Page 1

Gu Fang Bu Zi Shang

Volume 01 Chapter 21 Zvuk větru jim silně burácel v uších. Oči Pingting byly pevně sevřené a cítila jen silné paže Chu Beijie, které jí pevně svíraly. Ačkoli Chu Beijie začal padat později, ve vzduchu se s Pingting převrátil, takže jeho záda směřovala k údolí. Když propadávali příkrovem, bylo slyšet mnoho praskavých zvuků a ulomené větve padali ledabyle spolu s nimi. Uprostřed hustého lesa vysokých staletých stromů se lámavý zvuk šířil dáli, ačkoli se zdálo, že jejich pád byl díky nim trochu zmírněn. Pingting a Chu Beijie se objali ještě více, odmítajíc se pustit, jelikož věděli, že se velmi rychle blíží k zemi a přežití bylo nepravděpodobné. A i když zemřou, aspoň byli spolu. Buch! Buch! Dva tlumené zvuky se rozlehly tichem starobylého lesa. Neozval se žádný zvuk tříštících se kostí, když dopadli na zem. Jen dva podivné zvuky. Vypadalo to, že země byla měkká jako bavlna, a proto výrazně zpomalila rychlost jejich pádu. Pingting a Chu Beijie otevřeli oči, neodvažujíc ani pomyslet na to, že jsou stále naživu. Rozhlédli se kolem a náhle vykřikli: "Ahh!" jak radostí, tak i šokem. Okolní stromy rostly na neznámém druhu bobulí. Vzhledem ke své odlehlosti, jejich květy kvetli a bobule nikdo nesbíral. Prostě jen padaly na zem. Proto se rok od roku vrstva lesních plodů a listů zvětšovala, až dosáhla této velikosti. V tomhle ročném období bobule právě dozrávaly a padali, takže vrstva byla natolik silná, že zabránila jejich pádu. Zeleň, která si tu poklidně rostla, posloužila jako přistávající polštář a zachránila je. Tak o tom rozhodl osud. Pingting blýskla na Chu Beijie sladký úsměv. Byli na místě, které se nikdo před nimi neodvážil navštívit. Koutky úst Chu Beijie se zcela nepozvedli. Najednou zamrzly, odhalujíc místo toho zvláštní výraz. Když to Pingting viděla, také si nemohla pomoci. Zatvrdila svou tvář a tiše sledovala Chu Beijie. Zdálo se, že Chu Beijie o něčem přemýšlel a jeho výraz každou vteřinou temněl. Pak, jako by pokryt vrstvou námrazy, se otočil pryč z 'ovocné směsi' a pro odpočinek si vybral poněkud méně zarostlé místo. Když začal odcházet, Pingting zalapala po dechu a dívala se vpřed trochu omámeně. Viděla, že Chu Beijie zvedá svůj válečný batoh a po pravé paži mu stéká, a na zem kape, čerstvá krev. To poznání jí vyděsilo. Natáhla se k němu, s hlavou skloněnou v hanbě. "Pomůžu ti," zašeptala.


"Běž pryč!" zavrčel Chu Beijie, chladný a nemilosrdný. Slyšel, jak Pingting ztuhla a s očima upřenýma na něho udělala krok zpět. Chu Beijie jí ignoroval a vytáhnul z batohu jakousi drahou mast, kterou měl v naléhavých případech vždy sebou ve svém vojenském vaku. Potřel ní ránu, přičemž od bolesti zaskřípal zubama, a pak ji obvázal. "Cesta Údolím mraků..." Pingting věděla, že byl naštvaný a ztišila svůj hlas, "Já byla ta, kdo rozkázal, aby tě zastavili dříve, než dosáhneš našeho tábora. Omlouvám se, že jsem ti to zapomněla říct." Nevypadalo to, že by ji Chu Beijie poslouchal. rány na své pravé paži.

