Issuu on Google+

001005TCW_CZ:001005TCW_CZ

6/8/09

3:38 PM

Stránka 3

apa • Wolfgang Amadeus Mozart • Augustus • Marco Polo • Robert Bosch • Albert Einstein • Immanuel Kant • H gger • Otto Hahn • René Descartes • Rembrandt van Rijn • Sergej Michajlovič Ejzenštejn • Maria Callasová • Rud David Friedrich • Marlene Dietrichová • Herbert von Karajan • Maximilien de Robespierre • Alfred Wegener • Fer g van Beethoven • Jana z Arku • David Livingstone • Paul Julius Reuter • Johannes Kepler • Nelson Mandela • Dan Charles Henry Dow • Galileo Galilei • Tomáš Akvinský • Claude Monet • Helena Rubinsteinová • Karlheinz Stoc dinskij • Konrad Adenauer • Samuel Goldwyn • Rudolf Gametovič Ňurejev • Reinhold Messner • Ernst Rowohlt •

LIDÉ, KTEŘÍ ZMĚNILI SVĚT

exander von Humboldt • Ernest Hemingway • Willy Messerschmitt • Jakob Burckhardt • Paul Gauguin • Alexandr x • Salvador Dalí • Karel Veliký • Wim Wenders • Elvis Presley • Edwin Hubble • Paul Bocuse • Friedrich Krupp • onrad Hilton • Karel Hynek Mácha • Friedrich Nietzsche • Walt Disney • Otto von Bismarck • Anna Magnaniová • • Cornelius Vanderbilt • Dante Alighieri • Hernán Cortés • Bob Hope • Thomas Alva Edison • Augustinus • Peter guste a Louis Lumièrovi • Pavel • Karel IV. • Albrecht z Valdštejna • Louis de Funès • Pierre Corneille • Thor Heye ilipp Reis • Antonín Dvořák • Robert Owen • Carl von Linné • František z Assisi • Václav Havel • Lech Wałęsa • l Friedrich Schinkel • Horatio Nelson • Gabrielle „Coco“ Chanelová • Margaret Mitchellová • Heinrich Schlieman Eugen a Karl Märklinovi • Anita Roddicková • Michail Timofejevič Kalašnikov • William E. Boeing • Carl Miele • U rtin z Tours • Karl Ferdinand Braun • Sigmund Freud • Madonna • Ptolemaios • Roald Amundsen • Antonio Gau ntoine Laurent de Lavoisier • Mayer Amschel Rothschild • Noam Chomsky • Hans-Dietrich Genscher • Tomáš Bať Pizarro • Milton Friedman • Eugène Ionesco • Carl Linde • Jan Amos Komenský • Georges Danton • Jean Paul G erónová • Jean de la Fontaine • Toyen • Arnold Schwarzenegger • Stefano Gabbana • Domenico Dolce • Jan Křtit Werner Heisenberg • Lucas Cranach starší • Benny Goodman • Sarah Jessica Parkerová • William Masters • Fred nne Jacques de Montgolfierovi • Rasputin • Joschka Fischer • Jindřich VIII. Tudor • Bedřich Engels • Kim Philby • tker • Pol Pot • Jacques-Yves Cousteau • Eleonora Akvitánská • Hippokrates • Frank Whittle • Baruch de Spinoza

4000 osobností Samuel Colt • Konfucius • Leonardo da Vinci • Edward Teller • Amalie Sievekingová • Jackson Pollock • Elisabeth od starověku Carl Barks • August Silný • Benedikt z Nursie • Bruce Lee • Süleiman I. Nádherný • Richard a Maurice McDonald po dnešek Hermann Tietz • Konrad Zuse • August Strindberg • Anton Philipp Reclam • Mata Hari • Francisco Goya • Bernh Masaryk • Steve Jobs • Otto Lilienthal • Gerhard Mercator • Miloš Forman • Josephine Bakerová • Charles Yeager

č Puškin • Widukind • Napoleon Bonaparte • Bo Diddley • William Gladstone • Mick Jagger • Marie Terezie • Pa • Sebastian Kneipp • Archimedes • Věra Čáslavská • George Armstrong Custer • Benjamin Disraeli • William iver Hardy • Aristoteles Onassis • Mojžíš • Helmut Kohl • Jethro Tull • Josif Vissarionovič Stalin • Madame de Pom di Menuhin • Marjane Satrapiová • César Ritz • Wilhelm Maybach • Oliver Cromwell • Charles Aznavour • Lucre Armand Peugeot • Seneca • Rudolf Virchov • Axel Caesar Springer • Pablo Picasso • Artur Fischer • Henri Dunan s Burberry • John Kenneth Galbraith • Čchin Š-chuang-ti • Lope de Vega • Werner von Siemens • Mungo Park • T incoln • Antoine de Saint-Exupéry • Philippe Starck • Hubert Tigges • Ludwig Mies van der Rohe • William Penn nard • John Deere • Ignác z Loyoly • Eddy Merckx • Ronald Reagan • Melitta Bentzová • Joanne K. Rowlingová •


048051TCW_CZ:048051TCW

6/8/09

5:37 PM

Stránka 48

48 D Ě J I N Y A P O L I T I K A

Nechvalně známí diktátoři D iktátoři často zavádějí pseudodemokratické struktury, aby si zajistili skutečnou moc. Jak ukazuje historie, za touto fasádou však panovaly násilí a útlak.

Adolf Hitler (1889–1945) a Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) patřili k nejkrutějším diktátorům 20. století. Oba nesou odpovědnost za nepředstavitelné bezpráví a smrt mnoha milionů lidí. Hitler rozpoutal největší válku, jakou dosud lidstvo zažilo, pronásledoval a zlikvidoval miliony evropských Židů. Jeho soupeř Stalin, s nímž uzavřel krátce před válkou strategické spojenectví (takzvaný pakt Molotov-Ribbentrop z roku 1939), vládl v Sovětském svazu neomezeně po násilné likvidaci skutečných či údajných nepřátel; po 2. světové válce, v letech studené války, realizoval politiku zahraničněpolitické expanze.

Duce a Caudillo Hitlerův válečný spojenec, italský „Duce“ (vůdce) Benito Mussolini (1883–1945), učinil z Itálie fašistický stát. Nepodařilo se mu však uskutečnit jeho sen – navázat na starověkou Římskou říši. Nakonec ho italští odbojáři popravili. Španělský generál Francisco Franco (1892–1975), jenž se nazýval „Caudillo“ (vůdce), se dostal k moci během krvavé

Vůdce Španělska Za Španělské občanské války zvítězily jednotky Franciska Franca (1892 až 1975), který na obrázku zdraví masy.

