Page 1

Kladenská dvojčata

Válovky

Lenka Novotná

Jaké vlastně je být dvojčetem? V tom není žádný rozdíl od jiných sourozenců. U nás to bylo znásobené tím, že jsme měly stejnou povahu. Květa teda byla živelnější, já výbušnější - taková vzteklá, ale názory na život a vůbec na všechno jsme měly stejné. Když se nás někdo zeptal: „Co si o tom myslíš?“, tak jsme obě odpovídaly: „My si myslíme.“ Neustále jsme mluvily v množném čísle. A když někdo stále naléhal: „Mě ale zajímá, co si myslíš ty!?“, pustila jsem se do něj: „Prostě, já si myslím to, co Květa, a Květa si myslí to, co já!“ Povoláním jsme si byly blízký, také jsme si řekly, že se nevdáme, že žádného dědka do baráku nechceme. Celý život jsme žily spolu, byly jsme úplně prorostlý. foto archiv Jitky Válové Jitka a Květa Válovy - dvojčata s jednou společnou duší a přesně napůl rozděleným koláčem plným talentu, se kterým se narodily 13. prosince 1922 v Kladně. Květa – malířka fascinovaná hmotou, žila celý život se svou sestrou Jitkou v tomto městě a v roce 1998 odešla navždycky. Jitka - malířka očarovaná pohybem a energií, v Kladně zůstává a znovu začíná po sedmi letech tvořit.

A která jste starší? Já. O dvě hodiny. A myslíte, že dvě hodiny ovlivnily, že jste opravdu měla chování starší sestry? Nevím, ale já jsem ke Květě měla vztah jako k dceři a ona na mně dost lpěla. Byly jste si tak hodně podobné fyzicky, že si vás až pletli? Jako malé jsme si byly podobné moc a pletli si nás všichni. I rodiče? No jéje, my jsme si byly tak podobný, že maminka si musela Květu okroužkovat a dala jí náramek na ruku. Vyměnily jste se někdy? To jsme dělaly často… Ještě když jsme chodili na UMPRUM, tak jeden chlap – jestli se do mě zamiloval, já nevím – ale dával si se mnou rande. Já jsem šla akorát tady na roh a on mě dal cigarety a já jsem šla domů. Vydržel to dost dlouho, ten chlap. Pak tam taky Květa chodila za mě, já jsem s ním nikdy na rande nešla, jen mě tady zahlédl, dal mi ameriky a já jsem odešla.

foto Mikoláš Růžička

vyska_hloubka_fin.indd

58

15.8.2007, 22:15

Květa za vás chodila na rande? Chodila, ale to nebylo žádné rande, my jsme šly třeba jen v bačkorách. A namalovaly jste někdy za sebe něco třeba do školy? To ne. Protože jste každá malovala úplně jinak... Mně to bylo úplně jasný, že Květa dělá tak, jak dělá. My jsme jedna druhý taky moc radit nemohly… úplně jinej svět. Jednou jste Květě v noci obraz přemalovala… Já byla drzá, vážně písklá – to musím říct. Květa se probudila, šla se podívat nahoru: „Jitko, ty jsi mi to úplně posrala.“ Ale ona to udělala znova a udělala to líp, to je pravda. Kritické jste k sobě tedy nebyly? Ale byly! Já jsem byla ráda, když mně Květa řekla: „Hele je to blbý, bylo to lepší.“ Nebo tak… Měly jste společné zájmy nebo koníčky jiné než malování? Třeba sporty. Jako malý jsme hlavně jezdily na koloběžkách. Ještě než jsme chodily do školy, to ani maminka nevěděla, jezdily jsme daleko, tenkrát nebyl takový provoz. Dneska bych tam ani na kole nejela. Na Bílý vršky za Rozdělovem, i do dalších vesnic. Jezdily jsme na kolech, ale jen když nám je někdo půjčil. Hrály jsme basket v YMCE. Chodily jsme od malička do Sokola, bruslily, lyžovaly. A když jsme byly na UMPRUM, tak jsme začaly chodit na jízdárnu, to nás těšilo nejvíc. To byla možnost jezdit na koních? Teď už nejezdím, dřív jsme platívaly pětikorunu na hodinu, teď už je to mnohem dražší. A kromě toho nám ukradly nejen boty, ale i kalhoty, tak jsme se na to vybodly.


Nosily jste stejné oblečení? Květa byla trochu hubenější než já, ale ne zas o tolik, abych se do jejích šatů nedostala. Když jsme byly malý, maminka nás oblékala do stejného, to nás příšerně sralo. Pak jsme měly všechno dohromady, i peníze jsme měly dohromady, my jsme to nikdy neoddělovaly, nepočítaly… Měly jste něco, co vás odlišovalo, v čem jste si šly proti sobě? Ne. Ovlivnila Vás zkušenost z POLDI? Jistě, hodně. Byly jsme ve stejném oddělení, ale to nebylo tak inspirativní. Chodily jsme kreslit do kovárny, a já jsem chodila do válcovny. Mě víc zajímal – a to jsem si tam uvědomila – pohyb a střet energií, a Květu víc hmota, a v kovárně byly obrovské kvádry železa, stroje, buchary na formování… Byly jste se tam podívat někdy později? Když jsme vyšly z UMPRUM, tak jsme tam chodívaly dost často. Musely jsme si zažádat o povolení. Do dolů jsme chodily taky, ale nikdy od nás nic nekoupili. Dělaly jsme v jednom dole i na Poldovce výstavu. Nikdy nic nekoupili. Existuje vlastnost, kterou jste si záviděly? Naopak, byly jsme rády za vlastnost té druhé, že ji má… Květa chodila na „schvalovačky“ – to bylo buzerování, žádný kšeft nemohl člověk udělat bez jejich schvalování! A já tam strašně nerada chodila. Jednou tam Květa nemohla jít, šla jsem místo ní a předkládala jsem její práci. Dělala dlaně a pojednávala je jako krajinu, byl to návrh na mozaiku, asi 12 m dlouhý… Jeden sráč řekl: „Ruce - to jsou prosící ruce. Ty v komunismu nebudeme potřebovat.“ Představ si takovouhle blbost. Byl tam jeden komunista a ten mu řekl: „Ale soudruhu, ruce budeme potřebovat i v komunismu.“ A mě mrzí, že jsem mu hned neřekla: „Soudruhu, tak to já tedy v komunismu nebudu chtít žít!“ Květa chodila na schvalovačky, a Vy? Já jsem zase chodila se psy, když byli nemocní, to Květa neměla odvahu. Měly jsme štěně a ve třech mě-

sících dostalo tetanus… to bylo příšerný! Psi mají většinou slabý tetanus, ale ona měla neobyčejně silný… nic nemohla. Musely jsme ji zvednout, a musely jsme dvě – jinak bysme ji zlomily, byla úplně tuhá. Ušila jsem jí takové kšandy, na nich jsem ji držela a ona jen hýbala nohama… Na zahrádce měla balónky, přišla k nim a chtěla je vzít do huby, ale nemohla. Trvalo to několik měsíců, ale dostala se z toho. Chodila jsem k veterináři, píchali jí do žíly lék, ale psi mají jen čtyři žíly v nohách. Většinou je propíchli – tak jsem na injekce raději jezdila k jednomu doktorovi až za Beroun. Já jsem byla ráda, že Květa chodila na schvalovačky, a ona zase byla ráda, že chodím k veterináři. Čím myslíte, že to bylo, že jste byly jako jedna duše? Asi jsme měly jednu duši dohromady. Jako malý jsme se strašně praly, ale nikdy jsme si neublížily. Byl to pro nás sport. Měly jsme dvojitý kočárek a v něm jsme se praly... Panenky jsme nikdy nechtěly, ale dostaly jsme panáky, bytelně udělaný, vycpaný pilinami. Chytly jsme panáky za nohu a mlátily jsme se s nimi. Hlavy měli z lisovaného papíru, byli úplně stejný, ale my jsme je poznaly. Hezky jsme je oblíkaly – kus hadru a do nich napíchaný špendlíky.

Pustila jste se znovu do práce? Teď dělám litý kresby. Poslouchám muziku a kreslím rytmický záznamy. Teď poslouchám hodně. Když se ale musím soustředit, tak poslouchat nemůžu, to už je kulisa a spíš ruší. Hudba je stejně královna všech umění! Už to, že je pomíjivá jako život… pomníky a obrazy jsou na věčný časy, hudba o životě říká víc! Květa měla strašně ráda Sibelia, já jsem jí ho také nechala hrát na pohřbu. Když při něm maluju, tak to není přesně kopírování několika taktů, spíš celkový dojem. Chystáte výstavu? Letos jsem měla výstavu v Sovinci na severní Moravě.

Měly jste oblíbeného malíře nebo umělce? Giacomettiho. Mně dost dlouho trvalo, než jsem našla způsob, jak figury dělat. Přišla jsem si na to sama, nejstarší věci ze šestašedesátýho roku, už se přibližovaly jeho figurám, ale já ho vůbec neznala. Pak jsem poznala jeho práci, přesně jsem cítila to, co dělal on. V životě jsem ho nekopírovala, protože jsem si řekla, že to je tak silná osobnost… Pokračovala jsem si v tom svým pocitu, jenom jsem si ho občas mohla zkontrolovat. A řekla jsem si, když to dělal Alberto Giacometti, tak si to můžu také dovolit. A Květa? Jeden čas ji ovlivnil Fernand Léger. Ne, že by ho kopírovala - légerovským způsobem jsme dělaly i fresku tady v jednom krámě, Kladno nám dalo ten kšeft – na hlavní třídě, rohové květinářství a za rohem je hospoda. Jeden čas to zakryly oponou a teď je to asi úplně stržené.

foto archiv Jitky Válové

strana: 59

vyska_hloubka_fin.indd

59

15.8.2007, 22:15

+

Rozhovor s Jitkou Válovou v časopise Kladno Záporno  

Rozhovor Lenky Novotné s Jitkou Válovou. Kladno Záporno č. 3, podzim 2007.