Page 1


Tohle lidi hodně berou Pavel Tomeš


Heleně, Oliverovi a Adamovi Tobě


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Hej, spi nahej! M 

ám rád recepty a rady, jak s minimálním úsilím udělat hod­ ně pro své zdraví. Proto mě nedávno zaujal článek jednoho internetového magazínu s titulkem Spěte nazí. Zhubnete. Tvrdilo se v něm, že noční nahota má blahodárný vliv na krevní oběh i na rege­ neraci pokožky, a ještě prý při tom spalujete spoustu kalorií. Přesto­ že normálně jsem odpůrcem redukčních diet, zhubnout ve spánku, doslova přes noc, se mi zdálo jako řešení, u kterého bych mohl při­ vřít oči. Večer jsem se vysvlékl a skočil plný očekávání pod peřinu. /3


Hej, spi nahej!

A opravdu to fungovalo! Už po několika minutách jsem cítil, jak se mi báječně prokrvuje pokožka. V celé své nahotě jsem pochopil, kolik mám v posteli drobků, a rychle jsem se dopracoval k téměř ze­ nové pravdě: Když na sobě nic nemáte, máte na sobě za chvíli úplně všechno. Třikrát za noc jsem vstával, abych postel vyluxoval, a tři­ krát to bylo úplně k ničemu. Nakonec jsem na vysavači odhodlaně zapnul turbovýkon a následující půlhodinu jsem trávil tím, že jsem se z vysavače snažil vydolovat trenky, které nasál. Přitom jsem si všiml, že moje nahá pokožka už zaznamenala výrazné změny. Přestože normálně celulitidou zas až tolik netrpím, měl jsem najednou na boku úplně pomerančovou kůži. Ukázalo se totiž, že si naše děti mou postel během dne zcela podrobily, mimo jiné i tím, že v ní uspořádaly oblastní přebor v loupání mandarinek. Také všechny ty pohřešované samolepky se Spidermanem, které po­ řád hledal náš starší syn, se našly. Samozřejmě na mně. Některé části mého těla tak při jejich odstraňování podstoupily v noci rozsáhlou a bolestivou depilaci. Usnul jsem na několik málo minut až těsně nad ránem a zdál se mi opravdu čarovně krásný sen, ve kterém jsem dostal k Vánocům pyžamo. Ale prostě to fungovalo. Už za první noc jsem shodil asi dvě kila a taky se mi hezky propadly tváře. Ráno mě v posteli objevila moje žena, která se právě vrátila z cest. „Ježišikriste, co se děje? Proč se tady válíš nahej?“ Podíval jsem se na ni a říkám: „Hubnu, ne...“ „Aha,“ řekla a podezíravě si mě měřila. „Proč na mě tak vejráš?“ „Máš na prdeli Spidermana.“ /4


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Všechny čepice jsou už v Praze C 

htěl jsem si jenom na začátku února koupit zimní čepici. Prošel jsem asi čtyři brněnské pobočky velkých oděvních řetězců a zjistil, co už dávno vím. Že ať se v nich vydáte kterýmkoliv směrem, pokaždé skončíte v podprsenkách. Abych nevypadal jako motovidlo, co neumí najít pánské oddělení, vždy se v podprsenkách jakoby nic chvíli zdržím a pár jich světácky promnu mezi prsty. „Hele, jestli hledáš pánský, tak to musíš do druhýho úplně doza­ du,“ vyhnal mě z podprsenek securiťák. Šel jsem do druhýho úplně dozadu a tam narazil na dveře s nápisem Nouzový východ. /5


Všechny čepice jsou už v Praze

Připadalo mi to od securiťáka celkem vtipné, ale pak jsem si všiml prodavačky. Nejdřív jsem myslel, že je to figurína, ale měla přece jen o něco prázdnější pohled. Podle toho jsem poznal, že jsem skutečně v pánském oddělení. Podíval jsem se na ni. Zírala na něco, co se nacházelo někde daleko za mnou. Hned jsem věděl, že nemá čepice ani náladu. „Prosím vás, vy nemáte pánské zimní čepice?“ Ušklíbla se, jako bych jí navrhl něco velmi nemravného. „Ne. Všechny čepice jsme už poslali do Prahy, pane.“ Zdálo se, že paní nemá zrovna pod čepicí. „Do Prahy? A proč jako?“ Nemohl jsem přijít na důvod tak zákeř­ né formy pragocentrismu. „Prosím vás, pane, my už teď dostáváme jarní kolekce. Zimní če­ pice jsme poslali zpátky do Prahy.“ „Aha. A myslíte, že ji ještě mimo Prahu někde seženu? Zimní če­ pici? Teďka v únoru?“ Prodavačka se kvůli mně bolestivě zamyslela. „Já myslím, že už to všichni poslali do Prahy.“ Bylo 5. února a  všechny čepice byly v  Praze. Na vánoční baňky v zářijových výlohách jsem si už zvykl, dokonce i na lednové výprode­ je, které startují v polovině prosince. Ale abych na začátku února mu­ sel pro zimní čepici jezdit do Prahy, to už mi připadá trochu na hlavu. Nedalo mi to. „A třeba plavky taky posíláte na začátku srpna do Prahy?“ „Ne.“ Vítězoslavně jsem se na ni podíval, ale zchladila mě: „Plavky nevedeme.“ /6


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Praní z jedné a druhé kapsy

Ž 

iju v moderní domácnosti, kde máme férově rozdělené role a  domácí práce. Moje žena vaří a  pere a  já sleduju, jak se vy­ víjí mezinárodněpolitická situace. Ovšem zatímco já mám celkem přehled o tom, co se děje třeba na Blízkém východě, ona o tom, co se děje v  naší pračce, často nic netuší. Moje žena totiž pere hodně a ráda, a hlavně všechno, co „se někde jen tak válelo“. Máme vztah plný vzájemné důvěry, takže mi zásadně, i když už jsem jí několikrát říkal, že by mi to vůbec nevadilo, nešacuje kapsy. Nikdy. /7


Praní z jedné a druhé kapsy

Klíče, cigarety, sirky, žvýkačky, propisky, faktury a vizitky pere moje žena na třicet. Občanku, řidičák, průkazku do knihovny, pla­ tební karty a  miňonky na čtyřicet s  předepírkou. Je to úplně jiný pocit, když otvíráte dveře čerstvě vypranými klíči nebo když vám po včerejším setkání s důležitým klientem zbude zářivě bílá vizit­ ka. Také musím říct, že i  ten nejpřísnější dopravní policista oka­ mžitě roztaje, když se mu prokážete řidičákem s vůní čerstvě roz­ kvetlé louky. A naše děti zase patří mezi ty nejvzornější, do školky přicházejí pokaždé se  dokonale vypranými klacíky, kameny, bon­ bóny a šneky. Moje žena se nebojí ani praní špinavých peněz. Hotovost, kterou nestihnu roztočit po večerech po hospodách, roztočí moje žena hned druhý den na dva tisíce otáček. (Opravářům platíme pouze tím, co z pračky vytáhnou, a ještě jim můžeme nechat slušné dýško.) Nej­ radši ze všeho ale pere papírové kapesníčky. A podobně jako za sta­ rých časů ženy při dlouhých zimních večerech společně draly peří a při tom si říkaly, co je nového, tak zase já s mými dvěma synky po každém takovém praní škubeme ze svetrů, mikin a  černých triček drobné bílé kousíčky a radši už ani nic neříkáme. Navždy ve mně zůstane i  vzpomínka na to ráno, kdy jsem ve skvělé náladě vstoupil do koupelny, kde naše výkonná pračka šla právě do finiše. Moje vycvičené ucho tehdy v jejím ohlušujícím řevu rozpoznalo pravidelné rány. „Něco zase mlátí v  pračce. Neměl bych na to už někoho zavo­ lat?“ volal jsem rozverně na ženu, abych ji poškádlil, a ještě jsem se vlastnímu vtipu upřímně zasmál. Šacoval jsem to na klíče od skle­ pa nebo dvě padesátikačky. Humor mě ale rychle přešel, když jsem /8


Praní z jedné a druhé kapsy

zjistil, že na to nikoho nezavolám, ani kdybych chtěl, protože moje žena vložila do pračky bundu, ve které jsem měl telefon. Byla to ještě stará poctivá Nokia 6110, takže nakonec byla domlácená víc pračka než mobil. Telefon vypraný na čtyřicet byl jako nový, pročistila se mi hezky paměť i kontakty přístroje. Jen ze svých přátel jsem jejich telefonní čísla ždímal ještě asi měsíc.

/9


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Američtí vědci v menze

Č 

as od času oblétne svět zásadní zjištění amerických vědců. Američtí vědci zjistili, že se žralokům líbí death metal. Američtí vědci zjistili, že Mona Lisa měla vysoký cholesterol. Američtí vědci zjistili, že průměrná žena udrží tajemství 32 minut. Vždycky mě zajímalo, jak asi vypadá svět takových amerických vědců. Jistě nežijí ve zkostnatě­ lém akademickém prostředí a pouhý jejich rozhovor třeba na obědě v menze musí být opravdu vzrušující.

/10


Američtí vědci v menze

„Ahoj Bille, dlouho jsme se neviděli!“ „Nazdar Stanley, jak se máš?“ „Tak dodělávám teď dizertačku.“ „Aha, a o co jde?“ „Snažím se zjistit, jestli se šneci na LSD dokážou vrátit zpět na místo, odkud byli přemístěni.“ „To zní zajímavě. Jak jsi daleko?“ „Tak to víš, jde to pomalu.“ „A co Jenny?“ „Moc se teď nevidíme. Vede v Bostonu Katedru průměrné ženy, specializuje se na průměrný sex. Nedávno ale se svým týmem podle všeho potvrdila O’Haryho domněnku.“ „O’Haryho domněnku! Tak to je něco! Takže ženy, které nepřed­ stírají orgasmus, opravdu mají lepší výsledky v sudoku?“ „Zatím tomu všechna data nasvědčují. Ale než s tím půjde ven, chce to ještě ověřit.“ „Jenny byla vždycky pečlivá. Pamatuju si ten důsledný poznám­ kový aparát v její diplomce Sadomasochistické praktiky u octomilek.“ „Víš co? Zvu tě na kafe.“ „No proč ne. Víš přece, že Johnův tým nedávno prokázal, že pití kávy snižuje pravděpodobnost rozvodu až o třicet procent.“ „No jo, John. Pokud jde o  dosud neobjevené pozitivní účinky kávy, tabáku a čokolády, nenajdeš větší kapacitu. Nedávno vzbudil obrovský poprask svou prací, ve které prokázal, že čokoláda chutná líp, když si ji nejdřív vybalíš ze staniolu.“ „Ten to dotáhne ještě hodně daleko.“ „To si piš. Už dostal nabídku od ISVVDS ve Washingtonu!“ /11


Američtí vědci v menze

„Od koho?“ „No přece od Institutu pro Studie Vyvracející Všechny Dosavad­ ní Studie.“ „Aha, no tak to je skvělé. Nevíš něco o Michaelovi?“ „Pracuje teď na univerzitě v Myšigenu ve výzkumných laborato­ řích. Dokázal, že myši, kterým založíš facebookový profil, mají sklon k depresím.“ „Michael byl vždy ambiciózní, už na škole se pokoušel naklono­ vat autistickou myš, která by uměla počítat karty při pokeru a ve tmě svítila.“ „A co vůbec ty, Bille?“ „Jedu příští týden do Paříže. Konečně jsme dostali grant na tu Monu Lisu.“ „No tak to gratuluju! Takže konečně zjistíte, jestli ráčkovala?“ „Nejen to, chceme udělat počítačový 3D model da Vinciho obra­ zu a definitivně potvrdit Georgeovu hypotézu, že má Mona Lisa na zádech batoh.“

/12


Američtí vědci v menze

/13


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Řemeslo má zlatý dno

Ř 

íká se, že kominíci nosí štěstí. Já ale od jisté doby vím, že komi­ níci nosí taky sako a kravatu. Pozval jsem kdysi jednoho, aby mi před topnou sezonou zkontroloval komín, a když jsem mu ote­ vřel, stál ve dveřích elegantně oblečený muž. „Já su kominík,“ řekl. Nevěřícně jsem na něho koukal. Vypadal spíš jako právník ko­ miníka. „Ukažte mně, kde to máte napojený, ten komín,“ dodal netrpě­ livě.

