Issuu on Google+

Kapitola První Čtvrtek, 11. 4. 2013 Seattle „Ani na to nemysli!“ Poručila si Emily, když se v brzkých ranních hodinách dívala do výlohy zverimexu. Byla unavená a k dobré náladě měla daleko. Přesto, pořídit si domácího mazlíčka byla hranice, kterou překročit nechtěla. Ano byla stará panna, ale být starou bláznivou ženskou s kočkou… zas tak špatně na tom nebyla. Rozhlédla se po liduprázdné ulici na Capitol Hill. Byla už jen blok od svého zaměstnání ve Wayd industries, která se nacházela v E Wayd Way, ulici, pojmenované po jeho zakladateli. Přesto jí ale stále nešlo na mysl, jak se mohla ocitnout v šest hodin ráno venku a na cestě do práce, kde pracovala jako sekretářka oddělení finančního poradenství, když každý normální člověk chodí do práce na devátou. Ale co se divit. Když za ní včera večer přišel její šéf, vedoucí jejího oddělení, s otázkou, zda by brzo ráno nemohla přijít do práce a připravit pro všechny skripta na setkání finančního výboru, odpověď „Ne“ jí vězela přímo na jazyku, přesto to z úst vypustit nedokázala. Ona byla Emily Tylerová. Tichá, pracovitá a naprosto bez jakéhokoliv osobního života. S obyčejnými hnědými vlasy a drobná, nikoho neupoutala a skutečnost, že jako sekretářka, finančnictví rozuměla víc jak polovina zaměstnanců, vyústila v to, že vlastně dělala práci za své nadřízené. Emily to ale nevadilo. Byla ráda, že dostala práci v oboru, i když byla nedostudovaná a z nedostatku peněz měla nulovou šanci na dostudování. Mohla dopadnout hůř. Mohla dělat na směny v kavárně či nějakém baru a žila by z ruky do úst. Takhle má aspoň nějakou šanci si ušetřit něco málo do budoucna. Dneska jí ale i veškerá tato utvrzení zvednout náladu nedokázala. Zítra oslaví své 28 narozeniny. Což jsou dva roky do třicítky a skutečnost, že se v chladném dubnovém počasí plahočí nevyspalá do práce, aby udělala něco, co by si ostatní zaměstnanci mohli udělat sami, kdyby jim to bylo řečeno předem, ji v náladě skutečně nepomáhalo. Měla už dost zimy a podmračené


oblohy. Toužila po sluníčku, aby se jí fotony vsakovali do kůže. Toužila po úniku ze společnosti lidí, kteří na ni hleděli, ale ve skutečnosti ji neviděli. Její vnitřní já toužilo po někom, kdo by ji viděl a chtěl jí naslouchat. Ale dvaceti osmiletá zkušenost ji naučila, že na tomto světě pro ni nikdo takový není. Proto tak ráda unikala ze skutečného světa do světa románů. Ano, byla snílek a vůbec jí to nevadilo. Ve světě knih, vždycky všechno dobře dopadne. Zahrnuje lásku, štědrost, nesobeckost, což v dnešním konzumním sobeckém světě neexistovalo. Emily se pro sebe usmála, když si vzpomněla na poslední román od Julie Quinn, který si večer přečte. Už se nemohla dočkat, až bude doma. Udělá si černý čas, zamuchlá se do peřin a ponoří se do světa hrabat, knížat a pravé lásky. Natolik byla ponořená do plánování večera, že si ani nevšimla, že už stojí před svým pracovištěm, obrovským mrakodrapem ze skla a oceli, který dominoval nad ostatními domy v celém Capitol Hill. Začala se hrabat v kabelce, aby bezpečákovi včas ukázala svůj průkaz, ramenem se při hledání opřela do skleněných dveří a vešla dovnitř. Bohužel, když ráno odcházela, vzala tu největší kabelku, jakou našla, aby si do ní mohla dát všechny papíry, které si večer na dnešek připravila a taky snídani ve formě čtyř čokoládových muffinů, které si upekla, a proto v tom všem, nějak nedokázala najít svůj průkaz. Bylo to, jako by hrabala do králičí nory. To by samo o sobě nemusel být takový problém, protože pro Wayd Industries pracovala jíž přes rok a tak už jí z bezpečnostního znali, stejně jako Donald, který se na ni právě díval s tázavým výrazem ve tváři, horší to bylo s čipovou kartou, která byla u průkazu a která byla to jediné, co ji dostane do její kanceláře. „Dobré ráno, slečno Emilly,“ Pozdravil ji mile Donald Trevis, postarší muž, který svým texaským přízvukem připomínal kovboje z westernu. Vzít si klobouk a laso do ruky, je jak oživlý Sam Elliott. „Zase jste si zapomněla kartu?“ Zeptal se hned, když viděl, jak se Emilly horentně snaží vyhrabat něco z tašky.


„Já… moc se omlouvám. Tedy… dobré ráno.“ Odpověděla a roztržitě se stále pokoušela najít zapomenutou kartu. Donald se na ni podíval se shovívaným výrazem. Ano, bylo s podivem, že jako bezpečákovi ve Wayd Industries mu denně prošlo pod očima stovky lidí a ona patří mezi tu malou hrstku, kterou si pamatuje. Nebylo se, ale čemu moc divit, když je to za ten celý rok, co tu Emilly pracuje, již po desáté, co se jí něco podobného stalo. „Marku potřebuju, abys dojel do 25 a otevřel dveře do kanceláří finančního.“ Zahlásil do vysílačky, kterou měl připnout na rameni. „Jasně šéfe. Zase Emilly?“ Ozvalo se okamžitě z vysílačky. „Neřeš, a mazej!“ Přikázal Donald Markovi a omluvně se na ni podíval. Emilly neměla slov. Cítila se zahanbená. „Já se moc omlouvám, že vám přidělávám takové starosti.“ Zašeptala se zarudlou tváří a se skloněnou hlavou zamířila k výtahům. „To je naprosto v pořádku. Od toho tu jsme.“ Mile se na ni usmál. „A prosím vás, vysvětlíte mi, co tu děláte tak brzo? My jsme tu od pěti, společně s vedením, ale co vy tu děláte, to je mi záhadou.“ Srovnal s ní krok, vyprovodil ji k výtahům a zmáčkl tlačítko přivolání. Emilly se na něj po očku povídala. Nevěděla co na to říci a úlevně vydechla, když ji zachránilo cinknutí výtahu. Otočila se na Donalda, hrábla do tašky a podala mu dva čokoládové muffiny, které se sebou přinesla. „Tady máte. Vezměte si to, za odměnu. Začínáte být můj hrdina.“ Plaše se na něj usmála a pozpátku zapadla do výtahu. „Děkuju.“ Uslyšela od Donalda předtím, než se zavřely dveře výtahu. „Uf.“ Hlasitě vydechla, vděčná, že už je z Donaldova dohledu pryč. Bylo jí trapně. A s předsevzetím, že příště se mu bude vyhýbat, zmáčkla tlačítko do 25 patra a bokem se opřela o stěnu výtahu. „To jsem nevěděl, že společnost Wayd má tak pilné zaměstnance, že chodí do práce s východem slunce.“ Ozval se jí za zády chraplavý, temný hlas, který ji vyděsil k smrti.


Emilly se rychle otočila za hlasem, aby spatřila rozcuchaného, zpoceného boha. Srdce se jí zastavilo v hrudi, když cizinci při pohledu na její rozpaky, zahrál na rtech jemný úsměv. „Vyděsil jste mě.“ Vydechla, když konečně našla hlas. Nemohla si pomoci, ale musela si ho řádně prohlédnout. Cizinec měl na sobě roztrhané, po kolena krátké kraťasy, které se mu potem tiskly na pevně vytvarovaná stehna. Bílé, skoro průsvitné tričko, zcela kopírovalo jeho tělo, až jasně, i v přítmí výtahu, mohla vidět cihličky na jeho břiše. Když odspoda došla pohledem až k jeho tváři, jeho výraz mírně pobavený ji vehnal červeň do tváří. „Už jste se vynadívala dost?“ Zeptal se pobaveně a tázavě se na ni podíval. „Já… já… omlouvám se.“ Zakoktala a říkala si, jestli svůj mozek náhodou nenechala v přízemí. Teď by se jí docela hodil. Ticho se mezi nimi prodlužovalo a Emilly přemýšlela, kdo a odkud se ten člověk vzal. Jediná možnost byla, že do výtahu nastoupil v garážích a ona si ho přivolala. Jak se ale takový člověk dostal do budovy, to pro ni byl záhada. Na zaměstnance určitě nevypadal, vzhledem k tomu, že do budovy chodili muži převážně jen v oblecích. „Možná, že pilná jste, ale jak je vidno, jste i přepracovaná, co? Nemáte touhu s tím skoncovat? Co takhle protest proti tyranii korporátních společností? Nemyslíte si, že lidem děláte otroka?“ „Děláte si ze mě srandu?“ Zeptala se, ale když se znova podívala na jeho otrhané oblečení, přišlo jí na mysl, že možná ne. „A jak jste se sem vůbec dostal?“ Pokračovala a rychle sklouzla pohledem po bezpečnostním telefonu, aby zavolala Donaldovi, že je v budově nějaký aktivista, když jí do zorného pole vstoupil ten muž. „Co vy myslíte?“ Usmál se na ni a přistoupil k ní o krok blíž. Emilly se úlekem z jeho blízkosti zhluboka nadechla a do nosu se jí vetřela vůně jeho potu. Skoro se jí z toho zatočila hlava. Ten muž byl chodící testosteron. A byl to taky v jejím životě první muž, kterému stačilo se k ní jen přiblížit, a ona cítila, jak se její tělo mění v rosol.


„Myslím, že tady nemáte co dělat.“ Pokusila se o rozhodný tón, ale jaksi vyšel vniveč, když jí hlas jen zachraptěl. „Já si zase myslím, že tady nemáte co dělat vy, nebo se mýlím?“ Sklonil se k ní a horký vzduch ji ovanul šíji. „ Jak je možné, že v době, kdy je budova ještě prázdná, sem přicupitá taková květinka jako vy, hm?“ Přistoupil ještě o krok blíž a tím ji přinutil celý tělem přitisknout na stěnu výtahu, jinak by se dotýkala jeho těla. „Okamžitě toho nechte!“ Strčila ho do hrudi, s pokusem ho přinutit, aby odstoupil. Bylo to ale stejné, jako by strčila do skály. „Ahá, tak květinka má trny.“ Pomalu od ní odstoupil a Emilly se rychle přesunula na druhou stranu. Blíž k bezpečnostnímu telefonu. „Ale, ale, snad byste nechtěla volat bezpečností, kvůli tomu, abyste nahlásila, že jsem vás tady obtěžoval?“ Posměšně si ji prohlédl a jeho pohled byl najednou plný chladu. „To už společnost došla tak daleko, že se kvůli každému drobnému vtipu víří skandál? V jakém hyenistickém světě žijeme, to fakt mnohdy nepobírám.“ S pohrdáním na ni pohlédl. Emilly byla z té rychlé změny jeho nálady chvíli v šoku a z jeho slov vůbec nic nepochopila. „Vůbec nevím, o čem tu mluvíte. Ale jestli si myslíte, že se sem vkradete a něco tu ukradnete, tak jste na velkém omylu. Budova je plná bezpečnostních sil a v této chvíli už o vás jistě ví, protože všude jsou kamery.“ Řekla s bradou vysunutou a s radostí, že z jeho chladného výrazu, se jí zpět vrátil rozum. „A já vám to taky nedovolím.“ Dodala rozhodně a rukou zvedla bezpečností sluchátko. Cizinec na ni zíral jako v transu. S pusou ještě pootevřenou rychle chňapl po její ruce, která držela sluchátko. „Nechte toho!“ Zahromoval, když se s ním o ten kus plastu začala přetahovat. V okamžiku, kdy jí sluchátko nakonec vytrhl, zacinkal konečně výtah s tím, že jsou už ve 25 patře. Emilly rychle využila příležitosti a vyskočila ven z výtahu a cizincova dosahu. Rychle se rozhlédla na obě strany a utíkala ke kancelářím, aniž by se podívala,


zda ji cizinec následuje, doufaje, že tam ještě zastihne Marka Setnse, který by jí měl otevřít kanceláře. „Pane Setnesi!“ Zakřičela, když ho zahlédla, jak míří ke schodištím. „Slečno Tylerová!“ Otočil se na ni a shlížel na ni starostlivým pohledem. Bylo to v podstatě milý, mladý muž, který o ni evidentně jevil zájem. S krátkými blond vlasy a kulatý obličejem, ze kterého se na ni dívali bledě modré oči, ji připadal velmi sympatický. Bohužel to vzrušení, které ji náhle zasáhlo ve výtahu, v jeho přítomnosti nikdy nezažila. „Co se vám stalo?“ „Já, asi jsem právě ve výtahu jela s nějakým výtržníkem. Nevím, kdo to byl, ale rozhodně to nebyl nikdo odsud.“ Vyhrkla a mezitím se pokoušela rozdýchat svou ranní rozcvičku, v podobě běhu. „Donalde!“ Marus zakřičel do vysílačky. „Prý tu máme někoho v budově. Prověř to a já zatím doprovodím slečnu Tylerovou.“ „Dobrá, prověřím to.“ Ozvalo se ve vysílačce a Emilly si oddechla s vědomím, že tito muži s tím mají nějakou zkušenost a určitě situaci rychle vyřeší. „Jste v pořádku, slečno Tylerová?“ Ozval se Markus a pohledem ji prohlížel. „Jo, jsem v pořádku. Nic mi ten člověk neudělal, jen mě vyděsil.“ Odpověděla, vzala si kabelku na rameno a zamířila ke kancelářím. „Ničeho se nebojte. My to vyřešíme.“ Konejšil ji Markus a doprovázel ji. Když se dostala do svého oddělení a hleděla na tu liduprázdnou místnost, plnou maličkých kojí uprostřed, uvědomila si, kolik času promarnila a kolik ji ještě čeká práce. „Tady už budu v pořádku. Klidně můžete odejít, pane Setnesi.“ Usmála se na Marka a vysloužila si tak od něj rozzářený úsměv, z jeho do ruda rozpálené tváře. Bylo už skoro půl sedmé a ona zatím nic neudělala. Rychle se svlékla z kabátu. Vyndala si všechny předpřipravené papíry a začala je třídit do prázdných složek, podle počtu členů finančního výboru.


