Page 1

03| 2017 foto PEXEL | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

www.i-brana.cz

Známe svou míru únosnosti?

A KONFLIKT


Mladí lidé v ČR nemají nedostatek, avšak mají nouzi v hodnotách, vztazích a duchovních potřebách.

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE! Mluvím o důvodu, proč se Ježíš narodil „Období před Vánocemi je jedinečnou příležitostí, jak přinést evangelium do škol. Všechny školy, kde jsem program nabídla, ho ochotně přijaly. Zde nikomu Bible nevadí a naopak se očekává, že o ní bude řeč. Na začátku mluvím o důvodu, proč se Ježíš narodil, o nebi, hříchu, tmě mezi lidmi, o Boží lásce… Děti byly až nezvykle pozorné a jedno děvče jen tak udiveně proneslo: ‚A to je fakt pravda?‘ Jsem ráda, že paní učitelky mají do budoucna zájem i o příběh Velikonoc.“ Ze zprávy lektorky programu Zdravá mládež, která je členkou Církve bratrské

Za tyto děti se můžeme modlit „O přestávce při besedě o alkoholu a jeho nebezpečí za mnou přišel jeden žák a svěřil se mi: ‚Moc dobře vím, o čem mluvíte, znám to z domova. Co dělat, abych taky tak nedopadl?‘ Dát radu za pět minut moc nejde, ale snažila jsem se ho povzbudit a jsem vděčná za dar modlitby. Já pomoci nedokážu, ale Bůh ano. V tom je výsada nás křesťanských lektorů, že se za tyto děti můžeme modlit a tím uvolňovat Boží moc do jejich životů.“ Ze zpráv lektorů programu Zdravá mládež

SVÝMI DARY SE MŮŽETE PODÍLET NA POŽEHNANÉ PRÁCI KŘESŤANŮ MEZI MLADOU GENERACÍ V ČR! n n n n

STAŇTE SE LEKTOREM PROGRAMU ZDRAVÁ MLÁDEŽ

Podporujte s námi 19 křesťanských lektorů ze sedmi denominací. Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí. Přednášky se týkají důležitých etických témat. Na přednášky navazují následné aktivity v místních církvích.

I VY SE MŮŽETE STÁT SOUČÁSTÍ, KDYŽ LIBOVOLNÝM DAREM PODPOŘÍTE PROGRAM ZDRAVÁ MLÁDEŽ.

Nevolá právě Vás Bůh do této žně? Prosím přispějte na č. ú.: 139513054/2700, variabilní symbol 350 Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů. Nadace Mezinárodní potřeby Web: www.zdrava-mladez.cz E-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz

inzerce

I v tomto roce chceme rozšířit řady lektorů. Do 15. 4. 2017 se můžete přihlásit do grantového řízení v programu Zdravá mládež a od září zahájit lektorskou práci s naší podporou. Lektorům poskytujeme dlouhodobou finanční podporu tak, aby mohli lektorskou činnost vykonávat profesionálně. Více na www.zdrava-mladez.cz v části Granty.


EDITORIAL

Milí čtenáři, Z OBSAHU  4 Slovo

Pomněnkový žalm

 6 Rozhovor

Blaze těm, kdo působí pokoj

14 Téma

Já a konflikt

20 Zápisník

Moravská církev

24 Etika Obětavost 26 Reportáž

Jak se rodí sen

32 Podobenství

Položit život za přátele

PŘÍŠTĚ

Jan Křipač

Velikonoce

TIRÁŽ Číslo 3/2017 Ročník Bratrské rodiny 49 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 5. 3. 2017 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Ing. Petr Raus Redakční rada – Mgr. Libor Duchek

tak tu máme březen. Ani jsme se nenadáli, a jaro už stojí za dveřmi. Ani se tomu nechce věřit, vodní hladina se ještě přikryje příkrovem jak ze skla, sluníčko už ale zase získává sílu a ptačí hlasy se nemohou dočkat. Za chvíli všechno rozkvete. Kéž by se tak vedlo i lidským srdcím! Jaro se někdy přihrne s docela silným větrem, který dovede rašící zeleň náležitě pocuchat. To se stává i nám lidem. Občas si do života pustíme pěkný vichr či bouři. Co s tím? Odpověď hledá hlavní článek věnovaný konfliktu. Možná potěší, že vítr nemusí dělat jen škodu, někdy vymete, co mělo být už dávno uklizeno, a odhalí spodní vrstvu, která, ač dlouho ukrytá, nutně potřebuje prozářit slunečním světlem. Místo stránek s informacemi o životě různých organizací vás tentokrát čeká příběh. Najdete v něm výpověď o nesnadném hledání životního prostoru i o nečekaném zklamání, nadto ale i o věrné blízkosti toho, který všechny ztráty bohatě vynahradí – našeho Spasitele. Okénkem vedoucím do života církve budeme prohlížet společné modlitby. Dnes jako by mnohde ztrácely sílu, přece je ale třeba vidět, že v nějaké formě, aniž bychom nutně definovali v jaké, k životu biblicky založené církve patří. Etická rubrika připomene obětavost, tu zajímavou vlastnost, jejíž optimální podoba se v průběhu historie poněkud posunula. Nebo alespoň představa lidí, jak by to s obětavostí mělo vypadat. Dnes se tato vlastnost mnohde vytrácí. Ne v důsledku nedostatku, ne že bychom neměli co obětovat. Spíš kvůli nechuti, povýšenosti, strachu, závisti či dalším temným „pokladům“ lidských srdcí. Březnová reportáž, která vypráví o inscenaci pašijního příběhu, mi připadá inspirující. Mluví o tom, co dokáží lidé, když se dají dohromady a rozhodnou se něco společně udělat. Vím z vlastní zkušenosti, že je občas lepší neřešit, proč se to nemůže podařit, a začít. Služba druhým vyžaduje odvahu a křesťané by nikdy neměli být těmi „rozumně opatrnými“, co raději zůstanou sedět v křesle, aby se někde nespálili. Ať vás i toto číslo potěší! Váš

Mgr. David Kašper – Bc. Kateřina Korábková Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – Mgr. Radislav Novotný Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml. Editor – Bc. Anna Duchková Vydavatel – Kodex, o.p.s. – IČ 27895980 Ev. č. MKČR E 5080 – ISSN 1803-828X Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce Redakce a administrace – Kodex, o.p.s. Soukenická 11, 110 00 Praha 1, tel. 222 31 26 56 Není-li uvedeno jinak, jsou fotografie z archivu časopisu www.i-brana.cz – brana@cb.cz

PETR RAUS, šéfredaktor


SLOVO

Žalm 103

POMNĚNKOVÝ ŽALM text ROSTISLAV STANĚK ilustrace BRÁNA

P

ovinnou vojnu jsem si odkroutil ještě v Československé lidové armádě. Jeden z důvodů, proč jsem vyhlížel civil, byl ten, že kluci se tam neskutečně sprostě rouhali Bohu. Jenže doma jsem pak s hrůzou zjistil, že to rouhání mám stále v hlavě. Myslel jsem, že to brzy odezní, ale ono ne. Modlil jsem se za to, ale trvalo to dál. Postil jsem se, a nic. Po několika měsících jsem byl z toho zoufalý. V té době jsem se učil zpaměti citáty z Bible a mezi nimi i Žalm 103: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu…“ Brzy jsem s překvapením zjistil, že rouhání z hlavy zmizelo. Je nahrazeno dobrořečením. Jako kdybych tam měl magnetofonovou pásku (starší pamatují), která nešla smazat, ale šla přehrát něčím lepším. Tak jsem se od Davida začal učit kázat své vlastní duši: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“ Angela Yuan svědčí v knížce Out of the far country o Boží milosti. Hodně se natrápila se synem, a když už si myslela, že to ani nemůže být horší, při jízdě v autě měla puštěné křesťanské rádio, kde zrovna hráli píseň Sečti dary, které Pán ti dal. Napřed si pomyslela, že nemá co sčítat, ale pak se vědomě rozpomínala, a když si na nějaké dobrodiní vzpomněla, začala si je psát pod sebe na lísteček. Když byl lísteček plný, přilepila k němu další a další. Dnes je pás lístečků se seznamem Božích dobrodiní delší než ona sama. Ano, nezapomínej. Proto také bratr kazatel Jaroslav Kučera († 2016) nazýval tento žalm „Pomněnkový“. Pomni. Pamatuj. Nezapomínej na žádné jeho dobrodiní. Jaké dobrodiní? „On ti odpouští všechny nepravosti.“ Odpuštění je první a největší dobrodiní. Nezapomínej, má duše, co všechno ti Bůh odpustil. Milost Boží si připomínám znovu a znovu. A také „…ze všech nemocí tě uzdravuje“, připomíná David své vlastní duši. Duše moje, Bůh tě ze všech nemocí nitra uzdravuje. Ba co víc, „vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním“. Čti a vyznávej pohledem víry skrze Golgotu: Duše moje, jsi vykoupena obětí Ježíše Krista. Shrnuto: „Po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.“ Znáte takové vděčné duše? Ještě i po osmdesátce mladistvé, povznesené.

4 březen 2017

Po výčtu dobrodiní, která Bůh dopřál mé duši, následuje výčet dobrodiní, která Bůh dopřává celému svému lidu. V další sloce si s Davidem připomínáme Boží dobrotu v příběhu Mojžíše a Izraele na Sinaji. (Ex 34,1–10) Druhá sloka rozšiřuje záběr od vlastní duše k Božímu lidu v minulosti i v současnosti. „Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlačeným. Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky.“ Hospodin zjednal spravedlnost a právo utlačeným otrokům v Egyptě. Byla to cesta spásy, na které si vybavujeme výčet Božích dobrodiní: jak Hospodin vyvedl Izraele z otroctví, zachránil je, spasil, ochránil je od pohrom, provedl je mořem, napájel je a sytil na poušti, měl s nimi trpělivost, dal jim zákon, a když selhali při modloslužbě okolo zlatého telete, nevyhladil je, znovu se nad nimi slitoval. Další verš je totiž přímo citát Hospodinových slov z této události, kdy Mojžíš stojí ve výklenku skály na Sinaji a Hospodinova

Ing. ROSTISLAV STANĚK M. A. (53) Původním povoláním lesník, od roku 1991 kazatel Církve bratrské postupně v České Třebové, v Brně na Královopolské, v Náchodě a od r. 2015 znovu v České Třebové. Teologii studoval na ETS v Praze a misiologii na RTS v Jacksonu, Mississippi, USA. Na ETS učí úvod do Starého zákona. Předseda Spolku pro Jižní Súdán, jezdívá na misijní výpravy do Ugandy a Jižního Súdánu. S manželkou Danou má tři dospělé děti.


sláva přechází okolo něj. (Ex 34,6–7) Odtud David cituje: „Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný,“ a dodává, „nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí.“ Jak veliká je Boží milost, to David dokresluje ve třech přirovnáních: Prvé: „Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí.“ Boží milosrdenství vždycky převyšuje naše nepravosti. I když nám hříchy přerostly přes hlavu, Boží milost je vyšší. Druhé: „Jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti.“ Je hrozné žít s vinou. Když Bůh odpustí, vina je pryč, v nedohlednu, v nedozírné vzdálenosti, dál, než je východní obzor od západního. Prostě pryč. Vina už na tobě není. Třeba si s sebou táhneš důsledky selhání, ale vina je pryč. Třetí přirovnání je nejsilnější, protože je nejosobnější: „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“ Dobrý táta má rád své děti, proto se slitovává. Tak se Bůh slitovává nad námi jako nad syny a dcerami. Tomu rozumíme, možná ale někoho pohoršuje výraz „nad těmi, kdo se ho bojí“. Už podruhé David uvádí bázeň jako podmínku Božího slitování. V češtině máme dvě slova: „strach“ a „bázeň“. Jaký je mezi nimi rozdíl, to mě naučil Dalimil, když mu byly asi dva roky. Rozzlobil jsem se na něj a on věděl, že právem. Rozběhl se, jenže ne pryč, aby utekl, ale rozběhl se ke mně, vrhl se ke mně, objal mi nohu a prosí: „Pí, pí, nějobí.“, tzn. „Prosím, prosím, nezlob se.“ Mohl jsem se zlobit? Neměl strach, ale bázeň. V bázni člověk neutíká pryč před silnějším, ale do jeho náruče. Ano, v bázni se utíkáme k silnému Bohu. Navíc si uvědomujeme svoji pomíjivost v kontrastu s jeho věčným milosrdenstvím: „On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.“ Jak jsme křehcí, pomíjiví… A teď ten kontrast: „Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí.“ Znovu bázeň před Bohem, která nás vrhá do jeho náručí. A dál: „jeho spravedlnost i se syny synů.“ Boží věčné milosrdenství a přízeň je i s dalšími generacemi, „s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je“. Rozuměj-

me, součástí smlouvy je jak poslušnost Božího zákona, tak využití opravných prostředků. Když se tedy stane, že selžu, překročím hranice, vím, že podle Boží smlouvy se v pokání můžu vrátit. I návrat patří k naplňování smlouvy. Připomínáme si Boží dobrotu, hlavně Boží milost. Začali jsme sami od sebe, výčtem Božích dobrodiní, kterými zahrnuje naši duši. Ve druhé sloce jsme rozšířili záběr výčtem Božích dobrodiní pro celý Boží lid. A ve třetí sloce přecházíme až do nebeských sfér: „Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí.“ A v těch nebesích: „Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova! Dobrořečte Hospodinu, všechny jeho zástupy, vy, kdo jste v jeho službách a plníte jeho vůli!“ Celé nebeské vojsko, vy všichni, kdo plníte Boží rozkazy, dobrořečte Hospodinu. Opak rouhání v socialistické armádě. Nebeské vojsko je plné chvály a dobrořečení. Pomněnkový žalm je píseň pro sólistu a pěvecký sbor. První sloka, sólo duše. Druhá sloka, sbor Božího lidu. Třetí sloka, armádní sbor nebeských andělů. A teď finále, všichni a forte: „Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, na všech místech jeho vlády!“ Jeleni ať troubí, havrani ať krákají, žáby ať kvákají, peřej ať hučí, zvony ať zvoní, pomněnky ať voní, andělé ať volají, lidi ať zpívají… Všichni a všude dobrořečte Hospodinu! A úplná tečka, opět sólo vlastní duše: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu.“ ■

2017 březen 5


ROZHOVOR

BLAZE TĚM, KDO PŮSOBÍ POKOJ připravil ONDŘEJ KUBŮ foto ARCHIV AUTORKY, SHUTTERSTOCK

Působit pokoj se dá i profesně a nemusí jít zrovna o mírovou misi OSN. A i když se výsledek takové činnosti těžko váží, jeho hodnota může daleko přesáhnout cenu nějakého předmětu. Řeč bude o mediaci – co to je, jak funguje a jaký vztah má ke křesťanství.

V

ěnuješ se už několik let mediaci, což je v českém prostředí pořád ještě ne zcela známý a srozumitelný pojem. Můžeš nám přiblížit, co to mediace je a kdo je to mediátor?

Slovo mediace pochází z latinského slova mediare a dá se přeložit jako střed, uprostřed, být uprostřed. V oblasti řešení sporů to vyjadřuje situaci, kdy mezi znesvářenými lidmi stojí uprostřed někdo, kdo jim pomáhá dorozumět se a řešit jejich situaci. A tou osobou je právě mediátor. Měl by to být profesionál, který má složeny zákonem předepsané zkoušky a je zapsán v seznamu mediátorů. Odtud pochází výraz „zapsaný mediátor“. Úkolem mediátora je především vést znesvářené strany k tomu, aby si navzájem porozuměly a pochopily, co prožívá ten druhý. K čemu tedy může mediátor přispět a co už je mimo mantinely jeho možností?

Mediátor nepomáhá řešit pouze konkrétní konflikt či nedorozumění, ale zabývá se komplexně celou situací a vzájemným vztahem obou zúčastněných stran. Pokud jsou nasměrované proti sobě, jsou v bojovém postavení, zaujímají postoj „kdo s koho“. Každá strana si představuje, že z problému je jenom jedno východisko, jenom jediná možnost, jak ho vyřešit, a to ta jeho. Mediátor jim může pomoci začít se dívat na jejich střet jinak. Hranice jeho možností určují klienti sami. Přiblížila bych to následujícím podobenstvím: Podle legendy je v Bretani 6 březen 2017

skalnatý les Huelgoat, ve kterém odnepaměti stojí monolit vážící 130 tun – slavný roche tremblante, chvějící se skála. Můžete s ním pohnout lehkým dotekem prstu, pokud najdete ten správný bod – point magique. Mediátor většinou objeví, kde je „point magique“ konfliktu. Nechají-li se strany vést, můžou dojít k dohodě, která je přijatelná pro obě strany. Pokud však strany před mediátorem některé věci uzavřou, nechtějí o nich mluvit, tak jim mediátor nepomůže. Pro jaké druhy sporů či konfliktů se mediace hodí?

Je vhodná pro širokou škálu sporů, dokonce je možné využít její postupy a techniky i u nedorozumění, která se objevují v rané fázi vývoje konfliktu, jako jsou signály neshod nebo různost názorů. Mediaci využíváme především v situacích, kdy jsou účastníci konfliktu v dlouhodobém a intenzivním vztahu a je předpoklad, že i v budoucnu budou potřebovat spolu komunikovat. Není vhodná v situaci, kdy mezi stranami došlo k fyzickému násilí nebo psychickému vydírání. Jaké výhody či nevýhody má při řešení sporů mediační jednání oproti klasickému soudnímu řízení?

Mediace se nezabývá vinou a viníkem, neřeší právní nároky. Umožňuje stranám v maximální míře ovlivnit závěrečnou dohodu a také nést odpovědnost za sebe, svá rozhodnutí a jejich dobrovolné dodržování. V soudní síni už stojí strany proti sobě jako zápasníci v ringu a jako tito zá-


pasníci vnímají, že je jenom jeden vítěz, druhý skončí jako poražený. Jsou protivníci. Z mediace vede cesta ke spolupráci. Jak si můžeme mediační jednání představit v praxi?

Jako výsostně soukromý rozhovor. Jednání probíhají za účasti stran konfliktu a mediátora, všichni sedí u kulatého stolu třeba i s kávou či čajem, obvykle v kanceláři mediátora. Mediace není příliš náročná na prostředí, ale vyžaduje klid a diskrétnost. Je potřeba si uvědomit, že pro klienty je to emočně i věcně náročný čas. Mluví o věcech, které je bolí a trápí, o svých zklamáních a současně chtějí dosáhnout svého cíle, přesvědčit o své pravdě. Mediátor vede jednání, rozmlouvá, ptá se, uklidňuje a povzbuzuje. Snaží se přivést klienty k pochopení toho druhého a sám objevit „point magique“ – klíčový bod. Tedy zjistit, kdy a co se stalo, kdy se

klienti otočili proti sobě. Jedno jednání trvá obvykle tři hodiny, ale k vyřešení sporu je potřeba těch jednání několik. Někdy tři, někdy deset. Co pro tebe osobně znamená být mediátorkou? V čem vidíš svou úlohu a poslání?

Mám příležitost ukázat klientům, že každý člověk je originál, každý je jiný a vnímá, chápe, prožívá a rozumí věcem kolem sebe jinak. Opravdu málo lidí je v prvotní fázi konfliktu zaměřeno na to, aby chtěli tomu druhému schválně dělat protivenství. Když toto klienti pochopí, pak teprve mohou začít přemýšlet o tom, jak to ten druhý myslel. A to je začátek vítězství pro oba. Těžkost je v tom, že klienti nepřicházejí na mediaci na začátku konfliktu, ale pokud vůbec přijdou, tak ve chvíli, kdy se spor už pořádně rozhořel.

DANA JIRMANOVÁ (1962) po dlouholeté praxi právničky v daňové správě složila mediátorské zkoušky a od roku 2013 působí jako zapsaná mediátorka, která v této oblasti také lektoruje. Je členkou CB v Náchodě a s manželem Petrem vychovávají tři děti – Jana, Štěpána a Veroniku.

2017 březen 7


ROZHOVOR

Cítím také velkou odpovědnost. Ne za výsledek mediace, to je doména klientů, ale za to, abych udělala vše, aby sporné strany začaly vidět jeden druhého jinak než na začátku konfliktu. Být mediátorkou znamená nést v sobě příběhy lidí a mezi jednotlivými setkáními hledat, jak co nejvýstižněji přiblížit jednomu, jak myslí a co prožívá ten druhý. Snažím se jít s klienty nepozorována a oproštěna od vlastního vnímání jejich situace, od vlastních nápadů, jak bych situaci řešila já, a přitom hluboce vnímat, co je důležité pro ně, jaké jsou jejich potřeby.

Působitelem pokoje je Duch svatý. Mediátor je spíš ten, kdo předává lidem pocit, že jsou plnohodnotnými jedinci, že jejich názor či pocit je důležitý, i když se odlišuje od názorů a pocitů těch ostatních. Každý člověk je hoden úcty a ve vypjaté atmosféře konfliktu ji obzvlášť potřebuje přijímat. Začnou-li klienti vnímat respekt i ze strany svého oponenta, už to samo je zklidní a přinese vnitřní uspokojení. Mediátor jim to může ukázat.

