Issuu on Google+

ROZHOVOR

Tomáš Berdych SMART BOX

Jak přežít hudební festival SOUTĚŽ

Vyhrajte lístky na O2 Open Air a Sunz gear

celostátní školní časopis číslo 8, 2011 | ročník III | zdarma | www.redwaymag.cz

MA: LÁSKA TÉMA: LÁSKA TÉMA: LÁSKA TÉMA: LÁSKA TÉMA: LÁSKA TÉMA: LÁSKA TÉMA: LÁS


redway redway redway / RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 8, ročník 3 zdarma toto číslo vyšlo v únoru 2011 titulní strana: Honza Jiříček, www.honzajiricek.cz

Čau holky, ahoj kluci, co je na obálce? Jako obvykle přinášíme pár vět autora, což je tentokrát Honza Jiříček, jednak spolutvůrce komiksu Mars 44, ale kromě toho i mnoha ilustrací a obálek pro časopisy od Živlu až po ABC (vlastně obráceně), designů pro Urban Legends nebo dvou kompletních abeced. Honza taky výborně maluje, jenže to ho v naší zemi neuživí, takže bude dál ilustrovat a od příštího roku se s ním na stránkách RedWaye budeme vídat častěji. Mějte se fajn, v září jsme zpátky! Martina Overstreet, šéfredaktorka

adresa redakce Labyrint/RedWay Dittrichova 5 120 00 Praha 2 www.redwaymag.cz email redakce info@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda zdenek.randa@redwaymag.cz grafický design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda m@funkfu.net editoři Kateřina Linhartová, Joachim Dvořák

Jak jsem k nápadu přišel Martina s Pastou si na mém webu vybrali styl kresby, který se jim pro obálku nejvíc zamlouval. Zároveň mi poslali i články k tématu, od kterých jsem se mohl odrazit. Při návrhu obálky pro časopis řeším nejdřív hrubou kompozici. Základní rozložení scény. Těžko se popisuje, jak se vytvoří nápad, ten zkrátka přijde, a když si člověk dobře připraví ideový obsah, většinou na sebe ani nenechá dlouho čekat. Můj cover nakonec pojednává o úniku k lásce. To určuje ten velký srdcový průřez, který jsem doplnil dvěma zalove space týnejdžrama a okolníma lehce poťouchlýma kresbičkama. Druhá ilustrace, ta uvnitř časopisu, se nese v duchu love culture. Rozjíždí ji srandadémonický frontman neznámého hudebního uskupení, obklopený nápisem LOVE, který jsem divákovi přistrčil pod nos přesně tak, jak se na nás ta LOVE kultura vyvaluje z médií. Jednotlivá písmena graficky zpracovávají důležitá témata, jako je třeba kult víry, sex, hudba atd. Pozadí jsem dokreslil hláškovou plochou, takovou zdí plnou nadějí, poznání a v životě draze zaplacených zkušeností.

odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Pepe Švejda, Michaela Hečková, Hugo Toxxx, Marhlad, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Petr Vizina (Česká televize), Lukáš Franz, Ondřej Formánek (Lidové noviny), Tomáš Znamenáček, Rodriguez (Reflex, Rádio 1), Seda Dzholdosheva, Laura Heiselová, Jana Kománková (protisedi.cz, Rádio1) marketing a inzerce Lenka Hluchá tel.: 737 252 729 hlucha@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky Labzrint tel.: 224 922 422 mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé Srdce 2007, o.s. Popůvky 394 664 41 Troubsko Časopis vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint www.labyrint.net a Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

Howk, Honza Jiříček toto číslo vyšlo za podpory

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

tiskne Arteko Praha s.r.o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAYMAG.CZ


REDWAY 8/2011

téma: láska 10 —16

11

POP Jaký je váš nejsilnější zážitek z hudebního festivalu? Jakub Johánek ze 100°C hodnotí Fiordmoss Katy B, Banksy, Česká pozice, Jak udělat kariéru Bonus, dělník punkové revoluce Antitip: Dj Alyaz presents DROPS

17 — 21

18

ACTIVE Když tělo bolí Sugar Beat, Caroline Dynybil, skate

2 2 — 31

10

TÉMA Láska Jak se zamilováváme Láska—páska—vráska aneb Přehlídka popkulturních klišé

22

Jsem tvůj fanoušek P.S. A miluju tě k zbláznění komiks Turtles 8 tipů na lásku podle Austina, basáka No Good OK 34 —38

ROZHOVOR Tomáš Berdych, tenis

39

SOUTĚŽ Vyhrajte lístky na O2 Open Air a Sunshine gear

40 — 47

34

S M A RT B O X Život na koleji, 2. část CERMATologicky testováno! Co si nechcete přivézt z hudebního festivalu Manuál na přežití hudebního festivalu

48—52

ROZHOVOR Hana Hegerová, zpěvačka

53

TEST Malá lekce z etiky

54 —55

V JIN0 KŮŽI Ze Sibiře do Prahy

56 — 57

NÁ Z O R Bojovníci proti komunismu, nebo obyčejní náckové?

48

40


Máte kámoše a mlátíte spolu do bubnů, řežete do kytar, případně rapujete do beatů nebo beatujete do rapů? Chcete vědět, jestli by si vás starší, zkušenější a známější kolegové vzali jako předkapelu a proč?

NAPIŠTE NÁM! Nebráníme se jakémukoliv žánru a image, jedinou podmínkou je váš věk. Starce přes dvacet nebereme! Nejzajímavější kapely zařadíme do rubriky Bandzone.cz uvádí..., kterou najdete v každém čísle RW na stránkách Popu.

Na mail redway@bandzone.cz pošlete: Odkaz na váš Bandzone profil. Svoje telefonní číslo. Jako předmět mailu uveďte „REDWAY“.


mail box /

Ilustrace: Adam Doubrava, 15 let, Táborské soukromé gymnázium

Soutěž o 20 PC her, které rádi hrajete a my se ptali proč. Výhercům gratulujeme, jejich jména najdete na www.redwaymag.cz v sekci Soutěže. Pokud chcete o dalších soutěžích (i těch zcela nenadálých a bleskových) vědět jako první, přidejte si nás na Facebooku!

pro holky. Moc nemám rád strategie, ale rád hraju Counter Strike se spolužáky po internetu, nebo hry MMORPG typu Metin 2, 4Story, které hrajeme také se spolužáky. ONDŘEJ VEČEŘ, 8. B, ROUDNICE NAD LABEM

Dobrý den, já bych si přál hru Need for Speed Hot Pursuit, protože si myslím, že je to nejlepší hra s autama. Moc, moc si ji přeji. Za žádnou cenu bych nechtěl střílečky, jelikož se mi to nelíbí. Nevím proč, ale střílečky mi prostě nepadnou do ruky. ADAM JANEČEK, ROŽDALOVICE

Dobrý den, já bych chtěl Need For Speed. Hry, které bych nechtěl ani zadarmo, jsou The Sims 3 a FIFA 11. Baví mě střílečky, auta, MMORPG, World Of Warcraft , 4Story, Crosfire, Mafi a II a Call Of Duty. Nebaví mě simulace života a sportovní hry (FIFA, NHL, basket). MICHAL SVĚRÁK, SOKOLOV

Need For Speed Nejradši bych vyhrál hru NFS Hot Pursuit, protože je to jediné vydaní, které ještě nemám. Baví mě hry s auty a závody. V žádném případě bych nechtěl vyhrát The Sims 3, protože si myslím, že je to hra

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

8

Dobrý den, já ráda hraji Call Of Duty online, protože je to p**el, zvláště když mě pokaždé zabijou 17:5, haha. Vím, že je to trošku divný, že holka hraje takovéhle hry, ale co, mě to baví. Ale mám taky ráda


strategie jako třeba Heroes. U těch jsem strávila asi nejvíc času. Hrozně mě to bavilo :D A u Sims jsem pokaždé stavěla hrozně dlouho dům a pak mě to už dál nebavilo, a nebo jsem je nechala umírat, takže tuhle hru bych fakt nechtěla. Ale chtěla bych hrát o NFS Hot Pursuit. Jednou mi to táta nainstaloval a chtěl si to zkusit a ptal se mě, jak se to ovládá a já mu řekla „wasd“ a on na mě jako „Cože? Co to je wasd?“ A já mu to řekla ještě jednou pomaleji a on to konečně pochopil, ale nebyl schopný udržet auto na silnici. :D Ale jinak se vždycky u téhle hry s bratrem předháníme, kdo jakou trať zajede rychleji. Ve škole hraju onlinovky, ať už jsou jakkoli primitivní. Nejlepší je na tom ten stres, když nezpozorujete, jak se k vám blíží profesor, a pak to musíte co nejrychleji vypnout a předstírat, že něco děláte :) LEILA KELIFOVÁ, PRAHA 10

PC hry mám ráda, ale jelikož mám hrozně starý počítač, tak je moc nehraju. Většinou jsem ráda, že mi jedou aspoň ti Bulánci. Ale když už hraju, třeba u kámoše, tak mě baví střílečky, např. Mafi a 2, ve které se nesnažím hrát tak, jak se má, ale střílím do policajtů a kradu auta. Taky bylo super, jet NFS s volantem, pedály a vším, co k tomu patří, perfektně jsem se u toho bavila, protože jsem vůbec neuměla řadit, takže mi nějakou tu chvili trvalo, než se auto po jakémkoli nárazu rozjelo, a všem okolo kapaly nervy z toho, jak jsem neschopná. Takže bych chtěla vyhrát NFS Hot Pursiut. Ježdění v namakaných autech je super, dá se tím perfektně zabíjet čas, když byste se měli učit. Navíc by to byl bezvadný dárek pro kámoše. Hra, kterou bych nechtěla dostat, asi ani neexistuje, protože i kdyby byla úplně debilní, můžu ji někomu ze srandy dát. Třeba pro babičku by byl vzrušující i takový tetris. KAROLÍNA ŠTETIAROVÁ, OSTRAVA

Medal of Honor Zdravíčko, jsem váš čtenář asi půl roku a líbí se mi váš časopis. Přijde mi originální a celkem dost mi mluví z duše. Rád bych soutěžil o Medal of Honor, protože se mi líbí ten vousáč na obalu hry a taky proto, že bych si konečně zahrál něco lepšího než Traktor Zetor simulátor (i když mě to docela chytlo :D). Nerad bych hrál o FIFU 11, protože mi stačí fotbal v televizi. Ale pokud by zbyla, tak ji klidně beru, dal bych ji kamarádovi, co bude mít narozeniny, a udělal mu tím radost :). Díky moc, váš čtenář Kryštof. KRYŠTOF MINARČÍK, JUNDROV

Přála bych si vyhrát Need for Speed Hot Pursuit, protože bych si mohla vyzkoušet řízení různých drahých značek, a když je rozbiju, nic se neděje, dám restart a hraju dál. A nebo bych chtěla Medal of Honor, protože když se hraje v týmu, tak se mnou hrajou pěkný kluci. :-) Nechtěla bych vyhrát fotbal, mám obě nohy levý, oči šilhavý, tak bych se určitě do brány netrefila a to by mě ta hra brzy přestala bavit! Já nejradši hraju sportovní, simulátory, závodní a logické hry. Je to relax. JIŘINA KUMMEROVÁ, VELKÉ HAMRY

Já bych chtěl vyhrát Medal Of Honor, protože ji mám rád a zajímám se o válku od svých deseti let. Nechtěl bych vyhrát The Sims 3, protože si myslim, že je furt stejná jako ostatní díly, jenom jiná grafika. PC hry hraju kvůli relaxaci. Mám radši střílečky a závodní hry. Nemám v lásce strategie. MICHAL ŘEZÁČ, ŠUMBURK

PS: Za gramatický chybi se omlouvám, nemam moc v lásce čestinu. :-)

W W W.REDWAYMAG.CZ

Chtěl bych vyhrát Medal Of Honor, protože mě zajímají spíše ty hry, kde se někde něco děje a má to nějaký ten příběh. Nechtěl bych dostat The Sims 3, protože mě takový hry nebaví... Můj vztah k počítači je velmi velký, co přijdu ze školy, hned k němu usedám a začnu hrát nějakou tu střílečku.. Než nějaký strategie hraju radši střílečky, ty člověka aspoň připraví na něco v budoucnosti. Velice rád řeším, jak na to mám jít nebo tak... FRANTIŠEK KROUPA, PROSTĚJOV

Na Medal Of Honor jsem zhlédl spoustu videí a četl spoustu recenzí a hra se mi moc líbí. Zadarmo bych bral každou hru, ale nejradši hraju akční hry, RPG a strategie. Nemám moc v oblibě záodní hry, ale tak sem tam si zahraju. Hrahu hlavně proto, abych se odreagoval a přišel na jiné myšlenky. Medal Of Honor bych vyhrál moc rád, což se asi nestane, protože nemám vůbec štěstí a za celý život jsem vyhrál jen jednu soutěž. LIBOR POLÁŠEK, OSTROŽSKÁ NOVÁ VES

Dobrý den, chtěl bych vyhrát Medal Of Honor, protože je to střílečka a střílečky mám rád – hlavně ty, o kterých se často mluví. Naopak netoužím po The Sims 3, tenhle typ her mě vůbec nebaví. Neodmítnu promakanou strategii a velice rád mám i sportovní hry. Je to taková náhrada, když třeba nemůžu jít ven a hrát fotbal. Dřív jsem hrál dlouho, dlouho, hodně dlouho, ale poslední dobou už moc ne. Hraju proto, že se často nudím a nevím, co bych, ale dá se říct, že se tím i zdokonaluju v angličtině. Třeba když hraju Warcraft Frozen Throne. JAKUB POKORNÝ, NASAVRKY

The Sims 3 Dobrý den, moc bych si přála vyhrát hru The Sims 3. Přála jsem si ji už na Vánoce, ale rodiče mi ji nekoupili. Nechtěla bych nevyhrát žádnou hru, každá má určitě své kouzlo. Můj vztah k PC hrám je takový, že radši hraju strategie. Hry jsou pro mě většinou relaxace. Děkuji moc, HANKA DRASTIKOVA, KOBEŘICE

Ahoj, chtěl bych vyhrát The Sims 3, jelikož si myslím, že to je zajímavá a povedená hra, kterou si chci už dlouho koupit. Líbí se mi, že si mohu vytvářet vlastního Simíka a pak s ním žít svůj vlastní život – oženit se, chodit do práce atd... Je to kreativní hra, ve které mám mnohem více možností než ve FIFA 11. Tu bych nechtěl ani zadarmo, protože mám radši hokej. Také si myslím, že je lepší sportovat venku než u počítače. ONDŘEJ ŠTAMBERK, STARÁ HUŤ

Zdravím, chtěl bych vyhrát The Sims 3, jelikož mě moc bavil předchozí díl. Skvělý je ovšem také Medal of Honor, který už mám. Nedá se říct, kterou z nabízených her bych vůbec nechtěl, jelikož všechny jsou opravdu skvělé. Žánr her, který mám nejraději, je RPG, a to především kvůli délce hry. U her na počítač si určitě jen odpočinu, nic víc. Díky. JAROMÍR OPATRNÝ, HORŠOVSKÝ TÝN

Dobrý den, já se hlásím do soutěže, protože bych chtěla vyhrát The Sims 3. Mě tahle hra zaujala a baví mě. Párkrát jsem ji hrála u spolužačky na mobilu. Pomohla mi odreagovat se, když byl můj pátek 13. Tahle hra je poměrně realita, Simík si musí najít práci, aby se uživil, může navazovat vztahy, musí jíst, umývat se, sem tam spravit

ledničku či televizi a mnoho dalších věcí. Mohla bych ji případně i půjčit kamarádům, kteří chtějí tuhle hru též mít, ale pořád se jim to nedaří. Tak jako mně... :) TEREZA VOJTÍŠKOVÁ, STRÁŽNICE

Ahoj RedWayi! Chtěl bych vyhrát hru The Sims 3, protože jsem si ji vždycky přál někde vyhrát. Nechtěl bych vyhrát Medal Of Honor, jednak proto, že mi ještě není osmnáct a zadruhé stejně nemám rád střílečky a podobné kravinky. Mám rád strašně moc The Sims. Raději hraji strategie nebo simulátory života. JAN VACLACH, BRUNTÁL

P.S. Jste Nejlepší časopis na světě !!! :-)

FIFA 11 Dobrý den, přála bych si vyhrát Need For Speed Hot Pursuit nebo FIFA 11, protože bych nějakou chtěla dát své nej... kamarádce k narozeninám. Nechtěla bych jí dát The Sims 3, protože už tu hru má a Medal Of Honor je určitě nějaká šílená střílečka. PC hry mám docela ráda, sice se k počítači moc nedostanu, ale když třeba mám návštěvu a venku prší, je to někdy dobrý. Když mám čas, hraju spíš strategie a logické hry než střílečky. U logických her se snažím řešit těžké situace. SOFIE NOVÁKOVÁ, PRAHA 4

PS: Móc se mi líbí váš časopis!!!! =) Mam rád sport a sportovní počítačové hry. Nestihl jsem soutěž o FIFU v jednom vašem čísle, tak zkoušim štěstí teď. Mně by nevadilo vyhrát jakoukoliv hru, ale nejmíň bych si přál vyhrát Medal Of Honor, protože to je střílečka a já nemám rád násilí. Jak jsem řekl, rád hraju sportovní hry a na počítači trávím tolik času, kolik potřebuju k odreagování se od školy. (Takže celkem dost.) KARIM KELIFA, PRAHA 10

Aloha! Chtěl bych vyhrát hru FIFA 11, protože je nejoblíbenější hrou mého malého bratra, který ji mastí celé dny. :D Pořád básní o turnajích přes internet, ale se staženou verzí mu to bohužel nejde. Rád bych mu udělal radost a přitom neutratil nekřesťanské peníze za novou EA hru, což je vlastně velký problém EA všeobecně. Ať se nediví, že neprodávají hry jako NHL atd. a musejí je přestat vydávat, když jejich cena začíná někde na 2 000 Kč. BTW: Be a Pro mode ve FIFA 11 na PC je zatím tou nejlepší vychytávkou ve sportovní hře na PC v historii. LUKÁŠ BILINEC, PRAHA 5

Čau, mám radši strategický hry. Začínal jsem u počítače s joystickem a řídil autíčka. Bavilo mě to, ale rodiče moc ne, a proto u nás byly neustálý boje o to, jestli smím na počítač nebo ne. Pak mi taťka začal nosit hry jako Alenka v říši divů nebo Poklad strýčka Alberta..., ve kterých se muselo něco hledat, sestavovat, luštit, domejšlet – takový hry mám rád doteď. V současný době máme dohodu, že můžu chodit na počítač o víkendu, a to hraju strategický hry. Je vidět, že pak začínám i v životě myslet jinak. Střílečky podle mě hrajou menší děti. Teď mám angínu a antibiotika – můžu na počítač, hurá! Kdybych si moh vybrat hru, tak strategickou, ale bral bych i střílečku, i když by mě asi bavila kratší dobu. TADEÁŠ RICHTR – PRÁVĚ ČTRNÁCT, ROUDNICE N. L.

9


pop /

FOTO: ARCHIV

Text: M. Overstreet, foto: profimedia.cz

Jaký je váš nejsilnější zážitek z hudebního festivalu?

Anthony Kiedis,

Ninja,

Red Hot Chili Peppers

Když během našeho koncertu na Woodstocku v roce 1999 založilo publikum pod pódiem několik ohňů z plastových kelímků. Plameny se rozšířily na aparaturu a vznikl požár. To byl zážitek, který nikomu z kapely z paměti nevymizí.

Die Antwoord

Pozvání na kalifornský festival Coachella. V té době bychom si nemohli dovolit jet tam jako diváci, protože jsme byli zrovna na mizině. Festival pak naše očekávání předčil ve všech směrech.

Fiordmoss

uvádí Jakub Johánek, frontman trash-popových 100°C a moderátor Rádia Wave, kde už pět let šíří dub, reggae a příbuzné žánry, hodnotí Fiordmoss, kteří se svým electro-folkem pomalu začínají získávat pozornost nezávislé scény. Ale vzal by je Jakub jako předkapelu, nebo je to na něj ještě málo? A proč? TEXT: BANDZONE.CZ FOTO: ADAM HOLÝ A ARCHIV

100˚°C http://bandzone.cz/100c Nedávno s časopisem Reflex vydali DVD – Live at Open Air Festival a na léto chystají čtvrtou řadovou desku. Pochází: z Mariánských Lázní Releases: Evergreen (2004), Collage (2005), Brant Rock (2008) Největší pecka: DVD 100°C – Live at Open Air Festival Detail: sinusoidy

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

10

http://bandzone.cz/fiordmoss Pocházejí: z Brna Největší pecka: Miss Tate Release: Gliese EP (2010) Detail: Po jednom půlnočním požáru, ve kterém zmizely všechny jeho desky a její kytara, se rozhodli z popela vytvořit novou minulost. Ve své hudbě využívají kontrastů z dob, kdy Roman hrál z desek a Petra skládala písničky pro holčičí kapelu. Jakub Johánek: Z Bandzone doporučených projektů mě buď žádný nezaujal, nebo neměl na profilu víc než jednu nebo dvě skladby. Protože jsem nechtěl být katem bez příčiny, radši jsem začal hledat jinde. Přitom jsem si vzpomněl na Fiordmoss, na které mě nedávno upozornila přítelkyně. Se zděšením jsem ale zjistil, že na Bandzone nejsou registrovaní. Abych nemusel psát o Čokovoku, sehnal jsem si číslo a zavolal kapele, že o nich chci napsat do Redwaye a jestli by si tedy ten profil kvůli tomu nemohli založit. A hle, dnes na mě po zadání názvu vyskočí profil jedné zajímavé kapely. Nevím, odkud se vynořili, je mi jedno, jestli jsou z Brna nebo z Prahy, a je mi jedno, jestli zpívají česky nebo anglicky. Co mi není jedno, je to, že je z nich cítit skandinávská poetika, jejich beaty lámou záda v těch správných místech a jemná španělka osvobozuje hudbu od neurvalé syntetiky. A právě tahle syntetika mi přijde na jejich Gliese EP to zajímavé. U použitých zvuků mi někdy chybí jasnější barva, ucelené

Dizzee Rascal V Glastonbury jsem si podal ruku s otcem zakladatelem festivalu Michaelem Eavisem. To byl silný zážitek, protože předtím jsem nějak nevěřil, že ten chlapík vůbec existuje.

téma a víc temperamentu, ale baví mě v nich hledat, protože v těch písničkách není nikdy nic tak, jak se na povrch zdá. Přeju Fiordmoss to nejdůležitější. Vydržet a ještě trochu vyspět, protože je na co se těšit. A bude mi ctí, když se objeví před 100°C. Nekecám…


Hugo Toxx

Tyler The Creator

Ilegální kecy, legální drogy

Yonkers

Baví mě hajzlovství, který je z toho cejtit. MARTIN SLÁMA, 21 LET, ČESKÉ BUDĚJOVICE

Nas, Damian Marley Patience Spojení reggae a rapu, který funguje. Pomalejší track, vyvolává ve mně hrozný emoce.

