Issuu on Google+

1

Návod na použití vesmíru – ver. 2007.2 Jak to tedy doopravdy je? Je hvězdná obloha pokrytá nespočtem hvězd, ve kterých se vyzná pouze ten nejlepší kosmoplavec? Představuje astronom podivného nočního tvora, jež s roztržitostí sobě vlastní vysedává u archaického dalekohledu? Nebo u toho nejmodernějšího počítače všech dob? Samá voda! Vyznat se na nebi není vůbec těžké. K obhlížení krás noční oblohy nepotřebujete žádný drahý přístroj. Stačí váš zrak, možná lovecký triedr, pár dalších drobností a především chuť se odrazit. Odrazit se od planety Země a vydat se kosmickým prostorem až na okraj nedohledna. Tam všude vás čekají hvězdy vzdálené miliony světelných roků, krátery na povrchu sousedního Měsíce, tajuplné mlhoviny, pomíjivé meteory, ten nejjednodušší a nejdostupnější dalekohled, umělé družice, blyštivé hvězdokupy, počítačem řízené astronomické přístroje se srdcem GPS, pestré planety, ledově krásné halové jevy… a především, především skvělá zábava. Vašim komplicem bude nadšení a modrá denní nebo sametově černá noční obloha. Vaším průvodcem tento stručný návod a vaším motorem touha po poznání. Poznání drtivé části našeho světa – od povrchu planety Země až za horizont událostí. Proč kreslit noční oblohu či povrch Měsíce, když jej mnohem objektivněji zachytíte pomocí digitální kamery? Fotoaparát ale není pokaždé po ruce a při průletu velmi jasného meteoru nebo souznění halového jevu trénink s jednoduchou skicou využijete více než skvěle. Jasnosti proměnných hvězd mnohem přesněji změří automatický dalekohled, ale hrubý odhad intenzity nové stálice, družice a nebo jiného tajemného jevu oceníte nejen vy ale také odborníci analyzující vaše postřehy. Detailní záběry planet pořizované bez ustání flotilou meziplanetárních sond právem vyvolávají úžas, ale jak tato tělesa vypadají na vlastní oči? Bez průchodu hardwarovými a softwarovými filtry nejrůznějších analytických počítačů? Rady a úkoly, které najdete na dalších stránkách, nemusíte splnit všechny. Záleží jen na vás, jak se k jejich vypracování postavíte. Řešení mnohých z nich zabere týdny trpělivosti a čekání na příhodné pozorovací podmínky. Jiné jsou triviální a stanou se pro vás otázkou několika málo minut. Už od prvních okamžiků vaší kosmoplavby také nemusíte být sami – prostřednictvím Internetu snadno zjistíte, kde se nachází nejbližší hvězdárna. Možná vám tam pomohou. Na síti sítí se dostanete nejen k řadě užitečných programů – otáčivých mapek, astronomických atlasů i planetárií, ale také k dalším námětům i radám, stejně jako k diskuzním skupinám, ve kterých nejrůznější nadšenci rádi zodpoví některé vaše dotazy a možná se s vámi dokonce i spojí a začnou podnikat výpravy do vesmíru spolu s vámi. Sami nikdy nebudete.


2 Návod na použití vesmíru – ver. 2007.2.....................................................................................1 Zastávka první | výbava každého kosmoplavce..........................................................................3 Zastávka druhá | čtvrt hodiny denně...........................................................................................5 Zastávka třetí | hon na družice....................................................................................................9 Zastávka čtvrtá | užitečná ruka..................................................................................................12 Zastávka pátá | padající hvězdy.................................................................................................15 Zastávka šestá | trojité slunce....................................................................................................17 Zastávka sedmá | nejjednodušší dalekohled..............................................................................19 Zastávka osmá | Slunce jako hvězda.........................................................................................23 Zastávka devátá | nestálé stálice................................................................................................25 Zastávka desátá | komiks nebo román?.....................................................................................30 Zastávka jedenáctá | nevýrazné planety....................................................................................33 Zastávka dvanáctá | city astronomy..........................................................................................37 Zastávka třináctá | do hlubin vesmíru.......................................................................................39 Zastávka čtrnáctá | noc v kapse.................................................................................................42 Zastávka patnáctá | instantní fotografie.....................................................................................58 Zastávka poslední | vlastní dělo na zahradě..............................................................................59

Na počátku „Návodu na použití vesmíru – verze 2007.1“ byly „Rady pro začínající pozorovatele“ sepsané v roce 1987 dr. Janem Hollanem z Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně. Jejich dvacetiletá proměna reflektuje nejen technologický vývoj – považte, kdysi nebyl xerox, LED diody, počítače, natožpak Internet, ale též praktické zkušenosti desítek pozorovatelů společnosti Amatérské prohlídky oblohy (http://www.astronomie.cz), stejně jako čtenářů Instantních astronomických novin (http://www.ian.cz). Právě na jejich bedrech stojí současná podoba tohoto stručného průvodce.


3

Zastávka první | výbava každého kosmoplavce Červená baterka, pozorovací deník, měkká tužka, guma, hodinky, otáčivá mapka, teplé nepromokavé oblečení… Že nepadlo ani slovo o astronomickém dalekohledu? Není důvod. K prvním krokům po hvězdné obloze žádný speciální přístroj potřebovat určitě nebudete. Vyjdete-li někdy z osvětlené místnosti ven do tmy, musíte několik desítek sekund počkat, až se oči přizpůsobí okolnímu šeru. Teprve pak můžete bezpečně pokračovat dál v cestě. Samozřejmě jenom do té doby, než se opět ocitnete ve světle, pak si totiž musíte na tmu zase nějakou dobu přivykat. Lidské oči se totiž za šera adaptují na slabé zdroje světla tak, že během prvních několika minut rozšíří zornice, do oka pak vstupuje více světla. Dalších třicet minut pak stoupá citlivost tyčinek, buněk na vnitřní straně lidského oka, které umožňují v noci vidění. To ale znamená, že nejlépe uvidíme vesmírné objekty až po půl hodině pobytu ve tmě. Naopak, zpětné přizpůsobení očí na normální bílé osvětlení proběhne během několika sekund. Poté musí oko projít opět celou zdlouhavou adaptací na tmu. Proto se před nočním pozorováním nejméně půl hodiny adaptuje na tmu. Vyhýbejte se jakémukoli silnému osvětlení, obzvlášť ostrému bílému světlu, dokonce i běžné baterce a nebo stolní lampě. Jedinou výjimkou je pozorování Měsíce, tehdy je naopak tlumené bílé osvětlení žádoucí. Pokud si ale přeci jenom musíte posvítit – do mapky, sešitu a nebo do knížky, pak jedině tlumeným červeným světlem, na které jsou naše oči v noci nejméně citlivé, takže nemusíte čekat až si opět zvyknete na tmu. Nápadům, jak si takovou baterku vyrobit, se meze nekladou. Například můžete obyčejnou svítilnu doplnit několika vrstvami červeného celofánu, nebo její žárovku nabarvit hustým lakem na nehty. Tohle řešení ale není nejchytřejší: svítilna s obyčejnou žárovkou se velmi rychle vybije, někdy během jediné pozorovací noci. Praktičtější je speciální baterka s červenou diodou LED, která vydrží svítit i několik měsíců (aniž byste ji vypnuli). Stačí zajít do obchodu s cyklistickými potřebami a tam koupit zadní svítilnu, tzv. blikačku. Pozorovací baterku si ale snadno sestavíte sami, navíc za zlomek prodejní ceny a v mnohem komfortnější podobě. K červené LED diodě připájejte vhodný odpor a plochou baterii, zručnější konstruktéři svítilnu určitě doplní i proměnným odporem, různými typy LED diod, které se liší zářivým výkonem, event. dalšími doplňky. Takové řešení má hned dvě výhody: Na rozdíl od „blikačky“ neoslňuje (bohatě stačí jedna dioda) a plochá baterie zabrání, aby se svítilna pořád někam kutálela. Neméně důležitý je i výběr pozorovacího stanoviště. Za svůj přístav pro pravidelné kosmoplavby zvolte bezpečné místo co nejdál od jakéhokoli pouličního osvětlení. Pokud to bude vaše zahrada či dvorek, můžete do venkovní lampy namontovat červenou žárovku, v případě nutnosti si pak normálně posvítíte – a neoslníte. Velkým trápením každého městského pozorovatele je tzv. světelné znečištění, způsobené


4 předimenzovaným nesprávným nočním osvětlením. Jedná se především o zbytečné vyhazování peněz bezúčelným svícením na nebe, navíc všechny okrádá o pohled na slabé hvězdy. Noční obloha v takovém případě získává „mléčnou“ oponu, skrz kterou se proderou jenom ty nejjasnější zdroje světla. Pokud to půjde, zkuste tuto situaci změnit alespoň v nejbližším okolí vašeho pozorovacího stanoviště. Třeba uspějete a pouliční lampy budou svítit jen tam, kam skutečně mají. O svých toulkách noční i denní oblohou si určitě veďte pozorovací deník, za který vám nejlépe poslouží nelinkovaný sešit formátu A4 s tvrdými deskami doplněný psací podložkou. Dobře si také prohlédněte kvalitu papíru – skvrnky, jeho zažloutlost a nebo třeba přílišná hrubost mohou vadit nejen při zapisování, ale především při kreslení. Nezbytná pro vás bude také sada měkkých tužek (mikrotužka, tzv. pentelka o tloušťce tuhy 0,5 mm, a verzatilka s tuhou o průměru kolem 2 mm a tvrdosti HB), měkčí guma, hodinky a psací podložka. Do pozorovacího deníku rozhodně nezapisujte plnícím perem – na vlhkém papíru se text snadno rozpije. Nevhodná je i propiska, za nižší teploty přestává psát a nelze s ní kreslit. Pokud si tužky přivážete na provázek k psací podložce, zabráníte jejich ztrátě v trávě pod vámi. Budete-li často nebeské objekty kreslit a nebo pokud oceníte volné ruce, připevněte si červenou baterku na hlavu v podobě tzv. čelovky. Pokud deník a všechny jiné papíry nebo mapy schováte do průhledných umělohmotných obalů, zabráníte jejich zničení noční vlhkostí. Jestliže s dalekohledem zrovna nepozorujete, přikryjte jej dalekohled dekou, triedr ohřívejte na hrudi pod bundou. V okamžiku, kdy se vám objektivy zarosí, rozhodně je neutírejte kapesníkem nebo hadříkem. Dalekohled odneste do teplé, suché místnosti a nechejte samovolně odrosit. Používáte-li na pozorovacím stanovišti počítač či jinou elektroniku (např. napájení pohonu dalekohledu), pamatujte i na další bezpečnostní opatření. Nezapomeňte také na nepromokavé boty a teplé prádlo, abyste během nočních toulek neprochladli, téměř nezbytná bude i židle a stolek. Jenom stěží můžete všechny potřeby držet několik hodin ve stoje u dalekohledu. Samozřejmostí by měla být i čokoládová tyčinka nebo termoska s dobrým čajem.

Úkoly pro vás: Úkoly k této kapitole na první pohled vypadají jako pouhé zábavné hrátky. Díky nim se ale můžete názorně přesvědčit, jak lidský zrak pracuje a jak některé jeho vlastnosti během nočních toulek využijete ve svůj prospěch. 1. Všimněte si, že se velikost vašich zorniček (též panenek) mění v závislosti na osvětlení, stejně jako clona u fotoaparátu. Za ostrého slunečního světla se zmenší, naopak v noci, roztáhnou. O této vlastnosti se přesvědčíte tak, že si po tmě stoupnete před zrcadlo a pak v pokoji zapnete světlo. Na krátký okamžik zahlédnete, jak se zorničky rychle zúžily. Před zrcadlem – za tlumeného červeného osvětlení – si pomocí pravítka zkuste velikost vašich roztažených zorniček také změřit (s přesností na milimetr).


5 2. Vyberte z penálu barevnou pastelku tak, abyste nepoznali její barvu. Dejte ji za ucho a opatrně s ní posouvejte až do okamžiku, kdy koutkem oka spatříte její konec. Pokuste se nyní určit její zabarvení. Sami budete překvapeni, jak často se zmýlíte. Barevné vidění v lidském oku totiž umožňují buňky zvané čípky. Ty jsou ale na vnitřní straně oka rozmístěny nerovnoměrně, nejméně jich je na okrajích. Proto koutkem oka velmi špatně rozlišujeme barevné odstíny. 3. Za slabého osvětlení se nedíváme prostřednictvím „barevných“ čípků, nýbrž pomocí mnohem citlivějších tyčinek. Ty ale umožňují pouze černobílé vidění, proto za šera nerozeznáme barevné odstíny. Všimněte si také, že v noci nedokážete pořádně zaostřit. Neostrost mají na svědomí nedostatky lidského oka, které se projeví až při roztažení zorniček. Černobílé vnímání za nízkého osvětlení způsobuje, že drtivou většinu vesmírných objektů nikdy neuvidíme barevně. Nevýrazné odstíny zaznamenáme při pohledu bez dalekohledu jen u některých jasnějších hvězd, i v takovém případě tu bude jen nevýrazná oranžová a nebo světle modrá. Naopak velmi jasné objekty – vlákno žárovky, sluneční kotouč a nebo stálice pozorovaná dalekohledem – se jeví bílé, i když bílé ve skutečnosti nejsou. Vzhled vesmírných objektů se odvíjí také od zabarvení okolí. Například sluneční skvrny se jeví temné, i když jsou ve skutečnosti zářivě červené, stejně tak jsou navzájem závislé odstíny stálic těsných dvojhvězd. 4. Zrakový nerv vedoucí signál z oka do mozku tvoří pouze půl druhého milionu vláken, kdežto čípků a tyčinek je dohromady stokrát více. Proto jsou informace z několika buněk citlivých na světlo vedeny do mozku jedním nervovým vláknem. Sčítání informací ale není všude stejné: největší je na okrajích zorného pole, kde na tisíc buněk připadá jedno nervové vlákno, nejmenší v centru oka. Právě proto jsme koutkem oka jsme citliví na rychlé změny. Například na blikání televizní obrazovky nebo filmu promítaného v kině. I když je v přímém pohledu nepostřehnutelné, stačí se na televizi nebo projekční plátno podívat koutkem oka. U počítačového monitoru to ale platit nemusí – zpravidla bliká mnohem rychleji. 5. Zářivé objekty se mohou jevit větší než ve skutečnosti. Tento jev je zřetelný například u úzkého srpku Měsíce krátce po novu. Poloměr měsíčního okraje osvětleného Sluncem se zdá větší než poloměr neosvětlené části. Zkuste se o tom sami přesvědčit. 6. Hvězdy nevypadají jako zářící body, ale jsou ozdobeny světlými paprsky – cípy. Cípaté hvězdy ostatně kreslí děti už v první třídě základní školy. Za tuto „ozdobu“ může uspořádání lidských očí. Podívejte se na jasnou hvězdu skrz milimetrovou dírku v tvrdém neprůhledném papíru, zjistíte, že cípy ihned zmizí.

Zastávka druhá | čtvrt hodiny denně Stačí několik málo večerních čtvrthodinek a na nebi hravě poznáte alespoň dvě desítky


6 nejnápadnějších souhvězdí i jednotlivých stálic. K „výuce“ základní orientace dokonce nepotřebujete tmavou oblohu, pohodlně se můžete učit na světlém městském nebi a nebo při „měsíčku“. Ať už s pozorováním začínáte nebo se řadíte mezi zkušenější kosmoplavce, v šuplíku vašeho pracovního stolu nesmí chybět mapa hvězdné oblohy. Tu v tištěné podobě koupíte na kterékoli hvězdárně, dokonce i v lepších knihkupectvích. Aktuální podobu hvězdné oblohy vám ale vykreslí i celá řada počítačových programů, tzv. planetárií, které získáte na Internetu. Mohou být určeny jak pro stolní počítače, tak notebooky, PDA, Smartphony a nebo dokonce mobilní telefony, mohou být zdarma nebo za úplatu, jsou univerzální i pro konkrétní platformu a mají samozřejmě své výhody i nevýhody. Na rozdíl od tištěných map ukazují polohy planet i jiných těles sluneční soustavy, dokonce i nově objevených komet a přelétajících družic. Některé počítačové programy sice disponují volbou speciálního červeného zobrazení („night vision“), které tolik nenarušuje adaptaci na tmu, většinou ale monitor i přesto nepříjemně oslňuje (nejen vás, ale také okolních pozorovatelů). Navíc citlivé elektronice napájené 220 volty může vadit i všudypřítomná vlhkost (navíc ta bezpečnost!). Je tudíž pravděpodobné, že si mapu celé oblohy a nebo její části nakonec stejně vytisknete. V takovém případě ale zvolte vhodné množství zobrazovaných hvězd – méně je v tomto případě více; bohatě stačí obloha pokrytá jen několika desítkami, nanejvýš stovkami stálic. Z nepřeberné nabídky lze upozornit například na následující software:

Noční obloha (http://nio.astronomy.cz/) je volně distribuovaný, jednoduchý český program s řadou zajímavých doplňků, vč. Messierova katalogu, poloh měsíců největších planet, zobrazení souhvězdí či speciálního „červeného“ módu.. Stellarium (http://www.stellarium.org/) patří mezi tzv. fotorealistická planetária věrně napodobující reálný vzhled noční oblohy, ať už při pohledu bez dalekohledu, triedrem a nebo dokonce i větším dalekohledem. Také on je volně ke stažení. Samozřejmě, že počítačový atlas můžete také koupit – v takovém případě lze doporučit například Starry Night (http://www.starrynight.com/) s řadou nejrůznějších doplňků (zobrazuje i přelétající umělé družice), nebo TheSkySix (http://www.bisque.com/), jenž mj. poslouží k ovládání automatických dalekohledů. Virtuální obloha však nemusí běžet pouze na stolním počítači a nebo notebooku, nýbrž také na PDA či Smartphonu. Příkladem je aplikace Solun’ (http://www.piecafe.co.uk/solun/), která vykreslí nejen aktuální podobu hvězdné oblohy, nýbrž i fáze Měsíce, polohu Jupiterových satelitů, pohyb dne a noci po zemském globu a řadu dalších užitečných informací. Stejný komfort nabízí Planetarium (http://www.aho.ch/pilotplanets/), navíc jej můžete přepnout do „červeného modu“, takže při pozorování tolik neoslňuje, nebo Pocket Stars (http://www.nomadelectronics.com/) či Andromeda Sky View s databází 300 tisíc stálic a 14 tisíc objektů vzdáleného vesmíru (http://www.softsymphony.com/). Na rozdíl od předcházejících je ale již za úplatu. Sideralis (http://sideralis.free.fr/) je ukázkou toho, že počítačové planetárium pohodlně odneste


7 i v kapse u kalhot. Určené je totiž pro mobilní telefony umožňující instalaci JAVA aplikací. Nejen, že vykreslí aktuální pohled na hvězdnou oblohu (800 nejjasnějších hvězd), ale spočítá také azimut a výšku všech zobrazených těles (i planet). Mobile Planetarium (http://mobilestarchart.sourceforge.net/) je podobně jako Sideralis zdarma, poskytuje o něco více služeb – v jeho databázi je desetkrát více hvězd (do 6 mag), polohy Messiérovských objektů a je také schopen spočítat rovníkové souřadnice vybraného tělesa. Placenou alternativou pak může být picoSky (http://www.bubbasbits.com/picoSky/), zkusit však můžete jeho bezplatnou demo verzi. Je přitom pravděpodobné, že na Internetu objevíte i další podobně šikovné programy.

Máte-li k dispozici počítačové planetárium pak si pro aktuální den a hodinu vygenerujte černobílou mapku – v negativu, černé hvězdy na bílém papíře, kterou si pak vytiskněte na papír formátu A4 (větší nemá smysl, menší bude zbytečně drobná). Při základní orientaci na nějaké té minutě nesejde (a až na objekty těsně u obzoru ani na hodině), takže nemáte kam spěchat. Nyní si najděte místo, odkud získáte dobrý výhled na všechny světové strany, a se správně nastavenou otáčivou mapkou (a nebo s vytisknutou počítačovou mapou) nejdříve nalezněte obrazec Velkého vozu nebo Kasiopeji. První vypadá jako „pánvička“ a nebo „naběračka“, druhé jako písmeno „W“ či písmeno „M“. Pomocí obou seskupení lehce dojdete k Polárce ze souhvězdí Malé medvědice. Pak už stačí spustit svislici od této stálice směrem k obzoru – před vámi je sever, po pravé ruce východ, po levé západ a za zády jih. Poté zkuste poznat další nápadná souhvězdí i hvězdy. Při pozorování držte mapu šikmo nad hlavou tak, aby k zemi směřovala ta světová strana uvedená na okraji, ke které stojíte čelem. Stálice zakreslené u okraje mapy uvidíte před sebou, hvězdy poblíž středu přímo nad hlavou a ty, které jsou vyznačeny u protějšího okraje, můžete spatřit za sebou. Pro orientaci jsou cenné především nápadné skupiny hvězd. Například Orion vypadá jako „letící motýl“ či „přesýpací hodiny“, nejjasnější stálice ze souhvězdí Střelce mohou vykreslit „čajovou konvici“, Labuť „velký kříž“ a hvězdy z Pastýře tvoří písmeno „P“. O souhvězdí v pravém slova smyslu se sice nejedná, ale ty nejvýrazněji obrazce bývají zakresleny snad ve všech jednodušších mapách. Pomocí nich proto identifikujte nejjasnější stálice, zapamatujte si jejich jméno a název souhvězdí, do kterého patří. Při obhlížení začněte u jednoduchých mapek, teprve později zkuste orientaci v těch podrobnějších. V nich bývá uvedeno také řecké písmeno, jímž je stálice označena v rámci daného souhvězdí. Zhruba řečeno, nejjasnější hvězda mívá označení α, druhá v pořadí β, třetí v pořadí γ… a tak dále až do konce abecedy. I toto označení se pokuste alespoň u těch nejnápadnějších zapamatovat. Podrobnější astronomické atlasy obsahují celou řadu dalších velmi užitečných informací: jména stálic, jejich řecká písmena, speciální zkratky u proměnných hvězd a dvojhvězd, polohy mlhovin, hvězdokup i vzdálených galaxií včetně pořadových čísel v tzv. Messierově nebo NGC katalogu (o nich později). Vyznačeny bývají i nejrůznější systémy souřadnic, Mléčná dráha, jasnosti hvězd, „polohy“ meteorických rojů apod. Pokud se budete věnovat


8 sledování noční oblohy častěji, začnete si brzo v atlasech číst podobně jako v turistických mapách. Při prohlížení oblohy si určitě všimnete nejen toho, že některé z hvězd mají zřetelné barevné odstíny, ale také řady dalších nebeských objektů, které nebudou v tištěných mapkách vyznačeny. Především Měsíc a planety totiž neustále mění polohu, vždy je ale najdete poblíž ekliptiky, po které se v průběhu roku pohybuje Slunce (ta je v tištěných mapách zakreslena). K jejich zahlédnutí nepotřebujete dalekohled a pomocí některého z počítačových planetárií je také na nebi snadno naleznete. Merkur a Venuši hledejte za soumraku na ranní nebo večerní obloze (nad východním, resp. západním obzorem), naopak Mars, Jupiter a Saturn bývají pozorovatelné i po celou noc. Na obloze jsou tu a tam patrné různě nápadné mlhavé skvrnky – nehledě na samotnou Mléčnou dráhu. Většinou se jedná o náhodná seskupení slabších hvězd, někdy ale můžete natrefit na skutečnou hvězdokupu či galaxii. Takto je patrná kulová hvězdokupa M 13 v souhvězdí Herkula, otevřená hvězdokupa Jesličky v Rakovi a nebo Mlhovina v Andromedě (M 31). Pokud na takovou záhadu narazíte, pohledem do počítačového planetária lehce zjistíte, o co se ve skutečnosti jedná.

Úkoly pro vás: Je pravda, že první okamžiky pod hvězdnou oblohou, nebývají jednoduché. Jasné i slabé stálice na nebi vytváří celou řadu podivuhodných, nepřehledných obrazců, v nichž se snadno ztratíte. A aby toho nebylo málo, jména řady souhvězdí – dokonce i těch nejznámějších – vůbec neodpovídají rozložení skutečných hvězd na reálné obloze. Buďte však trpěliví a neházejte flintu do žita. A kdyby to náhodou nešlo? Pak zkuste navštívit blízkou hvězdárnu, kde vám s počáteční kosmoplavbou určitě rádi poradí. 7. Identifikujte nejnápadnější obrazce některých souhvězdí a nejzářivější hvězdy, zapamatujte si jejich české i latinské názvy. 8. Vyhledejte následující jasné hvězdy a odpovězte na tyto otázky: Má Capella (α Aur) ze souhvězdí Vozky skutečně zelený odstín? Nemění se její zabarvení v závislosti na tom, jak je vysoko nad obzorem? Všimnete si u hvězdy Procyon (α CMi) z Velkého psa významnějšího barevného odstínu? Je rozdíl mezi Polluxem a Castorem ze souhvězdí Blíženců? Která z nich je v mapách označena jako „alfa“ a která „beta“? Jsou Arcturus (α Boo) ze souhvězdí Pastýře, Antares (α Sco) ze Štíra, Deneb (α Cyg) z Labutě, Vega (α Lyr) z Lyry a Aldebaran (α Tau) ze souhvězdí Býka skutečně naoranžovělí? Porovnej trojici hvězd z tzv. Letního trojúhelníku – tj. Vegy (α Lyr) ze souhvězdí Lyry, Denebu (α Cyg) z Labutě a Altaira (α Aql) ze souhvězdí Orla. Která z nich je nejjasnější a


9 která nejslabší?

Pokud si nebudete jisti při odhadování barevných odstínů, zkuste se na jednotlivé stálice podívat malým dalekohledem, jež navíc mírně rozostříte. 9. Vysvětlete, proč jsou hvězdy na obloze různě jasné. Závisí to na jejich vzdálenosti? Povrchové teplotě, absolutní velikosti a nebo jiném jevu? 10. Při vhodné příležitosti se pokuste podle jasnosti seřadit sedm jasných hvězd, které tvoří základní obrys obrazce Velkého vozu ze souhvězdí Velké medvědice. Jednoduše do pozorovacího deníku nakreslete Velký vůz, hvězdy očíslujte zleva doprava a pak je poskládejte od nejjasnější po nejslabší. Když se podíváte do podrobnější hvězdné mapy, zjistíte, že jsou jednotlivé stálice Velkého vozu označeny řeckými písmeny. Je alfa skutečně nejjasnější? A beta druhá v pořadí? Není na některé z hvězd Velkého vozu něco výjimečného? 11. Jelikož se Země pohybuje kolem Slunce, promítá se naše denní hvězda během kalendářního roku do různých částí nebe. V každém ročním období tak máme výhled na jiná souhvězdí. Která jsou typická pro večerní oblohu uprostřed jara, léta, podzimu a zimy? Existují souhvězdí viditelná po celý rok? Pokud ano, proč? 12. Zjistěte a zapamatujte si, kterými souhvězdími prochází Mléčná dráha. 13. Zjistěte, zda není na obloze pozorovatelná některá z jasných planet – Merkur, Venuše, Mars, Jupiter nebo Saturn. Domněnku ověřte porovnáním s některým z počítačových atlasů a nebo jinou dostupnou literaturou. 14. Slunce každý den vychází, resp. zapadá na jiném místě. Zkuste tento pohyb zachytit. Najděte si stanoviště s volným výhledem směrem k západu (nebo k východu) a co nejpřesněji do pozorovacího deníku nakreslete linii obzoru. Jeho vzhled můžete také zachytit digitálním fotoaparátem a vytisknout na barevné tiskárně. Pak se odtud pravidelně dívejte, kde zmizí kotouč Slunce, a toto místo v podobě svislé čárky (šipky) zakreslete do předkresleného obzoru. Nezapomeňte zapsat také datum. Když si náhodu nevšimnete žádného rozdílu, panice rozhodně nepropadejte. Ze dne na den k příliš velkému posuvu nedojde, záleží na členitosti terénu. V průběhu týdnů a měsíců však bude změna více než zřetelná. Buďte přitom opatrní, i když se vám bude zdát sluneční disk dostatečně zeslabený, používejte patřičné filtry. Vydržíte-li sledovat zapadající (vycházející) Slunce alespoň půl roku, nebude pro vás problém zjistit okamžik letního nebo zimního slunovratu.

Zastávka třetí | hon na družice Do vesmíru se dosud vydalo na čtyři tisíce umělých družic, z nichž je asi sedm stovek stále v aktivním provozu. Přibližně polovinu těchto satelitů můžete zahlédnout dalekohledem, tři


10 desítky z nich jsou dokonce snadno pozorovatelné i bez něj. Poznat umělou družici není vůbec těžké. Vypadá jako světlý bod, který nehlučně letí mezi hvězdami. Nemá žádná navigační světla, nemění směr letu a nezůstává za ním žádná stopa. Jelikož satelity samy nesvítí, nýbrž odráží sluneční světlo, mohou při vstupu do zemského stínu zvolna zmizet, někdy se také otáčí a pak mění jasnost. Umělé družice jsou zpravidla vypouštěny s pomocí zemské rotace, většina z nich se proto pohybuje ze západní poloviny nebe k východní, celou oblohu přeletí během několika málo minut, výjimku představují některé telekomunikační, meteorologické a špionážní satelity putující nad oběma zemskými póly, tj. od severu k jihu (event. opačně). Americké raketoplány a Hubblův kosmický dalekohled se pohybují po dráhách jenom málo skloněných vůči rovníku, takže je z našich zeměpisných šířek prakticky nikdy neuvidíme. Naopak velmi snadné je sledovat Mezinárodní kosmickou stanici, která na délku i šířku měří skoro 50 metrů, navíc ji doplňují 75 metrů dlouhé panely slunečních baterií. Celkově základna váží téměř 200 tun a několik jejích modulů obývá až šestice kosmonautů. Skutečnou viditelnost Mezinárodní kosmické stanice ovlivňuje celá řada faktorů: její vzdálenost od pozorovatele i natočení v prostoru. Když se pohybuje nízko nad obzorem, je jasností srovnatelná s hvězdami Velkého vozu. Když se vystoupá vysoko k zenitu, nápadně se zjasní a stane se po Slunci, Měsíci a Venuši tím nejjasnějším tělesem, které můžeme na obloze spatřit! Nad Českou republikou také není pozorovatelná každý den. Nejdříve se objevuje krátce na ranní obloze, pak se její viditelnost zlepšuje, do čtrnácti dnů je viditelná i na obloze večerní. Poté nám stanice zmizí z dohledu, aby se za několik týdnů opět vrátila za ranního rozbřesku. Snad nejpohlednější jsou ale prasátka, která na nás vrhají družice telekomunikační sítě Iridium létající s odstupem pouhých jedenácti minut ve výšce osm set kilometrů od jednoho zeměpisného pólu ke druhému. Satelity jsou vybaveny zvláštními anténami, jenž skvěle odráží sluneční světlo. Typické zjasnění trvá dvacet sekund a může být „stěží postřehnutelné“ i „výjimečně nápadné“. Během nejjasnější fáze urazí družice na nebi pět až deset stupňů. V ojedinělých případech jsou sice zjasnění Iridií viditelná i za soumraku a nebo ve dne, nezapomenutelnou podívanou však předvedou především na noční obloze. Světelná skvrna, kterou Iridium promítne na zemský povrch, má průměr jenom deset kilometrů. Pokud chcete sledovat jeho největší možné zjasnění, musíte se postavit do cesty právě tohoto prasátka. Buď tak, že si jednoduše počkáte – určitě se tak stane do několika dní, nebo si spočítáte, o kolik kilometrů se posunout, abyste konkrétní Iridum zahlédli v plném lesku. Někdy stačí nasednou na kolo, jindy musíte cestovat autem několik desítek kilometrů daleko. Podívaná to však bude velkolepá. Kromě Mezinárodní kosmické stanice i telekomunikačních Iridií lze při troše zahlédnout i družice letící ve formaci – například dopravní loď Sojuz či Progress stíhající orbitální základnu, čerstvě vypuštěný satelit a poslední stupeň její nosné rakety event. další podobné sestavy. Umělé družice vzácně sehrají i jiná světelná představení. Pokud vstoupí do hustších oblastí


11 zemské atmosféry, mohou způsobit až nečekaný ohňostroj. Při téměř vodorovném letu ve výšce padesát kilometrů nad zemí lze hořící družici nebo poslední stupeň nosné rakety sledovat až desítky sekund. Postupně se od ní odtrhávají různé části, které letí v závěsu. Za sebou často zanechávají rozplývající se kouřovou stopu. Každý rok sice zanikne v zemské atmosféře až dvě stě větších těles, avšak nebezpečí spojené s pády těchto trosek bývá zanedbatelné. Pravděpodobnost zásahu člověka takovým úlomkem dosahuje jedna ku bilionu, přičemž „šance“, že se v přírodě potkáte s bleskem je jedna ku 1,4 milionu a s hurikánem jedna ku šesti milionům.

Úkoly pro vás: Umělé družice Země jsou novodobou ozdobou pozemské oblohy. S nárůstem počtu kosmodromů, které po celé planetě vznikají jako „houby po dešti“, se bude zvětšovat i počet nejrůznějších satelitů. Lov Mezinárodní kosmické stanice, telekomunikačních Iridií a dalších observatoří se tak může stát nejen zajímavou zábavou, ale poslouží jako cvičení například pro sledování mnohem pomíjivějších meteorů. Navíc nevyžaduje prakticky žádné speciální vybavení – stačí mít přístup k Internetu a znát světové strany. Pak už se jen můžete dívat a dívat. 15. Prostřednictvím služby Heavens Above – na adrese http://www.heavens-above.com – zjistěte, kdy nad vašim pozorovacím stanovištěm přelétne Mezinárodní kosmická stanice. Předpověď zkontrolujte vlastním pozorováním a odhadněte, kterými souhvězdími satelit prolétl. Průlety umělých družic předpovídají i některé počítačové atlasy (např. Night Sky), podmínkou je ale jejich připojení k Internetu. 16. Stejným způsobem sledujte zjasnění některé z družic Iridium. Služba Heavens Above vám navíc předpoví, kam se posunout, abyste zahlédli největší možné zjasnění. 17. Někdy v létě se celou noc dívejte na oblohu a zapisujte si četnost přelétajících umělých družic, vždy v průběhu jedné hodiny (tj. od 22:00 do 23:00, od 23:00 do 00:00 … atd.) Ještě lepší bude, když se domluvíte hned s několika dalšími pozorovateli: jednak pokryjete celé nebe, jednak si můžete kdykoli odpočinout. Výsledek zakreslete do grafu, na jehož vodorovné ose bude čas a na svislé ose počet spatřených umělých družic. Bude se četnost přelétajících umělých družic v průběhu jediné noci měnit? Jakým způsobem? Dokážete své pozorování teoreticky vysvětlit? Jakého výsledku dosáhnete, když stejný experiment uspořádáte během zimní noci? 18. Zjasnění prolétajících Iridií jsou natolik nápadná, že je lze sledovat i za soumraku a nebo dokonce ve dne. Je to sice obtížné, navíc vám musí přát štěstí, ale podařit by se to mohlo. Pokuste se o to!


12

Zastávka čtvrtá | užitečná ruka Vzdálenosti mezi nebeskými tělesy se nejčastěji udávají v metrech či kilometrech. Nezkušení pozorovatelé hovoří o dvacet metrů dlouhém oblaku, tříkilometrové vzdálenosti zářící stálice od Měsíce a čtyř set metrové výšce letu tajemného tělesa nad zemí… Mají však taková sdělení skutečně smysl? Vzdálenosti mezi kosmickými tělesy jsou natolik propastné, že metry a kilometry pozbývají svého smyslu. V astronomii se proto používá celé řady jiných jednotek. První z nich se nazývá astronomická jednotka (zkr. AU) a odpovídá průměrné vzdálenosti Země-Slunce, tj. 149,6 milionů kilometrů. Druhou je světelný rok (zkr. l.y.), který světlo ve vakuu urazí za jeden kalendářní rok, tj. 63 tisíc astronomických jednotek. Především v odborné literatuře se setkáte i s parsekem (zkr. pc); ten je definován jako vzdálenost, z níž uvidíme úsečku dlouhou jednu astronomickou jednotku pod úhlem jedné vteřiny. Parsek má délku 206 265 AU a nebo 3,26 světelného roku. Na rozdíl od prvních dvou jednotek se přitom používají i jeho násobky, tj. kiloparsek (1 kpc = 1000 pc) a megaparsek (1 Mpc = 1 000 000 pc). Jakým způsobem astronomové měří absolutní vzdálenosti vesmírných objektů? V rámci sluneční soustavy se využívá velmi přesný radar, u blízkých stálic triangulace a u objektů odlehlejších více než pět set světelných roků nejrůznějších, většinou velmi nepřesné metody. To ovšem znamená, že jsou zatížené chybou až několika desítek procent. Informace, že se stálice XYZ nachází 6200 světelných roků daleko znamená, že ji možná sledujeme jak z dálky 4500 světelných roků, tak 7400 světelných roků. Stejně tak je tomu u galaxií či jiných extrémních objektů. Pro běžné sledování denní i noční oblohy však absolutní vzácnosti kosmických objektů znát nepotřebujeme. Stačí pouze konstatovat, kterým směrem leží, event. jak moc jsou od sebe úhlově daleko. Pro měření „vzdáleností“ tudíž používáme úhlovou vzdálenost, jejíž jednotkou je jeden stupeň. Ve stupních, resp. úhlových minutách a vteřinách se také popisují rozměry hvězdokup, mlhovin i galaxií, nebo vzdálenost jednotlivých členů dvojhvězd a vícehvězd. Jak se ale úhlové vzdálenosti odhadují přímo v praxi? Porovnáním s Měsícem či Sluncem, obě tělesa totiž mají shodný průměr půl stupně. Použít ale můžete také vlastní ruku. Zatnutá v pěst má na natažené paži průměr asi deset stupňů, šířka palce odpovídá dvěma a půl stupňům a malíček jednomu stupni. V úhlech se udává i velikost zorného pole dalekohledu, tedy té části oblohy, kterou spatříte daným přístrojem za příslušného zvětšení. Třeba triedrem 7x50 zahlédnete nebe o průměru zhruba šest stupňů. Když si s někým domlouváte schůzku ve městě, nesdělíte mu zeměpisné souřadnice daného místa, nýbrž jej popíšete s ohledem na jiné známé dominanty. Stejným způsobem se lze orientovat i na nebi. Stačí si kolem sledované stálice představit hodinový ciferník, jehož dvanáctka míří do zenitu (je nahoře). Polohu jiného objektu pak popíšete úhlovou vzdáleností a tzv. pozičním úhlem určený „malou ručičkou“ ciferníku. Například „Dubhe (α UMa) leží 28 stupňů od Polárky (α UMi) v pozičním úhlu pět a půl hodiny.“ nebo „Jupiter se nachází na


13 deváté hodině deset stupňů od Měsíce.“ Má-li si však toto sdělení zachovat dlouhodobou platnost, třeba po zápisu do pozorovacího deníku, musíte jej doplnit časovým údajem. Poloha udaná pomocí úhlové vzdálenosti a pozičního úhlu se totiž s časem mění. Ostřílení kosmoplavci tento způsob vyjadřování běžně používají, obzvlášť při rychlé orientaci. Nicméně existují i jiné možnosti. Polohu určitého místa oblohy vyjadřuje výška, úhlová vzdálenost od vodorovné roviny (horizontu), a astronomický azimut, úhel počítaný od jihu až pod dané místo. Například Polárka (α UMi) má astronomický azimut přibližně 180 stupňů a úhlovou výšku 49 stupňů, Slunce v pravé poledne azimut vždy 0 stupňů a výšku různou podle ročního období – v České republice při letním slunovratu 63,5 stupně, při zimním slunovratu 16,5 stupně. I v tomto případě ale musíte k údajům připsat čas pozorování a zeměpisnou polohu – azimut i výška se neustále mění, snadno si toho všimne už s odstupem několika desítek minut. Časově a zeměpisně nezávislý je teprve systém tzv. rovníkových souřadnic, vycházejících ze zeměpisných souřadnic – poledníků a rovnoběžek. Deklinace je analogií zeměpisné šířky, měřené od nebeského rovníku, tj. roviny kolmé k zemské ose. Pokud se nějaká stálice nachází na nebeském rovníku, má deklinaci 0 stupňů, severní nebeský pól +90 stupňů, jižní nebeský pól –90 stupňů a při pohledu z České republiky můžete nad svoji hlavou, v zenitu, sledovat hvězdy s deklinací asi +40 stupňů. Rektascenze je obdobou zeměpisné délky. Nebeskou Greenwich, kterou prochází „nultý nebeský poledník“, však představuje průsečík nebeského rovníku a ekliptiky. Tento bod se nazývá jarní bod či jarní ekvinokcium a v současnosti jej najdete v souhvězdí Ryb. Je zřejmé, že se v tomto místě jednou do roka – vždy o jarní rovnodennosti, ocitne i naše Slunce (v takovém okamžiku má rektascenzi 0 stupňů). Rovník a ekliptika se na obloze protínají i ve druhém místě – tzv. podzimním bodu, kterým Slunce projde o podzimní rovnodennosti, kdy má rektascenzi 180 stupňů. Poněkud zvláštně se ale rektascenze počítá proti směru otáčení oblohy a z historických důvodů vyjadřuje v časově-úhlových hodinách, kdy 15° odpovídá „1 hodině“. Například tedy rektascenze 2h 8m 30s = 32,125°. Astronomové se sice od tohoto způsobu měření souřadnice pomalu odklání, v drtivé většině publikací se však stále používá (tato publikace není výjimkou). Rovníkové souřadnice hodně vzdálených objektů (hvězd, hvězdokup, galaxií) se znatelně mění až s odstupem řady staletí, výjimkou jsou tělesa sluneční soustavy: U Měsíce a Slunce je změna rektascenze a deklinace patrná i po několika hodinách, v případě Venuše si rozdílu všimnete v několika dnech a u odlehlejších planet s odstupem týdnů. Chceme-li být v určení polohy nebeského objektu naprosto přesní, musíme vzít v úvahu ještě tzv. precesní pohyb zemské osy. Díky němu se totiž mění jak poloha nebeského pólu (dnes je od Polárky vzdálen asi 1 stupeň), tak poloha nebeského rovníku a tedy i jarního bodu. Proto se rovníkové souřadnice udávají pro určitou pozici jarního bodu (tzv. ekvinokcium), dnes nejčastěji pro počátek roku dva tisíce. Stručně se říká, že souřadnice platí pro ekvinokcium J2000,0 (např. se pro něj kreslí astronomické atlasy). Do podobných detailů však proniknete až v okamžiku, kdy se vydáte na lov skutečně slabých vesmírných objektů.


14

Úkoly pro vás: Pozorujete-li s malým dalekohledem jasná tělesa, bohatě si vystačíte s mapami nebo atlasy a rovníkovými souřadnicemi se zabývat vůbec nemusíte. Úhlové výšky a azimuty, rektascenze a deklinace navíc hravě spočítá každé počítačové planetárium. To však neznamená, že byste je měli ignorovat. Vždyť polohy všech mimořádných nebeských úkazů – planetek, komet, explodujících hvězd se udávají právě v podobě rektascenze a deklinace. 19. Ověřte úhlové rozměry částí vaší ruky na natažené paži – sevřené pěsti, palce a ukazováčku. Vycházejte přitom z faktu, že malá úsečka délky y postavená kolmo na směr od oka má ve vzdálenosti x úhlovou velikost y/x.(180°/3,14). Výsledek konfrontujte s Měsícem, jehož kotouč má průměr půl stupně. 20. Na obloze vyhledejte a ověřte úhlové vzdálenosti alespoň tří dvojic hvězd: Betelgeuze (α Tau) – Procyon (α CMi) Aldebaran (α Tau) – Capella (α Aur) Arcturus (α Boo) – Spica (α Vir) Vega (α Lyr) – Deneb (α Cyg) Altair (α Aql) – Fomalhaut (α PsA)

21. Na volném prostranství upevněte kolmo do země kůl o výšce jeden metr. Za slunečného dne pak každých půl hodiny zaznamenávejte místo, kam dopadá vrchol stínu kůlu (u značky nezapomeňte poznamenat čas). Z takového „záznamu“ zjistěte, kdy se Slunce ocitlo nejvýše nad obzorem. Shoduje se tento okamžik s časem 12 hodin 0 minut, který máte na přesně seřízených hodinkách? Kterým směrem se nachází jih a kterým ostatní světové strany? 22. V předcházející úloze jste vytyčili jednoduché sluneční hodiny. Budou však ukazovat po celý rok stejně přesně? 23. Odhadněte poziční úhel i úhlovou vzdálenost Dubhe (α UMa) vůči Polárce (α UMi). Stejné pozorování proveďte s odstupem 60 minut. Změní se obě hodnoty? O kolik? Proč? 24. Sledujte, jak se mění poloha Měsíce vůči vzdálenějším hvězdám. Dokážete odhadnout, o kolik stupňů se posune za jednu hodinu? 25. Alespoň u tří následujících hvězd odhadněte během nejbližší noci výšku a astronomický azimut. Pozorování konfrontujte s údaji spočítanými některým z počítačových planetárií. Pomocí takového programu zjistěte rovníkové souřadnice sledovaných hvězd, hodnotu rektascenzi převeďte z časově-úhlových hodin na úhlové stupně. Aldebaran (α Tau) Altair (α Aql)


15 Arcturus (α Boo) Betelgeuze (α Tau) Capella (α Aur) Deneb (α Cyg) Fomalhaut (α PsA) Procyon (α CMi) Spica (α Vir) Vega (α Lyr)

26. Vyberte si jednu z předcházejících stálic a po dobu několika hodin sledujte, jak se pohybuje po obloze. Vždy odhadněte výšku nad obzorem i azimut a hodnoty spolu s časem pozorování zapište do deníku. Záznamy nakonec graficky zpracujte – na vodorovnou osu vyneste azimut, na svislou výšku. Dokážete z takového grafu odhadnout dobu východu, nejvyšší úhlové výšky a západu sledované hvězdy? Výsledek konfrontujte s některým z počítačových planetárií.

Zastávka pátá | padající hvězdy Pokud se pohodlně usadíte někde dál od pouličního osvětlení a zářících billboardů, zaručeně v průběhu pouhé hodiny zahlédnete alespoň pět „padajících hvězd“. Hodláte-li své šance zvýšit, musíte se zaměřit na některý z meteorických rojů. Srážky naší planety s tzv. meteoroidy se sice odehrávají nepřetržitě, světelný doprovod jejich zániku – prudké ohřátí a rychlé vypaření, můžeme sledovat pouze u těch nejhmotnějších těles. Ty nejmenší proniknou do výšky nanejvýš sedmdesát kilometrů, centimetrová až metrová tělesa o něco níže, a teprve zbytky z těch největších (meteority) dopadnout až na zemský povrch. Meteoroidy jsou různorodou směsí pozůstatků z dob, kdy vznikala sluneční soustava, zbytků po kolizích planetek a především po průletech kometárních jader kolem Slunce. Díky kometám se dokonce naše planeta na cestě kolem Slunce setkává se skutečnými řekami drobných částic – meteorickými roji. Pokud do takového proudu Země vlétne, zahlédneme na nebi až patnáct meteorů za hodinu, vyletujících díky perspektivě zhruba z téhož místa oblohy, tzv. radiantu. Obrazně řečeno lze říci, že radiant představuje konec tunelu, jímž prolétajídrobné částice meziplanetárního prachu. Meteorické roje jsou zpravidla pojmenovány podle souhvězdí (event. blízké hvězdy), kde se nachází jejich radiant. Například Perseidy vylétají ze souhvězdí Persea a prosincové Geminidy ze souhvězdí Blíženců (lat. Gemini). V mnoha případech se astronomům dokonce podařilo nalézt mateřské těleso (kometu) takového toku meziplanetárních částic. Za tzv. éta Aquaridy a Orionidy může vlasatice Halley (naše planeta tento proud protíná hned na dvou místech), za Perseidy kometa Swift-Tuttle.


16 Výjimečně jsou některé meteory natolik jasné až na chvíli zazáří více než Venuše. Jednak předvedou skutečně velkolepé světelné představení, jednak existuje reálná šance, že jejich zbytky dopadnou až na zemský povrch. Takové padající hvězdy, odborně označované jako bolidy, jsou ale velmi vzácné. V takovém případě zaznamenejte co nejpřesněji čas přeletu, jeho polohu mezi hvězdami, event. vůči pozemským předmětům, jasnost a všechny další zajímavé znaky. Zachovejte přitom klid – několik desítek vteřin až minut po průletu meteoru lze občas zaslechnout rázovou vlnu generovanou kosmickým vetřelcem. Zprávy o těchto vzácných jevech shromažďuje Astronomický ústav Akademie věd České republiky. Faktem ale zůstává, že bolid zahlédnete nanejvýš jednou do roka, spíš méně častěji. Jejich přelety se přitom nedají nijak předpovědět.

Úkoly pro vás: Sledování meteorů přináší šanci splnit si bezpočet nejrůznějších přání. Zatímco běžní „smrtelnící“ zcela výjimečně zahlédnou několik padajících hvězd za život, vy máte šanci sledovat desítky, ne-li stovky meteorů ročně. Můžete pak pro radost mapovat meziplanetární proudy prachových částic uvolněných v dávných staletích a tisíciletích z křehkých kometárních jader. A kdo ví, třeba to zafunguje i s těmi splněnými přáními. 27. Pozorujte meteory. Večer ve spacáku ulehněte na lehátko, nebo si jenom sedněte do křesla. Zpočátku si zkuste meteorů vůbec všimnout, později se snažte určit souhvězdí, ve kterém zazářily. Nutnou podmínkou je tmavá, bezměsíčná obloha a dobrý rozhled na větší část nebe. Za takových podmínek zahlédnete až pět meteorů za hodinu, určitě ale zkuste sledovat i mnohem hustější meteorické roje. Mějte však na paměti, že jejich viditelnost a početnost ovlivňuje celá řada faktorů – světlost oblohy, poloha radiantu, okamžik průletu planety Země nejhustší částí meteorického roje… Maximální množství spatřených meteorů, které se udává v obecných přehled (a náš není výjimkou), odpovídá ideálním podmínkám a může se od reality výrazně lišit. Quadrantidy jsou jedním z nejhustších meteorických rojů, proud částic je však relativně tenký, proto jej lze sledovat jenom po krátkou dobu 3. či 4. ledna ráno. Roj je pojmenován podle dnes již nepoužívaného souhvězdí Quadrans Muralis na rozhraní Herkula, Pastýře a Draka. Za bezměsíčné noci můžete v ideálním případě zahlédnout až sto Quadrantid za hodinu. Jejich mateřským tělesem je jádro vyhaslé komety 2003 EH1, které se před pěti sty roky rozpadlo na několik menších částí. Lyridy mají radiant poblíž Vegy ze souhvězdí Lyry a aktivní jsou v období mezi 16. a 25. dubnem s maximem kolem 22. dubna. Pozorovatelné jsou tudíž v ranních hodinách. Zdrojem tohoto jinak velmi opomíjeného roje je jádro komety Thatcher. Podle čínských záznamů se sice pozoruje již dva a půl tisíce roků, dokonce několikrát způsobil nefalšovaný meteorický déšť, dnes ale Lyridy bohatostí příliš neoplývají. Perseidy jsou nejslavnějším meteorickým rojem. Nejhustší částí proudu prachových částic, které se kdysi uvolnily z komety Swift-Tuttle, prochází Země mezi 11. a 13. srpnem. Za


17 ideálních podmínek pak můžete během jedné hodiny zahlédnout až šedesát meteorů vylétajících ze severního okraje souhvězdí Persea. Orionidy vděčí za existenci slavné kometě Halley. Nejvíce, až deset meteorů za hodinu, jich bývá patrných kolem 21. října., kdy vylétají z jihovýchodního okraje souhvězdí Oriona. Geminidy jsou posledním bohatým rojem pozemského roku s radiantem poblíž Castora ze souhvězdí Blíženců (lat. Gemini). Létají kolem 13. prosince. Pokud je jasno, Měsíc pod obzorem a vy vydržíte mráz, budete spokojeni: Svou bohatostí Geminidy někdy předčí letní Perseidy. Pravděpodobně pocházejí z jádra vyhaslé komety, dnes označované jako planetka 3200 Phaeton.

28. Pokuste se odhadnout polohu radiantu. Pečlivě se zapamatujte cestu meteoru mezi hvězdami, podívejte se do mapy a vyznačte v ní místa, kterými prolétl. Obzvlášť pečlivě zakreslete počátek a konec. Pomocí pravítka pak proložte úsečku – v podobě šipky, aby byl zřejmý směr letu. Pokud ale budete meteory zakreslovat do běžných astronomických map, zjistíte, že mají podobu různě zakřivených oblouků. K tomuto pozorování totiž potřebujete speciální, tzv. gnómonické mapy, které lze koupit na některé z větších hvězdáren (např. Gnomonický atlas Brno 2000.0) a nebo si je můžete nakreslit pomocí některého z počítačových astronomických atlasů a poté vytisknout buď ve formátu A4 a nebo A3. Teprve do gnómonických map lze meteory zaznamenávat v podobě orientovaných úseček. 29. Zakreslování meteorů můžete nacvičovat na umělých družicích. Pomocí služby Heavens-Above si nechejte spočítat předpověď průletu jasného Iridia a do vhodné gnomonické mapky pak zakreslete jeho cestu mezi hvězdami. Máte-li tu možnost, zkuste zorganizovat sledování Iridia hned několika pozorovateli a poté porovnejte vzájemnou přesnost/nepřesnost jednotlivých zákresů. Budou se spíše shodovat a nebo naopak rozcházet? Dokáže odpověď správně zdůvodnit ještě před experimentem?

Zastávka šestá | trojité slunce Prakticky každý třetí den, více než stokrát do roka, předvádí Slunce s Měsícem neuvěřitelně pestrá představení. Odehrávají se ve dne i v noci, často zabírají celou polovinu viditelné oblohy, přesto si jich všimne jen málokterý pozorovatel. Ukrývají se pod závojem jemné oblačnosti, bývají stejně pomíjivé jako světlo, které je vykresluje, jsou to nevyzpytatelné a mohou se objevit nebo zmiznout ve kterékoli chvíli. Pokud se v atmosféře vytvoří dostatečné množství drobných ledových krystalků a nebo kapiček vody, může Slunce a nebo Měsíc na nebi vykreslit světelný tzv. halový jev. Nejčastěji se setkáte s tzv. malým halem, které vzniká lomem světla na krystalcích ledu ve výšce přes šest kilometrů nad zemí. Má podobu duhového prstenu o poloměr 22 stupňů se středem v Měsíci či Slunci, někdy je krásně celistvé, jindy může být přerušované a nebo se zobrazí


18 v podobě malé části oblouku. Poměrně běžně můžete malé halo spatřit v zimě kolem úplňkového Měsíce, tehdy je ale bezbarvé. Naopak v okolí Slunce bývá barevné jako duha – na vnitřní straně je patrné červená, následuje žlutá, zelená a na vnější straně modrá barva. Snadno jej zahlédnete třeba s dobrými slunečními brýlemi, například na lyžování nebo cyklistiku. Pokud je nenosíte, pak se postavte do stínu a nebo si Slunce jednoduše zakryjte rukou. Kromě kruhového hala jsou často patrná i vedlejší slunce (tzv. parhelia), která vypadají jako rozmáznuté skvrny přiléhající z boku k malému halu. Mnohdy jsou ale viditelná i bez něj. Také ony jsou duhově zabarvené, navíc je doprovází směrem od Slunce miznoucí světlý chvost. Vzácně mohou být dokonce jasnější než Slunce samotné – obzvlášť, když se to pravé schová za hustší oblačnost. Za večerního nebo ranního soumraku se tu a tam v atmosféře vytvoří tolik ledových krystalků, že odráží podstatnou část světla Slunce nízko u obzoru a nebo dokonce už pod obzorem. Takto vytvořené světelné sloupy připomínají světlo baterky, zářící nahoru z místa, kde se nachází Slunce. Většinou ale nedosahují výšky větší pět stupňů. Pokud Měsíc či Slunce prosvětluje řídkou oblačnost tvořenou vodními kapkami, objevují se kolem nich duhově zabarvené prsteny – koróna. Ta je uvnitř modrá, vně červená, občas může být i bezbarvá (této variantě se lidově říká studánka). Nepleťte si ji ale se sluneční atmosférou, taktéž označovanou jako koróna, která se sleduje pouze během úplných zatmění Slunce. Koróna vzniká ohybem světla na vodních kapkách v mracích, event. v mlze či kouři. Sled barev se v ní může několikrát opakovat, tu a tam proto dosáhne úhlového průměru až patnáct stupňů! Vzhled koróny leccos vypovídá také o „stáří“ mraku. Pokud je koróna hodně nápadná, obsahuje mrak drobné, malé kapičky vody o průměru jenom desítek mikrometrů – nejspíš vznikl teprve před nedávnem. Ve starých oblacích už kapky stejnou velikost nemají, proto se skrz ně netvoří tak pěkně zabarvené prsteny. Zajímavé je, že ke vzniku bezbarvé koróny není třeba příliš silného světelného zdroje. Proto bývá vidět kolem jasných planet. Vodní kapičky mají na svědomí i irizaci. Ta vypadá jako duhové a zcela nepravidelné zabarvení, které na mracích vytváří perleťové okraje, skvrny a pásy. Poblíž Slunce bývá irizace většinou barevně nevýrazná, nejčastěji bílá, s rostoucí úhlovou vzdáleností však nabývá na intenzitě i kráse. S úkazem se setkáte po celý rok, kdykoli od rána do večera, výhradně pouze kolem Slunce. Problém je jediný: musíte si jej všimnout. Lidský zrak je většinou oslněn, pomoci však mohou sluneční brýle, ale zkuste se také podívat do obyčejné kaluže, která dostatečně zeslabí odrážející světlo. Za stejně dobré zrcadlo poslouží i kousek hlazeného černého skla, třeba ze svářečských brýlí, nebo obyčejné sklo s temným podkladem.

Úkol pro vás: Symfonie světla – tak se někdy označují halové jevy. Je pravdou, že sledování těchto úkazů jaksi vybočuje z Návodu na použití vesmíru, zaměřeného především na noční oblohu. Na


19 druhou stranu jsou ale hrátky Slunce, Měsíce, ledových krystalků i vodních kapiček natolik opomíjené, že se zaslouží nejen vaši pozornost, ale i pozornost všech vašich přátel. Určitě si pak vyslouží zaslouženou porci aplausu. 30. Sledujte v průběhu roku halové jevy. Ten nejzajímavější vyfotografujte a nebo jej kresbou zachyťte v pozorovacím deníku. Budete-li dostatečně všímaví, můžete si časem sestavit jednoduchou statistiku viditelnosti těchto světelných představení, vč. jejich fotografické nebo obrazové galerie. 31. Zkuste nakreslit vzhled Měsíce při pohledu bez dalekohledu v době, kdy kolem první čtvrti, úplňku a také poslední čtvrti. Nejdříve si Měsíc důkladně prohlédněte a dobře si zapamatujte polohu, tvar a odstín jednotlivých útvarů. Pokud vás bude měsíční kotouč oslňovat, sledujte jej z osvětlené místnosti a nebo na ještě nesetmělé obloze. Uvědomte si, která část kotouče je nejtmavší a která nejsvětlejší. Do připravené kružnice o průměru pět centimetrů tužkou načrtněte obrysy jednotlivých měsíčních moří. Neustále kontrolujte jejich polohu, postupně zakreslujte menší a menší detaily a zároveň se pokuste zachytit i jejich odstíny. Na výsledné kresbě by neměly být patrné jednotlivé tahy tužkou. Nezapomeňte také do pozorovacího deníku uvést všechny důležité údaje – datum a čas, příp. různé rušivé vlivy (oblačnost, malá výška nad obzorem). Kresbu samozřejmě porovnejte s mapou v atlase či fotografií a zjistěte, které útvary jsou patrné i bez dalekohledu. 32. Změřte úhlový průměr Slunce. Vezměte dva kousky neprůhledného kartónu, v jednom udělejte špendlíkem otvor o velikosti kolem jednoho milimetru, nastavte jej kolmo k přicházejícím slunečním paprskům a na druhý kartón jako na stínítko promítněte malý kruhový obrázek Slunce. Pravítkem změřte vzdálenost obou papírů a také velikost slunečního obrazu. Úhlová velikost Slunce je rovna podílu průměru Slunce a vzdálenosti obou papírů, výsledek však vyjde v radiánech, takže jej musíte ještě přepočítat na úhlové stupně. Měření proveďte hned několikrát a zkuste pak stanovit chybu dosaženého výsledku.

Zastávka sedmá | nejjednodušší dalekohled Podíváme-li se nakrátko do historie, zjistíme, že si astronomové s vlastním zrakem vystačili několik tisíciletí. I když se omezili jen na opakovaná měření úhlů, podařilo se jim definovat nejen délku roku, sklon ekliptiky vůči nebeskému rovníku, relativní vzdálenost Slunce i Měsíce, pět planet pravidelně se pohybujících kolem Slunce, četnost zatmění a mnoho dalších podivuhodných znalostí. Už se tedy lidé na nebe jenom nedívali, ale byli schopni shromážděná data analyzovat a dokonce extrapolovat do budoucnosti. Přesto všechno ale astronomové koncem 15. století narazili na hranice svých možností – dalším kvalitativní skok přinesl až vynález dalekohledu. Najednou bylo zřejmé, že ve vesmíru existují objekty, které na obloze neozbrojeným zrakem nikdy nezahlédneme. Sledováním Jupiterových měsíců, fází


20 Venuše, slunečních skvrn a měsíčních kráterů byla nabourána představa o neměnnosti nebes, výlučném postavení Slunce i Země. A tak je domu dodnes, dokonce i ten nejmenší dalekohled je neuvěřitelným rozšířením možností vašeho zraku. Hubblův kosmický dalekohled přišel americké daňové poplatníky na tři miliardy dolarů. Stejně částka byla vydána za rentgenovou observatoř Chandra. Kvůli Velmi velikému dalekohledu na chilské hoře Paranal musely evropské státy shromáždit kolem půl miliardy euro. Špičková astronomická technika, se kterou astronomové nahlížejí až k okrajům nedohledna, je skutečně nesmírně drahá. Při nákupu vašeho prvního astronomického dalekohledu ale tak hluboko do kapsy sahat nemusíte. Nejpoužívanější a nejlevnější přístroj totiž vlastní prakticky každý. Nebo se k němu alespoň snadno dostane: buď si jej půjčí od známého a nebo pořídí v obchodě s loveckými potřebami. Kvalitní triedr se totiž právem řadí mezi nejužitečnějších astronomické přístroje. Jaký si ale vybrat? Liší se totiž výbavou i cenou a rozhodně přitom neplatí, že dvacetkrát dražší přístroj ukáže na nebi dvacetkrát více detailů. Snad nejvděčnějším cílem je Měsíc – dokonce i ten nejjednodušší dalekohled totiž na měsíčním povrchu ukáže víc detailů než na počátku 17. století spatřil Galileo Galilei. Triedr také dopomůže na obloze nalézt planetu Merkur, stejně jako Uran a Neptun. Venuše je sice nepřehlédnutelná i bez dalekohledu, ale kvalitní přístroj umožní sledovat, jak v průběhu týdnů mění úhlovou velikost a fázi. Zatímco Mars v triedrech vypadá jako „obyčejná naoranžovělá hvězda“, při sledování Jupiteru zahlédnete jeho čtyři nejjasnější měsíce. Naopak spatřit Saturnův prstenec není vůbec jednoduché, musíte použít dalekohled na stativu s alespoň dvacetinásobným zvětšením. Pokud máte možnost pozorovat tmavou oblohu daleko od pouličního osvětlení, ukáže vám triedr stálice až stokrát slabší než jaké uvidíte bez dalekohledu. Do zorného pole se pak dostane hned několik desítek hvězdokup, mlhovin i galaxií, nezapomenutelné bude toulání letní Mléčnou dráhou s náhodnými skupinami stálic, barevnými dvojhvězdami a temnými mlhovinami. Slovem triedr se označuje dvojice dalekohledů, v nichž se používá skleněných hranolů k dosažení vzpřímeného obrazu. Každý takový přístroj charakterizují dvě čísla: zvětšení a průměr objektivu. Označení 7x50 tedy znamená, že triedr s objektivy o průměru padesát milimetrů zvětšuje sedmkrát. Rostoucí zvětšení nejen omezuje velikost zorného pole, tedy část oblohy, kterou můžete sledovat, ale také zesiluje chvění vašich rukou. Podobně je tomu i s velikostí objektivu: čím je větší, tím bude triedr těžší a tím dříve se vám při pozorování unaví ruce. Jako optimální se tedy jeví nejvýše desetinásobné zvětšení a průměr objektivů kolem 50 milimetrů. Triedr pořídíte velmi levně v různých „second-handech“, na stáncích pouličních tržišť, v zastavárnách a nebo diskontních supermarketech. Takové přístroje však právem vzbuzují nedůvěru: jejich optika bývá více než nekvalitní, z plastu místo skla, s malým a velmi zkresleným zorným polem, navíc jsou mnohdy „doplněny“ celou řadou zdraví škodlivých


21 látek. Na druhou stranu ale nemusíte kupovat ani přístroje vybavené zoomem, stabilizátorem obrazu či dalšími hi-tech doplňky, výrazný nárůst ceny se totiž většinou nevyplatí. Nejlepší tedy bude, když navštívíte „kamenný“ obchod s loveckou technikou – dostatečně kvalitní triedr pořídíte již za dva tisíce korun. Před vlastní koupí si rozhodně nezapomeňte ověřit souosost a optickou kvalitu triedru. S dalekohledem se podívejte do dálky, zda náhodou „nešilhá“ a nebo s ním dokonce nevidíte dvojitě. Triedr otestujte především v noci – obraz musí být dokonalý až k okrajům zorného pole a stálice nesmí v žádném případě vypadat jako barevné úsečky, rozostřené skvrnky nebo „kometky“. Pohledem na Měsíc odhadnete velikost zorného pole – měla by se pohybovat mezi šesti a sedmi stupni. Po mechanické stránce zkontrolujte rovnoměrné nastavování okulárů, které se rozhodně nesmí viklat. Většina triedrů má centrální zaostřování, případnou dioptrickou odchylku oka pak nastavíte na samostatně pohyblivém okuláru. Existují však levnější přístroje, u nichž centrální ostření chybí. U kvalitního dalekohledu nesmí na objektivech a okulárech chybět antireflexní vrstva, která zvyšuje optickou propustnost a naopak snižuje nežádoucí rušivé odlesky. Tato úprava vypadá jako barevný povlak – u levnějších typů triedrů ji najdete pouze na vnějším povrch objektivů a okulárů, zatímco ty dražší mají ošetřeny všechny odrazné plochy. Pohledem dovnitř každého z dalekohledů si také ověříte, zda nejsou jednotlivé optické plochy zaprášené či jinak špinavé, poškrábané nebo dokonce uvolněné. Už na začátku vašich plaveb noční oblohou je vhodné triedr mírně upravit. Některé přístroje mívají příliš vysoké opěrky pro oči, tzv. očnice, pak se je vyplatí snížit. Nebo si naopak dokoupíte zvláštní očnice pro brýlaté pozorovatele. Kožený řemínek loveckého triedru je vhodné nahradit tlustou bílou šňůrou. Je v noci nápadnější a navíc se pohodlně nosí i pod bundou. Pokud triedr neberete na delší cesty a nebudou vám vadit jeho zvětšené rozměry, můžete na něj připevnit rosnice, které zpomalí noční orosení objektivů. Nejjednodušší je navinout na tubus každého dalekohledu kužel z tvrdého papíru, zevnitř vyložený černou plstí. Pokud se vám třesou ruce, musíte dalekohled umístit na stativ. Ten, co nabízí většina výrobců, ale není příliš praktický. Při obhlížení nebe se často zadíváte hodně vysoko do zenitu a do míst, kde je pod triedrem klasický stojan, potřebujete umístit vlastní hlavu. Mnohem vhodnější je proto vodorovné rameno zakončené svislým čepem. Nápadům, jak si něco takového vyrobit, se přitom meze nekladou.

Úkoly pro vás: Lovecký triedr, byť není považován za astronomický přístroj, je skvělým dalekohledem pro všechny (nejen) začínající pozorovatele. Kromě toho, že je s ním na obloze vidět skutečně celá řada podivuhodných objektů blízkého i vzdáleného vesmíru, za relativně nízké pořizovací náklady si snadno otestujte, jak moc je váš zájem o kosmoplavby závažný. A když to náhodou nevyjde? Nevadí, s triedrem se můžete dívat i v přírodě, na vzdálené dominanty a nebo třeba hnízdí ptactvo.


22 33. Pořiďte si triedr 7x50 nebo 10x50 a pečlivě se seznamte s jeho obsluhou. Podle vzdálenosti očí nastavte dalekohledy do správné polohy, každý okulár zaostřete zvlášť, druhé oko mějte přimhouřené nebo si zakryjte objektiv. Při pozorování mějte oči tak blízko okulárů, aby výstupní pupily dalekohledu (světlé kroužky u okulárů, obrazy objektivů vytvořené okuláry) splývaly s vašimi zorničkami. Až tehdy uvidíte plné zorné pole. 34. Míření s triedrem trénujte na jasných stálicích a později i na objektech, jejichž polohu mezi hvězdami sice znáte, ale bez dalekohledu je vidíte buď stěží nebo vůbec ne. 35. Pokuste se odhadnout úhlovou velikost zorného pole triedru (či jiného vašeho dalekohledu). Při hledání v mapě si poté snáze uvědomíte, jak velkou část hvězdného atlasu vidíte na nebi. U přístroje na stativu můžete postupovat tak, že změříte dobu, za kterou vybraná hvězda projde celým průměrem zorného pole. Výpočet je snadný pro stálice, které se nacházejí na nebeském rovníku. Hvězdy Orionova pásu, Procyon ze souhvězdí Malého psa, Spica z Panny i Altair z Orla urazí na obloze za jednu hodinu patnáct stupňů. Pro hrubý odhad můžete využít Měsíc o průměru půl stupně. Pokud lze u dalekohledu měnit zvětšení, pak odhadněte průměr zorného pole pro každé zvlášť. 36. Ať už pozorujete na tmavé venkovské obloze a nebo světlém městském nebi, vyhledejte následující nebeské objekty. Do pozorovacího deníku si poznamenejte jejich vzhled v triedru a zkuste alespoň jeden z nich zachytit kresbou. Galaxie v Andromedě (Mlhovina v Andromedě, resp. M 31) leží deset stupňů severozápadně od hvězdy Mirach (β Andromedae). Bez dalekohledu je pozorovatelná dokonce i na světlejší obloze. Na konci podzimu a začátkem zimy najdete galaxii nad jižním obzorem. Ať už se na ni podíváte jakýmkoli astronomickým přístrojem, vždy připomene světlou, snad mírně protáhlou skvrnku o průměru zhruba dva stupně s nápadným středovým zjasněním. Hvězdokupy χ a h Persei (čti chí a h Persei) uvidíte bez problémů na půl cesty mezi prostřední hvězdou „W“ souhvězdí Kasiopeji a nejjasnější stálicí Persea (Mirfakem). Jsou typickým podzimním objektem. V triedru vypadají jako dvě husté skupiny hvězd vzdálené přibližně půl stupně. Plejády z Býka (Kuřátka, M 45) jsou nápadnou hvězdokupou zimního souhvězdí Býka. Při pohledu bez dalekohledu uvidíte nápadnou skupinu sedmi hvězd rozmístěných v oblasti o průměru pěti měsíčních úplňků, připomínající miniaturu obrazce Velkého vozu. Podíváte-li se na Plejády triedrem, pak zde napočítáte až několik desítek jiskřivých stálic. Hyády v Býku (Melotte 25) jsou řídkou hvězdokupou v okolí Aldebaranu, nejjasnější stálice v souhvězdí Býka. Na nebi zabírají oblast o průměru téměř deseti měsíčních úplňků. V září je můžete o půlnoci spatřit nad východním obzorem, v listopadu nad jižním a v únoru nad západním obzorem. Do oka vám padne především šest hvězd ve tvaru písmene „V“. Dokonce se na ně ani nemusíte dívat dalekohledem. Mlhovina v Orionu (M 42) leží v jižním „křídle Orionova motýla“. Na tmavé obloze je


23 viditelná i bez dalekohledu, ale mnohem snazší je zahlédnout mlhovinu triedrem – vypadá jako světlá skvrnka o průměru asi půl stupně obklopující dvě jiskřivě bílé hvězdy (ve skutečnosti je každá z nich vícenásobným systémem). Mlhovina v Orionu je ozdobou zimních i jarních večerů. Jesličky v Rakovi (lat. Praesepe, M 44) najdete mezi nejjasnější hvězdou Lva – Regulem a nejjasnější hvězdou Blíženců – Polluxem. Při pohledu bez dalekohledu vypadá jako mlhavá skvrna o průměru asi dva stupně, která se v triedru rozpadne na řadu slabších stálic. Vlasy Bereniky nejsou jenom malým souhvězdím, nýbrž i velmi řídkou hvězdokupou (Melotte 111). Najdete ji mezi souhvězdími Lva, Panny, Pastýře a Honících psů. Hvězdokupa se nejlépe sleduje bez dalekohledu; v průměru má přes pět stupňů a obsahuje jen několik málo hvězd na hranici viditelnosti. Kulová hvězdokupa v Herkulovi (M 13) patří na letní oblohu. Mezi souhvězdím Severní koruny a Lyry si nad jižním obzorem všimněte „Herkulova těla“ a nebo jak se familiérně říká „Herkulova květináče“. Na jeho západním okraji se nachází slabší, ale zřetelně mlhavá hvězda, v triedru kruhově souměrná světlá skvrna – kulová hvězdokupa. Laguna ve Střelci (M 8) vypadá jako skvrna v Mléčné dráze. Pokud si nejjasnější hvězdy Střelce představíte seskupeny do „konvice na čaj“, pak mlhovinu najdete nad její „hubičkou“. Nejlépe je pozorovatelná během léta. Podíváte-li se Lagunu dalekohledem, pak zjistíte, že ji tvoří nejen světlá mlhovina o průměru asi půl stupně, ale také několik zářivých hvězd.

Zastávka osmá | Slunce jako hvězda V žádném případě se nesmíte na oslnivý sluneční disk dívat bez speciálních pomůcek. Ať již budete pozorovat pouhým okem nebo dalekohledem, vždy je nezbytné se chránit filtry, které dostatečně zeslabí viditelné i infračervené záření. Téměř dokonalá a hlavně bezpečná je tzv. projekce pomocí dalekohledu. Jednoduše si vezměte čistý bílý papír a přidržte jej za okulárem ve vzdálenosti zhruba třicet centimetrů (pro začátek použijte nejmenší možné zvětšení). Jakmile dalekohled na stativu správně namíříte, například pomocí stínu vrhaného tubusem, objeví se na papíru světlé kolečko – obraz Slunce. Jestliže nebudou jeho okraje ostré, zkuste papír přiblížit či oddálit a obraz také zaostřete. Sluneční skvrny pak vypadají jako drobné černé tečky s šedivými okraji. Do dalekohledu se ale v žádném případě nedívejte! Největší skvrny bývají patrné i bez dalekohledu. V takovém případě si oslnivé Slunce zeslabte pomocí speciálních brýlí určených pro sledování zatmění a nebo temných svářečských filtrů (hustota číslo 13 nebo 14), které se prodávají v obchodech s pracovními pomůckami. Pokud se chcete malým dalekohledem podívat na Slunce přímo, musíte si pořídit speciální pokovenou folii, která je k dostání v obchodech s astronomickou optikou, například z produkce německé firmy Baader Planetarium (http://www.baader-planetarium.de/).


24 Obloukem se ale vyhněte okulárovým filtrům, které jsou ve výbavě většiny levnějších dalekohledů. Hlavní část slunečního světla totiž nelze odstranit až po průchodu objektivem, hrozí proto zničení dalekohledu a následné poškození vašeho zraku. Sluneční skvrny nejsou nic jiného než chladnější místa ve fotosféře – viditelné tenké slupce Slunce. Zatímco teplota slunečního povrchu je zhruba šest tisíc stupňů Celsia, u slunečních skvrn klesá na čtyři tisíce stupňů. Proto se díky kontrastu se zářivějším okolím zdají temné, i když ve skutečnosti temné nejsou. Vždyť tekuté železo v tavící peci dosahuje teploty 1500 stupňů Celsia a vlákno halogenové žárovky 3200 stupňů Celsia. Počet a velikost skvrn se přitom mění. Nejen s odstupem týdnů, ale i roků. Období, kdy se jich na slunečním povrchu nalézá skutečně hodně, se střídají s měsíci, kdy nespatříte ani jednu. Maximální a minimální aktivita Slunce totiž kolísá v cyklech dlouhých zhruba jedenáct let – v současnosti aktivita naší denní hvězdy pozvolna narůstá, vrcholu by měla dosáhnout na přelomu roku 2011 a 2012. Kromě skvrn mohou být na okrajích slunečního kotouče patrné i nevýrazné světlé oblasti – fakulová pole, která představují světlejší a teplejší oblasti fotosféry. Za dobrých pozorovacích podmínek – především klidného vzduchu – je viditelné zrnění po celém disku, tzv. granulace. Jedná se o vrcholky vzestupných proudů teplejšího plynu, přenášejícího energii z vnitřních oblastí Slunce na povrch. Na snímcích, ale rovněž při pohledu dalekohledem, si můžete všimnout i okrajového ztemnění slunečního disku. Uprostřed slunečního kotouče se totiž díváme zhruba sto kilometrů hluboko. Na okraji sice dohlédneme fotosférou rovněž tak daleko, avšak podél okraje, nikoli do hloubky. A jelikož s rostoucí hloubkou vzrůstá teplota sluneční atmosféry, je obraz Slunce uprostřed zřetelně světlejší.

Úkoly pro vás: Slunce má bezespornou výhodu – snadno se na obloze hledá. Několik jednoduchých pomůcek také zaručí, že na povrchu naší denní hvězdy zahlédnete nejen sluneční skvrny, ale také celou řadu dalších pozoruhodných jevů. Mějte ale na paměti svoji bezpečnost a používejte dostatečně temné filtry, které zeslabí viditelné i infračervené sluneční záření. Pohled na Slunce skrz skutečně dobrý filtr musí být vždy příjemný! 37. Přizpůsobte svůj dalekohled k pozorování Slunce. Buď si připravte sestavu vhodnou k projekci obrazu Slunce na bílou podložku umístěnou za okulárem a nebo si kupte speciální folii, která se připevňuje před objektiv dalekohledu. Při sledování naší denní hvězdy postupujte více než obezřetně a vždy se vyvarujte jakéhokoli rizika poškození zraku! 38. Objeví-li se na povrchu Slunce nápadnější skupina slunečních skvrn, zkuste její pohyb po disku zachytit kresbou. Obraz Slunce promítněte na papír a do připravené kružnice zakreslete polohu všech skvrn. Budete-li pozorování opakovat v několika následujících dnech – vždy ve stejnou hodinu – a pozici skvrn pokaždé zaznamenáte


25 do stejné kružnice, snadno odhalíte její pohyb po slunečním disku. Dokážete z takto pořízené série odhadnout rychlost rotace Slunce? 39. Za dobré viditelnosti a dostatečně klidného vzduchu se pokuste sledovat nejen sluneční skvrny, ale také fakulová pole a granulaci. Při pozorování těchto jemných detailů je ale vhodné použít stínítko – z kartonu připevněného na tubus dalekohledu nebo nehořlavé, tmavé látky, které při projekci sníží rušivé rozptýlené světlo. Také je důležité udržovat v čistotě veškerou optiku okuláru a objektivu. Pokud si při promítnutí na papír nejste jisti reálností drobného útvaru, přiložte ke stínítku kousek čistého bílého papíru a chvíli s ním rychle kmitejte. Snadno tak odhalíte, co je kaz na papíře a co skutečný detail na povrchu Slunce. 40. Pravidelně kontrolujte www stránky Space Weather (http://www.spaceweather.com) a vyčkejte, až se na povrchu Slunce objeví skutečně veliká skvrna. Pokud bude alespoň pětkrát větší než planeta Země, dosáhne její úhlový průměr jedné minuty a vy ji můžete spatřit i bez dalekohledu. Na stejných www stránkách najdete předpověď aktivity naší denní hvězdy, včetně možnosti nadcházejících polárních září.

Zastávka devátá | nestálé stálice Ještě před dvěma tisíci roky nebyly hvězdy nic jiného než exkluzivní herci nočního dramatu. Jedna zdobila ohanbí střelce, druhá se stala jedovatým trnem obávaného pouštního zvířete, třetí krví podlitým okem býka a čtvrtá šupinou krvežíznivé hydry. Kladní i záporní hrdinové příběhů drobných bludiček na temném sametu tak bedlivě sledovali kypící města, chudé vesnice i osamělé poutníky. Po několika stovkách roků intenzivního studia však už víme, jaký mají hvězdy původ, kterým směrem se vyvíjejí a pochopili jsme peripetie jejich pomalého či naopak bleskového umírání. Původně nehybně strnulý vesmír se nám před očima proměnil v dynamický svět nejrůznějších druhů stálic, bizardních černých děr, pomalu doutnajících červených trpaslíků, rozpínajících se obálek supernov, suprahustých neutronových hvězd i pozvolna chladnoucích bílých trpaslíků. Většina názvů souhvězdí i jednotlivých hvězd má původ v hluboké minulosti. Lidé dávali výrazným skupinám jména podle hrdinů z bájí či legend a nebo také podle jejich praktického významu. Každý národ a mnohdy i leckterý domorodý kmen viděl na obloze jiné postavy a předměty. Historie tomu chtěla, aby se nakonec po celém světě prosadila souhvězdí popsaná na přelomu našeho letopočtu řeckým astronomem Klaudiem Ptolemaiem (90–168 př. n. l.) v rozsáhlé sérii knih, v podstatě soupisu tehdejších znalostí matematiky a astronomie, nazvaném Almagest. Nejstarší souhvězdí jsou tedy logicky spojena s bájemi a pověstmi z řecké a římské říše, většina z nich však byla zavedena již Babyloňany z prvních městských států kolem řek Eufrat a Tigris. Mezi hvězdy tedy byly načrtnuty někdy v době kolem roku tři tisíce před naším letopočtem. Další souhvězdí byla přidána až později, buď během námořních


26 výprav na jižní polokouli (Kompas, Chameleon, Mečoun, Moucha) nebo při tvorbě prvních astronomických atlasů (Lištička, Štít, Sochař, Žirafa). Světlou městskou oblohu zdobí pouze několik stovek nejzářivějších hvězd, Měsíc a některé planety sluneční soustavy. Na tmavém nebi lze bez dalekohledu zahlédnout přes čtyři tisíce stálic. Ještě větší počet hvězd je pozorovatelný loveckým triedrem – zhruba dvě stě tisíc. Dalekohledem s průměrem objektivu dvacet centimetrů je možné sledovat deset milionů hvězd. Automatické observatoře pořizují seznamy stovek milionů nebeských objektů a celkový počet stálic ve viditelném vesmíru dosahuje 1 000 000 000 000 000 000 000, tj. sto triliard! Jako hvězdy se označují všechna samostatná, souvisle vázaná tělesa s hmotností od 0,08 do 100 hmotností Slunce, která alespoň po část své existence přeměňovala vodík na helium. Na spodní hranici se tedy nacházejí tzv. hnědí trpaslíci, event. obří planety, horní je dána tím, že hvězdy s větší hmotností nebývají dlouhodobě stabilní a rozpadají se. Hvězdná velikost, jejíž jednotkou je magnituda (zkráceně mag), popisuje, jak moc na nás hvězdy či jiné vesmírné objekty září ve viditelném oboru spektra. Hvězdná velikost libovolné hvězdy je rovna m = –2,5 log (j/j0), kde j0 = 2,54 10-6 lm/m2, j je hustota světelného toku. Z historických důvodů platí, že čím je hvězdná velikost menší, tím je objekt jasnější. Slunce má hvězdnou velikost –27 mag, Měsíc v úplňku –13 mag, Venuše –4 mag a Jupiter –2,5 mag. Nejjasnější hvězda noční oblohy Sirius ze souhvězdí Velkého psa dosahuje jasnosti –1,5 magnitudy, Capella, Vega a Arkturus 0 magnitudy a nejslabší hvězdy viditelné bez dalekohledu 7 magnitud. Triedrem lze zahlédnout hvězdy slabé jenom 9 magnitud a dalekohledem o průměru objektivu dvacet centimetrů asi 15 magnitud. Hvězdnou velikost vybrané stálice zjistíte tak, že ji porovnáte s několika hvězdami, jejichž jasnost znáte. Uvádí je některé tištěné atlasy, ale bez problémů je zjistíte především v počítačových planetáriích. Hodnotu hvězdné velikosti můžete „vysypat z rukávu“, poněkud přesnější je zařazení mezi dvě stálice, například „na 2/5 mezi Vegou a Denebem“. Trénovaný pozorovatel si dokáže u dvou hvězd všimnout rozdílu jen 0,1 magnitudy, faktem ale zůstává, že se hvězdné velikosti dnes zjišťují zcela jinými, mnohem přesnějšími metodami. Hvězdy nesvítí stálým světlem, nýbrž nahodile poblikávají. Tuto scintilaci (tzv. seeing) vytváří zemská atmosféra: Světlo přicházející od stálice se láme na rozhraní různých vzdušných vrstev, jejichž skladba se neustále mění, takže světelný paprsek rychle v malém rozmezí mění směr. Jednou oko zasáhne, jednou ne – hvězda poblikává. S výraznými barevnými odstíny se u hvězd setkáme jenom výjimečně. Nejnápadnější je naoranžovělé zabarvení u Betelgeuze ze souhvězdí Oriona, Aldebaranu z Býka, Arktura z Pastýře, Ras Algethi z Herkula a Antara ze souhvězdí Štíra. Barevné odstíny má na svědomí různá povrchová teplota: načervenalé stálice jsou obecně chladnější (asi 4000 stupňů Celsia) než bílé (přes 10 000 stupňů Celsia). Jasnost některých hvězd kolísá, i když odhlédneme od neklidu zemské atmosféry. Tyto proměnné hvězdy předvádí unikátní nebeská představení; může se jednat o osamocené stálice,


27 které pulsují, jindy sledujeme vzájemně se zakrývající dvojhvězdy. V některých případech se na povrchu hvězd tvoří horké, zářivé skvrny, jiné se zahalují mračny neprůhledného prachu… O tom, že se hvězdy skutečně mění, se můžete přesvědčit hned ve dvou učebnicových případech – δ Cephei a η Aquilae. Obě se mění prakticky nepřetržitě; první jmenovaná s periodou 5,367 dne v intervalu 3,5 a 4,5 magnitudy, η Aguilae v rozmezí 3,5 a 4,4 magnitudy s periodou 7,18 dne. Stačí se na ně podívat několik nocí po sobě. Většina názvů souhvězdí i jednotlivých hvězd má původ v hluboké minulosti. Lidé dávali výrazným skupinám jména podle hrdinů z bájí či legend a nebo také podle jejich praktického významu. Po celém světě se nakonec prosadila souhvězdí popsaná na přelomu našeho letopočtu řeckým astronomem Klaudiem Ptolemaiem (90–168 př. n. l.) v soupisu tehdejších znalostí matematiky a astronomie Almagest. Některá další souhvězdí byla přidána až později, buď během námořních výprav na jižní polokouli (např. Kompas, Chameleon, Mečoun, Moucha) nebo při tvorbě prvních astronomických atlasů (Lištička, Štít, Sochař, Žirafa). V dnešním pojetí souhvězdí představují přesně ohraničené části hvězdného nebe, do nichž patří všechny vesmírné objekty – stálice, jejich skupiny, mlhoviny a dokonce i vzdálené galaxie. Od třicátých let 20. století přitom používáme 88 takových souhvězdí; žádný nebeský objekt nemůže ležet ve dvou souhvězdích současně a nebo mimo kterékoli z nich. Každé souhvězdí má svůj název v domácím jazyce a pro mezinárodní porozumění i v latině. Často se používají třípísmenné zkratky – například Velká medvědice se v latině označuje jako Ursae Maioris, zkr. UMa. Většina vlastních jmen hvězd pochází ze 14. století našeho letopočtu, kdy evropští učenci překládali z arabštiny některá významná astronomická díla starověku zpět do latiny. Názorným příkladem je nejjasnější hvězda z Labutě. Klaudius Ptolemaios ji popsal jako „jasnou hvězdu na chvostu ptáka“. Arabové toto označení přeložili na Al Dhanab al Dajajah, z čehož při zpětném překladu do latiny zůstalo jenom zkomolené slovíčko Deneb. V roce 1603 se u nápadných hvězd poprvé objevila řecká písmena. Německý hvězdář Johann Bayer (1572–1625) tímto způsobem označil stálice v jednotlivých souhvězdích. Začátek abecedy posloužil k identifikaci těch jasnějších, konec abecedy naopak těm slabším. K tomuto písmenu se dnes přidává latinský název souhvězdí (někdy jen třípísmenná zkratka). Deneb z Labutě má tudíž označení α Cygni (čti alfa Cygni, resp. alfa z Labutě), nebo zkráceně α Cyg. Přibližně počátkem 18. století bylo Johnem Flamsteedem (1646–1719) zavedeno alternativní značení čísly – tentokráte podle stoupající rektascenze (s přídavkem zkratky souhvězdí). Deneb má tedy mj. označení 50 Cygni. Vlastní označení mají z historických důvodů i proměnné hvězdy, např. RR Lyrae, RZ Cassiopeiae, V839 Cygni. Katalogové zařazení dostaly i objekty vzdáleného vesmíru. V praxi se nejčastěji setkáme se soupisem hvězdokup, mlhovin a galaxií sestaveným na sklonku 18. století francouzským astronomem Charlesem Messierem (značí se zkratkou M) a nebo koncem 19. století Johanem Dreyerem (zkr. NGC). Zápis M 11 znamená jedenáctý objekt v katalogu Charlese Messiera, zkratku NGC 752 čteme jako 752. objekt v soupisu New General Catalogue.


28 V Messierově katalogu jsou uvedeny nejnápadnější mlhoviny, hvězdokupy a galaxie lehce dostupné i malými astronomickými přístroji. Řada z nich je dokonce pozorovatelná bez dalekohledu. NGC je výrazně rozsáhlejším soupisem, některé objekty jsou nápadné, jiné naopak velmi slabé, takže je nezahlédnete ani hodně velikými přístroji. Většina nebeských objektů figuruje v několika astronomických katalozích současně. Například Velká mlhovina v Orionu má označení M 42 a současně NGC 1976.

Úkoly pro vás: Hvězdy jsou po staletí symbolem neměnnosti. Realitou však zůstává, že stálice vznikají, vyvíjejí se a zanikají, pouze lidské životy jsou natolik krátké, že si prakticky žádných změn nedokážeme všimnout. Přesto všechno, alespoň u proměnných hvězd nápadné zvláštnosti zahlédneme docela snadno. Jejich pozorování však není jednoduché a vyžaduje trpělivé cvičení. 41. Které pozemské souhvězdí je největší a které nejmenší? Jsou pozorovatelné i z České republiky? 42. Naučte se poznat, správně vyslovit a zapsat jednotlivá písmena řecké abecedy. 43. Pomocí tištěného atlasu nebo počítačového planetária zjistěte alespoň některá alternativní označení jasných hvězd Aldebaran Altair Arcturus Betelgeuze Capella Deneb Fomalhaut Procyon Spica Vega

44. Zjistěte, která z hvězd předcházejícího výčtu je ke Slunci nejbližší a která nejvzdálenější? Pátrejte v literatuře, na Internetu a nebo pomocí počítačového planetária. 45. Je Slunce nadprůměrnou a nebo podprůměrnou hvězdou? Jak vypadají ve vesmíru nejčetnější hvězdy? Můžete některou z nich zahlédnout i bez dalekohledu? 46. V letních měsících sledujte, jak se během noci mění jasnost Capelly ze souhvězdí Vozky. Jedná se o tzv. cirkumpolární hvězdu, která v našich zeměpisných šířkách nikdy nezapadá, jenom se přibližuje k severnímu obzoru. (Analogicky se také hovoří o cirkumpolárních souhvězdích.) Pozorované změny jasnosti Capelly zkuste vyjádřit i


29 graficky: na vodorovnou osu vynesete výšku této stálice nad obzorem, na svislou její jasnost (stačí ji odhadnout s přesností na půl magnitudy). Kdy je zeslabení této hvězdy největší? Proč? 47. Za ideálních podmínek je lidský zrak schopen rozlišit dva bodové zdroje světla se vzdálenosti pouze jedné úhlové minuty. Za šera a v noci se však ostrost našich očí výrazně zhoršuje. Zkuste si proto kvalitu vašeho zraku sami ověřit. Na obloze vyhledejte následující hvězdné páry a zjistěte, zda je ještě spatříte jako dvě samostatně zářící stálice (v závorce úhlová vzdálenost). Mizar (ζ UMa) – Alcor (80 UMa)

11,8’

θ1,2 Capricornius (Algedi)

6,3’

θ1,2 Tauri

5,6’

ο1 Cygni – 30 Cygni

5,5’

Atlas (27 Tau) – Pleione (28 Tau)

5’

ε1,2 Lyrae

3,3’

48. Sledujte několik nocí po sobě η Aquilae nebo δ Cephei. Do pozorovacího deníku zapište čas pozorování a jasnost hvězdy v magnitudách (s přesností na desetinu), kterou zjistíte porovnáním s ostatními stálicemi. Proměnnou δ Cephei porovnávejte s následujícími hvězdami (v závorce jasnost): ξ Cephei

3,4 mag

ε Cephei

4,2 mag

β Lacertae

4,4 mag

U η Aquilae naopak využijte tyto stálice δ Aql

3,4 mag

β Aql

3,7 mag

ι Aql

4,4 mag

Pokud můžete, proveďte jeden odhad večer a druhý ráno. Výsledek shrňte do grafu, ve kterém bude na svislém ose odhadnutá jasnost proměnné hvězdy, na vodorovné čas pozorování. 49. Vyhledejte na obloze hvězdu μ Cephei, podívejte se na ni triedrem a zjistěte, jaký má barevný odstín. 50. Navrhněte a poté zrealizujte způsob, jak odhadnout počet hvězd viditelných vašim astronomickým dalekohledem na celé obloze. Pro představu, bez dalekohledu na světlé městské obloze najdete jenom několik stovek hvězd, pokud byste se vydali někam za tmavou oblohou, můžete sledovat až čtyři tisíce stálic! Ještě větší počet byste viděli loveckým triedrem – zhruba dvě stě tisíc. 51. Ne všechny proměnné hvězdy mění jasnost z hodiny na hodinu. Existují i dlouhoperiodické proměnné hvězdy a nebo nepravidelně se měnící hvězdy s velkými


30 výkyvy jasnosti – zatímco v maximu mohou být snadno viditelné i bez dalekohledu, v minimu je stěží zahlédnete hodně velikým astronomickým přístrojem. Zkuste pozorovat a odhadnou jasnost těchto hvězd – R Lyrae, χ Cygni, Mira (o Ceti) a R Hydrae. 52. Proměnné hvězdy δ Cephei a η Aquilae nemusíte sledovat nepřetržitě. Stačí se na ně podívat jenom občas, v průběhu několika týdnů či měsíců. Světelnou křivku pak sestavíte pomocí tzv. fáze. Okamžik prvního pozorování proměnné hvězdy označte jako T0, okamžik „n-tého“ pozorování Tn. Nyní spočítejte hodnotu (Tn – T0)/P, kde P je perioda světelných změn (u δ Cephei P = 5,366341 dne, η Aquilae 7,17644 dne). Fáze je část výsledku za desetinnou čárkou, její hodnota tedy bude někde mezi 0 a 1. Nezapomeňte však čas T1 i T0 převést na dny! Do grafu světelné křivky pak na vodorovnou osu vynášejte spočítanou fázi, na svislou odhadnutou jasnost. 53. Pomocí počítačového planetária a nebo internetu zjistěte okamžik, kdy nastane minimum jasnosti zákrytové dvojhvězdy Algol (β Persei), kterou lze srovnávat s γ Andromedae (2,1 mag), ε Persei (2,9 mag) a κ Persei (3,8 mag). Celý zákryt trvá asi deset hodin, nejnápadnější je v rozmezí dvou hodin kolem předpověděného okamžiku minimální jasnosti. Hvězdnou velikost odhadujte alespoň dvakrát za hodinu, u každého pozorování nezapomeňte do deníku zapsat čas s přesností na minutu. Už po první takové události můžete zkusit vykreslit průběh světelných změn. 54. Zjistěte, kdy nastane nejbližší zatmění Měsíce nebo Slunce a pokuste se tento úkaz také sledovat. V případě naší denní hvězdy půjde především o zajímavý vizuální zážitek, v případě Měsíce můžete během fáze úplného zatmění popsat barevnou podobu disku našeho nejbližšího vesmírného souseda (vč. kresby nebo fotografie). Všimněte si také, jak výrazně se změnil počet viditelných stálic. Odhadněte mezní hvězdnou velikost v různých fázích úkazu.

Zastávka desátá | komiks nebo román? Někdo záznamy o svých plavbách oblohou odbude nic neříkajícími poznámkami, pro jiného se může pozorovací deník stát téměř románovou předlohou s detailními kresbami a řadou dalších neuvěřitelných šperků. Ať už se přikloníte ke kterékoli z možností, jistou formu byste dodržovat mohli. Jinak riskujete, že se ve svých záznamech ztratíte již s odstupem několika málo nocí. Zápis z každé pozorovací noci (nebo dne) začněte datem; pozorujete-li v noci, pak formou zlomku. Například 3./4. srpna 2007 nebo 30. listopadu/1. prosince 2007. Součástí úvodního titulku má být identifikaci stanoviště, není-li samozřejmě pokaždé stejné. Po úvodní hlavičce může následovat charakteristika pozorovacích podmínek, buď formou vlastních zkratek a nebo v rozvitějších větách. Např. „Přes den bylo skoro zataženo, se západem Slunce se ale obloha jako zázrakem vyčistila a teď už na nebi není ani mráček.“ nebo „Sousedovic pes


31 štěká na toho našeho a já je musím pořád okřikovat.“ Pak už následují záznamy o pozorování jednotlivých nebeských objektů. Vždy uveďte, kdy a co jste pozorovali. Při zapisování časových údajů jednoduše opisujte údaj na hodinkách, u většiny pozorování na nějaké té minutě nesejde (s výjimkou přeletu velmi jasného meteoru či jiného unikátního úkazu). Musí být ovšem jasné, jaký čas ve svém deníku používáte. Zda občanský, bez ohledu na roční období středoevropský a nebo podobně jako profesionální astronomové čas světový. Nezapomeňte si tedy poznačit, o jaký „čas“ jde právě ve vašem deníku – např. 00:59 SELČ, resp. 21:03 SEČ nebo 06:37 UT. V průběhu noci věnujte pozornost pozorovacím podmínkám, obzvlášť když dojde k jejich změně. Po východu úplňkového Měsíce a nebo příchodu jemné oblačnosti na obloze většinu nebeských objektů zahlédnete podstatně hůře než na tmavém nebi vysoko v horách. Velmi dobrou charakteristikou je mezní hvězdná velikost (zkráceně mhv), která udává jasnost nejslabších stálic v místě, kde se zrovna díváte na oblohu. Za skutečně dobrých podmínek se mhv pohybuje mezi 6 až 7 magnitudami, na světlé městské obloze však mezní hvězdná velikost dosáhne sotva 5 magnitud. Pro většinu účelů bohatě stačí, když ji určíte s přesností na půl magnitudy. K tomu můžete zpočátku využít speciální tištěné mapy, kde jsou hvězdné velikosti vybraných stálic uvedeny (např. pro sledování meteorů), později už hodnotu mhv odhadnete pouhým pohledem na nebe – například podle „množství“ stálic patrných kolem Polárky, hlavy Draka, Velkého vozu apod. Objekt vašeho studia také správně identifikujte – vlastním jménem a nebo označením v některém z číselných katalogů. Pokud se budete dívat na nápadné hvězdokupy, mlhoviny či galaxie, chybu zřejmě neuděláte. Jakmile ale začnete systematicky sledovat nejrůznější slabé objekty, musíte postupovat skutečně pečlivě. Není přitom na škodu informaci rozšířit o zkratku souhvězdí. V jednom čísle snadno uděláte chybu a mnohá značení nejsou jednoznačná – např. NGC 6543 Dra. Řada objektů je zapsána hned v několika různých soupisech, proto musíte kromě čísla při zápisu uvést i zkratku použitého katalogu. Například Plejády = M 45 = Cr 42 nebo Mlhovina v Orionu = NGC 1976 = M 42. V případě, že žádné obvyklé označení neznáte, identifikujte jej popisem, skicou či souřadnicemi (odhadnutými třeba z atlasu). Poslední a nejobsáhlejší bývá popis pozorovaného objektu. Určitě jste si sami již dávno uvědomili, že vesmírné objekty sice na záběrech z pozemských či kosmických observatoří kypí neuvěřitelnými detaily s fantastickými barvami, při pohledu „na vlastní oči“ však bývají černobílé, nevýrazné a nanejvýš s několika více či méně zřetelnými podrobnostmi. Přesto všechno se od sebe liší a vy můžete jejich vzhled zachytit i v pozorovacím deník. Předně si poznamenejte, jak moc je sledovaný objekt jasný – nenápadný, zřetelný, nápadný, na první pohled, jakou měl úhlovou velikost – ve stupních, minutách či vteřinách, tvar – kruhový, protáhlý, nepravidelný, příp. jakým způsobem jste jej nalezly. U mlhavých objektů si všímejte průběhu jasu – centrální zjasnění, okraje ostré/miznoucí do ztracena, skvrnitá, a pokuste se je také rozlišit na jednotlivé hvězdy.


32 Je také velmi pravděpodobné, že dříve nebo později na obloze objevíte něco skutečně záhadného. Ufo – Unidentified Flying Object, česky Neidentifikovaný létající objekt – totiž existuje, avšak s „létajícími talíři“ či přímo s mimozemšťany bývá spojováno neprávem. Zpravidla se totiž jedná o různé světelné jevy, nejčastěji jasné planety, letadla a balony, družice a nebo speciální světelné projektory. Pokud si nejste s identifikací sledovaného „ufa“ jisti, poznamenejte do pozorovacího deníku následující informace: Přesný čas, polohu na nebi, vůči jasnějším hvězdám nebo alespoň pozemským předmětům, úhlovou velikost objektu a event. úhlovou rychlost, tj. kolik stupňů urazilo za jednu sekundu nebo jednu minutu. Navíc je zpravidla nezbytné, aby daný jev takto nezávisle popsali alespoň dva lidé – pro kontrolu a triangulaci, tedy určení lineární vzdálenosti i rozměrů. Při zapisování do pozorovacího deníku buďte pečliví a vše neustále kontrolujte. Dopisujete-li později do záznamů další poznámky, pak vždy jinou barvou (např. modrou kuličkovou tužkou). Nikdy nepoužívejte pero nebo fix – v noci může deník zvlhnout a text se nepříjemně rozpije. Velmi praktické je psát v noci jen na pravé stránky pozorovacího deníku a dodatečný komentář na vedlejší, levé strany.

Úkoly pro vás: Pozorovací deník vlastníte již od začátku vašich toulek hvězdnou oblohou. Teď mu ale můžete dát patřičnou fazónu. Vaše zápisky se pak stanou ojedinělým dokumentem o putování jednoho pozorovatele oblohou – ve dne v noci. Pokud budete skutečně pečliví, teprve po létech poznáte jeho skutečnou cenu. 55. Zkuste sledovat, jak se s různými pozorovacími podmínkami mění úhlová délka Galaxie v Andromedě (M 31). Do pozorovacího deníku vždy zapište mezní hvězdnou velikost při pohledu bez dalekohledu v oblasti kolem galaxie, poté se podívejte na M 31 triedrem a vzhledem k průměru zorného pole odhadněte její úhlovou délku. Při mezní hvězdné velikosti horší než 4,5 magnitudy nemusí být vůbec pozorovatelná, na velmi tmavé obloze při mhv lepší než 6,5 mag naopak přesáhne délku čtyř stupňů. Po několika týdnech pozorování sestavte graf, ve kterém na vodorovnou osu vynesete mezní hvězdnou velikost a na svislou úhlovou délku M 31. 56. Kromě popisu pozorovacích podmínek může mezní hvězdná velikost odhadnutá v různých úhlových výškách nad obzorem posloužit k orientačnímu studiu tzv. extinkce, tedy absorpce a především rozptylu procházejícího světla zemskou atmosférou. Za dobrých pozorovacích podmínek – bezměsíčné a bezoblačné noci po konci soumraku, určete v jednom azimutu mezní hvězdnou velikost v různých výškách nad obzorem, především pak v oblasti mezi obzorem a padesáti stupni. Výšku nad obzorem, ve které jste stanovili mhv, odhadněte co nejpřesněji, třeba pomocí teodolitu nebo počítačového atlasu. Pozorování zaneste do grafu, ve kterém na svislou osu vynesete mhv a na vodorovnou tloušťku tzv. vzdušné hmoty t, kterou jednoduše vypočítáte vztahem t = 1/sin h, kde h je výška nad obzorem (ve stupních). V zenitu je tedy tloušťka vzdušné hmoty rovna jedné, ve výšce třicet stupňů dvěma, ve výšce 19,5


33 stupňů třem, ve výšce deset stupňů prochází světlo 5,60krát tlustší vrstvou než v zenitu… a v menších výškách už aproximace 1/sin h neplatí. Stejné pozorování zkuste zopakovat také na jiných stanovištích, např. ve městě a nebo třeba za snížené viditelnosti. Zaznamenáte výkyvy atmosférické extinkce?

Zastávka jedenáctá | nevýrazné planety Pestré snímky planet i jejich podivuhodných satelitů, které nám dnes a denně zasílají meziplanetární sondy roztroušené po celém prostoru sluneční soustavy, jsou úžasné a právem zdobí řadu astronomických knih i časopisů. Bohužel, malými dalekohledy na planetách příliš zajímavostí nespatříte. Omezená rozlišovací schopnost jednoduchých přístrojů totiž dovolí ukázat pouze několik nejvýraznějších jevů. To vše bude navíc černobílé, jen s náznakem mdlých barevných odstínů. Fáze Venuše vznikají podobně jako u Měsíce. Tato planeta navíc v průběhu týdnů s rostoucí nebo klesající vzdáleností od Země nápadně mění úhlový průměr. Oba jevy jsou snadno pozorovatelné i tím nejmenším dalekohledem – vyjma divadelních kukátek a nekvalitních plastikových přístrojů. Stejně zajímavé je sledovat dalekohledem s velkým zvětšením západ planety za velmi vzdálený obzor. Jeden okraj Venuše tehdy získá nápadně červené zabarvení, zatímco druhý barvu modrou – záleží také na tom, jakým dalekohledem úkaz sledujete. Příčinou je lom světla v pozemské atmosféře – paprsky červené barvy se totiž lámou méně než modré a obraz Venuše se promění v úzké spektrum. Venuše se k nám z planet sluneční soustavy sice přibližuje na nejmenší možnou vzdálenost a mívá proto největší úhlový průměr, v pozemských dalekohledech však žádné detaily na jejím povrchu nezahlédnete. Spatřit nelze nic víc než jen neúplný kotouček, snad mírně ztemnělý u okraje. Ve viditelném světle totiž sledujeme jenom horní vrstvy husté atmosféry, která propouští pouze ultrafialové záření. Čtyři největší Jupiterovy měsíce – Ió (čti í-jó), Europa, Ganymed a Kallistó – lehce zahlédnete už v triedru upevněném na stativu. Dokonce s odstupem několika málo hodin zjistíte, že neustále mění polohu. Spatřit také můžete některé jevy přímo v Jupiterově atmosféře: temné rovníkové pásy jsou patrné už v menším dalekohledu o průměru objektivu pět centimetrů. Ve větších přístrojích si na jejich okrajích určitě všimnete řady dalších detailů: světlých i tmavých skvrnek, záhybů i zálivů. Známá Velká červená skvrna leží na jižní polokouli, není však červená, ani nápadná; vypadá jako drobný světlý ovál. Obdobně jako jiné oválné skvrny představuje „velká červená“ ohromný vír, několikrát větší než planeta Země, který se otáčející jako kulička v ložisku mezi dvěma sousedními atmosférickými proudy. V malém dalekohledu je nápadný i Saturnův prstenec, ozdoba druhé největší planety sluneční soustavy. Pokud vám to dalekohled umožní, pokuste se v Saturnově atmosféře zahlédnout některé tmavší skvrnky. Vidět může být i stín, který prstenec vrhá na planetu (resp. planeta na prstenec), v těsné blízkosti planety snadno odhalíte největší měsíc – Titan. Vypadá jako


34 „hvězda“ osmé velikosti. Ve větších dalekohledech spatříte i Rheu, satelit desáté velikosti nevzdalující se na více než dvojnásobek velikosti prstenů. Naopak velmi vzdálený je Japetus. Jeho polokoule, která směřuje při letu kolem Saturnu dopředu, je výrazně tmavší, proto má při největší západní výchylce jasnost deset magnitud, zatímco při východní je o celé dvě magnitudy slabší. Tehdy se ale vzdaluje až na dvanáct průměrů prstenů daleko (9 až 10 úhlových minut) a je těžké jej odlišit od anonymních stálic. Stejně jako v případě Jupiterových měsíců vám při hledání Saturnových satelitů pomohou nejrůznější počítačové programy a nebo hvězdářské ročenky či časopisy. Saturnovy prsteny jsou složeny z částic vodního ledu, od velikosti obytného domku až po jemný prach mikrometrových rozměrů. Neuvěřitelná je i jejich šířka: jen několik stovek metrů! Kdyby tedy měly prsteny stejnou tloušťku jako list papíru, činil by jejich průměr hodně přes padesát metrů! Pokud se ale na ně podíváte větším dalekohledem, možná si uprostřed prstenu všimnete tmavého předělu, tzv. Cassiniho dělení, bývá však pozorovatelné pouze za skutečně klidného vzduchu. Sousední Mars je jedinou planetou, u níž dohlédneme až na povrch, navíc je v relativně blízké době nejbližším cílem celé řady meziplanetárních. Pozornost nejspíš upoutá na první pohled: Na rozdíl od běloskvoucího Jupiteru či Venuše je Mars zřetelně naoranžovělý. Proto si také vysloužil jméno řeckého boha války. Pokud vlastníte dalekohled o průměru objektivu alespoň pět centimetrů a zvětšení alespoň stokrát, určitě zahlédnete polární čepičky, které se jeví jako bílé skvrny v okolí severního a jižního pólu. Jsou ze směsi oxidu uhličitého a vodního ledu, v průběhu měsíců tudíž zřetelně mění velikost – v závislosti na ročním období a také proto, že se Mars pozvolna naklání směrem k Zemi (resp. od ní). Většinou bývá pozorovatelná pouze jedna polární čepička, druhá se nachází za okrajem planety. Snadno viditelné jsou i některé další tzv. albedové útvary. Především tmavá Syrtis Maior, která byla objevena už v sedmnáctém století. Svým tvarem připomíná Afriku, ostatně právě podle jejího severního pobřeží byla pojmenována. Od ní na západ se táhne temný pás Sinus Meridiani, jímž prochází i „nultý“ poledník, a nad Syrtis Maior leží světlá, kruhová skvrna Hellas, pozůstatek po dopadnu jedné veliké planetky. Tedy kráter o průměru přes dva tisíce kilometrů a hloubce kolem devíti kilometrů. Temné skvrnky však nemají s konkrétními povrchovými útvary (krátery, údolími a sopkami) prakticky žádnou souvislost a jsou pouze výsledem různé odrazivosti Marsova povrchu (odtud název albedové). Vzhledem k tomu, že se Mars kolem své osy otočí jednou za zhruba 25 hodin, nemusí být Syrtis Maior pokaždé viditelná. Podobu planety vám však lehce předpoví kterékoli běžné počítačové planetárium. Podívat se také můžete na Merkur, Uran, Neptun, resp. některé planetky z oblasti mezi Marsem a Jupiterem, například Pallas, Juno či Vesta. Všechny ale budou vypadat jako zářící kotoučky bez jakýchkoli podrobností. Naopak vynikajícím cílem pro každý menší dalekohled je na náš Měsíc. Pokud jej budete sledovat bez dalekohledu, zeslabte dostatečně jeho oslnivý jas. Měsíc pozorujte nízko nad obzorem, při zákalu, za soumraku, z osvětlené místnosti či ze stanoviště poblíž lampy pouličního osvětlení. Pomoci si můžete vhodnými filtry, třeba


35 slunečními brýlemi. Na měsíčním povrchu pak hravě spatříte nejen tmavá moře, ale také některé zálivy, jezera a světlá okolí větších kráterů. Působivější výhled ale poskytuje dalekohled. Jak sami poznáte, nejvíc podrobností zahlédnete poblíž terminátoru – rozhraní světla a tmy, tedy v místech, kde na Měsíci vychází, resp. zapadá Slunce. Dlouhé stíny, které zde vrhají i ty nejmenší vyvýšeniny, totiž dávají měsíční krajině zřetelnou plastickou podobu. Pro sledování Měsíce je proto nejvhodnější doba kolem první čtvrti, resp. kolem poslední čtvrti, naopak za úplňku není po kráterech ani památky. Krátery jsou pozůstatkem po dávných pádech planetek a kometárních jader, které si dodnes uchovaly původní podobu – na rozdíl od Země, kde byla většina stop po vesmírném bombardování smazána působením vody a větru. Ty největší mají průměr až několik stovek kilometrů (jedná se o měsíční moře vyplněné tmavou lávou), ty nejmenší, které můžeme ze Země ještě vidět běžnými dalekohledy, nepřesahují několik málo kilometry. Kromě kráterů na povrchu Měsíce zahlédnete i pohoří a nejrůznější brázdy či jiné kuriózní útvary, i ony však byly vytvořeny během pádů kosmických těles. Při poznáváním Měsíce postupujte podobě jako u jasných hvězd a souhvězdí. Nejdříve se seznamte s jeho podobou při pohledu bez dalekohledu – zapamatujte si jména alespoň těch nejnápadnějších moří (vč. latinských názvů). Poté s jednoduchou mapkou vyhledejte některé nejnápadnější krátery a pohoří, za příhodných podmínek budou patrné i malým astronomickým dalekohledem. Disponujete-li větším přístrojem s dostatečným zvětšením, začněte se dívat po skutečně drobných útvarech, jako jsou dómy, zlomy či řetízky kráterů. Taková pozorování však ovlivňuje celá řada faktorů – neklid zemské atmosféry, natočení Měsíce a poloha Slunce, vydáte se tedy na skutečnou kosmoplavbu neprobádaným územím.

Úkoly pro vás: Planety mají na obloze poněkud specifické postavení – díky meziplanetárním sondám přináší pohled skutečným dalekohledem velké zklamání. Podivuhodné detaily – v atmosférách nebo přímo na jejich povrchu – se omezí na několik mdlých jevů, které jsou sotva zahlédnutelné i těmi největšími dostupnými přístroji. Právě v tom se ale může ukrývat poučení –důkaz, jak skvělou techniku jsou lidé schopni sestavit. A naopak, můžete se také vydat po stopách pozorovatelů, kteří ještě před sto roky neměli k dispozici ani tu nejjednodušší fotografickou kameru a přesto byli schopni odhalit celou řadu základních zákonitostí. Nejen ve světě planet. 57. Pokuste se vyhledat všechny planety sluneční soustavy a na jejich povrchu či v atmosféře s dalekohledem identifikovat alespoň některé nejnápadnější detaily. 58. Nezdá se vám náhodou vycházející Měsíc u obzoru nepřirozeně veliký? Určitě ano, vždyť podobný pocit zažívali i ti nejslavnější pozorovatelé! Zkuste však Měsíc vyfotografovat nízko nad obzorem a pak o několik hodin později už vysoko na obloze. 59. Seznamte se s úplňkovou podobou Měsíce při pohledu bez dalekohledu, identifikujte a zapamatujte si polohu nejnápadnějších moří i zálivů, včetně jejich latinských názvů.


36 60. Triedr 10x50 umožní na Měsíci spatřit celou řadu podrobností, které s odstupem dní mění podobu (s ohledem na nasvícení Sluncem). Pomocí mapy a dalekohledu zkuste identifikovat alespoň tyto největší krátery a pohoří: Moře nepokojů (lat. Mare Crisium) kráter Aristoteles Eudoxus pohoří Alpy, Kavkaz a Apeniny Aristillus Plato Archimédes Eratothenes Tycho Copernicus Duhový záliv (Sinus Iridium) Kepler Aristarchus

61. Zjistěte jaký barevný odstín má planeta Uran a Neptun. Jeví se vám v dalekohledu jako zářící body nebo je zahlédnete v podobě kotoučků? 62. S triedrem na stativu a nebo jiným menším dalekohledem sledujte změny poloh čtyř nejjasnějších měsíců Jupiteru a porovnáním kreseb okolí planety Saturnu odhalte satelit Titan (je pouze dvakrát slabší než Jupiterovy měsíce). 63. S využitím počítačového atlasu nebo jiného zdroje informací jistěte, zda můžete nyní sledovat planetku Vesta, největšího a nejnápadnějšího zástupce tohoto typu těles v oblasti mezi Marsem a Jupiterem. Poté se ji pokuste nalézt dalekohledem. Nejste-li si jisti s přesnou identifikací planetky, nakreslete skicu hvězdného pole. „Hvězda“, která se s odstupem několika dní pohnula, je Vesta. Tímto způsobem ostatně byly planetky před dvě stě roky rutinně objevovány – dnes jej nahradily automatické dalekohledy. 64. Máte-li k dispozici skutečně veliký astronomický přístroj s vhodným zvětšením, zkuste několikrát za noc s odstupem alespoň jedné hodiny nakreslit vzhled Jupiterovy atmosféry do předem připravených kružnic o průměru alespoň pět centimetrů. Planeta se kolem osy otočí jednou za zhruba deset hodin, takže po překreslení vašich skic do jedné mapy získáte působivou představu o podobě celého plynného obalu Jupiteru. Postupovat můžete tak, že na každou s kreseb položíte průhlednou síťku s vyznačenými poledníky a rovnoběžkami a všechny detaily v odhadnutých proporcích rozvinete do „válcového zobrazení“ (tj. rozvinutého pláště válce). 65. Zkuste na denní obloze nalézt Venuši. V době, kdy je úhlově dostatečně daleko od Slunce, to skutečně nebude žádný problém. Jen potřebujete vědět, kde přesně leží, jinak planetu snadno přehlédnete. Podmínkou je i bezoblačné nebe a dostatečně


37 průzračný vzduch. Při hledání Venuše využijte nápadnější Měsíc, nachází-li se poblíž, nastavte do dalekohledu nejdříve jeho a pak i nedalekou planetu. Planeta se snadno hledá i pomocí Slunce – rozdílem rovníkových souřadnic a samozřejmě automaticky naváděným dalekohledem. 66. Možná budete mít štěstí na jasnou kometu – tyto sněhové koule, které nám na obloze vykreslují více či méně nápadné chvosty, jsou ale značně nevyzpytatelné. Přilétají nepravidelně, většinou se ke Slunci za našich životů již nevrátí. Nepředvídatelná je i jejich aktivita, zda se na obloze představí jen v podobě sotva viditelné mlhavé skvrnky, nebo celou oblohu pokryjí jedním či dvěma ohromujícími chvosty. Každý rok jsou pozorovatelné tři desítky vlasatic, drtivá většina z nich je ale viditelná pouze těmi největšími astronomickými dalekohledy. V dosahu malého dalekohledu a nebo dokonce neozbrojených očí se jasná kometa ocitne nanejvýš jednou do roka. Spíše méně častěji. Pokud se vám nějaké takové představení naskytne, pokuste se jej sledovat. Na obloze vlasatici nejen vyhledejte, ale stopujte i její putování mezi hvězdami a proměny jasnosti.

Zastávka dvanáctá | city astronomy Přibližně tři čtvrti všech Evropanů tráví každý večer pod čepicí světelného smogu, skrz kterou proniknou nanejvýš tělesa sluneční soustavy, doprovázená hrstkou nejjasnějších stálic. Jemná krajka Mléčné dráhy, slabé hvězdy i meteory, drobné mlhoviny či galaxie – to všechno jim je provždy zapovězeno. Znamená to však, že by městští pozorovatelé házeli „flintu do žita“? Nikoli! Už jenom proto, že za svitu Měsíce jsou si všechna pozorovací stanoviště stejně rovna. Městská obloha je ideální k poznávání nejjasnějších hvězd a souhvězdí. Tmavé nebe bývá pro začátečníka hodně nepřehledné, obzvlášť, když jednoduché mapky zobrazují pouze ty nejnápadnější stálice. Lze ji ale sledovat také dalekohledem – u Slunce, Měsíce a planet je téměř jedno, zda stojíte na vrcholu osamocené hory nebo v parku uprostřed anonymního sídliště. A protože i ve městě platí poučka, že „větší objektiv posbírá více světla a ukáže slabší vesmírné objekty“, v dosahu vašeho astronomického přístroje se samozřejmě ocitne také celá řada těles vzdáleného vesmíru. Všudypřítomné světelné znečištění lze však alespoň částečně zmírnit. Na oblohu se můžete dívat přímo ze setmělého bytu, moderní výplně oken bývají natolik kvalitní, že prakticky nedeformují obraz sledovaného objektu! Lepší ale bude, když se z takového „indoorového“ stanoviště přesunete na balkon nebo terasu. Obklopíte-li okulár dalekohledu dlaní, nebude vás rušit okolní rozptýlené světlo. Můžete si také přes hlavu přehodit deku či tmavé plátno, takže se ocitnou ve tmě nejen vaše oči, ale i mapa a další pomůcky, které máte položeny na klíně. Vhodné budou i delší rosnice – ne proti vlhkosti, ale k dalšími odstínění. V posledních letech se s úspěchem používají i speciální filtry připevňované za okulárem,


38 které částečně a nebo úplně blokují rozptýlené světlo pouličních lamp a dalších zdrojů. Sledované objekty samozřejmě „nezjasňují“ nýbrž zvyšují jejich kontrast výrazným potlačením jasu okolní oblohy. S úspěchem je použijete především ke sledování plynných (emisních) mlhovin, tedy u planetárních mlhovin, oblaků zářícího vodíku jakou je Velká mlhovina v Orionu nebo Laguna v souhvězdí Střelce, nebo zbytků po supernovách, třeba Krabí mlhovině v Býkovi či Řasách v souhvězdí Labutě. Naopak u vesmírných objektů zářících díky hvězdám – hvězdokupách, galaxiích ale i prachových mlhovin, je přínos pouze velmi omezený, pokud vůbec nějaký. Filtry samozřejmě můžete otestovat i na tmavé obloze a dokonce se skrz něj lze podívat i bez dalekohledu. Pro městského pozorovatele může být velkou nevýhodou i omezený rozhled, například na sídlišti. Je proto strategické upravit si otáčivou mapu oblohy tak, aby odpovídala pohledu z vašeho běžného stanoviště. Jednoduše ji nastavte na aktuální datum i čas a na průsvitný papír naznačte, jakou část nebe vidíte a jakou ne. Pak z tvrdého papíru vyrobte šablonu a tu vlepte do původně eliptického výřezu mapky. Pokud se budete dívat na Slunce, Měsíc a planety, zjistíte, že vás omezuje neklid vzduchu. Obraz kosmických těles mnohdy „plave“, nedá se zaostřit a nejsou na něm patrné žádné zajímavé detaily. Například v zimě se nemůžete dívat z okna vyhřátého bytu. Totéž platí v případě, kdy se sledovaný objekt nachází nad střechou protější budovy a nebo nízko nad obzorem. S dalekohledem se ale vydejte i do vzdálenějšího vesmíru. Nebude to sice taková podívaná, ale jasnější proměnné hvězdy, dvojhvězdy i většinu nápadných otevřených hvězdokup zahlédnete zcela bez problémů. Poněkud těžší to bude s mlhavými objekty, jako jsou kulové hvězdokupy, mlhoviny a vzdálené galaxie. Světlá obloha jim totiž ubírá slabší okrajové partie – to je případ M 31 v Andromedě a nebo M 13 v souhvězdí Herkula. Samozřejmě existuje také celá plejáda objektů zcela nevhodných pro městské toulky. Buď se pohybují nízko nad obzorem a ztrácí se v zaprášeném ovzduší, to je případ Laguny ve Střelci, hvězdokup M 6 a M 7 ve Štíru, nebo jsou úhlově příliš veliké – například detaily v Mléčné dráze a Mléčná dráha jako taková. Realitou zůstává, že skutečně velký dalekohled s patřičným zvětšením ukáže prakticky stejné detaily bez ohledu na polohu pozorovacího stanoviště. Při vhodném odstínění okolního rozptýleného světla totiž s rostoucím zvětšením klesá jas pozadí – přístrojem o průměru objektivu 20 centimetrů jsou z Českomoravské vysočiny patrné hvězdy jen dvakrát slabší než ze středu Brna. Pozorování ve městech má jistá omezení, pokud se ale nenacházíte uprostřed náměstí pod pouliční lampou, řadu nebeských objektů skutečně zahlédnete. A kdo ví, třeba budete mít štěstí a během plavby noční oblohou zažijete rozsáhlý výpadek elektrického proudu. Pak se i městské nebe nakrátko rozzáří tisícovkami slabých hvězd…

Úkoly pro vás:


39 Městské výpravy do vzdáleného vesmíru jsou velmi poučným dobrodružstvím – s ohledem na nedostatek slabších hvězd musíte za vytipovaným cílem zdlouhavě cestovat od jedné stálice ke druhé… rozhodně nebudete mířit „přímo od pasu“. Tento handicap ve vás ale vypěstuje skvělého pozorovatele, jež dokáže lehce putovat po hvězdné obloze. 67. Zkuste v průběhu půl roku několikrát nakreslit Měsíc v úplňku tak, jak jej vidíte při pohledu bez dalekohledu. Obzvlášť pečlivě zaznamenejte podobu Moře nepokojů (Mare Crisium) u východního okraje disku. Má stále tentýž vzhled? Pokud ne, proč? Mění se stejným způsobem i jiná měsíční moře? Co to jsou měsíční librace? 68. V dalekohledu o průměru objektivu alespoň osm centimetrů s dostatečným zvětšením zkuste v okolí Jupiteru sledovat nejen jeho čtyři velké satelity, ale také stíny, které vrhají do atmosféry mateřské planety. Při vzácných příležitostech jsou patrné i jejich světlé kotoučky přecházející přes Jupiter. Předpovědi těchto úkazů najdete ve hvězdářské ročence a nebo některém počítačovém planetáriu. 69. Podívejte se větším dalekohledem a ve větším zvětšení, jak za velmi vzdáleným obzorem zapadá planeta Venuše. Při troše štěstí můžete sledovat její proměnu v úzké spektrum. Podmínkou je čistá obloha průzračná až k obzoru. 70. Zajímavé detaily jsou ke shlédnutí i u Saturnu. Patrný může být stín vrhaný planetou na prsteny, event. prsteny na planetu, Cassiniho dělení a některé větší satelity (tedy nejen Titan).

Zastávka třináctá | do hlubin vesmíru Právě narozené i pozvolna umírající stálice. Kypící mlhoviny, vzdálené galaxie, rozsáhlá oblaka strnulé mezihvězdné hmoty. Umně vmíchané dvojhvězdy a vícenásobné systémy, osamělé stálice, roztomilé hvězdokupy… Komplikované molekuly, křemíkový prach, jemná neutrina a tajemně skrytá látka. Svět otáčející se v podobě dobře promazaného, byť nepochopitelného orloje vesmírného Stvořitele. Při hledání slabých objektů vzdáleného vesmíru postupujte podobně, jako když se orientujete v turistické mapě. Na obloze nejdříve pomocí otáčivé mapky nebo jednoduchého atlasu identifikujte oblast, kde se objekt nachází. Důkladně si ji prohlédněte bez dalekohledu. Poté do těchto míst namiřte triedr a dobře si uvědomte, které hvězdy jste viděli bez něj a kde má váš cíl asi být. Když jej nespatříte, porovnejte oblohu sledovanou triedrem s podrobnou mapou. Poté použijte větší dalekohled a celý postup zopakujte. Putování za méně nápadným objektem můžete také začít u blízké stálice nebo charakteristické skupiny hvězd. S pomocí mapy se pak v několika „skocích“ přeneste až k cíli. Například: „Od jasné alfy, se kterou sousedí slabší hvězda, se posunu ve vodorovném směru zhruba o jeden a půl zorného pole až narazím na rovnostranný trojúhelník tří hvězd. Od něj se vydám ve směru pravého ramene dolů, k jasnější stálici. V jejím těsném sousedství vlevo leží hledaná


40 mlhovina.“ Abyste měli absolutní jistotu v identifikaci, nezapomeňte porovnat hvězdné pole s dostatečně podrobnou mapou. Bude-li u dalekohledu používat stále stejný tištěný atlas, pak si na kousek průhledné folie fixou nakreslete kolečko, jehož průměr odpovídá velikosti zorného pole dalekohledu v daném zvětšení. Pokud průsvitku položíte do mapy, získáte ihned představu, jakou část oblohy zahlédnete. Ve stejném měřítku si můžete pokaždé vytisknout i počítačovou mapu, řada planetárií navíc disponuje funkcí, která na monitoru zobrazí jen ty stálice, jenž uvidíte v zadaném průměru zorného pole. Určitě oceníte i to, když papírové mapy umístíte do průhledných igelitových obalů – zabráníte tak jejich poničení vlhkostí, navíc si na ně už před pozorováním můžete fixem dopsat nejrůznější poznámky. Jakmile se vám hledaný objekt podaří nalézt, můžete jej v pozorovacím deníku nejen popsat, ale také nakreslit. Proč? V době digitálních kamer samozřejmě nelze ani tu sebelepší skicu považovat za odborný záznam vzhledu daného nebeského objektu. Na druhou stranu ale prozrazuje – na rozdíl od snímků z jakéhokoli astronomického přístroje, jak jste jej skutečně viděli na vlastní oči. Navíc vás kreslení donutí nespěchat a všimnout si řady detailů, které by jinak lehce unikly pozornosti. Na papír nejdříve vyznačte nejjasnější hvězdy, poté od středu k okrajům zorného pole přidávejte postupně slabší a slabší stálice. Už od počátku pamatujte na to, aby výsledná kresba nebyla příliš malá a nebo naopak příliš veliká. Nejvhodnější proto bude, když si zorné pole předkreslíte – v průměru má mít nejméně deset centimetrů. Různé jasnosti odlište různou velikostí kotoučků. Pokud se náhodou spletete, pak chybu ihned vymažte. Při kreslení mlhavých objektů (galaxií, mlhovin, nerozlišených hvězdokup) se snažte vystihnout rozměry, průběh jasu a veškeré detaily. Skica by měla obsahovat jenom různě šedé plochy bez patrných tahů či nechtěných detailů, které jste nezahlédli. Na tužku nikdy netlačte, hvězdné objekty kreslete ostrou tvrdou tuhou, například mikrotužkou, naopak mlhavé měkkou tuhou, jejíž špičku pomocí jemného smirkového papíru zkosíte hodně naplocho. Rozhodně ale tuhu nerozmazávejte nasliněným prstem. Některé objekty se samozřejmě kreslí jednoduše – například u řídkých hvězdokup a nebo pouhých vícehvězd můžete být hotovi už po několika minutách. Naopak jiné – mlhoviny, galaxie a velmi bohaté hvězdokupy, vám zaberou více než hodinu práce. V každém případě bude výsledkem portrét objektu v negativu – to, co je ve skutečnosti světlé, bude zakresleno tmavě a naopak. Na okraj kresby poznamenejte označení zakreslovaného objektu, event. jména jasnějších hvězd. Nezbytná bude orientace kresby směrem na západ a sever. Tedy tam, kam hvězdy putují po obloze, a kde se nachází Polárka. Aby bylo zřejmé, který směr máte na mysli, připište k šipce buď písmeno W (= west) nebo N (= north). Nezapomeňte na přibližné měřítko obrázku, úsečkou úhlové délky odhadnuté z velikosti zorného pole nebo podle mapy, není-li skica nakreslena přímo v deníku, připište datum i čas, použitý dalekohled a zvětšení. Za bílého dne se ke kresbě opět vraťte a proveďte nepatrné korekce – symetrické kotoučky


41 hvězd, stínování bez viditelných šrafů, vymazání kazů. Výsledek také srovnejte s fotografií nebo počítačovým atlasem. Obzvlášť u mlhavých objektů ale nezapomeňte ta fakt, že na vlastní oči zahlédnete jenom ty nejnápadnější partie nebeských objektů, které bývají na záběrech s dlouhými expozicemi zpravidla přeexponované. Nakonec můžete kresbu oscanovat a nebo vyfotografovat digitálním fotoaparátem, převést do negativu a získat tak „reálný“ pohled – s šedým pozadím nebe a světlými hvězdami. Podobně můžete postupovat při kreslení povrchu části Měsíce a nebo planety Mars, Jupiter či Saturn – v tomto případě ale bude kresba rovnou pozitivem. Svůj výtvor opět konfrontujte s mapou, event. se ke stejnému objektu (oblasti měsíčního povrchu) vraťte s odstupem několika dní. Je však nezbytné přiznat, že na rozdíl od velmi slabých objektů vzdáleného vesmíru, nemá smysl Měsíc systematicky zakreslovat. Jeho portrét totiž pohodlněji získáte pomocí digitální kamery. Podobně je tomu i v případě planet – tam je ale technika fotografování přeci jenom poněkud složitější. Pamatujte přitom na to, že se dobrým „nebeským kreslířem“ stanete až po mnoha experimentech a cvičeních.

Úkoly pro vás: Pozorování slabých vesmírných objektů je svým způsobem vrcholem pozorovatelského umění. Zvlášť, když se je rozhodnete také zakreslovat. Možná takovému pozorování propadnete, možná vás zástup různě nápadných, spíše slabých a nezřetelných objektů brzy omrzí. Záleží jen na vás – když už nic jiného, alespoň získáte představu o tom, co dokáží i ty nejjednodušší elektronické observatoře a jak komplexní pohled poskytují největší astronomické dalekohledy světa. 71. Nakreslete hvězdné okolí Polárky – při pohledu bez dalekohledu i s dalekohledem. Do středu kresby umístěte α Ursae Minoris a poté pečlivě zakreslete všechny stálice viditelné v bezprostředním okolí. Zachyťte přitom všechny objekty – i ty, které spolehlivě zahlédnete jenom občas. Porovnáním s mapou poté zjistěte, jaké nejslabší hvězdy jste dokázali spatřit. 72. V době krátce po novu se večer podívejte na Měsíc. Na tmavé obloze zahlédnete nejen jeho úzký srpek, ale i Sluncem přímo neosvětlenou část měsíčního disku. Znamená to, že by měl Měsíc vlastní zdroj světla? Vysvětlete tento jev. Je jas popelavé části měsíčního disku natolik veliký, abyste na jeho povrchu zahlédli alespoň nějaké útvary? 73. Pokuste se z cvičných důvodů nakreslit – v dalekohledu s patřičně vhodným zvětšením – alespoň dva z následujících měsíčních útvarů. Výsledek konfrontujte s fotografií a nebo počítačovým atlasem. Moře nepokojů (lat. Mare Crisium) kráter Aristoteles Eudoxus pohoří Alpy, Kavkaz a Apeniny


42 Aristillus Plato Archimédes Eratothenes Tycho Copernicus Duhový záliv (Sinus Iridium) Kepler Aristarchus

Zastávka čtrnáctá | noc v kapse Vesmír je zvláštní svět. Svět přehlížený, svět prohlížený, svět, před kterým zcela oprávněně stojíme v němém úžasu. Ohromeni před jeho rozlehlostí, fantazií nejrůznějších zákoutí, které hravě překonávají veškeré naše představy, zesiluje fakt, že jsme se o něm – ať už pomocí našich očí nebo stejně rafinovaných vesmírných observatoří – leccos dozvěděli. Kapkou z úžasné fontány podivuhodných znalostí může být i tento velmi stručný průvodce. Řada hvězd se v prostoru nepohybuje samostatně, nýbrž tvoří fyzické dvojhvězdy, které od okamžiku zrodu obíhají kolem společného těžiště s periodou od několika dní až po celá tisíciletí. Vyskytují se i trojhvězdy a vícehvězdy – jsou však poskládány do tzv. hierarchických systémů. Například v kombinaci „2+1“ obíhají dvě stálice těsně kolem sebe a třetí je doprovází s mnohem větším odstupem. Pokud se hvězdy kolem společného těžiště pohybují natolik blízko, že je žádným přístrojem nerozlišíme na dva samostatné zářící body, prozradí jejich podvojnost rozbor přicházejícího světla, resp. periodické posuvy zdvojených absorpčních čar. Někdy je u těchto spektroskopických dvojhvězd patrná pouze jedna sada čar, druhá hvězda v systému je natolik slabá, že se ve směsi přicházejících fotonů neprosadí. Existují též astrometrické dvojhvězdy, jejichž podvojnost prozrazují periodické změny v rovnoměrném pohybu oblohou, a zákrytové dvojhvězdy, u nichž jedna složka periodicky zakrývá druhou a my pak na Zemi sledujeme rytmické poklesy celkové jasnosti. Velkou výjimkou jsou tzv. optické dvojhvězdy, kdy se dvě stálice poblíž sebe promítají pouze na pozemské obloze, avšak ve skutečnosti leží v různých částech vesmírného prostoru a nijak spolu nesouvisí. Zpravidla se jedná pouze o úhlově velmi široké dvojice. U dvojhvězd a vícehvězd je důležité, v jakém zvětšení jsou patrné coby oddělené zdroje světla. Někdy se mohou obě složky dotýkat, vytvářet „osmičku“ nebo ovál. U stálic bývají zřetelné i barevné odstíny, obecně jsou ale nevýrazné a závisí na citlivosti vašeho zraku, kontrastu s okolím, jasnosti hvězdy a neklidu atmosféry. Namodralost či zelenkavost slabých průvodců dvojhvězd potom s jejich skutečným barevným odstínem většinou nesouvisí vůbec


43 – vzniká jako klamavý odstín k oranžovému či žlutému nádechu jasné hvězdy. Otevřené hvězdokupy jsou neuspořádané systémy desítek až stovek hvězd, které společně vznikly z jednoho oblaku plynu a prachu zárodečné mlhoviny. Jednotlivé stálice se v těchto soustavách sice vzájemně gravitačně přitahují, pod vlivem jiných těles (především rozsáhlých molekulových mračen) však nejsou schopny udržet se dlouhodobě pohromadě, rozpadají se a splývají s okolním hvězdným prostorem. Proto jsou tyto soustavy velmi mladé a jejich stáří činí pouhé stovky milionů roků. Průměr otevřených hvězdokup, které mohou být bohaté i chudé na hvězdy, se pohybuje do několika desítek světelných roků. Pokud se s větším zvětšením stávají v zorném poli dalekohledu řídké, pak je označujeme jako mělké, naopak ty hvězdokupy, které mají pořád co ukázat, jsou hluboké. V mnoha případech seskupení stálic připomene zřetelný tvar – motýla, koníka apod. Kulové hvězdokupy obsahují stovky tisíc stálic. Jejich průměr se pohybuje od 30 do 300 světelných roků, stáří je srovnatelné se stářím naší Galaxie. Hvězdy na sebe v těchto soustavách působí natolik intenzivně, že se uspořádaly do koule s výraznou koncentrací směrem do středu. Jelikož se většina objektů tohoto druhu nachází ve vzdálenosti desítek tisíc světelných roků, daří se jednotlivé hvězdy v kulových hvězdokupách rozlišit pouze většími dalekohledy. V menších přístrojích se jejich světlo slévá dohromady, proto mají kulové hvězdokupy podobu mlhavých, kruhových skvrnek s nápadným středovým zjasněním. Otevřené hvězdokupy se pohybují po prakticky kruhových dráhách kolem centra Galaxie jenom s mírným sklonem k její rovině. Proto se nacházejí téměř výhradně v pásu Mléčné dráhy. Kulové hvězdokupy obíhají kolem středu Galaxie po velmi protáhlých neuzavřených křivkách a mohou se dostat vysoko nad nebo pod její rovinu do vzdálenosti až několika set tisíc světelných roků, tj. několikanásobku průměru zářivého disku Galaxie. Rozložení kulových hvězdokup na obloze tudíž není náhodné. Více než polovina z nich leží pouze ve třech souhvězdích – ve Střelci, Štíru a v Hadonoši. Vesmírný prostor vyplňují různě rozsáhlá molekulová mračna – největší gravitačně vázané útvary v Galaxii. Jejich hmotnost se pohybuje mezi sto tisíci a jedním milionem Sluncí, velikost mezi 100 až 1000 světelnými roky a jejich věk zpravidla nepřesahuje sto milionů let. Molekulová mračna se vyskytují výhradně v rovině Galaxie a v oblasti jejích spirálních ramen. Jejich hlavní složkou je molekulární vodík, dále mračna obsahují neutrální vodík, helium a další chemické prvky, stejně jako drobná zrníčka mezihvězdného prachu. Právě ta ale zvyšují neprůhlednost kosmického prostoru. Molekulová mračna nám tedy zastiňují výhled do vzdálenějších oblastí kosmického prostoru a mají na svědomí skvrnitou podobu Mléčné dráhy. Menší temná molekulová mračna se pak označují jako temné mlhoviny. Jiná situace ale nastává v okamžiku, kdy se v blízkosti takového oblaku nachází velmi horké hvězdy s povrchovou teplotou několik desítek tisíc stupňů Celsia. Pod náporem ultrafialových fotonů vyzářených z nedalekých stálic se v jejich okolí rozpadají atomy vodíku na kladná jádra (protony) a volné elektrony. Při zpětné rekombinaci se uvolňují fotony viditelného záření, především ve spektrální čáře Hα o vlnové délce 656,3 nanometru. Právě proto mají


44 plynné mlhoviny na barevných fotografiích charakteristické červené zabarvení (např. Velká mlhovina v Orionu, Laguna ve Střelci). Poněkud jiná situace nastává u planetárních mlhovin – v jejich případě sledujeme obálku zanikající hvězdy, po které zůstalo odhalené, chladnoucí jádro, tzv. bílý trpaslík. Povrch bílého trpaslíka má teplotu přes 100 tisíc stupňů Celsia a v okolí pak září excitované atomy kyslíku. Molekulová mračna se ale mohou zviditelnit i v případě, kdy se poblíž nachází i méně zářivé hvězdy. I když nejsou dostatečně horké na to, aby rozsvítily okolní vodík, může se jejich světlo rozptylovat na jemných prachových částicích. Nejsnadněji se přitom rozptylují fotony krátkovlnné, proto mají prachové mlhoviny modré zabarvení (např. mlhoviny kolem Plejád). Mlhoviny – plynné i prachové – až na výjimky nepatří mezi nápadné nebeské objekty. I ve větších dalekohledech se jeví jen jako mlhavé skvrny rozložené mezi ostatními hvězdami. Můžete u nich studovat průběh jasu – centrální zjasnění, a nebo naopak ztemnění. V některých případech mají mlhoviny ostrý okraj, v jiných mizí do ztracena. Bývají rovnoměrně světlé, skvrnité, zrnité, s ojedinělými osamocenými hvězdami, stejně jako s celými hvězdokupami. Některé planetární mlhoviny jsou natolik jasné, že u nich můžete zaznamenat barevný odstín – nejčastěji zelený nebo modrý. Snad nejtěžší je sledovat temné mlhoviny, které se projevují pouze potlačením jasu okolí. Galaxie jsou rozsáhlé, gravitačně vázané systémy složené z hvězd, molekulových mračen, hvězdokup, mlhovin, neviditelné látky a dalších vesmírných objektů. Podle tvaru se dělí na spirální, eliptické a nepravidelné. Slovo Galaxie (s velkým písmenem G na začátku) označuje galaxii, ve které se nacházíme – patří do ní všechny okem viditelné hvězdy a naprostá většina hvězd viditelných dalekohledem. Všechny nejbližší hvězdné ostrovy jsou soustředěny v tzv. Místní skupině galaxií. Té dominuje naše Galaxie, Galaxie v Andromedě (M 31) a v Trojúhelníku (M 33. Všechny zbývající systémy jsou mnohem menší, řada z nich dokonce tvoří pouhé satelity některé ze tří dominantních galaxií. Sem patří i Velký a Malý Magellanův oblak, které jsou pozorovatelné na jižní obloze v podobě „odtrhnuté části Mléčné dráhy“. I ty nejnápadnější galaxie vypadají jenom jako mlhavé skvrny různých úhlových velikostí. Někdy jsou patrná různá zjasnění či ztemnění odpovídající největším galaktickým strukturám, náznaky spirálních ramen, výrazné centrální zjasnění a nebo zajímavé okolí vytvořené hvězdami z naší Galaxie v popředí. Většina těchto detailů je však patrná pouze velkými astronomickými přístroji s průměrem objektivu alespoň 20 centimetrů.

V přehledu najdete nejnápadnější objekty noční oblohy, které jsou patrné běžnými astronomickými přístroji. Většinu z nich zahlédnete i v triedru – to obzvlášť platí u hvězdokup a mlhovin. Nebudete-li si s identifikací pozorovaného objektu jisti, konfrontujte svoji domněnku s atlasem nebo jinou mapou. S fotografií a nebo počítačovým atlasem porovnejte i výslednou kresbu – nejlépe tak, že na protější stránku v pozorovacím deníku


45 druhý den přidáte snímek a nebo výtisk z tiskárny ve stejném měřítku jako je vaše skica.

Galaxie v Andromedě (Mlhovina v Andromedě, M 31, NGC 224) leží deset stupňů severozápadně od hvězdy β Andromedae, prostřední hvězdy obrazce souhvězdí Andromedy. V podobě nápadně rozostřené stálice je patrná i bez dalekohledu, dokonce na světlejší městské obloze. V triedru vypadá jako oválná, mlhavá skvrnka o úhlovém průměru dva stupně s výrazným středovým zjasněním. Kolem se rozkládá protáhlé, slabé halo, které na tmavé obloze dosahuje úhlové délky až pět stupňů. Ve větším astronomickém přístroji jsou poblíž patrné dvě satelitní galaxie: M 32 se jeví se jako slabá mlhavá hvězda a M 110 jako podlouhlá drobná skvrnka. Vzdálenost M 31 se odhaduje na tři miliony světelných roků, je tudíž nejvzdálenějším vesmírným objektem snadno viditelným bez dalekohledu. Jednotlivé stálice, hvězdokupy a další objekty jsou ale pozorovatelné až s dalekohledem o průměru objektivu třicet centimetrů. Galaxie je součástí tzv. Místní skupiny, její plochý dik má průměr 250 tisíc světelných roků, celková hmotnost přesahuje jeden bilion Sluncí. Je tedy větší než naše Galaxie (100 000 světelných roků), ale současně i řidší (1,9 bilionu Sluncí). V centru tohoto systému se nachází nejen obří černá díra, ale také jádro menší galaxie, kterou M 31 v minulosti pohltila. Oba tyto objekty jsou však pozorovatelné pouze speciálními astronomickými přístroji. Galaxie v Trojúhelníku (M 33, NGC 598) se nachází zhruba na půl cesty mezi alfou Trojúhelníku a betou Andromedy. Za výjimečně dobrých podmínek je sice pozorovatelná bez dalekohledu, snazší je ale zahlédnout ji triedrem nebo jiným menším přístrojem. Vypadá jako kruhová skvrnka o průměru půl stupně – to proto, že se na M 33 díváme prakticky z nadhledu. Na rozdíl od M 31 z Andromedy, kterou sledujeme spíše z boku. Jelikož má M 33 malý jas, nemusí být za horších pozorovacích podmínek viditelná. Galaxie patří do Místní skupiny, gravitačně svázané soustavy více než tří desítek galaxií vyplňujících prostor o poloměru kolem tří milionů světelných roků se středem někde mezi naší Galaxií a M 31 v Andromedě. Konkrétně M 33 leží tři miliony světelných roků daleko, plochý disk má průměr 60 tisíc světelných roků a hmotnost 50 miliard Sluncí. Součástí systému je obří superhvězdokupa NGC 604 o průměru tisíc pět set světelných let, kde i nyní bouřlivě vznikají nové hvězdy. V porovnání s Mlhovinou v Orionu (M 42) je desetkrát rozlehlejší a v jejím centru bylo odhaleno více než dvě stě horkých hvězd o hmotnosti až 60 Sluncí. NGC 604 je přitom pozorovatelná už v dalekohledech o průměru objektivu 15 centimetrů – k vyhledání stačí použít lepší tištěný atlas a nebo počítačové planetárium. Otevřenou hvězdokupu NGC 752 najdete pět stupňů jižně od dvojhvězdy γ Andromedae. V menším dalekohledu se vykreslí jako zrnitá skvrna, ze které vystupují dvě desítky slabších hvězd. Hvězdokupa má úhlový průměr asi tři čtvrtě stupně, u jihozápadního okraje leží jasnější stálice (56 Andromedae). Pro větší dalekohledy a menší zvětšení je nevhodně řídká. NGC 752 se nachází 1300 světelných roků daleko a obsahuje sto hvězd natěsnaných do koule o průměru 20 světelných roků. Zajímavé je, že stáří hvězdokupy přesahuje jednu miliardu roků, což ji řadí mezi nejstarší objekty tohoto druhu ve vesmíru. V dalekohledu se stonásobným zvětšením se ukáže, že hvězdu Alamak (γ Andromedae) ve vzdálenosti deseti úhlových vteřin doprovází světle modrý průvodce. Hlavní složka je zářivým obrem s povrchovou teplotou 4200 stupňů Celsia, který svou svítivostí dvou tisíckrát předčí Slunce. Jelikož dvojhvězda leží 350 světelných roků daleko, musí být tato stálice výjimečně veliká, teplejší Slunce by ze stejné vzdálenosti nebylo pozorovatelné ani triedrem… Alamak je skutečně 80krát větší než naše denní hvězda; kdyby se nacházela uprostřed sluneční soustavy,


46 sahal by její okraj ke dráze Venuše. Neméně zajímavý je světle modrý průvodce, jehož ve skutečnosti tvoří hned dvě hvězdy slunečního typu s povrchovou teplotou přes 10 tisíc stupňů. Kolem společného těžiště oběhnou jednou za 63 roků, přičemž se od sebe nevzdálí na více než 50 astronomických jednotek. Až na speciální přístroje je tudíž jako dva oddělené body nespatříme. Navíc je jedna z těchto stálic opět dvojitá – tělesa kolem sebe obíhají s periodou pouze tři dny. Alamak je tedy čtyřhvězda. Dvojice nápadných hvězdokup χ a h Persei (NGC 869, NGC 884) leží na půl cesty mezi prostřední hvězdou „W“ souhvězdí Kasiopeji a Mirfakem (α Persei). Jsou patrné i bez dalekohledu – mají podobu velmi nápadné oválné skvrny o úhlové velikosti asi jeden stupeň, takže není divu, že si jich lidé všimli dávno před vynálezem dalekohledu. Dalekohledy vykreslí χ a h Persei jako dvě husté skupiny drobných hvězd, úhlově vzdálené asi tři čtvrtě stupně. V centru χ Persei se nachází nápadná dvojice bílých hvězd, ve středu h Persei stálice tři, z nichž nejjasnější je naoranžovělá. Hvězdokupy jsou staré asi 12 milionů roků, sledujeme je ze vzdálenosti 7 tisíc světelných roků daleko a jelikož každá obsahuje kolem čtyř tisíc hvězd natěsnaných do koule o průměru 70 světelných roků, představují jedny z nejzářivějších otevřených hvězdokup v naší Galaxii. Navíc jsou χ a h Persei součástí ještě rozsáhlejšího hvězdného komplexu – seskupení dalších otevřených hvězdokup, horkého plynu a prachových mlhovin, tzv. asociace Perseus OB1. Lze říci, že na nebesích existují tři hvězdy, které vždy zásadním způsobem ovlivňovaly běžný lidský život. První je samozřejmě Slunce. Druhou král zimní oblohy Sirius z Velkého psa a třetí Polárka z Malé medvědice. Jakkoli se jedná o stálici, která se sotva „umístila“ v páté desítce nejjasnějších hvězd, v minulých staletích k ní upírali zrak snad všichni cestovatelé. Právě její nenápadný svit totiž určoval klíčový směr k severu a nedovolil sejít z cesty do neznáma. Dlužno podotknout, že Polárka o tuto výsadu za pár tisíciletí přijde. Díky precesi zemské osy se totiž nebeský severní pól mezi hvězdami nezadržitelně posouvá, jednou za 26 tisíc roků opíše na hvězdné obloze kruh o poloměru 23 stupňů. Z tohoto důvodu byl kolem roku tři tisíce před naším letopočtem k severnímu pólu nejblíže Thuban ze souhvězdí Draka (α Draconis), naopak ve 14. tisíciletí našeho letopočtu se „Polárkou“ dočasně stane Vega ze souhvězdí Lyry (α Lyrae). Hvězda, kterou na počátku 21. století označujeme jako „Polárka“, se tak za několik tisíciletí nejspíš vrátí k alternativnímu jménu Kynosura (v řečtině Psí chvost). Polárka však není výjimečná pouze polohou na hvězdném nebi. Stačí na ni namířit dalekohled s dostatečným zvětšením, ve kterém se promění na skutečnou dvojhvězdu. Zářivou hvězdu s lehce žlutým odstínem doprovází více než stokrát slabší modrobílý průvodce. Je téměř jisté, že obě viditelné hvězdy obíhají kolem společného těžiště, byť za dobu nejméně několika tisíc roků. Celý systém pak doplňuje třetí stálice! Spektrum nejjasnější Polárky totiž prozrazuje, že kolem ní jednou za třicet roků oběhne neviditelný průvodce. Ve skutečnosti se tedy poblíž severního nebeského pólu nachází trojhvězda. Nejasnější Polárka je také velmi zvláštní proměnná hvězda typu δ Cephei. Již od počátku 20. století bylo pozorováno, jak se pravidelně nadouvá a vydouvá, mění tak povrchnou teplotu a tedy i jasnost. Posledních padesát roků však astronomové sledují, jak se tyto změny postupně zmenšují až téměř vymizely. A i když se Polárka nachází 430 světelných roků daleko, dokonce se podařilo změřit i její průměr: téměř padesát Sluncí. Algol (β Persei) ze souhvězdí Persea je jednou z nejjasnějších proměnných hvězd – každé 2 dny 20 hodin a 53 minut se zeslabí z běžných 2,1 mag na 3,4 magnitudy. Představuje totiž systém dvou stálic: jasnější člen je hvězdou hlavní posloupnosti, kterou jednou za necelé tři dny zakryje chladnější oranžový obr. Tato hvězda je přitom natolik objemná, že z ní v podobě


47 proudu horkého plynu uniká látka, která padá na teplejší stálici. Původně dominantní oranžový obr proto přišel o většinu svého vodíkového pláště a z kdysi méně hmotného průvodce vytvořil dnes zářivější hvězdu. V této souvislosti se někdy hovoří o „vývojovém paradoxu Algolu“. K soustavě patří ještě třetí složka – hvězda hlavní posloupnosti ve vzdálenosti necelých tří astronomických jednotek, která kolem bližší dvojice oběhne jednou za dva roky, zakrýt je ale nedokáže. V okolí α Persei (Mirfak) je v malém dalekohledu s velkým zorným polem (např. divadelním kukátku) patrno několik desítek jiskřivě bílých hvězd. Jedná se o velmi řídkou otevřenou hvězdokupu Melotte 20 (Kupa α Persei) o úhlovém průměru 5 stupňů. Její součástí je samotná alfa Persei, která naše Slunce překonává hmotností osmkrát, průměrem šedesátkrát a svítivostí pět tisíckrát. Pro svoji řídkost se sice Melotte 20 nehodí k prohlížení většími astronomickými přístroji, v těch menších ale připomene hrst poházených diamantů s nejjasnějším, mírně nažloutlým drahokamem Mirfakem. Skupina, vzdálená šest set světelných roků, je však stará pouze deset milionů let, je tedy výrazně mladší, než diamanty pozemské. Plejády (Kuřátka, M 45) tvoří dominantu souhvězdí Býka, při pohledu bez dalekohledu vypadají jako desítka hvězd poskládaná do miniatury „Velkého vozu“ o úhlovém průměru jen dva stupně. Menší dalekohled přidá dalších dvacet blyštivých stálic s nevýrazným modrým odstínem, přímo ve středu hvězdokupy je patrná těsná dvojhvězda. Celkem Plejády obsahují pět set hvězd, pro větší přístroje jsou ale řídké a nevhodné. Stáří hvězdokupy se odhaduje na 90 milionů roků, vzdálenost na čtyři sta světelných let a vyplňuje prostor o průměru jenom dvacet světelných roků. Některé ze zdejších stálic si v historii vysloužily vlastní jméno – nejjasnější se jmenuje Alkyóne, vlevo s ní sousedí dvojice Atlas a Pléione (tvoří nedokončenou „oj Velkého vozu“), vpravo najdete Meropé, Élektru, Máiu a další. Zmínka o Plejádách je součástí Starého zákona a sledovali je i severoameričtí indiáni. V antickém středomoří jejich východ za svítání oznamoval počátek období vhodného pro mořeplavby, naopak jejich západ před východem Slunce setbu pšenice. Plejády obsahují exotické bílé trpaslíky (jádra zaniklých hvězd podobných Slunci) a hnědé trpaslíky, které tvoří mezistupeň mezi planetami a klasickými stálicemi. Na fotografiích jsou také patrné prachové mlhoviny obklopující některé jasné hvězdy. S hvězdokupu však nic společného nemají – Plejády pouze náhodně prolétají oblakem mezihvězdného látky. Za výjimečně dobrých podmínek je však část těchto mlhovin pozorovatelná i malým dalekohledem. V okolí Meropé je patrná světlá „šmouha“ táhnoucí se v délce čtvrt úhlového stupně směrem na jihovýchod (NGC 1435). Hyády v Býku (Melotte 25) jsou řídkou hvězdokupou v okolí Aldebaranu (α Tauri), nejjasnější stálice v souhvězdí Býka. Na obloze zabírají oblast o průměru deseti měsíčních úplňků, jsou tudíž vhodné pro menší dalekohled s velkým zorným polem. Do oka padne především šest hvězd poskládaných do tvaru písmene „V“, kolem nichž se rozkládá několik desítek slabších stálic. Hyády jsou 150 světelných roků daleko, představují tudíž ke Slunci druhou nejbližší otevřenou hvězdokupu (po skupině Velkého vozu). Naoranžovělý Aldebaran ovšem k soustavě nepatří, nachází se dvakrát blíže. Stáří Hyád se odhaduje na 600 až 800 milionů let, většina z její stovky hvězd je nahloučena do koule o průměru 20 světlených roků. Je přitom pravděpodobné, že mají stejný původ jako otevřená hvězdokupa Jesličky v souhvězdí Raka. Krabí mlhovina (M 1, NGC 1952) sice není výjimečně nápadná, představuje však jediný běžnému pozorovateli dostupný zbytek po explozi velmi hmotné hvězdy. Vypadá jako drobná mlhavá skvrnka o průměru pět úhlových minut, kterou najdete stupeň severozápadně od hvězdy ζ Tauri. Větší dalekohled sice podrobností nepřidá, zvýší ale její jasnost. Jméno


48 „Krabí“ dostala proto, že pozorovatelům počátek 19. století připomínala „klepeto kraba“. Mlhovina není nic jiného než 10 světelných roků veliká bublina horkého plynu, cárů hvězdy s hmotností asi deset Sluncí, která v červenci roku 1054 explodovala jako supernova. Přestože se nacházela šest a půl tisíce světelných roků daleko, v maximu jasnosti se tenkrát vyrovnala Venuši. Bez dalekohledu byla na denní obloze patrná zhruba jeden měsíc, z noční obloze se ztratila až po dvou rocích. Nyní se na místě supernovy nachází suprahustý zbytek – neutronová hvězda s hmotností asi 1,4 Slunce a průměru pouze 14 kilometrů(!), která se kolem osy otočí 30krát za sekundu. V podobě takzvaného pulsaru k nám přitom šedesátkrát za sekundu vysílá zvláštní, velmi krátké rádiové záblesky. Sedm nejjasnějších hvězd souhvězdí Oriona je uspořádáno do tvaru letícího motýla či přesýpacích hodin; vpravo dole září bílý Rigel, vlevo nahoře naoranžovělá Betelgeuze. První z jmenovaných je jednou z nejzářivějších známých hvězd, která jako obrovská pochodeň svítí ze vzdálenosti osmi set světelných roků. Rigel má hmotnost přes 25 Sluncí a pokud by se nalézal uprostřed sluneční soustavy, sahal by jeho okraj až k dráze Merkuru. Povrchová teplota této stálice se odhaduje na 10 tisíc stupňů Celsia, tedy zhruba dvakrát více než teplota na povrchu naší denní hvězdy. O ohromném zářivém výkonu svědčí i fakt, že Slunce by ze stejné vzdálenosti vypadalo jako hvězda 13. velikosti, tedy na hranici viditelnosti běžnými dalekohledy. Naopak Betelgeuze s hmotností kolem dvaceti Sluncí patří mezi tzv. chladné červené veleobry. Teplota jeho rozsáhlé atmosféry se z mnoha různých důvodů mění a plynný obal dožívajícího obra, jenž by sahal až za dráhu Marsu, doslova vře. Rychlostí několika kilometrů za sekundu v něm stoupají a zase klesají rozsáhlé bubliny horkého materiálu o teplotě až pět tisíc stupňů, které velikostí soupeří se samotným Sluncem. Nad nimi se pak kondenzuje jemný uhlíkový a křemíkový prach, jenž odtéká do vzdáleného mezihvězdného prostoru. Výsledkem je nepravidelné kolísání jasnosti Betelgeuze. Nejzajímavějším objektem souhvězdí Oriona ale zůstává mlhovina M 42 (Velká mlhovina v Orionu, M 42) v okolí hvězdy θ Orionis. Jedná se totiž o nejbližší a nejaktivnější „hvězdnou porodnici“ – sledujeme ji ze vzdálenosti pouhých 1500 světelných roků daleko. V rozsáhlém oblaku plynu a prachu, osvětlovaném řadou velmi horkých stálic dokonce i v těchto chvílích vznikají nové hvězdy. Celkem M 42 obsahuje několik stovek stálic nahloučených do prostoru o průměru jen 20 světelných roků – většina z nich je ale ukryta v neprůhledných oblacích temného prachu. Mlhovina je na tmavé obloze patrná i bez dalekohledu, mnohem lepší výhled ale poskytne lovecký triedr nebo jakýkoli jiný dalekohled s velkým zorným polem. V takovém případě M 42 připomene „letícího netopýra“, na severním okraji s temným zálivem, v jehož sousedství září vícenásobný systém hvězd – Trapez. K jeho rozlousknutí je však zapotřebí větší zvětšení. Za dobrých podmínek přesahuje úhlový průměr Velké mlhoviny v Orionu jeden stupeň. Nápadná otevřená hvězdokupa M 35 (NGC 2168) leží dva a půl stupně severozápadně od hvězdy η Geminorum. V triedru vypadá jako hustá skupina hvězd různých jasností o průměru zhruba půl stupně. Ve větším přístroji je na jihozápadním okraji patrná druhá mlhavá skvrna – otevřená hvězdokupa NGC 2158. M 35 obsahuje několik stovek hvězd seskupených do oblasti o průměru jenom třicet světelných roků. Stáří hvězdokupy se odhaduje na 100 milionů roků, vzdálenost na tři tisíce světelných roků. Z tohoto úhlu pohledu je mnohem zajímavější NGC 2158. Nejen, že se nachází asi desetkrát dál než M 35, ale obsahuje tolik stálic, že může být spojovacím článkem mezi otevřenými a kulovými hvězdokupami. Úctyhodné je i stáří NGC 2158: tři miliardy roků. Otevřená hvězdokupa M 41 ze souhvězdí Velkého psa se hledá více než snadno. Stačí se s triedrem podívat čtyři stupně pod Sirius, nejjasnější hvězdu noční oblohy. M 41 se zobrazí


49 jako kruhová skvrna o úhlovém průměru čtvrt stupně, z níž se vyloupne dvacet jasných hvězd různých barevných odstínů, na jihovýchodním okraji doplněných stálicí 12 Canis Maioris. Vzdálenost M 41 se odhaduje na dva a půl tisíce světelných roků, věk na zhruba na 200 milionů let. Její průměr přesahuje 25 světelných roků, celkem je zde nahloučeno asi sto hvězd, z nichž ty největší jsou až tisíckrát zářivější než Slunce. Za objevitele M 41 se považují hned dva lidé. Prvním je Ital Giovanni Battista Hodierna, jenž před rokem 1650 nalezl hned tři desítky nejrůznějších nebeských objektů. Dílo však upadlo v zapomnění, proto se za druhého nezávislého objevitele právem počítá britský královský astronom John Flamsteed (1712). Je ovšem téměř jisté, že M 41 znal už Aristoteles, který v této části oblohy roku 325 před naším letopočtem popsal existenci nápadné mlhavé skvrny. Z toho také vyplývá, že je hvězdokupa pozorovatelná i bez dalekohledu – bohužel ne ve městech, kde se utápí nízko nad přezářeným obzorem. V těsné blízkosti zářivého Castora (α Geminnorum) je v triedru patrný slabší průvodce, ve větším dalekohledu lze „rozlousknout“ i samotného Castora: ve skutečnosti jej totiž tvoří dvě stálice jasné 1,9 a 2,9 magnitudy vzdálené asi čtyři úhlové vteřiny, které kolem společného těžiště oběhnu jednou za čtyři staletí. Druhý, vzdálenější a slabší průvodce (8,9 magnitudy) sice k soustavě také patří, jeho doba oběhu je však výrazně delší. Všechny tři stálice jsou také dvojhvězdami. Nejjasnější složka – označovaná jako Castor A – se skládá z dvojice hvězd dvakrát hmotnějších než Slunce, které kolem sebe obíhají s periodou 9,21 dne. Podobného složení je druhá viditelná hvězda (Castor B), v níž se stálice pohybují v cyklech zhruba čtyřikrát kratších. Nejzajímavější je nejvzdálenější průvodce – Castor C. Od předcházející čtveřice zářivých hvězd jej dělí tisíc astronomických jednotek a skládá se ze dvou červených trpaslíků obíhajících kolem společného těžiště jednou za dvacet hodin. Jejich hmotnost se odhaduje na 0,6 Slunce, povrchová teplota na tři tisíce stupňů Celsia. Systém Castora byl kdysi členem hvězdokupy, nespíš spolu s dalšími nápadnými stálicemi pozemské oblohy (Vega ze souhvězdí Lyry, Fomalhaut z Jižní ryby, Zubenelgenubi z Váh, Alderamin z Cephea). Původní soustava se ale před dvě stě miliony roky rozpadla a jednotlivé hvězdy se rozptýlily do okolí. Dvojice hvězdokup M 46 (NGC 2437) a M 47 (NGC 2422) ze souhvězdí Lodní zádě se hledá skutečně snadno: leží pět stupňů jižně od hvězdy α Monocerotis a osm stupňů východně od γ Canis Majoris. První z nich v triedru vypadá jako mlhavá skvrna o úhlovém průměru půl stupně, z níž vystupuje několik slabých hvězd. M 47 je o něco jasnější a zřetelně se rozpadá na skupinu více než deseti stálic. Na pozemské obloze je sice dělí úhlová vzdálenost pouze jeden a půl stupně, M 46 se ale nachází 5500 světelných roků daleko, M 47 přibližně čtyřikrát blíže. Stáří M 46 přesahuje několik set milionů roků, proto obsahuje jenom málo svítivé stálice podobné Slunci. Naopak M 47 vznikla nanejvýš před 30 miliony roky, takže šedesát jejích zářivých hvězd lehce upoutá pozornost i v malém dalekohledu. Rozdílné jsou také jejich prostorové rozměry: Pět set hvězd systému M 46 je nahloučeno do koule o průměru 45 světelných roků, naproti tomu hvězdokupa M 47 vystačí jenom s třetinovým prostorem. Otevřená hvězdokupa M 48 (NGC 2548) na hranicích souhvězdí Hydry a Jednorožce je sice v podobě drobné skvrny patrná i bez dalekohledu, v menším dalekohledu se ale rozpadne v pohlednou skupinu několika desítek hvězd zabírajících plochu o úhlovém průměru půl stupně. Díváme se na ni ze vzdálenosti kolem 1500 světelných roků, v prostoru zabírá přes dvacet světelných roků a stáří jednotlivých hvězd nepřesahuje 300 milionů roků. Mezi vesmírné objekty, které doprovází člověka od nepaměti, patří jedna z nejkrásnějších otevřených hvězdokup jarní oblohy nazývaná Praesepe (M 44, česky Jesličky). Nachází se


50 v souhvězdí Raka, mezi Blíženci a Lvem, na tmavé obloze je patrná i bez dalekohledu – vypadá jako mlhavá skvrna o úhlovém průměru srovnatelném s Měsícem. Slovo „praesepe“ je z latiny a znamená žlab, stáj a nebo také jesličky, u kterého stojí dva „oslíci“ v podobě jasných hvězd nad a pod hvězdokupou (γ a δ Cancri). Podobnost s křesťanskými jesličkami je však čistě náhodná, označení získaly už ve třetím století před naším letopočtem. V loveckém triedru se M 44 jeví jako hrst stálic, z nichž některé mají oranžový odstín, pro větší přístroje s menším zorným polem je ale značně řídká. M 44 je jednou z nejbližších otevřených hvězdokup – dělí nás šest set světelných roků, tedy o něco více než v případě Plejád. S největší pravděpodobností vznikly před osmi sty miliony roky spolu s Hyádami z jednoho oblaku mezihvězdného plynu a prachu. Každá z hvězdokup se poté vydala jiným směrem, proto se na pozemské obloze tak zřetelně vzdálily. Mizar (ζ UMa) je hlavní ozdobou obrazce Velkého vůz. Už při pohledu bez dalekohledu je patrné, že jej v úhlové vzdálenosti dvanácti minut doprovází o něco slabší stálice – Alcor. V dalekohledu s větším zvětšení zjistíte, že se Mizar ve skutečnosti skládá ze dvou stejně jasných hvězd oddělených od sebe 14 úhlových vteřin. Jako první si toho všiml již roku 1615 Galileo Galilei a Benedetto Castelli. Rozborem světla se přitom na sklonku 19. století ukázalo, že dvojitá je každá z viditelných složek Mizaru. Jasnější Mizar A se skládá ze dvou stálic úhlově vzdálených kolem osmi tisícin úhlové vteřiny – na dva zářící body jej tudíž rozštípnou jenom speciální přístroje. Jejich hmotnosti se odhadují na 2,5 hmotnosti Slunce a kolem společného těžiště oběhnou jednou za 20 a půl dne. Mizar B tvoří o něco menší hvězdy s hmotností 1,9 Slunce, které kolem sebe obíhají s periodou půl roku. Dvojice Mizar A se kolem dvojice Mizar B prosmýkne jednou za 5 tisíciletí. Jestli k systému patří i Alcor není ale zřejmé, vzdálenost Mizaru se odhaduje na 78 světelných roků, Alcor by měl být o tři světelné roky dál. Jeden oběh kolem této čtyřhvězdy mu proto zabere více než jeden milion roků… Velký vůz má ještě jedno překvapení. Pět z jeho sedmi stálic vznikly z jednoho oblaku plynu a prachu zhruba před třemi sty miliony roky, dodnes představují jádro řídké hvězdokupy Collinder 285. Střed systému leží osmdesát světelných roků daleko, takže Slunce doslova prolétá okrajem této hvězdokupy. Souhvězdí Vlasy Bereniky se nachází mezi Pastýřem, Velkou medvědicí a souhvězdím Lva. Představuje kadeře manželky krále Ptolemaia III., za jehož vlády ve třetím století před naším letopočtem dosáhl Egypt jednoho ze svých výjimečných rozkvětů. Podle téměř pohádkového příběhu se Ptolemaios III. chystal po svatbě na válečnou výpravu do nedaleké Sýrie a starostlivá královna Berenika, ve snaze zajistit jeho bezpečný návrat, obětovala plavé vlasy bohyni lásky – Afrodité. Během bohoslužeb však kněží zjistili, že Bereničina oběť z oltáře zmizela... Situaci zavánějící buď naprostým lajdáctvím a nebo pokusem zničit samotného vládce, zachránil dvorní astronom Conon ze Sámosu. Sdělil totiž, že Afrodita kadeře umístila na oblohu mezi ostatní stálice. Zajímavé je, že alespoň některé hvězdy z Vlasů Bereniky mají skutečně leccos společného. Tvoří řídkou hvězdokupu Melotte 111, jejíž těžiště se nachází tři sta světelných roků daleko. Je tedy po skupině Velkého vozu a Hyádách třetím nejbližším objektem tohoto druhu. Bohužel ze stejného důvodu je tato kupa úhlově velká (pět stupňů) a tudíž atraktivní pouze pro dalekohledy s velkým zorným polem. Soustava obsahuje nanejvýš několik desítek hvězd, které jsou naskládány do prostoru o průměru asi šedesát světelných roků. Kulová hvězdokupa M 3 (NGC 5272) leží v polovině vzdálenosti mezi Arkturem z Pastýře a nejjasnější hvězdou Cor Caroli (α CVn) ze souhvězdí Honících psů, jinak též vynikající dvojhvězdou vhodnou pro každý triedr. Za výjimečně dobrých podmínek může být na hranici viditelnosti bez dalekohledu, v triedru má vzhled jasné, rozostřené hvězdy o průměru čtvrt


51 stupně. Ve skutečnosti se ale průměr M 3 odhaduje na více než sto světelných roků, celkem obsahuje několik stovek tisíc stálic. V jejím centru je natolik velká „tlačenice“, že zde hvězdy kolem sebe nejen těsně prolétají, ale tu a tam se i srazí. Stejně jako otevřené hvězdokupy jsou i kulové hvězdokupy systémy hvězd se společným původem. Obsahují však desítky až stovky tisíc stálic, které se díky vzájemnému gravitačnímu působení uspořádaly do koulí o průměru několik desítek světelných let. Jelikož většina těchto objektů leží nesmírně daleko – konkrétně M 3 asi třicet tisíc světelných roků daleko, jednotlivé hvězdy v kulových hvězdokupách rozliší až hodně veliké dalekohledy o průměru objektivu nad 30 centimetrů. Zubenelgenubi (α Librae) se nalézá mezi souhvězdím Panny a Štíra. Název pochází z arabského označení „al-zubaná al-janúbí“, v překladu „jižní klepeto (štíra)“ – Váhy totiž nebyly v některých dobách považovány za souhvězdí a několik málo zdejších stálic se jednoduše přiřazovalo k sousednímu Štíru. Drobnou kuriozitou pak zůstává, σ Librae byla počátkem 17. století označována jako γ Scorpii. Později však definitivně „připadla“ Vahám, takže v souhvězdí Štíru od té doby žádnou stálici označenou řeckým písmenem γ nenajdete. Už v divadelním kukátku je přitom patrné, že Zubenelgenubi doprovází ve vzdálenosti necelých čtyř úhlových minut pětkrát slabší průvodce. Obě stálice se nacházejí 77 světelných roků daleko, byť je tedy v prostoru dělí nejméně 6 tisíc astronomických jednotek, tvoří skutečný pár s oběžnou dobou větší než 200 tisíc roků. Jasnější hvězda je ale ve skutečnosti sestavena hned ze dvou stálic s povrchovou teplotou osm tisíc stupňů Celsia – Zubenelgenubi tedy představuje trojhvězdu. Kulová hvězdokupa v souhvězdí Herkula (M 13, NGC 6205) je jedním z nejzajímavějších vesmírných objektů svého druhu. Na tmavé obloze je patrná i bez dalekohledu, pouhé dva stupně směrem na jih od hvězdy η Herculis. Podoba „rozostřené hvězdy“ se však nezmění ani v menším dalekohledu, jednotlivé, osamocené stálice jsou totiž patrné až v přístroji o průměru objektivu přes dvacet centimetrů. M 13 se nachází na samém okraji Galaxie, dvacet pět tisíc světelných roků daleko. Kdybyste se nějakým zázrakem ocitli v jejím středu, napočítali byste na obloze třicet tisíc hvězd viditelných pouhýma očima, tedy desetkrát více než na obloze pozemské. Několik stovek z nich by dokonce bylo jasnějších než Sirius ze souhvězdí Velkého psa a tisíc dalších by předčilo Vegu či Altaira. Hvězdokupa se kvůli tomu stala cílem rádiové depeše vyslané z karibského ostrova Portoriko radioteleskopem Arecibo. Vzkaz odvysílaný v listopadu 1974 sice obsahoval základní informace o sluneční soustavě i samotných autorech, ve skutečnosti se ale jednalo o promyšlenou reklamu na právě dokončenou rekonstrukci observatoře Arecibo. Šance na zachycení této zprávy jsou totiž mizivé. Vyslaná depeše trvala pouze tři minuty, M 13 spolehlivě mine a navíc bude po několika staletích díky mezihvězdnému rušení „nečitelná“. Ale i kdyby doputovala až k samotné M 13, zcela jistě zde nebude nikdo, kdo by ji vyslechl. Pokud hvězdy v této soustavě obsahují nějaké planety, pak se jedná o obří objekty typu Jupiter, složené především z vodíku a helia. Hvězdokupa totiž vznikala v době, kdy ve vesmíru prakticky neexistovaly pro život důležité těžší prvky, planety podobné Zemi zde tudíž vzniknout nemohly. Na konci „pravé nohy Herkula“ leží hvězda Rasalgethi (α Herculis), ve které se ukrývá zajímavý systém několika stálic a jedna z nejjasnějších proměnných hvězd pozemské oblohy. Celková jasnost této soustavy totiž nepravidelně kolísá mezi třemi a čtyřmi magnitudami. Asi nejhezčí je pohled malým dalekohledem, který zobrazí výrazně naoranžovělou hvězdu doprovázenou ve vzdálenosti 5 úhlových vteřin průvodcem s modrozeleným odstínem. Vzdálenost Rasalgethi se udává na čtyři sta světelných roků. V takovém případě má ale hlavní hvězda průměr kolem pěti astronomických jednotek, pokud by se nacházela uprostřed sluneční


52 soustavy, sahal by její okraj až k pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Průvodce je zároveň spektroskopickou dvojhvězdou, sestavenou ze dvou těles obíhajících s periodou kolem dvou měsíců. Kdyby se tedy Slunce zmenšilo na velikost hrášku, vypadala by α Herculis A jako koule o průměru tři metry. Její průvodce α Herculis B – golfový a tenisový míček ve vzdálenosti asi třiceti centimetrů, by se pohyboval asi půl kilometru daleko. Kolem společného těžiště by přitom oběhnul jednou za čtyři tisíce roků. Pouhý jeden stupeň od hvězdy β Ophiuchi je při pohledu bez dalekohledu patrná drobná skvrna, která se v triedru rozpadne na tucet jiskřivých hvězd rozházených na ploše měsíčního úplňku – otevřenou hvězdokupu IC 4665. Pro větší dalekohledy je sice nevhodná – úhlově veliká a bez slabších stálic, na světlé městské obloze však představuje ideální cíl při zběžné procházce letní oblohou. IC 4665 patří mezi mladé kupy s věkem nanejvýš několik desítek milionů roků. Jelikož se nachází tisíc světelných roků daleko, činí její skutečný průměr kolem patnácti světelných roků. Celkově obsahuje asi tři desítky stálic. Dvojice otevřených hvězdokup M 6 (NGC 6405) a M 7 (NGC 6475) ze souhvězdí Štíra bývá nedoceněna. Při pohledu z Evropy je utopena ve světlé záři vzdálených měst, o to krásněji se ale vykreslí po přechodu studené fronty. Obě hvězdokupy jsou sice patrné i bez dalekohledu, z našich zeměpisných šířek je však nezbytné použít alespoň triedr, ve kterém se představí jako nápadné skupiny jasnějších hvězd. Hvězdokupy se vejdou do jednoho zorného pole a mají v průměru jeden úhlový stupeň. M 7 je jedinečná tím, že se jako jeden z mála objektů viditelných bez dalekohledu dostala i do Ptolemaiova Almagestu, katalogu stálic ze druhého století našeho letopočtu. Hvězdokupu M 6 tvoří asi stovka hvězd seskupených do koule o průměru dvacet světelných roků. Jelikož se na ni díváme ze vzdálenosti přes 1500 světelných roků, musí se většinou jednat o velmi zářivé, obří hvězdy. M 7 sice obsahuje přibližně stejný počet stálic, nachází se však v poloviční vzdálenosti. I když se v případě Laguny (M 8, NGC 6523) ze souhvězdí Střelce hovoří jako o „mlhovině“, ve skutečnosti se jedná o komplikovaný systém zářícího plynu, horkých stálic a oblaků neprůhledného prachu, který před dvěma miliony roků vznikl ve vzdálenosti pěti tisíc světelných roků. Nachází se čtyři stupně jižně od μ Sagitarii, jako oválné zjasnění v Mléčné dráze je přitom patrný i bez dalekohledu (dokonce za svitu Měsíce). V triedru na první pohled zaujme především hvězdokupa NGC 6530, která vypadá jako skvrnka na okraji ozdobená hvězdou 7 Sagittarii. Vlevo se nachází jasná stálice 9 Sagittarii, od které směrem na jihovýchod vybíhá proužek světlé mlhy v délce asi tří úhlových minut. Právě tato mlhovina se označuje jako Laguna. Při pohledu větším přístrojem je zřejmé, že se zářící plyn vyskytuje také na pozadí hvězdokupy NGC 6530. Laguna představuje oblast, kde bouřlivě vznikají nové hvězdy. Ta největší stálice je neobyčejně horkým obrem (na povrchu má 50 tisíc stupňů Celsia), který září jako jeden a půl milionu Sluncí! V záplavě ultrafialového světla se však okolní oblaka jemného prachu rychle vypařují, celkovou zkázu pak umocňují i turbulentní proudy plynu. Jeden a půl stupně severovýchodně od Vegy (α Lyra) leží jedna z nejznámějších čtyřhvězd severní oblohy – ε Lyrae. Už v divadelním kukátku je přitom patrné, že ji skutečně tvoří dvě stálice: první má jasnost 4,4 magnitudy, druhá je o něco slabší (5,1 mag) a ve vzdálenosti 3,5 úhlové minuty. Tím ale „rozklad“ ε Lyrae nemusí skončit, ve větším zvětšení se každá opět rozpadne! Čtveřice dohromady tvoří tzv. hierarchický systém: stálice obou blízkých dvojic obíhají kolem vlastního těžiště v relativně krátké době jednoho tisíce roků. Systém je od nás vzdálen 160 světelných roků a všechny čtyři hvězdy jsou o něco teplejší, zářivější a dvakrát


53 hmotnější než Slunce. Velká trhlina, která rozděluje letní Mléčnou dráhu na dvě části, představuje komplex neprůhledných oblaků plynu a prachu, jenž začíná u Denebu ze souhvězdí Labutě a táhne se až do souhvězdí Střelce. Zatímco v Labuti je Velká trhlina přímá se zřetelně ostrými okraji, v souhvězdí Orla a Hadonoše uhýbá směrem na západ, rozšiřuje se a je méně zřetelná. Za všechno může perspektiva. Směrem do Labutě totiž sledujeme vzdálenější komplex temných mlhovin. S neprůhlednými oblaky plynu a prachu souvisí i nápadné zjasnění Mléčné dráhy v souhvězdí Štítu. Právě tady se totiž nachází jakýsi průzor, kterým vidíme do poměrně velké vzdálenosti směrem ke středu Galaxie. Tento Oblak ve Štítu také obsahuje jasnou otevřenou hvězdokupu M 11 (NGC 6705), která se v triedru zobrazí v podobě mírně rozostřené hvězdy. V souhvězdí Lištičky, nedaleko hranice se souhvězdím Šípu, leží skupinka hvězd seskupených do tvaru „ramínka“ (na šaty), označovaná jako Collinder 399. Ve skutečnosti se ale jedná o náhodné seskupení několika stálic, které leží v různých vzdálenostech a navíc se v kosmickém prostoru pohybují různým směrem. Přesto ale zůstává zajímavým cílem: bez dalekohledu vypadá jako zřetelná mlhavá skvrna, v malém astronomickém přístroji se předvede v plné nádheře. Pro velké dalekohledy je samozřejmě zcela nevhodná. Hvězda Albireo (β Cygni) ze souhvězdí Labutě se v triedru rozpadne na dvě hvězdy s nápadným zabarvením: jasnější je žlutobílá, slabší inklinuje k modrému odstínu. I když vnímané barvy volně souvisí s povrchovou teplotou každé stálice, ve skutečnosti je ovlivňuje celá řada dalších faktorů – jasnost hvězd, vzájemný kontrast, použitý dalekohled, zvětšení… Dvojhvězda je 380 světelných roků daleko, jasnější složku přitom tvoří hned dvě stálice: oranžový obr s hmotností asi 5 Sluncí a průměrem 50 Sluncí, kolem kterého ve vzdálenosti čtyřiceti astronomických jednotek jednou za sto roků oběhne horká hvězda s hmotností 3 Slunce. Viditelný, světle modrý průvodce má hmotnost 3,3 Slunce a kolem předcházející dvojice obletí jednou za sto tisíc roků. Proměnná hvězda η Aquilae, která se nachází v pravém křídle Orla, mění jasnost v rozmezí od 3,7 do 4,5 magnitudy v cyklech dlouhých 7,176641 dne. Je typickou „cefeidou“, tedy obří hvězdou asi sedmdesátkrát větší než naše Slunce, jejíž povrch pravidelně mírně pulsuje. Tyto změny, generované pravidelnou kumulací tepla prostupujícího z vnitřních oblastí směrem k povrchu hvězdy, mají dramatické důsledky. Během nafukování se povrch η Aquilae poněkud zahřeje, takže nám na pozemské obloze nápadně zjasní. Pak se ale rozpínání zastaví a dojde k opětovnému smrštění. Tím se ale povrch hvězdy ochladí a celková jasnost o něco poklesne. Pozorovat cefeidy je přitom podobné, jako najít v přírodě drahokam. V okolním vesmírném prostoru totiž připadá jedna taková proměnná hvězda na několik milionů těch „obyčejných“! Planetární mlhovina Činka (M 27, NGC 6853) se nachází tři stupně severně od γ Sagittae. V triedru vypadá jako drobná skvrnka o úhlovém průměru jen několik minut, se zvětšujícím se přístrojem ale „rozkvete před očima“. Planetární mlhoviny samozřejmě nemají s planetami nic společného, pouze astronomům počátku 19. století připomínaly kotouček planety Uran. Jedná se však o pozůstatky stálic podobných Slunci, které vyčerpaly zásoby jaderného paliva, pozvolna se nafouknuly a rozplynuly v okolním vesmírném prostoru. Na místě pak zůstalo pouze jejich horké jádro, označované bílý trpaslík (v případě Činky je viditelný pouze velkým astronomickým dalekohledem). Podobný osud čeká za šest miliard roků i naše Slunce.


54 Úhlová vzdálenost dvojhvězdy α1,2 Capricornii je sice pouhých šest minut, na α 1 Capricornii se ale díváme ze vzdálenosti sedmi set světelných roků, zatímco α 2 je sedmkrát blíže. Přesto všechno jsou prakticky stejně jasné… To proto, že α 1 Capriconii představuje obří stálici asi tisíckrát zářivější než Slunce. Její průměr přesahuje 40 Sluncí a hmotnost 5 Sluncí. Svým způsobem tak naznačuje, kam se bude ubírat osud i naší denní hvězdy. V nitru již vyčerpala veškeré zásoby vodíku, který zásoboval termonukleární reaktor hvězdy, a nyní začíná spalovat helium na uhlík a kyslík. V důsledku toho zde v průběhu následujících desítek milionů roků vznikne bílý trpaslíka a kolem něj rozplývající se planetární mlhovina. Dalekohled o průměru objektivu alespoň deset centimetrů v těsné blízkosti α 2 Capricornii zobrazí naoranžovělého průvodce (9,5 mag), který je ve skutečnosti také dvojitý. Zajímavá je i β Capricornii, která se v divadelním kukátku rozpadne na nažloutlou hvězdu (3,1 mag) s bílým průvodcem (6 mag). I když jsou od sebe relativně daleko (víc než tři úhlové minuty), stálice k sobě skutečně patří. Dokonce i na vzdálenost 330 světelných roků je totiž zřejmé, že se v kosmickém prostoru pohybují stejným směrem. Navíc průvodce patří mezi obří stálice se zářivým výkonem nejméně padesátkrát větším než Slunce. V jeho atmosféře se vyskytuje abnormálně velké množství různých těžších prvků, jako je například platina, zlato a nebo rtuť. Ve vzdálenosti asi 30 astronomických jednotek jej také doprovází dva málo zářivý trpaslíci. V prostoru však není osamocena ani hlavní stálice β Cap. Změny vzhledu jejího spektra prozradily, že je složena hned ze tří hvězd! Hvězda μ Cephei zaujme nápadným odstínem patrným již v triedru, díky kterému dostala jméno Granátová hvězda. Stálice má sice nízkou povrchovou teplotu, ale ohromující průměr. Kdyby její střed ležel na místě Slunce, sahal by okraj řídké atmosféry až někam k Saturnu. To z μ Cephei dělá jednu z největších a nejzářivějších známých hvězd. Její hmotnost se odhaduje na dvacet Sluncí, září jako čtyři sta tisíc Sluncí a zcela jistě exploduje v podobě supernovy. Kousek od Granátové hvězdy leží mírně nažloutlá δ Cephei, změny její jasnosti v rozmezí od 3,5 do 4,3 magnitudy jsou přitom patrné i bez dalekohledu. Navíc je pohlednou dvojhvězdou, která se bez problémů sleduje už v triedru 10x50 – doprovází ji pětkrát slabší průvodce se světle modrým odstínem. Systém δ Cephei sledujeme ze vzdálenosti 300 světelných roků, průvodce se nachází pětinu světelného roku daleko, takže na jeho obloze δ Cephei září stejně jasně jako Venuše na pozemské. Změny proměnné hvězdy zde ale nemá kdo sledovat, obě stálice jsou totiž natolik mladé, že zde dosud nemohl vzniknout inteligentní život.

Pokud vám předcházející soupis nestačil, mohou vás inspirovat i další publikace pro zkušenější kosmoplavce. Inspirovat vás může například tento přehled: Návod na použití vesmíru najdete na internetových stránkách http://navod.hvezdarna.cz. Představuje rozsáhlého průvodce po nejnápadnějších objektech noční oblohy, jehož součástí jsou nejrůznější on-line předpovědi, typy na pozorovací aktivity a další materiály. Prohlídka Měsíce (Pavel Gazdyl, Aldebaran, 2002) je originální CD věnované našemu vesmírnému sousedovi. Publikaci doprovází rozsáhlé a prostřednictvím „Měsíčního deníku“ neustále doplňované www stránky na adrese http://mesic.astronomie.cz. Měsíc (Pavel Gabzdyl, Aventinum, 2006) je v současnosti bezesporu nejrozsáhlejší novodobou publikací věnovanou našemu vesmírnému sousedovi, navíc jej zdobí celá řada krásných fotografií. Astronomický atlas hvězdné oblohy (Erich Karkoschka, Blesk, 1995, připravuje se nové vydání


55 v nakladatelství CP Books, a.s.) je příruční atlas formátu A5, který se hodí jak pro pozorování bez dalekohledu, tak především pro obhlížení nebe prostřednictvím triedru či jiného menšího přístroje. Astro 2001 (Zdeněk Pokorný, Jiří Grygar) je dvoudílný CD ROM, z nichž první je spíše souborem zajímavých fotografií, druhý kvalitní učebnici astronomie pro všechny začínající pozorovatele. Původně jej vydala firma D-data v roce 1996, od té doby vzniklo několik dalších mutací. 100+1 záludných otázek z astronomie (Zdeněk Pokorný, Zdeněk Mikulášek, Aventinum, 2003) představuje vynikající přehled určený nejen začínajícím hvězdářům. V knize najdete odpovědi na často kladené otázky související s pozorováním vesmíru. Zlaté století astronomie (Zdeněk Pokorný, Aventinum, 2007) shrnuje nejzajímavější astronomické objevy 20. století. Je tak zajímavou a netradiční učebnicí pro všechny astronomy-amatéry. Amatérská prohlídka oblohy (http://www.astronomie.cz) je česká organizace sdružující pozorovatele denní a noční oblohy. Vydává zajímavý zpravodaj a informuje o aktuálním dění na nebesích. Podobný servis poskytují i Instantní astronomické noviny (http://www.ian.cz ) již řadu roků informující o dění v celém přilehlém vesmíru. Nejlepší český zpravodaj tohoto druhu. Měsíc dalekohledem (Antonín Rükl, Aventinum, 2006) představuje kvalitní kartografické dílo o Měsíci s laminovanými listy a kroužkovou vazbou. Tentýž autor vydal detailní Atlas Měsíce (Aventinum, 2004) a užitečnou nástěnnou mapu (Hvězdárna a planetárium hl. m. Prahy, 2004). Atlas Coeli (Antonín Bečvář, Nakladatelství ČSAV, 1956) je sice starý již půl století, dodnes je ale právem považován za nejlepší tištěný atlas na světě. Můžete jej koupit na inzerát či v antikvariátu, pro pozorování si ale vystačíte s jeho zmenšenou a výrazně praktičtější xerokopii formátu A3. Na závadu určitě není ani poněkud „archaické“ ekvinokcium J1950.0 – při pozorování běžnými astronomickými dalekohledy na něm nijak nesejde. Podstatné je, že až na výjimky jsou všechny objekty vzdáleného vesmíru vyznačené v Atlase Coeli (čti atlas céli) viditelné v dalekohledu o průměru objektivu 10 centimetrů. Zatímco Atlas Coeli obsahuje hvězdy do 7 magnitud, ve velmi podobném Sky Atlas 2000.0 najdete stálice slabé až 8 magnitud a v Uranometrii 2000.0 dokonce slabé více než 9 magnitud. Obě díla jsou v různých podobách k dostání především v amerických knihkupectvích (vč. internteových). Albiero (http://albiero.astronomy.cz/) je český astronomický atlas pro zkušené pozorovatele, ideální pro přípravu hledacích mapek nejrůznějších astronomických objektů. Volně ke stažení, navíc do češtiny lokalizovaný je program Skycharts (http://www.stargazing.net/astropc/), obsahující databázi několika milionů hvězd a dalších objektů vzdáleného vesmíru. Alternativou může být opět program CNebulaX (http://www.uv.es/jrtorres/CNebulaX.htm) nebo Cartes du Ciel (http://www.astrosurf.com/astropc/cartes/).


56 Klasický atlas ale nemusíte jenom kupovat, můžete si jej stáhnou z Internetu. Například the Mag-7 Star Atlas (http://www.siaris.net/astro/atlas/) obsahuje hvězdy jasnější 7,25 mag, vč. šesti stovek objektů vzdáleného vesmíru. Je tak vhodný pro všechny menší astronomické dalekohledy, vč. triedrů. Ke stažení je i Taki's 8.5 Magnitude Star Atlas, event. další podobná díla. Stránky takového atlasu si stáhněte a vytisknete ve formátu A3 – pokud zvolíte listy formátu A4, budou hvězdy příliš nahloučeny u sebe a atlas se stane velmi nepřehledným.

Název M 110

souhvězdí And

typ gal.

rektascenze

deklinace

Jas

poznámka

h

m

+41° 40‘

*

NGC 205, poblíž se nachází M 31 (NGC 224)

h

m

00 40,7

M 32

And

gal.

00 42,7

+40° 52‘

*

NGC 221, poblíž se nachází M 31 (NGC 224)

M 31

And

gal.

00h 42,7m

+41° 16‘

***

Mlhovina/Galaxie v Andromedě, NGC 224

m

h

M 33

Tri

gal.

01 33,9

+30° 39‘

**

Galaxie v Trojúhelníku, NGC 598

NGC 604

Tri

g.h.

01h 34,5m

+30° 48‘

*

Je součástí M 33 (NGC 598)

h

m

NGC 752

And

o.h.

01 57,8

+37° 41‘

***

Alamak

And

2*

02h 03,9m

+42° 19,8‘

***

γ Andromedae, 57 Andromedae

h Persei

Per

o.h.

02h 18,5m

+57° 07‘

***

NGC 869, v sousedství χ Persei (NGC 884)

χ Persei

Per

o.h.

02h 22,7m

+57° 08‘

***

NGC 884, v sousedství h Persei (NGC 869)

Polárka

UMi

2*

02h 31,8m

+89° 16‘

**

α Ursae Minoris, 1 Ursae Minoris

m

h

Angol

Per

p*

03 08,2

+40° 57‘

***

β Persei, 26 Persei

Mirfak

Per

*

03h 24,3m

+49° 52‘

***

α Persei, 33 Persei, součást hvězdokupy Melotte 20

h

m

Melotte 20

Per

o.h.

03 22

+49°

***

součástí je Mirfak (α Persei)

Plejády

Tau

o.h.

03h 46,8m

+24° 11‘

***

M 45

h

m

Hyády

Tau

o.h.

04 27

+16°

***

Melotte 25, Collinder 50

Krabí mlhovina

Tau

m

05h 34,5m

+22° 01‘

*

M 1, NGC 1952

Rigel

Ori

*

05h 14,5m

–08° 12‘

***

β Orionis, 19 Orionis

m

–05° 26‘

**

M 42, NGC 1976

h

Mlhovina v Orionu

Ori

m

05 35,1

Betelgeuze

Ori

p*

05h 55,2m h

+07° 24‘

***

α Orionis, 66 Orionis

m

–20° 43‘

***

NGC 2287, poblíž se nachází Sirius (α CMa)

M 41

CMa

o.h.

06 46,2

Castor

Gem

2*

07h 34,6m

+31° 53‘

***

α Geminorum, 66 Geminorum

m

h

M 47

Pup

o.h.

07 36,6

–14° 30‘

**

NGC 2422, poblíž se nachází M 46 (NGC 2437)

M 46

Pup

o.h.

07h 41,7m

–14° 50‘

**

NGC 2437, poblíž se nachází M 47, NGC 2422

M 48

Hya

o.h.

08h 13,8m

–05° 47‘

**

NGC 2548

Jesličky

Cnc

o.h.

08h 40,1m

+19° 45‘

***

M 44, NGC 2248

Velký vůz

UMa

o.h.

12h 03m h

+58°

***

pohybová hvězdokupa Collinder 285

m

Mizar

UMa

2*

13 23,9

+54° 56‘

***

ζ Ursae Maioris, 79 Ursae Maioris

Alcor

UMa

2*

13h 25,2m

+54° 59‘

***

80 Ursae Maioris

h

m

Vlasy Bereniky

Com

o.h.

12 25

+26°

***

Melotte 111

Cor Caroli

CVn

2*

12h 56m,0

+38° 19‘

**

α Canum Venaticorum, 12 Canum Venaticorum


57 M3

CVn

k.h.

13h 42,1m

+28° 23‘

**

NGC 5272

Zubenelgenubi

Lib

2*

14h 50,9m

–16° 03‘

***

α Librae, 9 Librae

m

h

M 13

Her

k.h.

16 41,7

+36° 27‘

***

Hvězdokupa v Herkulovi, NGC 6205

Rasalgethi

Her

2*

17h 14,6m

+14° 23‘

***

α Herculis, 64 Herculis

IC 4665

Oph

o.h.

17h 46,3m

+05° 43‘

**

Melotte 179, Collinder 349

M6

Sco

o.h.

17h 40,6m

–32° 17‘

**

NGC 6405

M7

Sco

o.h.

17h 53,3m

–34° 46‘

**

NGC 6475

m

h

Laguna

Sgr

m

18 04,1

–24° 21‘

*

M 8, NGC 6523, součástí je kupa NGC 6530

ε Lyrae

Lyr

2*

18h 44,4m

+39° 37‘

***

5 Lyrae

m

h

M 11

Scu

o.h.

18 51,1

–06° 17‘

*

NGC 6705

Ramínko

Vul

*

19h 25,4m

+20° 11‘

**

Collinder 399

h

m

Velká trhlina

Cyg, Aql

m

19 30

+15°

**

systém temných mlhovin v Mléčné dráze

Albireo

Cyg

2*

19h 30,7m

+27° 58‘

***

β Cygni, 6 Cygni

η Aquilae

Aql

p*

19h 52,4m

+01° 00‘

***

55 Aquilae

Činka

Vul

m

19h 59,6m

+22° 43‘

*

M 27, NGC 6853

α1,2 Capricornii

Cap

2*

20h 18,1m

–12° 33‘

**

Algedi, 6 Capricornii

m

h

β Capricornii

Cap

2*

20 21,0

–14° 47‘

**

Dabih, 9 Capricornii

Granátová hvězda

Cep

*

21h 43,5m

+58° 47‘

**

μ Cephei

+58° 25‘

***

27 Cephei

δ Cephei

Cep

p*

h

22 29,1

m

Vysvětlivky: název – běžné označení vesmírného objektu, souhvězdí – třípísmenná zkratka latinského názvu, typ – 2*/dvojhvězda, p*/proměnná hvězda, */hvězda, hvězdy, o.h./otevřená hvězdokupa, k.h./kulová hvězdokupa, m/mlhovina, gal./galaxie, rektascenze, deklinace v ekvinokciu J2000.0, jas - */lehce unikne pozornosti, **/nápadný objekt, ***/velmi nápadný objekt, poznámka – alternativní označení objektu, upozornění na jiné objekty.

Úkoly pro vás: 74. V průběhu kalendářního roku všemi dostupnými dalekohledy prohlédněte objekty uvedené v předcházejícím soupisu. Alespoň v pěti případech se je také pokuste nakreslit. 75. Vezměte nepoškrábané CD, nejlépe hudební se stříbrným povrchem, a večer se postavte deset metrů od osamocené pouliční lampy. Disk nastavte tak, abyste v něm viděli obraz lampy, poté jej pomalu naklánějte směrem k sobě, až se obraz bílého světla dostane za horní okraj. V té chvíli se v dolní polovině objeví řada barevných oblouků – spektrum lampy. Na rozdíl od žárovek, které svítí ve všech oborech viditelného světla, nebude spektrum výbojky spojité, nýbrž v některých barevných odstínech výrazně nápadnější. V jiných méně a některé barvy budou dokonce chybět úplně. To proto, že výbojky nezáří na všech vlnových délkách, nýbrž pouze v tzv. emisních čarách. Obzvlášť názorný je pohled na neonové nápisy. Alespoň jedno takové spektrum zkuste vyfotografovat digitálním fotoaparátem a nebo v nouzi nakreslit barevnýma pastelkami.


58

Zastávka patnáctá | instantní fotografie Nehybný fotoaparát, citlivý film, třicet sekund expozice, několik hodin pobytu v alchymistickém prostředí temné fotokomory a máte hotový záběr, na kterém jsou tak slabé stálice, že je bez dalekohledu nikdy nespatříte. Tak donedávna vypadal recept na fotografování hvězdné oblohy. Situace se ale radikálně změnila – hvězdnou oblohu můžete nyní portrétovat pomocí mnohem citlivějších digitálních kamer. Ohromující výhodou je okamžitá kontrola zhotoveného záběru a její následné úpravy v některém z grafických editorů. S jednoduchým „digitálem“ tohoto sice příliš nesvedete, pokud si ale seženete kameru s ručním nastavováním expozice (rozlišení alespoň 3 megapixely) a připevníte ji na dobrý stativ, máte vyhráno. V takovém případě můžete portrétovat nejen hvězdnou oblohu (oblasti celých souhvězdí), ale také nejrůznější soumrakové jevy, přiblížení jasných planet k Měsíci, stejně jako řadu meteorologických úkazů. Pokud k záběru přidáte bleskem nebo pouličními lampami osvětlený horizont, měsíční světlo a nebo siluety pozorovatelů, můžete vytvořit až podivuhodně unikátní kompozice. Bude-li fotografovat rozsáhlé části hvězdné oblohy, pak manuálně zaostřete objektiv na nekonečno, nastavte nejdelší možnou expozici, nejvyšší citlivost čipu fotoaparátu (tzv. ISO) a nejmenší clonu. S rostoucí expozicí a citlivostí sice roste tepelný šum, který značně degraduje exponovaný záběr, modernější fotoaparáty však disponují funkcí, jež tento rušivý jev výrazně omezí (označuje se např. temný snímek). Ve svůj prospěch využijte i vyvážení bílé barvy, tzv. white balance. V drtivé většině případů si jej kamera nastavuje sama, záběry světlé oblohy pak vycházejí nepřirozeně zabarvené. Pokud však white balance ručně změníte, možná dosáhnete lepšího výsledku. Fotoaparát nakonec namiřte na vybranou část nebe, opatrně zmáčkněte spoušť… Abyste předešli nežádoucímu chvění, můžete použít i samospoušť a nebo dálkové ovládání. Pokud vám to čas dovolí, pořiďte tentýž záběr při různých nastaveních – určitě v sérii expozic od 1 sekundy, přes 2, 4, 8, 16 až třeba po třicet sekund. Teprve pak si vyberete ten správný záběr. Snímky můžete také dodatečně upravovat – pomocí grafického editoru zkuste snížit šum, změnit vyvážení barev, resp. upravit jas a kontrast. Při delších expozicích zjistíte, že se vám hvězdy protáhly do krátkých obloučků se středem u Polárky. Tento jev způsobený otáčením Země, můžete využít ve svůj prospěch – k pořizování ještě zajímavějších fotografií, nebo jej naopak eliminovat připevněním kamery na pointační dalekohled, jenž se otáčí za hvězdami. Digitální fotoaparát lze připevnit také za okulár astronomického dalekohledu – a pokud má výměnný objektiv, pak přímo do ohniska. Dobře však poslouží i běžná webkamera a nebo dokonce mobilní telefon s rozlišením alespoň dva megapixely. Ten dokonce nemusíte k dalekohledu připevňovat, stačí s ním fotografovat „jen tak z ruky“. Předností jednoduchých kamer mobilních telefonů je paradoxně malý průměr objektivu, který spolehlivě pokryje celou výstupní pupilu okuláru. S takovou jednoduchou výbavou pak zachytíte Měsíc a jeho natáčení vůči Zemi (tzv. librace), planety, pohyb Jupiterových měsíců, fáze Venuše, jasné hvězdy u okraje měsíčního disku a nebo barevné dvojhvězdy. Záleží jen a jen na vaši šikovnosti a


59 fantazii.

Úkoly pro vás: Zatímco k fotografování velkých částí oblohy stačí běžný digitální fotoaparát s širokoúhlým objektivem, k portrétování detailů objektů vzdáleného vesmíru potřebujete nejen speciální kameru, ale i dalekohled. Cena takového vybavení přesahuje desítky tisíc korun, magii špičkové astrofotografie navíc zvládá jen několik málo odborníků na světě. 76. Pomocí digitálního fotoaparátu pořiďte v různých expozicích záběr některého nápadného souhvězdí. S mapou nebo atlasem zjistěte, jak slabé hvězdy jste na portrétech zachytili. 77. Pokud se odhodláte ke kreslení měsíčního povrchu, zkuste stejnou část Měsíce také vyfotografovat. Poté oba portréty navzájem porovnejte. 78. V době kolem první čtvrti namiřte dalekohled do oblasti terminátoru a stejnou část měsíčního povrchu vyfotografujte s odstupem několika hodin. V některém z grafických editorů pak záběry upravte tak, abyste odhalili změny osvětlení způsobené vycházejícím Sluncem (při pohledu z Měsíce). Při troše šikovnosti byste mohli dát dohromady krátkou animaci. 79. Budete-li digitální kameru a nebo alespoň dobrý fotoaparát v mobilním telefonu nosit neustále při sobě, máte šanci získat exkluzivní záběry nejrůznějších nebeských úkazů. Velmi četné jsou především halové jevy vykreslované slunečním nebo měsíčním světlem. Můžete však zažít i neobvyklou bouři či jiný meteorologický jev (tornádo), stejně jako průlet jasného meteoru nebo neobvyklé družice. Napadlo by vás třeba, že siluetu Mezinárodní kosmické stanice můžete zahlédnout na pozadí měsíčního nebo slunečního disku?

Zastávka poslední | vlastní dělo na zahradě Který si vybrat? Pokud zvolíte správně, otevřou se vám nová okna do vesmíru. Pokud zvolíte špatně, frustrace a zbytečně investované peníze váš zájem o nebeská tělesa více než zchladí, pokud rovnou nezlomí vaz. Kvalitu a cenu každého astronomického dalekohledu ovlivňuje celá řada vlastností – počínaje průměrem objektivu, přes konstrukci okulárů až po mechanické uspořádání montáže. Zaleží i na tom, co všechno hodláte sledovat – zda se spokojíte s příležitostním obhlížením těles sluneční soustavy a nebo se chcete vydat na systematickou přehlídku těch nejslabších vesmírných objektů. Dalekohled může být čočkový (tzv. refraktor), pak využívá podobného uspořádání jako u loveckého triedru, a nebo zrcadlový (tzv. reflektor), v takovém případě tvoří jeho srdce duté


60 zrcadlo umístěné v zadní části tubusu. Objektiv refraktoru musí být v každém případě složen nejméně ze dvou skleněných čoček (nikoli z plastu), jinak se vám hvězdy zobrazí duhově s tzv. barevnou vadou. V případě reflektorů se setkáte s několika druhy optických uspořádání. Pokud je jeho součástí malé rovinné zrcátko, které světlo odráží ven k okuláru na boku tubusu, označuje se jako newtonovo. V katadioptrickém uspořádání najdete před objektivem speciální skleněnou korekční desku – malé vypouklé zrcátko neposílá světlo na bok, nýbrž otvorem v hlavním zrcadle. Podle typu korekční desky se hovoří o schmidt-cassegrainově nebo maksutovcassegrainově kombinaci, jejich velkou výhodou je kompaktnost celého dalekohledu, ovšem za vyšší cenu. Při manipulaci si také musíte dát pozor na korekční desku, kterou snadno poškrabete. Určitě také oceníte dobré rosnice bránící snadnému „oslepnutí“. Jakoukoli z optických ploch totiž nemůžete utírat, pouze nechejte dalekohled v teplé, suché místnosti samovolně odrosit. Úkolem dalekohledů je posbírat co nejvíce světla a současně zvětšovat zorný úhel. První vlastnost závisí především na velikosti sběrné plochy objektivu – čím slabší zdroje světla hodláte sledovat, tím větší musí být. Úměrně tomu ale roste cena i hmotnost přístroje. Budeteli těžký dalekohled každý večer vynášet na pozorovací stanoviště, zapotíte se nejen vy, ale i vaši rodinní příslušníci či kamarádi. Čočkové dalekohledy jsou cenově přijatelné pouze do průměru objektivu 10 centimetrů, skvěle se ale hodí ke sledování těles sluneční soustavy. K pohodlnému prohlížení slabých vesmírných objektů však potřebujete dalekohled s průměrem objektivu alespoň 25 centimetrů. Tak velké refraktory jsou ale nesmírně drahé – jak díky optice, tak kvůli dlouhému tubusu a komplikované montáži, proto se musíte koupit některý se zrcadlových přístrojů – běžně se nabízejí od průměru 4,5 palce (11,4 cm) až do 10 palců (25 cm). Zvětšení poskytované dalekohledem je určeno poměrem ohniskové vzdálenosti objektivu a okuláru. Hlavní část optické soustavy – objektiv – bývá samozřejmě neměnný, okulárů však můžete vlastnit v libovolném množství. Pro každý přístroj ale existuje nejmenší a největší užitečné zvětšení, nemá tudíž smysl pořizovat okuláry mimo tyto hranice. Nejmenší hodnota zvětšení je dána velikostí vašich zorniček – mělo by být nanejvýš tak malé, aby se s její velikostí shodovala velikost výstupní pupily. Naopak největší užitečné zvětšení začíná zobrazovat bodové zdroje jako kroužky o postřehnutelném úhlovém průměru. Protože velikost výstupní pupily udává poměr průměru objektivu a zvětšení, je nejmenší zvětšení rovno podílu průměru objektivu a vaší zorničky. Použijete-li ještě menší zvětšení, výstupní pupila se rozšíří natolik, že se budete dívat jenom částí objektivu. Dalekohled se tedy stane „menším“, než ve skutečnosti je. Největší užitečné zvětšení odpovídá výstupní pupile o průměru kolem půl milimetru. Také jeho velikost si tedy snadno vypočítáte. Obraz poskytovaný velkými dalekohledy však bývá vlivem neklidu zemské atmosféry rozmazán i při menších zvětšeních. Například pro přístroj s objektivem o průměru 20 centimetrů je rozmezí smysluplných zvětšení od 25 do 400. Použijete-li patnáctinásobné zvětšení, projde vám do oka pouze tolik


61 světla, jako sesbírá přístroj o průměru objektivu pouze deset centimetrů. A pokud v nějaké prodejně uvidíte dalekohled s pěticentimetrovým objektivem a inzerovaným zvětšením 400x, můžete se jen pousmát falešnému reklamnímu triku. Kvalitní okuláry nejsou levnou záležitostí, jejich cena se pohybuje v řádu tisícikorun. Budeteli si je kupovat dodatečně, berte ohled na jejich průměr – většina přístrojů používá standardní zasouvací okuláry o šířce 1,25 palce (31,7 milimetrů). Stejně tak ale můžete vyzkoušet i okuláry používané do mikroskopů nebo ze starších, poškozených či nefunkčních triedrů. Ve výsledku byste měli disponovat alespoň třemi okuláry: jeden by měl poskytovat zvětšení někde o spodního limitu pro váš dalekohled, druhý naopak velké zvětšení u horní hranice přístroje a třetí „někde“ uprostřed. V okulárových útrobách najdete zcela odlišné sestavy různých čoček, proto také v sestavě s konkrétním přístrojem zprostředkují pohled na různě veliké části nebe. Na okulárech bývá uveden průměr jimi poskytovaného zorného pole. Jakou část oblohy s nimi skutečně uvidíte, zjistíte podělením této hodnoty zvětšením. Pokud například okulár se zorným polem 45 stupňů v dalekohledu poskytne desetinásobné zvětšení, uvidíte oblohu o průměru 4,5 stupně. Kdyby to bylo zvětšení stonásobné, pak jenom 0,45 stupně. Z tohoto úhlu pohledu se jako nejvhodnější jeví okuláry typu orthoscopický, kellner nebo plössl. Součástí řady dalekohledů bývá i tzv. barlowova čočka, speciální optický člen, jenž se využívá k prodloužení ohniskové délky objektivu a v důsledku ke znásobení zvětšení. Řada výrobců ale tímto způsobem pouze lacině rozšiřuje repertoár možných zvětšení: dodají dva okuláry, které v kombinaci s barlowovou čočkou poskytnou čtyři různá zvětšení… Barlowova čočka se ostatně na skutečných hvězdárnách prakticky nepoužívá. Dalekohled nelze držet v ruce, ke každému přístroji potřebujete dostatečně robustní montáž, která vám umožní namířit na libovolné místo oblohy. Hýbání s přístrojem musí být hladké, bez zádrhelů a přískoků, avšak s dostatečným odporem, totéž platí pro okulárový výtah, s nímž zaostřujte obraz. Tzv. ekvatoreální (nebo též paralaktické) montáže jsou na vysokém stojanu s hlavní osou rovnoběžnou s rotační osou Země (míří k Polárce). Při sledování objektu s nimi sice stačí pohybovat pouze v jedné ose, většinou ale bývají mechanicky komplikované a tedy i drahé. Pokud nebudete s dalekohledem fotografovat, bohatě vystačíte s tzv. azimutální montáží s hlavní osou kolmou k zemi. Její jednoduchou variantu představuje dobsonova konstrukce, která využívá newtonům optický systém upevněný do dvojice dřevěných krabic. V této kombinaci seženete dalekohled s hlavním zrcadlem o průměru až půl metru, pomalu ubíhající hvězdy pak v zorném poli udržíte tak, že přístroj tu a tam trochu posunete. Velkou výhodou je nízká pořizovací cena, naopak nevýhodou krkolomné pozorování ve velkých zvětšeních. Koupit lze také dalekohled s azimutální montáží řízenou počítačem, u kterých je katadioptrický reflektor zasazen do vidlice poháněné malými elektromotorky. Ty zajišťují jak automatické hledání vytipovaných objektů, tak jejich udržování v zorném poli dalekohledu. Nárůst komfortu je ale úměrný ceně mnohdy přesahující stovky tisíc korun. Zvažte také výšku montáže – určitě nechcete u pozorování klečet a nebo dokonce ležet.


62 Každý větší dalekohled – neřízený počítačem – také potřebuje menší dalekohled se zorným polem o velikosti alespoň tři stupně, tzv. hledáček, a nebo zaměřovač vybavený zeleným laserem. Hledáček musí být upevněn tak, abyste mohli v každém okamžiku zajistit přesnou souosost s hlavním dalekohledem. Pokud to jenom trochu půjde, prověřte si před nákupem optickou kvalitu celého dalekohledu. Nekvalitní přístroj však pohledem na protější dům skrz okno prodejny nepoznáte. Na to je potřeba hvězdná obloha. Dalekohled podle instrukcí sestavte, nechejte alespoň hodinu venku, aby se ochladil na stejnou teplotu jako okolí, a pak jej namiřte na hvězdu druhé či třetí velikosti. Snad nejvděčnější bude Polárka ze souhvězdí Malé medvědice – nebude totiž utíkat ze zorného pole. Nyní zvolte největší možné zvětšení a dalekohled zaostřete. Za klidného vzduchu a dostatečné tmy se kolem hvězdy objeví dva až tři koncentrické světlé kroužky oddělených temnými mezikružími. Viditelnost těchto tzv. difrakčních kroužků směrem od středu rychle klesá, u zrcadlových dalekohledů lze navíc spatřit i paprsky vybíhající z centrální skvrny. U kvalitně seřízeného dalekohledu musí být celý difrakční obrazec symetrický, pouze se v něm může nahodile „přelévat“ jas. Není-li tomu tak, je přístroj buď špatně seřízen a nebo dokonce opticky zcela nevyhovující. Úplně nejhorší je případ, kdy má stálice umístěná ve středu zorného pole podobu „komety“ a vybíhá z ní vějířovitý chvost. Pokud vám neklidná atmosféra obraz zvětšené stálice natolik rozmaže, že ohybové jevy nepostřehnete, pak prohlédněte alespoň podobu mírně rozostřené Polárky – měla by být zcela souměrná. Testování dalekohledu pohledem na hodně zvětšenou stálici je natolik citlivé, že jím projde jenom málokterý přístroj. Ale i když na nějaký takový skutečně narazíte, neznamená to, že stejně kvalitní zůstane navěky. Obzvlášť zrcadlové dalekohledy budete nejméně jednou do roka opět seřizovat. S tzv. laserovým kolimátorem to sice není obtížné, avšak optické členy (hlavní i menší zrcadlo) musí být upevněny tak, aby se s nimi dalo snadno a precizně manipulovat. Jaký dalekohled si tedy pořídit? Postupujte více než obezřetně: Rozhodně se vyhýbejte extrémně levným přístrojům – i když v supermarketech výjimečně narazíte na kvalitní astronomický dalekohled s více než příznivou cenou, s velkou pravděpodobností budete spíše zklamáni. Rozmyslete si, co budete nejčastěji sledovat. Zda ve městě nejnápadnější planety, nebo na vesnici ty nejslabší možné vesmírné objekty. Záležet bude i na pozorovacím stanovišti. Potřebujte lehčí přístroj, který snadno přenesete, nebo dalekohled vždy zůstane na jednom místě? Jakou montáž využijete? Jednoduchou azimutální bez jakéhokoli pohonu, která je sice levná ale ne tak pohodlná? Komplikovanější a finančně náročnější paralaktický systém, díky kterému vám nebudou sledované objekty „utíkat“ ze zorného pole? A nebo si můžete dovolit montáž naváděnou počítačem? Jaké okuláry budete potřebovat? Pokud již nějaké vlastníte, můžete vybrat nejvhodnější průměr


63 objektivu. Pokud naopak žádný nemáte, lehce si podle uvažovaného přístroje dopočítáte, jaké ohniskové vzdálenosti by nové okuláry měly poskytovat.

Pokud se hodláte tu a tam podívat na Měsíc či planety, pak si kupte čočkový dalekohled o průměru objektivu pět až deset centimetrů na jednoduché azimutální montáži. Bude-li vybaven kvalitní optikou, vyjde vás takový přístroj do deseti tisíc korun. Hodláte-li s dalekohledem pravidelně sledovat slabší objekty vzdálenějšího vesmíru, vyberte si reflektor s průměrem objektivu alespoň 25 centimetrů. S jednoduchou montáží dobsonova typu zaplatíte za každý centimetr průměru objektivu zhruba tisíc korun. Chcete-li si při pozorování užít více pohodlí, pak uvažujte o dražší ekvatoreální montáži (nebo o tzv. paralaktickém stolu). Můžete si ale koupit i automatický dalekohled řízený počítačem, jenž disponuje rozsáhlými databázemi nebeských objektů. Takové přístroje jsou kompaktní, lehce přenosné a sami se orientují pomocí GPS. Proto s nimi můžete pozorovat nejen na venkově, ale také na světlé městské obloze a dokonce i ve dne (Venuše, Saturn či Sirius). Počítejte ale s tím, že jeden takový exemplář od firmy Meade či Celestron o průměru objektivu kolem 25 centimetrů vyjde nejméně na několik desítek tisíc korun.

Úkoly pro vás: Pokud jste v četbě „Návodu na použití vesmíru“ dospěli až do těchto míst – a také jste absolvovali většinu uvedených úkolů, máte vyhráno, patříte mezi ostřílené kosmolavce.. Jednou z cest, která se vám nyní nabízí, je i zapojení se do proudu některého odborného pozorovacího programu – meteorů, proměnných hvězd, Slunce, zákrytů hvězd apod. Faktem ale zůstává, že ve většině případů tyto projekty své opodstatnění dávno pozbyly. Rozumná a profesionálními astronomy všeobecně přijímaná měření totiž až na výjimky poskytují jen nákladná astronomická zařízení. Abyste se jim alespoň trochu přiblížili, musíte investovat jak do dalekohledu, tak do vašeho času. Nic vám však nebrání dívat se na oblohu jen tak pro radost – tato volba je totiž tou nejcennější.


Navod na pouzitie vesmiru