounds of Sedmá generace 4|2010


KULTURNÍ zahrada |

Silence, 1964): únik ze společenství lidí na nějaký soukromý opuštěný ostrov není možný, ať už se jedná o ostrov fyzicky reálný, anebo o ostrov uzavřený uvnitř mysli jednotlivce. Jednak se totiž nelze ubránit impulzům zvenčí, které samotu takové „báječné izolace“ narušují, a jednak je člověk ze své podstaty tvor společenský, jak už nazřel Aristoteles. Zkrátka, realita si nás podle filmu najde za zamčenými dveřmi i na opuštěném ostrově. A pokud ne, dříve nebo později ji raději sami vyhledáme. Žánr romantické komedie v Trosečníkovi diktuje, aby dvojnásobná izolace hlavních protagonistů byla prolomena zvědavostí přerůstající v zájem o toho druhého. Vykonstruovanost celé situace ji sice v reálném, mimofilmovém světě činí dost nepravděpodobnou, i přesto však diváka/divačku inspiruje k přemítání, oč slavnější je to vlastně s realitou jeho/její vlastní. Nebylo by koneckonců přece jenom lepší zavřít se doma a jídlo si nechávat šoupat pode dveřmi? Anebo — ještě lépe — ocitnout se na opuštěném ostrově, postavit se přírodě tváří v tvář a proměnit sebe sama v něco jiného, opravdovějšího, bližšího Rousseauovu „urozenému divochovi“, v němž se má lidstvo zrcadlit ve své přirozené podstatě? V porovnání s naturalismem jednosměrného Útěku do divočiny (viz 7.G 3/2008) vypráví stylizovaný Trosečník o cestě tam a zase zpátky, navíc hlavní protagonista se stal robinsonem nedobrovolně. Na druhou stranu, oba filmy nemusíme brát jako uzavřené vyprávění, v němž je třeba především respektovat žánrové postupy, ale také jako odrazové můstky pro další úvahy. Například o tom, zda je skutečně pravda, že před civilizační realitou není úniku, a zda je to dobře.

Happy end aneb šalvěj zářivá Souvislost se zmíněným Útěkem, ve kterém se hlavní protagonista vrhá do jícnu přírody tak odhodlaně, až ho divočina nakonec sežere, navíc připomíná, že snahy současného člověka přizpůsobit sebe sama přírodě mohou být sebezničující. Robinsonovská postava — ať už v Defoeově románu či v Trosečníkovi na měsíci — je totiž koneckonců vůči přírodě antagonistická, bojuje s ní a využívá ji. Postupné osamělé budování (post-neolitické?) civilizace na jinak liduprázdném ostrůvku v zásadě není ničím jiným než stloukáním odrazového můstku ke skoku zpět do nitra společnosti. Filmový příběh je samozřejmě nastavený tak, aby divák tonul v napětí, zda dojde k happy endu. Problém protikladu člověk versus příroda tvůrci jen naznačují. Na to, zda by se jednotlivec na opuštěném ostrově stal hrdou skálou nebo politováníhodnou zkamenělinou, si tak každý musíme odpovědět sami za sebe. Ale vlastně: není celá tato dualita falešná? Není každý z nás členem lidského společenství i osamělým trosečníkem ve své vlastní hlavě zároveň? P. S. A ještě poselství pro začínající sebevrahy: ve chvíli nejtěžší vypijte nektar ze šalvěje zářivé. Pak vám nezbude než konstatovat: „Myslím, že můžu zemřít kdykoliv později.“ Trosečník na Měsíci (Kimssi Pyoryugi, Castaway on the Moon). Jižní Korea 2009, režie Hae-jun Lee, 116 minut.

Sedmá generace 4|2010

PROMÍTAČKA / Pavlína Binková Katka: Řeknu ti něco o tobě Vidět se v druhém jako v zrcadle, poznat se skrze to, čím nejsme. Jako objevování vlastního světa pohledem do světa cizího lze nahlížet i dokument Katka (2009), časosběrnou metodou sledující více než deset let ženu závislou na heroinu. První filmová verze příběhu Katky (2001), s odezvou odvysílaná Českou televizí, sloužila především jako odstrašující příklad, jako obraz plasticky a otevřeně vykreslující svět drogové závislosti a varující před ním. Vedle toho vybízela i ke ztotožnění se s hrdinkou, s jejím hledáním cesty ze závislosti. Po osmi letech se nová verze Katčina příběhu dostala i do filmové distribuce. Její životní osudy přitvrzují, šance na řešení se ztrácejí, a s tím postupně klesá i připravenost diváka ke ztotožnění se. Změna je patrná i v pohledu filmařky. Právě porovnání dokumentů z roku 2001 a 2009 vybízí k opuštění didaktického pohledu. Ve starší verzi stojí dvacetiletá Katka, postava z pohádkového příběhu o naději, černá madona ve chvílích heroinové „jízdy“, prostitutka od Národního, jakoby bez vztahu k vnějšímu světu. Její příběh je zasazen do výjevů z pražských ulic, ve kterých se pohybuje, které jsou však v jejím filmovém životě jen kulisou a sociologickým podložím. V novějším sestřihu se stává klíčovou zápletkou Katčino těhotenství a následné rodičovství, tedy životní situace, která již třicetiletou ženu stále silněji zaplétá do sociálního řádu. Do novější verze dokumentu se dostávají vztahy se světem. Jde zde ovšem nejen o čirý odraz nové situace vyžadující komunikaci s institucemi, ale především o výsledek režijní volby, která sociální sítě činí nosnou součástí filmu. Stejně tak to není jen řád společnosti, v níž žijeme, ale i sama režisérka, kdo před Katku staví jisté etické hodnoty a normy. Zde dochází ke kolizi, tak často zmiňované v souvislosti s časosběrem, který sám sebe rád definuje jako fotograficky neutrální pozorování zvoleného objektu (zdržující se komentáře): Jde o film autorský, morálně zodpovědný? Je obrazem nebo komentářem skutečnosti? Režisérka může využít toho, že výpověď je v případě autentické Katky natolik silná, že svým způsobem otázky po podstatě a roli dokumentu zastiňuje. Nemůže však potlačit svědectví jednání s úřady, lékařskými institucemi, sociální pracovnicí, z něhož vyniká neschopnost drogově závislé zapojit se do systému; stejně jako neschopnost systému napojit se na sociálně vyloučeného jedince. Právě jednání s „aparátem“ vypovídají o nás samých: co jsme, jakých pravidel se držíme, jakých hodnot se chceme, můžeme nebo nechceme, nemůžeme vzdát. Vnímání Katky jako antropologického zrcadlení našeho vlastního kulturního a společenského řádu lze pak považovat za možnost, jak snímek číst, aniž bychom se ztratili v polemice při hledání pravdy či objektivity.

Katka. Česká republika 2009, režie Helena Třeštíková, 90 minut.

39 |


foto: archiv F

| KULTURNÍ zahrada

M artin S oukup

Jazyk a touha Před sto padesáti lety začal Charles Darwin evoluční debatu, ve které vědci s většími či menšími přestávkami stále pokračují. Loni u nás vyšly dvě evolučně laděné knihy, které na českém trhu znamenají tematický průlom. Loni uplynulo sto padesát let od prvního vydání Darwinova průkopnického díla O původu druhů. Sám autor v něm prorokoval, že jeho teorie biologické evoluce položí psychologii na zcela nové základy. Později také diskutoval možný evoluční původ jazyka. Zatímco druhého podnětu se záhy chytli vědci a začali jej systematicky zkoumat v rámci antropogeneze, první Darwinem hozená rukavice zůstala dlouho ležet bez odezvy. Teprve v osmdesátých letech minulého století se začala rozvíjet i evoluční psychologie. K tématu byly na českém trhu zatím k dostání pouze víceméně populárně naučné knihy, loni však vyšly dvě klasické práce, které umožňují čtenáři ochutnat evoluční psychologii přímo z pramene. Jde o Evoluci touhy od evolučního psychologa Davida Busse (*1953) a Jazykový instinkt od kognitivního vědce a evolučního psychologa Stevena Pinkera (*1954). |40