Tak to by šlo. Prej úplně čerstvej hip hop z Kalifornie. Osmnáctiletej epileptickej magor, co v klipu žere švába, zvrací a nakonec se zhoupne v oprátce. Celá jeho crew je pěkně divoká a tracky temný a vostrý jak střepy z černý skleněnky, kterou jste vzteky šlehli o zem. Goblin je deska pro otrlý. Nejlepší, co nás letos mohlo potkat. KAY

Sluneční Svit The Night Is On Fire

MARTIN SLÁMA, 21 LET, ČESKÉ BUDĚJOVICE

Paramore Ignorance Líbi se mi alternativní rock a jak je to nabité energií. KERMEN ERDNI-GORYAEVA, 18 LET, PRAHA

To je takový trapný, když je teď přede mnou Buriánek, ach jo... No ale: Někde kolem 2. minuty (nevim přesně), jak tam najednou tak úplně divně zafrázuje to „the night is on fire...“, jo? No, tak takhle se rodí láska. Za dvě vteřiny. A nejvíc kouzelný je, že to asi nebyl záměr, ale náhoda. OVER

Last Days

Crystal Fighters Xtatic Truth Protože to má úžasnej vývoj: počáteční brnkání přejde v electro, naživo je to hrozně energický a Sebastian Pringle má skvělej přízvuk. V květnu hráli v Meet Factory. MAGDA, 18 LET, PRAHA

Dj Alyaz presents DROPS Takže za prvý. Dubstep je styl budoucnosti. De to nahoru. Za druhý. Proto Bigg Boss vydává jeho vůbec první ucelenej česko-slovenskej výběr. Za třetí. Jsou tam nějaký jména: Philip TBC, Chik, Merak, Wr1ng, Karaoke Tundra, Lucas Skunkwalker, Chef3000... A nějakej art: 518. Jenže co s tím, když jsme tady ve fázi, kdy se lidi na fórech teprve hádaj, co ten dubstep vlastně je? Nikdo nic neví. Takže před kým se budete tou kompilačkou vytahovat? Radíme vám dobře: Počkejte si tak tři čtyři roky, až to bude znát každej. Pak už zapadnete.

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Makám jak šílenec, děláme teď grafiku dvěma festivalům a samozřejmě pro RedWay. Potřebuju poslouchat strojovej rytmus, abych nevypadl z kola. DMX je elektro jako z roku 1983, kdy Apple představil počítač jménem Lisa. Ach… Lisa. FUNKFU

Zagar Escape From Earth Elektricko-kytarová haluz. Takhle nějak by hráli The Cure, kdyby od Pornography skočili najednou 20 let dopředu. A navíc ten klípek natuněnej... MICHAL, 22 LET, BUDĚJCÉÉ

Múm Sing Along Islandská kapela plná záhadných zvuků a jelenů. A navíc je k tomu skvělý klip. :) ŠTĚPÁNKA, 17 LET, LEŠNÁ

(ŠÉF)

DMX Krew

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

Orka Tað vakrasta Faerské ostrovy mají dohromady asi tolik obyvatel co Prostějov. Teď jejich existenci zviditelnila tahle party – nikdo neví, co zpívá, jak se vyslovuje název zapadákova, ze kterého pocházejí, nikdo neví, z čeho sestrojují své podivné nástroje... Stránku na Wikipedii to nemá, nikam se to necpe, a přesto se jim v Akropoli pod pódiem svíjely holky v orgastické křeči. JANA +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

11


smysly /

TEXT: MICHAELA HEČKOVÁ A M. OVERSTREET FOTO: ARCHIV

CD

FILM

Katy B

Banksy: Exit Through the Gift Shop

ON A MISSION 2011, COLUMBIA

BANKSY 2011

Kdysi se tomu říkalo pop, dneska se tomu říká post-dubstep. Kathleen Katie Briean alias Katy B je jedenadvacetiletá holka z jižního Londýna, které leží zrovna teď u nohou půlka britské a zbytek evropské scény. Míchá dubstep, který si tady nikdo nebudete pamatovat (ale v devadesátkách spolu s drum'n'bass řekl vašim starším sourozencům svoje), melodičtější a hřejivější post-dubstep, funky, i líbivé, ale chytré a zábavné r&b. Ochotně a svižně kolaboruje s jinými superstars téhle současné dubstepové scény, jako je Magnetic Man, a jednoduše řečeno: její debutová deska je dokonalej soundtrack k létu, co se k vám zvolna plíží oknem. Deska, se kterou se ještě rádi budete procházet městem i při pětatřicetistupňovým vedru a debilně se usmívat na kolemjdoucí čivavy.

Někdo tomu říká hype, někdo legenda. Banksy patří každopádně k nejslavnějším streetartovým umělcům na světě (možná je dokonce úplně tím nejslavnějším) a jeho dokument byste neměli vynechat už proto, abyste si na něj udělali názor sami. Poznejte Banksyho, který dlouho odmítal odhalit svoji identitu, až nakonec o sobě natočil dynamický, stylový a mystifi kační fi lm, plný podivných streetartových příběhů. Podle nás je to jedna z nejzábavnějších a nejpovedenějších fi lmových hříček posledních let a po jejím zhlédnutí se na zdi v ulicích města budete koukat už navždy jinak.

INTERNET

ČIRÁ ZÁBAVA

Česká pozice

Černý Petr

WWW.CESKAPOZICE.CZ

JAK UDĚLAT KARIÉRU 2010, COMPUTER PRESS

Teď vám prozradím, na čem s Pastou poslední dobou nejvíc ujíždíme. Je to nový zpravodajský server Česká pozice, který, jak se praví v podtitulu, přínáší informace pro svobodné lidi. Za takové se s Pastou pochopitelně považujeme, i když já jsem teda už pár let vdaná. Českou pozici založil István Léko, autor knihy o českém street artu, mecenáš českého street artu a milovník opery. Zde jsou naše tipy: Blogy Dandy Diary (fashion), Charming Sounds (hudba) a Petr Ducháček (vše o Facebooku). Zajímavé věci najdete taky pod záložkou Magazín v rubrice Móda & Luxus – třeba článek Nacismus jako afrodiziakum vysokého krejčovství nebo seriál Soumrak bílého muže jsou top, top, top! To se na novinkách.cz nedočtete.

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

12

Martin Jaroš, kterej stojí za několika reklamními kampaněmi pro T-Mobile (ano, jasně, ta s Chuckem Norisem) a celou kupou další seriózní kreativy, napsal tuhle cynickou knížku už skoro před rokem. Pokud jste na ni ještě nenarazili, rychle to běžte napravit. Jak udělat kariéru je hořkohořká smršť historek z reklamních agentur prosáklá tím nejčernějším humorem. Nepřestanete se smát. Jak udělat kariéru mrská facku do tváře každého druhého úřednického já, a pokud ještě nevíte, jak byste nechtěli v životě dopadnout, po přečtení tohohle laskavého průvodce reality jedenadvacátého století se vám rázem rozjasní. Zábava k nezaplacení.


this und diss /

TEXT: HUGO TOXXX FOTO: DUŠAN TOMÁNEK A ARCHIV

this [ðis]: tento, tato, toto, tenhle, tahle, tohle (zájmeno) und [unt]: a (spojka) diss [dys]: 1. středomořská travina (podst. jm.), 2. nerespektovat, neoceňovat, nevážit si (slang. sloveso) Hugo Toxxx chtěl komentovat fotky členů redakce, jinak prý v RedWayi končí. Okamžitě jsme mu řekli sbohem, ale po pár hodinách strávených ve vlhkém sklepě, s poutama na rukou a roubíkama v puse jsme změnili názor. Nakonec o nic nejde, že jo. Jenom jsme si trochu zablbli... Další This und Diss je na světě. Podrobnosti o Toxxxově životě najdete na myspace.com/therealhugotoxxx, o fotku si napište na rapgame@email.cz.

Láska prochází žaludkem. Po vášnivé noci s nečekaným hostem je na řadě zdravá snídaně. Odnaučí ho naše přísná Mar Hladíková mlaskat a jíst s otevřenou pusou?

Hipstra neurazíš. Cokoli bych vypichol, udělá mu radost. Čumí skvěle, stojí tvrdě (pevně nohama na zemi), je si jistej v kramflecích. Jenom nevim, proč je v karanténě.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Každý soutěžící vzpěrač si nejprve musí dojít na záchod a upravit si tričko, než se sehne pro svoji dvěstěpadesátku. Zkrátka každej sport má svý pravidla.

Šéfredaktorka před deseti lety coby Mšo-Či v Zátoce Remorkérů. Myslíte, že naučila svou dcerku chytat pstruhy holýma rukama?

Tenhle kluk mi vopravoval koloběžku, když sem byl malej. Dneska je to starej pán, ale tenkrát uměl hvízdat na prsty, flusat do dálky a v garáži u fotra měl čórovanýho pincka. Krásný léta.

Takhle vypadá holka, co všechno zařídí. Cokoliv. Nejdřív si vodskočí na čtyřdenní tah s PSH po privátech, ale nakonec vždycky přiveze, co má. Hrdinství is not dead!

13


pop /

TEXT REPORTÁŽE: MICHAL SCHMIDT ÚVOD K REPORTÁŽI: MARTINA OVERSTREET FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK

to přiblížit, až jsem si vzpomněla na jeden biologickej experiment, o kterým jsem nedávno četla. To je přesně vono:

O opici, co se bojí vylízt na štafle

DĚLNÍK PUNKOVÉ REVOLUCE Vy ho neznáte. Sice byl nominovanej na Anděla, díky čemuž ho letos zmerčily některý média a v rozhovorech z něj vytahaly pár rozumů, a kromě toho dává grafickou podobu čím dál oblíbenějšímu a známějšímu hudebnímu časopisu Full Moon, ale stejně si myslím, že pokud nesledujete tu velice úzkou část český scény nazvanou DIY, tak o něm nic nevíte. Já ho osobně taky neznám, mluvíme spolu po telefonu a přes maily, ale ještě jsme se nepotkali. Taková je doba. Protože však máme dost společných kamarádů a známých, dost jsem toho slyšela. A z toho, co jsem slyšela, jsem si o něm vytvořila takovou představu chlápka, přísnýho askety, co jako starozákonní prorok z pouště fanaticky káže o konci světa a pohrdavě se vysmívá našim slabostem: Jak je to možný, tomu fakt nerozumim Titanik se potápí a vy jste pořád spokojený kupujete časopisy, klikáte na web, všechno čtete máte tolik informací a nic nechápete

Takže se mi nedivte, že jsem tady tak napůl očekávala fotky, na kterých bude mít horečnatý oči, zanedbanej plnovous a přes vyhublý tělo přehozenou kůži divý zvěře. Nedělám si srandu. Bourek (jak se mu nevím proč říká, když se tak ani přibližně nejmenuje) založil několik kapel, z nichž největší pozornost vzbudily Sporto (indie/ electro/pop) a Ememvoodoopöká (indie kytary/hc). Nejnověji se jako Bonus pustil do rapu a podezírám ho, že to udělal hlavně proto, že rap poslouchá každej, a tak je nejvhodnějším nástrojem k šíření ideologie. Já jsem se ještě nechala unést

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

14

jeho bokovkou Phoenix II s hitem Papež smrdí sírou (taková legrácka pro hodně poučený publikum), dál se občas podívám na jeho web Temnysily.cz, kam jsem šla poprvý jen ze zvědavosti nad tím názvem, a na DIYcore.net, odkud jsme do RedWaye přebrali jeho text o tom, jak můžete nahrávat a šířit svoji hudbu sami bez asistence labelů. Mám doma jeho desku Konec civilizace, o který Pasta řek, že beaty, flow a všechno je úplně nejhorší, ale slova zas úplně nejlepší, co za hodně dlouhou dobu slyšel. No a taky po očku sleduju partu Silver Rocket, kolem který se též motá. Silver Rocket vydávaj desky a pořádaj koncerty neznámých kapel, čímž se podle svých slov jen tak baví, ovšem podle uštěpačných jazyků se nám hlavně snaží vnutit svůj patent na pravdu a jedinej možnej správnej hudební vkus. Prostě další banda spravedlivých lunatiků z pouště. No jo, jenže tohle všechno vám pořád neřekne, co je ten Bourek zač, jaký má cíle a motivace. Dlouho jsem přemejšlela nad tím, jak vám

Představte si místnost a v ní šest opic. Z nízkého stropu visí trs banánů. Přímo pod ním stojí štafle, po kterých zanedlouho první opice vyleze pro banány. A tady začíná experiment – v okamžiku, kdy se opice dotkne štaflí, skropí celou místnost ledová voda. To opici přirozeně zarazí. Po chvíli se ale buď ona, nebo jiná opice pro banány vydá znova. A znovu následuje studená sprcha. Když se situace několikrát zopakuje, opice si začnou dávat pozor. Sotva se jedna z nich odhodlá, že by to přece jen zkusila, ostatní se ji snaží odradit, a pokud je to nutné, použijou i násilí. Jakmile to dojde do této fáze, vypustíme jednu opici ven a dovnitř umístíme jinou. Ta se pokusu ještě nezúčastnila, a jak uvidí banány, hned se pokusí vylézt na štafle. K jejímu zděšení se na ni ostatní vrhnou a zuby nehty jí v tom brání. Po několika pokusech se poučí – lézt na štafle se nemá. Když je tohle opici jasné, pustíme další ven a novou dovnitř. Jen se dotkne štaflí, ostatní na ni tvrdě zaútočí, ale to není všechno: opice, která přišla těsně před ní (ta, která na vlastní kůži nikdy nezakusila ledovou vodu), se celé akce zúčastňuje taky. Dokonce přímo s nadšením. Teď vyměníme třetí opici, a jakmile se i ona pokusí dosáhnout na banány, zbývajících pět jí jde po krku. V každém případě ale už dvě z nich nemají ponětí, proč se na ty štafle vlastně nesmí. Pak se vymění čtvrtá, pátá a nakonec i šestá opice, která je teď poslední z původní skupiny. Když je vypuštěna, v místnosti už nezbývá jediná, která by zažila ledovou sprchu, a přestože teď neexistuje důvod, proč si pro banány nevylézt, skupina společně zbije každou nově příchozí, která se o to pokusí. Pravidlo je nastoleno: Lézt na štafle se nesmí. Kdo to zkusí, bude tvrdě potrestán. A takoví jsme i my, lidi. Jako ty opice. A tomu se Bourek tak jedovatě vysmívá v tom svým rrrrapu. A tomu se snaží vším, co dělá, vzepřít. Nechce dělat/kupovat/jíst/pít/ nosit/sledovat a podporovat věci automaticky. Jen proto, že to dělaj všichni ostatní. Nebo že to říkaj v televizi, nebo přikazujou v reklamě. A to je důvod, proč jsem ho zaháčkovala ke spolupráci s RedWayem. Naposledy jste ho mohli číst v čísle s tématem Smrt, a jestli se vám to líbilo, těšte se na září, to teprve uvidíte! MARTINA OVERSTREET


4228 Snad poprvé jsem zažil, že se kapela nehádala a neřešila, kdo si to dneska odskáče a nebude smět během show pít. Tady totiž nepije nikdo.

ÚSTÍ NAD LABEM

EXPERIMENTÁLNÍ PROSTOR MUMIE,

Fotoreport z koncertu Bonus a Lushlive (USA)

4205 Sraz jsme měli ve studiu, kde kluci zkoušej a nahrávaj. Bylo plný různých krámů, ale naštěstí toho s sebou netahaj moc, vystačí si jen s kontrolery a MPCéčky. To, že nemusej skládat bicí a nosit je do dodávky a pak zase z dodávky, je z mého pohledu muzikanta velká výhoda.

4241 Před výjezdem proběhl nezbytný nákup. Jak už jsem říkal, kluci nejedou alkáč, ale ani cigára nebo jiný hulení. Jenom kafe a energeťáky, kterým říkaj čiperky. Bonus: „Ty vole, to by mě zajímalo, co je větší droga, jestli kafe, nebo internet?“

4276 Okénko sexuální prevence: Ještě než jsme opustili Prahu, zastavili jsme se pro nějaký vinyly, přičemž proběhla pro rapery naprosto běžná konverzace o dětech. Bonus: „Ty vole, viděli jste ho? Úplně hotovej. Ten se dneska asi moc nevyspal.“ To víte, mimina řvou ve dne v noci.

4362 Někde v těchto místech se v autě probíral novej videoklip. Hlavní roli v něm budou mít myslivci. Jakub: „To jsi nikdy nebyl v obchodě Myslivost? Tam prodávaj i šortky.“ Bonus: „Hm, to jo, ale ty má leda tak na doma. Nebo už jsi snad někdy viděl myslivce v šortkách?!“ Na ten klip se teda moc těšim.

———————————————— 4298 To jsem já, Austin, a tohle je moje úplně první reportáž pro časopis. Jak jsem se těšil a byl nervózní, tak jsem samozřejmě zapomněl na to nejdůležitější – na zařízení, kterým bych pořídil záznam. Vletěl jsem teda do večerky a vysomroval u Vietnamců aspoň pár listů papíru a propisku. Alles gute, jsem připraven!

4355 Po cestě jsme míjeli několik bouraček, což Bonus okomentoval směrem k řidiči Kubovi: „Proč jedeš jenom stovkou? To víc nejede?“ Museli byste ho slyšet, abyste pochopili, jak to myslel.

W W W.REDWAYMAG.CZ

———————————————— 4409 Mít kapelu, to je hlavně neustálý přenášení věcí. Ze zkušebny do dodávky, z té do klubu a po koncertu celé znova v opačném gardu. Abych si připadal využitý, přiložil jsem ruku k dílu. Utužuje to kolektiv.

15


pop /

4426 Zvukovka proběhla v pohodě, kluci se dobře naladili. Akorát jim vadilo, že i přes jejich výzvy návštěvníci klubu kouřili. Bonus: „Bylo by super, kdyby lidi pochopili, že člověku na pódiu se blbě dejchá, nehledě na to, že když pak přijede domů, smrdí, jak nevim co. Vadí mi, když někdo svojí slabostí a závislostí omezuje můj život.“

—————— 4457 Došla řeč i na trému: Tomáš Třeštík: „Vážně ji pořád ještě máš?“ Bonus: „Vážně. I když mám za sebou spoustu koncertů, tohle je jiný než se Sporto. Stát na pódiu sám a ráčkovat poselství není žádná legrace.“

4420 Před koncertem. Pohled z backstage ústeckého klubu Mumie. Hned za pódiem mají balkón a z něj výhled na tohle psycho.

4484 V jedné z písní Bonus naráží i na svoji vadu řeči, která je v hip hopu celkem unikátní a „kolegové ze scény“ mu ji dávají náležitě sežrat. Jemu je to fuk, nepočítá se mezi ně: „No a co, že ráčkuju. Tady je moje RRRRRRRR...!”

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

16

4513 Některé kapely se drží pěkně v hranicích žánru a nevybočí z něj, ani kdyby čert na koze jezdil. Proč ne, ale na Bonusovi se mi líbí, že všechna ta pravidla, ze kterých se časem stávají klišé, nechává za sebou. Kromě zmiňovaného ráčkování kašle i na dogmata svojí vlastní DIY scény, kdy ke sdělení myšlenek nepotřebuje řvát jak hluchej a mít kytaru v drop C. Záleží mu na dobrým zvuku, aby bylo slyšet každý slovo z promakaných textů. Nic neodflákne. Sleduju show, která má hlavu a patu.

8018 Bonus: „Nemá smysl se nějak esteticky omezovat. To je jen klec. Důležitější je, jakej má tvoje tvorba obsah. A když nám dobrý fotky pomůžou dostat naše myšlenky ven, do povědomí víc lidí, tak do toho půjdu. A že se to někomu z naší scény nelíbí...“ Zamyslí se a pokračuje: „Na palici je, když za tebou choděj lidi a říkaj: ‚Ta tvoje nová deska už je nějaká moc dobrá. To už není DIY, ale mainstream.‘ To je potom jak svoboda na ostrově – sice ji tam máš, ale jen od břehu ke břehu. A to pro nás nemá smysl.“

4573 Zpět v Praze, doma u Tomáše Třeštíka. Deska Konec civilizace. Poslechněte si ji. Bonus vám chce něco říct.

4448 Bonus: „Měli jsme všichni speciální koncertní úbor, ale zapomněli jsme ho na nějakým koncertě. Naštěstí mi zůstaly aspoň tyhle boty. A nejde jen o image, mně se v nich fakt hraje líp.“

4436 Po zvukovce jídlo – samozřejmě veganské. Kluci si ho neodnesli někam stranou do backstage, ale najedli se normálně v klubu mezi ostatními. „Chlapík, co sežral souseda i s jeho večeří, toho Bůh nestvořil,“ cituje Bonus kapelu Co-Ca a dodává: „Já v Boha nevěřím.“

4526 Koncert. Hostující kámoš Banán sice vypadá jako recidivista a potkat ho někde v temný uličce, radši byste možná přešli na druhou stranu, jenže zdání klame. Je to velice tichý a ukázněný člověk, průkopník české DIY scény a straight edge myšlení, pročež tedy též nepije, nekouří, nebere drogy, nejí maso, ani mléčné výrobky a nekupuje si porno časopisy, protože nechce podporovat tenhle druh byznysu.

7974 Těsně před odjezdem domů přišla tato kouzelná chvíle, kdy Tomáš sehnal dohromady děcka ke společný fotce s kapelou. „Hej kémo, kde budou ty fotky, dáš to na Lidé?“ pokřikovali na Tomáše kluci. Holky zase chtěly nejdřív vidět, jak na fokách vypadají, takže jim to musel pořád dokola ukazovat. To jsem se celkem nasmál...


ND U O R G Y PLA VEL P TRA FCAM SUR ing

f r u ! s r a ... w I S e j LEP J NE

. m a pak už víš arrit z, musíš zkusit sá m na výlet do Bi re li je ba s e ě jsm išt e hř lk ý týdn ve lce nýho o pl pů dn a V je čk tě te pros břežní ho měs sedačkách mini poolem, ekrásnýho po m y a pekáren u v koženejch př jse ur no kt u, zó t ite bo ou ho ch do ill vý ar le u uh ou to , kr ásný jak to ějja a super ch ně ně ně v baráčku tako sně e sn m omrkli přes k , př k, super kr ámků rok ej ro ej létem. Plán i. Bydleli jsme Navíc jsme ta Minulle a s obří po stel co s blížícím se u wi -fi. Každej a dobrot ama. l, lo l ým šle š ch j tv závo du ej ry rs m s m em e če ř , vý př p ylu s ře e rfo st cce ýho o matiice dáck ým tábo na holčičim su francouzský toho francouzk ak tikant na vo kný ro štěnky ná. Jeden i buď lekce od pak pě ko ěl i a k m u ro e ý rto žd jsm pa e byl jasnej – pr ka s íča l ý se tam den pláž, kd ys tal al do parády Sm jakej ten fe stiva ř Roxy Jam, kter vel team přich nebo si nás vz nebo je ště hů vo du miluju. Ně začátk y..., s Playgroundtra chatě s babi, surfový školy, da ná na o an s a pr sr ná r ud o kt pr če pr Fa ní ve i . pláž kempu každoroč mick y. celym dnu na aka Big Bo ss si nezažil; tkách nejvíc ko ségr a přek vápko. Po – s ro dičema. pláži. Kámo, to vypadaj na fo l s tím, že jeho na dy če u oš pá tá čk m na še va ká u l na ilo m tý gr iše i z př ho vil o to ou ra kd cii ip dn do ně , př je an y ilu Fr na ck gr e vždy Jenž rfc ampu ve obíral eň, krevet y na ! Přes den nás oundtravel Su rfovat poho dička, oh námi Smíča pr ězd na obloze s su hv r se če jch it co ve byla na Playgr ve a uč a ko u Na ně ta er ý. at na kam y ej! Když co děláme šp hání oceánu a že to bylo hust vk šit e, uc a vy ol bo bo k iku od we ja nt st h la ub l jic rty At Cl je nu u i FB, en Hear ts na plátně v pa m záběry a vypích ! Tak jsme čekl Pros tě No Brok šit, maj to opitelně se ná ym projel jeho by byla bomba , že si budu eli jsme nic ře odjížděli, po ch rávně. S každ se us u sp m m dn tý Ne jse ! l po to Bá e s o, ty. tk jsm en by om y-u m ad a do st alo ná re ný , at iku lo... dobr ý i šp sebe koukat vel. cz, ahy až k Atlant ní vůbec nechtě tl, takhle se na playgroundtra kt vychyt aný z Pr pr ava, vybave kni web ww w. připadat jak tro ová metoda fa ý holk y :o), do ou uk br vel sk vý do c, tra e ni e, hl nd r ta kc No ou če e le gr ně, al surfový u. V pátek ve šování na Play uhej den na velk ym plát komplet men vk y to děláš, a dr idáš. Já jedu y spus tí přihla k dá př kd ja m do íš, ná do k vid k ně na surf, pros tě tě se pe od žil tý a třeba dává – pros . Surfing rozh u v Pr aze nalo surfc amp 2011 ko líp zamakat ocitli nás na Hlavák k můžeš dale cit, když se pa er už jsme se po n eč te dv e a! po al Tu ov ! v t, zn tu hej sp or a v sobo ně u Atlantiku tší var, není jednoduc To je ten nejvě ndtravel základ s na na Playgrou AN sjet pr vní vlnu! po chopil, proč si o m řil co en i jse da cí, po ky vě i ta m ch a d tě u z no a , ně CHT dn dy tu je ar vy to bo kt je A , át indo , ps maj fa es L m nč to Pi o . o d“ těžk „playgroun m, AKA je v názvu to ola s fotbálke jbal, party stod le vo e, lin ck sle


active /

TEXT: TOMÁŠ ZNAMENÁČEK FOTO: DAVID BLAŽEK, JIŘÍ ŠVORC, TOMÁŠ ZNAMENÁČEK, ARCHIV BURTON SNOWBOARDS, ARCHIV SNOWPARKDESIGN.CZ, PROFIMEDIA.CZ

KDYŽ TĚLO BOLÍ Letní sezóna pomalu začíná a před námi je nespočet sportovních možností, závodů, exhibic, tréninků, ale taky modřin, naražených kolen, loktů, namožených svalů a jiných bolavých míst. Jak na ně, abychom opět byli co nejdřív ve formě, nám poradí profíci Roman Dlauhý za snowboarding, Michael Beran za BMX, Martin Koreň za FMX a Martin Pek za SK8. Prvním předpokladem toho, abyste žádné natažené svaly a šlachy vůbec nemuseli řešit, je strečink. Bez něj by na svah, kolo nebo prkno neměl lézt nikdo z nás. Ale chápeme – jedete třeba jenom na víkend a nečekáte žádný velký progres. Chcete si jen trochu užít, jenže nakonec vás to strhne, odvážete se, přeceníte síly a je to tady. Naražený bok z pádu a namožené svaly bolí, vy se necítíte dobře, ale před vámi je ještě zítřek, který by byla škoda nevyužít. Jak s problémem co nejrychleji zatočit?

