Issuu on Google+

Fantomový prst

Fantomy

6

Termínem „fantomy" označují neurologové představu nebo paměť už neexistující části těla (většinou končetiny), která přetrvává měsíce a roky po amputaci. O existenci fantomů se vědělo dávno, dokonce už ve starověku, ale podrobně je studoval teprve velký americký neurolog Silas Weir Mitchell za občanské války a po ní. Popsal několik typů různých fantomů — některé se neobyčejně podobají přízrakům a jsou zcela nereálné (ty označuje jako „smyslové přízraky"), jiné, výhružné, dokonce i nebezpečné, jakoby živé a reálné. Některé jsou velmi bolestivé, jiné (a ty jsou ve většině) téměř zcela bezbolestné. Mitchell popsal fantomy, které byly přesnými kopiemi ztracených údů, jiné byly groteskně zkrácené nebo jinak deformované. Popsal také „negativní fantomy" neboli „fantomy absence". Poukázal i na to, že takové poruchy v „představě těla" (tento termín však zavedl až o padesát let později Henry Head) mohou být vyvolány buď centrálními faktory (stimulace nebo poškození senzorických oblastí kůry mozkové, hlavně v temenních lalocích), nebo faktory periferními (stavem zbytků nervů míšních nebo neuromat — což jsou shluky nervových vláken —, poškozením nervů, blokací nebo podrážděním nervů, poruchami míšních nervových kořenů nebo senzorických drah). Mě osobně zajímaly především periferní faktory. Následující velmi krátké, téměř anekdotické příběhy pocházejí z „Klinických kuriozit" časopisu British Medical Journal.

Jeden námořník si uřízl pravý ukazovák. Čtyřicet let ho pak neodbytně pronásledoval fantom prstu vztyčeného tak, jak byl ve chvíli nehody. Kdykoli zvedl ruku k obličeji, aby se najedl nebo aby se poškrábal na nose, měl strach, že si tím přízrakem vydloubne oko. Věděl, že to není doopravdy, ale ten pocit nemohl překonat. Pak začal trpět cukrovkovou neuropatií a ztratil cit i v těch prstech, které opravdu měl. Teprve potom fantom zmizel. Víme dobře, že centrální porucha, jako je mrtvice, může fantomy „vyléčit". Jak často má asi porucha periferních nervů stejný účinek?

Fantomy, které se ztrácejí Každý člověk postižený amputací brzo zjistí, že fantom odebraného údu je pro užívání a ovládání protézy nepostradatelný. To mohou potvrdit i ti, kteří s tak postiženými lidmi pracují. Dr. Michael Kremmer píše: „Význam přízraku amputovaného údu je obrovský. Zjistil jsem, že nikdo například nemůže dobře chodit na umělé noze, dokud si do ní nepromítne představu nohy živé. Když fantom zmizí, musí se o jeho návrat usilovat rehabilitací a všemi dostupnými prostředky. To můžeme demonstrovat na řadě případů." Weir Mitchell popisuje, že po faradizaci (léčení faradickým proudem) pažní nervové sítě se vrátil fantom ruky, který celých dvacet pět let chyběl. Jeden z mých pacientů vyprávěl, jak musí svůj fantom každé ráno „budit". Nejprve zvedne pahýl nohy a několikrát ho pořádně plácne — asi jako se poplácává po zadečku právě narozené dítě. Po pátém šestém plácnutí fantom „obživne" — je probuzen periferní stimulací — a teprve potom si pacient nasadí protézu a může chodit.

Poziční bludy Charles D. k nám přišel s podezřením na poruchu labyrintu. Klopýtal, padal a měl pocit závratě. Vyšetření ukázalo, že to, co ho trápí, nejsou závratě, že však trpí poruchou smyslu pro umístění