Evoluční psychologové pracují s hypotézou, že lidská mysl se formovala během relativně dlouhého období paleolitu, v tzv. prostředí evolučních adaptací. Příslušníci rodu Homo žili v relativně stálém sociokulturním a přírodním prostředí, které je formovalo, lidskou mysl nevyjímaje. Ta má podle evolučních psychologů modulární charakter, což znamená, že se skládá z mnoha specializovaných částí, které evoluce naprogramovala k řešení konkrétních typů problémů a úkolů. Jenže to, na co se člověk adaptoval v paleolitu, už dnes nestačí. Od mladšího paleolitu se zrychlují kulturní změny a zvyšuje se rozmanitost kultur. Podle evolučních psychologů je rozpor mezi původním prostředím a současností příčinou mnohých světových problémů včetně těch environmentálních. Evoluční psychologové například soudí, že hominidé v paleolitu přirozeně pátrali po vysoce výživných cukrech a tucích. A protože se vyskytovaly Sedmá generace 4|2010


KULTURNÍ zahrada |

jen vzácně, vyvinul se u hominidů psychický mechanismus, který je motivoval k jejich vyhledávání a konzumaci. Dnes je ovšem situace jiná. S relativně snadnou dostupností těchto živin nezmizela touha po nich ani tichý imperativ „konzumuj, kdykoli máš příležitost“. Tady možná leží příčina celosvětové epidemie obezity. Z člověku vrozené vášně pro tuky mohou těžit třeba řetězce rychlého občerstvení. Jenže v tomto případě nejde jen o dietetickou chybu, ale také o intenzivní zemědělství drancující krajinu nebo atmosféru znečištěnou skleníkovými plyny. Zkrátka, minulost nás zásadním způsobem určuje. Jak říkají evoluční psychologové, naše moderní lebky ukrývají mysl doby kamenné.

Dva odlišné živočišné druhy David Buss se v knize Evoluce touhy snaží odhalit problémy spojené s adaptací, kterým čelili muži a ženy při namlouvání v dávné evoluční minulosti, a popsat strategie, které se vyvinuly v důsledku jejich úspěšného řešení. Zkoumání tohoto problému založil na četných výzkumech, toho nejrozsáhlejšího se zúčastnilo více než deset tisíc lidí ze třiceti sedmi kultur. Buss sleduje strategie sexuálního chování a jejich proměny v průběhu života obou pohlaví. Každý z nás je zatím posledním článkem řetězu jedinců, kteří dokázali úspěšně najít partnera/ partnerku a zplodit potomka. Zádrhel spočívá v tom, že každé z pohlaví má obecně jiné vstupní podmínky pro reprodukci, vyhlídky na možnou četnost reprodukce i rozdílné náklady s nimi spojené. Proto se podle evolučních biologů mezi oběma pohlavími rozběhl závod ve zbrojení, jehož cílem je prosadit vlastní evoluční zájmy. Do arzenálu obou stran patří skrytá ovulace, kosmetika, smysl pro humor, znásilnění, orgasmus, promiskuita, sex na jednu noc, nevěra, žárlivost a mnoho dalšího. To vše může posloužit jako součást sexuální strategie. Prostřednictvím této rafinované výzbroje obě pohlaví usilují (každé na úkor toho druhého) o maximální možný úspěch ve vlastní reprodukci. David Buss píše o „strategickém střetu zájmů“. Mnoho experimentů například podpořilo hypotézu, že muži preferují četné a krátkodobé vztahy, ženy naopak vztahy dlouhodobé. Vyplývá to také z nákladů spojených s reprodukcí. Ženy investují do reprodukce více času a energie. Navíc, vajíček je málo, a jsou tedy vzácná, spermií je hodně, a jsou tedy levné. Žena je proto motivovaná svého partnera vybírat pečlivě. Z toho plyne zjevný konflikt: „Muži si nemohou splnit svou touhu po krátkodobých vztazích, aniž by se zároveň nedostali do strategického střetu s ženiným dlouhodobým cílem.“ (s. 22) Evoluční biolog William Hamilton s nadsázkou napsal, že bychom měli na muže a ženy hledět jako na dva odlišné živočišné druhy, které jsou sice přirozenými konkurenty, ale musí zároveň spolupracovat. Sám Buss v úvodu své práce píše, že mnohé z toho, co zjistil o lidském namlouvání, není moc hezké. Na závěr konstatuje, že lidské sexuální strategie nás definují jako živočišný druh, prostupují všemi našimi aktivitami i společností a kulturou. Navzdory chladné evoluční matematice se však někdy, jak Buss věří, daří lidem najít lásku na celý život, vyhnout se pytláctví druhých a odolat pokušení pytlačit. Že se kniha dostala i na náš trh, je jistě chvályhodným počinem, avšak české vydání trpí několika vadami. Překlad knihy je místy nepřesný, a dokonce i chybný. Překladatel například pro pojem psychological mechanism zvolil ekvivalent psychologický mechanismus místo správného sousloví psychický mechanismus. Psychický Sedmá generace 4|2010

mechanismus nemá nic společného s psychologií. Jde o závažnou chybu, vždyť i překladová literatura utváří českou odbornou terminologii. Mnohem podstatnějším nedostatkem však je, že vydavatel vypustil seznam použité literatury. Místo toho zařadil sice zajímavou, ale pro čtenáře nepodstatnou bibliografii autora. Kdo se zajímá o prameny, musí je pracně dohledávat v originálním vydání, které se v českých knihovnách téměř nevyskytuje.

Spřádat věty jako pavouci sítě Aspirace i předmět díla Stevena Pinkera jsou odlišné, ale rovněž míří do evoluční minulosti. Pinker ve své knize Jazykový instinkt vychází z teorie hloubkových struktur, kterou formuloval americký lingvista Noam Chomsky (*1928). Ten je přesvědčen, že lidská mysl disponuje vrozeným jazykovým orgánem. S jeho pomocí si děti automaticky osvojují jazyk kultury, ve které žijí. Jednotlivé jazyky se liší pouze svými povrchovými strukturami, jako je například pořádek slov ve větě. Děti umějí v běžných dialozích s jinými lidmi najít a pochopit pravidla jejich jazyka, a to díky vrozené univerzální gramatice. Právě vrozené předpoklady pro osvojení jazyka dětem umožňují se jej naučit se zázračnou rychlostí. Chomsky ovšem odmítá dávat svou teorii do souvislosti s teorií Darwinovou. Tímto směrem však míří právě Pinker, který jazyk označil za instinkt a tvrdí, „že lidé vědí, jak mluvit, víceméně v tomtéž smyslu, jako pavouci vědí, jak spřádat sítě“ (s. 17). Těžištěm knihy jsou závěrečné kapitoly, v nichž studium jazyka dává do souvislosti s teorií biologické evoluce a diskusí o biologické a kulturní determinaci. Klade si tedy věčnou otázku, zda je lidské chování a prožívání určeno spíše přírodou nebo výchovou. Pinker se přidává k představitelům evoluční psychologie, podrobně diskutuje její teoretická východiska a kritizuje tzv. standardní model společenských věd. Ten je založený na předpokladu, že nás formuje zkušenost a učení, nikoli geny. Jistěže se musíme naučit konkrétnímu jazyku, ale učení není protikladem vrozeného, nejsou alternativami, které se vzájemně vylučují. Příroda nám diktuje, že se učíme, kultura určuje, co se učíme. Děti se jazyku učí zázračnou rychlostí díky už zmíněnému vrozenému mentálnímu modulu. V tomto smyslu můžeme jazykový orgán lidské mysli považovat za psychický mechanismus, který je součástí modulární lidské mysli, již předpokládají evoluční psychologové. Lidské mysli jsou všude na světě stejné, disponují jen odlišným obsahem. Pinkerova kniha není jednoduchým čtením, je plná příkladů z angličtiny a diskutuje teorie z řady vědních oborů (lingvistika, antropologie, kognitivní vědy atd.). Ač se knihy liší tématem, jejich společným jmenovatelem se stala dávná evoluční minulost, která, jak se zdá, rozhodujícím způsobem určuje současnost. „Minulost, která vyšlechtila naše myšlení stejně dokonale jako naše těla a naše strategie partnerského soužití stejně dokonale jako strategie přežití.“ (s. 8) Autor je kulturolog a kulturní antropolog. Buss, David. Evoluce touhy: Strategie sexuálního chování. Praha: Dauphin—Volvox Globator, 2009. Pinker, Stephen. Jazykový instinkt: Jak mysl vytváří jazyk. Praha: dybbuk, 2009.