Koňská mast není z koně Koňská mast by podle doporučení odborníků neměla chybět v žádném batohu, ať už jedete na hory, kolo, motorku, skate, a ať je zima, nebo léto. Z vlastních bohatých zkušeností vám ji vřele doporučuju i já. Pomohla mi nesčetněkrát na namožené svaly, naraženiny a bolesti kloubů. Dá se koupit ve dvou verzích, chladivé a hřejivé. Dál se můžete rozhodnout ještě pro verzi forte (silnější), pokud cítíte, že tentokrát jste to fakt přehnali, a potíže vám dělá i jen vyhrabat se z postele. Rozdíl mezi chladivou a hřejivou mastí je hlavně ve vašem pocitu, někomu

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

18

prostě dělá líp bolestivé místo prohřát, jinému zase chladit. Obecně ale platí, že hřejivá verze se používá spíš na noc a chladivá přes den. Koňská mast je fakt účinný preparát, na který nedám dopustit, ale chápu, že v době, kdy marketing vyžaduje, aby názvy všeho zněly „sexy“, nebo aspoň „vědecky“, je ten její přinejmenším podezřelej. A někoho – zejména holky – může od použití dokonce odradit (přece se nebudou mazat něčím tak nechutným). Rád bych je proto uklidnil – koňská mast neobsahuje žádné výtažky z koně, jeho nejdůležitější složkou je extrakt z kaštanu koňského aka jírovce maďalu, což je ten velkej listnatej strom, na kterým rostou jedlý kaštany. Tak co, už je to lepší? ;)

Kostivalová mast

Fastum Gel

Ice Gel

Jestli pořád ne, tak zkuste Fastum Gel, který předtím, než na trh přišla koňská mast, používal snad každý. Je určený k léčbě bolestivých onemocnění svalů a kloubů poúrazového původu, jako je např. zhmoždění, podvrtnutí a natažení svalů. Oproti koňské masti je jeho použití sice univerzálnější, ale zas ne tak účinné.

Nakonec bych zmínil jestě Ice Gel. Ten obsahuje hojivý eukalyptový olej pro zmírnění bolesti svalů a kloubů, menthol zase odstraňuje pocit únavy po zvýšené fyzické námaze. Jedná se o nejdostupnější prostředek a jeho účinky rozhodně nedosahují takových kvalit jako výše uvedené masti. Nicméně je také populární a velmi často používaný.

Další klasika, na kterou už po celá desetiletí nedá hodně lidí dopustit. Na rozdíl od koňské masti a Fastum Gelu má tu výhodu, že je protizánětlivá, takže kromě bolesti kloubů a svalů ji můžete použít třeba na ránu, která se špatně hojí, nebo na popáleniny 1. a 2. stupně. Opět pár slov k názvu: žádné rozemleté kosti, ale bylinky, nic než bylinky! Kostival lékařský (Symphytum officinale), lidově zvaný též černý kořen neboli hadí mord (haha), obsahuje zajímavé látky jako cholin (častá složka smart drugs preparátů), alantoin (pro regenerační účinky na pleť má pevné místo ve zkrášlovací kosmetice) a konsolidin, což je vlastně jed, který však v malém množství prospívá.


JAKÉ MÁTE ZKUŠENOSTI S UVEDENÝMI PROSTŘEDKY? DOPORUČUJETE JEJICH POUŽÍVÁNÍ? Odpovídá MUDr. Pavel Cinegr, ortoped z oddělení sportovní traumatologie v pražské Fakultní nemocnici Bulovka: Musím připomenout hlavně prevenci, protože přecenění sil často vede k úrazům s trvalými následky, které mohou navždy ukončit sportovní kariéru. Nechci snižovat účinek mastí, z mé vlastní zkušenosti je jedno, kterou z nich použijete. Ani jedna rozhodně neškodí,

1. CO POUŽÍVÁŠ JAKO TLUMÍCÍ PROSTŘEDEK, KDYŽ TĚ BOLÍ TĚLO?

na druhou stranu nelze objektivně prokázat, že by výrazně zkracovaly dobu hojení. Často působí hlavně tzv. placebo efektem. V první fázi vámi zmiňovaných zranění je nejdůležitější fyzikální léčba – chlad, klid, bandáž. Při silných bolestech je lépe použít analgetika (např. Ibalgin, Dolmina, Novalgin) a lokálně chladivé masti. Od druhého dne pak přípravky urychlující vstřebávání krevní podlitiny (Reparil N, Ibu-Hepa, Lioton, Heparoid, koňská mast). Na čerstvé úrazy nemá valný smysl používat masti ze skupiny Fastum gel, Voltaren, Dolmina mast, Dolgit apod., protože ty jsou určeny především k léčbě neúrazových bolestí kloubů či svalů.

2. POUŽÍVÁŠ NĚKTERÝ Z NICH I JAKO PREVENCI?

ROMAN DLAUHÝ

MICHAEL BERAN

MARTIN KOREŇ

MARTIN PEK

1. Málokdy sáhnu po věcech jako prášky a mastičky, po náročném dni radši vlezu do vířivky a pak zajdu na masáž. Nejlepší je zkrátka odpočinek, klid, ale dobrou zkušenost mám i s konopnou mastí a olejem z konopí. Obojí je běžně k dostání v lékárně.

1. Používám BCAA a ZMA tablety pro regeneraci svalů. Jako léčivou mast na naraženiny a pohmožděniny jednoznačně Fastum Gel, teď ale jedu úplnou novinku, hadí mast Viperoderm!

1. Když jsem fakt hodně bolavej, tak si vezmu dva Ibalginy 800 nebo Analgesin. Ten je silnější. To pak stačí i jeden. Když mě bolí přetaženej sval, tak dám den klidu a kvalitní masáž. Dávejte si ale pozor na zánět svalu, který poznáte podle nepříjemnýho píchavýho škubání. Ten by vám masáž jenom zhoršila. Za vůbec nejhorší lék považuju alkohol. Regenerace svalu po něm trvá daleko déle, i když krátkodobě člověk pocítí úlevu. Mastičky používám málo, jen když už je absolutně nejhůř.

1. Jako tlumící prostředek používám speciální svalovou sůl, kterou si rozpustim ve vaně a na 20 minut si do ní lehnu. Jinak na klasický modřiny a podobně většinou Lioton 100 000 a Fastum Gel. Klasika.

2. Pro mě je prevence hlavně cvičení a posilování celého těla. Navíc se taky vždycky před i po fyzické námaze pořádně protáhnu. O používání helmy a páteřáku ani nemluvím, to by měla být pro každého samozřejmost.

W W W.REDWAYMAG.CZ

2. Nejčastěji používám již zmíněné BCAA před posilkou a vlastně ty ZMA skoro denně před spaním.

2. Používat něco na bolest preventivně, je blbost. Jestli se bojíš bolestí, tak radši nedělej nic.

19

2. Jako prevenci používám kloubní výživu od firmy, která je teď na českym trhu nová a jmenuje se Panther4ever! Začal jsem s tím, protože mě bolely kolena při dopadech, odrazech a prostě skoro u všeho. Po chvíli užívání přípravků to rapidně zesláblo. Testuju to nově, takže jsem zvědavej na výsledky, jestli to přestane úplně. Dávat něco zpátky tělu, který toho dává tolik mně, je dobrej pocit, proto chodím ještě plavat.


active /

r a C

Holky, co dělaj box nebo wrestling, připadaj ostatním divný. Ty, co jezděj na prkně, kole, skejtu nebo freestyle lyžích, jsou na tom líp, protože jim to většinou víc sluší, ale zas tak úplně lehký to taky nemaj. Hodně kluků totiž pořád považuje tyhle sporty za svoje a neradi viděj, když se jim do nich holky pletou. Toto podle nás zajímavý téma řeší nový film Sugar Beat, jehož dvě protagonistky – freeskierku Zuzanu Stromkovou ze Slovenska a bike-trialistku Andreu Kabickou z Prahy – jsme vám představili v minulých číslech. Třetí profesionálkou je Caroline Helena Dynybil, dvacetiletá skejťačka, studentka práv a moderní Evropanka.

Země pobytu střídá častěji než někteří z nás... co? Ponožky? To je pěkně blbý... Raději zpět k filmu: Jestli jste nestihli žádnou z premiérových tour zastávek po českých městech, tak vám nezbývá než těšit se, až ke konci školního roku nahodí tvůrci na web www.sugarbeatmovie.com link ke stažení.

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

20

TEXT: PP FOTO: ŠTĚPÁN ROMANOV, SUGARBEAT

il b y n y D g e n n i i d ol r a

s

t a k

o eb

CAROLINE HELENA DYNYBIL Rok narození: 1990 Pochází z: Mnichova, Německo Jezdí od: podzima roku 2007 Největší úspěchy: 3. místo Suck My Trucks Contest, 2. místo Český skejtový pohár Oblíbené lokace: Wassertorplatz, Hasenheide (obojí Berlín), Stalin (Praha), Macba (Barcelona) Sponzoři: DVS, Swis-shop.cz, Fullface Productions


Rodiče dali své nejmladší dceři mezinárodní křestní jméno, protože chtěli, aby se – až bude velká – cítila jako doma po celé Evropě. Moudré rozhodnutí, protože jmenovat se dneska Muhamed nebo Zoulikha je když ne o život, tak určitě o problémy na hranicích, na úřadě i při hledání práce. Caroline se narodila v Mnichově, hlavním městě Bavorska, pak bydlela v Praze, potom nějakou chvíli v Barceloně a pár let taky v Ingolstadtu. Dospívání si odbyla zase v Praze, práva ale studuje v Berlíně. Láska ke skateboardingu, ve kterém nakonec diktuje jako jedna z nejlepších holek u nás, ji provází všude, kam se hne.

Starší brácha Kdo má staršího bráchu, tak ví, že „co má a dělá on, chci mít a dělat taky“. Devítiletá Caroline nebyla výjimkou, skejt si od bratra půjčovala každou chvíli a jen co se na něj odvážila postavit (po tzv. bobovacím období), začala zkoušet první triky. „Olíčko jsem už trochu tahala, ale vůbec jsem to nedělala pořádně, spíš to bylo takový blbnutí s něčím, co vypadá cool,“ vzpomíná Caroline, které nikdo neřekne jinak než Dyny. Jenže když se kolem roku 2001 rodina přestěhovala zpátky do Prahy, ztratila Caroline najednou o skejtování zájem. Na hřebík pověsila i svou, do té doby hodně oblíbenou, tenisovou raketu. Do popředí vstoupil gympl a trocha toho zlobení a flákání se, který je tak strašně super. No jo, jenže skateboarding je jako magnet, a když ho jednou zkusíte, už to ve vás zůstane. Trvalo pár let, než se Dyny k prknu zase vrátila, ale vrátila se. A bylo to opět za klasických okolností.

Zamilovaná kamarádka „Když mi bylo šestnáct, tak se moje nejlepší kámoška zamilovala do nějakýho skejťáka a vytáhla mě kvůli tomu na skejtovej závod,“ vzpomíná Caroline. „Šla jsem s ní a pak jsme začaly chodit i na Stalina, kde ona koukala po tom svým a já se tam dala do ježdění.“ Dyny se na pověstném pražském spotu dostala mezi holky, které v té době už pomalu začínaly jezdit závody ve své kategorii. Většina z nich dnes patří mezi top riderky na české scéně a nejinak i Dyny: „Takhle v tý partě mě to víc chytlo, byl to dobrej hec. Jinak nevím, jestli bych ještě našla ke skejtu cestu.“ Jezdit ve skateparku sama mezi klukama není

W W W.REDWAYMAG.CZ

totiž ta úplně největší pohoda na světě. Caroline sice nepřipouští, že by na její adresu někdy proběhly nějaké narážky, naopak, kluci prý spíš pomáhali, jenže o čem se s nima pořád bavit? O tom, jaký má Jarmila z devítky prsa asi ne, co?

Berlín, město zaslíbené Dneska je pro Caroline skateboarding závislost, který se nechce zbavit. Žije a skejtuje ve městě označovaném za Mekku skateboardingu: „V Berlíně je úžasná scéna. Lidi se tu neberou tak vážně, maj obecně větší rozhled a mnohem volnější přístup k věcem. Skejtování je tady kreativnější, to asi mluví za všechno.“ V poslední době se Dyny přesunula ze skateparku, který už má naježděný, přímo do ulic města. Tam s partou hledá spoty, na nichž pak celé hodiny společně řádí. „Jezdím už skoro pět let a myslím, že to je akorát tak doba, kterou člověk potřebuje k tomu, aby se se skejtem pořádně seznámil a pochopil, jak funguje. Dneska, myslím, dokážu kopnout každej trik. Ne, že umím každej trik, ale už chápu ty principy. Než tenhle cit pro desku přijde, chce to čas a hodně tréninku.“ Při ježdění jí do uší hraje tvrdej rock, punk nebo systémy. To se pak člověk nediví, že to ukope.

Volnomyšlenkářka z Kreuzbergu A co dělá budoucí právnička, když zrovna neskejtuje nebo nesedí na přednášce? „Ráda kreslím, obcházím galerie a výstavy, kterých je tu hafo; taky vařím, to je dost důležitá věc, to mě fakt baví. Nejradši dělám dezerty. Taky prolézám second handy a koukám po pěkným oblečení,“ přibližuje Caroline trávení volnýho času v legendární berlínské čtvrti Kreuzbergu, proslulé squaty, kulturou DIY a tolerancí ke všemu odlišnýmu. A budoucnost? „Já nemám a ani nechci mít konkrétní představu, ideální je nechat se vést životem. Doufám, že budu furt studovat a zlepšovat se ve skejtování. Už není o čem pochybovat, dneska se na to koukám tak, že jestli skejtuje kluk, holka nebo veverka, je to fakt jedno... Hlavně, že ho to baví.“

21


téma /

ILUSTRACE: HONZA JIŘÍČEK, WWW.HONZAJIRICEK.CZ


téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Myslíte, že je to úplná náhoda a úplný, tyve, neuvěřitelný štěstí, že jste zrovna před měsícem potkali lásku svýho života a teď už máte vystaráno, protože se nikdy neopustíte? Bože, nechci vám kazit radost, ale nebyla to zas taková náhoda a jestli štěstí, to se taky teprve uvidí... No, v podstatě vám chci říct, že za nás vybírají geny.

MA Z B LÁ I O L LE K OG CE IE

JAK SE ZAMILOVÁVÁME Láska v umění a popkultuře

KNIHA

Strašidla / Chuck Palahniuk Jeden z nejoblíbenějších amerických spisovatelů. Jeho romány a povídky jsou plné absurdních podob lásky, mezi ty nejobskurnější ale patří povídka STŘEVA z knihy Strašidla. Popisuje, jak si lze fyzicky ublížit při masturbačním experimentu. Během autorských čtení pak několik desítek lidí omdlelo.

PODLE VÝBĚRU AUSTINA, BASÁKA NO GOOD OK (EX SCISSORHANDS)

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

24


se tento počet ještě mnohokrát znásobuje možností překřížení chromozomů. To znamená, že samec – tedy muž, ehm – je z pohledu genů takovým jako opravářem, co v zárodečné hmotě samiččího vajíčka donekonečna vyměňuje „součástky“, aby noví jedinci byli odolnějšími a přizpůsobivějšími nosiči genů než předchozí zastaralé typy. Mazané...

Geny hrají strategii

Víte, jak se říká, že smyslem života je láska? No, tak je to asi pravda. Protože podle evolučních biologů je jediným důvodem naší existence na této planetě reprodukce genů. To znamená rozmnožování. To znamená mít děti. To znamená láska ve všech významech toho slova. Geny nechtějí nic jiného, než být ve vhodnou chvíli předány do dalšího těla a z něj pak zase do dalšího a tak pořád dokola až „na věčnost“. Z tohoto pohledu pak není lidské tělo ničím jiným než schránkou navrženou a naprogramovanou tak, aby co nejlépe sloužila svému předurčení. Jsme vlastně otroky genů a z toho plyne celá řada zajímavých souvislostí. Jako první se například nabízí otázka, proč se my lidi nerozmnožujeme dělením jako prvoci.

No proč ne? Odpadla by spousta problémů... Představte si to: Právě jste ukončili fyzický růst a duševní vývoj. Stojíte na vrcholu své osobní evoluční křivky. V tu chvíli vám z nějaké části těla odpadne třeba pupen (nebo tak něco), ze kterého se začne vyvíjet nový jedinec, vaše stoprocentní kopie. S láskou a sexem byste neměli žádné starosti a pro geny by to byla taky výhra – reprodukovaly by se přece dokonale. Příroda to ovšem takhle nechtěla. Nemohli bychom se totiž vyvíjet a reagovat na měnící se okolní podmínky. Každou generaci by tvořili do omrzení stejné klony původního originálu, který by se tady vzal čert ví jak. Oproti tomu sexuální rozmnožování nabízí jako výsledek spojení lidského vajíčka a spermie víc než 8 miliónů kombinací. To celkem jde... Navíc

Něco tak důležitého, jako je zajišťování vlastního přežití, geny pochopitelně neponechávají náhodě. Proto my, lidi, nejsme naprogramovaní tak, abychom spolu měli pohlavní styk na potkání. Nejdřív po sobě přece koukáme, pozorujeme a vyhodnocujeme. Vyhodnocování se děje z velké části podvědomě: Vidíme pěkně rostlou slečnu s dlouhými lesklými vlasy, krásnýma očima a úsměvem, ale nejspíš takové zjevení neanalyzujeme stylem „Aha, takže poměr pasu a boků napovídá, že ještě nerodila, ovšem mléčné žlázy jsou dobře vyvinuté, takže už by mohla... Vlasy a pleť má v pořádku, to znamená, že je správně živená a látková výměna funguje výborně; zuby jsou taky OK, potravu tedy přijímá bez problémů. Jiskra v oku a úsměv napovídají, že je celkově zdravá, s optimistickým přístupem k životu, takže ideální kandidátka ke zkřížení genofondu.“ Na vědomé úrovni jsme zaměstnáni spíš úvahami „Jak ji oslovit a neztrapnit se“, případně „Óóó, tak na tohle nemůžu ani pomyslet, když teď zrovna propadám z matematiky“. (Hehe, to určitě.) Stejně tak si slečna při pohledu na vás neříká „Jééé, vidím budoucího otce svých dětí! Je vysoký, silný, má dobře vyvinutou spodní čelist a husté obočí, to znamená, že mu v žilách koluje dost testosteronu na to, aby zdravou agresivitou ochránil mě i naše mláďata před divou zvěří a nepřáteli! Z očí mu navíc kouká ostrá inteligence – ten si jistě umí poradit v každé situaci, takže nás i hmotně zajistí, abychom nestrádali!“ Slečna si to nemyslí, ale je řízena svými geny tak, aby takový materiál neminula bez povšimnutí. Proto pohodí vlasy, vykouzlí úsměv a možná i významně mrkne...

„To bude, panečku, potomstvo! Jedna radost,“ mnou si geny ručičky.

Jak to dělal pračlověk V průběhu lidských dějin se zamilovanost osvědčila jako vhodný nástroj k udržení rodiny. Víte, pračlověk to nejdřív dělal tak, že to prostě zkoušel na každou volnou praženu, která zrovna nebyla těhotná. Když mu to vyšlo, za čas se narodil potomek, kolem kterého se ještě chvíli tak jako motal, dohlížel a sem tam přinesl své družce něco k jídlu, ale tak za tři čtyři roky – tak dlouho tenkrát trvala doba kojení – se sbalil a šel zasévat jinam. Probíhalo to bez emocí, pražena ho nezdržovala žádnými hysterickými scénami, ostatně sama brzy v poklidu otěhotněla s dalším pramužem. Časem se však ukázalo, že potomci se vyvíjejí tím lépe a umírají tím méně, čím je otec přítomen déle. Příroda proto změnila taktiku a „vynalezla“ lásku – silný citový vztah, kterým k sobě pramámu a pratátu pěkně připoutala. Ou jé...

Zfetovaní láskou Láska umí vzít nejen půdu pod nohama, ale i soudnost. A důstojnost. Zamilovanost ve své akutní fázi (akutní znamená prudce probíhající) není nic jiného než stres. Potíme se a červenáme, dýcháme zrychleně, koktáme, jsme zmateni – jakoby uchopeni nějakou vnější silou a bezmocně unášeni neznámo kam... Určitě jste už někde četli, že tyto pekelné stavy způsobuje celá řada látek a hormonů, z nichž nejčastěji bývají uváděny phenylethylamin (PEA), dopamin (DOPA) a noradrenalin, přičemž to „PEA“ je prý přímo zodpovědné za přiblblý úsměv, který obvykle pozorujeme na tvářích zamilovaných jedinců ocucávajích se někde na veřejnosti. Tento přírodou namíchaný koktejl má podobné účinky jako vysoce návykový amfetamin a příroda nás jím zpočátku ochotně zásobuje, ale jako správný dealer přitom nezapomíná sledovat svůj cíl – dohnat nás k reprodukci. Pokud se tak do dvou tří let nestane, máme utrum, už nic nedostaneme, přece na nás nebude plýtváno tak vzácnou látkou donekonečna.

