Page 1

proč ne?! příloha Hospodářských novin

l i f e

s t y l e

Z BECHEROVKY DĚLÁM VATU Jak barman Pavel Tvaroh vybudoval v Londýně podnik, který patří k nejlepším na světě

m a g a z í n

7 / 2 0 1 1


ř

PN000876


STRANA 4

editorial

proč ne?! – srpen 2011

Naposledy molekulární Na Marsu je prý tekoucí voda. Akcie si létají nahoru dolu, jak chtějí. A globální oteplování může být čirá fantasmagorie, jelikož americký biolog Monnett se při výpočtech nejspíš drobně přeťuknul na své kalkulačce.

Pavel Tvaroh má v Londýně bar Lounge Bohemia. A večer co večer v něm kouzlí molekulární drinky, které vypadají jako nádherné umělecké objekty. Nejde je jen tak vypít, musíte si je jednoduše užít. Zato mlíko (což je s přimhouřenýma očima molekulární verze piva) vám jako doma načepují v newyorské Hospodě. Pít se rozhodně dá a musí. Zjistili jsme totiž, že je to ta nejchutnější plzeň, jakou za oceánem mají.

Molekulární svět, kde je všechno jinak, než člověk očekává, ale taky jednou omrzí. Vždyť i svatyně molekulární gastronomie El Bulli má už zabouchnuté dveře. Její slavný šéfkuchař je prý na cestě do budoucnosti. Tipnul bych si, že vytváří jídla, která umí přemýšlet a mluvit.

Každý den, kdy berete do rukou Hospodářské noviny, můžete zjistit, že svět je poslední dobou pěkně naruby. Stejně tak i v proč ne? vám představíme několik osobností, které dělají věci po svém. A jsou v tom mimořádně úspěšní.

Čeká-li vás na podzim něco tak ukrutně excelovského, jako příprava rozpočtu, zkuste zapřemýšlet, jestli není čas změnit job. Inspirujte se parfumářem Etiennem deSwardtem, kterého matematika nebavila, a tak si založil byznys s molekulami dráždivých vůní. A ve vaší excelové tabulce můžou rázem zářit položky jako „pravá blondýnka“ nebo „úžasné výměšky“.

Je na vás, do čeho se dnes vrhnete vy. Jen nezapomeňte, že zítra může být vše zase jinak. Třeba až někdy příště otevřete proč ne?!, začně samo zpívat, hrát a usmívat se.

Jan BABKA,

proč ne?! jan.babka@economia.cz


PN000939


obsah

STRANA 6

proč ne?! – SRpeN 2011

Můj svět: Pavel Tvaroh - 8 Lucie Tvarůžková zkusila, jak chutná becherovka ve formě vaty a rum podávaný v tubě od pasty. Na zdraví molekulární mixologie!

Úhel pohledu: Jak voní sex - 16 pařížská značka etat Libre d‘Orange vyrábí parfémy nabité sexualitou. Za jejich tvůrcem se vydala Veronika Miškovská.

Rozhovor: Petr Hendrych - 24 Zakladatel úspěšné oděvní značky pietro filippi o tom, jak se oblékají Češi a koho by chtěl potkat pod vodní hladinou.

Na cestách: Létající esa - 32 Tenisté petra Kvitová a Tomáš Berdych stráví ve vzduchu stovky hodin. Svěřili se nám s nejzajímavějšími zážitky.

8 Storyboard: Hospoda v NYC - 34 vychází každý měsíc jako příloha deníku

Tomáš Karpíšek svým kulinářským uměním už ovládl prahu a nyní se vrhl na New York.

40

Fashionstory: Binární signály - 40 podzimní módní trendy jako z jiné planety vybrala stylistka Tereza Kytková a nafotilo duo Štěpánka Stein&Salim Issa.

Šéfredaktor Hospodářských novin: Petr ŠABATA Zástupkyně šéfredaktora pro proč ne?!: Lucie TVARŮŽKOVÁ Art director: Jan VYHNÁNeK Vedoucí magazínu proč ne?!: Jan BABKA produkce: Tereza HORÁKOVÁ Redaktorka módy a kosmetiky: Veronika MIŠKOVSKÁ Spolupracovníci Autoři: Zdeněk JANÁČeK, Jiří NÁDOBA, Jan MARKOVIČ, Klára TOMÁNKOVÁ Fotografové: David TUReCKÝ, Štěpánka STeIN a Salim ISSA, Benedikt ReNČ, Martin SVOZÍLeK Styling: Klára TOMÁNKOVÁ, Tereza KYTKOVÁ Adresa redakce: Economia, a.s., Dobrovského 25 170 55 Praha 7, IČO 00499153 tel.: +420 233 073 002, fax: +420 233 072 005 e-maily dle vzoru: jmeno.prijmeni@economia.cz Inzerce: Zuzana TYLČeROVÁ, Head of Magazine Sales, mobil: +420 724 508 890, fax: +420 233 072 700 zuzana.tylcerova@economia.cz Hana pOLUDVORNÁ, tel.: +420 233 071 795, mobil: +420 603 196 615, fax: +420 233 072 700 hana.poludvorna@economia.cz Ivana DRAHOTOVÁ, tel.: +420 233 071 784, mobil: +420 603 884 665, fax: +420 233 072 700 ivana.drahotova@economia.cz Milena HOUŽVIČKOVÁ, tel.: +420 233 071 638 mobil: +420 603 196 619, Fax: +420 233 072 710 Milena.houzvickova@economia.cz Tomáš CeLeR, tel.: +420 233 071 168 mobil: +420 605 228 807, fax: +420 233 072 700 tomas.celer@economia.cz Šárka HAMpeISOVÁ, tel.: +420 233 071 460 mobil: +420 732 582 464, fax: +420 233 071 710 sarka.hampeisova@economia.cz Martina KRUpIČKOVÁ, tel.: +420 233 071 304, mobil: +420 731 421 400, fax: +420 233 072 700 martina.krupickova@economia.cz Rudolf pAVLÍČeK, tel.: +420 233 071 765 mobil: +420 605 232 397, fax: +420 233 072 715 rudolf.pavlicek@economia.cz

TITULNÍ FOTOGRAFIe: David TUReCKÝ

Fenomén: Rick Simms - 46 Jiří Nádoba vyzpovídal Ricka Simmse – manažera běžce Usaina Bolta, největší sportovní hvězdy posledních let.

Město zn. doporučeno: Tanger – 50 Ztraťte se v křivolakých uličkách hříšného marockého města.

Fotostory: Vyplouváme! - 56 Zátiší, které dýchá létem, v podání stylistky Kláry Tománkové a fotografa Bena Renče.

Autoview: BMW Z4 - 60 Ve žlutém sporťáku ze stáje BMW se projela marketingová ředitelka společnosti L‘Oréal Veronika Michlová.

Mimochodem – 62 V Monaku se bude konat charitativní aukce hodinek, které nikde jinde na světě neseženete. Které se líbí vám?

32

Parfémy a Zoom - 64 Nejkrásnější drobnosti pro dámy a mužné doplňky pro pány.

pokud chcete, aby vám neuniklo žádné další číslo magazínu, napište na procne@economia.cz a my vám každé nové proč ne?! připomeneme e-mailem. Magazín proč ne?! má svou stránku na facebooku. Staňte se fanoušky a sledujte, co je ve světě luxusu, umění, módy a designu nového. Naše internetové stránky: life.ihned.cz

64


PN000933


STRANA 8

můj svět

proč ne?! – srpen 2011


storyboard můj svět

STRANA proč ne?! – 9srpen 2011

Jmenuje se

Pavel Tvaroh

a je z Meziboří. Najít jeho bar v Londýně není lehké. Zvenku není vůbec vidět. Nenápadné dveře mezi kebabem a trafikou. Ale stačí, když si Lounge Bohemia zadáte do Googlu a zjistíte, že patří mezi padesát nejlepších barů světa. Třeba i proto, že se tu koktejly často nepijí, ale jedí. text: Lucie tvarůžková – foto: David Turecký


STRANA 10

D

áme si gin & tonic. Pavel Tvaroh před nás postaví sklenice s kostkami ledu. Otevře malou láhev ginu a  nalévá ho do skleničky. Ale alespoň co já vidím, nic neteče. Otevře plechovku s tonikem. A to celé se opakuje. Do sklenky nespadne ani kapka. Zůstává prázdná. Až na ty kostky ledu na dně. „Dobrou chuť, doufám, že vám bude chutnat.“ Recenzent londýnských Timesů nazval Pavla Tvaroha Hestonem Blumenthalem světa koktejů. Blumenthal je majitel slavné restaurace Fat Duck, kde se snaží mozkové a chuťové buňky svých hostů přesvědčit, že to, co vypadá jako pláž těsně po odlivu posetá mořskými řasami, je ve skutečnosti halibut se zeleninou. Majitel čím dál známějšího Lounge Bohemia každý večer zaplněnému baru ukazuje, že gin & tonic může vypadat všelijak. Třeba jako kostky ledu. Lidi nepracují tak tvrdě Když v devatenácti letech, v roce 1996, odjížděl Pavel Tvaroh na  zkušenou do  Londýna, naivně si myslel, že má za sebou už docela slušnou kariéru. „Sice jsem pořád ještě neměl dodělanou školu, ale už jsem dělal odpovědného vedoucího v nočním klubu, kam chodilo i  několik set lidí za  večer. Jenže po příjezdu do Londýna bylo hned jasný – když neumím jazyk, jako bych neuměl nic,“ vypráví. Měl ale štěstí – jako za posledních patnáct let mnohokrát – práci v restauraci sehnal hned první den. Mytí nádobí za dvě libry dvacet na hodinu. Dnes tenhle dlouholetý abstinent vlastní bar, o  kterém vycházejí nadšené recenze v trendy časopisech, jako jsou Vogue nebo Wallpaper, mezi štamgasty patří třeba zpěvák Artic Monkeys Alex Turner, hvězdy molekulární kuchyně ho zvou ke spolupráci, je v elitním výběru pěti set mladých nadějí Británie a jeho roztodivné koktejly zdobí ty nejvybranější londýnské party. A když do telefonu řekne: „Lounge Bohemia, Paul speaking,“ má jeho hlas tu správně houpavou britskou intonaci. Než ale otevřel svůj bar, trvalo to jedenáct let. Ty strávil pozvolným stoupáním po žebříčku v ostré konkurenci restauračního světa a v podstatě náhod-

můj svět ným budováním životně důležitých kontaktů. „Nakonec zjistíš, že zas tolik lidí kolem nepracuje tak tvrdě, jak o tom mluví, a že vyniknout není tak těžké. Já vlastně v Londýně hledal práci jen párkrát, od roku 1999 si všechny ostatní našly mne, protože lidé si o mně mezi sebou řekli.“ Z umývače nádobí se stal číšník, z číšníka asistent manažera a z něj zase manažer. Nakonec Pavel Tvaroh dělal generálního manažera luxusní restaurace a gastropubu pro 250 lidí v londýnské nóbl čtvrti Hampstead, organizoval narozeninovou oslavu George Michaela a vydělával relativní spoustu peněz. Pak toho nechal. Kamarádem z  rodného města se nechal přemluvit, aby společně otevřeli bar. Prague Baru obětoval dva roky a byl všechno, jen ne šťastný. Pracoval dlouhé hodiny každý den, baru se začalo relativně dařit, ale nebylo to ono.

proč ne?! – srpen 2011

»Sklenka zůstává prázdná. Až na ty kostky ledu na dně. „Dobrou chuť, doufám, že vám bude chutnat«

Při výrobě alkoholového kaviáru používá Pavel Tvaroh metodu sferifikace, kterou vymysleli v El Bulli. Před přípravou koktejlu Afternoon Tree vaty je potřeba becherovku vysušit až na krystaly.

Při servírování Bohemian Breakfast začíná Tvaroh otázkou: Jak si přejete připravit své vejce? Skořápka je ve skutečnosti naplněná směsí vaječného koňaku, kondenzovaného mléka a javorového sirupu.


Afternoon Tree. Místo odpoledního čaje odpolední strom. Cukrová vata z becherovky.


STRANA 12

»Měl jsem štěstí. Když jsem řekl tátovi, aby mi z obývací stěny po babičce udělal přední část baru, nemluvil se mnou jen půl hodiny.«

můj svět „Jednoho dne mi moje přítelkyně řekla: ‚Takhle to dál nejde. Proč si neotevřeš něco vlastního?‘“ Půjčil si spoustu peněz a půl roku sháněl vhodné prostory. Nakonec je našel kousek od Prague Baru a taky u jedné z nevyhlášenějších ulic nočního Londýna Old Street. Zaujala ho bývalá čínská restaurace ve sklepení nenápadného domu, zastrčeném mezi trafikou a  kebab shopem, oblíbeným místem nočních tahů. Získal spoustu nevzhledných trubek, drátů a  izolací, falešné podmáčené zdi a  obligátní akvárko. V kombinaci s perfektcionistou a vášnivým sběratelem designového nábytku z toho byl nebezpečný mix vyžadující tři měsíce práce devatenáct hodin denně. Jen aby mohl bar otevřít a rozjet ho, utratil téměř čtvrt milionu liber. Spartakiády a muž v kosmu „Ale zase jsem měl štěstí. Třeba na to, že když jsem řekl tátovi, aby mi z obývací stěny po babičce udělal přední část baru, nemluvil se mnou jen půl hodiny. Pak strávil celou zimu řezáním, lepením a montováním.“ Tátínek mu taky věnoval noviny ze dní významných československých událostí, které si roky schová-

proč ne?! – srpen 2011

val v garáži a které teď zdobí chodbu vedoucí dolů k baru. První muž v kosmu, okupace, spartakiády, listopad 1989. V útulném  baru, který – v tom nejlepším slova smyslu – skutečně působí jako babiččin obývák, jsou české kopie slavného designového nábytku i originály od designérů jako jsou Alvaar Alto, Arne Jacobsen, Charles Eames, Sori Yanagi. Pije se tu ze sklenic od Jiřího Pelcla a drinky se odkládají na stolky, na nichž dosud ve většině českých domácností stojí fíkusy a tchyniny jazyky. „Samozřejmě že jsem na začátku měl byznysplán. Jenže takový byznysplán se ti rozteče kvůli věcem, se kterými vůbec nepočítáš – že tě jednou za dva měsíce vytopí sousedi, že ti lidé kradou sklenice, protože jsou moc hezký. Podle původního plánu jsme potřebovali každý týden obrat alespoň tři a půl tisíce liber, ale většinu týdnů jsme se dostávali horko těžko přes dva tisíce,“ vzpomíná. Za každou cenu si chtěl udržet nezávislost, takže odmítal všechny nabídky firem, aby se smluvně zavázal přednostně nalévat jejich alkohol. V baru byl navíc každý den a každou noc, tři nebo čtyři dny v týdnu úplně sám, aby ušetřil za personál. „Nikdy jsme sice neutratili ani libru za rekla-