Součást „osy zla“? Korejská lidově demokratická republika Kim Čong-ila (nar. 1941) patří bezpochyby k režimům, které v současné době nejvíce pošlapávají lidská práva. Kim Čong-il demonstruje, například opakovanými mobilizacemi mas, že má vládu ve své zemi pevně v rukou.

Španělské občanské války. Za 2. světové války zůstal neutrální a až do své smrti výrazně ovlivňoval španělskou politiku.

Evropští diktátoři po 2. světové válce Po 2. světové válce vznikly diktátorské režimy i v jiných částech Evropy. Mezi komunistickými vůdci hrál nechvalný prim rumunský prezident Nicolae Ceaus¸escu (1918–1989). S pomocí obávané tajné služby Securitate nastolil násilnou vládu. V důsledku politického tání ve východní Evropě byl nakonec svržen a popraven. V chaosu po pádu mnohonárodnostního státu Jugoslávie si Slobodan Milošević (1941–2006) zajistil v Srbsku výjimečné diktátorské postavení. Kvůli zásadnímu podílu na etnických čistkách během balkánské války vznesl tribunál OSN pro válečné zločiny v Haagu proti Miloševićovi v roce 1999 obžalobu. Milošević zemřel ve vyšetřovací vazbě. Pád Sovětského svazu měl v bývalých, nyní však nezávislých státech často za následek politické problémy, jež občas vyústily v nastolení diktatury. Platí to i pro Bělorusko a prezidenta Alexandra Lukašenka (nar. 1954), který je v úřadu od roku 1994. V Řecku se stal Georgios Papadopulos (1919–1999) hlavou takzvaného plukovnického


048051TCW_CZ:048051TCW

6/8/09

5:37 PM

Stránka 49

N E C H V A L N Ě Z N Á M Í D I K T ÁT O Ř I

Otec válek v Zálivu Podobné plakáty jako tento, který britští vojáci odstraňují v Basře, sloužily kultu osobnosti Saddáma Husajna (1937 až 2006), který v letech 1980 a 1991 vyprovokoval dvě války v Perském zálivu. Obě znamenaly pro Irák velké ztráty.

režimu, který po puči v roce 1967 učinil ze země vojenskou diktaturu. Po jejím pádu v roce 1974 byl Papadopulos odsouzen k smrti, trest mu však byl později změněn v doživotní vězení.

Na mušce Američanů Z mimoevropských diktátorů 20. století vybudoval prezident Saddám Husajn (1939–2006) díky armádě, bohatým zásobám ropy a vyhraněnému kultu osobnosti v Iráku autoritativní režim, jehož pochopům padly za oběť statisíce obyvatel. Mezinárodní vojenská intervence vedená Spojenými státy se zasloužila o to, že byl Saddám zajat, obžalován a popraven.

Jižní Amerika, Afrika a Dálný východ Lidé v Chile prožili dramatickou změnu poté, co se vojenským pučem proti socialistickému prezidentovi

Allendemu v roce 1973 chopil moci velitel junty Augusto Pinochet (1915–2006) a nastolil přísnou vojenskou diktaturu, která trvala až do roku 1998. Také mnoho afrických států nezůstalo ušetřeno diktátorů poté, co získaly nezávislost. Smutné proslulosti dosáhl v tomto ohledu teroristický režim Idiho Amina (1928–2003) v Ugandě, jehož vládě padly za oběť statisíce osob. Také Robert Mugabe (nar. 1924), úřadující prezident Zimbabwe, se ocitl za svou autoritativní a nehumánní politiku, za falšování výsledků voleb a korupci v palbě mezinárodní kritiky. V Kambodži je jméno Pol Pot (1928–1998) symbolem teroru a násilí. Vůdce komunistického partyzánského hnutí Rudých Khmerů, jenž se stal v roce 1976 ministerským předsedou, nese odpovědnost za masovou vraždu dvou milionů Kambodžanů. Od roku 1994 vládne v KLDR pod komunistickou vlajkou Kim Čong-il (nar. 1941). V prezidentské funkci nahradil svého otce Kim Ir-sena a téměř neomezenou vládu, jež přináší Korejcům obrovské útrapy, opírá především o armádu. Jeho jaderný program vyvolává mezinárodní nervozitu.

49


100107TCW_CZ:100107TCW_CZ

6/8/09

5:54 PM

Stránka 104

104 O B J E V I T E L É A D O B R O D R U Z I

Legendární cestovatelé V

e století turistického ruchu je cestování považováno za samozřejmost. V dřívějších dobách však bylo spojeno s mimořádným dobrodružstvím již jen tím, že mnohdy trvalo celá léta.

První cestovatel literát V dobách Marka Pola (kolem 1254–1324) bylo cestování nebezpečné. Na obrazu Jana van Grevenbroecka z 18. století je benátský cestovatel zachycen v plné zbroji.

V pojednání o legendárních cestovatelích nemůže chybět jméno Marco Polo (kolem 1254–1324), jenž strávil na cestách téměř čtvrtstoletí. Prozkoumal během nich bájnou Čínu s jejím kořením, drahokamy i četnými tajemstvími. V současnosti mnozí vědci diskutují o tom, zda se tato cesta opravdu uskutečnila; z moderního pohledu se totiž v líčení Marka Pola objevují výrazné mezery: Benátčan se ve svém cestopise ani slovem nezmiňuje o Velké čínské zdi,

o knihtisku (v Číně tehdy již známém) či o oblíbeném čínském nápoji čaji. Byl tedy Marco Polo v Číně, nebo snad posbíral příběhy jiných cestovatelů po arabských zemích či Persii, jež pak sepsal a vydával za vlastní zážitky? Odpověď na tyto otázky lze možná najít v historii vzniku cestopisu Marka Pola.

Ve vězení

Po návratu do Benátek v roce 1295 se Marco Polo dostal kvůli válce mezi republikou svatého Marka a Janovem do zajetí. Ve vězení se setkal s francouzským romanopiscem, jemuž diktoval svá dobrodružství. Mohlo se stát, že v podmínkách středo„Nevyprávěl jsem ani polovinu věkého věznění nebylo zaznamenáno všechno toho, co jsem viděl, protože by správně, autoři navíc často nedokázali udržet mi nikdo nevěřil.“ fantazii na uzdě. Ať už Marco Polo tomu bylo jakkoli, když Marco Polo opustil v roce 1299 brány vězení, byla kniha hotova; roku 1300 pak vyšla pod názvem „Milion“ či „Kniha o zázracích světa“ a brzy se stala středověkým bestsellerem. Cestopis je dodnes považován za mistrovské srovnání kultur a první cestopisnou reportáž hodnou tohoto označení. Polové měli cestování takříkajíc v krvi. Markův otec Niccolò a jeho bratr Maffeo se dostali až do dnešního Pekingu, kde se jich mongolský panovník a čínský císař Chubilaj (Kublajchán) při

Ilustrace ze 14. století znázorňuje odjezd Marka Pola do východní Asie v roce 1271. V popředí jsou vyobrazeny země, které již navštívil, a zvláštní události, jež zažil.