41 |


foto: Kay Pat

| KULTURNÍ zahrada

P etr Š vec

Rytíř pěšího řádu Za nejproslulejšího průvodce po „krajinách vnitřních a vnějších“ amerického spisovatele a amatérského přírodovědce Henryho Davida Thoreaua (1817—1862) bývá považován Walden, kniha popisující jeho experiment se soběstačností, duchovní i praktickou. Společnost by nyní českému čtenáři mohly dělat i Toulky přírodou, soubor Thoreauových přírodních esejů. Toulky sestávají ze sedmi textů, z nichž čtyři vycházejí v češtině poprvé. Esej bezesporu představuje Thoreauův královský žánr: i jeho jediné dvě knihy publikované během života, vedle Waldenu ještě Týden na řekách Concordu a Merrimacku, jsou v podstatě soubory vnitřně provázaných esejů. Thoreauovo uchopení esejistického žánru je specifické a pro současného čtenáře poměrně náročné — četba se podobá „toulkám“ volně meandrujícím tokem myšlenek, plným odboček, odkazů, citátů (od Homéra a Vergilia až k přírodovědcům a cestovatelům 19. století) i vlastní a převzaté poezie. Eseje zařazené do Toulek vznikaly v rozpětí dvaceti let a jako celek vycházejí až rok po autorově smrti ve svazku Excursions (1863), neboli česky vycházky, výlety. Thoreau nicméně odmítá exotiku, výpravy do dalekých neprobádaných krajin. Pro něj opravdové dobrodružství čeká na připraveného a vnímavého člověka za humny: v korespondenci poznamenává, že chce žít doma jako cestovatel. Cílem jeho výprav se tak stává příroda rodného novoanglického Concordu a přilehlého, pěšky dosažitelného okolí (ústřední esej nese název Chůze, viz 7.G 5/2006); námětem pak zdánlivě neatraktivní a všední témata jako například barevné proměny massachusettských lesů na podzim, zimní krajina či divoce rostoucí jablka. |42

V divokosti spočívá zachování světa V environmentálních kruzích je populární Thoreauova věta z Chůze „v divokosti spočívá zachování světa“. V jakém kontextu autor toto pro ochranáře tak inspirující heslo vyřkl? Esej v sobě spojuje dvě témata: umění chůze, pohybu v přírodě, které má sloužit k hledání „pramenů života“, tj. divokosti, absolutní volnosti. Tu Thoreau chápe — vedle obligátního spojení s neobydlenou přírodou a kritiky vůči všemu kultivovanému, zahradami počínaje a domácím zvířectvem konče — jako životodárný humus, úrodnou půdu pro vzdálenou budoucnost. Zde asi bude jádro Thoreauova pojetí divokosti: stejně jako do Nové Anglie přilétá čím dál méně holubů, poněvadž jim lesy neposkytují žádnou potravu, tak i k člověku „zalétá rok od roku stále méně myšlenek, protože hájek v našich myslích je zpustošený — prodaný jako palivo na zbytečné ohně ctižádosti nebo odvezený na pilu —, a tak už nezbývají téměř žádné větvičky, na nichž by se usadily. Už si u nás nestavějí hnízda ani se nerozmnožují“. Jinak řečeno, divokost je to, co dává myslet, co je zdrojem lidské kreativity, životodárným předpokladem duchovního růstu nacházeným v přírodě. Když se tedy vrátíme k citátu o divokosti jako předpokladu Sedmá generace 4|2010


KULTURNÍ zahrada |

zachování světa: neznamená to, že svět pomůžeme zachovat právě konstantní obnovou toho spontánního, rozvojem tvořivosti, růstem, změnou? Chůze rovněž potvrzuje trvalost a přitažlivost archetypálního obrazu Ameriky jako mýtické země nevinnosti, nového počátku: „Na západ míříme jako do budoucnosti, se smyslem pro podnikavost a dobrodružství. Atlantik je léthejským tokem, při jehož překračování jsme měli příležitost zapomenout na Starý svět a jeho instituce.“ Touha kráčet ve svých toulkách stále na západ Thoreaua (navzdory jeho proklamovanému individualismu) ukazuje i jako stoupence takzvaného zjevného údělu (manifest destiny), tehdejšího všeobecného přesvědčení, že Spojené státy jsou osudově předurčeny expandovat na západ amerického kontinentu. Tato Thoreauova oslava americké expanze s jejím negativním dopadem na přírodu a původní obyvatele Ameriky nyní vyznívá poněkud problematicky a ironicky.

Vhled i vzhled Thoreau si složitost vnějšího přírodního hmotného světa nezjednodušuje na transcendentalistickou formuli; v esejích se spojuje symbolické a empirické tak, že jedno nepotlačuje druhé: cestopisné vyprávění o cestě na horu Wachusett obsahuje jak postřehy o fauně, flóře a lidech, tak i úvahy o výškách a nížinách lidského života, o potřebě nosit horu stále v sobě, vnímat věci její perspektivou. Další text, Přírodopis státu Massachusetts, de facto recenze na přírodopisné studie, dává jasně na srozuměnou, že fakta jsou důležitá, ale ne sama o sobě, že nelze jen katalogizovat, objevovat, ale i rozumět. Pozdní eseje o sukcesi lesních stromů, divokých jablkách a podzimních barvách pak odrážejí autorovu dlouholetou práci v terénu. Thoreau prokazuje všímavost k nenápadným a v tehdejší době zdánlivě nevysvětlitelným přírodním procesům (lesní sukcese), jeho „víra v semeno“ je nejen vědeckým faktem, ale i působivou metaforou odolnosti, velkého příslibu věcí majících nicotný počátek — mimochodem taktéž velmi americké téma. Divoká jablka vedle všestranné historie tohoto plodu nabízejí i obrazné, možná autobiografické čtení o vytrvalé a nepoddajné kráse věcí nenápadných a přehlížených. Taktéž esej o podzimním listí Podzimní barvy je zároveň hutnou popisnou studií i hluboce všímavou meditací nad analogiemi mezi proměnou listů a člověka. Kniha představuje opravdu všestranně vybavený svazek se zasvěceným překladatelovým doslovem a nadmíru podrobným poznámkovým aparátem, s jehož pomocí si čtenář poradí s nánosem amerických reálií, jmen, odkazů, citátů či aluzí. Jedinou výhradu lze mít k pořadí esejů: netuším, proč nedodržuje chronologické řazení anglického originálu a rozbíjí „příběh“, vývoj Thoreauovy esejistické tvorby, vykreslený v doslovu. Editoři patrně chtěli umístit nejdelší a zásadní Chůzi na prominentní první místo. Jinak ale nelze než konstatovat, že Toulky přírodou vhodně doplňují a prohlubují Thoreauův obraz jakožto dvojjediného literáta-transcendentalisty a znalce přírody: člověka, který spoléhá na slovo a věří na duchovní povahu přírody, i přírodovědce, který vychází z faktů a přímé zkušenosti; mystika i praktika zároveň. Henry David Thoreau: Toulky přírodou, přeložil Jan Hokeš, Paseka, Praha, 2010. Sedmá generace 4|2010