/14


Řemeslo má zlatý dno

Dovedl jsem ho do kuchyně a ukázal mu to. Mrknul na to a povolil si kravatu. „Ňáký schodky,“ řekl. Donesl jsem schodky. On na ně vylezl. „Ňáký starý noviny.“ Donesl jsem dnešní Mladou frontu. „Sirky ňáký.“ Donesl jsem sirky. Kominík podpálil noviny, otevřel komín a hodil je tam. Baflo to a noviny vyletěly komínem. Kominík na to uznale koukl. „Kúrnik, to má tah jak sviňa.“ Pak se podíval na mě a říká: „Je to v cajku!“ Zíral jsem na toho kominíka v sáčku jako u vytržení. Chvíli jsme se na sebe jen tak koukali a potom se na mě hezky usmál a dodal: „Tak to bude, pane, šest set padesát korun. Chcete na to ňákej papír?“ Řemeslo má dneska holt zlatý dno. Na úplné dno jsem si ale sáhl až s opravářem našeho plynového kotle Karlem. Karel vypadá trochu jako Louis de Funès, akorát s Karlem mi při jeho návštěvách nikdy do smíchu nebylo. Karel bral jen za to, že se na kotel přijel podívat a promnul si dvakrát neoholenou bradu, osm set. Bez papíru. Karel nám už před lety doporučil „výbornej plynovej kotel“, který „má sám doma a je s ním strašně spokojenej“. Musím říct, že jsme s ním byli taky docela spokojení, ale jen do doby, než se tři hodiny po půlnoci, kdy vypršela záruční doba, samozřejmě podělal. Takže musel přijet Karel. Karel přijel a  něco v  tom kotli vyměnil. Kotel naskočil, Karel shrábl osm kil plus materiál, samozřejmě bez papíru, a odjel. A kotel /15


Řemeslo má zlatý dno

se vzápětí zase podělal. Takhle přijel Karel třikrát a nakonec zlověst­ ně řekl: „Tak to musí bejt už jedině deska! To vás přijde draho.“ Nová řídicí deska stála patnáct tisíc, byla to polovina ceny toho kotle. Tak jo, tak Karel vyměnil desku. Zapojil to a nic. Načež řekl něco, na co do smrti nezapomenu. „Hergot špalek, že by to nebyla ta deska?“ Byl listopad, byla zima a  musím říct, že po jeho poslední větě byla atmosféra v našem bytě na bodu mrazu. Načež Karel prohodil: „Víte, já tenhle typ kotle vlastně ani moc nedělám.“ Přestože jsme po té slavnostní návštěvě kominíka měli komín v cajku, po poslední větě mi už trochu bouchly saze. „Děláte si ze mě srandu? Dyť ste říkal, že ho máte doma!“ „Né, pané, takovej kšunt, to bych si do baráku v životě nedal. Dyť je to furt pokažený!“ Rozhodl jsem se, že než ho zabiju, tak to nejdřív nějak vyřešíme. „Nemáte třeba nějakýho kolegu, kterej ty kotle dělá a mohl by vám… poradit?“ Karel si začal mnout bradu. „Poradit, poradit. Tak mohl bych zkusit zavolat Lukina.“ Takže Karel zavolal Lukina a  Lukin přijel. Otevřel kotel a  řekl Karlovi: „Ty, Karle, ale tady je přepálenej ten jisticí drátek. To sis ne­ všim, ty vole?“ Karel zbledl. A začal šeptat. „Ty, Lukine, neblbni, já sem vyměnil tu desku, to mně neří­ kej…“ Lukin nic neříkal, vyměnil drátek a kotel naskočil. /16


Řemeslo má zlatý dno

„To si tady pan majitel kotle může tu desku, cos vyndal, nechat jako náhradní desku, až bude třeba potřebovat vyměnit… desku,“ řekl Lukin. Svět řemesla je neúprosný. „No ale on tam vyměnil i to čerpadlo a ten filtr a vůbec tak nějak všechno,“ namítl jsem. Karel se jen nepříčetně zasmál. Lukin se zamyslel. „No tak to znamená, že jste, pane, v podstatě vlastníkem dvou zcela funkčních kotlů,“ zhodnotil věcně Lukin. Takže Karel k nám už nechodí. Chodí k nám teď Lukin. Od té doby ale pořád přemýšlím o tom, proč jsem se ve škole as­ poň trochu hůř neučil. Mohl jsem se vyučit a mít dneska práci snů.

/17


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

S rukama u kolínek Č 

lověk by měl lidem ve svém okolí občas nečekaně udělat radost. Zejména dětem. Já jsem například udělal největší radost svému pětiletému synovi, když mi ruplo v zádech tak, že pro mě musela přijet rychlá. On totiž miluje sanitky. Když mě saniťáci nakládali do­ vnitř, poskakoval před domem, tleskal a křičel: „Super, tati! Super!“ Byl z toho ukázkový houser a týden na lůžku. U svého syna jsem ale stoupl v jeho žebříčku vzorů a hrdinů hodně vysoko a v podstatě je teď přede mnou už jen Pikaču.

/18


S rukama u kolínek

Ale ani toho nejdrsnějšího pokémona nečekala tak tvrdá zkouška jako mě. Doktorka mě totiž po tom houserovi poslala na takzvanou skupinovou rehabilitaci. Bohužel jsem trochu podcenil fakt, že to bylo stoprocentně hrazené ze zdravotního pojištění. To mě mělo varovat. Když jsem tam přišel, ocitnul jsem se v naprosto bezútěšné míst­ nosti pět krát pět metrů, kde se nacházelo pět obrovských modrých balónů a  pět vyděšených důchodců v  teplákách. Já jsem si nejdřív myslel, že jsem si spletl dveře, že je to nějaká taková ta marketin­ gová zájezdová akce pro důchodce a že se jim tam budou pokoušet ty balóny prodat. Ale najednou slyším: „Á, pane Tomeš, už na vás čekáme, tak šup šup na značku a začneme!“ Na každé rehabilitaci vás čeká mladá, krásná, kokainem nastře­ lená rehabilitační sestra. Pochopil jsem, že jsem opravdu na skupi­ nové rehabilitaci a že tohle je skupina smrti. Když jsem se postavil na značku, sestra zařvala: „Tak se nejdřív pořádně rozcvičíme!“ Načež jsme pět minut „pomaličku propínali prstíky“ a následně dalších pět „opatrně kroužili hlavičkou“. Pak přišla změna. „Tak a teď pozor! Zkusíme něco obtížnějšího. Pokusíme se ruka­ ma pomalu dotknout kolínek.“ No teda! To už mi začalo být trochu divné, ale vtom jsem vedle sebe zaslechl velice nepěkné hekání a funění. Když jsem se podíval, co to je, uviděl jsem obrovskou teplákovou soupravu nahuštěnou tak na dvacet atmosfér. Jak jsem brzy zjistil, šlo o paní Juračkovou. Než se dotkla kolínek, a musím říct, že se jí to skoro povedlo, stačila mi říct, že má po náročné operaci. Přemýšlel jsem, v čem by ta náročná operace mohla spočívat, a napadlo mě, že nejspíš v tom, že se ji me­ zinárodní tým špičkových chirurgů pokusil narvat do těch tepláků. /19


S rukama u kolínek

„Tak a teď si každý vezměte rehabilitační míč a  posaďte se na něj.“ Nastal trochu zmatek, vytočit se v  tom kamrlíku s  pěti obrov­ skými rehabilitačními balóny a pěti lidmi po náročných operacích nebylo snadné. „A teď si hezky zapružíme.“ A tak jsme začali pružit. Bohužel včetně paní Juračkové. Ten pohled už asi nedokážu ze své mysli nikdy vytěsnit. Ale jako by toho nebylo dost, rehabilitační sestra do toho najednou řekla: „A teď u toho zkuste ještě trochu za­ táhnout zadeček.“ Zatáhnout? Zadeček? Podíval jsem se vedle sebe a bylo mi jasné, že pokud se Juračková pokusí zatáhnout ten svůj „zadeček“, tak ten rehabilitační balón už nikdy nikdo neuvidí. Mimochodem zdá se mi, že jsou ty rehabilitační sestry pěkně škodolibé. Tak třeba dalšímu exempláři v naší skupině, panu Kou­ dovi, při jiném cvičení řekla: „Tak, pane Kouda, hezky si nahmatejte břišní svalstvo, ať cítíte, jestli to děláte správně.“ Asi bych vám měl o Koudovi něco říct. Kouda má fakt obrovskou vanu. A ona mu řek­ ne: „Hezky si nahmatejte břišní svalstvo.“ Co ten si tam může asi nahmatat? Ten je rád, že si nahmátne poklopec, když jde čurat. Ale ona mu nedala pokoj a při dalším cviku mu nemilosrdně poručila: „Položte se na bříško.“ Nechala ho to udělat, což pro něj nebylo zrov­ na snadné. Pak se na něho chvíli dívala a nakonec prohlásila: „Pane Kouda, při tomto cviku by nohy a ruce ale měly zůstat na zemi.“ Kou­ da byl prostě tak hezky zakulacený, že jednou, když jsme si měli roze­ brat rehabilitační balóny, tak jsem si málem vzal Koudu. /20


S rukama u kolínek

Zatímco Kouda a Juračková se vymykají jakémukoliv popisu a  podle mě i  cvičení, u  krásné mladé rehabilitační sestry s  vámi zase naopak zacvičí už jen pohled na její vysportované křivky. Tyhle sestry mají dva zlozvyky. Za prvé používají hodně zdrobněliny a za druhé na vás neustále sahají, aby prý zjistily, jestli jednotlivé cviky provádíte správně. Na mě to samozřejmě vyšlo při cviku „kroužíme pánví“. Tak si představte, že kroužíte pánví a ta krásná rehabilitační ses­ tra vás chytne někde, kde začíná pánev a fakt už končí prdel, a řekne medovým hláskem: „Zatlačte mi víc do zadečku, ták, ano, tak se mi to líbí. Hezky to děláte. Hmmm, ano, ano, to je ono. A když si sáhne­ te sem dolů pod bříško, tak byste měl pěkně cítit, jak se vám to tady hezky zvedá. Cítíte to?“ Můžu vám říct, že jsem musel zapojit všechny mentální síly, aby se nic nezvedlo. Naštěstí mě vysvobodila moje nová kamarádka Ju­ račková, která se při tomhle cviku dostala do vážných potíží a sestra jí musela pomoct. „Víte co, paní Juračková, jděte si raději na chvíli sednout na lavič­ ku, ať se vám nezamotá hlava.“ Najednou jsem měl podstatně víc místa na rehabilitaci a začala mi být ta sestra už hodně sympatická. Ale ukázalo se, že tyhle reha­ bilitační sestry neznají bratra. Vrátila se ke mně, zabořila mi ty svoje prstíky do břicha a říká: „Vy jste tady s kýlou?“ „Ne, s houserem,“ řekl jsem trochu uraženě. „No jo, ale to bříško, to by určitě chtělo trochu zpevnit. Naučím vás na to takový cvik. Položte se na zem, přitáhněte kolínka k bříšku a zkuste chvíli vydržet…“ /21


S rukama u kolínek

Byl jsem na rehabilitaci poprvé. Takže jsem si nevzal úplně dob­ ré tepláky. A pod ty jsem si bohužel nevzal ani moc dobré trenky. Takže když jsem přitáhl kolínka k bříšku, tak jsem se tam dole nějak blbě skřípl nebo co a trochu jsem u toho cviku zaúpěl. Rehabilitační sestra na mě starostlivě pohlédla. „Je to na vás moc náročné? Víte co? Jděte si raději na chvíli odpo­ činout támhle za paní Juračkovou,“ řekla. Představte si, že je vám osmatřicet a krásná dvacetiletá holka vás pošle na střídačku za sedmdesátiletou stopadesátikilovou bábou. Která vám navíc bezprostředně poté, co si vedle ní sednete, udýcha­ ně řekne: „Ta nám dává, co? Taky ste tak zpocenej?“ Načež udělá něco strašného. Usměje se na vás. Koketně. Ženská, která by mohla být vaše matka. Stejně jako, když tak o tom přemýšlím, by to klidně mohl být váš fotr. Cvičit už nikam nechodím. Nemusím. Zpotím se totiž okamžitě durch po celém těle, když si na tohle jen vzpomenu.

/22


S rukama u kolínek

/23


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Průvodce inteligentní ženy po vlastním thrilleru

P 

ři sledování hororů a thrillerů nejrůznější kvality mě pokaždé znovu a znovu překvapuje, jak málo jsou dnes ženy připraveny na setkání s vraždícím maniakem. Je skutečně zarážející, jak neustá­ le dokola opakují tytéž chyby a dostávají se pak do zbytečně stresu­ jících situací, které jsou často velmi obtížně řešitelné. Sestavil jsem proto takové desatero, které má dvanáct bodů (když už něco dělám, tak pořádně) a které by mohlo všem ženám v podobně vyhrocených situacích bodnout.

