Issuu on Google+

NA T R I P U

S V518 mezi obrazy RO Z HOVOR

Martin Jurášek/punk skate S OU T Ě Ž

Horsefeathers

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIK


redway redway redway / RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 2, ročník 3 zdarma toto číslo vyšlo v říjnu 2010 titulní strana: Karel Jerie (www.kareljerie.cz)

Ahoj holky a kluci, naše šéfka mČ poprosila, abych sem tentokrát napsal nČco já, protože tématem þísla je komiks, a ten mám vážnČ moc rád. Náš vztah už není tak vášnivý jako dĜív, ale komiksy poĜád sbírám. První jejich chapadlo mČ chytlo už na základce. Když mi bylo asi osm, dostal jsem od kámoše dva þasopisy plné kreslených pĜíbČhĤ (slovo komiks bylo tehdy neznámé) v nČmþinČ. JasnČ, v Ábíþku a Sedmiþce pionýrĤ jsem hltal obrázkové seriály, ale tohle bylo jiné. Nepobíhali tam partyzáni kosící fašouny vzduchovkou, ani Strážci hledající pamČtníky VítČzného února. Byly tam postavy v maskách a kostýmech obdaĜené neuvČĜitelnými schopnostmi a obdivuhodnou technikou. Bojovaly se zlem v podobČ fantastických nestvĤr mezi sklem mrakodrapĤ obrovských mČst. Bylo to skvČle barevný a tajemný. Pak pĜišla zmČna režimu a þíst Káju Saudka už nebylo zakázané. Ve mČstČ jsem objevil miniobchod s cedulí ve tvaru komiksové bubliny! MČli tam superhrdiny, ale i úplnČ jiný druh komiksu, než jsem znal. Ukazoval vážnČjší témata a propracovanČjší kresbu. Byla to napĜíklad perfektnČ nakreslená protiváleþná sci-¿ od veterána vietnamské války Joe Haldemana, VČþná válka. K þesko-nČmeckému slovníku jsem pĜidal ještČ þesko-polský, protože v Polsku mČl komiks (na rozdíl od nás) trh, tradici a byl o nČj zájem. Nemyslím, že by vás zajímalo, jaké další komiksy jsem pak ještČ objevil. DĤležité ale bylo zjištČní, že komiks není žánr pro hloupČjší, kteĜí neumČjí poĜádnČ þíst. Ani odpadkový koš výtvarného umČní. Díky komiksu jsem se zaþal uþit jazyky, þíst o historii jiných zemí a taky hodnČ kreslit. V komiksu je možné úplnČ všechno, mĤžete ho þíst a prohlížet kdykoliv a kdekoliv a je lepší než ¿ lmy, protože si k nČmu mĤžete pustit vlastní hudbu.

adresa redakce Labyrint/RedWay Dittrichova 5 120 00 Praha 2 www.redwaymag.cz

Martin Svoboda, gra¿ k

vydavatel

email redakce info@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda zdenek.randa@redwaymag.cz grafický design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda m@funkfu.net editoři Jana Prchalová, Joachim Dvořák odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Pepe Švejda, K8 Písačková, Michaela Hečková, Hugo Toxxx, Kimi Harter, Marhlad, Tomáš Třeštík, Petr Jedinák, Jan Gebert, Lukáš Franz, Ondřej Formánek, Tomáš Znamenáček, Rodriguez (Reflex, Rádio 1), Seda Dzholdosheva marketing a inzerce Lenka Hluchá tel.: 737 252 729 hlucha@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky Janka Fantová tel.: 224 913 246 mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz.

Zdravé Srdce 2007, o.s. Popůvky 394 664 41 Troubsko Časopis vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint www.labyrint.net a Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha s.r.o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAYMAG.CZ


obsah /

8-9

MAIL BOX Napiš a vyhraj trénink s Benem Cristovaem

10 –1 3

POP 1 otázka pro: Honza Brabec, DJ Robot, Jessica Alba Bandzone.cz uvádí... Playlisty Smysly: Život on-line, Malý upírek, Daniel Libeskind, Zola Jesus This und Diss

14 –17

NA T R I P U S V518 mezi obrazy

18 –27

TÉMA KOMIKS Návštěvníci DIY: Oblékni si hrdinu Vem si komiks do školy Esa českého komiksu vrací úder 6 důvodů, proč číst komiks

28–32

ROZHOVOR Milesa Anděra Zrníč, WWW

33–34

ACTIVE Nike/klasika pro novou dobu Tropsport: Ultimate Frisbee

35

SOUTĚŽ Horsefeathers

36 –37

EKO Burton chrání planetu

38–42

ROZHOVOR Martin Jurášek, skate

43– 47

S M A RT B O X Soukromá, nebo státní? Jak na školu III Každý svého zdraví strůjcem

48–49

V JINÉ KŮŽI Vietnamkou v České republice

5 0 – 51

NÁ Z O R Nas ne dogonjat!

52–54

A DV E N T U R E Honba za obřím červem a jiná dobrodružství

55 –57

TECHNOLOGIE Co bude za 50 let? Vývoj fotografie

58

KO M I K S Nikkarin


NEMÁTE PO RUCE VŠECHNA ČÍSLA ČASOPISU? SOUTĚŽÍTE A ZAJÍMÁ VÁS, JESTLI JSTE VYHRÁLI?

NAVŠTIVTE NÁŠ NOVÝ WEB

WWW.REDWAYMAG.CZ Prolistujte všechna čísla RedWaye stránku po stránce! V sekci Soutěže najdete jména výherců vždy s předstihem!


mail box /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK

Správná odpověď z minulého čísla: ADIO jezdec, který se stal olympijským vítČzem, je samozĜejmČ Shaun White! VýhercĤm gratulujeme a jejich jména zveĜejĖujeme na www.redwaymag.cz.

Nedávno nám v mailu pĜistála docela zajímavá povídka...

Průvodce Kristýna ležela na zemi pod svým vlastním oběšeným tělem a pomalu se probouzela, zatímco ji pozoroval mladík, pohodlně opřený o strom. „Už jsi vzhůru?“ zeptal se, ale odpovědi se nedočkal. Dívka si jen sundala provaz z krku a tiše si povzdychla: „Zase to nevyšlo…“ „No,“ začal si muž prohlížet oběšence na stromě, „já bych řekl, že vyšlo,“ nadzvedl mrtvole hlavu a ukázal Kristýně její vlastní, mrtvolně bílý obličej. Černovláska si začala sama sebe se zájmem prohlížet a chtěla si na své tělo šáhnout, ale jen jí tím proletěla ruka. „Já jsem… duch?“ překvapeně na to koukala. „Něco takového,“ přikývl mladík a natáhl k ní ruku. „Jmenuji se Mike a jsem tvůj průvodce, než tě pošleme na další cestu.“ „A co tedy musím udělat, abych se dostala pryč?“ „Hm, asi jsi tu nechala něco nedokončeného nebo něco, na čem ti moc záleželo.“ „Petr?“ váhavě se zeptala a Mike přikývl. „Můžeme ho zajít navštívit,“ vzal ji za ruku a teleportoval je k Petrovi do pokoje. „Jak jsi tohle udělal?“ překvapeně se Kristýna rozhlídla kolem, ale než jí stačil Mike vůbec odpovědět, pohled jí

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

8

padl na Petra v posteli a rozhodně tam nebyl sám. „Můj bože,“ hned se od těch dvou otočila a ještě si zakryla oči, do kterých se jí nahrnuly slzy. Její průvodce ji jemně objal. „To je mi líto,“ zašeptal a v hlavě už osnoval plán, jak se tomu nevěrníkovi pomstít. „Víš co?“ vzal její hlavu do dlaní, „běž ven a zazvoň, ano? To bys měla zvládnout.“ „Dobře,“ přikývla a poslechla ho. Po chvíli Petr skutečně vyjde ven a nechápavě se rozhlíží po ulici. Hned nato vyběhne ven i ta holka, co tam měl, a vypadá dost vyděšeně. „Já… už musím jít,“ dostala ze sebe, zatímco se snažila rozčesat si vlasy rukou. Ani nečekala na odpověď a utíkala pryč. Týně se zazdálo, že se ani neobtěžovala s hledáním druhé boty, protože viditelně pajdala. „Tak co?“ vykoukl Mike a vyhýbal se Petrovi, který se rozhodl radši vrátit dovnitř. „Jaks to udělal?“ ještě teď Kristýna koukala za tou dívkou a usmívala se. „Jenom jsem ji trošku postrašil,“ usmál se a prohlídl si ji. „Ale asi to moc nepomohlo, co?“ „Ještě pořád jsem tady,“ pokrčila rameny.

„Možná mu máš spíš odpustit.“ „Odpustit?! Tohle? Vždyť on ani neví, že jsem mrtvá!“ „Ale na tom většinou ani nezáleží. Mrtvá, živá, vyjde to nastejno. Pojď,“ vzal ji za ruku a zavedl k Petrovi do pokoje. „Sedni si.“ Dívka ho poslechla a sedla si naproti svému, teď už bývalému, klukovi. „No a dál?“ neodpustila si rýpavý tón. „Vzpomeň si na všechno hezké, co jste spolu prožili. Třeba, jak jste seděli v létě v noci venku, dívali se na hvězdy...“ „..četli si z nich zamilovaný vzkazy,“ zavzpomínala s mírným úsměvem Kris. A najednou se něco stalo. Kristýnu nějaká nadpřirozená síla začala zvedat do vzduchu. „Hodně štěstí v příštím životě,“ usmál se na ni Mike a tím jí zároveň i vysvětlil, co se to děje. Kristýna už jen fascinovaně sledovala svoji mizící ruku, než zmizela úplně. A někde, přesně v tu samou chvíli se narodila malá, černovlasá holčička, které dali jméno Kristýnka. Pavla Vojtová, 9.B, Zásmuky


NAPIŠ A VYHRAJ! Napište nám, jaké téma časopisu se vám zatím nejvíc líbilo (nebo nelíbilo) a proč. Nebojte se být kritičtí, výherce nebudeme vybírat podle toho, jestli nás pochválil, ale podle schopnosti stručně vyjádřit názor na informační hodnotu textu a zajímavost fotek a grafické úpravy.

CO MŮŽETE VYHRÁT 1. CENA společný trénink s Benem Cristovaem v pražském tanečním studiu Dance Academy Prague 2. CENA tričko Nike (Tanečník roku) Benovo CD Defi nitely Different 2DVD JAD Dance Company + Tanečník roku poukázka na 5+1 lekci dle vlastního výběru v tanečním studiu Dance Academy Prague (hodnota lekcí je cca 1200,- Kč)

3. CENA tričko Nike (Tanečník roku) Benovo CD Defi nitely Different 2 DVD JAD Company + Tanečník roku poukázka na 3 lekce dle vlastního výběru v tanečním studiu Dance Academy Prague

W W W.REDWAYMAG.CZ

ODPOVĖDI POSÍLEJTE DO 30. ňÍJNA NA INFO@REDWAYMAG.CZ. NEZAPOMEĻTE PňIPSAT SVÉ JMÉNO A ADRESU! DO TANEÿNÍHO STUDIA MŚŽETE PňIJÍT 9 S DOPROVODEM.


pop /

FOTO: PROFIMEDIA.CZ, BANDZONE.CZ

Honza Brabec, motocross rider

DJ Robot

Jessica Alba, actress

My personal opinion is that high school education gave me a good basis for life. But that the best school is life itself. University is only good for certain majors, but life is one big major.

Don't f*!# up school! It's hard to find job with a basic high school education.

High school is definitely not enough. I think it's a parents job to encourage their child to study and go to school.

The Outsiders

pódia.

uvádí Zpěvák a kytarista Johny z mladé talentované kapely Johny Said The Number, největšího Bandzone objevu letošního roku, hodnotí začínající Outsider. Bral by je jako předkapelu, nebo jim doporučí, aby se zavřeli do zkušebny a ještě dlouho z ní nevycházeli ven? TEXT: M. OVERSTREET A JOHNY, FOTO: BANDZONE.CZ

Johny Said The Number www.bandzone.cz/jstn Pocházejí z Nového Jičína a Frýdku-Místku, na scéně jsou od roku 2008. Release: 3 písňové EP Do You Remember? Největší pecka: hraní na Andělech, před Charlie Straight a v Lucerna Music Baru na narozeninovém mejdanu Bandzone

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

10

www.bandzone.cz/outsiders Jsou z Valašského MeziĜíþí, na scénČ od roku 2008. NejvČtší pecka: zatím jakékoli hraní, na které pĜijdou lidi. Detail: talentovaní punkrockem, vČk 16 let Johnyho hodnocení: Outsiders je parta tří hošanů, kteří přímo milují zlometal, v písních mají ty nejdelší kytarová sóla, kytarista hraje nohama a basákovi chybí dva přední zuby. Proto je mám tak moc rád… Ne, teď vážně. Je to naše spřízněná punkrocková banda v klasickém osazení kytara, basa, bicí. Jelikož nerad cokoliv hodnotím, nebo s někým/něčím soutěžím (protože soutěž je kámen úrazu dnešní doby a soutěžit například právě v něčem takovém, jako je hudba, mi přijde totálně uhozené), tak se ode mne přímého verdiktu nedočkáte. Pro mě je vždycky hrozně důležitý smysl. Hledám cokoliv, co má alespoň náznak něčeho naplňujícího. Všichni tři jsou hrozně fajn kluci, dá se s nimi mluvit i o hlubších věcech, a když tohle člověk dokáže přenést do hudby, je to skvělé. Ta jejich podle mě funguje dobře jak na nahrávkách, tak naživo. Jasně, jsou tam chyby, ale ve finále na tom vůbec nesejde. Texty jsou víceméně ozvěnou dnešní „probouzející se“ mládeže, což je taky fajn. Jak už jsem říkal, jde mi hlavně o smysl, a protože ty lidi znám, vím, o co jim jde. Rád vzpomínám na náš společný koncert, který se nesl v duchu velkého souznění, a proto se těším, až dáme zase něco dohromady. Kluci umějí dobře formulovat svoje myšlenky do hudby a vědí, jak udělat chytlavou písničku. Doufám, že se časem propracují na větší

text: Kimi Harter, studentka 1. ročníku Vysoké školy finanční a správní

If you knew then what you know now, would you keep studying at school? Do you think that a high school education is enough?


Son House

Group Home (Feat. Jeru the Damja)

Death Letter Je to blues a kouzlo je v tom, že takhle zněly začátky moderní hudby. A i když si to možná neuvědomujeme, lidi jako Jack White, Kurt Cobain atd. tohle pořád poslouchají (poslouchali). MICHAEL, PROSTĚJOV, 16 LET

The Midnight Beast

G.U.R.U. 19. dubna 2010 zemřel Guru, největší raper v dějinách svýho žánru. S DJ Premierem tvořili legendární partu Gangstarr. Tribute track (v podstatě vzpomínkovou tryznu) natočila skupina Group Home společně s Jeru the Damja. Pokud o sobě tvrdíš, že posloucháš rap/hip hop, měl bys tímhle trackem začínat každý svoje ráno! R.I.P. Guru! Raised fist!

Lez Be Friends Říkají, že je to hip hop/ elektro/comedy. To nevím, ale je to super. Myslím, že kouzlo spočívá v jejich anglickým přízvuku. MILAN, PRAHA, 14 LET

R adiaa too r & Recc ykk l atorr P etrr Koo ruu nkk a Zase jednou komiks, ve kterém nejde o nic míĖ, než je záchrana lidstva. Takže klasika. Je v tom Radiator (pesimista, který nemá rád lidi, netĜídí odpad a poslouchá skandinávský black metal), jeho pravý opak Recyklator a pak šílený vČdec Deviator. Bez nČj by to samozĜejmČ nešlo, to je taky klasika. Jenže nakonec to dopadne špatnČ. A kresba není vĤbec klasická, ale spíš ježatá, chlupatá, chvílema vyloženČ nepĜátelská. A taky jsou v tom všelijaký návody na páchání nelegální þinnosti. Takže nic, tuhle knihu rozhodnČ nedoporuþujeme.

ŠÉF

Iggy Pop & The Stooges I Wanna Be Your Dog Protopunk. Kouzlo spočívá v tom klasickým sedmdesátkovým, ještě ne tolik zpolitizovaným punku.

PASTA ONER

Kasabian Vlad the Impaler S tématem zla a násilí si v klipech pohrávají třeba The Bloody Beetroots, Hadouken! nebo Dead Weather – všechno skvělé elektro party. Ve videu Kasabian hraje hlavní roli Vlad the Impaler též známý jako Dracula. Hudba a obraz spolu šlapou jako hodinky. A ty světla! A ta atmoška! To je, cooo? Čest režisérovi. MAOVE

El Michels Affair

MIRDA KLIMEŠOVÁ, BRNO, 16 LET

C.R.E.A.M.

Crookers feat. Yelle Cooler Couleur Italští Crookers jsou mazáci na elektro scéně. Udělali skvělej rmx na skladbu Day´N´Nite od Kid Cudiho, tu si ale pouštět nebudem! Dáme si tu s Yelle, francouzskou skupinou, co založil zpěvák Yelle.

Brooklynští El Michels Affair vydali album „živých remixů“ legendárního Enter the 36th Chamber od WuTangu. V čase podzimní nostalgie moje oblíbená C.R.E.A.M. hraje na správný struny. FUNKFU

Fanfarlo Harold T. Wilkins

PAVEL, BNTK, 22 LET

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Tahle britská kapela má zatím jen jednu desku s názvem Reservoir, nicméně tohle symfoindie-popové album je plné fakt cool muziky. Kytary, mandolína, nějaké ty bicí, housle a spousta dalších i netradičních nástrojů okořeněných přirozeným hlasovým doprovodem. Ano, při poslechu máte pocit, že se tento malý koncert odehrává u vás v garáži. Proto je milujeme. NIKKARIN

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAYMAG.CZ

11


smysly /

TEXT: MICHAELA HEČKOVÁ FOTO: ARCHIV

FILM

KNIHA

David Fincher

Joann Sfar

THE SOCIAL NETWOK COLUMBIA PICTURES, 2010

MALÝ UPÍREK COOBOO, 2010 AbsolutnČ nezáleží na tom, jestli je The Social Network (v þeské distribuci pod názvem Život on-line) dobrý, nebo špatný ¿ lm. David Fincher zkrátka servíruje snímek, co za pár desítek let pobČží každý rok v televizi zhruba v nedČli dopoledne ocejchovaný nelákavou nálepkou historické drama. Facebook máte všichni, tak se bČžte podívat, jak to s ním vlastnČ bylo na zaþátku. Punk, geniální nápad pĜetavený v každodenní realitu, znamení doby. Povinnost pro každého, kdo si píše víc než jeden status dennČ. A vlastnČ i pro všechny ostatní.

AKCE

Joann Sfar patĜí k nejvČtším hvČzdám frankofonní i svČtové komiksové scény. Výborný kreslíĜ a ještČ lepší vypravČþ tentokrát pĜichází s prvním dílem své komiksové série Malý upírek, co vtahuje do svČta podivných existencí a bizarních upíĜích postaviþek. Nenechte se zmást – Sfarovy komiksy nejsou pro dČcka, ani kdyby se jmenovaly Roztomilouþké dobrodružství malinkého pantoÀ íþku. Sfar, který kromČ Rabínova kocoura a dobrodružné série Donžon vydal v ýechách i svoje komiksové zpracování Malého prince, si totiž umí vyþíhnout pĜíbČh, co zaþíná banálnČ a naivnČ, ale krĤþek po krĤþku odhaluje svoji hloubku.

