Page 1

Potočník

3. číslo 2007/8


Práce Žanety Juhaszové, OD 2. oceněná za originalitu ve výtvarné soutěži Hajný je lesa pán


Rozhovor s náměstkyní hejtmana Moravskoslezského kraje pro oblast školství PhDr. Jaroslavou Wenigerovou V listopadu 2007 navštívila naši školu PhDr. Jaroslava Wenigerová, náměstkyně hejtmana Moravskoslezského kraje, která „má pod palcem“ regionální školství. Zastihli jsme ji při prohlídce hlavní budovy školy na Potoční ulici a požádali ji o krátký rozhovor. Ochotně nám vyšla vstříc, a tak jsme s ní mohli strávit velmi příjemným rozmlouváním několik desítek minut, které nám věnovala. Paní náměstkyně, jaký je účel vaší návštěvy na naší škole? Ryze praktický. Přijela jsem se podívat na vaši školu, na stará okna, která potřebují vyměnit. Jak na vás hlavní budova naší školy působí? Škola se mi zevnitř líbí. Zvenčí, vzhledem k tomu, že je zasazena do průmyslové aglomerace, působí smutným dojmem. Myslíte si, že naše škola dostane dotaci na nová okna? Okna potřebují výměnu, finance na ně schvaluje Zastupitelstvo Moravskoslezského kraje, určitě to navrhnu. Náklady na investice jsou obrovské, vydáváme ročně zhruba150 milionů na investice do škol, hodně nám pomohou peníze z  evropských fondů. Přebírali jsme do správy 297 škol a školských zařízení v  nedobrém stavu. Momentálně spravujeme 250 škol a dětských domovů a požadavky těchto škol a domovů přesahují miliardu korun. Například dětské domovy musí být podle nových zákonů nově upraveny, Dětský domov Na Hrázi ve Frýdku-Místku stál kolem 20 milionů korun. Co říkáte na naše toalety? Viděla jsem i horší toalety, vaše nepatří k nejhorším. Okna však potřebují brzkou výměnu. Jaké máte zkušenosti se školstvím? Určitě jste někdy učila … Vystudovala jsem český jazyk a dějepis na Filozofické fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Učila jsem na střední škole, na stavebním učilišti, byla to škola života. Učiliště navštěvovaly různé typy dětí – i děti, jejichž rodiče byli vyloučeni z KSČ a ty děti za to trpěly. Kromě toho jsem učila na střední umělecké škole a vyšší odborné škole sociální. Dlouhou dobu jsem byla inspektorkou České školní inspekce, pak náměstkyní ústředního českého inspektora. České školství je na dobré úrovni. Výsledky jsou dány tím, že žáci na sobě pracují a učitelé je umí dobře připravit. Velkou roli hraje i rodina. V dnešní době je ve školství důležité vyrovnat poznatky a dovednosti, například umění komunikovat, vést diskuzi, naslouchat, samostatně vystupovat. Umění vést dialog je nejkrásnější, co může být. To chybí dnešním mladým lidem i učitelům. Potřebujeme, aby byly u žáků rozvíjeny komunikační dovednosti, aby uměli uznat svou chybu a byli ji schopni napravit, dokázali pracovat v týmu. V našem kraji chybí žákům podnikavost. V Moravskoslezském kraji je zvykem žít v zaměstnaneckém vztahu, chybí zde více podnikatelů. Chtěla byste se ještě vrátit k učení? Ano, chtěla bych se vrátit. Učila jsem velmi ráda a velmi se mi po této činnosti stýská. Mám ze svých bývalých žáků radost. V 70. letech, kdy jsem učila, se nevědělo o různých dis poruchách, učila jsem tak, že jsem věděla, na co dítě má. Člověk by měl rozvíjet osobnost dítěte a nechat mu zažít úspěch. Bez vzdělání dnes nelze uspět. Škola by měla vést mladé lidi k tomu nej, kterého mohou dosáhnout. Čím jste původně chtěla být? Chtěla jste se stát učitelkou? Chtěla jsem být baletkou, novinářkou. Milovala jsem český jazyk a dějepis a vybrala jsem si právě studium těchto oborů. Dnes by mě lákala práva a diplomacie. Láká vás politika v Praze? Nabídku na kandidování do senátu jsem odmítla. Myslím si, že více práce pro školství mohu vykonat zde v kraji. Paní náměstkyni moc děkujeme, že si na nás udělala čas a hovořila s námi.

Mgr. Jan Volf a Kateřina Pomykalová, TV 3.


My v Ružomberku Na vlastní kůži Na naší škole se stále něco děje. V tomto školním roce se událo opravdu mnoho zvláště v oděvní větvi studia. Zase tady byla jedna ze zajímavých akcí, které škola pro naše žáky pořádá. Určitě si vzpomenete na studijně pracovní stáž oděvářek v  Turecku, na kterou vyjela děvčata z  naší školy na podzim 2007 a zahájila tak projekt Zvyšování profesní kvalifikace v  rámci začleňování ČR do EU. Letos v únoru se konala obdobná stáž ve městě pod Tatrami, v Ružomberku. Na Slovensko nás vyjelo pět žákyní 3. ročníku oboru Oděvnictví. Spolu se studentkami pletařství a oděvního designérství z  Jihlavy jsme tam prožily téměř čtyři týdny a získaly bohaté zážitky a zkušenosti. Pracovaly jsme v  oděvních firmách Enrico a Alex a praxe, kterou jsme získaly, si opravdu můžeme cenit. Během ní jsme si totiž prošly celým výrobním procesem, polohovly jsme střihy, šily jsme rukávy a zdrhovadla, žehlení, to bylo naše, také jsme kontrolovaly hotové výrobky a balily je. Ze všeho nej však bylo to, že jsme pracovaly na výrobě oděvů známých značek, jako jsou Kenzo, Luis Vuitton a Chloé, které jsou určeny náročným zákazníkům ve Francii a v Německu. Ve volných chvílích jsme hlavně odpočívaly, zjistily jsme totiž, že pracovat v šicích dílnách známé firmy několik hodin denně je dost namáhavé. Ani jsme se nezúčastnily některých kulturních akcí, které pro své obyvatele město Ružomberok pořádá a které by nás určitě zajímaly. Únava však byla veliká. Ale o víkendech jsme si zajímavosti nenechaly ujít. Podívaly jsme se do skanzenového městečka Vlkolinec, na blízké Malino Brdo a zubačkou jsme si vyjely až ke Štrbskému plesu, kde nás sice zastihla vichřice, ale poté, co se vyjasnilo, se nám otevřel tak nádherný pohled na Vysoké Tatry, že už jsme nelitovaly ani časného vstávání. Také jsme mohly docházet na Střední škola užitkového výtvarnictví v Ružomberku, kde jsme se tak trochu vzdělávaly ve slovenském jazyce. Celkem jsme sice rozuměly, když s námi domorodci mluvili, ale třeba v takovém odborném názvosloví aby se čert vyznal. Prostředí školy bylo skvělé, přímo dýchala uměleckou atmosférou. Líbilo se nám, že učebny i chodby zdobí výrobky žáků. Najdete tady oděvní návrhy i hotové oděvy, modely, vystavují se tu produkty propagačního výtvarnictví, designérství a umělecké fotografie. Uvidíme, jak se bude Slovenkám, které k nám přijedou v květnu, líbit naše škola, její prostředí. Tereza Kocichová, OD 3.

Ružomberok u nás Z rozhovorů s účastnicemi

Stejně jako v únoru 2008 trávily oděvářky naší školy několik týdnů v  Ružmberku, v  květnu přijelo osm studentek ze Střední školy užitkového umění z  tohoto města na Slovensku k  nám. Pracovaly v  oděvních firmách ve Frýdku, v Místku a ve Frýdlantu nad Ostravicí. Odpoledne po práci si některá děvčata chodila vyřizovat svou mailovou korespondenci do našich počítačových učeben, a tak jsem měla to štěstí, že jsem se s nimi mohla seznámit a popovídat si s nimi o jejich pobytu u nás.