100107TCW_CZ:100107TCW_CZ

6/8/09

5:54 PM

Stránka 105

L E G E N D Á R N Í C E S T O V AT E L É

Historická knižní ilustrace znázorňuje přijetí Polů u Chubilaje (Kublajchána): Niccolò, Maffeo a Marco Polovi přinášejí papežovo poselství.

audienci vyptával na Evropu. Při zpáteční cestě obdrželi Polové poselství pro papeže, jenž je následně pověřil předáním odpovědi. Na cestu zpět do Číny se vydali v roce 1271 i s Niccolòvým synem Markem.

Velká cesta Podle popisu ve zprávě z cesty putovali Polové přes dnešní Afghánistán a v roce 1274 dorazili do nejzápadnější části Číny. Tam se setkali s Chubilajem (Kublajchánem), který učinil z Mongolské říše největší stát na světě. Jeho říše se rozkládala od Čínského moře takřka až k hranicím střední Evropy. Zatímco se Evropa třásla před mongolskými hordami, Marco Polo se usadil s otcem Nicollou a strýcem Maffeem v bezprostřední blízkosti letní

rezidence mongolského vládce. Ten přijal Benátčany, stejně jako mnoho dalších cizinců, kteří navštívili jeho dvůr, do svých služeb. Marka Pola dokonce pověřil diplomatickými misemi, jež ho přivedly do velmi odlehlých oblastí Číny. Benátčan cestoval 17 let územími ovládanými císařem, a proto není divu, že po návratu do vlasti mohl udiveným Evropanům vyprávět o tolika neznámých věcech z Říše středu. Marco Polo i jeho spoluautor sice nepochybně přeháněli, většina příběhů se však zřejmě opírá o skutečné události, takže nelze význam cestopisu podceňovat; dlouhou dobu dokonce představoval v Evropě nejúplnější zdroj informací o Dálném východě. Marco Polo tak obohatil zeměpisné i kartografické znalosti středověké Evropy a jeho poutavá líčení divů a bohatství Východu povzbudila nejednoho pozdějšího objevitele; když například Kryštof Kolumbus přistál v roce 1492 v Americe, měl s sebou na palubě knihu „Milion“.

105

Od objevitelských cest po cestovní ruch Abú Abdalláh Muhammad al-Idrísí (kolem 1100–1166) Na základě map alexandrijského Řeka Claudia Ptolemaia (kolem 100–175) vypracoval Idrísí mapy tehdy v Evropě neznámého světa a stal se tak v jistém smyslu iniciátorem cest Marka Pola. Muhammad Ibn Battúta (kolem 1304–1368) K následníkům Marka Pola patří Muhammad Ibn Battúta, který podle vlastního tvrzení procestoval 120 000 kilometrů v islámském světě. Heinrich Harrer (kolem 1912 až 2006) Také Rakušan Heinrich Harrer procestoval Dálný východ a především Tibet; na rozdíl od svých předchůdců nepředložil užaslé evropské veřejnosti žádné smyšlenky, nýbrž pravdivé cestopisy. Thomas Cook (kolem 1808–1892) Brita Thomase Cooka proslavily zcela jiné cesty: v Egyptě zorganizoval první plavbu po Nilu, čímž položil základy dnešnímu cestovnímu ruchu (na obrázku cestovní společnost v roce 1958).


194207TCW_CZ:194207TCW_CZ

6/8/09

4:20 PM

Stránka 204

204 S P O L E Č N O S T A S P O R T

Výjimečné talenty s míčem Ú

Sir Stan Fotografie zachycuje anglickou fotbalovou legendu Stanleyho Matthewse (1915 až 2000) při provádění rohového kopu za FC Blackpool. Matthews byl v roce 1956 vyhlášen prvním nejlepším fotbalistou Evropy.

chvatné góly, úžasné přihrávky, odvážné kličky: vše, co může fotbal nabídnout, doslova elektrizuje diváky a zaplňuje stadiony. Fanoušci považují fotbalové velikány za bohy. S hlubokou úctou se mu říkalo „černý zázrak“. Uruguayec tmavé pleti José Leandro Andrade (1901 až 1957) byl první fotbalovou hvězdou. Díky jeho výkonům získali Uruguayci v roce 1930 titul prvních mistrů světa ve fotbale. V domácím Montevideu porazili ve finále Argentince 4:2. Sláva však Andradeho zničila, vedl pak zhýralý život a zemřel

Génius s míčem a funkcionář V režii Michela Platiniho (nar. 1955) se Francie stala v roce 1984 poprvé mistrem Evropy. Dnes je Platini prezidentem UEFA.

sám a bez prostředků v chudobinci. Angličan Stanley Matthews (1915–2000) ohromoval fotbalové fanoušky fantastickými úniky po křídle a nekompromisním zakončením ze středu hřiště. Ještě v padesáti letech hrál profesionální fotbal; celkem odehrál 54 reprezentačních utkání a 886 ligových zápasů. Když ho královna Alžběta II. pasovala v roce 1965 na rytíře, mohl používat titul sir. Fritz Walter (1920–2002) byl ve své době nejen nejlepším, ale i nejoblíbenějším německým fotbalistou. Výrazně se zasloužil o vítězství na fotbalovém mistrovství světa ve Švýcarsku v roce 1954. Domácí mužstvo, 1. FC Kaiserslautern, jemuž zachoval věrnost, dovedl dvakrát k titulu německého mistra.

Oslavované hvězdy Argentinec Alfredo di Stefano (nar. 1926) exceloval ve slavném klubu Real Madrid, který se v 50. a 60. letech 20. století stal synonymem hvězdných výkonů. V roce 1957 a 1959 byl vyhlášen nejlepším fotbalistou Evropy. Stejně se proslavil i jeho spoluhráč Ferenc Puskás (1927–2006), kapitán maďarského národního mužstva, který v roce 1956 emigroval do Španělska a stal se hráčem slavného Realu Madrid. Puskás patřil k nejlepším útočníkům


194207TCW_CZ:194207TCW_CZ

6/8/09

4:20 PM

Stránka 205

V Ý J I M E Č N É TA L E N T Y S M Í Č E M

205

Argentinský fotbalový bůh V Argentině je Diego Maradona (nar. 1960) uctíván. V roce 1986 porazila Argentina ve finále mistrovství světa Anglii díky gólu, který Maradona „vstřelil“ rukou.