Co ti působí v tvojí profesi radost a co tě naopak dokáže zarmoutit?

Vidím v tom jen a pouze výhody. Modlím se pro sebe za moudrost a vhled do situace, kterou mi klienti popisují, a hodně se modlím za ty lidi samotné. Jsou to pro mě lidé v nouzi. Mají trápení. Modlím se za ně i ve chvílích, kdy k dohodě nedospěli, mediace skončila nebo se pro ni ani nerozhodli v případě soudem nařízených mediací. Modlím se za ně jako za lidi, na kte-

Radost přichází, když lidi pochopí, že to jejich partner nemyslí zle. Že netušil, že způsob, kterým mluví, je zraňuje, a z jejich chování nabyl dojmu, že jim na něm nezáleží. Ještě větší radost mám, když klienti dojdou k tomu, že by se mohli omluvit.

V čem vidíš výhody či limity toho, že jsi nejen mediátorka, ale především Boží dítě?

MEDIACE JE FORMA PŘÍMO ŠITÁ NA MÍRU POTŘEBÁM KŘESŤANŮ. A zarmucuje mě, když vím, že poměrně jednoduchým způsobem by bylo možné odstranit mnoho konfliktů a bolesti mezi lidmi. Stačí změnit vzájemnou komunikaci a chápání toho druhého, být ochotný věnovat se budování vzájemných vztahů. Ale lidé raději vztah ukončí a jdou hledat nový. Obzvlášť smutné je to ve chvílích, kdy se dopady rozhodnutí rodičů týkají dětí. Jedna z velkých výzev Ježíšova kázání na hoře směřuje k působení pokoje. V Mt 5,9 máme dokonce zaslíbení, že ti, kdo pokoj působí, budou nejen blahoslavení, ale i nazváni Božími dětmi. Může být z tvého úhlu pohledu působitelem pokoje i mediátor? 8 březen 2017

rých Pánu Bohu záleží, a to ještě dlouho po posledním jednání. Boží milost a moc je nekonečná. Jak ses k mediaci vůbec dostala?

Prvním a jediným impulzem a současně i informací o tom, že konflikty je možné řešit i jinak než u soudů, byla pro mě předmluva ke knížce Cestou usmíření od Kena Sande. Je to americký právník, který v roli smírčího vyjednavače zjistil, že osobní stránky konfliktu jsou často mnohem složitější než právní povaha celé věci. Jsou také důležitější, protože když se jimi zabýváme, lze mezi lidmi dosáhnout opravdového smíření, obnovit narušené vztahy a pomoct lidem konstruktivně se změnit. Konflikt, u jehož řešení jsou ošetřené

emoce stran, vede ke spokojenosti obou účastníků, a tím eliminuje touhu mstít se, dělat naschvály či dobývat jinak vítězství své pravdy. Tehdy jsem si uvědomila, že to je něco, co bych chtěla v životě dělat. Ke svému údivu jsem zjistila, že tato forma řešení sporů si hledá místo už i v našich podmínkách. Dostala jsem tip na Asociaci mediátorů ČR, která pořádá kurzy pro zájemce. Poté, co jsem se vzpamatovala ze šoku, kolik takový kurz stojí, jsem nastřádala penízky a na jeden se přihlásila. Po absolvování kurzu – to bylo právě v době přípravy zákona o mediaci – jsem se rozhodla udělat si zkoušky a věnovat se rozvoji mediace u nás. Jaké jsou u nás podmínky pro profesionální mediaci?

Bohužel nejsou vůbec vstřícné. Pro lidi je mediace ještě stále jednáním, na které pohlížejí s nedůvěrou vůči novinkám. Často se tak ale chovají i soudy a orgány sociální péče o děti, které by mohly mediaci v mnoha případech doporučovat. Přestože podmínky jsou míň než ideální, moje nadšení pro mediaci stále trvá. Vidím v ní velký potenciál ke zlepšování vztahů mezi lidmi a vůbec k nastartování pochopení, že vztahy je potřeba budovat, věnovat jim pozornost a čas, investovat do nich. A pak si jich také vážit a udržovat je. Hodí se ti při práci mediátorky i některé zkušenosti z tvé předchozí praxe?

V mediaci jsou využitelné všechny zkušenosti s prací s lidmi. Z mé předchozí praxe to je určitě jednání s klienty a kolegy, naslouchání, schopnost uklidnit rozčileného člověka, schopnost srozumitelně podat informaci nebo vidět souvislosti mezi různými vztahy a situacemi. Vidíš nějaké možnosti uplatnění mediace i v křesťanském prostředí?

Křesťané jsou především lidé a pohybují se ve světě, kde vládne ďábel. A tak se přirozeně konfliktům nevyhnou. Myslím, že biblické výzvy k působení pokoje přímo vybízejí k využívání různých forem


„Těžkost je v tom, že klienti nepřicházejí na mediaci na začátku konfliktu, ale pokud vůbec přijdou, tak ve chvíli, kdy se spor už pořádně rozhořel.“ Ilustrační fotografie, kterou má autorka na svém letáku Bezesporu.

mimosoudního řešení sporů, tedy mimo jiné i mediace. Křesťané jsou v Božím slově vyzýváni k tomu, aby svá nedorozumění řešili, aby nenechali planout ve svém srdci hněv, aby proti jinému nebrojili, aby si odpouštěli navzájem, aby měli přednějšího svého druha před sebou. To znamená, aby upřednostnili potřeby jiných před svými vlastními. To jsou principy, s kterými se pracuje i v rámci mediace – uvědom si své zájmy a respektuj zájem toho druhého. Mediace je tedy forma přímo šitá na míru potřebám křesťanů, kteří se z nějakého důvodu nemohli vyhnout sporu. Myslím ale, že povědomí věřících o možnostech mediace je stejné jako u ostatní populace, takže odhaduji, že i využívání mediátora jako prostředníka ve srovnání se soudy bude minimální, stejně jako u lidí, kteří křesťany nejsou. Mimo jiných aktivit jsi už řadu let zapojena ve spolku Křesťanští právníci. Na internetových stránkách spolku je uvedeno, že se hodlá věnovat i mediaci. Můžeš trochu přiblížit spolkové aktivity v tomto směru?

Mnoho členů spolku právě proto, že jsou právníky a současně křesťany, velmi citlivě vnímá narůstající konfliktnost ve společnosti. A možná ještě víc než konfliktnost roste nechuť těžké situace a spory řešit. Odvykli jsme si čelit nepříjemným věcem. Lidé od řešení utíkají, existující vztahy opouštějí a raději hledají nové s přesvědčením, že teď už to bude jiné. A podobné je to i v církvi. Mají-li křesťané spor, nejdou za bratry ani nechtějí trpět škodu, ale chtějí dosáhnout svého silou u „pohanského“ soudu. Možná je snazší slyšet výrok soudce, že smlouva je neplatná nebo že na plnění není právní nárok, než slyšet bratra říkat, že jsem podváděl. Mediace se ve spolku každopádně těší velké přízni členů. Cílem spolku je její popularizace v církvi i v celé společnosti právě proto, že se jedná o smírčí řešení, které má potenciál obnovit a uzdravit vztahy. Praktickým počinem je současná finanční podpora křesťanů, kteří by rádi řešili své konflikty mediací, ale ta je pro ně finančně náročná. Spolek Křesťanských právníků společně s Českou evangelikální aliancí, z. s. podpoří prvních třicet jed-

nání zájemců, a to až 160 korunami na hodinu mediace pro každou ze zúčastněných stran. Nemáš pro nás nějaké doporučení, které by platilo pro všechny spory, do kterých se v budoucnosti dostaneme?

Několik rad bych měla. Nevnímejte spor jako ryze negativní věc. Pokud byste se na něj podívali z nadhledu, je to směs informací, názorů a pocitů, ze kterých se můžete dovědět nové věci o sobě, o tom druhém i o věci samé. Většinou se nedovíte nic, protože vnímáte jen útok na svoji osobu. Rozhodněte se věci vyjasňovat a řešit hned na začátku. Spor se ani nevypaří, ani nezmizí sám od sebe. Pokud se jedná o věc, která se kumulovala několik týdnů, měsíců či let, i proces, který povede k řešení, bude mít adekvátní délku. Buďte trpěliví. Zajímejte se o to, jak to myslí ten druhý, ptejte se, co prožívá. A modlete se. ■

2017 březen 9


PŘÍBĚH

HLAVNĚ, ŽE MÁM PÁNA JEŽÍŠE text OLENA FRENIS foto BRONISLAV MATULÍK

Přijít z Ukrajiny do České republiky a usadit se tady nebývá úplně jednoduché. Přijmout Pána Ježíše a svěřit mu život také nebývá snadné. Životní příběh Oleny Frenis ale ukazuje, že stojí za to nechat se vést a nevzdat se.

P

řed časem jsem dostala do péče dva ukrajinské chlapce, ale protože ani jeden neumí ukrajinsky, začala jsem s nimi chodit do česky mluvícího sboru v Soukenické. Oběma se moc líbí v besídce a jsem ráda, že mohou slyšet o Pánu Ježíši. I doma se spolu modlíme a čteme si příběhy z Bible. Požádala jsem, aby mohli ve sboru dostat požehnání. Ale to jsem trochu předběhla. Vrátím se na začátek, do svého dětství.

Životní start Narodila jsem se na Ukrajině v Mukačevě. Maminka má velkou rodinu, osm sourozenců, a všichni jsou pravoslavní. To znamená, že věří v Boha i v Krista a dvakrát do roka jdou do kostela, na Vánoce a na Velikonoce. Od dětství jsem proto věděla o Boží existenci, život tomu ale vůbec neodpovídal. Rodiče se rozvedli, když jsem šla do sedmé třídy, bylo mi třináct a bylo to hodně drsné. Jako malá jsem totiž měla hodně blízko k tátovi, jenomže ten po rozvodu odjel do Ruska, zmizel z mého života. Tehdy jsem nechápala, že máma musela pořád pracovat a táhnout celou rodinu, protože táta pil. 10 březen 2017

Když se tedy naši rozvedli, zůstala jsem pár let s mámou, ale měla jsem s ní problémy, proto jsem odešla z domu. Bylo mi šestnáct a zůstala jsem na ulici. Pobývala jsem u kamarádky, pak u druhé… Zoufale jsem se chtěla dostat k tátovi, to ale nebylo možné. Pak šly události rychle za sebou, seznámila jsem se s jedním mužem, rok jsme spolu žili a pak se vzali. To byla moje jediná šance dostat se z ulice. Manželství nám ale vydrželo jen čtyři roky. Důvodem byly dluhy, ne ovšem oficiální exekuce – věřitelé hrozili, že nás zabijí!

V České republice Rozvedla jsme se a odjela do Prahy za sestřenicí; to už mi bylo dvacet tři let. Pracovala jsem asi rok a půl v kuchyni, naučila jsem se trochu jazyk, a pak jsem dělala barmanku. Byla jsem mladá, zdánlivě mi nic nechybělo. Jen si to představte, štíhlá blondýna v minisukních, kamarádky, kamarádi, dělala jsem v baru. Volný čas jsem trávila taky v baru, připravovala jsem pití, koktejly, roznášela je a žila noční život od večera do šesti do rána. Vnitřně jsem ale stejně nebyla šťastná. Přestože jsem měla peníze i přítele, sžíral mě pocit, že mě nikdo nechce, že jsem všem ukradená a sama. Ale hlavně,

že jsem špatná, cítila jsem, že člověk není stvořen pro takový prázdný pobyt na zemi. Život mi přestával dávat smysl. Po šesti letech jsem řekla ne, takhle si to nepředstavuji. Tehdy jsem se seznámila s Martinem, slušným člověkem, který snad v životě neřekl sprosté slovo. Byl velmi komunikativní a příjemný. Padli jsme si do oka, po roce jsme se vzali a začali spolu bydlet. Manžel nechtěl, abych dělala v baru, šla jsem tedy pracovat do Penny Marketu. Ale byla to těžká práce a oproti baru za strašně malé peníze. Vrátila jsem se proto k původnímu zaměstnání.

Setkání s Bohem V tu dobu jsem potkala ženu, která byla věřící. Ptala jsem se jí na církev, kde se schází, a ona mi řekla, že v Soukenické. Řekla jsem jí, že někdy přijdu, ale nepřišla jsem. Asi za dva měsíce jsme se potkaly znovu a ona mě znovu pozvala, že budou mít návštěvu z Ruska a že mě doprovodí. Souhlasila jsem a zažila něco, co mě vrátilo o mnoho let zpátky, když jsem v šestnácti letech potkala na ulici v Mukačevě nějaké charismatiky. Vyprávěli mi tehdy o Pánu Ježíši a já k nim krátký čas chodila, dokonce i pokání jsem činila, ale dlouho mi to tenkrát nevydrželo. A najednou jsem prožila to stejné – lidi se modlili, zpívali chvály, slyšela jsem svědectví… A začala jsem brečet, tak mě to dojalo. Vždyť můj život skončí záhubou, zničím sama sebe, co to dělám?! Po shromáždění jsem si chtěla s někým promluvit. Žena mě přivedla ke kazateli a já jsem mu vyprávěla, jak jsem se rozvedla, že jsem strašně zhřešila a ptala se,


co mám dělat. On se mě zeptal, jestli to nechci říct Bohu v modlitbě. Chvíli jsem se vymlouvala, váhala, ale pak jsem najednou slyšela, jak mi Bůh říká: Ty se to nestydíš tady říkat před kazatelem a tolika lidmi, a stydíš se to říct mně? Ty se stydíš vyznat své hříchy a činit pokání před těmi lidmi a nestydíš se, že odejdeš, než bys sis udělala pořádek ve vztahu ke mně? Chceš odejít a neudělat si pořádek ve svém životě? A dál už si nic nepamatuji. Padla jsem na kolena a začala se modlit, nastal definitivní obrat v mém životě. Od té chvíle jsem nechtěla nic jiného než být s Pánem Ježíšem. Hned jsem přestala pracovat za barem, protože jsem nechtěla Pánu Ježíši působit hanbu, ale přinášet mu jen radost.

Nečekaná komplikace Jenomže k mému překvapení byl manžel najednou jako vyměněný. Z dobrého člověka, který by pro mě udělal první poslední, se změnil v někoho, kdo mi řekl, že neví, kdo jsem, a že mě takovou nechce. Víra mi přinesla úlevu, ale také spoustu problémů. Ale co na tom, hlavně že mám Pána Ježíše! Často jsem se modlila a i na modlitbách plakala, zápasila jsem například o to, abych mohla přestat po dvace-

ti letech kouřit. Manžel mě viděl a říkal: „Když je ti tak dobře s Pánem Ježíšem, tak co tady klečíš a brečíš?“ Prosila jsem Krista, aby mi dal, co mám odpovědět. Byla jsem vyslyšena, řekla jsem mu: „Ano, klečím tady a brečím, protože teď momentálně mám nějaký problém, který musím vyřešit. Ale v nitru jsem šťastný člověk, mám radost, mám ke komu se obrátit, vím, kdo jsem, proč tady jsem, kam jdu. Ale ty jdeš někam se svými kamarády, radujete se, pijete, ale uvnitř jste všichni nešťastní. Vevnitř máte smutek a slzy, protože nevíte, proč tady jste, proč žijete, nemáte smysl života. Mám i v trápení a slzách radost s Hospodinem, ty jsi i v radosti nešťastný.“ Stál přede mnou s otevřenou pusou, věděl, že mám pravdu, protože jsem přesně tak ještě donedávna sama žila.

Nová etapa života Začala jsem pro sebe hledat Boží cestu. Udělala jsem si ekonomickou školu. Šla jsem na vysokou a tento rok jsem dodělala pedagogickou školu. Četla jsem v Bibli, že máme pomáhat sirotkům a vdovám. Tak jsem se rozhodla osvojit si děti. Napřed jsem chtěla pracovat v dětském domově, ale to nešlo. Dozvěděla jsem se o pěstoun-

ské péči na dlouhou dobu. Prosila jsem Pána Ježíše, aby mi dal děti, které můžu vychovat, které on chce, abych měla. Dostala jsem rozhodnutí, že se stávám pěstounem. Přišla jsem na ministerstvo, kde mi dali fotografie dvou kluků. Původně jsem chtěla děvče, ale oni mi řekli, že to jsou Ukrajinci. V tu chvíli jsme věděla, že to Pán Ježíš takhle udělal. Měla jsem radost, že se jmenují jako evangelisté – Marek a Lukáš. Teď se s Boží pomocí stěhujeme do Tábora, kde máme větší byt a kde jsem už začala chodit do sboru Církve bratrské. Jsem ráda, že tam budeme moci přijít s Božím požehnáním. Poslední roky byly dost náročné – studium, práce, hypotéka, kurzy pěstounů atd. Je mi 40, byla jsem zvyklá na svůj „klid“. Po příchodu chlapců se mi život obrátil vzhůru nohama. Do toho ještě stěhování, začala jsem mít obavy, jestli to zvládnu. Ale Bůh mi hned poslal odpověď. Na jednom z posledních kázání, když jsem byla na pokraji se silami, zazněla tato slova: „Pane, jelikož jsi se mnou, nevadí mi, jak je cesta přede mnou rozbitá. Ukaž, kde mám začít.“ Prosím, abyste se za nás modlili a abych zvládla oba chlapce dobře vychovat. ■ Autorka je členkou Sboru Církve bratrské Tábor.

2017 březen 11


ŽIJEME V CÍRKVI

Církev oslovuje Boha

SPOLEČNÉ MODLITBY PŘI BOHOSLUŽBÁCH text PAVEL ČERNÝ foto ARCHIV BRÁNA

Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku a zavři za sebou dveře, učil Pán Ježíš své posluchače. My se ale modlíme i veřejně. Následující článek zkoumá, proč se tak děje, a zjišťuje, že je to tak v pořádku.

Z ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (67) Emeritní předseda Rady Církve bratrské i Ekumenické rady církví. Věnuje se teologii, ekumeně, je učitelem ETS. S manželkou Hanou žije v Praze. Společně mají tři děti s rodinami a osm vnuků.

12 březen 2017

počátků historie Církve bratrské se traduje, že společné modlitby dostaly své místo v bohoslužbě i proto, že američtí misionáři, kteří přišli sloužit do tehdejšího Rakouska-Uherska, neuměli natolik česky, aby mohli volně formulovat modlitby v návaznosti na kázání a vyjádřit aktuální přímluvy. S pomocí překladatelů mohli podle poznámek kázat, ale modlitby vyžadovaly pohotovější schopnost vyjadřování. Jestli to tak bylo, pak to byl jistě pouze jeden z důvodů, proč se společné modlitby konaly. Ten hlavní důvod je biblický. Kniha Skutků apoštolských zachycuje rozvíjející se bohoslužebná setkání prvních křesťanů. Hned po letnicích a prvním Petrově zvěstování čteme o nových věřících, že zůstávali v učení, ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Nápadné je, že zde (Sk 2,42), ale i na jiných místech se slovo modlitba vyskytuje v množném čísle. Když se apoštolové Petr a Jan vracejí z vězení se zákazem zvěstovat Krista, jsme svědky toho, jak se učedníci jednomyslně a společně modlí. (Sk 4,24) Církev se později společně modlí za Petra, který byl opět ve vězení. (Sk 12,5) Podobné texty můžeme najít i jinde. Není pochyb o tom, že vedle osobního modlitebního života jednotlivých

křesťanů se při shromážděních konaly společné modlitby. Osobní a společná modlitba se vzájemně nevylučují, ale doplňují. Je možné se z Písma dozvědět, jak společné modlitby probíhaly? Myslím, že ne. Proč? Každá biblická činnost musí mít svou určitou formu. Z Bible víme, že se církev společně modlila. Jak ale společné modlitby probíhaly, to nevíme. Bylo to snad jako v Koreji, kde se modlí nahlas všichni najednou? Nebo se modlili apoštolové a ostatní shromáždění připojovali své „amen“ či „Pane, smiluj se“? Střídali se jednotliví věřící v modlitbách? Zdá se, že tak jako v jiných projevech života církve, ani při společných modlitbách nezjistíme jejich přesnou formu. Jsem přesvědčen, že to je zjevně úmyslné, protože Kristova církev je univerzální pro celý svět a nemá být omezena způsoby a důrazy jednotlivých místních církví. Církev, která je pro všechny rody, kmeny i národy, nemůže být spoutána určitými formami a kulturními šablonami. Dnes se v některých shromážděních modlí pověření bratři a sestry. Jinde se konají volné modlitby a připojuje se kdokoli z přítomných. A zase jinde se vytvoří malé skupiny a lidé se modlí polohlasem se svými sousedy. Každý sbor hledá, nebo by měl intenzivně hledat, jak rozvíjet modlitební život. Společné modlitbě jsou dána mimořádná zaslíbení. Je nesčetně možností, jak společné modlitby praktikovat. Je úžasné a důležité společně v modlitbách chválit trojjediného Boha a jednomyslně přinášet prosby. Různé věci nám v církvi mohou chybět, ale bez společných modliteb se těžko pohneme kupředu a také se kolem nás nebude dít řada nových věcí z Boží milosti. Z dějin duchov-


ních probuzení je možné prokázat, že jim předcházel a provázel je zesílený modlitební život různých skupin a sborů. Proč se dnes tak málo společně modlíme? Ve velkých sborech se projevuje ostych před druhými. Jindy společným modlitbám neotvíráme prostor kvůli lidem duševně vychýleným, kteří rádi zneužívají příležitost, aby se předvedli. Někdy nám zavírá ústa nejednotnost a lidské sváry. Především se dnes ale projevuje naše špatná teologie modlitby v tom, že ve skutečnosti nevěříme ve vyslyšení a možnost změny. Kdybychom tomu věřili, nastalo by modlitební probuzení. Naše bohoslužby by překypovaly společnými modlitbami. Jak se pohnout kupředu? Pokud někomu vadí ostych, může být zapojen v menší modlitební skupině. Pokud ve velkých prostorách nejsou modlitby z pléna bez mikrofonu slyšet, pak modlitby mohou vést pověření bratři a sestry. Svým „amen“ se člověk připojuje k modlitbě a stává se součástí modlící se církve. Na způsobu a formě společných modliteb nezáleží. Jde o naše sjednocení a aktivní zapojení. Co má být obsahem společných modliteb? Jsou věci, které patří do osobní modlitby nebo před našeho zpovědníka. John Stott jednou vzpomínal na svou návštěvu

v anglickém venkovském sboru. Při společných modlitbách se objevovala pouze jména a záležitosti členů místního sboru. Nebylo zmíněno nic jiného. John Stott upozornil, že náš Bůh není lokálním bůžkem jedné vesnice. Varoval před modlitbami, které jsou pouze „rodové či kmenové“ a nezajímají se o okolní svět. Přímluvné modlitby nemají omezení. Jistě se máme modlit i za sebe, svou rodinu, svůj sbor a církev! Ale naše modlitby mají pokrýt širší horizonty. Apoštol nás žádá, „aby se konaly prosby, přímluvy, díkuvzdání za všechny lidi, za vlád-

ce, za všechny, kteří mají v rukou moc…“ (1Tm 2,1–2) Karel Barth jednou řekl odvážnou větu: „Bůh nejedná stejně, modlíme-li se, nebo nemodlíme.“ Jako by Pán Bůh měl pro nás připraveno víc a čekal, až o to poprosíme. Možná, že u Božího trůnu je ještě mnoho požehnání, které tam leží jako nevyzvednutá zásilka na poště. Společné modlitby jsou naší výsadou. Ve chválách a uctívání jsme duchovně budováni, v prosbách a přímluvách vytváříme prostor k vylití Božího požehnání. ■

inzerce

Tvému divíme se dílu je téma besedy, k níž zve Ekologická sekce České křesťanské akademie na úterý 14. března 2017 od 17.30 do přízemí kláštera Emauzy, Praha 2, Vyšehradská 49. RNDr. Jiří Nečas, matematik, ekolog a kazatel, se bude, vycházeje z pohledu vědy a z pohledu víry, zamýšlet nad vytvářením vztahu ke světu, přírodě a lidem. Předpokládaný konec besedy je kolem 19. hodiny.