HUDBA

Daniel Libeskind

Zola Jesus

GALERIE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V OSTRAVĚ 17. 9.–28. 11. 2010

STRIDULUM II SOUTERRAIN TRANSMISSIONS, 2010

V galeriích je þasto mrtvo a zatuchlo, ale tohle zrovna není ten pĜípad. Kdo jste z Ostravy a okolí, zajdČte do Galerie výtvarného umČní alias Domu umČní v centru mČsta. V celé své kráse se tady pĜedvádí slavný americký architekt Daniel Libeskind. Vedle obvyklých architektonických modýlkĤ všech tČch newyorských staveb, pod kterými je podepsaný, se mĤžete mrknout tĜeba na dokument Libeskind: The Making of An Architect, nebo se podívat pod architektonickou pokliþku nové podoby místa, kde pĜed 11. záĜím 2001 stála dvojþata.

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

12

Nika Roza Danilova alias Zola Jesus toho má ve svých jednadvaceti za sebou víc než dost. Tahle arizonská gothpopová emoce drásající songwriterka vydala nČkolik fantastických EP i alb, jela turné s nekorunovanými králi skandinávské deprese Fever Ray a stala se souþástí dalšího skvČlého projektu Former Ghosts. Post-punk, lo-¿, ozvuky avantgardy, jako kdyby The xx spojili síly se Siouxsie Sioux, noise zalitý hektolitry patetismu, za který se v jejím podání nemusí nikdo stydČt. Zola Jesus se staví už 10. listopadu v Praze. Spolu s Former Ghosts, kulturními Xiu Xiu a You Say Party vystoupí v Matrixu, þímž nabízí koncert, na kterém by nikdo z nás nemČl chybČt.


this und diss /

TEXT: HUGO TOXXX FOTO: K8 PÍSAČKOVÁ

this [ðis]: tento, tato, toto, tenhle, tahle, tohle (zájmeno) und [unt]: a (spojka) diss [dys]: 1. stĜedomoĜská travina (podst. jm.), 2. nerespektovat, neoceĖovat, nevážit si (slang. sloveso) Tentokrát pustil Hugo svou toxickou slinu na úþastníky švédského festivalu Way Out West. Více vlídné zábavy najdete na myspace.com/therealhugotoxxx. Pozdravy a pĜání posílejte na rapgame@email.cz, kvČtiny a vČcné dary do redakce.

Tady děláme s časopisem RedWay reklamu na minerálku Äkta. Díky vysokému obsahu vitamínu Ä je vhodná jako doplněk stravy pro hyperatraktivní pacienty. Mladí trisexuálové ji pijí, aby se zbavili komplexu vícecennosti. Nechte svá podpaží vát a chlupy vlát. Uberte ze své přirozené dokonalosti, buďte vyndaní. Užijte si pár vzácných chvil pocitu obyčejného člověka.

Našla se máma. Dobře živená, veselá, hravá, přátelská, slyší na jakékoliv jméno. Najdete ji blízko techno stage a poznáte ji rychle: skočí vám kolem krku a políbí vás.

Emogangstadudáctví.

Ujke si nechal vykérovat sysla. Nová kapitola v jeho životě právě začíná. Fanfáry, a ty drž h**u!

50% chilled + 50% dude = 100% humor. Kuchtev a Chramstev. Sestry na život a na smrt. A na zmrzlinu. Hehe.

W W W.REDWAYMAG.CZ

13


na tripu /

TEXT: ONDŘEJ FORMÁNEK A M. OVERSTREET FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK

518 MEZI S VLADIMÍREM

OBRAZY

Brzo po úspěšným výletu do kostnice s umrlou kapelou Scissorhands jsme uspořádali další výpravu. Tentokrát se členem hiphopových PSH a všestranným vizuálním umělcem Vladimírem 518. Přihlásilo se nám nemálo začínajících writerů a writerek, kteří se od něj chtěli přiučit, jak se „dělá s tím písmem“, shodou okolností ale nakonec jeli čtyři kluci: tři z Plzně a jeden Pražák. A opět do poslední chvíle nevěděli, kam se jede.

Je sobota dopoledne a RedWay crew prochází pražským Hlavním nádražím v rojnici, jako by pátrala po těch několika hodinách spánku, který nám všem chyběj. Třeba zrovna tady Vladimír 518 většinu noci hodoval a rapoval v Roxy na koncertě Supercrooo. Ale teď kráčí hlavákem uprostřed naší party s hlavou vztyčenou. Po jeho levici jde kameraman Petr, Kristýnka a já, zprava ho obklopují writeři.

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

14


Kdo zná fotky Tomáše Třeštíka, už si možná všiml, že podobné kompozice fotí často a rád.

Jedeme vlakem na Hradec Králové. Nebe je chladný a smutný jak podlaha v pitevně. Naštěstí Vladimír po divoký noci v Roxy ještě nevychladl a jako neohroženej MC sází do placu jednu historku za druhou. Třeba tu o pankáčovi, kterýho potkal v jednom malým městě. „To byl nejhustší pankáč, jakýho jsem kdy viděl. Tak hustej, že ho rodiče pro přílišnou hustotu vyhodili z domova. A on, aby jim ukázal, se ubytoval v kanále přímo před jejich barákem.“

Časáky. V graffiti komunitě se kolem nich točí celá jedna kapitola. A v dobách, kdy byl králem pražské scény, Vladimír taky jednomu šéfoval. Jak to celé bylo, se dočtete v knize In Graffiti We Trust. Jak si vedl jako šéfredaktor, lze zhlédnout na výstavě nezávislých časopisů BigMag, která nedávno proběhla v Brně. Mimochodem RedWay je tam taky. Sledujte www.bigmag.cz.

Zastavěj se a zíraj na nás jako na astronomický úkaz. „Jo, občas se mi stane, že ke mně na ulici přiskočí úplně cizí člověk, vytrhne si z uší sluchátka a nadšeně zařve: Ty vole! Zrovna tě poslouchám!“ říká Vladimír. Nejsmělejší z kluků se za námi rozeběhne pro autogram. Vladimír mu ochotně vyhoví a stejně ochotně ho informuje, že ta deska, kterou si s klukama zadara sosnuli z internetu, se dá koupit i za peníze, konkrétně za nějakých 270 korun. Klukovi je trapně a mumlá, že ještě dneska si cédo koupí.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Vlak se zastavil a my vypochodovali ven, do ulic pod zadrátovanou hradeckou oblohu. Míříme k mostu přes Labe, které se kousek odsud setká s Odrou, pohltí ji a zmohutní. Uprostřed mostu se zastavíme a Vladimír mluví o fantastickým domě na protějším břehu. Je to Muzeum východních Čech, které postavil jeho oblíbený architekt Jan Kotěra. Magický modernismus starý přesně sto let. Cestou potkáváme tři kluky, co jdou po chodníku a z empétrojky si nahlas pouštěj PSH.

15


na tripu /

Tady si můžete Kotěrovu budovu prohlídnout zblízka. A radši se ani neptejte, čemu se s Vladimírem tak tlemíme....

Cíl cesty. V Galerii moderního umění v Hradci Králové stoupáme za „vysokým uměním“. A po jiném přitom šlapeme. Díky jasnozřivý fotce Tomáše Třeštíka si můžete všimnout, že tohle schodiště má v sobě hudbu – hladkej rytmus bílejch kamennejch schodů a ornamentální melodie dřevěnýho zábradlí, s tajemnýma znakama a leptaným sklem. Galerii navrhl architekt Osvald Polívka ve stejný době jako Kotěra svoje muzeum. Před sto lety. Od tý doby nezestárla. Jako všechny dobrý věci.

Procházíme stálou expozicí od symbolistů druhý půlky 19. století až po dnešek. Je to DJská cesta tracklistem malířských pláten, na který nám Vladimír promítá svoje představy o umění, diktuje fakta o umělcích, každý plátno zarámuje do doby, kdy vzniklo, a popíše i sny, který tehdejší dobu budily ze spaní. Každej writer by měl mít o výtvarným umění trochu přehled a naše šéfredaktorka tvrdí, že z Vladimíra by byl špičkovej pedagog. Takovej, co si pozornost nemusí vynucovat řevem, protože jeho výklad má jiskru, spád, napětí.

Vladimírův možná nejoblíbenější obraz v galerii. Kdo je jeho autorem a jak se jmenuje, si schválně zjistěte sami. V záběru stojí i fotograf Petr Jedinák, který řídí volant s kamerou. Video z výletu najdete na www.redwaymag.cz v sekci TV a na www.facebook.com/redwaymag

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

16


Tomáš Třeštík je fotograf v kurzu. Pracovních nabídek má tolik, že si může vybírat jen ty nejzajímavější a nejlíp placený. Vysvětlení, proč místo vydělávání miliónů blbne s náma tady v Hradci, je jediný: Oblíbil si nás. Má nás rád, no!

Zdeněk Sýkora je český malíř, kterého znají všude. Nechybí v jediné učebnici či přehledu světových dějin umění. Tenhle obraz namaloval podle počítačového výpočtu. Zadal do programu rovnici, nakrmil ji náhodnýma číslama a z kompu začaly padat tvary, barvy, tlustý a tenký čáry. Jsou to takový mapy vesmírnýho chaosu, hledání smyslu nekonečnýho řetězu náhod.

Na cestě zpátky hodnotil Vladimír v duchu staré dobré writerské tradice začátečníkům skici: „Nejhezčí jsou ty úplně první věci, kdy člověk ještě nic neumí. Jsou tak strašně naivní, neumělý a příšerný, až jsou vlastně zajímavý. Pak začíná dlouhý období hnusných a hloupých pieces. Trvá dlouho, než se z člověka stane slušnej writer,“ říká Vladimír a...

...kreslí klukům různý typy písma, vysvětluje jejich styl, proporce, těžiště a osu, přestože rozjetý vlak sebou škube jako motorový člun. „Hlásí se vám Praha styl/s plechovkou v ruce zevlujem už trochu dýl/ vždyť to znáš/a moc dobře víš/co stálo nás to nekonečnejch chvil/stejně stokrát dík všem/s kterýma jsem noci prochodil...“

W W W.REDWAYMAG.CZ

17


téma /

ILUSTRACE: KAREL JERIE (WWW.KARELJERIE.CZ)


s k i m ko

Máte doma v krabici ošmataná vydání Rychlých šípů po dědovi? Rodiče vám nechtějí půjčit svou sbírku Čtyřlístků? Zapomeňte na to. Moderní komiks totiž vypadá úplně jinak! Dnes už u nás vycházejí ty nejlepší kousky z celého světa, navíc o sobě dává hlasitě vědět i celá generace mladých českých autorů. Komiks je úžasné médium: rychle, srozumitelně a atraktivní formou vám dokáže vyprávět úplně o všem.


téma /

TEXT: JANKA FANTOVÁ FOTO: FLICKR.COM A ARCHIV KOMIKSFEST!

i c í n v ě t š v ná

Dva tousty, tři litry vody bez bublinek, čtyři hodiny spánku, pět navštívených přednášek, deset autogramů a nespočet možností, jaký kostým si obléct večer, plus adrenalin na maximum. Bilance jednoho festivalového dne. Počet kapel tady nehledejte. Nejde o žádný hudební open air, ale o komiksový festival. Je jasné, že účastnit se komiksového maratonu není zábava pro slabé jedince, chce to zdravý organismus. A ten kdo, čte RedWay, ho jistě má. Vše začíná už první den po skončení jednoho ročníku, kdy se komiksový fanoušek začne tvrdě připravovat na další. Každé ráno vybíhá do nejbližší trafiky pro nové číslo Super-, Bat-, Spider-, Volemana, pak posnídá celozrnné lupínky, ve kterých najde nejnovější Transformers. Ve škole poctivě studuje chemii, biologii a fyziku, protože bez znalosti přírodních věd si prostě neověří, jestli komiksoví scenáristé nelžou a nesnaží se mu nakukat hlouposti. Odpoledne si samozřejmě zajde do fitka (ha ha), protože pro řádné čtení komiksů potřebuje rovná záda a silné paže. A večer, hned po dvouhodinovém přešívání kostýmu, může konečně ulehnout do postele a dočíst si hýčkaný obrázkový sešit z rána. Pokud máte celý rok režim tvrdší než boxer, je jasné, že komiksový festival je pro vás světlem na konci tunelu s Batmanem ve znaku. Na slet (v Americe se mu říká con, a ten nejslavnější se pořádá pravidelně v San Diegu) se vždycky sjedou

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

20

špičky svého oboru – scenáristé, výtvarníci a herci, představí se nakladatelé, můžete si očichat nejžhavější novinky a potkáte se s lidmi, kteří mají podobné zájmy. Komiks totiž může být i velké umění a za každým vydaným magazínem či knihou se skrývá většinou práce celého týmu lidí. A ty teď máte možnost poznat. Správný komiksový festival vždycky nabízí spousty možností, aby si mohl každý/každá vybrat, co ho/ji zajímá. Co tedy nemá chybět: besedy s autory, autogramiády, křty knih, výměnné burzy, promítání nových filmů, leckde divadelní adaptace komiksů, workshopy, kde si pod vedením zkušených tvůrců vyzkoušíte, co sami dovedete, a za zlatý hřeb jsou považována vyhlášení soutěží a předávání výročních cen. Navíc po roce odříkání se i komiksoví fanoušci rádi baví, takže festival provází zahajovací a závěrečná party. Že vás to začíná zajímat? Do San Diega je to přeci jen kousek cesty, ale přijďte se podívat, jak vypadá komiksový festival u nás. KomiksFest! 2010 bude mít zahajovací party 30. října v MeetFactory na pražském Smíchově a je se na co těšit. Rovnou ale zapomeňte na to, že všichni návštěvníci chodí v kostýmech, někteří se totiž maskují a vypadají jako úplně obyčejní lidé. Dokonce i do práce (nebo do školy) chodí tak, že byste v nich žádné superhrdiny nehledali. Festival je ovšem výjimka. Schválně, kdo přijde v kostýmu?


si oblékni

! u n i d r h Podlep stránku čtvrtkou. Vystřihni panáčka Michala Davida a kostýmy. Nakresli mu kérku nebo vymysli další oblek. Hraj si! Zdraví tě Nikkarin.

W W W.REDWAYMAG.CZ

21


téma /

TEXT: JANKA FANTOVÁ OBRÁZKY: ARCHIV KOMIKSFEST!

s k i m o k e t vem ! y l o k do š Myslíte si, že v komiksech uvidíte jen namakané svalovce se slipama navrch, kteří zachraňují sexy krásky a nezmůžou se na duchaplnější konverzaci? To jste na omylu. Komiksy se můžou skvěle hodit i ve škole. Skrývají totiž nejrůznější zajímavosti: od historie přes genetiku až třeba po evoluční psychologii. A je to zábava. Fakt. Jaké to je, ocitnout se jako uprchlík v cizí zemi? Jak se žije ve válce? To se ve škole v hodinách zeměpisu nedozvíte, co? A když náhodou jo, je to pěkná nuda, jen samý fakta, čísla a politika. A přitom se o těchto a spoustě dalších, zdánlivě nezáživných a hůř stravitelných věcech můžete dočíst naprosto stylově – v komiksu.

Bryan Talbot: Pohádka o zlobivé kryse

D ěj e pi s a m o d e r ní d ěji n y

Komiksová historie světa I., II. (Larry Gonick, nakl. BB/art) Chytrá ilustrovaná historie od velkého třesku přes dobytí Bastilly až po současnost. Důležité poznatky a události jsou servírovány vtipným odlehčeným tónem a přitom věrně vyprávějí o všem, co utvářelo dějiny našeho světa. Jestli se chcete dozvědět, jak skutečně vznikl Google, pak neváhejte a pusťte se do čtení.

barevného a obdivovaného Západu. V téhle zcela ojedinělé knize, kde soukromé deníky střídají komiksové pasáže (a důležitou roli hraje elektrická kytara), autor vtipně komentuje svoje dospívání za takzvanou železnou oponou. Zeď sesbírala mnoho cen po celém světě, včetně zlaté medaile za nejlepší non-fiction knihu roku pro děti a mládež.

s po l eč e n s k é vě d y

Filozofie, Platón, Nietzsche, Freud (nakl. Portál) Asi jste už někdy ve škole vyrušovali (ha ha), a tak si nepamatujete, kdo jako první pronesl větu: „Neruš mé kruhy“. Je jasné, že lidský mozek si zapamatuje daleko více informací,

Palestina, Bezpečná zóna Goražde (Joe Sacco, nakl. BB/art) Joe Sacco je americký válečný reportér (narodil se na Maltě), který nejezdí do frontových linií s fotoaparátem, ale s blokem a tužkou. Dělá si poznámky a po návratu domů vše realistickým způsobem nakreslí. To, o čem slyšíte v televizním zpravodajství, vám přibliží úžasnou kresbou v reálných příbězích. Při jejich líčení se nebojí použít vtip, což se cení, protože storky jsou to teda hodně drsný.

Zeď (Petr Sís, nakl. Labyrint/Raketa) James Bond, kečup, Beatles, basketbal... Pro mladé lidi vyrůstající v letech 1948–1989 v komunistickém Československu symboly

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

22

Petr Sís: Zeď


když je dostane i s obrazem. Filozofii si komiksoví autoři oblíbili. Proč? Je to jednoduché, vždyť filozofové předčí maskované hrdiny rafinovaností, pohledem na svět i počtem zamilovaných ctitelek. Tahle populárně-naučná řada, kterou do Česka přivedlo nakladatelství Portál, představuje jednotlivé osobnosti a obory maximálně stručně a srozumitelně.

r o di n n á a s exu á l ní v ýc h ova

Pohádka o zlobivé kryse (Bryan Talbot, nakl. Comics centrum) Autor Bryan Talbot vypadá jako frontman rockové kapely ze sedmdesátek a někdy jezdí i do Prahy. Jeho knížka se snaží vkusně a citlivě, ale přesto autenticky zpracovat téma domácího násilí, zejména pak zneužívání dětí. Sledujeme příběh malé Heleny, která utekla z domova, protože ji vlastní otec zneužíval, a nyní se snaží začít nový život. Komiks již více než deset let pomáhá dětem po celém světě, je používán v řadě škol, univerzit i center pro zneužívané děti. Joe Sacco: Palestina

Czech made

Frederik Peeters: Modré pilulky

Rodinný ústav (Alison Bechdelová, nakl. Argo) Myslíte si, že homosexualita se nemůže týkat nikoho ve vašem okolí, a i kdyby, tak je to jedno, protože to dneska už nikoho nepohoršuje? Tak si vzpomeňte, kdy jste naposledy po někom hodili nadávkou „teplouš“ nebo se smáli vtipu o „buznách“. Zkuste si představit, že jste to vy, koho víc zajímá stejné pohlaví. Jak to řeknete rodičům? Kámošům? Co budete dělat? Alison Bechdelová takovou situaci dobře zná a přiblíží vám ji za pomoci obrázků, které si schovávala od sedmé třídy, deníků, které psala od deseti let, fotek a dopisů po otci, které jí dala přečíst matka. Výsledek? Rodinná tragikomedie o úzkém, ale složitém vztahu s otcem.