Císař Franz

světa. V roce 1962 se titulem nejlepšího fotbalisty Evropy mohl pochlubit český záložník Josef Masopust (nar. 1931). Za nejlepšího brankáře světa je mnohými odborníky považován Rus Lev Ivanovič Jašin (1929–1990). Tento brankář Dynama Moskva a sovětského národního mužstva vyváděl soupeřovy útočníky z konceptu svými skvělými reflexy. V roce 1963 byl vyhlášen jako vůbec první brankář fotbalistou Evropy.

Umělci a individuality na trávníku Edson Arantes do Nascimento, známý pod pseudonymem Pelé (nar. 1940), je považován za nejlepšího fotbalistu všech dob. Brazilec se zúčastnil čtyř mistrovství světa, vstřelil přes 1000 branek a ke konci kariéry pomáhal rozvoji fotbalu v USA. Podobně se psalo o Portugalci původem z Mosambiku Eusébiovi da Silvovi Ferreirovi, zkráceně Eusébiovi (nar. 1942), který tvořil hru jak svého mateřského klubu Benfiky Lisabon, tak portugalského národního mužstva. Italové nazývají svou brankářskou legendu Dina Zoffa (nar. 1942) Dino Nazionale. Tento brankář Juventusu Turín hrál ve 112 mezinárodních zápasech a kariéru ukončil ve čtyřiceti letech vítězstvím na mistrovství světa ve Španělsku v roce 1982. Franz Beckenbauer (nar. 1945) a Gerd Müller (nar. 1945) se v 70. letech zasloužili o velké úspěchy Bayernu Mnichov i německého národního týmu. Zatímco Beckenbauer ohromoval diváky elegantní a technicky dokonalou hrou, Müller vstřelil tolik branek, že se mu říkalo „národní kanonýr“. Beckenbauer a Müller výrazně

přispěli k vítězství Německa na mistrovství světa v roce 1974. George Best (1946–2005) ze Severního Irska se proslavil jako enfant terrible mezinárodního fotbalu. Kvůli svým eskapádám a skandálům se často ocital na stránkách bulvárních novin. Nedalo se však popřít, že tento rychlý útočník byl jedním z nejlepších fotbalistů světa. Nizozemský fotbal, který v 70. letech 20. století zažíval nebývalý rozkvět, se mohl pyšnit Johanem Cruyffem (nar. 1947). Tento geniální hráč se vyznamenával v národním mužstvu i v dresu Ajaxu Amsterdam a FC Barcelona. Oleg Blochin (nar. 1952) imponoval v Dynamu Kyjev a v sovětském národním mužstvu mimořádnou rychlostí a citem pro brankové situace. Francouz Michel Platini (nar. 1955), v současnosti prezident UEFA (Evropská fotbalová asociace), patřil ve své době k nejtvořivějším a nejtechničtějším fotbalistům světa. Argentinec Diego Maradona (nar. 1960) byl postavou malý, ale díky hráčskému potenciálu se řadí k nejlepším fotbalistům všech dob. S týmem Argentiny vyhrál v roce 1986 mistrovství světa. Jeho kariéra byla poznamenána aférami s požíváním drog. Trojnásobný vítěz ankety o světového fotbalistu roku a mistr světa a Evropy Francouz Zinedine Zidane (nar. 1972) byl sice ve finále MS v roce 2006 proti Itálii vyloučen, přesto patří mezi nejlepší světové fotbalisty všech dob. Když v roce 2001 přestoupil do Realu Madrid, byl nejdražším a nejlépe placeným fotbalistou světa.

Vyvrcholením kariéry Franze Beckenbauera (nar. 1945) bylo vítězství Německa na mistrovství světa v roce 1974 proti Nizozemsku. Na fotografii objímá po utkání trenéra Helmuta Schöna.

Fotbal je sportem číslo jedna na celém světě.


234237TCW_CZ:234237TCW_CZ

6/9/09

10:00 AM

Stránka 234

234 V Ě D A A T E C H N I K A

Revoluční představy o světě P

řírodní vědy většinu lidí nudí – přesto se mnoho vědců proslavilo. Všichni znají muže, který způsobil revoluci ve vědě a umožnil pochopit přírodu včetně jejích nejmenších a největších částic. Albert Einstein (1879–1955) se narodil v Ulmu v obchodnické rodině. Školní docházku ukončil ve Švýcarsku, kde také získal státní občanství. Po studiu matematiky a fyziky v Curychu se marně snažil získat asistentské místo na univerzitě a začal pracovat na patentovém úřadě v Bernu. Kromě posuzování patentových žádostí se zabýval základními otázkami fyziky. Došel k závěru, že hmota, světlo a energie se skládají z malých částeček. Teze o atomární struktuře hmoty nebyla sice nová, ale sporná. Teze o malých částečkách energie – kvantech, jejichž energie měla záviset na jejich vlnové délce, naopak vyvracela veškeré dosavadní poznatky.

Dále dospěl Einstein k závěru, že rychlost světla je neměnná. Obě domněnky dokázal v roce 1905 třemi legendárními články v odborném časopise Annalen der Physik. Kvantová hypotéza, již v roce 1900 na základě měření záření formuloval Max Planck (1858 až 1947), se stala díky „matematickému triku“ realitou. Náhle bylo zcela zřejmé, proč ztroskotaly pokusy Alberta Abrahama Michelsona (1852–1931) a Edwarda Williamse Morleyho (1838–1923) o prokázání éteru – kmitavého média světla. Ten totiž neexistuje, protože prázdným prostorem se pohybují světelné částice. Z neměnnosti rychlosti světla odvodil Einstein zřejmě nejslavnější vzorec všech dob, podle nějž jsou hmota a energie rovnocenné: E = mc2, což umožnilo sestrojení atomové bomby a využití jaderné energie.

Vysvětlení gravitace

Génius a pacifista Čtenáři amerického týdeníku Time zvolili německého fyzika Alberta Einsteina (1879–1955) nejvýznamnější osobností 20. století.