/24


Průvodce inteligentní ženy po vlastním thrilleru

1. Sama doma Takže, máme tady klasickou situaci. Jste po setmění sama doma. Dobře, tak to zřejmě za chvíli uslyšíte divné zvuky ze sklepa, kroky na půdě nebo hlasy ze zahrady a dost často, to je zajímavé, taky tako­ vou dramatickou hudbu. Zdá se to neuvěřitelné, ale většinu dalších problémů si můžete jednoduše ušetřit tím, že se budete držet násle­ dujícího pravidla: Nechoďte tam! 2. Stejně tam jde Bohužel je očividně u většiny žen zvědavost silnější než smrtel­ ný děs. Dobře, když už tam musíte jít, nevolejte prosím vás aspoň to legrační „Haló, haló, kdo je tam?“, protože jinak vám garantuju, že okamžitě vypadnou pojistky. 3. Co s první mrtvolou Ve chvíli, kdy zakopnete o  mrtvolu kamaráda, se kterým jste měla jít večer do kina, hlavně nejančete. V  klidu si jděte zakouřit nebo si skočte pro něco do večerky. Uvidíte, že až se vrátíte, ta mrtvo­ la už tam nebude. Nebojte, ještě se s ní během večera setkáte. 4. Jak myslet pozitivně, když už je psychopat v baráku Prosím vás, hlavně klid. Uvědomte si, že psychopat je taky jen člověk. Takže máte čas, většinou zhruba deset až patnáct minut, bě­ hem nichž se rozcvičuje. Místo chaotického a afektovaného pobíhá­ ní po domě si raději v klidu nasaďte cyklistickou přilbu, zajděte si do kuchyně a vyberte si nůž, na který jste zvyklá. Pozor, následující bod podceňuje mnoho žen i v běžném životě. /25


Průvodce inteligentní ženy po vlastním thrilleru

5. Myslete, sakra! Zastavte se a přemýšlejte chvilku. Kdo by to asi mohl být? Znáte kromě svého šéfa ještě nějakého jiného maniaka? Přece vás někdo nechce zabít pro nic za nic. Přemýšlejte. Nejspíš to bude někdo, koho dobře znáte. Vždycky je to někdo, koho dobře znáte. Pokud na vás v  poslední době byl někdo nápadně milý, je to on. Pokud máte naprosto fantastického manžela, se kterým skvěle vycházíte a který je vám skutečnou oporou, no tak je to jasné: je to on. 6. Nemůžete najít kočku Je zajímavé, jak často se v situacích, kdy jde o život, ztratí kočka. Tady se pouze držte jednoduchého pravidla. Nehledejte ji! 7. Podezření si nenechávat pro sebe Pokud vás zrovna teď napadlo něco moc důležitého, hlavně to nevolejte jedinému člověku, kterému ještě důvěřujete. Přijede a za­ čne vás škrtit. Na mobil nevolejte radši vůbec nikomu, to zas větši­ nou začne zvonit ve vedlejší místnosti. Zlaté pravidlo zní: Veškerá svá podezření okamžitě zveřejňujte na Facebooku. A ve chvíli, kdy máte nezvratný pocit, že už víte, kdo to je a  proč to všechno dělá, radím jedno: Otočte se! 8. Honička Když utíkáte před psychopatem, sundejte si hergot aspoň ty boty na podpatku. A když se po vyčerpávající honičce konečně bezpečně zabarikádujete v pokoji, radím opět jen: Otočte se! /26


Průvodce inteligentní ženy po vlastním thrilleru

9. Škrcení Pokud vás začne psychopat škrtit, hlavně se uvolněte. Uvidíte, že za chvíli na něj někdo skočí. Pravděpodobně to bude váš mrtvý kamarád, který ještě nebyl úplně mrtvý, nebo policista, který šel náhodou kolem a který měl už delší dobu podezření, že byste s ním mohla jít na kafe. 10. Odjezd autem Jestliže chcete před dočasně zaměstnaným psychopatem ujet, měla byste vědět jednu věc. Téměř všechny značky a typy aut mají v takových situacích velice vážné problémy se startováním. Obecně nemá cenu před psychopatem utíkat ani ujíždět. Lepší je zdravě se naštvat, jít a zastřelit ho. Většinou si pak alespoň sundá tu strašnou masku. Konečně vidíte, kdo to byl. Tak to nakonec přece jen byl váš šéf. No vidíte, všechno špatné je k něčemu dobré. 11. Zatížit Mrtvého psychopata musíte každopádně do příjezdu policie pečlivě zatížit. Nejlépe almarou. Většina žen si naivně myslí, že do něj stačí vyprázdnit zásobník a pak ho přišpendlit kopím ke stěně. Strašně se pak diví, že je ještě dvacet minut honí po baráku, dokud konečně nespadne ze třetího patra na tu cirkulárku, kterou naštěstí někdo nechal zapnutou. I potom ale doporučuju raději zatížit. 12. Konec dobrý, všechno dobré Tady už mám pro všechny ženy, které mají pocit, že je definitivně po všem, jen jednu radu. Prosím vás, otočte se! /27


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Veselé kafíčko bez cukru

P 

řestože se už katolická církev pokusila předpeklí zrušit, bohu­ žel pořád existuje. Jmenuje se dětská kavárnička. Kdybyste se chtěli s dětmi před sychravým podzimním počasím někam ukrýt, hlavně se nenechte svést falešným PR těchto podniků, že je to místo, „kde si děti hrají a  rodiče příjemně odpočinou“, což ilustrují fotky vysmátých modelek, kterým při focení umístili na klín děti pod sil­ nými sedativy.

/28


Veselé kafíčko bez cukru

Vejít do narvané dětské kavárničky je jako vejít do varny pervi­ tinu, která právě vybuchla. Všude se válí rozbité hračky, zvalchovaní plyšáci, amputované nohy panenek, kostičky, nevratně pomíchané stavebnice a děcka. Do uší vás praští směs řevu, pištění, pláče, disku­ zí matek o Nevýchově a stále se opakujících tónů jakési hračky, kte­ rá nejde vypnout, takže když s ní nějaký chlapeček třískne nějakou holčičku po hlavě a ono to konečně přestane hrát, všem se viditelně uleví. Objednáte si z barevného menu se smajlíky jedno preso a děláte, že ty děti, které právě utrhly domečku střechu a teď se na ní houpou, nejsou vaše. Raději mrknete na Veselou trampolínku. Moc veselých dětí tam ale nenajdete. Veselé je jen jedno – to, které zrovna skáče. Ty ostatní tam bezvládně leží obličejem dolů, nadskakují a bulí. Ko­ lem Veselé trampolínky natahuje další houf dětí, že chtějí dovnitř. Vstup jim ale blokuje zadek matky, která se skákajícímu dítěti sna­ ží podrazit nohy a vytáhnout ho ven. O moc lepší není ani situace v  bazénu s  balónky, ze kterého se čas od času vynoří zoufalá malá ručička, a v němž se dokonce válí i jedna matka, které už je všech­ no jedno. Ve zdemolované kuchyňce dvě holčičky v hrnci vaří krtka a nohu barbíny. Někteří chlapečci zase netrpí genderovými stereoty­ py ve výchově a hrají si s panenkami. Přejíždějí je s gustem tříkolka­ mi. V tunýlku se mezitím pomocí žirafy a půlky slona zabarikádoval vzpurný chlapeček a  drží tam i  několik rukojmí. Jeho respektující matka zkusila vše, dvakrát se už dokonce oblékla a odešla z kavárny, ale vždy se vrátila se slovy: „Ale, Františku, já už FAKT jdu!“ Největší problém je prostě to, že kromě vašich potomků jsou v dětské kavárničce vždy jen samí rozmazlení a nevychovaní fracci. /29


Veselé kafíčko bez cukru

Ale nedej bože, aby jednou pro změnu po někom hodilo skluzavku vaše dítě, to je hned zlých a nerespektujících pohledů. Možná si radši dáte to vytoužené kafíčko, které vám zrovna do­ nesla servírka s tikem v oku. Jenže právě v té chvíli narazí do vašeho stolu dítě na odrážedle a celé vaše presíčko se pomalu vsákne do pa­ pírku na podšálku s nápisem S úsměvem jde všechno líp.

/30


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Čistěte si každý zub samostatně Ch

 ápu, že ústní hygiena je důležitá, ale mám pocit, že to v po­ slední době zašlo nějak moc daleko. Myslím, že nejsem sám, kdo musel na kobereček k zubní hygienistce, jež mu dala kázání o tom, jak by to v ústní dutině mělo vypadat ve skutečnosti. Taky jste si museli přinést svůj zubní kartáček, který okamžitě letěl do koše? Taky vám vnutila nový a dražší a k tomu jakousi nepřehlednou hro­ madu dentálních pomůcek? Taky jste za to dohromady i s výkladem vyplázli osm set? /31


Čistěte si každý zub samostatně

První, co mi moje zubní hygienistka řekla, bylo: „Věděl jste, že v ústech máte více bakterií než v konečníku?“ Když se tohle člověk dozví, tak fakt neví, jestli je tak čistotný, nebo takové prase. „Jako já konkrétně?“ zeptal jsem se, aniž bych přemýšlel, jak to asi může vědět a zda je v nějakém záhadném spojení s mým gastro­ enterologem. „Ne, samozřejmě každý člověk, proboha. Otevřete.“ Načež se vám podívá do úst, a přestože jste si čistili zuby ráno asi desetkrát, zrekonstruuje detailně celý váš týdenní jídelníček. Vzá­ pětí vám oznámí, že vedete velice bídný orální život, a v osmatřiceti letech zjistíte, že si neumíte čistit zuby. Ale ona vás to naučí. Konec šmrdlání! „Já jsem naučila krásně jemně čistit zoubky i dělníky, kteří celej den dělají se sbíječkou,“ prohlásí a vrazí vám ten nový kartáček ně­ kam za mandle, kde nejspíš tuší nějaké špatně čištěné devítky. A za­ tímco vy se dávíte, ona vám čistí zuby a do rytmu říká: „Jede, jede vláček kolejáček, jede, jede vláček kolejáček…“ Je to opravdu zvláštní zážitek, zvlášť když vás to vzápětí nutí říkat taky. Zubní hygienistka je ženská, na kterou celou dobu koukáte s ote­ vřenou pusou. Ta moje byla čištěním zubů posedlá. Člověk podle ní musí pro zubní hygienu využít každou volnou chvilku, ona má prý doma kartáček nejen v koupelně, ale i v obýváku a v ložnici, aby si mohla čistit zuby u televize, nebo když si čte (a podle mě má pár kar­ táčků pro jistotu i ve sklepě, když jde třeba pro brambory). S vážnou tváří mi říkala, že musím využít každou příležitost, že stejně jako ona si můžu vyčistit zuby například v dopravní zácpě, nebo když čekám /32


Čistěte si každý zub samostatně

na zelenou. (Kdyby se příště někdo před vámi na semaforu nerozjel dost rychle, netrubte na něj. Jenom si čistí zuby.) Na závěr přísného dentálního výcviku jsem ještě vyfasoval manuál ústní hygieny s obrázky. Po příchodu domů jsem se zamkl v koupelně a rozjel nemilosrdný vláček kolejáček. Snažil jsem se po­ stupovat podle jednotlivých obrázků v manuálu, jenže některé polo­ hy kartáčku v ústech skutečně konkurovaly i těm nejkrkolomnějším polohám v Kámasútře. Při pokusu napodobit obr. 3 jsem si málem vykloubil zápěstí a při pokusu vyčistit si jedničky podle obr. 4 jsem si skoro vypíchnul oko. Přesto jsem nepolevil a pokusil se dodržet postup popsaný v příručce. Začalo se pomalu smrákat, když mě po­ někud znervóznila instrukce u obr. 7: Čistěte si každý zub samostatně. A sakra! Nevím, kolik jich zbylo autorům manuálu, ale já mám po­ řád ještě 32 zubů a myslím, že by mi tento individuální přístup mohl už poměrně výrazně zasáhnout do struktury volného času. „Promiň, kámo, ale dneska na ten večírek nepřijdu. Jsem teprve u čtverky vle­ vo nahoře.“ Možná bych musel časem dát i výpověď v práci: „Hele, šéfe, já už takhle nemůžu dál, pochopte to, moje dásně trpí, léta jsem ty svoje zuby zanedbával, chci se jim teď věnovat pořádně, ne jen sla­ bou hodinku ráno a večer, když přijdu z práce, chci se o ně starat, než se mi zkazí a vypadnou. Chci je vidět růst, každej, kdo má zuby, musí tohle pochopit, sakra, šéfe, nedívejte se na mě tak, nechci prostě jed­ nou za kariéru zaplatit paradentózou!“ Manuál ústní hygieny mi ještě na závěr vysvětlil, jak správně po­ užívat celý ten hygienický arzenál, který jsem si přinesl domů. Kartá­ ček s kloubovým systémem, mezizubní kartáček, zubní nit, speciální mečík s  napnutou nití, gumové párátko s  bodlinkami, škrabka pro /33


Čistěte si každý zub samostatně

odstranění povlaku z jazyka – bez problému by to zaplnilo jednu in­ stalatérskou brašnu. Měl jsem už té ústní hygieny plné zuby. Ovšem poslední instruk­ ce tomu skutečně nasadila korunku. Pro kontrolu správného vyčištění použijte dentální zrcátko. Pokud máte pochybnosti o kvalitě vyčištění zubů, můžete použít speciálních tablet či roztoku, které odstraní neodstraněný zubní plak. Poraďte se případně se svou zubní hygienistkou. Konečně mi docvaklo, že manuál je pouze návodem pro obse­ danty s orální fixací na čištění zubů, jak se přes den udržet v poho­ dě. Vzal jsem ten svůj starý kartáček, který jsem si samozřejmě při odchodu z ordinace z toho koše zase vytáhl, prostě to párkrát pře­ šmrdlal a šel spát.