Gábika a Monika pracovaly v místeckém salónu. Práce ve firmě se jim velmi líbila. Co si nakreslily, navrhly, to také ušily. Byly spokojené, protože právě tak to probíhá i u nich ve škole, kde se studenti učí pracovat ve všech etapách - od návrhu až po samostatné zpracování oděvu. Jejich výrobky jsou prezentovány nejen na módních přehlídkách, ale vystavují se také např. na chodbách jejich školy, aby si je mohli návštěvníci, ale třeba i ostatní studenti dobře prohlédnout a „osahat“. Jedna z věcí, kterou by změnily na naší škole, je právě prezentace prací žáků. Udivilo je, že ty nádherné oděvy, které naše děvčata umí vymyslet a ušít, si nikdo z návštěvníků školy nemůže prohlédnout, leda na fotografiích. Práce našich oděvářek by podle ružomberských studentek měla být více vidět, například na školních chodbách. Jinak se jim naše škola celkem líbila: „Vaše škola je menší, útulnější. My máme větší a vyšší třídy, některé až moc velké a některé zase až příliš malé. A je v pěkném prostředí, spousta zeleně je kolem.“ Pochvalu dostaly také naše paní kuchařky: „Jídlo je zde daleko lepší než u nás.“

Kromě dobrého jídla a přístupu k internetu měla naše škola pro děvčata připraven bohatý víkendový program. Nadšeně mi vyprávěly o Štramberku, kde strávily celý jeden den. Největším zážitkem, a hlavně požitkem, pro ně byly štramberské uši. A také se pochvalně vyjádřily o učitelích naší školy, kteří je na těchto akcích doprovázejí a vlastně jim dělají průvodce. Přes týden, když přišly z firem na ubytovnu a neměly předem připravený program, vyrazily na procházku po Frýdku-Místku. Prý máme pěkné město. My často míváme k prostředí ve městě připomínky a výhrady, zošklivujeme si místo, ve kterém žijeme a chodíme do školy nebo pracujeme, a právě nezaujatý návštěvník nám pak může otevřít oči, když nás svou chválou upozorní na spoustu zeleně, malebná místa staré zástavby a podobně. Naše povídání se stočilo také na samotný projekt, v jehož rámci se stáž studentek z Ružomberku u nás konala. Tak trochu ho kritizovaly: „Taková výměna je dobrý nápad, dosud jsme něco takového nepodstoupily. Ale stáž trvá dlouho a chybí nám rodina. Mohlo by se počítat s nějakou pauzou, ve které bychom se mohly podívat domů.“ Kdyby však měly znovu možnost se něčeho podobného zúčastnit, udělaly by to. V jejich škole se podobné stáže pořádají i v jiných oborech, než je oděvařina. Například z kroužku španělštiny byli vybráni ti, kteří tento jazyk umí nejlépe, a jeli do Španělska. Obě dívky, se kterými jsem si povídala, se chystají na vysokou školu. Zjistila jsem navíc jednu zajímavou věc. Už teď, ve druhém ročníku, se připravují na maturitu. V hodinách dostávají zadání maturitních otázek, ty si doma zpracovávají a učitelé je z toho pak zkouší jako z normálního učiva. To mě zaujalo, ale jak samy řekly, je to moc náročné. Musí se učit právě probíranou látku a navíc ještě maturitní otázky. Ale možná, že na toto trápení budou v dobrém vzpomínat u maturitní zkoušky. Přeji jim, ať se jim podaří všechny plány do budoucna uskutečnit. Třeba jim k tomu pomůže i dnes už absolvovaná stáž.

Jana Borská, OP 1.B a RED


Zajímavá osobnost naší školy Zuzka Kokešová Pes, nejlepší přítel člověka

Kynologie, to je pojem, který jsem neznala až do doby, než jsem si popovídala s jednou studentkou naší školy. Tímto oborem se nějaký ten pátek zabývá studentka prvního ročníku Zuzka Kokešová (OP1.B). Sportovní a pracovní kynologie, to je přesný název Zuzčiny záliby, jinak tedy chov a výcvik psů. Zuzka cvičí převážně služební psy, hlavně pracovní plemena jako dobrman, německý ovčák, rotvajler apod. Samotné kynologii se věnuje už šest let a ovčáky chová zhruba tři roky. V současné době chová a cvičí dva německé ovčáky se zaměřením na vyhledávání drog, mrtvol a lidí. A jak k  tomuto koníčku vlastně přišla?! Má ráda vojenství, ke kterému psi, jak sama říká, tak trochu patří. Její záliba je ovšem časově dost náročná. Zabírá jí většinu volného času, denně prý několik hodin a jednou týdně celý den. Náročná je ale i finančně. Jestliže si chcete pořídit lepšího psa, zaplatíte za něj víc než za nějakého voříška. A krmení i samotný chov jsou také nákladné. Zuzka říká, že chov a výcvik psů obnáší velkou trpělivost, ale přináší hlavně radost. Jednu dobu také cvičila psy na zakázku. Sama vystřídala celkem asi pět psů. Se svými „svěřenci“ se zúčastnila závodů „všestranného využití“ a „stopařských závodů“. Ve stopařských závodech získala se svým psem 1.místo a v závodech všestranného využití, což zahrnuje základní ovladatelnost psa, stopařský výkon a obranu, vystoupala na místo 4. . A co plánuje do budoucna? Jejím snem je pracovat se psy se zaměřením na specialistiku. A protože já v tomhle oboru nejsem vůbec zběhlá, vysvětlila mi podrobněji, o co jde. Zaměření na specialistiku znamená, že psi se netrénují jen pro radost, ale jsou dále využíváni, například na vyhledávání lidí, hlídaní různých objektů apod. Myslíte si, že tato činnost vynáší velký honorář? Takovou myšlenku by vám Zuzka ihned vyvrátila. Mně řekla: „Dělám to pro zábavu, prostě mě to baví. Ale je to také užitečné. Policejní psi se využívají k záchranářským akcím,“ a ještě dodává: „Pes je nejlepší přítel člověka. A to platí, mne pes nikdy nezradil!“ Zuzka se věnuje také airosoftu. To je vojenský sport, který napodobuje konflikt ozbrojených složek. Vyžaduje patřičný věk, dobrou fyzičku, promyšlenou taktiku a smysl pro fair play. Je to sport na první pohled podobný paintballu. Jana Borská, OP 1.B


Čtvrťáci Pohled čtvrťáka na úlohu maturanta Pořád sedím doma a nikam nechodím. Kamarádi mě zvou na nějaké akce a já se MUSÍM doma učit. Tak tohle by určitě někteří učitelé slyšeli rádi z úst žáků čtvrtých, maturitních tříd. Zatímco my jsme neustále pronásledováni jako divá zvěř, žáci z nižších ročníků jsou v naprostém klidu. Jenže taky na ně dojde. I oni dospějí do fáze, tak jako my, kdy je bude čekat maturita a rozhodování se, co dál se životem. Vše vypadá moc jednoduše, když se to netýká přímo vás. Naše třída si v polovině čtvrtého ročníku začala uvědomovat, že už nastal čas soustavného učení. No, on ten čas měl nastat už dávno, v prvním ročníku, to bychom měli teď vše jednodušší. Co ale s námi naděláte. Je málo statečných bojovníků, kteří sice mají ze zkoušky strach, ale přesto se vydávají do boje. Někteří bojují sami se sebou a s lákadly zábavy. Je tak příjemné se bavit. A škola pak jde stranou. Znáte to, časté absence, pozdní příchody do vyučování, pospávání v hodinách. No a ty výmluvy při zkoušení a psaní písemek ... Ale zaposlouchejte se někdy do rozhovorů, které čtvrťáci mezi sebou vedou. Asi byste někdy nevěřili, že se ti milovníci zábavy všeho druhu baví i o takovýchto věcech: ,,Mám strach, že si vytáhnu špatnou otázku.“ „Bojím se, že se nestihnu naučit tolik okruhů. Už teď v tom plavu.“ „Co dál po škole? Vůbec nevím, na jakou vysokou mám jít, nebo mám jít raději do práce?“ Můžete však zaslechnout také toto: „Už abych byl z  tohoto města pryč. Nevím co budu dělat, ale snad se něco najde.“ „Ale, co bych dělala, vždyť mám celý život před sebou.“ Takové rozhovory slyším pořád a jsem také jejich účastníkem. Nejlépe se povídá o plánech do budoucna. Je jich spousta a divili byste se, jak se od sebe liší. Někdo by chtěl pokračovat ve studiu a vzdělávat se. Jiný sní o rodině a krásném miminku. Někomu je úplně jedno, co s ním v budoucnu bude, a jen čeká, jak se situace vyvine. Další „šíleně“ zmatkuje, protože je ve finanční tísni a neví, jak další studium „utáhne“. Další mají rodinné neshody, rodiče říkají čehý a děti hot. Všichni však máme společný cíl. Chceme úspěšně ukončit školu, dostat maturitní vysvědčení a mít tak kousek cesty životem za sebou. Přejte nám všem štěstí, snad to zvládneme. Nela Chamrádová, OP4.


Jak to vidí maturanti Maturity jsou za námi a my již známe jejich výsledky. Ale ještě v době, kdy se teprve blížily, tedy v dubnu 2008, jsme provedli mezi žáky čtvrtého ročníku anketu, jak se na maturitní zkoušky připravují a jak přípravu zvládají. Některé poznatky, které jsme takto získali, nás pobavily, některé vyvedly z  míry, ale hlavně doufáme, že budou pro mnohé z nás žáků inspirací k tomu, abychom se na maturitu opravdu dostatečně připravili. Dotázaných bylo 85 a většina náš anketní lístek vyplnila poctivě a s  vážností, která maturitám náleží. Zde jsou výsledky našeho dotazování. Odkdy se na maturitu připravuješ? Celkem odpovědělo 85 dotázaných. 35 dotázaných – připravuje se od začátku posledního ročníku studia (tedy od začátku školního roku) 35 dotázaných – připravuje se několik měsíců před maturitou (tedy v roce 2008) 2 dotázaní – připravují se od 1. ročníku 1 dotázaný – připravuje se od 3. ročníku 8 dotázaných – ještě se nezačali připravovat Těch osm, kteří se ještě v dubnu nezačali připravovat, musí být hodně odvážných. Co říkáte? Bylo by fajn vědět, jestli se propadlíci u maturitních zkoušek shodují s  těmi osmi, že? Anketa je však anonymní záležitost, proto se nám toto přání nesplní. Docházíš na kurzy, semináře k přípravě na maturitu? 26 dotázaných – docházelo pravidelně na přípravu k maturitě 25 dotázaných – docházelo občas 34 dotázaných – nedocházelo vůbec

Však on vás ten humor přejde!

