Page 1


Ukázka z knihy – Holka od Big Benu aneb Můj černobílý svět

44

Práce s minimální mzdou se v Londýně hledá snadno. Vytisknete si milion životopisů a pak už jen obcházíte hotely, kavárny, restaurace a hospody. Zeptáte se manažera, jestli někoho neshánějí, ten vám nikdy neřekne ne, bude s vámi hrát takovou tu hru na “my se vám ozveme” a vy můžete jít zase o podnik dál. Ze začátku jsem neměla odvahu pouštět se do tak rozvětvené konverzace, a tak jsem se rozhodla k průlomovému a průkopnickému řešení a tím bylo rozesílání životopisů emailem. Mělo to jen malinký háček a tím bylo, že se mě pak manažer snažil kontaktoval telefonicky. Bohužel jsem asi ve škole chyběla na lekce telefonujeme v angličtině (možná to bude tím, že jsem se učila německy), takže jsem většinou nerozuměla krom Hellou and Bye skoro nic. Naštěstí se našli tací, kteří to pochopili a instrukce kdy a kam se mám dostavit poslali esemeskou, a tak jsem se vydala na pohovor do St. Stevens Tavern. Byla jsem v Londýně přesně tři dny, když jsem hrdě podepisovala svou první pracovní smlouvu v tradiční anglické hospodě s výhledem na Big Ben a výplatou každý pátek. Ač jsem si myslela, že v druzích alkoholu se celkem vyznám, opak byl pravdou. Musela jsem se rychle naučit, že víno je nejen červené a bílé a že o desítce a dvanáctce nemají v Anglii ani ponětí. Angličané jsou strašní pivní patlalové. Ty jejich teplé zvětralé ejly jsou dobré, tak maximálně na úpravu stolice a ať dá ruku nahoru ten, kdo má rád Guiness, protože podle mě chutná jako studený černý kafe a zasytí jak přesnídávka. Pro rejpaly, já vím, že Guiness je irskej, ale nenarazíte v Anglii na hospodu, kde by ho neměly. O tom, že ani Angličanům jejich pivo nechutná svědčili dvě tajemné láhve, které stály za barem. Jedna měla obsah do žluto-zelena a druhá do vínova. Řekli mi, že je to cordial, prostě šťáva. Citronová a


Ukázka z knihy – Holka od Big Benu aneb Můj černobílý svět

45

rybízová. A ne, nestála tam proto, kdyby si náhodou anglickej tatík zašel s děckama na jedno a malé angláně dostalo žízeň. Angláně se spokojí s kolou. Šťávy tam byly pro toho fotříka. Přísahám, fakt jsem si to nevymyslela. Hned první den jsem obsluhovala pořízka, který se mi zeptal, jestli bych mu do piva nemohla nalít panáka limetkové šťávy. Málem jsem spadla pod bar. A to není všechno. Ti muži, kteří žehlí, perou, uklízí a dobrovolně se vzdali mužství pijí něco, co nazývají top – v podstatě dvě třetiny piva a zbytek je točená limonáda. Ti, kteří se narodili jen s jedním varletem pijí shandy – půl sklenice piva, půl limonády. Podle mých soukromých statistik je velká pravděpodobnost, že takřka třicetipěti procentům mužské populace v Anglii chybí varle. Hned první den v práci jsem také byla zákazníkem obviněna z krádeže. Původně jsem si myslela, že jsem jen špatně vrátila drobné, protože pence mně stále dělaly problémy, ale on narážel na fakt, že jsem mu natočila pivo s pěnou. Záhy jsem zjistila, že pro každého barmana, který by si dovolil natočit pivo s pěnou byl připravený pranýř. Toho nebožáka k němu přivázali a každý host si mohl kopnout, či plivnout. Dle vlastního uvážení. Upřímně jsem se tomu vlastně ani nedivila, protože kdo by si dával pěnu při ceně šest liber za pintu. Pinta a anglická snídaně je asi jediné, co se Angličanům kdy povedlo. Ač jsem se v jejich mírách absolutně neorientovala a všechny ty stopy, palce a kameny mně absolutně nic neříkali a neměla jsem představu kolik je to na naše. Jedno jsem si zapamatovala přesně, pinta je 568ml, a to jsou dva loky navíc. Prvních pár měsíců jsem byla v St.Stephens Tavern strašně šťastná. Přišla jsem si strašně světová. Bydlela jsem v několikamilionové metropoli, měla práci, vydělávala své vlastní peníze a ve volném