FILM

Love / režie William Eubank Film byl původně myšlený jako kolosální videoklip k desce Love kapely Angels and Airwaves, ale nakonec přerostl v kritiky ceněnou prvotinu režiséra Williama Eubanka. Projekt zažehla ústřední postava kapely, Tom De Long, u nás více známý z Blink-182. Premiéra proběhla na festivalu v Santa Barbaře, my si na něj budem muset počkat do 11. 11. 2011. A o co teda jde? O jednoho ztraceného kosmonauta, který sám a daleko od Země bojuje o život, o rozum, o naději.

W W W.REDWAYMAG.CZ

25

Vystřízlivění z hormonálního rauše je opět srovnatelné s kocovinou po drogové jízdě. Jsme podráždění a ještě donedávna láska našeho života nám začíná lézt na nervy. Buď se rozejdeme, hnáni podvědomou touhou po novém vztahu, nové zamilovanosti a tím i obnovenému přísunu drogy, nebo holt zatneme zuby a snažíme se racionálně čelit krizi. A řada párů ji skutečně překoná, protože z biochemického hlediska vstupují do dalšího stádia, v němž se začnou v těle uvolňovat jiné látky, takzvané endorfiny. Jejich povaha už není tak třeskutě adrenalinová jako u amfetaminů, ale spíš utišující a konejšivá. Působí asi jako morfin, který vám píchají, když ležíte v nemocnici s otevřenou zlomeninou holenní kosti. Tato fáze vztahu je dlouhodobější a trvalejší, ale nemyslete si – žádná pohodička netrvá věčně.

Geny se opět hlásí o slovo Na začátku jsme si řekli, že jedinou starostí genů je reprodukce. Chtějí se množit a žít věčně, k čemuž poněkud sobecky využívají našich těl jako vhodných přenosných schránek. Když si člověk postaví hlavu a začne se bránit třeba antikoncepcí, geny si na něj stejně došlápnou, prostě mají pořád nějaké ty trumfy v záloze. Například ženám tikají biologické hodiny, že? I ty nejkovanější slečny, co do té doby myslely jen na večírky po práci, najednou strkají hlavu do každého kočárku, muchlají uřvaná mimina a rozplývají se nad těmi „malinkatými prstíčky“. Vidíte? To dělají geny. A stejně tak dokáží vnuknout dospělému muži (i šéfovi firmy, kterého zaměstnanci poslouchají na slovo) myšlenku, že by vlastně bylo hrozně prima mít doma takového malého rošťáka, lézt kolem něj po kolenou, nechat ho na sebe slintat a tak dva až tři roky se vůbec nevyspat. A nakonec: Celosvětová statistika rozvodovosti. Vyplývá z ní, že manželství (ale i prosté dlouhodobé partnerské soužití) je mnohem snáze udržitelné pro páry, které mají alespoň jedno, ještě lépe však dvě děti... Takže co? Z hlediska genů je nutné, abychom měli v pořádku vlasy, zuby, pleť a správný poměr mezi pasem a boky. Potom reprodukci zdar!


téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET A LUKÁŠ FRANZ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

P.S K .A ZB M LÁ IL ZN UJU ĚN T Í! Ě

JSEM TVŮJ FANOUŠEK

Pozor, my taky fandíme. Lupy svých hrdinů sice nešňupeme (jako někdo), ale jinak se obdivování hvězd nijak neposmíváme. Dobře víme, že nakonec jsme to my, fanoušci, kolem koho se všechno točí. To kvůli nám si marketingoví kouzelníci hudebního průmyslu koušou botky v agónii, co by tak ještě mohlo upoutat naši pozornost a otevřít peněženku. To my jsme ti, kdo rozhodují, jestli nejprodávanější českou kapelou budou Kabát nebo Prago Union. Jsme důležití. A máme ke svým hrdinům hezký ušlechtilý vztah – nebo co to mezi náma vlastně je... Muzikanti o svých fans mluví s láskou. Bodejť ne, bez nich by přece hráli „do prázdnejch“ a desky a klipy by točili akorát pro sebe (to znamená vůbec, protože hudební průmysl je jako každý jiný průmysl). Jenže: „Normální člověk přijde na koncert, a když tě potká někde u backstage nebo na baru, buď tě neotravuje, nebo pozdraví a řekne, že se mu to líbilo. Maximálně koupí oběma drink a ve chvíli, kdy jemně naznačíš, že konverzace už stačila, rozloučí se a jde. Tohle ale zvládá jenom určitá skupina lidí,“ říká rapper Vladimír 518, hlava labelu Bigg Boss a člen PSH. Čím to, že někteří z nás touží vytřískat ze svých idolů víc? A co „víc”?

Dědictví po lovcích mamutů Než si na tuto otázku odpovíme, pojďme se podívat, kde se v nás to uctívání a zbožňování hrdinů bere. Jsou na to (ostatně jako na všechno) výzkumy. Celkem logicky nám zní jedna teorie, která říká, že vzhlížení k úspěšným, bohatým a slavným jedincům je prastará zákonitost vývoje každé

TV

Queer Česká televize v podtitulu cudně píše, že je to pořad o neobvyklých láskách. No, kdyby rovnou řekli, že „queer“ znamená v angličtině teplouš a že queer komunita je plná pankáčů, umělců, bizarních a pro „slušnou“ společnost nepohodlných existencí, co si chtějí žít a bavit se po svém, možná by to zvedlo sledovanost. My se koukáme rádi. Čerpáme inspiraci.

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

26

„Fanynky jsou připra okamžitě poskytnout lásky kterémukoliv č kapely, ale utratit dv za cédéčko se jim zdá Radši na baru platí p kytaristovi, který už těší domů za svojí ho a upřímně by víc oce kdyby si prostě jenom koupily tu desku.“

společnosti. Už pralidé obdivovali nejsilnější a nejúspěšnější lovce kmene a snažili se je napodobit, čímž poháněli vývoj celého společenství kupředu. Napodobováním se člověk učí, chce svůj vzor (ideál) dostihnout nebo dokonce předstihnout, má motivaci, cíl... Vrcholový sportovec dneška je možná taky takovým lovcem, jen místo mamutů loví medaile. Rocková hvězda je oproti tomu šamanem kmene, významnou postavou našeho duševního a často i duchovního života. Ale: „Napodobování přináší nejlepší výsledky jen při spolupráci toho, kdo je napodobován,” prohlašuje evoluční biolog Rob Boyd z Kalifornské univerzity. A to znamená, že kdybychom například chtěli hrát hokej tak dobře jako Jágr, bylo by nejlepší, kdyby nás trénoval. To on pochopitelně dělat nebude, ale pořád máme možnost dopodrobna studovat styl jeho hry a i tím se hodně naučit. Jenže kolik z lidí, co fandí hokeji, ho skutečně chtějí hrát a být v něm nejlepší? Z těch, co chodí na stadion v době MS, je to minimum.


chápeme, že mít rodiče, kteří vám nedovolí nosit do školy obrácený kříž na krku a černě nalakované nehty, je k vzteku. Eminem by jim jistě domluvil a Satan, ten by se s nima vůbec nepáral! Taky chápeme, že snění u kompu o tom, „co by bylo, kdyby...” pomáhá na chvíli popřít realitu, ve které se zatím potácíme zoufale sami. Z toho plyne, že ve vztahu k našim hrdinům a hrdinkám nejde vůbec o ně, ale o nás. O naše nenaplněná přání a potřeby. Máme pocit, že ten, kdo nám večer do sluchátek tak jímavě pěje o lásce, nám úplně mluví z duše. Celý život hledáme nějaké spojence – ve škole, při tréninku, na netu – a tady jeden přichází až k nám do pokoje, a nejenže rozumí, ale ještě umí zpívat, je sexy, slavný a bohatý. To je jiný kafe než ti moulové od nás ze třídy!

připravené tnout důkaz oliv členu tit dvě stovky m zdá moc. latí panáky rý už se ojí holkou c ocenil, jenom u.“

100 bodů za nedostupnost

Většině stačí namalovat si na obličej trikolóru, oblíknout dres a jen tak se nechat unášet hrou. S hudebními nebo filmovými fanoušky je to stejné. Místo studia režie na FAMU nebo hry na kytaru pátráme akorát tak po drbech z jejich soukromého života a napodobujeme, co napodobit jde: Oblečení, účes, chování, názory. Je to špatně? Ne. Je to dobře. Všichni nemůžeme být talentovaní a tvůrčí, někdo taky musí dělat publikum.

Co to mezi náma, sakra, je...? Zamyslet se poctivě nad důvody, proč jsme pobláznění do té které hvězdy, je užitečné. Hodně se toho dozvíme. Především o sobě. Dvanáctiletá blogerka Claudy666 napsala: „Modlila som sa pred plagátom Eminema ku Satanovi, aby zabil mojich rodičov za to, že sú takí blbí...” Jiná, jen o málo starší slečna si o své oblíbené kapele vyfantazírovala celou telenovelu včetně milostných vztahů se všemi členy a zakončila ji happy endem v podobě dítěte se zpěvákem. Smějete se? No, my taky, ale zároveň

Ačkoliv bychom naše idoly šíleně rádi poznali osobně (proto tolik prahneme po každém detailu z jejich osobního života), jejich největší kvalitou je právě nedostupnost – jedině tak do nich můžeme promítat všechna naše chtění jako na bílé plátno a oni se tomu nebudou bránit. Potom ovšem nejsme zamilovaní do skutečné osoby, ale do své představy o ní. A čím víc tuto představu rozvíjíme a zpřesňujeme, tím je náš „vztah“ silnější. Ve skutečném životě by tomu bylo přesně naopak – čím déle bychom se drželi představ o partnerovi, tím rychleji bychom se odmilovali, protože představy a realita jsou v dlouhodobém plánu neslučitelné. Když kluci po zhlédnutí libovolného klipu Shakiry nabydou dojmu, že jedině ona by je pochopila a s radostí přijala roli sexuální otrokyně, není na tom nic divného – Shakira přece cosi takového naznačuje každým svým pohybem. A když se v časáku dočtou, že Michal Malátný čte Bukowskiho, možná se po něm někde v knihovně taky poohlédnou a možná jim to dokonce něco dá. Možná Míša Malátný naplňuje jejich touhu po starším bráchovi, který by člověku ukazoval takové věci... Kdo myslí na to, že v reálu je výskyt krásných slečen, které se sebou

nechají dělat všechno, co se klukům líbí, blízko absolutní nule, a že skutečný starší bratr nás většinou jenom šikanuje, sktriktně nám zakazuje sahat na jeho věci a o tom, co čte, se s námi zásadně nebaví?!

Groupies, hudební publicisti a fotografové „Chceš vypadat důležitý a slavný? Spoj své jméno s něčím ještě důležitějším a slavnějším. To na lidi zabírá,” řekl Shepard Fairey aka Obey. A měl pravdu. Proto k nám Béda Trávníček promlouvá hlasem Jiřiny Bohdalové a proto za předstírání, že nosí jejich hadry, vyplácí H&M Madonně tolik peněz. A proto je taky zbožným přáním každého fanouška vydělit se z beztvaré masy „ostatních“ a proniknout ke svému idolu tak blízko, aby část paprsků hvězdné slávy ozářila i jeho hlavu. Někteří založí fan club, začnou komunikovat s managementem a po čase, když budou šikovní a vyznají se, přistoupí hvězda na osobní setkání, kde neformálně pokecá, rozdá autogramy a nějaké ty speciální dárky jen pro členy atd. Jiní se stanou hudebními publicisty a koncertními fotografy, což jim dává legitimní důvod pofl akovat se po backstagi a pak balit holky na „onehdá ke mně takhle přijde Patrick Wolf a povídá...”, nebo – a to se týká jen velice úzké skupiny fanynek – se vyšvihnou na nejvyšší úroveň, mezi tzv. groupies. Na groupies můžeme nahlížet buď jako na nestydaté coury, nebo zneužívané oběti, případně jako na „svého druhu umělkyně“, ale vlastně je to jedno, protože v roce 2011 jsou typy formátu Bebe Buell či Cynthie Plaster Caster na vymření. Rocková kultura se změnila, dnešní rockeři nedosahují velikosti a vlivu Hendrixe nebo Bowieho, a tak se z dnešních groupies už nestávají zpěvačky, svébytné performerky nebo aspoň manželky a nepíšou se o nich knihy, ani netočí filmy. Do hrobu jim mimo jiné pomohlo rozšíření AIDS a trochu taky Marc Chapman, posedlý obdivovatel a vrah Johna Lennona. Od smrti nejslavnějšího Beatla si kapely začaly pečlivěji hlídat, koho si pustí k tělu, i když kategorie „narušený fanoušek“ nebyla v celku nikdy zastoupena víc než jedním

procentem. Zdání, že šílenec je každý druhý, vytvářejí média, která těmto případům vždy věnují dostatek pozornosti. (Takže i my teď hodíme svou trošku do mlýna a přispějeme historkou o tom šňupání lupů: Udělal to „na život a na smrt“ fanoušek Oasis, který přilítnul do backstage k frontmanovi Liamu Gallagherovi a se slovy „Čum Steve, ten borec má koks i ve vlasech!“ adresovaných svému parťákovi, si trochu šňupnul...)

Billie Jean Text skladby Michaela Jacksona popisuje další typickou situaci ve vztahu fanynky k jejímu idolu: Někde se setkají, baví se, zatančí si, možná trochu flirtují a za nějaký ten pátek – jaké překvapení – je tu ona zpátky s novorozencem, o kterém tvrdí, že je plodem jejich lásky. „Máma mi vždycky říkala: Dávej si bacha, do koho se zamiluješ. Dávej si bacha na to, co děláš, protože z pravdy se snadno stane lež,” zpíval Majkl. Fanynek, které si tu a tam vymyslí nějakou tu story, aby byly zajímavé a stouply v očích svého okolí na ceně, jsou mraky. Opět není tak těžké pochopit, kde se to v nich bere. Hudební texty a klipy jsou více či méně otevřených sexuálních výzev plné – v tom jdou hvězdy svým obdivovatelkám vyloženě na ruku – nemluvě o boy bandech jako Backstreet Boys nebo Tokio Hotel, jejichž členové jsou pečlivě vybíráni a marketingově dotvářeni tak, aby každý z nich oslovil určitou skupinu fanynek. Jeden tedy hraje „romantika”, druhý „rebela”, třetí „bezproblémového hezouna” atd. Záměrem ovšem není získat od slečen a žen ve věku 11 až 100 let lásku – kapele úplně postačí obsah jejich peněženek. To zní hrozně cynicky, ale na druhou stranu si vezměme, kolik fanynek míří do backstage pro podpis s vypáleným cédéčkem v ruce. ;) Není to divné? Jsou připravené okamžitě poskytnout důkaz lásky kterémukoliv členu kapely, ale utratit dvě stovky za originál nosič s hudbou, kvůli které sem přece přišly, se jim zdá moc. Radši na baru platí panáky kytaristovi, který už se těší domů za svojí holkou a upřímně by víc ocenil, kdyby si prostě jenom koupily tu desku. Tomu říkáme ironie osudu...

H U DB A

Blur / Coffee and TV Takzvaný klip s příběhem. Blur jako hudební doprovod pro tragikomickou story o milujících rodičích, klukovi, jehož láskou je kytara, a do sebe zakoukaných „mlíčkách“. Oblibu šestiminutového videa dokumentuje i fakt, že se v RedWayi už jednou objevil. Jako tip k tématu Srdce ho dával můj kolega Kay Buriánek, což jsem nevěděl, ale šéfredaktorka jo.

W W W.REDWAYMAG.CZ

27


téma /

TEXT: JANA KOMÁNKOVÁ, WWW.PROTISEDI.CZ, RADIO 1 A M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Na druhou stranu je třeba říct, že obecně máme klišé vlastně rádi, protože jsou předvídatelná a srozumitelná. Navíc když je někdo umí používat chytře, může to být i zábava. Láska je v popkultuře vůbec tím nejvytěžovanějším tématem, protože vo lásku furt jde a dokud se nebudeme množit klonováním, jiný to nebude. Písničky o lásce nám pak mohou pomoci nějakou tu lásku až za hrob, případně sto lásek na jednu noc získat. Prostě „Tuhle písničku chtěl bych ti, lásko, dát, ať ti každej den připomíná...” Nedvěd Jan, kýče pán! Jdeme na to.

Lov na love

PÁ SK

A,

LÁSKA,

VRÁSKA

ANEB PŘEHLÍDKA POPKULTURNÍCH KLIŠÉ Co je láska? No asi když se tomu druhému vydáme na milost jako dobrovolné rukojmí. Victim is another name for lover, ne? A klišé? Myšlenkový stereotyp. Spojení představ nebo slov, která lidi používají automaticky tak často, že už nikdo nevnímá jejich obsah. Videoklipy, hudební texty a filmy jsou takových klišé plné.

H U DB A

Sluneční hrob / Blue Effect Velmi známá písnička z filmu Pelíšky, takže nebudu nosit dříví do lesa a naopak vám poradim, ať se tenhle song naučíte na kytaru. Já na něj sbalil svojí první holku. Naučte se tři akordy, kamarád vám do toho může odrapovat text, a večer nebudete usínat ve spacáku sami.

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

28

Podstatná část klišé se točí kolem toho, že nám někdo takříkajíc padne do oka a my mu to začneme více či méně obratně sdělovat. Beatlesovské I Wanna Hold Your Hand se táhne dějinami pop music jako červená nit. Od přitroublých popěvků až po náročné alternativní skladby, jako je třeba Hold My Hand od anglické kapely U.N.K.L.E. V ní se Ator, jat strachem, že jeho cit nebude opětován, uchyluje k nejednoznačnému mlžení, aby mohl případně vycouvat bez ztráty důstojnosti. Celkem chytré... A pravda je, že bez vzájemného mačkání upocených dlaní žádný vztah nevznikne. Zamilovaný člověk má starosti. Uvědomuje si například, že může být snadno zlomen: You can break me now Because I love you now... (Scissorhands) A když se mu nedaří zaujmout objekt touhy už delší dobu, obvykle náhle pocítí, že je na světě sám: „Jsem sám, tvý horký tělo postrádám,” pěje Sámer Issa v nejlepší tradici stylu láska-páska. Strašný je též text I’m Lonely německých technařů Scooter: Nechoď pryč Tak moc tě miluju... Nekonečné noci Jsem tak osamělý Cítím se tak osamělý Opakovaná zklamání však mohou dát vzniknout i vkusně hořkosladkým textům, např.: No hope, no harm Just another false alarm


(Last Night I Dreamt That Somebody Loved Me, The Smiths) Název skladby nám však prozrazuje, že autorovi se o lásce bohužel jen zdálo. Slabší povahy vede zklamání z neopětovaného citu k nesmyslům jako „Don’t have no time for love,” což tvrdí Green Day v Don‘t Wanna Fall In Love. Písní o tom, že jsme se my sami stali nechtěným objektem lásky (tedy, že se do nás zamiloval někdo, kdo nás nezajímá), je o stovky procent méně. A vůbec jsou témata, která jsou jakoby tabu. Kolik znáte homosexuálních milostných písní? Nemyslíme I Kissed A Girl od Katy Perry, ve které se zdůrazňuje, že to stejně není láska, ale jen experiment. Myslíme opravdový love song. Snad jen Tainted Love, ale ani v té idol všech gayů Marc Almond otevřeně neříká, že se zamiloval do kluka. Divná věc.

Podařilo se! Lov dopadl dobře, nyní tvoříme pár. Možno začít třeštit, radovat se a běhat, protože láska, to je romantika, a romantika, to je louka plná kopretin. V klipech a fimech po takové louce zamilovaní lidé běhávají velmi často. A nikdy nikdo nezakopne, nezadejchá se, nezpotí a nepotřebuje Zyrtec. Nebuďte zklamaní, pokud váš protějšek po louce běhat nechce. Ve skutečnosti to totiž nedělá nikdo. Život není americký film. Nám se daleko realističtější zdá i při vší své placatosti South Park, kde se zamilovanost projevuje mimo jiné žaludeční nevolností, popřípadě anglické romantické komedie, kde hrdinové blábolí z cesty a pořád něco vorají. Na milost bereme i Woodyho Allena, který má zvláštní talent pro vytváření opravdu podivných filmových párů – vždyť se oženil s vlastní adoptivní dcerou. Schválně, jak začal váš poslední vztah? Bylo všechno krásné, nikdo nedostal v nevhodnou chvíli škytavku či něco horšího, každý vlásek byl skvěle učesán a límeček nažehlen, v rozhovorech nikdo nezadrhával, SMS neobsahovaly tragické hrubky a obě strany byly chytré a vtipné a v úplně stejnou chvíli se rozhodly, že je dobrý nápad si něco začít? Ne? Tak vidíte.

Nemáme tušení, proč filmoví tvůrci a autoři animovaných elektronických pohlednic (ano, to ještě pořád existuje) trvají na něčem, co se v přírodě buď nevyskytuje, nebo to vezme ošklivou faleš.

Láska nehněvaná není milovaná Pár vznikl, vztah oficiálně potvrzen na FB. Přicházejí první partnerské problémy. Hádka. Jakmile se v klipu rozbije něco skleněnýho, znamená to, že vztah je v troskách. Takže pokud vaše přítelkyně shodí při výměně názorů hrnek od kakaa, co jste ráno nechali na stole, máte jasno. Něco křehkého se rozbilo, a i když to slepíte, už to nikdy nebude jako předtím. Takové hádky, ať už se střepy („I’ve already spoken, our love is broken, baby,” zpívají Pussycat Dolls), nebo bez nich, člověka rozzuří. A to přímo volá po nějaké divoké písni, kde vylíčíte svou zlobu, případně zklamání nad tím, že objekt vaší lásky není takový, jaký se zpočátku zdál: Disappointed, once more Disillusioned, encore (Electronic) The Frames šli ještě dál a s talentem pro citové vydírání ústy Glena Hansarda sdělili světu: But I’m not sad, I’m just disappointed And I’m not mad, I’m just disappointed Přičemž se ve stejnojmenné písni dušují „But how can I be mad at you”. První hádku překonáte, usmíříte se, pohádáte znova, zase se usmíříte... Prostě prožíváte zdravý a plnohodnotný vztah – jako v Hot’N’Cold od Katy Perry. Podobně kýčovitých „jednou jsme nahoře, jednou dole, ale naši lásku nic nepřekonááá...” skladeb je plný éter. A projevuje se i strach z toho, aby váš objekt neodloudil někdo jiný. Taková „Every Breath You Take” od The Police slibuje až stalkerské věci, jakože Sting bude sledovat každý váš pohyb. Zpěvákovy fanynky obvykle věří, že takhle pěkně pěje přímo k nim, a někdy je ta představa až chorobná. V seriálu Ally McBeal si jakási americká Mařenka umane, že právě zmíněný Sting jí na koncertě slovy písně leccos sliboval, avšak potom nic nebylo, pročež ho zažaluje,

a vůbec jí nezáleží na tom, že už jednoho – obyčejného a chudého – chlápka má. Kluci nemají smysl pro romantiku, říká se. Ale mají, právě že mají, a možná víc než holky. Mnozí sice zhrdají plyšovými medvídky s nápisem I Love You, ale všimněte si, kolik opravdu dobrých zamilovaných písní napsaly ženy a kolik muži.