/34


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Uklidněte se. Je to nevyléčitelné U 

číte se cizí jazyky? Ano? Tak vám řeknu jedno: Je to jen ztráta času. Znovu a znovu to zjišťuji při četbě konverzačních příru­ ček. Jasně z nich totiž vyplývá, že se nikdy s nikým na ničem stejně nedomluvíte a že vás v zahraničí čekají jen samé problémy. Většinou se o  tom lze přesvědčit hned v  prvním tematickém okruhu, poměrně sarkasticky nazvaném POROZUMĚNÍ. Stačí si jen přečíst klíčové fráze v pořadí, v jakém jsou v příručce seřazeny za sebou. Schválně si zkuste představit, že se takhle opravdu baví dva lidé. /35


Uklidněte se. Je to nevyléčitelné

Mluvíte anglicky? Co prosím? Rozumíte mi? Nerozumím. Co jste říkal? Mám vám to zopakovat? Prosím, nemluvte tak rychle. Řeknu vám to tedy ještě jednou. Cože? Spíše než „porozumění“ to vyvolává dojem konverzace mezi dvěma imbecily. Také pořadí frází v tematickém okruhu OMLUVY působí jako rozhovor, který nemá řešení. Promiňte. Nemusíte se omlouvat. Promiňte, prosím. Nic se nestalo. Můžete mi to prominout? Neomlouvejte se. Omlouvám se. Celkem spolehlivý návod, jak někoho přivést do blázince. Ale pozor, tematický okruh ČAS! Kolik je hodin? Tři čtvrtě na šest. Mohl byste mi říct přesný čas? Před chvílí bylo devět. Kolik ukazují tyto hodiny? Pravé poledne. /36


Uklidněte se. Je to nevyléčitelné

Promiňte, ale nerad bych přišel pozdě. Máte ještě dvacet minut čas. Tak to už připomíná nějaký diskuzní pořad s českými politiky. Ale ona to není zase taková legrace, člověk má strach vůbec někam vycestovat. Zvláště když si čte fráze v pořadí, v jakém jsou seřazeny v tematickém okruhu PTÁME SE NA CESTU. Zabloudil jsem, poradíte mi? Je mi líto, ale neznám to tady. Nebo: Ukážete mi to na mapě? Tohle je špatná mapa. Anebo: Můžete mi prosím říci, kde je tu nejbližší pošta/restaurace/hotel/veřejné záchody? A teď si představte, že je to náhodou třeba ten poslední případ. Jděte stále rovně, po šesti stech metrech zahněte vpravo, pokračujte stále rovně a po dalších osmi stech metrech zahněte vlevo a tam se raději znovu zeptejte. Podobné pasáže v  konverzačních příručkách mě dokážou včas a  spolehlivě odradit od jakékoliv návštěvy zahraničí. Hodně pře­ svědčivé je to zejména v tematickém okruhu V RESTAURACI. Tam je špatně úplně všechno. Pane vrchní, ten stůl je špinavý. Podívejte na tu sklenici, je na ní špína/rtěnka/vlas. To víno/jídlo/polévka má divnou chuť. Tady chybí lžíce/vidlička/nůž/jídelní lístek/židle. Nemohu najít peněženku. /37


Uklidněte se. Je to nevyléčitelné

/38


Uklidněte se. Je to nevyléčitelné

Příliš povzbudivé nebývají ani sekvence frází v tematickém okruhu nazvaném V AUTĚ. To jsou často úplné horory. Umíte řídit? Jezdím asi měsíc. Tohle je dobrý vůz. Proč jedeš tak rychle? Nepředjížděj! Pozor na toho cyklistu! Brzdi! Co se stalo? Mám rozbitý nárazník/světlo/brzdy/dveře/okno. Neměli bychom zavolat sanitku/policii/hasiče? Zhasni světla. Odboč doprava a jeď na dálnici. Některé konverzační příručky mají ještě takový přívlastek „praktické“. Já tedy nevím, ale mně moc praktické nepřipadají. No tak schválně, stalo se vám například někdy, že vás někdo v zahraničí okradl a pak se vznítil? Sled různých zvolání v tematickém okruhu NEBEZPEČÍ na to ovšem pamatuje. Pozor! Zloděj! Chyťte ho! Hoří! Jsou ale ještě mnohem drsnější konverzační okruhy. Vyloženě cynické je pořadí frází v okruhu ZDRAVÍ: Točí se mi hlava. Třesu se. /39


Uklidněte se. Je to nevyléčitelné

Je mi mdlo. Mám oteklou nohu/ruku/hlavu. Máte zdravotní pojištění? Nebo: Bolí mě hlava /v krku/v uchu. Píchá mě v prsou/zádech/boku. Jste hypochondr. Případně: Uklidněte se. Je to nevyléčitelné. Skutečně už jen pro otrlé je tematický okruh PRVNÍ POMOC: Má popáleniny 2. stupně. Je v bezvědomí. Nedýchá. Má zástavu srdce. Krev prýští z rány. Sanitka uvázla v dopravní zácpě. No a pak se učte cizí jazyky.

/40


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Splníme ti všechna přání za 26 Kč

P 

ořád si nemůžu zvyknout, kolik žen jen z Brna a okolí je ochot­ no se mnou strávit zbytek života. Jsou jich desítky, možná stov­ ky a čekají, až se jim ozvu. Nevěřil jsem tomu, dokud jsem si nedáv­ no neotevřel regionální noviny a  náhodou nenalistoval řádkovou inzerci, rubriku Seznámení. Jsi hodný, milý, inteligentní, máš smysl pro humor a  vlastní auto? přečetl jsem si. /41


Splníme ti všechna přání za 26 Kč

„Ano!“ vykřikl jsem a nechápal, odkud mě může komunikativní blondýnka s modrýma očima a dvěma dětmi tak dobře znát. Ale to už se mě o řádek níž ptala atraktivní bruneta, která už má prý něco za sebou: Jsou všichni chlapi jen srabi a slaboši, nebo se mi už konečně ozveš? Přemýšlel jsem, komu jsem to vlastně zapomněl brnknout, ale nemohl jsem si k SŠ 43/160 přiřadit žádný obličej. Od té doby kontroluji rubriku Seznámení pravidelně. Poněkud mě rozrušilo, když jsem zjistil, že mě intenzivně hledá celkem slušná množina žen s  výhradně dobrými vlastnostmi. Hodné, tolerantní, něžné, chápavé a sportovně založené romantičky, které rády zajdou do lesa a pro které slovo láska není jen slovo, se každý den ptají, kde jsem. Rozčilují se, proč jsem jim už dávno nezavolal, a vyhrožují, že mě najdou. Samozřejmě mi to svým způsobem lichotí, ale bohužel mohu svůj volný čas rozdělit jen mezi omezený počet žen, zvlášť po­ kud už jednu doma mám. Navíc se toho o ženách, které mi nabízí zbytek života výměnou za trochu lásky nebo alespoň 2+1, často moc nedozvím. Řádková inzerce je drahá, a  tak ve snaze říct o  sobě co nejvíc a  zaplatit co nejmíň volí ženy složité číselné rébusy. Výška, váha, věk, počet místností a  dětí, obvod zahrady nebo hrudníku a  telefonní číslo, samozřejmě jen vážně. Měl bych trochu strach odpovídat na tyhle inzeráty, určitě bych to popletl, nějaké ženě bych zavolal na její míry nebo bych naopak třeba vyšší věk považoval za nějaký slibný rozměr. Některé inzerentky se zřejmě proto při šetření spoléhají raději na zkratky. Ale i  tady jsem opatrný. Tak například inzerát Ml. žen. hl. st. m. bez zavaz. může samozřejmě znamenat Mladší žena /42


Splníme ti všechna přání za 26 Kč

hledá staršího muže bez závazků. No jo, ale co když je to ve skutečnosti Mlčenlivého ženicha hledá stoletá můra bez zavazadel? Že to jde stručně, a přitom bez změti čísel a zkratek, jsem se pře­ svědčil nedávno. V  řádkové inzerci jsem narazil na nabídku, která rozhodně upoutá: Prodám prase. Jen vcelku. Tím se dostáváme rovnou k rubrice Intimní. Také tady mi každý den zcela neznámé ženy tykají a otevřeně nabízejí poněkud drsnější chvilku poezie. Ona hledá jeho, Ona ji, Oni je… A je, alespoň podle toho, co tam chtějí, už nejspíš Interpol. Je zajímavé, že na rozdíl od normálních seznamovacích inze­ rátů se snaží ženy v  rubrice Intimní vyzdvihnout zásadně své nej­ horší vlastnosti. Například zlobivá a zkažená Simona, která se nudí v centru Brna, mi oznamuje, že ještě dnes spolu podvedeme jejího manžela. Neposlušná Jana, znuděná pro změnu ve vlastním RD 5 km od Brna, se mě zase ptá, jestli mezi námi přeskočí jiskra, takže to vypadá, že mě kromě na sado-maso zve asi taky na kovo-elektro. Skutečně po čertech lákavá je i nabídka přísné a kruté Marie, která slibuje, že si spolu zahrajeme domino a že mi ze života udělá peklo. Nakonec jsem ale přece jen dostal korektní nabídku od jisté Sa­ binky a Renatky, kterou šlo jen těžko odmítnout. Splníme ti všechna přání za 26 Kč. Naráz i jednotlivě! Volej. Volal jsem tam několik dní. Jenže tam bylo pořád obsazeno.

/43


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Rodičovské stupňování

M 

íra rodičovské autority je ve výchově dětí klíčová. Pro určení míry něčeho máme v češtině takzvané stupňování a ty stup­ ně jsou tři. Třeba když vás děti zlobí, můžete říct, že jsou buď zlobi­ vé, zlobivější, anebo nejzlobivější. Vy naopak zase můžete mít nervy pevné, pevnější, nebo ze všech rodičů na světě nejpevnější. Problém ale většinou je, že děti nevědí, že ty stupně jsou jen tři. Takže stupňo­ vání rodičovské autority vypadá zpravidla následovně.

