Page 1


Ukázka z knihy – Od poporodní deprese k sebepoznání

44

Lidé mohou mít z prožité deprese různé zkušenosti. Některým dala víru v něco více, některým dala větší radost do života. A jsou tací, kteří se z pocitů úzkosti a strachu nemůžou tak úplně vymanit. Zkrátka je to čas od času přepadne a nerozumí proč. A než aby se v tom více šťourali, smiřují se s faktem, že to tak prostě v životě je a tak to vždy bude. Moje kniha není žádnou radou, jak se léčit z deprese. Takovou nějakou zaručenou radu totiž podle mě nikdo dostat nemůže. Ani nejde o vědecky podložená fakta. Faktem ale je, že jsem někdo, kdo si tím na vlastní kůži prošel a dnes jsem si jistá, že mě tento stav už v budoucnosti nečeká. Budu se snažit popsat a vysvětlit to, co jsem si v sobě potřebovala vyřešit a nad čím jsem přemýšlela. A také to, co jsem se dozvěděla u sebe a okolí a co v mém případě vedlo k důležitému posunu a řešení tohoto stavu. Přečetla jsem si různé příběhy a když jsem se pak dozvěděla něco málo o ženách, které tímto prochází. Téměř vždy jsem zaznamenala, že v jejich životě byla, a stále někdy je, velká nerovnováha a obrovské zakořeněné strachy. V tu chvíli - po porodu, kdy tělo ovládne chemie - se tyto strachy a nedostatek sebedůvěry odrazil k největší zodpovědnosti v jejich životě a to ke ,,zhoštění se role matky“. V mém případě šlo rozhodně o to, že se mi v mých děsech a úzkostech zrcadlila moje minulost. Všechny mé děsy, jak jsem později zjistila, se totiž neobjevily náhle. Byly ve mně opravdu velice dlouho. Jen jsem se je naučila perfektně obcházet, skrývat a nastavovat si životní situace tak, abych ničemu z toho nemusela přímo čelit. Ráda bych vás tedy provedla mým příběhem, ale hlavně vnitřním postupem při učení se toho, co mi poporodní deprese chce říct.


Ukázka z knihy – Od poporodní deprese k sebepoznání

45

Prošla jsem si několika milníky, které mě dostaly tam, kde jsem myšlenkově dnes. Také uvedu mezi kapitolami několik skutečných příběhů maminek, které si prošly různými poporodními stavy. Všechny ženy, které mi poslaly příběh, nebo si s nimi třeba jen píši, jsou jedny z nejsilnějších bytostí, se kterými jsem měla možnost se seznámit. Některé měly situace mnohem horší, než jsem měla já. Přesto jsou tady, silnější než před tím, připravené bojovat a být tu pro své děti. Čelí denně výzvám a jdou přes další a další překážky a neustupují záhadám, které jim mozek nastavuje. Jejich příběhy jsem nechala tak, jak je sami napsaly, protože mi přijde velice důležité, abych kus jejich já zcela zanechala i v samotném vyjádření. Pro mě postup uvědomování si skutečností znamenal nejen dostání se s depresivních stavů. Dal mi hlavně smysl tam, kde jsem sama sebe i svůj život vždy zanedbávala. Dal mi také mnohem větší klid a rozvahu. Nejdůležitější však je, přestat se bát, stydět, snažit se tajit a tím se nechávat strhnout dalšími úzkostmi z toho, že někdo zpozoruje, že je s vámi něco jinak. Jistě... nikomu nic do vašeho stavu není, ale váš úkol není strojeně se usmívat a při tom uvnitř volat o pomoc. Problém se začne totiž řešit přesně v tu chvíli, kdy ho řešit začnete. Do té doby je jen přilepený na vás a nenechá vás na pokoji. Když se přestanete bát tento problém řešit a zkusíte zjistit, co po vás deprese skutečně chce, budete se s ní na konci cesty loučit, jako s dobrou přítelkyní. Stejně důležité, jako přestat se bát a předstírat, že je vše v


Ukázka z knihy – Od poporodní deprese k sebepoznání

46

pořádku, je také uvědomit si hned na začátku, zda se skutečně a upřímně z deprese chceme dostat. Zda jsme ochotné a připravené do toho vložit celé své já. Pokud ano, pak není nic, co by vás mohlo zastavit.