Hlavu měl skloněnou, jak dál pokračoval v ošetřování

"Tehdy se měli střetnout dvě armády, a jako hlavní vojenský poradce jsem musela rozhodnout o taktice. Já... Kdo věděl, že se tou cestou budeš chtít i vrátit..." Chu Beijie trhl hlavou a žraločím pohledem probodl Pingting. Chladným hlasem řekl: "Přijít nebo odejít, tou cestou bych šel tak jako tak. Takže jsi původně... původní plán byl zabít mě. Hezké, vážně hezké." Zíral na ni stále tvrději. Jak nemohl nebýt naštvaný. Nejprve zažít pocit štěstí a pak si uvědomit, že ho mohl zabít ten samý člověk, jeho milá? Když odpověděl, už neskřípal zuby, jen se chladně usmíval“ "Pojďme přísahat na Měsíc, že se nikdy neobrátíme proti sobě..." "Haha..." zopakoval to dvakrát, pak pohodil hlavou a hlasitě, přesto smutně, se rozesmál. "Geez, geez, Chu Beijie, jsi takový idiot!" Srdce Pingting při těch slovech zamrzlo. Dokonce, i když byla mezi věžičkami na nosítkách, sama tváří tvář zástupu několika tisíců nepřátelských vojáků, necítila takové mrazení. Z její tváře se vytratila barva, když sotva vykoktala, "Já... Já..." Rozkázala Ruohan, aby zničil most v Údolí mraků, ale už nečekala, že to udělá tak, aby to vypadalo, že se nepřátelské vojsko vrhlo na smrt bez podezření. Nicméně, pokud to brala z pohledu Ruohana, zabít co nejvíce nepřátelských vojáků bylo ve válce žádoucí, takže to bylo pochopitelné. Pingting s koktáním pokračovala: "Já...", ještě dlouhou dobu. Při pohledu na Chu Beijie, jí tekli po tvářích slzy a nezmohla se na jediné slovo. Měsíc vysel vysoko na obloze a les byl až hrobově tichý. Pingting se třásla kolena. Opírajíc se o strom místo opory, se pomalu vytáhla do sedu a zašeptala: "Nesmíš onemocnět, když jsi zraněný. Bude to v pořádku, když rozdělám oheň?" Chu Beijie seděl se zkříženýma nohama u jiného stromu. Bez výrazu hleděl do dálky. "Když rozděláš oheň, zajímalo by mě, kdo nás najde první. Moje nebo Bei Mo armáda." Bylo to, jako kdyby uhodil Pingting do hrudi. Bolelo to tak moc, že chvíli nemohla promluvit. Oči se jí opět zalili slzami a zadržela je jen s velkými obtížemi. Měla pocit, jako by se její srdce roztavilo, ale on si přesto stále myslel, že Pingting je spíš jako jed hada nebo štír, než cokoli jiného. Otřela si rukávem slzy, za pomocí stromu se postavila a obrátila se k odchodu. "Kam jdeš?" Chu Beijie slyšel její pohyb, ačkoli stále odmítal na ni pohlédnout a jeho hlas by pořád chladný.


