Issuu on Google+

ROZHOVOR

DANI GAISLEROVÁ, LONGBOARD NEJVĚTŠÍ PADOUŠI V DĚJINÁCH

ADOLF HITLER SOUTĚŽ

STABILO

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

ÁM TÉMA: ISLÁM TÉMA: ISLÁM TÉMA: ISLÁM TÉMA: ISLÁM TÉMA: ISLÁM TÉMA: ISLÁM TÉMA: ISLÁM


editorial /

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 7, ročník 6 zdarma toto číslo vyšlo v dubnu 2014 titulní strana: Oliver Heller

Ahoj holky, čau kluci, nevěřte mýtům. Muslimské ženy musejí nosit závoj Ženy zahalené od hlavy až k patě se v muslimských zemích vyskytují asi tak stejně často jako u nás křesťanky oblečené v šatech do půli lýtek, s knoflíčky zapnutými těsně ke krku, s kloboukem a v rukavičkách. Ve Francii žijí tři miliony muslimů, burku nosí 367 žen. Ne 367 000, ale 367. V Íránu nebo Saudské Arábii je burka pro ženy povinná ze zákona, ovšem pořád to dělá méně než 5 % ze světové muslimské populace. Ženám není dovoleno působit v politice V Indonésii (nejpočetnější muslimské zemi) je prezidentkou Megawati Sukarnoputri. V Pákistánu (druhé nejpočetnější muslimské zemi) je předsedkyní vlády Benazir Bhutto a v Kyrgyzstánu si muslimové zvolili za prezidentku Rozu Otunbayevu, která je ateistka. Kolik prezidentek nebo aspoň předsedkyň vlád jsme měli my? Islám je netolerantní náboženství Asi tak stejně jako křesťanství. Pokud chcete namítnout, že mezi křesťany nejsou fanatici a teroristi, nemáte pravdu. Jsou, jen se o nich tolik nepíše nebo takovým zprávám nevěnujeme pozornost, protože nemáme pocit, že nás ohrožují. Novinové titulky z posledních dní: Ugandští křesťané popravují děti, Zabila svého čtyřletého syna, aby z něj nevyrostl gay, Poláci odmítají kondomy a sexuální výchovu, Ruští křesťanští radikálové mučí homosexuály, Ku-Klux-Klan provádí v Německu nábor nových členů. Muslim = Arab Ne, pane. Arabové tvoří pouze 20 % z celosvětového počtu muslimů. Muslimové jsou zákeřní, krutí a nehumánní Asi tak jako křesťané, kteří přes Ježíšovo nabádání „miluj své nepřátele“ vymysleli inkvizici, křížové výpravy a misionářství – výborný nástroj k vyhlazení celých civilizací a šíření epidemie AIDS v dnešní Africe (zákaz používání kondomů). O skandálech se zneužíváním dětí katolickými kněžími ani nemluvě. Islám brání pokroku a nic světu nepřináší V jednom průzkumu 45 % muslimů uvedlo, že vznik života na Zemi zatím nejlépe vysvětluje Darwinova evoluční teorie. Z křesťanů na ni věří 24 %. Co se týče kulturního a vědeckého přínosu, mají muslimové pěknou řádku zářezů v matematice, medicíně, filozofii, sociálních vědách, architektuře a umění.

Čau, Martina Overstreet, šéfredaktorka

adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce info@redwaymag.cz zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz šéfredaktorka Martina Overstreet info@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda randa@redwaymag.cz artdirector Pasta Oner pasta@redwaymag.cz editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Marhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete marketing a inzerce Václav Miškovský miskovsky@redwaymag.cz 607 609 420 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z


REDD WAAY 7/ /20133

6–9

MAILBOX

Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo

13

Converse Photo Clash výsledky 10 –15

POP

The Fall of Ghostface na tripu Smysly: 10 rad nájemného vraha, Tim Burton, Vadí-nevadí.cz Botas, ikona českého designu Svět za horama triček a řekou džínů: Komu se nelení, hezky se navoní

16

16 – 2 5 TÉMA ISLÁM Hrdinové od Badru Každý má svou ’ummu Jak mi tikal batoh A co si mám vzít na sebe? 26–42

SMARTBOX

Akta X všedního dne Kreativní učebnice maďarštiny Největší padouši v dějinách lidstva: Hitler Potraviny se špatnou pověstí: květák Studovala jsem v Itálii Solidarita: Ty jedny koupíš, jiný jedny dostane 44–48

ROZHOVOR

44

Dani Gaislerová, longboard 49

SOUTĚŽ

Stabilo: Moje město, můj prostor 50-55

VŠE O…

Její Veličenstvo Alžběta II. 56

KOMIKS

The Fall of Ghostface na tripu

55

28


kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail info@redwaymag.cz nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat. STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte. Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka. Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat. STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

Michaela Režová

Olga Krykun

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

CE VÝHER

6

Veronika Procházková

CE VÝHER

CE VÝHER


Kateřina Hanková

Jana Valdmanová

Valerie Rudnik

Tereza Košer

Olga Amchová Kateřina Skalická W W W.REDWAY M AG.C Z

7


mailbox

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

8


reportáž

9


pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Co si myslíte o islámu?

Chuck D, muslim, rapper, Public Enemy

Julia Volkova, muslimka, zpěvačka, t.A.T.u.

Tom Abercrombie - muslim, National Geographic

Že jeho mediální obraz je mizerný. V americké televizi, v novinách, na netu a všude se namluví spousta nesmyslů o tom, že muslimové jsou teroristi a rasisti, protože nenávidí bělochy, židy a ateisty, a samozřejmě mezi muslimy takoví jsou – pošuci jsou totiž všude –, ale je jich naprostá menšina. Média ovšem vytvářejí dojem, že takoví jsou všichni.

Konvertovala jsem z pravoslaví, které mi nikdy nic moc nedávalo. Nebyla jsem šťastná. Islám je oproti tomu v mém srdci tak hluboko, jak je to jen možné.

V roce 1964 jsem uskutečnil svou první velkou cestu po muslimských zemích. A tam jsem pochopil, že mírumilovnější, milosrdnější a pokrokovější náboženství neexistuje. Myslím si to dodnes, i když islámští radikálové a fundamentalisté by jej rádi uvrhli zpět do středověku.

To jsme si na Valentýna usmysleli, že bychom si pro jednou ten náš metalový cirkus okořenili špetkou romantiky. A proč taky ne? Metal vždycky bude o lásce a už bylo načase si to přiznat. Proto se romantikou nasáklí The Fall of Ghostface scházejí na nádraží a míří směr Brno, na ryze romantickou akci do Melodky. Po vylodění v klubu se nám však všem zvedá obočí, když nás na záchodě přepadá podivný hlavonožec. Už jsme si říkali, že jsme všechny vesmírné olihně vymýtili při natáčení našeho klipu, naštěstí se ale ukázalo, že tato má spíše kamarádské úmysly. Ač se s tím náš bubeník Radim neztotožňoval, pozvali jsme příšeru na limču

a patřičně se pobráškovali. To byste nevěřili, jak může být pro hlavonožce olihního kalibru invaze cizí planety zničující. Bylo nám jí docela líto, proto jsme se rozhodli nabídnout jí místo v kapele. Přece jen nás je ještě docela málo, no ne? Koncert byl sám o sobě strhující, avšak my jsme se nemohli ubránit pocitu, že se pan oliheň podezřele motá kolem naší bicí sestavy… Co měl tento vesmírný hlavonožec doopravdy za lubem? To se dozvíte na konci tohoto čísla v krutopřísňáckém komiksu.

Kapela na tripu The Fall of Ghostface text: Jan Pater, foto: archiv TFOG

Kapela aktivně funguje od roku 2009. Na kontě má dva videoklipy , debutové EP a dva singly. Odehraných přes sedmdesát koncertů. Více o kapele na www.tfog. eu a www.bandzone.cz/ ghostface.

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

10


Booka Shade

Evergreen Terrace

Bad Love

Writer’s Block

House. Ty jo, to je tak známé a pořád mi připadá, že to nikdo nezná, i když by měl. Je to tak zvláštně uklidňující vlastně. (Zkuste i Love Inc.) TERKA ŠKEBLE, 18 LET, OSTRAVA

Deska výborných melodic metalcore coverů – Maniac Michaela Sembella, Zero od Smashing Pumpkins, Mad World z dílny Tears For Fears anebo Sunday Bloody Sunday by U2. Řev, zpěv, breakdowny, americký klucí.

Munroe Z čistého nebe

NIHILISTA

Rocková kapela, která nedělá ostudu české muzice.

Liars Mess On A Mission Strašně mě to skolilo, úplně zabilo, a to mám ještě nový sluchátka, takže čau! Minimálně do léta z toho nevyjdu, nevěřim, že se stane něco lepšího.

WJE, 24 LET, HAVÍŘOV

Chlöe Howl Rumour Protože je to pihovatá zrzka a protože La Roux dlouho nic nevydali a tohle je fajn „náhrada“.

OVER

Salome MC

HYNEK HANZLÍK

Drunk Shah, Drunk Elder

Alex Clare Damn Your Eyes

Útěk z tábora 14 Blaine Harden Ikar, 2013 Autentická svědectví z pracovních táborů v Severní Koreji. Že to nebude žádná červená knihovna, je asi každému jasné. Ale stejně je to psané jak od idiota! Jako kdyby to poskládal z novinových článků, ve kterých znovu a znovu „navozuje atmosféru“, nebo nevim – možná někdo nechápe, že v Severní Koreji je hlad, ale takovej člověk si zase tu knížku nekoupí. A i kdyby, tak mu to stačí říct dvakrát třikrát, a ne milionkrát, stejně jako další věci ohledně politických a sociálních poměrů v zemi.

(Electronic Soul). Má to v sobě neskutečně silný emoce, věřím mu to od začátku do konce. A pak taky miluju jeho výslovnost slova „damn“.

Tzv. „angažovanej“ rap vzniká jen ve chvíli, když je proti čemu se angažovat, když nám zlo roste přes hlavu a hrozí nám ztrátou života. Někde v týhle ploše je Salome MC, holka z Íránu, která se nebojí. KISTAN

Orion

GABRIELA, 19 LET, PROSTĚJOV

Zkus chodit v mejch botách

Thee Oh Sees Heart Sweats Garage rock + art punk (něco takovýho). Občas z kalifornských garáží zazní něco supr. Něco, co se hodí pro slunné dny. ŠTĚPIK, 20 LET, PRAHA ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Papa Ori vydal po více jak pěti letech sólovou desku s názvem Děj se vůle boží. Rozhodně to není deska pro děti nebo naivní rapisty, ale vyzrálá tvorba nejstaršího rapera v Čechách. Vorel do ní projektoval několik posledních let svýho dekadentního života. Výborným příkladem je pilotní singl Zkus chodit v mejch botách. Na necenzurovanou verzi se podívej na vimeo.com.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

PASTA ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

JJ Zbořilová

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAY M AG.C Z

11


smysly /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

DIVADLO Vadí-nevadí.cz

Sloupek Ivy Antošové

DIVADLO ARCHA, PRAHA 26. A 27. DUBNA, 21. KVĚTNA, WWW.ARCHATHEATRE.CZ

Štěstí, volím si tebe!

Kdo je srab a kdo hrdina? Autoři konceptu Jana Svobodová a Philipp Schenker spolu s hudebníkem Janem Burianem ml. a videoartistou Jaroslavem Hrdličkou postavili na náměstí v Kostelci nad Orlicí stan. Říkali mu Trafika a bylo to místo, kde každý, kdo prošel kolem, mohl vyměnit svůj příběh za příběh někoho jiného anebo taky za kafe, drobný předmět apod. A Vadí-nevadí se to jmenuje proto, že lidi většinou vyprávěj o tom, co se jim stalo strašnýho. Přemluvte třídní a běžte na to, já jsem to neviděla, ale prej je to krutý.

KNIHA 10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr HALLGRÍMUR HELGASON PLUS, 2011

Helgason je islandskej Tarantino. Jeho hlavní hrdina Toxic, profesionální zabiják sloužící chorvatský mafi i v New Yorku, zabije poldu, pak se na něj pověsí celá FBI a on musí zdrhat ze země. Jenomže nic nejde podle plánu. Situace má totiž tu základní vlastnost, že se neustále mění. Tak místo v Záhřebu končí Toxic na studeným Islandu. Převlečenej za faráře. V zemi, kde je podezřelý i to, že jdete sami po chodníku, kde je skoro nulová kriminalita, kde neseženete zbraň a kde se zoufale nedostává tmavých zákoutí, protože v létě slunce vůbec nezapadá, má Toxic problém. Navíc je zde mnoho ochotných farářů, kteří se poněkud ztracenému kolegovi snaží ze všech sil pomáhat. No, budete brečet smíchy, to vám řikám. Objednat lze za 130 Kč přes kosmas.cz.

VÝSTAVA Svět Tima Burtona 28. 3.–3. 8. 2014 DŮM U KAMENNÉHO ZVONU, STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ 13, PRAHA

Co si Tim Burton kreslil při hodině? Křížence lidských bytostí, zvířat a strojů, z nichž později vznikly podoby střihorukého Edvarda, mrtvé nevěsty nebo postav k fi lmu Alenka v říši divů. Tim vyrůstal v Burbanku, nudném a ospalém předměstí Los Angeles, kde malej kluk s velkou fantazií mohl buď denně chodit do čtyřpatrového hračkářství Toys’R’Us, nebo sedět doma a kreslit. Tim dělal obojí. U Kamenného zvonu vystavujou pět set jeho kreseb, maleb, fotek a skic z období od školních let až po dnešní tvorbu. Emaři (jestli ještě vůbec nějaký máme) půjdou povinně, u ostatních účast dobrovolná, ale vysoce doporučená.

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

12

Štěstí má jen jednu podobu. Není to rodina ve velkym domě, se dvěma různobarevnýma labradorama a keřem opylovanejch pivoněk. Není to polibek z pravý lásky. Není to doživotní zásobování zmrzlinou s příchutí malinový cheesecake (i když tady už se hodně blížíme, naughty Carte d’Or). Štěstí je výběr. Vypínač v hlavě, kterej rozřízne tmu limitovanou edicí lustrů od Swarovskýho. Štěstí je jen nastavení mysli, který – ač se neděje nic zvláštního – ti dovolí užívat si života každou minutu, do posledního drobku. (A ten drobek je dost možná ještě pořád z toho cheesecakeu.) Myslet pozitivně ale není vždycky člověku úplně přirozený. Existuje ovšem pár pomůcek, který pomůžou rozšlapat proces dlouhodobýho zlepšování vnitřního rozpoložení. Takový rozdmýchávače věčnýho ohýnku. Prvním jsou přátelé. Nezůstávej sám; mluv, směj se, breč, sportuj, breč, že nesportuješ, nakupuj, breč, žes všechno utratil, a tvoř, odpočívej s někým! Kamarádi jsou továrny na zážitky a slova, který osvěžej víc než virgin mojito vnitřní starosti a nadměrný nimrání se v hloupostech. Obklopuj se pozitivníma nejen lidma, ale i věcma. Chytrý lidi s titulama (jo a taky selskej rozum) prokázali, že po dni usmrkaných love songů, zatažených rolet, virtuálních prohlídek koncentračních táborů a tragický poezie se tvoje šance na dobrou náladu prostě chtě nechtě smrsknou ze šťavnatýho hroznu na rozinku. Podprahový vjemy se těžko filtrujou; večer máš nevrlej pocit, ani nevíš z čeho. Medituj. Dvacet minut denně, vypnutej Facebook, telefon, zalez si na klidný místo, ztiš se a soustřeď se jen na dejchání. Nezachraňuj svět, nech jen věci proudit hlavou. Můžeš na ně koukat, prozkoumávat je, ale citově se k nim nevaž. Prostě kino, výstava, exkurze. Čistka. A moje oblíbené: zaznamenávej. Myslet pozitivně se dá naučit úplně stejně jako zemák nebo němčina. (Ne jako chemie, fyzika, matika, genetika v biologii chemie prostě ne, to nefunguje.) Procvičuješ, procvičuješ, děláš si poznámky. Shodou okolností se zrovna spustil skvělej projekt #100daysofhappy, kterej tě vyzývá, abys byl sto dní v kuse happy a prokázal se minimálně jednou fotkou denně; fotkou, která zaznamenává, co ti zaklelo úsměv na tváři. Shromažďování věcí a vzpomínek, který ti zahřály bříško, pomáhá soustředit se na věci, co ti dělaj radost. A hlavně, když leze smutek zpod postele, kopni ho do slabin, můžeš si fotkama listovat a infikovat se dobrou náladu skrz nechráněnej styk s koncentrovanýma endorfinama. Co to slyšim? Jo klapání do klávesnice, tyjo, seš rychlej, 100happydays.com. Štěstí je prostě jenom volba. Tak koukej vyplnit hlasovací lístek.

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov


pop /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV BOTAS

Ikona českého designu Stejně jako Gočárovo křeslo, Sutnarův čajový servis, Tatra 77 nebo kočička Libuše Niklové patří botasky model Classic k ikonám českého designu. Jak se věc stane ikonou, je tajemný, nevypočitatelný proces, jehož vznik nelze naplánovat a ovlivňovat. Proto jsou taky ikonické předměty Kdo dneska nosí botasky? Studenti designu a designéři, pochopitelně. Hooodně poučení hipsteři, pro které jsou už i keds nebo onitsuka tiger moc komerční. Kluci a holky, co se motají kolem kultury vinyl toys. Architekti. Divné kapely a jejich ještě divnější producenti. Art directoři a mistři typografie. Trendaři, co právě objevili #normcore (to není chyba, s tím hashtagem se to prý píše ofiko) a honem nevědí, co na nohy, skejtři, generální ředitelky městského swagu i francouzští nezávislí režiséři, co sem tam vyhrajou nějakou tu cenu, ale jinak se živí hlavně psaním scénářů k PC hrám. Prostě lidi, které chceme znát a mezi které chceme patřit.

tak výjimečné a cenné. Představují symboly doby, vytvářejí její obraz v našich myslích, určují všeobecný vkus. Jejich design je dokonalý – měnit jej a přizpůsobovat současné módě není potřeba.