Fantomový prst

Fantomy

6

Termínem „fantomy" označují neurologové představu nebo paměť už neexistující části těla (většinou končetiny), která přetrvává měsíce a roky po amputaci. O existenci fantomů se vědělo dávno, dokonce už ve starověku, ale podrobně je studoval teprve velký americký neurolog Silas Weir Mitchell za občanské války a po ní. Popsal několik typů různých fantomů — některé se neobyčejně podobají přízrakům a jsou zcela nereálné (ty označuje jako „smyslové přízraky"), jiné, výhružné, dokonce i nebezpečné, jakoby živé a reálné. Některé jsou velmi bolestivé, jiné (a ty jsou ve většině) téměř zcela bezbolestné. Mitchell popsal fantomy, které byly přesnými kopiemi ztracených údů, jiné byly groteskně zkrácené nebo jinak deformované. Popsal také „negativní fantomy" neboli „fantomy absence". Poukázal i na to, že takové poruchy v „představě těla" (tento termín však zavedl až o padesát let později Henry Head) mohou být vyvolány buď centrálními faktory (stimulace nebo poškození senzorických oblastí kůry mozkové, hlavně v temenních lalocích), nebo faktory periferními (stavem zbytků nervů míšních nebo neuromat — což jsou shluky nervových vláken —, poškozením nervů, blokací nebo podrážděním nervů, poruchami míšních nervových kořenů nebo senzorických drah). Mě osobně zajímaly především periferní faktory. Následující velmi krátké, téměř anekdotické příběhy pocházejí z „Klinických kuriozit" časopisu British Medical Journal.

Jeden námořník si uřízl pravý ukazovák. Čtyřicet let ho pak neodbytně pronásledoval fantom prstu vztyčeného tak, jak byl ve chvíli nehody. Kdykoli zvedl ruku k obličeji, aby se najedl nebo aby se poškrábal na nose, měl strach, že si tím přízrakem vydloubne oko. Věděl, že to není doopravdy, ale ten pocit nemohl překonat. Pak začal trpět cukrovkovou neuropatií a ztratil cit i v těch prstech, které opravdu měl. Teprve potom fantom zmizel. Víme dobře, že centrální porucha, jako je mrtvice, může fantomy „vyléčit". Jak často má asi porucha periferních nervů stejný účinek?

Fantomy, které se ztrácejí Každý člověk postižený amputací brzo zjistí, že fantom odebraného údu je pro užívání a ovládání protézy nepostradatelný. To mohou potvrdit i ti, kteří s tak postiženými lidmi pracují. Dr. Michael Kremmer píše: „Význam přízraku amputovaného údu je obrovský. Zjistil jsem, že nikdo například nemůže dobře chodit na umělé noze, dokud si do ní nepromítne představu nohy živé. Když fantom zmizí, musí se o jeho návrat usilovat rehabilitací a všemi dostupnými prostředky. To můžeme demonstrovat na řadě případů." Weir Mitchell popisuje, že po faradizaci (léčení faradickým proudem) pažní nervové sítě se vrátil fantom ruky, který celých dvacet pět let chyběl. Jeden z mých pacientů vyprávěl, jak musí svůj fantom každé ráno „budit". Nejprve zvedne pahýl nohy a několikrát ho pořádně plácne — asi jako se poplácává po zadečku právě narozené dítě. Po pátém šestém plácnutí fantom „obživne" — je probuzen periferní stimulací — a teprve potom si pacient nasadí protézu a může chodit.

Poziční bludy Charles D. k nám přišel s podezřením na poruchu labyrintu. Klopýtal, padal a měl pocit závratě. Vyšetření ukázalo, že to, co ho trápí, nejsou závratě, že však trpí poruchou smyslu pro umístění


[ 76

ČÁST PRVNÍ: ZTRÁTY

těla a jeho částí v prostoru (poziční smysl) a neustále se měnícími pozičními bludy. Podlaha byla neskutečně daleko a hned zase blízko, zvedala se kolmo vzhůru, škubala sebou a vyhazovala jako kůň, nakláněla a vykláněla se na všechny strany. Pacient nám vysvětloval, že podlaha se chová „jako loď na volném moři" a on sám že se potácí a naklání sem a tam — dokud se nepodívá dolů na nohy. Potřeboval další smysl, zrak, aby mu pomohl určit polohu vlastních nohou a polohu podlahy. Ale někdy byl jeho blud silnější než zrak a on viděl, že se podlaha kymácí i s jeho nohama. Zjistili jsme, že pacient trpí akutním stavem tabes — úbytě míšní —, a protože byly zasaženy míšní kořeny nervů, dostavil se určitý typ senzorického deliria, při němž se propriocepční bludy rychle střídají. Konečné stadium tabes, kdy dojde k úplné „propriocepční slepotě" nohou, pozná každý lékař. Pozná ale také toto mezistadium pozičních fantomů, klamů a bludů, akutní (a vratné) blouznění, které také k tabes patří? Zkušenosti tohoto pacienta mi živě připomněly moje vlastní zážitky z doby, kdy jsem se zotavoval z dočasné ztráty vědomí vlastního těla (propriocepční skotom). Popsal jsem je v knize A Leg to Stand On takto: „Ztratil jsem všechnu jistotu a smysl a musel jsem se pořád dívat dolů. Občas jsem zdroj té nejistoty ale postřehl: za všechno mohla moje noha, nebo spíš ta věc, ten beztvarý kus křídy, který jsem měl místo nohy, ta křídově bílá abstrakce nohy. Teď byla ta tyčka dlouhá sto metrů, a vzápětí zas sotva pár milimetrů. Hned byla tlustá a hned zase tenká; teď se vlnila a prohýbala tak a hned zase onak. Měnila velikost i tvar, polohu i úhel; za jedinou vteřinu proběhlo až pět takových změn. A mezi dvěma ,obrazy' se snad tisíckrát pozměnily rozměry..."