Stanice CB v Jilemnici hledá rodinu nebo jednotlivce, kteří by posílili práci stanice. K dispozici je byt 3+1 nebo 2+kk. Volejte 776 142 884. Sbor CB v Trutnově nabízí k pronájmu byt 3+1 v modlitebně sboru. Bližší informace žádejte na cbtrutnov@gmail.com.

2017 březen 13


TÉMA

JÁ A KONFLIKT text PAVEL RAUS ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK

„Přetrhnu ho jak hada!“ Kolikrát jsme v takovém činu viděli nejrychlejší cestu ke klidu a pokoji. Konflikt vyrašil, než jsme se nadáli. Autor následujícího textu netrhá hady, snaží se konfliktu porozumět a hledá efektivní cesty řešení.

T

ěžko bychom hledali člověka, který má rád konflikty. Konflikty jsou nepříjemné, vyčerpávající a bolestné. Mnozí se jim pokoušíme vyhnout i za cenu toho, že se sami dostáváme do těžkostí. Ustupujeme, slibujeme, snažíme se, aby nedošlo k hádce. Často pak už takhle nemůžeme dál. Pro jiné z nás je nepochopitelné, že někdo vyhledává střety. Jak někdo může prosazovat sebe a svoji vůli natolik, že vytváří napětí, vymýšlí další komplikace a ignoruje zájmy ostatních. Z našeho pohledu takoví konfliktní lidé narušují vztahy a vnášejí do nich neustálý nepokoj. Neberou ohledy na ostatní.

14 březen 2017

Ti z nás, kdo patří do této kategorie, si to nemusejí jasně uvědomovat, ale mají jeden jasný cíl – usilují o pokoj za každou cenu. Vše, po čem touží, je harmonie ve vztazích. Jejich cílem a snem je pokoj. Každé napětí, každá negativní emoce, zvýšený hlas či projevy nespokojenosti jsou pro ně natolik nepříjemné a bolestné, že se pokoušejí je odstranit. Lidé v této skupině ustupují, až kam se dá. A když se nedá, ustoupí ještě dále. Raději popřou sami sebe, své zájmy a své emoce v zájmu klidu. Usilují o to, aby kompenzovali ze svého pohledu nepřípustné sebe-prosazování těch, kdo snadno vytvářejí střety. Dokáží v tom jít až za zdravou mez.


Je asi zřejmé, že s takovými lidmi se dá snadno manipulovat. Stačí, když někdo se silným sebevědomím vytuší tuto jejich slabinu. Zjistí, že stačí projevit nespokojenost a druhý nevydrží. Udělá cokoli, co si přeju, jen aby obnovil klid. Je snadné osoby v této kategorii dostat tam, kde je chci mít, jen za pomoci umně dávkovaných projevů nespokojenosti. Tito lidé nezvládají konflikty a nesnášejí napětí. Mohou se proto stát snadnou kořistí pro toho, kdo napětí a konflikty nebo jen jejich hrozbu užívá jako zbraň. Jsou další z nás, kdo se zmítají mezi přílišným ustupováním a nekontrolovatelnými výbuchy hněvu a nespokojenosti. Na počátku se snaží být vzorní. V jejich představách by vzorný křesťan měl všechno snášet, všechno vydržet, být příjemný a usměvavý za všech okolností. Nemluví

snad Bible na mnoha místech o tom, že máme přijímat a snášet jeden druhého, za všech okolností se radovat, a dokonce milovat své nepřátele? Dobrý následovník Ježíše tohle zvládá. Jak být tedy Ježíšovým služebníkem? Tak, že vše zvládneme s úsměvem. Potíží tohoto přístupu ke konfliktu je, že se nakonec dostaneme do stavu, kdy to prostě už nezvládáme. Druhou fází je tedy exploze všeho, čím by křesťan neměl být. Často v této chvíli výbuch emocí vypadá nepochopitelně. Je nesrozumitelný také jeho původci. Nechápe, proč z něho vyšlo to, co vyšlo. Vypadá to iracionálně. Obvykle už proto, že argumenty v této chvíli užívané jsou málokdy rozumné nebo oprávněné. Jsou to především nahroma-

děné emoce. Není zde jasno v tom, co tyto emoce jsou a odkud pocházejí. Konflikt je na světě. Ale je to nezralý konflikt charakterizovaný výbušným, impulzivním, emotivním projevem, který jen zřídka pomůže dostat se dále. Z tohoto důvodu obvykle následuje poslední fáze a tou je pokání. Aktér si provinile uvědomí, že to přehnal. Má pocit viny. A má pravdu, přehnal to. A jednal tak, že by se měl omluvit. Omluví se tedy. Ale také ztrácí všechny výhody. Poněkud zjednodušeně se sám nevysloveně stal tím „černým“, zatímco jeho protějšek, který se nerozčílil, je bez poskvrny. Průběh takového konfliktu neumožní vidět, že věci jsou složitější. Skutečným problémem zde je, že nikomu není nic srozumitelné. Není zřejmé, proč k takovému výbuchu došlo. Nikdo se nezabývá tím,

co mu předcházelo. Velmi pravděpodobně mělo takové jednání svůj důvod. Způsob řešení byl špatný, ale to ještě neznamená, že nebylo co řešit. Bylo by bývalo důležité říci to, co potřebovalo být řečeno. Jen kultivovaněji, klidněji a srozumitelněji. Výbuch není řešením už proto, že udržuje patový stav. Nepomáhá, aby byla odhalena příčina napětí, a tato příčina nemůže být ani odstraněna. A pak se jenom tvrdošíjně opakuje stejný cyklus: ustupování – výbuch – snaha normalizovat situaci – nové narůstání napětí v důsledku neřešeného problému.

Ing. PAVEL RAUS, M.A. et M.A. (1955) vystudoval ČVUT v Praze a po revoluci klinickou psychologii a teologii na Wheaton College ve Wheatonu v Illinois v USA. Vyučuje na Evangelikálním teologickém semináři v Praze, kde také vede katedru pastorace. Zabývá se oblastí vztahů, manželství a rodiny, pastorace a syndromem vyhoření. S manželkou Júlií mají dvě dospělé dcery a žijí ve Vysokém Mýtě.

2017 březen 15


TÉMA

Skryté projevy hněvu Nekontrolovatelné projevy nejsou jedinou možností. Existuje také alternativa nepřímých, skrytých projevů hněvu. U takových lidí nikdy skutečně nedojde k výbuchu. Navenek zůstává všechno zdánlivě zvládnuto. Úsměvy a vlídnost, třebaže předstíraná a křečovitá. Tak tomu ale není pod povrchem. Pod povrchem dřímou silné emoce. Občas vše jen jako gejzír vytryskne ven. Třeba pichlavou poznámkou, zraňujícím humorem, cynismem, jemným útokem na slabinu druhého, úsilím vyprovokovat, a tím vykolejit druhého nebo přesně směrovanou snahou ublížit na zranitelném místě. Tento nepřímý způsob je vlastně mnohem horší. Takové chování bylo popsáno jako pasivní agrese. Osoba s takovou tendencí se necítí dostatečně silná, aby šla do otevřeného střetu. Také se ale nesmíří s daným stavem. A protože nedokáže vystoupit přímo, jedná nepřímo. A jsou velmi mocné prostředky, jak mít nepřímo vládu nad druhým. Například tak, že mu neumožním, aby byl úspěšný. Podrývám jeho snahy. Znemožním mu, aby dosáhl toho, co si předsevzal. Nedělám to otevřeně. Přikyvuji mu, souhlasím s ním. Projevuji loajalitu a jakoby se mu snažím pomoci. Ale uvnitř zakouším radost, když se mu nedaří. Uspokojuje mě, když věci dopadnou špatně. Dokonce tak, aby to nikdo neviděl, ve své nepřejícnosti skrytě napomáhám tomu, aby to dopadlo špatně. Nebo si vychutnám okamžik, kdy ode mě partner něco potřebuje. V tomto okamžiku se zatnu. Byť by to bylo destruktivní pro nás oba a sám bych tím trpěl, uspokojení z toho, že druhý beze mě ne 16 březen 2017

může něco udělat, je tak opojné, že rád podstoupím jakékoli těžkosti. Hlavně když on trpí také. Moc, kterou mám nad druhým, stojí za všechny další komplikace. Že je to zvrácené? Ano, ale tak to často je. Jsou vztahy, které zůstávají uzamčeny v takovém chování po dlouhé roky a nikdy se z něho nevymaní. Hlavně v rámci manželství se dva lidé mohou pohybovat v této fázi trvalého chronického konfliktu, aniž by se kamkoli posunuli. Zmítání mezi obdobími relativního klidu, příměří, téměř spokojenosti a okamžiky, kdy vítězí frustrace, bezmoc, odpor, hořkost, hněv a zášť, je zde charakteristické. Jak nezvladatelné výbuchy hněvu a frustrace, tak nepřímá pasivní agresivita uzamykají vztahy v bezvýchodné pasti. Jednak je to velmi tvrdošíjné, těžko změnitelné jednání. A potom se vše zdá natolik nesrozumitelné, že to téměř vypadá, jako byste byli hříčkou sil mimo vaši moc. Snad se můžete rozhodnout, že se změníte, zmobilizujete svoji vůli a užijete všechny zbraně duchovního boje. To vše jistě má své místo. Co když to ale nikam nevede? Pak existují ještě další prostředky, kterých můžeme využít. Pokud je vztah charakterizován emocionálními propady a obdobími projevované nespokojenosti, existuje příčina takového chování? Nebo je to jen selhání charakteru a sebeovládání? Máme zapnout svoji vůli a ovládat se, nebo se máme pokusit porozumět? Anebo obojí? Domnívám se, že zdroj podobného chování vždycky existuje. Nebo alespoň, že stojí za to přezkoumat, zda skrytá příčina nesrozumitelného jednání neexistuje. Předtím, než se pokusíme hledat, na co mohou zdánlivě iracionální projevy ukazovat, se podívejme na otázku, co vlastně konflikt znamená a odkud pochází

Co je konflikt Bylo navrženo mnoho různých definic konfliktu. Každá vidí jeho jádro někde jinde. Snad je jen dlužno podotknout, že konflikt byl studován na mnoha úrovních od vnitřního (intrapersonálního) přes mezilidský (interpersonální) až po mezinárodní (internacionální). My se zde věnujeme jen jednomu z nich, a sice tomu mezilidskému. V definicích bylo popsáno celé spektrum příčin tohoto typu konfliktů – od rozdílnosti cílů, zájmů, pohledů a názorů, omezenosti zdrojů a neslučitelnosti potřeb až po snahu získat nad druhým moc.


Z mého pohledu konflikt může být také definován jako důsledek neschopnosti uskutečnit nezbytnou změnu. Domnívám se, že nejsou-li ve vztahu přítomné funkční mechanismy umožňující, aby se dva lidé dobrali kořenů toho, co alespoň jednomu z nich působí bolest, co je pro něho nepříjemné, nepohodlné nebo to nerespektuje jeho hodnotu a důstoj-

nost, a aby změnili takové jednání, bolest pokračuje. V důsledku neschopnosti jednoho problém pojmenovat nebo druhého brát tento problém vážně navíc narůstá zraňující vědomí, že nejsem respektován. Mohu získat pocit, že druhému na mně nezáleží, že je mu jedno, co prožívám, nebo že mu jen kvůli jeho pohodlí nestojím za to, aby se

pokusil vyjít mi vstříc. V tomto okamžiku se k bolesti z  nepříjemného jednání přidá bolest z pocitu, že nejsem respektován. Připojí se pocity bezmoci a při dlouhodobějším setrvání tohoto stavu také pocity odcizení a beznaděje. Konflikt, ke kterému pak dojde, v sobě obsahuje několik složek, které není snadné od sebe oddělit. Je to ta věc, která je mi

ROZHOVOR

Probouzím naději připravil ADAM ŠŮRA

S Annou Stodolovou, vedoucí terapeutického programu Stop násilí ve vztazích Diakonie Českobratrské církve evangelické, jsme mluvili o okolnostech vzniku domácího násilí.  Zajímaly nás i možnosti a perspektivy terapie. Pracujete s pachateli především domácího násilí. Co bylo impulsem ke vzniku takového programu? Na naše krizové centrum se obraceli lidé, kteří se v rodině potýkali s partnerským či domácím násilím. Snažili jsme se jim zajistit odpovídající péči v zařízeních, která s oběťmi domácího násilí pracují. Nenašli jsme ale žádnou vhodnou nabídku pomoci osobám, které se násilí dopouštějí. Inspirovali jsme se tedy u zahraničních i českých kolegů a postupně vznikl program, který pomáhá násilnému partnerovi zvládat jeho chování. Tím jsme rozšířili nabídku pomoci rodinám, kde se násilí vyskytlo. Jaká je nejčastější příčina toho, že člověk začne svému partnerovi ubližovat? Za většinou násilného chování stojí určitá vnitřní nejistota osobnosti, pocit bezmoci. Čím bezmocněji se cítím, tím agresivněji reaguji. Většina násilných osob také zažila nějakou formu násilí ve své původní rodině, a tak v zátěži snadno začne reagovat podobným způsobem. V programu pracujeme

s takzvanou hot aggression, tedy agresí, která je rychlá a často z velké části situačně podmíněná. Setkáváme se s tím, že se naši klienti nacházejí v náročných životních situacích a bývají přetíženi. Paradoxně neumějí myslet na sebe, neznají a neumějí uspokojovat své potřeby, a po nahromadění frustrace reagují násilně. Jak jim může terapie pomoci? Terapeut pomáhá klientům objevit kořeny jejich agresivity a hledat cestu k nenásilnému řešení problémů. Když k nám klienti přicházejí, znamená to, že už určitým způsobem přebírají za svou agresi zodpovědnost, a potřebují dodat naději, že cesta z bludného kruhu násilí existuje. V terapii je důležité pomoci klientovi nahlédnout, že jeho násilné chování ubližuje druhým a že je třeba je změnit. Zároveň se jej snažíme ujistit o tom, že agresivita jako taková je v každém z nás, je ale potřeba se s ní naučit zacházet. Stane se, že člověka násilné sklony zcela opustí? Terapie je běh na dlouhou trať; doporučená doba jak individuální, tak skupinové terapie je minimálně jeden rok. Problém je, že naše pracoviště nemá prostředky na to, aby ji mohlo klientům po tak dlouhou dobu poskytovat. Pokud ale člověk cestu terapie nastoupí, bere ji vážně a vytrvá, může svou agresivitu dostat pod kontrolu. Ne že by násilné sklony člověka opustily, ale on má možnost opustit je, ač to stojí určitou námahu. ■

PhDr. ANNA STODOLOVÁ (43) vystudovala psychologii na FF UK v Praze, pracuje v Diakonii ČCE (krizová intervence, psychoterapie a poradenství, zapojena do projektu Násilí ve vztazích). V soukromé praxi lektoruje kurzy krizové intervence, kurzy práce s agresí ve vztazích a připravuje besedy pro rodiče.

Stop násilí ve vztazích Help linka 608 004 444 možnost prvního kontaktu přes e-mail: vztahy@diakonie.cz telefonická konzultace tel. 777 734 173, 222 514 040 každý pracovní den od 9 do 20 hodin

2017 březen 17


TÉMA

nepříjemná? Tu by šlo relativně snadno odstranit nebo ji snad i dále snášet, pokud by ovšem nepřidávalo svoji sílu vědomí, že nejsem brán vážně, že nejsem respektován a že je snížena moje důstojnost. Přestože je tyto hlubší složky těžké vyjádřit, pokud druhý není ochoten je sly-

dodenních nedorozumění. Je ovšem třeba také poznamenat, že jejich vztah není ani nijak zvlášť blízký. Není v něm mnoho zaujetí jednoho pro druhého ani vášně. Žijí jeden vedle druhého. Každý se realizuje v jiné oblasti. A spolu existují v určité symbióze spíše než v naplňujícím vzta-

šet, stávají se hlavní silou formující můj postoj k druhému. Někdy je až zarážející, jak malicherné banality se mohou stát neřešitelnými problémy. Zvnějšku je těžké pochopit, proč z takové maličkosti nelze nalézt východisko. Jak je možné, že se dva dospělí lidé nedokáží dohodnout. Je to proto, že existuje celá další skrytá rovina konfliktu. Je těžké se k ní dostat, ale ona rozhoduje o posunu nebo zablokované cestě zdánlivě snadno řešitelného problému.

hu. Oba se obrátili z nevěřícího prostředí. Jsou součástí menšího charismatického společenství. Pak ale k něčemu dojde. Eda se vrátí z víkendu, kdy sám pracoval na chatě, a ještě ve dveřích oznámí Editě, že jí byl nevěrný. Ještě k tomu se ženou, kterou Edita vždy nesnášela. Pro Editu je to zničující. Je to pro ni šok a cítí se odmítnutá, zraněná a ponížená. Eda přesně nerozumí, proč to udělal. Přiznává, že to bylo špatné, omluvil se a lituje toho. Nezdá se ale, že by se ho příliš dotýkalo, co způsobil své manželce. Má tendenci poněkud podceňovat bolest, kterou ona prožívá. Jeho postoj je: Bylo to špatné, ale už o tom nemluvme! Při snaze o hlubší pohled do tohoto manželství se začíná ukazovat, že je to Eda, kdo se stará o domácnost a většinou také o děti. Nakupuje, vaří a uklízí.