Od školního projektu k tvrdému byznysu Staré dobré botasky, které nosili ještě vaši rodiče (a možná i prarodiče), si v roce 2008 vybrali Jan Kloss a Jakub Korouš, studenti grafického designu a vizuální komunikace na VŠUP, jako téma pro svůj školní projekt. Nazvali jej BOTAS 66 a jeho podstatou bylo navrhnout nový design jak bot, tak obalu, loga a vůbec celého vizuálního stylu tradiční české značky. S projektem se nakonec dostali až do soutěže European Design Awards (ED-Awards), kde vyhráli první cenu, a hned potom navázali spolupráci s firmou Botas. Jejich nová kolekce BOTAS 66 brzy upoutala pozornost zákazníků i odborné veřejnosti – do detailů dotažený „urban cool“ styl byl totiž u původně

čistě sportovní značky příjemným překvapením, které nikdo nečekal. Komerční úspěch i fakt, že se botasky stále vyrábějí ručně v České republice, vedl k prvnímu místu v kategorii Výrobce roku na prestižních cenách Czech Grand Design. Kromě toho je Česká republika ukazuje všude tam, kde se chce pochlubit domácím průmyslem a původním designem, tedy na zahraničních výstavách, veletrzích, salonech a v showroomech. Autoři toho všeho, Honza a Kuba, teď na Žižkově otvírají nový vlajkový obchod BOTAS 66, který – pokud jste na tom tak špatně, že nevíte, co znamená „vlajkový“ – musíte navštívit už jen v rámci rozvoje svého vzdělání.

BOTAS 66 STORE Křížkovského 18 Praha 3-Žižkov www.botas66.com facebook.com/botas66com

13


pop /

TEXT A ILUSTRACE: IVA ANTOŠOVÁ, GYMNÁZIUM CHOMUTOV

dil 7. ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

14


komu se neleni, hezky se navoni Prádlo, ponožky, legíny, tílko, košile, svetřík, trenčkot, šátek, conversky, náramek a náušnice; tucet kusů oblečení, a stejně si můžu připadat, že jdu ven jako naháč. Dokud se Emocuc Co dělá vůni natolik důležitou? Pachy jsou strašný psychomanipulátoři, pozor. Fungují podobně jako podpatky; když má žena při sobě příjemnou vůni, cítí se sebevědoměji a smyslněji, probouzí se její něžné pohlaví. (Dnešní holky dokážou bejt i pořádný dravý zvířata, žádný křehký květinky.) Když vůni nasajeme, přes čichové receptory a ústrojí se nejdřív dostane do limbického systému mozku (dříve se naférovku jmenoval čichový mozek), který řídí naše pocity a dlouhodobou paměť. Všechny vůně si díky tomu do své databáze ukládáme velmi snadno, házíme je přímo do centrálního archivu. Stačí se setkat s vůní jen jednou, a už ji nesmažete. A buchtičky já ráda Co z tohoto propojení emocí a paměti v čuchací praxi plyne? Vůní můžete pozměnit svoji náladu, a dokonce vyvolat určité vzpomínky. Různé vůně máme spojené s různými událostmi svého života: vanilka může vyvolat babiččiny buchtičky se šodó (asociace: babička – rodina – bezpečí, klid, láska); citrusy evokují svěžest (lehkost, jaro, svoboda); exbojfrendova kolínská nejspíš zpomalí restauraci rozlámaného srdce. Pravili vědci Je ale důležité podotknout, že když se parfémem bývalého přítele přece jen navoníte, ještě to vůbec neznamená, že budete vonět stejně – a s přídavkem snapbacku a redukcí řasenky si vystačíte s objímáním zrcadla. (Disclaimer: don’t try this at home, forever alone alert.) Vůně, kterou na své kamarádce zbožňujete, může na vás smrdět jako tři týdny nevynesený koš. Který má v sobě použitý kočkolit. A vnitřnosti kapra. Co člověk, to jiná kůže, co jiná kůže, to jiné pH, co jiné pH, to jiná chemická reakce s parfémem, co jiná chemie, to jiná ves. Proto je SRMT(D)ELNĚ NUTNÉ při výběru zaflakonkované vůně zkoušet kapičky přímo na své kůži. Papírek pomůže vytipovat, které vůně jsou nosanu sympatické, ale nedá se to na něm zabalit. Výběr parfému, ach, na ten je skoro potřeba tutorial. Připravte si: Google, nos, zápěstí, kávová zrna, peněženku. STEP 1 Pomůcky: Google Vytipujte si parfémy, které by se vám mohly líbit. Romantické dušišty a něžná poupátka sáhnou nejspíš po květinových, svěžest a lehkost nabídnou parfémy citrusové a ovocné. Koho lehce rozbolí

W W W.REDWAY M AG.C Z

nenavoním. Žena, která nenosí parfém, nemá budoucnost, tvrdila Coco Chanel, já a čichové buňky homo sapiens sapiens.

z vůní hlava, dvakrát změří, než jednou řízne do orientálních vůní (těžké, smyslné, kořeněné), ale třeba rád jí, tak se najde ve skupině tzv. gurmánských vůní – vanilka, čokoška, káva, pražené oříšky (to je prostě hustý vonět jako pražený oříšky, hustý je to, prostě hustý).¹ Ale nebojte se vybírat i podle povrchnějších faktorů: doporučení od ostatních nebo turbopotuněných lahviček. Jenom si ten výběr zužte a vemte v potaz, co máte rádi, než v nejbližší parfumerii uděláte smolíka ubulíka. Nechoďte tam naslepo, ztráta nosu času. TIP: Arome.cz prodává viálky (malinké lahvičky) se vzorky všech alespoň nepatrně známých značek parfémů, a jelikož by parfém měl být dlouhodobá a finančně náročnější – a naprosto žádoucí – investice (to už vám šéfka říkala, ne, levný parfém = levná žena, našetřete si), malý vzorek na vyzkoušení domů je rozumné rozhodnutí. Máte šanci vůni vyzkoušet ve všech pohotových situacích, po celý den, seznámíte se důvěrně s hlavou, srdcem i základem² a ujistíte se, jak se vám s vůní dlouhodoběji spolupracuje. Musíte být přinejmenším BFFs. Cenově jsou vzorky velmi dostupné. STEP 2 Pomůcky: zápěstí, nos, kávová zrna Šup do parfumerie, nastříkat na zápěstí, předloktí³, nezkoušet víc než tři vůně za den, protože další už nebudete schopni rozeznat, aniž byste si je nepomíchali. Správná parfumerie by vám měla nabídnout dózu s kávou, ke které si mezi jednotlivými vůněmi přivoníte, neboť kávové aroma neutralizuje pachy. Vybrané drogerie už také drží krok (shoutout to DM!). Pak běžte domů a do večera se seznamujte. Udělejte si se svým wannabe parfémem intimčo. STEP 3 Pomůcky: tma Je to pták, je to letadlo, je to parfém vašich snů? Běžte, kupte, neptejte se, nelitujte. Milujte a buďte milováni, voňte a buďte očmucháváni. Jo a – neskladujte na slunci, nebo celou tu idylku zabijete. Parfémy se se světlem nekamarádí, uložte si je do nějaké skříňky nebo je nechávejte odpočívat v originálních krabičkách. Dyť jsou pěkný a ladí. Tak praví zákon. 4

¹ Květinové – např. jasmín, růže, konvalinka, kosatec, heřmánek, fialka, ylang-ylang (haha) a další stránky herbáře z třetí třídy. I pánské vůně byly dřív hlavně květinové. Klasika. Orientální – ambra, kadidlo, santalové dřevo, koření. Označují se i jako ambrové podle slavného parfému Ambre Antique od značky Coty. Gurmánské – např. čokoláda, káva, oříšky, vanilka Cypřišové – neboli chyprové, podle vůně Chypre opět od Coty, složkami bývají větvičník, bergamot, labdanum, pačuli Citrusové – pomeranč, bergamot, citron, limeta. Citrusové parfémy bývají často unisexové. Dřevité – santal, cedr, růžové dřevo, vetiver Kožené – imitují vůni kůže pomocí např. kadidla, tabáku a dřeva v kombinaci s květinami Vůně kapradí – skoro bezvýhradně pánské vůně; levandule, kumarin, odvozeny od první vůně této skupiny Fougère Royale (v překladu královské kapradí)

² Parfém se dělí na tři složky: hlavu, srdce a základ. A v každé voní jinak. Cílem je dosáhnout co nejplynulejšího přechodu mezi jednotlivými částmi. Hlava: První čmuch, první dojem. Trvá maximálně patnáct minut a je to přesně těch patnáct minut, kterými parfémář soupeří o vaši přízeň a zájem. Srdce: Střed. Nastupuje po hlavě a voní následující dvě až tři hodiny. Základ: Stojí frontu za srdcem a po převzetí žezla voní dlouho, třeba až desítky hodin.

³ Parfémy se aplikují na místa, kudy pulzuje krev přes tenkou kůži: za uši, na krk, zápěstí, loketní jamky, kolenní jamky.

4 Podle podílu vonných složek dělíme „parfémy“ (my říkáme parfémy všemu, telata) na skutečné parfémy (15–40 %), parfémové vody (12–15 %), toaletní vody (6–12 %), kolínské vody (4–6 %) a splash perfumes (1 %).

15


téma /

ILUSTRACE: OLIVER HELLER


téma /

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA FOTO: ARCHIV

Za necelých čtrnáct století existence se islám stihl rozšířit ze svého domova na Arabském poloostrově do celého světa, momentálně je druhým nejrozšířenějším náboženstvím planety a počty věřících stále stoupají. Takže je nejvyšší čas, aby se západní (euroamerická) společnost naučila s jeho přítomností žít. Byla by chyba vnímat nejmladší ze tří velkých monoteismů jako zpátečnickou, středověkou ideologii – jeho historie i současnost jsou stejně fascinující a podnětné jako u křesťanství a judaismu.

MEKKA Nejposvátnější místo islámu se s rozmachem hospodářské síly Předního východu pomalu mění v jeden obří obchoďák/hotel podle hesla „pod svícnem je největší tma“.

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

18


Badr, městečko nedaleko dnešní Mediny, má v muslimském světě stejný zvuk jako například Waterloo v tom západním – je to místo, které je známé prakticky výhradně jako dějiště jedné z nejdůležitějších bitev v historii. Abychom však poznali, co vítězství u Badru pro ranou muslimskou obec znamenalo, musíme se vrátit o pár let zpět… Uviděl Gabriela, uslyšel hlas Počátky islámu lze datovat na začátek 7. století po Kristu, kdy Mohamed (podle tradice Boží prorok) písemně zaznamenal první zjevení, jehož se mu dostalo během noční meditace v jeskyni Hira. Uviděl archanděla Gabriela a uslyšel hlas přikazující mu, aby přednášel lidu a učil jej, co ještě nezná. Tyto Mohamedovy zápisky se měly následně rozrůstat až do podoby dnešního Koránu. Mohamed se narodil v Mekce jako příslušník kmene Kurajšovců, významných obchodníků, kteří představovali jednu z nejbohatších a nejváženějších společností na celém Arabském poloostrově; dnešní nejsvatější místo islámu bylo už tehdy velkým lokálním centrem zejména díky pravidelným obchodům se Sýrií. V Arábii, nehostinné, písčité krajině, kterou sužovala pouštní vedra a nedostatek vody, bylo bohatství odjakživa soustředěno kolem nepravidelně rozesetých oáz; v poušti samotné žili beduíni, kočovní pohané, jejichž společnost řídily pevné kmenové a klanové svazky. To se Mohameda nicméně netýkalo, protože i když jeho rodina nebyla nijak zvlášť bohatá, zázemí silného kmene by mu zajistilo klidný a snad i úspěšný život obchodníka, kdyby o něj stál. Mohamedův útěk z Mekky První prorocká vystoupení tehdy už dospělého Mohameda se nejdřív setkávala s úšklebky okolí, které však brzy vystřídaly obavy – zatímco v úzkém rodinném okruhu se jeho názorům dostalo patřičného zastání a opory, u ostatních Kurajšovců Mohamedova opovážlivost vyvolávala vzrůstající vztek. Jeho učení totiž zavrhovalo mnohasetletou víru předků, na níž byla vystavěna celá tehdejší arabská společnost. Když už začalo být jasné, že je situace nesnesitelná a schyluje se k násilí, opustil Mohamed v doprovodu hrstky svých stoupenců město a 24. září 622 dorazil do Jathribu, oázy ležící na sever od Mekky a na obchodní stezce do Sýrie. Zde pak založil první ’ummu, samosprávnou muslimskou obec. Obyvatelé Jathribu jej přijali a na jeho počest přejmenovali oázu na Madínat an-Nabí, což se překládá jako „Město Prorokovo“. Současný název Medina znamená prostě „město“. Mohamedovu přesídlení se říká „hidžra“ a je počátkem muslimského letopočtu.

Není třeba dodávat, že bojovníci, kteří se památné bitvy zúčastnili, mají v islámu mimořádné postavení; jejich výhra totiž v očích muslimů definitivně potvrdila, že Bůh je na jejich straně a že nedopustí, aby byli dlouhodobě poraženi. Islám se rychle rozvíjel a šířil, v decentralizované a řídce osídlené Arábii pak pro jeho stoupence nebylo moc složité zabrat většinu území, a když se zkraje roku 630 bez boje vzdala i Mekka, bylo jasné, že muslimové se svým novým náboženstvím zvítězili. Přínos islámu Při představě, jak asi probíhalo rané období islámu, je nutné uvědomit si některé historické okolnosti. V první řadě, Muhammad byl Kurajšovec – tento kmen si velmi zakládal na svém umění vyjednávat (byli to koneckonců obchodníci), a sám Prorok dosáhl v této disciplíně hotového mistrovství. Byl mimořádně obratným politikem a vojevůdcem, který často upřednostňoval raději dohodu než použití síly. A to dokonce do té míry, že si za to občas vysloužil kritiku od bojechtivých soukmenovců, kteří jej obviňovali z přílišné měkkosti. Jeho humánní chování k zajatcům (ihned po Badru byl vydán zákaz zabíjet poražené Mekkánce, kterým se naopak dostalo maximální možné péče) bylo v poněkud brutálních podmínkách tehdejší Arábie stejně revolučním aktem jako jeho neochvějné hlásání jediného správného Boha – mluvíme tu o oblasti, kde se po staletí praktikovala krevní msta, což často ústilo v obrovské množství prolité krve. Mohamed tuto tradici zpochybnil tvrzením, že se každému za jeho činy dostane spravedlivého soudu před Bohem, a Arabové mu uvěřili. Nehostinný, pustý poloostrov se jeho přičiněním proměnil ve výkladní skříň světové vědy, umění a architektury. A to vše díky několika osudovým hodinám u Badru, v březnu 624.

Bitva u Badru, vítězství islámu Pouhé založení ’ummy však ambicióznímu Mohamedovi, který byl podle dobových zdrojů tehdy již padesátníkem, nestačilo. Aby se islám mohl stát pro Araby stejně jednotnou vírou jako judaismus pro Židy, bylo potřeba podrobit si Mekku samotnou, a zničit tak přetrvávající kurajšovský odpor. A tak došlo k bitvě, která změnila všechno: kdyby tehdy muslimové u Badru prohráli, jejich stopa by možná vymizela ze světa. Muhammad vystopoval, kdy budou Mekkánci vysílat na sever další karavanu, a připravoval své bojovníky na její přepadnutí; oslabení obchodních styků se Sýrií se jevilo jako nejspolehlivější způsob, jak si vzdorné město podrobit. Kurajšovci se však o jeho plánech dozvěděli, a tak zatímco karavana byla odkloněna, k Badru přitáhlo vyzbrojené mekkánské vojsko čítající bezmála 900 mužů. Mohamedovým muslimům tak nezbylo než bojovat – zdroje o počtu vojáků na jejich straně se lehce rozcházejí, obecně však mělo jít o nějakých 300 až 325 statečných, kteří museli čelit výrazné přesile. Kombinace lépe zvolené strategie, mnohem většího odhodlání a vůle po úspěchu a podle koránských pramenů i nezbytné Boží pomoci však medinským zajistila vítězství, což vyslalo do zbytku arabského světa jasnou zprávu – Mekka není neporazitelná. Do té doby to bylo kurajšovské městské impérium, kdo udával tón událostí na poloostrově; po Badru už přišla plně ke slovu muslimská expanze.

HEAV Y METAL IN BAGHDAD Dokumentární film sleduje iráckou metalovou kapelu Acrassicauda. Hrát metal v islámský zemi není žádná sranda, zkušebnu vám vybombardujou, příbuzný a kámoše zabijou. Film natočili Eddy Moretti a Suroosh Alvi (zakladatel časopisu Vice). Od roku 2009 žijou členové skupiny v USA jako uprchlíci. Na film se můžete podívat online, stačí zadat do Googlu název. Je to krutý.

W W W.REDWAY M AG.C Z

19


téma /

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA

Jedna ze základních religionistických pouček praví, že nemůžeme mluvit o „islámu“, stejně jako nemůžeme mluvit o „křesťanství“. Protože co máme vlastně na mysli? Katolicismus, kalvinismus, východní pravoslavné církve? Sunnitský islám, ší’itský islám, některou z forem súfismu…? I přes toto upozornění však platí, že islám si v porovnání se svými sourozenci, judaismem a křesťanstvím, zachoval pozoruhodnou soudržnost. K tomu existuje několik důvodů. Zaprvé, samotné slovo „islám“ doslova znamená „odevzdání se do vůle Boží“. Právě toto absolutní přijetí naprosté nadvlády Alláha nad osudy pozemských bytostí tvoří stěžejní jádro islámské věrouky; muslimové (Pamatujete na kreativní učebnici arabštiny z předminulého čísla? Slova „islám“ a „muslim“ mají tentýž kořen – SLM) jsou všichni součástí jednoho společenství – ’ummy –, a jejich cíl zůstává totožný, totiž obhájit po smrti před Všemohoucím svou víru, a dostat se tak do nebe. V podstatě jediný zásadní rozkol uvnitř islámu, který způsobil jeho rozpad na dvě hlavní frakce, nastal ještě v počátečním období krátce po Mohamedově smrti a týká se práv na následovnictví v čele první arabské ’ummy – od té doby fungují jak sunnité, kterých je většina, tak méně početní ší’ité téměř bez vnitřních rozbrojů, a to ještě obě skupiny praktikují svou víru takřka totožným způsobem. Na rozdíl od křesťanství, které se v historii rozpadalo na celou řadu odnoží kvůli teologickým otázkám jako trojjedinost Boží či skutečná přítomnost Krista v nabízené hostii, měl jediný podobný zlom v islámu čistě politický původ. Přímo k věci Muslimové nejsou individualisté. Podle nich by člověk měl svůj čas na Zemi využít tak, že bude co nejlépe sloužit Bohu. To je jeden z hlavních důvodů, proč jejich obec působí navenek tak uniformním, soudržným dojmem – ’umma je kolektivní orgán a „tělo“ celého náboženství, jedinec nalézá útěchy jedině pod jejími křídly. Největší islámské právní školy uznávají jako jeden z nejdůležitějších argumentů takzvaný konsensus, což není nic jiného než prostá názorová shoda – Mohamed prý kdysi prohlásil, že „moje ’umma se neshodne na omylu“, což znamená, že když se komunita na něčem dohodne, je to automaticky vždy správně. (Na omylu by se přece neshodla.) Prakticky tedy není možné, aby došlo k justičnímu omylu, což je přístup, za který jsou islámští učenci často kritizováni.