/44


Rodičovské stupňování

1. stupeň: Dost! 2. stupeň: Řekla jsem: Dost! 3. stupeň: Opravdu dost! A říkám to naposledy! 4. stupeň: Myslím to vážně! 5. stupeň: Kolikrát to mám říkat? Pětkrát? 6. stupeň: Ale fakt už dost! Myslím to smrtelně vážně! 7. stupeň: Počítám do deseti a vy toho okamžitě necháte! 8. stupeň: Počítám do pěti! 9. stupeň: Počítám do tří! 10. stupeň: To musím všechno říkat desetkrát? 11. stupeň: Ještě jednou a fakt si mě nepřejte! 12. stupeň: Tohle je poslední varování! 13. stupeň: Tohle je úplně poslední varování! Rodičovská autorita se dále stupňuje až po záchytný 100. stupeň. 100. stupeň: Já jsem vám to řekla snad stokrát! Takže já na vás teď pošlu tátu! Pak už to jde rychle: 120. stupeň: Takže já asi opravdu zavolám toho tátu! 130. stupeň: Vy si asi prostě myslíte, že toho tátu nezavolám! 150. stupeň: Táá-tíín-kúúú! 151. stupeň: Tak co je to tady? To vám to opravdu musí maminka říkat stopadesátkrát? 250. stupeň: Já vám to ale fakt už nebudu opakovat! 350. stupeň: Já teda asi půjdu pro vařečku. 450. stupeň: Takže já pro tu vařečku doopravdy jdu. 551. stupeň: (rozverně s výhrůžným chrastěním v příborníku, os­ tentativní hledání vařečky) Ták, kdepak tu vařečku máme? /45


Rodičovské stupňování

552. stupeň: Kam jste schovali tu vařečku? Následující stupně se odvíjejí různě, dost často se to otočí celé ještě jednou dokola. Záleží na naturelu dětí i rodičů. U  1000. stupně toho ale děti většinou opravdu nechají. To už oba rodiče klečí před svými dětmi na kolenou a už se jen tiše chraptí­ cím hlasem ptají: „Bylo tohle všechno nutný? Kolikrát jsme vám to museli dneska říct? No, kolikrát?“ Děti, které pokorně klopí hlavu, ji na chvíli zvednou, podívají se na rodiče svýma bezelstnýma očima, a nejistě se zeptají: „Tisícklát?“

/46


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Den, kdy spadl internet O 

tom, jak je internet úžasná věc a jak mění svět, bylo už napsá­ no hodně. Málo se ale ví o tom, že jednou z nejslabších kapi­ tol jeho historie byl únor 2003, kdy se v obci Bořitov na Blanensku uskutečnil maškarní ples. Skupina kreativních mladých lidí, mezi kterými jsem se nacházel, se tam tehdy rozhodla vyhrát soutěž o nej­ lepší masku. Po neúspěších z minulých let, kdy jsme se pokusili převléknout za teorii relativity nebo zkaženou dovolenou a  kdy první maska /47


Den, kdy spadl internet

ztroskotala na tom, že byla příliš obecná, a druhá na tom, že strašně smrděla, jsme se odvážně rozhodli jít na maškarní za celosvětovou počítačovou síť. Jednotlivé wé wé wé jsme si mezi sebe pečlivě rozdělili podle žánrů. Větší část internetu, tedy lacinou erotiku, pornografii a pra­ sečinky všeho druhu, si na sebe vzala Jana, která si toho jinak už na maškarní ples moc nevzala. Nebezpečné internetové viry symboli­ zoval Pavel, na kterého lezla chřipka, a jeho úkolem bylo prostě jen občas někoho, kdo by Janu otravoval, napadnout. Naše německá zimomřivá kamarádka Karin symbolizovala hudbu a filmy na inter­ netu: měla na sobě několik svetrů, které z ní bylo možné volně sta­ hovat. Chytře skupinovou masku doplnila Marcela, která se převlék­ la za webovky Pivovaru Černá Hora, který ples sponzoroval. Tomáš prohlásil, že na maškarní chodí zásadně jen se samopalem, který má doma, a že jinak nejde. A tak jsme mu přidělili internetové zpravo­ dajství a zajímavosti ze světa. Na mě z nějakého důvodu zbyly „takový ty stránky pro úchyly“, prý si mám jen vzít tu svou oblíbenou fialovou čepici. Po této ná­ ročné přípravě jsme všechny své dobré i špatné internetové stránky propojili komplikovanou změtí drátů a šňůr a vyrazili do kulturního domu v Bořitově. Hned u vchodu do sálu se ukázala síla internetu, když jsme smetli dva pořadatele a nějakou vílu. Pak už jsme se vmotali do sálu a zača­ li kolem sebe rozhazovat velké dopisní obálky a uzené zavináče, což mělo vyjadřovat e-mailovou poštu. Součástí naší vynalézavé masky byl dokonce i  Správce sítě, což byl kamarád Aleš v  montérkách se šroubovákem, kterým nás neustále popichoval k lepšímu výkonu. /48


Den, kdy spadl internet

Naše maska se, pravda, rychle ukázala jako poněkud nepraktic­ ká. Když třeba potřeboval Virus jít na pivo nebo Pornografie na zá­ chod, musel jít celý internet. Navíc jsme při našem věčném putování do sítě zachytávali další a další masky, které se z ní často už nedoká­ zaly vymotat, a náš web se tak divoce rozrůstal. Brzy se součástí naší světové sítě stal například Rumcajs s Mankou nebo Růžový punker. Také se postupně vyhrotily problémy s Pornografií, na kterou se muselo čekat, protože se neustále někde zakecávala a  pořád ji ně­ kdo zval na panáka. Výsledkem bylo, že její stránky začaly být hodně nestabilní, pořád padaly, a  když zase jednou nečekaně zasurfovala po parketu, náš přetížený internet předvedl ukázkové spadnutí sítě, při kterém se Správce sítě nabodnul na šroubovák. Byli jsme zkrátka perfektní, ale slabomyslná porota nakonec vyhlásila nejlepší mas­ kou Muchomůrku. Ze žalu se nakonec všechny internetové stránky zrušily na baru tak, že se celý internet postupně rozpadl a přešel na bezdrátové při­ pojení. Pornografie zmizela někam s neznámým upírem, Hudba na internetu si padla do noty s bandou pirátů, kteří ji stáhli do hospody, a internetové stránky Pivovaru Černá Hora se tak dlouho aktualizo­ valy sponzorským darem, až spadly pod stůl. Virus se zapletl s hej­ nem nezbedných zdravotních sestřiček, Zajímavosti ze světa vymě­ nily s Matou Hari samopal za boa a Správce sítě se postupně spravil litrem fernetu. Paradoxně jen úchylné internetové stránky strávily nakonec maškarní ples normálně. Normálně jsem se opil a  usnul off-line na záchodě.

/49


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Můj soused Copperfield

M 

édia přinesla zprávu, že slavnému kouzelníku a iluzionistovi Davidu Copperfieldovi se v  jeho bytě na Manhattanu poda­ řil opravdu parádní kousek. Nechal zmizet všechnu vodu ze svého bazénu. A vytopil třicet pater pod sebou. Prý to byla závada na čer­ padle, ale tomu v domě, kde bydlí DAVID COPPERFIELD, věří asi jen málokdo. Myslím, že není úplně jednoduché mít takového souseda. Jistě, je to muž, který nechal zmizet sochu Svobody, prošel Čínskou zdí,

/50


Můj soused Copperfield

unikl z cely v Alcatrazu, ze svěrací kazajky, nechal mizet věci, kte­ ré se pak objevovaly na nečekaných místech, nechal poletovat mezi užaslými diváky kapesník nebo nad jejich hlavami poletoval sám. Takhle ho zná celý svět. Dosud nezveřejněná výpověď jeho domov­ nice ale ukazuje tuhle superstar magie v poněkud jiném světle. „Jaký je to bydlet s Copperfieldem v jednom baráku? Jedním slo­ vem strašný, to vám řeknu rovnou, ztratila jsem o  tomhle člověku veškerý iluze. Podívejte, já mám taky smysl pro legrácky, takže když jsem poprvé našla ve svým domácím trezoru jeho špinavý ponožky, taky jsem se zasmála a říkala si, hergot, jak to ten holomek udělal, ale víte, prostě po jistý době to fakt přestane být vtipný. Taky si věč­ ně zapomíná klíče a pak nám tady prochází zdima. Podívejte se, jak je tady všude omlácená omítka, a tady dokonce vyrvaná elektrika ze zdi. Já mu říkám, Davide, tohle nejsou žádný laciný čínský zdi, to jsou nosný zdi, to není sranda! Ale on se jen usměje a začne si vytahovat stodolarovky z  ucha, jakože mi zaplatí měsíční nájem a  zálohu na energie. Myslí si, bůhvíjak není kouzelnej, ale mně to teda připadne fakt nechutný, já už jsem mu říkala několikrát, ať mi to platí radši pře­ vodem na účet. No ale to víte, to by nebyla taková švanda, kdyby se mi ty peníze, až je večer budu počítat, zase nevznítily a  nepřipálily mi trvalou, že jo. Pak mě potká na schodech a  dá mi puget růží na usmířenou, ze kterýho vyletí hejno holubic. Lítá to tady pak dva dny po baráku, všechno pokaděný, a  kdo to asi uklízí? No kdo? No pan velkej kouzelník asi ne, že jo? Jako by nestačilo, že tady po baráku furt poletujou nějaký kapesníky, většinou posmrkaný. Mimochodem mi­ nule se všechny ty holubice postupně umlátily vo ty skleněný dveře dole, poslední jsem našla zapíchnutou ve schránce na dopisy. A když /51


Můj soused Copperfield

to nejsou holubice, tak si aspoň přímo před váma zničehonic z nosu vytáhne holuba, to je taky moc pěknej pohled. No jo, mikromagie, to je jeho, pořád s tím někoho otravuje, potkat Copperfielda na chodbě, to je vážně za trest. Nechá třeba něco zmizet a pak se to jako objeví na nějakým nečekaným místě. Takhle nechal tře­ ba zmizet rolexky mladýho Smithe z dvaatřicátýho patra, který se na­ konec objevily… No schválně, to byste neuhádli. Ve frcu tady za rohem! Nejhorší ze všeho je ale jet s Copperfieldem ve výtahu. Vždycky se připlácne zádama na strop, vykulí ty svoje kukadla a začne řvát, že se výtah utrhl a padáme. Fakt strašná sranda. Bydlím ve 34. patře, ale než jet s Copperfieldem výtahem, to jdu radši pěšky po schodech, to vám řeknu. Tady už výtahem kvůli Copperfieldovi vlastně nejezdí ni­ kdo. Jenže ani na schodech si nemůže být člověk úplně jistej. Jednou jsem šla domů, normálně po schodech nahoru. Jdu, jdu, a najednou jsem došla do sklepa. Už tam stepovala půlka baráku. Nevím, jak to udělal, asi nějaký zrcadla nebo optickej klam, to je jedno, ale tohle je tady furt. Pozvali jsme ho po tomhle na schůzi domovního výboru

/52


Můj soused Copperfield

a tam jsme ho pěkně klepli přes prsty, řekli jsme mu, že takhle to dál nejde. Ale pán byl nad věcí, celou dobu tam levitoval a usmíval se. To už mi trochu povolily nervy a řekla jsem mu, že by se už konečně měl vrátit nohama na zem, jestli jako nechápe, že už ho má celej barák plný zuby. A von se na nás podíval tím svým psím pohledem a řekl, že prej mu křivdíme, že by se pro tenhle barák třeba rozpůlil. No a taky že jo! Stará Johnsonová z toho měla málem smrt. To už mě tak dožralo, že jsem jedný tý jeho půlce řekla, že by mís­ to těch kravin se zrcadlama na schodech mohl ty schody jednou třeba taky umýt, že jsou to společný prostory. A že už mě opravdu nebaví, jak pokaždé, když mu na domovní nástěnku vypíšu službu, tak se z toho rozpisu začne kouřit a okamžitě se to přepíše na někoho jinýho z bará­ ku. ‚Umýt schody?‘ ptal se mě tehdy jak zhypnotizovanej. Copak jsem mohla vědět, že to vezme doslova? No a druhej den se to stalo. Prej zá­ vada na čerpadle, pche, to určitě! Podívejte, já si zkrátka myslím, že je to magor. Měli by mu dát svěrací kazajku a někam ho zavřít. No jo, ale k čemu by to bylo? Za dvě hodiny bysme ho tady měli zase zpátky!“

/53


Baf! Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

J 

sem strašně lekavý člověk. Jestli chcete vidět, jak lidské tělo reaguje na výboj defibrilátoru, stačí ke mně tiše zezadu přistoupit, když něco dělám, a zeptat se mě: „Co děláš?“ Asi nemusím říkat, co se mnou udělá něčí náhlé kýchnutí nebo krajíc chleba katapultovaný z  topinkovače. Dost často se leknu, i když mi třeba jen přijde esemeska. A jednou jsem se dokonce lekl tak, že mi měsíc nechodila pošta. (To když jsem jednou otevřel domovní dveře a  přímo za nimi stála listonoška, kterou jsem tam nečekal a které se tehdy shodou okolností udělal zajímavý opar. A já tehdy, protože jsem se fakt lekl, řekl: „Fuj tajxl!“) /54


Baf!