Stojí za zmínku, že učitelé naší školy vedli pro naše maturanty semináře. Snad se těm, kteří na semináře či jiné kurzy nechodili, nevymstilo, že po této stránce přípravu podcenili.

Kolik času denně věnuješ přípravě na maturitní zkoušky? 19 dotazovaných – připravovalo se více než 2 hodiny denně 40 dotazovaných – připravovalo se 1 - 2 hodiny denně 36 dotazovaných – nepřipravovalo se denně Celkem dost žáků asi nemá dostatek času na učení, jak jinak si vysvětíme, že se denně nepřipravovali. Mějme navíc na paměti, že mnozí se začali připravovat až několik měsíců, případně týdnů před maturitou (viz výše). Naopak těch 19, kteří se připravovali více než 2 hodiny denně, snad byli mezi těmi, kteří nakonec u zkoušek uspěli nejlépe. Změnil se nějak tvůj životní styl od doby, kdy se připravuješ na maturitu? Celkem odpovědělo 85 dotázaných.


24 dotázaných – změnilo styl života 43 dotázaných – změnilo styl života jen zčásti 18 dotázaných – nezměnilo styl života vůbec Za částečnou změnu ve svém životě považují mnozí přítomnost stresu, který blížící se zkoušky do něj vnášejí. Jako velkou změnu pociťovali dotázaní změnu náplně volného času. Bojíš se některých předmětů, protože víš, že jsi je při přípravě zanedbával/a? Odpovědělo 84 dotázaných. 73 dotázaných – odpovědělo, že se z tohoto důvodu bojí 8 dotázaných – říkají, že se nebojí 3 dotázaní – tvrdí, že se nebojí, že žádné předměty nezanedbávali 1 dotázaný na tuto otázku neodpověděl Není nic zvláštního, když se téměř všichni maturanti zkoušek obávají. Vždyť úspěch, či neúspěch u nich může ovlivnit jejich budoucí život. Nezdá se vám však zarážející, že se obávají proto, že přípravu na ně zanedbávali? Z toho můžeme dělat závěr, že se nemáme čeho bát jen tehdy, když přípravu nepodceníme! Potom asi většina maturantů u zkoušek spoléhala na příslovečné štěstí. Bylo by zajímavé vědět, kdo ho měl a kolika lidem se spoléhání na něj vymstilo.

Netrápí se ta Míša? Co říkáte?

Bojíš se více samotné zkoušky nebo zkoušejících? Odpovědělo 85 dotázaných. 29 dotázaných – více se bojí zkoušky 8 dotázaných – více se bojí zkoušejících 45 dotázaných – bojí se zkoušky i zkoušejících (půl na půl) 3 dotázaní – nebojí se ani jednoho


Ti tři, kteří se nebojí ani jednoho, jsou těmi, kteří přípravu nezanedbávali. Z toho opět plyne poučení: Nepodceňuj přípravu na zdolání překážky, která tě v životě čeká. Jen tak ji překonáš bez zbytečného stresování. Vycházejí ti učitelé vstříc, když se na maturitu připravuješ víc než na právě probíhající výuku? Odpovědělo 85 dotázaných. 10 dotázaných – ano, učitelé mi vycházejí vstříc 28 dotázaných – ne, učitelé mi nevycházejí vstříc 47 – vycházejí mi vstříc jen někteří učitelé Protože většina studentů asi s tím, jak jim učitelé vycházejí vstříc při „úlevách“ v přípravě na vyučovací hodiny, není spokojena, je třeba se nad tímto jejich pohledem zastavit a blíže ho rozebrat. To je však téma pro další, podrobnější šetření, které můžeme uskutečnit až v příštím školním roce a s jinými studenty. Ti mohou mít na stejnou záležitost odlišný pohled, tak uvidíme. Přesto můžeme stávající výsledek částečně okomentovat, a to několika otázkami. Jakou představu mají studenti o tom, že by jim učitelé měli vycházet vstříc při přípravě na výuku a na samotnou maturitu? Nepsat písemky, nebo omezit jejich počet, a nezkoušet nové učivo? Nepožadovat práci na referátech a seminárkách? Začleňovat, nebo nezačleňovat maturitní okruhy do výuky a tedy do běžného prověřování přípravy na výuku? Atd. Je něco, co bys chtěl/a prozradit a poradit ostatním, které maturita čeká až za rok? Odpovědělo 74 dotázaných. 32 dotázaných – radí učit se a učit 27 dotázaných – radí učit se a „nekašlat na to“ 15 dotázaných – radí nenechávat učení na poslední chvíli Za všechny uvádíme několik dobrých rad, které dotázaní ještě dodávali: „Vybudujte si svůj styl učení, nebuďte leniví. A začněte od začátku – potom to bude jednodušší …“ „Nebojkotujte to jako já. Připravujte se průběžně, nejenom na písemky, má to větší smysl a účinek.“ „Rozhodně s přípravou začněte už od začátku, nenechávejte to na poslední chvíli. Budete tak klidnější a nebudete stresovat.“ „Začněte se učit včas, protože to pak na vás padá a máte pocit, že nestihnete vůbec nic. Jako v mém případě.“ „Jo, taky jsem se tomu smála. A pak to uběhlo jako voda. Božínku, učte se.“ „Ono se to zdá, ale času je fakt málo.“ „Nenechávejte to na poslední chvíli jako já. Pak máte zbytečné nervy.“ „Učte se víc než já. Vypněte televizi.“ „Choďte do školy.“ „Neberte drogy.“ „Nesnažte se stresovat. To je nejhorší.“ „Klid a štěstí.“ „Nevzdávejte to. Hodně štěstí.“ Polovina dotázaných uvedla, že se hlásí k dalšímu studiu na vysoké a vyšší odborné školy. Bylo by zajímavé zjistit, jak u přijímacích řízení uspěli, jestli se na vysněné školy a obory dostali. A taky, jak se jim bude dařit v dalším studiu. Snad se nám informace podaří zjistit, dáme vám pak vědět. Rozhodně jim držíme palce, aby jim vše v budoucnu vyšlo tak, jak si jako maturanti a novopečení absolventi představovali. Dotazník sestavila a vyhodnotila Jana Borská, OP 1.B Komentář Jana Borská a RED


Chápu nervozitu, ale nepodporuji lajdáctví … Rozhovor s předsedkyní maturitní komise Ing. Marií Žákovou Předsedkyně maturitní komise k nám přijela až ze Střední průmyslové školy oděvní v Prostějově. Vzhledem k tomu, že jejich škola stojí hned vedle hlavní silnice, moc se jí líbilo prostředí, ve kterém stojí naše škola. Líbilo se jí u nás. Mně se zase líbil náš rozhovor, který se uskutečnil poslední den ústních maturit. Chcete-li se dozvědět více, čtěte dále. Jakou úlohu má vlastně předseda maturitní komise? Předseda maturitní komise má za úkol dohlížet na to, aby maturitní zkouška proběhla podle všech pravidel, aby studenti byli hodnoceni objektivně, aby nedošlo k nějakému omylu. Současně, aby studenti předvedli požadované vědomosti. Už jste někdy tuto funkci zastávala? Dělala jsem předsedkyni maturitní komise před několika lety na Střední škole oděvní ve Strážnici. Na středních odborných školách se v této funkci střídají učitelé odborných předmětů. Můžete prozradit, jak naši žáci u maturity dopadli, jaké měli znalosti? Někteří studenti předvedli excelentní výkony, většina studentů odmaturovala dobře. Bohužel některým se zkoušky nepovedly. Možná to způsobila tréma, nervozita nebo taky nedostatečná příprava. A jak dopadli ve srovnání se studenty – maturanty těch škol, na kterých jste byla u maturit přítomná? Celkově je úroveň studentů na různých školách velmi podobná. Jste u maturit přísná, nebo pomáháte? Snažím se být objektivní. Na jedné straně chápu nervozitu a trému studentů. Na druhé straně nechci podporovat lajdáctví. Jaké předměty učíte na vaší škole? Na naší škole učím odborné předměty – konstrukci oděvů, aplikovanou konstrukci, což je tvorba střihů pomocí počítačového programu, a také vedu odborný výcvik.