Eda a Edita Možná pomůže příklad. Představme si manžele Edu a Editu. Žijí relativně spokojeným životem. Tedy alespoň na povrchu. Mají dvě děti školního věku, každý má rozumně uspokojivé zaměstnání. Jejich manželství se zdá celkem klidné. Nehádají se, snad kromě občasných kaž 18 březen 2017

Podle jeho slov Edita „není pro rodinu“. Bere to jako fakt a tvrdí, že se s tím smířil. Naopak usiluje o to, aby se jeho žena mohla realizovat mimo domov. Umožnil jí, aby studovala a měla časově náročnou, ale zajímavou a pro ni vysoce uspokojující práci. Není to pro něho jednoduché, a když je zcela upřímný, přizná, že ho to zlobí. Je v něm hněv ne ani tolik proto, že se obrátily jejich role, ale spíše proto, že si Edita neváží jeho úsilí. Přestože se tolik snaží, ona není spokojená. A svoji nespokojenost dává bez zábran najevo. Poté, co doma uklidil a navařil, Edita dokázala přijít večer z práce a ještě ho kritizovat za to, že všechno není perfektní. Eda sice nic neřekl, ale považoval to za nespravedlnost, mrzelo ho to a cítil se neoprávněně nařčený, přestože ze svého pohledu dělal více, než by měl. Také Edu štvalo to, že Edita považovala za samozřejmost, že on vydělává peníze, zatímco ona se realizuje v pestrém a zajímavém zaměstnání s charitativními příjmy. Eda nikdy přímo nic neřekl. Nestěžoval si. Považoval za svoji povinnost přispět k tomu, aby jeho žena byla šťastná a měla podmínky pro vyjádření vlastní tvořivosti a svých nejlepších schopností. Přestože si Eda nestěžoval přímo, vznikalo velké podezření, že se bouřil nepřímo. Skutečnost uvnitř zcela neodpovídala tomu, co bylo navenek. Byly to nakonec jeho hodnoty, které mu neumožňovaly vyjádřit skutečné pocity. Vzorný nebo alespoň dobrý manžel naplňuje ideál, který Eda měl. Připustit si, že je vlastně nespokojený, že je v něm hořkost, zranění a že se na Editu zlobí, by znamenalo, že prohrál. Proto své skutečné pocity držel pod pokličkou, skryté nejen před druhými, ale i před sebou samým. Není překvapující, že jeho opravdové emoce nakonec přemohly jeho ideály. Okolnosti jeho nevěry v sobě obsahovaly aspekty pomsty. Jeho hněv se projevil ne tím, co řekl, ale tím, co udělal. To, že oznámil, co se stalo, hned při příchodu domů, to s kým se nevěry dopustil, to, že


KOMENTÁŘ vůbec zvolil nevěru, to vše bylo nasměrováno tak, aby to co nejvíce zranilo. Nebylo to zcela vědomé a promyšlené. Pro Edu to ale obsahovalo určité uspokojení a snad i úlevu. To, co nedokázal sdělit slovy a přímo, ukázal nepřímo svojí nevěrou.

Možnost dobrého řešení Takové chování je jistě nezralé a dětinské. Nesmíme však pominout to, že je zde určité jádro, které potřebuje řešit. Jak by mohlo takové oprávněné řešení vypadat? Ve vztahu Edy a Edity musí dojít ke změně, protože se jeden z nich, v tomto případě Eda, dostal na pokraj svých možností. Eda si nejprve sám ujasní, co se děje. Uvědomí si, že jakkoli to může být v rozporu s jeho ideálem, není už dále schopen pokračovat v podpoře své manželky ve stejné míře jako doposud. Dokáže klidným hlasem Editě říci, že je rád, že doposud mohl zabezpečit domácnost, aby ona mohla studovat a nalézt to, co by ráda dělala. Nyní už ale cítí, že je to nad jeho síly. Proto chce požádat Editu, jestli by mohli nalézt nový způsob, jak fungovat doma a v rodině. Proto přichází s takovým a takovým návrhem, který respektuje jak ji, tak jeho. Je velká naděje, že Edita, přestože nemusí tuto iniciativu na začátku vítat, nakonec bude spolupracovat. Naleznou cestu dál a uskuteční změnu. Přitom nezbytně nemuseli projít vážným konfliktem. A nemuselo dojít k hlubokým zraněním, ke kterým došlo. V Bibli byl jeden velmi nemoudrý král. Rechabeáma požádali, aby ulevil jejich povinným pracím. Byla to oprávněná potřeba, kterou se ale tento král rozhodl ignorovat. Nakonec ztratil vládu nad většinou kmenů a izraelské království se rozdělilo. (1Kr 12) Byl to zbytečný konflikt, ke kterému nemuselo dojít, kdyby Rechabeám včas provedl změnu, kterou bylo správné udělat. Rozpoznat včas oprávněný požadavek a udělat potřebnou změnu je nejlepší způsob, jak zabránit vzniku napětí a předejít konfliktu. ■

Konflikt jako dar ANDREA JAROŠOVÁ, psychoterapeutka, Poradenské centrum Sboru CB Praha 13

Encyklopedie mluví o konfliktu jako o střetu dvou nebo vícerých do určité míry protichůdných snah, sil, potřeb, zájmů, případně aktérů. Konflikt nastává v případě, kdy se tito aktéři setkávají a činí rozhodnutí v rámci stejného systému. Pokud se na konflikt podíváme z tohoto úhlu pohledu, zjistíme, že je nevyhnutelnou součástí našeho každodenního života. Byli jsme totiž stvořeni rozdílní, každý podle Božího obrazu, a přesto originál. Zároveň jsme stvořeni do vztahu s Bohem i mezi sebou navzájem. Pokud se tato rozdílnost setká v rámci rodiny, pracovního kolektivu či sborového společenství, může být velkým potenciálem, ale zároveň také kamenem úrazu. Proto bych se chtěla zamyslet nad konfliktem jako nad příležitostí. Příležitostí pochopit druhou stranu, hledat společné řešení, nechat se obohatit odlišností druhého člověka. Pokud nastane nějaké nedorozumění, máme někdy snahu utíkat a tvrdit, že se vlastně nic neděje. Jindy naopak přejdeme do útoku a jednáme agresivně. Pokud však přijmeme svoji rozdílnost, nedorozumění a konflikty jako něco běžného, můžeme se díky tomu často posunout dále a hlouběji ve společné interakci. Je velkou životní výsadou naučit se řešit konflikty v klidu, neutíkat od nich a zároveň ani neútočit, dát prostor druhé straně a společně hledat řešení. V ten okamžik pro nás může být konflikt darem, který otvírá nové dveře a možnosti a vede ke vzájemnému obohacení. Pokud už došlo na nějaké negativní emoce, zve nás k usmíření, odpuštění, novému začátku. Někdy stačí změna postoje, našeho vlastního nastavení a přístupu a věci se začínají hýbat. Často se s konflikty setkávám v rámci párové terapie. Je pro mě vždy úsměvným zjištěním, když Bůh na modlitby typu: „Pane Bože, změň konečně mého partnera, kolegu, kamaráda“, odpovídá voláním po naší vlastní proměně. Nabádá ke zpytování vlastního srdce, myšlenek, slov, činů a postojů. „Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.“ (Př 4,23) Ráda vzpomínám na jeden manželský pár, který ke mně docházel na poradenství ještě před svatbou právě kvůli velkým vzájemným konfliktům. Hádali se v podstatě neustále kvůli vážným věcem a rozhodnutím, ale i kvůli úplným maličkostem. Společným hádkami strávili i několik prvních setkání v mé kanceláři. Zvládli vždy jednu až dvě věty v klidu a pak se to spustilo. Zlomový okamžik nastal při jednom setkání, kdy se mi před očima vybavil obraz, jak jsou oba na nádraží, každý v jiném vlaku, mávají na sebe a rozjíždějí se jinými směry. Když jsem jim tuto metaforu pověděla, oba se rozplakali. A v tu chvíli se něco změnilo. Poznali, že chtějí být na jedné společné cestě, a ne se neustále rozbíhat. Uvědomili si, že je Bůh stvořil rozdílné, ale to je nemusí ničit. S Boží pomocí se naučili pracovat na vzájemné komunikaci a reakcích. Uvědomili si, že oba vyrostli v prostředí častých hádek a konfliktů, a tak tento scénář prostě jen přejali. O to víc jsem vděčná Boží milosti a odpuštění, že nás vedou k novým začátkům. Jednotlivé formy a cesty ke změně konfliktního jednání jsou pak už druhotné a často velmi rozdílné. Potřebujeme především vědět, že jsme na jedné lodi, máme stejný cíl a Boží milost a odpuštění za zády. Pak se dostaneme v životě mnohem dál, než když budeme z konfliktů utíkat a neustále hájit své zájmy.

2017 březen 19


ZÁPISNÍK

MORAVSKÁ CÍRKEV text a foto DANIEL LITVAN

V

tomto krátkém příspěvku vás zavedu do Moravské církve, ale daleko za hranice Moravy. V roce 2014 se mi naskytla příležitost odjet na devět měsíců jako dobrovolník do Tanzanie. Jeli jsme tam dva čeští dobrovolníci pomáhat v projektu Děti Afriky (více informací naleznete na www.detiafriky.cz). Cílem naší cesty byla základní škola LEA v malé vesničce Dongobesh. Bylo by mnoho o čem psát, chtěl bych se ale podělit o jeden zvlášť silný zážitek. Během své služby jsme měli i několik příležitostí procestovat kousek Tanzanie. Když jsme přijížděli do jednoho města, všimli jsme si zvláštního nápisu. Vítal nás tam ukazatel „Kanisa la Moravian“ – přeloženo ze svahilštiny: Moravská církev. To zajisté vzbudilo naši zvědavost. O tom, že misionáři moravských bratří došli až do Afriky, jsem věděl už předtím. Nikdy by mě ale nenapadlo, že by se to pro mě mohlo stát nějak reálnou zkušeností. Věděl jsem, že se tam musíme jít podívat.

20 březen 2017

Počkali jsme do neděle a vydali jsme se do místního sboru. Ukazatel tam sice byl, ale najít pak samotné místo, kde se církev schází, není vůbec jednoduché. Žádný web s adresou, žádná adresa. Nakonec jsme se tam za pomoci několika místních lidí dostali. A vzhledem k tomu, jak všechno v Tanzanii začíná s časovým zpožděním, dokonce i včas. Když se někde objeví běloch, tak je to všeobecně obrovské pozdvižení. Když se objeví běloch v neděli v kostele, musí počítat s tím, že půjde dopředu něco říct. Často používám pro představu přirovnání, že je to stejné, jako by k nám do sboru přišel zelený mimozemšťan. Divili bychom se, nechápali bychom. Chtěli bychom, aby šel dopředu, představil se, aby řekl, odkud přichází, a aby nám sdělil nějaké poselství. To je situace bělocha na tanzanské bohoslužbě. Na to jsme už byli zvyklí. Tady to ale bylo jiné. Kromě toho všeho jsme ještě mohli říct, že jsme z Česka. A víceméně z Moravy. Pocit naší hrdosti byl úměrný jejich nadšení. Dokonce zde znali ještě jednoho Čecha, kromě fotbalisty Petra Čecha. Věděli, kdo je Jan Hus, a znali střípky historie Jednoty bratrské. I v tomhle zapadlém místě světa září odkaz křesťanů, kteří brali své povolání k následování vážně. V Tanzanii je dnes nejpočetnější zastoupení Moravské církve na světě, mají více než 500 tisíc členů. Jak je to možné? Asi proto, že u Boha je možné všechno, když to někdo bere vážně. Je možné, aby na naší Moravě bylo 500 tisíc lidí, kteří půjdou ve stopách Jana Husa a potažmo Ježíše Krista? Z této několikahodinové bohoslužby odcházeli povzbuzeni všichni zúčastnění. Místní tím, že Morava skutečně existuje a žijí tam nějací křesťané. A dva cizinci tím, že u Boha je možné všechno. ■

DANIEL LITVAN Motto: „Kdo mnoho cestoval, mnoho poznal.“ (Sírachovec)


vikář sboru CB Vysoké Mýto

Narodil jsem se jako jedno z mnoha Husákových dětí před 43 lety do nevěřící rodiny. Byl jsem jediné dítě svých rodičů a žili jsme v Chocni. Po maturitě jsem začal pracovat na rodinném statku jako soukromý zemědělec a tuto práci dělám dodnes. Od minulého roku provozujeme malý penzion. Žiji v Dobříkově se svou ženou Martou, dcerami Kateřinou (23) a Lucií (20), psy Vivien a Sárou, třemi kočkami a dalšími mazlíky.

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ vychází jako příloha časopisu Brána

RICHARD HRDÝ, Dis.

V

zpomínám na hodiny občanské výchovy na základní škole, kde nám soudružka ředitelka vyprávěla o prazvláštní skupině lidí, kteří věří, že svět má svého Stvořitele, který vše řídí. Její bytostné přesvědčení o správnosti materialistického vnímání světa mi narušoval jen krásně zdobený katolický kostel, který ležel v těsné blízkosti právě naší školy. Po základní škole jsem šel studovat stavební průmyslovku do nedalekého Vysokého Mýta. Ve třídě jsme měli jednu silně věřící spolužačku z katolické církve a já si dal za úkol, že ji všemi možnými i nemožnými způsoby přesvědčím o nesmyslnosti její víry. Byl jsem takovým mladým Saulem. Ale Pán Bůh má smysl pro humor. Někdy v té době se obrátil můj třídní učitel a následně jeden můj spolužák. Z jeho úst jsem zaslechl tuto větu: „Jsem Boží dítě.“ Toto vyznání mě silně zasáhlo a Bůh si mě začal přitahovat k sobě. Sebral jsem odvahu, zaklepal na dveře kabinetu svého třídního učitele a nechal proudit slova evangelia do svého srdce. Vzpomínám, jak jsem potom ve svém pokojíku pozval Ježíše do svého života. V té době jsem už chodil se svou nynější manželkou a ona byla první člověk, kterému jsem svědčil; uvěřili jsme de facto spolu. V té době jsme spolu s dalšími patřili do Křesťanského společenství Hradec Králové. Později začali bratři sloužit přímo ve Vysokém Mýtě. Po několika letech jsme jako společenství začali hledat sbor, ke kterému bychom se připojili. Po nějaké době jsme postupně začali navštěvovat shromáždění Církve bratrské v Naději ve Vysokém Mýtě. Za členy CB jsme byli s manželkou přijati v roce 2001. Ve sboru jsem začal postupně sloužit jako starší, včetně kázání a vyučování, a v pozdějších letech jsem byl do příchodu nového kazatele přes rok vedoucím samostatné stanice. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodl jít dálkově studovat ETS, ale určitě toho nelituji. Minulý rok jsem studia dokončil. Od září jsem vikářem ve sboru CB Vysoké Mýto a s manželkou očekáváme, kam nás Pán Bůh povede. ■

03 | 2017


Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE únor 2017 ▪ Rada navrhuje, aby slib celocírkevních pracovníků proběhl v rámci bohoslužebného shromáždění na Výroční konferenci CB. ▪ Rada rozhodla o aktualizaci Směrnic Rady CB, kterých se dotýká znění Řádu správy CB. Jedná se o směrnice 4/2013 (Vnitřní mzdový předpis), 5/2013 (Pravidla pro práci kazatelů a dalších pracovníků v CB), 6/2013 (Služební byty Rady), 1/2005 (Vedení účetnictví Církve bratrské – Rady CB), 1/2017 (Administrace sboru), 2/2017 (Pastorální konference v CB) a Uzavírání sňatků. Aktuální znění Směrnic bude postupně zveřejněno na webových stránkách CB. ▪ Rada současně zrušila směrnice 3/2002 (Fond pro vzdělávání kazatelů a vikářů), Směrnici pro vedení účetnictví ve Sboru CB v ……, 2/2010 (Pravidla jednání mezi sbory [staršovstvy], kazateli a Radou), 5/2012 (Stanovení náplně práce pro jednotlivé funkce pracovníků), 3/2013 (Směrnice k seniorátům: výklad článku  27 Řádu CB) a 2/2014 (Účtování příspěvku na společné potřeby CB). ▪ Rada předloží pražskému seniorátu k úvaze návrh na založení druhého seniorátu na území hlavního města. ▪ 12. února se ve Vysokém Mýtě uskutečnila volba kaz. Zbigniewa Lipuse, který byl zvolen za kazatele a správce tohoto sboru s platností od září 2017 (doposud sloužil v Letovicích). ▪ Při únorovém jednání Rady proběhl předordinační rozhovor s vikářem Romanem Kyselou ze Sboru CB Most. Roman o sobě uvádí, že své roli rozumí jako roli průvodce na cestě. Pokud by v něm někdo chtěl vidět silného vůdce, bude patrně zklamán. Roman se snaží druhým porozumět, pomoci, přinést povzbuzení Božím slovem a sdílet život. Máloco ho v církvi překvapí. Vyznává, že pozornost je třeba upínat na Krista. Rád stojí na pomezí rybníku církve a světa. Ve službě se snaží vidět nejprve člověka, oslovuje ho služba se zvěstováním „milosti“. Rada Romana Kyselu jednomyslně doporučila k ordinaci za kazatele Církve bratrské. ▪ Rada pověřila Petra Rause zahájením konkrétních jednání o příštím směřování Evangelikálního teologického semináře a přípravou formulace zadání zřizovatele (Rady Církve bratrské), které bude uvedeno v upravené zřizovací listině semináře. Aktualizaci zřizovací listiny ETS Rada odložila na měsíc říjen.

PASTORÁLNÍ KONFERENCE KAZATELŮ CÍRKVE BRATRSKÉ

L

etošní první pastorální konference se sešla ve dnech 30. ledna až 1. února jako obvykle v Havlíčkově Brodě. Po uvítání předsedou Rady Církve bratrské Danielem Fajfrem následovala úvodní bohoslužba, na které kázal ředitel ETS Jan Valeš. Připomněl tři zvyky (či zlozvyky) naší doby: zvykovost, zásluhovost (hlavně ve zlém – „sněz, co sis navařil“) a odpor k instituci. Ježíš nečekal nastolení Království lidskou činností, primární mu byla činnost Otcova, ke které se přidával. Zvykovost mu byla překážkou. – Odpovědnost za své činy nechceme vidět. Když nás potká něco zlého, někdy si vůbec nepřipustíme možnou souvislost s našimi minulými skutky, jindy naopak své minulé činy přeceňujeme a absolutizujeme. Ježíš připouští důsledky minulého hříchu, přidává k nim ale milost. Vítězící milost. – Naše společnost nedůvěřuje instituci. Ani Pán Ježíš ji moc nebral. Instituci vnímal jako místo k setkání s lidmi. Tak je to dodnes, instituce má poskytovat příležitosti k setkání. Bohoslužbu uzavřelo společné vyznání víry, následovaly přímluvné modlitby vedené Mílou Kloubkem a slavnost večeře Páně pod vedením Roberta Harta.

HLAVNÍ TÉMA Téma konference znělo Bohové se vracejí, hlavním řečníkem byl Pavel Hošek, autor stejnojmenné knihy. Jeho první přednáška nesla nadpis Vítězné tažení ateismu? Ateismus je ve světě na velkém ústupu. Přesvědčených ateistů je velmi málo a žijí jen v malé části světa, navíc jich ubývá. Věřící lidé mají víc dětí; ateismus je z tohoto hlediska evoluční úchylkou. Průnik náboženské argumentace do politiky v posledních letech je vlastně návratem do normálu. Historicky byl ateismus nástrojem emancipačního boje s tmářstvím, pověrou a náboženským autoritářstvím. Tento boj byl vybojován, ateismus tím zhynul na svůj vlastní úspěch. Jeho argumentace je dnes zastaralá, za posledních 150 let se nezměnila. Hospodin stvořil člověka tak, aby se mohl stát ateistou. Dal mu svobodu, nepředurčil ho k víře bez jiné alternativy. Nechce člověka pořád vodit za ruku, touží po lidské samostatnosti. Stojí za pozornost, že k sekularizaci veřejného prostoru došlo pouze v prostředí biblického náboženství, tedy tam, kde byl politický prostor zbaven svatozáře. (Bible důsledně relativizuje posvěcené postavení krále.) Stejně tak desakralizace přírody otevřela cestu, která vedla k osvícenství. Ač v něm šlo o proticírkevní a protináboženský postoj, de facto bojovalo biblickými nástroji. Osvícencům šlo o opuštění dětství lidského rodu a o cestu k dospělosti. Šlo o experiment, který nikde jinde na světě neudělali. Jako křesťané potřebujeme uznat a ocenit i některé dobré důsledky osvícenství, to je ale kulturním křížencem, který zatím nechce přiznat své kořeny. Čím víc se od nich vzdaluje, tím víc je zpochybnitelná například platnost všeobecných lidských práv. Stojíme na určité křižovatce, závislost evropské kultury na křesťansko-židovských kořenech začíná být zřejmá.