Modré pilulky (Frederik Peeters, nakl. Mot) Pozitivní milostný příběh! (Trošku cynické, já vím.) Švýcarský komiksový výtvarník před námi beze snahy vzbuzovat lítost rozehrává příběh o milostném vztahu muže s mladou ženou. Ona i její tříletý syn jsou HIV pozitivní. Den co den musí chlapec v nerovném boji s nemocí polykat maličké modré pilulky. Mísením ostychu a naprosté otevřenosti dosahuje příběh dokonalé přirozenosti a přesvědčivosti.

občanská výchova

Czech made (kolektiv autorů, vydalo Multikulturní centrum) Osm příběhů vypráví osudy lidí, kteří do České republiky přijíždějí za prací nebo s žádostí o politický azyl. Reportáže vznikaly na základě dlouhodobého výzkumu, novinových reportáží a osobních setkání s novináři. Formou komiksu se dozvíte pravdu o podmínkách, za jakých u nás cizinci žijí a pracují – rozhodně jim není co závidět.

O příbjehi (Markéta Hajská, Máša Bořkovcová a Vojtěch Mašek, nakl. Lipnik) Tři tlusté komiksy v češtině a romštině vyprávějí skutečné příběhy tří Romů z Česka a Slovenska – Ferka, Kevy a Albíny. Autoři vycházeli ze zvukových nahrávek a fotografií, které se snažili sjednotit tak, aby vznikl co nejživější otisk. Jsou to vlastně etnografické studie. Každá část je nazvaná podle jmen hlavních hrdinů.

W W W.REDWAYMAG.CZ

LIT E R ATU R A

Maus (Art Spiegelman, nakl. Torst) Američan židovského původu Art Spiegelman přináší děsivé svědectví o holocaustu. Slavný komiks už oslovil milióny čtenářů po celém světě, vznikl podle vyprávění autorova otce. Místo lidí v něm vystupují zvířata, např. nacisté jsou zobrazeni jako kočky a Židé jako myši. Maus je řazen k vrcholným dílům současné světové literatury (přestože jde o komiks). Česky vyšel ve dvou dílech a znát jej patří k dobrému tónu každého mladého intoše.

23


téma /

TEXT: VOJTĚCH ČEPELÁK FOTO: REPRO Z KNIHY GENERACE NULA

a s E u s k i m o k českého ! r e d ú í vracej

Komiks na světové úrovni se u nás dělá v podzemním odbojovém hnutí známém pod kódovým označením Generace nula. Mezi jeho nejužší elitu jsme pronikali s nasazením života, ale protože nás nezastavilo nic, ani koňské hlavy v postelích, můžete se teď seznámit s deseti zasvěcenými, těmi nejlepšími z nejlepších tvůrců českého komiksu.

Po pronásledování nacisty a komunisty a po nezájmu divokých 90. let minulého století nám nezbyl jediný aktivní tvůrce. Prostě vymřeli jak dinosauři. Až kolem roku 2000 se začali objevovat noví, kteří však neměli na co navázat a začínali od úplné nuly. Tato příznačně nazvaná Generace nula vyrostla na fanouškovských akcích, časopisech, fanzinech (dodnes působí Aargh! a BubbleGun) a webech, z nichž doporučujeme např. Komiksarium. cz.

Přestože dřou, vydávají, pořádají výstavy a vyznají se v moderním západním komiksu (česká manga u nás teprve začíná, viz sborník Vějíř), komiks je neuživí, obrazně řečeno tedy zůstávají v undergroundu, v podzemí. Do našeho stručného přehledu jsme vybrali deset nejznámějších autorů, kteří mají na současnou českou scénu největší vliv. Většinu z nich najdete i v právě vydané knize Generace nula (nakl. Plus). Nechť je jim komiks lehký!

Ji ří G r u s (1 9 7 8) Král českého komiksu. Mistr hyperrealistické malby i úderných černobílých črt. Do prvního ranku patří akčně-brutalistické Nitro těžkne glycerínem podle scénáře Štěpána Kopřivy (Asfalt, Zabíjení). Do druhého brilantní, lehce surreálná série Voleman o pražském antihrdinovi, který má spoustu problémů s Marií a Skupinou Neznámých Bohů.

K a r e l Je ri e (1 9 7 7) Excelentní mistr barev a vtipných scénářů, autor mnoha poloh (výtvarných, jasné!) plus autor obálky tohoto čísla. Šifra mistra Hanky je tak trochu variací na Dana Browna a podvržené Rukopisy (viz dějepis, národní obrození). Oidipus Rex vás zase poučí o oidipovském komplexu a drsném životě ve starořeckých mýtech.

Ni kk a ri n (1 9 87) Nová zářivá hvězda. Holobrádkovi vyšel jeden jediný komiks (130:Odysea v nakladatelství Labyrint) a hnedka všichni víme, že je mistrem elegantní kresby a poetických příběhů z posttechnologického světa, kterým kráčejí Dalího sloni a ostrostřelci loví hvězdy. Pravidelně jimi zásobuje i náš časopis.

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

24


Tom á š Ch l u d (1 9 7 6) Specialista na komiks pro děti, ve kterém si ale počteme i my starší. Díky příjemným barvám potěšení pro oko, díky nadhledu a citu pro příběhy potěcha pro srdce. Pokud máte sourozence, možná vám přijde povědomá kniha Kája & Filip.

Hz a Baž a nt (1 9 7 9) Graffiti a divadlem posedlý výtvarník, kterému je předpovídána velká budoucnost díky charakteristicky stylizované, energické kresbě. Kdysi adaptoval Krakatit a teď dělá na vlastní sérii o padouchovi, co se chce stát Pánem času a za odměnu se propadne do pěkně nehezké dimenze. Taky vrátil do hry prvního českého (druhoválečného) hrdinu Péráka.

L e l a G ei s l e r o vá (1 9 7 5) Výtvarnice, která s komiksem zatím jen občas koketuje, ale díky jasné vizuální představě a zmáknuté technice je už teď velmi známá a žádaná. Pravidelně se objevuje na stránkách RedWaye a v trojknize Brutto jí vyšla jistá Magda, která je o tom, že co vás nezabije, to vás pěkně zdeformuje. Holt život. PS: Kompletní seznam děl všech jmenovaných borců naleznete na komiksové databázi Comicsdb. cz

Pave l Č ec h (1 9 6 8) Poetické příběhy tohoto veterána si berou to nejlepší z klukovských dobrodružství, aby každému, kdo si myslí, že už je dospělý, připomněly krásu ukrytou ve starých příbězích. Nevěříte? Mrkněte na výstižně pojmenované Tajemství ostrova za prkennou ohradou.

Va š e k š l ajc h (1 9 8 0) Výrazná kresební stylizace a pracovitost rychle vynesla na vrchol odborníka na lehké ulítlosti všeho druhu. V Návratech Komety, které parafrázují klasické komiksy z let 1989–93 (Generace 89), mluví za všechno jeho časovka Tajemství Elny.

Da n Č e r n ý (1 9 82) Vydavatel fanzinu Sorrel, který se jako jediný specializuje na drsnohumorné, parodické a dějové věci (často z jeho hlavy a… ehm… pera). Nejlegendárnějším hrdinou je Fanouš, jedenáctiletý lovec duchů s alergií na opačné pohlaví a aprobací na zombie.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Tom á š Ku č e r o vs k ý (1 9 7 4) Spoluzakladatel Aargh!u, odborník na experimentální komiksy, vládce kresby moderního střihu. Zmiňme Aargh! Havraní speciál, který je úplně beze slov, a Aargh! Singapurský speciál, kde je zase pěkně ukecaný.

25


téma /

TEXT: VOJTĚCH ČEPELÁK ILUSTRACE: MARIE HLADÍKOVÁ

, u d duvo

l 6 o o c e j č o r p y iks m o k číst

1) To li k k r ve v ki n ě ni k d y n e u vi dít e! Komiks je v USA, Francii a Japonsku velký byznys, ale náklady na jeho tvorbu jsou pakatel ve srovnání s natáčením filmu (nejbližší bratr komiksu). Díky tomu se velká komiksová vydavatelství nemusí tolik snažit zalíbit se všem mezi 6 a 99 lety a mohou autory pustit ze řetězu. Nejoblíbenějším ultrabrutálním hrdinou českých čtenářů je mezigalaktický lovec lidí Lobo. Jeho příběhy už otevřeným násilím překročily sféru reality (podobně jako filmy Quentina Tarantina) a vám nezbývá než se vší tou krví jen čistokrevně bavit. Z podobného ranku je i série Preacher od jiného Tarantinova spřízněnce, scenáristy Gartha Ennise (Hitman, Punisher). Pojednává o kazateli lovícím Boha v Texasu, kterému se do cesty plné popkulturních odkazů a zábavné brutality vrhají samí perverzní úchyláci.

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

26

2) B u d e t e p ři p r ave ni n a m ó d ní t r e n d y b u d o u c n o sti! Zajímá vás, kam až postoupí komerce ve snaze vyrvat z vás duši? Kdy začneme jako lahůdku pěstovat klonované lidské maso, drogy na nás budou vyskakovat z televize a pravda bude na odstřel? Např. série Transmetropolitan se krom toho všeho pyšní i posledním opravdovým novinářským esem, potetovaným Spiderem Jerusalemem, všemi nenáviděným týpkem, kvůli kterému se prezidentovi USA oficiálně říká sviňák. Píše to Warren Ellis (Fell, Americkej sen).


3) B u d e t e r om a ntic k y r oz e r va ní! Svět je krutý místo k životu? Nikdo vás nemá rád? Nemáte přátele? Ani lásku? Tak s tím něco proboha udělejte! Návod najdete ve filmech, hudbě, literatuře, divadle a pochopitelně i v komiksu. O síle přátelství více v Preacherovi, o síle lásky zase v Sin City Franka Millera plném mužů a žen připravených rvát se o každý střípek štěstí. A pro zamilované je tady Vrána od Jamese O’Barra, který se při její tvorbě vykreslil z tragické ztráty snoubenky. Vrána je moderní městský mýtus o muži, „který přichází zlámat kosti vašim hříchům“ s revolverem .357 Magnum v pěsti. Příběh o absolutní lásce. Nicméně síla v něm skrytá je tak mocná, že se jeho četba nedoporučuje, pokud nejste připraveni za svoje štěstí opravdu bojovat. Protože jinak vás stáhne do hluboké propasti a vezme vám duši.

4) Č e t b o u komi ks ů k ú s p ě š n é m u b a l e ní! Když si budete v autobusu/tramvaji/metru nebo ve vlaku číst knížku, nikoho tím dnes neoslníte. No, popravdě možná ani četba komiksu není zaručenou cestou k navázání vztahu. Ale protože komiksy čte míň lidí, tak říct „Nejlepší holky jsou ze Sin City, nemyslíš?“ je rozhodně originálnější startovací věta než balit na historky z Harryho Pottera. A to nemluvíme o kostýmech, neboť všechny komiksové hrdinky a manga slečny jsou šik! Mezi komiksáři jsou dívky stále ještě trochu nedostatkové zboží. Takže neprošvihněte svoji šanci, vážené dámy, holky právě prožívají v komiksu konjunkturu.

5) Pr otož e m ůž e t e! Divné, co? Jenže pravdivé. Nebudeme vám tady o hlavu omlacovat, že komiks byl za komunistů zakázané zboží a abyste si ho teda vážili a byli rádi, že ho vůbec můžete číst. Ne, jde tu o to, že komiks je celý obrovský svět, kde najdete úplně všechno, o čem jste kdy snili, co jste měli rádi a bavilo vás to. Stejně obrovský vesmír jako ve filmech, hrách, nebo třeba v hudbě. Samozřejmě že vždycky bude víc milovníků filmu než komiksu, ale pro genetický kód některých jedinců nemůže být komiks překonán žádnou jinou uměleckou formou. A jestli mezi ně patříte i vy, nezjistíte jinak, než že si komiks pozvete do života.

6) N a u čít e s e víc n ež j e n číst! A závěrem věc, kterou vám učitelé zatajili, protože moc dobře vědí, že pak už by nikdy nemohli na komiksy vrhat opovržlivé pohledy. Tím tajemstvím je, že číst komiksy je náročnější než číst běžné knížky! Jádrem problému jménem komiksová gramotnost jsou dvě věci. Za prvé si čtenář musí umět domyslet, co se odehrává mezi jednotlivými komiksovými rámečky, a tedy zapojit intenzivně vlastní imaginaci. A za druhé potřebuje spojit do jediného neoddělitelného zážitku obrázky i doprovodný text. Spousta starších lidí, kteří na komiksu nevyrostli, tento hendikep nikdy nepřekoná – vy ale máte šanci! Víc o tom, že dělat komiks není žádná sranda, se dozvíte v publikaci Jak rozumět komiksu od Scotta McClouda, což je teorie a historie komiksu vyprávěná formou… komiksu!

W W W.REDWAYMAG.CZ

27


rozhovor /

TEXT: LUKÁŠ FRANZ FOTO: ARCHIV A TOMÁŠ TŘEŠTÍK

Milesa Anděra Zrníč


Pražská hiphopová formace WWW patří bez diskuzí k nejzajímavějším českým hudebním projektům. Žánrová škatule je jim malá, tvoří ji osobnosti a výsledkem je skvěle šlapající muzika, co člověka sfoukne jako svíčku. Milesa v kapele reprezentuje ženský element. Její hlas je původem ze Srbska, s leaderem „wévéček“ Sifonem má dvě děti a společnou část příjmení. Za sebou diplom z architektury, bomby padající kousek od jejího domova a dvě desky. Říká se o ní, že je to ostrá holka, ale ve skutečnosti je jenom upřímná. Skvěle se s ní povídá. Společně nám takhle utekly tři hodiny.


rozhovor /

Proč zrovna Česká republika? Kde ses tady vzala? Já jsem tady deset let. V Bělehradě jsem studovala architekturu, ale byla to zkrátka ta nejhorší doba. Původně ta škola byla dobrá, ale za nás byli všichni profesoři nějak zatažení do politiky. Viděli jsme se s nimi jenom nárazově, nikdo se nám moc nevěnoval. V tu chvíli jsem chtěla jít kamkoli. Takže přijít sem byla vlastně náhoda. Měla jsem tu přítele na DAMU, který mi řekl, že tady je dobře. Rozhodně líp než u nás, kde nic nefungovalo. Ve škole jsme akorát plnili povinnosti, ale nedělali nic navíc. Byla obrovská devalvace, embargo...

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

30

Jak se to třeba projevovalo na tvém studentském životě? Nejsem přímo z Bělehradu, takže jsem si například musela platit byt, který na měsíc stál 25 platů mého otce. Tehdy byl totiž jeho plat dvě německé marky. To bylo kolem 40 korun? Tomu se ani nechce věřit. Je to blbost, ale tenkrát to tak bylo. Během jediné noci se ceny měnily k nepoznání, banky krachovaly a lidi neměli najednou nic. Naštěstí můj dědeček bankám nevěřil a schoval si peníze do polštáře. Tak mi platil byt v Bělehradě.

Každý den ráno hlásili na rádiu Free Europe, kam budou večer padat bomby... Což když jsme slyšeli poprvé, tak nám to přišlo hrozně vtipný.


A jinak? Nemůžeš chodit do kina, kupovat si časopisy o architektuře – ty až na výjimky nebyly vlastně ani na naší škole... Nic.

v tom, že si můžeš říkat a dělat, co chceš, protože tě nikdo nezná, ale to tě taky brzo omrzí. Byla jsem sama a s některými věcmi jsem se tu hůř srovnávala.

Takže Česká republika. Můj tehdejší přítel mi poradil, že tu můžu studovat architekturu na ČVUT. Stačí poslat portfolio a přihlášku a počkat, jestli mě vezmou. Navíc pro mě bylo neuvěřitelný, že bych tu mohla studovat zadarmo, protože v Bělehradě bylo školné.

S čím třeba? U nás byli lidi přívětivější. Nikdo na tebe nekřičel, když jsi ho obíhal na chodníku nebo mu do popelnice vyhazoval odpadky. Připadala jsem si tu jako nevychovanec, cítila jsem se hloupě, že dělám problémy. Jako bych přišla z divočiny do nějaké kulturně vyspělé civilizace. Takže na začátku jsem měla kamarády hlavně mezi cizinci. Ale to je asi normální.

A vzali tě. Vzali, dostala jsem vízum a mohla vycestovat. V tu chvíli se ale můj táta zasekl, že nikam nepojedu. Byl rok 1999 a vyhlášený válečný stav. Pamatuju si, že v den, kdy nás poslali domů, že bude válka, byly nekonečné fronty u benzínek. Navíc jak jsme se všichni rozjeli domů, přetrhaly se naše vztahy, lidi začali bláznit. Chtěla jsem odjet. Tátu jsi nakonec přesvědčila? Nechtěl mě pustit, ale po určité době mu došlo, že nemá smysl, aby mě v tom bordelu držel. Byla to velká změna? Přišla jsem do školy, kde se mi profesoři věnovali, měla jsem přístup k literatuře a všechno vypadalo v pořádku. Trochu šílený bylo, že abych mohla studovat zadarmo, musela jsem studovat v češtině.

Setkávat se s lidma v podobné situaci, asi jo. Ještě bych se vrátil k tomu bombardování. Ty jsi odjela až po něm, takže jsi byla jeho přímým účastníkem? No, nebombardovali mi přímo barák, ale jo, bomby jsem zažila. Já jsem se narodila v městečku Bela Crkva na severu Srbska, na hranicích. A nejbližší cíl byl od nás zhruba 70 kilometrů. Každý den ráno hlásili na rádiu Free Europe, kam budou večer padat bomby... Což když jsme slyšeli poprvé, tak nám to přišlo hrozně vtipný. Nikdo totiž nevěřil, že se to může opravdu stát. Přijde ti to takový nereálný. Až filmový. Jo. Jenže večer zhasla pouliční světla, aby nebyly vidět cíle, a spustila se siréna. Nikdo nechtěl

To musí být zážitek, když se vracíš do města, které jsi znala, a najednou v něm není kámen na kameni. Člověk si říká, že teda půjde zpátky do školy, ale všude vidí rozbořené baráky. Třeba stavba Nikoly Dobroviče, snad jediná srbská stavba, která je v knihách o moderní architektuře, je zničená tak, že se ani nedá rekonstruovat. Bohužel tam měl sídlo generální štáb, takže ji sestřelili jako první. Myslím, že ten dům tam stejně pořád stojí a nakonec ho snad zrekonstruují. Můžou zkusit zažádat o nějaký grant. Zkusit by to mohli, ale nejsem si úplně jistá, jestli to umí. Třeba teď jsem tam u nás byla, je to malé městečko, trochu něco jiného, já vím, ale tam prostě nikdo grant napsat nedokáže. Je to škoda, příležitostí je spousta. A není to tak, že by tam lidi neměli zájem. Energie v nich je, koukají dopředu, zajímá je, co se děje venku. Tady to pořád vypadá, jako by na lidech ležela nějaká deka z minulosti a nějakou větší energii postrádají. U nás, když jsou lidi naštvaní, tak jsou naštvaní, když jsou veselí, tak jsou veselí, a když jsou vzteklí, tak se poperou. Když jsem přišla sem, byli tu všichni vychovaní a tak nějak kulturní. Na druhé

Milesa Anděra Zrníč Narozena 2. března 1977 Vystudovala ČVUT, fakulta architektury Desky WWW: Neurobeat (2007), Tanec sekyr (2009) Co se podle jejích návrhů už postavilo: Apartmány Holečkova, administrativní budova Krejcárek a Viladům Hodkovičky. Vše v Praze.

straně si u nás mnohem víc cení všeho, co tam přijde, co někdo udělá, kdežto tady se hodně plive a kritizuje.