Ukázka z knihy – Holka od Big Benu aneb Můj černobílý svět

46

čase jsem pěstovala window shopping, což je populární sport všech Londýňanů aneb podívání nic nestojí. Nevadily mi neustávající davy v ulicích, zvykla jsem si na dům, ve kterém jsem bydlela, a nakonec i na spolubydlící. Nenaštvalo mi, když jsem vynechalo metro nebo jsem musela celou cestu do práce stát. Po půl roce mně došlo, že bydlením nazývám postel v prohnilém pokoji a prací obsluhu v hospodě. Z výplaty po zaplacení nájmu a pár nezbytností mi moc nezbylo. Kariéra jako prase. Ve třiadvaceti jsem měla krizi středního věku a počáteční euforii začaly střídat blbé nálady a depky. Spadly mně růžové brýle a já začala vidět chyby tam, kde jsem je dřív vidět nechtěla. Každodenní hodinové dojíždění mě začalo vyčerpávat, už to nebyl ten čas, který jsem si užívala sledováním lidí nebo čtení knížky. Bylo to nutné zlo, které z dvanácti hodinové šichty udělalo čtrnácti hodinovou. Začalo mi vadit, že si každý den musím vzít dvě neplacené pauzy a dostanu tak zaplaceno jen deset a půl hodiny. Rozčilovalo mě, že jsme se o dýška museli dělit s manažerem hospody, jehož měsíční plat byl pětinásobek toho mého. Byla jsem unavená z nepravidelných dnů volna, které přicházely v nahodilých intervalech nebo neexistovaly vůbec. Nebylo výjimkou pracovat deset, jedenáct dnů bez odpočinku. Nesnášela jsem uniformu, která z nás dělala neviditelné posluhovače. Černé kalhoty, černá košile, vlasy stažené do culíku. Jedna jako druhá. Chovali se k nám jako k otrokům. Během práce jsme mezi sebou nesměli prohodit slovo a každý bezdůvodný pohyb byl brán jako pokus o ulejvání. Byla jsem přistižena při hovoru s belgickou kamarádkou a obě jsme byly odeslány z šichty domů. Upřímně, ne že by nám to vadilo a my to nezapíjeli až do rána v hospodě o blok dál. Začala jsem pomýšlet na místečko v teplé kanceláři. Už žádné nepravidelné směny do jedné v noci, cestování autobusem nočním Londýnem. Snila jsem o víkendech, nebo alespoň dvou dnech volna


Ukázka z knihy – Holka od Big Benu aneb Můj černobílý svět

47

v kuse, pravidelných směnách od do, výplatě, která se nebude odvíjet od počtu odpracovaných hodin, a hlavně normálním oblečení. S frňákem nahoru, s pocitem, že mi Londýn leží u nohou a s představou že už šprechtím jak rodilý Angličan a že se o mě zaměstnavatelé porvou, jsem dala výpověď a začala si hledat novou práci. Neporvali se. Má kariéra začala strmě klesat. Vážně netuším, jak jsem se ocitla v československé hospodě u nádobí, ale věřte mi, že když se síťkou na hlavě myjete třístý talíř od guláše a kusy knedlíků vám zůstávají za umělými nehty uvědomíte si, že jste ztratily veškerou důstojnost. Pokud vás majitel hospody chce ještě přesvědčovat o tom, že archeologie je věda, která se zabývá mimozemšťanama a že do svíčkové patří jahodová marmeláda, chcete svůj život rychle ukončit skokem z Tower Bridge. Vydržela jsem dva měsíce, než jsem mu řekla, že je debil. Když mi začal vysvětlovat, proč dostávám výpověď, jen jsem se modlila, aby nekýchl a ten poslední řezák, co mu trčel z horního patra, neodletěl. V Anglii mají všichni strašně odporný a shnilý zuby. Vždycky jsem měla ráda indickou kuchyni, takže když jsem se rozhodovala, co dělat dál, indická restaurace pro mě byla jasná volba. Ne, kecám! Když jsem dostala nabídku pracovat v indické restauraci, váhala jsem. Přeci jen jako jediná neindická pracovat mezi dvě stě Indama, no, nic moc, ale k výplatě a dýškám slibovali ještě teplé jídlo a peněz na jídlo v začátcích moc nebylo, takže darovanému Indovi na turban nekoukej. Restaurace to byla luxusní. Dvoupatrová, s vodopádem, potůčkem a džunglí. Ve velkých mísách plavaly čajové svíčky a voněl zázvor s citronovou trávou. Nejlevnější předkrm stál čtyřicet liber a k účtu