Fantomy — ano, nebo ne? V odborných kruzích vládne určitá nejistota: mají se fantomy objevovat, nebo ne? Jsou patologické, nebo nejsou? Jsou reálné, nebo ne? Odborníci nejsou jednotní, zato pacienti ano. Do celého pro-

blému vnášejí jasno tím, že svoje různé fantomy velmi přesně popisují. Jeden inteligentní pacient, který netrpěl žádnými bludy, byl po amputaci nohy nad kolenem. Vyprávěl mi: „Je tu ta věc, ta strašidelná noha, která někdy bolí jak tisíc čertů; buď zatnu zuby a překonám to, nebo do ní dostanu křeč. Nejhorší je to v noci, zkrátka když nemám protézu, když nic nedělám. Zmizí to, teprve až si protézu připnu a začnu chodit. Cítím tu nohu jako živou, ale je to dobrý fantom — oživuje protézu a umožňuje mi chůzi." Tento pacient — a všichni ostatní pacienti — musí užívat protézu, aby „zlý" (nebo pasivní či patologický) fantom zmizel — pokud takový fantom mají. Musí ji užívat, aby se objevil „dobrý" fantom, což je zachovaná vzpomínka části těla, přetrvávající představa údu živého a aktivního, jak má být.

[POSTSKRIPTUM] Mnozí (ale ne všichni) pacienti s fantomy trpí bolestmi těchto přízračných částí těla. Někdy je to bolest bizarní, ale většinou přetrvává „obyčejná" původní bolest ztracené končetiny. Nebo pacient pocítí bolest, která by se v dané situaci ozvala, kdyby končetinu měl. Po vydání této knihy mi o tom napsalo mnoho pacientů: jednoho z nich například ještě léta po amputaci trápil zarostlý nehet, o který se před operací řádně nepostaral. Jiný popisoval, jak se v jeho neexistující, amputované noze objevily prudké ischiatické bolesti poté, co prodělal úraz páteře. Když mu byla operativně odstraněna poškozená meziobratlová ploténka, bolesti zmizely. Takové věci nejsou ojedinělé, nejsou „nadpřirozené" a neuropsychologové je mohou objektivně zkoumat. Dr. Jonathan Cole, můj bývalý žák a nyní psychoneurolog specializovaný na míšní nervy, mi vyprávěl o ženě, která trpěla neustálými bolestmi ve fantomové noze. Po umrtvení mozkomíšních nervů lidokainem se bolesti zmírnily, až téměř ustaly (ovšem přechodně); elektrosti-