A česky jsem neuměla. I když můj dědeček je Čech a pamatuju si, že na mě tak mluvil, když jsem byla malá. Tehdy jsem to nesnášela a nechtěla se to učit, ale něco mi v hlavě asi zůstalo a to pomohlo. Za rok dva si to sedlo.

zůstat doma, a tak i přes různá varování jsem s kamarády vylezla na dům s rovnou střechou a koukala, co se bude dít. Všichni jsme tenkrát kouřili a pili pivo, i když já jsem třeba do té doby nekouřila a pivo nepila, a nepiju ho vlastně ani teď.

Proč vlastně architektura? Mě hrozně bavila matematika. Strašně moc. Ale co s matematikou? Vědec jsem být nechtěla. Bavilo mě i malování, malovala jsem hodně. Ale na akademii? To bych v Srbsku asi chcípla hlady. Taky mě bavilo herectví, ale asi tak tři měsíce před přijímačkama jsem se rozhodla pro architekturu. Můj profesor kreslení si myslel, že jsem se zbláznila.

Kolik ti bylo let? No, nebyla jsem úplně mladá. Tak dvacet dva.

Stresová situace. A pocit, že vlastně nemůžeš nic udělat. Najednou to začalo bzučet, letadla se blížila a pak přišel ohňostroj. Vidíš a slyšíš bomby, z lesů létají světýlka od projektilů zbraní protivzdušné obrany. My jsme na to koukali a nevěřili, že se to děje. A pak to takhle bylo každý den. Vidět rozbořený Bělehrad bylo hrozný.

To jsi neměla moc času na přípravu. Všichni, co chtěli dělat architekturu, chodili třeba dva roky na kreslení. To bylo vtipný, protože na těch přijímačkách pak kreslili všichni stejně. Všichni přesně tak, jak je to naučili. Já trénovala doma nějaké kompozice, aniž bych věděla, jak je vlastně dělat, učila se trochu historii a uměla tu matematiku.

Myslíš, že je lepší přijít do cizí země už jako starší a trochu otrkanější člověk než jako mladé ucho? To nevím. Ve škole to bylo všechno v pohodě, ale jinak jsem měla problémy. Cítila jsem se osamoceně, což je na jednu stranu třeba dobrý

W W W.REDWAYMAG.CZ

31


rozhovor /

A přijali tě. Vzali mě a všichni byli hrozně překvapení. Tenkrát ještě navíc frčely úplatky, spoléhalo se na konexe... Prostě drsný. Říká se, že architektura je víc pro kluky než holky. Myslím, že to je pravda. Ani ne tak kvůli škole jako spíš potom. Většina investorů jsou chlapi, jednání s nimi jsou prostě zvláštní. S nikým se pořádně neznáš, je to taková opatrná konverzace, oni pak udělají nějaký vtip – taky třeba na to, že jsi žena a není ti ještě padesát. Někdy jsem z toho vzteklá. Matematika, herectví, architektura – to je docela klikatá cesta k hip hopu. Nebo tě bavil už dřív? Nijak zvlášť. Na střední škole jsem chvilku zpívala v jednom punkovým bandu, ale já jsem se strašně styděla. Já se teda trochu stydím pořád. Ale tenkrát jsme měli jenom jedno vystoupení, protože jsem myslela, že umřu. Trochu se to pak zlepšilo tím divadlem. Ale co se týče hip hopu, poslouchala jsem mainstream. To, co všichni. Tak jak tě to zaválo až do WWW? S Ondrou jsem se seznámila už dlouho předtím,

zamilovala se do něj. Až pak jsem se dozvěděla, co dělá, že měl nějakou kapelu, že by ji chtěl dělat znova. Jednou večer jsme něco zkoušeli doma a vznikly z toho Tramvaje. (Skladba na debutové desce WWW Neurobeat, pozn. autora). V Tramvajích se vlastně poprvé ozve tvůj rodný jazyk, srbština. Pro někoho, kdo znal staré WWW, to byl docela šok, ale vlastně to tam neuvěřitelně sedělo. Ondra to zkoušel i s jinými zpěvačkami, ale nic ho tolik nebavilo. Že to tam sedí, je asi taky jeho zásluha – on si to celé vymyslí, zrežíruje. Já jsem potřebovala trochu vést za ruku. Rap pro mě byl něco nového, neznámá krajina. Na začátku jsem i cítila, že některý lidi se s mým vystupováním s kapelou musí srovnávat, a bylo to trochu nepříjemný. Ale za to určitě mohla i moje vlastní nejistota v tom, co dělám. Teď už je to v pohodě. Když sis to už ošahala, vydali jste dvě desky, roste nějakým způsobem tvoje role v kapele? WWW jsou hlavně Ondry a Luboše (Lubomír Typlt, textař – pozn. autora) a já ani nemám potřebu se mezi ně cpát. Samozřejmě že nad tím přemýšlíme společně, ale moje hlavní pole je můj hlas. Tam si můžu dělat, co chci. Vždycky ale potřebuju, aby mi Ondra ze svojí pozice pomáhal. WWW jsou hrozně specifický. Já bych to třeba chtěla mít víc zpívaný, víc osobní. Ale to úplně nejde, když text píše někdo jiný než ty. Spíš tak někdy uvažujeme, že bychom s Ondrou zkusili něco úplně mimo „wéwéčka“.

třeba ani nepřijde, že by WWW byly od toho zbytku tak daleko. Pro mě jsou „wéwéčka“ synonymem temnoty a nekompromisu. To bych u zbytku desek od Bigg Bossu s takovým přesvědčením netvrdil. Ono to není naschvál, ale vždycky to tak nějak vyjde. Mně se líbí temný věci. Nabíjí mě to, inspiruje. Líbí se mi estetika související s podsvětím, sny, v tónech mě baví ty nenormální, ty, co u někoho můžou vyvolat nějakou hrůzu. Mám ráda motýly v břiše. Třeba teď mě úplně dostal Anthony & The Johnsons... Ty třeba někdo vůbec neuposlouchá. A pro mě jsou skvělí. Je to upřímný, to mám ráda. A jsou WWW ekologická kapela? Třídíte doma odpad, pijete balenou vodu, nebo tu z vodovodu? Třídíme, třídíme. Když jsem měla malý miminka, radši jsem jim kupovala balenou. Pro jistotu. Teď už ale pijeme zase všichni z vodovodu. A myslíš, že by měla s sebou na rande nosit kondom spíš holka nebo kluk? Holka. A doufám, že tohle budou číst i moje děti, až budou větší.

Narazila jsi na to, že WWW jsou specifi cká kapela. Jste součástí labelu Bigg Boss, na kterém vyšly desky jako třeba Orikoule, PSH, Kapitán Láska. Vy proti nim působíte jako z jiného světa. Jste hrozně temný. My jsme všichni v kapele takoví. Ale třeba mě ohromně baví, co pod Bigg Boss vzniká. Baví mě jejich koncerty, naše společný koncerty v rámci Bigg Boss stage. Je to hrozně zábavný. Ondrovi

„Když běžím, říkám si, už abych byla v cíli.

Milesa Anděra Zrníč ŽIL A JSEM... matematikou NEBAVIL A MĚ ... občanská výchova NE J VÍC ČASU MI Z ABR ALO... řešení nejtěžších matematických úloh, basket, vysedávání na hřbitově MILOVAL A JSEM... malování ZKOUŠEL A JSEM... chodit po provaze, nebát se ve tmě, vydržet na různých strašidelných místech, máminy šaty POSLOUCH AL A JSEM.... Zana (moje srbská Cindy Lauper), EKV, Šarlo Akrobata SNIL A O TOM, ŽE ... budu chirurg

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

32


active /

TEXT A FOTO: NIKE

Klasika pro

novou dobu

Pro letošní sezónu podzim/zima hledala Nike inspiraci v bČžecké historii. Vybrala si z ní ty svoje kousky obleþení a bot, které jsou spojeny s legendárními sportovními úspČchy a pak z nich vyspČlejším tvarováním a stĜihem vytvoĜila nový styl.

Bunda NSW Destroyer Bunda NSW Destroyer přináší středoškolskou klasiku, památeční bundu s iniciálami Nike Sportswear. Cílem nebylo změnit design, ale jen vylepšit některé prvky. Původní zapínání na cvočky tedy doplňuje zip, který lépe drží teplo uvnitř bundy. Lem kolem krku a pasu z materiálu Nike Sphere je příjemnější na dotek a tradiční taftová podšívka je nahrazena luxusnějším nylonem „ripstop“. Další změnou je dvouvrstvá nepromokavá vlna, která nepropustí ani silný déšť.

Bunda Coaches Bunda Coaches patří k největším ikonám sportovního oblečení, s jistotou ji spatříte za postranními čarami každého amerického hřiště. Ačkoliv vznikla jako klubový úbor a byla určena pro sportovní výbavu, získala si pro svou praktičnost a cool vzhled oblibu u mladých lidí z velkých měst. V nové verzi nahradila Nike původní taftovou podšívku jemným, vodu odpuzujícím nylonem a elastickou manžetu lemem pro špičkové běžecké oblečení. Coaches se prodává v barvách a s iniciálami klubu Athletics West. Dalšími inovacemi jsou magnetické cvočky, flanelová podšívka, kapsy s dvojím vstupem a skládací kapuce.

Air Max 1 Pro kolekci podzim/zima 2010 inovovala Nike Sportswear jedny z nejslavnějších, nejprodávanějších a nejpohodlnějších běžeckých bot na světě. Pozornost je věnována především vnějšímu designu, pohodlí a kvalitnímu zpracování, které nabízejí dnešní technologie. Strukturu v Nike rafinovaně přepracovali tak, aby snadno nabízela různé varianty modelu. Dámské boty Air Max BW prošly snížením hmotnosti a mají mnohem živější barvy. Skvělý pocit z jejich nošení se tím jen znásobuje.

prezentace firmy Nike

Nike Dunk a AF1 High V každé kolekci Nike Sportswear se vždy najde klíčový model, který hraje významnou roli a často udává tvář celé kolekce. Takovými jsou i boty Nike Dunk a Air Force One. Historicky nabízejí jak streetovou hodnotu, tak skvělou výkonnost či sportovní příběhy. Zatímco podobu dámských bot Nike Dunk High Skinny vytvořil Maharam, pánské Nike Dunk High našly inspiraci v nadčasové kvalitě.

W W W.REDWAYMAG.CZ

33


active /

TEXT: PEPE ŠVEJDA, STUDENT II. ROČNÍKU ŽURNALISTIKY NA FSV UK, YEAH! FOTO: © LUKAS /NAZDRACZEW/RED BULL PHOTOFILES

ULTIMATE FRISBEE ULÍTNI SI NA LÉTAJÍCÍM DISKU!

MALÝ KVÍZ Co je to turnover? a) salto při chycení disku b) kotrmelec ke koncové zóně c) vynucená ztráta

Určitě doma máte frisbee. Nebo jste si jej aspoň v létě půjčili u moře, na koupáku, u kámoše nebo na táboře. Napadlo by vás, že se okolo létajícího disku točí i spousta pravidel, turnajů, klubů či technik? Je tady další Tropsport: Ultimate Frisbee.

Kdy byl patentován název frisbee? a) 1965 b) 1958 c) 1947

Kolik hráčů je na hřišti? a) 7 b) 14 c) 15

PŮVOD V roce 1871 sídlila v americkém státě Connecticut pekařská firma Frisbie Baking Company. Jakkoli byly jejich koláče výborné, tamější studenti se spíše zajímali o mělké kulaté formy, ve kterých se dobroty prodávaly. Zjistili totiž, že skvěle létají! Dlouhých 75 let si jejich nevinné zábavy nikdo nevšímal, až přišel podnikatel W. F. Morrison z Los Angeles, který vsadil na vzrůstající zájem o UFO. Malé létající talíře ho nadchly a skutečně se staly zdrojem jeho úspěchu. Nedlouho na to vznikl Pluto Platter, umělohmotný disk, který se začal masově prodávat kolem roku 1951. O pár let později se studenti střední školy v Maplewoodu rozhodli využít frisbee pro kolektivní sport. Vymysleli hřiště, pravidla a dali tak vzniknout novému sportu s názvem Ultimate Frisbee. W. F. Morrison získal patent na své létající talíře v roce 1958, kdy shodou okolností zanikla pekařská firma Frisbie. Její název ale díky tomuto kulatému zázraku přežívá dále.

PRAVIDLA Ultimate Frisbee je týmový bezkontaktní sport, v němž vyhrávají ti, kdo získají větší počet bodů (obvykle se hraje do 17). Proti sobě stojí sedmičlenné týmy, které soupeří na hřišti o velikosti cca 100 x 37 metrů (něco jako fotbalové, jen o půlku užší). Podstatnou část z něj tvoří 18metrové, tzv. koncové zóny po stranách hřiště. Když vám spoluhráč přihraje disk a podaří se vám jej chytit v koncové zóně, máte bod. Hráči se ale s diskem nesmí pohybovat, takže se hraje především strategicky a útočníci se postupně posouvají k soupeřově koncové zóně, aby mohli skórovat. Po dosaženém bodu se obracejí strany a družstvo, které získalo bod, provádí tzv. výhoz a brání.

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

34

Obránci opačného týmu se snaží útok zastavit, aby si vynutili změnu držení disku (tzv. turnover). K té dojde vždy, když: útočník neodhodí disk do 10 sekund, disk chytne nebo srazí jeden z protihráčů, disk spadne na zem, disk vylítne do autu nebo si sám hráč chytne vlastní přihrávku (což se ale zas tak často nestává, pokud není Superman). Ultimate je hodně rychlý a dynamický sport, svým tempem připomíná fotbal nebo rugby. Hráči musejí perfektnězvládat techniku házení diskem (klasický backhand, forehand), být rychlí, obratní, vytrvalí a především musí mít smysl pro týmovou spolupráci. Zvláštností je, že se hraje bez rozhodčích. Ve sporných situacích musejí hráči rozhodovat sami za sebe (pochopitelně podle daných pravidel), jakékoli přestupky při hře vzájemně nahlašují a situaci řeší v duchu čestného sportovního jednání. A to dokonce i v soutěžích nejvyšší úrovně! V Ultimate se toto nazývá spirit-of-thegame a na většině turnajů se vyhlašuje tzv. Spirit, tedy cena pro tým, který tuto zásadu dodržoval nejpoctivěji.

TURNAJE A ASOCIACE Světová asociace má zkratku WFDF, sdružuje více než 100 národních asociací a pořádá většinu turnajů v Ultimate, včetně mistrovství světa, mistrovství Evropy nebo mistrovství světa klubů, které se letos v létě poprvé konalo i u nás. Do Prahy se na tento prestižní turnaj, pořádaný každé čtyři roky, sjela špička Ultimate klubů z 37 zemí světa. Soupeřilo se celých 7 dní a výhru nakonec sebral americký tým Revolver. Nejlepší český výsledek zaznamenal ženský tým Hot Beaches, který se umístil na 9. příčce jako druhý nejúspěšnější evropský klub. Většinou se soutěží

v kategoriích open, ženy, mixed a masters (nad 33 let). V Česku jsou kluby sjednoceny díky České asociaci létajícího disku (ČALD). V současnosti je zaregistrovaných 18 oddílů ze všech koutů republiky. Především se jedná o vysokoškolské týmy, díky nimž se tento fenomén v počátku 90. let u nás rozvinul. Nejlepším týmem jsou Prague Devils z ČVUT, kteří už několik let vládnou české lize.

CHCETE TAKY HRÁT? ČALD organizuje také středoškolskou ligu, do které se může přihlásit kdokoli, kdo má chuť hrát a více se v tomto sportu rozvíjet. Jestli se chcete zapojit, napište mail na petr.kotesovec@cald.cz nebo alespoň koukněte na www.cald.cz, kde se dozvíte více informací!

ZAJÍMAVOSTI • Jednou z mnoha odnoží frisbee je tzv. discgolf, který funguje na stejném principu jako klasický golf. Vznikl v 70. letech v USA a získává stále více příznivců na celém světě. Cílem hry je podobně jako v golfu dokončit jamku co nejmenším počtem úderů – tedy hodů. Ve světě už existuje přes 1000 discgolfových hřišť s instalovanými koši (nejvíc pochopitelně v USA). • Rekord v hodu frisbee drží Američan Erin Hemmings, kterému se 14. července 2003 podařilo dohodit do vzdálenosti přes 400 metrů. Disk plachtil ve vzduchu víc než 30 sekund.


soutěž /

W W W.REDWAYMAG.CZ

35


eko /

TEXT: TOMÁŠ ZNAMENÁČEK FOTO: BURTON

Burton chrání planetu Snowboarding vládne našim i zahraničním svahům po tři desítky let a vývoj jeho technických pomůcek je už na takovém levelu, že jezdíme na prknech z materiálů používaných při výrobě raketoplánů NASA nebo se oblékáme do oblečení z nepromokavého GoreTexu.

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

36


Burton Green Mountain Project PŘEHLED POUŽITÝCH EKO MATERIÁLŮ Výroba snowboardů vrchní vrstva (tzv. topsheet) 20–30 % sinterovaná skluznice až 50 % extrudovaná skluznice 40 % ocelové hrany 90 % boční část snowboardu (tzv. sidewall) 20 %

Další materiály, jejich záruka původu a využití My se dnes podíváme na něco taktéž neobvyklého a zajímavého, ale ještě k tomu prospěšného – na eko vybavení. Ano, čtete dobře. Pokud se sejde čas a potřebná energie spolu se zdravým myšlením, vznikne potřeba chránit planetu. Firma Burton se rozhodla vyrobit kolekci z recyklovaných materiálů. Je to jednoduché. Vnímáme přírodu jako dar a její osud nám není lhostejný. Tak nějak by se dala charakterizovat slova předních světových snowboardistů, kteří za touto aktivitou stojí. Však to vidíte sami, ledovce tají, možnost cestovat v létě za sněhem se v Evropě smrskla pouze na dvě střediska, zatímco před deseti lety jich bylo šest až osm. Každá snaha o šetrnější přístup k životnímu prostředí je dobrá, Burton tedy v nové kolekci Green Mountain Project nabízí snowboardy a bundy, jejichž významná část nese označení EKO. Pojďme se na ni podívat blíže.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Hned na začátku si musíme ujasnit, že využití recyklovaných materiálů není stoprocentní, to zkrátka není možné, ale i tak jejich podíl v některých částech kolekce dosahuje velmi slušných 90 %. Jedná se hlavně o ocel a plasty použité na ocelové hrany a vrchní vrstvy snowboardové desky. Oblečení je vyrobeno z recyklovaných PET lahví. V dnešní době disponují bundy z recyklátu vlastnostmi nejvyšší kvality – 10.000 mm vodní sloupec a 10.000 g/m2 průdušnost. Předsudky o funkčnosti tedy hoďte za hlavu, GMP je plnohodnotný produkt!