Po epochálních článcích se Einstein stal velmi žádaným mužem. Brzy získal profesuru, nejprve v Curychu, později v Praze a v roce 1914 v Berlíně. Einstein však neusnul na vavřínech a chystal se také přijít na kloub tajemství gravitace. Proč necítíme při pádu vlastní váhu, ptal se. Z těchto myšlenek vyvinul v roce 1915 obecnou teorii relativity, podle níž obrovské hmoty, například Slunce, deformují okolní prostor a čas, takže se jiné hmoty musejí pohybovat po zakřivených drahách. Proto se také světelný paprsek při průchodu kolem hvězdy ohýbá. Při shluknutí příliš velkého množství hmoty již světlo nemůže uniknout a vznikne takzvaná černá díra, jak vypočítal Karl Schwarzschild (1873–1916) již v roce 1916. Pojem černá díra nicméně prosadil až John Archibald Wheeler (1911–2008) v roce 1968. V rámci klasické fyziky uvažovali již koncem 18. století vědci John Michell (1724–1793) a Pierre Simon markýz de Laplace (1749–1827) o „tmavých hvězdách“.


234237TCW_CZ:234237TCW_CZ

6/9/09

10:00 AM

Stránka 235

R E V O L U Č N Í P Ř E D S T AV Y O S V Ě T Ě

235

Obrovský pokrok ve výzkumu Na konci 19. století se fyzikové domnívali, že svět více či méně chápou, leč opak byl pravdou. Díky novým teoriím se atom stal realitou a byla pochopena jeho struktura. Dále se podařilo pochopit strukturu a vývoj vesmíru. Koncem 20. století se však vynořily nové hádanky. Johann Wilhelm Hittorf (1824–1914) popsal paprsky, jež vysílá katoda v trubce, což podrobněji zkoumal William Crookes (1832–1919) v roce 1879. Wilhelm Conrad Röntgen (1845–1923) objevil v roce 1895 záření, které vzniká při setkání katodových paprsků s hmotou a které dnes nese jeho jméno. O rok později zjistil Antoine Henri Becquerel (1852–1908), že uran vydává neznámý druh záření, později označeného jako radioaktivní. Sir Joseph John Thomson (1856–1940) v roce 1897 zjistil, že elektron je nosičem elementárního Objevitel radia náboje a katodové paprsky se Až do nešťastné smrti Pierra při nehodě skládají právě z těchto negativv roce 1906 bádali Marie a Pierre „Člověk se nemusí v životě ních nábojů. V roce 1898 objeCurieovi (1867–1934 / 1859–1906) vili Marie (1867–1934) a Pier- ničeho obávat, musí jen společně v Paříži. Marie Curieová je re (1859–1906) Curieovi dva považována za jednu z nejvýznamnějších všechno pochopit.“ nové prvky vysílající radioaktivní vědkyň všech dob. Marie Curieová záření – polonium a radium. O něco později zaregistroval tečky. Niels Bohr (1885–1962) proto v roce 1913 britský fyzik novozélandského původu Ernest Rutherford (1871–1937) dva druhy radioaktivního zavedl model atomu odpovídající planetárnímu systému. Elektrony krouží kolem atomového jádra záření, jež pojmenoval záření alfa a beta (ve Francii ve velké vzdálenosti ve stabilních drahách. Bohr později objevili třetí druh záření, paprsky gama). vycházel z kvantové teorie Maxe Plancka a Alberta Rutherford pak společně s Frederickem Soddym (1877–1956) zjistil, že radioaktivní paprsky vznikají Einsteina. Sestavil teoretický kvantový model atomu vodíku, který vycházel z planetárpři přeměně prvku v jiný. ního modelu – kolem kladně nabiOstřelování atomů zlata tého jádra krouží elektron. Předjádry helia ho v roce 1911 pokládal, že se atom skládá přivedlo k závěru, že téměř Na jednom z kladných a záporných částic, veškerá hmota atomu, z prvních které se navzájem přitahují. který se jinak skládá rentgenových V následujícím roce identifikoval z prázdného prostoru, se snímků, který Rutherford jako základ jádra prosoustředí v maličkém jádru. ton; sir James Chadwick (1891 v roce 1896 pořídil Lokalizované atomy se Wilhelm Röntgen, až 1974) objevil druhý základ nejevily nedělitelné, nýbrž je ruka jeho jádra – neutron – teprve v roce je tvořily ještě menší čásmanželky. 1932. Ani zde se však výzkum nezastavil: Murray Gell-Mann (nar. Šťastná náhoda 1929), Yuval Neemann pro medicínu (1925–2006) a George Zweig Prvním nositelem Nobelovy ceny za (nar. 1937) v roce 1964 zjistili, že fyziku byl Wilhelm Conrad Röntgen proton i neutron se skládají z ještě (1845–1923), objevitel záření, jež nese menších částic, jež Gell-Mann jeho jméno. pojmenoval kvarky – podle


302307TCW_CZ:302307TCW_CZ

6/8/09

4:27 PM

Stránka 302

302 N Á B O Ž E N S T V Í A F I L O Z O F I E

Zakladatelé velkých náboženství V

šechna náboženství se zabývají základními otázkami o smyslu lidské existence a snaží se je zodpovědět. Nejstarší z náboženství s jedním „osobním“ bohem stvořitelem je židovské náboženství. Za jeho zakladatele a nejvyšší autoritu v náboženských i právních záležitostech je považován Mojžíš (asi 13. století př. n. l.). Podle Starého zákona ho matka odložila jako kojence do rákosového košíčku, protože faraon přikázal zabít všechny novorozené chlapce Izraelitů, kteří pracovali jako otroci v Egyptě. Zachránila ho faraonova dcera, a proto vyrostl u vládcova dvora. V mládí měl zjevení v hořícím keři, v němž mu Bůh (Jahve) umožnil odvést Izraelity z egyptského otroctví zpět do zaslíbené země Izraele. Na cestě pouští se mu Bůh zjevil na hoře Sinaj a předal mu v kameni vytesaných deset přikázání a přibližně 600 dalších zákonů i kultovních předpisů: tóru, nejdůležitější „dokument“ judaismu.

Biblický prorok Takto viděl proroka Mojžíše (asi 13. století př. n. l.), který na útěku z Egypta rozdělil Rudé moře, aby uvolnil cestu Izraelitům, Michelangelo.

