ci European Planetary Science Congress ve francouzském Nantes. Popisují v něm výsledky dříve provedených simulací spadu gejzírových částeček na povrch měsíce. Není to záležitost nijak přímočará - v jižní polární oblasti je řada gejzírů, které produkují ledové částice různých vlastností a pohybující se různě rychle. Část z nich dopadá na povrch přímo, protože nepřesahují únikovou rychlost, část se dostane na samostatnou oběžnou dráhu kolem Saturnu, ovšem stále velmi blízkou dráze Enceladu, takže se povětšinou se svým mateřským měsícem dříve či později srazí. Nejvíce částic dopadá nedaleko od svého zdroje na jižní polokouli, odkud se směrem na sever táhnou dva hákovité "jazyky" okolo 40 a 220° západní délky. Tento globální vzorec potvrzují i skutečné snímky v ultrafialovém a infračerveném oboru, na nichž vystupuje velmi podobný obrazec. Autoři ve svém příspěvku pokládají tři sugestivní otázky: Pozměňuje sněhová pokrývka pozorovatelným způsobem povrch, a je možno její sílu odhadnout z Cassiniho snímků? Kolik sněhu na Enceladu celkově napadlo, a co nám to prozrazuje o délce aktivity polárních gejzírů? Má tato vrstva tepelně-izolační vlastnosti, které by zpomalovaly ztrátu geologického tepla z Enceladova podzemí? Sami se ovšem snaží odpovědět toliko na první dvě. Na základě analýzy (prozatím) jediného snímku oblasti 55° jižní šířky (tedy na okraji jihopolárního terénu) odhadli sílu sypkého materiálu na 100 metrů. Při uvážení celkového objemu částic produkovaného gejzíry a výše popsané mapy globální sněhové nadílky odvodili, že k vytvoření tak silné vrstvy na tomto konkrétním místě by byl nutný spad trvající mnoho desítek miliónů let, a možná i více než 100 miliónů let! To je ale v přímém rozporu s představou, že geologická aktivita na Enceladu je relativně krátkodobá a epizodická, s pulzy aktivity trvajícími okolo 10 miliónů let, oddělenými stovkami miliónů let nečinnosti (viz O’Neill a Nimmo, 2010). Je přirozené, že "pulzní mód" kryovulkanické činnosti je daleko méně energeticky náročný, než aktivita dlouhodobá, což otevírá i otázku, jaký energetický zdroj by tak dlouhé soptění gejzírů mohl vůbec pohánět. K tomu se přidává i problém s argonem (McKinnon, 2010) - kdyby Enceladus uvolňoval argon stejným tempem jako dnes, vyčerpal by jeho zásoby již během 1% doby trvání své existence, tj asi za 46 miliónů let, což opět ukazuje na epizodickou, nikoli dlouhodobou nebo dokonce trvalou činnost gejzírů. Je jasné, že aktuální zjištění bychom měli chápat spíše jako předběžné, protože bylo učiněno toliko na základě odhadu síly sněhové vrstvy z jediného místa, což jen těžko můžeme považovat za dostatečný statistický vzorek. Pokud to ale znamená, že "na cestě" je podrobnější analýza síly sněhových vrstev na Encela© Gliese 2012 | www.exoplanety.cz/gliese/
GLIESE
31