Natolik se zahloubala do své práce, až ji překvapilo, když do konferenční místnosti vešel její šéf, William Thomas. Byl to v podstatě arogantní bastard v podobě devadesáti kilového, sto sedmdesáti centimetrů vysokého muže, který jí jak povahou, tak postavou připomínal Napoleona. A taky že ve svém oddělení malým Napoleonem byl. Vše muselo být podle něho a nic a nikdo mu nebyl dost dobrý. „Tylerová. Doufám, že už je všechno připravené, protože za půl hodiny začínáme.“ Rozhodně oznámil, aniž by se na ni podíval a shlédl hodinky na své masité ruce. Emilly neměla vůbec nic proti obézním lidem, ale on, on byl prostě odporný člověk. Vždy když byla doma, si říkala, že její šéf ji přece nemůže tak odpuzovat. Tolik se jí příčilo, že vůči němu měla takové předsudky. Ovšem veškeré její pocity studu, v ní William Thomas dokázal v pouhých pár vteřinách, zadusit. „Jistě pane Thomasi.“ Stačila říci, ale to už se znova za ním zavřely dveře. Čas pak ubíhal mílovými kroky a než se nadála, mířila večer zpět ke svému domovu. Ano, stačí už jen dvacet minut, a dostane se do svého bytu a pak už přijde na řadu večer, na který se celý den tolik těšila. Přesto, když zšeřelým Seattlem mířila domů, její myšlenky se stále vraceli k cizinci, kterého potkala ve výtahu. Nikdy v jejím životě na ni nikdo tahle silně nezapůsobil. A poprvé zažila kousek toho, o čem stále četla ve svých knížkách. Vášeň. A to se jí ten muž ani nedotkl. Kdyby to udělal, asi by shořela na místě. Když večer odcházela, nedalo jí to, a i přes předsevzetí, že se panu Donaldovi bude vyhýbat, zašla za ním, zda zjistil něco víc o muži, se kterým se ráno setkala. Jela do přízemí a zamířila do bezpečnostní místnosti, která byla vybavena všemožnými monitory, na kterých sledovali pohyb před budovou a vevnitř. Rozhovor jí ale kýženou odpověď na otázku „Kdo to byl“ nedal. Když teď nad tím zpětně přemýšlela, přišlo jí, že celé to vysvětlení bylo velice zvláštní.


„Dobrý večer, pane Donalde. Moc se omlouvám, že vás vyrušuji, ale chtěla jsem se zeptat, co jste zjistili ráno o tom muži ve výtahu?“ Zeptala se Emilly hned jak strčila hlavu do kontrolní místnosti. „Á, dobrej, slečno Emilly.“ Donald prudce vstal ze židle, o kterou se opíral a kávu, kterou držel v ruce, položil na stůl. „Ano, ten muž.“ Řekl si spíše pro sebe a Emilly na něm jasně viděla, jak je v rozpacích. Vůbec jeho chování nechápala. Donald Trevis byl přímý člověk, který se nikdy nevytáčel. Nyní byl ale opak pravdou. „Víte, o toho muže jsme se postarali. Vůbec se ho už nemusíte bát.“ Řekl pomalu, ale do očí se jí nepodíval. „Já vám nerozumím. Vy víte, kdo to byl?“ Pokusila se Emilly přes jeho vytáčky dostat k odpovědím, když ale viděla, jak nepříjemná situace to pro pana Trevise byla, pokrčila jen rameny. „To je v pořádku. Jen jsem se ptala.“ Ukončila rozhovor a otočila se zpět ke dveřím. Nechtěla, aby to vypadalo, že jí ten muž zajímá a chce vědět, kdo to byl. Ano pravda to byla, ale nikdo jiný to vědět nemusel. A pokud o tom Donald s ní nechce mluvit, ona ho do toho nutit nebude. „Slečno Emilly počkejte!“ Zastavil ji ještě předtím, než opustila místnost. „Vůbec jste se toho člověka nemusela bát. On žádný výtržník nebyl. Pracuje tady a před prací si šel jen zaběhat. Většinou tu takhle ráno nikdo není, tak proto vás asi překvapil.“ Vyhrkl a dál už nic neřekl. Emilly ale ten muž nešel z hlavy. Styděla se za to, že tak vyváděla kvůli nějakému zaměstnanci. Byla rozpolcená mezi touhou studem se zahrabat a nikdy už nevylézt, a touho ho znova vidět. Už byla skoro před domem, ve kterém měla svůj byt a místo aby se těšila na svou večerní siestu, před očima stále viděla toho muže. Jeho tvář s ostře řezanými rysy, ze kterých na ni hleděli dvě temné, nekonečné tůně plné inteligence. Vlasy měl stejně tmavé jako oči a leskly se potem stejně jako celé jeho tělo. Byl to muž s tváří Adonise a s tělem boha. A ona. Ona ho chtěla.


Podle Donaldových slov, pracuje ve Wayd Industries, ale podle jeho odrbaného oblečení to byl s největší pravděpodobností nějaký stážista. Škoda, že není vysoká blondýnka, která by mu mohla imponovat. S jejími chabými 160 centimetry, s obyčejnými hnědými oči a vlasy, na ní nebylo nic výjimečného. Vyndala si peněženku, ze které vyndala klíče od bytu a s úlevným povzdechem za sebou zavřela dveře a z nohou skopla svoje vysoké lodičky, které byla nucena nosit do práce. „Konečně doma.“ Vydechla a rozhlédla se po svém liduprázdném bytě. Království za kočku! Ozvalo se jí v hlavě. Tohle byla přesně ta chvíle, když by za zvíře dala cokoliv. Ale věděla, že by to byla definitivní tečka za jejím společenským životem. Ty ale žádný společenský život nevedeš! Znovu se na ni rozkřičelo její podvědomí a Emilly ze sebe sundala kabát a na Ipadu si pustila svého oblíbence, Bruna. Jakmile se bytem rozezněl jeho teplý hlas s písní Count on me, teplo jí začalo prosakovat do všech pórů jejího těla. Tak jak byla, si lehla do své postele, která trůnila jejímu obýváku a zamuchlala se do peřin. Když se kolem sebe rozhlédla, viděla čistě upravený pokoj. Po jedné straně měla velká okna za býlími závěsy, s květinovým potiskem a na druhé straně měla podomácky udělanou knihovnu, která byla i nad úzkými dveřmi, které vedli do kuchyně. Byla to její pýcha. Celá stěna byla plná, těch nejlepších románů, které porůznu sehnala. Většinu ve vetešnictví, ale pak tu byli takové, které si prostě koupit musela. Emilly zavřela oči, než se svlékne a něco si udělá k večeři, chtěla do sebe ještě dostat trochu víc tepla. Jakmile ale oči zavřela, pod víčky viděla zase svého cizince. Viděla ho, jak se k ní sklání k polibku a celým tělem se tiskne k tomu jejímu. Ano, zítra má narozeniny, a kdyby toho muže potkala znova. Chtěla by ho dostat zabaleného v balicím papíru.


Kapitola 2 Gideon právě seděl ve své kanceláři a během deseti minut mu měla začít telekonference. Z hlavy mu ale stále nešla ta divoženka z rána. Přistižen s úsměvem na rtech svým sekretářem, který mu právě přinášel nové podklady k podepsání, si od něj vysloužil překvapený výraz. Sám, nechápal své rozjitřené emoce, kterými ráno otřásla ta dívka. Byl chladným byznysmenem, který už toho viděl a zažil tolik, že ho už nic nedokázalo překvapit. Ve svých pětatřiceti letech se cítil tak znuděný svým životem, že ani vzrušení z práce ho z té letargie nedokázalo probudit. Když něco chtěl, bez obtíží to dostal. Všichni mu raději šli z cesty a nikdo se s ním nepřel. Byl skutečně unavený ze všech těch podlézavých výrazů, z pokusů zavděčit se mu. Nikdy by si to nepomyslel, ale když před patnácti lety začal podnikat, nikdy by ho nenapadlo, že ten svět, který mu tehdy připadal pohádkový, se nyní stane jeho vězením. Byl obklopen lidmi, ale nikdo mu nebyl blízký, protože všichni chtěli jen z jeho společnosti těžit a on jak se zdá, neměl štěstí na to, mít někoho, kdo by chtěl s ním být nezištně. Svět bohatých byl světem džungle. Jen ti nejsilnější vyhrávají a všichni chtějí tvou kořist. Gideonovi ten svět vyhovoval, přesto, když ráno potkal tu dívku s čokoládovýma očima, které se na něj dívali tak otevřeně, bez přetvářky, cítil, jako by ho ovanul jarní, svěží vítr. Jakmile ji uviděl, cítil, jak v něm narůstá touha popadnout tu její krásně zaoblenou prdelku a přitisknout si ji na své probouzející slabiny. Každé ráno si chodil zaběhat do parku v Capitol Hill. Věděl, že by si klidně mohl jít zaběhat do posilovny, ale ta samota a tichý ranní Seattle bylo něco, co si nikdy nedokázal odepřít. Vždy cítil,


jakoby byl najednou v jiném světě. Ve světě kde bydlí skřítci, přesně takový, které mu dáno potkat ráno ve výtahu. „Je všechno v pořádku?“ Přerušil tok jeho myšlenek Timothy Rimmes, jeho sekretář, když před něj, na stůl pokládat smlouvy. Ani si neuvědomil, že Timothy už notnou chvílí stojí vedle něj a čeká na instrukce. „Promluvil sis s tím bezpečákem z přízemí?“ Ozval se a zadíval se na papíry před sebou. „Jistě pane.“ Ozval se Timothy. „Přesně jak jste si přál, pane Wayde. O té dívce mi řekl, jen něco málo, pane. Jsem ale schopný o ni zjistit víc, pokud si to budete přát.“ Pokračoval se zvláštní zvídavým hlasem a Gideon se na něj rychle podíval, aby spatřil v jeho očích lesk zvědavosti. „Vysvětlil jste mu to?“ „Ano pane. Pokud mohu říci, tak ta dívka vás označila za výtržníka, pane.“ ozval se jeho sekretář a nedokázal zakrýt smích ve svém hlase. „Výtržníka?“ Gideon nevěděl, zda se má cítit ještě víc uražený, než by měl být. „Je to vůbec nějaké slovo?“ Gideon prudce hodil na stůl papíry, které držel v ruce a překvapeně zítra na Timothyho. „Já si myslím-“ „To byla jen řečnická otázka!“ Přerušil ho nevrle. „Pošlete pro Simona. Ať je tu do minuty!“ Poručil a s mávnutím rukou mu naznačil, že už má jít. „Počkejte ještě!“ Zastavil ho přísně předtím, než Timothy zcela opustí jeho kancelář. „Jméno?“ „Emilly Tylerová, pane Wayde.“ Odpověděl a zavřel za sebou dveře. Tak tak dívka, Emilly, si o něm myslela, že je výtržník. Nemohl se udržet a v hrdle mu zaklokotal tichý smích. Ach, tohle tak dlouho nezažil. Tiché zaklepaní na dveře, které se ozvalo ani ne minutu od odchodu Thomase, mu odhalilo, že Simon nebyl nikde daleko.