Jádra snowboardů: Burton používá pouze dřevo s ověřením původu, tedy takové, jehož těžba neohrožuje životní prostředí a jsou při ní dodržovány všechny zákony. Vázání: Strapy, přezky a molitanové části jsou z 80 % vyrobeny z recyklovaného materiálu. Vosk: Snowboard je potřeba voskovat přibližně každých pět dní provozu. Vosk, kterým Burton ošetřuje nové desky, tvoří kombinace přírodního včelího vosku, palmového oleje a vosku z karnaubové palmy. Potisk: Používán není klasický chemický, ale ekologický inkoust. Využívá se netradiční metoda potisku.

Oblečení Zde najdeme mnoho doplňků jako např. zipy, gumová loga, táhla, kapsy, držáky apod. z recyklovaného materiálu, nejdůležitější je ale látka vyrobená z použitých PET lahví. Jak je vidět, snaha je v tomto případě více než značná. Jen tak dál! Pokud vás nabídka zaujala, vydejte se do Storu #13 ve Vodičkově ulici. Z celkem padesáti Burton produktů označených GMP a malým zeleným béčkem si určitě vyberete. Více na www.burton.cz.

37


rozhovor /

TEXT: PEPE ŠVEJDA, STUDENT 2. ROČNÍKU ŽURNALISTKY, FSV UK FOTO: JAKUB HALFAR (WWW.PANKER.CZ) ZA POMOCI BOARD MAGAZINU

fs transfer v super skateparku s bazénem ve švédském Malmö


Bowl je j nejstarší druh freestyle sk skejtování, který vznikl v Kalifornii v 70. letech, když místní máničky přišly na to, že prohánět se ve vypuštěných bazénech může být docela legrace. Na světové úrovni v této disciplíně dnes jezdí i Martin Jurášek (25), který tak trochu připomíná své undergroundové předchůdce. Tady je rozhovor o tom, proč ho nikdy nezmlátili skini, jak ho prudili policajti, když začínal v Havířově, nebo jak si zajezdil v legendárním Burnside parku v Portlandu.

W W W.REDWAYMAG.CZ

39


rozhovor /

Proč se dneska na skejtu jezdí v úzkých kalhotách, když ještě před pár lety každej nosil široký? To je jenom styl, móda převzatá z punku. Já jsem taky nosil pytle, do kterých bych se vešel třikrát, a bylo to lepší, protože máš volné nohy. Ty úzké džíny nejsou vůbec praktické. Lepí se na stehna, uděláš pár pohybů a je to roztrhané. Možná začnu jezdit v teplákách, protože v tom uděláš všechno. A proč teda nosíš úzký kalhoty? Už v devítce jsem začal přecházet na užší džíny a v prváku jsem nosil nejupnutější gatě s kravím designem, k tomu tygrovanou vestičku, růžovou kravatu a kolem krku tři řady pyramid. Takže jsi byl pankáč? Brutální, strašný pankáč. Měl jsem na obou rukách pět řad pyramid, trojřadový pásek, prsteny po rukou a kolem krku ten obojek. Možná i díky tomu jsem byl jediný frajer na škole, kterého neprudili skinheadi, protože věděli, že kdyby něco zkusili, tak se o mě zabijou. Jen se na mě vždycky podívali a šli dál.

BYL JSEM BRUTÁLNÍ, STRAŠNÝ PANKÁČ.

Trávit čas skejtováním venku s kámošema je prostě pecka.

A v Praze jsi poprvé narazil na bazén, respektive bowl?

A kde jste jezdili?

Začal jsem jezdit hned, jak ho tu postavili, protože mě vždycky víc táhly rádiusy. Zezačátku to bylo psycho, ale mě to bavilo a každý den jsem viděl zlepšení, což mě nakopávalo, a tak už jsem u toho pak zůstal.

Jezdilo se na takovém malém mramorovém plácku, ale lidem to postupem času začalo vadit, tak jsme se přesouvali víc do města. Ani tam se to pak neobešlo bez problémů a na úřad chodily stížnosti. Město nám začalo házet klacky pod nohy a vydávat nejrůznější vyhlášky typu: Zákaz ježdění na skateboardu mimo místa tomu určená, takže jsi musel po celém městě nosit skejta v ruce a položit ho jen ve skateparku, který se tam tou dobou stavěl. A to jste ty skejty opravdu nosili v ruce? To je jasný že ne! Nás věčně honili policajti, a když nás chytli, tak nám normálně zabavili desky a my museli druhý den na stanici zaplatit pokutu a dostali jsme je zpátky. To už by jim teď asi neprošlo... Vzpomeneš si na nějakou konkrétní příhodu? Jednou jsme takhle jezdili ve městě a najednou tři policejní auta z každého rohu, tak se začalo hromadně zdrhat, každej svou cestou, jenže mě a ještě pár kluků chytli. Chtěli nám vzít skejty a my se s nima přetahovali, protože jsme jim je nechtěli jen tak dát, a pak do nás šli už docela drsně, padaly facky a skejty zabavili. Měl jsi i jiné aktivity než skejt a utíkání mužům zákona? Jako malý jsem chodil do modelářskýho kroužku a to mi zůstalo do dneška. Hodně mě chytla modelařina autíček a jezdil jsem závody s autíčkem na ovládání. Dotáhl jsem to na juniorského vicemistra republiky. A ještě letadýlka mě baví. A do toho všeho jsi stíhal školu?

A to už bylo v dobách, kdy jsi skejtoval? Jasně. Já si totiž pamatuju, že skini byli pro skejťáky vždycky největší postrach. O tom jsem také slyšel, že nabíhali do skateparků na mladý kluky, kteří se ještě neuměli bránit a už vůbec nevěděli, proč dostali facku. Já to nikdy nezažil... A jaký máš názor na skinheady? Je to zlo... Jako každý zfanatizování davů. To vždycky dopadne špatně. Naštěstí mladý lidi si dneska už nenechaj šlapat po hlavách, což je samozřejmě dobře, a věřim, že to tak i zůstane. Jak ses dostal ke skateboardingu? Začal jsem skejtovat s partičkou starších skejťáků z Havířova, ke kterým mě dotáhl brácha. Bylo mi asi 14 a byl jsem mezi nima nejmladší. Chodil jsem se na ně často jenom koukat, abych viděl, jak to dělají, a když jsem něco potřeboval vědět, tak jsem se jich zeptal. Byly to nejlepší roky mého skejtového růstu.

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

40

Po základce jsem šel na učňák, obor autoelektrikář. Pravidelně jsem končil ve tři a pak se šlo jezdit, takže mě škola vůbec neomezovala. Jediný, co jsem nemohl, bylo jezdit do Prahy, kam mě to strašně táhlo. Taky hned po maturitě jsem sbalil kufry a s partičkou jsme jeli. Věděl jsem, že to musim udělat pro svůj další rozvoj.

Vzpomeneš si na svoje první závody? To byly lokálky v Havířově, který jsem snad i vyhrál. Jak jsem byl mladej, tak jsem se ničeho nebál, jezdil největší progres a všechny překážky mi byly malé. Pak to šlo dál. Ostrava, Rožnov, Budějovice a hlavně Praha, kde jsem byl zpočátku strašně rozklepaný a celou dobu jsem si řikal ,,To je v klidu, vole”, ale když řekli mý jméno, tak jsem si nevěřil ani na ollie. Nakonec jsem tu nervozitu prolomil. A teď jsi trojnásobný mistr republiky. No jo, kluci asi málo trénujou nebo nechcou skejtovat, že je to nebaví. A proč myslíš, že je to nebaví? Jsou pro to málo nadšený? Asi jo, už to není, co bývalo. My jsme ve svý době brali skejta úplně všude a žili jsme tím naplno, což u většiny z nás platí dodneška. Jezdil jsem do školy, ze školy, s košem, furt jsem na tom stál. Zatímco mladí kluci desku nosí spíš pořád v ruce a vytáhnou ji jen na spotu nebo ve skateparku. Každý si taky jede spíš sám za sebe, takovou osobku, a nedrží spolu v partě. A taky to hodně lidí dělá jen s vidinou dobrých peněz za sponzoring, jenže ty nepřijdou hned. Jakmile to někdo od začátku bere takhle, je to špatné. Já jsem nikdy nepočítal s tím, že bych měl být sponzorovaný a mohl jezdit na takové úrovni jako dnes. Možná právě proto, že jsem po tom nešel, to přišlo samo. Takže první věc, co bys mladým skaterům poradil? Pořád jezděte. Je to jenom o stabilitě a o tom, jak cítíte skejt pod nohama. A druhá půlka je naučit se padat. Hlavně nikdy ne na desku! V roli „učitele“ se koneckonců brzy objevíš. Plánujete s Mystic Skates skateboardovou školu. O co půjde?

Co tě v Praze čekalo? Nejdřív to byl brutal. Spali jsme pod mostem u Štvanice, používali veřejný sprchy a celkově dost peneřili, ale nikomu to vůbec nevadilo. Pak jsme pronajali garsonku pro pět lidí a tam jsme sice v hrozném nepořádku, ale se střechou nad hlavou v pohodě bydleli asi čtyři roky.

Společně s Petrem Horváthem a Lukášem Daňkem budeme koučovat mladé a děti, aby měli základy – stabilitu, naučili se pořádně ollie a sjeli v klidu beng. Potom už je to na nich, aby se učili sami od sebe. Nikdy mě nebavilo, když na mě frajer na těláku hulákal, že běhám pomalu, nebo netrefuju bránu. Na skejtu je absolutní volnost.

Jak sis na velké město zvykal?

Jaký to je, když se zhoupneš do bazénu?

Byl jsem z toho totálně vyplesklý. Malé město po setmění přestává žít a ulice se rychle vyprázdní. V Praze si člověk vzpomene třeba v jednu ráno, že chce jít na kuželky nebo do kina a může jít. To mě na tom baví. A navíc Štvanice je největší skatepark v Čechách, jsou tu dva bazény a mám to kousek od svého bytu, kde teď bydlím s přítelkyní. Takže nejlepší.

Je to takové uvolnění, prostě zapomeneš na všechno. Všechno z tebe spadne. A je pohyb v bowlu fyzicky náročnější než ve streetu? V bazénu si neodpočineš, pořád něco děláš. Zpracováváš vlnitý terén, musí ti fungovat lýtka


V BAZÉNU SI NEODPOČINEŠ, pořád něco děláš. Zpracováváš vlnitý terén, musí ti fungovat lýtka a stehna.

airwalk to fakie v bazénu v rakouském městečku Hard u Bodamského jezera

W W W.REDWAYMAG.CZ

41


rozhovor /

NEKOUŘÍM, NEMÁM RÁD TEN SMRAD. a stehna, je to určitě náročnější než street. Kolik už jsi projezdil párů bot? Dřív jsem si boty lepil páskou a starýma pneumatikama, aby to drželo. Teď už to ale letí. Mám jedny boty zhruba na týden, takže to budou stovky. Co špatný návyky? Drogy, kouření? Nekouřím, nemám rád ten smrad. Měkký drogy jsem zkoušel. Zkusil jsem a šel zase dál. Na skejta nic nemá. Před dvěma lety jsi byl ve Státech, kvůli natáčení videa Betonová cesta s Davidem Horváthem. Jak se ti tam líbilo?

MARTIN JURÁŠEK přezdívka: rok narození: místo narození: sponzoři: bydliště: domácí zvíře:

Jurda 1985 Havířov Volcom, DC, Skateshop.cz, Vestal, Independent Praha flatcoat retrívr Andulka

ÚSPĚCHY 1. místo na Adidas Clash 2009, Berlín 1. místo na kvalifikačních závodech Quiksilver Bowlriders v ČR (2007 a 2008), Rakousku (2008), Norsku (2008) 2. místo na Mystic Skate Cup 2010, Praha 8. místo na Oregon Trifecta 2008 3x mistr České republiky v pool-bowl

fs indy v Malmö, Švédsko

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

42

Co poslouchám, když jezdím... Všechno od disca po jazz. Muzika mě nakopává, mám pak větší chuť a energii na skejtování. Na co večer koukám v televizi... Simpsonovi, Futurama Jaké mám nebo využívám dopravní prostředky... Mám skejt s gumovejma kolečkama, skútr a chci si koupit Hondu CX 500, rok výroby 1979. Co dělám kromě skejtování... Společně s klukama z Mystic Constructions stavím skateparky po celé ČR. Mám vždycky super pocit, když vidím nedočkavé kluky, kteří na to vlítnou, ještě když se zametá.

Vydali jsme se přímo do státu Oregon, kde má ježdění v bowlu největší tradici, a fakt každý skatepark, kam jsme přijeli, byl jak ze snu. Projeli jsme stovky kiláků po pobřeží a zavítali i do Burnsidu, nejznámějšího skejtového spotu, který vznikl tak, že si ho místní postavili nelegálně a postupem času si ho prosadili. Jinak Amerika je úlet. Jaký máš ještě zážitky z cest? Jednou jsem jel s DC teamem do Barcelony na nějakou premiéru a jeden večer jsme si levně půjčili skútry a 12 hodin jsme z nich neslezli. Projezdili jsme tři nádrže, byli snad na všech místech v Barceloně a druhý den jsme necítili ruce. Ale byl to největší zážitek z výletu, jaký jsem kdy měl. Takže z tohoto hlediska se sponzoring hodí... Sponzoring je určitě fajn, je to zdroj peněz. Člověk nemusí chodit do práce a zbyde mu tak spoustu času a síly na ježdění. To je moje hlavní motivace. Skejtovat.


smart box /

PŘIPRAVILA: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Co byste měli vědět... O hubnutí Čtyři roky trvající průzkum u žákyň devátých tříd v ČR potvrdil, že pokud během dospívání držíte dietu na snížení hmotnosti, s největší pravděpodobností budete v dospělosti přibírat více než vaši vrstevníci, kteří se stravovali normálně. Autoři výzkumu v závěrečné zprávě vysvětlují, že snaha hubnout v době, kdy ještě rostete, může vést k narušení systému příjmu potravy, což v dospělosti způsobuje, že se tuky ukládají rychleji.

O hubnutí ještě jednou Jezte, dokud je hlad ještě malý. A cvičte tak, abyste co nejvíc zatěžovali dlouhé svaly, ve kterých je tuk spalován nejúčinněji. Nejdelší svaly jsou stehenní. Choďte pěšky do schodů, jezděte na kole, skejtu, longboardu. Běhejte. Plavejte.

O zmrzlině Zmrzlina není ve skutečnosti plná cukru a tuku, jak se někdy říká. Třeba Twister obsahuje třikrát méně kalorií než malý sáček želé bonbónů a tvoří tak jen 4 % doporučené denní dávky energie. Tvaroháček a Míša pokryjí 6 %, ale Magnum Classic už 13 %, což způsobuje hlavně čokoládová poleva. Při výběru zmrzliny tedy hledejte tu, která je vyrobena z tvarohu a ovoce, s vysokým obsahem vody. Pak nebudete mít problém.

O zmrzlině ještě jednou Není pravda, že všechny zmrzliny obsahují umělá barviva. Červená barva je často získávána z malin, jahod, bezinek, červené řepy či papriky. Žlutá z koření kurkumy nebo riboflavinu, vitamínu B2 nacházejícího se v těle různých živočichů nebo rostlin. Oranžová vzniká z přírodního karotenu (např. z karotky), fialová z borůvek, hnědá z kakaa, zelená ze špenátu.


smartbox /

TEXT: : KATEŘINA „K8“ PÍSAČKOVÁ FOTO: ARCHIV, K8 SPOLUPRÁCE: PAULINA TRINH

V Čechách je rozšířeným mýtem, že soukromé školy nestojí za nic. Mluví se o nich jako o institucích pro zoufalce, kteří se nedostali na žádnou školu státní, a traduje se, že si tam titul v podstatě kupujete. Jako ve většině případů, kdy mají lidi tendenci zobecňovat, to NENÍ PRAVDA. V ostatních zemích světa se za kvalitní vzdělání odjakživa platilo a studenti si nabytých vědomostí zřejmě i váží víc než kreditů zadara, které s oblibou rozdávají profesoři některých českých vysokých škol. Obory, jako je třeba letecká doprava, dokonce na státní škole ani studovat nelze – žádná taková neexistuje. Tímhle článkem bych tedy ráda zbořila hned dva mýty najednou. Tím druhým mýtem je domněnka, že soukromé školy jsou jen pro děti bohatých rodičů, kteří jim to zacvakaj. Abych vás vyvedla z omylu, našla jsem v panoptiku českého studentstva dva kluky, kteří si soukromou školu platí sami a moc dobře vědí proč...

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

44


}

Pavel Šimon

Až dostuduji, chci být gigolo

S Pavlem Šimonem (známým též pod pseudonymy Tomáš Marný nebo Roman Tyčka) jsem se seznámila na tajném RedWay výletě, o kterém si přečtete v příštím čísle. Celou cestu zpátky vlakem jsme proklábosili a uteklo to rychle jak prázdniny. Šimon to má v hlavě srovnaný a kromě toho, že je to soused Jamese Colea z Benátek nad Jizerou a velkej fanda grimeu, je to prostě osobnost. Na střední elektrotechnické po třech letech studia zjistil, že to není úplně jeho obor, a maturitu si dodělal na obchodní akademii, z předmětů ho vždycky nejvíc bavila ekonomie. Když se pak rozhodoval, kam na vysokou školu, váhal mezi dvěma soukromými – Vysokou školou manažerské informatiky a ekonomiky v Praze a Vysokou školou Škoda Auto, kde také momentálně studuje obor Podniková ekonomika a management obchodu (www.savs.cz). Důvodem k volbě soukromé školy byla zčásti i lenost – Pavel se vyhnul přijímačkám. Informace o tom, že škola je kvalitní, čerpal Pavel z jejich internetové stránky a na dni otevřených dveří. Jeden školní semestr Pavla stojí 20 500 Kč a vzhledem k tomu, že rodičům, u kterých bydlí, přispívá i na nájem, na školné si šel sám vydělat: „Po střední jsem nastoupil do společnosti, která vyrábí bezpečnostní pásy. Mou pracovní náplní bylo kontrolovat, zda je vše, jak má být. Zhruba po čtvrt roce opadla přátelská atmosféra a měl jsem menší konflikty, převážně s ženami v přechodu, kterým jsem ve svých 21 letech šéfoval. Nechal jsem si ale přehodit směny a už jsem je nevídal. Plat nebyl nic extra, ale při třísměnném provozu jsou příplatky za noční a víkendové služby, takže jsem si nakonec i něco vydělal.“ To něco znamená v Pavlově případě zhruba 90 000, které za rok odříkání VEŠKERÝCH radovánek dokázal ušetřit. Zbylých 20 000 přispěli na školné rodiče. „Musím říct, že jsem hrdej na to, že si platím studium sám. Stálo mě to obrovskou dřinu.“

}

Na závěr pro vás mám ještě malou anketu z prázdninového výletu do Švédska. Tyhle kids jsem potkala ve frontě na autogramiádu kapely All Time Low, která se táhla přes několik stockholmských ulic. Už dříve jsem v téhle rubrice psala, že je fajn nápad nejít na vysokou školu rovnou po střední, ale dát si třeba rok pauzu, obzvlášť pokud tápete ve svých životních cílech. V takovém období pak můžete cestovat, pracovat, jen tak si užívat mládí, nebo nejlépe všechno najednou... Ve Švédsku je takový postup naprosto přirozený a praktikuje ho 99,999 % studentů.