Myslím, že to lekání mám z dětství, kdy mě tatínek rád strašil. Schoval se na nějakém nepravděpodobném místě a pak, když jsem šel kolem, mě chytil za nohu, což doplnil zvoláním: „Baf!“ Poté se vždy dlouze smál až k slzám. Musím říct, že málokterý syn dělal své­ mu otci takovou radost jako já. To bafání měl taky z dětství. Se svou maminkou se prý rovněž rádi strašili. Tatínek na to s tikem ve tváři vždy rád vzpomínal: „Jed­ nou si na mě počkala v noci v kuchyni. Seděla tam potmě. Když jsem se šel napít, chňapla po mně jako polednice, rozumíš. Skácel jsem se k zemi. A když se ke mně shýbla, bafnul jsem na ni taky. Hahaha!“ Aspoň vím, proč si babičku nepamatuju. Tatínek rodinný folklor po celé mé dětství trpělivě přenášel do další generace. Jednou jsem si šel do skříně pro čisté tričko. Když jsem skříň otevřel, seděl v ní tatínek. „To ses lekl, co?“ chechtal se, zatímco já si pomalu k tričku přibíral i čisté trenýrky. Večer jsem se na oplátku nechal od bratra zastlat do tatínkovy postele těsně před tím, než šel spát. Tyto souboje jsme vedli i po dobu mého dospívání, tatínek říkal, že je to dobré na srdce. Neměl ale moc fantazii. Jednou ráno jsem si zase šel pro čisté tričko, a když jsem viděl, že se skříň zase celá po­ chechtává, zamkl jsem ji a šel do školy ve špinavém. Časem jsem ze strašení na rozdíl od tatínka vyrostl. Z mládí mi sice zůstaly nervy v kýblu, ale zato silné srdce. Naštěstí již delší dobu sdílím domácnost s osobou, která mě to­ lik neděsí. Chápe, že jsem velmi lekavý, a snaží se ke mně podle toho přistupovat. Zásadně zepředu! Straší mě jen za trest, třeba když za­ pomenu vyluxovat. I  když… Jednou jsem zrovna luxoval. Byl jsem /55


Baf!

doma sám a poslední, co si pamatuji, je, jak se mě někdo ptá: „Ty luxuješ?“ Určitě vás napadne, jestli jsem s  tím byl u  doktora. Byl. Vešel jsem do ordinace a zavřel za sebou dveře. Jenže doktor nikde. Když mě jakýsi hluboký hlas přímo do pravého ucha vybídl, abych se po­ sadil, rovnou jsem si lehl. Vedle dveří byl výklenek s  umyvadlem, kde si tenhle „doktor“ myl ruce. No nic, musím se s tím asi naučit nějak žít. Už teď mi je ale jasné, co uslyším těsně před svou smrtí: „Nelekni se.“

/56


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Pozor, zkušený spolujezdec Na

 některá nebezpečí silničního provozu vás v autoškole pro­ stě nepřipraví. Nečekají na vás totiž na silnici, ale přímo ve vašem autě. Jedno z těch nejzáludnějších je zkušený spolujezdec. Když někoho takového vezete, nemůžete se prostě zbavit pocitu, že má vaše auto ve skutečnosti řízení vpravo. Zkušený spolujezdec má při jízdě neustále pod kontrolou váš vo­ lant („Tady bych si teda já už asi najel do levýho pruhu.“), vaše řazení („To nemá pětku, nebo co?“) i rychlost („To jako víc nevytáhne, jo?“). /57


Pozor, zkušený spolujezdec

Vznikající dopravní situace bere velmi osobně a má na ně vždy jas­ ně vyprofilovaný názor. Třeba když dojedete auto před vámi, začne nervózně poposedávat a vzdychat. Naklání hlavu na stranu a snaží se mít lepší výhled. „Ten s tím jede jak s hnojem. A schválně neuhne, debil. Mně by tohle teda udělal jednou.“ Neocenitelný je zkušený spolujezdec také při navigaci. „Proč vlastně jedeš tudy, to jedeš nějak divně, ne… Hele, já ti budu radši říkat, jo? Tady někde to bude… Tak a teďs to přejel… Tams měl od­ bočit, přece… Se teď tady budeš zbytečně motat…“ Když pak situace na silnici pro jeho kvalifikaci už neposkytuje prostor, obrátí svou pozornost k samotnému autu. „Kolik to vlastně žere?“ zeptá se a vy mu to řeknete, i když víte, že vám na benzin ne­ přispěje ani korunu. A on odpoví, že to teda žere fakt dost a že taková spotřeba se dost odvíjí od toho, jak s tím člověk umí jezdit. Pak se vyptá na všechny položky z velkého techničáku a nakonec sdělí, že takové auto by on mít rozhodně nemohl. Následně poukáže na svůj nízký komfort v autě. „Proč tady tro­ chu nezatopíš? Dyť je tady děsná kosa.“ Bez ptaní přidá topení. Po pár minutách otevře bez varování okno a  do ohlušujícího svištění vzduchu řve: „Tady je hic, já se tady snad uvařím!“ Možná si jako řidič raději na chvíli pustíte hudbu, která vás uklidňuje. „Co to proboha posloucháš za srajdy? To tady nemáš něco nor­ málního?“ Zpřehází vám všechna cédéčka a  pak řekne: „Nemáš.“ A začne ladit rádio. Není to už jen rádio, co je po půlhodině jeho sna­ žení už hodně rozladěné. Začínáte chápat, proč se tomu místu vedle vás říká sedadlo smrti. /58


Pozor, zkušený spolujezdec

A pak řekne: „Dáme pivko, ne? Zastav na benzince.“ Zastavíte, on si od vás půjčí peníze a koupí si plechovku piva. Otevře ji a postříká vám vnitřek auta. Slastně se napije. „Áá, pivko! To sem potřeboval.“ Když po pár kilometrech dodrobí ještě tu bagetu a její obal umatlaný od majonézy zastrčí někam, kde ho najdete až za půl roku, prohlásí: „To pivko mě teda protáhlo, zastav mi na čurání. Hele, benzinka, as­ poň si koupím ještě jedno.“ Až někdy uvidíte na benzince člověka s pivem v ruce rozhlížet se kolem sebe, jako by marně hledal auto, které ho tam přivezlo, bude to nejspíš zkušený spolujezdec.

/59


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Mluv s ním. Ale ne jako s debilem P 

atřím mezi muže, kteří se snaží mít v životě trochu náskok, tak­ že pravidelně čtu články určené ženám. Většinou na webech, jako je Ona Dnes nebo Žena a život. Věnuji velkou pozornost hlav­ ně těm, kde ženy radí ženám, jak mluvit s muži. Vyplývá z nich, že komunikace s mužem je velmi důležitá, ale zároveň velice obtížná. A proto  redaktorky těchto magazínů nabízejí ženám rychlokurzy, jak se s mužem dorozumět a přimět ho k požadovaným úkonům.

/60


Mluv s ním. Ale ne jako s debilem

Nedávno jsem tak například narazil na článek Psychika muže a holuba je podobná. Vsaďte na odměny, radí odborník. V něm se kupo­ divu skutečně srovnávají mentální pochody muže a holuba a nutno říct, že holub z toho vychází o něco líp. Muži v tomto článku soutěží i s jinými zvířátky. Zaujala mě například věta Lachtana taky nenaučíte zdravit tím, že ho budete sekýrovat. Nejdůsledněji se do návodu, jak úspěšně navázat kontakt, pustila autorka článku Jak mluvit s muži? Jako s dětmi. Rozhodla se poměrně podrobně rozebrat modelovou situaci, kdy žena potře­ buje svému muži citlivě sdělit fakt, že protéká záchod. Její návod obsahuje spoustu na sebe navazujících kroků a  je plný konkrét­ ních rad, jak najít vhodný moment nebo jak nenápadně vzniklý problém naznačit (Četla jsem, miláčku, že voda má zase podražit.). Rozhodně užitečná je následující univerzální rada pro komunika­ ci s mužem: Mluvte v krátkých větách, vyhněte se souvětím. Vyhněte se souvětím! Tak tohle musí ocenit každý lachtan. Zvlášť když je připojen i vyčerpávající výčet žánrů, kterým by se měla žena v komunikaci s mužem vyhnout. Hlavně pozor na komunikační zlozvyky, jako jsou: všetečné otázky, sarkasmus, rozkazy, obviňování, mučednické výlevy, výhrůžky, přednášky… (Tady si chvilku odpočiňte, protože jsme teprve v půlce.) … moralizování, srovnávání, nadávání, posmívání, varování a… – a to je obzvláště zákeřný komunikační zlozvyk – … proroctví. No tak myslím, že kdyby se ženy zbavily všech těchto komuni­ kačních zlozvyků, přestaly by nejspíš úplně mluvit. /61


Mluv s ním. Ale ne jako s debilem

Když nedojde k požadované akci a záchod pořád protéká, měly by prý ženy dát muži vybrat. Mohou zvolit větu, která, myslím, ne­ nechá chladným snad žádného chlapa: Miláčku, uděláme si dnes hezký večer, nebo budeme poslouchat ten otravný zvuk protékajícího záchodu? Když všechno selže a záchod nadále protéká, autorka článku na­ vrhuje poslední možnost. Přidělat na záchod cedulku s následujícím textem: PROSÍM, UDĚLEJ SE MNOU NĚCO, AŤ UŽ NEPROTÉKÁM! Když na muže začne mluvit jeho vlastní hajzl, něco se v něm zlo­ mí a ten zaseklý plovák v nádrži na vodu narovná. Mnohem drsnější než všechny články o komunikaci dohroma­ dy je ale vždy následná diskuze pod článkem, kde dochází k výměně zkušeností žen, pokud jde o dorozumívací techniky s mužem. Ty dis­ kuze vypadají zhruba následovně: Katka 123 Díky za super článek. No jo, je to s nima prostě náročný. gfgf Někde jsem četla, že chlapi uvažují podobně jako vrabec. Toho taky prej nemá smysl sekýrovat, aby něco udělal. gfgf Odpovídá jí Milena. Její příspěvek je půvabný tím, že nepřesahu­ je mentální úroveň stejnojmenné čokoládové tyčinky. Milena Ahojky, holky. gggg Tohle vypadá na fajn drbárnu. gggg ggg My máme s přítelem moc pěkný vztah. Když mluvím, přítel rozumí skoro všecko. Hlavně nesmím říkat blbosti. To se pak naštve a jde pryč. f /62


Mluv s ním. Ale ne jako s debilem

Hanka05 No, zato ten můj, ten nerozumí ničemu. Ten není schopnej pobrat ani větu „Vadí mi, že nám tvoje matka neustále leze do pošty“. fff Janička Mlsná Květinka Ten můj někdy překvapí. Občas přijde sám a NORMÁLNĚ mluví. Když na něho ale začnu mluvit já, většinou usne. f Hanka05 Ten můj je v komatu furt… Milena Hani, sem četla, a byl to i film, že na lidi v komatu musíš mluvit, oni to slyší!!!! No tak s ním pořád mluv! gg Dřív nebo později ti odpoví!!! Dřív nebo později se spíš do diskuze vloží nějaká zastánkyně starých pořádků, která už několik let nemůže najít nejen chlapa, ale podle všeho ani klávesu Caps Lock, kterou před lety v rozrušení stiskla na internetové seznamce: Marie Jakubcová, roz. Novotná NEJHORŠÍ JE, ŽE SE DNESKA CHCE, ABY ŽENSKÁ BYLA CHLAP A CHLAP ŽENSKÁ, A PAK JSOU VŠUDE SAMÍ TEPLOUŠI!!!!!!!!!!!!!!!! A téměř vždy se do podobných diskuzí nakonec zapojí i ně­ jaký chlap. Už to, že jde o muže, který se zdržuje na podobných stránkách, znamená, že ve vztahu k ženám tahá za kratší konec. /63


Mluv s ním. Ale ne jako s debilem

Drsňák 007 Čtu tady ty vaše výlevy plný dementních smajlíků a je to FAKT na po-bli-tí. Děláte z chlapů úplný debili! Máte plnou hubu komunikace, ale uniká vám to podstatný. Jste fakt takový slepice, že si myslíte, že souložit s jednou ženskou třeba 30 let je normální?   Janička Mlsná Květinka Drsňáku, nebuď prosím arogantní. Navíc myslím, že to druhé „i“ ve slově debili by mělo být spíše tvrdé, ne? g Vždycky se to pak zvrhne v nekonečné hádky o tom, kde je místo chlapa a  kde místo ženy, ze  kterých vyplyne, že ta místa neleží na jedné planetě. Drsňák 007 Už se proberte! Chlap má ve společnosti i  v  přírodě přece pořád ty samý úkoly: lovit mamuta, bránit svoji zem, chránit rodinu, stavět domy, silnice, být vynálezcem… Ale vy z něj prostě uděláte komunikativního poseroutku v domácnosti a svět se zhroutí!! Z odpovědi Katky 123 je jasné, že tenhle boj nemůže žádný chlap nikdy vykomunikovat: Katka 123 Zajímalo by mne, co jsi dosud vynalezl… No a jak vypadají naše silnice, to snad víme všichni, že!