storyboard mu, ale už po půl roce nás vlivná internetová stránka Urban Junkies zařadila mezi deset nejlepších barů v Londýně. Štěstí.“ Koktejly s lékařským dozorem Pak přišel zlom. Kamarád mu řekl o workshopu molekulární mixologie, na kterém byl náhodou v Praze, a Pavel Tvaroh začal googlovat, číst a s koktejly víc experimentovat, k čemuž měl vždycky sklony. Jeden z prvních molekulárních koktejlů, které vyrobil, se na počest právě vrcholící finanční krize jmenoval CC Cocktail – Credit Crunch nebo taky Champagne&Caviar. „Na první pohled to vypadalo jako sklenice šampaňského a kaviár. Jenže ten kaviár byl ve skutečnosti kombinace pyré z manga, mangové vodky a sirupu z růží a to, co vypadalo a bublalo jako šampaňské, byl mix mangové vodky, likéru z bílého bezu, zázvorové limonády a vanilkového sirupu.“ První koktejly a jejich přípravu intenzivně konzultoval s bratrem, doktorem. Společně vymysleli, jak některé příliš drahé ingredience molekulární kuchyně nahradit běžně dostupnými věcmi. A  že na  výrobu bublinek není potřeba speciální přístroj, ale stačí motorek od akvárka. Dodnes mají všechny drin-

ky, které má Lounge Bohemia na menu, lékařský dozor. Svým koktejlům říká manipulativní – hrají si s lidmi, s jejich očekáváními a s jejich představami o tom, jak mají věci chutnat a jak mají vypadat. Každý koktejl tady má nějaký zádrhel nebo nečekanou pointu. Becherovka se tu servíruje v podobě cukrové vaty, martini se podává s hříbky nebo s gumovou kachničkou plovoucí uprostřed sklenice a  koňak chutná po staré kůži, rum po doutnících. Koktejl Holy Smoke, vonící po kadidle, se servíruje v Bibli, Japanese Light Lunch má podobu soba nudlí a v Classic Champagne Cocktail vám nějak podezřele chybí klasické šampaňské bublinky až do chvíle, než kousnete do hroznového vína položeného vedle skleničky a zjistíte, že se schovaly právě tam. Pavel Tvaroh je plachý a  uzavřený. Neúčastní se soutěží, příliš neobjíždí barmanské akce, nepředvádí za barem žádné speciální kreace. Většinu času se tváří vážně a soustředěně, jen málokdy se směje. Na  první pohled spíš vědec než barman. Je přátelský, ale drží si odstup. Nejlepší způsob, jak ho poznat, je právě proto přes jeho koktejly – mají vtip, příběh, jsou inteligentní, dotažené

STRANA 13

do nejmenších detailů, vizuálně krásné a je v nich skryté – pro něj tak typické – tiché šoumenství. Právě to šoumenství je nejlépe vidět na akcích, které dělá mimo bar – nejen v Londýně, ale i v Moskvě, Japonsku a Koreji – a které se na jeho současné slávě podílejí stejnou měrou jako jeho manipulativní drinky. Když si ho obchodní dům Selfridges najal, aby jim připravil koktejly na večírek u příležitosti otevření nového patra s obuví, vymyslel drinky, na jejichž dně se najednou zničehonic objeví malá bota. Pro kosmetickou firmu Lush udělal koktejl, který voní jako jejich parfém. A na party übercool časopisu Another Magazine si otevřel krámek, v němž koktejly vypadaly jako staromódní cukrátka. Je to vlastně paradox. Pavel Tvaroh získal slávu díky všeobecnému nadšení pro molekulární gastronomii, sám jí ale nemůže přijít na jméno. „Nesnáším slovo molekulární. Molekuly jsou přece ve všem. A nemám rád, když mi někdo říká molekulární mixolog. To si vymysleli lidé, kterým se zdálo, že být barman není dost nóbl. Já jsem barman, stojím za barem a dělám lidem drinky. A taky dost času trávím uklízením toalet, tak jaký pak mixolog. Normální barman.“

Pavel Tvaroh sbírá designový nábytek a bar je mu k tomu dobrou záminkou. Termosky od Erika Magnussena, stolky od Eera Saarinena, české kopie designových sedacích souprav a barové menu v přebalu starých mayovek. A na chodbě staré české noviny, které si jeho otec při významných událostech schovával v garáži.


STRANA 14

můj svět

proč ne?! – srpen 2011

Sovy nejsou tím, čím se zdají být Lounge Bohemia, 1E Great EasterN ST., 5. srpna, 20:12 hod. „Jak si přejete upravit svá vejce?“ zaskočí mě Pavel Tvaroh otázkou. Než stihnu odpovědět, rozklepne vajíčko a přilije k němu hořící čirou tekutinu. Zdá se mi to, nebo je fakt ve vzduchu cítit pečená slanina? Zamíchá, popepří a nalije drink do skleničky připomínající stojánek na vajíčka. Bohemian Breakfast, první koktejl v degustačním menu Lounge Bohemia, chutná po moravském uzeném a po jesence. Kromě české tu mají i Russian Breakfast – z čokoládové vodky a kaviáru z černého piva a čokolády. Ta s jesenkou mi chutná víc. Lounge Bohemia je bar nevelký a  útulný, vejde se sem kolem třiceti lidí. Plno tu bývá každou noc. Menu je schováno ve starých českých vydáních mayovek. Na nás vyšel Duch Llana Estacada. Kromě něj leží na stole barevná termoska od Erika Magnussena s vodou. Jak si až později všimnu, mayovky a termosky jsou barevně sladěné. Takových nenápadných detailů je tu spousta. 20:53 hod. Pavel je zpátky s dalším koktejlem. Tedy pokud se za koktejl dá považovat bíla tuba od zubní pasty. Uvnitř drinku jménem Cleaning the teeth je hustá zelená hmota, která je na první ochutnání cítit … hráškem a mátou. Kromě toho je v něm ještě rum a bílá čokoláda. Chutná to nezvykle. Dobře, nebo

špatně? Tahle kritéria se na řadu místních koktejlů uplatnit nedají. Kromě Pavla jsou v baru ještě dvě číšnice. Tohle není typ podniku, kde by se lidé v hlasité hudbě zpoceně tlačili u baru. Je tu klid a hudba hraje jen tak hlasitě, aby nerušila. Majitel dbá na to, aby si každý měl kam sednout – i proto bar funguje jen na rezervace. A pak platí ještě jedna podmínka: nesmí se sem v obleku. To aby se baru vyhýbali lidé z finační čtvrti City, kteří prý dokážou pořádně zkazit atmosféru. 21:25 hod. Třetí na  řadě je Japanese Light Lunch. Na  talíři přede mnou leží tři mističky – kousky okurek, z nichž je vytažený vzduch a nahrazený vodkou, nudle z makové a sušenkové vodky a malý panák, v němž je výrazně cítít wasabi. Muž od vedlejšího stolu na mě i koktejl kouká trochu znechuceně, sám si dal místní konzervativní klasiku Sgt. Pepper z pepřové vodky, bílého bezu a citronové šťávy. Většina manipulativních drinků v sobě prý má minumum alkoholu, u japonského oběda se mi to nezdá. Řeže a pálí v hrdle, mističku s wasabi ani nedokážu dopít. To Odpolední strom, Afternoon Tree, je přesně podle mého gusta. Místo drinku dostanu malý květináček, v němž je zapíchnutá větev a na ní chuchvalce cukrové vaty. Tedy pardon, chuchvalce becherovky. Chutná to výborně. Klidně bych si dala ještě jeden. Na výrobu se nepoužívá přímo becherovka, ale krystaly, které vznikají jejím vysušením ve speciálním přístroji. 22:17 hod. Poslední součástí degustačního menu je Bubbly – klasický šampaňský koktejl ze chardonnay, brandy a angostura’s bitters. Na první pohled zdánlivě obyčejný a bez bublinek Ale jen do té chvíle, než následujete instrukce – strčíte si do pusy kuličku hroznového vína, napijete se a pak skousnete a z hroznového vína se všemi směry začnou valit bublinky. Během dvou dní toho vyzkouším ještě spoustu. Bubble bath martini, které opravdu vypadá jako vana plná pěny. Levandulové créme brulée inspirované dezertem z restaurace, kde Pavel Tvaroh kdysi pracoval. Houbové martini, které udělal poté, co ochutnal čokoládové lanýže od svého kamaráda, slavného molekulárního kuchaře Nuno Mendese. Old Castro, ve kterém je rum, v němž se po blíže nespecifikovanou dobu louhoval doutník Romeo y Julieta 2 a  je to na  něm zatraceně znát. Místní koktejly přesně odpovídají mottu jejich tvůrce: Things are not always what they seem.


1. Lavender créme brulée

2. Bubble bath martini

3. Gin & tonic

levandulová vodka, kondenzované mléko, vaječný koňak

levandulová vodka, maková vodka, lychee likér a bubliny z lychee likéru, levandulové vodky a likéru z růží

gin, chinový sirup, a želatina z mořských řas, CO2

4. Japanese Light Lunch

5.Cleaning the teeth

6. Russian Breakfast

okurky s vodkou, nudle z makové a sušenkové vodky, směs okurkové a pepřové vodky a vodky z wasabi

hráškové pyré, bílá čokoláda, rum s vylouhovanou mátou

vodka se suchým čokoládovým likérem, kaviár z černého piva a čokolády


úhel pohledu

STRANA 16

proč ne?! – SRpEN 2011

Jak voní sex Vzpomeňte si, jak chutná krev, když si olíznete čerstvou ránu. Jak voní postel po promilované noci. V paříži jsem poznala parfuméra, který dokáže tyto prchavé okamžiky uzamknout do flakonu. Jeho značka má jméno Etat libre d’orange. Zapamatujte si ji, pokud se nebojíte. Text: Veronika MišKoVSKÁ – Foto: Etat Libre d’Orange

R

oald dahl ve své povídce „Čubka“ napsal o parfému, který svou dráždivostí v mužích probouzel nezřízenou vášeň. pokud takový hříšný parfém existuje ve skutečnosti, dá se jistě najít mezi lahvičkami pařížského parfumérského domu Etat libre d’orange. Jsou věci, za kterými jsem ochotná se vypravit na kraj světa. Natož do paříže.

do jediného butiku Etat libre d’orange, schovaného v úzkých uličkách nedaleko Centre pompidou, mířím nedočkavě a v napětí, který z bizarních parfémů mi bude vonět nejvíc. Marně vzpomínám, jestli jsem takhle nadšeně někdy běžela do normální parfumerie... Ano, dnes to bude výjimečný zážitek. Specialitou Etat libre d’orange jsou totiž parfémy se sexuálním podtextem.

VŮNě SKANdÁlU V takhle voňavém sexshopu jsem ještě nebyla! Stěny nevelkého prostoru jsou od podlahy až po strop zaplněny knížkami a komiksy s obscénním obsahem, dominují taschenovské klasiky Big Book of Breasts a Big penis Book. Samozřejmě ve 3d verzi. oči mi uhýbají do rohu, kde stojí červená pohovka s černými polštáři z latexu. Uprostřed místnosti na mě če-


STRANA 17

Etienne de Swardt založil značku Etat libre d‘orange jako hřiště, kde je parfumérům všechno dovoleno.

Značka Etat libre d’orange si potrpí na originální názvy (na etiketách shora dolů): delicious Closet Queen (Rozkošná buzna v utajení), Noel au balcon (Vánoce na balkoně), Fat Electrician (Tlustý elektrikář), like This (Takhle).

ká zakladatel značky Etienne de Swardt. A v druhém rohu pak stojánek s lahvičkou parfému a s obrázkem, jehož význam se mi nedaří rozluštit. Jsou to tři nahá lidská těla vzájemně propletená v laskajícím se trojúhelníku. „To je naše poslední vůně Archives 69. Je ztělesněním naší značky, což napovídá i název – sídlíme v ulici Rue des Archives na čísle 69,“ vysvětluje mi de Swardt. do nosu mi zavane hořkosladká vůně složená z mandarinek, pepře, pačuli, orchidejí a švestek. Nic podobného jsem v klasických parfumeriích nikdy nenašla. Celou jednu stěnu obchodu zabírají tlusté „bichle“ erotických komiksových příběhů norského kreslíře Toukoa laaksonena známého pod přezdívkou Tom of Finland. „obsah je trochu... explicitní,“ varuje mne. Explicitní je dost slabé slovo pro příběhy, v nichž hrají hlavní roli urostlí muži s velkým knírem a velkými, ale opravdu velkými penisy. právě Tom of Finland se jmenuje i jeden z dalších dvaadvaceti parfémů. Jak mi obsah komiksů připadá chlípný, tak mne pánská vůně okouzluje – citron doplňuje pepř a vanilkový základ, živočišnost kreslené předlohy připomíná silná vůně kůže. „Jeden z nejprodávanějších parfémů se jmenuje putain des palaces,“ pokračuje Etienne a slovo „putain“ – děvka – přitom vyslovuje tak měkce, jak jen to francouzština dokáže. parfém má evokovat vůni dámských budoárů, kam


STRANA 18

úhel pohledu

proč ne?! – SRpEN 2011

putain des palaces (Hotelová děvka) je jedním z nejprodávanějších parfémů značky. předčí i Je suis un Homme (Jsem muž), Jasmin et Cigarette (Jasmín a cigareta), Tom of Finland a Antihéros (Antihrdinové).

chodí muži za svými milenkami – růži a fialku zastírají pudrové tóny odkazující na vůni líčidel a podmanivá ambra a kůže vyprávějí o vůni milostných hrátek. okouzlující vůně je trochu těžší – přesně tak, jak to mají Francouzky rády. V momentě, kdy přičichávám k parfému Rossy de palma, omamné kombinaci růže a pepře pojmenované podle španělské herečky, vstupuje do dosud prázdného obchodu muž v omšelém oblečení a s těkajícím pohledem. Zákazník, který je tu nejspíš také poprvé, nesměle prolistuje komiksem Tom of Finland a vzápětí zmizí. Moje pozornost ale celou dobu směřuje jen k jednomu parfému – Sécrétions Magnifiques (tedy něco jako „Úžasné výměšky“), což byl první parfém, kterým Etat libre d’orange vtrhl v roce 2006 do světa ušlechtilých parfémů. Má pověst té nejskandálnější vůně, jakou kdy kdo stvořil. Někteří lidé s citlivým čichem při přivonění k němu zvraceli. Recenzentce parfémů Katie puckrikové, jejíž videa si můžete pustit na YouTube, vehnal slzy do očí a donutil ji k zoufa-

lým výkřikům. Jiní ho zase považují za vrchol umění míchání parfémů. Základem téhle vůně s rozporuplnou pověstí jsou téměř všechny tekutiny, které dokáže lidské tělo vyprodukovat – krev, pot, sliny, sperma a mléko. Výsledek se dá v běžných měřítkách jen těžko nazývat parfémem. Co se mnou tato živočišná kombinace udělá? Nakonec to není tak strašné – jakoby mi někdo do tváře nejprve vmetl slaný vzduch od moře, který se právě prohnal zaplivaným pařížským metrem, a vzápětí mne ještě praštil do nosu, aby mi na jazyku ulpěla kovová příchuť krve. přestože jsou ingredience na první pohled odpudivé, lehounká květinová stopa mne neustále nutí znovu a znovu k parfému přičichnout. láká i odpuzuje zároveň. Ze sna mě vyruší Etienne, listující starším proč ne?! Čtyřicetiletý vtipálek s duchem teenagera se dokáže nadchnout nejen pro erotické komiksové příběhy, ale i pro černobílou fotografii herečky Cate Blanchett z naší fotostory. Když ji obdivuje celých pět minut, obracím hovor k parfému Sécrétions Magni-