Paulina Trinh 18 let, obor střední školy: podnikání

Thomas Forsberg 17 let, program střední školy: technika/ matematika

Sophie Johansson 16 let, program střední školy: informatika

Pepa Hejný

Po škole si chci otevřít vlastní autoservis

Druhým dnešním hrdinou je Pepa, student druhého ročníku Pražské vysoké školy psychosociálních studií (www.pvsps.cz). Na třech gymplech, které vystřídal, ho vždycky nejvíc bavily filozofie, psychologie a literatura. Původně se hlásil na studium psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale neúspěšně. Mezičas strávil na Fakultě humanitních studií UK. Potom ho ale oslovila nová soukromá škola. „Neexistuje u nás jiná škola, která by nabízela podobnej koncept výuky, navíc v kombinaci s psychoterapeutickým výcvikem. Tahle psychologie je zkrátka víc o lidech než o krysách v bludišti. Úplně stačí zajít na školní web a podívat se, kdo školu vede a kdo tam vyučuje – samý špičky oboru. Byl to první ročník psychologie, kterej se na týhle škole otevíral, takže jsem po tom hned skočil, a vyšlo to.“ Pepa bydlí u rodičů, školné si platí sám. Jeden semestr z předpokládaných deseti magisterského studia stojí 27 000 Kč. Půjčuje si pravidelně od prarodičů a půjčku splácí z toho, co si vydělá v pražském divadle Archa nebo na denních a nočních směnách v recepcích různých hotelů. Sehnat peníze od příbuzných/ známých je méně stresující, protože vás nezatěžují žádné úroky jako v případě půjčky od banky – i ty ale nabízejí speciální programy pro studenty. „Zas takovej problém to není. Je třeba sehnat půjčku na zaplacení semestru a pak vydělávat zhruba 5000 měsíčně a to se dá zvládnout. Je to každopádně fajn pocit, a i když je to někdy záhul, škola mi to bohatě vrací.“ Když jsem se Pepy takhle jednou o prázdninách ptala, jak se má, odpověděl, že fajn, ale že už se těší, až zase začne škola. Kolik z nás tohle může říct? A to bych skoro zapomněla zmínit, že si během toho léta, kdy se těšil do školy, stihnul ještě vydělat na měsíční cestu do Indie, kam se chystá o vánočních prázdninách...

Zeptala jsem se kluků ještě na pár dalších věcí, které by vás mohly zajímat: Máte možnost pobírat nějaké sociální/ prospěchové stipendium? Žádali jste o něj? Pavel: Ano, mám, ale nežádal jsem o ně. Pepa: Ne. Ale jsem na dobré cestě k prospěchovému stipendiu od naší školy, které vychází asi na třetinu celkového školného. Pracovat, abyste splatili školu, je velká oběť. Asi máte méně času na kamarády/zábavu/kraviny než vaši vrstevníci. Jak se s tímhle vyrovnáváte a čím se utvrzujete ve správnosti svého rozhodnutí? Pavel: Kamarád je pro mě člověk, kterému když řeknete o pomoc, tak vám pomůže. Já takové lidi kolem sebe nemám, takže pro mě to zas taková oběť nebyla. Jedině že jsem propásl pár zásadních parties. Říkal jsem si ale, že si to vynahradím – a taky že jo.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Anketa

Pepa: Zábava je fajn, ale škola mi dává něco, co je jakoby na celej život – zábava většinou jenom opici na pár hodin. Navíc mě ten obor prostě zajímá. Ve škole se bavíš s lidma, se kterejma opravdu chceš. Někdy je hodně náročný pracovat a do toho třeba dělat zkoušky, ale obecně řečeno, když víš proč, tak zvládneš cokoli. Co je ten váš vysněný kariérní cíl? Pavel: Nuže, vzhledem k tomu že mám velice vypracované břišní svaly a celé tělo, tak bych chtěl být gigolo. (prostitut, pozn. red.). Mým dalším snem je moderovat vlastní pořad na Rinse FM (kultovní londýnské pirátské rádio, pozn. red.), ale jinak o budoucnosti nijak zvlášť nepřemýšlím. Jistá budoucnost je smrt, žijme přítomností. Pepa: Já bych si po škole rád otevřel vlastní autoservis.

Oblíbený předmět ve škole? Paulina: Žádný. Dobře, angličtina je docela zajímavá... Thomas: Občanská výchova – učitel je vtipný. Sophie: Angličtina. Co nejradši děláte po škole? Všichni: Poslouchám hudbu a chodím co nejvíc ven s kamarády, pokud teda zrovna nepracuju. Thomas: ...to stejné a k tomu hraju ještě fotbal. Co máte v plánu, až odmaturujete? Paulina: Ještě jsem se úplně nerozhodla, ale doufám, že předtím, než začnu znovu studovat, budu hodně cestovat. Mým největším snem je vydat se na roadtrip třeba do Austrálie a zažít toho co nejvíc. Rozhodně se necítím připravená nastoupit po maturitě rovnou na univerzitu. Myslím, že bych si ani nevedla dobře, protože bych neustále chtěla dělat jiné věci a na školu se nemohla soustředit. Ve Švédsku je běžné dát si od studia rok až dva pauzu, spíš je dnes překvapivé, když to někdo neudělá. Je to dané tím, že jsme nuceni chodit do škol celých 12 let téměř v kuse – potřebujeme pauzu! Hodně maturantů si po škole najde jednoduchou práci, aby si vydělali peníze a mohli dělat to, po čem touží – cestování je častá volba. Naše generace rovněž necítí potřebu jít ve stopách svých rodičů, co se týče kariéry. Pauzu mezi studiem vnímám jako příležitost rozmyslet si, co bych chtěla dělat po zbytek života, když to řeknu radikálně. Taky jako příležitost na chvíli vypadnout a poznat svět, dokud jsme mladí a zdraví. A to přece chce každý, nebo ne? Thomas: Asi budu chvíli pracovat, abych si vydělal peníze na cestování po Asii a Americe nebo Kanadě. Sophie: Možná pojedu na rok do USA jako au-pair. A rozhodně chci hodně cestovat. Na jakou byste chtěli jít univerzitu? Paulina: Na nějakou, která má dobrý výměnný program, anebo na nějakou úplně v cizině. Chci se naučit mluvit naprosto plynule anglicky. Thomas: Ještě vůbec nevím, co chci později v životě dělat, takže se nad tím musím pořádně zamyslet, než si univerzitu vyberu... Sophie: Ještě nevím.

45


Každý rok zemře na následky kouření 5,4 milionu lidí. To je 2000x víc než 11. září 2001.

Ve veřejném zájmu publikoval deník


téma /

TEXT, FOTO: PR ČLÁNEK VZP

KAŽDÝ SVÉHO

ZDRAVÍ STRŮJCEM

Rakovina. Řeknete si, že to jste slyšeli už stokrát a že ve vašem věku není nutné brát to na vědomí, že máte jiné starosti a zkrátka je to něco mimo vás. Ale fakt je, že každý třetí Čech rakovinu dostane a každý čtvrtý na ni zemře. Horší jsou už jenom choroby srdce a cév, na ty umírá víc než polovina z nás.

Rakovina je, když... ...zjankovatí lidská buňka a začne se nekontrolovatelně množit. Říká se tomu zhoubné bujení. Z ohniska vzniku dovedou tyto zblázněné buňky pronikat krevním oběhem do dalších míst těla, čili metastazují. Rakovina není jedna choroba, je to souborný název snad pro stovku onemocnění, která mohou probíhat prakticky ve všech orgánech lidského těla. V této souvislosti vás možná napadá zpěvačka Anna K., která právě s rakovinou bojuje. Z jejích rozhovorů do médií zjistíte, že teď už ví: Obezřetně hlídat příznaky nemoci a dojít si včas k lékaři! A bojovat a nevzdávat se. Strčit hlavu do písku a dělat, že nemoc neexistuje, nic neřeší.

Kuřáci to mají blbý Pravděpodobnost vzniku zhoubného nádoru je u nich až 25x vyšší. V Česku je přes dva milióny kuřáků. Téměř polovina z nich zkouší rok co rok přestat. Závislost na tabáku začíná nenápadně, ale zato je úporná, proto je úspěšnost zápasu s cigaretou malá. Pouze tři lidé ze sta po roce nekouří.

V prohlášení Ligy proti rakovině Praha se říká, že pokud nebudete kouřit, vyvarujete se obezity a denně si dopřejete aktivní pohyb, snížíte riziko vzniku rakoviny až o 50 procent.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Na nemoci způsobené svým zlozvykem zemře polovina kuřáků, a to v průměru o 15 let dřív, než kdyby nekouřili. Na následky kouření zemře každých 17 minut jeden Evropan. V ČR zabije kouření 50 lidí denně. Je to stejné, jako kdyby se denně zřítil jeden přeplněný autobus do propasti.

Rakovina děložního hrdla Každý rok přibude v ČR tisíc nových pacientek. Nejméně jedna žena nebo dívka denně na toto onemocnění zemře. Ve světě se na něj umírá každé dvě minuty. Nebezpečí rakoviny děložního hrdla můžeme však snadno odvrátit. Stačí jednou za rok zajít na pravidelnou preventivní prohlídku ke gynekologovi. Holky od 15 let mají možnost chodit na preventivní prohlídky zdarma, protože je hradí zdravotní pojišťovna. Nejnovější a nejspolehlivější ochranou proti rakovině děložního hrdla je očkování – to výrazně snižuje riziko jejího vzniku. Třetí dávku očkování proti rakovině děložního hrdla uhradí Všeobecná zdravotní pojišťovna dívkám a ženám ve věku od 10 let do 25 let. Klientky zaplatí za dvě dávky očkovací látky maximálně 6 400 Kč, třetí budou mít

(po předložení lékařem potvrzeného certifikátu) zdarma. Program byl zahájen 17. května 2010 a potrvá do konce letošního roku.

Rakovina kůže – zapomeňte na solárko! Solária jsou nepřítelem číslo jedna. V některých případech v nich mohou lidé získat až 10x vyšší dávku UV záření než při pobytu na přímém poledním slunci. Lidi mladší 18 let nemají solária navštěvovat vůbec. Rakovina kůže patří mezi častá nádorová onemocnění. Nejohroženější jsou části těla vystavované slunečnímu záření – obličej, uši, ruce a předloktí. Pobyt na slunci mezi 11. a 15. hodinou nebo časté návštěvy solária jsou významnými faktory při vzniku nádoru kůže. Jedinou možnou prevencí je vyhýbat se slunci v kritické hodiny, nechodit do solárka a používat krémy s vysokými ochrannými faktory. Třeba v Rakousku od 1. září letošního roku platí, že do solárka nesmí nikdo pod 18 let. Stejné je to v Německu, Itálii nebo ve Francii. Zjistilo se totiž, že každý sedmý přístroj v Evropský unii nesplňuje normu a množství UV záření!

Výstava Každý svého zdraví strůjcem V září a v říjnu 2010 proběhla v osmi českých a moravských městech putovní výstava, jejímž cílem je oddémonizovat závažné a deprimující téma rakoviny. Liga proti rakovině Praha, která akci pořádá, se rozhodla představit téma rakoviny a její prevence odlehčeným pohledem kreslířů Vladimíra Jiránka, Jiřího Slívy a Miroslava Bartáka. Projekt se uskutečnil za finanční podpory Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky.

Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace. Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni, máme 38 000 smluvních zdravotnických zařízení.

47


v jiné kůži /

TEXT: PEPE ŠVEJDA, STUDENT 2. ROČNÍKU ŽURNALISTIKY FSV UK, REDAKCE FOTO: ARCHIV

vietnamkou v ceské republice Le Thi Huyen Trang (po česku Hanka) si myslí, že tresty pro vietnamské velkopěstitele marihuany jsou moc tvrdé, nebo že kdyby televizní zprávy moderoval Vietnamec, nejdřív by kolem toho bylo rušno, ale pak bychom si zvykli. Jaké další názory má sedmnáctiletá studentka gymnázia z Plzně na naše společné soužití? To je tématem rozhovoru propojeném s dalšími zajímavými informacemi o vietnamské komunitě. Myslíš, že by Češi přijali vietnamského moderátora Televizních novin? A jak by to brala vietnamská komunita? Ze začátku by určitě vyvolal rozruch, ale postupem času by si na to lidé zvykli. Rey Koranteng je sice napůl Čech, ale je také tmavší pleti, a přesto je populární. Je to všechno věc zvyku. Hlasatel Vietnamec by byl mezi námi oblíbený a byli bychom na něj samozřejmě hrdí.

Jméno: Le Thi Huyen Trang Věk: 17 Kde bydlí: Plzeň Co ráda dělá: cestování, fotografování, umění, divadlo, kino Oblíbený předmět ve škole: angličtina, výtvarná výchova Neoblíbený předmět ve škole: fyzika, chemie Oblíbené zvíře: sestra :-D Oblíbená herečka: jednoznačně Audrey Hepburn Oblíbená hudba: The Beatles, Norah Jones, Lily Allen, Kate Nash, Regina Spector Co si podle tebe Češi obecně myslí o Vietnamcích? Naštěstí jsem poznala víc těch, kteří nás znají a vědí, jací doopravdy jsme. Ti, kteří nás neznají, si nás dokážou představit jen jako padělatele, vlastníky večerek, nehtových studií, heren a hlavně jako stánkaře. Utvářejí si názor z médií, která se o Vietnamcích nejčastěji zmiňují v souvislosti s pěstírnami konopí nebo ilegálně dovezeným zbožím. Bavíte se o tom doma s rodiči? Když se o něčem takovém dočteme v novinách nebo když při společné večeři koukáme na zprávy, tak diskutujeme. Většinou mám s rodiči stejné názory. Každý si chce vydělat co nejrychleji hodně peněz, někteří i tím, že dělají nezákonné věci. Podle mě jsou tresty za pěstování marihuany přísné. Člověk za to může dostat až 15 let vězení, což je stejné jako za vraždu. Ti Vietnamci, kteří to dělají, ohrožují pověst naší komunity a média to ještě zhoršují tím, že vše zveličují.

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

48

Umíš líp česky nebo vietnamsky? A kdyby se ve škole učila vietnamština jako nepovinný předmět, chodila bys na ni? Umím líp česky a vietnamštinu používám v podstatě jen doma s rodinou. Možná bych na ni chodila, protože bych se v ní zdokonalila a tím víc poznala svoji vlast. Ale v dnešní době nechávají vietnamští rodiče své děti u tzv. českých babiček a tetiček, od kterých se naučí česky a českým tradicím. Dokážou se potom lépe začlenit do společnosti, na druhou stranu si myslím, že se tak zhoršuje vztah mezi rodičem a dítětem, že už k sobě nebudou mít tak blízko. V jakém jazyce se ti zdají sny? Převážně v češtině, ale mnohdy i v jazyce, kterému vůbec nerozumím. Myslíš, že Vietnamci mají stejné studijní, pracovní a životní podmínky jako Čech? Co je tady pro vietnamskou rodinu největší problém? Studijní podmínky jsou díkybohu stejné , pracovní a životní podmínky rozhodně odlišné. Jednou z překážek je jazyková bariéra. Ti, kteří dokážou plynule mluvit česky, mají větší šanci se prosadit. Od letošního roku musejí cizinci složit jazykovou zkoušku z českého jazyka, aby dostali trvalý pobyt. Tak si myslím, že pro starší generaci to bude trošku větší oříšek. Čím to je, že jsou Vietnamci tak dobří obchodníci? Asi proto, že se dokážeme přizpůsobit podmínkám a vložit do práce to největší úsilí. Podnikání máme prostě v krvi. A mimochodem také nejsme jako některé české prodavačky s kyselým obličejem, které pomalu ani nepozdraví. Snažíme se být ochotní a zdvořilí na každého, někteří třeba přes to známé „sluší, sluší, sluší“. Naše heslo je: Náš zákazník, náš pán. Otázka Jana Jestřába Svobody: Udržujete svoji původní kulturu? Nebo čím déle tu jste, tím více jste spíš Čechy než Vietnamci?

Přestože jsme banánové děti – slupka žlutá, jádro bílé – snažíme se udržet a dále předávat naše tradice z generace na generaci. Určitě bych chtěla v budoucnu, aby i mé děti věděly, odkud pocházejí kořeny vietnamské kultury. A konkrétně se nějakých tradičních slavností zúčastňuješ? Aktivně se zapojuji do vietnamských oslav a ráda na ně zvu české kamarády. Teď na podzim se v den, kdy je měsíc nejkulatější a nejjasnější, slaví Tet trung thu neboli Svátek dětí. Děti se účastní lampiónového průvodu, zpívají, tancují a pojídají sladké rýžové koláčky. Dospělí sledují a užívají si atmosféru v okruhu svých nejbližších. Co znamená tvoje jméno v čestině? A co znamenají jiná vietnamská jména? Rodiče dávají svým synům a dcerám jména s určitými vlastnostmi. Pro chlapce např. Minh (bystrost), Cuong (síla); pro dívky např. Anh (paprsek), Lan (orchidej). A moje jméno? Maminka říká, že Trang znamená inteligentní. Podle internetových zdrojů i krásný a ctěný. Co si myslíš o romských obyvatelích? Já myslím, že se k tomu nemusím ani nějak vyjadřovat, že každý si už o nich vytvořil vlastní obrázek. Jen bych chtěla dodat, že kdyby se snažili aspoň trochu přizpůsobit, situace by byla úplně jiná. Kolikrát už jsi byla ve Vietnamu? Čtyřikrát. Nejraději jsem u prarodičů, to jsou pak dobroty od babičky! S babičkou a dědečkem si i často voláme a se zbylými příbuznými komunikujeme přes internet. Jak se sem tvoje rodina dostala? A chcete se vrátit do Vietnamu? Tatínek se sem dostal v rámci vzájemné pomoci minulého režimu. Pracoval v Litvínově a následně ve škodovce v Plzni. Maminka se sestrou za ním přicestovaly až v roce 1992. O rok později jsem se pak narodila já. A jestli se chceme vrátit do Vietnamu? Máme tam rodinu a přátele, ale už jsme si zvykli na zdejší život. Určitě se budeme do Vietnamu vracet jako do své rodné země, ale doma se cítíme tady.


Příklad toho, jak se někteří z nás vyjadřují pod rouškou anonymity v internetových diskuzích: Kadrnožka Vyhlašuji STOP pro veškerý rákos. Jsou to podvodníci, zisky z těch jejich večerek posílají domů, daně neplatí a jenom by kšeftovali s konopím. Arew Dyť to byl jenom malý šikmooký parazit naší společnosti, tak proč se to vůbec řeší? Měl být doma ve Vietnamu, třeba by přežil... Maja Jsou to ekonomičtí paraziti, kteří vysávají náš stát, nic je kromě svého zisku nezajímá, podvodníci, zloději, neplatiči daní a zdravotního pojištění, mafiáni. Nikdo neumí česky, všichni mají řidičáky, jen se nám smějou, jací jsme debilové.