ZÁLOŽKA / Karel Stibral Hory jsou počátek i konec veškeré přírodní scenerie Nejdříve jsem chtěl psát o nedávno vyšlých esejích H. D. Thoreaua (viz s. 40), ale nakonec jsem sáhl k jinému autorovi 19. století. Jeho texty o člověku a jeho vztahu k přírodě jsou neméně zajímavé. Umělecký kritik, obdivovatel přírodních krás a později i kritik liberální ekonomie John Ruskin (1819—1900) nabízí dílo nejen rozsáhlé, ale v nejlepším slova smyslu pozoruhodné. Protože o jeho sociálně-ekonomických idejích, ve své době stejně tak výstředních jako objevných a vlivných, psala již Naďa Johanisová (viz 7.G 4/2009), rád bych se zastavil u jeho díla umělecko-kriticko-přírodně estetického. Ruskinův přístup či metodu je totiž složité popsat. Jako příklad si vezměme jedno z jeho nejvýznamnějších děl Modern Painters, zejména čtvrtý díl o horách (1856). Ruskin v tomto více než čtyřsetstránkovém textu přechází od chvalozpěvu na nejlepšího britského krajináře Williama Turnera k chvalozpěvu na svoji nejoblíbenější část přírody — velehory a především Alpy. Pohybuje se přitom od rozborů uměleckých děl k vnímání přírody samotné a především jejích krás. Ruskin ovšem není žádný suchý analytik, staví především na vlastních dojmech a jeho tón je spíše básnický. Snaží se sice vycházet i z vědeckého dělení různých typů hornin, protože se ho však při pomyšlení na hory zmocňuje doslova vášeň, jeho texty oplývají nadšenými odbočkami, barvitými popisy scenerií, etickými úvahami, ale i malířskými či optickými experimenty. Je romantikem, a tak pochopitelně vidí v horách výtvor božského Tvůrce — jejich neuvěřitelná opulentnost tvarů, nekonečná barevnost, bohatost vegetace i atmosférických jevů musí podle Ruskina jednoduše každého naplnit úžasem, nadšením i krásou: „Hory jsou počátek i konec veškeré přírodní scenerie.“ Jakkoli je Ruskin místy zdlouhavý a někdy nad jeho argumentací i moralizujícím mentorováním zůstává doslova rozum stát, lze říci, že málokdo takto mistrovsky popsal krásy hor, či spíše pocity, které v nás mohou vzbuzovat. Málokdo také dokázal nabídnout čtenáři tolik podnětů a námětů, jak nově se na hory podívat a spatřit jevy, kterých si do té doby nevšiml. Současně je zajímavé, že Ruskin doslova nenáviděl horolezectví. To bylo podle něj tou nejnepravděpodobnější činností, kterou se lze dobrat k podstatě hor. Horolezci svou touhou po výkonu a hlučností prý opovrhli všemi hlubokými a posvátnými dojmy z přírodní scenerie a z katedrál Země učinili dostihová závodiště. Ruskin si jako obvykle nebere žádné servítky a v díle Sezam a lilie přirovnává konání horolezců ke šplhání na namydlená bidla v medvědí kleci a jejich pýchu nad dobytím vrcholů nazývá křečovitou škytavkou sebeuspokojení. Co by asi teprve říkal dnešní nabídce outdoorových sportů!

Ruskin, J.: Sezam a lilie. Tři přednášky. Překlad a úvod F. X. Šalda. Praha: Otto 1901.

43 |


foto: Ondřej Besperát

| KULTURNÍ rozhovorzahrada

R ozhovor

s

B edřichem M oldanem

Politika většinou není pro Boy Scouty Profesor Bedřich Moldan (*1935) nás přivítal ve své pracovně v šestnáctém patře umakartového hotelu Krystal. Sídlí v něm totiž Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, jehož je od roku 1992 ředitelem. Absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, avšak od sedmdesátých let se začal věnovat geochemii životního prostředí. Až do roku 1989 stál v čele Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV, po Listopadu se stal prvním českým ministrem životního prostředí. Spoluzakládal ODS, ze které letos odešel do TOP 09. Napsal řadu studií a knih, například Příroda a civilizace, (Ne)udržitelný rozvoj nebo loňskou syntézu Podmaněná planeta. Mezinárodní rozměr jeho kariéry dokresloval na stěně pověšený děkovný diplom ze Summitu Země 1992, jehož byl místopředsedou. Jakkoli si nechtěl brát servítky, s ohledem na volby, v nichž kandiduje za Prahu 6 do Senátu, v sobě nezapřel rozeného diplomata vážícího každé slovo. Rozhovor občas přerušoval podepisováním listin, postupným doplňováním diskuse obsahem knihovny, v níž nechyběl ani náš časopis, anebo telefonáty, které — jak se na konzervativního senátora sluší — vyzváněly postaru. Když jsme se domlouvali na rozhovor, prohlásil jste, že Sedmou generaci čtete a pravidelně vám pohne žlučí. Co přesně jste tím myslel? Některé články mě prostě občas nadzdvihnou. Ale zase ne natolik, abych vás úplně zavrhl. Řeknu jeden příklad: když jste rozebírali účast zelených ve vládě. Že jsme byli kritičtí málo, nebo moc? |44

Spíš moc a trošku nesprávným směrem. Kritice, jestli Martin Bursík něčeho dosáhl či nedosáhl, podle mě chyběl kontext — podívat se, čeho se opravdu dosáhlo, včetně mezinárodní dimenze, co se podařilo nastartovat. A co se tedy podařilo nastartovat? K tomu se, myslím, ještě v průběhu rozhovoru dostaneme.

Dobře, vezměme to tedy od začátku. Co vás přivedlo k zájmu o životní prostředí? Když jsem byl, tuším, v sextě na gymnáziu, s pár kamarády jsme se seznámili s jedním výborným člověkem, byl v té době lesníkem. A ten z nás založil woodcrafterský kmen. Nedávno se mě vnuk ptal, kdo na mě měl v životě největší vliv. Musel jsem přiznat, že právě tento náš tehdejší náčelník. Byl Sedmá generace 4|2010


KULTURNÍ rozhovor zahrada |

to člověk s jasnými a pevnými morálními zásadami. Moc jsme ho uznávali. Zejména jsme ocenili, že odmítl sloužit komunistům v Československé lidové armádě, a emigroval. Chtěl do Kanady: lesy, příroda, woodcraft, Seton… V padesátých letech ještě nebyly všude dráty, tak si ušil krosnu, sehnal staré mapy a prostě přešel hranici do Rakouska. V pracovně mám pověšeno heslo: „Skautem jednou, skautem po celý život.“ A je pravda, že když je člověk v mladých letech něčím ovlivněný, zůstává mu to na celý život. Mně to například přináší specifický přístup k politice, což je hrozné a neodpustitelné. Politika totiž pro Boy Scouty většinou není Jak se skautský zájem o přírodu proměnil ve snahu řešit ekologické problémy? I když jsem pak studoval chemii, příroda a woodcraft mě pořád velmi oslovovaly. Na konci šedesátých let se mi stalo něco podobného, smím-li to přehnat, jako když Pavel z Tarsu na cestě do Damašku najednou prohlédl. Tehdy jsem četl článek jistého katolického myslitele v časopise New Scientist. Psal, že stav životního prostředí je globálně vážná věc a že by se s tím mělo něco dělat. Velice mě to oslovilo, řekl jsem si, že se tím chci zabývat. Tak jsem opustil psaní o analytické chemii do impaktových časopisů a začal jsem vážně přemýšlet o těchto otázkách a profesně se začal zabývat geochemií životního prostředí. V roce 1978 jste spoluzakládal Ekologickou sekci Biologické společnosti při Československé akademie věd, jakousi českou verzi Římského klubu. Její možná nejdůležitější součástí byly pravidelné, několikadenní semináře. Klíčový byl asi ten v Janských Lázních v roce 1983, kdy vznikla velmi nelichotivá a kontroverzní diagnóza ekologické situace u nás… První seminář proběhl v roce 1981 na Klínovci, uprostřed zničených lesů. Vyšel z něj první draft Zprávy o stavu životního prostředí v Československu, kterou jsme potom v roce 1983 na žádost premiéra Štrougala dali dohromady. Na Západě se stala bestsellerem, dokola ji vysílal Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, převzala ji i Charta 77. Když jsem se po Listopadu stal ministrem a kolegové začali pracovat na ministerstvu také, věděli jsme záhy, co a jak je Sedmá generace 4|2010