STRANA 19

fiques, jehož pach se mě stále ještě drží. „Na tom parfému se mi nejvíc líbí, že je krásný i ošklivý. Je to stejné, jako když jste zamilovaní – patří k tomu romantika i sex. Já o něm říkám, že je to pornografický parfém,“ vysvětluje de Swardt. Hřiště pro dospělé Etat Libre d’Orange stejně jako ostatní nezávislé parfumérské domy značky (tzv. niche brands) láká zákazníky na příběh, který se za každou lahvičkou s parfémem skrývá. Zatímco konkurenční značky jako Annick Goutal nabízí příběh o malé holčičce poskakující s pejskem po rozkvetlé zahradě (parfém Petite Chérie), provokatéry v  Etat Libre d’Orange na dojemné představy neužije. „Nechtěl jsem vytvořit jen další značku, ale spíše takovou galerii parfémů – hřiště, kde bychom si mohli s vůněmi hrát a zkoušet, co vše je ještě možné,“ říká Etienne de Swardt, otec tří dětí. Značku založil v roce 2006 a pojmenoval ji po Oranžském svobodném státu, hisINZERCE

PN000935

torickém názvu části Jihoafrické republiky, kde se narodil. Jako heslo si zvolil parafrázi slavného zvolání „Parfém je mrtev, ať žije parfém“, vyhlásil olfaktorickou svobodu a oslovil několik svých přátel, parfumérů, aby pro něj tvořili vůně, které se zrodily v jeho mysli. De Swardt se ve světě parfémů pohybuje již sedmnáct let. Narodil se v Jihoafrické republice, dětství prožil na ostrově Nová Kaledonie, odkud pochází jeho matka. Sám sebe ale považuje za stoprocentního Pařížana. Původně vystudoval matematiku na elitní francouzské škole ESSEC a vše napovídalo tomu, že by se jeho kariéra měla ubírat směrem k vysokému byznysu. Elitní škola ale ve Francii znamená vstupenku téměř kamkoli. „Stejně jako 99 procent studentů jsem se po studiích cítil ztracený a neměl jsem absolutně představu o tom, co bych chtěl dělat. Pak jsem ale náhodou potkal tehdejšího kreativního ředitele značky Guerlain a ten mě představil lidem ze skupiny LVMH, kde jsem

»Základem vůně jsou téměř všechny tekutiny, lidského těla: krev, pot, sliny, sperma a mléko.«


STRANA 20

úhel pohledu

proč ne?! – SRpEN 2011

Název parfému Bendelirious odkazuje k Henrimu Bendelovi, newyorskému prodejci dámské módy. další mají prozaičtější názvy jako Sécrétions Magnifiques (Úžasné výměšky) a Vraie Blonde (pravá blondýnka).

»přišel jsem na poradu v Givenchy a řekl, že bychom měli vytvořit luxusní parfém pro psy. překvapivě se jim to líbilo.«

nakonec strávil sedm let.“ pro značku Givenchy, která do skupiny lVMH spadá, nemíchal vonné esence, ale vymýšlel pro koho by nové vůně měly být určeny a jaké by v sobě skrývaly příběhy. A už v lVMH ho napadaly věci jako nikoho předtím. „přišel jsem na poradu a říkal jsem jim, že mne napadlo udělat luxusní parfém pro psy. Myslel jsem si, že mě s tím okamžitě vyhodí, ale jim se to překvapivě líbilo,“ vzpomíná de Swardt. Vznikl tak parfém oh My dog!, který pro velký úspěch následoval i „kočičí parfém“ oh My Cat!. parfémy, které mohli používat i majitelé domácích mazlíčků, měly obrovský úspěch. Sedm let ve světě tvrdého byznysu nakonec de Swardta odradilo. „Byl jsem neuvěřitelně frustrovaný z toho, jak byznys s parfémy funguje. Viděl jsem, že parfémy, které se prodávají pod známými značkami, se ve skutečnosti prodávají hlavně proto, že mají masivní reklamu. Věděl jsem, že v takovém prostředí

zůstat nechci, že chci dělat věci jinak. To mě v podstatě naučila matematika. V ní také nemůžete nic zašvindlovat, čísla neošidíte. používáme pětkrát až desetkrát dražší ingredience, než většina velkých výrobců parfémů. Sice nemáme tak velké zisky, ale díky tomu mají naši parfuméři mnohem větší svobodu při práci. Nic je nesvazuje – ani peníze, ani předsudky.“ i proto se de Swardt nebojí parfémů, které mohou lidi navždy odradit jako Sécrétions Magnifiques. „Naše filozofie je taková, že raději potěšíme pět procent zákazníků, kteří takový parfém ocení, než těch zbylých 95 procent, kterým přijde nechutný. lidé, kteří si naše parfémy kupují, jsou většinou nadšenci. Nebaví je běžné vůně, které si můžete koupit v jakékoli velké parfumérii, a hledají něco jiného.“ V kanceláři sedí de Swardt obklopený svými parfémy a ukazuje mi další, které jsem ještě neobjevila, a vždy pozorně


STRANA 21

sleduje moji reakci. Jasmin et Cigarette (Jasmín a cigareta) je inspirován atmosférou barů, kde s cigaretou v ruce vysedávaly Greta Garbo a Marlene dietrich. „Na ženě kouřící cigaretu je přeci něco velmi erotického. líbí se mi ten způsob, jakým si přivlastňuje ryze mužskou věc, jako je cigareta,“ vypráví de Swardt ,zatímco přičichávám k parfému, jehož hlavní složkou je jasmín a tabák, které se překvapivě dobře doplňují. Tabák odlehčuje typicky těžké aroma jasmínu a naopak jeho bílé květy projasňují vůni tabákových listů. „Tohle je můj nejoblíbenější parfém,“ říká de Swardt, když na papírek nanáší parfém z lahvičky se jménem Vierges et Toreros (panny a toreadoři). Těžší kořeněno-květinová vůně je plná a příjemná, ale cítím v ní něco, co by tam být nemělo. Nedokážu ale vůni identifikovat. „To dělá kořen jednoho zvláštního druhu irisu. Ve vysoké koncentraci vydává živočišný a špinavý, anální pach,“ prozrazuje de Swardt tajemství zvláštního pánského parfému. pARFéMU MUSÍTE BÝT NEVěRNÍ proč je téměř každý parfém, který de Swardt vymyslí, provokativní? proč všechna ta sexuální témata, dráždivé příběhy, dvojsmyslné názvy jako „don’t get me wrong Baby. i don’t swallow“ (Nevykládej si to špatně, zlato. Já nepolykám)? Není to příliš lascivní? „Hlavním účelem parfému je svádět. Často se na to zapomíná, ale parfém je přeci ze své podstaty smyslná, sexualitou nabitá věc, která útočí na smysly,“ tvrdí de Swardt a tvrdošíjně vrtí hlavou, když se ho ptám, zda nešlo původně spíš o chytrý marketing. ostatně ne všechny parfémy, které vzniknou v de Swardtově mysli, jsou „nadržené“. parfém like This inspirovaný vůněmi dětství herečky Tildy Swintonové, který pro Etat libre d’orange vytvořila Mathilde Bijaoui, získal v květnu od Francouzské nadace parfumérů cenu pro nejlepší parfém roku od nezávislých značek. i laik pozná, že je like This pojmenovaný po oblíbené básni Swintonové, výjimečný. Mandarinka, růže, zázvor – to všechno se dokonale prolíná. Žádná složka nezastiňuje jinou. Kdyby měla hřejivá oranžová barva vůni, byla by to tahle. Tilda Swintonová musela mít hezké dětství.

„Na parfémech je úžasné, že se z nich mohou stát stroje času. Mohou vás vrátit do míst, kam už se nikdy nepodíváte,“ rozplývá se upřímně de Swardt. Kolik takových „strojů času“ by člověk měl mít? „Kolik jen chce. Nemám nic proti tomu, když lidé nosí celý život jeden parfém. Ale sami sebe připravují o spoustu věcí. parfémům by měl být člověk alespoň občas nevěrný. Člověka může proměnit v chameleona, každý den můžete díky parfému vydávat do okolí jiné signály. parfém, to je řeč kůže.“ A co lidé, kteří nepoužívají parfém vůbec? „Ti se dobrovolně připravují o zážitek,“ říká Etienne de Swardt a dlouho přemýšlí, jakými slovy by co nejpřesněji vyjádřil utrpení lidí, kterým parfémy nic neříkají. „Je to, jako kdyby nepili víno,“ řekne nakonec. A co může být pro Francouze horšího?

Encens et Bubblegum (Kadidlo a žvýkačka), Eloge du traitre (Chvála zrádce), Archives 69, Vierges et Toreros (panny a toreadoři).


PN000890


STRANA 24

rozhovor

Být chic, ale nedělat z toho vědu. To je krédo

Petra Hendrycha z pietro filipi – české oděvní firmy, která ustála boom nákupních center a úspěšně si vyzkoušela drsný byznys na Východě. Teď jen neztratit rychlost...

Text: Zdeněk Janáček – Foto: David Turecký

proč ne?! – srpen 2011


STRANA 25


STRANA 26

Z

náme se již nějaký čas, ale stále mě překvapuje. Rozhovor jsme vedli v jeho ředitelské kanceláři – mezi dýmkami a akváriem. Ruce měl nečekaně od lepidla, opravoval totiž svou výbavu na ryby. Původně měl být v Dánsku a lovit mořské pstruhy. Neměl být tady, ale byl. Kam nejraději jezdíš na ryby? Nemám zásadně oblíbená místa. Rybaření je relax, který ale zároveň vyžaduje naprostou soustředěnost a výdrž. Může to být jak na chatě v Čechách, tak třeba v Dánsku. Když chytíš pstruha, sníš ho, anebo ho pustíš zpět? Obojí. Říkám si, že když rybu chvíli trápíš, tak bys ji měl prokázat tu laskavost a zbavit ji bolesti.

rozhovor Je určitě správné se nasnídat, když nevíš, co tebe posnídá v moři. Tvoje rodina s tebou jezdí dobrovolně? Většinou ano. Když se něčemu věnuji, tak do toho zapojuji celou rodinu. Doufám, že ne vždy proti jejich vůli. Ale já to mám tak nastavený. Rád jezdím se synem na motorce, věnujeme se i kite surfingu. Jen hru na klavír své děti asi nenaučím. Myslíš pod hladinou na firmu? Co propojuje potápěče s ředitelem? Řeknu to zcela lakonicky – vášeň pro věc. Bez ní to dělat nejde. Navíc je obojí tak rozmanité, stále objevuješ a nacházíš nové. To mě baví. Často chodíš do  práce opravovat vlasce na ryby? To je snad poprvé, kdy jsem si to dovolil. Normálně to vážně nedělám.

A potápíš se v moři? Jasně. A  dělám si z  toho „filmíky”. Všechno, co má něco společného s vodou, mám rád. Potápění, lodičky, kite surfing.

JDE NÁM O STYL, NE O TREND Kolik času ze svého pracovního dne věnuješ firemním poradám? Šedesát procent.

Na iPadu mi pouští podmořské video. Není to úplně profi, ale záběry jsou to myslím krásné.

O čem se pořád radíte? Teď se soustředíme na expanzi do zahraničí.

To je kanic? Správně.

Východ, nebo Západ? V Litvě a Lotyšsku máme vlastní obchody. Podobně se snažíme prosadit v Polsku. A nově jsme otevřeli pobočku ve Vídni. Rozdíl mezi Východem a  Západem je historický. Náš trh je mladý a zákazník si teprve vytváří vztah ke značkám. Ve Vídni je spotřebitel konzervativnější, nicméně si nemyslím, že by tam prostor pro expanzi nebyl. Vždycky jde o to zaujmout. Produkt sám o sobě nefunguje, důležitý je mix faktorů jako servis, design a atmosféra obchodu. Je hrozně důležitý, jak na sebe upozorníš a čím se odlišíš. To je nejpodstatnější. Dát zákazníkovi důvod, aby přišel, nakoupil a ještě se vrátil.

To je nebezpečná ryba? Když máš před ní respekt, tak ne. Při potápění v moři se musíš chovat jako v cizím bytě. Ale znám lidi, kteří tam vlítnou, do všeho dupnou, všechno krmí. Kterou rybu bys chtěl potkat pod hladinou? Mořskou pannu. Nezdá se mi, že se tam chováš úplně jako v cizím bytě... (smích) To je parádička. Když žraloka otočíš hřbetem dolů, tak ztuhne a  je bezbranný. Proč tě baví potápění? Je to zcela jiný svět, vládnou tam jiné zákony, a hlavně je tam osvobozující ticho. Týden žiješ jen na lodi. Ráno vstaneš, nemáš nic jiného na starost než se nasnídat a skočit do moře.

Všiml jsem si, že oblečení říkáš „hadříky“, nepřisuzuješ jim velkou roli. Jak na tebe působí vysoká móda, která má z člověka udělat něco víc? Ty „hadříky“ jsem myslel nadneseně v tom smyslu, že nechci a nedělám módu pro lidi, kteří ji mají vysoko na žebříčku hodnot, kteří ji rádi dávají na odiv.

proč ne?! – srpen 2011

»Nedělám módu pro lidi, kteří ji mají vysoko na žebříčku hodnot a rádi ji dávají na odiv.«


STRANA 27


STRANA 28

rozhovor My nabízíme „city chic look“ pro pracujícího člověka, který myslí i na víkend. Snažíme se vytvářet inteligentní design, který ze sebe nedělá vědu. Jde nám o styl, ne o prvoplánový trend. Jak se podle tebe Češi oblékají? Stále konzervativně a až příliš účelově. Chybí jim určitá odvaha a uvolněnost, takový ten nenucený chic styl, ale to je samozřejmě opět dáno historicky. Nejsme Francouzi, nejsme Italové, pro které je móda součástí životního stylu. Ale nechci to generalizovat, to by bylo nefér.