Pingting si povzdechla: "Samozřejmě jdu najít armádu Bei Mo." Nečekala na reakce Chu Beijie a bez váhání odešla. Chu Beijie si odkašlal, ohlédl se a čekal, až ho opustí. V temnotě se jemně odrazilo světlo od dlouhé vlásenky v jejích hedvábných vlasech. Yangfeng jí dala drahou, velice rafinovanou, nefritovou vlásenku. Chu Beijie viděl, že se jen posadila v blízkém křoví a tajně se mu ulevilo, že nešla příliš daleko. V tomto lese bylo mnoho divokých šelem a jedovatých rostlin, což znamenalo, že většina normálních lidí neměla šanci odtud bezpečně vyjít. S touto myšlenkou se jeho hněv zmenšil a jeho pohled se odmítal vzdálit od Pingting. Netrvalo dlouho a Pingting se vrátila zpět. Její válečný batoh byl naplněn nejrůznějšími věcmi a ona je vyskládala před Chu Beijie. Bylo tam nějaké sotva zralé ovoce a pár kořenů rostlin, které neznal. Chu Beijie už dávno odvrátil svůj zrak a navrátil se k původnímu, lhostejnému výrazu. Pingting se posadila a pozvedla jedno ovoce. "V tomto lese je hodně divokých bobulí, které nám naplní žaludky, ale rozhodla jsem se tě zabít, takže bude lepší, když nebudeš jíst." Chu Beijie neodpověděl, tak Pingting zvedla kořen, který zrovna vyndala. "Samozřejmě, tyto kořeny jsou také jedovatě, takže by bylo lepší, kdybys na ně nešahal. Tak jako tak, je lepší být jednoruký armádní generál, než být zabit zlou ženou." Otráveně trucovala, ale Chu Beijie pokračoval se zíráním bez zájmu a ona rychle ztratila své nadšení. Uklidnila se, rozžvýkala několik bobulí, ale rychle je vyplivla, protože zanechávali v ústech hořkost. Posadila se zpět ke stromu. O půlnoci byl vítr v lese ještě divočejší a chladil něčí srdce. Ti dva byli naprosto potichu, jejich pohledy se nesetkali. Pingting hleděla dolů na své nohy a Chu Beijie měl tvář otočenou k severu. Byli od sebe jen pár stop, ale přesto se to zdálo jako tisíc mil. Nezáleželo na tom, jak moc se snažili, nikdy se nedostali blíže a oba byli nepopsatelně sklíčení. To, co se stalo předtím na cestě, bylo jako sen. Byl to sen, ze kterého se probudili příliš rychle. Pingting unaveně zamrkala očima, a přesto je odmítla úplně zavřít, ačkoli se chtěli jednoduše zhroutit. Koutkem oka sledovala nehybného Chu Beijie. Opět zamrkala a slzy jí začali tiše téci. Z počátku se je snažila utřít, ale po chvíli to vzdala. Nech je téct, pomyslela si, odplaví se sebou i trochu bolesti. Chu Beijie poslouchal Pingting. Jeho srdce při zvuku jejího pláče zaškubalo, ale stále se odmítal ohlédnout. V duchu proklínal sám sebe, že ačkoli je součástí královského rodu Dong Lin, postrádá vytrvalost. O okamžik později zaslechl tlumený kašel. Vypadalo to, že si zacpala pusu, takže skrz prošel jen sotva slyšitelný zvuk. Pomalu se otočil, neschopný déle vytrvat. Popadl svůj plášť, který vysušil vítr a jemně ho hodil. Letěl a dopadl do těsné blízkosti dohledu Pingting. Pingting ztuhla a zírala na plášť, jako by to bylo něco co nikdy předtím neviděla, kterou nikdy předtím neviděla. Až za dlouhou chvíli si jej dala kolem ramen. Její smutné oči se zvedli směrem k Chu Beijie a když vstávala, kousla se do rtu. Zvedla ze země kořeny a připlížila se k Chu Beijie.


Nejistě se dotkla jeho špatně zavázané pravé ruky. Tento muž nebyl téměř nikdy raněn a při ošetřování byl velmi nemotorný. Tělo Chu Beijie bylo ztuhlé a výraz temný. Kupodivu nijak nezareagoval, ani zvukem, ani činem. Pingting si povzdechla úlevou, vsála si svůj ret a rozvázala jeho otrhaný obvaz. Hledala skálu, o kterou by mohla rozetřít pastu z kořene a rovnoměrně ji nanést na zranění. Jeho pravá ruka byla chladná a nepopsatelně známá. Pingting se hbitými prsty něžně dotýkala vyvinutých svalů Chu Beijie. Pokračovala v práci a poté mu zranění převázala. Pingting ho poněkud s unaveným výrazem prohlédla a spokojně přikývla. Pak vstala a chtěla se vrátit ke svému stromu. Její kolena se napjala a pak si uvědomila, že Chu Beijie ji drží kolem kotníku. Pingting se opatrně otočila a pohlédla na něj. Chu Beijie nic neřekl, jen si přitáhl Pingting dolů a sevřel ji svou levou paží v náručí. Pak pozvedl pravou a lehce s ní přejel Pingting přes tvář. Pingting se třesoucíma očima podívala na Chu Beijie, který byl v měsíčním světle sotva vidět. Láskyplně ho uposlechla a stoulila se v jeho náručí. Buch buch, buch buch... Možná

Rytmus srdce Chu Beijie jí zněl v jejích uších.

to bylo její vlastní srdce.