Vietnamci jsou do nelegální činnosti často tlačeni mafiánskými zprostředkovateli, kteří jim zařídili např. falešná víza. Taková služba není levná, Vietnamci se proto zadluží a pak mafiánům splácejí v zemi, kam se přistěhují.

Další úspěšní Vietnamci v Česku: Ngyuen Phuong Thao, fotografka MF DNES, která fotí české osobnosti a rozhovor s ní jsme přinesli v jednom z minulých čísel RedWaye; Fugi Nguyen, který tancuje s Benem Cristovaem u Dance Academy Prague by Yemi AD, nebo módní návrhářka Mimi Lan, která se proslavila značkou Le Femme Mimi. Určitě také koukněte na blogy mladé generace Vietnamců: http://tranthu.blog. idnes.cz/. Trang Tran Thu “Terka” nebo http://trantat.blog. idnes.cz/Tien Tran Tat.

Otázka od jednoho z vás! Pokud chcete, aby se tady příště objevila i vaše otázka, sledujte nás na Facebooku, kde vyhlašujeme témata dalšího čísla.

Část vydělaných peněz posílají rodiny svým příbuzným do Vietnamu, a to hlavně rodičům. V roce 2008 například Vietnamci z celého světa poslali do své země přes 9 miliard dolarů. Každý Vietnamec tak ví, že až jednou zestárne, děti mu budou pravidelně posílat peníze a starat se o jeho živobytí.

Titulky, které se objevily v českých internetových médiích v posledních měsících: Psí řezníky z Vietnamu vyšetřuje policie. České obchodníky na Karlovarsku nahrazují Vietnamci. Vietnamci měli v pražském bytě 50 kilo marihuany. Kolik žije v Česku Vietnamců? To prý nikdo ani neví. Policistka se sousedkou ukopaly Vietnamce. Vietnamci přebudovali vilku u centra Olomouce na velkopěstírnu konopí. · Marcel Winter, šéf Česko-vietnamské společnosti, k tomu v rozhovoru pro server podnikatel.cz řekl: ,,Mělo by se ale taky psát o jejich pozitivech. Proč se třeba nezveřejnilo, že během prvních povodní vybrali Vietnamci 12 milionů korun a podruhé 21 milionů korun, které věnovali postiženým obcím? Nebo jiný příklad, vietnamská podnikatelka v Chebu věnovala milion korun na obnovu místního parku, protože už se nemohla dívat na to, jak je zanedbaný. A chebští občané doteď netuší, kdo ty peníze dal. A ano, pokud poruší zákon, měli by být potrestáni jako kterýkoliv Čech, ale proč se to u nich tolik zdůrazňuje? Ministerstvo vnitra například zveřejnilo, že bylo odhaleno 26 vietnamských pěstíren marihuany. Neřeknou už ale, že pěstírny nepatřily žádnému zde žijícímu Vietnamci, ale Vietnamcům z Kanady, USA, Anglie a Holandska. U zprávy, že u nás narostl počet výroben pervitinu skoro o polovinu, zmínka o národnosti jejich majitelů není.”

Vzdělání je u Vietnamců na prvním místě. Rodiče pracují, aby zaplatili studia svých dětí, nebo je na studiích zaopatřili. Vietnamští studenti na českých školách patří mezi ty nejlepší. Jejich průměrný prospěch je okolo 1,5.

Vietnamci s vietnamským občanstvím mají status cizinců, takže nemají nárok ani na korunu od státu a naopak musí platit sociální a zdravotní pojištění a odvádět daně. Každé dva roky musejí žádat o prodloužení pobytu, pokud nemají trvalý. Kdyby byli uznáni za národnostní menšinu, změnilo by to jejich práva, například by mohli zasednout do českého parlamentu.

Nejvýznamnějším svátkem je lunární Nový rok, Tet Nguyen Dán, se spoustou náboženských obřadů a symbolických lidových rituálů (speciální pokrmy, výzdoba domu atp.). Pro Vietnamce představuje období klidu a přátelství, kdy se sejde celá rodina a společně prožívá bezstarostné dny. Datum Nového roku je posuvné, jelikož se řídí lunárním kalendářem, ale zpravidla se pohybuje mezi 21. lednem a 20. únorem. Šťastný nový rok se vietnamsky řekne: Chuc Mung Nam Moi!

Nejobvyklejší vietnamské příjmení jeNguyen a znamená původ (souvisí s vietnamskou dynastií Nguyen).

ZAJÍMAVÉ DETAILY Vietnamci tvoří po Slovácích a Ukrajincích třetí nejpočetnější skupinu cizinců v ČR. V současnosti jich v Česku žije oficiálně asi 60 000. Nejvíce Vietnamců sídlí v příhraničí a v Praze. Vietnamci považují za nevhodné, pokud se muž dotkne cizí ženy, nebo když se při rozhovoru díváte druhému přímo do očí. Smrkání do kapesníku je Vietnamci považováno za neslušné a nehygienické. V roce 2008 otevřela vietnamská komunita ve Varnsdorfu první buddhistický chrám na území ČR. Většina Vietnamců se hlásí k buddhismu, 10 % ke křesťanství a zbytek k menším východním náboženstvím (taoismus, hinduismus, islám a specifické vietnamské sekty). Zároveň drtivá většina Vietnamců vyznává kult předků, tj. modlí se a obětuje dary duším zemřelých. V každé rodině je malý oltářík, u kterého se konají tradiční rituály. Vietnamci se na své zemřelé předky obracejí např. před podepsáním smlouvy, složením zkoušky, otevřením firmy apod.

Vlna migrace Vietnamců do Čech odstartovala v 50. letech 20. století, kdy jsme s jihoasijským státem sdíleli socialistické přesvědčení. Na základě diplomatických dohod vítali soudruzi v zemi vietnamské studenty i pracovní sílu. V 80. letech u nás bylo na stáži přes 35 000 vietnamských obyvatel, přičemž část z nich zůstala a založila si zde rodiny, zbytek se vrátil do Vietnamu. Dnes jsou tito vietnamští obyvatelé považováni za 1. generaci a jejich potomci jsou zpravidla normálně začleněni do české společnosti a mají české občanství.

W W W.REDWAYMAG.CZ

49


názor /

TEXT: SEDA DZHOLDOSHEVA, STUDENTKA PRAŽSKÉHO GYMNÁZIA VODĚRADSKÁ FOTO: ARCHIV

Nas ne dogonjat! Vzpomínat na Rusko je pro mě asi jako rozpomenout se na sen. Prvních sedm let života totiž jako sen uplyne a z většiny zážitků zbydou jen pocity. Protože je mi sedmnáct, představuje pro mě těch sedm let velkou část života, ke který se ráda vracim. Samotnou mě začalo zajímat, jak tam vyrůstají dnešní mladý lidi a jaký vztah k nim mají moji vrstevníci tady. Jestli si představujou, že ruský teenageři sedí v tanku z osmašedesátýho, jednu ruku mají na kohoutku ropy, v druhý drží hokejku (co musíme přinejmenším zlomit) a hlavní nebezpečně míří na Českou republiku. Anebo jestli ne.

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

50

Tři tisíce kilometrů daleko leží Stavropol. Ruské město se 400 000 obyvateli nemá ani Eiffelovku, ani sochu Svobody. Místo toho tady stojí obrovská socha Lenina na (překvapivě) Leninově náměstí. Na naší poslední rodinný návštěvě jsem se ze zvyku chtěla projet na bruslích. Byl to první rok, co jsem stoupla na agressivky a chtěla jezdit furt a všude, jak jinak. Rodič mě odnavigoval právě tam. „A přes co tady mám jako skákat?“ byla moje první reakce na donekonečna rovně vydlážděný plac. „Třeba..., třeba přes Lenina si skákej.“ Hm, paráda. Nikde nic, jen osmimetrový kus šut.., teda vůdce. Tenhle obrovský Lenin na náměstí denně shlíží na stavropolskou mládež, jak se pod jeho kamennýma botama projíždí na skejtech a kolech. Asi by z toho měl červeno před očima, ale to měl celý život, tak je to teď jedno. Každý den se tu setkávají kolaři, emaři, skejťáci, bruslaři a pár slečen s přežehlenými vlasy. Tak trochu pražský Stalin bez překážek a bez schodů. „Mládež? Teens jsou tu většinou nekulturní a nevzdělaní, strhnutí kultem sexu a alkoholu.


času se rodiče ještě s nějakými poznámkami na náš původ setkávají, ale protože si žijí svým vlastním „mafiánským“ životem, je jim to asi jedno. Předsudky o zlých Rusech se předávají z generace na generaci a prostě jen tak nemizí. Chtěla bych, aby si na ně mladý Češi vytvářeli názor podle vlastních zkušeností a zážitků, a ne podle toho, co zažili jejich prarodiče. Protože víte – snem každýho ruskýho teenagera je utýct do Evropy, do světa možností. Utýct a ulicím nechat zprávu: Nas ne dogonjat!

Ta lepší část se věnuje sportu. Skejtu, bmxku, bruslím a bazénu,“ řekl mi kamarád Roman. Abyste aspoň trochu tušili, o čem se bavíme: Rusko. 142 miliónů obyvatel. Moskva. Letní šílený požáry a měsíční pobyt bez vzduchu. Olympiáda 2014. Plushenko, Tichonov, Mendělejevova periodická tabulka prvků, Gagarin, Egor Letov, Chodorkovskij, Abramovič, matrjoška, Noční dozor, Stalker, Medvěděv a vodka Medvěděvka. A 27 litrů tohohle pití na občana ročně. Co se týče školy, známkování je obráceně. Nejlepší známka pětka, nejhorší jednička. Jinak tu mají devět tříd, další dva roky střední školy, pak státní zkouška na způsob naší maturity. To dává dohromady jedenáct tříd, po nich následuje vysoká s oborem. Tam vás čekají zkoušky každého půl roku po dobu pěti let. Sečteno a podtrženo, ve dvaadvaceti vycházíte s diplomem a jdete se rvát se životem – doslova rvát. Rusko je jako země agresivní. Je tu miliónkrát těžší se uživit (možná kvůli větší konkurenci), a tak se ze života stává boj a z lidí alkoholici. Vysoké školy nasáté úplatky, marlbora za dvacet korun, chudoba ruku v ruce s porsche, a v tom všem hudební undergroundová scéna pro zasvěcené. „Slyšela jsi ten zvuk? To je neuvěřitelný... Tady budu jednou hrát!“ říkal mi Roman, když za mnou později přijel do Prahy. Zrovna jsme vycházeli ze strahovské Sedmičky a já tak trochu vykulila oči. Naše malá, „rodinná“ Sedmička je tedy oproti stavropolským klubům děsně na úrovni, něco jako sen pro mladé hudebníky. „K nám do Stavropolu přijeli hrát Melody Fall z Itálie. Přespávali u mě a říkali, jak je u nich těžký probojovat se na scénu. Ale to u nás taky. To je asi všude stejný, prostě. Každý třetí na ulici je kytarista a chce budoucnost na MTV.“ „A co... Co děláte ve volným čase?“ „To je jednoduchý. Všichni se snaží zabít čas, škola se snaží zabít individualitu a zařadit tě do davu. Ve výsledku teď po ulicích běhá jedno indie děcko za druhým a všichni milují Británii.“ „Zabít čas?“

W W W.REDWAYMAG.CZ

„Hm, jo. Buďto alkohol, drogy, kytara nebo sport. Ízy.“ „Nebo všechno najednou?“ „Nebo všechno najednou.“ „A věřící? Jsou mezi váma lidi, co věří v boha?“ „Jsou tu a je jich dost. Ale není to úplně sféra společnosti, se kterou se bavim. Mezi hnilobou je tu i dost skinheadů, fanatiků, bláznů, trochu od všeho. Zakládá se tady na stylu, každý chce být někdo a končí to tím, že ho v osmnácti oblíknou do maskáčů a pošlou bojovat za vlast,“ vypráví a pak dodá: „Vlastně si vzpomínám na svůj pohovor se zdravotní kontrolou. Když mě měli brát do služby.“ „Takže – máte nějaké problémy?“ ptá se starší chlap od kontroly s nezájmem. To, jaký si mládež vymýšlí výmluvy, tu už koluje jako vtipy. „Časté bolesti hlavy...,“ odpovídá Roman bolestně a jakoby mimochodem si vyhrnuje rukávy. „Od čeho to máte?“ všímá si chlapík s propiskou jizev na rukou, které jsou vlastně z bouračky na kole. „Hmm... Ehm..,“ sklopí Roman stydlivě hlavu. „Máte sebevražedné sklony?“ „Hmm... A často ty bolesti hlavy. A...“ Takže tak. Pokaždé, když se vracím do Ruska, mám pocit, že se tam vůbec nic nezměnilo. Když ve Stavropolu vyběhnete z paneláku (kde z euforie, že funguje aspoň jeden výtah, jdete nakonec stejně pěšky), máte hned u baráku ty samé babičky co minule, jak na rozkládacích židličkách prodávají čerstvě natrhané ovoce a zeleninu. Dámy tu chodí pravidelně a často ke kadeřnici, na manikúru, fronta na banány se stojí už od třinácti na podpatcích a moje tepláková souprava spolu s vlasy v culíku prostě nezaujaly. Nebo naopak, zaujaly – to se tady nedělá. Pamatuju se, že když jsme se před deseti lety nastěhovali do paneláku ve Strašnicích, říkali o nás sousedi, že jsme určitě ruská mafie. Mafiánský gang s jednou televizí a dvěma děckama, co neumí česky ani slovo. Teď už je to snad lepší. Čas od

Roman Muravjev, 18 let ZÁJMY: opičky, muzika, snowboard, herní konzole, iPod, sluchátka, Stewie Griffin, Pamela Anderson NEZÁJMY: kytara, bicí, oteklý nohy, čtení na záchodě a psaní pitomých zájmů HUDBA: Burger Republic!Burger Republic! Burger Republic! Burger Republic! Burger Republic! Burger Republic! FILMY: Ty, co tě nutí se radovat. CITÁTY: Do you know what time it is? START THE SHOW! KONTAKT: www.myspace.com/460884513

Naši Vasilij Jakemenko: „My tady především hledáme mladé lidi s vůdčími schopnostmi. Po dvoudenním soustředění vybereme ty nejambicióznější; ty, kteří neztratili víru v Rusko.“ Naši je název pro demokratické antifašistické hnutí ruské mládeže. Vzniklo v dubnu 2005 pod vedením Vasilije Jakemenka. Hlavní myšlenkou je boj proti sílící ultrapravicové straně, náboženské nesnášenlivosti a protivládní opozici. Klade se tu důraz na patriotismus a znovuobnovení imperiální síly Ruska. Pro tohle všechno jsou členové Naši přezdíváni novými komsomoly. Začínali v počtu 150 000, teď je jich přes dva milióny. Politologové je nazývají uměle vytvořeným hnutím se snahou zmobilizovat mládež před možnou „oranžovou revolucí“. O prázdninách se tito nejlepší z nejlepších scházejí u jezera Seliger v Tverské oblasti (objevil se tam i Putin). Tady vzniká budoucí ruská elita. Mladí předvádějí svoje schopnosti a tím (stejně jako v minulosti členstvím v Komunistické straně SSSR), se dostávají k lepším kariérním možnostem, částečné protekci a výhodám. To všechno za sponzorování oligarchů a státu.

51


adventure /

TEXT: JAKUB ŠMÍD FOTO: ARCHIV PETR HORKÝ, PIRANHA FILM

HONBA

ZA OBŘÍM ČERVEM a jiná dobrodružství

Chodil po ledové planetě, nad kterou svítí čtyři slunce. Hledal pouštního červa, který zabíjí pohledem. Potápěl se mezi vodními tygry. Pod sopkou, která spěla k výbuchu, prokličkoval kordony vojáků, uplatil místní průvodce, a když nechtěli jít dál, sám vyběhl až k jícnu smrti a pohlédl do něj. Člen Ligy výjimečných? Hrdina z Marvel Comics? Ne, český filmař a cestovatel Petr Horký (*1973).


jen šel. Konečně bojují i s vlastním smyslem pro fair play – po cestě narazí na vyřízeného ekvádorského horolezce Pepé Jijóna, který podcenil smrtící moc Arktidy. Berou ho s sebou, jenže s „Pepíkem” loudajícím se za zády se jejich výprava dost komplikuje. Těší se na velké finále, kdy si přímo na pólu vyzkoušejí cimrmanovské „jdu na sever – jdu na jih”, místo toho je čeká šok, který je pošle do kolen. Když mají po dvou týdnech a sto sedmdesáti kilometrech pochodu cíl před sebou jak na dlani, přelétne jim nad hlavami vrtulník, dosedne přímo na pól a vysype ze sebe italský zájezd. A Italové se skleničkami šampaňského si omrzlé polárníky fotí jako lední medvědy, krotké a zpitomělé, vycvičené k vítání turistů. Když Petr doma vzpomíná na krajinu věčného ledu a na zdejší čtyři slunce (optický jev zvaný sundog), napadne ho, jak by o jeho cestě asi referoval Marťan, sledující dění na Zemi: „Haló, volám domů na Mars. Lidé z neznámých důvodů pochodují do ledových oblastí, které nejsou určeny pro jejich život. Někdy tam umírají, jindy se chaoticky snaží pochodovat tam a zpátky proti přirozenému pohybu ledu. Po několika dnech či týdnech se náhle zastaví, začnou poskakovat radostí, a když je jich víc, objímají se. Nelze určit, k čemu je to dobré!”

Honba za obřím červem Na obehranou písničku, kterou ráno slyšíte v rádiu a pak vám uvízne v hlavě na celý den, pomůže jediné – znovu si ji pustit, pak dá, mrcha, pokoj. Stejné to má Petr Horký s dobrodružstvím. Zničehonic na něj zaútočí nějaká zrádná myšlenka (co takhle potápět se s lidožravými žraloky?), a ta mu začne jako kolovrátek hrát uvnitř hlavy. A pak mu to nedá a musí tam jet, zkusit to a zjistit, že nakonec je vždycky všechno jinak.

