Page 1

Muzeum vězeňství v Uničově se představuje David Novotný, správce Šatlavy – muzea vězeňství v Uničově

Mezi instituce sloužící obyvatelům i návštěvníkům bývalého královského města Uničova přibyla koncem června 2010 Šatlava – muzeum vězeňství, která sídlí ve zrekonstruovaných prostorách bývalé městské věznice a která je zřizována Městským kulturním zařízením Uničov. Prostory někdejší městské šatlavy skýtají pro zařízení tohoto zaměření téměř ideální útočiště, i když je třeba mít (nejen) v běžném provozu stále na paměti, že budova nikdy nebyla koncipována, a už vůbec ne stavěna pro potřeby současného využití. Celkovou rekonstrukci chátrající a od 80. let 20. století prakticky prázdné budovy v hodnotě 17,5 milionu korun umožnily prostředky poskytnuté Evropskou unií (v rámci Regionálního operačního programu Střední Morava), státním rozpočtem České republiky a městem Uničov. Budova bývalé městské šatlavy vznikla pravděpodobně ve druhé polovině 16. století, přičemž první písemná zmínka o její existenci pochází z roku 1610, kdy přilehlá ulice nesla název „Šerhovní“. To svědčí o delší existenci šatlavy na současném místě, protože jinak by tato spojnice pojmenování po budově nepřevzala. Tomuto náhledu odpovídá víceméně i plán města Uničova z poloviny 17. století, jenž zachycuje stav nejspíše kolem roku 1575. Před výstavbou šatlavy sloužilo jako vězení několik cel v budově bývalého kupeckého domu, dnešní radnice. Těžko soudit, zda popud k výstavbě samostatné budovy městské věznice dala nedostatečná kapacita cel na radnici či snaha vytěsnit delikventy ze samého centra města na jeho tehdejší okraj. Každopádně budova byla a doposud je doslova nalepena na městské hradby na samé periferii středověkého jádra Uničova. Zdá se, že stavba prošla poměrně složitým stavebním vývojem, který je s ohledem na stav dochovaného pramenného materiálu obtížně postižitelný. Snad závěrem 17. století přibylo patro s kaplí a další úpravy následovaly v průběhu času dle potřeb a finančních možností města. Poslední velká úprava se uskutečnila v letech 1890–1892 podle návrhu místního stavitele Zdenko Vodičky. Svému účelu sloužila budova od závěru 16. století do roku 1945, kdy zde bylo krátce internováno německé civilní obyvatelstvo, a následně prostory sloužily jako archivní depozitáře a byty. Šatlava původně vznikla jako vězení sloužící městskému soudu, od poloviny 19. století v souvislosti se správními změnami pak místnímu soudu okresnímu. Za dobu existence šatlavy v jejích prostorách pobývaly doslova generace vězňů z města a jeho venkovského zázemí. Samozřejmě zde původně byli vězněni též pachatelé závažnějších deliktů, odsouzení posléze městským soudem ke ztrátě hrdla (exekucím původně sloužila konstrukce za městem na vrchu Šibeník), od poloviny 19. století se však setkáváme spíše s pachateli přestupků a méně závažných trestných činů. Tito krátkodobí a nedobrovolní obyvatelé šatlavy však na svou přítomnost přes propast věků zanechali pozoruhodné památky v podobě maleb, kreseb, nápisů a vrypů na stěnách jednotlivých cel či dveří. Nejzachovalejší malby jsou v jedné z přízemních cel a pocházejí z 2. poloviny 18. století. Kromě vojenského motivu dvou husarů (usnadňujících svou výzbrojí a výstrojí dataci díla) se setkáváme se zobrazením sv. Trojice, jmény archandělů a dalšími náboženskými výjevy (laskavě určenými Tomášem Parmou z Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a společně s dalšími prostory citlivě zrestaurovanými Janou Krotkou a Ivou Ehrebergerovou). Cely v prvním patře budovy zdobí nápisy z druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století psané převážně německy v kurentu, setkáváme se ovšem též s nápisy v češtině, řečtině a ruštině. Ruský nápis dokumentuje pobyt sovětského válečného zajatce v červnu 1944. Kromě něho je doložitelný též pobyt amerického vojenského letce, jenž byl posléze zastřelen Němci a o jehož osudu informoval 1