V praxi to funguje asi takto: Je problém. Pokud má řešení v Koránu, není to problém. Pokud v Koránu řešení není, přichází na řadu druhá část výkladu, kterou je sunna (tradice). Pokud to pořád nikam nevede, hledá se precedens (podobný případ), a pokud není nalezen, znamená to, že nikdo předtím ještě nic takového neřešil a na program se dostává konsensus (dáme hlavy dohromady). A ten se právě opírá o Mohamedův výrok, že ’umma je neomylná. V běžném životě komunity k této situaci dochází asi tak často, jako když na MS ve fotbale skončí dva týmy se stejným počtem gólů, bodů a trestných karet, takže se mezi nimi musí rozhodnout losem. Tedy vlastně nikdy. Ale v počáteční fázi islámu se naopak konsensem rozhodovalo všechno, protože ještě nebyl napsaný Korán, neexistovala tradice ani žádné podobné případy. ’Ummu taky tehdy tvořilo pouze pár desítek Mohamedových „followerů“, na rozdíl ode dneška, kdy sahá od Havaje po Vladivostok a Mohamedovi následovníci se počítají na stamiliony. Rozhodovat o něčem v takovém počtu samozřejmě není možné, proto, když opravdu neexistují žádné důkazy, tradice ani precedenty, rozsudek vynese několik učenců vzdělaných ve víře, právu a vědě. Vlastně se to ani moc neliší od například amerického právního systému. Pomineme-li fakt, že samotná esence islámské víry otupuje individualismus, byla dalším důvodem razantního rozmachu mladého náboženství jeho jednoduchost a důraz na ortopraxi, tj. „žitou víru“. To dává smysl – Mohamed kázal v Arábii a jeho cílem bylo sjednotit celý poloostrov, jehož obyvatele poutaly pevné kmenové vazby a mezi jednotlivými osadami se rozkládaly i stovky kilometrů nehostinné pouště, takže jaký smysl by mělo zpomalovat tento úkol složitým filozofováním? Základní teologická myšlenka islámu je dokonalá ve své pronikavé prostotě – Existuje pouze jeden Bůh, tentýž Bůh, kterého uznávají židé a křesťané (arabsky Al-Iláh, Alláh). Bůh seslal na zem několik proroků s poselstvím,

POVOLENÝ ALKOHOL Súfismus je označení pro řadu proudů islámské mystiky, která se může od oficiálního islámu místy hodně lišit. Skvělým příkladem je třeba bektašíja, komunita súfijů (dervišů) z Albánie, která se alkoholu nezříká, takže ramadán je jedna nekonečná party.

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

20


všichni se však odchýlili od správné cesty, s výjimkou Mohameda, který je posledním Božím prorokem. Korán pochází přímo od Boha, Mohamed byl pouze písařem, prostředníkem zjevení. Žijte podle Koránu, a půjdete do nebe. Nežijte podle Koránu, a půjdete do pekla. Možná s výjimkou zoroastrismu, který vnímá svět a vše v něm jako neustálý boj dvou sil (dobra a zla), nemá žádné jiné velké náboženství takhle jednoduchou doktrínu.

šahády za doprovodu svědků je také jedinou podmínkou k přestoupení na islám, což je mimochodem další důvod jeho rychlého šíření – svědky si dnes člověk sežene tak, že se při odříkání šahády natočí kamerou, video pověsí na YouTube, a co jedno zhlédnutí, to jeden svědek. Zajímavost: Ozdobně vyvedená šaháda má své místo i na saúdskoarabské vlajce. Je to ten bílý nápis uprostřed.

Nemáš ’ummu, nemáš nic Neochota pouštět se do zbytečně metafyzických výkladových rovin je pro islám typická – člověku nepřísluší zpochybňovat Boží nařízení, proč o něm tedy spekulovat? Tento požadavek odevzdání se je zřetelný i z muslimského způsobu života, a zde už se dostáváme ke zmiňované „žité víře“: zatímco křesťanství je z velké míry filozofi cký konstrukt a žít život „správného křesťana“ znamená především dodržovat ideologickou čistotu, islám, stejně jako judaismus, vyznává teorii, že bez patřičných skutků jsou slova k ničemu.

Salát, tedy rituální modlitbu, je třeba provádět ideálně pětkrát denně podle předepsaných úkonů; ne vždy to samozřejmě jde, zejména v západních zemích, které nejsou plně muslimské (v těch arabských se v patřičný čas jednoduše zastaví život). Za nejdůležitější modlitbu se považuje ta páteční v poledne, jinak se modlí každý den ještě za úsvitu, odpoledne, za soumraku a v noci. Věřící se přitom obrací tváří ke Ka’bě, posvátnému kameni v Mekce, který podle islámské tradice vztyčil Abraham (ten biblický, v arabštině Ibrahím) a Mohamed jej o mnoho staletí později vyčistil od sošek pohanských bůžků a opět vrátil jeho původnímu účelu. Zajímavost: V samých počátcích muslimské obce směřovaly modlitby k Jeruzalému, který zůstává dodnes jedním z posvátných míst islámu.

Pokud jste někdy žasli nad tím, jak je islám ve svém světovém rozvoji úžasně efektivní, tady leží odpověď (nebo minimálně její základ) – nestačí jen mluvit, je potřeba svoji víru taky ukazovat, žít podle ní, tady a teď. Mohamedovi se vlastně povedlo geniálním způsobem spojit dohromady to nejlepší jak z judaismu, tak z křesťanství. Složitost a přísnost židovských náboženských zákonů Prorokovi imponovaly, avšak judaismus byl už v té době dědičnou vírou s obrovskou historií a nádechem elitářství (nelze se k němu jen tak přihlásit, Židé od konverze spíš odrazují, než že by dělali nábor), zatímco on potřeboval rozšířit své učení co nejdál a co nejrychleji. A tak, podobně jako Ježíš, jednoduše podchytil sociální problémy ve svém okolí a nabídl jednoduchou, přitažlivou alternativu. Je to prostá trojčlenka: judaismus je praktický a nepřístupný, křesťanství filosofi cké a přístupné. Stará Arábie v 7. století potřebovala jasná pravidla, a tak vzniklo třetí náboženství, které je praktické a přístupné. Člověk je sociální tvor, potřeba patřit k nějaké skupině je přirozená (úplně pro každého – pro ty, co říkají, že nikam nepatří, to platí taky, protože s ostatními „nikam nepatřícími“ vytvářejí též svoji ’ummu, kde si potvrzují správnost svého životního stylu a názorů), a jestliže Mohamed chtěl odtrhnout Araby od letitých rodových vazeb, musel jim nabídnout dostatečně silnou náhradu. Proto je ’umma dodnes tak sevřená a soudržná, všichni se navzájem okamžitě poznají, vědí, co mají dělat, a pro mladé lidi hledající nějakou „kotvu“ v dnešní tekuté době, kdy nic není jisté, nabízí stabilní a přátelské prostředí s jasnými pravidly. Svoji ’ummu totiž potřebujeme všichni. Islám je v podstatě poarabštěný judaismus s křesťanským PR. Pět pilířů islámu Je to samozřejmě hodně zjednodušené, ale dá se říct, že plněním základních pěti předepsaných úkonů, tzv. pilířů, je úkol muslima na této zemi naplněn; pochopitelně se k nim přidává ještě dělení potravy na „halal“ (povolenou) a „harám“ (zakázanou). Nejznámější harám potraviny jsou vepřové (protože vepři se živí odpadky), jakékoli maso, které bylo poraženo jinak než předepsaným způsobem, zdechliny, maso obsahující krev, a samozřejmě alkohol (jedna zajímavost: Mohamed v úvodních kapitolách, takzvaných súrách, Koránu alkohol chválí jako dar od Boha a má se za to, že až praktické problémy s opilými muslimy jej přinutily omamné látky zakázat úplně). Samotných pět pilířů pak tvoří vyznání víry (šaháda), modlitba (salát), almužna (zakát), půst (sawm) a pouť do Mekky (hadždž). Šaháda v překladu znamená: „Vyznávám, že není Boha kromě Alláha a že Mohamed je jeho Prorok,“ a pokud se dítě narodí do muslimské rodiny, jde o první slova, která v životě slyší; šeptá mu je do ucha novopečený otec. Upřímné odříkání

Zakát neboli povinná almužna sloužil v Mohamedových dobách jako důležitý prvek sociální podpory a podtrhuje obraz islámu jako nezištného náboženství s velkým důrazem na kolektiv. V muslimských zemích je almužna běžně vybírána přímo od státu formou daně, ale každý věřící by měl odvádět ještě určitou část svých příjmů pro potřebné. Půst v měsíci ramadánu, který obvykle vychází na konec léta, by měl dodržovat každý kromě nemocných, těhotných a kojících žen. V tomto měsíci muslimové od východu do západu slunce nic nejedí, po setmění se ale scházejí a paří (ale bez alkoholu). Zajímavost: Někdy v téhle době se ve většině Evropy už hrají fotbalové ligy, takže muslimští fotbalisté mají kvůli převrácené životosprávě často trochu pomalejší rozjezdy. Pouť do Mekky by měl každý věřící muslim vykonat alespoň jednou v životě. Někteří se zdržují déle a navštíví ještě Mohamedův hrob v Medině, někteří tam jezdí rok co rok. Pohled na obrovské davy poutníků v tradičních bílých oděvech, jak sedmkrát rituálně obcházejí Ka’bu, je impozantní. Zrádný úhel pohledu Tolik ke stručnému přehledu teoretického i praktického systému učení, jak ho hlásal Mohamed. Je důležité uvědomit si, že islám není pouze šílená víra pro ženy zahalené od hlavy až k patě a sebevražedné atentátníky v turbanech, ale ani mírumilovný klíč k řešení všech světových problémů – pokládat takové otázky by bylo nemístné, a vzhledem k dlouhé a bohaté historii islámu i trochu urážející („Tak jste teda ti hodní, nebo ti zlí? A, nebo B? Černá, nebo bílá?“). Miloš Mendel, jeden z největších českých odborníků na muslimský svět, správně podotkl, že po pádu „hrozby reálného socialismu“ přebírá islám roli protivníka pro Západ 21. století; měli bychom se i proto poučit z historie a nenechat se zaslepit předsudky z jakékoli strany. Mendel také připomíná, že obě skupiny mají másla na hlavě až až – z obou se ozývají stále tytéž stereotypy, obě se vytrvale provokují a kritický, objektivní vhled bývá vidět málokde (a když už, tak spíš ze strany Západu, který studiu islámu věnuje alespoň na akademické úrovni mnohem více času než muslimové studiu západní kultury). Obecně platí, že pokud pro nás jsou všichni muslimové fanatici a teroristé jen proto, že právě ti se nejčastěji objevují ve zprávách, zrovna tak mohou muslimové považovat náš svět za promiskuitní harém plný drog, alkoholu, rasismu, násilí, zlodějiny a pornografie. Vždyť se podívejme na naše zprávy…

NEJVĚTŠÍ MUSLIMSKÁ ZEMĚ Při slově „muslim“ si většina lidí automaticky vybaví Araba, případně Peršana či Turka, největší muslimská země ale v Arábii neleží. Nejpočetnější populace vyznavačů islámu je v Indonésii.

W W W.REDWAY M AG.C Z

21


téma /

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA FOTO: ARCHIV

Salmanovi je sedmnáct let a v Praze studuje gymnázium. On sám se narodil už tady, ale jeho rodina pochází z Afghánistánu. S nápadem udělat krátký rozhovor na téma života mladého muslima v České republice souhlasil prakticky okamžitě – člověku se takových šancí prý moc nedostane.

DŽIHÁD NEZNAMENÁ SVATOU VÁLKU? Slovo „džihád“ se překládá jako „úsilí“. Úsilí ve smyslu následování cesty islámu. Tradičně se džihád navíc dělí na vnitřní a vnější, přičemž ten vnější má především obranný charakter, zatímco ten vnitřní, osobní, vlastně vykonává každý zbožný muslim.

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

22


V obrovském obchodním centru na Chodově se jeho kudrnatá kštice snadno ztrácí, a stejně tak mizí i jakékoli představy o klukovi, který by si tu snad mohl připadat cizí. Salman je ve třeťáku, za rok maturuje, kouká na německou fotbalovou ligu, baví ho spousta věcí, třeba historie, a celkově to vypadá, že má v životě mnohem větší jasno než většina studentů v jeho věku. „Je to šílený, spousta lidí si myslí, že muslimové mají špatnej vztah k ženám. Já čtu spoustu věcí o osmanské a perské říši, a co ti vládcové občas dělali pro svoje manželky, nebo dokonce konkubíny, to je něco neuvěřitelnýho. Pořád je hýčkali, stavěli jim paláce,“ kroutí hlavou. Současná komunita Afghánců drží dodnes pospolu, ale týká se to spíš starších generací; Salman to viděl na vlastní oči pouze při oslavě výročí osvobození Afghánistánu, která se konala v jednom pražském hotelu a prý to byl super večírek. Samozřejmě bez alkoholu. „Ta komunita je větší v Brně než tady,“ vysvětluje. „Svoji kulturu a tradice si pořád hlídáme, ta národní identita je až na výjimky pořád silná. Je to vidět třeba i v jídle,“ dodává s tím, že na školní obědy nechodí – doma je to lepší. Výborné je prý třeba kábulí, což je rýže s brambory, strouhanou mrkví a rozinkami. „V centru Prahy je několik afghánských restaurací, třeba teď otevřeli novou kousek od Můstku, takže určitě doporučuju tam někdy zajít. Máme taky výborné dezerty,“ chlubí se Salman a pochvaluje si přitom snadnou dostupnost surovin – dnes už není problém sehnat ani halal maso.

třeba jedna modlitebna v Praze je vlastně jenom malá místnost ve třetím patře.“ (V Brně je to koneckonců podobné – kdo neví, kde tamní mešita přesně stojí, nemá moc šancí si jí z ulice vůbec všimnout.) Salman je hrdým muslimem, o islám se aktivně zajímá a v žádném případě nemá v úmyslu od své víry upouštět. „Je to způsob života, jako muslim jsem se narodil, je to součást mé osobnosti. Akorát s tím modlením je problém, těžko můžu uprostřed hodiny říct „Sorry, účo, musim se pomodlit“. Vědomí o islámu v České republice prý není ani zdaleka tak špatné, jak by se mohlo zdát. „Lepší se to, o ramadánu jsem dokonce potkal v mešitě Čecha, který se přišel jen tak podívat. Vždycky to může být lepší, ale nestěžuju si. Část lidí prostě chce věřit tomu, co slyší v televizi, že muslim rovná se terorista, ale kdo to sleduje víc, ten i víc ví. Vždyť křesťanství a islám se od sebe zase tolik neliší, základem obou je tolerance,“ vysvětluje s dodatkem, že možná pomáhá i celkový ateismus české společnosti. Člověk nemá takovou tendenci napadat druhého kvůli víře, pokud necítí, že je tím ohrožena jeho vlastní. Finální Salmanův vzkaz je jednoduchý: „Jediným problémem společnosti je neznalost, ale naštěstí to není až tak drastické. Češi nejsou hloupí, lidi obecně nejsou – pokud se bude jeden chovat s úctou k druhému, půjde to i obráceně. Je akorát potřeba projevit nejdřív trochu zájmu, ne hned soudit.“

Kromě české a orientální historie ho zajímají zejména přírodovědné obory – chtěl by vystudovat lékařskou fakultu a stát se doktorem. „Anatomie člověka mě fascinovala odjakživa. Baví mě i chemie. A taky jsme měli ve škole skvělou přednášku o žurnalistice, takže ta mě teď baví taky,“ usmívá se. Kromě toho ještě stihnul hrát závodně fotbal a basketbal, a taky ho zvolili předsedou třídy. „Výborný bylo, když jsem jako předseda dostal za úkol dovézt do třídy nový hodiny. Táta vybral jedny fakt krásný, jenže jak v nich byly baterky, tak mi tikal batoh, a lidi v autobuse byli trochu nervózní,“ vypráví s úsměvem. „Nebo když jsem jel metrem a pod mikinou jsem měl míč na basket, tak se nějaký člověk pokřižoval a utekl na peron.“ Jinak ale prý s předsudky v nejbližším okolí problémy nemá – spolužáci ho berou úplně v pohodě, úkosem se dívají jenom občas cestující v MHD. „Nezajímá mě to, je potřeba to nevnímat. Ty lidi neznám, tak co.“

„Sorry, účo, musim se pomodlit.“

U Salmana doma se odjakživa mluvilo česky i persky, ovládá tedy oba jazyky, a jako bonus ještě angličtinu a němčinu. „V Německu mám část rodiny, jezdím tam na prázdniny. Jednou bych se rád podíval i do Afghánistánu, ale nejdřív musím vystudovat, najít si práci a sehnat peníze. Zatím tam posíláme oblečení a něco na přilepšenou.“ Určuje si priority – totéž prý, pokud vyjdou peníze, platí i pro výlet do Mekky. Na ten si ušetřit vlastně musí, je to přece jednou z povinností muslima. Jak je to vůbec s praktikováním islámu u nás? Největší problém je prý s modlitbou. „V Německu chodím do mešity pravidelněji, tady se mi to kvůli škole povede jen občas, hlavně při ramadánu,“ přiznává. „Zajímavý je, že

ZAHALOVÁNÍ Povinné zahalování žen je jedním z největších mýtů, které islám obestírají. Přitom nikde není napsáno, že by bylo nutností. Většina muslimských žen bere šátky jako módní doplněk (a koho by zajímalo, jak si muslimové váží žen v politických funkcích, ať se podívá na zoubek jordánské královně Ranii).