Ale jako je osobní strážce a bývalý agent CIA byl vždy poblíž tak, aniž by o tom věděl. Neuvěřitelně schopný a absolutně loajální vůči jeho osobně, měl Simon nejblíž k tomu, být mu přítelem. „Poslal jste pro mě?“ Promluvil Simon se svým typickým temným hlasem. Přes metr devadesát a s nakrátko ostříhanými vlasy, nikoho nenechával na pochybách, že je smrtící. „Simone, mám tu jednu ženu, o které bych chtěl vše zjistit. Timothy ti dá základní informace. Za hodinu tady skončím a chci mít na stole její složku. Je to jasné?“ Podíval se na něj Gideon s vědomím, že poslední otázka byla jen řečnická. Ten chlap byl prostě nad míru bystrý. „Ano pane.“ Stručně odpověděl a zanechal Gideona o samotě. Zbývají mu už jen čtyři minuty do telekonference, kde bude jednat o investičním podílu hotelové sítě ve Španělsku. Rychle prolistoval papíry, aby se ujistil, že potřebné má připravené, ale v mysli se vracel ke své divožence. Emilly. Už se nemohl dočkat, až ji znova uvidí. Bylo přesně půl páté, před pěti minutami mu konečně skončil dlouhosáhlý rozhovor o přednostech Wayd Insdustries, když konečně se všichni dostali do bodu dohody a mohlo už se přejít k formalitám. Gideon vždy po takovém velkém úspěchu prožíval skoro stejné uspokojení, jako když si vzal nějakou ženskou do postele. To vzrušení, které vám klokotá v krvi a následovný pocit vítězství, byl omračující. Nyní ale nic takového neprožíval. Byl šťastný, že už to má za sebou a nemohl se dočkat a si zavolá k sobě Simona, s jeho informacemi o jeho Emilly. Jeho Emilly. Ona nebyla jeho Emilly. Byla to divoženka nedotknutá tímto světem a on hodlal být tím, kdo jí do jeho světa přivede a ukáže jí rozkoše, které se zde nabízejí. Přes interkom řekl Timothymu, ať k němu zavolá Simona a se zavřenými oči si představoval drobného, pěkně zaobleného skřítka s dlouhými, kudrnatými vlasy a čokoládovýma očima, plnýma nevinnosti. Nevinnosti, kterou chtěl zakusit. Ne. On se


v ní chtěl přímo vykopat. Vzpomněl si, jak se k ní naklonil a vdechl její sladkou vůni. Voněla jako vánoce. Voněla jako jablka se skořicí, až se mu z toho sbíhali sliny na jazyku, jak chtěl ochutnat tu její voňavou kůži, která se na pohled zdála tak heboučká. Zhluboka se nadechl, jak se v něm začínala probouzet touha. Poddal se začínajícímu vzrušení a představovali svou divoženku jen ve spodním prádle, ze kterého by jí přetékala její vnadná ňadra. S toužebným pohledem do jeho očí, by si ty dvě měkoučké obliny sevřela do svých drobných dlaní. Gideon se přitom nepatrně odstrčil od svého stolu a přeš svého kalhoty značky Armány si sevřel svůj již plně vzrušený úd. „Pane Wayde.“ Ozvalo se ode dveří a Simonův hlas ho tak vytrhl z jeho vlhkých představ. „Jistě, čekám na tebe, Simone.“ Přivolal si ho k sobě dřív a s kletbou na rtech si nenápadně upravil rozkrok v kalhotách a přisunul se zpět ke stolu, aby si jeho bodyguard nevšimnul jeho aktuálního stavu. „Máš, co jsem chtěl?“ Zeptal se a předem už znal odpověď. „Ano, pane.“ odpověděl Simon s nataženou rukou, ve které svíral žlutou, velkou obálku. Když si ji Gideon otevřel, vůbec nečekal co je možné za tak krátkou dobu zjistit o jednom člověku. Na papírech mu ale vězel celý Emillyn život. JMÉNO: EMILLY TYLEROVÁ NAROZENA: 12. 4. 85 MÍSTO NAROZENÍ: NEW ORLEANS AKTUÁLNÍ BYTLIŠTĚ: 5th Ave N 378/ 8A

„Je to vše?“ Vyrušil ho Simon s neměnným výrazem ve tváři. „Ano.“ Propustil ho, aniž by vzhlédl od papírů před sebou. OTEC: GRAS MADSON 12. 1. 55 – 24. 12. 02 VOJÁK VE VÝSLUŽBĚ


SMRT VIZ. LÉKAŘSKÁ ZPRÁVA – EXITUS UDUŠENÍM. V TĚLĚ SE NAŠLO V DOBĚ SMRTI 9 PROMILE ALKOHOLU. TĚLO NAŠLA A TOTOŽNOST POTVRDILA JEHO DCERA EMILLY TYLEROVÁ (85) MATKA: EMA TYLEROVÁ 19. 5. 56 – 29. 8. 05 ZDRAVOTNÍ SESTRA VE SDRUŽENÍ POMOC BEZ HRANIC SMRT- ZASYPÁNA SUTINAMI PŘI POMOCI UMÍRAJÍCÍM PO HURIKÁNU KATRINA. EMILLY TYLEROVÁ STIPENDIJNÍ STUDIUM OD ROKU 03 UNIVERSITY OF NEW ORLEANS COLLEGE OF BUSINESS ADMINISTRATION. STIPENDIUM UKONČENO 1. 2. 06 OD ROKU1.1.2012 PRACUJE JAKO SEKTRETÁŘKA FINANČNÍHO ODDĚLENÍ WAYD INDUSTRIES.

Bylo tam toho mnohem víc, ale to co si zatím přečetl, mu stačilo. Jeho divoženka byla bojovnice a on si musí pečlivě naplánovat jak se s ní příště setkat. *** Emilly si konečně připravila k večeři lasagne a právě nyní se na bílé trojmístné sedačce, která se zády opírala o pelest postele, dívala na televizi a v rukou svírala ještě nedotčené jídlo. Měla v plánu si pak zalézt a číst si, když se jí náhle rozdrnčel její telefon. Překvapeným výrazem se podívala na hodiny, které stáli ve knihovně, nad dveřmi do kuchyně. Bylo už čtvrt na deset a ona ve svém okolí rozhodně neměla nikoho, kdo by jí mohl tak pozdě volat. S povzdechem si položila horký talíř na nízký masivní stolek před sebou a bosa přešla k její tašce, kterou odhodila vedle dveří a kterou si ještě nevybalila. Kabelka jí právě vibrovala a Emilly doufala, že chtěný předmět najde dřív, než bude muset volanému volat zpět. Rychle se přehrabovala, ve všem možném, co podle ní bude nesmírně důležité mít vždycky sebou. Třeba jako vložky, antiseptický sprej, pepřový sprej, hřeben, ponožky, kdyby jí byla zima a mnoho dalšího. Konečně sevřela plastovou krabičku v podobě telefonu, když mobil najednou utichl.


„To mi byl čert dlužen.“ Ulevila si Emilly, ale ještě než stačila zjistit volajícího, mobil se jí znova rozdrnčel: Tududum tum dutudum tum dutum tum tum. Emilly aniž koukla na to, kdo jí volá, přijala hovor. „Tylerová!“ Ozval se v telefonu protivný hlas jejího šéfa, Williama Thomase. „Dobrý večer.“ Pokusila se o vyrovnaný hlas, ale znechucení jaksi zakrýt nedokázala. „Nemluvte se mnou s tónem, jako bych vás obtěžoval, Tylerová!“ Pohrozil ji William a Emilly si neodpustila znechucený škleb. „Volám, protože chci, abys zítra ráno zase byla brzo v kanceláři.“ „Ale proč?“ Vyhrkla dřív, než si stačila promyslet náležitou odpověď jako „Omlouvám se, ale nemohu se dostavit.“ či „Je mi nevolno najděte si na to někoho jiného.“ To jí napadlo teď, což bylo bezpředmětný, když následovně přišla Thomasova odpověď, která ji naprosto odzbrojila: „Protože jsem to řekl.“ Emilly v hlavě vířili otázky ve smyslu: „Co tam proboha budu dělat, když žádné výjimečné setkání ekonomů se zítra nekoná?“ Než však stačila něco říci, Thomas ukončil jejich hovor se slovy: „Tak zítra.“ A Emilly ještě pár vteřin stála s hluchým telefonem u svého ucha. „Toť k tomu, jakou si večer udělám siestu.“ Řekla do prázdného bytu a pomalu se přesunula zpět ke gauči, kde jí chladly lasagne. Tak dneska si skutečně nic nepřečte, vzhledem k tomu, že bude muset brzo ráno vstávat a se spánkovým deficitem, který nabrala dneska, by si měla jít rovnou lehnout, aby mohla být zítra schopná práce. Jen na malou chvilku ji napadla myšlenka, že by tam prostě nešla, ale hned ji zavrhla. Ta práce byla dar z nebes a druhou šanci již nikdy asi nedostane. A možná… možná bude mít štěstí a znova narazí na svého výtržníka. S tou myšlenkou vrazila vidličku do jídla a pustila se do večeře. ***


Gideon si ráno v parku užíval nad míru. Všechno měl naplánované, stejně jako byl naplánovaný jeho každodenní život. Už se nemohl dočkat, až znova uvidí svou divoženku. Až ji svede. A že ji svede řádně. Na rtech mu hrál úsměv, když si ji představil, jakými mnohými způsoby to udělá. Zrovna zatočil doprava, k východu z parku, když se mu v uchu ozval Simonův hlas. Měli mezi sebou dohodu, že vždy když si bude chtít jít sám zaběhat, vezme si na sebe sledovací zařízení a neustále bude se Simonem v kontaktu, kdyby došlo k něčemu podezřelému. Málokdy ale jejich spojení Simon využil a Gideon taky, proto ho překvapilo, že slyší jeho hlas, když je ještě blog od budovy. „Pane, slyšíte mě?“ Ozval se znova Simon. „Jistě Simone, co se děje.“ Ozval se, aniž by slevil z tempa. „Už je skoro před budovou, pane.“ odhalil Simon důvod, proč ho vyrušil. „Dobře, za tři minuty tam budu.“ Oznámil Gideon a přidal na zběsilém temnu, až mu celé tělo zaplavovali endorfiny. „Pak to potom stihnete akorát.“ Kvitoval jeho časový odhad Simon, ale Gideon ho přes bušení srdce sotva slyšel. Hm, divoženka nerada chodí pozdě. To se mu líbilo. Už skoro viděl vstupní dveře, když se objevila na rohu budovy. On se svými oblíbenými kraťasy a tričkem oproti ní, která byla v teplé hnědé bundě, která ji skoro celou halila, vypadal trošku nepatřičně. „Simone, jsou všichni pryč?“ Zeptal se těsně předtím, než se zastavil před vchodem. „Jistě pane.“ „Tak se taky pakuj!“ Poručil a z ucha si vyndal sluchátko, které ho spojovalo se Simonem. „Ale pane.“ Ještě stačil slyšet ze sluchátka, ale to už si je strkal do kapsy kraťas. Emilly si to mířila přímo na něj a se skloněnou hlavou, jeho přítomnost zaznamenala až ve chvíli, kdy se temenem hlavy dotkla jeho hrudi.


„Já věděl, že se mě chcete dotýkat.“ Ozval se s úsměvem na rtech, který ho neopustil, ani když k němu zvedla ty svoje krásné oči, které byli překvapením ještě větší. „Vy?“ Vydechla a o krok od něj odstoupila. Gideon si nemohl pomoct, ale i v tom hnědém pytli, vypadala jako malý dortíček, který jen čekal, až ho sní. A tvářila se natolik vykolejeně, až se tomu musel zasmát. „Vy jste skutečně tady?“ A pravým ukazováčkem ho šťouchla do hrudi. Gideon nevěděl, kdy naposledy se tolik bavil. „A kde jinde bych měl být?“ Zeptal se a o krok k ní přistoupil. Emilly, jako by se právě až nyní probudila, si ho pátravě prohlédla, aby zjistila, že vypadá úplně stejně jako včera, včetně oblečení. „Asi bych se měla omluvit za včerejšek.“ Zcela opomenula jeho otázku a ozvala se pevnějším hlasem, aby v trapné situaci posbírala poslední kousíčky hrdosti. „Já vám nevím, docela jsem se bavil. Přetahovat se o něco s dívkou… to jsem již dlouho nezažil.“ Mile se na ni usmál a sledoval jak jí tváře rudnou ještě víc. „Žertujete, že?“ Nejistě se zeptala, rozhlédla se po prázdné ulice a její oči se najednou překvapeně rozšířily. „Ale co já tady povídám, pojďte rychle dovnitř.“ Chytila ho za loket a táhla ho dovnitř. „Jak jsem pochopila, tak zde taky pracujete.“ Vyhrkla před ním a pak se prudce zastavila uprostřed atria až do ní Gideon málem narazil. „Omlouvám se, že jsem vás tak táhla.“ Rychle ho pustila a o pár kroků od něj odstoupila, jakoby se o něj spálila. Nechápal myšlenkové pochody této divoženky, tak mu to nedalo a musel se zeptat: „Smím-li se zeptat, proč jsme tak náhle museli dovnitř?“ Naklonil hlavu na stranu a díval se, jak na něj kouká jako na blázna. „Venku je pět stupňů nad nulou a já si tam s vámi povídám, zatímco jste jen v kraťasech.“ Demonstrativně přejela rukou přes jeho


