Page 1


Ulrich Hub

Ilustrace Jörg Mühle


B

yla jednou na světě jedna krajina plná ledu a sněhu a ať jste otáčeli hlavu na jednu stranu nebo na druhou, viděli jste jen sníh a led a led a sníh a sníh a led. Když jste se ale pořádně rozhlédli, mohli jste v tom sněhu a ledu rozpoznat tři malé postavy. Stály těsně vedle sebe a také se rozhlížely. Ale ať otáčely hlavy na jednu stranu nebo na druhou, všude viděly jen led a sníh a sníh a led a led a sníh. Kdybyste se ale k postavám přiblížili, poznali byste, že jsou to tři tučňáci. Byli úplně stejní, ale to je normální. Všichni tučňáci vypadají stejně. Když člověk uvidí jednoho, pozná už vlastně všechny. 3


Kdybyste však k těm třem tučňákům přišli ještě blíž, zpozorovali byste, že je mezi nimi rozdíl. Jeden tučňák byl o něco menší než druzí dva. Ale pozor! K tučňákům by se nemělo chodit tak blízko. Jsou sice zcela neškodní, ale poněkud páchnou po rybách. „Smrdíš,“ řekl jeden tučňák. „Ty taky,“ odpověděl druhý. „Přestaňte se hádat,“ řekl ten malý a do těch druhých šťouchl.

A ten den se konečně něco stalo. Něco neobvyklého. Bylo to malé a žluté. Třikrát to oblétlo tučňákům hlavy a přistálo to ve sněhu. „Motýl!“

Když ale do nějakého tučňáka šťouchnete, vrátí vám to hned zpátky třeba i větší silou. A pak to jde ráz na ráz a během chvilky byla z jednoho šťouchance pořádná mela. Na konci sebou všichni tři plácli do sněhu a bezradně se na sebe podívali: „Proč se vlastně musíme pořád hádat?“ Tak plynul den za dnem. Nejprve se tučňáci rozhlédli po krajině, pak se podívali na sebe a už z toho byla zase šťouchanice. „Kéž by se už konečně něco stalo,“ povzdechl si malý tučňák. 4

Tučňáci samou radostí vyskočili a nadšeně tleskali křídly. Ale mělo jim dojít, že tento motýl je začátkem obrovské katastrofy. Tučňáci se opatrně kolébali za ním a užasle ho pozorovali. Něco tak krásného ještě nikdy předtím neviděli. „Já ho zlikviduju!“ řekl malý tučňák. „Nechej ho na pokoji,“ okřikli ho druzí dva. „Ale já ho chci zabít! Teď!“ vztekal se ten malý. „Nemůžeš ho zabít.“ „Kdo to řekl?“ „Bůh,“ odpověděli druzí dva tučňáci, „Bůh řekl, že zabíjet se nesmí.“ „Ach tak,“ řekl ten malý, pak chvíli přemýšlel a nakonec se zeptal: „A kdo je to vlastně ten Bůh?“ 5


Když se tučňáka zeptáte, kdo je Bůh, nebude přesně vědět, co na to říct. „No, Bůh,“ koktal jeden tučňák, „to je těžká otázka. Bůh je veliký a velice, velice mocný. Vymyslel si spoustu pravidel a umí se pořádně naštvat, když se nedodržují. Ale jinak je docela přátelský.“ „Má jen jednu vadu,“ doplnil ho druhý tučňák. „A to?“ zeptal se ten malý zvědavě. „Není vidět.“ „To je ale ohromná nevýhoda,“ udělal ten malý zklamaný obličej. „Když ho nemůžu vidět, nemůžu nikdy s jistotou vědět, jestli vůbec existuje.“ Oba tučňáci se na sebe bezradně podívali. Pak toho malého pobídli: „Rozhlédni se kolem sebe a popiš nám, co vidíš.“ „Sníh,“ odpověděl tučňák, aniž se rozhlédl. „Dál!“ „Led.“ „Dál!“ „Sníh.“ „Dál!“ „A led a sníh a sníh a led a led…“ „A kdo to všechno udělal?“ „Bůh?“ zeptal se malý tučňák nejistě. „Přesně tak,“ zakývali tučňáci horlivě hlavou. „A co řekneš teď?“ „No, abych řekl pravdu, moc se nepředvedl.“ Oba tučňáci sebou škubli a vzhlédli nervózně k nebi. „Tiše, nebo tě uslyší,“ zašeptali, „Bůh má příšerně dobré uši a kromě toho stvořil i tučňáky.“ 6

„Tak to se na nás taky moc nepředvedl,“ zaprotestoval malý tučňák, „jsme ptáci, ale smrdíme po rybách, máme křídla, ale neumíme létat.“ „Ale umíme plavat!“ To je pravda. Tučňáci jsou dokonce skvělí plavci. Ale zkuste s nimi diskutovat. Když si jednou vezmou něco do hlavy, těžko je přesvědčíte, že to může být jinak. „V každém případě je jasné, že si Bůh dal s tímhle motýlem více práce,“ řekl malý tučňák zarputile, „protože on si na rozdíl od nás může létat, kam chce, a to je nespravedlivé, a proto ho teď zabiju.“ „Pak tě potrestá,“ varovali ho ti druzí dva. „Kdo?“ „Bůh.“ „Tak na to si počkám,“ zašklebil se ten malý a zvedl nohu, aby motýla zašlápl.