W W W.REDWAY M AG.C Z

23


téma /

TEXT: MAX FISHER, THE WASHINGTON POST PŘEKLAD: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: TERKA ŠKEBLE

Zahalování žen na Středním východě nepatří zrovna k lehkým konverzačním tématům, která by člověk ledabyle nadhodil doma nad večeří. Zdá se však, že názor na něj mají úplně všichni – jeho obhájci říkají, že jde pouze o tradiční módní doplněk (jako třeba čelenka), odpůrci kontrují (například) ztíženou identifikací. V tomto duchu se tato debata vede na Západě. Co si však o ženách a šátcích myslí přímo Arabové?

ŠARÍA S výjimkou vyloženě konzervativních států jako Írán nebo Saúdská Arábie je sekulární (světské) právo důležitou součástí legislativního systému. Saúdská náboženská policie to sice vyloženě přehání, nicméně v rámci islámského světa nejde o normu, ale o výstřelek.

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

24


Přesně tuto otázku si kladli i ve washingtonském středisku New Research Center. Uspořádali proto jednoduchý průzkum, v němž obyvatelům sedmi středovýchodních zemí ukázali tabulku s různými druhy oblékání a zeptali se, který z nich je pro ženy nejvhodnější. Dotazovaní pocházeli z Egypta, Iráku, Libanonu, Saúdské Arábie, Pákistánu, Tuniska a Turecka a výsledky jasně ukazují, že ani v těchto zemích nepanuje zrovna názorová shoda.

A právě tyto dvě možnosti zaznamenaly nebývale vysoká procenta v Egyptě a Pákistánu. To odpovídá tomu, že v obou zemích probíhá změna společenského prostředí, vyvolaná dlouholetým střetem mezi advokáty víry a novou mládeží. Aneb když vás někdo nutí chodit po ulici v pytli, což nechcete, ale vzdát se jakékoli pokrývky je už příliš velký šok, vezmete si šátek.

Slovníček do kapsy Nejprve si uveďme, o kterých šest stylů vlastně šlo. Seřazeny jsou zhruba tak, aby sestupovaly od nejpřísnějšího k nejuvolněnějšímu. Burka – nevyšší stupeň zahalení, dlouhý hábit zakrývající celou postavu. Výhled je zajištěn mřížkou, která zvenčí zakrývá oči. Burka je spojená s Afghánistánem a režimem hnutí Tálibán. Nikáb – dlouhý hábit zakrývající celou postavu se škvírou na oči. Klasika v Saúdské Arábii a obecně všude, kde panuje tvrdý wahhábismus. Čádor – hábit zakrývající celé tělo a vlasy, ale ponechávající odkrytý obličej. Nosí se v Íránu, bývá spojován s ší’itským islámem. Amira – speciální šátek, velmi oblíbený mezi muslimskými komunitami na Západě. Těsně obtahuje obličej a spadá na ramena, zahaluje celý krk, vlasy a uši, ale tvář nechává odkrytou. Poslední dva obrázky ukazují ženu s jednoduchým šátkem (hidžábem) přes vlasy a ženu bez jakékoliv pokrývky hlavy. Ačkoli je škoda, že výsledky dotazníku nezohledňují pohlaví respondentů (hlasy mužů a žen jsou promíchány dohromady), několika detailů si člověk všimne prakticky okamžitě. Hodně zajímavý je třeba pohled na možnost č. 6, tedy ženu s odkrytými vlasy. Ta získala nejvíce procent v Libanonu a také Turecku, kde už několik desetiletí zuří urputná kulturní válka mezi islamisty a propagátory světského stylu života. Na další příčce se umístilo Tunisko, což odpovídá jeho pověsti země, která dlouho hledí toužebně směrem k Evropě, má vzdělanou střední třídu a tradičně velmi tolerantní vládu. Jinak ale pro tuto možnost nehlasoval téměř nikdo. Naopak nejkonzervativnější výsledky hlásí (podle očekávání) Pákistán a Saúdská Arábie. Bylo by nefér prohlásit obě země za „stejně konzervativní“, protože to je něco, co zkrátka určit nelze; je však jasné, že zde to bude s tolerancí trochu těžší. Hned jedenáct procent Saúdů hlasovalo dokonce pro burku, což je zdaleka nejvyšší číslo ze všech, zatímco Pákistánci se nemohou rozhodnout mezi nikábem a čádorem. Zde je nejdůležitější pohled na čísla 4 a 5, které právě v těchto zemích mohou představovat přijatelný kompromis mezi islámskou tradicí a západním stylem. Možnost oblékat se poměrně svobodně a pohybovat se bez jakéhokoli omezení výhledu pak i Západ přijme daleko lépe než róbu, která nakazuje zakrývat tělo.

Otázka identity Zahalování žen platí na Středním východě za pořádně horký brambor – nejde totiž jen o oblékání. Tato otázka otevírá dveře k dalekosáhlým debatám o kulturní a náboženské identitě, genderové rovnoprávnosti a islámských sociálních normách obecně. Jde o mnohem více než jen rozhodnout, jestli musí každá slečna nosit šátek, nebo ne. A ještě jedna doplňující statistika: Tunisko Turecko Libanon Saúdská Arábie Irák Pákistán Egypt

52 % 52 % 49 % 47 % 27 % 22 % 14 %

Tato čísla ukazují počet těch, kteří si myslí, že by ženy měly mít právo oblékat se zcela dle vlastní libosti. Člověk by očekával, že země na čele tohoto žebříčku budou zároveň vést peloton u nezahalování, ale ukazuje se, že takhle to úplně nefunguje. Nejkřiklavěji je to vidět na příkladu Saúdské Arábie a Egypta – Saúdové jsou suverénně největšími fanoušky burky, ale téměř polovina z nich by dala ženám absolutní právo výběru oblečení, Egypťané favorizují více „prozápadní“ šátky, leč pro svobodu volby je pouze 14 %. Je zřejmé, že tradice, pieta a feminismus se vzájemně nutně nevylučují a že zahalování žen nemusí být na nich nutně vynucováno proti jejich vůli. Stejně tak tolerance k výběru oblečení nemusí znamenat přijetí západního stylu jako jedné z možností. Nakonec si však člověk uvědomí, že i v úplně nejtolerantnějším Tunisku s tímto základním právem souhlasí všehovšudy 52 % lidí, a je mu tak nějak do pláče…

SATANSKÉ VERŠE Takzvanými satanskými verši (které proslavil ve svém románu spisovatel Salman Rushdie) se myslí několik vět, v nichž Mohamed povoloval modlit se k pohanským bůžkům jako přímluvcům u Alláha. Pozdější komentátoři prohlásili, že tyto verše Prorokovi našeptal sám Satan.

W W W.REDWAY M AG.C Z

25


smartbox /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

Stay cool

s mexickým džusem „Stay cool“ není další výmysl chorého marketingového mozku, ale název originální obalové techniky, díky které zůstane váš Jumex (čti „chumex“) cool i v největším vedru. Uzavíratelnou a znovu plnitelnou lahev vyvinuli v Mexiku, kde mají s vedrem bohaté zkušenosti. Firma Jumex, jejíž název je složeninou ze slov jugos mexicanos (mexické džusy), odšťavňuje ovocné plody již od roku 1961. Na začátku stálo dvacet pěstitelů, kteří se rozhodli vyrábět prvotřídní ovocné „freshe“. Díky klimatickým podmínkám v oblasti dosáhli unikátní chuti a povědomí o Jumexu se šířilo celým Mexikem. Obliba se brzy rozšířila i do sousedních Spojených států a Střední Ameriky. To byl zlomový okamžik – dnes je Jumex pro Mexičany něco jako Kofola pro Čechy. Společnost se výrazně podílí na snižování nezaměstnanosti v regionu a zvyšuje hrubý domácí produkt země. Také lpí na ohleduplnosti k přírodě, všechny odšťavňovací stroje pracují

úsporným způsobem tak, aby se neplýtvalo elektrickou energií. Pěstování plodů probíhá bez chemických postřiků, což má vliv nejen na životní prostředí, ale hlavně na čistou ovocnou chuť džusu. Jako jediný výrobce džusů na světě používá Jumex znovuuzavíratelné plechovky „stay cool“, na jejichž vývoji pracovali nejpovolanější specialisté. A protože drží tvar a jsou odolné, můžete je po spotřebování nápoje používat znovu a znovu. Všechny příchutě najdeš na www.mexickedzusy.cz

Jsem Thespian, robot. A provedu tě iQLandií Proleť se vesmírem, vydej se do nitra planety nebo lidského těla v novém science centru iQLANDIA v Liberci. V deseti interaktivních expozicích narazíš na čtyři stovky exponátů a taky na mě, jediného mluvícího humanoidního robota v Česku. Jsem vysoký 175 cm a vážím 33 kg. Vypadám jako člověk, umím používat vaše gesta a mimiku. Kosmotrip, simulace zemětřesení a řízení rakety Průlet vesmírem ve třetím rozměru je pecka. Uvelebíš se v pohodlné sedačce jednoho z nejmodernějších 3D planetárií na světě, a rázem je z tebe tulák po hvězdách, kosmický surfař. V sekci Živly zažiješ vichřici a zemětřesení – tedy pokud najdeš odvahu vstoupit do našeho simulátoru. Expozice GEO ti zase přiblíží vznik Země a na vlastní kůži si zde můžeš vyzkoušet, jak se cítí kosmonaut v raketoplánu.

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

26

Odpovědi na největší tajemství života, vesmíru a vůbec Ne, není to 42. Nejsem žádný pitomý počítač, ale humanoid nejnovějšího typu a pro problémy, které trápí vás, mladé pozemšťany, mám cit a pochopení. Navštiv sekci nazvanou Sexmisie a odhalíme ti, jak sbalit příslušníka opačného pohlaví, jestli to poprvé bolí nebo zda tě holka miluje, když s tebou nechce spát. Další chytrosti se dozvíš na iqlandia.cz. Přijď, člověče, jsi vítán!


smart box /

TEXT: M. OVERSTREET, SLOUPEK V. PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Proč modřiny mění barvu? Modřina vznikne, když pod kůží praskne malá vlásečnice, krev se rozlije do okolí a kůží začne prosvítat červenofialová skvrna způsobená krevním barvivem hemoglobinem. Pak se v místě začnou hromadit bílé krvinky, aby opravily škody po úrazu – červené krvinky se rozpadají a my pozorujeme barevné změny. Hemoglobin se štěpí na zelený biliverdin a žlutý bilirubin. Proces končí po několika dnech, kdy se tyto odpadní látky vstřebají a modřina zmizí.

Šlo by surfovat po lávě? Teoreticky ano. Kdybychom vzali surf, propíchali do něj hodně děr a pak ho propojili s vodní nádrží umístěnou buď na horní straně prkna, nebo třeba na našich zádech. Voda pronikající dírami by měla při jízdě stejné účinky, jako když plivneme na rozpálená kamna: kapičky na povrchu chvíli „tančí“, protože jsou od něj odděleny tenkou vrstvou páry, která není dobrým vodičem tepla. Díky tomuto efektu bychom mohli surfovat na lávové vlně tak dlouho, dokud by nedošla voda. Tření mezi prknem a lávou by bylo téměř nulové.

Jak tlustý by člověk musel být, aby byl neprůstřelný? Škoda způsobená kulkou se měří dvěma způsoby: hloubkou průniku a množstvím poškozené tkáně na centimetr průniku. Testy se provádějí střelbou ostrých nábojů do hustého gelu, který má stejnou hustotu a viskozitu jako lidské tělo. Devítimilimetrový náboj pronikne přibližně 60 cm hluboko, než se zastaví. Člověk s takovou vrstvou tuku by musel vážit asi 650 kg.

Kolik váží lidská hlava? U dospělého člověka asi 4,5 kg.

Je na světě víc mužů, nebo žen? Mužů, i když ne o moc, jen o nějakých 38 milionů. Nevyrovnaný poměr prý vzniká už při narození: na sto narozených holek připadá asi 105 kluků. S narůstajícím věkem se ale čísla mění, zvlášť ve vyspělých západních zemích, kde se muži dožívají v průměru nižšího věku, a ženám se tak vylepšuje skóre.

W W W.REDWAY M AG.C Z

00 V titulku dnešního sloupku možná rozpoznáte označení záchodu. V 19. století se v Německu rozšířilo toto označení „nejmenšího pokoje“ v hotelu, číslo nula, hned u schodiště. Dvojí prázdnota, vyprázdnění. Řeč symbolů zvaných číslice je vůbec impozantní záležitost. Leckdy ani nejde o srozumitelnost čísel, jen o efekt, o dosažení stavu úžasu. Spousta nul za sebou působí úžasně, obzvlášť na vlastním kontě. Ale pokusit se vyjádřit něco úžasného bez uvádění jakýchkoli čísel je vlastně ještě impozantnější. Sloupek textu bez čísel bývá spíš poezií, obzvlášť v dnešní době, kdy se za poezii vydává cokoli, pokud je to napsané do sloupku. Vyjádřit úžas textově je celkem snadné. Stačí použít písmeno o, vyjadřující otevřená ústa, ať už v ozvučeném seskupení, třeba „Ooooooooooooooo!“, nebo ve formě smajlíka :-o. Číslice nula je však znakem věcně úžasným, bez kterého matematika nefunguje. Stojí mezi kladnými a zápornými čísly, při násobilce polyká sebevětší číslice a způsobuje jejich zmizení. Když nulou zkusíte něco vydělit, může to zásadně překvapit váš počítač. Přestože jsou si „O“ a nula tvarově podobné jako vejce vejci, „O“ je obvykle baňatější. Na znacích O a 0 se dobře ukazuje odlišnost vnímání písmen a číslic. Nejde o typografii. Jde o to, že na obojí máme zřejmě odlišné mozkové obvody. V libovolném delším textu (i v tomto), máme k dispozici příklad. Zkuste spočítat, kolikrát se v tomto textu vyskytuje písmeno „o“, respektive cokoli jemu podobné. Co nejpřesněji a nejrychleji. Až to zkusíte, zkuste to i s kamarády, které rozdělte na dvě skupiny. Jedné skupině dejte zadání sečíst všechna písmena „o“. Druhé, srovnatelné skupině dejte za úkol vyhledat a spočítat v textu zatoulané nuly. Jak uvidíte na výsledku, člověku se jeví snazší a rychlejší napočítat v textu nuly, jakožto nesourodé, číselné prvky. Přitom jde jen o změnu úhlu pohledu, o zapojení mozkových pomocníků z hájemství číselna. Jde to i opačně, počítat „o“ mezi čísly. (Není to tedy tím, že nás nuly dráždí odjakživa až příliš.) A správná odpověď? 200, včetně. Aby tu troška poezie zazněla, zde můj překlad Shakespearova sonetu 126, kde „O“ figuruje. Tento sonet je zvláštní i tím, že postrádá poslední dva řádky, kde má jen páry závorek. Domnívám se, kacířsky, že je to celé o zosobněném Měsíci a že do závěrečných řádků patří nějaká tajenka. Dovolil jsem si tam tedy přidat vlastní text. Zkuste si jej nahradit vlastním úžasným dvojverším. Jen tak. O, ty můj klučino, co ve své moci máš času srp, hodiny přesýpací: Ty ubýváním rosteš, a tím spíš milence sinným světlem nasvítíš. Přírodou (všeho zmaru vládkyní) za chodu vpřed, jsi nucen k couvání, k tomu tě má, aby tak její um přebíjel minut, času nerozum. Však boj se O, tebe za hříčku má, zdrží tě jen, v truhle své nenechá! Na Audit (opožděně) odpoví, Kvitancí vydá tě, a vyhoví. ( ) tu přesýpacích hodin zobrazení ( ) srpečků lící vtip je, k pobavení.

27


smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA (POST-HUDBA) ILUSTRACE: PAVLA ONDRÁŠKOVÁ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: MADARŠTINA Maďarština je jeden z těch jazyků, který na první pohled vypadají jako zašifrovaná zpráva z Danteho Pekla, ale jakmile do ní člověk trochu pronikne, zjistí, že je to jedna z nejzábavnějších věcí vůbec. Vážně, vybrat sem jenom pět bodů k vypíchnutí bylo zatím nejtěžší. Je snadný se do ní totálně zamilovat a znám lidi, kterým to trvalo doslova několik minut. Jeden můj kámoš si po návštěvě Budapešti vytvořil alter ego pojmenovaný Zsolt Kadár, a dodnes tak způsobuje bujarou zábavu kdekoli, kde se objeví.

É K E E R D ME E K L E #1 HEDÉVEJ E PETEKE N ES

it eč ne j m á je de n už es to že Te n ká m oš ne m lu ví : př ut eč no st i kd yž ve sk do jm u, i t y, bý sk na ar ný ad m aď vu k i, že m lu ví sl ec hu je sn ar skej př íz př i je ho po es vě dč it lid tr ik , ja k př m oh lá se k, ě si ln ej m aď sa dn ně , ho 14 z ře ed ta ev ot po k m á hn d ve zm eš v ov at ho dn ě te nh le ja zy ků . ý „e“ vy sl ov oř í „e“. Po ku zy žd tv ja ka ch ch š ni ej de z jin y a bu že as i 90 % ne ž u vě tš in vn í sl ab ic e) ba vi l tí m , he m le hč í dy ck y na pr na zá kl ad ce vl as tn ě m no (k te re j je vž se je ej y“ žd sk ka ar ad u pr ax i. m aď sn t no – ní uš á „z sl ok e že ám od ro zj is tí š, e v to m m je H ol ka m kž m ta dé ve j te m . de e, se la sc ík ne lá př é Vý bo rn ým e m ed re ek je dn ý sa m oh lk v it he , ah ke eg te nh le m dé ve j e pe že zp ív al te re eké ne se : H el ke m ed Zk us te si to

NESPOLÍHEJ # 2 N A T O , ŽE NECO POCHYTÍŠ. NEPOCHYTÍ Š hr om ad ou sl ov an skej N a to , ch ja zy ků , ús pě šn ě ig že je M aďar ně m či no u no ru je ně co sk o ob kl op a ru m un št in , če m u se ří en ý ge og ra fic ky ou , je ká ho Sp ja ra ch bu nd – zy k po de zř bl íz ký ja zy el e fe no m én , kt ko vý ob la st zá so bě . D ík er ej zp ůs ob i ov liv ňu jo y Sp ra ch bu u je dn a dr uh uj e, že nd u ta k tř eb př es to že ve ou v gr am at a m lu ve ná sk ut eč no st ic e i sl ov ní ba sk ič ti na i jd e o to tá zn í do st ja na op ak ja ko ln ě od liš ný ko šp an ěl št by o ex is te sy st ém y (a in a, ne vy pl ác í se nc le i ně to ja ké (n ap ří tá ln ě) . M aď pr ot o ka šl kl ad ) sl oven ar št in a at na sl ov ní zh ol a ne m št in y v ži vo zá so bu s tí ož ný. M aď tě ne sl yš el m , že si bu ař i si ne ro zu a, de te ně ja k m ěj í an i s na to ž ab y si ro zu m ět – Fi na m a, a ro zu m ěl i s je to to js ou dv a ná m a. N ěk ug ro fin sk ý te ří vě dc i so ná ro dy, ud í, že m aď ar št in a je př íb uz ná se ge ne ti ck y su m er št in ou , ta kž e as i ta k.