Předseda maturitní komise je určitě vysoká funkce. Jaké je mít takovou úlohu, zodpovědnost? Je to čestná funkce, ale nese s sebou velkou odpovědnost, zvlášť v těch kritických případech. Protože mít, nebo nemít maturitu rozhoduje o dalším životě toho studenta. Jelikož to rozhodování je skutečně těžké, podílí se na něm celá komise. Rozhovor s paní Ing. Marií Žákovou byl velmi příjemný, celý ho provázela pohodová nálada a úsměv na tváři. Nakonec jsme se s přáním hezkého dne rozloučily, já navíc s myšlenkou, že s takovou předsedkyní maturitní komise musí být maturita jedna radost. Jana Borská, OP 1.B


Atmosféra těsně po maturitní zkoušce

Probíhaly maturitní zkoušky. V místnosti, kde maturanti trávili čas, než na ně přijde řada, vládla hlavně nervozita, ale také dobrá nálada. To podle toho, jak byl kdo připraven a jak se komu u zkoušení vedlo. Chtěla jsem zjistit, jaká mezi čekajícími vládne atmosféra, jak se maturanti cítí, jak ten den „D“ prožívají. Sebrala jsem odvahu a položila jsem dvanácti z nich několik otázek. Musím říct, že většina oslovených byla ochotná na ně odpovědět. I přesto, že na nich bylo vidět napětí, možná i strach, jak zkoušky dopadly. Po zkouškách byli všichni rádi, že už je mají za sebou. Většina z  nich měla smíšené pocity a vlastně pořádně nevěděli, na čem jsou. Zajímalo mě, jestli zkoušky probíhaly tak, jak si představovali. Někteří odpověděli, že si je raději ani nepředstavovali. Mnozí však byli překvapeni, představovali si je delší a těžší, než ve skutečnosti byly. A některým se představa vyplnila, dokonce prý měly „pěkný“ průběh a učitelé byli vstřícní. A co bylo podle maturantů na zkouškách nejtěžší? Prý český jazyk a němčina. Někdo si v jazyce nemohl vzpomenout na slovíčka a někdo se do českého jazyka nenaučil vše, což se mu vymstilo. Tady je jedna autentická odpověď: „Nejtěžší byl český jazyk, protože otázku, kterou jsem si vybrala, jsem neuměla.Lepší je se učit vše.“ Děkujeme za radu, snad se podle ní bude někdo řídit! Mnohým dělalo problém soustředit se a souvisle komunikovat. Své udělaly také „nervy“. A opačně, co bylo na zkouškách nejsnazší? Myslíš, že nám to fakt dají? Většinou to byly odborné předměty, jako účetnictví, oděvní technologie, konstrukce. Ale nejvíce se mi zalíbila odpověď: „To, co jsem se naučila. Šlo to snadněji a byla jsem klidná.“ A být klidný hraje podle mne u zkoušek velkou roli. Také mě zajímalo, co komise. Dusila je moc? Podle většiny dotázaných byla „v  pohodě“. Zkoušející byli v prověřování vědomostí svědomití, ale také pomáhali. Většina studentů tedy byla s komisí spokojena. „Byli velice pohodoví a jsem ráda za jejich úsměv na tváři,“ zněla jedna z odpovědí na mou všetečnou otázku. No, co k tomu říci?! Nikdo se nemá čeho bát, leda sám sebe. Tolik zkušenost, kterou udělali studenti oborů TV, OP, OV a OD. Snad někomu pomůže udělat si představu o tom, jak maturitní zkoušky probíhají. Děkuji všem, kteří se mnou minirozhovory vedli, za jejich vstřícnost. Jana Borská, OP 1.B

Hurá do světa, vybavení máme!


Výrobna ručního papíru ve Velkých Losinách a elektrárna Dlouhé stráně Na exkurzi do těchto dvou zajímavých míst Jeseníků jsme vyrazili 24. dubna 2008 s paní učitelkou Luzarovou a panem učitelem Turkem. I přesto, že jsme museli vstávat brzy ráno a cesta trvala zhruba tři hodiny, celý výlet si všichni přítomní užili. Nejprve jsme poznali, jak se vyrábí ruční papír. Historii výroby papíru ve Velkých Losinách, která zde byla zahájena už v roce 1596, jsme se dozvěděli od paní průvodkyně, která nám vše vyprávěla v průběhu prohlídky muzea. Jak se takový ruční papír dělá, jsme mohli sledovat ve výrobně. To bylo na celé exkurzi snad to nejzajímavější. Pracovníci ponoří tvarovací síto do nádrže s papírovou hmotou. Vytvarovaná hmota se skládá na hromadu. Tato kupa putuje do sušárny. Měli jsme možnost si na vyrobený papír sáhnout, na dotek je úplně jiný než běžný kancelářský papír. Jak vidíte, veškeré práce se opravdu dělají ručně, což se samozřejmě odráží na ceně papíru. Nakupují ho hlavně firmy, dodává se do kanceláře prezidenta republiky a vyváží se také do zahraničí. Ale můžete si ho samozřejmě koupit přímo na místě, jen musíte sáhnout hlouběji do kapsy. Někteří z nás si zakoupili suvenýry vyrobené právě z ručního papíru, například pohledy, ty vypadají opravdu zajímavě.

Pak jsme si zajeli do elektrárny Dlouhé stráně. Tato elektrárna má dvě vodní nádrže. Dolní, tu jsme mohli vidět přímo v akci. Zrovna se do ní přečerpávala voda z horní nádrže. A horní nádrž, k ní jsme se kvůli množství sněhu nedostali. To byla škoda, ale i přesto jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací. Průvodkyně nás seznámila s historií elektrárny, jak se stavěla a jak probíhá její provoz. Elektrárna byla uvedena do provozu v roce 1996. Je to největší vodní energetické dílo v naší republice a výkon jednoho soustrojí je největší svého druhu v Evropě. Také jsme si ještě prohlédli turbínu elektrárny, to bylo také zajímavé. Všichni jsme byli plní nových zážitků, a tak jsme celou cestu zpět štěbetali a byli dobře naladěni. Myslím, že mohu říci, že se exkurze vydařila a nikdo, kdo jel s námi, nelituje. Chci poděkovat pedagogům, kteří s námi tento výlet podnikli, byl super. Jana Borská, OP 1.B


Ozvěny Nové autobusové nádraží Zaslechly jsme šuškandu o novém autobusovém nádraží. Prý to už není ono, když ho přestěhovali na jiné místo. Rozhodly jsme se tedy, že si ověříme přímo na místě, jestli to, co jsme jen zaslechly, si opravdu cestující myslí. Vydaly jsme se na nový „autobusák“ a mezi lidmi, kteří tady čekali na své spoje, jsme provedli malou anketu. Zeptaly jsme se jich, co na přestěhování autobusového nádraží říkají. Zjistily jsme, že lidé mají různé názory, zazněla slova pochvaly, hlavně na odbavovací budovu, ale také jsme slyšely kritiku na velikost nádraží a nejvíce na to, že teď je Místek jakoby odříznutý od dopravního centra. Hlavně obyvatelé Místku si stěžovali na špatnou dopravní dostupnost. Výhody blízkosti vlakového a autobusového nádraží cestující většinou neviděli, nebo asi nechtěli vidět.

Zaznamenaly jsme některé výroky, které mluví za všechny: „Myslím, že peníze, které do toho vložili, jsou úplně vyhozené, mohli je investovat na něco jiného, potřebnějšího,“ řekla nám jedna paní čekající na místní spoj. „Design nového nádraží se mi líbí. Konečně je to trochu důstojnější místo k čekání na spoje,“ prohlásil pán ve středních letech. „Připadá mi, že Místek je teď úplně odříznutý. Prostorově se mi to tu taky nelíbí,“ stěžovala si starší paní. „Teď odtud (z nového AN) nejezdí některé spoje, které ze starého jezdily, a ještě k tomu většina autobusů objíždí celý Frýdek,“ rozčilovala se jiná paní. „Líbí se mi vzhled nového nádraží, je to tady všechno takové vyleštěné,“ pochvalovala si mladší paní s kočárkem. Jak vidíte, někteří lidé jsou spokojení, jiní se s přestěhováním nádraží těžko smiřují. Pravdou je, že teď už s ním nikdo nic neudělá. Je tady, na novém místě, a tak nezbývá než se s tím smířit, přizpůsobit se, zvyknout si. Nejméně do té doby, než i dnes nové nádraží zastará a bude se muset přestěhovat na jiné místo. Martina Mojžíšková a Silvie Slívová, PS 1.