Petr Hendrych (46)

Svou firmu založil v roce 1990. Zpočátku se věnoval importu zahraničních značek, o tři roky později začal s vlastními oděvy značky pietro filipi. V roce 2004 Hendrych prodal majoritní podíl fondu rizikového kapitálu Genesis a stal se minoritním akcionářem. Ve firmě ale dále působí jako generální ředitel. V současné době má společnost kolem 300 zaměstnanců. Provozuje 25 prodejen v České republice, 12 na Slovensku a celkem 16 dalších v Polsku, Rusku, na Ukrajině, Bulharsku, Lotyšsku, Litvě a Rakousku. Hlavními návrháři módní značky jsou Jakub Bryxi, Hana Zárubová a Anna Tušková.

Co nejraději nosíš ty? Podle situace nebo příležitosti, která se k danému typu oděvu váže. Třeba smoking ve mně vyvolává přílišnou oficialitu, nějak mě znervózňuje. Přitom vizuálně jde o krásný kousek. Jinak nejraději mám asi košile a tenké bavlněné svetříky. Kolekce pietro filipi vytvářejí čeští návrháři? Ano, Jakub Bryxi, Anna Tušková a Hana Zárubová. Mají talent. Musím říct, že mě těší, když jsou oceňováni i za své vlastní kolekce pod značkami Bryxi, Chatty anebo No., které představují například v rámci Designbloku. Zkoušíme samozřejmě i spolupráce s různými umělci. Aňa Geislerová se u nás pěkně zabydlela. Vyhodil bys Galliana za jeho řeči o Hitlerovi? Jsem (ne)rad, že to nemusím řešit. Zastávám názor, ať si každý říká, co chce, pokud je připraven za to nést odpovědnost. Kde šijete kolekce? Museli jste přesunout výrobu do Číny? V Číně šijeme menší část jednodušších věcí. Ale stěžejní část kolekce, jako jsou obleky, které stojí a padají s materiálem a technologií, šijeme na Slovensku. V Číně je obtížné uhlídat kvalitu. Tady je silná tradice oděvního průmyslu. Existoval tady výrazný textilní průmysl a už neexistuje. Podle mě jsme byli konfekcionářský národ. My jsme s pietro filipi v začátcích šli proti obrovským, ale statickým podnikům, které nedokázaly reagovat

proč ne?! – srpen 2011

na změnu trhu. Nepodařilo se je včas restrukturalizovat a proměnit je v menší a dynamičtější firmy. Jaká byla devadesátá léta? Začátek devadesátých let byla neopakovatelná doba. Všechno, co bylo do té doby české, najednou nebylo pro zákazníka dostatečně dobré a na úrovni, protože to bylo něco, s čím tady on žil roky už za totality. Najednou byl trh strašně volný a otevřený. A my jsme taky napřed začínali importem zahraničního oblečení. Teprve později jsme na to navázali vlastní značkou. MUSÍME SE UKÁZAT V roce 2004 vstoupil do tvé firmy finanční partner a expandovali jste do Pobaltí. Do roku 2000 jsme fungovali jako klasický velkoobchod. Pak přišla první obchodní centra a trh se začal diametrálně měnit. Rozvoj obchodních center šel prudce nahoru a my potřebovali peníze, abychom neztratili kontakt s vývojem trhu. Naše expanze není o jednom obchodu, musíme expandovat v  pěti šesti obchodech najednou v rámci jednoho města. Musíme se ukázat na těch nejlepších místech a k tomu je zapotřebí hodně peněz. Nejvyšší top brand otevře jednu prodejnu v Pařížské a dá o sobě vědět docela snadno. Ale tam my nejsme. Musel ses vzdát se vstupem finančního partnera vize rodinné firmy? Nejsem si jistý, jestli jsem měl vizi rodinné firmy, ale určitě jsem měl vizi prosperující firmy. Teď stojíte před další vlnou expanze. Jste tam, kde už jste jednou byli? Ano, ale ve  vyšším patře. My jsme si na menších trzích ověřili, že náš model obstojí. Litva a Lotyšsko jsou mladé trhy, dynamické, na kterých má zákazník stále chuť vyzkoušet si něco nového. Vídeň je víc tradicionální, ale i tak tam ta dynamika je. Teď bychom chtěli plošně zesílit svá zastoupení a rozšířit se ještě o dva další trhy. Jak vypadá globální svět z pohledu oděvního výrobce? Zákazník dnes není diametrálně odlišný. I když má svá specifika, je situace


STRANA 30

ve Vídni, Praze nebo Varšavě hodně podobná. Každá textilní značka vytváří kolekci pro všechny země. Dodávají stejné zboží a ovlivňují tím zákazníky. Trend není něco, co si vymyslel zákazník, on ho přejímá od značek. Odletím do Novosibirska, sednu si do mexické restaurace a  za  půl hodiny ztrácím pojem o prostředí, ve kterém jsem. Kolem mě sedí lidé oblečení jako v Praze, mají stejný jídelníček jako v Praze, jídlo chutná taky jako v Praze. Z pohledu byznysu je konkurenční prostředí tady a tam velice podobné. A proto jsem si jistý, že pokud dynamicky vstoupíme na zahraniční trh, budeme úspěšní. V  Praze máte reprezentativní prodejnu na Národní třídě. Preferují zákazníci kamenný obchod ,nebo obchodní centrum? Národní je nejen naše vlajková loď, ale bereme ji samozřejmě i jako marketingový nástroj. Podporuje brand, povědomí o značce. Je zosobněním naší filosofie. Na druhou stranu je tady od roku 2000 boom obchodních center, která reprezentují mix značek, a pietro filipi mezi ně patří. Obchodní centra jsou fenoménem doby a nejvíc se rozrostla právě ve  východních zemích. V  Itálii moc obchodních center není, stále tam vítězí kamenné obchody, ale naši zákazníci chodí do nákupních center, a proto tam patříme i my. S expanzí asi přijdou padělky. Už vás někdo padělal? Já to měl vždycky jako cíl. Už jsme se s nimi setkali v kamenných obchodech, ale v tržnicích ještě ne. Pro Čínu jsme stále málo aspirativní. Až se dostaneme na tržnice, přijde čas, abychom vytvořili vlastní parfém. Ale zatím představujeme první dětskou kolekci a máme v plánu oslovit designéry a vytvořit cenově dostupný home deco. Rád spojuji značku s tvůrci, kterých si skutečně vážím. PIETRO S JABLKEM Kdyby bylo pietro filipi automobilkou, kterou? Mně se líbí Range Rover. Má facelift a trend. Je vidět, že má něco za sebou, že má nějakou historii, na kterou navazuje. A pak jsou tady auta bez identity. My se snažíme nebýt neidentifikovatel-

rozhovor nými, ale samozřejmě naše historie není srovnatelná. Jakou historickou postavou bys chtěl být? Ve školce se mi díky jménu posmívali a říkali mi Heydrichu. Takže tím už jsem byl a stačilo. A kterou firmu obdivuješ? Definitivně Apple. Líbila by se ti v Praze kavárna pietro filipi? Líbila. A moc. Bicykl pietro filipi? Myslím, že zrovna ten by k naší značce docela seděl. Takové elegantní městské kolo. V zahraničí je to celkem standard. Vidíš na kole chlapa v obleku i krásně oblečenou ženu v  podpatkách, jak si nonšalantně frčí do práce. Seš selfmade man, firmu vedeš dvacet let. Cítíš na sobě nějaké změny? Jsem větším introvertem, ale to souvisí asi s věkem. Rád si povídám se svými dětmi, protože mají neobroušené názory, fascinující, ale já, jako rodič, jim říkám to hrozný “ale”. A to je to nejhorší, co se ti může stát. Když jsem kdysi šel do byznysu, měl jsem přesně tyhle neobroušený názory. Nemůžu říct, že to, co jsem udělal, bych udělal jinak. Ale udělal bych to lépe. Co tím konkrétně myslíš? Dneska už na poradě nehledáš nový řešení, protože tou situací jsi prošel pětkrát šestkrát a vždycky měla stejný konec. Takže dneska to v určitém bodu zarazíš a řekneš stop – tohle nemůže dopadnout. Jenže musíš umět rozeznat nuance, protože z  druhý strany je to slovíčko „ale“ hroznou brzdou. Pokud ztratíš ambici riskovat, nést riziko, tak začneš být konzervativní a ztratíš dynamiku. A stejné nebezpečí hrozí u dětí. Nesmíš je tím „ale“ otupět. Musíš jim nechat volnost a být schopen rozeznat, kde si můžeš dovolit jim to riziko snížit. Opravdu nechceš pietro filipi úplně prodat? Co mě baví a co chci, je dál věci rozvíjet, hledat nové příležitosti a spolupráce. Bez omezení.

proč ne?! – srpen 2011

»Pro Čínu jsme málo aspirativní. Až se dostaneme na tržnice, přijde čas vytvořit vlastní parfém.«


PN000944


STRANA 32

na cestách

Létající esa Přes tři sta hodin strávených v letadle, rok co rok. Pořádná porce, kterou musí vstřebat elitní tenisté světa. S Petrou Kvitovou a Tomášem Berdychem jsme mluvili o kočování z turnaje na turnaj. Text: Alois Žatkuliak – Foto: David Turecký

O

ba momentálně patří mezi desítku nejlepších tenistů světa. A chystají se stoupat ještě výš. Třeba jim k tomu částečně pomůže i soukromý tryskáč firmy NetJets, který se nově rozhodli využívat, aby co nejvíce šetřili síly mimo tenisový kurt. S nejlepšími českými tenisty jsme při této příležitosti probrali několik striktně leteckých témat. 1. Hodiny v oblacích Tomáš Berdych: Kdybych počet absolvovaných letů propočítal podle turnajů, dostanu se na padesát až šedesát letů za rok. Je to hodně, ale nepatřím k těm, kdo by si stěžovali. Mám odlétáno už tolik, že mám výhody díky různým frequent flyer kartám. Petra Kvitová: Tak to můžu zatím Tomášovi jen závidět. Já ještě tolik mílí nalétaných nemám, takže musím všechny fronty poctivě vystát. 2. First v. economy class Petra Kvitová: Přiznávám, že až letos jsem se poprvé rozhodla letět do  Austrálie byznysem, a  byla to skvělá volba. Dříve mi trvalo tři dny, než jsem se po tak dlouhém a nepohodlném letu srovnala. Tomáš Berdych: Pro mě je každý let spojený s tím, že cestuju za prací. Když vím, že za pět dní budu hrát někde na druhém konci světa, in-

vestuju do svého pohodlí. Na dlouhý let do Austrálie se docela těším, protože ho celý prospím a docela si odpočinu. 3. Zábava na cestách Petra Kvitová: Já se na cestách zabavím hlavně knížkami. Sem tam si pustím nějaký film nebo hudbu, ale preferuji čtení. Na cestu do Austrálie jsou povinnou výbavou minimálně dvě knížky. Tomáš Berdych: Já kromě spánku stihnu nanejvýš jeden film a trochu jídla. Pro mě je létání skoro odpočinek. Tedy když můžu své dva metry v letadle dostatečně natáhnout. To pak nejvíc času prospím. 4. Ztracená zavazadla Tomáš Berdych: Není to tak dávno, co se mi během měsíce ztratila bagáž hned dvakrát. Komplikace to je pokaždé, protože musíte rychle shánět tenisky, oblečení... Jsou ale i horší věci. Nemám rád, když si nemůžu vzít s sebou do letadla rakety. Normálně je nedám z ruky, ale někdy jsou u kontrol nepříjemní, a protože existují nějaká pravidla, nesmím si je vzít s sebou. Petra Kvitová: Já mám zatím asi štěstí. Snažím se případným komplikacím předcházet a vždycky si s sebou vezmu do letadla i nějaké náhradní oblečení a tenisky. Co kdyby se náhodou bagáž ztratila. Zatím mi ale vždycky všechno přišlo.

proč ne?! – srpen 2011


STRANA 33

Petra Kvitová a Tomáš Berdych. Přiletí v privátním jetu i s další velkou turnajovou trofejí?

5. Divoké turbulence Petra Kvitová: V letadle jsem se opravdu bála jen jednou, když jsme letěli do Palm Springs hrozně malým letadlem a dostali se do obrovských vzdušných vírů. Tomáš Berdych: Turbulence jsem zažil, ale nikdy jsem se jich nebál. Před lety jsme se vraceli z turnaje v noci, a tak jsem jako obvykle hned usnul. Probudil jsem se až po  přistání a vedle mě seděl trenér, celý úplně zelený. Tak se ptám, co se děje, jestli už jsme ve Vídni. Vypadal, že mě přizabije. Jen z něj vypadlo, že jsme museli nouzově přistát, protože nám nefungoval jeden motor. Bylo to prý docela drama. 6. Privátní jety a tenisové hvězdy Petra Kvitová: Většina tenisové špičky létá privátními letadly. Mám pocit, že někdo z tenistů dokonce soukromé letadlo i vlastní... Tomáš Berdych: Vím, že dřív měli své vlastní letadlo Kafelnikov a Agassi. Využívali ho, ale možná to od nich byla i trochu póza. 7. Rozpočet na letenky Tomáš Berdych: Za rok padne na cestování přes milion korun, spíš milion a půl. 8. Aerolinky v. privátní jet Tomáš Berdych: Rozdíl je obrovský. Možnost dostávat se na dostupnější letiště, přicestovat kamkoliv za kratší čas a v okamžiku, kdy potřebujete. To se pak podepíše na komfortu, který se snažím kolem sebe vytvářet. Petra Kvitová: Vidím to podobně. Nejvíc ale ušetřím čas. Nemusím být několik hodin před odletem na letišti, klidnější je i odbavení. 9. Rychleji po Evropě Petra Kvitová: V  srpnu cestujeme do Ameriky a po US Open do Asie, takže v nejbližší době privátní letadlo nevyužijeme. Ale až se kolotoč turnajů přesune zase do Evropy, bude se hodit. Třeba na to, vyrazit soukromě na nějakou rychlou dovolenou k moři.


STRANA 34

storyboard

proč ne?! – srpen 2011

Hospoda v New Yorku


STRANA 35

Vypadá takhle česká hospoda? V srdci Manhattanu ano.

Text: Petr Šimůnek – Foto: M. RAFTER

Tentokrát to nerežíruje Miloš Forman. I když by si na název Hospoda mohl nárokovat copyright. Příběh se odehrává v New Yorku roku 2011, v hlavní roli je česká kuchyně a dobře načepovaná plzeň. Režii má Tomáš Karpíšek z Ambiente. Jestli to bude na Oskara, to se ještě uvidí. Čochtan z toho ale bude stoprocentně.