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

28


J U K I T K #3 PDREAROVOU GEN PRÁVNOST ROVNO vý só lo ě ja ko ky ta ro Př es to že i ta k po do bn as í ěj ne j pů vo d zn eč a ol in h sp a fin št kt ur a už je jic ru m aďar št in a st ká ic at no m žs tv í pá dů va va , gr am ok al yp tic ký ho co a uš tě ka ná či ně – kr om ě ap el . Ta kž e za tím et du zř ro ně ho ěr ný m ob ja sň uj e po ab se nc e jm en ec h ba ad íp tře př á h av ýc sn je za jím už íva t v ne ja (o to m až dá l) ře ší , je st li po čí sl em , co ž je A ho re čn at ě h s je dn ot ný m ác tě zb va v An gl ii a US ve y“ he „t o. Ro d je pr os o sn eb ja o (n “ vn he áá „h e“, ne bo „s v to m m aj í dá u pr ač ku . i ko ař ic aď at M m , to a) pr as eč in y Cy ru s po au sy nt ak tic ká ec hn o od M ile st ej ne j pr o vš je no m je de n,

#4 PRIPOMEN S I

NÁSOBILKU

Ta k, a teď ty pá dy – ma ďa ršt ina jic h má os mn ác ob lud ná vě c, ale t. To sic e vyp ad je nu tný uv ěd om á jak o str aš liv ě it si, že na roz díl pá dy pln í gra ma od če šti ny, kd e tic ko u fun kc i, tad jed no tliv ý y fun gu jou tře ba ně co ně kd e, ne i mí sto pře dlo že bo na ně če m, ne k: kd yž je bo to ně ka m jde , vyj ád ří se to pá říc t, že má š ně co de m. Po tře bu ješ s se bo u? St ač í po už ít sp ráv ne j pá tak ne prů stř eln d. Ve sk ute čn os ě log ickej sys tém ti je to (a na víc pra kti ck ma ďa rsk ou gra ma y be z výj im ek ), tik u je po do bn ý že uč it se jak o bif lov at ná po ch op íš, jak se so bil ku ne bo zlo mk jed no tliv ý prv ky y; jak mi le sk lád aj do se be do ko na lé jed no , se š za vo do u. Pr du ch os ti má ma áv ě dík y téh le ďa ršt ina po mě rně po če tne j fan klu b, do kte rýh o pa tři li tře ba Jak ob Gr im m ne bo Ge org e Be rna rd Sh aw.

J SE O B E N #5 KESPEARA. KY TA SHA O H E S I MADARÍ NEBOJ ně j s tím , a pu st it se do Sh akes pe ar a k bu de ti tis vý u, Sc hv ál ně , ní tin ál ič ig in an gl ov ně pů jč it or ne dr tíš st ar ou zk us si v kn ih hi st or ie je se po no cí ch u d ěh ku ůb Po pr . v íš ka ec e um ů. Vý vo j ja zy lá čk ov o že an gl ic ky př im oz em šťan uj e – vž dy ť Po k zp rá va od m i ne po za st av an o se už kd ov to př ip ad at ja ni sl ch d tím a po lo vin a tě vě c, že se na u 20 . st ol et í, tk ta k no rm ál ní čá po do í. aj en je za sa ze ný i ne ví, co zn am By lo ná s pě t ou st a lid í an , co ž v pr ax i už ívá , al e sp na pr os to m íjí ie ér ek pr e ne je nž e ne po ty hl ji ln ě vš em u. že , úp m ět to m v zu je bo ží sk y, bu de š ro ar aď M aďar št in a m íš e je ve své uč hl to ě, ja km ile se na .. vš em u. Vá žn zn am en á, že la dů m bi bl e. íš ja ko dí lo ek sp př bí ým so ar pů st i, ná ře č, že yž to Sh akes pe ar ov ná a pr av id el ne j ja zy k. A kd ito st i ta k kr ás ž ja ko př iro ze ne a zd án livé sl ož ik a. at hr em ac m od da ný ho m at a po řá d bý t za je dn oh o fa kt át it k bo du 1 se vž dy ck y vr eš ůž m e, jd ne pů

W W W.REDWAY M AG.C Z

29


smartbox /

TEXT: NIHILISTA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Největší padouši v dějinách lidstva

Adolf Hitler Návod, jak nedělat kariéru

Hned po Ježíšovi asi nejdůležitější postava v dějinách. Stala se z něj značka, popkulturní ikona podobně jako z Che Guevary nebo Lenina. Jenže než dosáhnul takový skóre, začal z ničeho.

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

30


Představuju si, že někdy se Bůh probudí a je mu celkově dobře, má výbornou náladu, a tak udělá něco pěknýho pro lidstvo a vznikne třeba mléčná čokoláda, narodí se budoucí vědec nebo umělec. Jindy ho chytne migréna, silná nevolnost a jiný neduhy, čehož hned využije jeho nezdárnej synek Satan, kterýmu je dycky dobře, a v tu ránu máme na světě věcičky jako Coca-Cola – Coke, novodobou olympiádu atd. atp. Jednou v létě 1888 muselo Boha něco vošklivýho vzít, že ulehnul a tvrdě usnul po prášku, co si na to vzal. V tu chvíli se zrovna měli moc rádi dva lidi, Alois a Klára Hitlerovi. Může bejt, že tělo Aloise přijalo v tu chvilku duši Satana. Karty eště nebyly rozdaný, ale stůl, na kterej měl přistát talon, už stál. Zrovna se na něj vyšíval ubrus, na kterým bude stát NOVÉ ŠŤASTNÉ STOLETÍ. A brzo si za něj sedne několik hráčů, ovšem bank bude chvilku držet jen jeden z nich a hrát se bude durch. Ty karty budou trochu jiný, místo klasickejch čtyř barev na nich budou státy a národy. Ale jen jedny jsou trumfový. Tak jedem, ať tam spadnem všichni, kdo míchá? Vídeň a Mnichov Asi víme, že se Hitler narodil 20. dubna 1889 v Rakousku (velmi doporučuju povídku Geneze a katastrofa od Roalda Dahla). Nenáviděl otce, kterej mlátil jak jeho, tak matku a nakonec se v roce 1903 upil k smrti. Maminka Klára Adolfa vždy podporovala v touze stát se malířem a po otcově smrti zažíval léta sladkýho nicnedělání – teda úplně se nefl ákal, hodně čet a chystal se ke zkouškám na vídeňskou výtvarnou akademii, ale tam ho nevzali pro nedostatek talentu. Brzy na to Klára zemřela, Adolfovi došly peníze a ze šťastnýho snílka se stal na pět let živořící bezdomovec přivydělávající si příležitostnou prací, a hlavně naštvanej mladej muž, co nenávidí špínu kolem sebe – hlavně marxisty, přistěhovalce a Židy. Později do Mein Kampfu napsal: „Protivný mi byl ten rasový konglomerát v hlavním městě, protivná celá ta směsice národů: Češi, Poláci, Maďaři, Rusíni, Srbové, Chorvati atd. a mezi tím vším jako věčná bakterie lidstva – Židé a zase Židé. Obrovské město mi připadalo jako ztělesnění krvesmilstva.“ V roce 1913 se z Rakouska přestěhoval do německého Mnichova, kde si ovšem nijak nepolepšil až do doby, než přišla jeho spása – válka. První světová Tady se našel, přihlásil se na frontu jako dobrovolník, protože u odvodu ho ze zdravotních důvodů nevzali. Byl několikrát vážně zraněnej, u Ypres se dokonce otrávil plynem a dočasně oslepnul, ovšem vojnu žral, sloužil by císaři pánu do roztrhání těla stejně jako Švejk. Když se dozvěděl o krachu německýho císařství, nedokázal to pochopit a umínil si, že se vrhne do politiky a pomstí se na těch, co tuhle tragédii zavinili, na Židech. Mimochodem, jeho antisemitismus nebyl v tý době nic neobvyklýho, vlastně se jednalo o normu. V celý Evropě představovali Židi etnikum hodný opovržení. Třeba zrovna ve Švejkovi jsou taky vykreslený jako ubohý obchodníčci, co ve špíně prodávaj šmé zboží, jen aby se uživili. Moderní doba Poválečná éra změnila řád světa. Třeba přestalo

W W W.REDWAY M AG.C Z

platit, že politická moc je dědičná. V Rusku, Rakousku a Německu šly staletý panovnický dynastie do háje a místo nich se roztočil šílenej kolotoč politiky zasahující úplně, ale úplně všechny. A ten taky vynesl na vrchol zoufalýho bezdomovce Adolfa. Roky 1918 a 1919 byly v Německu hektický. Puče, revoluce, republiky, pravičáci, levičáci, zmatek nad zmatek. Hitler vstupuje do dělnický strany DAP a objevuje v sobě talent pro plamenný a přesvědčivý projevy. Indie zpěvačka Laurie Anderson jednou poznamenala, že podle rytmu jeho řeči a máchání rukama by z něj byl dobrej bubeník. Pro Němce se ale stal mužem číslo jedna hlavně tím, že měl rychlý prostý řešení na všechny problémy světa. V roce 1920 přejmenoval stranu na NSDAP a o rok pozdějc se stává se jejím jediným vůdcem. Logem je hákovej kříž (náboženskej symbol mnoha kultur včetně naší pohanský a raně křesťanský) a programem tzv. velkoněmecká idea, kterou může naplnit pouze ta nejsilnější vláda. Jo a čistě pro přesnost, NSDAP znamená Nazionalsocialistische Deutsche Arbeiterpartei a ze slova nazional máme zkráceninu nazi, nazism. Emkáčko Roku 1923 se Hitler v Mnichově pokusí o puč, ale zatím nenastal jeho čas. Nacisti maj určitou podporu, na uchopení vlády to ovšem ještě není, a tak si Adolf odchází na rok sednout za velezradu. V kriminále vzniká základní text nacistický ideologie, Mein Kampf, v němž šéf strany shrnuje svůj dosavadní život a formuluje politický názory, východiska a řešení v otevřeně rasistickým tónu. Mimochodem, nedá se to moc číst, taky jste si všimli, že většina magorů trpí grafomanií? Je to i dneska – nejdřív sáhodlouhej výčet faktů a historických událostí vybraných tak, aby se autorovi hodily do krámu, a pak jednoduchá slátanina jako ře��ení. Na svobodu se Adolf vrací už přesvědčenej o svým poslání pozvednout Německo z poválečnýho ponížení a postavit ho do čela světovýho dění. Bez větší pozornosti zatím buduje členskou základnu strany a čeká na příhodnou chvíli. Krize a její německý řešení Už to vypadalo, že by se Německo z tý hospodářský krize začátku dvacátejch let mohlo jakž takž vyhrabat, když přišla tahle rána. Černej pátek na burze v roce 1929 ekonomicky ochromil celej svět a krysy začaly rychle vylejzat z kanálů. V roce 1932 dosahovala nezaměstnanost v Německu už skoro 45 procent. Pro zoufalý lidi je tady Hitler a jeho NSDAP ještě víc než dřív. Slibuje práci a silný mocný Německo – pochopitelně vyhrává volby. Za dva roky politických čachrů získává pro sebe veškerou moc, stává se Führerem a z demokratický Výmarský republiky udělá na dvanáct let „tisíciletou“ třetí říši. Detaily známe – Noc dlouhejch nožů, Norimberský zákony, Křišťálová noc, anšlus, Mnichov, Blitzkrieg, Auschwitz. Triumph des Willens Tak se Adolf stal z úplný nuly pánem světa. Jeho charisma a názory se sešly s dobou, byl prostě – jak se říká – ve správnej čas na správným místě. K moci se hnal hlava nehlava, ale lidi ho stejně milovali, protože pro ně představoval nový Německo,

moderní, sebevědomý, dokonalý: „Bylo mi, jako by se přede mnou rozprostíral zemský povrch – jako polokoule, která se najednou uprostřed rozpoltila a tryskal z ní ohromný vodopád, tak mohutný, že se dotýkal nebe a otřásal zemí. Byla jsem jako uhranutá. Ačkoli jsem mnohému z Hitlerovy řeči nerozuměla, působila na mě fascinujícím dojmem. Na posluchače dopadala salva bubnů a já cítila, že lidé tomu muži propadli,“ řekla režisérka nacistických propagandistických filmů Leni Riefenstahl. Pravda taky je, že dodržel slib a snížil nezaměstnanost, ovšem za cenu hlubokých záseků do státní kasy – takhle například vznikly ty pověstný německý dálnice. A jedním z řešení, jak ji zase naplnit, byla válka. Třeba Sovětskej svaz představoval gigantickou kořist, která by všechny Adolfovy průšvihy snadno zalepila. Válečná kampaň byla tak dobře postavená, že z ní byli Němci u vytržení až do Stalingradu. Polsko, Francie, Dánsko, Norsko, Benelux – to prostě lítalo a všem se to moc líbilo. Teda skoro všem, německá armáda ze svýho nejvyššího velitele zas tak na větvi nebyla, a tak měl vedle ní Adolf k ruce novou generaci válečníků – Waffen SS, který za to uměli vzít: „Tobě, Adolfe Hitlere, vůdci a kancléři Německé říše, přísahám věrnost a statečnost. Tobě a nadřazeným, které sám jmenuješ, slibuji poslušnost až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh.“ V přísaze SS není nic o státu, národu, lidu. Elitní jednotky zabijáků byly podřízený přímo Hitlerovi a neměly sebemenší problém vykonat pro něj činy překračující celou dosavadní historickou zkušenost a totálně popřít jeden ze základních postulátů západní kultury – humanismus. Adolfova image Nosil jednoduchý oblečení, dvouřadovej oblek se stranickým odznakem na klopě nebo jednoduchou uniformu s vyznamenáním, který obdržel v první světový válce. Žádný okázalý generálský manýry s honosnýma uniformama a maršálskou holí jako Göring ani černý uniformy s umrlčíma hlavama jako říšskej vůdce SS Himmler. Hitler dbal na to, aby byl pořád „z lidu“, a jeho nedotknutelnost spočívala v síle jeho osobnosti. Dál přetavil v novej mýtus svastiku a další mystický a mytologický symboly a motivy, a na zneuznanýho malíře si nevedl špatně. Nacistickou estetiku zdokumentovala Leni Riefenstahl ve filmu Triumf vůle. Na záběrech z monumentálního shromáždění NDSAP v Norimberku v roce 1934 už nevidíme old school mnichovskou bandu v šortkách a bílej podkolenkách, ale pompézní magickej obřad, jakej nepoznaly ani starověký říše. Někdy se v souvislosti s Hitlerem místo Führer užívá slovo „Verführer“ – svůdce. Myslim, že je to výstižný. Německo se opravdu stalo jeho oddaně milující partnerkou, ochotnou udělat pro svýho muže všechno na světě, třeba i cedit krev, k čemuž nakonec došlo tak mohutně, že pro něj málem v bolestech zemřela. Naštěstí ze svýho poblouznění v poslední chvíli procitla a vypadá to, že si na tyhle typy už bude dávat velkýho majzla.

31


smartbox /

TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Potraviny se špatnou povestí Kveták Řekněme si to na rovinu – dokud se neodstěhujete z domova, jste rukojmím rodičů. V mnoha věcech nemáte na výběr, nikdo se vás neptá. Například musíte jíst, co vám dají. Pokud se špatně stravují rodiče, stravujete se špatně i vy. Špatná životospráva vede k obezitě, takže pokud jsou obézní vaši rodiče, budete s největší pravděpodobností obézní i vy. (Když ne hned, tak v dospělosti.) Obézní teenageři začínají s kouřením, alkoholem, drogami a sexem dřív než jejich vrstevníci, což dává smysl – nadváha znamená mindrák a cigareta, alkohol, drogy nebo sex snahu o jeho vyrovnání. Zachraňte se, naučte se vařit! ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

32


Rada do života Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru. Zvládnout přípravu tří čtyř jednoduchých jídel z čerstvých, běžně dostupných surovin patří k základnímu vzdělání stejně jako malá násobilka. Když rodiče odjedou, zanechají vám doma nějaký peníze, abyste neumřeli hlady, a utratit je za mekáč nebo dovážkovou pizzu není zrovna nejlepší. Uvařte si sami a ušetřený obnos raději investujte do rozvoje svého společenského života, neboť jen zážitky jsou tím pravým bohatstvím!

V každém čísle se pokusíme očistit jméno jedné suroviny, která má špatné PR. Dokážeme vám, že uvařit z ní normální jídlo není žádná atomová fyzika. Co znáš: Beztvará bílá hmota z hlubin pekla Jako každý plíživý nenápadný zlo, umí i květák nabírat víc forem podle toho, odkud se zrovna chystá zaútočit. Často se objevuje osmaženej v trojobalu, ale to spoustě lidí až tak nevadí, protože přepálenej olej a monumentální vrstva strouhanky by svou specifi ckou fastfoodovou chutí přebily snad i kyanidovou kapsli. Pak je tu ale zločinec číslo dvě, totiž květák na mozeček – a v tomhle případě už přestává sranda. Často to vypadá, že jíst tenhle květáko-vaječnej vynález (nebo se na něj dokonce veřejně těšit) přivolává lehčí formy psychické šikany. Ty to jako nejdeš vrátit? Květák na mozeček se ve volný přírodě většinou vyskytuje ve společnosti pěti zrníček pepře a oschlých, málo osolených brambor s přídavkem v podobě divnejch šedejch žmolků. Dohromady to chutná jak zpocenej fotbalovej dres. Mňam.