Oděvářská

revue


Ohlédnutí za módní přehlídkou Galaxie Fashion Už je to sice hezky dávno, v prosinci 2007, co jsme mohli zhlédnout velkou módní přehlídku, ale stojí za to ohlédnout se i za vzdálenějšími událostmi, proč tedy ne za touto. Je už tradicí předvést frýdecko-místecké veřejnosti práci žáků i učitelů naší školy a pochlubit se úspěchy, kterých dosáhli na soutěžích oděvních škol z celé republiky. Ale taková módní přehlídka je především show a je určitě součástí kulturního života ve městě. Vypravila jsem se tedy na hlavní, tedy večerní přehlídku. A chci se s vámi, ačkoli s  velkým zpožděním, podělit o své dojmy diváka a pozorovatele. Mezi spoustou lidí, kteří postávali před zahájením představení ve vestibulu, jsem zahlédla také primátorku města paní Evu Richterovou. To bylo příjemné zjištění. „Cvrkot“ pozoroval zástupce frýdecko-místeckého tisku, který se svým oblečením, přišel totiž v pracovním, vymykal představě o tom, co si vzít na sebe při takové příležitosti, jako byla tato. Zaregistrovala jsem i několik známých, a tak jsem už pomalu promýšlela strategii, jak budu o přestávce lovit dojmy diváků. Přehlídku uváděl moderátor Petr Erben, kterého jistě znáte z rádia. Představení bylo pojato jako let vesmírem a zdálo se, že obecenstvo bylo od první chvíle vtaženo do dění na pódiu. Některým kolekcím nadšeně aplaudovalo a odměňovalo tak i modely a modelky, většinou nováčky, pro které se stala Galaxie Fashion křtem. A už tady byla přestávka a tedy čas „sesbírat“ dojmy diváků. Vyrazila jsem mezi postávající návštěvníky a vyptávala se, vyslechla si odpovědi a také poslouchala bezprostřední reakce především divaček. Dvě sympatické paní nemohly uvěřit, že předváděné modely jsou opravdu výtvory našich studentek. ,,Jsou perfektní, to fakt šijí studentky samy?“ ptala se mě jedna z nich. Musela jsem nejen potvrdit, že žákyně šijí ty krásné modely, ale také že je navrhují. Ta paní mi na to odpověděla:,,Když píšete do časopisu, napište tam tedy, že všichni, kteří na těch modelech pracovali, jsou naprosto úžasní!“ Zahlédla jsem mezi návštěvníky jednu známou, která mě zahrnula nadšeným vodopádem slov: „Líbí se mi všechno, ale naprosto nadšená jsem z toho úžasného červeného kárečka, myslela jsem, že vběhnu na to pódium a normálně ty kabáty z holek strhnu!“ Musím však přiznat, že největšímu množství lidí se líbila kolekce Orient a zlaté večerní šaty. Jediný, kdo se v odpovědi na mou otázku, která kolekce ho nejvíce zaujala, odlišoval od většinového názoru, byl sympatický mladý fotograf, který mi řekl, že jemu se nejvíce líbily Javory. Byl ve svém pohledu natolik ojedinělý, že se o něm musím zmínit. Mě osobně naprosto uchvátil Shocking. Také se nabízí srovnání s  přehlídkou, která se konala před dvěma lety k  oslavě 65. výročí založení školy. Musím přiznat, že ještě dlouho po tom, co jsem z  Národního domu odešla, mi vrtalo hlavou, proč měla současná přehlídka název Galaxie Fashion. Móda přítomná byla, ale galaxie? Jestli těch několik balónků mělo představovat galaxii … Nevím, jestli takto připravená scéna, stejně jako choreografie, mohla v divákovi vzbudit představy galaktického prostoru. Přesto si myslím, že celkový dojem se díky žákyním, které pod vedením učitelek odborného výcviku ušily tak úžasné kolekce, a díky manekýnům a manekýnkám, kteří je předvedli, byl velmi dobrý. Nedostatky ve scéně a celkové choreografii byly vyváženy skvělými nápady našich oděvářek. Právě těm obecenstvo aplaudovalo. Pavla Klaudová, PR 3. spolupracovaly: Martina Mojžíšková a Silvie Slívová, PS 1., Lucie Zgyugová, OB 1.


Přípravy vrcholí...

... někteří pracují, jiní se smějí

Manželé Erbenovi: To já ne, to všechno on!

Inspektor Clouseau přichází

V zákulisí - Nic se neboj, to zvládneš.

Že by V.I.P. nepřišli?

Zájem i nezájem, co jste čekali?


Ty síťované štrample jsou dobré, co?

Co bys ráda, pudlíku?

... a je tady striptýz ...

Kluci v akci ...

... a dál nic?


Těžká nuda

Jožiny z bažiny

Fáze zámotku - co z toho bude? ...

... černá vdova


Čáry, máry, fuk ... Děs v očích - Kde končí to molo?

Hlavou kokos neprorazíš

Kdyby pohledy mohly vraždit ...


Hádejte, co příjde ...

... a dál?

... abraka dabra ...

Peníze, nebo život!


A blížíme se do finiše

... a odchází

Orient přichází ...

Hvězdná pěchota?!

Tak ne, nejste hvězdná pěchota


Do Prahy za oděvními zajímavostmi Když se skupina děvčat třídy KP 3. spolu s Mgr. Zdeňkou Legerskou vypravila 5. března do Prahy, netušila, jak zajímavé dva dny tady prožije. Program měly opravdu nabitý, až se předem zdálo, že jej celý zvládnout nemohou. Ale vše vyšlo, jak mělo. Jak prohlídka historických pamětihodností, tak odborné exkurze vyšly na sto procent, možná ještě o kousek víc. Ráno se odjíždělo z Frýdku-Místku už o půl čtvrté, takže ve vlaku se dospávalo. Když se děvčata ubytovala (mimochodem, i v Praze se dá stále levně přespat - za 260,- Kč to jde, ne?), vyrazila na prohlídku historického centra. Ale co je zajímalo nejvíce, byla návštěva Ateliéru K1 paní Vlaďky Pečínkové na Vinohradech. Byly předem objednány a pohostinná paní Vlaďka už je očekávala s nabídkou výtvarných technik, které si mohly dívky samy vyzkoušet. A tak si udělaly mozaiku, malovaly na textil, hlavně malba na hedvábí je zaujala, také si vyrobily smaltované šperky. Zkrátka v dílně strávily čtyři hodiny, ve kterých si každá vyzkoušela aspoň dvě výtvarné techniky a odcházela odtud s netradičními výrobky, které si sama zhotovila (za velmi příznivou cenu). Bylo už odpoledne, když se dostaly na Hrad, aby zjistily, že teď už si konečně mohou prohlédnout slavnou Zlatou uličku bez tlačenice a navíc zadarmo. Dokonce se jim podařilo zhlédnout výměnu hradní stráže. Nádherný výhled se jim otevřel, když scházely ze Zámeckých schodů, rychle se setmělo a Praha se pomalu rozsvěcovala, pohled na ni byl úchvatný. Jak je svět malý! O tom se můžeme přesvědčovat dnes a denně. V hospodě U Peška, kam si utrmácená děvčata zašla odpočinout a dát si něco na zub, narazila na rodilého Frýdečana. Barrandovské filmové ateliéry

Druhý den bylo jejich cílem barrandovské studio Fundus. To je sklad všech kostýmů, které se kdy v českých filmech použily. K němu patří šicí dílny, které tyto kostýmy vyrábí. Ve skladu najdete 250 000 kostýmů, které jsou v dlouhých halách uspořádány ve dvou řadách nad sebou. Dokonce si je můžete za poplatek (dost mastný, činí 3000,- Kč a složíte jistinu 12 000,- Kč) půjčit. Nejvzácnější kostýmy jsou prý ty, které byly šity pro filmy Císařův pekař a Pekařův císař. Návštěvník si může kostýmy důkladně prohlédnout a jistě bývá překvapen, stejně jako naše děvčata, jak precizně jsou tyto oděvy vypracovány. Pokud se šijí historické kostýmy, na jejich zhotovení se používají materiály, které co nejvíce odpovídají dobovým látkám a doplňkovým materiálům, a tradiční dobové postupy šití, tedy je to hlavně ruční práce. Takže divák na plátně vlastně nevidí jen nějakou ledabylou imitaci dobového oděvu, ale jeho naprosto věrnou kopii. Na to, jak obrovské množství kostýmů se zde ušilo a šije, se zdají být krejčovské dílny malé. Pánské oděvy zde zhotovují 2 muži, dámské oděvy 7 lidí, z toho opět dva muži, a v kloboučnické dílně najdete 3 ženy. Na dílnách se jejich zaměstnanci děvčatům věnovali velmi ochotně, zřejmě byli tak milí právě proto, že dívky projevovaly opravdový, profesionální zájem o to, jak se zde oděvy vytvářejí. Tato exkurze byla pro naše „krejčovky“ velmi zajímavou zkušeností, zjistily totiž, že kdyby se chtěly takovéto práci věnovat, musely by ještě na sobě mnoho a mnoho pracovat, dělat ji mohou totiž opravdu ti nejzkušenější ze zkušených. A byl čas vydat se zpět do staré Prahy na Josefov, kde leží Czech Fashion Centre, čtvrť módy, ve které najdete jeden butik vedle druhého. Můžete se tady seznámit s českými módními návrháři a jejich výtvory, které si případně, pokud na to máte, můžete koupit. Student na takové věci penízky nemá, proto aspoň kouká, aby okoukal a „pochytil“, co zrovna „frčí“ a jak se to dělá, že je člověk v branži úspěšný. Děvčata navštívila pět butiků, některé z nich byly zajímavé, jiné zase za moc nestály. Ten, který stál za zhlédnutí, bylo Studio H+H. Tady najdete oděvy, u kterých se cení pečlivá ruční práce. Uvidíte ji, když si blíže