"Mýlím se?" povzdechl si Chu Beijie. "Pověz, Pingting." "Měla by tím být Pingting poctěna?" odpověděla Pingting tiše. "Kdo na tomto světě by mohl způsobit, že se Chu Beijie mýlí?" Chu Beijie se cítil bezmocně. Byl to pocit, který od narození nikdy nezažil. "Jak se s tebou mám vypořádat? O čem dalším jsi mi lhala?" "Budeš mi věřit, když ti to povím?" "Pověz mi, od té doby, co jsi se stala hlavním velitelem armády Bei Mo, proč jsi používala zdržovací taktiku? Čekala jsi na něco?" Oči Pingting zářili jako hvězdy, když se podívala na Chu Beijie a upřímně odpověděla: "Čekala jsem na nejnovější zprávy od krále Dong Lin." Cítila, jak Chu Beijie ztuhl. Pingting se tiše zasmála, opírajíc se pohodlně v jeho náručí. "Dej Pingting poslední šanci. Nechť Pingting ukázat ti pravdu o sobě. Pingting nikdy neudělá nic, co by tě zranilo." Chu Beijie zašeptal: "Co se stalo v královské rezidenci?" "Nezáleží na tom, jak špatné budou zprávy, je to nedorozumění." Nádherné oči Pingting měkce zářili ve slabém světle. Sladkým, zasněným hlasem řekla: "Když se vrátíš do Dong Lin, uvidíš, že by se Pingting nikdy neodvážila zranit, nebo ublížit lidem ve tvém okolí. Beijie, běž zpět do Dong Lin a pohlédni na můj pravý záměr."


V měsíčním světle to byla překrásná scéna. Zdálo se, že i drsný lesní vítr byl trochu lehčí. Hořký pocit chladu odešel, opouštěje příjemné teplo za sebou. Nic dalšího nebylo třeba říkat a nic dalšího se nezměnilo. Přesně takto, s klidem v mysli i v okolí, srdce naslouchalo srdci. Ti dva se choulili k sobě, pozorovali mizející měsíc, jak slunce vycházelo na východě a poslouchali veselé švitoření ptáků. Pingting se zdálo, jako by se probudila z iluze, která byla nevýslovně nádherná a líně se protáhla. "Zajímalo by mě, co se děje venku." "Obě dvě armády ztratily svého hlavního velitele. Armáda Dong Lin bude zmatená, ale jestli tvá armáda Bei Mo čeká, ještě nezaútočili." Zhodnocoval klidně Chu Beijie situaci. "Obě strany jsou na tom stejně. Jedna strana neví, co se děje s jejich nepřítelem, zatímco druhá prohledává horu a hledá nás." Vyměnili si pohledy a myšlenkami se vrátili zpět k válce. Zaslechli lidské hlasy. armáda Bei Mo."

Chu Beijie náhle vstal a rychle couval. Skryl se do shluku stromů a zavolal. "To je

Výraz tváře Pingting se změnil: "Pokud tě najdou, dokonce ani já tě neochráním." Sundala svůj batoh, podala ho zpět Chu Beijie a naléhavě zašeptala: "Chystám se vyjít ven tak, aby mě pátrací skupina našla a neměli víc potřebu prohledávat to tu ještě ve větším měřítku. Zůstaň skrytý, dokud se tu neobjeví pátrací skupina armády Dong Lin." Chu Beijie jí popadl a divoce políbil. Pak ztišil svůj hlas: "Až se vrátíš, najdi způsob, jak se jich zbavit. Budu na tebe čekat v Dong Lin." Pingting zčervenala a zoufale na něho hleděla, když se loučili. Pátrací skupina Bei Mo byla nadšená, když našla svého hlavního velitele. Pingting jim pověděla o dobrodružství, které zažila a o pádu na zem. Všichni se shodli na tom, že to byl osud, když přežila. Nikdo se nezajímal o Chu Beijie, kromě pátrací skupiny armády Dong Lin, která by způsobila okamžité krveprolití, kdyby se náhodou setkali. Tak jako tak, nalezení hlavního velitele byl veliký úspěch. Okamžitě jí doprovodili zpět do hlavního tábora. V hlavním táboře Ze Yin osobně vedl ostatní generály, aby jí přivítali zpět. Ostatní ženy sloužící v armádě byli požádáni, aby jí pomohli s koupelí. Poté, co se oblékla do čistého oblečení a byla zbavena zápachu, odvedli jí do velitelského stanu, kde na ní netrpělivě čekal Ze Yin s ostatními. "Gratuluji mé paní k naprostému vítězství! Vítězná čára Chu Beijie dosáhla konečně svého konce." Ze Yin se chvíli smál a pak dodal: "Škoda, že akce Chu Beijie byly tak rychlé a on překročil cestu ještě předtím, než jsme dokončili přípravy. Jinak bychom armádu Dong Lin zcela porazili." Hlas Ruohana byl stále rozrušený: "Kdyby nebylo rad mé paní, nikdy bychom nebyli schopni obrátit situaci tak, aby to nepřítel vzdal, nebo bychom byli, díky Chu Beijie, dávno mrtví."