W W W.REDWAY M AG.C Z

Co neznáš: Brambory s květákem po indicku Jednou z největších výhod květáku je, že nemá až tak výraznou chuť jako jiný zeleniny na jídelnovým blacklistu (píšem si do fronty: špenát, brokolice, plněná paprika), takže se dá poměrně volně doplňovat skoro vším, co je zrovna po ruce. Výborná je třeba kombinace se sušenýma švestkama nebo tofu. My použili kari. (Poznámka: Bramborám s květákem se v Indii říká „aloo gobi“ a originálně se připravujou s větším množstvím různýho koření. Tohle je jednoduchá verze, na kterou seženeš všechny ingredience doma ve spíži, ale pokud tě zajímá původní recept, internet je tvým přítelem.) Budeš potřebovat květák, brambory, kari koření, cibuli, česnek, kmín, olej, sůl a podle chuti strouhanej zázvor a citronovou šťávu. Pokud máš stravovací návyky jako Dave Lister, můžeš experimentovat s kořením, jak se ti zlíbí – fantazii se meze nekladou, s šílenýma chilli papričkama z ilegálních středoamerických plantáží to určitě chutná taky výborně. Důležitý je tam to koření nasypat i s nakrájenou cibulí hned na začátku (použij hlubokou pánvičku nebo hrnec) a trochu ho ohřát na oleji, ale ne moc, aby se nespálilo. Až to začne vonět, přihoď trochu česneku rozsekanýho na kostičky, špetku soli, případně zázvor; tohle je záležitost několika minut, jen než se všechny chutě smíchají dohromady. Pak už přichází hlavní část – květák natrhanej na růžičky hoď dovnitř s oloupanýma nakrájenýma bramborama, zalij vodou a nech dusit, dokud to nezměkne jak ten drsňák z vedlejší třídy při pohledu na štěňátko labradora. Až se voda vyvaří a květák a brambory jsou měkký (poznáš vidličkou), je hotovo. Maximálně můžeš ještě přidat citronovou šťávu. Et voilà!

Květák (brukev zelná) Květák není nic jinýho než vyšlechtěná brukev, ale nezabíhejme do detailů – na větu „Pojď se mnou poobědvat brukev zelnou“ nejspíš existuje nějakej paragraf. Květák je tak úzce příbuznej třeba s kapustou nebo zelím. Neobsahuje skoro žádnej tuk a má 0 % cholesterolu, zato je bohatým zdrojem draslíku, vlákniny a kyseliny listové. Jo, a může být i fialovej. Fakt.

33


smartbox/jak na školu

TEXT: WAGHISS FOTO: ARCHIV NINY ŠTĚRBÁKOVÉ

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš

nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě. Více informací najdeš na www.afs.cz nebo na telefonu 728 994 908.

STUDOVALA JSEM V ITÁLII Dnešní titulek trošku lže, protože závodní lyžařka Nina Štěrbáková (17) z Českých Budějovic vycestovala

Přihláška a formality Zájem o roční studium v zahraničí vycházel z pobytu na škole v Rakousku, který Nina absolvovala už dřív, a taky z bratrova ročního studia ve Francii. Doma Nina chodí na českoanglické gymnázium, a protože prý nechtěla jít s davem toužícím po Anglii a Americe, vybrala si Itálii. Vždycky se jí líbila jak historie a kultura země, tak jazyk blízký latině. Agentura, jejíž služby využil brácha, neměla Itálii v nabídce, Nina tedy hledala jinou, až narazila na AFS. Bylo to sice až v březnu, tedy na poslední chvíli, a i když nakonec stihla vše zařídit, ostatním doporučuje začít zařizovat ideálně od ledna. Do evropských zemí není nutno mít nic speciálního, jen lékařskou prohlídku, rozhovor s dobrovolníkem AFS o rodinném zázemí a dopis hostitelské rodině. S vyplňováním veškerých lejster pomáhali Nině lidé z AFS. Přípravy na cestu Váhový limit zavazadla 20 kg nedovoloval nabalit

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

34

do italské Parmy v září minulého roku a v tuto chvíli se její studijní pobyt sotva přehoupl do druhé půlky.

třeba zimní oblečení, naopak hygienické potřeby považuje Nina za zbytečnost, vše nutné pro čisté a voňavé tělo poskytne hostitelská rodina. Ta pokrevní posílala chybějící věci poštou, třeba právě oblečení na zimu nebo dárky k Vánocům. Oproti tomu spoustu oblečení z kufru Nina neoblékla ani jednou. Cesta Dvouhodinový let z Prahy do Říma utekl hrozně rychle a o samotě, Nina byla jediná Češka jedoucí studovat právě do Itálie. V letadle se dostavily obavy. „Představovala jsem si všechno mnohem horší a tvrdší, než to pak ve skutečnosti bylo,“ přiznává počáteční skepsi. V Římě na soustředění pěti stovek studentů z celého světa byla přiřazená k Dánům, kterým nerozuměla, a uvítací víkend si moc neužila. Potom se všichni rozjeli vlaky do hostitelských domovů, do Parmy jelo dvanáct studentů, většina z Latinské Ameriky. Nervozita by se dala krájet.

První dojmy Jelikož předodjezdová elektronická korespondence s hostitelskou rodinou probíhala v perfektní angličtině, spustila Nina na nádraží uvítání anglicky, načež vyšlo najevo, že doma neumí anglicky nikdo ani slovo, až na sestru Costanzu, naštěstí. Po příjezdu byla Nina ubytována v podkroví v pokoji bez dveří (což bylo zpočátku nezvyklé a naštěstí ne nadlouho) a pohoštěna domácí pizzou. Jelikož přiletěla 6. září a školní rok začíná až v půlce měsíce, využila týdenní volno k seznamování skrze starší ségru. Anglicky se v Itálii nikomu moc mluvit nechce, a když už ano, tak s otřesným akcentem (včetně učitelů). Netrvalo to ani měsíc, a Nina hovořila italsky se všemi: „Jak se říká: když člověk musí, tak musí.“ Některé populární předsudky o Italech, jako je například každodenní konzumace pizzy a pasty, jsou pravdivé. V překrásné Parmě jsou všichni včetně hostitelské rodiny vstřícní a otevření, a v mladé studentce hoří nadšení a optimismus. Obrat


INFO O POBYTU Název školy: Liceo Scientifico G. Marconi Délka pobytu: 10 měsíců Typ ubytování: v hostitelské rodině (zdarma) Cena: 166 000 Kč + kapesné cca 75 euro / měsíc

RYCHLÉ INFO O FRANCII Počet obyvatel: 57 mil. Hlavní město: Řím Úřední jazyk: italština Měna: euro (EUR) Zajímavost: Přestože jsou Italové považováni za temperamentní, kluci v Parmě jsou dost stydliví.

z nejhoršího v nejlepší. Negativní nálada znovu výrazněji zaútočila už jen jednou, o Vánocích. Denní rutina Vstává se s budíkem a těžce, přímo úměrně usínání. K snídani stačí sušenka, nic velkého, a na osmou hurá do školy. A to i v sobotu! Tuhle v českých očích jistě nevýhodnou věc vyvažuje konec vyučování už po jedné odpoledne. Všichni jedou domů na oběd (spousta Italů a Italek jsou tzv. „maminčini mazánci“), proto se město po poledni téměř vyprázdní. Školní jídelny na středních školách nefungují, jinak to mají základky: oběd ve škole, v sobotu volno. Lyceum, na které se Nina vydala studovat, je bráno jako jedno z nejtěžších. V osnovách má hodně chemii a biologie plus francouzštinu a latinu, jazyk všech věd. Je naprosto normální, že se středoškoláci doma učí i čtyři hodiny denně, pokud nechtějí propadnout, a i to se děje celkem často. Školní systém je obtížnější než u nás, italští

W W W.REDWAY M AG.C Z

učitelé nakládají studentům spoustu domácích úkolů. Brzký konec vyučování dává prostor mimoškolním kroužkům a aktivitám. Nina už si vyzkoušela pěvecký sbor, lezení po stěně, zumbu a divadlo. Zatímco k obědu si vystačí s kouskem pizzy zakoupeným ve městě, večeří se pohromadě, vydatně a až o půl deváté, na což se těžko zvyká. Těstoviny jsou na jídelníčku téměř denně, na rozdíl od parmské speciality, syrového koňského masa. „Nepsaným pravidlem je ztloustnutí výměnných studentů, doporučuju se na to psychicky připravit.“ Kdo se pak nemusí učit, kouká se před spaním na televizi, a o to obtížnější je potom ráno vstát.

Co Itálie dala a co vzala Na celkovou refl exi je možná brzo, už teď je ale Nina sebejistější než před odjezdem. Poznala své negativní stránky – i ty je dobré objevit. Stala se závislou na kávě, k čemuž Itálie přímo vybízí. Nebojí se samoty a dokáže se o sebe postarat. Šest dní po červnovém příjezdu domů oslaví plnoletost, ale díky pobytu v Itálii se jako dospělá cítí víceméně už teď.

Výlety Pod záštitou AFS probíhaly každý měsíc výlety do okolních měst. Nina takto navštívila Milán, Turín a Benátky, do nichž se bezhlavě zamilovala. Rozplývá se i nad Florencií a zdůrazňuje, jak je každý kout Itálie jinak krásný. A drahý. Parma je cenově na úrovni Milána a útrata nemalá.

35


smartbox /

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

36

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: URBANLUX.CZ


TOMS JEDNY KOUPÍŠ,

DALŠÍ JEDNY DOSTANE Ne všechny, ale hodně věcí se chová v mikro i makro měřítku stejně. Existuje na to dokonce celá vědecká teorie, jejíž název a autora jsem ale zapomněla a neporadil ani Google. Nejsem ekonom, vůbec tomu nerozumím, takže moje další úvaha je čistě laická, a když prohlásíte, že je to blbost, nemůžu se s vámi hádat.

W W W.REDWAY M AG.C Z

37


smartbox /

ZA KAŽDÝ PRODANÝ PÁR BOT VYDÁ TOMS DRUHÝ PÁR DÍTĚTI, KTERÉ BOTY POTŘEBUJE

U nás TOMS seženete na urbanlux.cz, kde najdete i seznam kamenných prodejen

Chudý člověk nemá peníze. Pokud je z různých důvodů neumí nebo nemůže vydělat, jde si půjčit. Buď bezúročně od rodiny a přátel, nebo na úrok od banky či soukromých společností typu Provident. V případě, že peníze nestačí na nic než zaplacení předchozích dluhů či prostě jenom na to, aby se najedl a zaplatil nájem, se jeho situace nezlepšuje. Naopak ještě víc chudne, dluhy rostou a možností, kde si půjčit, rychle ubývá. Když se vyčerpají úplně, vede cesta na sociálku, do charity nebo jinam, kde člověku nepůjčují, ale dávají. Takové řešení rovněž není bez problémů: člověk sice dostane to, co momentálně nejvíc potřebuje (jídlo, oblečení, přístřeší), ale nikam dál ho to neposune, zůstává chudý a závislý na dárci, jehož zdroje taky nejsou nevyčerpatelné – nikdo nevlastní kouzelného oslíčka, co se otřese. Když za jednotlivce dosadíme zemi, dostaneme podobný obraz. Chudá země taky neprodukuje, ale zadlužuje se, nesplácí a nakonec je odkázaná na hmotnou pomoc od jiných zemí či různých společenství, což je taky nekoncepční,

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

38

protože to opět řeší až následek chudoby, nikoli její příčiny. Naše projevy solidarity (nevím, jak vy, ale já končím u dvacky do klobouku, zakoupení Nového prostoru a odvozu starého oblečení do Naděje) se obvykle omezují na to, že sice pošleme DMS na pomoc zemi postižené přírodní katastrofou, zato nám zcela uniká, že sousedka ze třetího patra je už stará a ten nákup tam nejen sama nedotáhne, ale tři dny před důchodem na něj ani nemá. Myslíme globálně, ale nejednáme lokálně. Funkční a trvale udržitelná pomoc je princip, nad kterým si lámou hlavu nejbystřejší mozky planety. Sem tam někdo na něco přijde. To je Blake Mycoskie, seznamte se Na začátku jednoho z nejpokrokovějších, a přitom nejjednodušších nástrojů charitativní pomoci byla cesta amerického cestovatele a podnikatele Blakea Mycoskieho do Argentiny. Několik měsíců strávil v lokální neziskové organizaci, která na předměstí Buenos Aires rozdávala dětem boty. V oblasti

byla totiž taková chudoba, že většina z nich nikdy žádnou obuv neměla, z čehož plynula nejen řada zdravotních problémů, ale také zásadní překážka – bez bot nemohly chodit do školy. Buď do ní fyzicky nedošly, nebo je nepustili do školní budovy. Tak Blake dostal jednoduchý, ale geniální nápad – vytvořit módní obuvnickou značku, jejímž smyslem bude kromě generování zisku i účinná pomoc. Jako hlavní princip vymyslel obchodní model One for One: Za každý prodaný pár bot daruje firma druhý pár dítěti žijícímu v rozvojových oblastech. Inspiroval se u typické argentinské obuvi Alpargatas a podle jejího tvaru navrhl stylové nazouvací mokasíny, tzv. espadrilky. Ty brzy dobyly svět a staly se módním must-have. Značku nazval Tomorrow Shoes (boty zítřka, zkráceně TOMS) a model One for One se stal jedním z nejprogresivnějších nástrojů pomoci druhým, protože pomoc generuje přirozeně – čím víc párů se prodá, tím víc se jich i rozdá.


W W W.REDWAY M AG.C Z

39


smartbox /

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

40


W W W.REDWAY M AG.C Z

41


smartbox /

Měchovec lidský je pěkná svině Jednotlivým oblastem se TOMS věnuje průběžně, jednou až dvakrát ročně se na místa vrací a děti zásobuje botami, dokud nedokončí školní docházku. Od roku 2006 bylo rozdáno deset milionů párů bot v padesáti zemích světa. V roce 2013 se seznam zemí rozrostl o víc než dvacet nových oblastí. Hlavním cílem TOMS je napomáhat rozvoji v ekonomicky či jinak znevýhodněných oblastech a postupně zvyšovat životní úroveň. Rozdávání bot řídí neziskovky, které v oblastech dlouhodobě

TOMS BOJUJE S BAKTERIÍ TRACHOM, KTERÁ ZPŮSOBUJE PROBLÉMY 84 MILIONŮ LIDÍ Model se osvědčil, TOMS tedy rozšířil svoje portfolio ještě o řadu dioptrických a slunečních brýlí. 285 milionů lidí na světě trpí slepotou nebo mají zničený zrak. Pokud by se jim dostalo odpovídající lékařské péče, 80 % z nich by bylo zachráněno. Nejčastější světovou příčinou infekčního oslepnutí je trachom, onemocnění oka způsobené bakterií Chlamydia trachomatis. Přenáší se přímým kontaktem se sekrety oka, nosu a krku postižených osob a nejčastěji se vyskytuje v oblastech se špatnou úrovní hygieny. S rozšířením trachomu je nepřímo spjato mnoho faktorů, například nedostatek vody, absence toalet nebo latrín, obecná chudoba, mouchy, shromažďování mnoha lidí atd. Celosvětově trpí touto chorobou 84 milionů lidí. TOMS zjišťuje příčiny problému vzhledem k místním životním podmínkám a následně poskytuje péči připravenou na míru dané lokalitě. Za každé prodané brýle navrátí TOMS ve spolupráci s partnerskými organizacemi zrak jednomu člověku. Podle potřeby zajistí lékařskou prohlídku, předpis a nákup dioptrických brýlí nebo operaci. Nejčastěji TOMS zajišťuje operace šedého zákalu, který je celosvětově zodpovědný za 48 % případů slepoty. Oční prohlídky se provádějí kontinuálně, lidé v komunitách jsou také dále vzděláváni v oblasti péče o oči a zabraňování šíření infekcí.

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

42

působí. Boty dětem předávají během lékařských prohlídek, přednášek pro rodiče a dalších setkání. Využití bot se liší oblast od oblasti. Například v Peru mají děti boty, ve kterých sice mohou chodit do školy, ale nehodí se ke sportu a často jsou také jediným párem, který mají. Díky tomu, že od TOMS dostanou funkční pár bot, se zvyšuje kvalita jejich života. Nošením bot lze předcházet řadě zdravotních komplikací. Jednou z nich je napadení parazitem měchovcem lidským, který se do těla velmi často

dostává přes bosé nohy, následně se rozšiřuje do krevního oběhu a do vnitřností a v mnoha případech má za následek smrt. Osobně však za hlavní přínos projektu považuju celkové zlepšení gramotnosti: organizace zaznamenávají zvýšení počtu dětí ve školách o 30 %. Vlastní pár bot se taky zásadně promítá do sebevědomí dětí a vnímání sebe sama.


rozhovor /

TEXT: PP FOTO: JIRKA LIVORA, MAREK ŠTEFECH, NATALIA MIELNICZUK

DANI GAISLEROVÁ: CHILL HOLKA, CO MÁ RÁDA ADRENALIN

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

44


Dlouho jsem si říkal, že musím(e) udělat rozhovor s longboardistkou. Ale ne s nějakou, co s sebou longboard všude nosí, a jezdit ji nikdo nikdy neviděl. S pořádnou core závodnicí, co jezdí 80 km/h palby po asfaltkách. Nebe mi seslalo Dani Gaislerovou – 22letou závodnici, která patří na evropskou špičku, je z půlky pokérovaná a žije částečně v Holandsku, kde není skoro žádnej kopec. Dostatečná kombinace divnejch souvislostí, abychom ji oslovili…