[ 76

ČÁST PRVNÍ: ZTRÁTY

těla a jeho částí v prostoru (poziční smysl) a neustále se měnícími pozičními bludy. Podlaha byla neskutečně daleko a hned zase blízko, zvedala se kolmo vzhůru, škubala sebou a vyhazovala jako kůň, nakláněla a vykláněla se na všechny strany. Pacient nám vysvětloval, že podlaha se chová „jako loď na volném moři" a on sám že se potácí a naklání sem a tam — dokud se nepodívá dolů na nohy. Potřeboval další smysl, zrak, aby mu pomohl určit polohu vlastních nohou a polohu podlahy. Ale někdy byl jeho blud silnější než zrak a on viděl, že se podlaha kymácí i s jeho nohama. Zjistili jsme, že pacient trpí akutním stavem tabes — úbytě míšní —, a protože byly zasaženy míšní kořeny nervů, dostavil se určitý typ senzorického deliria, při němž se propriocepční bludy rychle střídají. Konečné stadium tabes, kdy dojde k úplné „propriocepční slepotě" nohou, pozná každý lékař. Pozná ale také toto mezistadium pozičních fantomů, klamů a bludů, akutní (a vratné) blouznění, které také k tabes patří? Zkušenosti tohoto pacienta mi živě připomněly moje vlastní zážitky z doby, kdy jsem se zotavoval z dočasné ztráty vědomí vlastního těla (propriocepční skotom). Popsal jsem je v knize A Leg to Stand On takto: „Ztratil jsem všechnu jistotu a smysl a musel jsem se pořád dívat dolů. Občas jsem zdroj té nejistoty ale postřehl: za všechno mohla moje noha, nebo spíš ta věc, ten beztvarý kus křídy, který jsem měl místo nohy, ta křídově bílá abstrakce nohy. Teď byla ta tyčka dlouhá sto metrů, a vzápětí zas sotva pár milimetrů. Hned byla tlustá a hned zase tenká; teď se vlnila a prohýbala tak a hned zase onak. Měnila velikost i tvar, polohu i úhel; za jedinou vteřinu proběhlo až pět takových změn. A mezi dvěma ,obrazy' se snad tisíckrát pozměnily rozměry..."

Fantomy — ano, nebo ne? V odborných kruzích vládne určitá nejistota: mají se fantomy objevovat, nebo ne? Jsou patologické, nebo nejsou? Jsou reálné, nebo ne? Odborníci nejsou jednotní, zato pacienti ano. Do celého pro-

blému vnášejí jasno tím, že svoje různé fantomy velmi přesně popisují. Jeden inteligentní pacient, který netrpěl žádnými bludy, byl po amputaci nohy nad kolenem. Vyprávěl mi: „Je tu ta věc, ta strašidelná noha, která někdy bolí jak tisíc čertů; buď zatnu zuby a překonám to, nebo do ní dostanu křeč. Nejhorší je to v noci, zkrátka když nemám protézu, když nic nedělám. Zmizí to, teprve až si protézu připnu a začnu chodit. Cítím tu nohu jako živou, ale je to dobrý fantom — oživuje protézu a umožňuje mi chůzi." Tento pacient — a všichni ostatní pacienti — musí užívat protézu, aby „zlý" (nebo pasivní či patologický) fantom zmizel — pokud takový fantom mají. Musí ji užívat, aby se objevil „dobrý" fantom, což je zachovaná vzpomínka části těla, přetrvávající představa údu živého a aktivního, jak má být.

[POSTSKRIPTUM] Mnozí (ale ne všichni) pacienti s fantomy trpí bolestmi těchto přízračných částí těla. Někdy je to bolest bizarní, ale většinou přetrvává „obyčejná" původní bolest ztracené končetiny. Nebo pacient pocítí bolest, která by se v dané situaci ozvala, kdyby končetinu měl. Po vydání této knihy mi o tom napsalo mnoho pacientů: jednoho z nich například ještě léta po amputaci trápil zarostlý nehet, o který se před operací řádně nepostaral. Jiný popisoval, jak se v jeho neexistující, amputované noze objevily prudké ischiatické bolesti poté, co prodělal úraz páteře. Když mu byla operativně odstraněna poškozená meziobratlová ploténka, bolesti zmizely. Takové věci nejsou ojedinělé, nejsou „nadpřirozené" a neuropsychologové je mohou objektivně zkoumat. Dr. Jonathan Cole, můj bývalý žák a nyní psychoneurolog specializovaný na míšní nervy, mi vyprávěl o ženě, která trpěla neustálými bolestmi ve fantomové noze. Po umrtvení mozkomíšních nervů lidokainem se bolesti zmírnily, až téměř ustaly (ovšem přechodně); elektrosti-


mulace míšních kořenů naopak vyvolala ostrou škubavou bolest. Byla to „nová" bolest — předtím byla tupá a bez záškubů. Při elektrickém dráždění nervů poněkud výše se bolest ve fantomu téměř ztratila. Dr. Cole také uveřejnil zprávu o detailním elektrofyziologickém vyšetření pacienta, který čtrnáct let trpěl senzorickou polyneuropatií velmi podobného typu jako Christina, „žena, která ztratila tělo" (viz Proceedings of Physiological Society, February

1968).


Sacks, Oliver - Muz, ktery si pletl manzelku s kloboukem