potřeba dělat. Hned v dubnu 1990 jsme vydali knihu Životní prostředí České republiky; řekl bych, že hlavní zásady ekologické politiky shrnuté v jejím závěru se nám v podstatě podařilo správně pojmenovat. Myslíte si, že měla zpráva z roku 1983 šanci na úspěch? Tenkrát neměla nejmenší šanci. To jsme ani nepředpokládali. Ale hlavní cíl splnila, myslím, velmi dobře: lidé se dozvěděli, jak to u nás je. Jsem přesvědčen, že tato zpráva významně přispěla k pochopení situace a možná i k pádu komunismu. Vzpomeňme demonstrace v Teplicích těsně před Listopadem. Tkvěla hlavní překážka v tom, že komunisté pokládali za klíčový rozvoj ekonomiky a ve vašich závěrech spatřovali jeho brzdu? Důvody byly v zásadě dva. Za prvé komunisté vůbec nepřipouštěli, že něco takového jako vážné znečištění a jiné poškození životního prostředí by mohlo za skvělého socialismu vůbec nastat. Znečištění, hořící řeky, mrtvé lesy považovali za specifikum a další důkaz zahnívání kapitalismu. Rovněž odmítali různé problémy nedostatku přírodních zdrojů a podobně, typickým příkladem byla ropná krize v roce 1973, o které se u nás vůbec nevědělo. A že potlačení hospodářského růstu absolutně nepřicházelo do úvahy, to máte pravdu. Tehdy jsem například přeložil Meze růstu, ale nikdy nevyšly — z ideologických důvodů. Ovšem, upřímně řečeno, v posledních deseti patnácti letech minulého režimu bylo úplně nejdůležitější, že komunisti na ekologická opatření prostě neměli peníze. Od tehdejší doby se toho až tak moc nezměnilo. Pohled, že zlepšovat životní prostředí si budeme moci dovolit, až si na to vyděláme, je stále přítomný… Ale změnilo. Na začátku devadesátých let začal velmi intenzivní proces environmentální obnovy, na který se podařilo mobilizovat značné finanční zdroje. Jen ČEZ vynaložil na odsiřování elektráren okolo 40 miliard korun. Jinak ale máte pravdu. Když vyšly Meze růstu, říkal jsem, že neexistuje šance, aby byly obecně přijaty, protože tehdy naštvaly jak mocné komunisty, tak i stejně mocné kapitalisty. Nyní jsme samozřejmě dál, pokud

tedy vycházíme z toho, že myšlenka udržitelného rozvoje není zelená ideologie, nýbrž hledání rovnováhy mezi ekonomickým rozvojem, sociálními potřebami a environmentálními limity. Ovšem zneužít se dá všechno. Dneska může být jako „udržitelné“ nazváno kdeco. Například v Austrálii mají jakýsi výzkumný ústav pro Sustainable Mining, tedy trvale udržitelné těžení. Zabývají se sice rozumnými věcmi, ale sustainable mining je dost silná káva. Jak perspektivu přírody podřízené hospodářským zájmům překonat? Takto bych to neformuloval. Jde nejen o přírodu, ale i o to, že celý hospodářský systém by měl zůstávat v určitých environmentálně definovaných mezích. Planetární meze, jak to nazývá profesor Johan Rockström, by neměly být překročeny, jinak mohou nastat velké ekologické a posléze i ekonomické škody. Mnozí ekonomové to takto chápou, ale existuje vážná mezera mezi neoklasickou a ekologickou ekonomií představovanou například Hermanem Dalym, sem počítám i Naďu Johanisovou. A jistým způsobem k nim mají blízko institucionální ekonomové, jako je Joseph Stiglitz, vlivný laureát Nobelovy ceny. Ti v zásadě tvrdí, že ekonomický model vycházející z klasických a neoklasických paradigmat je špatný. Snad to začíná dezinterpretací slavného výroku Adama Smithe o „neviditelné ruce trhu“. Smith ale počítal s tím, že platí pevná pravidla, ne chaos, který zachrání trh, což neoklasičtí ekonomové neberou na vědomí. Vždycky mi to připomíná Bjørna Lomborga nebo Juliana Simona (autoři knih Skeptický ekolog a Největší bohatství — pozn. red.), kteří si pochvalují, jak je všechno fajn a jak to současná společnost založená na tržním hospodářství pěkně řeší. Jenže to řeší na základě práce spousty lidí, kteří složitě tvoří a klopotně zavádějí příslušná pravidla a instituce. V jejich rámci je pak samozřejmě trh pro spoustu věcí dobrý, nenahraditelný a má se co nejméně deformovat. Když začala nedávná globální ekonomická krize, různí ekonomové včetně například našeho Tomáše Sedláčka skutečně uvažovali o tom, že se „růstové paradigma“ přemění. Ale jak se ukazuje, zřejmě nepřemění. Všechny ty balíčky protikrizových opatření podporovaly 45 |


| rozhovor

zejména spotřebu, která je v současné době hlavním motorem ekonomického růstu. Zdá se mi to být špatné. Říká se, že Amerika se po 11. září nedostala do žádné krize také proto, že spotřeba domácností zůstala vysoká.

Prosperity without Growth, který zdůrazňuje, že zatím nic nenasvědčuje tomu, že by decoupling někde fungoval. Ale jsem přesvědčen, že přesně toho by se mělo dosáhnout a že to v zásadě reálné je. Zatím existují jen náznaky a mnoho proklamací. Ale někde se začít musí. Bez proklamací, rétoriky, by to totiž nešlo už vůbec. Ale u mnoha našich čelných politiků nejsou zatím ani ty řeči. Je jasné, že to je cesta sice krušná a pomalá, ale podle mě jediná možná. Za jaký konec je tedy potřeba decoupling uchopit?

tomu, že prostě „špinavou“ a relativně málo efektivní výrobu přesunuly do rozvojových zemí, respektive prostě tyhle výrobky už nevyrábějí, ale dovážejí? To by pak působilo jako taková „udržitelnost jak pro koho“. Rozhodně to tak jednoduché není, severské i jiné země v tomto směru už desetiletí cílevědomě pracují a mnohdy opravdu dosahují slibných výsledků. Mimoto: „přesunuly“. To je spíše tak, že v některých odvětvích jsou jiné země z různých důvodů více konkurenceschopné. Je bohužel pravda, že mezi ty důvody mohou patřit i nižší environmentální standardy. To se ale doufám postupně mění, sám jsem foto: Ondřej Besperát

Je tedy potřeba růst, nebo spotřebu omezit či zastavit? Myslím si, že růst HDP by se měl stát něčím méně důležitým, nemusí být klíčovým parametrem. Pokud bych to měl shrnout trošku pateticky: nikoli růst zastavit, ale učinit ho irelevantním.

R

Co by tedy mělo být klíčové? HDP bych úplně nenahrazoval, spíš bych jej doplnil jinými důležitými indikátory, které charakterizují jednotlivé společnosti. Mluví se například o indikátorech kvality života, z ekonomických ukazatelů je důležitá nezaměstnanost či míra chudoby. Třeba já jsem římský katolík a nelíbí se mi, když společnost postrádá jakési těžko definovatelné duchovní zakotvení. To ovšem do nějakého indikátoru asi těžko vměstnáme. Myslíte si, že je možný takzvaný decoupling, tedy oddělení křivek hospodářského výkonu a zátěže životního prostředí, přičemž by ta první měla růst a ta druhá klesat? Píše o tom například Tim Jackson v knize |46

Nemůžeme to vzít za žádný konec. Cesta k trvalé udržitelnosti je široký problém a je potřeba se na něj podívat z nejrůznějších konců. Od individuálního chování až po zákony a mezinárodní smlouvy, včetně ekonomických nástrojů typu daní. Nebo třeba přesvědčovat modelky a sportovce, aby šli příkladem, jako je například Jane Fondová nebo Brigitte Bardotová, známá svou snahou o ochranu zvířat. Cest je hodně a je šance, že by se některé mohly uplatnit. Bohužel v současné době je zejména u nás trend spíše opačný. Ekonomové rádi argumentují příkladem severských zemí, které zřejmě opravdu dosáhly postupného snižování materiálové a energetické náročnosti. Není to však zejména díky

nedávno viděl v Číně alespoň hlasitě deklarovanou snahu. I mainstreamová ekonomie ovšem přiznává, že vyšší efektivita vede k poklesu ceny a spotřeba surovin tak jak tak roste. Úsporné technologie proto spotřebu nikdy předběhnout nemůžou, protože jejich rozvoj je závislý na růstu spotřeby. Nevěřím, že to tak musí trvale fungovat. To je přílišné zjednodušení, existuje zde mnoho různých procesů a mechanismů, mnohdy vzájemně protichůdných. Byť nevěřím, že by mohla významně zafungovat například vavrouškovská uvědomělá skromnost. Proč myslíte? Že jde o okrajový jev? Sedmá generace 5|2010


rozhovor |

(Vytahuje knihu z knihovny.) Je tu totiž graf o perspektivách a myslím si, že naprosto klíčový. Ukazuje, jak by lidi měli uvažovat geograficky a časově dále a šířeji. A to je podle mě určitá cesta. Vzdělání, výchova a pochopení, že tu nejsme sami, ať už máme na mysli přírodu nebo jiné lidi.

