POST SCRIPTUM
Kateřina Korábková
Poklady a staré krámy K
dypak jste naposledy uklízeli půdu? Ještě nikdy? Nedávno jsem se bavila s člověkem, dítětem paneláku, a divila se, jak může uklízení kostelní půdy plné prachu, holubích neplech a suti považovat za práci v téměř extrémních podmínkách. Teprve pak mi došlo, že paneláky půdu nemají. Půdy jsou skvělá věc. Je velmi praktické mít kam odložit věci, které zrovna nejsou potřeba, ale kdyby veškerá pozitiva půd měla končit na téhle rovině, byla by to nuda. Půda je místo s tajemstvím. Muzeum života v domě, k němuž stačí trocha fantazie, aby ožilo vlastním životem a stalo se pokladnicí.
knížky z konce 19. století mu dával za pravdu, stejně jako celkem slušná výbava trampského nádobí. Sbírka prázdných lahví s patentními uzávěry byla poslední branou k nejhlubší archeologické vrstvě, bedně, která slibovala největší poklady. Byla prázdná. Místo, které mělo pečlivě skryto mezi jinými bednami střežit něco zásadního, neobsahovalo vůbec nic. Každý z těch předmětů měl bezpochyby svůj příběh, jak se na půdu dostal. Pro někoho byly důležité, dostaly nálepku „to se ještě může hodit“ nebo „rozbité jen trošku, přece se to nevyhodí“.
Na každou půdu se musí čas od času zajít pořádně rozvířit prach. Má totiž výsadu, že se na ní (někdy doslova) kupí věci, k nimž máme vztah, i předměty „potenciální užitečnosti“, o nichž za pár let zjistíme, že je máme tak dobře uložené, až o nich ani nevíme. Každopádně jsme je nepotřebovali a nejspíš už ani potřebovat nebudeme, jen nám bylo líto je vyhodit. Právě ten praktičností často špatně maskovaný cit ke starým krámům a zbytečnostem dělá z půdy místo s příběhy. Před nějakým časem se mi poštěstilo uklízet půdu, která vypadala, jako by někdo vzal skládku a postavil nad ní střechu. Zbytek vycpaného tetřeva věstil, že tady o podivuhodnosti nouze nebude. Hory hadrů, lichých bot, rozbitých hraček a z nějakého nepochopitelného důvodu i plastových větrníků do zahrady ale představovaly jen dlouhé třídění odpadu. Pod spoustou krámů naházených bez ladu a skladu se náhle objevily srovnané bedýnky. Na těchto věcech už asi záleželo, když je někdo pěkně uložil. Tušení pokladu se opět ozvalo. Nález
Princip, podle něhož zacházíme s hmotnými věcmi, je úplně stejný i u věcí nehmotných. Držíme v sobě to, co bychom dávno měli pustit k vodě, poškozené neopravujeme, jen strčíme někam, kde nebude tak vidět. Důležité se ztrácí v hromadách krámů a bedny nachystané pro nejcennější poklady se plní jen pavučinami. Na každou půdu se musí čas od času zajít pořádně rozvířit prach úklidem a volat: „Ježkovy zraky, k čemu tady máme tohle?!“ Zatímco ty pod střechami našich domů se připomínají svojí hmatatelností samy, vnitřní půdičky našeho nitra se dají krásně schovat. Mají skoro neomezenou kapacitu, tak proč se jít hrabat ve starých krámech? Možná právě proto, abychom si na příběhu těch schovaných věcí připomněli vlastní příběh, zbavili se zátěže a uložili vzácné tam, kam skutečně patří. Jinak by se nám totiž mohlo stát, že pro samou přehlcenost zapomeneme na něco důležitého. Třeba právě na ten poklad, co pro málo místa položili do jeslí.
■ Kateřina Korábková
38 prosinec 2015
prosinec 2015.indd 38
11/26/2015 2:09:15 PM