BOHOVÉ SE VRACEJÍ Ve své druhé přednášce se Pavel Hošek věnoval bohům, kteří přicházejí. Náboženství se vrací a řada podob této obnovující se religiozity je znepokojivá. Už samy osví-


Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE únor 2017 censké emancipační hodnoty se postupně staly novým náboženstvím, staří bohové mění (obnovují) svoji tvář. Co se vyškrábalo na trůn, ze kterého sekularizační proces sesadil Boha? Dvě obludy 20. století – bolševismus a nacismus. Ty daleko přesáhly hrůzy všech náboženství světa. Na obě se můžeme dívat jako na rozzuřený návrat vytěsněné religiozity. Hlavním tématem dneška je náboženství, byť s tváří radikalizované podoby islámu. Tomu by před sto lety nikdo nevěřil. Pokud to jako křesťané nevezmeme jako výzvu, zůstane tento patologický pohled na náboženství tím jediným. Současně to ukazuje, že čistě sekulární podoba společnosti je vlastně chorobným stavem. V české kotlině vidíme obnovu zájmu o duchovní rozměr života, o hravě experimentální hledání na hraně tajemna, duchovna apod. To je nejsilnější adept na většinové náboženství Čechů, kteří vedou v zájmu o alternativní spiritualitu a v nedůvěře k církvi (k instituci). Tím vyvolávají badatelskou zvídavost okolního světa. Přitom je třeba mít na paměti proměnu společenské atmosféry. Svět se stal tržištěm, informace se stala zbožím, a to se týká i duchovních hodnot. Roli hraje reklama, nabídka a poptávka, funguje tržní regulace. Otázka je, jakou pozici má v tomto prostředí nabídka evangelia. Máme se zařadit jako další stánek do řady ostatních? Máme předhánět konkurenci? Soutěžit s pohanstvím? Máme přijmout pravidla hry této soutěže, nebo kázat třeba i prázdným lavicím? Tržní hra nepracuje s autoritou a hrozbou, ale s nabídkou a lákáním.

NOVÁ SPIRITUALITA A EVANGELIUM Svůj třetí vstup věnoval Pavel Hošek místu evangelia v prostředí nové spirituality. Svět se posunul od závazku ke spotřebě. I spotřeba zposvátněla, z obchodních center se staly chrámy, z nakupování duchovní zážitek. Posvátno ale současně přijalo spotřební tvář. Konzumní materialismus se stává větším ohrožením církve než ateismus, protože se dá vtěsnat i  do hodnotových struktur evangelikálního křesťanství. Občas narazíme na církev za zavřenými dveřmi, která si vytkla boj proti obecné kultuře za svůj cíl. Taková církev rezignuje na své misijní poslání i na Pavlův způsob být židu židem a Řeku Řekem. Na druhou stranu, řešením není ani stát se jedním ze stánků na tržišti idejí, přistoupit na způsob tržního jednání a pozbýt své slanosti. Duch doby a jeho objednávka nás nesmí zásadně změnit. Češi vítají evangelium v praxi, rozumějí církvi v nemocnici, v hospici, ve vězení, ve škole. Neberou zvěstování slovem, rozumějí skutkům. Pokud by tento tlak společnosti měl znamenat, že nic jiného než praktickou službu potřebným už církev dělat nesmí, nemůžeme na to přistoupit, na zvěstování slovy nemůžeme rezignovat. Před křesťanstvím ale musí přijít křesťanskost, před hlásáním způsob života, který otevře dveře. Přijatelnou formou církve v Česku je tvořivá menšina. Žijeme na prahu postindividualistické doby. Individualismus vzal lidem (navzdory všem svým pozitivům) půdu pod nohama. V církvi vzniká předivo vztahů, které jsou už svou samotnou existencí svědectvím o naději. Naše doba je i postoptimistická,

▪ Rada přijala vizitační zprávy ze sborů CB Český Těšín a Litvínov. ▪ Rada obdržela žádosti Štěpána Vašíčka a Miroslava Pavlíčka o přijetí do vikariátu, bratři budou postupně pozváni na jednání Rady CB k rozhovoru. ▪ První místopředseda informoval, že 30. 9. 2017 končí mandát obou Radou CB jmenovaných členů Školské rady ETS, Jana Matulíková už v této službě nebude pokračovat. Rada jmenovala Jiřího Ungera členem Školské rady ETS s platností od 1. října 2017. ▪ Rada se vrátila k listopadovému jednání se zástupci Výboru Sdružení Chvaly. Projednat a nalézt shodu zbývá ve třech zbývajících bodech, ke kterým si Rada nechala zpracovat právní rozbor, aby byla na další jednání odborně připravena. K únorovému jednání byl přizván Pavel Chráska, který rekapituloval závěry odborného rozboru. Rada dále obdržela informaci, že se v současné době nepočítá s výstavbou budov „velkého LRS“ a Komunitního centra podle původního harmonogramu, nýbrž že se připravuje stavba „malého LRS“ na místě původního hospice. (Původní harmonogram výstavby by tak byl proti roku 2009 podstatně změněn). I podle zpracovaného právního rozboru (zadaného Radou pro ujasnění právních konsekvencí) je zřejmé, že stávající smlouva je problematická, neboť se vztahuje na pozemky, na které se ze zákona vztahovat nemohla. Aktuální nájemní smlouva z roku 2009 nedává úplně jasno ani v tom, jak by se nakládalo s realizovanými stavbami po skončení platnosti nájemní smlouvy. Ze strany RCB trvá zájem mít garanci toho, že se ve Chvalech bude i v delším časovém horizontu konat pouze činnost zdravotní, sociální a se vzdělávacím charakterem, která zároveň nebude v rozporu s křesťanským posláním CB. Pokud by výstavba původního velkého projektu Komunitního centra neměla být v dohledné době zahájena, bylo by nešťastné, aby tak byly desítky let blokovány pozemky pro jiné projekty, které by ve Chvalech mohla realizovat Církev bratrská nebo některý z dalších subjektů v areálu. ▪ Červnové výjezdní zasedání Rady proběhne v termínu 12. až 13. 6. 2017. ▪ Rada vyjádřila souhlas se služební cestou Matúše Kušníra do USA bez finanční spoluúčasti Rady v termínu 28. 4. až 11. 5. 2017.


Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE únor 2017 ▪ Rada bere na vědomí předložený záměr Diakonie změnit využívání pozemku ve Chvalech a zřídit tu otevřenou zahradu a odpočinkovou zónu pro seniory a jejich rodiny i další návštěvníky, upravenou pro jejich potřeby. Věc bude řešena se zástupci Sdružení Chvaly. ▪ Rada s vděčností přijala od První klubové pojišťovny a. s. výhodnou nabídku pojištění pro CB. Informace předá tajemník, odpovědi sborů se očekávají do konce března. ▪ Rada schválila žádosti o studijní volno Davida Kubíčka (1. 3. až 30. 5. 2017) a Vladimíra Horského (13. 2. až 26. 3. 2017) a přijala zprávu ze studijního volna Tomáše Holubce. ▪ Rada vzala na vědomí zápis z jednání Jihočeského seniorátu, předložené zprávy celocírkevních pracovníků Jany Matulíkové, Davida Beni a Daniela Jokla, stejně jako přehled studia kazatelů v roce 2016. Přehled literatury využité kazateli při studiu je zveřejněn na webových stránkách Odboru pro vzdělávání na záložce Novinky. ▪ Rada vzala na vědomí zápis z Valného shromáždění Ekumenické rady církví v České republice. VS ERC vzalo na vědomí předložené zprávy (zprávu Předsedy ERC, sekretariátu ERC, zprávy z komisí a zprávu z týmu Modlitba za domov). VS ERC dále zvolilo nového generálního sekretáře ERC P. J. Vinše ze Starokatolické církve, zvolilo náhradníka do Předsednictva EFC Mariána Čopa, superintendenta Evangelické církve a. v. v ČR, schválilo hospodaření ERC v roce 2016 i rozpočet na rok 2017, aktualizovalo Stanovy i Jednací řád ERC a rozhodlo, že se v průběhu 1. pololetí 2017 sejde Řídící výbor ERC s Komisí pro ekumenismus a budoucí směřování ekumeny a projedná ideový a koncepční rámec pro budoucí spolupráci církví, případné změny struktury ERC a směřování ERC k naplňování společného poslání církví v naší společnosti.

připravil Petr Raus místopředseda RCB

slovo pokrok ztratilo pozitivní váhu. Nad světem se stahují mračna, evangelium do nich ale stále vnáší nadějné světlo.

POSLEDNÍ DEN PASTORÁLKY Závěrem konference zazněly dva referáty, které měly nabídnout řešení, připomenout misijní výzvy a úkoly, limity a možnosti. S prvním z nich přišel David Novák. Mluvil o nových lidech, kteří ve sboru ruší, vnášejí do něj komplikace, nepříjemné novoty. Rozbíjejí domácí skupinky, protože v nich působí chaos. – Chceme to? Opravdu? Jsme ochotni platit cenu? Když za Ježíšem přicházeli celníci a hříšníci, nejvíc to vadilo zbožným farizeům a zákoníkům. Když Pavel říká, že se židům stal židem a Řekům Řekem, myslel na získání nekřesťanů, kvůli kterým je třeba vstupovat do jejich kultury a naslouchat jim. Neklást novým křesťanům žádné překážky. My se snažíme neklást žádné překážky především těm, kdo jsou v církvi už dlouho. Lidé nepřicházejí do shromáždění hledat pravdu, ale útěchu. Netrpíme nedostatkem dobrého kázání, chybí nám ale kontakt kázání a  života. Pro dnešního člověka je nejdůležitější vztah. Cení si autenticity, upřímnost pokládá za důležitější než pravdu. Je si vědom neúplnosti našeho porozumění, z každého názoru si tedy zobne trochu. Lásku hodnotí výš než pravdu. Chce vědět, co mu co dá, na blízkost smrti nemyslí. Podporuje nezávislé struktury. Chce si dělat, co chce. V ekumeně přehlíží i zásadní rozdíly, jde mu o to, co spojuje. Co s tím? Číst, udržuje to kritické myšlení. Držet se evangelia, které má moc. Nejsme psychologové ani sociologové. Nebát se chaosu, který do sboru přinesou noví lidé. Vážit si jiných tradic, ale i té vlastní. Nepřeceňovat sociální sítě, přímý kontakt je nenahraditelný. A nakonec – nenechat se informačně přetížit. K tomu ještě zdůraznil Daniel Kvasnička lidskost našeho křesťanství. Není dobře nikoho škatulkovat. Naše doba má tendenci utvrzovat lidi v jejich vlastních názorech, to staví bariéry. Potřebujeme se učit rozhovoru, a to i veřejnému. Potřebujeme držet evangelium, pečlivě ho číst a pečlivě vykládat. Ve svém ostatním programu se pastorálka věnovala biblickému pohledu na „jiné bohy“ i dalším pohledům na charakter naší doby. Zaznělo, že problémem současné apologetiky není spor o pravdu, nýbrž zápas o zájem lidí. Skutečnost lidi nezajímá, atraktivnější je životní praxe, rodinné poměry apod. Potřebujeme misiologicky zabarvenou teologii – a ta se už leckde objevuje. Podzimní pastorální konferenci připravuje Severomoravský seniorát, bude věnována tématu pastorace. ■ PETR RAUS 1. místopředseda Rady CB


STALO SE

GLOSA

Příznivé ohlasy na Trumpovu modlitební snídani S příznivými reakcemi z evangelikálních řad se setkala tradiční Národní modlitební snídaně, kterou za účasti čtyř tisíc významných hostů ze 140 zemí pořádal 2. února nový americký prezident Donald Trump. Ten ve svém proslovu uvedl, že víra a modlitby mnoha amerických rodin mu v těžkých dobách pomáhají nejvíce. USA jsou věřícím národem a to je činí silnými. Rozhodující pro naplněný život není v prvé řadě materiální úspěch, nýbrž duchovní domov. Trump se považuje za šťastného, že vyrostl v „křesťanském domově“. Z jedné ze dvou Biblí, na které složil svou prezidentskou přísahu, předčítala jeho matka jemu a jeho sourozencům. Zvláště se mu vrylo do paměti poselství: „Komu bylo mnoho svěřeno, od toho se mnoho očekává.“ (Lk 12,48) Zástupce generálního tajemníka Světové evangelikální aliance Thomas Schirrmacher (Bonn, Německo) pochválil Trumpa za jeho přihlášení se k náboženské svobodě pro všechna náboženství, včetně mírumilovných muslimů. Dále poznamenal, že to byla „nejzbožnější“ Národní modlitební snídaně za řadu let také proto, že senátor Berry Black při ní po dlouhé době pronesl kázání. Ozvaly se nicméně i kritické hlasy, které například upozorňovaly, že prezident vůbec nezmínil Ježíše Krista. V paměti zůstává také to, jak Trump v kampani „perlil“ na křesťanská témata. Ohledně večeře Páně v televizním rozhovoru například uvedl: „Když piju to své vínečko a jím svou sušenku, řekl bych, že to je určitá forma prosby o odpuštění, a snažím se to dělat co nejčastěji, protože se cítím očištěn.“ Jindy například nedokázal uvést správně jméno církve, jejímž je členem.

Čína: Tvrdé zákony proti křesťanům Čína se koncem ledna rozhodla zpřísnit zákony týkající se činnosti skupin, které úřady považují za sekty. Mezi ty tamní režim zařazuje i státem neregistrované křesťanské skupiny. Čínský nejvyšší soud upřesnil sedm činností, za které budou členové neoficiálních náboženských hnutí dostávat velmi vysoké tresty. Ty jim budou hrozit především za snahu obrátit na víru děti a vládní úředníky, ale také za vystupování jménem náboženské skupiny na veřejnosti. Mírný či žádný trest pak mohou dostat členové, kteří nad svým počínáním vyjádří lítost a z náboženské skupiny odejdou, a také ti, kteří v ní byli proti své vůli. Podle odhadů žije v Číně, která má 1,4 miliardy obyvatel, asi 130 milionů křesťanů, zejména protestantů. To je více, než je počet členů čínské komunistické strany – 83 milionů. Podle IDEA, ČTK, Reuters a Života víry zpracoval (ve spolupráci s 

) –juml–

NO COMMENT Australian Open: Vítězství nad Češkou s Boží pomocí. Chorvatská tenistka Mirjana Lučićová Baroniová po svém překvapivém vítězství ve čtvrtfinále turnaje Australian Open na tiskové konferenci přiznala, že sama ve vítězství nevěřila. V posledním setu podle svých slov „cítila, že jen Bůh jí může pomoci“. Nakonec senzačně vyřadila pátou nasazenou Karolínu Plíškovou po setech 6:4, 3:6, 6:4. „Bůh je dobrý,“ vyznala Chorvatka po utkání. Názor Karolíny Plíškové se redakci Brány nepodařilo získat.

Skryté řešení PETR PLAŇANSKÝ, kazatel KS Nymburk

Váhám, jak jev, který poslední dobou pozoruji kolem sebe, definovat. Jde o epidemii či o pandemii? Uvědomuji si rozdíl: epidemie představuje větší nahromadění výskytů určitého jevu v časových a lokálních souvislostech, je buď „explozivní“ – s prudkým nárůstem případů, nebo „kontaktní“ – s pozvolným, avšak trvalým vzestupem; pandemie je epidemií zasahující celé kontinenty. Vidíme, jak se rozkládají zaběhané systémy, státní útvary, politické strany, padají zastupitelstva, banky, společenské dohody, komunity, církevní společenství, dlouholetá přátelství a – což považuji za nejhorší – rozpadají se především rodiny. Není to jev nový. Přehlédnu-li dějiny, to všechno se dělo vlastně vždycky – tu ve větší, jindy zase v menší míře. Vlastně o tom zaznělo i jisté proroctví. Souhlasím, že souviselo především s krizí spojenou s vírou a posledními časy. Jenže tomuto varování můžeme porozumět i ve větší šíři: „A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 24,10–13) Klíčovým problémem patrně je „nepravost a vychladlá láska mnohých“. Patříme snad i my mezi ty mnohé? O krizi se s nadsázkou říká, že buď do ní vstupujeme, jsme v ní, nebo z ní vycházíme. Možná je řešení skryto v samotném varování „vytrvat až do konce“ a v usilování o to, abychom z krizí permanentně vycházeli, místo abychom se do nich zbytečně dostávali. „Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: ‚Hledejte mou tvář.‘ Hospodine, tvář tvou hledám.“ (Ž 27,8)

2017 březen 21


EXEGEZE

Marek 4,35–5,13

KRISTUS VŠEVLÁDCE text TOMÁŠ PAVELKA

Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“ I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná…

T

éhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“ (35) Druhý, tedy východ-

ní břeh Galilejského jezera obývali pohané. Zde Ježíš není veřejně známou osobou, proto je právě toto místo vhodné k oddychu. Jak za chvíli uvidíme, jeho božská moc je neomezená, ale jeho lidské síly, stejně jako ty naše, omezené jsou. Potřebuje odpočinek. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď… (37) I zkušení námořníci prý za oprav-

TOMÁŠ PAVELKA farář Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Lounech

22 březen 2017

du velkých bouří téměř bez výjimky ztrácejí hlavu a nejsou na tom lépe než ti, kteří jsou na moři poprvé. Ostatně učedníci jsou vesměs zkušení rybáři, kteří na hladině Galilejského jezera pobývali denně většinu svého života. Jsou ve světě moci přesahující síly jakéhokoliv člověka. Taková bouře je jedno obrovské TEĎ. Člověk často čerpá své sebevědomí z minulosti, ze svých minulých úspěchů, minulé spravedlnosti. Z minulosti získává sebevědomí s rostoucím věkem. Mládí pak má spíše sklon čerpat sebevědomí z budoucnosti, kterou si všelijak maluje. Takové chvíle jako mořská bouře, smyk v autě nebo turbulence v letadle upomínají člověka znovu, že jemu skutečně patří jen ono TEĎ, přítomný okamžik. Kdežto v minulosti, přítomnosti i budoucnosti současně je jen Bůh. Je dobré na to později pamatovat a držet se věcí, které jsou stále

stejné, přesahují každé teď – spravedlnosti a milosrdenství. Aby jimi bylo každé naše TEĎ prodchnuto – pak teprve je nějaká souvislost mezi tím, co bylo, a tím, co bude. On však na zádi lodi na podušce spal. (38) Co však dělat, když nejde dělat nic, jako zrovna teď nemohou nic dělat učedníci? Příklad dává Kristus sám. Za ním je náročný den kazatele a lékaře. A před ním? Nic jiného než další úkoly. A v cíli kříž. Včera sloužil, zítra bude sloužit zase. Spí. Spí jako ten, jemuž jeho život nepatří, protože je služebníkem. Zvažme tedy toto: Když docházíme k tomu, že vůbec nevíme, co máme v určitou chvíli dělat, nestojí za to opravdu někdy nedělat nic? U druhých dobře vidíme, jak zkratkovitými kroky ještě zhoršují takovou situaci, kterou lze jen (v modlitbách) přečkat, nikoliv vyřešit. A zkusme si připustit, že je tomu tak někdy i u nás. Tu vstal, pohrozil větru a  řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ (39) S mocnostmi přírody i se zlými

duchovními mocnostmi je to podobné: Mají moc vymykat se řádu. Nemají moc Boha porazit. Proč bouře ohrožuje Krista, když stejně ví, že má moc ji utišit? Proč démon škodí, když stejně musí Krista poslechnout? Protože je to s nimi stejné jako s naším hříchem: Je to vzdor bez budoucnosti, bez cíle. Vzdor, jehož jediný důvod je, že vzdorovat jde. I my hřešíme, ač víme, že vše, co máme, jsme přijali od Boha. I my hřešíme, ač víme, že nic, co urveme, si do hrobu nevezmeme. Nemá proto mnoho smyslu se zabývat smyslem zla. Podstatou zla je právě nesmyslnost. Není pro ně důvod, prostě je jen možné. Sotva vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk nečistého ducha. (2) Právě tam, kam si


POZNÁMKY Ježíš jel odpočinout, na něj čeká to na pohled nejodpornější, s čím se dosud setkal. Svět není spravedlivý a nikdo to nezakusil víc než Kristus. …řetězy ze sebe strhal a okovy rozlámal. (4) V roce 2013 v Oregonu dvě do-

spívající dívky nadzvedly převrácený traktor, aby zachránily svého otce. Za poslední desetiletí jsem v dostupných zdrojích našel pět dalších takových případů. Člověk v sobě zřejmě má neznámé schopnosti, o kterých z dobrých důvodů neví. Všimněme si, jak často různé pohanské nauky dneška mluví o tom, že člověk využívá jen 10 % kapacity svého mozku apod. Člověk má ale přece užívat toho, co mu Bůh dal do rukou. Pohanství nevěří Boží dobrotě a myslí si, že Bůh dobré někde ukryl – třeba v těch 90 % mozku. Ale co když právě v oněch 90 % mozkové kapacity je ukryto to, co pro život člověka dobré není? Posedlost operuje právě v oblastech neznámých – okultních. Někdy Bůh otevře skryté schopnosti člověka jako zvláštní milost. Jako v tom Oregonu. Jindy těchto dobře skrytých schopností v člověku zneužijí démoni, kteří lezou, kam nemají. Ne aby pomohli jinému, ale jen aby bezúčelně upoutali pozornost na posedlého, a tedy na sebe. A zeptal se ho: „Jaké je tvé jméno?“ (9) Hlubinný smysl zla, jak jsme řekli,

nemá smysl zkoumat. Zlo žádnou hloubku nemá. Má ale smysl zkoumat „mechaniku zla“. Kde je ten moment, po kterém u nás doma vždy nastane hádka? Nejde se mu vyhnout? Kdy obvykle nastává ta chvíle, kdy si říkám „Ještě mám čas!“, a pak selžu ve svých povinnostech? Ježíš ve většině případů neléčil pouhým „jdi domů, je zdráv“, ale obvykle, stejně jako běžný lékař, začínal diagnózou. Odpověděl: „Mé jméno je ‚legie‘, poněvadž je nás mnoho.“ (9) Že je mezi lid-

mi něco běžné, že se na něčem hodně lidí shodne, nijak neznamená, že je to věc dobrá, že je to rozumné. A ovšem úplně stejně: Že jste v menšině, vám nezaručuje pravdu. Hodně nebo málo – to není argument.