W W W.REDWAY M AG.C Z

45


rozhovor /

Jezdíš na longboardu po městě? Záleží, co je to za město. Třeba po Praze se moc jezdit nedá. Ale když jsem bydlela na Jiřáku, tak tam udělali asfaltku a já sjížděla ze shora až na Václavák. Ale už mě tam dvakrát chytili policajti a dvakrát ti samí. Jednou mi to odpustili, ale podruhý mi dali rovnou pokutu. Je vůbec longboard myšlenej pro ježdění ve městě? Pro město, pro kopce, pro všechno. Mně totiž vždycky připadalo, že to patří ven na asfaltky a že lidi, co jezděj po Náplavce a nosej to v tramvajích pod ramenem, jsou tak trochu mimo. Jasně, někdo jezdí freeriding a downhill racing, a to je odlišný. Já se třeba nejvíc věnuju downhillu. Ale když to nenosíš a pohybuješ se z bodu A do bodu B, tak myslím, že je to super. Hlavně že něco děláš. Já třeba dělám kempy, abych lidi naučila hlavně longboard užívat a aby na něm lidi měli srandu. Jak takový kemp probíhá a kdy? To jsou krátký kempy pro holky, který se konaj začátkem léta a koncem léta. Info vždycky zveřejníme na facebookový stránce Longboard Girls Crew Czech. Nabíráme okolo 20–25 holek a ve dvou dnech učíme základy – jak slidovat, jezdit downhill nebo jak padat. Jak se padá? Nejradši bych ti to ukázala, ale asi tu nebudu skákat po zemi. Nejlíp se padá na kolena, takže směrem dopředu. Sklouzneš se po chráničích, a když je máš dobře vypolstrovaný a držej, tak je to v pohodě. Když ne, tak se ti stane to, co mě… Co se stalo? Spadla jsem v 70km rychlosti a sjel mi chránič z kolene. Měla jsem přetrhanej zadní křížovej vaz a roztříštěnou chrupavku, takže mi ji museli sešroubovávat. Před týdnem jsem měla třetí a snad poslední operaci a konečně mi vytáhli šrouby. Kde se ti to stalo? Bylo to na světovým šampionátu v Čechách na Kozákově, což je jeden z nejrychlejších kopců v rámci závodů IDF (International Downhill Federation). Tam jsem se zničila, takže tenhle rok mám zabitej. Nejezdila jsem čtyři měsíce a nemůžu do června. Měla jsi nějaký abstinenční příznaky? Co jsi tak dlouho bez prkna dělala? Kluci si ze mě dělali srandu, co teda budu dělat, když ne skejtovat… A dali mi do ruky tetovací strojek a začala jsem si kérovat stehno. Hned druhý den jsem si šla pro vlastní strojek a teď se snažím nasbírat co nejvíc zkušeností, abych se jednou mohla věnovat i tetování. Koukám, že máš slušně pokérovanou ruku. Našel bych tam někde longboard? Zatím ne, ale určitě to přijde. Je to část mýho skvělýho života. A co bych tam našel? Gramofon, tady mořskýho koníčka, protože žiju u moře, tady mám pro štěstí podkovu a čtyřlístek, což jsem si nechala udělat po operaci. Tady je Santa Muerte, která přibyla po smrti babičky. Na hrudi mám krokodýly, protože tam všichni maj

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

46

ptáčky, tak jsem to udělala trochu natruc a taky miluju krokodýly, jsou to silný a překrásný zvířata. Dělala sis z toho něco sama? Většinu dělal můj kamarád, u kterýho se učím tetovat. Ale teď jsem si sama dělala indiánku na nohu v tradičním americkém stylu, jako mám ostatní kérky na ruce. Jinak kéruju kamarády, hlavně longboardisty, co vědí, že začínám, ale chtěj ode mě něco mít. Teď jsem jednomu dělala pokémona na nohu, haha. Baví mě to, když mám čas, tak se toho snažím udělat co nejvíc. Můj sen je mít vlastní skateshop a tetovací salon v jednom. Ještě ale nevím, v jaké zemi. Nechám tomu volný průběh. Co plánuješ, až od doktora po zranění dostaneš zelenou? Chci hned vyrazit na freeridy a ráda bych do Vietnamu a na Filipíny, kam jsem měla jet už před zraněním. Ale kvůli operaci jsem výlet musela zrušit. Filipíny jsou prej úžasný, všichni si to moc pochvalujou. Sexy asfalt, parádní kopce a příjemný lidi.

Nejlepší je tak tři roky starej asfalt, co už má ze sebe vytaženej olej a neklouže tolik

Existuje nějaká Mekka pro longboardisty? Určitě Kalifornie. Tam chce každej. Je tam skoro celej rok krásně, perfektní asfalt i kopce. Sídlí tam největší longboardový firmy, takže je můžeš navštívit a jet si s týmy zajezdit. Kalifornie je sen každýho, určitě se tam chystám. A určitě to doporučuji všem, jak skejťákům, tak longboarďákům. Jak ses dostala do Holandu, kde momentálně žiješ? Začal jsem jezdit za Sickboards, což je holandská longboardová firma (shop) a taky jeden z největších distributorů longboardů v Evropě. Jela jsem se za týmem podívat do Den Haagu, abych je poznala, a místo abych se vrátila po dvou týdnech, tak jsem tam zůstala a začala pro ně pracovat. Je to tam docela rovný, největší kopec má asi 337 m, hahaha, takže jezdíme většinou do Francie, do Belgie nebo do Lucemburska. Co na to rodiče? Já si myslím, že mě znaj natolik, že vědí, že i když mi cokoli řeknou, tak si to udělám po svým. Takže to neřešej. Táta je na mě pyšnej, že jsem něco dokázala, vyhrála nějaký závody a vyjela do ciziny, kde se nejvíc pohybuju. A moje maminka je hodně chill. Ale po pravdě mi šíleně chybí Praha, moji skejťáci a moje rodina. Ale jak se říká, něco za něco. Na to, jak krátce jezdíš, jsi docela star. Byl longboard první prkno, který ti přišlo pod nohy?

Jezdím asi deset let na snowboardu a vždycky jsem jezdila rychle. Triky jsem ani moc nezkoušela a neuměla. Ale měla jsem normální freeridový prkno, i když základy jsem se učila na slalomářským, což byl docela hardcore. Ale můj učitel tělocviku byl pěknej, tak jsem to vydržela. Longboard pak přišel jako letní únik. A na klasickým skejtu jsi jezdila? To jsem začala až minulej rok, když jsme se s klukama na závodech nudili v průběhu přestávek. Triky moc neumím, ale už jsem se naučila trochu jezdit v bazénu. Je nějaká rivalita mezi skejťáky a longboardisty, nebo se tyhle skupiny úplně míjí? Jak kde. Já českejch skejťáků moc neznám, ale v Holandsku je to úplně v pohodě. Přijedeš na longboardu do skateparku se skejtem na zádech. V Haagu je třeba každej čtvrtek taková akce, kde společně jezdíme, a je to bez problémů. U nás to možná bude trochu jiný, ale na druhou stranu i tady začala spousta longboarďáků skejtovat a hodně skejťáků longboardovat. Kolik zhruba za sezonu odjezdíš závodů? A je nějaká silnice, která tě fakt baví? Odjezdím okolo deseti až patnácti závodů plus freeridy. Takže mraky. A nejvíc mě asi baví silnice jménem Bears Guts ve Slovinsku. Osmnáct zatáček, rychlá, technická a je na ní sranda! Jak jsme na tom s podmínkami pro freeride a downhill u nás? Minulej rok se objevilo několik kopců, který se dají jezdit relativně rychle, ale jsou dobrý i pro začátečníky. Jinak máme jeden z nejúžasnějších kopců, což je Kozákov u Českýho ráje. Pak je ještě Nová Seninka na hranicích s Polskem, která je o něco pomalejší, asi 60–65 km/h, ale je super. Lidi neustále hledaj nový spoty a hlásí to do český longboardový asociace (CGSA). Jak by vypadala tvoje vysněná silnice? Na rychlost tak 80 km/h, dvě chill zatáčky a třeba tři ostrý. Hezká příroda okolo, kterou bych teda stejně nesledovala, žádný díry na silnici a nejlíp tak tři roky starej asfalt, aby už měl ze sebe vytaženej olej a tolik neklouzal. A co nejdelší, tak do těch čtyř pěti kilometrů. A bez aut, předpokládám. Jak tohle vůbec řešíte? Když jsou ofi ciální závody, tak se to dohodne s obcí a silnice se uzavře. Pak jsou ale takový lidi jako já, který to nevydržej a jdou si zajezdit freeride s autama. Tam už musíš mít trochu skilly, umět rychle zastavit a dávat si pozor. Za poslední skupinkou jedou dvě auta, co nejvíc uprostřed a hlídaj nás zezadu, aby nás nikdo nepředjížděl. Vepředu si to hlídáme sami, a když máš někoho před sebou, musíš brzdit. Když jsem poprvý jela freeride s autama, tak proti mně jel traktor a já se ho strašně lekla, ale naštěstí se nic nestalo, hehehe. Já si myslím, že i pan traktorista trochu nechápal. Ještě jak máte ty aerodynamický helmy… To jo. Ten si asi myslel, že je v nějakým jiným vesmíru. Jakou další výbavu kromě UFO helmy potřebujete? Když jedeš závody, musíš mít ještě kombinézu


Na hrudi mám krokodýly, protože tam všichni maj ptáčky, tak jsem to udělala trochu natruc a taky miluju krokodýly, jsou to silný a překrásný zvířata


rozhovor /

a samozřejmě slidový rukavice, což jsou v podstatě běžný rukavice s pukem. Chrániče jsou už na tobě, ale pro mě to je jasná záležitost a teď budu mít ještě jedny přes kombinézu. A nosím i páteřák. K čemu přesně slouží slidovací rukavice? Těma se v zatáčkách nebo při brždění opíráš o asfalt. Puky, který jsou přilepený nebo jiným způsobem přidělaný na rukavicích z plastu, takže při dotyku s asfaltem hezky kloužou. Kolik takových rukavic prodřeš za sezonu? Já mám dobrýho sponzora, kterej ty puky vyrábí z nějakýho special materiálu a mám je už dva roky. Někdo mi ale říkal, že klasický puky osliduje třeba za týden. Užíváš si víc freeride, nebo downhill? Freeride si užívám víc. Downhill jedeš s tím, že chceš vyhrát, být první. Je to větší adrenalin

inzerce

i stres dohromady, ale freeride s kámošema je víc pohodička. Miluju, když si v pátek s týmem řekneme, co budeme dělat o víkendu, sedneme do aut, naložíme longboardy a jedeme třeba do Lucemburska. Projedeme tak tři čtyři kopce a pak se zase vrátíme. Já si myslím, že spousta lidí vnímá longboard jako trapnou záležitost, že to není ten skejt, kde se dělaj triky. Ale když to poznáš z týhle strany, tak pochopíš, proč to děláme. Že nás to baví a je to sranda. Takže longboardisti jsou zkrátka v klidu lidi, co nic nehrotěj. No, většinou to jsou lidi s nějakou psychickou újmou. Haha. Ne, jsou to chill lidi, který maj rádi adrenalin a chtěj se odreagovat. Ať už to dělaj na profesionální, nebo neprofesionální úrovni. Na to se nehraje. Chceš si zajezdit, tak si jdeš zajezdit.

Vizitka Jméno a příjmení: Dani Gaislerová Ambasadorka: Longboard Girls Crew Datum narození: 22. 1. 1992 Longboardingu se věnuje od roku: 3,5 roku Disciplína: Downhill, freeriding Pochází z: Prahy Žije v: Scheveningen – Den Haag, Holandsko Do školy chodila na: Management obchodu v Praze Sponzoři: Sickboards, Fibretec Longboards, REY Trucks, CTD Pucks, Venom Wheels

KDYŽ MI BYLO 13 Ve škole mi říkali… Dee, podle mýho jména a taky proto, že jsem milovala krokodýly a Krokodýla Dundeeho. Rodiče mě štvali tím, že… hahaha, spíš jsem je štvala já tím, že jsem je nikdy neposlouchala. Chtěla jsem jet do… celého světa. Do sešitu jsem si kreslila… loga metalovejch kapel . Nejoblíbenější písnička byla… Master of Puppets, Metallica. Bála jsem se, že v životě… ztratím ty nejdůležitější lidi. Těšila jsem se, až… se osamostatním a budu si žít svým snem. Nebavilo mě, když… jsem musela chodit do školy a neměla dostatek času na to, co mě bavilo. Po škole jsem chodila… pracovat, skejtovat a hned v devatenácti jsem se přestěhovala do zahraničí.

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

48


kreslení /

R O T S O R P J Ů M MOJE MĚSTO, Nakreslete ručně nebo v počítači návrh města, ulice nebo jenom domu, ve kterém byste chtěli žít, který vyjadřuje vaši osobnost, zájmy, váš estetický názor. Vše je dovoleno – kombinujte staré s novým, křivé s rovným, rozevláté s přísným, renesanci se sci-fi, Corbusiera s Gaudím, Chrám sv. Víta s Gotham City. Technika libovolná, jedinou podmínkou je kresba (tedy ne malba). Bereme barevnou i černobílou kresbu čímkoli, dokreslovanou koláž nebo fotku.

Co za to? Deset vybraných jedinců nebo kolektivů (do soutěže se můžete přihlásit i jako třída, případná výhra pak přijde do školy a bude všech, co se podíleli) dostane balík produktů STABILO a jejich práce budou vystaveny v pražské galerii Chemistry Gallery, která zastupuje například i našeho art directora Pastu Onera.

Uzávěrka Návrhy posílejte do 30. května na mail info@redwaymag.cz. Průběžně je budeme shromažďovat v albu Moje město, můj prostor na našem FB. Do mailu nezapomeňte připsat celé jméno, svou adresu a PSČ.

W W W.REDWAY M AG.C Z

49


Vše o... /

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

50

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: ZA POSKYTNUTÍ SVOLENÍ K REPRODUKCÍM Z KNIHY „KRÁLOVNA ALŽBĚTA II: PAMĚTNÍ ALBUM K DIAMANTOVÉMU VÝROČÍ VLÁDY“ DĚKUJEME NAKLADATELSTVÍ SLOVART


Její Veličenstvo

Alžběta II.

Vlastní pět tisíc klobouků a při audienci odbaví během jedné hodiny a deseti minut 160 lidí, což prý žádný jiný panovník nedokáže. Další rekord, šedesát tři let a sedm měsíců vlády královny Viktorie, zřejmě překoná zanedlouho, protože 8. února tomu bylo přesně 62 let, co usedla na trůn a „z milosti Boží“ se stala hlavou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Austrálie, Kanady, Nového Zélandu, Jihoafrické Unie, Pákistánu, Ceylonu, Kypru, Jamajky a dalších (celkem čtyřiceti tří) ovládaných území a teritorií. Kromě toho se taky automaticky – v pětadvaceti letech – stala armádní velitelkou a nejvyšší představitelkou anglikánské církve. A existují i další důvody, proč se o ni zajímat.

W W W.REDWAY M AG.C Z

51


Vše o... /

„Královna je něco jako majestátní bitevní loď. Nikdy nemění směr, nikdy neuhne z kurzu. Je neústupná. To je úchvatné v dnešní tekuté době, kdy se lidé neustále mění, ohýbají a přizpůsobují. Její zásadovost je naprosto fascinující. Téměř se nesměje. Nepůsobí, že by se chtěla zalíbit. Nemá to zapotřebí, což je v době, kdy se každý snaží nějak zalíbit, inspirující,“ řekl filozof Alain de Botton. Britská novinářka Polly Toynbee se domnívá, že s Alžbětou II. lze jen málokdy nesouhlasit, protože „je velmi distingovaná, raději mlčí a do ničeho se moc neplete, takže nedělá chyby“. Ovšem když na to přijde, umí svůj názor dát najevo i beze slov zcela jasně.

Královna a rokenrol (I. část) Mick Jagger desítky let toužil po rytířském titulu. „Paul ho má, Elton taky,“ hádal se s Keithem Richardsem, který se mu za to vysmíval. („Ty vole, a není ti to trapný, vždyť o tohle nám přece nikdy nešlo, ne?“) Za dobrý nápad to naopak považoval Jaggerův fanoušek Tony Blair, a když se v roce 1997 stal předsedou britské vlády, osobně jej na vyznamenání navrhl. Po dalších pět let pak psal Mickovo jméno na seznam jen proto, aby ho Alžběta se strohou odpovědí „není vhodný“ smetla ze stolu. Královna Jaggera otevřeně nesnáší. Na rozdíl od Paula McCartneyho a Eltona Johna totiž nikdy nedal moc na charitu a taky se – hned jak zbohatnul – přestěhoval do zahraničí, aby nemusel platit vysoké daně. Kromě toho v něm vidí neurvalého a oplzlého otrhance, který celou svou existencí uráží svaté hodnoty impéria, na něž ona přísahala. K vzájemným sympatiím určitě nemohlo přispět ani to, že Jagger o ní na veřejnosti mluvil jako o staré čarodějnici. V paláci měl ovšem i mocné přímluvce, například Alžbětinu sestru, princeznu Margaret, která měla ke zpěvákovi nejdivočejší britské skupiny tak vřelý vztah, že se pod koberec musely zametat celé hory jejich mejdanů plných sexu a drog, ohrožujících důstojnost královské rodiny. Alžběta měla pro Margaret vždy slabost a nakonec jí podlehla i v tomto případě. Jenže když se pan Jagger v proužkovaném obleku (s koženými klopami!) dostavil do Buckinghamského paláce na tu slávu, dostalo se mu poklepání mečem po ramenou „pouze“ od prince Charlese. Který ho též neměl nikdy rád a slova „za přínos populární hudbě tě tímto pasuji na rytíře“ pronesl dost vlažně, až nedbale, a po krátkém potřesení rukou mu už nevěnoval pozornost. Mick se pěti dlouhými kroky pozpátku vzdálil ze sálu a nasupeně skočil do připravené limuzíny. „Totálně ho to na*ralo!“ smál se Richards. A královna se právě s úsměvem podrobovala drobné operaci levého kolene v nemocnici krále Edwarda VII. Lékaři, obeznámeni s jejím nabitým programem, ji jemně upozorňovali, že zákrok není nutný a může proběhnout kdykoli jindy, ale ona se rozhodla, že nejlepší den je právě tento. Chce snad proti tomu někdo něco namítat?