/64


Mluv s ním. Ale ne jako s debilem

/65


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Nakonec ho umlátí tou tyčí O 

bčas píšu do novin o svém tchánovi a musím říct, že fejetony, ve kterých vystupuje, mají vždycky velkou odezvu napříč ge­ neracemi. Jeden z  nich o  zásadní otázce, kterou mi jednou položil u  oběda (Chtěl byste být mořský koník?), se s  přeházenými odstavci dostal dokonce až ke státní maturitě z češtiny se zlomyslným zadá­ ním, aby studenti zrekonstruovali tchánovy myšlenkové pochody ve správném pořadí. Sám jsem se u téhle úlohy za tři body dost zapotil a na Facebooku mě několik tehdejších maturantů proklelo.

/66


Nakonec ho umlátí tou tyčí

Nejhezčí reakce, kterou jsem dostal, zněla: „Nejspíš budeme příbuz­ ní, protože váš tchán podle toho popisu musí být můj fotr.“ Snad ještě horší než tchánovy otázky jsou ale tchánovy filmy. Můj tchán si nahrává filmy, které běží v televizi. Většina lidí si filmy nahrává, aby se na ně mohla kouknout někdy později, ale můj tchán si filmy prostě nahrává, a pak… … je má nahraný. On se na ně totiž zásadně dívá, už když je nahrává. Když se na něco nemůže dívat, tak to nenahrává. Když jsem se ho jednou na tuhle zvláštnost zeptal, tak si poklepal na čelo a řekl mi: „Kdybych se na to nedíval, tak přece nevím, jestli to má cenu vůbec nahrávat.“ Problém ale není, že si ty filmy nahrává, ale že nám je čas od času taky pouští. Musím uznat, že některé nejsou úplně špatné, ale všechny mají jeden vážný problém. Tchán je už viděl. Takže kouká­ me na film, jsme vtažení do děje a ve chvíli, kdy hlavní hrdina kráčí po poli, najednou tchán do ticha pronese: „Kdyby chlapec věděl, že ho v tom obilí nakonec umlátí tou tyčí.“ To většinou psychicky nezvládne moje žena a začne křičet: „Tati, prosím tě, prosím tě!“ Takže poprosíme tchána, aby nám tam dal jiný film. To není problém, protože toho má nahraného opravdu hodně. Takže to tam dává a u toho říká: „Tak třeba tady mám takovej film o jednom detektivovi, kterej se zaplete do obchodu s drogama a pak potká prostitutku, ale vlastně pak nakonec zjistí, že byla na něj celou dobu nasazená, a pak ji zabije a skočí z toho mostu. To by se vám mohlo líbit, ne?“ Moje žena tohle špatně nese, takže se pak zase hodně křičí. /67


Nakonec ho umlátí tou tyčí

Jednou tuhle situaci vyřešil tchán po svém. „Vám se pořád něco nelíbí, tak já vám tam pustím Vraždy v Kaifecku, a je to!“ řekl. Podezíravě jsme si ho měřili. Tchán nás začal přesvědčovat. „To je bomba, fakt, to je takovej thriller, napínavý je to jak trenky, akorát na konci…“ „Néé, nic neříkej,“ okřikla ho moje žena. „Ne, tentokrát vám neřeknu, jak to dopadne!“ odvětil uraženě tchán. A odešel. Koukali jsme na Vraždy v Kaifecku a musím uznat, že to docela napínavé bylo. Skoro stejně jako to, jestli se tchán nevrátí a neutrou­ sí zase nějakou poznámku k ději. Situace se vyhrotila po dvou hodi­ nách, když hlavního hrdinu zahnal kdosi ve strašlivé masce démona do kouta v jedné nepřehledné stodole. No a tam… … ten film prostě skončil. Všimli jsme si, že tchán už zase stojí ve dveřích obýváku a usmí­ vá se. „To je, co? Já jsem vám říkal, že vám neřeknu, jak to dopadne.“ Nevěřícně jsme na něj koukali. „Mně se to totiž nenahrálo celý.“

/68


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Zničehonic něco N 

epřestává mě fascinovat, co všechno už dnes víme o vesmíru. I když zatím je to s tím vesmírem tak trochu jako s obsahem ženské kabelky. To, co jsme dosud zahlédli a o čem jsme schopni říct, co to je, tvoří necelých 5 procent. O zbylých 95 procentech toho moc nevíme. Zato víme, jak to celé nejspíš vzniklo. Podle moderní kosmologie začalo vše velkým třeskem, což byl hodně divoký počátek vesmíru, kdy všechno vzniklo naráz a z niče­ ho, když to nic zřejmě nějak hloupě zazmatkovalo, přehřálo se a vy­ buchlo. /69


Zničehonic něco

Možná je trochu obtížné si to představit, ale během méně než tri­ liontiny triliontiny sekundy se vesmír z ničeho zvětšil zhruba do veli­ kosti grapefruitu, což si ale můžete naštěstí lehce představit jako větší pomeranč. Pak už se pořádně nažhavený vesmír začal rozpínat do ve­ likostí, které přesahují jakékoliv naše běžné zkušenosti s rozměry ja­ kéhokoliv ovoce. V prvních sekundách vznikla hmota, energie, světlo, prostor, bůh a většina nejasností celé teorie. Dalších čtrnáct miliard let vývoje vesmíru pak poměrně přesně shrnul časopis Květy: Po velkém třesku vesmír prošel různými stadii vývoje, až dosáhl současného stavu. Hvězda současné teoretické fyziky a  kosmologie Lawrence Krauss provedl složité výpočty a zjistil, že na tom, že vesmír vznikl najednou a  z  ničeho, vlastně nic není. A  to protože, a  teď se radši něčeho chytněte: Nic je nestabilní. Tak jasně. Na takové zjištění ale nemusím mít vystudovanou teoretickou fyziku, tohle vědí prakticky všichni, kdo někdy chodili do práce. Každý moc dobře ví, jak nestabilní dokáže být například to nic, které má většinou na práci jeho nadřízený. Jak lehce se pak může nahromadit obrovské množství přebytečné energie, která následně nečekaně většinou v pátek odpoledne exploduje, a vznikají pak ple­ jády radioaktivních e-mailů a  celé galaxie záhadných a  nikým ne­ probádaných excelových tabulek. Zbytek problémů našeho vesmíru myslím pěkně řeší velký hit současné kosmologie – teorie superstrun. Tahle opravdu povedená teorie předpokládá, že náš svět je ve skutečnosti desetirozměrný, možná jedenáctirozměrný, záleží na tom, jakou máte prostorovou představivost. Ty tři základní rozměry obýváme a zaplňujeme nábyt­ /70


Zničehonic něco

kem, čtvrtý rozměr je čas strávený v Ikei. No a ty ostatní rozměry – a to se bude líbit všem ženám, které rády uklízejí – jsou podle vědců prý stočené do „takových malých prostůrků“. Není divu, že si vědci od této teorie hodně slibují. Podle mě by mohla minimálně vysvětlit, kam se věčně ztrácejí všechny propisky.

/71


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Krvavá historie stand-upu Ve

 volném čase se po večerech aktivně věnuji adrenalinové zábavě, která si u nás své místo teprve hledá. Je to stand-up comedy, zkráceně stand-up anebo také – jak mi vytrvale navrhují au­ tomatické opravy ve Wordu – Standa. Je to disciplína, kdy si člověk jednoduše stoupne před publikum a něco mu začne říkat, přičemž by mu měli lidé co nejvíce pobaveně tleskat a co nejméně se dívat na hodinky. Spousta lidí si myslí, že stand-up vznikl v  Americe,

/72


Krvavá historie stand-upu

ale není to pravda. Historie stand-upu je mnohem delší a zajímavější a plná postav, které si to, že se odvážně postavily před nemilosrdné publikum, většinou dost škaredě odskákaly. První důležitou postavou, která se profesionálně věnovala stand-­upu, byl samozřejmě Ježíš. Byly to teda hodně tvrdé začátky, na jeho stand-upy zpočátku chodilo třeba jenom dvanáct lidí. Pozdě­ ji se okruh posluchačů sice rozšířil, jenže zase přišly problémy. Ježíš bohužel brzy zjistil to, co já, když jsem vystupoval v Havířově, a sice to, že s publikem, které naslouchá vašim výstupům, je někdy prostě kříž. Což Ježíšovu kariéru po jednom jeho výstupu předčasně ukon­ čilo (konkrétně to byl známý výstup na Golgotu). Ty jeho stand-upy se ale naštěstí dochovaly a musí se nechat, že jsou docela chytlavé. Ještě dneska si na to jednou týdně můžete zajít prakticky v  každé díře a je pravda, že lidi z toho jdou pokaždé do kolen. Další důležitou osobností a  průkopníkem českého stand-upu byl bezesporu Jan Hus. Ten měl na svých vystoupeních od začát­ ku narváno, možná také proto mu říkali „mistře“. Není tedy divu, že brzy přišla nabídka vystoupit v  zahraničí, ve větším sále a  před náročnějším publikem. Přátelé ho sice tehdy varovali, ať tam do té Kostnice nejezdí, stejně jako mě varovali, ať nejezdím do Havířova, ale on se nebál. A musí se uznat, že když Hus začal v Kostnici mluvit a blýskl se několika vtipně zformulovanými kacířskými myšlenka­ mi, tak některým lidem v  publiku začaly docela cukat koutky. Ale bohužel se nakonec ukázalo, že na něj přišlo dost nepřátelsky nala­ děné publikum, a přestože my už dneska víme, že v tom svém výstu­ pu šel mistr Jan Hus až na samou hranici, se svým stand-upem tam totálně shořel. /73


Krvavรก historie stand-upu

/74


Krvavá historie stand-upu

Významným mezníkem v historii stand-upu byl rok 1621. Neby­ la to jednoduchá doba, bylo po Bílé hoře a dost lidí vidělo budouc­ nost černě. Přesto se tehdy na Staroměstském náměstí uskutečnil velký festival stand-upu, kterého se zúčastnilo celkem 27 borců. Po­ stavili jim tam opravdu slušné pódium a taky se přišlo podívat hod­ ně lidí. Jednotlivá vystoupení byla ale vážně poznamenaná skuteč­ ností, že to většina účinkujících zjevně chtěla mít rychle z krku. Prý se tam nějak sťali nebo co, zkrátka většina stand-upů neměla hlavu ani patu. Navíc tam došlo k tomu, co se stalo i mně při vystoupení v Havířově. Uprostřed představení se zvedla starší paní v první řadě a řekla: „Tak na toto su malo ožrala.“ A odešla. Další důležité jméno v  dějinách stand-upu je Jan Sladký Kozi­ na. Nechci tomu člověku nasazovat psí hlavu, ale ty jeho fóry byly dost na hraně. Na druhou stranu do dějin stand-upu vstoupil jako významný pokračovatel šibeničního humoru, jeho slavné „Lomika­ re, Lomikare, do roka a  do dne tě zvu na boží stand-up“ zlidovělo. Takové situaci říkáme battle (neboli – jak mi navrhuje textový editor Word – batole). No a když do roka a do dne na ten battle došlo, musí se nechat, že do toho dal Lomikar kus srdce. Dostal infarkt. Největší rozkvět a  zároveň zlaté období stand-upu nastalo ve 30. letech 20. století. I tomu, kdo o stand-upu nikdy neslyšel, budou připadat aspoň trochu povědomá jména jako Pepa Goebbels, Beni Mussolini nebo Adolf Hitler. To byli borci, kteří na pódiu uměli do­ slova nechat duši. Třeba zrovna takový Mussolini dokázal během jednoho vystoupení klidně zrušit dva mikrofony a tři ministerstva. Tihle stand-up komici dokázali skvěle pracovat s publikem a dostat ho do varu dobře vypointovanými výstupy, prostě jak se dneska říká, /75


Krvavá historie stand-upu

byli to fakt zabijáci. Publikum na ně reagovalo opravdu skvěle, a to nejen v Německu a Itálii, což byly tehdy supervelmoci stand-upu, ale po celé Evropě. Miliony lidí se těm jejich výstupům nejdřív hodně smály, i když někteří podotýkali, že to s těmi židovskými anekdotami už trochu přehánějí. Zhruba kolem roku 1939 to přestalo být vtip­ né úplně. Tihle standupeři se v následujících letech poměrně rychle vystříleli a nakonec museli někteří z nich spolknout hodně hořkou pilulku. Po této etapě v historii stand-upu se už začal formovat jeho mo­ derní proud, který trvá dodnes. Ano, ten vznikl opravdu v Americe a na základě poučení z historie dodržuje dvě hlavní zásady: 1) U stand-upu by neměli zbytečně umírat lidi. 2) Mělo by se za to už konečně začít vybírat pořádný vstupný. To jsou dva pilíře, na kterých dneska moderní stand-up stojí. I já se snažím těchto pravidel při svých vystoupeních v zásadě držet. Vy­ hrazuji si pouze jedinou výjimku, a to z té první zásady. A to, když mě zase někdo pozve do Havířova!