Tomáš Soušek, významný regionální badatel, rodinu za oceánem až po skončení války. Nápisy ale většinou zachycují jména, místní původ, povahu přestupků či délku pobytu vězňů nebo nebezpečí plynoucí z nadměrné konzumace alkoholu, občas jsou doprovázeny též poněkud neumělými malířskými výtvory. Autentický prožitek dále umocňuje částečně dochované zařízení šatlavy, restaurované v případě předmětů z kovu Richardem Velíškem, v případě dřeva Michalem Zlámalem. V patře budovy je dochován též prostor bývalé vězeňské kaple, bohužel však bez původního zařízení. V současné době je zde provizorně umístěn originál sochy sv. Barbory z průčelí budovy (kde je umístěna kopie). Jedná se o cennou práci Jiřího Antonína Heinze, autora mariánského sloupu na uničovském náměstí a dalších soch ve městě, kterou od úplné devastace zachránil citlivý restaurátorský zásah René Tikala a o jejímž umístění v uničovském Muzeu baroka se v současné době jedná. Samotné prostory muzea vězeňství, respektive bývalé městské šatlavy, jakkoliv jistě autentické a cenné, jsou samozřejmě doplněny i expozicí věnovanou vývoji práva ve středomoravském regionu se zřetelem k Uničovu. Autorem libreta této expozice je Radim Himmler. Kopie městských privilegií a dalších relevantních materiálů společně se stavebními plány šatlavy, mapou uničovského soudního okresu a kopiemi vzorových procesních příruček byly pořízeny ve Státním okresním archivu Olomouc a doprovází je fundovaný popis Bohdana Kaňáka, který seznamuje návštěvníka nejen s materiály samotnými, ale v širších souvislostech též s proměnami právních zvyklostí na Moravě a v samotném Uničově. V patře lze nahlédnout do vězeňských cel hlásících se svým vybavením do druhé poloviny 19. století, administrativní místnosti strážných a pokoje velitele šatlavy. V souvislosti s celkovým vyzněním expozice pak nemohou chybět originály mučících nástrojů, jež zapůjčilo Vlastivědné muzeum v Olomouci. S jejich aplikací seznamují reprodukce tereziánského soudního řádu z roku 1769 umístěné v prostorách cel, chodeb a schodiště. Zejména mezi nejmenšími návštěvníky jsou populární také jejich kopie, které si lze vyzkoušet, a dále velmi věrohodné figuríny odsouzence v temnici, kurtizány a velitele šatlavy (nesoucího tvář bývalého uničovského starosty Goebla), jejichž autorem je René Stejskal. V současnosti již nezbytným doplňkem podobných expozic jsou interaktivní kiosky. Ty seznamují návštěvníky s informacemi o útrpném právu, soudní praxi a taktéž s dalšími památkami Uničova. Na námětu, vzniku a instalaci stávající expozice se dále podíleli Nikola Hirnerová, Jiří Urbášek, Oldřich Pališek, Marek Juráň a Vilém Bartoněk. Jak je podotknuto v úvodu, šatlava původně nebyla zamýšlena jako pomyslný stánek múz. Z toho plynou určitá omezení, z nichž nejcitelnější je nemožnost bezbariérového přístupu do všech prostor budovy a dále malé prostory cel. Uničovská šatlava od doby, kdy byl zrušen zde umístěný depozitář Státního okresního archivu Olomouc, pozvolna chátrala a o záchraně cenné stavby se začalo uvažovat kolem roku 2000. Lze říci, že díky snaze Městského úřadu Uničov a za pomoci evropských dotací se tato záchrana zdařila. Díky rekonstrukci a vzniku muzea získalo město nejen určitou turistickou atrakci, ale zároveň (a dodejme, že především) se podařilo pro budoucí generace uchovat autentické prostory bývalé věznice téměř ve stejné podobě, v jaké je zanechala poslední rekonstrukce z let 1890–1892.

Kontaktní údaje: Příční 205 783 91 UNIČOV e-mail: satlava@unicov.cz web: http://www.muzeumunicov.cz telefon: 734 513 953 2

Šatlava Uničov se představuje  

Představení muzea vězeňství v Uničově

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you