foto: Ondřej Besperát

Prostě si nemyslím, že samotná cesta dobrovolné skromnosti může být dostatečně účinná a rychlá. Rozhodně je však zapotřebí různé přístupy kombinovat. Když jako příklad uvedu katolíky, možná by se mělo přijmout jedenácté přikázání nebo něco podobného. Důležitou roli hrají takzvané elity v širokém slova smyslu, k nimž počítám třeba i vládu. Vždycky jsem vyznával konzervativní názory a myslím si, že trvalá změna je možná skutečně jenom tehdy, když lidi vezmou ekologické hledisko za své. Když se prostě sami rozhodnou a sami pochopí, že věci jdou dělat jinak. Podstatné jsou

informace, lidé mají vědět, co svými činy působí. Čemu přikládáte větší váhu: změně systému, nebo individuálního chování? Mně individuální chování s důrazem na ekologické ctnosti s dobrovolnou skromností splývá… Máte vlastně pravdu, není to od sebe navzájem daleko. Nejde ovšem o to se vracet někam zpátky, ale uvědomit si, co chci, proč to chci a co způsobím, když něco udělám. Znamená to nejen mít k dispozici potřebné informace, ale umět jich využít. Bez dobrého vzdělání to není možné. Podívejme se na jeden příklad. Kniha Meze růstu začíná velice šťastně, toho si málokdo všimne. Každý říká: „Oni píší, že cín vyčerpáme za 16 let, vždyť je to nesmysl!“ Sedmá generace 5|2010

Připomněl jste mi vaše deset let stará slova v knize Hovory o ekologii: „Můj optimismus vzbuzuje jiná stránka ekologické problematiky, a sice lidská reflexe těchto problémů a odpověď na ně. Lidé v Evropě i na celém světě stále lépe rozumějí problémům přírody a ochrany životního prostředí a jsou stále více ochotni pro jejich řešení něco dělat, a to na všech úrovních.“ Jste po deseti letech stále optimistický? Celosvětově a dosti obecně to, myslím, platí. Vzpomínám si, že zhruba před deseti lety jsem s jedním významným novinářem diskutoval, jak malá pozornost je věnovaná životnímu prostředí v časopise Time. S dneškem se to nedá srovnat. Otiskují bezvadné články, které svědčí o daleko větším pochopení problematiky. Takže v zásadě optimismus trvá. Ovšem v Česku se bohužel spíš vracíme zpět, alespoň pokud se týká velké části politické rétoriky. Ale i u nás objevíme známky vývoje k lepšímu. Například v Letňanech v polovině září otevřeli veletrh stavební techniky zaměřený na vodu, dřevo, energii. Jsou tam k vidění velmi zajímavé a progresivní věci. Proč tomu tak u nás je? Nevím a jsem z toho zejména v posledních letech docela smutný. Je to také důvod, proč jsem opustil ODS. Vůbec se mi nedařilo přesvědčovat v těchto směrech svoje kolegy. Počínaje panem prezidentem, kterého jsem zvolil. A teď se mi to zdá být špatné rozhodnutí. V čem myslíte, že bude TOP 09 lepší? Spolupracuji s TOP právě proto, že mi byl nabídnut větší prostor pro ekologickou politiku. Okamžitě mě udělali jejím garantem a můj pohled vzali. V zásadě se to projevilo v koaliční smlouvě, ta je po ekologické stránce docela dobrá. Programové prohlášení vlády už je mírně očesané… To volíte velmi diplomatická slova. Cítil jsem a cítím, že tam určitý prostor

je. Ale rozhodně registruji, že celkově dochází k určitému regresu ekologické politiky. Doufám, že se mi podaří v rámci TOP prosazovat environmentálně progresivnější směr. Samozřejmě ne, abychom kritikou vlády narušovali koalici. Ale na druhé straně si nemyslím, že by zde nebyl prostor pro vyjadřování a prosazování zřetelných názorů. Pokud mě zvolí do Senátu, pak i ten je v tomto směru dobrou platformou. Když se ohlédnu za vaší politickou kariérou, působíte jako takový věčný kandidát, který se málokdy dostal k výkonné politice. Nebojíte se, že v TOP 09 bude váš osud podobný? Když srovnáte programy koaličních stran, koaliční smlouvu a vládní prohlášení, tak vás víceméně převálcovala ODS… Je to samozřejmě vždycky obtížný boj. Něco se podaří, něco ne. Chci se pokusit, aby se toho podařilo co nejvíc. Ať už senátní volby dopadnou jakkoli, můj plán je, aby vznikla nějaká skutečně konzistentní ekologická politika TOP 09, eventuálně i ve spolupráci s koaličními partnery. ODS si nejsem jist, ale i v ní jsou rozumní lidé, s kterými se dá mluvit. Ve Véčkách je Milan Šťovíček, což je člověk, který tomu rozumí a má dnes docela významnou funkci, je předsedou sněmovního Výboru pro životní prostředí. Takže doufám, že se podaří zformovat trošku rozumnou ekologickou politiku. Čeho byste chtěl dosáhnout v Senátu, pokud se do něj dostanete? Dvou věcí. Jednak bych se pokusil využít v ještě větší míře než dosud veškerých vhodných příležitostí, když u projednávané věci existuje jistá souvislost s udržitelným rozvojem a vysvětlovat, co znamená a jak do toho zapadá zelená politika. A za druhé je potřeba se zaměřit ještě víc na zákony, které mají nějaké zelené aspekty. A ty rozumným způsobem ovlivňovat a rozvíjet. Buďme konkrétnější. Proč se TOP 09 například dosud nepostavila neprůhledným lesním tendrům? Jaromír Bláha z Hnutí DUHA vyjádřil v nedávném čísle Sedmé generace podezření, jestli to nebude tím, že v předsednictvu sedí bývalý ředitel Lesů ČR Jiří Oliva, který je na tendrech zainteresován… Tohle není moje parketa. Opravdu tomu nerozumím. Vím samozřejmě, že naše 47 |


| rozhovor

lesy nejsou v moc dobrém stavu, Karel Schwarzenberg to často připomíná. Jen si pamatuji, že na začátku devadesátých let se o lesy rozpoutaly velké boje a ke mně chodili lidé z obou táborů. Musím se v té věci poučit.

Ale třeba ex-premiér Topolánek určitě není prezidentův člověk, a přesto má podobné názory. Například jsem ho slyšel povídat, že u britského premiéra Davida Camerona je všecko bezvadné — až na ty jeho zelené názory. Nerozumím tomu.

Jste také znám jako relativně důrazný odpůrce jaderné energie. O dostavbě Temelína a Dukovan se prakticky nevedla veřejná diskuse, ale je na spadnutí. Co bude prosazovat TOP 09? Myslím, že TOP 09 proti dostavbě nebude. Mně samotnému se to moc nelíbí, ale upřímně řečeno, o co se tady člověk může opřít? Kdybyste udělali referendum, odhaduji, že sedmdesát procent české populace bude říkat, že to je jediná záchrana. A navíc si řeknou: „Musíme těm Rakušákům ukázat, že jsme suverénní stát, a vezměte si, kolik stojí solární elektrárny!“ To je samozřejmě omyl, jsou nesrovnatelně levnější, a tak je nakonec docela dobře možné, že z výstavby sejde právě z čistě ekonomických důvodů, prostě že si to ČEZ spočítá a nevyjde to.