… Z jiné kapitoly ... Kam půjdu? Jak si to zařídím? Tyto otázky jsem dříve nerozebírala ráda. Bála jsem se jich. Najednou jsem je potřebovala. Před depresí pro mě byly možnosti opravdu omezené. Vzpomínám si, jak jsem spoustu věcí přehlížela a vymýšlela si k nim důvody proč je přehlížím. Strachy mě ovládaly a zahalily mi mozek jakým si závojem, který zakrýval fakt, že nedělám to, co opravdu chci. Nešla jsem směry, které bych si zvolila a skutečně chtěla. Hlavě jde především o to, aby člověk dokázal jít si za tím, co sám chce. O to musí jít především nám. Naší energii. Tomu, co ovládáme my a ne ta naprogramovaná část mozku, která je často zmatená a jde jí především o to, aby člověk přežil. Toto si hlava přebírá sama, když má podnět k tomu, že člověk svá rozhodnutí dělat nechce. Nastaví nám program, podle kterého jedeme, abychom mohli fungovat dále. A tyto programy jsou plné toho, co jsme kdy slyšeli od okolí a co nás nějak emocionálně postihlo. Podle toho jednáme, žijeme a soudíme sebe a ostatní. Já jsem takto žila mnoho let a závoj byl silnější a silnější, až mi moje názory a strachy připadaly v pořádku a nenapadlo mě, že nejsou moje. Nástup poporodní deprese rozvířil v mé hlavě vlny chemických reakcí, ale tím se jen závoj odkryl. Proto to cítím jako takový děsivý moment.


Ukázka z knihy – Od poporodní deprese k sebepoznání

47

Nedělat to co člověk chce po tak dlouhou dobu. Lhát sám sobě a přehlížet chyby, kterých se vůči sobě dopouštíme, a pak najednou vše vyplave v jeden moment na venek a my máme možnost všechny ty pečlivě zakryté a potlačené strachy a obavy vidět v nejčistší formě, tak jak se vyvinuly za ta léta jejich útlaku. Ano, to je opravdu velmi těžký a silný moment. Jsou jen dvě možnosti, které můžeme udělat, pokud nám nastane stav, který nám toto odhalí. Můžeme buď pomalu začít přetahovat závoj zase zpět, zakrýt znovu ty svoje obavy a zase je úspěšně potlačit a smířit se s tím, že v životě nikdy nebude nic perfektní a nebo tomu můžeme vyjít naproti a rozhodnout se závoj odhodit úplně pryč. Já jsem se ho rozhodla zahodit. Cítila jsem, že moje strachy začínám více ovládat já, než oni mě. Určitě jsem se jich do dnes nezbavila všech na sto procent. Nastanou chvíle, kdy se ještě ozve staré já a na několik minut přijde chvíle, kdy jako bych zapochybovala o tom, co jsem zjistila. Ale teď už vím, že to nebude mít nikdy dlouhého trvání a já brzy získám kontrolu sama nad sebou úplně. Proto si myslím, že není správné a ve většině případů ani reálné myslet si, že jednoho dne vše zmizí a člověk bude najednou osvícen z vteřiny na vteřinu něčím, co už ho nikdy neuvede do špatného stavu. Musíme se snažit naučit se se sebou pracovat. A pak teprve až začneme cítit, že nad sebou máme kontrolu. A potom jde začít hledat svoje vytoužené poslání, štěstí, plány... zkrátka cokoliv po čem kdo touží. Dělej co cítíš… Dělej to tak, jak myslíš, že je správné… Tyto věty jsem za svůj život - ostatně asi jako většina lidí - slyšela hodně krát. Hezké je, že je to tak jednoduchá pravda, až bych se vsadila, že většina těch, co jí používají k poučení ostatních, se jí neřídí. Proto-