Někdo třetí Přes všechny sliby o lásce věrné až za hrob je tu velká šance, že jeden z vás potká někoho jiného, kdo se jeví jako ještě větší pašák než stávající partner. To už není „zapomněl jsem koupit lístky do kina”, nebo „zase jsem přišla o půl hodiny pozdějc”, případně „za celej den jsi mi nenapsal ani jednu SMS”. Tohle je krize. Krize často končí nevěrou. Podívejme se, jak se to obvykle řeší: I don‘t know what to say you don‘t care anyway I‘m a man in a rage with a girl I betrayed (New Order, Crystal) Výčitky, sebeobviňování, trapné dolejzání a doprošování: Chtěl jsem to ráno, kdy naposled snídal jsem s tebou ti říct, že už ti nezavolám pro jednu pitomou holku, pro pár nocí touhy podved jsem všechno, o čem doma si sníš, teď je mi to líto. (Jan Nedvěd, Podvod) Hříšník se často uchyluje ke zpytování svědomí a ví, že to měl zarazit dřív. Leona Lewis lká: I knew when I looked in his eyes That he was gonna be trouble for me I never wanted to lie I knew that my baby would cry Snad se jí podařilo dotyčného babyho přivábit zpět, protože jinak zbývá už jen:

Rozchod Byli jste odkopnuti. Nebo už objekt nemilujete a chcete jiný, ale váš současný partner/-ka to zaboha nechce pochopit. Další logický důvod postěžovat si nějakým tím veršíkem. Mezi vyhazováním věcí z okna, pálením dopisů v kamnech, bušením

hlavou do zdi a dalšími činnostmi, které jste viděli ve filmu, můžete též vrčet s Eminemem v písni No Love: You showed me nothing but hate You ran me into the ground But what comes around goes around Případně se můžete s kapelou Tank utěšovat, že „Glad I never ever had no kids with her“. Tomu, kdo vás opustil, se to určitě nehezky vymstí, ale teď je konec a nezbývá než dumat, co jsme udělali špatně. Prohlížím spoustu lásek Co jsem ztrácel Prohlížím i svědomí Nikdy nevím Mám-li brečet nebo smát se Je to kýč co ohromí sděluje nám v písni Moje noční filmy kapela Citron. Nad tou bychom tedy spíše brečeli, ačkoli... no, smích je zdravý a žánr „rockové balady” je klišé tak plný, že kdybychom tady citovali ještě jeden jediný text, mohlo by se v tiskárně někomu něco ošklivého stát.

Resumé Láska je krásná. Držte se za ruce, běhejte po louce, nerozbíjejte sklo, dobře si rozmyslete, než ji/ jeho podvedete (raději se předtím čestně rozejděte) a rozchod zařiďte citlivě. Přes SMS, případně vzkazem po kámošovi, abyste ušetřili za kredit, se to nehodí. Hlavně nečekejte, že všechno bude jako ve filmu a že vám ten sympatický ajťák bude schopen složit veršíky jako Bryan. To, co vám říká popkultura, není, opakujeme, není realita. Problém: Spousta lidí, dokonce i těch ve věku vašich rodičů se pořád tak nějak diví, že ve skutečnosti je všechno jinak. Že když se s někým rozejdou a ten jim „zlomí srdce”, nenajdou doma „surprise party” s veselými přáteli, kteří přinesli chlebíčky, víno a dárky, ale spíš se jim ještě rozbije světlo v předsíni, kočka dostane psotník a přátelé už mají tak plné zuby jejich slzavých telefonátů, že to pro jistotu ani neberou.

WEB

www.svobodazvirat.cz Láska ke zvířatům se projevuje různě. Nemluvím teď zrovna o zoofilii nebo veganství, ale možná bychom se mohli zamyslet nad tím, že stejnýmu králíčkovi, co máme doma na mazlení, pumpujou v testovacích laboratořích mejdlo do břicha, nebo že přísun čerstvýho materiálu na pokusy zaručujou zatoulaný psi a kočky, který nikdo nechce, a jejichž množení podporujou všichni, co svoje miláčky nenechávaj kastrovat. Kromě toho máme ještě módní průmysl (kožichy), velkochovy skotu, prasat a drůbeže (zvířecí koncentráky) a spoustu dalších důkazů lásky. Je dobré vědět, odkud se věci kolem nás berou, a podle toho se rozhodnout, co z toho ještě sneseme a co už musíme odmítnout.

W W W.REDWAYMAG.CZ

29


komiks /

JAROSLAV ČÍŽEK, TURTLES CREW


rozhovor /

TEXT: ONDŘEJ FORMÁNEK, POSLEDNÍ AKČNÍ HRDINA Z LIDOVÝCH NOVIN FOTO: NIKE


Je mu pětadvacet let. Podle oficiálního žebříčku je šestý nejlepší tenista na světě. Každého z těch pěti před ním už alespoň jednou porazil. Bude šest hodin večer. Mluvíme spolu před tenisovými kurty v Prostějově, kde mu právě skončil trénink. Je na něm vidět, že byl dlouhý a že ho při něm nešetřili. Tomáš žije v Monte Carlu, ale jezdívá sem trénovat, když se chce podívat, co dělají kousek odtud ve Valašském Meziříčí jeho rodiče.

Tomáš Berdych


rozhovor /

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

36


Nepřišla na vás v mládí z té samoty a tvrdé disciplíny občas krize? Nikdy. Já se totiž k tenisu nedostal kvůli tomu, že by si můj táta vysnil, že ze mě bude slavnej profesionální tenista. Naopak, tátovi se prostě podařilo vypěstovat ve mně k tomuhle sportu hlubokej vztah. Díky němu jsem měl tenis rád už někdy v šesti letech, když jsem začal poprvé pinkat do balónku. Nikdo mě do ničeho nenutil. Přitom v novinách psali, jak vaši vždycky sedli na kolo a vy jste vedle nich musel běžet. A běžel jste vedle nich až do lesa za městem, kde jste musel skákat přes švihadlo. Takovej trénink by zmohl i Rockyho... Nějakou fyzičku si tenista musí budovat. A já už tehdy běhal rychleji než táta nebo máma,

„Rád bych si někdy poslechl, co takoví normální teenageři dělají. Protože život tenisty je tak odlišný, že se to nedá srovnat.“ Lidi, kteří vás znají odmalička, tvrdí, že jste tenisu obětoval více méně většinu věcí, které člověka v dětství a dospívání baví. Je to tak? Určitě ano. Vlastně bych si někdy rád poslechl, co takoví normální teenageři dělají. Jaký je život ostatních. Protože život tenisty je tak odlišný, že se to nedá srovnat. Člověk je odmalička vedený k daleko větší disciplíně, skoro by se dalo říct drilu. Je to individuální sport, takže spoustu věcí si musíte hlídat a zařizovat sami. Musíte se naučit řešit problémy, které jiní řeší až v dospělosti. Třeba? Třeba se už jako dítě rozhodujete mezi různýma trenérama. Nebo jiná věc: narodil jsem se a prožil celý dětství ve Valašským Meziříčí, kde bydlí moji rodiče, ale už od jedenácti let jsem trávil většinu času sám v Prostějově. Pokaždé tři dny ve Valmezu, abych nějak dostudoval základku, a zbytek týdne v Prostějově. Sám. Musel jsem se o sebe postarat. Nakoupit jídlo, plánovat čas, hlídat si tréninky. Později, když jsem začal cestovat po turnajích, jsem musel zařizovat letenky a hotel. Když normální teenager trochu povyroste, obvykle se chodí večer někam bavit. To u mě vůbec nepřicházelo v úvahu. A troufám si tvrdit, že jsem na to neměl ani chuť, člověk toho má po tréninku plný brejle. Takže už dlouho žiju ve svým světě. Mám vlastní životní program. A ten se navíc často rychle mění. Jak to? Třeba se najednou naskytne možnost trénovat někde, kde je lepší hřiště, lepší podmínky. A já se musím ze dne na den sebrat a odjet pryč. Stejně tak mi může změnit harmonogram každý turnaj, protože nikdy nevím, jestli tam budu týden nebo jestli náhodou nevypadnu už druhý den.

W W W.REDWAYMAG.CZ

takže museli vedle mě jezdit na kole. Toho, že to pro mě dělali, si hrozně cením. Někdo jiný by mi mohl říci: dobrá, běž si zaběhat a vrať se za hodinu, ať stihneš jít na trénink. Přístup, který měli naši, je devadesát procent mého úspěchu. Spousta rodičů by chtěla mít z dítěte tenistu, hokejistu, fotbalistu, ale málokterý si uvědomuje, že když dítě akorát pošle někam do tělocvičny na trénink a víc pro to neudělá, tak to dítě v sobě těžko najde motivaci začít tenhle sport dělat skutečně naplno. Třeba můj táta se pořád chodil dívat na kurty, jak hraju, i když jsem už měl svého prvního vlastního trenéra, pana Vaška. To, že tam táta vždycky stál, pro mě bylo hrozně důležitý. Jak daleko do budoucnosti máte naplánovaný kalendář? Třeba slavní operní pěvci vždycky tvrdí: já to mám úplně plný až do března 2013... Na roky bych to u sebe nepočítal, ale v rámci jedné sezóny jo. Na začátku ledna vám dokážu říct více méně přesně, co budu do konce sezóny ten který den dělat... Tedy, jak jsem říkal, může se to trochu změnit, třeba se nedej bože zraním a pár plánovaných turnajů vynechám. Nebo naopak, můžu mít formu, držet se vysoko na žebříčku a tím pádem mě budou zvát na další významné turnaje. Proč jste si vybral zrovna tenis? Mám dojem, že kluci u nás chtěj častěji hrát fotbal nebo hokej. Fotbal a hokej jsou kolektivní, týmový sporty a v tom týmu se dítě může trošku schovat, proto jsou populárnější. O mladého člověka je v tom kolektivu víc postaráno. Třeba znám jednoho tenisového trenéra, který má syna, co hraje hokej. A tenhle syn chodí do speciální hokejové třídy. Místo klasickýho těláku tam chodí trénovat hokej. Když mají mistrák, nachystají jim autobus. Tohle všechno v individuálním sportu dítěti chybí.

Další rozdíl oproti fotbalu je v tom, že zatímco tam člověk nastupuje na hřiště s celou jedenáctkou, v tenise je sám. Sám před soupeřem, sám před diváky. Nemíval jste trému? Ne. Nikdy jsem se žádného soupeře nebál. Ani jsem k nikomu neměl moc velký respekt. Mám povahu střelce, co se nikdy nebojí, do všeho jde. Naopak, právě to se mi na tenisu líbí, že je tam člověk sám a co si uhraje, to si uhraje, co si zkazí, to si zkazí. Vlastně nevím, jestli bych vůbec dokázal být týmový hráč. Vždycky se chci o sebe postarat sám. V tenisu je zajímavé, že i zdánlivě vyhraný zápas můžete ještě snadno ztratit a naopak – i v zoufalém souboji se dá těsně před koncem zvednout a zvítězit. Třeba ve Formuli 1 často vítězí ten, kdo nejlépe najede do první zatáčky. Ve fotbalu se třígólový náskok ke konci druhého poločasu taky špatně srovnává. Líbí se vám, že v tenise není do poslední chvíle rozhodnuto, nebo vás to štve? Právě to je na tom hezké. Že všechny ty žebříčky nejlepších světových hráčů a papírové předpoklady o tom, kdo bude v příštím zápase lepší, nemají žádnou váhu. Že jsou všechna utkání hrozně vyrovnaná a do poslední chvíle není jisté, kdo vyhraje. To je mnohem lepší, než kdyby se všechno mohlo rozhodnout už v prvním setu a dál se to prostě nějak dohrálo. Když s vámi dělal před několika lety velký rozhovor Petr Volf v příloze týdeníku Reflex, tvrdil, že vaší velkou výhodou je to, jak dokážete zapomenout na to, co bylo včera. Souhlasíte s ním? Štve vás třeba to, že jste se nedávno dostal až do finále Wimbledonu, nejslavnějšího turnaje na světě, a tam jste prohrál? Jsou zápasy, které zůstanou v hlavě dýl a jsou jiné, které musí člověk co nejdříve hodit za hlavu. A schopnost házet to za hlavu je jedna z mých lepších vlastností. Jde o to, že v tenise není jeden dva vrcholy sezóny jako třeba v atletice. Tady můžu dohrát jeden turnaj v neděli, třeba se dostat až do finále, a už v úterý hrát jiný. Takže je potřeba rychle přestat myslet na to, co bylo, a soustředit se na přítomný okamžik. Samozřejmě že prohra je to nejhorší, co může být. Jsem rád, že nejsem nějaký bolestín, co by se ve svých prohrách dlouho hrabal. V tom starém rozhovoru pro Reflex padl ještě jeden názor: jestli prý není obzvlášť vyhecovaná rivalita mezi vámi a momentální světovou jedničkou, španělem Rafaelem Nadalem. Tehdy jste ho právě porazil, což on těžce nesl. A letos vám právě ten samý Nadal překazil cestu k vítězství na tom turnaji ve Wimbledonu. Tak jak to spolu máte? Tehdy, když jsem ho poprvé porazil, se stal takový malý incident. Ale na to už se dávno zapomnělo, dneska spolu vycházíme dobře, odehráli jsme spoustu zápasů, ještě dvakrát jsem nad ním vyhrál a několikrát mě dostal on. Oba jsme urazili velký kus cesty, on možná ještě o kus větší, a přiznávám, že to,

37


rozhovor /

co předváděl ve finále Wimbledonu, bylo nad moje schopnosti. Tím jste chtěl říct co? Že je celkově lepší? Že v tu chvíli hrál daleko líp. Že má víc zkušeností s hraním ve finále grandslamovýho turnaje. Že má víc zkušeností s vyhráváním takovýho turnaje. A že je v tuhle chvíli prvním hráčem na světě úplně zaslouženě. Nebylo by moc rozumný, kdybych teď tvrdil, že já jsem lepší. Já se snažím dělat maximum pro to, abych se mu přiblížil. Jemu nebo Novaku Djokovičovi ze Srbska a Švýcarovi Rogeru Federerovi. Ti jsou dnes nejlepší. Jaké jsou vlastně mezi nejlepšími světovými tenisty vztahy? Šli byste spolu po turnaji na pivo? Spíš se spolu kamarádí hráči ze stejné země – že bych šel na večeři s nějakým Argentincem, to asi ne. Ale když se spolu potkáváme na turnajích a na kurtech, chováme se k sobě všichni slušně a s respektem. Ale musím říct, že si od ostatních schválně držím odstup. Že nechci zbytečně propadat kamarádským vztahům s ostatními tenisty, protože jsou to vždycky hlavně soupeři. Jak vypadá váš běžný tréninkový den? Třeba dneska jsem měl ve čtvrt na deset ráno sraz s dalšíma tenistama tady v Prostějově v tělocvičně, a začala rozcvička s fotbálkem a basketem, jeden na jednoho, aby to bylo v tempu, hodně do kondice. To trvalo asi do deseti, pak byl dvě hodiny tenisový trénink. Po něm jsem odpočíval, abych nabral sílu na další tenisový trénink od tří do pěti, na který navazovalo kondiční cvičení s běháním a posilováním. A zítra zas? Normálně by to bylo „zítra zas“, ale zrovna zítra

vždycky čeká spousta lidí, co chtějí autogram a fotku. Je to příjemné, ale člověk nemůže vždycky vyhovět všem, to se nedá. Já si jen vzpomněl, jak Paul McCartney z Beatles jednou někde řekl, že kluci zakládají kapely ne proto, aby snad svou hudbou sdělovali nějaké poselství, ale aby na ni balili holky. A sportovní hvězdy jako vy nemají ve slávě k těm rockovým zas tak daleko. Tak mě napadlo, jestli to tajně nehrajete taky hlavně kvůli těm holkám... To by mě nikdy nenapadlo, že bych tenis hrál kvůli fanynkám. V první řadě ho hraju kvůli sobě, kvůli něčemu, co chci dokázat a něčemu, co chci zažít. Já nejsem umělec, nejsem muzikant nebo herec, ti to mají postavený trošku jinak. Vypadáte jako člověk, který je skoro dokonale disciplinovaný. Máte nějaké zlozvyky? Zkoušel jste v dětství kouřit? Nebo co alkohol, opil jste se někdy? Cigarety jsem nikdy ani nezkusil, bytostně je nemám rád. Že se člověk někdy opije, že si to aspoň někdy vyzkouší, to je jasný, bez toho to asi nejde. Ale pro vaši představu, pařit někde dlouho do noci se mi podaří maximálně tak dvakrát za rok. Jednou je to pravidelně před Vánocema, držíme tady v Prostějově takovou tradici, že se tu sejdeme, hráči, trenéři a známí, je nás tak dvacet, možná pětadvacet, a oslavujeme. Do celýho zbytku roku se mi pak vejde nanejvýš ještě jeden večírek. Takže asi tolik času mám na mejdany... A asi tolik chuti. Jako ne že bych žil jako mnich, že bych si nikdy nedal pivo nebo skleničku vína, nemám tak striktní režim jako někteří atleti, kteří si musejí všechno včetně stravy děsně hlídat... Tedy ani já nemůžu chodit po McDonaldech, ale životospráva, která se po vrcholovém tenistovi vyžaduje, je docela rozumná.

„Už dlouho žiju ve svým světě. Od jedenácti se starám sám o sebe. Nakoupit jídlo, plánovat čas, hlídat si tréninky, zařídit si cestu na turnaj, letenky a hotel.“ mě čeká cesta do Madridu, kde hraju turnaj. Na svých webových stránkách máte vzkazy od fanynek z celého světa, některé vám píší, že vás zbožňují a milují a chtěly by se s vámi setkat osobně... Zkusil jste někdy s některou sejít? To ne, nikdy jsem to cíleně neprovedl. Největší jízda bývá každý rok v Šanghaji. Číňané jsou do tenisu úplně pobláznění, vždycky jich čeká před hotelem celý dav. Čekají tam, když přijíždíme z letiště, čekají před zápasem, čekají po zápase. Klidně celý den. Když vás pak uvidí, pořád se s vámi chtějí fotit a dokážou se i rozbrečet. S tím se člověk jinde moc nesetká. Jinak, když skončí zápas, tak na mě u kurtu

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

38

Co děláte, když zrovna netrénujete? Když můžu, tak si udělám čas na golf. Člověk vypadne od lidí a ty trávníky jsou navíc na hezkých místech v přírodě. Tam si odpočinu, vyčistím hlavu. Jinak jsem často po tréninku prostě rád, že si můžu natáhnout nohy a pustit televizi. A v té televizi mám radši sport než nějaký seriály. Hlavní je, abych si to pořádně užil, protože se říká, že odpočinek dělá mistry. Zkoušel jste někdy v rámci odpočinku hrát na playstationu nebo Xboxu tenis? Nejlépe jako Tomáš Berdych? Byly doby, kdy jsem byl schopný prosedět u playstationu spoustu času. Ale u tenisu nikdy.

Tedy vlastně jednou jo, byl to takový exhibiční „zápas“ při slavnostním uvedení nové tenisové hry na playstation, kde právě byla jedna z postaviček Tomáš Berdych. Ale jinak, že bych potom, co jsem celý den běhal po kurtu, chtěl hrát tenis ještě na playstationu, to teda ne. A co muzika. Co nejradši posloucháte? Nejsem moc vyhraněnej, jen se mi nelíbí techno a elektronika. Ale vždycky jsem měl rád U2. Před dvěma lety jsem je měl možnost vidět naživo v Barceloně na koncertě a to byl fakt zážitek.


smart box /

TEXT: SEPSAL BRUXY, REDAKČNĚ UPRAVILA M. OVERSTREET ILUSTRACE: LELA GEISLEROVÁ

Život na koleji 2. ČÁST ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

40


Přestavba kolejní kobky v útulný pokojíček

Studovat vysokou školu je krásné. Po všech těch trapných letech na střední (o základce ani nemluvě) se člověk konečně cítí trochu důstojně. Vstává, kdy chce. Spát chodí, kdy chce. Svůj čas tráví, jak chce. Když se mu to jó nehodí a pár dní se ve škole neukáže, nikdo se po něm neshání. Vysokoškolák je vítěz. Neplatí daně, zdravotní ani sociální pojištění, ale má slevu na cestování po světě, posilovnu, bazén i na nákup sportovních potřeb. A když je zdaleka, může dokonce bydlet na koleji. Dejte sbohem mámě a tátovi, plné ledničce, teplým večeřím, vyžehleným košilím a hádkám kolem drobných domácích prací. Tam, na koleji, teprve začíná ten pravý život!

Jak jsem minule slíbil, řekneme si teď něco o tom, jak zdokonalit náš pokoj, aby se stal trošku obyvatelnějším. Povíme si, jaké úpravy jsou nejsnadněji proveditelné a co k tomu budeme potřebovat. Možná si někdo z vás po nástupu na kolej přečte papír s názvem Prohlášení, přiložený k ubytovací smlouvě. Píše se v něm spousta keců o tom, že se nemají nikam zatloukat hřebíky, nábytek je třeba stěhovat jen s povolením vedoucí koleje, musíte slíbít, že budete dvakrát týdně „stírat“ vlhkým hadrem vybavení pokoje, nebo že budete měsíčně „splachovat“ podlahy. Zodpovědně vám říkám, že to nedodržuje nikdo. Ono totiž, kdyby se nábytek na pokoji nepřestavěl, holé studené zdi nepolepily plakáty a nebyly provedeny další úpravy koledující si o zahájení řízení a odstoupení od Smlouvy o ubytování, nedalo by se v těch odporných celách vůbec bydlet.

Nevhodné stoly O tom, že velikost stolů na pokojích je totálně nedostačující, se přesvědčí každý, kdo si pro snadnější zvládnutí studijních povinností pořídil počítač, protože ten zabere celou jeho skromnou plochu. Na zbytku už sešit A4 nerozevřete. Právě teď vás ale zachrání desky přichycené ke zdi u postele dvěma křížovými šrouby. (Vzpomeňte si, že na jejich důležitost jsem upozorňoval již minule.) Výška vašeho stolu je téměř shodná s výškou peřiňáku, který nedestruktivně upravíte tak, že urazíte spodní díl vysoký asi 10 cm. Odšroubovanou desku ze zdi potom položíte přes stůl a peřiňák a tím vytvoříte o poznání použitelnější pracovní prostor. Tento univerzální a jednoduchý postup může zhatit pouze skutečnost, že na vašem pokoji desky chybí. Ano, i to se může stát. Naše kolej byla při posledních povodních využita jako dočasné ubytování pro vytopené obyvatele pražských čtvrtí, kteří pro desky zřejmě též dokázali najít smysluplné využití.

Lednička Až při pobytu na nuzné koleji si člověk uvědomí, jakou luxusní vymožeností je lednička. Zařízení, které vám v létě poskytne chlazený nápoj a díky kterému víkendová domácí výslužka déle vydrží. Ledničku je sice možné v zimním semestru oželet a potraviny skladovat za oknem, ale v druhé polovině roku už přijde velice vhod. Okenní lednička navíc skýtá několik nebezpečí. Vlivem mrazu může dojít k popraskání skleněných láhví, ve kterých studenti uchovávají především vitamínové nápoje. Pestrobarevné kelímky jogurtů vyskládané na parapetu zase přitahují všudypřítomné havrany, kteří jsou, jak známo, velice inteligentní. Prorazit zobákem víčko pro ně není v žádném případě problém. Nebezpečí pro vaše potraviny ale může představovat i nešikovný či zlomyslný nebo snad hladový spolubydlič. Na naší koleji je možné získat prominentní erární ledničku, jen je potřeba uvést nějaký vážný důvod, například nutnost skladování léků. Sám jsem jen tak z legrace do žádosti o přidělení ledničky jako důvod léky uvedl a ledničku tak podvodně získal. O skvělý pocit z vlastnictví mě nepřipravil ani strach, že na mně někdo bude zpětně vymáhat lékařské potvrzení. Druhou možností je ledničku zakoupit. Předtím si však uvědomte, že lednička je v prostředí kolejí značně ceněný artikl, takže získat ji může být dosti nesnadný úkol. Ideální je poptávat se v době závěru semestru, kdy koleje opouštějí

W W W.REDWAYMAG.CZ

čerstvě graduovaní a vyhození studenti. Často se najdou i chytrolíni, kteří se budou snažit využít vaší nezáviděníhodné situace a nabídnou vám ledničku za nějakou přemrštěnou cenu. Není totiž v silách průměrného studenta, který nemá auto, aby si ledničku na inzerát či v bazaru opatřil a poté vlastními silami na pokoj dopravil. Takový vydřiduch si je vaší situace dobře vědom a je jenom na vás, zda jeho nečestnou a nesportovní nabídku přijmete. Na výběr jsou většinou dva druhy ledniček, prvním typem jsou populární absorpční ledničky a druhým motorové. První typ je menší, skladnější a nehlučný. Druhý typ je větší a hlučnější díky regulátoru zapínajícímu pravidelně chladící okruh. Ceny se pohybují od tří stovek (za historické elektrosvitky) až do tisícovky (za novější přístroje). Elektrosvitky mají navíc ještě tu výhodu, že jsou stejně vysoké jako standardní stůl, což doceníte zejména při rozšiřování pracovního stolu (viz předchozí kapitola).