Byl by to motýlův konec, kdyby na hlavě malého tučňáka něco nepřistálo. Byly to dva pohlavky. Tučňák udělal nejprve překvapený obličej a pak začal hlasitě kvílet. „Klidně si řvi,“ řekli mu ti druzí dva chladně. „Jsi nevychovaný, všechno se ti musí říkat třikrát a vůbec – jsi úplně špatný tučňák.“

Oba tučňáci se vyděšeně chytli za hlavu: „Vždyť sis právě na toho motýla sedl!“ Malý tučňák rychle vyskočil a otočil se. Tam, kde před chvílí seděl, ležel ve sněhu motýl. Byl stále malý a žlutý, ale už nepoletoval. Jeho levé křídlo bylo úplně pomačkané.

Tučňáci velice neradi slyší, když se o nich říká, že jsou špatní. Ale ten malý dělal, že je mu to úplně jedno. Plácl sebou umíněně do sněhu a řekl: „No a? Jsou dobří tučňáci a jsou špatní tučňáci, a já jsem zkrátka špatný tučňák. Takový jsem byl vždycky. To se nedá nic dělat. A kromě toho, to vůbec není moje vina. Takového mě stvořil Bůh.“

Všichni tři se teď skláněli nad motýlem. „Chudinka, umřel,“ ujistil se jeden a druhý se připojil: „Teď přijde do nebe.“ „To jde každý, kdo umře, do nebe?“ ozval se ten malý. „Ne, všichni ne, jenom ti dobří půjdou do nebe, ty například ne.“ „Já nejsem ten dobrý?“ zeptal se malý tučňák ohromeně a druzí dva zavrtěli hlavou. „Ne. Právě jsi zabil motýla.“

9


„Ale ne schválně!“ „Řekl jsi, že ho chceš zabít, a teď je mrtvý.“ Ukázali na motýla, který ležel nehybně ve sněhu. „Z toho Bůh nebude nějak nadšený.“ „Třeba se zrovna nedíval,“ zamumlal malý tučňák.

„Myslím, že Bůh vůbec není,“ dupl si malý tučňák. „Vy jste si jen usmysleli, že mi naženete strach. Nepotřebuji žádného Boha. Doteď jsem si bez něj poradil a vás,“ při těch slovech se mu už do očí hrnuly slzy, „vás taky nepotřebuji. Nechci kamarády, kteří chtějí, abych se bál. Vás už nechci do konce svého života vidět!“

„Bůh má příšerně dobré oči, vidí všechno a až umřeš a budeš chtít do nebe, osobně si na tebe počká u brány a pěkně si s tebou pohovoří.“ „Do té doby,“ pokusil se malý tučňák zakrýt lehký třes v hlase, „to s tím motýlem už dávno zapomene.“ „Na to bych raději nespoléhal, Bůh má totiž také příšerně dobrou paměť a nikdy nezapomene potrestat tučňáka, který nedodržel jeho pravidla.“ „A jaké jsou ty tresty?“ „Nechej se překvapit,“ zašklebili se na sebe oba tučňáci, „když Bůh tvořil tuhle krajinu, možná se moc nepředvedl, ale co se týká trestů, má velkou fantazii.“ 10

Pak se odkolébal tak rychle, až se za ním sníh jen zaprášil.

11


Oba tučňáci se za ním překvapeně dívali. „Co se to s ním tak najednou stalo?“ zeptal se jeden. „Možná má pravdu,“ řekl ten druhý. „Já jsem Boha ještě nikdy neviděl a neznám nikoho, kdo by ho viděl. Občas by se měl Bůh opravdu ukázat.“ „Tiše,“ zašeptal tučňák. „Bůh nás pozoruje. Právě teď, copak to necítíš? Podívej se na nebe.“ Oba tučňáci zaklonili hlavy a podívali se nahoru. Uviděli tmavé těžké mraky. Jeden na ně ukázal křídlem a slavnostně prohlásil: „Za těmi mraky pochoduje Bůh sem a tam a pozoruje nás.“ „Nesmysl,“ odpověděl ten druhý, „Bůh nás nemůže vidět. Ty temné mraky mu v tom brání.“ V tu chvíli se nad tučňáky zjevila tlustá bílá holubice, zamířila k nim, nemotorně přistála ve sněhu a několikrát se přitom převalila. Oba tučňáci zvědavě sledovali tento přistávací manévr. „Dnes si opravdu nemůžeme stěžovat, že je tady nuda,“ pomysleli si, „nejprve motýl a teď dokonce holubice!“ Když se holubice vzpamatovala, zvedla se, setřásla sníh z křídel a zeširoka se před oběma tučňáky rozkročila. „Máte chvilku, abychom si promluvili o Bohu?“ zeptala se holubice a pokračovala, aniž by čekala na odpověď: „Dobrá, přináším vám od něj zprávu, pozorně poslouchejte. Bůh řekl… Co to tady tak smrdí?“ „To jsme my,“ ozvali se tučňáci a zvědavě se přikolébali blíž. „Tak ke mně proboha nechoďte tak blízko,“ zaječela holubice, uskočila dozadu a pokračovala. 12

Ulrich Hub, Jörg Mühle, Na arše v šest  

Milý filosofující příběh pro děti i dospělé o všelijakých představách o Bohu, a to vše ve chvíli, kdy se blíží potopa světa.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you