Není to tím, že vše zelené bylo zpravidla bráno jakožto levicové a levice je u nás automaticky spojována s komunisty nebo „socany“? Že zatímco britští konzervativci bourají představu, že jde o ideologický spor „levičáků ekologistů“ a „konzervativních či liberálních obránců svobody“, u nás je toto dělení obecně přijímané? Všecky tyhle věci hrají roli. Všude píšu, že ochrana životního prostředí je konzervativní myšlenka, jenže nikdo si toho nevšímá. Už jsem se zmínil, že je důležitá také role osobností, konkrétně pana prezidenta. Je to intelektuálně neobyčejně silný člověk, o tom není sporu. Beru i jako svoje osobní selhání, že se mi nepodařilo mu to lépe vysvětlit. S Václavem Klausem jsme se poznali někdy v roce 1985, kdy mě pozval na přednášku do Národohospodářského ústavu, kde byl předsedou. Pak jsme si řekli, že by bylo zajímavé v tom pokračovat, a v rámci Ekologické sekce jsme dali dohromady seminář na environmentální témata. Mnohokrát jsme spolu seděli v hospodě, takže jsme se docela poznali a já jsem ho velmi uznával. On totiž tehdy ekologické problémy bral hodně vážně a opravdu o nich přemýšlel.

Nevidíte rozpor v tom, že na vaší loňské knize Podmaněná planeta je právě sponzorské logo ČEZu? Jednu z mých dřívějších knížek rovněž částečně sponzoroval ČEZ. Říkám si: Působíte mnohé škody na životním prostředí, tak to alespoň maličko kompenzujte i takhle. Ve zmíněných Hovorech o ekologii jste říkal, že máme málo procent chráněných území a že bychom měli ochranu biodiverzity ještě zpřísnit. TOP 09 teď nominovala na pozici náměstka ministra životního prostředí speditéra Tomáše Tesaře. Myslíte, že zrovna on bude zárukou přísné ochrany? Tak to šlo samozřejmě mimo mě. Na začátku jsem vám říkal, že jsem špatný politik. Původně tím náměstkem měl být Jirka Mach z Věcí veřejných, což je biolog z Budějovic. Poznal jsem ho při koaličních jednáních a byl bezvadný. Ale v nedávných dnech jsem měl možnost s panem Tesařem hovořit a docela jsme se shodli. Rozhodně není nějakým zavilým speditérem. Proč je vůbec takový rozdíl mezi ekologickou politikou české a západoevropské pravice? To je mi opravdu záhadou. Určitě v tom hrají roli silné osobnosti jako pan prezident. |48

Tak ten zájem mu očividně zůstal. Novinář Čestmír Klos (viz rozhovor v 7.G 2/2010) v roce 1997 uvedl: „Klausovu politiku lze jednoznačně označit za antiekologickou, přestože ODS do každých voleb vstupovala s brilantním ekologickým programem. Dbal nad ním rehabilitovaný Moldan, ekolog světového formátu, který však k praktické politice ODS nebyl nikdy připuštěn. Ekologický program ODS po volbách však už Václava Klause nezajímal. A zřejmě ani jeho voliče.“ Souhlasíte s jeho soudem? Asi ano. Do velké míry to tak je. Nabízí se navázat tradiční otázkou: Jaký je váš největší profesní omyl, ať už jako politika, nebo jako ekologa? Je to neúspěšná mise v ODS? Nevím, jestli je to největší omyl, bylo jich

určitě mnohem víc, ale rozhodně mě mrzí, že se mi ódéesku nepodařilo nějak v tomto směru ovlivnit. Proč jste v ní tedy zůstával až do minulého roku? Byl jsem u jejího vzniku. Nakonec i s Václavem Klausem jsem měl pocit, že je schopný v diskusi některé věci přijmout. Vždycky jsem soudil, že by to mohlo jít, ale už si to nemyslím. A upřímně řečeno, první dva tři roky v Senátu mě spíš přesvědčovaly, že to možné je, protože se mi podařilo řadu ekologických zákonů obhájit v klubu. Včetně toho na podporu obnovitelných zdrojů energie, který dneska plní první strany novin. Není to paradox? Vy jste se snažil ozelenit ODS zevnitř, Martin Bursík zvnějšku a oba jste dopadli… …dopadli dosti špatně, řečeno diplomaticky. Strana zelených u voleb propadla, vy jste z ODS odešel a ODS dosadila na křeslo ministra životního prostředí „průmyslníka“ Pavla Drobila. Proč takový konec? Opravdu nevím. Martin Bursík lidi do velké míry postavil proti sobě. Ale proč? Vždyť je spousta daleko kontroverznějších politiků. A jestli mu někdo vytýká, že je moc sebestředný nebo že naštval v partaji své kolegyně — takových lidí je přece spousta! Ale nikdo nevzbuzuje takové emoce. Řekl bych, že je to docela zvláštní. Když se dneska řekne „zelený“, vzbuzuje to negativní reakce. Upřímně řečeno, nevím, koho tím lidé přesně myslí. Ať už je to kdokoli, třeba včetně mě, vždyť ale nic ošklivého neděláme?! Například co se týká fotovoltaiky — problém způsobili poslanci, kteří nebyli schopní schválit rozumná omezení. Co s tím mají zelení společného? Teď jsem s ulehčením zjistil, že se Pražský okruh možná nedostaví kvůli tomu, že společnost Greyhound nechce prodat nějaké pozemky. Tak jsem si říkal: „Thanks God, že to není někdo, komu dali nálepku zelený proto, že si koupil pozemky, kudy má vést nějaká křižovatka.“ (Po uzávěrce: jihozápadní část pražského okruhu byla otevřena 20. září — pozn. redakce.) V Hovorech o ekologii jste také prohlásil, že jste optimistický i vzhledem k dobré naději na vyřešení klimatické změny. Platí to i po Kodani? Sedmá generace 5|2010


rozhovor |

| „Myslím, že naše společnost se ještě pořád cítí nenasycena materiálními statky. Ještě pořád se hladově dívá na Západ a dost dobře nechápe, že materiální statky nejsou výsledkem krátkodobé snahy, ale systematické kultivace celé společnosti.“

Rozhodně už takový optimista nejsem, protože v Kodani se naplno ukázala velmi v��žná úskalí. A ta jsou taková, že se do jednoho rozhovoru nevejdou. Kodaň sama o sobě není tak výjimečně důležitá, ale je to prostě důkaz toho, o jak složitý problém jde. Není dalším důkazem klimatická politika současné koaliční vlády? Citujme z jejího programového prohlášení: „Za základní přístup k problematice změny klimatu vláda považuje adaptaci na tuto změnu.“ Ministr Drobil se navíc vyjádřil, že bude „konzervativní“ v diskusi o zvýšení závazku EU na snižování emisí oxidu uhličitého. Znamenalo by to podle něj podvázání české konkurenceschopnosti. Myslím si, že vláda a pan ministr nedostatečně chápou vážnost situace. Pokud někdo řekne, že se soustředí na adaptace, je to jistě v pořádku. Adaptace jsou bezprostřední, týkají se vlády na čtyři roky a stojí peníze. Viz protipovodňová opatření. Ovšem snižování emisí má jinou časovou perspektivu, a pokud se obojí staví do protikladu, je to krátkozraká politika. Adaptace mají smysl jenom tehdy, když vím, vůči čemu se adaptuji. Musím chápat mechanismy a příčiny změny klimatu. A ne říkat: „Změna klimatu tady je, ať už jsou příčiny jakékoli.“ S tímto přístupem nejde udělat dobrý klimatický scénář, takže adaptace nemohu rozumně plánovat. Ještě k podvázání ekonomiky: jsem přesvědčený, že pravdu mají studie, které speciálně změnu klimatu pokládají za obrovskou příležitost pro rozvoj technologií Sedmá generace 5|2010

i zaměstnanosti. Stačí, když se podíváte do Německa. Že to u nás nebylo pochopeno jako příležitost, mě mrzí dokonce víc než politická rétorika. Česká debata je dost klimaskeptická. Nemyslíte, že jste do ní měl zasáhnout víc? Nebylo to z loajality k Václavu Klausovi? A nebudete příliš loajální k Pavlu Drobilovi, respektive vládní koalici? Možná máte trošku pravdu. Mám problém s tím, že se snažím věci řešit maximálně konstruktivně. Ale myslím si, že teď maličko změním kurs. Jestli se mi to podaří, nevím.

zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Odkazuje se na něj název vaší poslední knihy Podmaněná planeta? To je otázka na dlouhou odpověď. Stručně a hodně zjednodušeně řečeno, vycházím z toho, že člověk má být „pastýřem stvoření“, které je mu svěřeno Stvořitelem a je mu uloženo o něj pečovat. Z toho vychází i základní „filozofie“ mé knihy.