Ukázka z knihy – Od poporodní deprese k sebepoznání

48

že paradoxně - to naprosto jednoduché a zřejmé nemá v současné době skutečné pochopení. Já tyto věty zaslechla stokrát a také jsem následně na to od těch lidí, co mi je říkali slyšela – To co děláš nemá budoucnost... Na to se vykašli, v tom neprorazíš. To nedělej, tady se prosadí jen ti, co dokáží podplatit správné lidi... a tak dále a tak dále. Další co jsem tedy potřebovala na své cestě udělat bylo, přemýšlet právě o tomhle. O těchto protichůdných názorech. O tom, jak jsou někteří lidé zmatení, a že v tom nejsem jen já a lidi v depresi, co se potýkají s životní zmateností. Je to spousta lidí kolem. Skutečně mi došlo, že ti, co mi tvořili tyto názory opravdu sami nevěděli co povídají. Sami tomu totiž nevěřili a nežili tak. Jen to slýchávali a byla to pro ně příjemná vzdálená představa - dělat co skutečně chtějí. V jejich realitě to ale nikdo nedělal. Stejně jako já. Na jednu stranu mi přáli, abych byla úspěšná a říkali, že by byli rádi, kdybych dělala co mě baví. Když jsem ale přišla s věcí co mě bavila nesetkala jsem se s velkou podporou. Všechno co vybočovalo z toho co oni dobře znají a nebo bylo všeobecně známo, nemělo z jejich pohledu smysl dělat. Začali mi ty protichůdné názory kódovat stejně, jako to měli v hlavách okopírované oni. Naše mozky zaznamenávaly slova, ale přesvědčení nám nedovolila větu ,,Dělej, co tě dělá šťastnou.“ skutečně cítit. Reálně se jí řídit.


Ukázka z knihy – Od poporodní deprese k sebepoznání

49

… Z jiné kapitoly... V dnešní době si většina z nás dělá život skutečně velice složitým. Myslím, že se z něj vytrácí ta podstatná jednoduchost a lehkost tím, jak se snažíme vše řešit. Na vše vědět odpověď. A když ji dostaneme, většinou to stejně není odpověď, ve kterou jsme doufali. Rozvine se to tedy v další řešení, protože nejsme ochotni smířit se s něčím s čím nesouhlasíme. Vše se řeší a vše zkoumá, až do chvíle, kdy už ani nevíme co řešíme. Začala jsem se tedy po tom všem učit věnovat se věcem v současnosti. Musím říct, že je to jedna z nejtěžších věcí. Do dnes mi občas toto pravidlo vypadne a já si až po nějaké době uvědomím, že se musím vrátit na té cestě zpět. Věřím, že toto se budu učit ještě nějakou dobu, než ten nešvar úplně odbourám. Po tak dlouhé době, kdy jsem takto žila, není totiž jednoduché zaryté vzorce odbourat. Začít si uvědomovat pouze tu prostou krásu přirozeného průběhu života. Zastavit se nad krásným výhledem na Prahu nebo Brno. Jezdíme kolem nich několikrát do měsíce a kolikrát jsme se zastavili a skutečně zkoumali a snažili se odhalit, v čem je ten pohled tak krásný a energický? Kdy jsme obdivovali obrovský, starý strom za barákem a zkusili si jen představit ty dlouhá léta, která tu už stojí? Kolik lidí s kolika životními příběhy už kolem něj prošlo. Plakali? Usmívali se? Možná když strom byl před sto lety menší, hrávaly si na něm děti? To byly pro mě okamžiky, které jsem před tím nezažívala a najednou přemýšlet o nich teď a tady. Být s tou silnou, dlouholetou energií chvíli o samotě, bylo tak krásné, když jsem se to naučila.


Ukázka z knihy – Od poporodní deprese k sebepoznání

50

… Z jiné kapitoly ... V každém lidském období jsou dary, které se mají využívat. Většina z nás se ale zasekne v obdobích předešlých a pohlíží na ně s nostalgií a smutkem, že jsou pryč, a že tehdy to bylo krásné. Mladí je ta čerstvost, novota. Přestáváme důvěřovat kráse nastávajících období. Z toho co slyšíme není ani jednoduché věřit v kouzlo dospělosti a stáří. Stačí se ale do věcí ponořit hlouběji. Jsou tu čtyři období : Dětství, mládí, střední věk a stáří. Pohled všeobecný na tyto čtyři části našich životů tak, jak mě přijde, že se na ně moje okolí dívá, jsou : Dětství - bezstarostnost Mládí - nejlepší léta Střední věk - starosti, pochroumání osobnosti životními ranami Stáři - strach a výčitky nad tím, co jsme v životě neudělali a měli Asi jsem měla podobný pohled na věc, dnes už bych řekla toto : Dětství - skutečná povaha, učení se z okolí Mládí - učení se pocitům a nabírání zkušeností Střední věk - učit se schopnosti ovládat se, zjištění cesty, po které chci jít Stáří - nelitovat ničeho, co se událo a umět si vychutnávat skutečný život se všemi poznatky a využít vše k dalším posunům a s těmi všemi vědomostmi a nadhledem najít velké vnitřní štěstí a klid

Profile for Pointa Publishing

Od poporodní deprese k sebepoznání  

Od poporodní deprese k sebepoznání  

Advertisement