"Co je mnohem překvapující, je odvaha mé paní zemřít a namířit si to s nepřítelem přímo do pasti. To je něco, co bychom ani my, muži, neudělali." Silný hlas Sen Rong, generále pravého křídla, se zlomil. Pingting se zastyděla, jelikož to generálové Bei Mo pochopili špatně. Toto nedorozumění bylo velice obtížné vysvětlit, a proto to prostě vzdala. Zčervenala a zašeptala: "Moji generálové mě přeceňují, kdybych neměla podporu vás všech, jak by mohla Pingting, slabá dívka, dokázat toto všechno? Naneštěstí je dole v údolí mnoho bobulí, takže Dong Lin pravděpodobně svého neporazitelného generála neztratil." Doufala, že armáda Dong Lin už našla Chu Beijie a vzpomněla si na poslední slova. "Počkám na tebe v Dong Lin." Její srdce už nebylo nadále osamělé, jako by místo toho vykvetli všude květiny. Ze Yin hleděl na rudou Pingting a myslel si, že se cítí provinile za to, že nemohla zemřít společně s nepřátelským velitelem. Rychle dodal: "Má paní již dokončila svou úlohu. Dnes ráno jsme obdrželi zprávu, že královská rezidence Dong Lin je v chaosu." Tajně si myslel, že ona je ženou, která spadla do hustého lesa a jen s pomocí štěstí se jí podařilo přetočit se a dopadnout na bezpečné místo. Taková loajalita byla v tomto světě neuvěřitelně vzácná. Yangfeng měla pravdu o její osobností a s tím, že její neústupnost přinutí každého, aby ji následoval bez ohledu na to, jak absurdně zní rozkaz. Vzpomněl si na svou doma čekající ženu. Jeho srdce se zahřálo a on se usmál. "Královskou rezidenci Dong Lin ovládnul zmatek, takže armáda Dong Lin dostane nové příkazy. Jinými slovy, nebezpečí nad Bei Mo bude zažehnáno, až Chu Beijie uslyší tyto novinky." Ujistila je Pingting. "Je si má paní jistá?" Sen Rong stále trochu pochyboval. Ještě před pár dny se stále snažil tvrdě bránit Bei Mo, až do poslední kapky hořkého odhodlání, a teď se najednou chystá armáda Dong Lin k ústupu? Pingting mu měkce, s ujišťujícím výraz, přikývla: "Generál Sen, je to něco, čím si Pingting jako hlavním vojenský poradce, může být více než jistá." "Odcházejí!" Zakřičel hlas před stanem. Plachta vylétla do vzduchu a špeh hlasitě oznámil: "Odcházejí! Oznamuji všem generálům, armáda Dong Lin ustupuje! Armáda Dong Lin odchází!" Zvuk duněl jeho vzrušením. Ze Yin si nemohl pomoci a polekal se. Udělal dva kroky vpřed, popadl špeha za ramena a řekl: "Zkontroloval jsi to pořádně? Dong Lin opravdu ustupuje? Není to další trik?" "Je to pravda!" Zvěd vzhlédl s uslzenýma očima, v hlase se mu začal ozývat pláč z radosti. "Když to naši bratři slyšeli, nemohli uvěřit a šli to zkontrolovat sami ještě předtím, než jsme to oznámili generálům. Armáda Dong Lin se dala na řádný ústup spolu se svými věcmi. Dokonce i jejich generál Moran vypadal, že je pod tlakem. Oni opravdu ustupují!" Ačkoli to Pingting dlouho plánovala, když se to opravdu stalo, bylo to stále něco nepochopitelného. Díky této sázce bylo Bei Mo zachráněno? Jako vlk, jako tygr, armáda Dong Lin poslušně ustupovala, aniž by udělala byť jen jediný poslední překvapivý útok? Krví potřísněné nebe, zoufalé oči na krvavém bojišti už zde více nebyly? Ve stanu bylo hrobové ticho, jako by nemohli tak úžasné zprávě uvěřit. Po chvíli ticha se ozval hlasitý jásot, když Sen Rong vyskočil ze svého křesla a strhl si plášť z ramen. Padl s žuchnutím na jedno koleno před Pingting, ruce svíral na svém, krví potřísněném a špinavém plášti. Pohlédl vzhůru a řekl: "Tento plášť byl se Sen Rong na mnoha úžasných cestách, přijměte ho prosím, má paní."


