STRANA 51
Bohémská místa pomalu mizí ze světa, ale v marockém Tangeru se žije jako za starých časů. Za pár let z něj může být další předvídatelná a bezduchá kopie Dubaje. Ale dnes ještě ne. Dnes se důvod k oslavě ještě najde. Text: Christopher Petkanas Foto: Ambroise Tezenas, The New York Times Syndicate
U
žívat si života je v tomto městě na dohled od španělských břehů povolání na plný úvazek. Zkoušeli to zde opakovaně například Rolling Stones, spisovatelé Paul Bowles a William Burroughs a Jack Kerouac. A vyzkoušel jsem to i já. Dostal jsem tip na bývalého novináře Jonathana Dawsona, starousedlíka, který v Tangeru žije přesně tím bujarým životem, jaký jsem sem přijel hledat. Když jsem během prvních dnů v Tangeru Dawsonovi zatelefonoval, abych se mu představil a pozval ho na skleničku, ihned mě přerušil: „Vždyť já vás přeci již očekávám!“ Byla to skvělá ukázka fungování tangerské smetánky a její pověstné šeptandy. Předchozího večera jsem totiž povečeřel s Christopherem Gibbsem, obchodníkem se starožitnostmi, mezi jehož klienty a zároveň přátele se počítají snad všichni od manželů Jaggerových po Rothschildovy. A tak než jsem toho večera stačil dojíst poslední sousto, velká obědová party u Dawsona už byla v plných přípravách. Musím poznamenat, že v Tangeru se vaše důležitost poměřuje velikostí vaší střešní terasy. Ta Dawsonova se skví na bytovém domě, který je přece jen o něco elegantnější než většina budov v poněkud zanedbaném Ville Nouvelle, architektonicky nedefinovaném „novém městě“ z roku 1912. Dawsonova terasa, zcela porostlá popínavou bugenvileou, nabízí dechberoucí výhled. Nejen na tangerský přístav, ale i na Gibraltar a přes mořskou úžinu také na deset kilometrů vzdálené Španělsko. Papoušek v přestrojení Francouzská obsluha byla při obědě u mého hostitele zručně řízena majordomem – trpaslíkem s tradičním islámským fezem na hlavě. Nemohl jsem se však před ním tvářit příliš přesyceně, protože Dawson jej kdysi zachránil před krušným životem na ulici. Uprostřed stolu trůnil v přestrojení za hlav-