Posedlost démony Souběžně s vymítáním démonů mluví Ježíš mnoho o pokrytectví. Nenechme si vnutit dobou, že se to týká jen věřících. Že ten, kdo rádoby srdnatě řekne: „Nevěřím v nic, než sám v sebe“, je nějak hrdinsky upřímný. Mezi věřícími se uznává: Je dobro a je zlo. Potíž nastává tehdy, když po vyznání hříchů přijde tak příkré odsouzení celým společenstvím, že se hřích nikdo neodváží vyznat. Když se vyznání hříchů bere jako selhání. Pak se člověk bojí hřích vyznat, chová jej u sebe jako něco vrcholně soukromého. Jako mazlíčka, který však nad ním časem přebere vládu. Pohané na tom ovšem nejsou lépe. Ostatně by ani nedávalo smysl, aby se člověk přijetím evangelia dostal do daleko nebezpečnější situace. U pohanů je to horší. Jako pohan nemůžu přiznat, že já jsem ten zlý, protože pro mě zlo vůbec neexistuje. Zlo je pro nevěřící jen nerovnováha, nedostatek harmonie. Vše je dobré, jen je třeba systém patřičně vyladit, harmonizovat. Dost spát, jíst dost vitamínů a dost cvičit a všichni budeme šťastní. Na mšice vypustit berušky a sázet česnek mezi jahody. Když všechno uděláme chytře, žádné zlo se nestane. V takovém prostředí bych se já sám stal fanouškem black metalu. Trpěl bych už jen tím, že naprosto nikdo nepřizná, že člověk má někdy prostě zlou vůli. Posedlost ďáblem v našem čase moc nevídáme. Jde to dobře otestovat. Pokud na něco zaberou antipsychotika, není to posedlost. Ďábla nejde zahnat pilulkou, stejně tak jako andělovi nejde napálit direkt pěstí. Protože přece jen království Boží postoupilo vpřed. A v našem čase a v naší zemi nakonec nikde není úplně nemyslitelné říci: „Udělal jsem zlé a udělal jsem to ze své vůle. A dokonce se mi to líbilo. Ale už tak jednat nechci.“ Smýšlení, které přiznává vlastní zlé sklony, které je však neomlouvá, je dosti bezpečné před démony. Ještě více však společenství, které hřích odmítá, nicméně ho připouští u svých členů.

On jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů. (13)

Kristus na západním břehu, mezi Izraelci, je Synem člověka, Syn Davidův. Mluví o povinnostech, o soucitu. Je nám blízko, a proto mluví o všedních věcech. Nebereme ho tolik vážně. Kristus mimo svůj lid ovládá vítr a moře. Mezi pohany, Bůh ví proč, démonům povoluje posednout vepře. Opravdu jen Bůh ví proč, jen Ježíš ví proč, protože je Bůh. Syn Boží. Na

moři i v Gerase z něj jde strach. Budeme Krista poslouchat, když mluví o věcech nám snadno přístupných a splnitelných, kaž­dodenních? Nebo se ho chceme děsit? Neboť děsivý ve své nepochopitelné moci bezpochyby je. ■

2017 březen 23


ETIKA

OBĚTAVOST text DANIELA KLIMEŠOVÁ foto BRÁNA

Služba druhým a křesťanská láska se pojí s ochotou obětovat se pro druhé. Má však být křesťanova obětavost neomezená, nebo je třeba si hlídat její hranice? Jaká je správná míra obětavosti?

O

DANIELA KLIMEŠOVÁ (36) pracuje jako terénní sociální pracovnice v sociálně vyloučených lokalitách v Dubí u Teplic a jako kaplanka Vazební věznice Teplice. S manželem Miroslavem (37) má tři děti: Rozálii (10), Bartoloměje (8) a Julii (6).

24 březen 2017

bětavostí míníme schopnost a ochotu přinášet oběti. A ačkoliv se s ní nesetkáváme v žádném ze známých biblických ani mimobiblických katalogů ctností, ráda bych se pro potřeby tohoto článku zamýšlela nad obětavostí jako nad jednou z nich. Nejdříve ale dovolte drobný exkurz: Zatímco Aristoteles chápe ctnost jako uměřenost či střed mezi dvěma krajnostmi, jimiž jsou neřesti, křesťanský středověk pokládá ctnost za protiklad k neřesti či ke hříchu. V takovém případě tedy bude protipólem obětavosti egoismus. Čili čím více je člověk ochoten obětovat sebe a své potřeby ve prospěch druhých, tím lépe. A naopak čím více má člověk při svém konání na zřeteli sám sebe a svůj prospěch, tím hůře. Oproti tomu v Aristotelově pojetí by byla obětavost uměřeností mezi egoismem na jedné straně a jakousi sebedestruktivní snahou pomoci za každou cenu, masochistickou touhou nechat sebou manipulovat či potřebou sebezničení na straně druhé. Na začátku své práce na tomto článku jsem byla přesvědčena, že současná společnost se vším svým důrazem na psychohygienu a duševní zdraví aplikuje ve věci obětavosti onen aristotelovský model uměřenosti mezi uvedenými dvěma extrémy. Ovšem když jsem začala hledat a pročítat knihy a články v časopisech a na internetu, které se k uvedenému tématu vztahují, nalézala jsem pouze následující tituly: Jak se naučit říkat ne;

7 rad, jak se v životě naučit říkat NE; Jak nejlépe říci ne; Naučte se říkat NE – nic neztratíte a získáte víc času a sebevědomí; Naučte se říkat ne, život bude hned jednodušší; Velkorysé umění říkat NE; Jak se naučit odmítnout prosbu; Naučte se říkat ne elegantně a bez pocitu viny; Nenechte se využívat: 5 kroků, jak nenaučit říkat NE!; Naučte se říkat Ne, to jediné vás posune. Ani stopa po aristotelovské uměřenosti. Vidíme model jednoho opěvovaného a jednoho odmítaného extrému, ovšem ne tak, jak jej představuje křesťanství, ale zcela převráceně. Naše společnost obětavost přinejmenším neoceňuje. Nechce vidět, že problém s obětavostí mají nejen ti, kterým přílišná obětavost komplikuje život, ale právě tak ti, kterým se jí nedostává. Nedostatek obětavosti nikoho nezneklidňuje, její přemíra ano. Autoři uvedených knih a článků se shodují na tom, že příčinou neschopnosti odmítnout je nízké sebevědomí, špatné sebehodnocení, strach z nepřijetí, z negativního hodnocení okolím, panika ze ztráty přízně druhých lidí. Pakliže svou vlastní hodnotu odvozujeme od toho, jak nás vnímají a hodnotí druzí lidé, stáváme se závislými. Stáváme se štvanci neustálého boje o pozornost, pochvalu a uznání. Naproti tomu pokud svou hodnotu začneme odvozovat od ceny, kterou za nás zaplatil náš Pán, pokud budeme svou důstojnost měřit mírou toho, že ten, který byl roven Bohu, se nám postavil na roveň (Fp 2,6–7), a pokud své smýšlení o sobě samých založíme na tom, jak o nás smýšlí On, prožijeme osvobození z otroctví strachu z nepřijetí a uzdravení ze sžíravé potřeby být oceňován lidmi kolem nás. Pak teprve budeme umět nikoliv „zdravě, asertivně a elegantně“ říkat „ne“ svým bližním, ale naopak obětavě jim sloužit. Protože nebudeme svázáni potřebou naplnit nejprve svou vlastní touhu být milován. A tak budeme přinášet oběti jen z té nejčistší motivace, kterou je sama Láska s velkým L. Láska, která jde dvě míle s tím, kdo žádá o jednu, která dá i plášť tomu, kdo žádá jen košili. Ne z potřeby být milován, ale milovat. Ne z potřeby dostávat, ale dávat. Takovou Láskou motivovaná obětavost se nebojí jít až do krajnosti, jak žádá křesťanská etika a její pojetí ctností. Tato Láska však není jen


MŮJ NÁZOR Přinášení obětí druhým mi vždy dodávalo pocit uspokojení. (Pravda, o dost větší, pokud mou oběť adresát ocenil.) Aktuálně však v souvislosti s obětavostí řeším palčivý problém. Mám dvě zaměstnání: 1,0 úvazku od pondělí do pátku a k tomu 0,3 úvazku, které vykonávám o sobotách ve dvanáctihodinových směnách. Navíc jsem se zavázala k dobrovolnické činnosti dvakrát týdně po pracovní době. Cokoliv je třeba obětavě vykonat, mohu vykonávat ve velice vzácném volném čase, jehož se mi tak zoufale nedostává a který si pečlivě střežím pro své děti. Jistě, v obětavosti jde z podstaty věci o obětování něčeho, co je nám vzácné (čas, peníze, pohodlí, soukromí, zdraví, uznání druhých, postavení, kariéra…), ale pokládám si otázku, zda mohu obětovat něco, co vlastně patří někomu jinému. Zda, respektive do jaké míry mohu obětovat čas, který nutně potřebují mé děti trávit se svou matkou. Jejich čas. Ale nejde jen o čas. Nezřídka si okolnosti žádají obětovat oblečení, hračky, pohodlí, soukromí či pocit bezpečí vlastních dětí. A tak prosím Pána o dostatek moudrosti a vnímavosti, abych odlišila příležitost, kdy učit děti obětavosti, od zásahu do jejich práv.

motivací k obětavosti, ale také bezedným zdrojem sil. (Ef 6,10) Pak žádná krajnost nebude onou „sebedestruktivní snahou pomoci za každou cenu, masochistickou touhou nechat sebou manipulovat či potřebou sebezničení“, ale jhem, které netlačí a břemenem, které netíží. (Mt 11,30) Pak se staneme onou obětí živou, svatou a Bohu milou. (Ř 12,1) Když Pán Ježíš hovoří o ochotě přinášet oběti, pak je to v souvislosti s následováním: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ (L 14,26–27) Nicméně bezprostředně navazuje: „Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?“ (L 14,28) Jedním dechem Pán Ježíš hovoří o obětavosti (a jeho požadavky skutečně nejsou malé), ale také o rozumném rozložení sil a spočítání nákladů. On sám šel ve své obětavosti až na samu mez možného. Obětoval sám sebe, svůj život. Protože to bylo jeho posláním. Ale i on si nacházel chvíle, kdy odešel do samoty a na modlitbách čerpal síly. Pokud známe dobře svůj úkol, můžeme rozvrhnout síly. Odpověď na otázku, kde je správná míra obětavosti, jsem nepřinesla. Ona totiž jedna univerzální není. Jen doufám, že tento článek inspiruje čtenáře k nalezení té jeho. ■

2017 březen 25


REPORTÁŽ

Projekt Pašije Velikonocemi neskončil

JAK SE RODÍ SEN text JARMILA BEKOVÁ foto JAN BEK

V

elké věci se často rodí z malých krůčků víry. Ne nadarmo nám Písmo říká, že nemáme pohrdat dnem malých začátků. Tak tomu bylo i se vznikem spolupráce napříč (nejen) evangelikálními sbory v Olomouci. Večery modliteb a chval, společné půlnoční, velikonoční bohoslužby, modlitební setkání i společná čtení Bible postupně připravovaly půdu. Už dlouho předtím se mi rýsovaly nápady na ztvárnění největšího z příběhů – Pašijí –, do kterého je dnes zapojeno sto účinkujících. Toto hudebně-taneční pásmo zobrazuje poslední dny Ježíše Krista na zemi optikou maličkých, kteří ho obklopovali – učedníků, jeho matky, Piláta, zástupů. Premiéra dopadla na výbornou, z Boží milosti jsme dvakrát vyprodali Moravské divadlo Olomouc a mohli díky tomu za přítomnosti primátora předat symbolický

INFOBOX Zapojené církve: AC, BJB, CB, CNN, ČCE, KřSb, SŽ + jednotlivci (CASD, ŘKC) Rocková kapela, smyčce, saxofon, flétna, horna, trubka, 13 písní, 67 zpěváků, 11 tanečníků Recitátor: Jiří Sedláček Sbormistryně: Marie Tesárková více na www.chermon.cz

26 březen 2017

šek na 100 tisíc korun olomouckému Klokánku. Je tu něco, čím můžeme oslovit ty, kteří Ježíšův příběh neznají nebo ho neprožili osobně. Hudba je klíčem k lidským srdcím, jako Boží dar proniká do hloubek. Druhou rovinou je však velmi zvláštní a vzácné společenství – nasazení, radost ze společné práce. Na těchto hodnotách stavíme i nadále. A tak jsme se rozhodli uskutečnit dva vánoční koncerty, v Kolíně a v Olomouci. Nadšení se přece musí podporovat! Program sestával z výběru vánočních písní – tradicionálů v netradičních úpravách i písní moderních. Ochutnávku jsme vždy odpoledne před koncerty přenesli mezi lidi. Jednoduchý flash mob, tedy spontánní hudební vystoupení, se odehrál v místních obchodních centrech. Lidé se zastavovali aspoň na chvíli, někteří zůstali po celou dobu a odměnili nás potleskem.

Na facebookových stránkách zhlédlo kolínský příspěvek za pár dní více než 14 tisíc lidí. Vše se neslo v duchu Vánoc. Lidé jsou jaksi vstřícněji naladěni, chtějí se zastavit, rozjímat, dokážou přijmout i vánoční zamyšlení. Mnozí z nich se po koncertě ještě nechali zlákat servírovanou kávou, čajem a drobným cukrovím. Kdykoliv má člověk pocit, že ho práce na přípravách zavalí, stačí, aby se ozvaly první tóny. Všichni jsme do toho dali srdce, a tak si znovu říkám, jak jsem vděčná, že mohu být součástí něčeho takového – velkého snu o církvi, která spolupracuje, objevuje v sobě talenty, jde mezi lidi a dělá pro ně něco z lásky. Proto se moc těšíme na reprízy představení Pašijí o letošních Velikonocích, tentokrát i v dalších městech ČR. ■


OTÁZKA PRO

Žbluňk!

Františka Škůrka Útlý svazek s legračním názvem vydalo nakladatelství Ná-

Michal Valehrach Žbluňk! Návrat domů, Praha 2016, 134 pp.

vrat domů. Autor Michal Valehrach je truhlářem a podílí se na vedení malého sboru v malém městě. Svou knihu napsal jen pro vlastní potřebu jako volání o pomoc v hluboké a dlouhotrvající osobní krizi. Ze svých temnot se vztahoval ke kříži a z příběhu o Kristově umučení čerpal posilu. Četl stále dokola tentýž biblický příběh a zapisoval si pro sebe, jak to asi bylo. Nesnažil se z Písma vydobýt nějakou novou teologickou moudrost k vyučování, šel po stopě dramatu. Ponořil se do příběhu, jako by sám byl jeho účastníkem. Podařilo se mu napsat šťavnatou beletrii, která tokem vyprávění překračuje hranice mezi reálným děním a neviditelnými dialogy duchovního světa, ať už na nebesích, nebo v temnotách. Zpřítomněním a přiblížením biblického děje se člověk dostává dovnitř příběhu, stává se jeho účastníkem. Je nucen přemýšlet o souvislostech a dopadech jinak, osobně. Sympatické je členění na krátké úseky a střídání světů světla a temnoty, které popisují. Text působí živě, příběh svižně postupuje. Nenechte se zmást zvláštním názvem. Žbluňk je výborná knížka. HANA PINKNEROVÁ ■

Krása hudební rozmařilosti Méně mainstreamového popu, více jižanského country. Sy-

Crowder American Prodigal. Country-pop Sparrow/Sixsteps (v Česku ROSA Music) 53:07

rovější, rockovější výraz. Minimalističtější pojetí produkce. Důraz na jednotlivé prvky. Novinka American Prodigal je více než důstojným nástupcem velmi kvalitní desky Neon Steeple z roku 2014. David Crowder si na druhém albu formace nesoucí jeho jméno uchoval zvukovou barevnost, stylovou pestrost i snadnou přístupnost, aniž by trpěl obsah. Zároveň se posunul o několik pomyslných kroků blíže k modernímu americkému country. Zachovaná popová produkce dodává nahrávce lesk vrcholné profesionality. Osobitější hudební zakotvení dovoluje Crowderovi projevit větší skladatelskou hravost. Momenty překvapení se na nahrávce neplýtvá, ale všechny aranžérské, harmonické nebo rytmické perličky nejenže potěší pozorného posluchače, ale fungují také jako vynikající osvěžení, díky kterému více než padesát minut hudby uteče překvapivě rychle. American Prodigal není stylotvorné album, neobjevuje dosud neobjevené. Crowder na něm ale našel hudební prostor, který mu umožňuje dostat se umělecky pod povrch a k vynikající formě tak přidat vysokou hodnotu hloubky obsahu.

CB Klatovy, předseda spolku Synagoga Klatovy, z. s.

Proč si v Čechách připomínat Židy? Z několika důvodů. Jednak je tu stále živá připomínka holocaustu, dále duchovní a kulturní dědictví judaismu a také inspirující osudy řady židovských osobností. Více než 70 tisíc českých Židů bylo mezi lety 1939–1945 zavražděno jen proto, že byli Židy. Nebyli to vojáci bojující na frontě, nebyli v odboji, měli „jen“ špatný původ podle nacistické rasové teorie. Byli to oběti nesmyslné nenávisti, na něž se nesmí zapomenout. Dalším důvodem, proč si v Čechách připomínat Židy, je jejich význam v dějinách naší země. Židé zde žijí nepřetržitě více než tisíc let a zejména po roce 1848 se podíleli na rozvoji českých měst v oblasti obchodu, průmyslu, kultury, vědy atd. Někdejší pestrou a bohatou přítomnost Židů dnes připomínají jen ojedinělé památky, jako jsou synagogy a hřbitovy. Je důležité zachovat povědomí o nich i pro další generace. Pro křesťany jsou Židé viditelnou připomínkou toho, že i Ježíš byl jedním z nich. Křesťané převzali židovská svatá Písma (Starý zákon) a například Desatero považujeme samozřejmě za křesťanské. Je inspirující vidět různá témata i židovským pohledem, například víru, spravedlnost, odpuštění, spasení, věčný život. K lepšímu porozumění biblickému textu je dobré znát i jeho historické pozadí a rabínský výklad může dát nový pohled na věc a odhalit nečekané souvislosti. Pro růst a zralost křesťanské víry je důležité vědomí toho, že vyrůstá z židovských kořenů.

DANIEL MATULÍK ■

2017 březen 27


KULTURA

Příliš mnoho jinotaje

EVA text KATEŘINA KORÁBKOVÁ

P

Young W. Paul: Eva Knižní klub, Praha 2016, 267 s., překlad Šárka Kadlecová

28 březen 2017

řed osmi lety se William Paul Young představil českým čtenářům úspěšnou knihou Chatrč o setkání zlomeného muže s Bohem. Na ni některými motivy navázaly Křižovatky a na konci loňského roku u nás vyšla v překladu Šárky Kadlecové Youngova třetí kniha s názvem Eva. Nakladatelská anotace se zmiňuje o mladé zraněné ženě, která je nalezena v kontejneru vyplaveném na břeh moře. Kdo dívka je, odkud pochází, kam připlula a jaký je její úkol, jsou otázky, které si čtenář položí snad hned, nicméně ani po přečtení knihy nebude znát odpověď na všechny. Příběh má dvě roviny. Zjednodušeně řečeno tu, která se odehrává v bdělém světě hrdinky, a druhou v jejích snech. Bdělý svět, který se nejprve zdá být těžištěm příběhu a ve druhé polovině se posouvá do role jakéhosi rámu snových událostí, je světem těžce uchopitelným. Nejasnost žánrového zařazení příběhu navíc dává tušit, že něco není v pořádku. Zatímco první polovina knihy se blíží alegorické science fiction s prvky fantasy, kde se ve snech dívky odhaluje příběh stvoření, druhá polovina věnující se pádu člověka se stává nepřiznaným apokryfem. A právě tato nepřiznanost vzbuzuje mimo jiné otázku ohledně teologické správnosti autorových úvah. Nesrozumitelnost bdělého světa příběhu je částečně dána jistou nedořečeností, částečně však ne vždy dobře vystavěným fantastičnem. Zřejmě má vytvářet silný dojem mýtu, ale ten je nabouráván ostatním uspořádáním, které kombinuje vyspělé technologie s duchovními a nadpřirozenými bytostmi ne vždy natolik vhodně, aby čtenář tušil, s jakým prostředím má tu čest, a nemusel neustále revidovat svou představu o něm. V kontrastu k technologii navíc stojí zvláštní mluva postav, které jako by s paradoxní lehkovážností ukazovaly jen malou část moudrosti, jíž zjevně mají oplývat,

a současně v momentech svého nadšení nebo zanícení propadají nezamýšlené teatrálnosti. Knihou silně rezonuje motiv důvěry vůči Bohu i lidem, ale hlavním tématem se stává vnitřní uzdravení, které je v případě hlavní hrdinky provázeno uzdravením fyzickým, aby vynikl závěrečný silný motiv sjednocení v Bohu. Jenže vše postrádá jasnou linii nutnou pro náležité vyznění. To, co mohlo být přímým tokem vyprávění, se totiž ztrácí mezi zbytečným šperkováním, zatímco místy kulhající logika jednání postav a špatně čitelné uspořádání světa vytváří namísto velkoleposti podivný chaos. Pozorný čtenář vytuší mezi Youngovými inspiračními zdroji jednak Kosmickou trilogii C. S. Lewise, jednak Lilith George McDonalda. Eva ale postrádá Lewisovu promyšlenost a McDonaldovu citlivost při práci s mýtem. Působí dojmem, že se autor nechal unést a své typické motivy, které jsou ve třetí knize už poněkud repetitivní, obalil přehršlí metaforična a neumělé mytizace. Nelze mu upřít dobrý úmysl a mnohdy podnětné úvahy, ale obojí přehlušuje nezvládnutí literárního řemesla a především překombinovanost. Jenže pokud alegorie není čitelná, jak má promlouvat? ■

NÁŠ TIP Templfest Ostrava Od 21. do 26. března proběhne v Ostravě šestý ročník festivalu Templfest věnovaného židovsko-křesťanské kultuře. Připraveny jsou výstavy, přednášky, koncerty i divadelní představení. Bližší podrobnosti na: templfest.webnode.cz.