Pingting něco takového nemohla přijmout, vstala a mávla rukou. "Jak bych si jen mohla vzít tak důležitou věc?" "Má paní... Podívá se má paní dolů na mě? Já Sen Rong, vděčím za svou vlast a svou rodinu mé paní, která je všechny zachránila." Tvář tohoto muže byla neudržovaná, a ačkoli jeho hlas zněl jako hlas tygra, právě teď v sobě dusil spoustu emocí. Pingting byla trochu překvapená a zaťala zuby. "Dobrá, přijmu ho." Jakmile převzala plášť z rukou Sen Rong, zaslechla další dunivý zvuk uvnitř stanu. Všichni generálové padli na koleno, následujíc příklad Sen Rong. Ruohan nečekal, až Pingting otevře ústa a předběhl jí: "V celém Bei Mo, jen my, kteří jsme po boku mé paní bojovali bitvu o Kanbu víme, že to jen díky naší paní se karta v tomto boji otočila a Bei Mo nebylo podmaněno. Jen my známe srdcervoucí utrpení, který kvůli nám musela projít. Tento plášť nese krev všech našich zesnulých bratrů a všechno uznání a obdiv k naši paní. Jestli to má paní nechce přijmout, spal to prosím." Pingting byla z těch slov na rozpacích a její křišťálové oči se pomalu rozhlédly. Obrátila se k davu a s vážným výrazem jím procházela. Tiše a jemně přitom sbírala pláště z jejich rukou. Včetně toho Ze Yin, tam bylo dohromady dvanáct plášťů. Položila je na stůl a prohlédla si oblečení nasáklé krví jejich spojenců i nepřátel. Povzdechla: "Válka je opravdu velmi děsivá. Doufám, že už se nikdy více nebudu muset žádné zúčastnit." "Armáda Dong Lin ustoupila, proto válka skončila." Ze Yin se postavil, barva se mu vrátila zpět do tváří a on potřásl Pingting rukou. "Rozkaz od krále zní, aby má paní vrátila velitelský prapor a odjela do hlavního města Bei Yali, přijat svou odměnu." Jeho výraz nebyl bez viny. Pingting přikývla: "Tak by to mělo být." Vytáhla velitelský prapor a předala ho Ze Yin. Byla opět volná a mohla se trochu uvolnit. Se smíchem řekla: "Dokonce i na nejrychlejším koni to zprávám z hlavního města Dong Lin do Kanbu trvá nejméně pět dní, což znamená, že král Dong Lin je v kómatu pět nebo šest dní." Když zahlédla ohromený výraz Ze Yin, vážně se zeptala: "Co se děje?" Sen Rong otočil hlavou a zakřičel: "Má paní nezná poslední zprávy? Královská rezidence Dong Lin není v chaosu, protože je král Dong Lin v kómatu, ale jelikož dva princové, kteří ještě nedosáhli deseti let, byli zabiti jedem. Nyní celý královský palác bojuje o místo korunního prince." Pingting se rozšířili oči, jako kdyby jí do hlavy udeřil blesk a její svět se zatřásl. V uších jí bzučelo a nejasně viděla, jak generálové otevírají a zavírají ústa, ale neslyšela ani slovo. "Co jsi říkal..." Slabě zachraptěla slova, její hrdlo bylo vyprahlé. Pingting vykřikla a v šoku vykašlala čerstvou krev. V mysli jí zablesklo oslepující bílé světlo a ona zdrceně padla obklopená temnotou.

Překlad: Preclik www.readlightnovel.com

Gu Fang Bu Zi Shang - Kapitola 21  
Advertisement