tělo a zrudla ještě víc, když si všimla, jak moc je před ní právě odhalený. „Hm-“ Chtěl se jí zeptat, zda by s ním někam večer nezašla, jako její omluvu za to, že kvůli ní skoro nastydl, když ho náhle přerušila. „Pane, já… tedy, měla bych pro vás návrh.“ Bojovně na něj zvedla bradu a okamžitě měla veškerou jeho pozornost. „Ano? Co by to mělo být?“ Se zaujetím udělal krok k ní a uvědomil se, že mu temenem hlavy sahá sotva po ramena. „Ano… tedy… mohla bych znát vaše jméno?“ Zeptala se a Gideona tím zcela překvapila. Co má ta divoška za lubem? „Jsem Gideon.“ Řekl prostě a dál to nijak nerozváděl. „Gideon.“ Slyšel, jak si řekla jeho jméno pro sebe a mile se při tom usmála. „Jste jak hrdina z románu.“ Usmála se ještě víc a rozhodně narovnala ramena, aby mu mohla lépe čelit. „A vaše jméno?“ Zeptal se ze zdvořilosti i z důvodu, aby nezjistila, že on už si o ní nějaké informace zjistil. „Jsem Emilly.“ Řekla rozhodně a oběma rukama sevřela béžovou tašku, kterou měla přehozenou přes rameno. „A měla bych pro vás návrh, pane Gideone. Tedy jak už jsem předtím řekla…“ Emilly se náhle zarazila a rozhlédla se kolem sebe, jakoby si až nyní uvědomila, že jsou na místě, kam každou chvíli muže někdo vejít. „Co byste mi ráda navrhla, Emilly?“ Zvědavě se k ní Gideon naklonil a upoutal tak znova její pozornost. „Asi by bylo nejlepší, kdybychom se setkali později a někde, kde bych vám to mohla vysvětlit.“ Roztržitě se rozhlížela kolem sebe. „Nikdo tady není a já jsem dost zaměstnaný muž, takže pokud po mě něco chcete, bylo by lepší, kdybyste mi to řekla hned. Kdo ví, kdy se znova zase uvidíme.“ Přitlačil na ni Gideon hlasem, který často používal při jednání s lidmi, které chtěl k něčemu přinutit. „Nemyslím si, že je to moc dobrý nápad.“ Začala od něj Emilly ustupovat, jako by si uvědomila, že mluví s mužem, kterého vůbec nezná.


Gideon cítil, jak se mu jeho předem naplánované setkání právě sype pod rukama. Aniž by na to pomyslel, sevřel v ruce její loket ve chvíli, když začala systematicky od něj ustupovat. Oči se jí při jeho dotyku rozšířili a s otevřenou pusou hleděla na místo, kde jí uchopil. „Emilly?“ Zašeptal její jméno, s touhou ta překvapená, plná ústa políbit. Emilly se jako v transu podívala ze své ruky do jeho rozhodných očí. Gideon ji zatáhl za loket k sobě, až to měkké tělo bylo přitisklé k tomu jeho, ale než se sklonil k polibku, z jejích úst vyšla tichá slova, jak povzdechl. Gideon nemohl uvěřit svým uším. Stále ji drže, zahleděl se do jejích očí s němým příkazem, ať to řekne znova. „Chci si zaplatit jednu noc s vámi.“ Zopakovala ta stejná slova jen o trochu hlasitěji. Gideon jí překvapením pustil a ona od něj ihned o krok ustoupila. „Co jste to říkala?“ Nějak si nebyl jistý, zda byl právě uražen. Ještě žádná žena v celém jeho životě, mu něco takového neřekla. Spíše to bylo naopak. Všichni chtěli peníze od něj. Ne, aby se platilo jemu. Emilly si asi konečně uvědomila, jak je jejími slovy zaskočen. „Moc se omlouvám, já…nechtěla jsem vás tím nějak urazit. Já jen. Mám dnes narozeniny a vy… vím, že někdo takový by nikdy nechtěl… no… však víte-“ Zcela zarudlá Emilly se do toho zamotávala víc a víc. „Kdy.“ Zastavil záplavu jejích roztržitých slov. Emilly po tom jediném jednoduchém slově stála jako opařená. Už, už otevírala ústa a Gideon viděl, jak chce znova spustit proud slov a tak zvedl dlaň, aby ji zastavil. „Řekněte mi jen, kdy.“ Svěsil ruku a v hlavě už mu lítal program, který měl naplánovaný na celý víkend. „To nechám na vás.“ Skoro zašeptala a jistojistě litovala, že ho dnes potkala. „Tak tedy dnes večer. U vás.“ S těmi slovy se od ní otočil a zamířil k výtahům.


Emilly nemohla uvěřit tomu, co právě teď udělala. S hlavou absolutně prázdnou se dívala, jak se za jejím budoucím milencem zavírají dveře výtahu. Gideon. Přijde k ní dnes večer. Domů. Než však udělala jediný krok k výtahu, uvědomila je jednu zarážející skutečnost. Neřekla mu, kde bydlí.

Kapitola 3 Emilly si byla stoprocentně jistá, že Gideon k ní nepřijde. Jistě na její bláznivý návrh přitakal jen proto, aby se jí, dle něho, bláznivé ženské, zbavil. Když si ale Emilly vzpomněla, jak si její bystrý rozum vzal vždy v jeho přítomnosti dovolenou, a udělal z ní koktající pipku, ani se mu nemohla divit. A ona bláznivá byla, protože i přes veškerá ujištění, že nedorazí, protože mu nikdy neřekla, kde bydlí, po cestě domů koupila bílou obálku, do které hned, co přišla domů, vložila 500 pečlivě nastřádaných dolarů. A nyní v půl deváté seděla vykoupaná na sedačce a při každém sebemenším zvuku netrpělivě vyskočila. Podívala se na sebe. Měla ty nejlepší šaty, které měla. Černé pouzdrové, už dlouho je na sobě neměla a byli jí dost těsné, hlavně v místech jejího dekoltu. Cítila, jak při každém hlubokém nádechu šaty mírně zaprotestovaly v podobě tichého zapraskání švů, což jen umocňovalo pocit, že se chová jako hlupák. „Jsi šílená.“ Mluvila sama se sebou „A zítra půjdu do toho zverimexu a kupím si nějaké to zatracené zvíře.“ Pokračovala nahlas, jakoby potřebovala nad sebou vyřknout konečný ortel. Když už osloví


naprostého cizince, aby se s ní vyspal za peníze, tak už má nárok na zvířátko. S povzdechem se zvedla a zamířila do koupelny, aby se svlékla a přestala ze sebe dělat idiota. Zaklepání na dveře bylo tak tiché, že je spíše přiřknula své bujné fantasii. Stoupla si před velké zrcadlo a úlevně si rozpustila své vlasy, které nosila stažené do drdolu. Když ale někdo začal rozhodně bušit na dveře, vzpamatovala se a utíkala ke dveřím. Ještě než je otevřela, podívala se kukátkem, kdo stojí za dveřmi a nemohla uvěřit svým očím, když za nimi viděla stát Gideona. „Procházím nějakým vaším testem, že mi nechcete otevřít, nebo jste si to rozmyslela?“ Uslyšela jeho sytý hlas a vědomí, proč za ni přišel, ji celou rozechvělo. Zahákla řetízek za dveře a otevřela je jen natolik, nakolik jí to řetízek dovoloval. Přes škvíru pohlédla na Gideona a viděla, jak její počínání sleduje s pozvednutým obočím. Měla otázku na jazyku, když si ho ale blíže prohlédla, jak mu to v modrých, sepraných džínách a bílé košili, sluší, vyschlo jí náhle v krku. „Nechtěla jste mě pozvat dál?“ Pomohl jí Gideon navrátit se do přítomnosti, když se jí myšlenky rozutekly. „Ne, to jsem skutečně nechtěla.“ Odkašlala si Emilly, když jí hlas spíše zachraptěl. Gideon se po jejích slovech rozesmál. „Ne?“ Ptal mezi záchvaty smíchu. „Jak to, že vy nikdy neuděláte to, co se od vás očekává?“ Pokračoval s úsměvem a sevřel v ústech svůj spodní ret. „A to je špatně?“ Položila mu Emilly otázkou, kterou původně nechtěla říci a intenzivně sledovala jeho spodní ret v zajetí jeho zubů. „Myslím si, že ne.“ Odpověděl jí Gideon. „Teď už mě pustíte dál?“ Vrátil se zpět k problému, proč mezi nimi stojí stále pootevřené dveře. „Ne!“ Řeka rázně a Gideon z ní nedokázal spustit oči. „Chtěla bych vědět, jak jste mohl vědět, kde bydlím?!“ Konečně se zeptala na tu prioritní věc, kvůli které ho stále nepustila dovnitř. „Jestli


si myslíte, že jako čmuchala vás pustím dovnitř, jak jste na omylu. Já rozhodně nechci být krátkým smutečním odstavcem v Seattle Report.“ „Pokud se nemýlím, já se k vám nevetřel.“ Připomenul trefně Gideon. „To jste byla vy, kdo mě pozval. A vzhledem k tomu, že pracuju ve stejné firmě jako vy, nebyl to pro mě tak velký problém zjistit vaši adresu.“ „Nějak se mi nezdá, že by Samantha z personálního dala interní informace stážistovi.“ Usoudila bystře a vysloužila si tak od něj uznalý pohled. „Já mám ale své kouzlo. Pokud si to skutečně přejete, tak odcházím.“ Začal se k ní otáčet zády. Emilly věděla, že toho bude litovat, ale měl pravdu. To ona ho pozvala a k jeho kouzlu, nepochybovala, že by se Samantha celá rozplývala, kdyby za ní Gideon zašel. A tak s tichým vysunutím odjistila řetízek na dveřích. Gideon se za tím slabým zvukem otočil a věnoval jí jeden ze svých omračujících úsměvů. „Znamená to tedy, že můžu dál?“ Udělal krok směrem k jejím dveřím. „Buďte tak laskav a pojďte dál, pane Gideone.“ Řekla, jak nejformálněji mohla. Když Gideon vešel do toho malinkatého útulně zabydleného bytečku, musel uznat, že vybavení zcela ladilo k jeho divožence. „Hm… prosím posaďte se.“ Ozvala se za jeho zády a obešla ho, aby mu ukázala na pohovku před postelí. Z Ipodu položeného na nízkém stolu zpíval nějaký zpěvák Merry me. Emilly si to taky rychle uvědomila a chvatně zpěváka umlčela, až to Gideonovi přišlo vtipné. Posadil se a viděl, jak se na něj Emilly rozpačitě dívá, jakoby nevěděla co s ním. Takhle to dopadá, když převezme vedení ženská, uvědomil si Gideon. Kdyby bylo po jeho, byli by po večeři a v jeho bytě by ji už měl položenou na zádech nebo přehnutou přes stůl. Místo toho sedí v jejím bytě, ve kterém se cítí jak slon v porcelánu a trpí při pohledu na svou mučitelku, která ho chtěla výběrem svých šatů, jistojistě zabít. Emilly


neměla míry modelek. Když se ale na ni díval, jak před ním stojí v té černé látce, která by se mohla považovat za šaty, kdyby jí těsně neobepínali, na pohled měkoučké tělo, jako druhá kůže, přišlo mu, že nikdy ho nic tolik nevzrušilo. „Poslouchal jste mě?“ Její otázka ho přivedla zpět, aby si uvědomil, že neslyšel jediné slovo z toho, co mu říkala. „Posaďte se vedle mě.“ Řekl jí přísně a posunul se do strany, aby se vedle něj vešla. „Ta obálka-“ Zase se jí otevírala pusa, když jí hrubě strčil dlaň před pusu. „Pro začátek. Já se budu ptát a vy budete odpovídat.“ Pokusil se o milý úsměv, aby ji ukonejší. Chtěl ji, ale věděl, že nejprve musí uspokojit jeho zvědavost. Kdyby mu to ale začala ona sama vysvětlovat, k tomu, na co se nemohl dočkat, tedy rozpárání té tenké tkaniny, by se nikdy nedostali. A on, nikdy nebyl trpělivý člověk. Když pokývala hlavou, že rozumí, spustil ruku dolů. „Kde jste se naučil takový způsobům?“ Vyjela na něj a kaskáda jejích hustých vlasů se jí při tom jemně vlnila, což mu v situaci, kdy se má ještě chvilku soustředit, moc nepomáhalo. „Pokud chcete, abych tu zůstal, bude to po mém.“ Podíval se jí zpříma do očí a od místa, kde seděl, mohl znova cítit její opojnou, sladkou vůni. „Ale ty peníze-“ Oponovala mu, ale Gideon ji zastavil. „Na ty peníze teď zapomeňte. První otázka, jak jste přišla na to, že si k narozeninám koupíte muže? Nebo to byl nápad okamžiku, kdy jste mě poznala?“ Šel rovnou ven s tou nejožehavější otázkou. „Já si nemyslím, že to chcete vědět. Pokud vám to řeknu, určitě hned odtud odejdete a já si ani svůj dárek nestačím rozbalit.“ Řekla přímo a až když tu větu vyslovila, si uvědomila, co právě řekla. Gideon si nemohl pomoc, ale nepamatoval si, kdy se naposledy tak moc bavil. „To vždycky z té vaší pusy vyleze první věc, která vás napadne?“ Odklonil se od tématu. „Omlouvám se, já taková normálně nejsem. Tedy… víte… nikdy-“