Falešný génius V tomto fiktivním životopise svědčí lidé, kteří Foltýna od mládí poznávali z osobního kontaktu. Spolužáci, jeho dívka, později manželka, návštěvníci, umělci. Od dětství to byl člověk, který se těžko smiřoval s neúspěchy. Těch bylo nadmíru a nahrazoval je divadlem, aby omámil okolí i sama sebe. Cítil se povznesen a stavěl se jako umělec. Předstíral uměleckou výlučnost svým vzhledem i výstředním chováním. Výhodným sňatkem vstoupil do světa zámožných a vytvořil ve svém domě kolem sebe umělecký kruh, kde hrál úlohu bohatého mecenáše. Byl sice jako klavírista pouze samoukem, ale usiloval o velký skladatelský úspěch. Jeho vizí bylo složit operní dílo. Zvolil si atraktivní historické téma i hrdinku. Opera Judita měla uchvá-

Život a dílo skladatele Foltýna Nedokončený román. Svědectví autorovy ženy Karel Čapek Nakladatelství Fr. Borový, Praha 1939, 145 stran

hrdiny. Je zde zdravý čapkovský humor a některé scény čteme jak z humoristického románu. Mecenáš je nenadálým štěstím pro mladé studenty konzervatoře, kteří se bídně protloukají ze dne na den v úsilí o přežití. Žasnou, když v obálce najdou stovku! Šťastně proto tvoří a pilně pracují na úkolech zadávaných mistrem Foltýnem. Těžko se jim ovšem dýchá ve fraku, do kterého je mistr oblékne. Karel Čapek už román nedokončil. Záměry autora i konec příběhu vyslechla však kdysi a čtenáři je nabízí autorova žena Olga Scheinpflugová. Konec nebyl slavný, ačkoli opera se dočkala provedení. Byla to fraška. Někteří její kritici v ní přesto s podivem nacházeli i nečekaně hodnotné kusy. Usu-

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

tit svět a zajistit mu slávu. Skutečné umění bylo však nad jeho síly i schopnosti, proto neváhal přivlastňovat si cizí. Už kdysi ve škole si vypomáhal úspěchy spolužáků. Ukradl cizí verše. Později tuto lest využíval při tvorbě své vysněné opery Judita. Nenápadně kupoval nápady a skládal je neuměle dohromady se svými hrátkami. Mnohé oklamal, druhé strhl, jiné koupil, další se přiživili. Foltýn není postavou, která by nás nadchla. Jeho počáteční neúspěchy můžeme snadno přejít úsměvem. Při své výstřednosti nese však znaky lidské povahy, která se snadno vyvíjí falešným směrem. Nejde jen o ty výstřelky nezkušeného mládí, které často u svých dětí obhajují ambiciózní rodiče. Jde o pozdější nečestné chytrosti a lsti dospělého člověka, který se neváhá zmocnit životního úspěchu všemi prostředky, jež jsou právě k dispozici. Foltýn hraje vášnivou hru k zamaskování své skutečné osobnosti.

Kam směřuje vysněná sláva lidského života? Falešný tvůrce se chápe lstivého sebeklamu, a tak přebíjí cizí i své zklamání. Pokorné a čisté umění laciné nikdy nebylo a není.

A této hře nakonec věří jako pravdě. Žebrák si vytváří k obhajobě legendu, které sám uvěří! Román není žádným zdviženým prstem nad pochybnou morálkou a úchylným člověkem. Nechává dost prostoru, aby čtenář sám posoudil sny i činy jeho podivného

zovali proto, že Foltýn musel v sobě přece jen něco geniálního mít. Netušili ovšem, že právě tyto řídce se vyskytující, ale kvalitní kousky byly Foltýnem také kdysi zakoupeny od najatých studentů. Závěr Čapkova textu je mimořádný. Svědčí tu hudební odborník a vyjadřuje se nejen o tom, co Foltýnovi chybí, ale i co to je opravdová tvorba. Umění není neutrální, jak by nám rádi mnozí namluvili. Tady slyšíme něco z Čapkovy umělecké závěti, čteme kázání, jak to dělal sám Bůh, když tvořil svět a Duch se vznášel nad chaosem vod. Bůh odděloval! Oddělil světlo od tmy! „Není ti uloženo tvé dílo, aby ses jím projevil, netvoříš ze sebe, ale nad sebe, k porozumění větší lásky a hlubšího poznání. A naproti tomu je umění nečisté a zlořečené…“ Těmi slovy končí své vyprávění a loučí se Karel Čapek. ■ BLAHOSLAV KOŠŤÁK

2017 březen 29


CÍRKEV BRATRSKÁ

Ústava CB článek 8, odstavce 1 a 2

ORDINACE připravil PETR RAUS

Církev bratrská u svých Členů rozpoznává obdarování ke konkrétní službě a životu v souladu s biblickými etickými nároky. Své rozpoznání u specifických služeb potvrzuje ordinací. V Církvi bratrské se rozlišují dva typy ordinace: a) Kazatelská ordinace s pověřením ke službě Slovem, k vysluhování svátostí církve a ke správě Sboru s platností ve všech Zemských církvích, která potvrzuje, že Církev bratrská u ordinovaného bratra rozpoznala zejména dar výkladu Bible a pastýřského vedení. b) Jiná ordinace s pověřením ke specifické službě v Církvi bratrské podle ustanovení Řádu.

DAVID BEŇA Komise pro Zásady Církve bratrské

Už v Novém zákoně se lidé úkolů na Bo-

žím díle neujímali jen z vnitřního popudu, nýbrž byli k nim porůznu „zřizováni“ – „ordinováni“ (z lat.). Apoštoly povolal sám Kristus (Mt 10,1–4; Ga 1,1); náhradníka za Jidáše učedníci vylosovali z definovaného výběru (Sk 1,21–26); diákony si podle daných kritérií zvolilo shromáždění (Sk 6,3–6); a vhodné starší na Krétě ustanovil apoštolův vyslanec (Tt 1,5nn). I pozdější pastorský úřad byl v dějinách a je i dnes obsazován různě. U nás v CB kazatele ustanovujeme prostřednictvím pověřených osob, přičemž v jejich ordinaci se sbíhají specifické požadavky

služby i osobní předpoklady kandidáta; rozpoznání a volba věřících, sboru, resp. konference, i pověření církevní autoritou; a – jak při vkládání rukou prosíme – zmocnění Boží. Kazatelé jsou vysláni, řečeno v reformačním zhuštění, ke zvěstování Božího slova a ke správě svátostí. Boží lid se rodí a žije právě ze slov Písem čtených ve světle trojičního křtu a památky Krista ukřižovaného. Na tomto základě se Kristova církev shromažďuje a slouží světu. Kazatel tak není duchovní virtuóz ani kreativec, monarcha či všeználek, nýbrž – celou svou osobou a svým zvláštním postavením – služebník evangelia. V instalaci, této vzájemné smlouvě kazatele zvoleného sborem a dotyčného společenství, se všichni zúčastnění k tomuto Božímu daru a zadání přihlašují.

Církev je živým organismem, který je Bo-

žím dílem nového stvoření v Kristu Ježíši a jehož životodárnou mízou je práce Ducha svatého. A přece (právě proto) se církev potřebuje i řádně spravovat, věřící si mají sloužit navzájem podle svých obdarování, podřizovat se jeden druhému a pověřovat i uznávat ty, kteří vedou. Způsobů správy církve i pověření starších, kazatelů a diákonů nacházíme v Písmu i historii církve vícero. Je dobré ale zmínit, že ordinace není jen úřad udělený jiným úřadem. Děje se předně v rámci duchovního společenství. 30 březen 2017

PAVEL PALUCHNÍK Odbor Rady CB pro vzdělávání

Klíčová potřeba osobního Božího povolání ke kazatelské (diakonické) službě sotva může vzniknout a uzrát bez toho, že bratr či sestra už žije uprostřed duchovního společenství, které miluje a kam se zapojuje. Rozpoznání a budování předpokladů ke službě (včetně vhledu do Písma, teologie a pastorace) se těžko může


HISTORIE dít mimo kontext bohoslužeb, sborových setkání nad Biblí a rozhovorů s lidmi. Proto i rozvažování zástupců všech sborů na Konferenci CB o ordinaci s následnou slavnostní bohoslužbou má velkou váhu – i pro mě je trvalým povzbuzením a závazkem. V současné individualističtější době, která hájí téměř absolutní svobodu jednotlivce i jeho osobní autentické rozhodování, je biblicky zdravé a nesmírně osvobozující, že kazatele nakonec rozpoznává, povolává i usměrňuje společenství církve.

PAVEL ČERNÝ Komise pro Řád Církve bratrské

Ordinace služebníků církve v žádném případě

nenarušuje princip všeobecného kněžství věřících. Všichni křesťané jsou Pánem Bohem voláni k nejrůznějším druhům služby podle svých obdarování. Někteří z nich jsou povoláni ke kazatelské službě Slova a Kristových svátostí a jiní ke službě diakonské. Kazatelskou ordinací pověřuje Církev bratrská své duchovní od samého počátku svého působení. K této ordinaci je třeba, aby se potkalo osobní povolání Bohem ke zvěstování a pastýřské službě s povoláním církve. Vikáře doporučuje k ordinaci staršovstvo sboru, jeho povolání a způsobilost ověřuje Rada a potvrzuje Konference. Ordinace pověřuje k duchovní službě na celý život a je platná pro celou církev. Sbory jsou spravovány ordinovanými kazateli společně se staršovstvy. Ordinovaná služba zavazuje kazatele k respektování Vyznání víry, katechismů i církevních řádů a klade na jejich život zvýšené etické nároky. Diakonická ordinace navazuje na model patrný už v prvotní církvi. Vedle apoštolů dbajících především o Boží slovo a modlitby se objevují diákoni, kteří slouží v sociální službě, ale vidíme je také evangelizovat a sloužit různými způsoby. Diakonická ordinace byla zavedena od roku 2006 a slouží k pověření sociálních pracovníků církve a kaplanů v armádě, ve vězeňské duchovní službě a ve zdravotnických zařízeních.

Ustanovení biskupů a starších Poněvadž k zachování pokoje v církvi je nevyhnutelná tato církevní správa, je jednomu každému uloženo, co má konati, aby všichni zároveň neuváděli církev ve zmatek… Biskupem jest, kdo byl povolán ke službě slova a svátosti a svůj úřad koná v dobré víře. Biskupy i presbytery nazývám bez rozdílu služebníky církve. Stavem jest samo povolání. Dále je třeba nyní pověděti, jaký je obsah povolání. Ten záleží ve dvou věcech: určuje jednak muže, kterými mají býti ustanovováni biskupové nebo presbyteři, jednak obřad neboli ceremonii, podle níž mají býti vysvěceni. Doklad závazného ustavení nemůže být vzat z ustavení apoštolů, kteří se dali do práce, nečekajíce na lidské povolání, nýbrž opírajíce se toliko o rozkaz Páně. Ani není dosti známo, jakého řádu se drželi sami apoštolové, až na to, co podává Pavel na tom místě, jež jsme nedávno zmiňovali, že zanechal Tita na Krétě, aby ustanovil po městech biskupy (Tt 1,5), a jinde napomíná Timotea, aby bez uvážení nevzkládal rukou na žádného (1Tm 5,22). A Lukáš uvádí ve Skutcích (14,23), že Pavel a Barnabáš ustanovili presbytery v jednotlivých sborech v Lystře, Ikonii a Antiochii. Z jakých mužů totiž mají býti zřizováni, to jest povoláváni služebníci církve. Co tedy? Přenesl snad Pavel na Timotea a Tita práva propůjčovati tento úřad, jaká si nyní osobují satrapové s biskupskou čepicí? Naprosto ne, nýbrž když oběma dal příkaz, jak mají spravovat a řídit sbory v krajích, v nichž byli zanecháni, připomíná jednomu, aby netrpěl uprázdněných sborů, a druhého napomíná, aby nepřipouštěl nikoho, leč osvědčeného. Ostatně nemyslím, že ti všichni dosazovali podle svého volného uznání sborům bez jejich vědomí a dotazů duchovní, jak se jim uzdálo, nýbrž že po společné poradě se sbory povolávali k tomu úřadu ty z bratří, kteří se osvědčili čistším učením a bezúhonnějším životem. A jestliže chtěli, aby se sbory nerozpadly, bylo nutno, aby ti, v jejichž rukou leželo rozhodnutí, postupovali takto: že si sbor, který zamýšlel voliti faráře (služebníka), dříve než přistoupí k poradě, povolá ze sousedství jednoho nebo dva biskupy vynikající i svatým životem i čistým učením nad jiné, s nimiž by projednal, kdo by se nejlépe hodil, aby byl ustanoven. Zdali však je vhodnější, aby byl biskup volen shromážděním celého sboru, či hlasováním několika, jimž byl tento úkol svěřen, anebo dokonce rozhodnutím vrchnosti, o tom nemůže být stanoven žádný určitý zákon, nýbrž rozhodnutí má býti voleno podle časových poměrů a místních zvyklostí. Cyprian tvrdí rozhodně, že jsou řádně zvoleni jen ti, kdo jsou voleni společným hlasováním všeho lidu. A že tento způsob volby převládal v oné době v mnohých končinách, to dokazují dějiny. Avšak poněvadž se sotva kdy přihodí, aby tolik hlav nějakou věc jednomyslně správně dojednalo, a téměř jest pravdivý onen výrok, že nevědomý lid se štěpí v různá mínění (Vergil. Aeneis 2,39), zdá se mi, že je vhodnější, aby tento volební úkon vykonala buď vrchnost, nebo rada starších, anebo několik starších, vždycky, jak jsem pravil, s přizváním několika biskupů, jejichž víru i počestnost mají vyzkoušenou. Kalvín Jan, Instituce Praha 1951, pp. 232–235.

2017 březen 31


SERIÁL

Zápas o přežití

POLOŽIT ŽIVOT ZA PŘÁTELE text PETR RAUS foto UDO SCHMIDT, Creative Commons

Slovo kůrovec se v našich novinách objevuje nejčastěji v souvislosti s Národním parkem Šumava. Pro někoho výraz téměř apokalyptického ohrožení, pro jiného symbol samoregulačních přírodních sil schopných zachovat přírodní rovnováhu a trvalé přežití lesního společenstva jako celku. Co je to za tvora, že dokáže vyvolat takové emoce? Jde o lýkožrouta smrkového, drobného, nenápadného broučka z čeledi kůrovcovitých. Za normálních okolností se živí lýkem uschlých smrků. Samička lýkožrouta vyhledá mrtvý smrk a prokouše se kůrou do lýkové vrstvy, ve které rovnoběžně s povrchem kmene stromu vytvoří chodbičku. Do ní naklade celou řadu vajíček, každé samostatně v pravidelných vzdálenostech od sebe. Vylíhlé larvičky se živí smrkovým lýkem. Vyhlodávají v něm kolmo k mateřské chodbičce

Hodnota oběti a rizika nadbytku Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. J 15,13

P

oložit život za bližního, to je velmi vysoký mravní nárok. Pán Ježíš jeho hodnotu absolutizuje: Nikdo nemá víc. Nikdo víc nedá, protože vzdát se života znamená vzdát se všeho, všech věcí, celého světa i sebe sama. Kůrovec se vzdává života ve prospěch potomků. To se v přírodě objevuje častěji. Mnozí tvorové hynou, aby další generaci

32 březen 2017

Lýkožrout smrkový Ips typographus

poskytli prostor nebo aby se jí nestali potravními konkurenty. Ještě jiní bez váhání nabídnou svůj život, aby ji ochránili. Už i to je významný obraz biblických principů: „Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.“ (1Tm 5,8). Je ale také psáno: „Kdo miluje svou ženu, miluje sebe.“ (Ef 5,28). Láska k vlastní rodině v sobě navzdory své hodnotě nese i jistý díl sobectví. Mezi chasidskými židy se vypráví historka, kterou kdysi zaznamenal Martin Buber. Navazuje na skutečnost, že čáp se hebrejsky řekne „chasida“, tedy „zbožný“ nebo „spravedlivý“. Rabína Jákoba Jicchaka z Pšischy řečeného Jehudi se ptali: „Talmud vysvětluje, že pták čáp se

v hebrejštině nazývá ,chasida‘, protože své rodině prokazuje lásku. Proč se ale potom počítá mezi nečisté ptáky?“ Odpověděl: „Protože prokazuje lásku jen své rodině.“ Kůrovec se vzdává života ve prospěch potomstva svých bližních. Je to krásný obraz přejnosti a sounáležitosti, jaký v přírodě nepotkáváme až tak často. Je to i lepší ilustrace slov Pána Ježíše, ve kterých nejde jen o mne a o mou rodinu, ale i o další bližní, o přátele. V lidském světě bývá takový skutek nejen projevem lásky, ale i důvěry v Boha, který stojí nad naší dočasností. Řada obdobných příběhů z lidského světa se vypráví z doby druhé světové války. Zejména v prostředí koncentračních tá-


inzerce

chodbičky vlastní a vytvářejí tak známé vzorce připomínající snad paví pera. Často je objevíte, když odloupnete kůru pokácených kůrovcem napadených smrků. Když larvičky projdou celým larválním vývojem, vytvoří si na konci svých vlastních chodbiček drobné komůrky, ve kterých se zakuklí a z nichž se pak na povrch stromu a do volného prostoru prokoušou dospělí brouci další generace. Proč za normálních okolností? Současný stav lesů České republiky normální není, smrky přirozeně patřící poměrně vysoko do hor tu rostou i v nižších polohách, v podmínkách, které pro ně nejsou příznivé, zato náramně vyhovují kůrovcům. Navíc rostou v monokultuře, bez významnější příměsi jiných dřevin. Populace kůrovce pak snadno vyroste nad únosnou míru. Velkému množství mladých brouků nestačí relativně malý počet uschlých stromů, které mohou napadnout. Pod tlakem nutnosti zajistit přežití druhu, jak je všem živým tvorům dáno do vínku, začnou napadat i stromy zdravé. Co se stane, když samička lýkožrouta poruší povrch smrkové kůry a prokouše se až k lýku? Strom se začne bránit a nebezpečného vetřelce zalije pryskyřicí. Tím by mohl být případ vyřešen a ohrožení stromu zažehnáno. Tak tomu ale není. Kůrovec instinktivně ví, že individualismus je cestou do záhuby, že jedinec toho v přírodě většinou mnoho nesvede. Proto samička, než se do stromu zakousne, vypustí do prostoru chemickou látku, agregační feromon, který k jejímu stromu přiláká další samičky. Sebevražedná kamikadze. Samička za samičkou přilétá, vypouští svoji dávku agregačního feromonu, jehož oblak kolem stromu houstne, samička se zakusuje do stromové kůry a nechává se zalít pryskyřicí. Desítky, ba stovky brouků takto „dobrovolně“ zahynou, než se zásoba stromové pryskyřice vyčerpá a dalším samičkám se konečně podaří vykousat v lýku základní mateřskou chodbičku.

borů se objevovali lidé ochotní obětovat vlastní život na druhé. Dnes žijeme v odlišných podmínkách. Zachovalo si toto téma určitou aktuálnost i pro nás? Bezesporu ano. Vzdát se života nemusí znamenat jen smrt. Život je definovaný časem, který k němu máme vyměřený. Rozdávat čas znamená rozdávat život. Stejně tak štědrost překračující míru vlastního zabezpečení (rozdávání z nadbytku bych sem nepočítal). Už i přejné myšlení na druhé, věnovat jim své myšlenky, představuje oběť z tohoto ranku lidských činů. Způsob života kůrovců nás upozorňuje na ještě jednu zajímavou souvislost. Za normálních okolností, tedy ve stavu poměrného nedostatku a nikdy nekončícího úsilí o nalezení vhodných suchých stromů, k sebevraždám budoucích lýkožroutích matek nedochází. Uschlé stromy žádnou pryskyřici neobsahují. Teprve nadbytek způsobí problém a ohrozí jejich životy. Touha po bezpečném nadbytku nemusí být nejrozumnější touhou. ■ příště: Mořský ďas


DISKUSE

NÁVRAT KE KOŘENŮM? připravil PETR RAUS

KAREL HUSA učedník Ježíše Krista, Církev Kristova v Praze

V poslední době se ve světě kolem nás mnoho věcí zásadně mění, mění se i církev. Znovu sílí hlasy volající po zjednodušení života a po přímé „demokracii“. Nenastává doba posledního času a další, zřejmě už poslední reformace církve?