Když jsme na půdě Centra pro otázky životního prostředí: Jak se to akademické působení doplňuje s politikou? Respektive, přečetli si vaši spolustraníci z ODS či TOP 09 vůbec vaše knihy? Někteří snad ano, ale asi zdaleka ne většina. K jejich škodě (smích).

A naše tradiční otázka na závěr: V jaké společnosti podle vás tady a teď žijeme? Zase příliš složitá otázka. Jen několik poznámek: Myslím, že naše společnost se ještě pořád cítí nenasycena materiálními statky. Ještě pořád se hladově dívá na Západ a dost dobře nechápe, že materiální statky nejsou výsledkem krátkodobé snahy, ale systematické kultivace celé společnosti. Že to je spíš bonus, který přichází pro společnost všeobecně vyspělou a vzdělanou. A navíc ve skutečnosti jen velice málo lidí u nás trpí skutečným nedostatkem materiálních statků, spíše je tomu naopak. Chybí nám dlouhodobá vize. To se projevuje nejen ve vztahu ke změně klimatu, ale třeba i ke vzdělávání, kde se propaguje úspěšné profesní vzdělání na úkor solidního vzdělání všeobecného. Nebo ve vědě, kde se až příliš zdůrazňuje praktická stránka. Myslím, že nám chybí snaha postavit se na vlastní nohy, které stojí na pevné identitě založené na vzdělání a zakotvené v současném světě.

Environmentální etici se rádi přou o verš z první biblické knihy: „Ploďte a množte se a naplňte

Připravili Vojtěch Pelikán a Vít Kouřil.

S čím půjde vláda v prosinci na klimatickou konferenci do mexického Cancúnu? Z toho obavu nemám. Jsem přesvědčen, že tam nepůjdeme jen s nějakým vlastním názorem, ale ve shodě s ostatním státy Evropy. A názor EU byl vyjádřen například v dopise ministrů životního prostředí o snížení exhalací na 30 %, na který pan Drobil dost negativně reagoval. Na druhé straně není jisté, s čím tam vlastně EU půjde. Tedy ne, že bych se toho vůbec nebál.

49 |


| 7.G rozhovor

Trička jsou vyrobena ze 100% biobavlny (gramáž 155 g/m2) a výhradně za využití obnovitelných zdrojů energie. Tričko stojí 300 Kč plus poštovní poplatek (v případě platby bankovním převodem 40 Kč, při zaslaní dobírkou 80 Kč).

Kde si můžete koupit Sedmou generaci BRNO: Hnutí DUHA, Údolní 33 • ACADEMIA, Náměstí Svobody 13 • Knihkupectví Barvič a Novotný, Kounicova 65a • Tři sudičky, Pellicova 5 • Knihkupectví Skleněná louka, Kounicova 23 • Knihkupectví FSS MU, Joštova 10 • Knihy Kanzelsberger, Josefská 2 • Knihkupectví Hana Smílková, FF MU, A. Nováka 1 • Knihkupectví Ženíšek, Alfa pasáž, Poštovská 4, Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23 • Kudrna, Hlavní vlakové nádraží • ZO ČSOP Veronica, Panská 9; BOSKOVICE: NAMASTE, Bezručova 12; ČESKÉ BUDĚJOVICE: Centrum pro zdravý životní styl Slunečnice, Chelčického 21; OLOMOUC: Hnutí DUHA, Dolní náměstí 38 • Zdravá výživa – STUDÁNKA, 8. května 15; OSTRAVA: ACADEMIA, Zámecká 2; PLZEŇ: Knihkupectví KOSMAS, Klatovská 13; PRAHA: Hnutí DUHA, Lublaňská 18 • Kavárna Bio Zahrada, Belgická 33 • ACADEMIA, Národní třída 7, Na Florenci 3, Václavské náměstí 34 • Knihkupectví Dobra, Celetná 32 • Knihkupectví Maťa-Aurora, Opletalova 8; ZLÍN: Ekoporadna, Městské divadlo, tř. T. Bati 4091/32

Název časopisu, který do roku 1997 vycházel jako Poslední ge­ne­ra­ce, je symbo­lic­ký. Jsme totiž pře­svědče­ni o tom, že chce­me-li jako lidstvo žít na této planetě ve spo­ko­je­nos­ti a míru, musí naše jed­ná­ní zohledňovat také po­tře­by na­šich potomků. A to i těch, kteří přijdou sedm ge­ne­ra­cí po nás.

Kontakt / Sedmá generace Údolní 33, 602 00 Brno telefon: 545 214 431 e-mail: sgenerace@hnutiduha.cz www.sedmagenerace.cz

Vydává: Hnutí DUHA, Údolní 33. Redakce: Vít Kouřil (šéfredaktor), Jan Miessler, Vojtěch Pelikán a Dagmar Smolíková, Zuzana Vlasatá (redaktoři). Redakční rada: Naďa Jo­ ha­ni­so­vá, Ľuba La­ci­no­vá, Ota Kubinec, Jakub Macek, Aleš Má­chal, Kateřina Rezková, Pavel Ša­ra­dín, Mojmír Vlašín. Ty­po­gra­fic­ká osnova: Luděk Janda a  Leoš Knotek. Sazba: Jana Kloučková Kudrnová. Jazykové úpravy: Míla Zemanová Palánová. Inzerce: Vojtěch Pelikán (vojtech.pelikan@hnutiduha.cz). Předplatné: Dagmar Smolíková (sgenerace@hnutiduha.cz). Písma: Střešovická písmolijna. Předplatné na rok 2010 (6 čísel): 350 Kč (ČR) / 17 eur (SR). Distri­buce na Slovensku: Centrum environmentálnej a  etickej výchovy ŽIVICA, Vysoká 18, 811 06 Bratislava, telefon / fax: +421—2—52 96 29 29, e-mail: ekoobchod@zivica.sk. Uzávěrka tohoto čísla: 20. 9. 2010. 7.G 6/2010 vyjde 10. 12. 2010. Evidováno: Ministerstvo kultury ČR, reg. č. MK ČR E 6578, ISSN 1212 — 0499. Tištěno na recyklovaném papíře. Toto číslo Sedmé generace vyšlo díky laskavé finanční podpoře Ministerstva životního prostředí ČR, města Brna a International Visegrad Fund. Časopis nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP, města Brna a IVF.

Fotografie na obálce: archiv fotobanky / archiv F. Zadní strana: Sascha Hoffmann. |50

Sedmá generace 5|2010


Eko-pohřbívání: rozsah eko-pohřebnických služeb sahá od rozpuštění na kompostovatelný prášek přes spálení v kartonové rakvi až po neznatelné uložení v hájku, kdy si polohu babičky musíte vypátrat pomocí GPS. Někdo v tom spatřuje revoluci podobnou zakládání Společností přátel žehu, jiný sociální změnu vedoucí k napřímení vztahu k tabuizovanému tématu smrti, další zas ekologicky šetrný rituál vytvářející prostor pro přírodu. Až dojdu život úhorem / rád bych si navždy odpočinul / ne v rajském sadu duhovém, / leč v zahradě, v chladivém stínu. / (...) Kéž by mi v zubech skřípala / životodárná vláha země, / kéž by mnou prosakovala, / když půda zjara v brázdách slehne. (Jevgenij Jevtušenko, ze sbírky Dlouhé volání, Lidové nakladatelství 1978, překlad Václav Jelínek)

rozhovor |

Sedmá generace 5|2010

51 |


7g 05 2010