„Už jsme se zase dostali do okamžiku, kdy vám moc nerozumím. Možná, že kdybych vládnul telepatickým schopnostmi, byla by naše konverzace smysluplnější. Vy nemůžete vědět, jak blízko jsem k tomu, odtud odejít, tak se pokuste o nejstručnější odpověď a možná se pak rychle ji dostaneme k tomu, proč jsem sem přišel.“ Emilly na něj koukala, jako byl z jiné planety. Nějak nechápala, jak mu to má co nejstručněji vysvětlit. „Celý život-“ „Věta začínající celý život má pro mě velice daleko ke stručnosti.“ Přerušil ji. Emilly si zhluboka povzdechla a Gideon, ze sebe vydal syčivý zvuk, jak se jí látka napnula přes prsa. „Vždycky jsem chtěla ve svém životě zažít ten pocit, kdy vás touha zaplaví tak náhle, až na vás jde závrať a poprvé ve svém životě jsem to zažila s vámi.“ „Chcete mi naznačit, že vás ještě žádný muž v životě nevzrušil?“ Zeptal se jí pochybovačně. „V podstatě ano. Měla jsem kolem sebe muže, kteří byli krásní, ale žádný ve mně nevyvolal to, co vy jen svou pouhou přítomností.“ Gideon nevěděl, co na to říci. Vždy byl pro ženy přitažlivý, ale hodně k tomu pomáhalo vědomí, že patří mezi nejbohatší 30 lidí na světě. „Víte, já celý život dělala jen to, k čemu jsem byla okolnostmi donucena. Nikdy jsem ve svém životě neměla prostor pro vlastní rozhodnutí, a proto jsem se zařekla, že ohledně sexu, to bude výhradně mé rozhodnutí, s kým a kdy to bude.“ Směr, kterým její slova mířila, se mu nezačínala líbit. „Co mi tím chcete naznačit? Že jsem už několikátý v pořadí?“ Ptal se a sám nevěděl, zda chce slyšet kladnou či zápornou odpověď. „Naznačuju vám, že mám dneska narozeniny a koupila jsem si vás, abyste mě defloroval.“ Oznámila mu tou jednoduchou větou. Gideon nemohl popadnout dech. A doprdele, honilo se mu neustále hlavou. Cítil ze své divoženky, že je nevinná, ale panna? Zhluboka se


nadechl a odmítal vzpomínat na jinou pannu ve svém životě a jakou spoušť zanechala po sobě v jeho životě. „Vidíte, já věděla, že se dáte na ústup.“ Ozvala se Emilly a dívala se na něj těma svýma čokoládovýma očima, kterými ho přímo uhranula. Byla tolik nepodobná Heather. Cítil, jak všechna touha v něm náhle opadla, a každou buňkou toužil po úniku. Vše se ale změnilo v okamžiku, kdy si k němu Emilly přisedla a v žádosti položila svou něžnou, mléčnou ruku na jeho hruď. Z její blízkosti zapomněl dýchat. Ta žena byla určitě čarodějka. „Ženská, co jsi to prosím tě, celou tu dobu dělala, že sis nenašla nějakého chlapa už dřív?“ Nevěřícně potřásl hlavou. Kdy ho naposledy někdo tak přitahoval? Vždyť pociťoval vzrušení už při pouhé představě, jak ji svírá v náručí! Poznal kouzlo celé řady vyhlášených krásek, ale žádná ho nezaujala tak jako jeho Divoška. U ní shledával neuvěřitelnou kombinaci křehkosti, zranitelnosti a krásy. A nyní byla tak blízko, že nedokázal odolat nutkání zabořit ruku do té záplavy jejích vlasu a přitisknout si její plné rty ke svým. Emilly zaklonila hlavu a zadívala se mu do obličeje. Páni… zblízka je ještě krásnější. Když sklonil hlavu, blesklo jí myslí, že je to najednou všechno moc rychlé a měla by ho odstrčit, ale sílu k tomu nenašla. Hluboce se nadechla. Ach bože… Fantasticky voní. Svěžím, čistým potem. Dotkl se rty jejího krku. Slyšela, jak se nadechuje. Bože, pomyslela si, takové to tedy je, když se někdo rozplývá nad magií sexu. Ani na chvíli nepochybovala o tom, že ho chce. Položila mu dlaň na obličej, a přestože se zatvářil překvapeně, neucukl. Sálal z něj sex. Z jeho silného těla, z jeho pohybů i způsobu chůze, z vůně jeho pokožky. Blesklo jí hlavou, že je úplně jiný než všichni muži, které až dosud poznala. „Polib mě,“ vybídla ho. V náhlém popudu jí ruce vzlétly ke knoflíkům jeho košile a pokoušela si ho přitáhnout blíž. Jednou rukou jí uchopil obě zápěstí. „Pomalu.“ Pomalu? Ona to přece nechce pomalu. Vždy si to tak představovala, ale nyní, když byla tak blízko, nechtěla čekat. Snažila se mu vykroutit,


ale když se jí nepodařilo osvobodit, prohnula se v zádech. Šaty se jí napnuly přes prsa. Jen kdyby položil ruce – „Kristepane,“ splynulo mu ze rtů. Usmála se na něj, zmámená náhlou dychtivostí, která se mu objevila ve tváři. „Dotýkej se mě.“ Gideon začal kroutit hlavou, jako by si ji chtěl pročistit. „Hodlám tě uspokojit. Ukázat ti rozkoš, o které se ti ani nezdálo.“ Emilly k němu pozvedla tvář a ruce ovinula kolem pevného krku. „Přestaň mluvit a polib mě,“ vydechla ochraptělým hlasem. To bylo víc, než mohl snést. Gideon sklonil hlavu a zmocnil se jejích úst, dychtivě a hladové. Emilly jeho polibek ochotně opětovala. Pak někde v koutku své mysli zaznamenala, že ji Gideon něžně tlačí dolů. Aniž by přerušil jejich polibek, pokládal ji na sedačku, ale těsně předtím, než dopadla na měkkou matraci, pevně ji sevřel v náručí a spolu s ní se zvedl. „Myslím, že čas otázek vypršel.“ Oznámil, přenesl ji na postel a znova spojil jejich rty ve slastné extázi pokušení. Emilly se jeho polibků nemohla nasytit. Chtěla stále víc a víc. S tichým zasténáním se dychtivě přitiskla k jeho svalnatému tělu. Prsty nahmatala knoflíky jeho košile, až pod prsty cítila hebkost jeho pokožky, na hrudi tlukot jeho srdce a na břiše ji skrz kalhoty tlačil nezlomný důkaz jeho touhy. Instinktivně pohnula boky a klínem se přitiskla k ztopořenému údu. Gideon ochraptěle zavrčel a odtáhl se od ní. Prsty jí vjel do vlasů, jako by se potřeboval zachytit pevného bodu. „Jsi si jistá? Poslední možnost.“ Věděla, nač se jí ptá. V hrdle jí vyschlo a útroby se sevřely. Emilly pomalu přikývla. „Chci to.“ V očích se mu zablesklo. Gideon ji přitiskl k matraci. Pak jí jednou rukou sáhl do výstřihu, sevřel tenkou látku jejích černých šatů a prudkým pohybem jí je roztrhl až k pasu, přičemž odhalil hebké obliny plných ňader. Dřív, než se vůbec mohla vzpamatovat, sklonil hlavu, horkými rty se přisál k citlivé bradavce a hladově začal sát. Emilly ohromeně zalapala po dechu. Gideon přitiskl plné prsy k sobě a stejnou měrou je laskal horkými rty a jazykem, dokud Emilly ohromeně nevykřikla jeho jméno. „Gideone…, prosím…“


Rukou vklouzl dolů mezi jejich těla, vykasal roztržené šaty a prsty vyhledal pulzující místo mezi jejími stehny. „Ty pokušitelko. Nemáš na sobě žádné spodní prádlo.“ Zašeptal temně. Gideon se nadzvedl, zbavil ji zbytků z toho, co bylo šaty, sám ze sebe shodil rozepnutou košili, odhodil ji na zem a odhalil své krásné svalnaté tělo. Poklekl mezi její roztažená stehna, oběma rukama ji uchopil za boky a sklonil se k ní. Když jeho ústa našla střed touhou zvlhlého ženství, Emilly hlasitě vykřikla. Sotva Gideona zasáhla čerstvá vlna její vůně, jako by mu něco zatemnilo smysly. Cítil, že je nebezpečně blízko vyvrcholení. Penis uvězněný v kalhotách ho bolestivě tlačil a celé tělo se mu chvělo nutkavou potřebou se jí zmocnit. Přesto ji musel ještě předtím ochutnat. Zasypal polibky její boky a stehna. Emilly mu zabořila prsty do vlasů a instinktivně ho naváděla přesně tam, kam měl namířeno. Přisál se jí rty do klína a podráždil jazykem nejcitlivější místečko jejího těla. Divoce sebou zazmítala a přitlačila si jeho hlavu hlouběji do klína. Tehdy už nedokázal svou touhu déle potlačovat. Zvedl se, vykroutil se z kalhot, z kapsy vytáhl balíček kondomů a znovu na ni plnou váhou nalehl. Ovinula mu nohy kolem boků. Naběhlým penisem se poprvé dotkl jejího rozžhaveného těla. Posbíral poslední zbytky sil, nadzvedl se a zadíval se jí do obličeje. „Nepřestávej,“ vydechla. Zabořil hlavu do voňavé prohlubně mezi jejími ňadry a pomalu stáhl hýždě. Špička penisu vklouzla do ústí jejího tepla. Vzápětí do ní jediným mocným pohybem vnikl celou délkou. Z úst se mu vydral slastný výkřik. V jednu chvíli Emilly ucítila bolest, která se však rychle rozplynula a vystřídal ji neobyčejný pocit naplnění. Gideon znehybněl, aby si mohla zvyknout na jeho objem, a přitom ji líbal na čelo, na zavřené oči a hebké rty. Po chvíli se začal pohybovat. Pomalu se vysouval a pak zase hebce klouzal dovnitř, zatímco prsty hnětl plné prsy a dráždil touhou zduřelé bradavky. Emilly se zachvěla a náhle hluboko uvnitř ucítila další příval hladové touhy. Dychtivě začala pohybovat boky a vycházet mu vstříc. V pradávném rytmu hledala ukojení, které jí mohl poskytnout.


Když pod ním Emilly vzdychala a kroutila se, Gideon se snažil ovládnout a nic neuspěchat, ale když se křečovitě vyklenula a v extázi hlasitě vykřikla, podlehl hladové touze a vyvrcholil stejně bouřlivě jako ona. Překvapující exploze ho připravila o dech a Gideon se zřítil na Emilly drobné tělo, přičemž se ji snažil nerozmačkat svou tíhou. „Tak stálo to za to čekání?“ Zeptal se po chvíli, když se oběma dech uklidnil. Lehl si na bok a nemohl jí uvěřit ten její šťastný výraz ve tváři. On cítil… ani nevěděl co. Byla panna a i přes počáteční předsevzetí, že bude něžný, si ji vzal jako dobyvatel. Jako nejšťastnější zasraný dobyvatel na světě. „Ani nevím, asi mě o tom budeš muset, ještě přesvědčit.“ Odpověděla tím nejsvůdnějším hlasem a překvapila tím nejen Gideona ale i sebe samotnou. „Žádné pocity viny a ani žádná trapná chvíle ticha?“ Testoval ještě její náladu. Když se ale Emilly nad něj naklonila a pohledem si důkladně začala prohlížet jeho obnažené tělo, veškeré pochybnosti vzali do zaječích.


Kapitola 4 Následujícího rána procitla Emilly nahá v posteli a vedle ní se tulilo Gideonovo obrovské, hřejivé tělo, tak blízko, jak jen to šlo, a bylo vzhůru. Aspoň v jednom smyslu slova. Nehnutě se rozhlédla po pokoji a podle vycházejícího slunce za okny, nemohlo být víc jak půl sedmé. Zamyslela se, jak se stalo, že usnuli, když se Gideon za ní tiše posadil a ztuhl při zjištění, že je již taky vzhůru. „Je tvým zvykem se vždy po ránu tiše vytratit? Protože jestli ano, tak zavřu oči a budu dělat, že spím, jestli ti to pomůže.“ Pokusila se odlehčit situaci, když viděla s jakým napjatým výrazem ve tváři, ji pozoruje. Posadila se na posteli a jednou rukou si přidržovala prostěradlo na prsou. „Co když jsem chtěl jen nepozorovaně do koupelny, aniž bych se musel před tebou ztrapnit svou lidskou potřebou toalety?“ Zakřenil se na ni Gideon a Emilly si vnitřně oddychla, že to ráno po sexu na jednu noc, nemusí být až tak strašné. „A co je tedy pravda?“ Položila další otázku Emilly a sama se neubránila úsměvu. „Hm…“ Šibalsky se na ni usmál. „Po ránu je to na mě moc otázek. Zvládnete mi dneska říci i jednu větu oznamovací, slečno?“ Naklonil hlavu na stranu a pohled upíral do míst, kam si tiskla bílé plátno prostěradla. „Dobré ráno.“ Začervenala se Emilly. „Já…“ Zadrhl se Gideon, přivřel oči a podíval se nahoru, jakoby urputně nad něčím přemýšlel, leskl v jeho očích ji, ale nenechával na pochybách. „… se teď půjdu do koupelny vykoupat a obléknout.“ Dokončil větu a s mrknutím oka se za ním zavřeli dveře. Gideon nechápal, co ta včerejší noc znamenala. Věnoval ji veškerou možnou pozornost a přespal u ní do rána. U někoho jiného, by to možná nebylo nic neobvyklého, on ale byl v šoku. Když po pár minutách vyšel z koupelny, syčivý zvuk a libá vůně ho zavedli do kuchyně, kde se mu naskytl pohled, při kterém mu začalo znova tepat ve slabinách.