STRANA 36

J

en co si sednu, dostanu pivo. Začíná to tedy dobře. I když – není to pivo, na jaké bych měl zrovna v  tenhle horký večer tu největší chuť. Je to „mlíko“. Malé pivo natočené tak, aby tam byla skoro samá pěna. Oproti normálnímu mlíku ho tělo přijímá velmi ochotně. A to i proto, že se v téhle Hospodě člověk cítí hned příjemně – je útulná, moderní, stoly jsou krásně dřevěné a máte výhled jak v Česku – na výčep. Ten místní je prosklený, s  viditelným pivním tankem a chlazením. A to jsme na Upper East Side, pár ulic od Central Parku, v New Yorku. ČESKA MISE V NYC Otevírat restauraci ve městě, které víc než cokoliv připomíná zeměkouli v malém a  je v  něm asi úplně všechno, je docela odvážný podnik. Otevírat restauraci, která není úplně levná a navíc je česká, to slůvko „docela“ maže a riziko zvyšuje. V New Yorku je 20 tisíc registrovaných restaurací. Proč by tedy měli Newyorčané mít chuť jít zrovna do Hospody? Třeba proto, že to je asi první vážný pokus o představení moderní české kuchyně. Třeba proto, že je povedená. A asi hlavně proto, že je jiná. „Hospoda je výsledkem debat s Tomášem, co můžeme jako národ nabídnout v  gastronomii i  za  hranicemi.“ A opravdu, předvařené vepřové koleno, které někdo dopeče a nabídne v interiéru s rustikálním nábytkem, s nátěrem „hovní hnědí“, obrázkem Švejka na zdi a nápisem „To chce klid“, není něco, čím bychom se měli vytahovat. Proto vzniklo téma „navoněné pivnice“. Zde je výraz „české“ položeno do druhého plánu a nahrazeno pro New York důležitějším slovem „jiné“, říká architekt Václav Červenka, který se svým ateliérem ph5 navrhoval interiér a  s  restauratérem Tomášem Karpíškem spolupracuje už dlouhá léta. Vystihuje tak, co vlastně česká Hospoda v New Yorku je. Sídlí v Bohemia National Hall na dobré adrese na Manhattanu, kousek od Central Parku a je vlastně součástí české kulturní mise v New Yorku. Je to sídlo Českého centra a tak se Hospoda stala chtě nechtě českou gastronomickou ambasádou v Americe. Jak k tomu došlo? Čechoameričan Jo-

storyboard sef Baláž, prezident sdružení česko-slovenských spolků, pozval majitele restaurací Ambiente do New Yorku. „Udělali jsme si tedy kulinářský výlet a navštívili naši národní budovu – tedy Bohemian National Hall. Je kolem ní zvláštní svět, ve  kterém koexistuje reprezentativní konzulát, plaché kulturní centrum a nevděkem pronásledovaní státní úředníci starající se o technický chod budovy,“ líčí Karpíšek newyorskou situaci a pokračuje: „Na druhé straně tu stojí krajané jako rozvážná, někdy až aristokraticky působící a na budovu hrdá inteligence, kterou jako třpytivý šperk zdobí energická Ája Vrzáňová a prezidentuje jí mladý agilní Josef Baláž s týmem pracovitých lidí. Josef nás pomalu zpracoval a my jsme mu před odletem slíbili, že NĚCO vymyslíme.“ A tak vymysleli Hospodu. ŽÁDNÝ TALÍŘ SE ŠESTI Karpíšek pro New York zkombinoval dva svoje osvědčené koncepty z Česka. Luxusní a oceňovanou ochutnávkovou restauraci La Degustation a lehce navoněnou pivnici Lokál. Proč? Přes všechny předsudky českých pivařů je prý New York velmi vyspělý pivní ráj. Je tu pivo ze všech koutů světa. Pilsner Urquell je respektovaná značka, ale bohužel spíš v  regálech obchodů než v restauracích a barech. Nikdo ji tu neumí čepovat. „Aby bylo pivo dobré, musí se přece točit, to u nás ví každý. To je podle nás to, co dokonalému pivnímu trhu na kráse chybělo,“ říká Karpíšek o nabídce Hospody. V kuchyni hodlá kombinovat moderní kuchařské postupy a středoevropské chutě a ingredience. „Nechceme však nic dovážet. Používáme, tak jako většina předních podniků v New Yorku, lokální a sezonní suroviny,“ říká. Menu má sedm prvních a  sedm druhých chodů, dva chody si užijete za fixní cenu třicet dva dolarů. „Naše krédo je: stejná kvalita jídla jako v La Degustation, k tomu jednodušší servis a prezentace, která ladí s prostředím hospody. Z našich průzkumů se to mnoha Čechům v Americe moc nezdá, jdou do hospody a v ní čekají talíř se šesti a levné pivo. Ale Američané podobné konotace nevnímají. Pivo jim přijde levné a cena jídla přiměřená. Malé pivo za šest dolarů je na tuto lokalitu dobrá cena,“ říká Tomáš Karpíšek.

proč ne?! – srpen 2011


STRANA 37

(vlevo nahoře) Šéfkuchař Marek Šáda připravuje degustační menu, které ladí s prostředím hospody

(na protější straně) Tomáš Karpíšek v New Yorku sám první měsíce dohlížel na rozjezd restaurace

Prazdroj putuje do Hospody přímo z Plzně ve speciálních chladicích kontejnerech


STRANA 38

Cesta české Hospody do New Yorku nebyla zrovna lehká, od  prvních skic po otevření to trvalo tři roky. Čekalo se na různá povolení, to poslední, od plynařů, oddálilo otevření jinak hotové restaurace o několik týdnů. To se může odrazit i na ekonomické úspěšnosti podniku, protože odstartoval do poněkud mrtvější letní sezony. „To posouvání termínu otevření bylo bezútěšné. Neuměli jsme to ovlivnit a jen čekali. Konečný termín otevření se nakonec po týdnech posouval šest měsíců. Zdržovala se zejména kolaudace, a to díky množství různých složitých inspekcí a povolení. Takže, kdy si na sebe začneme vydělávat, to je velká otázka. Když dosáhneme nuly na konci roku, bude to velký úspěch, spíše ale na jaře,“ říká Karpíšek. ZAPLAŤ PIVNÍ PÁNBŮH Velkou roli hraje v Hospodě pochopitelně pivo – o tom nikoho nenechá na pochybách třeba prosklený výčep, který na sebe jako oltář poutá pozornost. Aby mohl mistr světa v čepování piva Lukáš Svoboda americkým hostům načepovat hladinku (normální pivo s pěnou), čochtana (po americku, bez pěny) nebo mlíko (hlavně pěna), musí skvělá plzeň dorazit v dobrém stavu. Což je docela výzva a kdo ochutnal v Americe plzeň, ví, o čem je řeč – něco se s ní při transportu, skladování, čepování muselo stát, nebývá prostě dobrá.... „V tomhle nám hodně pomáhal vrchní sládek pivovaru Václav Berka, protože jsme potřebovali čerstvé pivo, které bude mít bezpečně zajištěné podmínky na cestě z Plzně do New Yorku. Tady funguje pivní distribuce úplně jinak než u nás. Nedělá ji pivovar, ale různí obchodníci. My jsme potřebovali jistotu, že nám nikdy nedovezou sudy, které se rok váleli někde v přehřátém skladu. Podařilo se. Zaplať pivnímu pánubohu, globálním manažerem značky Pilsner Urquell je Čech – Petr Dvořák, a tak pravděpodobně až díky jeho pomoci k nám putuje Prazdroj v chlazených kontejnerech. To považuji za malé národní vítězství,“ popisuje nelehký boj za opravdovou plzeň Karpíšek. Ale jak sám ví, v New Yorku a v celé Americe je spousta dobrých a vynikajících piv a malých pivovarů. To chce využít při poněkud netradičním snoubení

storyboard Muškátem sypané pošírované vejce na květáku zdobené lístky růžičkové kapusty

Králičí aspik s bílým zelím a hrachovými výhonky

Závitek z kachních prsou s náplní z hrušky a celeru v zakysané smetaně

Pomalu pečená jehněčí kýta s houskovými knedlíčky a špenátem s tymiánovou omáčkou

proč ne?! – srpen 2011


STRANA 39

»Aby bylo pivo dobré, musí se přece točit, to u nás ví každý.«

jídla a piva. Obyčejně se tenhle gastronomický postup používá u vína – vybrat to správné k jídlu může zážitek zmnohonásobit. Takže kromě plzně, kterou dostane každý hned na začátku v podobě onoho mlíka, se ke každému chodu servíruje malá sklenička nějakého místního lahvového piva tak, aby se třeba k pražské šunce s křenovou pěnou co nejlépe hodilo. Jestli je prosklený výčep oltářem téhle Hospody, tak je tu taky hodně zajímavá křížová cesta po česku. O výzdobu tma-

Jestli je prosklený výčep oltář téhle Hospody, tak je tu taky hodně zajímavá křížová cesta po česku. O výzdobu tmavých dřevěných a podsvětlených stěn (viz nahoře) se postaral Jakub Matuška, aka Maskér.

vých dřevěných a podsvětlených stěn se postaral Jakub Matuška, aka Maskér, jeden z nejvýraznějších českých mladých výtvarníků. „Vytvořil jsem svět, v kterém je všechno naplněno pivem,“ říká Jakub Matuška, který kresby pro interiér vytvářel v Praze a do New Yorku je přijel jen zkontrolovat. Podobnou cestou se do hlavního města světa dostal i nábytek. „Design a výroba interiéru proběhla v Lovčicích u Prahy, prý na tom dělala celá vesnice – udělali nádhernou práci,“ popisuje Karpíšek. Hospoda působí o dost jinak, než si člověk v Česku při tomhle názvu představí – je moderní, elegantní, sofistikovaná. Jak české gastronomické velvyslanectví v New Yorku dopadne, uvidíme až za čas. První reakce jsou velmi dobré. O Hospodě psal pochvalně New York Times, na internetových serverech o restauracích, třeba Opentable.com, má vysoce nadprůměrné hodnocení (průměr 4,3 z 5 hvězdiček) – a i když se hodnotitelům příliš nezdají velikosti porcí, které považují vzhledem k ceně za malé, shodně oceňují nejen kvalitu a nápaditost jídla, ale i skvělou obsluhu. Kulinářský ambasador Karpíšek bude Hospodu spoluřídit minimálně ještě půl roku, možná déle. Přestěhoval kvůli tomu celou rodinu do New Yorku, dopoledne řeší věci v Praze, odpoledne je v Hospodě nebo prozkoumává konkurenci. Jaká s ním vlastně na Hospodě byla spolupráce? „Je to on, kdo (podobně jako filmový režisér) několik let přemýšlí o scénáři restaurace a určuje směr, kterým se bude ubírat. Já se snažím tu svoji třetinu, což je atmosféra a design, co nejlépe přiblížit celkovému konceptu. Zbývající dvě třetiny – kuchyň a servis – řeší on se svými kolegy. Jeho genialita spočívá právě v práci s konfliktem naprosto přesné představy o konkrétním konceptu a pokoře naslouchat a nechat se ovlivňovat jinými,“ říká architekt Červenka z ateliéru ph5. Až budete mít cestu do New Yorku, přesvědčte se, jak taky může vypadat česká hospoda. Mimochodem, ten název skutečně vymyslel Miloš Forman. To když na Karpíškův seznam návrhů různých jmen jako třeba Smetana, Dvořák, Dobra nebo Marie dopsal: „Já bych chtěl v New Yorku konečně pořádnou českou hospodu...“ Tak snad ji má.


STRANA 40

fashion story

proč ne?! – srpen 2011


. / -..- / .. / ... / - / ..- / .--- / . // -- / --- / -.. / -. / .. // --.. / .. / ...- / --- / - // -- / .. / -- / --- // -. / .- / ... / .. // -.-. / .. / ...- / .. / .-.. / .. / --.. / .- / -.-. / .. / ..--.. /*

BINÁRNÍ SIGNÁLY

STRANA 41

Klobouk, Dolce&Gabbana, 3 740 Kč; košile, Dolce&Gabbana, info o ceně v butiku; svetr, Diesel-Black Gold, 7 260 Kč; kalhoty, Dolce&Gabbana, 5 850 Kč; šál, Ermenegildo Zegna, 5 740 Kč; podkolenky, Dolce&Gabbana,1 700 Kč.


ona Pončo, Salvatore Ferragamo, 31 050 Kč; šaty, Ermanno Scervino, prodává Pařížská 18, 16 390 Kč; svetr, Silvina Marotti, prodává Pařížská 20, 10 600 Kč; brýle, Max Mara, 5 700 Kč; kabelka, Ermanno Scervino, prodává Pařížská 18, 40 590 Kč; punčochy, Topshop, 335 Kč; boty, Victor&Rolf, prodává Obsession, 21 900 Kč. on Kabát, Karl Lagerfeld, prodává Van Graaf, 10 499 Kč; svetr, Alexander McQueen, prodává Simple Concept Store, 14 600 Kč; šála, Joop, prodává Van Graaf, 1 999 Kč; džíny, Diesel, 6 180 Kč.


Šaty, Alexander McQueen, prodává Simple Concept Store, 22 550 Kč; kalhoty, Jakub Polanka - info o ceně www.jakubpolanka.com; brýle, Silvina Marotti, prodává Pařížská 20, 10 200 Kč; náhrdelník, Swarovski, 8 500 Kč; žluté a vínové náramky, Topshop, 285Kč/415Kč; boty, Jeffrey Campbell, prodává Enter The Adress, 5 460 Kč.


Košile, Dries van Noten, prodává Obsession, info o ceně v butiku; vesta, Drycorn, prodává Van Graaf, 2 990 Kč; džíny, Dolce&Gabbana, 6 390 Kč; šle, Dolce&Gabbana, 4 690 Kč; boty, Dr.Martens, prodává Enter The Adress, 3 900 Kč.


/ * Existuje módní život mimo naši civilizaci? /

Fotograf: Štěpánka Stein & Salim Issa; Styling: Tereza Kytková; Make-up: Tereza Patočková; Modelové: Barbora S., Exit MM + Pavol P., PH Models;

Kabátek, Max Mara – SportMax, 27 600 Kč; šaty, Max Mara – SportMax, 15 100 Kč; ozdoba do vlasů, H&M, 129 Kč; náhrdelník, Swarovski, 6 900 Kč; punčochy, H&M, 149 Kč; boty, Trickers, prodává Bella Brutta, 9 990 Kč.


fenomén

STRANA 46

proč ne?! – srpen 2011

Zlato. Nic jiného Text: Jiří Nádoba – Foto: Reuters

Sportovní agent Ricky Simms kdysi sám závodně běhal, ale jeho životní výhra přišla, až když pověsil tretry na hřebík. Jako sportovní manažer potkal na Jamajce tehdy šestnáctiletého kluka jménem Usain Bolt. Budoucího nejrychlejšího muže planety.