Ze života hmyzu Nově nabytá svoboda a neúcta k předpisům způsobí, že student, vzdálen od svého zákonného zástupce natolik, že se nemusí obávat jeho nenadálé kontroly, začne zanedbávat pořádek v pokoji. Mnohdy bývá spouštěcím momentem tohoto nešvaru i spolubydlič-kazič morálky. Já ze svého okolí neznám nikoho, kdo by pravidelně stíral prach a každý měsíc „splachoval“ podlahy, jak slíbil vlastnoručním podpisem. Ono, přátelé, přiznejme si, že to ani nemá cenu. Z nějakého záhadného důvodu je podlaha v pokoji neustále zavalena šedými chuchvalci prachu a vytírat něco, co se vzápětí hned zasviní, je stejně kontraproduktivní. Každý brzo přijde na to, jak je snadné odhodit prázdný kelímek či šlupku na zem, kolik se ušetří času, který by jinak zabralo uklízení, a zjistí, že vytváření pořádku je věcí zhola zbytečnou, kterou stejně dosud vykonával nedobrovolně, z donucení, jen proto, aby se vyhnul hysterickým výlevům jednoho z méně otupělých rodičů. A právě takový člověk spíš dříve než později sklidí plody svého počínání. Přistěhují se k němu malé mušky octomilky. Neklamný důkaz toho, že míra nepořádku překročila jisté meze. Meze, které společnost mimo studenské koleje považuje za tabu. Sám patřím mezi ty, které octomilky občas navštěvují, a není to ani tak z důvodu nějakého velkého bince v pokoji. Ono stačí jen trošku déle nevynášet koš a hned od některého ze zanedbaných sousedních pokojů přiletí drobný hmyz, který smysl svého bytí spatřuje v provádění krouživého poletování nad odpadkáčem. Zbavit se jej chce jistou dávku lstivosti. Násilí příliš nepomáhá, protože na místo první, skripty rozmázlé octomilky, čekají dvě další. Nejdůležitější věcí je v prvé řadě odhalit, co jim tolik chutná. Třeba měsíc neumytý talíř za postelí, nebo výše zmíněný nevysypaný koš. Poté danou věc odstranit, nejlépe za otevřené dveře, a počkat, až nenasytné mušky přesídlí za ní. Pak už jen stačí dveře zavřít a máme zase na pár dní pokoj. Ještě bych doporučil odstranit inkriminovaný předmět z chodby; není totiž příjemné, když v brzkých ranních hodinách začne uklízečka vést za vašimi dveřmi mimořádně hlasitý monolog o tom, jací jsou studenti ukrutní bordeláři.

Kýbl Odpadkáči věnujme ještě několik řádků. Jeho vynášení není příliš oblíbenou činností, takže k němu přistupujeme až ve chvíli, kdy je jeho

41


smart box /

kapacita několikanásobně překročena a důmyslná komprese již neumožní získat ani píď místečka k uložení nového odpadu. Ten ze spolubydlících, kterému rupnou nervy jako prvnímu, se ujímá nezáviděníhodného úkolu. Opatrně uchopí kýbl a odnáší jej k vyprázdnění do vysokokapacitní nádoby na odpadky (viz minulé číslo; kapitola Koupelna a sprchy, hrůza kulminuje). Přeskočíme popis katastrofického scénáře, kdy je kapacita nádoby překročena a její obsah vyhřezl na podlahu. Dejme tomu, že je tam ještě dostatek místa pro to, aby pojmula přinesené odpadky. Vynášející může pokračovat. Štítivě uchopí pytel, přistav�� hnědý kýbl a zvrátí jeho obsah dovnitř. Ale co to? Z kýblu vypadlo jenom tři čtvrtě jeho obsahu! Vynášející zjišťuje, že zbylý obsah koše tvoří slisovaný humus přirostlý ke stěnám bílošedou plísní. Poklepávání na dno z vnější strany nepomáhá, tak co teď?! Vynášejícímu se derou do očí slzy vzteku. Žaludek se obrací jenom při té myšlence. Musí sáhnout dovnitř vlastní rukou a ten ukrutnej sajrajt nějak odstranit... Co dělat, aby se za tři týdny situace neopakovala? Využít igelitové nákupní tašky vnucované při každém nákupu v supermarketu! Za pár týdnů pobytu jich jistě shromáždíte několik. A vlastně jediný způsob, jak je smysluplně využít, je přichytit jedno její ucho k okrajům kýblu a zbytkem vystlat vnitřek. Odpadky vyhazujete jako dřív a jejich vynášení se sice nestane činností radostnější, ale aspoň snesitelnější.

14 dní, žili s naplno puštěným elektrickým topením, v ukrutném horku jsme museli ve spodním prádle sedět zpocení u svých počítačů a při cestě do sprch jsme se potutelně culili na nabalené pobledlé sousedy s promodralými rty. Prokletá okna! V zimě chladu nezabrání a v létě jsou jen na obtíž. V létě u nás bývá horko, přímo ukrutné vedro. Spousta lidí raději zalepí okna alobalem a rozhodne se žít v temnotě, než aby se rozpustila v potu. Okna, která v zimě nešla zavřít, jsou nyní dokořán. A mělký spánek studentů je rušen kolegy posilněnými vitamínovými nápoji, zpívajícími ve čtyři ráno opilecké písně. Když nezpívají, spolehněte se, že v 6.00 vám začne pod oknem jezdit sekačka. Ano, každý rok, v době, kdy během letního zkouškového období strávíte noci šprtáním, vám časná rána zpříjemní motorová sekačka trávy.

Udělat z kolejního pokoje např. víkendové hnízdečko lásky je pak zhola nemožné.

Centrální polička Jednou z věcí zmíněných ve výčtu položek pokoje je centrální polička s dvojicí pidiskříněk. Tato polička je v pokoji vestavěna natrvalo a je zákeřně propojena s poličkou v sousedním pokoji. Takže až se ji v záchvatu přestavby budete snažit odmontovat a od sousedů se ozve rána a bortící se nábytek, moc se tomu nedivte. Na tuhle neznámou věc mě upozornila jedna známá, jejíž sousedé tak náruživě přestavovali pokoj, až přivedli její vlastní poličku ke zřícení. Po kolapsu následovalo několikaminutové hrobové ticho, které ukončilo až nesmělé zaklepání na dveře, za nimiž stála vystrašená dvojice feláčků. Padající polička by klidně mohla někoho zabít, což se naštěstí nestalo.

Když je venku teplo/zima, na pokoji není prima Topná sezóna není žádný holubník, který by mohl začínat nebo končit, kdy se komu zlíbí. Začátky a konce stanoví nařízení či vyhláška a topit se nezačne o den dřív, ani kdyby tučňáci na okna klepali. Takže pokud se počasí rozhodne spustit zimu o pár týdnů napřed, mají obyvatelé kolejí prostě smůlu. A ještě větší smůlu mají ti, jejichž pokoj je vybaven letitým oknem, které nejde zavřít, profukuje a (přes několik urgencí v knize závad) stále vykazuje známky snížené funkčnosti. Já i spolubydla (a zbytek bloku) jsme jeden rok trpěli ukrutnou zimou. Takovou, která mě dohnala až k tomu, že při pokusu otevřít radiátor mi prasklo v ruce to otočné smaltované kolečko, kterým jsem v agónii vší silou otáčel. Tím naše trpělivost přetekla. Spolubydla si přivezl z domu elektrické topné těleso. Provoz takového zařízení je sice důrazně zapovězen, ale raději se strachovat z postihu v příjemném teplíčku než klepat kosu. Takže jsme potom do začátku topné sezóny, asi

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

42

Obyvatelé kolejí Každý rok stovky studentů opouštějí koleje a další tisíce se derou na jejich místo. Nekonečný koloběh lidí, které zdejší pobyt poznamená na celý život. Jeden z těch tisíců lidí se stane vaším spolubydlícím neboli spolubydličem, spolubydlou, bydlou nebo taky spoluhajzlem. Ideální spolubydlící je žádný spolubydlící, nebo aspoň takový, který přijede na koleje přetrpět své dva dny, do kterých se mu podařilo vtěsnat týdenní rozvrh, a poté se opět vrací do náruče domoviny. Nejhorší spolubydlící jsou ti ze zahraničí, protože jsou na pokoji pořád. Udělat z kolejního pokoje např. víkendové hnízdečko lásky je pak zhola nemožné. Nemilé může být, když spolubydlícím je nekomunikativní jedinec připoutaný ke svému počítači, celý den má nasazená sluchátka a jedinými přáteli jsou mu anonymní spolubojovníci některého z counterstrikových klanů. Případně se jedná o asociálního šprtečka, který smysl života vidí v biflování do života zcela nepotřebných věcí. Pak zde máme druhý extrém – lidi pocházející především z rodin, kde bez dovolení nemůžou

jít ani na záchod a rodičové jim i tak neustále vyhrožují vyděděním. Tito nebozí jedinci jsou zprvu opojeni nenadálými hlty svobody tak mocně, že denně navštěvují zábavní zařízení a pijí tolik vitamínových nápojů, že už po prvních dvou semestrech, které překonali jen díky získání naprostého minima kreditů, odcházejí z fakulty na jinou, kde se celý koloběh opakuje a opakuje a opakuje... až jsou někteří z těchto nešťastníků nakonec po zbytek života nuceni snášet trpký život středoškoláků.

Pod nadvládou byrokracie Běhání po úřadech a kancelářích, shánění razítek, vyplňování formulářů a snášení zvůle úředníků, kteří vám jen neradi věnují svůj čas, který by trávili účelněji například popíjením kávy a družným tlacháním s kolegy, je údělem každého dospělého občana této země. A právě vytržení z tepla domova a vržení do soukolí samostatného života vysokoškolského studenta je pro neústupnou byrokratickou mašinerii první šancí k demonstraci síly. Proto první chvíle svého VŠ života strávíte stáním v nekonečných frontách a vyplňováním dokumentů. Jméno a příjmení, ne vždy nutně v tomto pořadí. Pokračuje datum narození a rodné číslo, jako by to nemohla zastat jedna položka. Místo narození, jako by na tom snad záleželo. Bydliště, škola, dnešní datum, místo, podpis žadatele, razítko... A celé si to ještě několikrát zopakuj! Absolvování tohoto martyria je nevyhnutelné a po jeho přetrpění peněženka průměrného studenta notně nabobtná o všelijaké průkazky. Kromě indexu, který se ale do peněženky nevejde, je to v celkovém výčtu: občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojišťovny, průkaz pro slevu na vlak, fakultní studentský průkaz, ISIC karta, kolejenka, někomu přibude ještě kreditní karta, jubilejní desátý průkaz a průkaz do knihovny. Ty jsou následovány dalšími položkami jako magnetickou či čipovou kartou do menzy nebo kartou sloužící k přístupu do nějaké laboratoře (případně obojí), pak další průkaz do knihovny, ale ne do té fakultní, natěšený studentík si jistě zařídí přístup do té velké státní, a nesmím zapomenout na měsíční či čtvrtletní kupón MHD... U studentů vybraných škol tento výčet rozšiřuje ještě průkaz s body do menzy a lístečky menzovních stravenek. K tomuhle se připočte ještě zásoba potvrzení o studiu, která jsou samozřejmě nutná pro získání dalších průkazek, slev a přídavků, místa na koleji a kdovíčeho ještě.

Dolce vita Zpupný úřední šiml řehtá a kope, police vám padají na hlavu, nemůžete spát zimou, horkem, hlukem, ukradli vám už třetí kartáček na zuby a pastu, boj s obtížnými octomilkami splývá v jedno s pokusy o soužití s všelijakými entitami spolubydlících, škola taky není úplně to, co jste čekali..., ale přesto budete na kolejní život po zbytek svých dnů vzpomínat jako na to nejlepší, co jste kdy zažili. To prohlašuju já, Bruxy. A přeju vám, abyste si to co nejvíc užili.


smart box /

TEXT: ŠÁRKA KABÁTOVÁ FOTO: TOMÁŠ HUSTOLES

CERMATologicky testováno! A ani to moc nebolelo fak tů – víc Pá r zá kla dn ích m… v hla vě ne má

My už má me o! od ma tur ov án

Jsem studentka pražského gymnázia Nad Kavalírkou a před pár dny jsem absolvovala státní maturitu. Ne, to není úvodní pozdrav ze skupinové terapie anonymních alkoholiků. Jen bych vám chtěla zprostředkovat svůj zážitek, protože státní maturitu jsem dala jako jedna z prvních v České republice. Pokusím se vám tedy poskytnout informace, které na webových stránkách společnosti Cermat (té za tuto velkou radost vděčíme), jen těžko najdete!

W W W.REDWAYMAG.CZ

Na začátek trochu teorie, aby mezi námi nedošlo ke komunikačnímu šumu. Státní maturita se skládá z povinné zkoušky z českého jazyka a literatury. Dál máte na vybranou buď cizí jazyk, nebo matematiku. Když si vyberete angličtinu, projdete didaktickým testem, musíte napsat dvě krátké slohové práce a při ústním zkoušení prokázat, že si umíte poradit s nejrůznějšími situacemi a mluvit kultivovaně. Slang z Pimp My Ride tedy raději nepoužívejte. V případě češtiny vás Cermat donutí vnořit se trochu mezi řádky – budete rozebírat jednu z dvaceti nebo třiceti knih (to záleží na tom, jestli jste si vybrali nižší, nebo vyšší úroveň maturity). Pak už stačí jen napsat didaktický test a slohovou práci a máte hotovo. Matematika se odehrává formou testu, ovšem s tou žádné zkušenosti nemám, díkybohu. :-) Já jsem si řekla, že když už má být sranda, tak pořádná, a u všech předmětů jsem si zvolila vyšší úroveň. U maturity máte na přípravu dvacet minut, což je tak akorát, aby si člověk udělal nějaké poznámky na papír a ve zbývajících minutách koukal z okna a záviděl lidem venku, že si mohou užívat hezkého počasí. Písemná část je poměrně zdlouhavá a připravit se na ni není v podstatě možné. Ale teď, když už mám všechno za sebou, si říkám, že to nebyla žádná věda. Před velkým dnem D jsem ale rozhodně v klidu nebyla. Hodiny mojí domácí přípravy by se totiž daly spočítat na prstech jedné ruky. Zaměřila jsem

se spíš na školní část maturity. Připomněla jsem si tedy jen obsahy knih a jména hlavních hrdinů, protože některé z nich jsem četla už hodně dávno. Literární kontext jsem měla tak nějak zopakovaný, stejně si myslím, že při ústní zkoušce školní části z literatury a při angličtině bohatě stačí, když člověk mluví a mluví. U písemných testů je potřeba se hodně soustředit a číst pořádně zadání. Člověk je před maturitou pořád ve stresu, nemůže pořádně jíst a spát a ani si neužije 1. máje, protože místo sladkého pusinkování pod rozkvetlým stromem myslí na lyricko-epickou skladbu od Karla Hynka Máchy. Během svaťáku se učí od rána do večera a samozřejmě má pocit, že nic neví a že si nic nepamatuje. Tenhle pocit se den před zkouškou ještě umocní a člověk tak pozná skutečnou „prekérku“. Tím vás nechci nijak strašit, spíš se snažím naznačit, že státní zkouška dospělosti se nijak zásadně neliší od školní maturity. Učit se zkrátka musíte tak jako tak. Prostě byste měli. Ale abyste se v tom stresu necítili úplně sami: Víc než vy se státních maturit možná obává pedagogické osazenstvo. Hlavní nedostatek státních maturit totiž spočívá v tom, že se poprvé spustily až letos, v roce, kdy systém ještě není úplně propracovaný a kdy se den co den přichází na nějaké drobné chybičky. Ke studentům se v průběhu posledního školního roku dostávají jen kusé informace. Troufám si říct, že by to takový maturant měl možná vědět daleko dřív. Ideální by vůbec bylo, kdyby byli studenti a učitelé obeznámeni s novým systémem ještě před nástupem nových prváků. Výuka by pak mohla být koncipována tak, aby maturant zvládl závěrečné testování bez sebemenších problémů. Další zatím nevyřešenou věcí je volba úrovně maturity. Zvolit vyšší nebo nižší – to je to, oč tu běží? Ono o to ale ve skutečnosti vůbec neběží. Podle všech zpráv je to vlastně docela jedno. V budoucnu se prý dá očekávat, že by zvolená úroveň mohla rozhodovat při přijímání na vysoké školy. Ovšem i kolem toho jsou velké otazníky a nikdo ze studentů přesně neví, v čem vlastně spočívá výhoda těch, kteří v letošním roce zvolili vyšší úroveň (z českého jazyka je to jen pro příklad pouhých 8 % všech letošních maturantů). Jestli je odpověď taková, že ze sebe můžou mít dobrý pocit, pak společnosti Cermat připisuji další trestné body. A že už jich tedy má požehnaně! Další užitečné rady už asi z rukávu nevysypu, snad jen, aby vás maminka ráno před odchodem poplivala pro štěstí a aby vás nenapadlo strkat si taháky do kapes nebo je lepit zespoda na sukni. Velký bratr Cermat všechno vidí! Musím se přiznat k tomu, že jsem se před dvěma roky zúčastnila jedné ze dvou demonstrací, během kterých se studenti bouřili proti rozhodnutí ministerstva školství. Nebyla jsem ale moc aktivní, neprovolávala jsem s řehtačkou v ruce „Ne státním maturitám“, ani jsem neběhala po pražských ulicích s naštvaným výrazem v obličeji. Celá záležitost mě moc nevzrušovala asi proto, že jsem gymnazistka a plánované změny mě tolik neděsily. Měla jsem tenkrát spíš za úkol celou akci nafotit a ptát se demonstrantů, co si o celé situaci myslí. Někteří z nich sdíleli stejný názor jako já, tedy že státní maturity klidně zavést, ale až bude vše důkladně připraveno. Zbytek zúčastněných podle mě vůbec nechápal „vo co gou“, spíš se jim líbilo trávit letní den mezi hezkými holkami a kluky a tak jako na oko revoltovat… Být jednou z prvních CERMATologicky testovaných nebylo sice moc příjemné, ale kdo se bojí, nesmí do lesa, natožpak pro (státní) maturitu!

43


smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: DUŠAN TOMÁNEK, REPRO Z KNIHY ZDE JSOU PSI, OCENĚNÉ PAMÁTNÍKEM NÁRODNÍHO PÍSEMNICTVÍ JAKO 2. NEJKRÁSNĚJŠÍ ČESKÁ KNIHA ROKU 2010

CO SI NECHCETE PŘIVÉZT

PL ACENÁ INZERCE

Neplánované početí. Pohlavní chorobu. Plíseň na nohou. Stehy na hlavě. Žloutenku. Ne, kvůli tomu tam člověk opravdu nejede a neutrácí tu spoustu peněz za lístky a předraženou vodu. Jak ale projít nebem a peklem letních fesťáků, abychom na ně vzpomínali jen v dobrém? Začneme žloutenkou, pro kterou je – stejně jako pro nás – takový open air velkou událostí. Už na sklonku prvního dne jí stav toi-toiek, veřejných sprch a umýváren spolu s hnijícími zbytky u stánků s rychlým občerstvením přináší nekonečně mnoho příležitostí k realizaci. Všude tam, kde je vedro, hodně jídla, přeplněných odpadkových košů a lidí s neumytýma rukama, má žloutenka typu A a B posvícení. Když ji dostanete, musíte ležet v nemocnici, držet půl roku tvrdou dietu, doktor vám zakáže chodit na sluníčko, sportovat, užívat antikoncepci a pít alkohol. Žloutenka B navíc může přejít do chronické formy, a to se pak potíže táhnou i celé roky. Více se dozvíte na www.zloutenky.cz.

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

44

Jak poznám, že ji mám? V rozmezí dvou až šesti týdnů od kontaktu s virem žloutenky typu A vás začne bolet hlava, dostanete horečku a bude vám špatně, asi jako když máte chřipku. U dospělých se většinou brzy dostaví i žluté zbarvení kůže a očního bělma. Ale pozor, ne vždycky. Někdo nezežloutne a žloutenku tak nepozná. Potom jsou ohroženi všichni v jeho blízkém okolí, protože žloutenka je vysoce nakažlivá.

Jak ji nedostat Ne nadarmo se žloutence říká nemoc špinavých rukou. Základním pravidlem prevence je proto důsledné mytí rukou po použití WC a před jídlem. Většina

Čechů to ale nedělá ani doma, kde to má do koupelny pár kroků, natož v areálu, kde je nejbližší umývárna půl kilometru daleko. Situace se dá aspoň částečně řešit balíčkem antibakteriálních vlhčených ubrousků nebo antibakteriálním gelem, kterým se umyjete i bez vody. Obojí je běžně k dostání v drogerii. Dál zvažte, jestli podlehnout euforii a v návalu pocitu nespoutané svobody si nechat na open airu udělat piercing nebo tetování. Nehledě na riziko zanedbané hygieny v provizorním salónu se zamyslete i nad tím, jak to pak budete v té bídě sami ošetřovat.


Očkování – dobrá volba Žloutence typu A a B se dá na dlouho předejít očkováním. V rámci příspěvkového programu VZP Zdravá rodina dostane každý do věku patnácti let příspěvek 500 korun na jakékoli očkování, které není hrazené z veřejného zdravotního pojištění a platí ho tedy rodiče. Takže pokud jste pojištěni u VZP (a s vámi ještě máma nebo táta, což je podmínka programu), máte nárok. Cena jedné dávky vakcíny proti žloutence

typu A je asi 930 korun. Potřeba jsou dvě dávky. Cena kombinované vakcíny proti žloutence typu A a B je vyšší a k zajištění dlouhodobé ochrany je potřeba tří dávek. Pokud je vám přes patnáct, můžete využít program Zdravý život. Tam už je ale přístup k penězům trochu složitější – musíte být členy Klubu pevného zdraví VZP a hlavně nasbírat příslušný počet bodů. Jak na to se dozvíte na www.vzp.cz/vyhody.

Žluté týmy v akci 16. 7. Masters Of Rock, Vizovice (Silent Stream Of Godless Elegy,Twisted Sister atd.) 30. 7. Benátská Noc, Malá Skála (Sunflower Caravan, UDG atd.) 19. 8. Mácháč, Doksy (DJ S. Ingrosso ze Swedish House Mafia, Tráva, Loutka atd.)

Hledejte žluté stany! Získáte v nich praktické rady, jak se v prostředí hudebních festivalů chránit před žloutenkou typu A a B. Kromě toho a různých soutěží možná oceníte i úplně jednoduchou službu – můžete si zde důkladně umýt ruce. ;)

Všeobecná zdravotní pojišťovna Všem našim klientům pomáháme s péčí o zdraví již řadu let i prostřednictvím Klubu pevného zdraví. Jeho posláním je propagace prevence a zdravého způsobu života. Členství přináší možnost využívat řadu výhod, slev a dalších benefitů, které poskytují naši smluvní partneři. Členem se může stát každý pojištěnec VZP, kterému je víc než 15 let a který se vstupem do klubu zaváže i skutečně využívat svého zákonného práva na absolvování preventivních prohlídek prováděných praktickými lékaři, gynekology a stomatology.

Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace. Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni. Naše smluvní zdravotnická zařízení najdete po celé republice.

Jste v průšvihu a nevíte, co máte dělat?

Volejte 116 111! Na čísle 116 111 je 24 hodin denně po celý rok a zdarma v provozu Linka bezpečí. Loni jejích služeb využilo 248 000 studentů z celé republiky. Volání je zdarma jak z mobilu, tak z pevné linky. Pokud nechcete, nemusíte říkat, jak se jmenujete a odkud jste. Vaše anonymita bude plně respektována.

Proč mám volat?

116 111 W W W.REDWAYMAG.CZ

Dozví se to někdo? Ne. Linka bezpečí nesděluje informace rodičům, škole, policii, prostě nikomu. Vše je přísně důvěrné, zůstane to jen mezi vámi.

Zavazuje mě to k něčemu? Ne. O tom, co řeknete, kdy hovor ukončíte, jestli se budete řídit danou radou, jestli zavoláte znova atd., rozhodujete vy sami. Nikdo vás k ničemu nenutí. Více na www.linkabezpeci.cz.

Protože v životě jsou situace, kdy se člověk potřebuje poradit, ale z nějakého důvodu to nejde s rodiči nebo přáteli.

S kým budu mluvit? Na druhé straně sedí psychologové, terapeuti a konzultanti, kteří prošli speciálním výcvikem. Nejsou tam od toho, aby vás soudili nebo trestali, ale aby vám pomohli.

Protože Všeobecná zdravotní pojišťovna považuje Linku bezpečí za důležitou a užitečnou službu, stala se jejím hlavním partnerem.

45


smart box /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: DUŠAN TOMÁNEK, REPRO Z KNIHY ZDE JSOU PSI, OCENĚNÉ PAMÁTNÍKEM NÁRODNÍHO PÍSEMNICTVÍ JAKO 2. NEJKRÁSNĚJŠÍ ČESKÁ KNIHA ROKU 2010

Manuál na přežití hudebního festivalu

Možná letos pojedete poprvé. Možná vás rodiče už konečně pustí a vy na vlastní oči uvidíte Ice Cubea na Hip Hop Jamu, Chemical Brothers a Interpol na O2 Open Airu nebo The Streets a Sum 41 na Rock For People. A protože vaším cílem bude nejen si festival užít, ale hlavně ho vůbec přežít, dobře se na něj připravte. Vstupenky Koupíte si lístky v předprodeji, nebo je budete řešit až na místě? Promyslete to: Předprodej je levnější, ovšem když vám do toho na poslední chvíli něco vletí a vy neodjedete, za vrácení vstupenek vám v předprodeji naúčtují storno poplatek 5 %. Můžete je ale taky zkusit prodat na sociálních sítích, což se vám při troše štěstí asi povede.

Rozpočet Nepočítejte s tím, že nejvyšší položkou vašeho rozpočtu bude vstupné. Musíte přičíst ještě náklady na cestu, dražší jídlo a pití v areálu a taky finanční rezervu pro všechny případy. Vždycky je lepší přivézt peníze domů, než jich mít málo. Pokud vlastníte platební kartu, tak to

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

46

znamená, že už jste velký, ale nemyslete si, že vám kvůli tomu přistaví do areálu bankomat. Ten je často vzdálen i desítky kilometrů.

Plán festivalu Vytiskněte si program festivalu s časovým plánem koncertů a ještě doma si sepište, co který den chcete stihnout. Jasně, že si chcete hlavně odpočinout, a ne se řídit podle nějakého rozvrhu, ale mít přibližnou představu, v kolik hodin byste asi tak měli vyrazit ke které stagei a jak mezi oblíbenými kapelami najít skulinu na oběd, není na škodu. Nechcete tam přeci nakonec lítat zmatený jak Goro před Tokiem a prošvihnout to, na co jste se nejvíc těšili. Jo, a na dopoledne si neplánujte nic. Na festivalech se chodí spát až ráno.

Co na sebe Nevěřte předpovědi počasí. Od té doby, co Kate Moss vyrazila na Glastonbury ve fešáckých holinách, byste jimi neměli opovrhovat ani vy. Prodávají se s polka puntíkama, srdíčkama, britskou vlajkou i leopardím vzorem, a je to dobrá investice, protože bez bahna není festivalu. Zabalte si lehkou nepromokavou bundu a oblečení, které se dá vrstvit. Vrstvy jsou důležité, k ránu totiž někdy bývá


kolem 6°C. Rozmyslete si, jestli si budete brát tu novou mikinu za dva tisíce – doporučujeme zapakovat spíš starší model, neb riziko trvalého poškození je značné. Totéž platí pro drahé sluneční brýle a kosmetiku. Parfém a rtěnku od Diora nechte doma spolu s kruhovými a dlouhými náušnicemi, které by si do kotle pod pódiem bral jenom blázen. Naopak si nezapomeňte vzít dostatek ponožek (i teplých) a určitě jedny náhradní pohodlné boty.

Hygiena Tak ta je samozřejmě šílená. Nejhorší, co jste kdy zažili. Rozhodně investujte do toaletního papíru, vlhčených antibakteriálních ubrousků a dezinfekčního gelu na ruce, který důsledně používejte po použití WC a před jídlem. Pusu si při čištění zubů vyplachujte radši jenom balenou vodou. Pokud se odvážíte do veřejných sprch, obujte si žabky. Všelijaké kožní infekce číhají na každém kroku.

Úprava zevnějšku Krása je důležitá. My holky víme, že krása je v líčení. Přesto zvažme, nakolik se nám bude chtít v pět ráno odličovat. A pak si představme, co bude následovat, když to neuděláme. Make-up společně s potem a prachem vytvoří ideální podmínky pro beďara na nose a k tomu parádní zánět spojivek. Existují odličovací ubrousky. Jsou lepší než nic. Poznámka k vlasům: Gumičky, sponky, čelenky, čepice, šátky, kloubouky..., nějak se s tím prostě bez toho fénu, žehličky a třídílného zrcadla budeme muset poprat.

důrazně doporučuju chodit ve dvou. Když vám u vchodu do areálu najdou pepřový nebo slzný sprej, zabaví vám ho. Malé balení laku na vlasy a špičaté nůžky z manikúry ale ne. Noste je u sebe jako případnou zbraň. Dávejte si pozor na věci. Uvolněná atmosféra a davy lidí nahrávají zlodějům. Peníze mějte v dobře chráněné kapse na těle a empétrojky, nepotřebné doklady a značkové svršky radši nechte doma. Hlídejte si svoje pití. Nenechávejte ho bez dozoru, protože někdo by toho mohl zneužít. Nechcete se přece ocitnout na neplánovaném tripu.

Drogy a alkohol Myslete si teď, co chcete, ale podle mě je festival jako místo pro drogové experimenty absolutně nevhodné. 1. Kupovat si cokoliv v areálu je jako hrát ruskou ruletu. Neznámý dealer není žádný váš kámoš, to si pamatujte. Klidně vám prodá i prášek na praní a až si ho šňupnete, pomažete šupem na pohotovost. 2. Celé to lehce apokalyptické prostředí se s požitím např. LSD nebo jiného halucinogenu může změnit v takovou noční můru, že na to do smrti nezapomenete. Bacha, abyste se nezbláznili. No fakt. 3. Pokud chcete vyzkoušet extázi a máte ji ze spolehlivého zdroje, nekombinujte ji s alkoholem. Pijte hodně vody. Hodně vody! Starejte se jeden o druhého, buďte k sobě pozorní, a kdyby něco, vyhledejte stan první pomoci. Při pití alkoholu nezapomeňte, že slunce, únava a prázdný žaludek násobí jeho účinky. Válet se někde ve vlastních zvratkách a blábolit nesmysly je vás, doufám, nedůstojné.

Na co ještě nezapomenout Léky proti bolesti hlavy, žaludeční nevolnosti a průjmu. Opalovací krém, panthenol, repelent a balíček náplastí. Open air není skautský tábor, ale „skal a stepí, divočinou“, takže na spaní se vám budou hodit špunty do uší. Kondomy! Nejsem zrovna fanda lásek na jednu noc, ovšem jeden nikdy neví, co se stane. Malá baterka. Taková, co se vejde do kapsy. Největší tma bývá za zavřenými dveřmi toi-toiky, kde svítit mobilem nestačí, a nedej bože, aby vám někam spadnul.

Mobil Před odjezdem dobijte a nabíječku nechte doma, v areálu není kde nabíjet. Kupte si včas kredit, karty jsou na festivalu těžko k sehnání. Nechte rodičům doklady potřebné k zablokování telefonu prostřednictvím operátora. V případě ztráty nebo krádeže vám to usnadní situaci.

Jídlo a pití Na některých festivalech vám ochranka povolí pronést do areálu balenou vodu a nealko. Na většině ale ne. Není to z důvodu ochrany před terorismem, jak tvrdí pořadatelé, ale kvůli zisku. Cena za 1,5 litru Dobré vody se uvnitř může blížit i stovce. Nemorální. Ubohé. K vzteku. Jenže jestli to tady chcete přežít, vodu potřebujete. Co se týká jídla, pravděpodobně strávíte víkend na smažených rychlovkách ze stánků, což při stavu hygieny představuje nebezpečí salmonely, žloutenky a jiných prima chorob. Doma si proto zabalte wasa chleba, rýžové chlebíčky, sušenky a další trvanlivé potraviny. Uzeniny a mléčné výrobky ne, ty se hned zkazí. Na zátěž festivalového stravování se můžete připravit předem – 14 dní před odjezdem začněte brát jednou denně tobolku Linex Forte, potravinového doplňku s obsahem probiotik a prebiotik. Mají ho v lékárně.

Orientace Jedete-li s partou, je dost pravděpodobné, že se přes den na čas rozdělíte. Domluvte si hned na začátku místo, kde se ve stanovený čas sejdete. Pokud se rozdělíte nečekaně, třeba uprostřed davu pod pódiem, mějte domluveno, že se na místě sejdete v celou hodinu. Tak si koncert užijete i každý zvlášť bez obav, že jste se ztratili. Zvolte místo z dálky viditelné a nezaměnitelné. Je lepší dát si sraz u hlavní brány než u stánku s párkama, kterých na festivalu zřejmě bude víc. S otázkami, jak v noci najít stan nebo auto, vám neporadím. Klopýtání přes provazy ve stanovém městečku nebo hodinové bloudění po parkovišti patří mezi mé už tradiční festivalové činnosti. Já prostě nikdy nevim, kde to bylo, no...

Blázni Průběžně se budete setkávat s lidmi v různém stadiu opilosti a drogového opojení. Pozorovat chlapíka, který uprostřed davu tančí, jako by ho kousla tarantule, je samozřejmě zábavné, ale potkat ho cestou do stanu už taková sranda být nemusí. Proto hlavně holkám

W W W.REDWAYMAG.CZ

Jste iPhone freak? Tak tady je jedna speciální aplikace vytvořená jen pro vás. Mohla by se hodit, je to totiž úplný mobilní průvodce čtyřiceti největšími hudebními festivaly Tip letošního léta.

uži pro v

a e čerstvé i Pdenně U každého festivalu najdete h o n ttyto le e! informace: • • • •

Cena vstupenek Line-up a jeho případné změny Profily nejzajímavějších interpretů Aktuální dopravní situace a možnost navigace až na místo • Aktuální předpověď počasí přímo pro danou oblast • Odkaz na další zdroje informací (web, FB stránka festivalu) Aplikaci stáhnete od poloviny června v AppStore. První týden to bude zadarmo, dále pak za 1 $ (0.79 EUR).

47


rozhovor /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: STANDA MERHOUT, FRANTIŠEK ORTMANN

Hana Hegerová Hana Hegerová je sice starší než vaše babička, ale má neuvěřitelně mladý myšlenky, mladej hlas, kterým – není to tak dlouho – odrapovala hymnu ve filmu Česká RAPublika. Přemluvili ji k tomu tenkrát Orion, Hugo Toxxx a James Cole, kamarádi jejího vnuka Matouše. Ten se u ní taky přimluvil za tento rozhovor, protože ona jinak s novináři mluví nerada. Nedivíme se jí. Odpovídat dokola pořád na to samý je otrava. Svůj souhlas proto podmínila tím, že nejdřív chce vidět otázky a podle toho se rozhodne. No a jak to dopadlo, si můžete přečíst sami. ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

48


W W W.REDWAYMAG.CZ

49


rozhovor /

Jakou hudbu jste poslouchala v době, kdy jste začala zpívat? Měla jsem možnost chytit na rádiu Francouze, tam jsem poslouchala francouzský písničky, šansony. A pak mám odjakživa velice ráda klasiku a jazz. To jsou tři takové hudební oblasti, které mě vždy inspirovaly. Ještě jsem často poslouchala americkou stanici Munich-Stuttgart, tam vysílali Glenna Millera a velké jazzové kapely, což pro mě byl tenkrát obrovský zážitek. A víte, co bylo taky zajímavé? Ten Chačaturjanův slavný Šavlový tanec, ten jsem poprvý slyšela v jazzové úpravě právě u těch Američanů. To já jsem ještě vůbec nevěděla, že nějaký Chačaturjan existuje. Takže to jen tak například. Ano. Nebyl internet a člověk si rozšiřoval obzory přes rádio. A co posloucháte dneska? Sledujete současnou hudební scénu? Částečně. Řeknu to takhle – pořád jsem velmi rádiová. Mám svoje stanice, které každý den poslouchám. Classic, Vltava a Rádio 1 jsou výborné, velmi dobré, opravdu. Český rozhlas 2 je zase na něco jinýho. A večer pak zalezu k televizi a tam si taky najdu muziku, kterou potřebuju. A máte nějaké oblíbené kapely, zpěváky, hudebníky? Já, jak bych to řekla... Já ty dnešní mladé lidi upřímně obdivuju. Tím, jak se od nich vyžaduje, aby uměli všechno. Třeba aby byli připravený hrát v muzikálech. To znamená, že musejí umět zpívat, tančit a hrát. To je ohromná věc. To obdivuju. A jste s mladými lidmi v nějakém užším kontaktu? Odpovím vám takhle: Víte, já jsem jednak velmi ráda, že i když mi je tolik, kolik mi je, jsem stále ještě na jevišti. Hudebníci, se kterými už mnoho let spolupracuju – říkám jim „moje filharmonie“ – jsou podstatně mladší než já. A po koncertě si pro autogram chodí taky docela hodně mladých lidí, což mě velice těší. A když je tak pozorujete – jak se chovaj, oblíkaj a projevujou – v čem jsou stejní a v čem naopak jiní, než byla vaše generace? Mládí je v podstatě pořád stejný, ale ty okolnosti se mění. Dám vám takový příklad, který sice nebude z oblasti muziky, ale hodí se. Mám syna a ten, když byl mladej hoch, se strašně toužil stát kanadským dřevorubcem. Tenkrát to byl sen, který nebylo možno uskutečnit, ale dneska ty mladý lidi, když chtěj, tak můžou. Můžou jezdit, kam chtějí, a možná, například, kdyby se můj syn mohl vydat do Kanady a dělat to, k čemu ho srdce táhlo, by se jeho život vyvíjel úplně jinak. To mají dneska výhodu, ty mladý lidi. Svět se jim otevřel. Můžou, kam chtějí. To máte pravdu. Svoboda cestování je super. Ale o mladých lidech se taky říká, že jsou zkažení, drzí, líní a rozmazlení. Myslíte si to taky?

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

50

Promiňte, já vám hned skočím do řeči... Jak já pozoruju tu naši politiku, víte... (smích) a vidím chování těch lidí, tak se mladým lidem vůůůbec nedivím, že jsou agresivnější, ostřejší. Já jsem jiná generace. Pamatuju si, jak jsem se poprvé vrátila z konzervatoře domů na víkend a s hrůzou jsem říkala mamince, jak se tam učíme takzvané podtexty. Podtext je asi to, že i když řeknu „ne“, tak to jednoduše může znamenat „ne“, v podtextu ale taky může zaznít „ani ne“, nebo taky „možná ano“ a tak dále, prostě víc významů, záleží na tom, jakým způsobem se to vysloví. No a v hodinách herectví nás učili, jak tam ten který podtext dát, aby to divák pochopil. A abychom se správně vybudili, používali jsme pro ty podtexty tvrdá slova. Neříkali jsme je ani nahlas, jen jsme si je mysleli, přesto jsem byla šokovaná a říkala jsem mamince: „Mama, tam ty hovná iba lietajú!“ A když jste byla vy mladá, za co vás starší generace kritizovala? I když je to už velice dávno, pamatuju si, že když jsem byla hodně mladá, nosila jsem ráda minisukně. Měla jsem docela dobrou postavu a hezké nohy, tak prostě proč ne, proč je neukázat. A to mě dokonce zastavovali cizí lidi na ulici – takové ty zlé báby, znáte to – a vyčítaly mi to. Zlé stařeny, haha! No myslím, že minisukně už dneska nikoho neporazí, ale ten princip je pořád stejný. Už ve starém Řecku nadávali filozofové Platón a Sókratés na mládež, že miluje pouze luxus, má špatné vychování, nezdravě se přejídá, neprokazuje úctu stáří, odmlouvá rodičům... Ano, mládí se nemění a postoj starší generace se taky nemění, to je pořád stejné. Co se mění, jsou okolnosti. A to je zásadní. Chtěla jsem se zeptat na vaši účast ve filmu RAPublika, ve kterém jste se objevila po boku našich rapperů Jamese Colea, Hugo Toxxxe a Oriona, což zrovna není parta skautů, prostě žádní „hoši od Bobří řeky“. Jak na to vzpomínáte? Jak? No velice ráda. Velice ráda! Jenom na jednu věc jsem se jich zapomněla zeptat. A to proč si vybrali právě mě. To vůbec nechápu. Ale když mě o to požádali, tak jsem do toho šla bez zábran. Moc se mi líbili. Moc! Aha. Tak já se jich zeptám a pak vám vzkážu po Matoušovi. Mně by to vlastně taky zajímalo. Ale ještě mi řekněte, proč jste se rozhodla jejich nabídku přijmout. Nemyslela jste si nejdřív, že si z vás chtějí udělat legraci nebo něco podobného? Ne, ne, ne. Než k té spolupráci došlo, pozvali mě na oběd, kde se od začátku chovali naprosto zdvořile a galantně. Stolovali jsme spolu, popíjeli trochu a mluvili a já jsem z toho měla dobrý pocit, proto jsem nakonec řekla, že jo, že do toho jdu. Já bych jenom ještě... Víte, co bych těm rapperům vyčítala? A vlastně nejenom jim, ale českým interpretům vůbec? Že jim někdy nerozumím. Slova jsou často

zkomolená a to je škoda, protože někdy jsou ty texty opravdu dobré, ale to zjistíte, jenom když máte šanci si je někde přečíst. Já se vždycky snažím texty mých písniček co nejlíp prodat. Aby posluchači rozuměli a pochopili, o co jde. Myslím si, že v tomto by rappeři měli projevit větší snahu. No! Na to jsem se právě taky chtěla zeptat. Co vy, královna českého šansonu a dáma každým coulem, která si mezi textaři vybírá velmi pečlivě a bere od nich jen nejvyšší kvalitu, říkáte na rap, kde se hlavně a ze všeho nejvíc jenom nadává? A někdy hodně vulgárně... Ale já se jim nedivím! Oni přece reagují na to, co vidí kolem sebe. Musejí to nějak reflektovat. Podívejte, špína je špína. A je jedno, jestli se stala včera, dneska nebo se stane zítra. Mladý člověk se s tím pokouší nějak vyrovnat a dobře ví, že s mnoha věcmi sám nemůže nic dělat. Tak nadává a poukazuje na to, co ho štve, aby si trochu ulevil a mohl se pak zase nadýchnout dobrého svěžího vzduchu. Rozumíte? Celkem ano. A co podle vás musí obsahovat dobrý text? Podle čeho si vybíráte ty svoje? To je otázka, kterou mám opravdu „velice“ ráda... (směje se) Rozumím, ještě se vás na ni nikdo neptal... Tak na to neodpovídejte, jestli nechcete. Ale mně to nevadí. No tak text musí mít hlavně smysl! A hlavně ten interpret musí vědět, proč to zpívá. Jestli zpíváte lidovou písničku nebo šanson, to je jedno. Musíte ji ale zpívat s přesvědčením, v čistý víře, že jde o něco víc než honorář, který za to pak dostanete. Texty, které mě nepřesvědčí, že jsou takto napsány, samozřejmě nepřijmu. Odmítla jsem text, který byl sice dobrý, ale v tu chvíli, v tu dobu se mi nechtělo do té jeho tematiky. Bolely mě tenkrát na společnosti jiné věci, tak jsem řekla, že ne, ale moje kolegyně z toho pak udělala hit, což jí přeju. Mně ty na první pohled líbivé, chytlavé věci nijak nepohoršují, jenom je prostě sama nechci zpívat. A co to bylo za písničku? To vám právě neřeknu. Ale objektivně to byla dobrá písnička. Dobrá hudba, dobrý text. A kdo ji teda nazpíval? Ani to vám neřeknu. No, tak jsem to zkusila... Paní Hegerová, kdyby vám dneska bylo patnáct, čemu byste se věnovala, co byste nejradši dělala? Šla byste znovu na konzervatoř, nebo byste dělala jinou školu? Těžko říct. Nevím. Původně jsem po maturitě chtěla jít studovat ekonomii. A chtěla jsem ji studovat ani ne proto, aby ze mě byl ekonom, ale proto, že mám poměrně talent na řeči. Takže jsem hledala školu, kde bych měla možnost tenhle talent rozvinout a zároveň, aby mi to dalo do života i něco jinýho. Třeba na filozofii se taky učí jazyky, ale já jsem chtěla něco víc praktického. Tenkrát těch možností tolik nebylo,


„Dostala jsem dvojku z chování, z gymnázia mě vyhodili a oktávu jsem musela dodělat soukromě“

W W W.REDWAYMAG.CZ

51


rozhovor /

dneska můžete studovat, na co si vzpomenete. A to je dobře. Znalost jazyků je ale zásadní. Nikdy nevíte, co život přinese, co za šanci se naskytne. Najednou jste támhle v Anglii nebo na Novém Zélandu a přihodí se něco, co vám může v dobrém slova smyslu obrátit život naruby. Ale musíte té situaci rozumět, musíte na ni být připravení. A znalost jazyka je k tomu prvním předpokladem. Přesně tak, ale jaký vztah jste ke škole a ke vzdělání měla vy, když jste byla studentka? No tenkrát to bylo takové, že člověk chtěl mít ty jedničky, no. Chtěla jsem je dostávat a šlo to, jenom z mravů jsem měla jednou dvojku. Vy jste dostala dvojku z chování? Áno. Dostala jsem ji, protože jsem zorganizovala štrajk čili stávku. Zrovna se hrálo mistrovství světa v ledním hokeji a naše třída utekla ze

školy. Chtěli jsme poslouchat zápasy v rádiu a škola musela jít ten den stranou, no. A i když jsme utekli všichni spontánně, nikoho jsem k tomu určitě nemusela přemlouvat, pan ředitel usoudil, že já jsem ten vůdce, který to všechno spískal. Dostala jsem dvojku z chování, z gymnázia mě vyhodili a oktávu jsem teda musela dodělat soukromě. Hmmm, pěknej průšvih. Jaké vlastnosti musí mít učitel, kterého byste vy sama dobrovolně respektovala? Jako první musím zmínit to, že takový učitel musí mít svoje žáky rád. To je nejdůležitější. A hned druhá věc je, že látku, kterou vykládá, musí skutečně dokonale ovládat, aby ji pak uměl dobře vysvětlit. Mám ráda, když učitel umí podat i fyziku nebo matematiku takovým populárnějším, zábavnějším způsobem. Měl by studentům ukázat, že to nejsou jenom čísla, ale trošku i filozofie a tak dále. Já tedy respektuji

velice ráda každého učitele, který se co nejvíc snaží předat svoje znalosti dál. Ten, který řekne jenom „všechno máte v učebici, tak se mě na nic neptejte“, si respekt nezaslouží. Byla jste někdy do svého učitele nebo profesora zamilovaná? Byla jsem, byla. Na konzervatoři. Ale neřeknu do koho. I když... proč bych to vlastně neřekla, byl to Ladislav Chudík. Měl nás na jevištní řeč. On je pořád, až do dneška, nesmírně šarmantní pán, a tenkrát..., no milovaly jsme ho všechny. Nebyla jsem jediná. Na jeho hodinách jsem vždycky měla srdce až v krku a jedinou mojí starostí bylo, aby na mně nepoznal, jak moc jsem do něj blázen. A je něco, co byste chtěla prostřednictvím našeho časopisu vzkázat mladým lidem? Buďte rádi na světě a těšte se ze života. Je krátkej.