Emilly stála u plotny, kde na pánvi dělala lívance a na sobě měla jen dlouhé, vytahané tričko s nějakým infantilním obrázkem, sotva zakrývajícím její prdelku a on tak měl plný výhled na její krásné nohy, které ho svírali v noci kolem pasu, když si ji bral. Když si ji vzal poprvé, zařekl se, že by k ní měl byt něžný, bylo to ale proklatě těžké, když ona byla tak těsná a svírala ho tak pevně až z toho skoro zešílel. „Na stole už máš snídani.“ Vyrušila ho ze vzpomínání na včerejší noc, když si všimla jeho přítomnosti a poukázala na veliký talíř s ovocem a lívanci, který byl připravený na stole. Gideon nevěděl, jakému pokušení by měl podlehnout dřív. Usmál se jak vlk, který si právě vyhlídl svou kořist a s pohledem na ni usedl ke stolu, aby nejprve snědl menší porci, než se pustí do té veliké. „Já… udělala jsem i tobě. Nevím, zda pospícháš, ale nasnídat by ses měl.“ „Nikam nepospíchám.“ Propaloval ji pohledem. Emilly, aniž by si všimla jeho pohledů, se posadila naproti němu a mile se na něj usmála. „Víš, že jsi první člověk, se kterým snídám?“ Řekla ostýchavě a pustila se do jídla. „No, pro mě je to taky po velmi dlouhé době.“ „Tak to jsi měl štěstí, že jsi aspoň někoho na nějaký čas měl.“ Řekla Emilly s trošku zraněným hlasem, který, aniž by to dávalo smysl, zcela nenáviděl. „No, kdybys znala mého bratra, tak bys něco takového určitě neříkala.“ Gideon si zakázal o bratrovi mluvit a už když ta slova vypustil z pusy, litoval jich. Přece ho zraněný hlas, nějaký ženský, kterou už dostal, nepřinutí mluvit o bratrovi! „Stejně ti závidím. Já byla vždycky sama.“ Ozvala se tiše a pak jakoby přepnula v sobě vypínač, se na něj usmála jako sluníčko. „Chutnají ti ty lívance?“ Zeptala se a Gideon byl rád, že zmínku o jeho bratrovi nijak nerozváděla. „Je to moc dobré.“ Musel se na ni usmát, když si uvědomil, že je to poprvé, co mu někdo udělal snídani, aniž by za to dostal zaplaceno. Asi už kvůli tomu, to bylo pro něj tak vynikající. „Hele, kdyby ti to nevadilo, co kdybychom se s tím přesunuli vedle k televizi?“ Nadhodila a tak jí tvář zahrála červení, jako by si něco uvědomila. „Tedy, já to nemyslela tak, že bys mě nudil. Nebo… však víš…“


„Ne, to skutečně nevím, ale nic proti tomu nemám.“ Vzal si svůj talíř a zamířil jako první k sedačce. „Já vždycky snídám u ranních zpráv. Víš, nesnáším ticho a taky nevím, o čem bychom si spolu mohli povídat, tak tohle by nám aspoň mohlo dělat kulisu ve chvílích, kdy budeme mlčet.“ Konečně mu to smysluplně vysvětlila, když se vedle něj posadila a pustila CBS. Chvíli jen tiše jedli lívance a dívali se na zprávy, když náhle Emilly vstala a z knihovny si vzala tužku a papír, aby si na to naškrábala nějaké poznámky. „Co se děje?“ Zeptal se trochu zmatený Gideon. Ženské. Pochopí je někdy? „No…“ Zamyslela se. „Nic, jen jsem si na něco vzpomněla“ Oznámila a vysloužila si tak od něj o to víc zvědaví pohled. Mlžila. Věděl to. Pracoval v práci, kdy prokouknout lež bylo jeho prvořadým úkolem. Posadila se zpět k němu. „Omlouvám se.“ Ještě dodala, když si uvědomila, že Gideon čeká, že to nějak vysvětlí a pustila se do posledních kousků své snídaně. Gideon i přes to jediné nedorozumění cítil, že tohle bylo po dlouhé době to neklidnější a nejlepší ráno, které kdy zažil. A i když se jen oba dívali na televizi, necítil, že by mezi nimi panovalo trapné ticho. Když dojedli, vstali, aby uklidili jídlo do kuchyně. Emilly stála u dřezu a cítila sílu pohledu, kterým ji Gideon propaloval. Její tělo bylo na něj připravené, ale odmítala se ponížit tím, že by ho prosila, aby si ji aspoň ještě jednou vzal. Jak se má jen ženská chovat, když chlap, který jí celou noc odhaloval tajemství jejího těla, je tím nejžhavějším kouskem, kterého by měla nechat jít, aniž by přitom vypadala jako nějaká chudinka. Pokoušeje se soustředit na mytí nádobí, byla myšlenkami u ztělesnění rozkoše, které sedělo na její vratké, dřevěné židli a popíjelo kávu. Způsob jakým se hrnek dotýkal jeho plných rtů… tříštivý zvuk jí vrátil do přítomnosti, aby viděla její talíř, v podobě střepů pod jejíma nohama. „Tak takhle se u tebe umývá nádobí?“ Smál se jí Gideon, když si ale klekla na zem, aby vše posbírala, jeho náhlé ticho ji přimělo zaklonit hlavu dozadu, aby sledovala, jak nad ní Gideon stojí a z výšky si ji prohlíží.


Emilly nevěděla, kde se to v ní vzalo, ale najednou ji zaplavil žár z její poddajné pozice. „Takhle jsi moc krásná.“ Zachraptěl svým hlasem. „Až musím přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby…“ Emilly se zachvěla, když viděla jeho erekci vzdouvající se v kalhotách jen kousíček od jejího obličeje. Cítila se, jako by byla Evou a nabízelo se jí zakázané ovoce. Prahla po tom. Klela si na kolena a jednou rukou pohladila poklopec jeho sepraných kalhot. „Hm… přesně o tom se mi dnes ráno zdálo.“ Vydechl a zabořil svou ruku do jejích vlasů. Ano! Ještě jednou, naposled, zažije, co to je vášeň. S odvahou ho osvobodila a obtočila prsty kolem jeho tvrdé chlouby. Gideon ji překryl dlaň, která ho svírala, posunul její ruku až ke kořenu a pak zpět. Boky vyrazil a skrz zatnuté zuby mu vyšel vzdech zdrsnělí potřebou. Pak ji pustil a nechal ji pokračovat. Emilly fascinovalo, jakou moc nad ním právě měla a opojena mocí se naklonila a přejela jazykem po jeho hlavičce. Sklouzla rukou až ke kořenu a vtáhla ho hlouběji do úst. Gideon jí položil ruce na hlavu. Do ničeho ji nenutil, ale pozice byla natolik dominantní, že ji o to víc vzrušila. Slyšela, jak se nad ní ozývají jeho trhané vzdechy a tiché vrčení. I ona ho dokázala potěšit, s tou myšlenkou ho pojala, jak jen to bylo možné. Z Gideonových úst se ozval přidušený výkřik a Emilly cítila, jak jí sevřel vlasy v pěst a převzal vedení. Jeho první příraz byl takové překvapení, až chtěla ustoupit. Jeho sevření jí to ale nedovolilo. Znova ho zopakoval, mnohem jemněji, takže mohla dýchat. Pokračoval a pravidelně se z ní vysouval a zasouval, až si na ten pohyb zvykla. Vlastně, musela uznat, že se jí to líbilo, jak s každým přírazem, ze sebe přidušeně volal její jméno. Když se k němu přitiskla jazykem a tvrdě ho začala sát, při čemž si od něj vysloužila ostré nádechy a potlačované vrčení, věděla, že to dělá dobře. Ale ani ona se svým vzrušením nebyla daleko. Celé její tělo pulzovalo. Tolik ho chtěla. Jakoby to Gideon vycítil stejně, vysunul se z ní a s tichým „Vstaň“ jí pomohl na její nejisté nohy. Sevřel její ruce a opřel jí lokty o kuchyňskou desku.


„Buď opřená a ani se nehni.“ Jeho temný hlas ji zašimral na šíji a celou jí rozechvěl. S tělem zaplaveným touhou se lokty opřela o desku vedle dřezu. Zpoza se ozval jeho tichý smích a otevírání nějakého balíčku. Než jsem se stačila zeptat, vyhrnul její domácí tričko a odhalil tak její bílé spodní prádlo. „Hm… zlobivá holka. Takhle mě dráždit a přitom mít spodní prádlo.“ Jemné plesknutí přes odhalenou kůži zadečku jí nebolelo. Jediné co cítila, byl jeho velký penis, který se tiskl na kalhotky mezi jejími půlkami. „Ty jedna divoško.“ Skoro zasténal, když jí sundal kalhotky a svůj prst si smočil v její vlhké štěrbině. „Jsi tak krásně připravená. Tak žhavá pro mě.“ Emilly sténala, přitisknutá mezi kuchyňskou linkou a jeho horoucím tělem. Jeho prsty ji něžně zpracovávali, její boky mu mírnými pohyby vycházeli vstříc. „Prosím.“ Vydechla. Toužila ho cítit v sobě. Tu je ho tvrdost, která se k ní tiskla, a svým horkem se do ní vypalovala. Jeho smích byl hluboký a přelil se přes ni jako horká čokoláda. Prsty znásobil své tempo, až ji zanechal třesoucí se vzpírající proti němu. „O co prosíš?“ Zeptal se pobaveně. „Ty víš o co.“ Vydechla a zalapala po dechu, když jí palcem silně promnul. „Co bys chtěla? Chceš, abych tě ošukal přímo tady ve tvé kuchyni?“ Vydechl jí chraplavě do ucha. Vklouzl mezi její nohy a mírně zatlačil, jen aby cítila, jak se jeho kulatý žalud posouvá přes její rozkvetlý vchod. Emilly by měla být výběrem jeho slov pohoršená, ale každé slovo, které vyšlo z jeho úst, cítila přímo v centru její rozkoše. „Ano.“ Vykřikla. Stačilo jediné slovo a Gideon pevně sevřel její zadeček a prudce se do ní zasunul. Chvíli čekal, aby přivykla pocitu naplnění, než začal přirážet v pomalém tempu, který se každý přírazem stával víc a víc zběsilejší. Velmi rychle se ocitla až na samém okraji a zoufale mu vycházela vstříc, hledaje uvolnění.


Gideon zvýšil své pohyby a začal do ní tvrdě narážet. Prsty jedné jeho ruky se ovinuli kolem jejího krku a Emilly slyšela, jak Gideon přidušeně sténá. „Emilly, udělej se!“ Zakřičel, prsty vklouzl dopředu na její hrbolek a Emilly zasáhl orgasmus jako výbuch energie. Gideon nepřestával, dokud za sebou neuslyšela jeho hrdelní výkřik, před jeho posledními výpady. Emilly tiše ležela, čelem opřená o chladivý kámen a na zádech, mezi lopatky cítila Gideonův horký dech. „Příště budu na zem házet věci častěji.“ Vydechla Emilly mezi zrychleným dechem. Gideon se za ní rozesmál a svým horkým dechem do ní vysílal chvějivé vlny. „Příště, divoško, povalím na zem já tebe.“ Políbil ji na rameno a odstoupil od ní, aby se mohla postavit. „Au!“ Vykřikl Gideon a zvedl si nohu, aby se mohl podívat na své chodidlo. „Doprdele! Úplně jsem na to zapomněl.“ Emilly se rychle otočila, aby mohla vidět, jak se mu do nohy zabodl obrovský střep. „Můj Bože, Gideone!“ Opatrně k němu přistoupila, aby sama nestoupla na zbytky zničeného talíře a pomohla mu posadit se na kuchyňskou židli. Rychle utíkala do koupelny, a když se vrátila zpět s lékárničkou, viděla ho, jak se k noze tiskne její červenou kuchyňskou utěrku a s úsměvem sleduje její počínání. „To je v pořádku, Emilly. Vůbec nic to není.“ „To si myslíš ty, teď dej dolů tu utěrku, ať to můžu vydesinfikovat a zalepit.“ Oponovala mu rozhodně, ale Gideon se o to víc usmíval. „Ty jsi ale dračice.“ Komentoval, ale utěrku si nesundal. „Řekla jsem dolu!“ Použila Emilly rozhodnější tón a sama nevěděla, kde se to v ní vzalo. Gideon opatrně sundal nasáklou tkaninu, aby viděla, že se střep se nedostal hluboko a zapíchl se to kůže jen na jedné straně. „Není to tak strašné, jak jsem si myslela.“ Mluvila spíše pro sebe a začala mu čistit ránu a obvazovat ji. „Kde ses to všechno naučila?“ Zeptal se jí zvědavě Gideon, když viděl, s jakou praxí mu nohu obvazuje. „Vyrůstala jsem s alkoholikem. Jako pětiletá jsem uměla zavolat policii a perfektně se postarat o malá zranění.“ Zamručela.