prohlédnete zapošívání a začišťování. Tento butik se specializuje na služby ženám politiků a diplomatů. Základním rysem šatů, které si zde koupíte, je elegance s prvky originality. Další butik Navarila – Design vede manželka ředitele pražské ZOO Fejka Nevařilová (třeba vám to něco říká). Tady si můžete pořizovat jednotlivé části oděvů po částech, různě je kombinovat a tak vytvářet svůj originální styl. Nebo si taky můžete koupit celou kolekci a v jejím rámci pak kombinovat. Oděvy Nevařilové se vyznačují vysokou variabilitou v odstínech barev a střihových variantách. Návštěva tady byla velmi podnětná. Butik návrhářky Nademlýnské šije pro osobnosti showbyznysu. Je až s podivem, jak jsou její kreace bez nápadu, každý kus „jiná ves“, žádná kolekce, bez soudržnosti, jen jednotliviny bez návaznosti. Pletené věci pak najdete v butiku Stoklasové Boheme. Jak se ukázalo, pro mladá děvčata je tato pletená černobílá móda nezajímavá. Pleteniny bez vzorů je nezaujaly, je otázkou, jestli vůbec někoho. Však také druhý butik Stoklasové zkrachoval. Poučení: ne každý módní návrhář musí být dobrý, kvalitní. Zato Tatiana, poslední butik, který děvčata navštívila, nabídl půvabné, inspirativní a precizně provedené oděvy, na kterých opět najdete spoustu ruční práce, například perličky ručně našívané do tvarů květů a lístků. Jak je vidět, práce rukou se stále cení, možná více než kdy jindy. Jeden z takových modelů si pak totiž můžete koupit i za 28 000,- Kč. Jedna z účastnic zájezdu si povzdechla, že by si někdy něco takového přála, ale že není a nikdy nebude dost bohatá na to, aby si to mohla dovolit. Nemusí zoufat, s tím, že jste „švorc“ se počítá, klidně si modely můžete i půjčit. Suvenýry se však půjčovat nedají, ty se musí koupit, proto se děvčata raději rozprchla z Josefova do jiných, levnějších částí staré Prahy, aby přece jen mohla něco pěkného, co potěší, domů dovézt. Vzpomínky na vydařenou akci, ty snad nebudou jen suvenýrem, který časem uložíme někam, abychom jej už nenalezli. Snad budou inspirací pro rozvíjení vlastní profesionality budoucích krejčových. Mgr. Zdeňka Legerská, Marcela Vějačková, KP 3. a RED


Probuzená móda oceněna na Prostějovské zlaté jehle Soutěž Prostějovská zlatá jehla měla letos mezinárodní obsazení, účastnily se jí také kolektivy oděvních škol ze Slovenska. O to cennější je úspěch, kterého dosáhla děvčata naší školy, kolekce Probuzená móda získala 2. místo v kategorii Sen a skutečnost. V  prostějovském Společenském domě proběhl 15. května 2008 již 7. ročník této soutěže, na které mladí módní návrháři ze středních škol představili celkem 70 kolekcí . Hned v  první  kategorii Mořský svět soutěžilo 17 kolekcí. Každá z nich byla velmi nápaditá, originální. Mladí návrháři ukázali, jak si představují život v  mořských hlubinách. Jedni ho vidí plný krásy, barevnosti a hravosti, obydlený mořskými vílami. Jiní zase chtěli upozornit na to, jak si mořský svět sami ničíme. Na tento problém upozornily autorky kolekce, která obsadila třetí místo. Také naše škola měla v  této soutěžní kategorii zastoupení. Kolekce Pohled pod hladinu Veroniky Malíkové (OD 3.) sice umístění nezískala, ale podle reakcí z publika zaujala. 1. místo porota udělila kolekci Sen stříbrných hlubin ze SŠ služeb, Bruntál. 2. místo obsadil Korálový útes SŠ oděvní, Prostějov. 3. místo si odnesla SOŠ z Meziboří za kolekci Nesme si následky.

Z kolekce V říši divů, která zvítězila v kategorii Sen a skutečnost

V další kategorii Rok 3000 studenti předvedli, jak si představují budoucnost. Viděli jsme modely inspirované vesmírem, ale také návraty ke starým časům v nových podobách. Žáci SPŠ oděvní, Prostějov - Vápenice předpověděli, že na Zemi nastane velké

chladno a jejich kolekce Globální ochlazování zaujala natolik, že si odnesla 3. místo. 2.místo udělila porota SOŠ, Meziboří za kolekci Ples v opeře Praha 3008 a 1. místo získala Silver vision SŠ oděvní, Prostějov. Také v této kategorii jsme měli zastoupení v podobě kolekce V gala mezi planetami Veroniky Malíkové (OD 3.). Nám se líbila, v  konkurenci jistě obstála dobře, ale ocenění porotou se bohužel nedočkala. Soutěž návrhářů-jednotlivců pod názvem Svět v oděvu diváky zavedla do různých koutů světa. Představilo se v ní 19 kolekcí. Tady uspěly modely nejen českých návrhářek, ale ocenění si odvezla také návrhářka zahraniční. 1. místo vybojovala Východní kreace Moniky Vaverové z Čelákovic, 2. místo za Výkřiky z půlnoci si zasloužila Jana Betková z Košic na Slovensku a 3. místo za Utajený svět bylo uděleno Karolíně Rojkové z Havířova. V poslední kategorii Sen a skutečnost se utkalo 20 krásných módních kolekcí. Soutěžící ztvárnili sny nejen krásné, ale také strašidelné noční můry, jiní téma zpracovali s humorem, například co


si tak asi může ve svých snech představovat uklízečka. Fantazii se meze nekladly, toho využila i naše děvčata, která si za nádhernou kolekci Probuzená móda odnesla hezké 2. místo. Musíme se přiznat, že jsme čekaly ocenění nejvyšší, ale porota byla jiného názoru než my. Škoda. Až se někdy zdá, že Strážnice nesmí odjet ze žádné módní soutěže bez zlaté medaile, jako by si na tuto zásadu dávala porota pozor. Takže 1. místo obsadila SŠO a OU, Strážnice s kolekcí V říši divů. Až 2. místo obsadila Probuzená móda SŠO a OP, FrýdekMístek, je to kolekce, kterou navrhla Sandra Lachmanová (OD 4.), 3. Z předávání cen

místo patří kolekci Záhadná znamení ze SPŠ oděvní, Prostějov-Vápenice. Na závěr byla udělena ještě dvě ocenění, a to cena diváků a cena poroty. Cenu diváků si odnesla kolekce Moře na ramínku SOU technického v Praze. A cenu poroty získala kolekce Nafoukané panenky SPŠ oděvní ze Svidníka na Slovensku. Také jsme se mohli podívat na vystoupení taneční skupinu Let´s Dance, mistra Evropy a ČR. A zatančili jsme si, někteří dokonce na pódiu, při vystoupení kapely Airfare. Pro nás diváky to byl pěkný a zajímavý den. Všechny modely byly totiž nádherné a jedinečné. Miroslava Vnenková, Beata Josieková, Marie Langerová, Nikola Boršovská, OD 1.

Z kolekce Probuzená móda, kategorie Sen a skutečnost


Co se skrývá za úspěchem Pojďme se podívat, jak vznikala jedinečná kolekce Probuzená móda. Její návrh, nebo spíše nápad, vzešel z pera Sandry Lachmanové (OD 4.). Sandra se však již neúčastnila samotné realizace, nemohla konzultovat, ani vybírat materiál, maturitní zkouška se neodvratně blížila. A tak tíha uvedení nápadu do konečné podoby spočinula na realizačním týmu, který tvořila skupina děvčat ze třídy OV 3. - Leona Pěnčíková, která jako ostatně vždy nejen model sama ušila, ale také ho na molu předvedla, Pavla Kaňoková, Dorota Fiedorová, Markéta Bednářová, Zuzana Stančíková, Vendula Müllerová, Petra Jakubowská, také se zapojila Yveta Keková z  téže třídy. Tyto žákyně pod vedením paní učitelky Věry Vaňkové vytvořily modely tak netradičně pojaté a tak složité, až zůstává rozum stát nad tím, kolik fantazie a řemeslné zručnosti musely k jejich ušití využít. Klobouk před vámi dolů, děvčata!