Vstal z mrtvých Ježíš (kolem 5 př. n. l.–29/31 n. l.) Nazaretský nedbal pravidel judaismu a vytvořil vlastní náboženství. Ve třiceti letech začal veřejně vystupovat, kázal, doprovázen svými apoštoly (učedníky), po celé Palestině a hlásal, že se blíží nastolení božího království. V jeho učení hrály hlavní úlohu láska k bohu a k bližnímu, které lze najít i ve Starém zákoně; Ježíš z nich však učinil stěžejní bod veškeré zbožnosti a morálky. Svým učením, přednášeným

Ukřižovaný Ježíš (kolem 5 př. n. l.–29/31 n. l.) sliboval svým přívržencům království boží. Oni pak šířili jeho poselství a křesťanství se rozvíjelo.

v mnoha podobenstvích, osobováním si práva být Mesiášem i vstřícným chováním vůči outsiderům a vyvržencům společnosti si znepřátelil mnoho lidí. Když Ježíš přišel asi v roce 29 či 31 s několika přívrženci do Jeruzaléma, odvedli ho židovští duchovní pod záminkou, že je politický rebel, k římskému místodržiteli Pilátu Pontskému (1. století n. l.), který ho odsoudil ke smrti na kříži. Podle křesťanské víry vstal Ježíš tři dny po smrti z mrtvých a po čtyřiceti dnech vstoupil na nebesa.

Prorok Alláhův Nejmladší z velkých monoteistických náboženství založil Muhammad (kolem 570–632) z Mekky. Kolem roku 595 se oženil s bohatou vdovou po


302307TCW_CZ:302307TCW_CZ

6/8/09

4:27 PM

Stránka 303

Z A K L A D AT E L É V E L K Ý C H N Á B O Ž E N S T V Í

kupci Chadídžou; poté díky nabytému bohatství podnikal daleké obchodní cesty, na nichž se setkal s křesťanským a židovským náboženstvím. Začal se zabývat otázkami lidského hříchu a božího soudu a stále častěji se uchyloval do pouště v okolí Mekky k meditacím. Zde se mu kolem roku 610 dostalo božího zjevení, později zapsaného v koránu. Zpočátku měl Muhammad jen málo přívrženců a po manželčině smrti (619) se ho pokusili vyhnat z Mekky. Vlivu a velkého respektu dosáhl až v roce 622, kdy odešel do Medíny. Tímto rokem začíná islámský letopočet. V roce 630 se vítězně vrátil do Mekky a z Ka’aby, již v předislámské době uctívané svatyně, učinil centrum svého náboženství. V roce 632 zemřel jako vládce velké části Arábie.

Zakladatelé východních náboženství Budoucí Buddha (kolem 560–480 př. n. l.) čili „Osvícený“ se narodil v předhůří nepálského Himálaje jako princ Gautama Siddhártha. Dětství a mládí strávil v přepychu a blahobytu. Ve 29 letech si s ohledem na stáří, nemoc a smrt uvědomil nesmyslnost dosavadního života a opustil vlast, ženu i syna a hledal vykoupení v přísné tělesné askezi. Když je nenalezl, obrátil se k meditaci. Poté, co se dočkal „osvícení“, dospěl k závěru, že ke spáse nevedou smyslové požitky ani sebemrskačství, nýbrž střední cesta umírněného odříkání. Buddha poznal „čtyři vznešené pravdy“: život je plný utrpení; to pramení z chtivosti; tu je nutno překonat; cesta k nirváně vede přes ctnostné chování, „ponoření“ do meditace a spásné poznání. Buddha založil řád žebravých mnichů, k němuž se brzy připojil i kroužek laiků. Sám cestoval až do smrti po severovýchodní Indii jako potulný kazatel.

„Kdo miluje, koná sám nemožné.“ Buddha

303

Průkopník humanity Straničtí ideologové Čínské lidové republiky hodnotili Konfucia (551–479 př. n. l.) nejprve negativně, dnes je opět považován za národního filozofa.

Buddhův současník Konfucius (551–479 př. n. l.) ovlivňoval čínskou kulturu svým učením o ctnostech až do 20. století. Pocházel ze vznešené, leč zchudlé rodiny a záhy se začal zajímat o dějiny a staré obřady. Jako uznávaný učenec se dokonce stal úspěšným ministrem. Později vedl nestálý, potulný život a shromáždil kolem sebe skupinu žáků. Ústřední prvek jeho učení tvoří jeho pojetí „nebes“ jako morální instance, jež v sobě skrývá zákony lidské společnosti, a proto je člověk může poznat a realizovat ve svém jednání. Hlavní bod soužití představují podle Konfucia „obřady“, jejichž vykonáváním lze dosáhnout harmonie člověka a vesmíru. Již podle Konfucia platí pravidlo „co nechceš, aby někdo činil tobě, nečiň sám jiným“. Čínský filozof Lao-c’ (4./3. století př. n. l.) nezdůrazňuje na rozdíl od Konfucia čin; vysoký cíl moudrosti vidí v rozjímavém zahloubání do věčnosti, v odvrácení od světa. Ke konci života putoval na západ, kde údajně šířil své učení. Číňané jej proto ztotožňují s historickým Buddhou. Základ taoismu tvoří text „O tao a ctnosti“. Z něho vyplývá dualita jin a jang; ze souhry těchto sil vzniká veškeré dění.

Osvícený asketa Buddha (kolem 560–480 př. n. l.) založil světové náboženství – buddhismus. Na fotografii socha meditujícího Buddhy v hlavním městě Šrí Lanky Colombu.


376377TCW_CZ:376377TCW_CZ

6/9/09

10:30 AM

Stránka 376

376 U M Ě N Í , A R C H I T E K T U R A A D E S I G N

Malíři světla Kronikář velkoměsta Velkoměstský život byl hlavním tématem Edgara Degase (1834–1917). Zde výřez z obrazu „Baletní sál opery Peletier“ z roku 1872.

zpočátku považovaný za jejich vůdce, ačkoli s nimi nikdy nevystavoval.

Vzájemná hra světla a barev

V

oda, mraky, slunce, pole, čilý velkoměstský ruch – impresionisté zachycovali přírodní jevy i moderní scény z běžného života v mihotavé, jakoby světlem prozářené mozaice barevných bodů.

Světlo, nic než světlo. Září v polích vlčích máků a řekách, které zachytil Claude Monet (1840 až 1926) jemnými tahy štětce malovanými těsně vedle sebe. Camille Pissarro (1830–1903) a Alfred Sisley (1839–1899) nechali světlo zazářit ve svých krajinkách. Hra se slunečním světlem vrhá stíny v zahradních scénách Augusta Renoira (1841–1919). V 70. letech 19. století se skupina umělců vydala do Paříže, aby zrušila pravidla konvenčního ateliérového malířství. Název „impresionisté“ byl odvozen od Monetova obrazu „Impression, soleil levante“ (Dojem, východ slunce). Impresionisté malovali pod širým nebem (v plenéru) a postupně se stále více vzdalovali dosavadní malbě. Důležitými představiteli impresionistů byli Gustave Caillebotte (1848 až 1894) a zejména Édouard Manet (1832–1883),

Monet a jeho přátelé chtěli co nejautentičtěji zachytit smyslové vnímání daného motivu a prchavost okamžiku. Aby zachytili střídání světla a barev, malovali často stejný námět v různých denních dobách. Styl dnes oslavovaných umělců – rozostření kontur a barev v oscilující nuance, odstřižené okraje obrazů nebo neobvyklé perspektivy – byl na konci 19. století vnímán jako provokace. Impresionisté, k nimž patřily i dvě ženy, Berthe Morisotová (1841–1895) a Mary Cassattová (1844–1926), se stali též kronikáři pulzujícího pařížského velkoměstského života. Edgara Degase (1834–1917) okouzlily především baletky pařížské opery, avšak jako malíř moderního života se nevyhýbal ani stinným stránkám společnosti, což dokazuje například slavný obraz „Piják absintu“.