V

atletice dnes neexistuje větší fenomén než sprinter Usain Bolt. Při finále stovky na srpnovém mistrovství světa to bude jiné než na olympiádě v Pekingu, kde Bolt dobíhal rozesmátý, s rozvázanou tkaničkou svých zlatých treter a s rozpřaženýma rukama. Ale když se stane mistrem světa a příští rok si odveze zlato i z olympiády v Londýně, má splněno. „Pak z něj bude legenda. Navždy,“ řekl nám při návštěvě ostravské Zlaté tretry Ricky Simms, nenápadný Ir, který díky němu postavil na hlavu celý byznys kolem atletiky. Máte na starosti všechny peníze kolem Bolta. Kolik to vlastně je? O  tom docela nerad mluvím. Ale je to rozhodně víc, než bylo vždy v atletice zvykem. Když Usain před Pekingem zaběhl svůj první světový rekord na stovce, chtěl jsem pro něj vyjednat se sponzory něco extra, ale všichni mi říkali, že atleti prostě mohou dostat jen tolik a tolik a víc ne. Dalo docela práci jim to vymluvit. Po Pekingu už nemělo smysl dívat se, kolik peněz kdy dostával Michael Johnson nebo Carl Lewis, musel jsem lidem vysvětlit, že důležitější je, kolik bere Tiger Woods nebo LeBron James. Z  Usaina Bolta je už globální značka, v jednom žebříčku letos vyšel jako sportovec s největším komerčním

potenciálem, což se dosud nikomu z atletů nepovedlo. Ale v padesátce nejlépe vydělávajících sportovců Bolt i letos chybí. Přitom na top 50 stačilo dvacet milionů dolarů ročně. Mají tam chybu, anebo dvacet milionů je i na Bolta stále ještě moc? Rozdíl je v tom, že David Beckham nebo LeBron James berou kromě peněz od sponzorů také výplatu ve svém klubu, stejně jako všechny ty hvězdy v baseballu nebo americkém fotbalu. Usain žádnou mzdu nemá, jen sponzoring a  startovné. Přitom u  fotbalistů jsou peníze od klubu obvykle tím hlavním příjmem, Ronaldo nastupoval do Realu myslím za tři sta tisíc liber týdně. A lidé jako Tiger Woods nebo Roger Federer dostávají za turnaje řádově větší částky, než kolik je startovné na atletických mítincích. Vítěz Wimbledonu si odveze kolem dvou milionů dolarů. Když jste loni podepisovali smlouvu s Pumou, prý šlo o rekordní sumu, jakou kdy některý atlet dostal. Mluvilo se o desítkách milionů dolarů... Řekněme, že jsem slyšel něco o čtyřech milionech, ale také o čtyřech stech milionech a že pravda bude někde mezi. Ale víte, proč se mi o  těch penězích a žebříčcích nechce mluvit? Usain je z Jamajky, je tam nesmírně populární,

„Nezměnil se ani trochu,“ říká o Usainu Boltovi jeho agent. „Jistě, má krásný dům, spoustu aut, ale chová se pořád stejně, hraje videohry nebo domino. Je prostě v pohodě.“


STRANA 47

Světoznámé gesto zvané lakonicky „Bolt“ po závodě v Berlíně, kde zaběhl famózní světový rekord na 100 metrů v čase 9,58 sekundy. Dokážete si představit sympatičtější tvář pro reklamu?


STRANA 48

fenomén

proč ne?! – srpen 2011

RICKY SIMMS - špičkový sportovní agent - spolumajitel britské agentury Pace Sports Management - zastupuje převážně britské, jamajské a keňské atlety, konkrétně sprintera Usaina Bolta anebo mistryně světa a běžkyně dlouhých tratí Linet Masaiovou a Vivian Cheruiytovou

ale to není bohatá země a my nechceme, aby se tam na něj lidé dívali tak, že on má spoustu peněz a já nic. Lidé pak přijdou, že potřebují peníze, že se jim porouchalo auto nebo že jejich děti jsou nemocné, a žádný takový extra stres nechceme. Sammy Wanjiru, keňský běžec, který letos zemřel, byl předtím doma několikrát okraden. Stává se to i těm, které máte na starosti vy? Kolik jich vlastně je, kromě Bolta? Naší firmou prošly stovky atletů, nejvíc právě z Keni, a peníze jsou vždycky citlivá věc. Naprostá většina z nich pochází z velmi chudých poměrů. Vy osobně se stihnete starat i o ostatní? Nebo stíháte jen Bolta?

Usain je samozřejmě top klient, ale musím stíhat i ostatní. Jeden je teď v letadle do Ameriky, druhý zítra běží závod, to všechno musím hlídat. Boltovu smlouvu s Pumou jste dojednával vy osobně? Šlo to snadno? Vleklo se to přes půl roku. Ale hlavně kvůli právníkům, základ jsme dohodli rychle, v Keni na večeři s šéfem Pumy Jochenem Zeitzem. Má v Keni farmu, tam jsme si plácli. Ale než se vyladily všechny detaily, museli jsme to poslat milionkrát tam a zpátky. Pamatuju si, jak jsme chytili jednoho právníka po telefonu na dovolené, v autě, s rodinou někde mezi Miami a Bostonem. Tři hodiny jsme něco řešili, děti mu křičely na zadních sedačkách…

Jestli Bolt zaběhne stovku za 9,4 sekundy? Kdo ví. Zkuste si zastavit hodinky přesně na 9,58. Pár setin je neznatelný rozdíl.


STRANA 49

šest závodů za rok, berou to tak, že pracoval šest dnů v týdnu, takže chtějí zdanit šestinu všech jeho peněz od sponzorů. A daňová sazba je padesát procent. Je to celé nesmysl, Usain pochopitelně pracuje 365 dnů v roce. Na olympiádu se to nevztahuje? Ne, olympiáda dostala výjimku, to byla součást boje, aby Londýn vyhrál. Snad se to změní, na finále Ligy mistrů ve Wembley letos UEFA dostala výjimku, takže třeba Messi sponzoring nedanil. Wimbledon se také snaží, ale tam tenisté nemají moc na výběr, je to jeden ze čtyř turnajů na světě, takže tam prostě musíte být – sponzoři by se zlobili. Blíží se mistrovství světa, na kterém vám hodně záleží. Co vás teď nejvíc zaměstnává? Spousta věcí, nejvíc asi novináři. Každý chce mluvit s Usainem, denně máme tak pět žádostí od velkých médií z různých koutů světa, od dokumentaristů, filmařů z  Hollywoodu a  podobných lidí. Musím jim všem vysvělit, že na to prostě není čas. Když zavolá BBC nebo největší televize z Japonska, Číny nebo Austrálie, těžko to chápou, ale my prostě máme svůj program a do toho se teď nic navíc nevejde.

Změnil se Bolt hodně, kvůli penězům a kvůli tomu cirkusu kolem? Všichni se na to ptají a já pořád opakuji, že se nezměnil ani trochu. Jistě, má krásný dům, spoustu aut, ale chová se pořád stejně, hraje svoje videohry, má rád muziku, domino, je prostě v pohodě. Za rok je olympiáda v Londýně, ale v Británii údajně Bolt nechtěl běhat kvůli daním. Už jste to nějak vyřešili? S olympiádou to nemá nic společného. Není to tak, že bychom nechtěli platit daně – když někde Usain běží, tak tam daně rád zaplatí. Británie ale jako jediná země na světě zdaňuje nejen startovné z mítinku, ale i peníze od sponzorů. Když Usain běží třeba

Předloni v Berlíně jste se prý s Boltem vsadil, že stovku zaběhne za devět a půl vteřiny. Myslel jste to vážně, nebo jste ho chtěl jen vyhecovat? Je to tak, tipoval jsem 9,52. Ale prohrál jsem. Byl jste blízko, ne? Ano, ale vyhrál Usainův masér Eddie. Tipnul 9,57 a Usain to zaběhl za 9,58. Jenže já bych stejně nic nevyhrál, i kdybych se strefil. Vsadili jsme se o sto eur – já, Eddie a Usain – ale oni dva svoji stovku vůbec do banku nedali. Všechny peníze jsem za ně na stůl vysázel já a shrábl je Eddie. Na začátku svojí knížky Bolt slibuje, že jednou možná stovku zaběhne i za 9,4. Mělo to přijít letos v Koreji nebo příští rok na olympi-

ádě. Pořád to platí? Letos sice vyhrává, ale jen tak tak, v časech kolem 9,9. Trenér ho vidí každý den a ví, co si můžou dovolit. Ty rozdíly jsou jen chvilka, setinka sem nebo tam… Zkuste si zastavit hodinky přesně na 9,58. Může to být 9,6 nebo 9,4, může foukat vítr, nikdy nevíte... Čas ani rekord pro nás není žádné velké téma. Nemyslíme na to, nikde o tom nemluvíme, trenér o tom nemluví. Jde jen o to vyhrát a mít zlato. Když to vyjde v Koreji i za rok v Londýně, co máte dál s Boltem v plánu – jako správce banku? Hlavní teď je obhájit letos zlato z mistrovství a příští rok vyhrát olympiádu. Když Usain vyhraje obojí dvakrát po sobě, bude z něho legenda. Navždy. Aby to vyšlo, musí se teď hodně snažit. Asi by se dalo celkem jednoduše vydělat někde pět deset milionů dolarů, nabrat nové sponzory, ale to by pro Usaina znamenalo nové úkoly, letět jednou do Japonska, jednou do Číny, což zabere čas a výsledky půjdou dolů. A to se nesmí stát. V knížce píše, že po roce 2016 s atletikou asi skončí. A v novinách často mluví o tom, jak miluje fotbal, jak mu fotbal jde a že by to jednou rád zkusil. Občas to zní, že to myslí opravdu vážně. Nebo zas jen tak vtipkuje? Myslí to vážně. Fotbal hraje hodně dobře, má talent a za pět let bude pořád mladý. Fandí Manchesteru a mluví o tom, že by klidně hrál i v Premiere League. Jednou už měl i domluveno, že si s Manchesterem jen tak zatrénuje, ale měli před posledním zápasem v sezoně a Alex Fergusson to zakázal. Breaky by mu asi šly dobře, ale hlavní je technika a těžko říct, jak by se Usainovi dařilo. Ještě nebyla možnost to pořádně vyzkoušet. Co bude pak s vámi? Uvidíme. Jsme kamarádi a vždycky budeme, ať se stane cokoli. Až to dojde tak daleko, že z něj bude spíš celebrita nebo fotbalista, tak najdeme někoho, kdo se v tomhle odvětví vyzná lépe než já. Ale zatím jsem tady, ve dne v noci.


STRANA 50

město zn. doporučeno

TANGER

proč ne?! – srpen 2011

Středozemní doupě hříchu


STRANA 51

Bohémská místa pomalu mizí ze světa, ale v marockém Tangeru se žije jako za starých časů. Za pár let z něj může být další předvídatelná a bezduchá kopie Dubaje. Ale dnes ještě ne. Dnes se důvod k oslavě ještě najde. Text: Christopher Petkanas Foto: Ambroise Tezenas, The New York Times Syndicate

U

žívat si života je v tomto městě na dohled od španělských břehů povolání na plný úvazek. Zkoušeli to zde opakovaně například Rolling Stones, spisovatelé Paul Bowles a William Burroughs a Jack Kerouac. A vyzkoušel jsem to i já. Dostal jsem tip na bývalého novináře Jonathana Dawsona, starousedlíka, který v Tangeru žije přesně tím bujarým životem, jaký jsem sem přijel hledat. Když jsem během prvních dnů v Tangeru Dawsonovi zatelefonoval, abych se mu představil a pozval ho na skleničku, ihned mě přerušil: „Vždyť já vás přeci již očekávám!“ Byla to skvělá ukázka fungování tangerské smetánky a její pověstné šeptandy. Předchozího večera jsem totiž povečeřel s Christopherem Gibbsem, obchodníkem se starožitnostmi, mezi jehož klienty a zároveň přátele se počítají snad všichni od manželů Jaggerových po Rothschildovy. A tak než jsem toho večera stačil dojíst poslední sousto, velká obědová party u Dawsona už byla v plných přípravách. Musím poznamenat, že v Tangeru se vaše důležitost poměřuje velikostí vaší střešní terasy. Ta Dawsonova se skví na bytovém domě, který je přece jen o něco elegantnější než většina budov v poněkud zanedbaném Ville Nouvelle, architektonicky nedefinovaném „novém městě“ z roku 1912. Dawsonova terasa, zcela porostlá popínavou bugenvileou, nabízí dechberoucí výhled. Nejen na tangerský přístav, ale i na Gibraltar a přes mořskou úžinu také na deset kilometrů vzdálené Španělsko. Papoušek v přestrojení Francouzská obsluha byla při obědě u mého hostitele zručně řízena majordomem – trpaslíkem s tradičním islámským fezem na hlavě. Nemohl jsem se však před ním tvářit příliš přesyceně, protože Dawson jej kdysi zachránil před krušným životem na ulici. Uprostřed stolu trůnil v přestrojení za hlav-


STRANA 52

Usedlíci se v Tangeru společensky setkávají doma, v podobných místech, jako je poklidná zahrada u vily Christophera Gibbse.

město zn. doporučeno

Bohémská útočiště, kde se před excentriky natahoval červený koberec, mizí jako pára nad hrncem

proč ne?! – srpen 2011

ní dekoraci papoušek bez klece. Dawson jej krmil kuličkami hroznového vína a zároveň hladil svého dalšího zvířecího mazlíčka, kohouta, který mu seděl na klíně. Pak přišla chvíle sdělit si čerstvé a nikoho nešetřící klepy a oběd završilo vystoupení nepříliš obratných akrobatů, kteří se navzájem vyhazovali do vzduchu. Nakonec byly všem rozdány doutníky, a zatímco se hosté rozvalovali v měkce čalouněném nábytku a čekali, až trochu opadnou účinky klaretu, ospale si listovali nejnovějšími katalogy mezinárodních aukčních síní. Později jsme se pomalu vytrousili z domu a šli do Gran Café de Paris na čaj. Cestou jsme míjeli děti bez domova čichající lepidlo a živelné výbuchy hromad odpadků, které jako vyrážka hyzdí i ulice těch nejexkluzivnějších čtvrtí. Dekadence hnusu a luxusu Bohémská útočiště, kde se před volnomyšlenkáře a excentriky natahoval červený koberec, mizí jako pára nad hrncem – vzpomeňme jen na turisty zničenou Sayulitu v Mexiku nebo letovisko José Ignacio v Uruguayi. To se ale v Tangeru zatím


STRANA 53

nestane. Nabídka protikladných půvabů, tedy luxusního života a naprostého hnusu, je v tomto městě stále ještě široká. Zatímco z Marrákeše se stalo Miami v kaftanu, nechvalně známé nájezdy dámských turistických skupin ve stylu „Sexu ve městě“, v Tangeru přežívá stará, dobrá, klasická dekadence. Pochybný život tu pěstuje jeho hlavní představitel Dawson a rozsáhlé a pestré společenství sociálně lačných usídlenců. Party? Kdykoliv Pokud se ocitnete v Tangeru a jste alespoň trochu zajímaví, pak vás tato cizinecká legie adoptuje dřív, než stačíte říct švec. Znudění a vyhladovělí po jakékoli kratochvíli a zprávách z vnějšího světa, členové tohoto bratrstva usedlíků vždy lační po čerstvé oběti, kterou by mohli odtáhnout na svou party spojenou s hrou kroket, party laděnou do určité barvy nebo třeba na velikonoční kloboukovou party. Jakákoli záminka pro party je jim dobrá. Na vrcholu této pomyslné pyramidy stojí sestava osobností, z níž přechází zrak a jejíž popis by potřeboval alespoň deset stránek. Patří do ní interiéroví a módní designéři, malíři, filozofové i bohatí evropští magnáti.