Na zhotovení modelů byly použity materiály, které se doslova „sháněly“ po celé Moravě. Manekýnky, které je na „Jehle“ předváděly, byly zahaleny od hlavy až po konečky prstů na rukou i na nohou ve zlatém úpletu, který je zdoben efekty vytvořenými z tmavšího zlatého úpletu novým technologickým zpracováním – vrapováním a lepením. Prostorové efekty, jako jsou klobouky, rukávce a nástavce, jsou zhotoveny z bílého tylu a protkány zlatou nití, jejich tvar vytvářejí a drží kostice. Dominantním efektem je kruh, který představuje prostor. Kolekce zdůrazňuje rozdíl mezi prostorem a skutečností a jejich splynutí. RED a učitelky odborného výcviku Anna Bernatíková a Věra Vaňková


Nela Chamrádová Rada Zkus se ponořit na samé dno těch zrádných a nevyzpytatelných myšlenek. Zadrž je v sobě. Starej se o ně a nikomu je nedej. Až přijde čas vypusť je na svět.

… Co sama před sebou zamlčím, tím se chráním. Před čím mé oči utíkají, to hledám a doufám v zachránění.

Varování Dávám k propastem výstražné světýlko, poslední varovné. Ten plamínek se živí lidskou zbabělostí. Stačí jen lehce fouknout, světýlko zhasne.


Představujeme vám divadelní soubor Lampa Z církve jsem vyšel, sektami prošel V rozhovorech s autorem hry Pavlem Křivohlavým, režisérem divadelního představení Jiřím Holblingem a ze slov Stani Bruncka v programu k němu jsme se dozvěděli některé zajímavosti nejen o hře samotné, ale také o divadelním souboru Lampa. Proč právě Lampa? Ne, členové souboru nechtějí rozsvítit, ani si posvítit na frýdeckou kulturní scénu. Název Lampa je slovní hříčkou, vznikl zkrácením úplného názvu Latentní A Mimořádně Prekérní Alternativa. Staňa Bruncko, jeden z členů souboru, v programu k představení hry napsal toto: LAMPA v dnešní podobě vznikla na podzim roku 2007, a to promyšleným výběrem největších mladých talentů, kteří se na místní církevní scéně dali nalézt. Už po prvních představení se začaly ukazovat mimořádné kvality tohoto seskupení. Základ úspěchu tvoří především maximální snaha o profesionalitu souboru, skloubená s aktivním nadšením pro novou věc. Neklade důraz jen na dramatické umění, ale dává si záležet i na precizní kompozici vlastní autorské tvorby. Základ této tvorby přitom tvoří dokonalé ztvárnění všedních i méně všedních reálií (nejen ) církevního života. Slovem ,,ekumenická“ se navíc snaží upozornit na další aspekty svého působení, snahy o praktickou realizaci mezicírkevního dialogu. Do budoucna plánuje LAMPA v souladu se svým posláním a díky velikému potenciálu svých současných členů i členů-potenciálů nejen rozšířit svůj repertoár o další autorské hry, ale také se podstatnou měrou zasadit o kulturní rozvoj blízkého i vzdálenějšího okolí. Jak se zrodil nápad napsat hru s námětem sektářství? Nápad realizovat tento námět přišel už v  roce 2007, kdy skupina mladých lidí z okolí Frýdku a Frýdlantu dala hlavy dohromady a své myšlenky na dané téma diskutovala v  klidném prostředí farní zahrady. Tehdy se zrodil nápad vytvořit divadelní hru. Při jejím psaní vycházel Pavel Křivohlavý z teze, že největší legraci zažijeme s tupcem, který „to“ myslí vážně. Nadutí omezenci jsou podle něj bezedným sudem komických situací. Proto se nechal takovými lidmi inspirovat a mohl tak vytvořit z  jejich „mouder“ skvělou grotesku. Mgr. Pavel Křivohlavý je farářem evangelické církve, který bourá tradiční představy o tom, že farář může být jen suchý morous. Je to člověk, který vás dokáže rozesmát a přivést do dobré nálady i tehdy, kdy máte pocit, že celý svět je postavený na hlavu. A taková je i jeho dramatická tvorba. Co nám o přestavení řekl režisér Jiří Holbling? Myslíš si, že hra Z církve jsem vyšel, sektami prošel je tou hrou, která diváka osloví? Že začne víc přemýšlet o sektách a sektářství, o jejich ovlivňování vědomí lidí? Nebo je to pouze zdroj pobavení a nic jiného? Je velmi nutné zachovat hru v nynějších mantinelech, aby vyniklo, že divákovi nepředkládáme pouze legraci, ale i informace, které jistě nejsou nezajímavé a jsou jakousi religionistickou sondou do sektářského dění u nás. A vzhledem k ohlasům si myslím, že jsme právě dosáhli tohoto našeho hlavního cíle.


Sám ve hře hraješ satana. Je něco, co tě vyloženě baví na této roli, předpokládám, že obsadit zrovna tebe byl Pavlův nápad? No baví mě hlavně, že je to satan. Pavlův nápad to nebyl, po roli satana jsem skočil hned od začátku. Nedokážu si představit, že bych hrál klaďase, protože se vždycky ztotožňuji se zápornými postavami nebo s těmi, co prohrají apod. Sleduješ reakce diváků? která scéna je nejoblíbenější, vyvolává největší salvy smíchu? Diváky nevidím, neboť pódium je nasvětleno a v  sále je tma. Jejich reakce slyším, ale díky tomu, že se soustředím na hru, moc okolí nevnímám. Nic moc nedokážu sledovat, pokud po mně lidi zrovna neházejí shnilá rajčata. Někteří herci jsou prý vyloženě nedisciplinovaní a na zkoušky chodí pozdě nebo nechodí vůbec. Uvažuješ o nějakých sankcích? Pokud se stane, že někdo na zkoušky nechodí a ostatní kvůli němu nemohou zkoušet, s takovým člověkem se musíme rozloučit. Ale jsme seskupením dobrovolným, takže nikdo nikoho nehoní, ani do ničeho nenutí. Je to prostě akorát neslušnost těch, co přichází pozdě, protože ostatní musí čekat, až se opozdilci dostaví. Mění se obsazení nebo je od začátku stejné? No zúžili jsem náš ansábl právě o takové, kteří nechodili na zkoušky, jiní odešli z vlastní vůle, víceméně je nás pořád stejně. Děkuji za rozhovor, kterým jsi naší školní veřejnosti přiblížil váš divadelní soubor. Lidový dům 8. června 2008 I když pršelo, vydala jsem se do Lidového domu, abych splnila slib, že přijdu podpořit své přátele, a hlavně abych jako divák a také snad tak trochu jako kritik zhlédla hru mladého autora Pavla Křivohlavého a mohla o ní informovat čtenáře našeho časopisu. Hned na začátku jsem se dočkala zklamání, když jsem zjistila, že diváků v sále nesedí tolik, kolik by si parta nadšenců, kteří představení připravili, zasloužila. Musím říct, že to bylo ke škodě těch, kteří nepřišli. Přítomní se královsky bavili. Amatérský divadelní soubor Lampa tvoří mladí lidé, kteří věnují svůj volný čas upřímné snaze s humorem poučit veřejnost, zvláště tu vrstevnickou, o věcech, které jsou příliš vážné a přesto mnohdy zůstávají v pozadí naší pozornosti. Hra Z církve jsem vyšel, sektami prošel se na vážný společenský problém právě takto dívá. Lidé, kteří hledají duchovní oporu, smysl svého života v tomto našem složitém světě, se odvracejí od církví a tíhnou k sektám. Jak tento problém vidí skupina mladých věřících? Na to se snaží soubor svým představením odpovědět. Všechny herce na scéně znám, možná i proto se skvěle bavím. Autor hry Pavel si v ní zahrál roli faráře, neschopného zaujmout své posluchače kázáním, a tak mu „jeho ovečky“ během nesrozumitelného čtení z  Bible usínají, dávají najevo nudu, baví se mezi sebou. Takový farář, který navíc zpívá žalmy falešně, jistě mladého člověka nezaujme, takovému se dnešní mladí vysmějí. Raději si zajdou posedět do hospůdky, Lukáš také. A v hospůdce se nabízejí jinačí věci. Což takhle dát si „šleha“?, přesvědčuje Jiřík v roli satana Lukáše. Anebo Vás Vítá Království Jehovovo, které v podání Jany a Marti nemá chybu, vstup do něj človíčku a máš vystaráno. Michal zase spolehlivě přesvědčuje, že nejlepší skupinou lidí jsou vegetariáni, protože „mají lepší vesmírné vibrace než masožrouti“. Církev scientologická nabízí otevření svých bran za mírný poplatek 100 000 000 dolarů, Lukáš jej však jaksi … nemá. Mormonka Lucka učí Lukáše anglicky … a bude mormonem ? Děj se blíží ke konci, opět je tady evangelický kostel, čtení evangelia, jež vypravuje o marnotratném synovi. Hlavní hrdina si uvědomuje, že onen marnotratný syn je vlastně on sám, a přichází na to, že jeho místo je v církvi, ze které utekl, když se na kázáních nudil. Výkony herců-amatérů nelze hodnotit jinak než jako velmi dobré. Kulisy vtipně dotvářely celkový kladný dojem z představení. Ztvárnění postav, scény a celé produkce jistě odpovídalo očekávání, s nímž divák do Lidového domu šel. Je jen škoda, že se opět ukázala neomalenost některých návštěvníků, kteří do kasičky na dobrovolné vstupné vhodili mnohdy jen padesátník. Připravila Pavla Klaudová, PR 3.