Gideon už o jejím otci četl, ale čím víc se o něm dozvídal, tím větší mě touhu po jeho vzkříšení, jen aby ho mohl zabít znova. „Takže jsi nebyla malá divoška, toulající se po lesích, mluvící jen se zvířaty? Kde se v tobě vzala taková dračice?“ Pokoušel ji Gideon. „Podle tebe jsem dračice?“ Překvapeně vzhlédla od jeho nohy a silně mu utáhla poslední uzel na obvazu, až Gideon zasykl. Gideon už otvíral ústa, když mu v kapse zazvonil mobil. „Promiň.“ Omluvně se na ni podíval, stoupnul si a přešel do vedlejší místnosti. „Co se děje?“ Přijal hovor Gideon, nasraný, že ho někdo ruší. „Pane Wayde, omlouvám se, ale je tu naléhavá situace. Potřeboval bych, abyste se na to sám podíval.“ Ozval se v telefonu Simonův hlas „A o co se jedná?“ Zeptal se Gideon a sledoval Emilly jak v kuchyni uklízí rozbité nádobí. „Jedná se o ty Španěly.“ Gideon se zamračil. Chápal, že s ním o tom Simon nechce mluvit přes telefon, ale byl zasraně naštvanej, že jeho dnešní den skončí takhle. Otočil se zády k Emilly, která byla stále v kuchyni. „Přivolejte mi auto ulici odtud.“ Přikázal, vypnul telefon a chtěl jít za Emilly aby jí vysvětlil, že už musí odejít, když mu do oka padl žlutý papír, na který si něco předtím zapisovala. Podíval se přes rameno na Emilly, zda ho nesleduje a rychle se sehnul pro ten kousek papíru. Španělsko, Estepona - ↓4,8 - Rusko, Bratsk – Austrálie ↑4,8!! Jakmile tu krátkou zprávu přečetl, okamžitě pochopil, co obsahuje. Krve by se v něm nikdo nedořezal. Rychle schoval zprávu do kapsy a vrátil se zpět za Emilly, aby se s ní rozloučil. Emilly seděla své oblíbeně sedačce a měla plánu si konečně přečíst nový román od Quinn. Z Ipodu jí hrál Bruno, ale nic jí nedokázalo zvednout náladu. Byla v prdeli. Ani ne před hodinou se s ní Gideon po svém záhadném telefonu chladně rozloučil.


Jeho ztráta ji bolela. Neznala ho. Byl pro ni cizinec. Jeho dotyky pro ni byli ale tak známé. Jeho hlas se jí vryl do paměti a jeho vůni cítila všude kolem sebe z poslední milování. Jeho ztráta bolela. Zmizel a spolu s ním i její krátce napsaná domněnka na kus papíru. Pokud ji porozumí a špatně ji použije. Pro mnoho lidí to nedopadne dobře.


Kapitola 5 Deštivé ráno, bylo pro Emilly jen odrazem jejích pocitů. Cítila se unavená a ke všemu ji čeká práce, do které se jí dnes o pravdu moc nechtělo. Měla před sebou totiž jeden velmi důležitý úkol, který musela splnit, aby si zachovala aspoň nějakou hrdost. Musela předat Gideonovi obálku s penězi, kterou tu v sobotu nechal při svém prapodivném úprku. S povzdechem se zvedla ze zahřáté postele a přesunula se do koupelny. Když pohlédla do zrcadla nad umyvadlem, zhrozila se nad tím, jak vypadá. Rozcuchané vlasy jí trčely všemi směry a bledý obličej, který měl pod očima kruhy, ji nutil přemýšlet nad tím, zda ta osoba v zrcadle je skutečně ona. Celou sobotu a neděli se nezvedla z postele. Četla si. Byla to pro ni jakási nutnost, protože když si nečetla, tak jí mysl utíkala k jejímu jedinému milenci, kterého poznala. K tomu, jak se jí dotýkal. Co všechno díky němu cítila a taky k tomu, jak odešel. S chladným „Musím jít.“ se jí ani do očí nepodíval a pak už slyšela, jak se za ním zavírají dveře. Stále musela přemýšlet, co se stalo, že tak náhle odešel. Jediné co se mohlo stát, bylo, že to způsobil ten telefonát a doufala, že její poznámka ve spěchu načmáraná na papírek s tím neměla nic společného. Byla pošetilá, že hned myslela na to, že ví, co tou zprávou myslela. Pro toho, kdo se nezaobíral podílovými fondy firmy, ve které pracovala, ta informace byla k ničemu. S tímto ujištěním začala ze sebe dělat člověka a zaměřila se na svůj aktuálnější problém. Jak předat Gideonovi ty peníze, aniž by ho musela vidět. Gideon byl vzteky bez sebe. Bylo s podivem, že i po tom, jaké má zkušenosti, byl takhle napálen. Simon už udělal patřičné kroky, nic to ale neměnilo na pomstě, která klokotala jeho krví. „Pane Wayde.“ Vstoupil do jeho kanceláře Simon. „Udělal jsem vše, jak jste si přál. Celé finanční je uzavřené a IT z toho dostane všechny informace. Zatím ale na nic nepřišli.“ „Musel to být někdo z nich. Chci všechny jejich jména a všechno o nic. Vyštourej sebemenší informaci. A jestli některý z nich, byť jen


náhodně chcal s mým bratrem, chci to vědět.“ Zakřičel na něj Gideon a prudce vstal ze svého křesla. „Ze mě nikdo idiota dělat nebude!“ Začal přecházet před panoramatickým oknem s výhledem na Seattle. „Jistě pane Wayde.“ „Tohle už skutečně přehnal, Simone.“ Zastavil se Gideon v půlce kroku a podíval se na své bodyguarda. „Bylo to od něj naprosto promyšlené.“ „Ano, to bylo, pane Wayde.“ Přikyvoval Simon. „Chci znát ta jména!“ Zakřičel a znova před Simonem začal pochodovat. Jeho mladší bratr mu nastražil past a on se do ní chytil jako nějaký idiot. Měl vědět, že když ho kontaktoval starý rodinný přítel a zároveň nynější Velvyslanec ve Španělsku, že tohle nepůjde lehce. Vždyť kolikrát se zařekl, že cokoliv souvisí s jeho rodinou je špatné a pokroucené. Jeho nabídla, ale vypadala velmi slibně. Už dlouho hledal nové dobročinné aktivity v Evropě a informace o tom, že Estepona partners, která vlastní hotelovou síť po Evropě hledá společníky do podílového fondu, ze kterého by se financovali školy v Rusku, nebyl sám, kdo o tom uvažoval. Vzpomněl si na bývalého ruského generála Igora a ropného indického magnáta Rávana. Nebylo to poprvé, kdy se s nimi spojil a ještě teď ho bolela hlava z jejich rozhovoru. Nikdo z nich nebyl nadšený, tím, jaký podraz na ně udělal jeho bratr. A vzhledem k tomu, že do podílového fondu je navedl on a jeho bratr byl ten, díky kterému všichni tři přišli právě o několik miliónů, nebyl to moc dobrý začátek dne. A jeho nejhorší obava byla, že do toho všeho byla nějak zapojena jeho divoženka. Gideon se rychle podíval na Simona, který před ním stál a čekal od něj další instrukce. Nikomu z nich neřekl, že jistá žena, z finančního oddělení, zjistila tu stejnou informaci a ve stejné době, jako jeho nejlepší analytici, které si externě platí. A obával se, že jediné vysvětlení je, že je to bratrova spojka. „Pane Wayde, chtěl bych se ještě na něco zeptat,“ Vyrušil ho z jeho myšlenek Simon. „Nemohl byste mi přesně vysvětlit, koho hledáte?“ Zeptal se a upřeně se na Gideona zadíval. Gideon hned pochopil. Simon nebyl žádný idiot a hned si domyslel, že, už má nějaké podezření.


„Nemohl! Teď běž a udělej, co jsem ti řekl.“ Poručil mu a počkal, až se otočí ke dveřím. „A Simone, dej mi vědět, až přijde slečna Tylerová.“ Řekl potom a s tím ho nechal jít. Potřeboval se uklidnit a začít přemýšlet o odplatě. Zrovna se posadil za svůj velký stůl z černého skla, když mu zazvonil jeho osobní mobil. Číslo volajícího ho znova dostalo do varu. „Ahoj bratříčku.“ Ozval se v telefonu hlas jeho bratra, hned jak hovor přijal. „Ty zasrajen zkurvisinu!“ Zakřičel Gideon. Když v telefonu slyšel bratrův potěšený smích, zavřel oči a dvakrát se zhluboka nadechl, aby se znova uklidnil. „Ale, copak, copak? Že bys něco ztratil?“ Smál se dál a Gideon věděl, že se musí opanovat, aby tento rozhovor, dovedl tam, kam chce on. „Jak se ti podařilo k tomu přesvědčit Carltona?“ Zeptal se a před očima viděl Carltona Matheuse, který byl přítelem jejich otce a je nynějším velvyslancem ve Španělsku. „Carlton u mě něco měl a teď mi to splatil.“ Vychloubal se. „A co s tím teď hodláš dělat? Víš o tom, o jak propracovaný plán se jednalo? Kolik času to všechno stálo? Copak nemáš v sobě žádnou morálku?“ Pokoušel se svého bratra přivést k rozumu, ale oba věděli, že je to prohraná bitva. „Neopovažuj se ke mně chovat, k jako malému dítěti!“ Zakřičel na něj vzpurně a Gideon se musel usmát, protože, přesně jako malý se teď choval. „Ale teď jsi na mě křičel, přesně jako vzpurný chlapeček.“ Smál se hlasitě do telefonu a nevěděl, jak se vůbec může v takovéto chvíli smát. „Ty jeden arogantní idiote, já jsem větší chlap než ty. A ty to moc dobře víš. Heather si nakonec vybrala mě, tak se neopovažuj mi říkat, jaký jsem to chlapeček.“ Křičel mu do telefonu jeho bratr a v Gideonovi se při zmínce o Heather a z bolesti v bratrově hlase, všechno uklidnilo. „Georgi, chápal jsem tě, když jsi začal po tom všem blbnout a bral jsem to jako tvou mladistvou nerozvážnost. Už je ti ale proboha šestadvacet a měl by ses už konečně vzpamatovat.“ „Ty to nikdy nepochopíš.“ Přerušil ho George. „Nikdy nepochopíš, jak moc tě nenávidím? I po tom všem, co jsem ti udělal? Otevři konečně oči, Gideone. Copak jsi slaboduchý? Já-tě-nenávidím! A mým úkolem je ti dělat ze života peklo. Mysli na to.“


Pak už Gideon slyšel jen hluché tůtání. Hodil telefon na stůl a se zavřenýma očima se opřel do křesla. Byl tak unavený. Cítil se starý jako nějaký dědeček, i přesto, že mu nebylo víc jak třicet. Jak je možné, že jeho bratr, George, o pouhé čtyři roky mladší, se chová jako nějaký spratek, zatímco on cítil, jakoby ho už v životě nemohlo nic překvapit. Ale ano, dalo. Vzpomněl si na svou vášnivou divošku. Její nevinný pohled a dotyk, který s ním dělal divy. Jeho zrádkyně. Emilly si myslela, že pondělí už horší být nemůže, ale mýlila se. Jakmile přišla do práce, chtěla se zastavit u Donalda z bezpečnostního. Doufala, že má dneska službu, protože ho chtěla požádat, aby předal jistou obálku, pro jistého pana Gideona. Už se připravovala, jak mu vysvětlí, že v obálce je její omluva za předešlé chování ve výtahu, a měla ze sebe ohromnou radost, jak to chytře vymyslela. Jenže hned jak vešla do atria, hleděl na ni postarší, podsaditý muž, kterého nikdy neviděla. A jakmile se ho zeptala na Donalda, veškeré její naděje byly rozprášeny. Donaldova dcera, která čeká své první dítě, praskla voda a vzhledem k tomu, že její manžel je u námořnictva a právě je neschopen být u ní, musel ji Donald odvézt do nemocnice a postarat se o nic. Nedalo se tedy nic dělat. Nemohla požádat někoho jiného, protože neznala Gideonovo příjemní a mysleli by si, že se zbláznila, kdyby po někom chtěla, zda by nemohl předat obálku, jednomu muži, který se jmenuje Gideon, ale neví, jak se dál jmenuje a kde vlastně pracuje. S náladou na bodě nula zamířila k výtahu plnému lidí a pokoušela nemyslet na její první setkání s Gideonem, které v něm zažila. Ani si nevšimla, že za ní stojí Samantha z personálního, dokud jí nezaťukala na rameno. Byla to taková ta blondýna v minisukni, která nenosí boty s menším podpatkem jak 10cm. Své blond vlasy měla rozpuštěné a lemovali její tvář opálenou ze solárka. Emilly si myslela, že by mohla být skutečné krásná, kdyby nepůsobila tak vulgárně. Nehledě na to, že to byla prvotřídní drbna a drbům se Emilly vyhýbala velikým obloukem. Nesnášela je a musela hledět s despektem na všechny, které si v nich libovali.