Když si odmyslíme ten starý džentlmenský sport, kdy jezdci s oštěpy lovili divoká prasata, stejně jako bílé rukavice žen, které je nikdy nesundávaly ani uprostřed nejparnějšího léta, pak dnešní tangerská smetánka vypadá jako pozůstatek té původní. Ta se tu uchytila v roce 1923, kdy se Francie uvolila město spravovat spolu s dalšími koloniálními mocnostmi. Jako svobodnému přístavu a mezinárodní zóně administrované evropskými zmocněnci tehdy Tangeru začaly „zlaté časy“ se vším všudy – drogami, pašováním a neomezeným výběrem sexu. Každý s každým Do chvíle, kdy v roce 1956 Maroko přešlo zpět do rukou Maročanů, byl tento beau monde tvořen především příslušníky diplomatického sboru. Alespoň to vysvětluje, proč vévodkyně pocházející z londýnské čtvrti Mayfair, která mě jednoho dne pozvala domů na koktejl, má svou tangerskou vilu přeplněnou postříbřeným nádobím Vieux Paris a křesla z doby Ludvíka XVI. jsou pokryta výšivkami se scénami z La Fontainových „Bajek“.

Jonathan Dawson na střešní terase se svým majordomem, kuchařem a kohoutím mazlíčkem.


STRANA 54

Cinematheque de Tanger je prvním moderním multikulturním místem v Maroku.Vzniklo z původního kina Rif, založeného v roce 1938.

město zn. doporučeno

High society tu dříve žila pospolu se špiony, obchodníky se zlatem a černými ovcemi z dobrých rodin.

proč ne?! – srpen 2011

„Když se něčeho chcete zbavit v Londýně, stačí to poslat do Christie’s nebo Sotheby’s. Už vám to nikdy nepřijde na oči,“ řekl mi obchodník Christopher Gibbs jednoho dne, když jsme si dávali poslední skleničku před spaním na Vieille Montagne, kde si nechal přestavět starou portugalskou kapli na dům. „Ale díky bláznivému způsobu, jakým se starožitnosti recyklují tady, se vaše krásné staré bohatství jednoho dne objeví v nějakém zaplivaném krámku na bleším trhu v Casa Barata. Takže ho zase vykoupíte zpátky.“ Celá ta high society tu dříve žila pospolu se všemi ostatními. Se špiony, veksláky, podvodníčky, obchodníky se zlatem, černými ovcemi z dobrých rodin, jakož i s muži, kteří si město Tanger vybrali prostě proto, že rádi spali s jinými muži. Maročané jsou přirozeně shovívaví, a o tangerských domorodcích to platí dvojnásob. „Hekaté a její psi,“ erotická novela spisovatele Paula Moranda o francouzském bankéři a jeho milence, kteří byli oba pedofilní, se odehrává v Tangeru dvacátých let minulého století a tuto zvláštní atmosféru báječně vykresluje: „Jestliže se obchodník zastavil u jednoho z nás a nedostal odpověď, jednoduše odvezl své zboží do domu toho druhého, s tou klidnou vyrovnaností, která činí způsoby Orientu tak úslužnými.“ Konzervativní člověk si tu musí dát pozor. Pokud byste sami pocházeli z nějakého malého města, pak by vás toto ovzduší skutečně mohlo přivést až do deliriózního stavu.


STRANA 55

Se svou pověstí doupěte narkotického a tělesného hříchu však Tanger nenašel velkého příznivce v králi Hasanovi II. Hasan nastoupil na trůn v roce 1961, pět let poté, co Maroko získalo nezávislost. Neřestný Tanger byl jeho bolavým místem, ostudnou skvrnou na dobré pověsti Maroka. A tak král záměrně zadržoval finance na rozvoj města. Pro něj bylo stejně už mrtvé. Paul Bowles vzpomínal, jak v roce 1989 viděl tisíce lidí marně čekat na nábřeží, aby byli u toho, až královská loď vpluje do přístavu: „Včera večer (...) byl král tajně převezen svým vlakem do Rabatu. Ani on, ani nikdo z jeho vlády lidem z Tangeru nedůvěřuje, a tak, pokud to jen trochu jde, snaží se město demonstrativně nenavštěvovat. Nikdy jsem tuto oficiální antipatii nepochopil.“ Tady staletí končil svět Hasanova lhostejnost k městu ale svým způsobem vyhovovala jak turistům, tak všem jeho lidským naplaveninám. Protože vezměte Tangeru jeho břitkost a co z něj zbude? Místní madam Laure Welflingová přísahá, že by město opustila, pokud by začalo být jako Marrákeš a vytratili se z něj Maročané. „Jsou chvíle, kdy bych mohla nudou umřít,“ řekla mi u sebe doma ve výstředním barokizujícícím paláci, k prasknutí napěchovaném směsicí viktoriánského, a maurského umění. „Ale s třistašedesátistupňovou vyhlídkou na Tangerský záliv, od Atlantiku po Středozemní moře? Asi vidíte, proč to tu nakonec snášíme. Až do poloviny patnáctého století končil celý známý svět přímo pod našimi okny!“ S padesáti místnostmi je její palác Dar Cherif největším sídlem pro jedinou rodinu ve starém městě. Palác byl postaven koncem 18. století jako španělské vyslanectví v Tangeru, potom se z něj stala madrasa, skladiště zbraní a poté domov deseti rodin. „Delacroix tu byl hostem kolem roku 1830, když cestoval po Maroku,“ říká. Lidé se do Tangeru nestěhují stejně záměrně a cíleně, jako se přistěhovávají dejme tomu do Miami. Většinou pociťují nejasné nutkání někam zmizet či zcela změnit svůj život a pak je sem osud prostě nějakým způsobem zavane, odcizené a zmatené. M6 staví svou Dubaj Nejhorší obavy kolonie usedlíků se však naplnily minulou zimu, kdy události zmítající celý Blízký východ dorazily až na jejich práh. Většina skutečné moci v Maroku je v rukou Mohameda VI., kterému, když po smrti svého otce Hasana v roce 1999 nastoupil na trůn, bylo celých pětatřicet let. Většinou pokojné demonstrace v Tangeru a Marrákeši volaly po změnách, které by omezily královy kompetence a vytvořily legitimnější demokracii. Ale zatímco na Hasana bylo často nahlíženo jako na brutálního despotu, jeho syn, zvaný M6, je považován za advokáta chudých – a do Tangeru je prostě blázen. Chce město přeměnit na supermoderní resort s top službami, který by vyhovoval vkusu dovolenkářů s poněkud usedlejšími zálibami. Prostě vytvořit takovou marockou verzi Dubaje. Pan Pasti, v Tangeru známý jako skvělý hostitel a ještě známější demagog, ale běsní: „Vláda všechno zničila! Co se stalo se zahradami Forét Diplomatique, to je, jako kdybys vybagroval Central Park nebo Boloňský lesík!“ V Tangeru totiž byla největší koncentrace bíle kvetoucích květin ve Středozemí, která v rámci nových projektů vzala za své. Po celá staletí uvyklí na to, že je všichni sultáni zanedbávali, lidi najednou mohli spatřit mladého krále, jak sám řídí auto cestou do mešity, chodí plavat a projíždí se na moři na vodních

lyžích. Byli ohromeni. Evropané tomu všemu přihlížejí. Nemusíte být znalci starobylých tržišť, abyste si všimli, že kováři a krejčí jsou tu postupně vytlačováni internetovými kavárnami. Nebo že pagodovité střechy útočící na místní horizont nejsou tradiční architekturou. Vším, co my Evropané milujeme, Maročané opovrhují. A naopak. Proto je nejvyšší čas zažít ještě jednu party v starém dobrém Tangeru.

Tanger, Maroko Hotely Hôtel Nord-Pinus Tanger Je sesterským hotelem hotelu Nord-Pinus na jihu Francie a je ještě elegantnější. Adresa: 11, rue du Riad Sultan, Kasba; pokoje od 4400 Kč. nord-pinus-tanger.com La Tangerina Hotel Krásně upravený hotel za skvělou cenu, s úžasným výhledem na Gibraltarský průliv. Adresa: 19, rue du Riad Sultan, Kasba; pokoje od 1280 Kč. www.la-tangerina.com Dar Sultan Když nemáte na Nord-Pinus nebo se nedostanete do Tangeriny. Adresa: 49, rue Touila, Kasba; dvoulůžkové pokoje od 2000 Kč. darsultan.com Restaurace Casa d’Italia Klasická tangerská jídelna s dobrou až malinko lepší než dobrou italskou kuchyní. Hlavní chody od 100 do 320 Kč. Adresa: Palais des Institutions Italiennes El Dorado Prastará „vyhrňte si na to rukávy“ hospoda ve Ville Nouvelle se specializuje na grilování celých ryb na žáru z dřevěného uhlí. Hlavní jídla od 60 do 450 Kč. Adresa: rue Ben Abdellah 21; Chez Abdou Paella a ryby, které si můžete vybrat sami, to vše mezi bláznivě kýčovitou výzdobou na pláži asi dvacet minut od města. Hlavní chody od 100 Kč do 450 Kč. Adresa: Forêt Diplomatique, route de Rabat

Le Salon Bleu Kouzelná několikaúrovňová čajovna shlíží na Place de la Kasbah, patří stejným majitelům jako hotel Dar Nour. Mátový čaj a zákusek stojí šest dolarů. Adresa: rue Amrah 71 Marhaba Palace Restaurant Průměrný (možná ani to ne) kuskus a marocký tažin, ale ta výzdoba! Arabsko-andaluský koktejl, ze kterého vám budou oči přecházet. Hlavní chody od 11 do 25 USD. Adresa: rue de la Kasbah 69 Nákupy Bazar Tindouf Když tu chcete nakoupit, musíte se tak trochu stát archeologem, ale dobré místo, pokud se neodvažujete na bleší trh v Casa Barta. Adresa: 64, Rue de la Liberté. Boutique Majid Kompletní výběr starožitných textilií a berberských ozdob. Adresa: 66, rue les Almouhades Galerie Laure Welflingové Yves Saint Laurent už tu není, aby navrhoval módní kaftany, ale situaci zachraňuje paní Welfingová. Adresa: 3, Place de la Kasbah. Galerie Tindouf Špičkové starožitnosti od porcelánových váz z Imari přes orientalistickou malbu po drahými kovy protkávané hedvábné kaftany. Adresa: 72, rue de la Liberté. Madini No. 5 Parfumerie prodává pouze svou vlastní obsáhlou kolekci. Adresa: 5, boulevard Pasteur.


fotostory

proč ne?! – září 2011

Zvedněte kotvy, vyplouváme!

STRANA 46

Cestovní taška Zegna Sport, kolekce podzim/zima 2011, E. Zegna, 10 490 Kč; šampaňské Veuve Clicquot Brut, ve speciálním chladicím boxu, Kratochvílovci, 1323 Kč; kožené sportovní boty, Zegna Sport, E. Zegna, 6210 Kč; vlněná deka s koženými popruhy, Faux Quartier, Gold, Hermés, 42 000 Kč a říční loď Colombo.


STRANA 47

Látková miska, Vide Poche, Feutre Noir, Hermés, 3500 Kč; cestovní hra dáma Jeu de dames, Hermés, 30 800 Kč; cestovní parfém Hermés; dámské prádlo se zlatými penízky, La Perla, info o ceně v butiku; průvodce po Flandrech, www.flandry.cz; tužka Arlequin Tricolore, Hermés, 1600 Kč; dřevěné domino a lupa z vybavení lodi.


STRANA 48

fotostory

proč ne?! – září 2011

Černá látková taška Practical, Damier Aventur, Louis Vuitton, 18 500 Kč; pruhovaná košile Zegna Sport, E. Zegna, 4220 Kč; polo tričko Dunhill, 3300 Kč; pletená kravata, Dunhill, 2500 Kč; pouzdro na iPhone G4, Damier Graphite, Louis Vuitton, 4750 Kč; iPhone, cena dle operátora, hodinky Tambour Lovely Cup, Louis Vuitton, 79 000 Kč; manžetové knoflíčky, kotvičky Anchor, stříbro, Dunhill, 6200 Kč; kožený diář, Globe, Trotter, Hermés, 12 100 Kč; hedvábný šátek, Dunhill, 2600 Kč; sluneční brýle, Enigme, Louis Vuitton, 8700 Kč.


LOĎ COLOMBO: Loď pojmenovaná podle srílanského města byla vyrobena v roce 1947 v holešovické loděnici B. Antropius. Rekonstruované plavidlo s interiérem z přírodního dřeva, emailu v barvě slonové kosti a nelakované mosazi má dopllňky dovezené z celého světa, např.: okénka z Amsterdamu, svítidla a kování z Hamburku, kormidlo z Brém, meteorologické přístroje z Dánska, houkačku z Francie a lodní telegraf z Polska. Děkujeme Hynkovi Schneiderovi za zapůjčení jeho krásné lodi k focení.