Pavla Klaudová

… Nosíme kříže svých osudů S nelehkým bytím V odsouzení Za hříchy draze se platí A nejvíc ti, kdo uvěřili Měli by s radostí přijímat utrpení promiň ... Nějak nemůžu

V moři hvězd plavali v časoprostoru Přelévali se Jeden přes druhého V lásce uzamčení S dotekem motýlích křídel Šeptali Hráli si na něžnost Nechali Odplout osamění

Bolesti bez nesnází Utrpení pod křížem v ulitce nechápání latentní potřeba něhy v zakázané zóně nesluší se teď myslet na něžnost


Tančíme v polibcích a slunce dohořívá na vlnách kosích valčíků notičky skákají v náruči tvé už den se připozdívá a rty tvé šeptají: ,,Tančíme v polibcích“

Nebolíš Má zbylá jizvičko na srdci z vitráží

V rozbití světla s čekáním na sebe v hledáním bezútěšném našli se

V bezděčném objímání Stal ses příbojem Když pršela nám slova a déšť ... Chutnal tak zvláštně jakoby po medu ...


Práce Adriany Račevy, OD 1. oceněná za originalitu ve výtvarné soutěži Hajný je lesa pán


„Multikulturní dialog“ aneb Jak přicházíme o talenty

Zadání: • O tom, jak žijí a jaké hodnoty uznávají mladí lidé, žijící v Evropě 21. století • O postavení mladých lidí v současné společnosti, jejich zkušenostech, přáních a tužbách Mám vyjádřit názor na problematiku mladých lidí. Na to, jak se jim žije v 21. století v Evropě, jaká mají očekávání a přání, a jaké zkušenosti. Možná vás zklamu, snad jsem do této soutěže neměla být vybrána já, ale svůj názor na toto téma vám z  jistých důvodů líčit nebudu (nebo nemůžu?). Mé zkušenosti s  vyslovováním vlastního názoru či nesouhlasem s  názory druhých mě zřejmě dostatečně poučily. Nicméně vás seznámím se svými zkušenostmi. Píšu o zkušenostech sedmnáctileté dívky. Jak se mi žije v Evropě 21. století, jaká jsem měla očekávání, jaké jsem mohla mít a jaké mám postavení v dnešní společnosti a také o svých nevyplněných přáních, tužbách a představách. Devátá třída základní školy – výběr střední školy. Můj první krok do budoucnosti a já ho tolik pokazila. Díky hloupé trojce z matematiky mě nepřijali na vysněnou uměleckou školu, a tak se mi zhroutil svět. Když jsem roztřídila posmrkané a probrečené kapesníky, dohrabala jsem se k  brožurce s  informacemi o středních školách. Téměř bezmyšlenkovitě jsem si vybrala svou nynější školu. Podezřele bez sebemenší námahy a po velkém úspěchu u přijímacích zkoušek mě škola přijala. Pasáž, ve které bych vyjádřila názor na tuto školu a na mnou zcela dobrovolně vybraný studijní obor, rovněž vynechám. První ročník byl pro mě ve znamení okoukávání interiéru školy a výběru nějakého kroužku. Jelikož závodně sportuji, neměla jsem příliš volného času (a dosud nemám). Nakonec jsem dala na doporučení dvou literárně nadaných kamarádek a přihlásila jsem se do redakce školního časopisu „P.“. Začínala jsem u zdobení naší redakční nástěnky, dále jsem pokračovala přes vyhotovování přihlouplých anket po rozhovory, reportáže a psaní článků o problémech naší školy podložených kritikou. Zjistilo se, že mám ke psaní talent a mí redakční učitelé ho začali rozvíjet. U nich to však skončilo. Přicházely i mé první úspěchy v tomto oboru a jistá sorta lidí ne mě byla pyšná. Rodina mě hrdě poplácávala po ramenou, přítel jakbysmet, někteří učitelé rovněž. Tady však nastal zlom. Svou zálibou a potom bohužel i povinností jsem své okolí rozdělila na tři skupiny: na ty, co mě mají rádi a podporují mě, na ty, kteří mě měli rádi a zneužili mých úspěchů a bylo jim jedno, co se mnou bude dál, ale hlavně, že z toho nejvíce vytěžili oni, a nakonec na ty, kteří mě nenávidí, možná ze závisti, možná z nesympatie. Mé postavení kleslo, snad mohlo být vyšší, snad jsem mohla předčit své rodiče a mnoho studentů. Nic není zadarmo a já zaplatila velmi draze. Kvůli (nebo díky) psaní nejen v našem školním časopise jsem si čichla světa dospělých, ale příliš předčasně. Každý na mě ze všech stran začal hučet, že po mě chce to a ono, do tohoto a tamtoho termínu. Do toho všeho mě postihlo dlouhodobé zranění. Zkrátka každý si rád přiložil kartu do pomyslného domečku, až se domeček z karet zhroutil a mě se psaní, má životní láska, zprotivila. Momentálně se víceméně plácám. Po vyléčení zmiňovaného zranění a duše se zase stavím na nohy. Bojím se vyjadřovat svůj názor. Bojím se proto, aby mi úspěchy i neúspěchy zase nepodrazily nohy. Dostala jsem od starších šanci, těžko říct, jestli jsem ji využila na 100%, nebo jsem mohla udělat lépe a držet jazyk za zuby. Dle mého názoru mé články s trochou pravdivé kritiky měly šmrnc. Ovšem mnoho lidí si to nemyslelo a v jejich očích jsem z téměř dospělé talentované redaktorky klesla na typickou puberťačku, kterých po světě běhají miliony. Obdivuji ty dvě literárně nadané kamarádky. Obě sebraly odvahu a odešly na jiné školy, mají se dobře. Obě tady byly za blázny. A ze mě, z normální holky, která sem z nouze přišla, blázna udělala tato škola, popravdě řečeno nejen škola.


A odpovědi na otázky zmiňované pod titulkem? Tedy jak to vidím já? Jak se mi žije v Evropě 21. století? Myslím si, že společnost mladým lidem nedává svobodu projevu slova. A to je špatně. Jak z  nich potom mají vyrůst jedinci se zdravým sebevědomím a se schopností bezproblémové komunikace? Nelíbí se mi to, vždyť jsme demokratický stát! Měla by tady vládnout svoboda projevu. To bychom se ovšem museli umět tolerovat, a máme tady další problém k zamyšlení. Jaké mám postavení v současné společnosti? Ve světě mě asi nikdo moc nezná. Několik lidí mě obdivuje, několik nenávidí a většině jsem ukradená. O postavení v mém věku se vlastně ani nedá hovořit, porušila bych úctu ke starším, zkušenějším a zasloužilým osobám. Proč? Protože mladá naivní holka nemůže být ceněna výše než kdokoliv starší, byť by to byla uklízečka. Etiketa to nedovoluje, alespoň mě to tak učili.

Jaká byla má přání? Na začátku mé „novinářské kariéry“ jsem si přála být dobrá a uznávaná. Už se mi to ale zřejmě nesplní. Jinak si přeji, aby se lidé nebáli komunikovat a vyjadřovat své názory, ovšem dobře važte svá slova. „Umění vést dobré dialogy v češtině je ta nejkrásnější věc na světě“, jak jsem se jednou při svém rozhovoru dozvěděla od velmi vzdělané a příjemné paní W. Jaké jsou mé zkušenosti? Mé předchozí povídaní mluví za vše. Beru-li v potaz svůj věk, udusila jsem se ovzduším „dospěláckého světa“. Nechala jsem si házet máslo na hlavu a neuměla říct „dost“, ačkoliv to vše bylo pro mé dobro, pro rozvoj mého talentu. Ode dneška budu vážit všechna svá slova, a pokud se mi někdo pokusí psaní znechutit (a že jich určitě bude), nenechám se, budu bojovat, ale budu opatrnější. Mé články možná nebudou dosahovat takových kvalit, jakých bych si přála, ale současná společnost mi to nedovolí. Kateřina Pomykalová, TV 3.


Redakce Nela Chamrádová, OP 4. Jana Borská, OP 1.B Pavlína Klaudová, PR 3. Lucie Zgyugová, OB 1. Silvie Slívová, PS 1. Martina Mojžíšková, PS 1. Spolupracovali a do čísla přispěli Kateřina Pomykalová, TV 3. Dina Al Sahebová Tereza Kocichová, OD 3. Marcela Vějačková, KP 3. Miroslava Vnenková, OD 1. Beata Josieková, OD 1. Marie Langerová, OD 1. Nikola Boršovská, OD 1. Mgr. Jan Volf Mgr. Zdeňka Legerská Anna Bernatíková Věra Vaňková


Studentský časopis Potočník SŠO a OP, Frýdek-Místek, příspěvková organizace Toto číslo vychází v červnu 2008

Potocnik c.3 2007/2008  

Studentský časopis