Na cestě k moderně Paul Cézanne (1839–1906) pracoval v ústraní v Provence. Podivínskému, leč geniálnímu malíři nešlo tolik o zobrazení nepostižitelných světelných nálad. Na základě nové kompozice barev i obrazové plochy je tento postimpresionista považován za otce malířské moderny. Monetovy slavné obrazy leknínů zase předcházely umění 20. století. Malířství mihotavých světelných efektů se z Francie rozšířilo především v Evropě a Americe. V Německu našli vlastní umělecký výraz Max Liebermann (1847–1935), Max Slevogt (1868–1932) a Lovis Corinth (1858 až 1925), ve Velké Británii Američan James Abbott McNeill Whistler (1834–1903) a malíř dánsko-irského původu Walter Sickert (1860–1942), v Itálii Giuseppe De Nittis (1846–1884) a v USA Childe Hassam (1859–1935).


376377TCW_CZ:376377TCW_CZ

6/9/09

10:30 AM

Stránka 377

MALÍŘI SVĚTLA

Na obrázku v podtisku „Lekníny“ od Clauda Moneta (1908)

Velvyslankyně v Americe

Muž, který dal jméno celé epoše

Američanka Mary Cassattová (1844–1926) zpopularizovala impresionismus v Americe díly jako „Dáma v lóži s perlovým náhrdelníkem“ (1879).

Celé umělecké období dostalo jméno podle obrazu Clauda Moneta (1840 až 1926) „Impression, soleil levant“ (Dojem, východ slunce, 1872).

Realista a impresionista Max Liebermann (1847–1935) hledí do očí své bustě (1932). Ani pod silným vlivem impresionismu se nevzdal realistických motivů.

Veselí a půvab Pod širým nebem se pokusil Auguste Renoir (1841–1919) zachytit střídavé světlo. Obraz „Paní Renoirová se psem“ (1880) je toho příkladem.

377


454457TCW_CZ:454457TCW_CZ

6/9/09

10:50 AM

Stránka 456

456 F O T O G R A F I E , F I L M A M Ó D A

Rocker na motocyklu

Velcí filmoví hrdinové Z

ažívají vzrušující dobrodružství a vášnivé vztahy, prožívají těžké časy a umírají hrdinskou smrtí, ale ve vzpomínkách diváků žijí dál – to jsou filmové hvězdy! Henry Fonda (1905–1982), jeden z nejvýraznějších amerických charakterních herců, často věrohodně ztělesnil čestného, morálně pevného muže, který se snaží přesvědčit ostatní o své pravdě svými činy. Kritikové ocenili již jednu z jeho prvních rolí ve filmu „Mladý Lincoln“ (1939). Exceloval ve filmech „Můj miláček Klementýna“ (1946) a „Dvanáct rozhně-

Prototyp westernového hrdiny John Wayne (1907 až 1979) se proslavil jako westernový hrdina. Hrál také v dobrodružných a válečných filmech.

Ve filmu „Bezstarostná jízda“ (1969) vyjádřili Dennis Hopper (nar. 1936) a Peter Fonda (nar. 1940) životní pocity rebelující mládeže 60. let 20. století.

vaných mužů“ (1957), ale i v rolích zločinců a darebáků. Z druhého manželství s Frances Seymour Brokawovou se mu narodily dvě děti – Jane (nar. 1937) a Peter (nar. 1940), také herci. Peter Fonda si zahrál s hvězdami jako Dennisem Hopperem (nar. 1936) v kultovním filmu „Bezstarostná jízda“ (1969). Jméno John Wayne (1907–1979) se stalo synonymem westernu. Wayne se proslavil rolí Ringa Kida ve westernu „Přepadení“ (1939), po němž natočil mnoho dalších. Anthony Quinn (1915–2001) hrál nejprve vedlejší role ve westernech a dobrodružných filmech. V roce 1953 získal za vedlejší roli ve snímku „Viva Zapata!“ Oscara a hned začal být obsazován do hlavních rolí; vytvořil například postavu krutého kočovného artisty Zampana ve Felliniho filmu „Silnice“ (1954). Brána k řadě velkých úspěchů se mu tak zcela otevřela.

Mnohostranní umělci Hvězdou evropských kin byl francouzský herec italského původu Lino Ventura (1919–1987), jenž exceloval v mnoha detektivních a kriminálních filmech. Výraznou postavou francouzské kinematografie se stal též Jean-Louis Trintignant (nar. 1930), který v roce 1956 zazářil po boku Brigitte Bardotové (nar. 1934) ve filmu „... a Bůh stvořil ženu“.


454457TCW_CZ:454457TCW_CZ

6/9/09

10:50 AM

Stránka 457

VELCÍ FILMOVÍ HRDINOVÉ

457

Oscarová královna Se 14 nominacemi a dvěma Oscary je Meryl Streepová (nar. 1949) jednou z nejúspěšnějších hereček všech dob. Na fotografii jako Karen Blixenová ve filmu „Vzpomínky na Afriku“ (1985).