FOTO: Benedikt Renč – STYLING: Klára Tománková

STRANA 49

Proutěný tácek, Flamant, 600 Kč; porcelánový šálek s podšálkem, 940 Kč a čaj Marco Polo Rouge, 450 Kč/balení, Flamant; čokoládové bonbony s lanýžem Tartufo Dolce di Alba, Wine Food market, 249 Kč/balení; dřevěné domino z vybavení lodi; proutěné prostírání, Flamant, 990 Kč; nerezová konvice z čajového setu, Tea set Victory, také Flamant, 5950 Kč/3 ks; banánová bábovička, Culinaria, 29 Kč.


autoview

STRANA 60

proč ne?! – srpen 2011

Čiperný bourák „Kdo by se nechtěl projet v roadsteru,“ glosovala s potěšením svůj test obchodní a marketingová ředitelka L’Oréal Luxe Veronika Michlová. Do ruky totiž dostala klíčky od křiklavě žlutého BMW Z4. Jaké byly její dojmy po jízdě s nebem nad hlavou? Text: Jan Markovič – Foto: Mr. pixel

S

tředoevropské klima otevřeným vozům příliš nepřeje. Sundat pevnou skládací střechu se tak povedlo Veronice Michlové jen jednou, hned v první den testu. Pak už celý zbytek týdne pršelo. I  tak jej ale na konci odevzdávala plná hlavně pozitivních dojmů. „Bylo to super, akorát si musíte zvyknout na pozornost, kterou na sebe auto poutá nejen díky vzhledu, ale i výrazné barvě. Stalo se mi, že na mě dokonce mávali i řidiči jiných kabrioletů. Prakticky všude, kam jsem přijela, vyvolávalo BMW velký zájem. Ještě dneska se mě kolegové ptají, co to bylo za krásné au-

to u nás v garáži,“ usmívá se čtyřicetiletá manažerka francouzské kosmetické firmy. Protože dny na  silnici tráví v  běžném Volkswagenu Passat, rozhodně není zvyklá na takovou pozornost okolí. „Kvůli tomu jsem si dávala daleko větší pozor na ohleduplnost například při zařazování se do front, předjíždění nebo na přechodech,“ dodává Michlová a přiznává, že nerada mění auta. Na BMW Z4 si ale zvykla rychle. „Byla jsem velmi překvapená, jak rychle jsem se s Z4 sžila. Snadno se ovládá a i nižší sezení mi vůbec nevadilo, naopak člověku při jízdě dává pocit určité sounáležitosti.“

ROADSTEREM NA SLAPY Výrazné auto dostalo do vínku střední motorizaci s označením sDrive30i. To znamená, že zadní kola pohání benzinový řadový šestiválec o objemu tří litrů. K dispozici má výkon 258 koní a maximum točivého momentu 310 Nm. Spolu s klasickou manuální šestistupňovou převodovkou to znamená, že si řidič může za volantem roadsteru užít slušnou porci zábavy. „Patřím k fandům manuální převodovky, takže jsem si řazení v rychlém sledu užila,“ kvitovala to Michlová. Řidičský průkaz vlastní od  18 let a za volant sedá neustále. S trochou nad-


STRANA 61

auto: BMW Z4 sDrive30i Motor: 3litrový řadový šestiválec Výkon: 258 koní Maximální rychlost: 250 km/h Zrychlení 0-100 km/h: 5,8 sekundy Kombinovaná spotřeba: 8,5 l/100 km Cena: od 1 096 250 Kč vč. DPH v základní výbavě

Roadster na sebe upoutával pozornost okolí, za pozornost stojí ale i jeho vypracovaný interiér.

řidička:

Veronika Michlová patří k fandům manuální převodovky, řazení v rychlém sledu si proto užila.

Veronika Michlová Funkce: obchodní a marketingová ředitelka, L’Oréal, Luxury Products Division První auto: Škoda Octavia Současné auto: VW Passat Variant Auto snů: rychlé, sportovní, bezpečné Řídím od: 18 let Jaký jsem řidič: svižný, ale bezpečný

sázky říká, že poslední lístek na tramvaj, který platila, stál 9 korun. I díky tomu může hodnotit stav českých silnic. „Štve mě jejich přetíženost a soustavné uzavírky, ale i spousta neohleduplných řidičů. Často jezdím po D1 a vždycky trnu hrůzou, co se tam zase stane, a jestli přijedu včas na schůzku. Bylo by super mít kvalitní dálnice jako třeba v Německu. Pak by bylo i možné povolit vyšší rychlost a užít si jízdu v silných autech.“ Michlová vzala BMW a vyrazila s přítelem na  Slapy, aby tady vyzkoušela roadster i ve sportovním režimu. Auto v něm přitvrdí podvozek a zostří reakce plynového pedálu. Atmosférický motor

příjemně hraje do tempa. „Když se jen tak kocháte krajinou, tak zvuk ani nevnímáte. Ale jakmile přišlápnete plyn, auto se změní v dravou šelmu. Bohužel podmínky na našich silnicích vám nedovolí sílu vyzkoušet úplně naplno, ale přesto i při malých otáčkách si můžete požitek z jízdy plně vychutnat,“ vypráví manažerka. Mělo to jedinou chybu. Syn, který auta miluje a určitě by ocenil zvuk silného motoru, byl na  prázdninách. Autem se tedy svézt nemohl. KDYŽ AUTO NAPOVÍDÁ „Se Z4 jsem jela po dálnici, i po rovné silnici a  v  zatáčkách, za  sluníčka

i za deště. Můžu říct, že v každé situaci perfektně reagovalo. Zajímavý je i  systém nápovědy řazení, který vám indikuje optimální stupeň pro danou rychlost,“ hodnotí svoje kilometry za volantem roadsteru BMW Veronika Michlová. Manažerka, jejímž prvním autem byla česká klasika v podobě Škody Octavia, už jednu zkušenost s otevřenými vozy má. Když bylo jejímu bratrovi 18 let, dostal od rodičů jako dárek Ford Escort. „Byla jsem proto velmi zvědavá na rozdíl. Samozřejmě, že se to nedá vůbec srovnávat. Líbilo se mi, že v Z4 mi vítr účes jen tak nerozhodí,“ směje se.


parfémy

STRANA 62

proč ne?! – SRPEN 2011

Výběr z květů Květinové vůně dokážou být smyslné i svěží, těžké i rafinované. Proč ne?! za vás vyzkoušelo novinky mezi květinovými vůněmi, které vám na podzim připomenou prohřáté letní noci. Jsou dřevité, ovocné i sladké. Pro každého něco. TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ

VŮNĚ HAUTE COUTURE VŮNĚ: Elie Saab Le Parfum PARFUMÉR: Francis Kurkdjian HLAVA: pomerančové květy SRDCE: jasmín, pačuli ZÁKLAD: cedr, medová růže PŘÍBĚH: Původem libanonský návrhář Elie Saab je známý pro své nádherné večerní róby podtrhující ženskost. Plný ženské něhy je i jeho první parfém, který vystavěl Francis Kurkdjian, dvorní parfumér značky Jean-Paul Gaultier. Nejprve rozezní květinové tóny pomerančových kvítků a jasmínu prohřátých dřevitými tóny cedru a pačuli. Nakonec se ozve plné aroma medové růže, která jen podtrhuje zlatavou barvu parfému ukrytého v nádherném skleněném flakonu. Ideální parfém pro ženy se slabostí pro plnější květinové vůně i pro ty, kteří si v chladnějších dnech chtějí připomenout vůni libanonského léta.

DIVOKÝ ČERVENÝ MÁK VŮNĚ: Kenzo Flower Tag PARFUMÉR: neznámý HLAVA: černý rybíz, rebarbora, mandarinka SRDCE: pivoňka, jasmín, konvalinka ZÁKLAD: čaj, vanilka, pižmo PŘÍBĚH: V roce 2000 vtrhl do obchodů parfém Flower. Květinová vůně, která nepřipomíná vůni žádné konkrétní květiny, se záhy stala jednou z nejprodávanějších a nejoblíbenějších vůní. O jedenáct let později dostal legendární parfém svou novou podobu. Flower Tag je velmi podobná své předloze. Květinové tóny ale tentokrát projasňuje aroma ovoce – černého rybízu a svěží mandarinky. Flower Tag má v sobě vše z rafinovanosti původní vůně, ale působí mnohem mladistvěji, svižněji.

SLADKÝ SUVENÝR Z POUTI VŮNĚ: Lancome Trésor Midnight Rose PARFUMÉR: Anne Flipo HLAVA: růže, maliny SRDCE: pivoňka, jasmín, černý rybíz, růžový pepř ZÁKLAD: virginský jalovec, vanilka PŘÍBĚH: Kdo by neznal parfém Trésor a jeho květinově-orientální vůni. Variace s názvem Midnight Rose s ní má společnou bohužel jen růži ve své kompozici. Inspirací se jí stala jablka obalená v karamelu, která ovšem lépe vypadají, než chutnají. Připomíná mi vůni čerstvě otevřeného pytlíku bonparů, do kterého se připletla růže. Je příliš těžká a sladká na to, aby ji nosily mladé dívky. Ledaže by měly slabost pro ta jablka v karamelu...


mimichodem

STRANA 63

HODINÁŘSKÉ BIENÁLE Je to něco jako hodinářské Masters. Monako, 23. září, hotel Hermitage. Charitativní aukce hodinek zvaná Only Watch je pro nejlepší hodinářské manufaktury příležitostí ukázat světu výjimečné kousky anebo vzácné limitované edice. Třicet devět modelů najde své nové majitele a výtěžek zároveň pomůže financovat výzkum léčby svalové dystrofie. Hodinky jsou natolik unikátní, že nám na jejich dostatečný popis nezbývá prostor, ale nenechte si ujít jejich detailní fotografie na naší webové stránce life.ihned.cz/moda.


STRANA 64

zoom

proč ne?! – SRPEN 2011

Hlavním tématem kolekce Glory italské značky POMELLATO jsou kříže. Řetízky jsou z růžového zlata, v přívěsech jsou zasazeny rubíny, tsavority nebo safíry. Cena 20 760 Kč (rubíny), 19 440 Kč (tsavority, safíry), prodává Halada.

Futuristické brýle z podzimní kolekce značky PRADA. Info o ceně v butiku, prodává Prada.

Dámské střevíčky od MIU MIU s otevřenou špičkou zdobí zlaté flitry a aplikace z růžové kůže. Info o ceně v butiku, prodává Miu Miu.

Růžové prošívané psaníčko značky MARC JACOBS se hodí na denní nošení i na večer. Cena 12 340 Kč, prodává Pařížská 13.

Prsteny z kolekce Limelight Cocktail značky PIAGET jsou inspirovány slavnými koktejly. Prsten Mai Tai je z 18karátového bílého zlata, osázený 286 brilianty, morganitem, 122 kulatými rubíny a 186 kulatými tsavority. Cena od 1 530 000 Kč, prodává Carollinum.


STRANA 65

Náramek značky LARA BOHINC s názvem Metropolis odkazuje svým nepravidelným tvarem k mrakodrapům velkoměsta. Info o ceně v butiku, prodává Simple Concept Store.

Manžetové knoflíčky značky DUNHILL s mozaikou z ručně nanášených fragmentů perleti. Cena 9 900 Kč, prodává Dunhill.

Hodinky DIOR řady VIII mají mechanický strojek s automatickým nátahem. Okraj lunety je posázený zelenými tsavority zasazenými v bílém zlatě, ciferník zdobí diamanty. Info o ceně v butiku, prodává Dior.

Kabelka LOUIS VUITTON ve výrazném zlatavém odstínu s plastickým monogramem. Cena 75 000 Kč, prodává Louis Vuitton.

Zelené boty italského domu PRADA z hadí kůže s vtipným detailem v podobě velkého knoflíku a s neobvyklým podpatkem. Info o ceně v butiku, prodává Prada.


STRANA 66

zoom

proč ne?! – SRPEN 2011

Pánské boty LOUIS VUITTON jsou vyrobeny z broušené a leštěné telecí kůže a mají podrážku z pěti vrstev kůže a gumy pro větší komfort. Cena 19 900 Kč, prodává Louis Vuitton.

Pánská kožená brašna z aktuální kolekce značky SALVATORE FERRAGAMO. Cena od 20 000 Kč, prodává Salvatore Ferragamo.

Bluetooth sluchátko VERTU je ukryto v pouzdře ve tvaru designového pera se stříbrnými detaily. Cena 15 900 Kč, prodává Vertu.

adresář BELLA BRUTTA, Železná 12, Praha 1, tel.: 224 214 644; CAROLLINUM, Pařížská 11,

LOUIS VUITTON, Pařížská 13, Praha 1, tel.: 224 812 774; MAX MARA, Havířská 1,

Praha 1, tel.: 224 810 890; CULINARIA, Skořepka 9, Praha 1, tel.: 224 231 017; DIESEL,

Praha 1, tel.: 224 212 454; MIU MIU, seznam prodejců na www.miumiu.com;

Pařížská 28, Praha 1, tel.: 222 317 647; DIOR, Pařížská 4, Praha 1, tel.: 222 310 134;

OBSESSION, Široká 7, Praha 1, tel.: 224 817 318; PAŘÍŽSKÁ 13, Praha 1, tel.: 222 313 608;

DOLCE&GABBANA, Pařížská 28, Praha 1, tel.: 222 315 382; DUNHILL, Pařížská 14,

PAŘÍŽSKÁ 18, Praha 1, tel.: 224 216 407; PAŘÍŽSKÁ 20, Praha 1, tel.: 222 320 260; PRADA,

Praha 1, tel.: 224 817 060; ENTER THE ADRESS, 28. října 7, Praha 1, tel.: 224 215 648;

Pařížská 16, Praha 1, tel.: 221 890 380; SALVATORE FERRAGAMO, Pařížská 10, Praha 1,

ERMENEGILDO ZEGNA, Pařížská 18, Praha 1, tel.: 224 210 083; FLAMANT, Design interior,

tel.: 224 814 779; SIMPLE CONCEPT STORE, Pařížská 20, Praha 1, tel.: 221 771 677;

Slovanský dům, Na Příkopě 22, Praha 1, tel.: 221 451 790; H&M, Václavské náměstí 19,

SWAROVSKI, Celetná 7, Praha 1, tel.: 222 315 585; TOPSHOP, obchodní centrum Palladium,

Praha 1, tel.: 234 656 051; HALADA, Pařížská 7, Praha 1, tel.: 222 311 868; HERMES,

Náměstí Republiky 1, Praha 1, tel.: 222 310 160; VAN GRAAF, Václavské náměstí 17, Praha 1,

Pařížská 12, Praha 1, tel.: 224 817 545; JAKUB POLANKA, www.jakubpolanka.com;

tel.: 296 304 200; VERTU, Pařížská 4, Praha 1, tel.: 222 316 072; WINE FOOD MARKET,

KRATOCHVÍLOVCI, www.kratochvilovci.cz; LA PERLA, Široká 15, Praha 1, tel.: 222 317 629;

Strakonická 1, Praha 5, tel.: 722 585 823


18

říjen

listopad – automobil

22

28 duben

Poznamenejte si termíny:

v roce 2011 ještě vychází

19 interiér – exteriér

22. září 20. října: Móda, šperky & parfémy 24. listopadu: speciál Auto 8. prosince: speciál Vánoce

golf

podzimní móda


PN000931

Proc ne  

Proc ne - August

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you