sobectví. Další podstatný krok je vzít svůj kříž, všechny své nedostatky, limity, bolesti, traumata a plně následovat Krista. Jedině takovému člověku, který zapře sebe sama, vezme svůj kříž a následuje jej, dává Hospodin svůj pokoj. Jedině takového člověka může Hospodin použít pro svoje dílo na tomto světě plném nepokoje.
Pavel Javornický Sbor CB Náchod
Můj kříž je utrpení, které přináší následování Krista a které na sebe beru dobrovolně. Tak jsem tomu byl v církvi vyučen. Měl jsem však kamaráda, spolužáka na gymnáziu, upřímně věřícího katolíka. Roman se dostal po maturitě na vytouženou archeologii, ale během studia zemřel. Měl vrozenou srdeční vadu, tehdy neoperovatelnou. Jeho maminka nám na pohřbu sdělila, že poslední dny života trpěl silnými bolestmi a nahlas se modlil: „Pane Ježíši, přijmi toto moje utrpení!“ Pochopil jsem, že Roman nesl své bolesti i hrozbu blížící se smrti v mladém věku jako kříž, který má odevzdat svému Pánu. Tehdy se moje pochopení nesení kříže značně rozšířilo. Uvědomil jsem si, že nemůžeme nemoci, těžkosti, ztráty ani smrt brát jako údery slepého osudu – máme je trpělivě a bez výčitek nést v Kristových stopách. I když to není způsobeno vyznáním Krista, může se to stát jako u Romana silným svědectvím o víře a věrnosti Pánu. Neměli bychom tu mluvit spíše o „ostnech, poslech satanových“? (2K 12,7-9) Ale ani apoštolova vážná nemoc (patrně porucha zraku) nebyla ranou osudu, ale Božím způsobem, aby hlouběji prožil dostatečnost milosti a plně se otevřel působení Boží síly. On, který mnohým vyprosil uzdravení! Také golgotský kříž Ježíšův byl strašná zbraň satanova v boji o naše vysvobození. Tím, že Ježíš této smrtonosné zbrani neuhnul, satana porazil a nás vysvobodil z věčné smrti. Vedle tohoto velkého kříže jsou ty naše osobními podpisy pod prohlášením: „To Boží Syn učinil i pro mne, za můj hřích. Kristovým křížem jsem i já zachráněn!“
■ Připravil petr raus
Inspirováno výročím Dopisy někdy putují podivně, ne každý dorazí hned druhý den. Tento dopis k nám cestoval téměř rok. Událost, která ho motivovala, je dávno za námi, aktuálnost jeho poselství ale zůstává, proto si ho dovolujeme otisknout i s tak velkým časovým odstupem. Na počátku měsíce února 2014 se naše rodina setkala ve sboru CB v Letovicích, abychom si s vděčností a s radostí připomněli diamantovou svatbu, tedy 60 let manželství. Je třeba si uvědomit a rozlišit dvě věci, že totiž, když léta přibývají, buď stárneme, nebo zrajeme. Ten, kdo se ve vyšším věku dívá jen zpět, často žije pouze vzpomínkami nebo též stýskáním. Takový člověk doslova stárne. Kdo se ještě dívá kupředu a žije nadějí, ten zraje. Abychom nestárli, máme dozrávat. Stále ještě dle možností něco dělat, zajímat se o lidi, zkrátka dívat se kupředu. Kdysi byl den, kdy jsme se setkali poprvé. Setkáními člověk dospívá a dozrává. I když je to samozřejmé a nezastupitelné, je to setkání narozeného dítěte s matkou, otcem a sourozenci. Dalším setkáním je manželství. O manželském životě užívá Písmo svaté slova: „Potom poznal Adam ženu svou.“ Tím je řečeno, co znamená dozrání k manželství. Ovšem do této souvislosti patří i setkání s Bohem. Apoštol Pavel napsal o manželství: „Tajemství toto je veliké, avšak já pravím o Kristu a o církvi.“ Z pravého setkání s Bohem skrze Pána Ježíše Krista vyvěrá nový vztah, a tím je „Já“ a „Ty“. Klasickým příkladem je Žalm 23. Zpočátku mluví žalmista o Bohu ve třetí osobě: On je můj pastýř, On mne vodí k pastvám zeleným a k vodám tichým a po stezkách spravedlnosti své. Ale najednou se žalmista dostává blíže: „Byť se mi dostalo jít i přes údolí… Ty se mnou jsi.“ Jaké dozrání! Takto je třeba dozrávat. Neříkejme, že stárneme. Dozrát tak, abychom jednou mohli být sebráni jako plné klasy do Boží obilnice. Milan Lachman, emeritní kazatel CB s manželkou Růženou
Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: brana@cb.cz
Inzerce
■ Zveme bratry, sestry i menší sbory na společnou dovolenou či víkendy na Vysočině. Podrobnosti: www.cervenarecice.name, tel. 564 571 072, mobil 776 824 312. březen 2015 35
březen 2015.indd 35
2/20/2015 1:33:59 PM