Hana Hegerová, česká královna šansonu Šanson je žánr, který vznikl ve Francii a proslavila ho hlavně Edith Piaf. Věnoval se mu ale například i divoký otec punku Iggy Pop na povedeném albu Preliminaries. Šanson není žádná diskotéka pro masy, jeho podstatou je celkem náročný text podaný s procítěnou naléhavostí, často neveselý, až k breku, ale s nádechem nepoddajného vzdoru (prostě žádný kňourání). Nejlíp se mu vždycky dařilo v dekadentním prostředí, na mrňavých kabaretních pódiích, kde jsou diváci zpěvačce tak blízko, že jí vidí do očí, slyší každé její nadechnutí mimo mikrofon a cítí vůni jejího parfému. To vám potom jezdí mráz po zádech tak silně, že máte strach, abyste z toho nenastydli.

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

52


test /

TEXT: LAURA HAISELOVÁ

MALÁ LEKCE Z ETIKY

TEST 2) Zazvonilo. Začala hodina a učitel nikde. Zřejmě zapomněl, že u vás teď má učit. Deset minut pryč a on pořád nikde. Co uděláš? a) Vyzvu třídu, ať jsou všichni zticha. Když budeme dělat rámus, někdo nás z chodby uslyší a do pěti minut tady bude supl. b) Asi bychom pro něj měli dojít, ale to ještě počká. Pět minut před koncem hodiny pro něj možná skočíme. c) Dojdeme pro učitele, aby neměl průšvih, že zapomněl přijít učit.

mám na uších sluchátka a nevnímám.

prodej si ji zasloužím.

6) Charitativní organizace chce zaujmout co nejvíce sponzorů, co bys jí doporučil? a) Měla by rozesílat e-mailový spam všem možným lidem, tak zaujme nejvíce. b) Měla by rozesílat zdvořilé dopisy a používat přesvědčivé argumenty. c) Měla by poslat své zaměstnance, aby se převlékli za králíčky a rozdávali v metru parfémované letáky.

11) Kamarád ti omylem pošle lechtivou smsku, kterou chtěl poslat své přítelkyni. Co uděláš? a) Ani si nevšimnu, že je na smsce něco divného a odpovím na ni. b) Upozorním kamaráda, že se asi spletl. Obsah zprávy si ale nechám pro sebe. c) Rychle o tom napíšu status na Facebook, aby se mohli ostatní zasmát se mnou.

7) Při tělocviku hrajete volejbal. Padl sporný míč a na tobě je, abys rozhodl, jestli bod dostane tvoje nebo soupeřovo družstvo – ty jediný jsi viděl, kam míč spadl. Jak rozhodneš? a) Neznám pravidla volejbalu, nemohl bych o ničem rozhodnout. b) Dal bych bod nám. Je to jen hra a nikomu se nic nestane, když taky jednou zvítězíme. c) I když mě za to moje družstvo bude nesnášet, řeknu pravdu.

12) Na ulici tě osloví člověk, který prodává něco na charitu. I když máš u sebe peníze, nechceš si od něj nic koupit. Jak mu to zdůvodníš? a) „Pardon, nemám peníze,“ řekneš a rychle zmizíš. b) Schováš ruce do bundy a řekneš: „Omlouvám se, ale já nemám ruce, nemůžu si nic koupit.“ c) „Děkuji, nechci si od vás nic koupit,“ řekneš a půjdeš dál.

3) Jsi na brigádě v továrně na kancelářské svorky. Jsou jich tam hromady. A tvoje sestra by jich pár potřebovala. Když jí je přineseš, nikdo se nic nedozví… a) Pár jich vezmu. Není to pro mě a navíc na to nikdo nepřijde… b) Nemůžu, měl bych černé svědomí. Radši je sestře koupím. c) Hromady svorek? Úplně zapomenu na sestru, budu v nich skákat a válet se.

8) Učitel kopíruje testy pro vaši třídu a jeden omylem zapomene v kopírce. Ty ho najdeš a... a) Rychle si opíšeš otázky – je to chyba učitele, že si tam test zapomněl. b) Jsi rád, že jsi našel kus papíru. Složíš z něj vlaštovku a hodíš ji z okna v nejvyšším patře školy. c) Test nečteš, hodíš ho do koše a jdeš si po svých.

4) Kamarádce se ve třídě rozsypou drobné. Pomůžeš jí je sesbírat, ale po hodině, když už jsou všichni pryč, zjistíš, že na zemi leží ještě dvacetikoruna. Co uděláš? a) Asi bude její. Půjdu a zeptám se jí, jestli jí nechybí dvacka. b) Vezmu dvacku a vyzkouším, jestli se mi vejde do nosu. c) Dvacetikorunu si nechám, našel jsem ji, tak je moje a konec.

9) Všichni občas v životě lžeme. „Jasně, sluší ti to,“ říkáme často, i když si myslíme opak. Jak dlouho trvá, než tě po takové malé lži přestane trápit svědomí a zapomeneš na ni? a) Záleží na závažnosti lži, ale většinou docela dlouho. Třeba měsíc. b) Na svoje malé lži hned zapomínám – nikomu tím přece neubližuji. c) Svoje lži si pamatuji dlouho, píšu si je do deníčku.

5) Na autobusové zastávce za tebou přijde cizí muž a dává ti bankovku, která ti údajně před chvílí vypadla z kapsy. Ty ale víš, že dnes u sebe žádné peníze nemáš. Přijmeš ji? a) Peníze odmítnu, protože určitě nejsou moje. b) Peníze si vezmu, pánovi poděkuju a rychle odejdu pryč. c) Nejspíš toho pána ani neuslyším, protože

10) Jako dobrovolník se účastníš charitativní sbírky, prodáváš ozdobné magnety. Někteří lidé ti dávají víc peněz, než kolik magnet stojí. Co uděláš s penězi, které budeš mít navíc? a) Dám je mezi ostatní peníze a mám radost, že jsem vybral tolik. b) Postupně je naházím do kanálu. c) Koupím si za ně svačinu – za dobrovolný

W W W.REDWAYMAG.CZ

0–23 bodů Pokud jsi test vyplnil podle pravdy a skutečně by ses v daných situacích zachoval tak, jak tvrdíš, můžeš si gratulovat! Nejenže víš, co je správné, ale dokonce se podle toho snažíš i jednat! To se dneska moc nevidí... 24–46 bodů Tak ses pobavil, no... A jestli jsi to náhodou myslel vážně, tak teda sorry, ale v etice moc jasno nemáš. Zkus si zapamatovat aspoň tohle: „Nebudu dělat ostatním to, co nechci, aby dělali oni mně.“ 47–70 bodů Oceňujeme, že jsi test vyplnil úplně upřímně – to je první známka toho, že v tobě něco z etiky určitě je. I když to podle výsledků testu vypadá na pravý opak. O charakteru lidí ale naštěstí nesvědčí testy z časopisů, nýbrž jejich činy.

Řešení A B C 1) 6 3 0 2) 3 6 0 3) 6 0 3 4) 0 3 6 5) 0 6 3 6) 6 0 3 7) 3 6 0 8) 6 3 0 9) 0 6 3 10)0 3 6 11)3 0 6 12)6 3 0

1) Tvůj spolužák, který ti je hrozně nesympatický tě pozval na zmrzlinu. Nemáš ho rád, ale zas máš moc rád zmrzlinu. Půjdeš s ním? a) Ano, půjdu s ním, když mě zve. Tu chvíli to s ním vydržím. b) Zjistím, jestli mají v té cukrárně šmoulovou zmrzlinu. Podle toho se rozhodnu. c) Ne, nenechám si od něj platit, když bych ho sám nikdy nikam nepozval.

53


v jiné kůži /

TEXT: PEPE ŠVEJDA, STUDENT 2. ROČNÍKU ŽURNALISTIKY FSV UK FOTO: ARCHIV ANASTASIE YANINA

Ze Sibiře do Prahy JMÉNO: Anastasia Yanina (kámoši mi říkají Stasia) VĚK: 19 K DE BY DLÍŠ: Praha, Košíře OBLÍBEN Ý/NEOBLÍBEN Ý PŘEDMĚ T VE ŠKOLE: Oblíbené mám dějiny umění, neoblíbená je matematika. FILM Y: Pán prstenů, Equilibrium K NIHA: F. M. Dostojevskij, Zločin a trest HUDBA: Led Zeppelin, Placebo

Anastasia u nás žije a studuje teprve druhým rokem. Do Prahy přijela, když jí bylo necelých osmnáct, a kromě kurzu českého jazyka ji čekaly i náročné administrativní úkony spojené s vyřizováním povolení k pobytu a podobně. Anastasia všechno zodpovědně zvládla, vytrpěla fronty na úřadech, obstarala si potřebné dokumenty a dnes si život u nás chválí víc než ten, který by měla doma na Sibiři, odkud pochází. Jak vypadá Sibiř? Hodně lidí si ji představuje jako zmrzlou nekonečnou pláň, kde je minus třicet... ...medvědi a vodka.

části. Vyrůstala jsem ale v jiném městě vysoko na severu a zpátky do Krasnojarsku jsem se vrátila až ve dvanácti letech a nastoupila na střední školu.

No, asi tak nějak. Jaké to tam ve skutečnosti je? Sibiř je rozlehlé území, kde je hodně lesů, hor a velkých řek. Samozřejmě tam jsou města, městečka i vesnice, ale především je to místo s velkou kulturou, která je v mnohém odlišná od té ruské. Na Sibiři je totiž mnoho různých národů, nejen ruských, ale jsou tu i Němci, Poláci, různé národy Sibirů, mongolské národy a tak dále, takže Sibiř je multikulturní prostředí. Během zimy tam ale opravdu mrzne, to bývá až –40°C.

Kdy tě napadlo, že bys chtěla jet studovat do ciziny? Byl to spíš nápad mého tatínka, který mi už od patnácti říkal, že bych měla jet studovat do nějaké cizí země. Chtěl, abych jela do Asie, do Singapuru, nebo tam někam. Já se ale dozvěděla od kamarádky, která nějakou dobu studovala v Praze, že jsou tu dobré možnosti, ať to zkusím. Tak jsem to řekla rodičům a oni na to OK, není problém, když tam chceš, tak tam pojedeš. (1)

Odkud ze Sibiře pocházíš ty? Narodila jsem se v Krasnojarsku, jednom z největších sibiřských měst ležících v jižní

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

54

A tak to v září budou už dva roky, co jsi tady. Jo. První rok byl velmi složitý. Trávila jsem všechen čas na koleji v Hostivaři nebo na kurzech češtiny, neměla jsem žádné


1

Ruští studenti na univerzitách

Podle odhadů žije v Česku přes 25 000 občanů ruské národnosti. Více než 1000 z nich jsou studenti vysokých škol, kteří jsou tak nejpočetnějšími cizinci na českých univerzitách hned po bezkonkurenčních Slovácích. Mimo to v Praze najdete i ruskojazyčné střední nebo třeba i mateřské školy. Studenti ruského původu jsou známí svojí cílevědomostí a pilností a podobně jako například mladí Vietnamci dosahují výborných výsledků. Čeští studenti jim ale vytýkají jejich chladnost a izolovanost, což dokazuje i Anastasia, která sama zmiňuje, že se přátelí především s ruskými spolužáky.

2

Do Ruska na Hůrku

Mezi jedno z pražských sídlišť, která by Anastasii mohla připomínat její domov nejvíce, by určitě patřila i Hůrka. V devadesátých letech zde Rusové vykoupili skoro celý blok panelových domů, ve kterém dnes žije naprostá ruská většina. Pro místo se vžilo označení „Žluté domy“ (paneláky jsou natřené na žluto) a najdete zde ruskou směnárnu, telefonní centrum i obchod s ruským kaviárem, pravým černým chlebem, ruskými cukrovinkami a samozřejmě desítkami druhů vodky. Většina místních se pravidelně schází na bohoslužbách v jednom z pěti pražských pravoslavných kostelů, z nichž nejnavštěvovanější je ten na Olšanských hřbitovech, Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice. V Praze žije více než 15 000 obyvatel s ruskou národností.

kamarády, hrozně se mi stýskalo po rodině a Krasnojarsku a byly i momenty, kdy jsem se chtěla vrátit. Ale to byla spíš jenom panika. Co všechno to papírování? Musela toho být spousta. Získat povolení nebo prodloužení pobytu není legrace. Potvrzení o studiu, potvrzení o finanční situaci, potvrzení o zdravotním pojištění, potvrzení o zajištění ubytování a další a další. Navíc úředníci jsou občas pěkně striktní a arogantní, takže to je otrava. Jak jsi zvládala češtinu? Není to tak rozdílný jazyk, ale pravidla jsou jiná, takže ty jsem se musela učit. Ale docela to šlo. A s latinkou jsi problém neměla? Díky tomu, že ta střední škola v Krasnojarsku byla zaměřená na jazyky, tak jsem měla od první třídy angličtinu a na latinku jsem proto zvyklá. Dnes v ní píšu všechny práce, referáty i zkouškové testy. A po roce na kurzech češtiny ses hlásila na vysokou? Hlásila jsem se na Marketing a komunikaci na FSV UK, na Evangelickou teologickou fakultu UK a na Fakultu humanitních studií UK, kam jsem se nakonec dostala na obor Humanitní vzdělanost. Předpokládám, že už sis našla kamarády i zábavu na volný čas. Co děláš, když zrovna nesedíš na přednášce? Kamarády mám, jsou to především Rusové z fakulty. Někteří z nich žijí takový veselý život a někdo zase jen studuje. Já podle mě patřím do obou těch skupin. Mám ráda studium, zábavu, hudbu i procházky po Praze.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Kde se procházíš po Praze? Ráda chodím na Petřín nebo na Vyšehrad, kde trávím spoustu času. Když se procházím, tak u toho většinou fotím. Lidi, místa a tak.

3

Ruská národnostní menšina pořádá pravidelné kulturní programy například v pražském Domě národnostních menšin na I.P. Pavlova, kde je prostor pro koncerty, autorské večery, výstavy, besedy atp. Zásluhu na tom nese hlavně organizace Ruská tradice, ale existuje řada dalších, převážně občanských sdružení jako Ruský institut nebo Ruská občina. Nejen pro rusky mluvící studenty pořádá kulturní a společenské akce i spolek Artek, který také vydává zajímavý časopis. Mezi další podobná periodika vycházející v Česku patří Ruské slovo, Slovo dětem (časopis pro nejmenší), Česko dnes, Plus, Hlas pravoslaví aj.

Připomíná ti v Praze něco domov? Ano, některé části Prahy jako třeba Háje, Ďáblice, Černý Most, Luka... (2) Proč zrovna tyhle? Kvůli panelákům. Těch jsou v Rusku mraky, taky jsem tam v jednom bydlela. A teď bydlím v Košířích, zase v podobném. Co tě ještě v Praze baví dělat? Mám známou, která se zabývá problémem migrantů v Čechách a od ní dostávám pozvánky na akce, různé kulturní semináře, prázdninové pobyty, koncerty, zajímavé přednášky. Tam chodim, docela mě to baví. (3) Trávíš hodně času na internetu? Hodně. Na Facebooku, mailu, Skype, ICQ, MySpace.:) Taky mám svůj blog, kam píšu o Česku, o studiu, o cestování, které také miluji a o svém životě. Ale je to v ruštině. (4) Co máš v Česku ráda a co ti vadí? Mám ráda architekturu, pohádky, Boženu Němcovou, Karla Čapka nebo Jaroslava Haška. Bohužel Češi nejsou moc otevření a nedokážou přijímat nové věci. Neplatí to o všech, ale třeba na fakultě se jedné kamarádce někdo smál, že mluví hůř česky. Chtěla bys tu zůstat? Zatím nevím. Jsem ráda, že jsem sem přijela. Mám tu kamarády, kteří jsou jak má alternativní rodina, mám přítele, kterého jsem tu potkala, mám oblíbené studium, všechno je fajn. Kdybych bydlela v Rusku, tak by to tak dobrý nebylo.

Kultura pro ruské migranty

4

Anastasia bloguje

Kontroluj smutnější úryvek z Anastasinýho blogu, který ukazuje, co také patří k životu migrantů a je nutný si to uvědomit! Jestli se učíš rusky, nebo znáš někoho, kdo ti přelouská azbuku (nebo zkusíš Google Translator), tak ostatní její texty, včetně těch veselejších, najdeš na http://khortee.livejournal.com/ Zbláznění: Něco ve mně prasklo. Dnes jsem poprvé po mnoha letech brečela. Jen jsem seděla uprostřed místnosti a křičela, ani jsem se nesnažila to zastavit. Smutek mi zaplavil hlavu a mě napadlo uklízet, abych na něj nemyslela. Uklidila jsem celý byt, umyla nádobí, převlíkla postel. Stejně neodešel. Už jsem pryč strašně dlouho. Chci domů. Do Krasnojarsku. Ať jdou všichni do háje. Nemám ráda večery.

55


názor /

TEXT: MAX MANUS FOTO: ARCHIV

Bojovníci proti komunismu, nebo obyčejní náckové? Velká Británie, konec 70. let: Část skinheadské scény se dostává pod vliv neofašistů z National Front. Na výraz odporu proti této tendenci pořádá Anti-Nazi League hudební festival Rock Against Racism (RAR). Zúčastnilo se ho tehdy víc než sto tisíc lidí, kteří prošli z Trafalgar Square do londýnského East Endu, kde na ně pod širým nebem čekaly kapely jako The Clash nebo The Buzzcocks. Původně byl plánován jen jeden koncert, ale nakonec se z myšlenky stala celá kampaň, do které se zapojovalo čím dál víc kapel zejména z punkového prostředí. Rasistická část skinheads se tomuto trendu pokusila zabránit vytvořením vlastní hudební platformy, kterou nazvali Rock Against Communism (RAC). Pokud se teď ptáte, proč zrovna „proti komunismu“, odpověď je jednoduchá – k rasismu se otevřeně hlásit nemohli, nebo spíš nechtěli. Rock For Racism by sice jako název zněl dobře, ale zároveň by příliš jasně deklaroval, o co neonacistům jde. A to neměli organizátoři

Koncert kapely Skrewdriver

ČÍSLO 8, 2011 | ROČNÍK III

v úmyslu, protože záštitu nad těmito koncerty převzala neofašistická politická strana National Front, které šlo hlavně o voliče. Programem stojícím jen na primitivním rasismu by jich ale moc nezískala a navíc „antikomunista a patriot“ zní vždycky líp než „neonacista“.

RAC jako hudební žánr i synonymum neonacismu Jak se věci doopravdy mají, však muselo být všem brzy jasné, protože hlavním organizátorem RAC se stal Ian Stuart Donaldson, zakladatel kultovní neonacistické kapely Skrewdriver. První

Skullhead na koncertě

56

RAC koncerty proběhly už v letech 1978 a 1979, ale skutečný rozkvět zažily právě až s jeho příchodem. Skrewdriver se staly hlavní hvězdou RAC a koncerty pak přehlídkou kapel výhradně neonacistických, nikoliv antikomunistických: Skullhead, Squadron, Sudden Impact, No Remorse, Violent Storm, Battlezone, Brutal Attack atd. Díky tomu začal být název RAC postupně vnímán jako svého druhu hudební žánr označující neonacistické kapely starého střihu, kombinující tříakordový oi punk, sborové refrény a neonacistické texty. Díky zkušenostem s RAC založil Ian Stuart po svém


Kapela Kampfzone - 88% punk rock. 88 je kryptogram pro Heil Hitler (H je osmé písmeno v abecedě)

rozchodu s National Front v roce 1987 novou organizaci nazvanou Blood and Honour, která se časem stala nejvýznamnější celosvětovou neonacistickou organizací. Úzká spolupráce mezi Blood and Honour a RAC vedla k tomu, že se termín RAC začal používat jako synonymum pro neonacismus.

F*ck off PC, já jsem rebel! Tato situace se však poslední dobou mění. Pokud dřív znamenalo RAC to samé co White Power, dnes vidíme čím dál víc kapel, které se k RAC sice hlásí, ale za vysloveně neonacistické už je označit nelze. Tyto kapely odmítají neonacistickou nálepku a dovolávají se své apolitičnosti. Současně se ale hlásí k antikomunismu a obvykle i odporu vůči politické korektnosti neboli „PC“, což je chytrý tah, protože ta už díky neustálému připomínání a napomínání leze mnoha mladým lidem

Ken McLellan, zpěvák Brutal Attack

W W W.REDWAYMAG.CZ

Kytarista a zpěvák Short Cropped s Kenem z Brutal Attack a Big Edem z Bound for Glory, kultovní neonacistické americké kapely

krkem. Jenže je potřeba rozlišovat kontext – „být politicky nekorektní“ v prostředí RAC znamená souhlas se všemi projevy rasismu, xenofobie, homofobie a islamofobie. V myslích příznivců RAC to funguje samozřejmě i obráceně – pokud nejste rasista, xenofob, homofob a islamofob, znamená to, že jste politicky korektní. Zajímavé v této souvislosti je, že mezi některými příslušníky punkové a hc scény má odpor k „diktátu politické korektnosti“ nádech tradičního rebelství. Být antirasista je podle nich „konvenční“, zatímco být rasista a homofob „rebelské“. Díky tomu se ale pak jejich názory shodují s nejkonzervativnější částí české i evropské společnosti a paradoxně se dostávají na úroveň maximální konformity.

Zavádějící slovo komunista Složitější je to i s odporem vůči komunismu. Přece jen Sovětský svaz již nějakou dobu

Zpěvák Brassic v tričku Skrewdriver.

neexistuje a pro řadu lidí je pojem „rudého nebezpečí“ trochu vyčpělý. Ne tak pro „současné rebely“ a Anti-PC skins. Ti při identifikaci nepřítele používají slovo „komunista“ velmi volně – v zásadě jste komunista tehdy, pokud jste antirasista nebo nedejbože antifašista. Současná podoba RAC tak zahrnuje vedle otevřených neonacistů i kapely, které se sice deklarují jako apolitické, ale v zásadě jsou rasistické, xenofobní, homofobní, islamofobní a anti-antifašistické. Ke klasickému White Power klišé už jim chybí pouze otevřené přihlášení k nacionálnímu socialismu a není proto divu, že se obě tyto scény tolik prolínají. Často není možné ani přesně určit, kde končí NS a kde začíná „apolitické“ RAC, o čemž opět nejlépe svědčí fotky několika předních současných RAC kapel.

Zpěvák Endstufe Brandy v tričku RAHOWA neboli Svatá rasová válka

57


TÉM


RedWay 8/III.