Korunovace, nejoblíbenější hra roku 1952 21. dubna 1926 ve 2.40 ráno porodila Alžběta Bowes-Lyon, manželka prince Alberta (mladšího syna Jiřího V.), svou první dceru Alžbětu. O pětadvacet let později se druhou světovou

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

52

válkou stále těžce poznamenaný Londýn chystal na událost století. Na své dojmy ze dne 2. června 1953 vzpomíná kunsthistorik Roy Strong: „Byl jsem jedním ze dvou žáků naší školy, kteří byli vybráni pro účast na korunovaci. Pršelo a Alžběta projížděla okolo ve zlatém kočáru. Byla nakloněna dopředu a diamanty na její koruně zářily. To si pamatuju. Přišel jsem domů a tehdy jsme měli takovou novinku – televizní přijímač. A tam jsem viděl korunovační obřad ve Westminsterském opatství. A pak taky pouštěli barevné filmy, to bylo něco úžasného! Když jste se narodili v roce 1935, znali jste jen strach, šeď, poválečný přídělový systém potravin a oblečení, nedostatek všeho… A najednou tu byla taková okouzlující podívaná. Romantika, historie, hrdost, nádhera.“ Ještě nikdy, při žádné příležitosti, se v Londýně neshromáždilo tolik lidí z Británie i ze zámoří. Jen jásajících dětí, které ten den nemusely do školy, bylo kolem cesty k Westminsteru na třicet tisíc. Bylo pro ně vyhrazeno celé nábřeží. A královna se na všechny, kteří s ní odteď měli vytvářet její éru, vlídně usmívala. „Ve škole nám dali každému hrneček s obrázkem královny a čokoládovou tyčinku. Byl jsem z toho tak nadšený, že jak jsem běžel dolů ze schodů, upadl

jsem a ten hrneček rozbil. Brečel jsem, a tak mi dali ještě jednu čokoládu – věc stejně vzácnou jako zlato.“ (Duggie Fields, malíř) Po celé zemi byly na ulicích prostřeny stoly, kolem kterých Britové popíjeli čaj, přikusovali jemné pečivo a provolávali slávu mladé okouzlující královně. Pošmourná padesátá léta byla najednou plná barev a nejoblíbenější hrou roku se stala ta „na korunovaci“. Tisíce holčiček, slečen i vdaných paní si v dlouhých splývavých pláštích nechaly na hlavu vkládat korunu, usedaly na trůn a vznešeně žehnaly říši. „Mě to nudilo. Sedm hodin jsme se u strýce dívali na malou černobílou obrazovku jeho televize a sledovali roztřesené šedé záběry dvou lidí, o kterých jsem nic nevěděl. A bylo mi vedro.“ (neznámý Brit)

Královnou se vlastně stát neměla

Po narození byla v možnosti nástupu na trůn až třetí v pořadí – po strýci Edvardovi a otci. Upřednostňovaný strýc se v roce 1936 skutečně


stal králem Edvardem VIII., ale nevládl ani rok. Zamiloval se do Wallis Simpson, dvakrát rozvedené Američanky, a chtěl se s ní oženit. Předseda vlády Stanley Baldwin mu dal najevo, že si musí vybrat. Buď koruna, nebo žena, kterou by si z právního hlediska sice vzít mohl, nicméně Britové by ji podle něj za královnu stejně nikdy nepřijali a pro anglikánskou církev by byl takový sňatek skandální, neboť rozvody v královské rodině jsou nepřípustné. Edvard zvolil lásku, a králem se tedy stal Alžbětin otec, Jiří VI. Teď už bylo jasné, že po něm nastoupí ona, zatím však studovala historii na Etonu a náboženství u arcibiskupa z Canterbury. Učila se také jazyky, a proto, aby se mohla stýkat s ostatními dívkami svého věku, založil Jiří VI. dívčí školu. Její principy byly podobné těm ze skautského hnutí, dívky se zde učily přednášet, plavat, otužovat, tančit, jezdit na koni, vařit, vyšívat a starat se o děti a nemocné. Alžbětě se to natolik líbilo, že na skauty dodnes nedá dopustit – od roku 1952 je patronkou skautské organizace.

Příběh monarchie

Roku 1136 Geoffrey z Monmouthu ve své knize Dějiny britských králů popisuje vznik monarchie tak, že Brutus, potomek bájného Aenea, vypluje z Tróji a skončí na ostrovech u evropského kontinentu, které nazve svým jménem – Británie. Nemusíme tomu věřit, profesoři historie v Cambridgi mají jinou verzi. Podle ní jsou členové současné královské rodiny potomky královny Viktorie, neteře krále Viléma IV., který neměl žádné legitimní děti, jen nějaké levobočky. Jeho rodina pocházela z rodu hannoverských kurfiřtů (knížat s právem volit krále), což byli dědici mocného skotského (no, spíš francouzsko-skotského) rodu Stuartovců. Ti zdědili trůn po Tudorovcích, kteří byli francouzsko-velšskou rodinou a dědici Plantagenetů. Dnešní královská rodina má zase do značné míry původ

německý, a dějiny celé monarchie jsou tedy velmi kosmopolitní. Uprostřed první světové války se dynastie sasko-kobursko-gothajská, která Británii vládla od roku 1901, rozhodla tento fakt poněkud zastřít. Německy znějící jméno už nebylo žádoucí, chtělo to něco více britského, a tak se přejmenovali na Windsory. „Minulost je cizí zemí, kde je všechno jinak,“ řekl spisovatel L. P. Hartley.

Všemi milovaná

Druhá světová válka byla extrémní oslavou, přímo zbožštěním monarchie. Král Jiří VI. se stal jedním z největších symbolů válčícího národa společně s celou rodinou včetně dcery

Alžběty. Ta sloužila v armádě jako řidička sanitky a bravurně poskytovala první pomoc raněným. Uznávaným symbolem národa zůstala královská rodina i po válce. Chytře si udržovala odstup od okolního světa, a tak o této době víme pouze to, co se nám sama rozhodla ukázat. Alžběta se svou mladší sestrou Margaret vyrůstaly střídavě v Buckinghamském paláci a na hradě Windsoru. Alžběta zde byla průběžně připravována na to, že jednou usedne na trůn. Její život byl rozdělen mezi studium, reprezentativní chvíle strávené v rodinném kruhu (často za přítomnosti novinářů) a účast při veřejných ceremoniích. Volno neměla žádné, otec jej nazýval „ztraceným časem“ a nesnášel, když dcery načapal „v zahálce a hihňání“. Vždycky si přál, aby byly brzy dospělé. V roce 1947, v den Alžbětiných jedenadvacátých narozenin, byla učednická léta u konce. Budoucí královna vzkázala z Jižní Afriky, kde právě pobývala, svému impériu následující: „Prohlašuji, že celý svůj život, ať už bude dlouhý, nebo krátký, budu oddaně sloužit naší velké imperiální rodině, do které všichni náležíme.“ Vážně míněný slib plný zodpovědnosti – cestou do Afriky (v bezpečném dosahu z otcovy ruky) však Alžběta projevila i spontánnost, když na lodi flirtovala s posádkou, přestože měla pár měsíců do svatby s princem Philipem. A ani později, jak dokládá historka Denise MacShanea, bývalého ministra pro evropské záležitosti, se nikdy nestyděla za to, že je žena: „Jako ministr jsem se někdy kolem roku 2002 dopustil strašného trapasu. Jednomu svému známému jsem řekl, že před týdnem nebo čtrnácti dny jsem byl u královny a přišlo mi – omlouvám se za sexistickou poznámku – že má na svůj věk moc pěkný nohy. A ten můj známý byl novinář a hned mě ocitoval do jednoho ze svých pitomých článků. Víte, ministři by se neměli zmiňovat o tom, co viděli nebo slyšeli u královny nebo u členů královské rady. Srdce se mi rozbušilo, vylekal jsem se k smrti. Okamžitě jsem volal do Buckinghamského paláce jejímu tajemníkovi a koktal jsem: ‚Roberte, je mi to moc líto…‘ A on řekl: ‚Denisi, uklidni se. Její Veličenstvo má radost. Žádný ministr o ní prý za ta léta neřekl něco tak pěkného.‘“


Vše o... /

práva dosud neuznala a velice pravděpodobně to ani neudělá. Jde to dokonce tak daleko, že by nikdy neposkvrnila svůj majestát tím, že by slova jako „homosexuál“ nebo „lesba“ nechala vyjít z úst. Alžběta bere svůj úřad smrtelně vážně, což je někdy docela paradoxní. Například anglikánskou církev založil Jindřich VIII., když mu papež nechtěl dovolit, aby se rozvedl s Kateřinou Aragonskou a vzal si svou milenku Annu Boleyn. Richard tedy vymyslel církev vlastní a hned se jmenoval do jejího čela. Trochu podvod, následná odluka od Říma navíc rozpoutala lavinu poprav a vražd na všech frontách, ale diskutujte o tom s Alžbětou… „Královna, celá královská rodina – jenom ničí naše životy!“ (anonymní Britka) Dnes je těžko představitelné, že v padesátých a ještě i v šedesátých letech byla Anglie centrem impéria, které utvářelo životy lidí ve více než čtyřiceti zemích. Využívalo – zcela legálně, samozřejmě – jejich suroviny a pracovní síly. Alžbětin otec se podepisoval jako „George VI Rex Imperator“, Jiří VI., král a císař. Během její vlády se však impérium začalo rozpadat. Došlo k osvobození Indie a Pákistánu a postupně získávaly nezávislost i další asijské a africké země. Jako hlava státu vedla řadu koloniálních válek, ve kterých se Británie snažila zabránit dalším zemím v získání samostatnosti. Představovala tak symbol útisku, a jak za její korunu, tak za osvobození od její nadvlády padlo mnoho lidí. Obyvatelé kolonií jako by nechtěli chápat, že Alžběta II. jim přináší dobro – s křesťanstvím vstupenku do ráje, civilizaci, vzdělání, lékařskou péči, lepší silnice a moderní technologie. A že to nemá nic společného s těžbou surovin a levnou pracovní silou. Srdce černoušků, hnědoušků a žluťoušků prostě zůstávala nezvykle zatvrzelá… Posledních šedesát let se královna jednou týdně setkává s předsedou vlády, tedy britským premiérem. Od roku 1953 jich bylo dvanáct. Jednou za rok může vstoupit do Westminsteru, aby zahájila jednání parlamentu. Dostavuje se v plné parádě, s korunou na hlavě a v dlouhých šatech s vlečkou. „Mít v demokracii za zákonodárce lidi, kteří jsou lordy a nosí červené pláště obšívané hermelínem a malé korunky na hlavě, to je… něco strašného. Oscar Wilde řekl, že Anglie je rodnou zemí pokrytců. Myslel tím určitě dopad monarchie na britský politický a veřejný život.“ (Will Self, spisovatel)

Alžběta a rokenrol (II. část) A taky nemilovaná…

„K čemu potřebujeme královskou rodinu? Je to směšné, jenom se tak udržuje představa o aristokracii a třídním systému, který Anglii už hodně poškodil a stále poškozuje. Královna je ovšem velmi výrazná osobnost, svou práci dělá v podstatě dobře. Je charakterní a vlastně… máme štěstí,“ myslí si novinářka Christina Patterson. „Je hodně pracovitá, dělá vše, co se od ní očekává, a ještě mnohem víc,“ dodává Peter Westmacott, velvyslanec Velké Británie v USA. Ano, Alžběta pracuje tak, jak ji to naučili. Když v noci 6. února 1952 zemřel ve spánku její otec,

ČÍSLO 7, 2014 | ROČNÍK VI

54

byla opět ve své oblíbené Africe, tentokrát už s manželem Philipem. Mladý pár okamžitě vyráží do Londýna, při výstupu z letadla nedává Alžběta najevo žádné emoce, jen chladně pokyně těm, kteří ji přišli přivítat, a mizí v černém bentleym. Když se jí pak v paláci ptají, pod jakým jménem hodlá vládnout, stroze odpoví, že pod svým – jakým jiným? Oči celého světa, které se na ni upírají v očekávání, zda selže, nebo jak si vlastně povede, ji znervózňují. Je vystrašená a upjatá, a zatímco tíseň s tím, jak se ve své funkci zabydluje, pomalu ustupuje, upjaté a chladné chování se stává nadlouho její obchodní známkou. Kromě syna Charlese jej pociťují například všichni britští gayové, lesbičky, bisexuálové a transsexuálové, jejichž

Koncem padesátých let se Elvis Presley, mladý řidič náklaďáku z Memphisu, přehnal jako uragán přes Atlantik a vyvolal celou řadu dalekosáhlých společenských změn. S rokenrolem se zrodila popkultura a taky kategorie teenager, protože do té doby se lidé dělili pouze na děti a dospělé. Na rozdíl od své sestry Margaret Alžběta Elvisovy první desky zcela určitě neposlouchala, rokenrol ovšem zaznamenala. Dvacet let po Elvisovi a patnáct po zrodu těch otravných Rolling Stones vzniká v Británii hudba, která Její Veličenstvo chytne za krk a pořádně s ním zacloumá. Dámy a pánové, přicházejí Sex Pistols! 7. června roku 1977, v typickém deštivém a větrném počasí, slaví Alžběta II. pětadvacet let svého panování. „Byl jsem punker. Skladba God Save The Queen vyšla právě v den tohoto jejího stříbrného jubilea. Je to skvělá písnička, pořád se mi líbí. V textu se zpívá: ‚Bůh ochraňuj královnu, není to lidská bytost.‘ A to je pravda. Ona není


lidská – pokud jde o její roli. Ona je skutečná a zároveň nadpřirozená. Ano, to je. Naprosto vybočuje.“ (Will Self) „Takovou skladbu nenapíšete proto, že nenávidíte Angličany. Napíšete ji proto, že je máte rádi a je vám zle z toho, jak se s nimi špatně zachází.“ (Johnny Rotten, zpěvák Sex Pistols) Kapela se písničku o „monarchii, která je fašistickým režimem“ a „Anglii bez budoucnosti“ snažila zahrát z lodi na řece Temži, přímo před Westminsterským palácem. Do rvačky s policií, která přijela provokativní produkci ukončit, se zapojili všichni včetně kameramana, což je škoda, neb příštím generacím nezanechal žádnou dokumentaci. Sex Pistols a jejich doprovod byli zatčeni, což výborně prospělo prodeji singlu, méně už královně. Pro starší generaci byla stále vším, u té mladší ztrácela víc a víc bodů.

She’s got it anyway

Alžběta II. je jednou z nejsledovanějších a nejfotografovanějších osob na světě. V tom předčí jakoukoli pop star, seriálovou herečku nebo nejlepšího fotbalistu. Je výnosným tématem pro bulvár i seriózní tisk, pro televizi i filmový průmysl. „Není nic horšího než vymóděný monarcha. A myslím to čistě z hlediska odívání. Mělo by nás zajímat, co image královny říká o národní identitě Britů. Já jsem tím, jak je vždy krásně oblečená, unesen. Nemá to nic společného s aktuální módou, její styl je nadčasový, klasický a naprosto dokonalý. (Stephen Bayley, designér a umělecký kritik) „Můj přístup k monarchistické okázalosti se trochu změnil, dřív jsem výzdobu, zlato a všechnu tu vyumělkovanost nesnášel. Nemohl jsem pochopit, proč královská rodina nevyužívá prostá, elegantní a jednoduchá auta, třeba volkswagen nebo tak. Měl jsem dojem, že by se britská monarchie měla přiblížit té nizozemské, s králi na kolech. Iritovalo mě, že Alžběta vždy projevovala mnoho zájmu o minulost, o historii, kterou se snaží uchovat

a studovat, ale méně už se starala o přítomnost a budoucnost. Postupem času jsem si začal uvědomovat smysl té okázalé povznesenosti. Myslím, že je v tom, jak říct, že tohle není skutečný život. Okázalost je součástí politiky. Každý politický systém, každé společenské zřízení potřebuje jistou teatrálnost. Královna si v tom počíná velmi dovedně, až se zdá, že jinou ambici, jiné přání než být symbolem ani nemá. Nechce nikomu kazit zábavu, nechce zvyšovat daně, na to jsou tu jiní. Ona jenom prostě je.“ Alain de Botton, filozof

Příšerný rok

Ať už je míra nedostatku úcty u Britů jakákoli, všichni mají rádi pohádky. Jednou takovou dokonalou pohádkou byl příběh princezny Diany a Alžbětina syna, prince Charlese. Jakožto následník trůnu měl podle tradice zajistit pokračování monarchie tím, že zplodí potomky. To se podařilo, narodili se princové Harry a William. Manželství však nebylo šťastné a v roce 1992 musela Alžběta čelit velké rodinné krizi. Kromě Charlese skončily v rozvodovém řízení i další její dvě děti. Navíc vyhořel hrad Windsor, ke kterému ji vázaly vzpomínky na dětství. Rozhodnutí, že na jeho rekonstrukci půjdou peníze z daní, udělala vláda, Britové se ale domnívali, že to bylo na přání Alžběty. Jejich kritické reakce ji překvapily, stejně jako Diana, která si novinářům otevřeně stěžovala, že se k ní královská rodina chová chladně a odmítavě, zatímco záletník Charles se hřeje v paprscích Alžbětiny přízně. V novoročním projevu označila uplynulý rok za příšerný, ale zároveň (údajně na radu Tonyho Blaira) podotkla, že kritika je blahodárná a že za ni jménem svého úřadu pokorně děkuje. Druhou zkouškou prošla, když lidem milovaná Diana tragicky zemřela při autonehodě a ona jí musela vystrojit pohřeb. Londýňané plakali na ulicích a Alžběta nevěděla, jak na takové nebritské emoce reagovat. Diana vskutku nepatřila

W W W.REDWAY M AG.C Z

k jejím oblíbenkyním, stejně tak ale ani Camilla Parker Bowles, Charlesova milenka, kterou si v tichosti a opatrně vzal až deset let po Dianině smrti.

Britannia

Alžběta vždycky říkala, že nejlépe a nejvíc doma se cítí na palubě Britannie. Tato loď je metaforou královského majestátu, okázalosti a nádhery zašlých časů, kdy Británii patřil svět a všechny jeho oceány. Ale to všechno něco stálo. Víc než jedenáct milionů liber ročně z kapes daňových poplatníků. V roce 1997 královna rozhodla o vyřazení Britannie z provozu. A poprvé (a zatím naposledy) v životě na ní bylo v přímém přenosu ze slavnostního ceremoniálu vidět hluboké dojetí. Svatba jejího vnuka Williama v roce 2011 ve světě možná vzbuzovala zdání, že vše je jako dřív – křesťanství je hlavním náboženstvím Anglie a královská rodina je to, co všechny zajímá. Britové však dobře vědí, že to už dávno není pravda. „Je to předražený nesmysl. Samá faleš. Ale aspoň se lidi na chvíli odreagují.“ (anonym z davu přihlížejícího svatebnímu průvodu) Pohádkám už v Británii zřejmě nikdo nevěří. Republikáni říkají, že monarchie vydrží tak dlouho, dokud bude žít Alžběta – symbol národní jednoty a britské sebeúcty. Po její smrti prý Británii čekají velké změny. „Kdyby tady najednou nebyla královna, Buckinghamský palác a všechna ta paráda, ale měli bychom prezidenta, vadilo by to?“ ptají se mnozí. „Je těžké si to představit, ale pokud chce monarchie přežít, bude se muset modernizovat, jít trochu víc s dobou,“ myslí si všichni. „O královně přemýšlím úplně stejně jako například o mé matce. Obě jsou tady po celý můj život a neumím si představit, že tomu tak jednou nebude.“ (Hanif Kureishi, spisovatel)

55


Stripe up your life. UĹž pro ten pocit...point 88 ve 30 barvĂĄch


RedWay 7/VI