Ukázka z knihy – Holka od Big Benu aneb Můj černobílý svět

48

připočítali service charge, což byl předpoklad pro slibná dýška. Místo uniformy mně dali župan – sárí – a taky tečku mezi oči, která opticky zase o něco zvětšila mé syslí tváře. Sárí bylo velmi úzké, takže jsem musela dělat drobné krůčky. U mladých Indek, které měly metr šedesát to bylo jaksi gejšsky roztomilé, já se čtyřkama prsama a výškou metr sedmdesát pět a zapleteným copem jsem mezi nimi vypadala jako německá Ingrid, které se chce opravdu hodně na záchod. Po první šichtě jsem pochopila, že to teplé jídlo, které jsem měla slíbené radši vynechám. Pro osobu, která i slané brambůrky napichuje na vidličku a z blemcavých věcí, jako je rozteklá zmrzlina nebo rozmáčený krutonek v polívce se jí dělá šoufl, byl celkem silný zážitek sedět u jednoho stolu s lidmi, kteří jedí kari s rýží rukama. Poté, co mě manažer požádal, abych s ním zašla pro čisté ubrusy, naivně jsem si myslela, že společně půjdeme do skladu pro čisté ubrusy. Jsem jen blondýna, takže jsem nepochopila, že to byl tajný kód aneb výzva k muchlovačce, proto mě vcelku překvapilo, když jsem v tmavém kumbále ucítila jeho ruku na svým zadku. Překvapilo mě to natolik, že jsem mu bez váhání dala jednu tečku mezi oči pro změnu já. Když jsem přišla druhý den do práce, vzal mi župan, odlepil tečku a dal mi obálku, kterou jsem si měla otevřít až doma. Asi se bál, aby nedostal znovu po čumě. Dostala jsem výpověď – zase. Důvodem bylo, že jsem nepřátelská. Stát se to o pár let později, stala bych se hlavní českou stoupenkou hnutí #metoo. Nezbylo mi nic jiného než si znovu začít hledat práci. Tentokrát jsem byla pozvána na pohovor do pizzerie na Covent Garden. Byla to útulná italská restaurace s malou zahrádkou. Italský byznysmen


Ukázka z knihy – Holka od Big Benu aneb Můj černobílý svět

49

požadoval neplacenou zkušební šichtičku v délce jednoho týdne. Prý standartní postup. Od kuchaře jsem se dozvěděla, že to takhle provozuje už přes rok a zatím ho nikdo nepřesvědčil o svém umu natolik, aby byl do práce přijat. Musela jsem hledat dál. Při představě obcházení míst a žadonění o práci, se mi dělalo špatně. Měla jsem chuť se na všechno vykašlat a jet domů. Životopisy jsem hodila do koše a začala přemýšlet, co dál. O pár dnů později mi přišla zpráva na Whatsapp z neznámého čísla. Psal mi nějaký Španěl s tím, že našel na ulici můj životopis. Po výměně několika zpráv mi řekl, že jeho Švédská kamarádka odchází z práce a hledá za sebe náhradu do irské hospody v centru Londýna. O dva dny později jsem šla na pohovor a za týden jsem začala pracovat. Vydržela jsem tam tři roky a toho Španěla, co mi tenkrát napsal, jsem nikdy osobně neviděla. Asi karma. To se může stát opravdu jen v Londýně.

Profile for Pointa Publishing

Holka od Big Benu aneb Můj černobílý svět  

Holka od Big Benu aneb Můj černobílý svět  

Advertisement