Pán říká: „Přijdu brzy a moje mzda se mnou.“

Každé jeho slovo dochází naplnění. Buď následujeme Ježíše Krista a jeho příchod s touhou očekáváme, nebo žijeme pro věci tohoto světa. Náboženské tradice vytvářejí iluzi, že existuje něco mezi. Neexistuje. Pán se nespokojí s nedělním dopolednem nebo středečním večerem. Nepotřebuje naše peníze. Pravidelná služba ve sboru nestačí. On touží po nás samotných, včetně našeho srdce. Kristova Církev plná učedníků, kteří znají a milují Pána, poslouchají Ducha svatého, žijí podle Božího slova a jsou ochotni cokoliv obětovat – to je cíl reformace. To je život a učení Pána Ježíše a apoš-

MILAN LET kazatel Sboru CB Most

Doba posledních časů nenastává. Ona už je tady

mnoho desítek a stovek let. Že by urychlení všeho možného bylo signálem, že za rok nebo pět už bude konec všeho, a je tedy třeba „zabrat“ nebo „zjednodušit“, to si nemyslím. Vždyť například v době průmyslové revoluce museli lidé prožívat to samé. I Pavel píše ve své době těm, kdo měli podobné myšlenky, aby normálně žili a pracovali. A to Pavel (zřejmě) věřil, že druhý příchod Pána Ježíše osobně zažije. Pojem „poslední reformace“ na sebe vzal velmi agresivní podobu. Učení Torbena Søndergaar 34 březen 2017

tolů. Cesta je prostá: učiň pokání, přijmi křest ve vodě a křest Duchem svatým. Spolehni se na Boží slovo a Ducha svatého. Pán tě bude vyučovat, povede skrze zkoušky a protříbí tvůj život. Místo věcí tohoto světa bude ve tvém životě on. Zakusíš protivenství a pohrdání, to k následování patří. Pán ti dá blízké společenství. Jsi ochoten obětovat pohodlí, kariéru, pověst, náboženské tradice, sport, peníze, představy o rodině a bydlení, plány a všechny jiné modly a následovat Pána Ježíše? Pokud ne, můžeš zůstat v náboženství. Najdeš kazatele, který tě pobaví a upokojí, že je vše v pořádku. Najdeš přátele, kteří budou žít jako ty. Budeš žít po svém. Budeš normální. Pán Ježíš řekl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sebe samého.“ Potřebuješ reformaci? Reformace je dílem Ducha svatého, lidské metody selžou. Doporučuji 1Pt 4; 2Pt 3; 1J 2–5; Zj 22.

da se vyznačuje odmítnutím všeho, co zdržuje, a zhuštěním všeho „podstatného“. To je zkratka, které se dnešní radikalizující se člověk snadno chytne. Zkratka postavená na zklamání, reptání a akci proti zdroji zklamání. Podobně reagují nejen stoupenci Torbenova hnutí víry. Vedení pro ně není dost pružné, dost schopné. Pro někoho žádné vedení není dost dobré a pak je nutné vše přenést „dolů“. Vlastně chtějí, aby rozhodovali lidé bez potřebných kompetencí a bez odpovědnosti. Popírají potřebu vyzrálých lidí, i když by to takto nikdy neřekli. Přes všechnu dramatičnost změn posledních let si ale nemyslím, že se děje něco výjimečného. Asi největší změnou v našem prostoru je fakt, že se zvyšují možnosti člověka jako jednotlivce. Nikdy nebylo tak snadné získat potřebné informace a něco vytvořit. Dosah našich aktivit tak může být


DORUČENO

i celosvětový. To je veliká změna, kterou musí i církev akceptovat, vyrovnat se s ní a zdravě v ní žít. Proto se církev musí neustále měnit, ale ne v hektičnosti „posledních dnů“, ale aby mohla s vědomím a vyhlížením druhého příchodu Pána Ježíše Krista plnit své poslání současné doby.

Reakce na článek Vážená redakce, nemůžu nereagovat na článek Pavla Černého Muž a žena v církvi z lednového čísla Brány, respektive na jednu část článku (s daným tématem ani nesouvisející) a zejména způsob argumentace autora. Br. Černý dobře komentuje špatné chápání biblického textu „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou…“ (Ga 3,28) ze strany skupiny tzv. rovnostářů, když uvedený text míří na otázku spásy, nikoliv na zrušení rozdílné role muže a ženy v církvi. Bohužel se o pár odstavců dále sám dopouští obdobného, když si pro svůj další výklad vypomáhá příkladem sporu o křest nemluvňat. Jako jednoznačný zastánce křtu na základě osobně vyznané víry argumentuje citací Mk 16,16: „Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude.“ Namísto uvedení tohoto verše proti zastáncům křtu nemluvňat (mezi které patřím, ovšem nijak vehementně svůj názor neprosazuji) by bylo poctivější rozebrat si biblický kontext, do kterého je tento výrok zasazen. Předchází jej totiž výzva „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“, přičemž bezprostředně následuje již citované: „Kdo uvěří a pokřtí se….“ Daný kontext tedy má na mysli nově získané křesťany, u kterých asi nikdo nechce zpochybňovat potřebu křtu na základě vyznání. Nikde však nevidím použitelnost uvedeného oddílu pro situaci, kdy věřící rodiče přináší své dítě ke křtu. Zarazilo mě i vyjádření br. Černého v tom smyslu, že toleruje své milé kolegy kazatele, kteří mají ohledně křtu nemluvňat jinou hermeneutiku a jsou ovlivněni historickým vývojem církve. Já se naopak domnívám, že mnozí zastánci křtu dětí předložili pro svůj postoj poměrně přesvědčivé biblické argumenty, a to i v tomto periodiku, pokud se nemýlím. Tato moje reakce neměla za cíl jakkoliv zažehávat spor o křest nemluvňat. Jen prosím při své argumentaci poctivě vycházejme z daného biblického kontextu.

PAVEL PLCHOT Sbor CB Praha 6 – Dejvice

Torben Søndergaard přináší jednoduché a ra-

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

DANIEL MACEK ml., Sbor CB Česká Skalice

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1; E-mail: brana@cb.cz

oznámení

dikální řešení týkající se naší touhy po pravé a mocné proměně, která se dotýká životů lidí ve jménu Ježíše Krista nebo spíše ve jménu knihy Skutků apoštolských. Všechno se to dá shrnout a vyřešit prostě tím, že konečně začneme dělat, co je ve Skutcích, protože to je ta část Bible, která popisuje, jak vypadá normální křesťanský život. Jedině tak můžeme prožívat to, o čem se píše v Bibli a o čem my dosud jen povídali a snili. Přitažlivá je radikalita, zaměření na viditelná znamení moci Ducha svatého a osvobozující rozchod se zatemňující tradicí institucionální církve. Přece nikdo nechceme nějaké náhražky, ale originál. A mohu začít teď hned. Při poslechu jeho vyučování se přistihuji při tom, že bych si sám přál, aby šlo takto jednoduše vyřešit problémy naší křesťanské minulosti, současnosti i budoucnosti. Zároveň si kladu otázku, zda se mi v mém někdy až moc komplikovaném hledání a snaze vidět věci komplexně, neztrácí „tah na branku“ směrem k šíření Božího království. Přitažlivé na poslední reformaci je, že já budu konečně žít pravý život, že já budu uzdravovat a vyhánět démony, že já budu žít a prožívat to pravé křesťanství nezatížené církevní tradicí. Já, já, já. Nějak se v té touze po vlastní opravdovosti ztrácí obrácení od mé pravé zbožnosti k milostiplnému vztahování se k „ty“. Jak ve vztahu k minulosti či současnosti církve, tak ve vztahu k lidem, kterým chci sloužit duchovními dary.

V kavárně Cesty domů, Soukenická 15, Praha 1, přední dům, se ve druhé polovině března vždy od 18.30 uskuteční tato setkání: Ve čtvrtek 16. března Večer plný p(l)ísní. Autorské písně souboru Flek v buši jako inspirativní podhoubí pro všechny, kteří si někdy rádi zpívají a vymýšlejí. Ve čtvrtek 30. března přednáška Aleše Weisse, religionisty a judaisty Židovského muzea v Praze: „...a ze svého těla spatřím Boha“ (Job 19,26). Pořádá Sbor Církve bratrské Praha 1 – Soukenická ve spolupráci s domácím hospicem Cesta domů.

2017 březen 35


DOTEKY

PÁN SE POSTARÁ text MARTIN PÁNEK ilustrační foto BRÁNA

B

NEŘÍKEJTE: CO BUDEME JÍST, PÍT, CO SI BUDEME OBLÉKAT? VÁŠ NEBESKÝ OTEC PŘECE VÍ, ŽE TO VŠECHNO POTŘEBUJETE. Matouš 6,31–32

36 březen 2017

lížil se konec roku 2013 a to byl čas, kdy mi končila pracovní smlouva v Petrofu. Jelikož bylo i málo práce, cítil jsem, že mi smlouvu na další období už nejspíš nikdo neprodlouží. A to se i stalo, s firmou Petrof jsem se rozloučil a od 1. ledna 2014 jsem se stal uchazečem Úřadu práce Hradec Králové se všemi právy a povinnostmi tak, jak se na nezaměstnaného sluší a patří. Citovaný oddíl o zabezpečení života mi byl v tomto čase velkým povzbuzením, mohl jsem se učit nedělat si starosti. Vždyť Pán řekl ve svém Slově, když ho budeme hledat, že on všechno ostatní přidá! I když jsem byl nezaměstnaný, neměli jsme s manželkou Janou nedostatek, doma bylo teplo, na stole bylo co jíst – měli jsme právě tolik, kolik jsme k životu potřebovali. V ten pravý čas, když jsem odpovídal už na několikátou pracovní nabídku, se náš Pán začal svým předivným způsobem oslavovat. Ta nabídka práce byla od firmy Lamark s. r. o. Poslal jsem tam svůj životopis a nijak jsem nad tím dál nepřemýšlel. Blížilo se 22. září roku 2014 a doma zvoní telefon. „Dobrý den, tady Lamark. Mluvím s Martinem Pánkem? Ještě máte o práci u nás zájem?“ „Ano mám! Zítra v 10 hodin bych se k vám přijel podívat a na všem ostatním bychom se pak spolu domluvili.“ Položil jsem telefon a srdce se mi rozbušilo. Má modlitba byla asi následující: „Pane, Tobě se nic z ruky nevymkne. Ty víš, co je pro mne to nejlepší. Pokud chceš, abych tu práci přijal a pracoval tam, tak to prosím učiň.“ Druhý den mne pan mistr provedl po pracovištích firmy; zjistil jsem, že se tu vyrábějí kované ploty, vrata, branky a vjezdové brány. Domluvili jsme

se, že druhý den přijdu s vyplněným dotazníkem a uvidíme, jak mi práce půjde. První týden jsem měl v srdci velkou otázku: „Pane, jakou práci tady budu dělat??? Vždyť jsem celý život dělal v Petrofu se dřevem a tady je všude samé železo, samý kov. Je to úplně něco jiného, než co jsem dělal dříve.“ Avšak náš nebeský Otec ví, co dělá. Dal tu milost, že mi nová práce začala jít od ruky, postupně jsem se seznámil se všemi svými spolupracovníky (jeden klučina ze Slovenska je katolík a v neděli chodí do chrámu sv. Ducha na mši). Ohledně spolupracovníků musím povědět, že je tu velmi dobrý kolektiv. Biblické slovo o těle, které má mnoho údů a všechny spolu musí být zajedno, to tady platí na plné čáře, protože při práci s ploty a branami je potřeba, abychom spolu všichni komunikovali a spolupracovali, jinak by nám to v práci nefungovalo. Pán ode mne postupně vzdaloval všechny pochybnosti, až jsem mohl díky jeho milosti prožít, že nová práce je opravdu od něho. Velkým důkazem Božího díla bylo to, když se mne pan mistr zeptal, zda bych chtěl v Lamarku pracovat dál, že bychom spolu sepsali pracovní smlouvu. Druhý den byla smlouva podepsaná. Smlouva s tříměsíční zkušební dobou měla platnost na dobu neurčitou, což je v dnešní době opravdu veliký Boží dar! Chci povzbudit ty z vás, kdo stojíte před těžkým rozhodnutím, kdo řešíte složitou situaci a nevidíte východisko. Náš Pán má všechno ve svých rukou a on se v ten pravý čas oslaví. Jemu patří všechna naše chvála! ■ Autor pochází ze Sboru CB Hradec Králové. Převzato ze Sborových listů, redakčně kráceno.


KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 20. 3. 2017 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Milost. O jedinečnosti křesťanství od Daniele Heczka. Výhru věnuje nakladatelství Návrat domů.

Tajenka z čísla 02/2017: Nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. Knihu Jde sem lesem vyhrává Dagmar Chlápková, Bohumilice. Připravil Dušan Karkuš.

2017 březen 37


POST SCRIPTUM

O ČASE A KVASE text BOHUSLAVA HORSKÁ

M

BOHUSLAVA HORSKÁ Sbor CB Brno-Betánie

38 březen 2017

ám ráda vůni chleba. Ráda jej peču. Už kdysi dávno jsem luštila recepty z putovních cyklostylů a koulela první nesmělé bochníky. Pozdější příchod domácí pekárny do naší rodiny byl velkou událostí. Naprogramovat pekárnu, pokojně ulehnout do peřin a ráno se budit neuvěřitelnou vůní čerstvého chleba bylo jako zázrak. Postupně přicházely zvěsti o chlebu kváskovém a o domácím kváskování. Dlouho jsem měla velký respekt, až jsem se jednou odhodlala. Vybavena doporučeními ze specializovaných webů jsem se pustila do svého prvního kvásku. Dopadl neslavně. Chtěla jsem mu zajistit stabilní teplotu a uchovávala jej v lehce temperované troubě. Třetí den přišla dcera, která chtěla něco péct, a pustila troubu naplno. Nadějně bublinkující hmota byla upečena – i s mísou z umělé hmoty. Za nějakou dobu jsem kvásek založila znovu, tentokrát úspěšně. Nejsem velký talent, ani mi to nejde nijak převratně, ale s kváskem pracuju ráda. Chleba, lívance, kyselo – cest, na které se s kváskem můžeme vydat, je mnoho. Má to však svoje specifika. Kvas je zvláštní fenomén. Směs mouky a vody – když projde správným procesem, má nesmírnou sílu. Však i v evangeliích je tato síla zmiňována: „Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.“ (Mt 13,33) Jde ale o to zajistit ten správný proces. Jeho základ je dostatek času. Kváskování mě učí trpělivosti. Když kvásek založíte, musíte jej pravidelně, jednou až dvakrát denně krmit moukou, aby se jeho mikroflóra stabilizovala. I poté, co se posílí a není tak choulostivý, potřebuje dokrmovat a ošetřovat. Musíme na něj myslet, věnovat mu pozornost. S kváskovým chlebem je to stejně – potřebuje čas i péči. To není šup šup suroviny s kvasnicemi do pekárny a za tři hodiny si mažeš krajíc máslem. Nejdříve musíš aktivovat kvásek, pak zadělat těsto, které potřebuje ke kynutí daleko více času. Vytvarovaný bochník si chce před pečením užít

odpočinek v ošatce, nic se neuspěchá. Ale výsledek stojí za to. Když takhle dokrmuju kvásek, pozoruju prostupující bublinky, kochám se pomalu rostoucím těstem a pak poslouchám, jak kůrka zvoní, uvědomuju si, jak většina dobrých věcí chce svůj čas a péči. Žijeme v instantní době, nejvíce úspěchů

SMĚS MOUKY A VODY – KDYŽ PROJDE SPRÁVNÝM PROCESEM, MÁ NESMÍRNOU SÍLU.

mají recepty „úchvatný koláč za 15 minut i s pečením“ nebo „blesková večeře“. A přece si daleko více lidí uvědomuje, že kvalitu většinou nezískáme mrknutím oka. A s vírou je to taky tak. Víra chce péči. Čas. Pozornost. Dokrmovat, sytit, věnovat dost prostoru k tomu, aby nabyla, sílila a mohla zavonět. Ale stojí to za to. A ještě něco jsem se naučila. Obecně se říká, že jakmile kvásek zoctovatí, je cítit acetonem nebo alkoholem, musí se vyhodit. Kvásek se však dá napravit. Žádným kouzlem nebo přísadou, ale zase péčí a poctivým dokrmováním, pozorností a věnovaným časem. Za nějakou dobu je zase v dobré kondici, připraven pro lahodný bochník. I naše víra, někdy okoralá, zkyslá, ne úplně vábná, se podobným způsobem může úspěšně obnovit. Tak. Musím končit. Jdu nakrmit svůj kvásek. ■


2017 březen 39


Ve 20. letech patřila Paříž surrealismu. Velekněz tohoto uměleckého směru, André Breton, vydával surrealistické manifesty, zakládal, štěpil a rušil surrealistické skupiny, přijímal do nich své přátele, aby je za několik let opět autoritativně vyobcoval, sbližoval se s komunistickou stranou, aby z ní byl zanedlouho vyloučen, a tvořil… Stejně jako jeho slavní souputníci Max Ernst, Joan Miró, Tristan Tzara, Alberto Giacometti a další. Belgičan René Magritte se ke skupině připojil v roce 1927 (už v roce 1930 se však s Bretonem nepohodl a rozešel) a dlouho zůstával poněkud v pozadí zájmu o přední surrealistické hvězdy. Za tímto zdánlivým odstupem se však skrývají břitké myšlenky, jichž jsou jednotlivá plátna zkušební a projekční plochou. Magrit­

1929

RENÉ MAGRITTE PŘEMÝŠLÍ O DÝMCE ta poutalo uvažování o vztahu mezi konkrétním předmětem a jeho obrazem, o vztahu mezi věcí a jejím jménem, mezi skutečností a představou, mezi znakem a označovaným. Za jeho obrazy lze tušit obeznámenost s fenomenologií či semiologií. V roce 1929 vznikla první verze Magrittova slavného díla nazvaného příznačně La trahison des images, které známe i v množství pozdějších více či méně obměňovaných variací. Namísto běžného překladu Zrada obrazů by bylo na místě použít spíše výraz Zrádnost obrazů. Vidíme totiž hyper­ realisticky vyobrazenou dýmku na neutrální ploše, téměř esenci všech dýmek, která by obstála v názorném obrazovém slovníku. Pod ní je připojen nápis, přepečlivě vyvedený psacím kurzívním písmem, které nikoli náhodou evokuje slabikáře či dětské encyklopedie, autoritativně a nedvojznačně seznamující malého čtenáře se světem, „jaký opravdu je“. Tento nápis ovšem zní Ceci n'est pas une pipe., tedy Toto není dýmka. Frapantní rozpor mezi obrazem a slovem nutí diváka nad malbou přemýšlet, aby si zanedlouho uvědomil, že to, co vidí, skutečně není dýmka, nýbrž pouze její obraz. Zdánlivě banální sdělení je klíčové pro pochopení podstaty obrazu jako takového. Magritte se zde na jedné straně dotknul problému, který křesťanství ve vztahu k obrazu řešilo v průběhu dějin vícekrát, a to v tzv. sporech o obrazy, běžněji označovaných za ikonoklastická hnutí. Poznání, že obraz světce, či dokonce Krista není světcem či Kristem samým, a nelze mu tedy prokazovat úctu náležející pouze Bohu, bylo formulováno v 8. a 9. století v Byzanci na pozadí krvavé občanské války mezi ikonoklasty a ikonoduly. Vyznání Druhého nikajského koncilu (r. 786) týkající se kultovního zobrazení jakoby předjímalo (v odlišném kontextu a dobovým jazykem) Magrittův paradox: „Úcta, kterou vzdáváme obrazu, přechází na jeho vzor, a kdo se klaní obrazu, klaní se v něm tomu, kdo je na něm znázorněn.“ Na straně druhé dospívá klasik postmoderny Michel Foucault ve slavné analýze věnované „Zrádnosti obrazů“ k teorii simulacra – tedy obrazu, který už žádný předobraz nemá. Distance vyjádřená slovesem „n'est pas“ („není“) totiž zbavuje v posledku obraz dýmky i vztahu ke konkrétní předloze a stává se branou do světa reprodukcí bez originálů. ■ PHDR. JAN KLÍPA, Ph.D., kurátor Národní galerie Praha Foto zdroj: haikudeck.com

Rene Magritte 1898–1967 nahoře: „La trahison des images“ (Zrádnost obrazů), 1929

Brána 03/17  

moderní křesťanský časopis s přehledným designem prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata...