3 minute read

RECENZE Michal Přibáň / Dobře utajený prozaik

Michal Přibáň

Dobře utajený prozaik

Lukáš Berný: Spálené sochy. Galén, Praha 2019, 106 s.

Lukáš Berný: Červený havran. Nakladatelství Hutter, Praha 2019, 80 s.

Lukáš Berný si vydobyl značné renomé v oblasti hudební publicistiky: bez jeho ediční práce a zasvěcených komentářů si těžko představit kterýkoli z počinů Supraphonu, které systematicky a podrobně mapují dějiny divadla Semafor. Znají ho i zájemci o pražskou regionální historii, a to především prostřednictvím knižní série Kde pijí múzy, v níž Berný objevuje literární a uměleckou minulost pražských hospod a restaurací. Jako prozaik si však počíná velmi nenápadně, a ještě k tomu v různých stupních utajení. Povídkový knižní debut Spálené sochy vydalo na podzim 2019 s titulní ilustrací Jiřího Suchého nakladatelství Galén, které své publikace distribuuje spíše zdrženlivě, a novelu Červený havran si autor vydal o několik měsíců později dokonce jen vlastním nákladem pro pouhých osmdesát čtenářů, zato ve velmi důstojné, téměř bibliofilské úpravě (se třemi původními ilustracemi Marcely Levinské).

Absence jinak přirozené autorské potřeby upoutat veřejnost alespoň minimální reklamou není tím jediným, co Berného vzdaluje od mainstreamového literárního života těchto dnů a let. Mnohem výraznějším, až anachronickým rysem jeho textů je volné tempo vyprávění, které často účinně pomáhá zpřítomnit dobu dávno i nedávno minulou, v níž se příběhy odehrávají, anebo čtenáři usnadňuje vcítění do postav, které programově či z nezbytí, nebo alespoň právě v tuto chvíli nikam nespěchají. „Staré časy“ má Berný rád: jeden z příběhů povídkové sbírky Spálené sochy je situován do prvoválečných let minulého století, v jiných hrají podstatnou roli staří lidé, pamětníci jiných dob. Současnému mainstreamu neodpovídá ani prostředí či sociální ukotvení postav, o nichž Berný píše. Jejich životní hodnoty a cíle, ale i podmínky a okolnosti existence jsou autorově empirii často vzdálené a on je musí nejprve sám prozkoumat.

Čtenář je ve stejné situaci, a stojí před ním tedy týž úkol: musí se přiblížit (či přímo otevřít) společenským vyvrhelům obývajícím neomítnutý domek bez vody a elektřiny, retardovanému a frustrovanému chlapci, který před více než sto lety mimoděk způsobil smrt statkáře, podivínovi, který po desítky let nevstoupil do neobývaného bytu po své matce, anebo mírně popletenému starci, vydávajícímu se na dobrodružnou výpravu z Vinohrad do Podolí. Některé postavy jako by měly hrabalovský rodokmen, „perličku na dně“ však v Berného příbězích nehledejme. Tragikomičnost existencí jeho hrdinů se ani na chvíli nevymaní z šera jejich příběhů a pohled vypravěčův není ironický ani humorný, ovšem ani nezúčastněný: je tiše soucitný. Možná i proto čtenářům někdy upře efektnější pointu, neupře jim však působivou atmosféru jiných časů nebo jiných světů.

Próza Červený havran zaujímá pouhých osmdesát stran; rozsahem by tedy mohlo jít o novelu, kompozice však (především střídáním relativně vzdálených a historicky zásadně odlišných časových pásem) zdůrazňuje románový půdorys příběhu, resp. jeho románovou potencialitu. Jeho začátek spadá do předmnichovských dní roku 1938, historické okolnosti se však dlouho schovávají za zdánlivě banální příběh starosvětského milostného vzplanutí začínající zpěvačky Betty a profesně jen o málo zkušenějšího hudebního skladatele. Válka a nepřející maminka oba hrdiny rozdělí a skladatel Červený, který se po Únoru rozhodl žít ve svobodném světě, může po své ztracené dívce pátrat jen na dálku. Pamětníci z domova však kromě několika náznaků dívčina problematického jednání za války nic konkrétního nevědí a jediné její zpřítomnění tak pro skladatele představují dávné dopisy, které zná téměř zpaměti. Síla někdejšího prožitku dává vzniknout úspěšné opeře Havran, jejíž libreto (resp. útržky z něj) představuje druhou, mystičtější rovinu příběhu. Třetí linii Berného vyprávění, která se odvíjí v polistopadovém Česku, tvoří návštěva neznámého hosta v tajemném hotelu Červený havran, jenž se v některých pasážích zdá být průsečíkem realistické a mystické roviny díla. Právě zde se nakonec všechny nitky před čtenářem spojí a před aktéry příběhu naopak rozpletou.

Také pro Červeného havrana je charakteristická autorova vstřícnost a pochopení pro jednání postav i jeho záliba v pozvolném tempu vyprávění. Díky němu čtenář dlouho netuší, že čte příběh s tajemstvím, a v kontrastu s ním dokonale vynikne závěrečná gradace rozkrývající fatální moment Bettina osudu, který nepostrádá absurdní rysy. Na rozdíl od některých Berného povídek je pointa Červeného havrana efektní, přesto ji vypravěč čtenáři podává decentně a neokázale.

Povídky Lukáše Berného potřebují soustředěné a trpělivé čtenáře, kteří si vystačí s formálně spíše tradičním textem, jehož autor se spoléhá především na sílu příběhu. Nároky, kladené na ně Červeným havranem, přesto nejsou nízké: do konzistentního čtenářského vnímání se musí vejít tragický realistický příběh usazený v daném historickém rámci, také však rozostřené snové obrazy, jakoby nasnímané kameramanem filmů Davida Lynche. Recenzentovi pak autorova cesta od povídek k novele naznačuje, že nástroje jeho psaní unesou komplikovanější zápletky i stavby. Třeba se brzy dočkáme i plnokrevného románu.

This story is from: