Issuu on Google+

titulka


2 // obsa h

Rozhovor J

12

Pod takto prostým aliasem se ukrývá Jakub Jirásek, mladý pražský muzikant libující si v lo-fi popovém písničkářství.

Freshlab

Jake Bugg

6

Devatenáctiletý rockový písničkář z Nottinghamu zaujal svým debutem natolik, že občas bývá označován za Boba Dylana mladé generace.

Téma

Polská dámská síla

18

Brodka, Julia Marcell, Iza Lach, Kari Amirian, Mela Koteluk a Marcelina - šest mladých polských zpěvaček, které stojí za to sledovat.

Freshlab

Peter Pan Complex

4

Peter Pan nepřestává ani po více než sto letech fascinovat. Mnohem kratší život má za sebou pražská kapela, která si jméno věčně dětinského chlapce vypůjčila pro svůj název.


obsah // 3

Album

The Men

8

Hlavní recenzi si vysloužilo New Moon, aktuální album The Men.

Alba

10

Freshlab

The Jezabels

7

Trochu mainstreamovější The XX z Austrálie.

Festlab

24

My Bloody Valentine, Léto 2013 Strokes, James Blake Co zajímavého nabídnou a další.

domácí i zahraniční festivaly?


4 / / fr e s h l a b

Peter Pan Complex foto: Peter Pan Complex


fr e s h l a b / / 5 Peter Pan, postava, kterou uvedl v život skotský spisovatel James M a tth e w B a rri e , n e p ře s tá vá a n i po více než sto letech fascinovat. Mnohem kratší život má za sebou kapela, která si jméno věčně dětinského chlapce vypůjčila pro svůj název. Pražští indie-rockeři Peter Pan Complex. Sama kapela své počátky spojuje s rokem 2007 a projektem Fateful Revolution. Ten už spolu sice vytvořilo skupinu dodnes táhnoucí jádro, kytarista Gi vi n ar Kříž a d o té d oby v Izraeli vyrůstající frontman Jordan Haj. Zprvu se ale věnovali hlavně akustické hudbě, a teprve postupným vývojem se propracovali k pětičlenné kapelní podobě,

kterou dále tvoří bubeník Oskar Pilař, baskytarista Csabba (dříve Fake Tapes) a od loňska kytarista Zdeněk Lichnovský.

C

o si skupina podle svých slov nese po celou dobu, to je prolínání vlivů rocku klasického i moderního na jedné a prvků alternativních a experimentálních forem, včetně těch izraelských, na druhé straně. To je znát třeba ve vůbec první skladbě, kterou se Peter Pan Complex vydali natočit do studia: Morning. „Ta píseň je, myslím, jedna z nejlepších právě tím, jak je ranná. Bohužel jsme si tehdy ještě neuměli ve studiu říct o takový zvuk, jaký by si zasloužila,“ ohlíží se Givinar zhruba dva roky zpět.

D

nes je v hudbě Peter Pan Complex cítit i vliv

ostřejšího rocku, kterým by nemuseli pohrdnout ani fan ou šci takových Fai th No More, naopak třeba v nejnovějším singlu Wolfskin se znění díky syntezátorům, kytarovému vazbení a rytmice přibližuje té, jakou můžete znát třeba od Muse. „Každ ý apl i ku j e postu py a n ápad y z toho, co zrovna poslouchá, na písně, které děláme. Většinou si ani neříkáme, odkud to ten či onen vzal. Postupně si ty nápady navzájem osvojujeme, a tak vzniká takový rukopis ovlivněný hudebními žánry, o kterých nevíme, že máme rádi,“ vysvětluje Givinar.

M

ezníkem v dosavadní dráze podle něj byla loňská spolupráce s Borisem Carloffem, jenž kapele produkoval debutové EP Unholy a později i singl

Wolfskin: „Najednou se dalo na ploše pěti písní mluvit o zvuku kapely a o tom, co to vlastně je jít ze zkušebny do studia. Boris byl přísnej, myslím že nás ta spolupráce naučila, kde máme nedostatky a co je to profesionální práce.“

A

co Peter Pan Complex chystají do budoucna? Postupně sice střádají materiál na album, jedním dechem ale přiznávají, že mají natočeno přesně to, co bylo potřeba nahrát dříve, než by se s nedávným příchodem nové posily přezkoušelo. A zatím prý ještě nepřišla chvíle definitivní podobu novinek uzamknout nahráním. „Budeme teď hodně hrát, dostávat se posluchačům pod kůži a testovat to staré i to nové, co skládáme, koncertováním,“ uzavírá Givinar. (Láďa)


6 / / fr e s h l a b Jake Bugg. Kde se vzal, tu se vzal. Devatenáctiletý rockový písničkář z Nottinghamu zaujal loni na podzim svým eponyním debutem natolik, že dokonce občas bývá označován za Boba Dylana mladé generace.

P

řestože přirovnávání k takové osobnosti je zatím třeba brát s hodně velkou nadsázkou, a to zvlášť v kontextu dnešní doby, kdy se nových muzikantů rodí celé mraky, cítění, které na z dylanovské tradice písničkářství vychází, v sobě Jake nezapře.

P

aradoxně právě k hudbě Boba Dylana se Jake dostal až se zpožděním. „Když jsem poprvé slyšel Jimiho Hendrixe, řekl jsem si, že je vynikající,“ nechal se slyšet v rozhovoru pro contactmusic.com. „Ale když jsem prvně zaslechl Johnnyho Cashe nebo Boba Dylana, nemyslel jsem si nic. Bylo to prostě něco, co kolem mě jenom proletělo.“

živě:

festival (AT), Frequency n te öl P t. S 8. 7. 1 5. –1 cerna Music Bar 1 . 1 2. , Praha, Lu

Jake Bugg foto: Universal

J

ako správný britský rocker nedá dopustit na Beatles. Pustí si ale i hudbu, kterou by u něj jen tak někdo nečekal: „Staré bluesové věci od Charlieho Pattona a Roberta Johnsona, dokonce i něco od Beethovena a Mozarta, to všechno je dobré. Poslouchám všechno od nich až po Oasis nebo Arctic Monkeys. Prostě cokoliv, cokoliv, co zní dobře.“

N

a kytaru Jake hraje od dvanácti let, kdy od strýce se naučil základní akordy. Skládat začal ve čtrnácti a o čtyři roky později už začínal Británii bavit vlastní deskou. Na věk, ve kterém svůj debut natočil, jde o vyspělou a propracovanou nahrávku. Než že by recykloval, spíš přirozeně navazuje na to, co mu jeho vzory daly. (Láďa)


fr e s h l a b / / 7

Austrálie na hudební mapě nepatří mezi nejsledovanější místa. Tu a tam ale do světa zajímavou kapelu přece jenom pošle. The Jezabels nejsou ani zasnění jako The XX, ani rozjetí jako Skunk Anansie. Přesto je zde pár pojítek.

Č

lenové Jezabels se setkali v roce 2007 na univerzitě v Syndey. Nejprve natočili trojici EP, ovšem na mezinárodní úspěch si museli chvíli počkat. Až do podzimu 2011 , kdy vydali dlouhohrající debut Prisoner. „Myšlenka spočívá v tom, že člověk je vězněm sebe samého,“ vysvětluje zpěvačka Hayley Mary pro interviewmagazine.com název a tématiku alba. „Uvězněny jsou emoce, láska, nenávist a další věci. Je to taková metaforická věznice, která je předmětem zkoumání.“

N

a Prisoner jsou přítomny prvky dream-popu a lehké elektroniky, místy zkrátka trochu zní jako popovější XX. Ale mnohem barvitěji se tu projevují živé nástroje a místy určitá údernost, trochu připomínající třeba Skunk Anansie. I hudba, kterou jednotliví členové hráli dříve, je ostatně docela pestrou skládankou. „Jsme z opravdu různých hudebních prostředí. Já jsem před The Jezabels bubnoval v thrash-metal-punkové kapele, Heather je klasicky školená pianistka, Sam hrál country a bluegrass, Hayley zase zbožňuje sedmdesátkové a osmdesátkové popové senzace jako Freddie Mercury a ABBA,“ uvedl v rozhovoru pro taipeitimes.com bubeník Nik Kaloper.

P

risoner jednak získal Australian Music Prize, místní obdobu britské Mercury, ale také skupině otevřel dveře k tomu, aby se mohla prezentovat i za hranicemi. Což se v posledních měsících, zdá se, začíná úspěšně dařit. (Láďa)

The Jezabels foto: presspack


8 // al ba

The Men

New Moon

Sacred Bones, 46:05 Většinou to potká každou úspěšnější kapelu – poté, co se jí po několikaletém úsilí podaří pořádně prorazit mezi lidi, začne se odněkud ozývat kupa skalních fanoušků. Ti kapelu poslouchali, ještě když ji neznali ani vedle v okrese. Oni nejlépe vědí, že nové nahrávky, to už prostě jaksi není ono. Muzikanti vyměkli a už neskládají ty úžasné vypalovačky jako dříve. Někdo to vidí takhle, někomu to zase přijde jako přirozený vývoj. Podobným případem jsou se svou novou deskou New Moon i američtí The Men. Pokud byste kapelu nikdy neslyšeli, ani

by vás nenapadlo, že ji může někdo za nějaké vyměknutí kritizovat. Stačí ale otevřít kdejakou diskuzi a uvidíte nudné om íl án í a n ostal g i cké vzpom ín án í na zlaté hardcorové a punkové období této kapely. Podobnou kritiku The Men schytali již minulý rok, když přišli s lehce uhlazenou a melodičtější deskou Open Your Heart. Ta sice pořád obsahovala tvrd é, zběsi l é kou sky, n i cm én ě u ž se n a al bu m začal y prod írat i prvky j i n ých styl ů . Letošní novinka zachází v míšení žánrů ještě o něco dále. H ned otvírák Open the Door je silně ovlivněn country, nicméně i v této jemnější podobě funguje vše bezch ybn ě. N ásl ed u j e rych l á a melodická píseň Half Angel Half Light, která aspiruje na dosud možná nejlepší skladbu kapely. Na refrénu, a zvláštně využité harmonice, poté stojí krátká vypalovačka Without a Face. Zaujme také I Saw Her Face, v níž vokály lehce připomenou kultovní americkou kapelu z přelomu osmdesátých a devadesátých let Galaxie 500. První půlka desky je pak

zakončena pohodovou instrumentálkou High and Lonesome. Po ní dá kapela poprvé více vzpomenout na své punkové fanoušky a spustí zběsilou The Brass; ta neoplývá nijak originálním riffem a celkově postrádá oproti předchozím skladbám nějaký výraz a působí spíš jako výplň. Z druhé půlky desky tak zaujme především I See No One, společně s Half Angel Half Light patřící k vrcholům celého alba. Desku poté poněkud zbytečně zakončuje neučesaná osmiminutová skladba Supermoon, která by neurazila jako skrytá píseň, nicméně jako plnohodnotná skladba je poněkud nešťastným zakončením jinak velmi povedené desky. Oproti Open Your Heart z minulého roku působí New Moon dospělejším dojmem, skladby už nejsou chaoticky rozházeny, naopak je dvanáctka písní výborně poskládaná a tvoří skvěle plynoucí celek. Snad až na výjimku v podobě poslední písně – snad příště se kapele podaří vytvořit i důstojný závěrečný song. (Jakub)


pod poru j em e // 9

„Stejně jako v hudebních žánrech se NU objevuje jako známka toho, že autor něco znovuobjevil a doladil k dokonalosti, stejně tak i my chceme být znovuobjevitelé a inovátoři na české kulturní scéně. KAIN jako anestetikum, místo, kde si odpočineš a najdeš klid, své místo ve světě. Chceme být novou drogou, magazínem, který pozdvihne českou kulturu, magazínem pro ty, kteří se pohybují, kteří dýchají a nejen přežívají.“ Nukain.cz


10 / / a l b a

Clogs

Guided by Voices

James Blake

Brassland, 1 5:07

Guided By Voices Inc., 9:37

Republic Records, 39:22

The Sundown Song EP

Kytarista Bryce Dessner (The National) měl v poslední době plné ruce práce s nahráváním nové řadovky své domovské kapely, a tak se tentokrát muselo nové EP jeho vedlejšího projektu Clogs obejít bez něj. Tato absence ale naštěstí nahrávce nijak neuškodila – kapele, kterou tentokrát prezentuje Padma Newsome (známý také pro spolupráci s National), se na čtvrthodinovém prostoru podařilo vytvořit tři silné a atmosférické skladby. Ty většinu času tvoří pouze Newsomeův charismatický hlas a ukulele. Potenciální monotónnost pak narušuje přizvaný sbor – ten nejlépe oživuje poslední a zároveň nejlepší píseň The Sundown Song. Ačkoli zbylé dva songy zní jako nějaké středověké písně bardů potulujících se od města k městu, ze Sundown Song dýchá spíše příjemná nostalgie končícího léta. A není to jen tím, že se v názvu objevuje slunce. (Jakub)

Down by the Racetrack

Bývaly doby, kdy ani takoví chrliči songů, jakými jsou Guided by Voices, nepouštěli ven každý riff, který nahmatali na pražci. Například při výběru na svůj opus magnum Bee Thousand ostrouhala (oprávněně) asi dvacítka songů. Nevím, zdali nějaká redukce materiálu funguje v kapele Boba Pollarda i nyní, každopádně pokud ano, stále není dostatečná. Během posledních dvou let skupina vydala asi sedmdesátku songů, z nichž by se dala vytvořit skvělá deska o patnácti, dvaceti písních. Z tohoto épéčka by se na kolekci jednoznačně dostala Copy Zero, za zvážení by pak stál možná ještě titulní song. Zbytek s klidným srdcem zahodit. I když se kapela vrátila k sympatickému lo-fi zvuku ze své nejúspěšnější éry, nápady již nejsou ani zdaleka tak povedené jako v devadesátkách. A není dobrý nápad nás o tom přesvědčovat každého půl roku. (Jakub)

Overgrown

Předloňský debut udělal z Jamese Blakea téměřpoloboha. Tou dobou procházel renesancí dubstep a mladý skladatel, producent a v podstatě i písničkář se stal vůdčí ikonou jeho alternativní odnože. Druhotina Overgrown neznamená revoluci, ale rozhodně znamená evoluci. V základech je to klasický Blake, jak jej známe. Ve všem je ale mnohem více razantnější: na jedné straně přináší ještě větší chillout, na druhé přichází s vrstvením, promyšlenou prací s rychlostí tempa, ale taky s novými prvky. To je třeba případ skladby Voyeur, která má kořeny v technu, nebo Take a Fall for Me, pro níž se spojil s rapperem RZAz Wu-Tang Clanu. Využívání dubstepu jako podkladu pro rap není ničím novým, tady máme ale opačný případ, kdy producent používá rap jako doplněk své hudby. AkJamesovu soulovému hlasu to představuje zajímavýkontrast. Brit se zkrátka nenechal zastrašit hrozícím neúspěchem.Audělal dobře. (Láďa)


al ba // 1 1

My Bloody Valentine

The Strokes

Thao & The Get Down Stay Down

Pickpocket, 46:37

RCA, 39:49

Ribbon Music, 36:43

mbv

Nemohu si pomoci, ale nedokážu se zbavit pocitu, že nová deska My Bloody Valentine žije pouze ze jména této kultovní kapely. Oproti jejich poslední desce Loveless, která obsahovala skladby s jedinečnými riffy a nápěvky, je její následovník m b v jen chudou kolekcí s nikterak výraznými momenty. Kytary sice vytváří pěkné hlukové stěny, zpěv je také hezky zastřený a snový, ale za touto typickou aranží anglické shoegazovky toho bohužel už více není. Jediným, čím snad dokáže deska upoutat, je atmosféra, díky které byste si bez znalosti informací mohli myslet, že vyšla někdy v roce 1 992. Sám však pochybuju, že by Kevin Shields tehdy dovolil, aby m b v v této podobě jako nástupce Loveless vyšlo. Bylo by určitě zajímavé vidět, jak by veřejnost reagovala na nahrávku tehdy, a ne po více než dvaceti letech dychtivého čekání. (Jakub)

Comedown Machine

Comedown Machine je svým vyzněním trochu nečekaná deska. Strokes se odklání od retrem načichlé kytarové vlny, kterou sami před dekádou spoluvzkřísili. Víc si hrají s elektronikou, rytmus tu a tam dostává dokonce i lehce funkový nádech. Nejcitelnější je ale převrat v aranžérské stránce. Pilotní singl One Way Trigger zní trochu jako zrychlená verze Take on Me od A-ha, a jak dokládá třeba Happy Ending, do hrátek s popem je nenápadně zahaleno i to, co z kytarového retra zbylo. Výjimkou je snad jenom skladba 50 50, tady si zas ale Strokes neodpustili aspoň vokodér. Pravda, novou cestu už naznačili předloni na albu Angels, jen to tehdy ještě nebylo tak razantní. Teď jsou ve fázi, kdy jim nejspíš řada fanoušků neodpustí. Ale pak tady je druhý pohled: když odhlédneme od kontextu, který nastavila první tři alba, máme vlastně celkem sympatickou indie-popovou desku s nejedním hitem. (Láďa)

We the Common

V San Franciscu usazená zpěvačka Thao Nguyen si na novou desku přizvala snad každého muzikanta, který jí přišel do cesty s novým nástrojem. We the Common je složeno z prvků vytěžených z opravdu pestré palety: je tady trumpeta, lesní roh, banjo, mandolína, basa, violoncello, housle, čembalo, vibrafon, jmenovat by se dalo dál a dál. Představujete-li si ale něco na způsob dortu od pejska a kočičky, jste na omylu. Výsledkem je totiž nesmírně pestrá freak-folková mozaika složená z mnoha převážně minimalistických prvků. Naproti tomu se nebojí ani zkreslených kytar nebo trumpetou tvořeného rytmu. Apestrý je i zpěvaččin výrazový rejstřík. Setkává se tady kabaretiérství á la Amanda Palmer, místy skoro rapový feeling a taky jemnější polohy. To třeba v duetu Kindness Be Conceived s Joannou Newsom. Šílená skládanka, tahle deska, ale neobyčejně pestrá a hravá. (Láďa)


12 / / r o z h o v o r

j

foto: Lukáš Janičík


rozhovor // 13 J. Pod takto prostým aliasem se ukrývá Jakub Jirásek, mladý pražský muzikant libující si v lo-fi popovém písničkářství. Někteří z vás ho vnímají už dva roky, pro jiné je stále nováčkem. Všechno to začalo singlem Bears, následovala EP Run From The Town a Cold Cold Nights, ale taky hraní před Kurtem Vilem. A teď skládá materiál pro dlouhohrající album, které by chtěl natočit přes léto. O tom všem jsme se bavili jednoho dubnového večera v pražském Rock Café.

Ještě předJjsihrálvkapele nebavilo mě hrát s kapelou, která The Limes, pořád funguje? to necejtí úplně stejně, nebavilo Spíš se rozpadla, protože už jsme v maturitním ročníku. V podstatě to byla školní kapela. Sice jsme si to neradi přiznávali, ale od doby, co jsme si to přiznali, to tak prostě bylo. I to fungování pak bylo sympatičtější: hráli jsme jenom jednou za čas pro kamarády a nestresovaly nás nějaký nenaplněný ambice.

Jak poznáš, že tvoje kapela je jenom školní?

Možná, že někteří členové si to nepřiznali do samotnýho zániku. Já jsem si to uvědomil, když jsem začal hrát sám. Do tý doby jsme autorsky přispívali já s kytaristou, ale naše vize se trochu tloukly, tak jsem z těch svejch ustoupil. Ne, že bych je nedokázal prosadit, ale

trochu jinej. Najednou to začalo být víc zaměřený na můj zpěv mě ji táhnout. Spíš jsem to nechal a všechno ostatní bylo na kytaristovi a sám jsem se snažil minimalističtější. Klukům se to nahrávat svoje věci přesně tak, jak sice líbilo, ale nechtěli to hrát, jsem chtěl. takže to nakonec dopadlo tahle. Když jsem to pak dal na Bandzone, Uvědomoval sis už při docela se to chytlo, a přišel jsem skládání, jestli skládáš na to, že se to nelíbí jenom mně.

pro kapelu nebo pro sebe?

První písnička, která vyšla pod pseudonymem J, byla Bears, a to původně byla písnička pro kapelu. Měl jsem ale pocit, že ostatním nejsem schopnej pořádně popsat, jak by to mělo znít, a proto z toho nejsou nadšeni jako já. Rozhodl jsem se teda, že nahraju všechny nástroje sám, pustím jim to jako hotovej produkt a třeba se jim to zalíbí. V průběhu nahrávání jsem ale najel na systém, kterej byl

Bears je vpostatě koncepční singl, vznikaltakodzačátku? Nejdřív vznikla první část, ta je nejvíc písničková. Teprve pak jsem si uvědomil, že to navazuje na něco, co znám. Léto předtím jsme byli v Michiganu, kde měli takový indiánský legendy o medvědech a o tom, jak na místě, kde se utopily dvě medvíďata, vznikla nějaká duna. Nějak jsem si to s tím spojil a rozhodl jsem se, že to ještě prodloužím o další část.

Limes byli kytarovější, teď děláš něco trochu jinýho. Co tě hudebně formovalo?Jakejjetamvývoj?

Mě formovaly spíš rockový kapely, většinou ty starý, jako Rolling Stones, ale i třeba Bob Dylan. Pak se mi začaly víc a víc líbit folkový a country hudební postupy. Tím, jak jsem to začal sám takhle hrát, začal jsem postupně poslouchat i Johnnyho Cashe. Poslední dobou poslouchám i rap a hip-hop. Odráží se v tom prostě strašně moc různý hudby a všechna si je v něčem podobná. Jenom nevím, v čem přesně.

Takže je možný, že budeš rapovat? Možný to je (smích). Ale v blízký budoucnosti to neplánuju. Když


14 / / r o z h o v o r se kouknu na svojí zaznamenanou tvorbu, myslím, že mě ten rap poznamenal už v písničce I’m the Boy, která je lehce, když to tak řeknu, černošsky sebeoslavující. Zároveň si ale nepřijdu jako nějakej fusion nebo crossover autor.

Tvůj přístup je lo-fi. Sleduješ někoho jinýho, kdo v tom jede?

Systematicky moc ne. Mám pár oblíbenejch autorů, který se daj řadit mezi lo-fi, ale většinou už buď nehrajou, nebo nehrajou lo-fi. Mám rád třeba Neutral Milk Hotel, Casiotone for the Painfully Alone, kterej ale přestal hrát úplně, nebo Bon Iver. Ten byl původně naprosto lo-fi a DIY, i když deska, se kterou prorazil, je toho opakem a je šíleně dobře vyprodukovaná.

Četljsem, že jsivzačátcích nahrávalna mikrofon odSkypeu... Furt nahrávám...

Chápu, že v začátcích to tak bylo. Teď je to záměr, nebo spíš z nouze ctnost?

Já jsem s tím spokojenej. Zaprvý to poměrně funguje, takže nemám důvod to měnit, a zadruhý si myslím, že kdybych měl řešit aparaturu, zabil bych až moc energie. Nevím, jestli by to vůbec přineslo nějakej chtěnej efekt.

Všechny nástroje si nahráváš sám.

Ale většina z nich jsou nahraný z kláves, nehraju přímo na ty nástroje. Živě je tam kytara, zpěv a klávesový zvuky. Xylofon, bicí a trumpeta, to jsou všechno nasamplovaný věci.


rozhovor // 15 Naživo hraješ s iPodem, nelákalo bytě po zkušenosti s hraním v kapele mít nějakou doprovodnou? Asi by to bylo něco jinýho, kdyby to byla ryze tvoje kapela a nebyl bys jedním z několika členů. Možná, že by to bylo živější... Svým způsobem jo, ale nevím. To hraní s iPodem je docela důležitá část konceptu, je to pro mě taková hra s technikou. Celý je to protkaný takovejma lehkejma vtípkama: já třeba něco zazpívám a on mi na to ten iPod odpoví. To ani nejsou věci, kterejch by si lidi měli všímat, ale zkrátka mě na tom bavěj.

Mluvíš o konceptu. Přistupuješ koncepčně i ke skládání?

Když jsem třeba dělal poslední EPčko, sice jsem ho poskládal tak, aby dávalo smysl jako celek,

žádný konceptuální umění to ale není. Spíš vzniknou úplně přirozeně nějaký písničky, a potom k nim něco dotvořím, aby mezi nima navzájem vznikalo ještě něco dalšího, než jenom to, že se ocitnou na jednom EPčku.

To ti pak asi víc vyhovujou EPčka než celý album...

Takže na podzim byto mohlo bejt? Jo.

Budeš to točit čistě sám, nebo s nějakejma hostama?

Hosti by tam měli bejt. Zatím jsem je neoslovil, ale určitě tam někoho chci. Hudbu považuju za kolektivní věc, přestože ji dělám sám. Smyslem hudby je ji s někým sdílet, připadat si skrz ni s něčím propojenej. Mám rád například skupinovej zpěv, takže něco takovýho bych tam určitě chtěl zakomponovat.

Ani ne, zrovna teď v létě bych chtěl natočit dlouhohrající album. Těším se na to právě proto, že člověk bude mít větší prostor si s tím hrát. Každá písnička nemusí bejt soběstačná, může hrát nějakou roli v rámci alba jako Vposledním roce se o tobě celku. To mě hodně láká, zkusit mluví a ví víc než dřív. si to. Ty EPčka jsem vydával spíš V jaký chvíli se to podle z časovýho důvodu nebo proto, tebe zlomilo? Možná to že jsem si nebyl jistej, jestli by to hranípřed Kurtem Vilem...? někoho vůbec zajímalo natolik, Je to víc věcí: rozhodně bylo aby z toho bylo celý album. důležitý, že jsem vydal EPčko Cold Cold Nights, ten Kurt Vile Album budeštočitvestudiu? určitě taky... Myslím, že velkou Ne. roli hrálo, že jsem vůbec sám

Co na to ulice? Vyrazili jsme do pražských ulic a náhodným kolemjdoucím jsme pustili písničku I’m the Boy od J. Jaké byly reakce? Co v nich J evokoval a koho jim připomínal? „Dobrá melodie, taková znělá.Neníto jeden a ten samejrytmus pořáddokola. Evokuje to radost, štěstí. Veselá je.“(Lenka, 20) „ReadyKirken.“(Monika, 20) „Mito připomíná Iggyho Popa, toho Passangera. Můjšálekkávyto není, ale kdybych měla špatnou náladu, takbych sito možná pustila. Taková pohodička to je.“(Kateřina, 21) „Mise to líbí, zajímavejhlas. Trošku Beck.“ (Markéta, 37) „Docela dobrýmito přijde, docela pohodová nálada. Nevím, jestlibych sito opakovaně pouštěl, ale kdybymito někde hrálo jako nějaká kulisa, takbyto bylo fajn.“(Petr, 32) „Je to zajímavýrytmicky, ale já mám radějivěci, kde je trochu víc harmonie. Ten hlas mi připomínalnějakou českou kapelu, ale nevím jakou.“(František, 18) „No mise to líbíhodně. Je to krásně melodický, vtipný, nápaditý. Líbíse mityvokály. Tyhlasy


16 / / r o z h o v o r Co na to ulice? jsou pěkný, hladivý, hezkyse doplňujou, to tleskáníje tam příjemný. Je to hudba která je pěkná na tancování, zvedá, ale ina poslech. Takže jo, super.“(Helena, 50) „Takjako dobrý, akorátmitam docela vadíten hlas, spíš byse mito líbilo, kdybyto bylo jenom instrumentální.“(Adéla, 17) „Moc se mito nelíbí. Snažíse to býtmoc veselý, ale není. To bych siurčitě nepustil.“(Tadeáš, 24) „Docela chytlavé. Taková pohodová písnička pro flegmatiky.“(Patrik, 20) „Mě dostala basová linka, ta mě rozložila. Je to dobrý, je to normální. Pohodový.“(Tomáš, 24) „Připomíná to Kodyma, Wanastowivjecy.“ (Katka, 24) „Jestlito má stejně dobrýjakúvod, takje to dobrý celý. Líbíse mirytmus, má to dynamiku. Super.“ (Dasha, 26) „Pustila bych sito na dovolené někde na pláži, je to strašně pozitivní. Když jsem byla malá, nutili mě chodit do kostela, a tam byli lidi, co byli ze života strašně šťastní. Takto mito připomíná. Nebo mito prostě připomíná nějaké tyvokální věci.“(Alenka, 23)

začal mít větší zájem hrát a chuť ještě něco dělat, protože v určitou chvíli to bylo v trochu mrtvým bodě. To přišlo hlavně díky tomu, že jsme se potkali s kapelou Wild Tides a začali jsme hrát společný koncerty. Až díky tomu, že jsem v Česku objevil nějakou spřízněnou kapelu, mě to začalo bavit.

tak, že v Praze lidi na koncerty choděj spíš ze společenskýho důvodu, jako na večírek. Hudební život je tady dost přesycenej, kdežto když člověk přijede do cizího města na akci, která je dobře zorganizovaná, je to nesrovnatelně lepší. Lidi tam maj daleko větší zájem o hudbu samotnou a jsou vděčnější.

V mrtvým bodě?

Svoje věci dáváš zadarmo na Bandcamp. Vyděláš si koncertama, nebo to máš furt jako hobby?

No, ještě před Cold Cold Nights. To, že jsem nehrál jinde než v Praze...

Ale to je asi úděl mnoha z těch, co jsou z Prahy... Každej člověk, kterýmu se poštěstí vyjet hrát jinam, objeví úplně novej svět.

Kdejaká pražská kapela tady zaplní klub, ale když přijede jinam, tak na ni třeba nikdo nepřijde, protože ji nikdo nezná. Já to vnímám jinak. Vnímám to

Teď jsem si koncertama začal přivydělávat. V zásadě mně ale o peníze nejde, protože jsem zatím dost mladej, žiju u rodičů a nemusím se ničím živit. Já jsem tu desku sice dal na internet zadarmo, resp. za dobrovolnej příspěvek, ale sama na sebe si vydělala dost.

Kolik lidí za to zaplatilo?

Dejme tomu na procenta...

Tak to je úplný minimum, dvě tři procenta. Ale kromě toho si ještě někdo koupil fyzický CDčko: vydal jsem to v nákladu sto kusů a teď mi jich zbývá pět. Vzhledem k tomu, jaký mám náklady na nahrávání a vydávání desky, je to furt docela dost na celej provoz tý, v uvozovkách, kapely.

Máš díky Bandcampu nějaký ohlasy z venku?

Docela hodně. První půlrok jsem měl hlavně ohlasy z venku, z Česka jenom minimum, což bylo docela zajímavý.

Čím to?

Nevím, ale myslím, že to, co hraju, víc odpovídá zahraničnímu vkusu, než českýmu. Tím si nestěžuju na to, jaký to tady je, je to tady v pohodě. Ale asi to tak je.

Dřív jsi taky vydával na


rozhovor // 17 kazetách...

EP Run From The Town jsem vydal na kazetě, ale jenom v nákladu několika kusů. Nedělal jsem tomu moc velkou reklamu a nikdo se o to vlastně nezajímal.

V poslední době kazety zažívaj docela renesanci.

Ale tohle bylo ještě před jejich renesancí. Teď by o to možná byl větší zájem.

Taky jsi dělal nějakou sbírku kazet...

V uvozovkách jsem si založil vlastní label, kterej měl na těhle recyklovanejch kazetách vydávat. Měl jsem rozdělanou kompilaci českejch autorů, který jsem považoval za kvalitní, ale bohužel se mi to nepodařilo úplně dotáhnout. Bylo dost těžký zkontaktovat všechny ty lidi, co jsem tam chtěl mít, a zároveň jsem to nechtěl mít polovičatý, takže to nakonec nedopadlo.

Chtěl bys to někdy dotáhnout? Ta myšlenka je zajímavá.

Já už bych tam dneska dával asi jiný věci, ale myslím, že když už by to bylo, tak by si to asi nějakou pozornost získalo.

V recenzích se často píše, že máš hlas jako Beck. Co si o tom myslíš?

Celkem nic. Do doby, než se to začalo psát, jsem Becka neznal. Pak jsem si to pustil a žádnou podobnost v tom, kromě toho, že se prezentuje jako sólovej autor, nevidím. Nevím, co k tomu říct. (Láďa)


18 / / t é m a

Polská dámská síla Brodka / / foto: Kayax


téma // 19

Ačkoliv s Polskem máme mnoho společného po stránce kulturní, historické i jazykové, moc se toho u nás o našich severních sousedech neví. A platí to i o hudbě. Nebude tedy na škodu, když se čas od času vypravíme na krátký výlet za hranice.

N

na kterých se odrazilo to, co se obvykle na deskách vítězů podobných soutěží odráží, tedy snaha vydat je co nejdříve a neurazit, si dala čtyřletou pauzu a vrátila se jako princezna. Vše, co dělala dřív, jako kdyby hodila za hlavu. Granda přinesla chytrý, ale zároveň hravý a nesmírně chytlavý mix popu, elektroniky, rocku a místy i R’n‘B. Od té doby v Polsku na Brodku narazíte jak v mainstreamových rádiích, tak i v playlistech vyznavačů alternativy. A loni tomu nasadila korunu novým Lax EP se dvěma anglicky zpívanými novinkami – Varsovie byl v Polsku hitem léta – a jejich Brodka remixy. Že by se o Monice brzy mohlo začít randa. Tak se jmenuje deska, se kterou víc mluvit i za hranicemi Polska, svědčí její v roce 201 0 překvapila někdejší vítězka účast na loňských festivalech Sziget a Positivus či letošním SXSW. Nová deska, televizní soutěže Idol (ano, SuperStar) anglická, na sebe snad nenechá dlouho čekat. Monika Brodka. Po dvou albech, a následujících stránkách si představíme šest mladých polských zpěvaček, které rozhodně stojí za to sledovat. Některé z nich začínají sklízet ú spěch y i za h ran i cem i , j i n é na mezinárodní příležitost čekají. Některé se prezentují spíš intimnějším písničkářstvím, jiné dělají dobrý pop. A některé zpívají rod n ým j azykem , j i n é sází spíš na světově akceptovanou angličtinu. Brodka, Julia Marcell, Iza Lach, Kari Amirian, Mela Koteluk a Marcelina, seznamte se.

G

Julia Marcell

P

okud vám jméno Julia Marcell nezní polsky, máte recht. Jde o pseudonym jedenatřicetileté Julie Górniewicz. Už delší dobu žije v Německu, kde taky před pár lety začala rozjíždět svou hudební dráhu. Na debutu It Might Like You se v roce 2009 představila jako sice popová, ovšem dosti komorní písničkářka hrající na klávesy a housle. S loňským albem June se oproti tomu trochu přiblížila k mainstreamu. Přirovnat by se dalo třeba k produkci, kterou známe od britských zpěvaček jako Ellie Goulding nebo Marina & The Diamods. Že naděje do Julie vkládané nejsou plané, svědčí třeba fakt, že se za June podepsal label Haldern Pop Records, spadající pod vyhlášený německý festival alternativní


20 / / t ĂŠ m a

Iza Lach / / foto: EMI PL

Julia Marcell / / foto: Iwona Bielecka, Mystic Prod.


tĂŠma // 21

Marcelina / / foto: EMI PL

Kari Amirian / / foto: Martyna Galla, EMI PL


22 / / t é m a hudby Haldern Pop. Hledáte-li Patricka Wolfa Special, navodí severskou atmosféru. A právě se severem se váží i počátky její v sukni, určitě jí dejte šanci. kariéry. Ještě jako náctiletou Kari zaujala šéfa jednoho polského rádia svým zpěvem Iza Lach písně In Space od norských Röyksopp. Pokusil se proto přes management dostat tyřiadvacetiletá Iza Lach holduje fúzi se ke skupině, které se nakonec Kari R‘n’B s popem. Upozornila na sebe před nějakými pěti lety skrz MySpace, kde si zalíbila natolik, že z toho vzešel oficiální jí všimlo vydavatelství EMI, a debut Już czas „featuring“. Její sólová tvorba se ale nese ve zcela jiném duchu, žádné elektroniky na sebe nenechal dlouho čekat. Ještě á la Röyksopp se vám nedostane. Kari úspěšnějším se stala o tři roky později Amirian se prezentuje jemným a křehkým druhotina Krzyk, pod níž se Iza podepsala písničničkářstvím podpořeným lehkým jako autorka veškeré hudby a textů i jako producentka. To ale ještě nikdo netušil, co se pianem nebo smyčcemi. V souvislosti s debutovou deskou se o ní často psalo stane jen o pár měsíců později. Loni se Iza jako o polské odpovědi na Björk nebo přihlásila do remixové soutěže, kterou vyhlásil Snoop Dogg, a vyhrála ji. Rapper byl Lykke Li, tak si to přeberte. dokonce tak unešený, že o zpěvačce Mela Koteluk nadšeně tweetoval, a pak jí poslal několik svých skladeb se žádostí o doprovodné aky Mela Koteluk má sebou spolupráci vokály. A taky jí pod pseudonymem Berhane s někým velmi známým, někým, koho Sound System vyprodukoval nové, anglickyzpívané byste s ohledem na její současnou tvorbu album Offthe Wire a sám si na něm zahostoval. vůbec netipovali. Protože se chtěla naplno věnovat zpěvu, v šestnácti letech se Kari Amirian osam ostatn i l a, přestěh oval a se d o Warszawy a začal a zd e ch od i t ž první tóny zatím jediné desky Kari na konzervatoř. A během deseti let, Amirian, předloňské Daddy Says I'm

Č

T

U

které od té doby uplynuly, se krom jiného na čas uchytila i jako doprovodná vokalistka německých hard-rockerů Scorpions. Vlastní debut Spadochron vydala teprve loni. Přináší na dobře aranžérsky propracovaný alternativní pop, nesoucí se povětšinou v komorním duchu, občas si ale pohrává i s elektronikou nebo vazbením. Mela sama ostatně za svůj velký vzor označuje Kate Bush, jejíž vliv se zde logicky částečně odráží. Akorát, že zpívá polky.

Marcelina

M

arcelina má k Česku blízko, aspoň pokud jde její o rodiště. Poslední roky sice žije ve Wrocławi, pochází ale z Cieszyna, polské části přes 90 let rozděleného města ležícího na řece Olze. Marcelina má písničkářský přístup, má soulový hlas a má vystudovaný jazzový zpěv. To všechno se v její hudbě pojí v celek, který ještě navíc nese líbivý popový obal. Pravda, sice líbivý popový, zato nikterak prvoplánový. Důkazem je její dva roky starý eponymní debut, ale taky živá vystoupení, která se zásluhou doprovodé kapely posouvjí ještě dál: v zajímavý R’n’B-folk. (Láďa)


tĂŠma // 23

Mela Koteluk / / foto: EMI PL


24 / / fe s t l a b

Festivaly! foto: Láďa Řehounek


festlab // 25

Teprve před několika dny se u nás začalo projevovat opravdové jaro. Je ale čas myslet do budoucna a plánovat dovolenou nebo prázdniny. Dva měsíce utečou jako voda a rázem bude v plném proudu festivalová sezóna. Jak se tedy vyvíjí situace s oznamováním kapel? Česko

V

České republice mají navrch dva festivaly, které se čím dál více profilují, jejichž line-upy jsou rok od roku pestřejší a jimž se daří postupně poutat pozornost fanoušků i za našimi hranicemi: Colours of Ostrava a Rock for People. První jmenovaný se vyznamenal b o h a to u n a d íl ko u h vě zd a l te rn a ti vn í h u d b y. Na Colours of Ostrava (1 8. – 21 . 7., Ostrava) vystoupí jako headlineři Sigur Rós, The xx a The Knife, podobně jako zpěváci Damien Rice, Jamie Cullum či Mike Patton s projektem Tomahawk. Mezi hlavní lákadla Rock for People (2. – 5. 7., Hradec Králové) letos patří rockeři Queens of the Stone Age a 30 Seconds to Mars. Zahrají ale i Bloc Party, Gogol Bordello, Billy

Talent, Klaxons, z nezávislejších vod pak zpěvačka Amanda Palmer nebo folk-popoví Friska Viljor.

Malý co do počtu vystupujících, zato velký co do headlinerů bude premiérový Aerodrome Festival (1 4. 8., Praha) se System ofa Down, NOFX a Killswitch Engage. Benátská noc (27. – 29. 7., Vesec u Liberce) překvapila britpopovými legendami James, Open Air Festival (8. – 1 0. 8., Panenský Týnec) zase přiveze staré známé Skunk Anansie a mladé O.Children, Mighty Sounds (1 9. – 21 . 7., Tábor) pak kytarové The Subways, reggae zpěváka Ky-Mani Marleyho a množství ska, punku a HC: The Creepshow, Anti-Flag, Skindred, Suicidal Tendencies, The Toasters či UK Subs.

Zvláštní postavení pak má komorní Creepy Teepee (21 . – 1 4. 7. , Ku tn á H ora),

které k nám vozí neokoukané kapely především (ale nejen) ze zámořské nezávislé scény. Dosud jsou ohlášeni třeba Bobby Conn, Die! Die! Die!, Mueran Humanos, Next Life nebo Pictureplane.

Slovensko

S

lovenským festivalům jako tradičně kraluje Pohoda (11 . – 1 3. 7., Trenčín). Zahrají zde legendy jako The Smashing Pumpkins a Nick Cave & the Bad Seeds, populární Bloc Party a Kaiser Chiefs, zpěvačka Kate Nash, kubánští Buena Vista Social Club nebo Thom Yorke z Radiohead s projektem Atoms for Peace. Další progres ovšem slibuje s každým rokem rostoucí Grape Festival (9. – 1 0. 8., Piešťany). Tentokrát představí postupunk-


26 / / fe s t l a b

popové The Drums, indie-folkaře The Joy Formidable, electo-rockové The Big Pink nebo třeba Citizens!, Royal Republic a French Film.

Polsko

Godspeed You! Black Emperor a Girls Against Boys, pro někoho zpěváci Patrick Wolf a Jens Lekman, pro jiného zase vych ázej í kapel y j ako AlunaGeorge či Merchandise.

Když jsme u alternativy, byla by škoda nezmínit převážně písničkářský Halfway Festival (28. – 30. 6., Białystok) s plejádou ím dál tím oblíbenější festivalovou seveřanů: Emilíana Torrini, Sóley, Anna von destinací je Polsko. Tamní největší Hausswolff, Sivert Høyem. Nadto vystoupí Open’er Festival (3. – 6. 7., Gdynia) má letos za headlinery Blur, Queens of the Stone folk-rockeři Local Natives a post-rockeři Under Byen. Age, Kings of Leon a Arctic Monkeys. Dále Další sledovanější festivaly mají prozatím přijede zahrát Nick Cave s The Bad Seeds, oznámen jen zlomek programu. Víme, že alternativní stálice Modest Mouse a Animal Collective nebo jejích mladší kolegové Alt-J Orange Warsaw Festival (25. – 26. 5., Warszawa) přivítá Beyoncé, The Offspring, a Tame Impala. Zklamáním není ani program OFF festivalu Fatboy Slima a Cypress Hill, Impact Festival (1 . – 4. 8., Katowice), jehož hvězdami budou (4. – 5. 6., Warszawa) Rammstein, Paramore, Slayer nebo Korn, Coke Live legendy The Smashing Pumpkins a My Festival (9. – 1 0. 8., Kraków) Florence Bloody Valentine . Pro někoho budou and The Machine, Franz Ferdinand a Biffy lákadlem ze staré školy pocházející

Č

Clyro a Selector Festival (6. – 7. 9., Warszawa) The Knife, Jamese Blakea, Archive a Jessie Ware.

Rakousko

V

Rakou sku j e trad i čn ím m ístem pro setkáván í se s popu l árn ím i i vycházejícími kapelami Frequency Festival (1 5. – 1 7. 8., St. Pölten). Tentokrát jako headlinery představí System of a Down, opět nebude chybět Nick Cave & The Bad Seeds, ale ani kytaroví Franz Ferdinand, electro-popoví Crystal Castles, Hurts a Empire of the Sun, folk-popaři Of Monsters and Men , písničkář Jake Bugg a producent a zpěvák James Blake. Příznivci ostřejší hudby si naopak přijdou na své na festivalu Nova Rock (1 4. – 1 6. 6., Nickelsdorf), kde zahrají Rammstein, Kiss, Kings of Leon, 30 Seconds to Mars a další.


festlab // 27

Německo

N

abídka festivalů u našich západních sousedů je více než pestrá. Zmiňme se tedy alespoň o těch, které se konají poblíž hranic a nejsou prozatím vyprodané. Meccou elektroniky a alternativy býval dlouhou dobu Melt! Festival (1 9. – 21 . 7., Ferropolis). I když už jeho pozice není díky rostoucí konkurenci tak dominantní, stále má co nabídnout. Letos láká třeba na The Knife, Digitalism, Marka Ronsona, Soulwax, Jamese Blakea nebo Atoms for Peace.

Zakončení sezóny pak bude patřit opět

Berlin Festivalu (6. – 7. 9., Berlin), který se

letos vytasil s opravdu silnou čtveřicí headlinerů: Blur, Björk, Pet Shop Boys a My Bloody Valentine.

Moře

Z

ávěrem tipy dva na vzdálenější, menší, ale o to zajímavější festivaly. U moře! Lotyšský Positivus (1 9. – 21 . 7., Salacgrīva) představuje zajímavý výběr populárních i ryze čerstvých jmen z vod mainstreamu i alternativy. Navíc se koná ve vskutku malebném areálu, kde se nachází vše

od pláže Baltu po les. Hvězdami, podobně jako na našich Colours, letos budou Sigur Rós a The XX. Na programu jsou ale taky E fterklang, Noah and the Whale, Two Door Cinema Club, !!!, Darwin Deez nebo vycházející objevy jako Tom Odell, Imagine Dragons a Palma Violets. Chorvatské Terraneo (7. – 9. 8., Šibenik) zas nabízí jedinečnou příležitost spojit návštěvu festivalu s dovolenou na Jadranu. Z těch, co v přímořském letovisku Šibenik zahrají letos, jsou zatím oznámeni My Bloody Valentine, Calexico a Azealia Banks. Další mají brzy následovat. (Láďa)


28 // info


poslednĂ­ slovo // 29


vyšlo 21 . 4. 201 3; texty: Láďa Řehounek (lada@poplab.cz), Jakub Zbořil (jakub@poplab.cz)


Poplab #0 (duben 2013)