„Ahoj Emilly. Už jsi to slyšela?“ Zeptala se jí afektovaným hlasem, který se jí zařezával do uší, a rozhlédla se potutelně po narvaném výtahu. Všichni ji slyšeli a Samantha si v tom libovala. „Ahoj Samantho.“ Odpověděla jí Emilly a pokusila se o neupřímný úsměv, který se jí moc nezdařil. Samantha byla ale tak sebestředná, že si toho ani nevšimla. „No, přece o tom skandálu z tvého oddělení?“ Zapištěla a v jejím hlase se ozývala škodolibá radost, že našla oběť, která o tom ještě neví a ona může dál drbat. Emilly se udělalo najednou nevolno. Cítila, jak jí strachem zvlhly ruce, a bála se, co z té praštěné holky vypadne. Napadlo ji, jestli se Gideon náhodou všem nepochlubil, jak mu nabídla peníze za to, aby se s ní vyspal a měla pocit, že namístě omdlí. Pohybující se výtah jí nijak nepomáhal. Samantha si ji pečlivě prohlédla a kývla na ni hlavou, jakoby byla nadmíru spokojená její reakcí. „Říká se, že došlo k nějakým únikům informací. Ale Dev z právnického mi říkal, že došlo k nějakému vytunelování a prý to s tím souvisí. Prý se zde za chvilku ukáže i policie, aby to všechno vyšetřovala.“ Všichni z výtahu se zvědavě koukali na Emilly, jako by byla nějaké zajímavé zvířátko. A Emilly nevěděla, zda má cítit úlevu z toho, že ji Gideon nezostudil, nebo se má začít oprávněně obávat o svou práci. Když Samatha zjistila, že Emilly na to nijak nereaguje. Mírně jí strčila do ramene. „Tak co na to říkáš? To je sila, co?“ Zapištěla jí do ucha, evidentně zklamaná, že nedostala od ní náležitou teatrální reakci. „Nevím, co bych ti na to řekla. Já jsem zatím o ničem neslyšela.“ Zašeptala Emilly a doufala, že se tváří neutrálně. „Ale ty tam pracuješ. Určitě znáš všechny ty jejich tajnosti, co?“ Zamrkala na ni očima a bokem jí kamarádském gestu, ťukla do boku. Emilly už toho měla dost a zacinkání výtahových dveří ji zachránilo před dalšími otázkami. Rychle vykročila z výtahu a zjistila, že je teprve v 15 patře. „Ale Emilly, tohle ještě není 25?“ Zeptala se a strčila ruku mezi dveře, aby se nezavřeli. „Ještě si něco musím zařídit.“ Vyhrkla a nepřátelské pohledy, které ostatní lidi házeli na Samanthu, že zdržuje, ji přinutila dát ruku dolů. To už se dveře zavíraly a poslední co Emilly viděla, byl Samathin překvapený výraz.


Emilly zamířila doprava, kde byl nouzový východ se schodištěm a s povzdechem začala stoupat deset pater před ní. Ano, den mohl být mnohem horší, než si myslela, pomyslela si Emilly, když vešla do svého finančního oddělení a uviděla chaos. Všude byli lidi, které neznala. Její šéf se za prosklenou kanceláří opíral o svůj stůl a s překříženýma rukama sledoval dění před sebou. Lidé odnášeli jejich počítače a hrstka jejích spolupracovníků byla v zasedací místnosti, kde unaveně, v tichosti popíjeli kávu. „Dobré ráno.“ Zašeptala, když se k nim přidali. „Tylerová.“ Řekli skoro jednohlasně. Mark, Kevin, Evan, David, byli hlavními finančními poradci. Daisy, Nora, které jim dělali sekretářky, k ní rychle přispěchali a ptali se jí jedna před druhou, co se tam děje. „Odnášení všechny počítače.“ Odpověděla jim tu jedinou věc, kterou si všimla, že ti lidé dělají. „A nevíš, kvůli čemu to je?“ Zašeptala jí Nora a dívala se, jak na druhé straně u stolu sedí Mark s Kevinem, Ewanem a Davidem. Byla drobná černovláska s prošedivělými vlasy, které nosila stažené do pevného drdolu. A její milý a upřímný úsměv, jí vždy v této chladné práci hřál jak sluníčko. Emilly si mnohokrát říkala, že by byli velké přítelkyně, kdyby mezi nimi nebyl takový velký věkový rozdíl. Což by nemusel být problém, ale Nora, která má už dvě dospělé děti a první vnoučata, měla úplně jiné náměty k rozhovoru než ona. A ona slovům rodina moc nerozuměla. Ani jedna z nich nespouštěla oči z čtveřice před sebou a dívali na jejich tichou při, kterou mezi sebou vedli. „Nevím, Noro.“ Zašeptala jí v odpověď a doufala, že má pravdu. „Už když jsme přišli, tak tu byli.“ Ozvala se Daisy. Mladá, ambiciózní rusovláska, která často v Emilly viděla sokyni. Což přišlo Emilly mnohdy vážně moc vtipné. Pokud chce její práci, může jí mít, jen ať si řekne. Ráda se o své povinnosti s ní podělí. Nyní si ale své opovržení Emilly nechala pro sebe a její hlas se chvěl obavou, kterou prožívali všechny tři. Obavou o svou práci. „Tylerová!“ Zakřičel ode dveří William Thomas. „Do kanceláře. Hned!“ Otočil se a odešel zpět k sobě. Všechny páry očí se právě upírali na ni a Emilly hned v jejich pohledech viděla, že ji podezírají, zda s tím nemá něco společného.


Už, už chtěla jít za ním, když jí ruku sevřela teplá dlaň Nory. „Všechno bude dobré, holčičko.“ Vřele se na ni usmála. Emilly na ni kývla, zamířila za šéfem a v zádech cítila, jak ji všichni propalují svým pohledem. „Tylerová. Když řeknu, že máte přijít hned, tak myslím hned.“ Zakřičel pan Thomas, až se otřásalo sklo jeho kanceláře. „Omlouvám se, pane Thomasi.“ Zašeptala se skloněnou hlavou a zaraženě stála ve dveřích. „Sedněte si, konečně.“ Ozval se otráveně William Thomas a máchl k židli před jeho stolem. Emilly už nechtěla dál vzbuzovat jeho hněv, protože ještě teď se jí chvěli bubínky, z toho jeho křiku a tak si rychle sedla. Thomas pak přešel ke skleněným dveřím své kanceláře a zavřel je. Emilly byla ráda, že všichni, kdo pracovali okolo, na ně viděli, protože způsobem jakým se její šef choval, se obávala, že ji chce snad zabít. Evidentně ji za ten chaos venku vinil a jeho následující slova to jen potvrdila. „Tak podívejte, Tylerová. Mě je jedno, co si s tou vaší prdelkou děláte mimo práci, ale jestli skutečně zjistím, že za tenhle bordel můžete vy, nepochybujte, že za tohle poletíte. A postarám se, aby už vás nikde jinde nezvali, aby bylo jasno.“ Emilly už otvírala pusu, aby se obhájila, když jí Thomas svou zvednutou rukou zarazil. „Mě to nezajímá. Tohle je místo, kterému velím já a jestli zjistím, že se ti zasranci šťourají do mých věcí, kvůli vám… Zaplatíte za to. A draze.“ Její šéf seděl za svým stolem a obviňujícím pohledem ji propaloval. „Pane Thomasi-“ „Řekl jsem, že nechci od vás nic slyšet.“ Už zase křičel a prudce si stoupl. „Vedení vás chce okamžitě vidět. Takže se sbalte a vypadněte.“ S tím jí ukázal prstem „Ven“ a Emilly cítila, jak se její hrozný den, mění pomalu a jistě v noční můru. Rychle vyšla z Thomasovi kanceláře a byla vděčná, že se nesvlékla v zasedačce a tak se tam nemusela vracet. S pohledem do zasedací místnosti se vyhnula zornému poli, ve kterém by ji mohli její spolupracovníci vidět, zamířila k výtahům. Nemyslela si, že trpí sebelítostí, ale teď se politovat skutečně musela. Cítila, jak se jí oči kalí slzami a musela je rozmrkat, aby si na vedení nemysleli, že je to nějaká chudinka. Jestli ji chtějí vyhodit, budou jí muset ukázat pádné důvodu k vyhazovu. Ona se jen tak nedá, říkala si Emilly.


Když výtah zastavil na nejvyšším patře, vypnula hruď, zvedla hrdě bradu a jednou rukou pevně sevřela kabelku, kterou měla přehozenou přes rameno. Tak ji taky poprvé spatřila Gladys Tremaynová sekretářka na ředitelství. Typická modelka s míry 90-60-90, na ni hleděla ze svých 180 cm jako na červa, který se jí snaží zkazit den. „Tylerová?“ Zeptala se opovržlivě, jako by nikdo nemohl vypadat tak uboze jako „Tylerová“. „Ano, to jsem já.“ Odpověděla Emilly a její hrdý postoj proti jejímu trochu povolil. „Sedněte si, tamhle.“ Ukázala na černou, koženou pohovku, která byla vedle dveří výtahu. „Pan Wayd vás za chvilku přijme.“ Objasnila ji a dál už jí nevěnovala pozornost. Emilly stála jako zkoprnělá. To ji chce vidět samotný Wayd? Stála a přemýšlela, zda se nepřeslechla. „Já jdu přímo za panem Waydem?“ Zeptala se po chvilce, když jí „plastic baby“ znovu věnovala pozornost. „A kým si myslíte, že jste byla předvolána?“ Zeptala se jí sekretářka a přitom u toho zkřivila rty, jako by ji jen samotná konverzace s ní mohla nějak nakazit. „No, ředitelů je tu hodně. Myslela jsem…“ Tehdy se Emilly zastavila a nebyla schopna dál pokračovat. Vždyť ona nevěděla, co si má pod tím vůbec představovat. Všechno se dělo tak rychle a Emilly přišlo, že její mozek se zasekl při vstupu do budovy a od té doby se restartuje. Otočila se k sedačce, posadila se a unaveně zavřela oči. Pod víčky přímo viděla loadící proužek, jak se její mozek pomalu ale jistě načítá. Skoro by se té vizi zasmála, kdyby jí Gladys se svým nepříjemným hlasem nevyzvala: „Můžete k němu. První dveře napravo.“ Pak už jí nevěnovala pozornost. Emilly, podle instrukcí předstoupila před správné dveře a vnitřně se snažila obrnit proti tomu, co ji za těmi dveřmi čeká. Nic ji ale nedokázalo připravit na to, co za nimi bylo. S tichým dále, Emilly vešla do obrovské kanceláře. Tři stěny byli obložené javorovým dřevem a čtvrtá byla celá ze skla s výhledem na Capitol Hill, Seattlu. Za velkým stolem z černého skla, na kterém byly dva obrovské monitory, nikdo neseděl. Pozorně se kolem sebe rozhlédla, ale nikoho neviděla. Na stěně vedle vstupu do kanceláře byl osm ztlumených, plazmových televizí a na všech byli zprávy z celého světa. Po stranách


měl pan Wayd obrovské knihovny, plné knih a různých artefaktů z celého světa. A celé místnosti dominovala obrovská kožená sedačka, která byla přímo uprostřed. Jakkoliv na ni místnost působila teple a příjemně, její majitel tu nebyl a v Emilly byla víc a víc nervózní. Asi vešla do špatných dveří, pomyslela si a obrátila se s tím, že se vrátí a znova se zeptá sekretářky, kam jít. V jakémkoliv pohybu jí ale zvuk otevírajících dveří. Na pravé straně se kus knihovny začal otevírat a z nich vyšel mladý muž. Na sobě měl černé kalhoty a s mokrými vlasy se soustředil na zapínání jeho košile. Emilly na něj hleděla s otevřenou pusou. Nebyla si jistá, co ji šokovalo víc. Tajné dveře, nebo muž, který z nich vyšel. Jakmile muž zjistil, že není sám, podíval se na ni a Emilly cítila, jak se jí podlamují kolena. „Tak konečně jsi dorazila.“ Usmál se na ni chladně Gideon.



Vysněný dar 1-5