Hollywoodská legenda Tony Curtis (nar. 1925) natočil přes 60 snímků, například „Visutou hrazdu“ (1956) či „Někdo to rád horké“ (1959). Proslavil se mimo jiné také účesem s vlnou sčesanou na stranu, již později okopíroval Elvis Presley. K velkým představitelům charakterních rolí patřili i Rod Steiger (nar. 1925) a George C. Scott (1927–1999). Kritici i diváci znovu a znovu obdivují vynikající schopnost proměny Brita Bena Kingsleyho (nar. 1943), jenž ztělesnil řadu historických postav včetně Mahátmy Gándhího, Simona Wiesenthala, Periklea či Vladimira Iljiče Lenina. Herečka Meryl Streepová (nar. 1949) dokáže vždy vynikajícím způsobem ztvárnit svou roli, ať jako Karen Blixenová ve „Vzpomínkách na Afriku“ (1985), jako Francesca Johnsonová v „Maddisonských mostech“ (1995) nebo jako diktátorská šéfka ve snímku „Ďábel nosí Pradu“ (2006). Jen málokterá herečka získala za svou filmovou tvorbu tolik ocenění. Dustin Hoffman (nar. 1937), který dosáhl světového úspěchu hned první velkou rolí ve filmu „Absolvent“ (1967), si zahrál i v dalších úspěšných filmech, například v rozvodovém dramatu „Kramerová versus Kramer“ (1979) či ve snímku „Rain Man“ (1988). Film „Kramerová versus Kramer“, kde Hoffman vytvořil postavu otce samoživitele, rozpoutal bouřlivou společenskou diskusi, citlivým ztvárněním autistického Raymonda ve snímku „Rain Man“ pro změnu přispěl k hlubšímu pochopení pro lidi s duševním postižením, většinou stojících na okraji společnosti. Za obě role získal Oscara.

Pedantství při natáčení

Mladší generace Ani současná kinematografie se neobejde bez velkých jmen: Tom Cruise (nar. 1962) se poprvé objevil na plátně v roce 1981 ve filmu „Nekonečná láska“; zahrál si i ve filmech „Rain Man“ (1988), „Firma“ (1993), „Poslední samuraj“ (2003) nebo „Mission: Impossible“ (1996, 2000 a 2006). Divačky milují Johnnyho Deppa (nar. 1963), který hrál například ve filmech „Čokoláda“ (2000) po boku Juliette Binocheové, „Hledání Země Nezemě“ (2004) či ve třech pokračováních „Pirátů z Karibiku“ (2003, 2006, 2007). Britský herec Orlando Bloom (nar. 1977) se proslavil rolí Legolase ve filmové adaptaci Tolkienovy trilogie „Pán prstenů“ (2001, 2002, 2003) i v dalších filmech, například v „Tróji“ (2004) a v „Pirátech z Karibiku“. K ženským superhvězdám mladší generace patří Cate Blanchettová (nar. 1969), která se proslavila v roce 1998 ztvárněním anglické královny Alžběty I. ve filmu „Alžběta“, Gwyneth Paltrowová (nar. 1972), jež v roce 1998 získala Oscara za roli Violy De Lessepové ve snímku „Zamilovaný Shakespeare“, nebo Tilda Swintonová (nar. 1960), představitelka většinou neobvyklých rolí v nekomerčních filmech.

„Budete mě muset zastřelit, abych přestal.“ Ben Kingsley

Dustin Hoffman (nar. 1937) je znám pečlivou přípravou na své role. První úspěch mu přinesl film „Absolvent“ z roku 1967. Na fotografii s Katharinou Rossovou.


496503TCW_CZ:496503TCW_CZ

6/9/09

1:08 PM

Stránka 496

496 H U D B A A L I T E R AT U R A

Géniové v koncertním sále H

udební virtuosy stvořilo 19. století, ačkoli vynikající hudebníci, oslavovaní publikem, existovali i dříve. Vznik exaltované hvězdy, okouzlující diváky svým uměním i osobností, však umožnil až přechod od dvorské zábavy k měšťanské koncertní kultuře.

Houslista století Yehudi Menuhin (1916–1999) vystoupil v Carnegie Hall v New Yorku již v jedenácti letech. Menuhin založil školu pro houslisty.

Výjimku tvoří v této souvislosti opera, která již v baroku vynesla na výsluní kastráty, jako byl Farinelli (1705–1782). Na jejich tradici navázal největší tenor bel canta bez operačního zásahu Giovanni Battista Rubini (1794–1854), ale i španělská diva raného romantismu Maria Malibranová (1808 až 1836), která disponovala mimořádnou hlasovou šířkou a sklízela úspěchy stejně jako pozdější slavné operní hvězdy Enrico Caruso (1873–1921), Maria Callasová (1923–1977) a Luciano Pavarotti (1935–2007).

Housle, klavír a další nástroje

Tenor a superstar Operní pěvec i oblíbený umělec Luciano Pavarotti (1935–2007) se proslavil po celém světě. Na fotografii v roce 2004 v Metropolitní opeře v New Yorku.

V případě instrumentalistů se virtuozita vyvíjí s obtížností děl. V romantismu byli skladatelé Antonio Vivaldi, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven či Franz Schubert současně i nejlepšími interprety vlastních děl; naopak umělci jako Niccoló Paganini (1782–1840), Clara Schumannová (1819–1896) nebo Franz Liszt (1811–1886) stavěli do popředí přednes díla. Moderní díla se píší jinak a slouží, stejně jako vzkvétající instrumentální koncerty, prezentaci interpretačního umění. To platí především o dvou nástrojích: klavíru a houslích. Klavíristé Wilhelm Backhaus (1884–1969), Sergej Vasiljevič Rachmaninov (1873–1943), Vladimir Horowitz (1903–1989), Svjatoslav Teofilovič Richtěr (1915–1997) a Arthur Rubinstein (1887 až 1982) představují „zlatou dobu klavíru“, mezi houslisty to byli David Oistrach (1908–1974), Jascha Heifetz (1901–1987), Yehudi Menuhin (1916 až 1999) a Isaac Stern (1920–2001). Virtuozitu jiných nástrojů prokázaly vynikající osobnosti jako violoncellisté Pablo Casals (1876 až 1973) a Mstislav Leopoldovič Rostropovič (1927 až 2007), kytarový mistr Andrés Segovia (1893 až 1987), trumpetista Maurice André (nar. 1933) či flétnista Jean-Pierre Rampal (1922–2000).


496503TCW_CZ:496503TCW_CZ

6/9/09

1:08 PM

Stránka 497

GÉNIOVÉ V KONCERTNÍM SÁLE

497

První operní divy Maria Callasová (1923–1977) se vyznačovala skvělým hlasem, obrovským charizmatem a vynikajícími hereckými schopnostmi.

Oslavovaný pianista Sergej Vasiljevič Rachmaninov (1873–1943) se proslavil především jako interpret Chopinových, Lisztových a Skrjabinových děl. Na fotografii v dětském věku.

V podtisku program milánské La Scaly, kde v roce 1834 zazpívala Maria Malibranová hlavní roli v Rossiniho opeře „Otello“.

Žádaný sólista Na nedatovaném snímku trumpetista Maurice André (nar. 1933), jehož repertoár sahá od barokní hudby po jazz.

Virtuózní flétnista Umělecká práce Jeana-Pierra Rampala (1922 až 2000) se soustředila na hudbu 18. století.


Lidé, kteří změnili svět :: Listování v knize