Zpráva o cestě na severní pól Petr a jeho kamarád Mirek se probíjejí skrz skrumáže ledových balvanů zvaných torosy a opatrně našlapují přes křehkou slupku ledu, pod kterou funí grónské velryby a tuleni. Těžké batohy na zádech a saně, do kterých jsou zapřaženi, mohou při prolomení ledu a pádu do vody způsobit rychlou smrt. Kromě polárnické výbavy a těžké kamerové techniky nesou dva Češi ještě kytaru a revolver. Očekává se snad na severní točně nějaký zběsilý rokenrolový mejdan? Nikoli, revolver slouží pro případ srážky s ledním medvědem (pomníčků z takových setkání je na Špicberkách dost) ...a kytara? Když na sklonku dne uvnitř stanu bublá na jednoduchém vařiči polévka a Mirek sáhne do strun a zazpívá: „Děvčátko... zakrátko rozejdem se...”, navzdory ukrutné kose se udělá útulno a polárníci se na sebe začínají usmívat. Dobrá vůle a nálada jsou na cestě mnohem důležitější než namakané tělo. Cesta pěšky na severní pól je boj. Tandem Horký-Jakeš bojuje s jevem jménem drifting: přesun obrovských ledových ker může způsobit, že jste sice za den ušli dvacet kilometrů, ale od pólu jste ještě o pět kilometrů dál než ráno. Petr zápasí s povinnostmi filmaře a kameramana: baterie do kamery rozehřívá na těle, kvůli dobrým záběrům se vysiluje mnohem víc, než kdyby

W W W.REDWAYMAG.CZ

Někdy v Petrově mysli hlodá jen malý červíček dobrodružství, jindy několikametrový červ. Konkrétně olgoj chorchoj, (mongolsky „červ-střevo”), mýtické zvíře, které se Petr vydal hledat do asijské poušti Gobi. O existenci podivného plaza se svět poprvé dozvěděl v roce 1922 díky výpravě newyorského přírodovědného muzea. Američané, kteří tu hledali kosti dinosaurů, dospěli k závěru, že: „Víra v existenci podivného červa je mezi Mongoly tak silná a rozšířená a všichni ho popisují naprosto stejně, že zřejmě nemusí jít jen o pouhý mýtus.” Gobi v pravěku oplývala subtropickou flórou a faunou. Možná tu žili olgojovi předci a několik jedinců přežilo do dnešních dnů. Tak Petr uvažuje na své cestě do nitra čtvrté největší pouště na světě. U místních zprvu nenachází pochopení, už pouhé vyslovení jména červa je prý neblahé znamení a lidé při něm blednou strachy. Vyslechne si od pastevců děsivé příběhy o setkání s olgojem. Červ vypadá z obou stran stejně, nelze poznat, kde začíná a kde končí. Na člověka prý zpravidla útočí v nejteplejších měsících roku, vztyčí se náhle z písku, nafoukne poslední článek svého těla a z něj vypustí jed, který usmrtí vše živé kolem. Jindy prý zabíjí jen „pohledem”. Drsná Gobi předvede českému cestovateli svou rozporuplnou tvář. Ve dne čtyřicetistupňová vedra, v noci mráz a navíc absolutní ticho, v němž se člověk uvyklý civilizačnímu hluku děsí tlukotu vlastního srdce. Hvězdy jsou v poušti tak blízko nad zemí, že na Mléčnou dráhu dosáhnete rukou. Olgoje nakonec Petr nenajde. Zato zažije největší koňské dostihy na světě. Jedou se v Ulanbátaru a pro Mongoly posedlé koňmi jsou nejvýznamnější událostí roku. Na závod tisíců koní, dlouhý třicet kilometrů, se v sedlech místo žokejů vydávají děti. Kluci a holky s roztočenými bičíky a typickým hrdelním pokřikem ženou koně do cíle, některá zvířata padnou na trati,

53


dravce, nikdo si už nepřipouští strach ani pochybnosti a možná právě proto dojde k osudové chybě. Malý Michal zamíří objektiv proti žraločí samici stoupající z hlubin, a ta se vší silou zakousne do kamery, kterou drží v rukou. Paže až po předloktí mizí v útrobách dravce! Naštěstí se stisk zarazí o kovové tělo kamery, Michal vyvázne bez zranění a ještě dokončí záběr. Jenže dojem pohody je ten tam a místo něj nastupuje jen zplihlá pokora vůči přírodě, která je a vždycky bude silnější než lidé. „Od světa se můžeme učit, ale zapomeňme na to, že bychom ho mohli ovládat,” opakuje si Petr po cestě domů.

Do jícnu smrti

uštvána k smrti. Zato vítězného koně a jeho majitele čeká obrovská sláva. Když se Petr po závodu prodere davem k vítězi, uvidí nezapomenutelný obraz: hrdý chlapec v sedle krásného hřebce, jeho otec se slzami v očích polévá hřívu koně kumysem, zkvašeným kobylím mlékem... jedna z nejšťastnějších chvil v životě zdejšího člověka. „A my ji prožili s nimi.”

Za tygry vodních hlubin Na východě jižní Afriky je prý chlapík, nějaký Walter, který se potápí na volném moři s tygřími žraloky. Tahle zpráva Petra uhranula. Plavat s druhým nejnebezpečnějším žralokem bez ochranných prostředků, bez klecí, drátěných obleků? A chlapík pořád žije? Petr už v minulosti poznal velkého bílého žraloka a přímo pod vodou filmoval, jak útočí na nastraženou návnadu. I tehdy měl po boku svého parťáka, kameramana Honzu Tutokyho. Teď ho překvapí, když Honza na výpravu za tygry vybere jako třetího do party svého třináctiletého syna Michala. Odvaha, nebo nezodpovědnost? Pár dnů před odletem přijde prorocký sen – Petr se noří do vody s Honzou a Michalem, kolem hejno žraloků a situace se náhle vymkne kontrole. To se nesmí stát! Odpoledne se Petr svěří Honzovi, co se mu zdálo, a ten jen hlesne: „Mně se zdálo něco podobného.” Po přistání je vítá dobrodruh Walter, na noze patnáct stehů od žraločího kousnutí. „Tři chlápci z Evropy, co tady byli před vámi, se ani neodvážili do vody,” chechtá se. Vyházet do vody návnadu, přilákat hejno žraloků, a pak mezi ně sestoupit – je to dobrý nápad? První zkušební ponor Petra i Honzu uchlácholí. Třináctiletý Michal se pod Walterovým dozorem chová jako malý profesionál, pomáhá filmovat, Češi se víc a víc osmělují. „Žraloci skáčou jak pejsci v cirkuse. Jen místo cukříku zobou rybičky!” O pár dní později je voda čirá, celý tým se znovu potápí mezi přilákané

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

54

Média po celém světě informují o tom, že sopka Merapi na indonéské Jávě začala chrlit tisíce tun popela. Ve stejné době přijíždí na ostrov i Petr, chce tady uzavřít obchody s místními řezbáři – v rámci projektu TeakLand totiž nabízí domorodým řemeslníkům lepší ceny než kupci, kterým se nechce osobně vyzvedávat zboží. Místní přátelé Yoyo a Hanni Petrovi popisují, že sopka je zřejmě těsně před výbuchem, a že celou oblast evakuuje policie a armáda. „Jenom blázen může jet k sopce, která má vybuchnout,” uzavře debatu Hanni. Petr má při jejích slovech zvláštní záblesk v oku. Během tří dnů pak sežene řidiče, který souhlasí, že ho pod sopku doveze. Dva domorodí průvodci jsou ochotní ho doprovodit tak vysoko, jak to bude možné. Chlapíci běží do svahu jako kamzíci a Petr za nimi supí v sandálech a s tě��kou kamerou na rameni. Pak si průvodci posedají na balvany: „Dál už nemůžeme, mistr Píter, sopka puká, může se roztrhnout a potom sopka bum a my smůla,” (při „bum” rozhazují rukama a při „smůla” sklánějí smutně hlavu). Ve vzduchu je silný pach síry, nohy mají všichni tři pokryté popelem a Petr je přemlouvá, aby šli dál. Nabízí peníze. Nic. Zanechává je tedy na místě s tím, že se jen trochu podívá po okolí a za chvíli je zpátky. Za prvním útesem se dává do běhu směrem vzhůru, k vroucímu vrcholu sopky. Jak mu sandály sjíždějí po drobném štěrku, uvidí pod nohama malý opracovaný kámen s nápisem: „Tudy šel v roce 2002 student geologie z Jakarty. Beze stopy zmizel.” Pochopí, že je na svahu, který se kdykoliv může otevřít tak, jak to včera ze vzdálenosti několika kilometrů viděl skrze hledáček kamery. Z dálky slyší starostlivé: „Mister Píííítééér.” To už ale dobíhá na okraj sopečného jícnu. Pohlédne dolů a není tam nic, jen pára, dým – mraky. Když sestoupí mezi průvodce, oba vrtí hlavou. „Byl jste nahoře? Krejzííí!” Pak si na hlavu naloží stokilový náklad palivového dříví a klidným krokem se vydají dolů, zatímco Petr za nimi klouže ve svých sandálech. Nechce si je nechat utéct, a tak se sestup mění v závod, na jehož konci vyběhnou z křoví na parkoviště „tři propocení magoři”, průvodci shazují dřevo z hlavy a všichni se chechtají na celé kolo. Petrových cest bylo a ještě bude mnoho. Včera byl na severním pólu a bůhví, kam se vydá zítra. Nakonec bude vždycky všechno jinak. Ale ta radost z neočekávaných dobrodružství a setkání, ta bude vždycky stejná. Více na www.piranhafilm.cz nebo v knihách Petr Horký, Miroslav Náplava: Honba za obřím červem a jiná dobrodružství, Petr Horký: Zpráva o cestě na severní pól


technologie /

TEXT: M. OVERSTREET, FOTO: PROFIMEDIA.CZ SUPERVIZE: PROF. MUDR. MICHAEL ASCHERMANN, DRSC., FESC

Co bude za 50 let? Kolem roku 2050 budou tři čtvrtiny celého lidstva obývat velká města. V miniaturních bytech, kde si teplotu a osvětlení nastavíme pouhou myšlenkou, nebudeme muset prát, uklízet ani vařit. Špína a pachy se prostě naskenují a pomocí molekulární technologie rozloží na mikrobiologický odpad. Společně s pračkou a vysavačem zmizí i sporáky a ledničky z kuchyní – vlastně zmizí celé kuchyně. Buď budeme jíst jídlo v kapslích, nebo si ho vytiskneme na 3D tiskárně (no fakt!). Menší, lehčí a chytřejší budou i auta, která sama zacouvají, zaparkují a taky řidičům tvrdě zabrání v pokusu o sebemenší dopravní přestupek. A jak budeme vypadat my sami?

Je nám 60 let, ale cítíme se lépe, než když nám bylo padesát, protože víc cvičíme a spíme. Samozřejmě nekouříme. Nikdo už nekouří. Neříkáme, že jdeme na vyšetření k doktorovi, ale k „life-stylistovi“. Ten z jedné kapky krve získá během dvou minut výsledky: zatím nemáme potíže, ale blíží se srdeční onemocnění. Proto nám do krevního oběhu vpraví partu nanorobotů o velikosti bakterií, kteří mu budou neustále posílat informace o našem stavu. Nanorobotům říká rozverně „smart dust“ (chytrý prach). Cestou na dovolenou se v raketoplánu od souseda dozvíme, že on má bioprotézu srdce, několik mikroradarů umístěných na kůži a v krvi mu koluje rovnou celá minitovárna na opravu závad. Vypadá ale úplně normálně. Vzpomínáme spolu na dobu před dvaceti lety, kdy se k monitorování zdravotního stavu ještě muselo nosit speciální spodní prádlo. Ty legrační podprsenky a trička! To už je dneska přežité.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Je nám 75 let. Už máme taky bioprotézu srdce, nic to není. Vlastně se cítíme lépe než v šedesáti. Ještě víc cvičíme a spíme. Dobře jíme, s dietou už si díky nanotechnologiím a pokrokům v genetice nemusíme dělat starosti. Zimu jsme strávili na horách. Do módy se vrátil polozapomenutý snowboard, takže přišla naše chvíle! Na sjezdovce jsme mladým chcípáčkům pěkně ukázali, zač je toho ollie. Slavíme stovku, máme se výborně. V osmdesáti jsme si nechali vyměnit všechny orgány. Ty se teď prodávají na trhu stejně volně jako geneticky mutovaní domácí mazlíčci. Nanolaboratoře nám v krevním oběhu vyrábějí všechny látky potřebné k životu, hlavně telomerázu, enzym, který činí naše buňky nesmrtelnými...

55


technologie /

TEXT: KATEŘINA K8 PÍSAČKOVÁ FOTO: ARCHIV ZDROJ: PŘÍBĚH FOTOGRAFIE – DANIELA MRÁZKOVÁ, MLADÁ FRONTA TEZE K DĚJINÁM FOTOGRAFIE DO ROKU 1914 , PAVEL SHEUFLER, FAMU

8 nerozstříhaných fotografických vizitek

VýVOJ fotografie

V minulém þísle jsme se vČnovali vzniku vĤbec prvních fotografií na svČtČ. Nyní se pĜeneseme do doby, kdy daguerrotypie je již pĜekonaná a ke slovu se dostává fotografie na papíĜe – levnČjší, dostupnČjší, revoluþní. Fotografie (prozatím) stále není považovaná za umČní, nýbrž za mladé a pokrokové Ĝemeslo. Zásluhou nadšencĤ fotografie ožívá, uplatĖuje se v mnoha rĤzných oborech, i když stále je co zlepšovat a vynalézat... A co vy – šmejdili jste nČkdy u babiþky ve starých fotoalbech? A nemČli jste pĜitom náhodou silnČjší pocit kontaktu s historií než pĜi poslední hodinČ dČjepisu? A nenašla by se u dČdy ve sklepČ nČjaká ta stará zrcadlovka, co by stála za prozkoumání?

André Adolphe Eugéène DISDÉRI

Disdériho portrét Napoleona III. s rodinou, kolem roku 1859

ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III

56

Portrétní fotograf, původně daguerrotypista, si roku 1854 nechal patentovat tzv. vizitky (carte de visite), pozitivní fotografie rozměru cca 5x10 cm. Disdéri pracoval s tzv. rotačním fotoaparátem, který mu umožňoval pořídit až 8 snímků na jeden negativ a výrazně tak zrychlit i zlevnit jejich výrobu. Malý formát a dostupný materiál zase usnadnil prohlížení i šíření obrázků. Na vizitkách se uplatňoval hlavně portrét, brzy se však začaly pořizovat i reprodukce známých uměleckých děl nebo obrázky významných kulturních památek či přírodních scenérií – jejich alba zdomácněly na policích knihoven tehdejších měšťanů hned vedle atlasů či encyklopedií. Disdériho slávě hodně pomohl Napoleon III., který se zastavil v jeho pařížském ateliéru a nechal se vyfotit přímo během cesty na bitevní pole. Později Disdériho, jemuž patří i patent na dvouokou zrcadlovku, dokonce jmenoval svým dvorním fotografem. Vizitka je předchůdkyní dnešní pohlednice a pasové fotografie na úředních dokladech, díky ní fotografie pronikla mezi široké vrstvy obyvatel, z nichž mnozí nakonec začali také fotit. Šedesátá léta 19. století se proto nazývají „zlatým věkem fotografie“.


Gaspard-Félix Tournachon alias NADAR Kromě toho, že se Nadar stal autorem první letecké fotografie, také poprvé použil k fotografování umělé osvětlení (které si sám vyrobil), když dokumentoval pařížské katakomby. V jeho ateliéru, kde se v roce 1874 konala první společná výstava průkopníků nového malířského stylu později označeného jako impresionismus, si za normálního provozu podávali dveře ty nejvýznamnější osobnosti nejen pařížského kulturního života: Charles Baudelaire, Sarah Bernhardt, Eugén Delacroix nebo Alexandre Dumas. Nadar fotil spisovatele Victora Huga na smrtelné posteli, zato Napoleona III. zvěčnit odmítal kvůli svému demokratickému přesvědčení. Mezi jeho blízké přátele patřil Jules Verne, který si ho vybral jako předlohu pro postavu Michela Ardana do románu Ze Země na Měsíc. Nadar je dnes oceňován především za svůj přínos k fotografickému portrétu jako žánru. Se svými modely dokázal navázat zvláštní vztah, který mu umožnil zachytit jejich opravdový výraz, ne-li přímo povahu a duševní rozpoložení. Ačkoli už tehdy byly známé různé techniky retušování a kolorování, Nadar je nepoužíval, byl zastáncem čistého pravdivého portrétu.

první Nadarova letecká fotografie, 1858

Nadarův portrét Charlese Baudelaira

Nadar s manželkou v balónu vlastní konstrukce, kolem roku 1863

Oscar Gustav REJLANDER Fotograf švédského původu ve svém díle dokázal, že fotografie se může měřit i s klasickými uměleckými disciplínami, jako je malířství. V jeho nejznámějším díle nazvaném Dva způsoby života, předvádí celkem 25 živých modelů v pravé části kompozice ctnostý způsob života – vzdělanost, zbožnost a dobrodinní, v levé části pak neřesti, jako je opilství, hazard či sexuální chtíč. Vytvořil v podstatě podobný alegorický obraz, s jakým často pracovali klasičtí malíři, jen k tomu použil dosud nevídané techniky – fotografické montáže. Obraz exponoval na několik negativů, které posléze pracně spojil dohromady, a vytvořil jediný pozitivní tisk. Zasloužené pocty se mu dostalo, když originál tohoto díla koupila samotná anglická královna Viktorie jako dar pro svého syna prince Alberta, který si ho pověsil v pracovně. Ani po tomto úspěchu se však Rejlander nebyl schopen „uměleckou fotografií“ uživit a narážel na neustálé nepochopení. V běžném životě si tedy, jako mnozí jiní vydělával klasickou portrétní fotografií. Jako jeden z prvních ale využil fotografického média k něčemu jinému, než je pouhé zachycení reality, a nadhodil tak uvažování o fotografii jako o plnohodnotném umění...

Dva způsoby života

Eadweard MUYBRIDGE Na začátku byla obyčejná chlapská sázka. Leland Stanford, tehdejší kalifornský guvernér, zakladatel Stanfordské univerzity a velký obdivovatel koní, se vsadil se svým přítelem o 25 000 dolarů, že v určité fázi běhu má kůň všechna čtyři kopyta ve vzduchu. A Muybridge jeho tvrzení dokázal – pomocí 12 komor opatřených na svou dobu nebývale rychlou závěrkou a rozmístěných jednu stopu od sebe získal první detailní studii pohybu. Divíte se, jak stihnul obsluhovat dvanáct kamer ve zlomku sekundy? Nijak, běžící kůň sám svým pohybem postupně přetrhával nit napojenou na spouště fotoaparátů. Bohatý Stanford za vyhranou sázku Muybridge štědře sponzoroval, a ten poskytnutých prostředků náležitě využil. Sestrojil například přístroj zvaný soopraxiskop, který mu umožňoval fázovaný pohyb postupně promítat, takže výsledný obraz působil téměř jako filmový záběr. Za největší Muybridgeův přínos rozvoji fotografie, potažmo kinematografie, ale platí fakt, že dokázal zobrazit skutečnost, která je pouhým lidským okem neviditelná. Pro takové momenty, jakými je třeba zastavený pohyb zvířete nebo letící střely, se dnes používá označení bullet time. Zdokonalení fotografické techniky, o které se Muybridge zasadil a které přineslo především možnost snímat reálný život v pohybu, nutně vedlo ke vzniku dalšího fotografického žánru – reportáže. (O kterém si tady přečtete zase někdy příště.)

W W W.REDWAYMAG.CZ

Pohybové studie, 1885

57


NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ


NA T R I P U

S V518 mezi obrazy RO Z HOVOR

Martin Jurášek/punk skate S OU T Ě Ž

Horsefeathers

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 2, 2010 | ROČNÍK III | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIKS TÉMA: KOMIK


RedWay 2/III.