/76


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

O myších, pastích a lidech „J

 e tady, viděla jsem ji! Musíš ji přijít zabít, nebo zešílím!“ oznámila mi jednou do telefonu matka. Žena a myš, to je již po staletí kom­ plikovaný vztah plný vzájemného nepochopení, do kterého se dříve nebo později musí vložit muž. Dorazil jsem na místo a začaly přípravy k likvidaci hlodavce. Je až neuvěřitelné, že v době, kdy se po světě povalují hromady ato­ movek, v boji muže proti myši jsme jako lidstvo ustrnuli někde hlubo­ ko ve středověku. Jed nebo past. To jsou jediné možnosti, které nabízí /77


O myších, pastích a lidech

21. století nám myšobijcům. Jed jsem i tentokrát vyloučil hned na začátku. Jeho hlavní nevýhodou je totiž jistá nejednota jedu, místa a  času. Znáte to: v  úterý nastražíte u  vás doma ve spíži otrávenou návnadu na myši a ve čtvrtek chcípne někomu na druhém konci uli­ ce kočka. Zbývala tedy mechanická past. Klasický typ pastičky na myši zná každý a  za tu dlouhou dobu, co je na trhu, se do něj už chyti­ la pěkná řádka prstů a jeden křeček. Existuje ale i typ, který si své vděčné zákazníky teprve hledá. Je to pastička na myši, kterou matce vnutili v  železářství s  tím, že jde o  poslední novinku a  že bude na likvidaci malého vetřelce v její domácnosti nejlepší. Byla to malá důmyslná kopule z jemného pletiva, která měla na vrcholu úzký otvor. Fungovala následovně. Otvorem jsme do pasti dle návodu umístili kus slaniny. Stejným otvorem po čase do pasti opravdu vlezla i nenažraná myš. Nažrala se a krkla. Jen­ že pak v ní hrklo. Zjistila, že otvor na vrcholu kopule je tak úzký a tak na vrcholu, že se zpátky už nedostane. Sláva, jedna nula pro lidstvo. Čím déle jsme ale koukali na myš v malé klícce a ona na nás, tím jsme se cítili bezradnější. Skutečně by mě zajímalo, jak si to projek­ tant téhle pasti vlastně představoval dál. Počkat, až myš zestárne? Ubodat ji tužkou? Nebo jí pustit nejnovější hit od Ilony Csákové? „Vyhoď ji z okna!“ přikázala zoufalá matka. Připadalo mi to trochu drsné, ale nakonec jsem přece jen zamířil k oknu ve třetím patře. Vtom jsem za sebou uslyšel: „Počkej! Pustí­ me na ni toho blbce.“ Byl to náš tatínek, kterého celá akce zaujala, /78


O myších, pastích a lidech

a myslel našeho kocoura. Skutečně jsme se rozpomněli, že se na za­ hradě občas povaluje velká chlupatá koule, která věčně jen spí nebo znuděně listuje časopisem Cats. Dotáhl jsem tedy ze zahrady roze­ spalou šelmu a v uzavřené místnosti vytřepal myš z pastičky. Když kocourovi vyděšený hlodavec udělal před čumákem dvě myšky, vzpomněl si kocour na své předky, skočil po něm a hodil na kober­ ci parádního tygra. Pak prolítnul místností malý kulový blesk a ve chvíli, kdy se o zem roztříštila poslední broušená sklenička, třímal Tom vítězně Jerryho pevně mezi zuby. Zatleskali jsme, zdálo se, že je vyhráno. Jenže nebylo. Kocour myš opět pustil. A zase chytil. A zase pustil. Skvělá hrač­ ka pro znuděnou micku, která rozhodně nehodlala zakousnout tuhle prima zábavu. Bylo evidentní, že jsme to pěkně vymňoukli. „Zakousni ji, zakousni ji!“ povzbuzovali krvelačně kocoura oba mí rodiče. Kocour nechápavě a myš v jeho tlamě trochu vyčítavě je­ nom koukali. Nakonec to otec nevydržel a začal honit kocoura. Si­ tuace plynule přešla do grotesky. Kocour chytal myš, tatínek chytal kocoura a snažil se mu docvaknout čelisti tak, abychom mohli myš konečně prohlásit za mrtvou. To se ale kocourovi nelíbilo, prskal a škrábal. Myš byla celá poprskaná a pištěla. „Tak a mám toho dost,“ řekl nakonec otec a vrátil se k původ­ nímu plánu matky. Vzal kocoura, vystrčil ho ven z okna a vší silou s ním třásl. Doufal, že kocour konečně myš pustí a její život ukončí volný pád. Sousedi na balkóně na to vyděšeně zírali a  kocourovi proběhlo všech devět životů před očima. Myš ale nepustil. Nako­ nec to otec vzdal a se slovy „To je fakt blbec“ položil kocoura opět na zem. Tomu došlo, co právě prožil, a  začal žalostně mňoukat. /79


O myších, pastích a lidech

Toho využila myš, opustila jeho tlamu a zmizela v kuchyni za led­ ničkou. Zhruba za týden začalo za tou ledničkou něco strašně smrdět. Ukázalo se, že tam ta myš podle všeho spáchala sebevraždu. No upřímně, pokud má trochu cti v  těle, doporučoval bych to samé i projektantovi té nápadité pastičky.

/80


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Neškrábej se na Rakousku

Z 

náme se už od dětství a od té doby do mého života pravidelně zasahuje. Co všechno jsem si s  ním jen užil, kolika krásných chvil mě ušetřil. Vždy dokázal včas zakročit, když to vypadalo, že by mě mohlo potkat nějaké štěstí. Pokaždé se objeví zcela nečekaně, ze dne na den. Teprve když se pořádně namaže, po pár dnech zmizí. Ale já dobře vím, že se zase vrátí. Nevím, jestli to víte, nebo jestli je vám to úplně jedno, protože tím netrpíte, ale opar je způsoben velice zlomyslným virem. Má poměr­ ně rychlou inkubační dobu. Pokud máte zítra rande nebo důležitý /81


Neškrábej se na Rakousku

/82


Neškrábej se na Rakousku

pohovor, je to obvykle 24 hodin. Na druhou stranu mizí už po sedmi dnech, nejčastěji bezprostředně po skončení týdenního lyžařského kurzu, na kterém jste měli poslední šanci sbalit holku svého života. Většina z nás opar získala už v raném dětství. Je to pozornost od náhodné kolemjdoucí z té doby. „Ťuťu ňuňu, to je krásný brouček. Jestlipak dostanu pusinku,“ bylo to poslední, co váš imunitní systém uslyšel, než poznal kamaráda na celý život. Než stačila vaše matka odbrzdit kočárek a ujet, oslintala vás ta sudička dostatečně na to, aby vám na ni až do smrti vyskakovala na rtu několikrát do roka pěkná vzpomínka. Možná že patříte mezi ty, kterým se opar nikdy neudělal, a jste velmi hrdí na obranyschopnost svého organismu. Ve skutečnosti to však s  imunitou nemá vůbec co dělat. Odborníci to jednoduše vy­ světlují tím, že lidé, kteří oparem netrpí, byli podle všeho jako malí prostě jen obzvláště oškliví a každou tetku přenašečku, která se se­ hnula nad kočárek, včas k smrti vyděsili. Ti, které opar nenavštěvuje, přitom nevědí, o co přicházejí. Kva­ litní opar totiž například výrazně zvyšuje váš společenský status. V tramvaji vám lidé vždy udělají okamžitě místo a po příchodu do místnosti pokaždé všichni ztichnou. A když pak promluvíte, všichni vám fascinovaně visí na rtech a pozorně sledují, čeho všeho se do­ tknete. Opar umí být navíc velmi kreativní. Nejenže se vždy vytvoří na jiném místě vašeho rtu, ale navíc na něm a v jeho okolí pokaždé vy­ tvoří jiný útvar, často připomínající plastickou mapu nějakého státu. Zatímco těm šťastnějším se občas udělá Vatikán nebo maximálně Lichtenštejnsko, jiní musí nosit na rtu Kypr, Kanárské ostrovy, Spoje­ /83


Neškrábej se na Rakousku

né arabské emiráty, nebo dokonce Uzbekistán. Můj opar z nějakého důvodu nejčastěji připomíná Rakousko. Můžu vám říct, že Rakousko několik dní strašně svědí. Ale pozor, na Rakousku se nesmíte nikdy poškrábat. Jednou jsem to neopatrně udělal a druhý den jsem už měl na hubě Rakousko-Uhersko.

/84


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Den D E 

xistuje datum, které bude už navždy v našich kalendářích s vy­ křičníkem, protože to byl klíčový moment, který určil podobu naší současnosti. Je to výročí dne, kdy se před lety po měsících fi­ nančně, fyzicky i  psychicky vyčerpávajících logistických příprav konečně všechen materiál, technika, zásoby, lidské zdroje i  naděje vrhly navzdory počasí a bez ohledu na ztráty na jedno místo. Ne, ne­ mám teď na mysli invazi do Normandie, ale svatbu. Den D v životě každé ženy, na jehož výročí by neměl zapomenout žádný muž. /85


Den D

Jsem ostřílený veterán mnoha operací Nevěsta, a to na různých stranách konfliktu. Rád se se všemi ženami, které mají tento den te­ prve před sebou, rozdělím o některé taktické a strategické postřehy z jeho přípravy a průběhu. Den a místo Svatba je v  životě každé ženy ten nejdůležitější a  nejkrásnější den. Je to prostě jen a jen váš den, který se odehrává v sobotu na ně­ jakém jedinečném a  nezapomenutelném romantickém místě, kde se ten den vdává, fotí, hroutí, pobíhá a shání ženicha nebo lexaurin dalších pět nevěst. Svatební šaty Je zajímavé, kolik energie a času je věnováno výběru svatebních šatů, často i  několik let, aby to pak dopadlo pokaždé stejně. Budou bílé. Ano, jistě budou zcela originální a z těch všech nevěst, se kterými se budete přetlačovat o romantickou fotku u zámecké fontánky, je bu­ dou mít jen dvě, ale vy přece jen budete něčím výjimečná. Vy jediná v nich budete vypadat tlustá. Navíc vám vůbec nebude držet takový to vzadu a budete si to muset pořád povytahovat. A navíc vám nebu­ de držet ani takový to vpředu, protože na tohle prostě nemáte prsa, a vy jste to té paní z toho svatebního salónu říkala, ale ona říkala, že to bude dobrý, ale není a vám se chce brečet, ale nemůžete, protože… Make-up … by se vám roztekl ten make-up, jehož nanesení trvalo déle než Michelangelovi vymalování Sixtinské kaple. /86


Den D

Účes, příčesky, kosmetika, manikúra, pedikúra, depilace, vybělení zubů, přišití uší, totální endoprotéza atd. Viz Sixtinská kaple. Ale dvakrát! Protože musí pokaždé ještě před svatbou proběhnout zkouška, aby se zjistilo, jak to bude vypa­ dat. Dá to zabrat, ale ne tak jako… Umělé řasy Možná by vás zajímalo, proč se na každé svatbě rozbíjí o zem ten talíř. Je to proto, aby se mohlo jednoduše zkontrolovat, jestli má ne­ věsta dostatečně dlouhé řasy. Pokud ano, měla by být schopná za­ mést střepy z rozbitého talíře pouhým mrknutím oka. Svatební cukroví Všechny ženy říkají, že jim žádost o ruku doslova vyrazila dech, že se jim podlomila kolena a tak podobně. Je to proto, že každé ženě v takovém okamžiku dojde, že se to prostě nemůže všecko stihnout. Naštěstí maminky, babičky a  všechny cukrářky v  okruhu sto kilo­ metrů začínají péct svatební cukroví už několik měsíců před tímto dojemným okamžikem, a tak se to vždycky nějakým zázrakem na­ konec stihne, a  dokonce je potřebné množství svatebního cukroví mírně překročeno o jeden kamión. Fotograf Nejdůležitější osoba na svatbě s povolením všechny buzerovat. Člověk s vážnou vadou zraku. Většina jeho vět totiž začíná slovem „nevidím“. „Nevidím pana ženicha.“ „Nevidím otce nevěsty.“ „Nevi­ dím pana svědka.“ Bez této osoby by se také nikdy nemohla odehrát /87


Den D

ta vůbec nejdůležitější část každé svatby, ty překrásné dvě hodiny bezprostředně po obřadu, kdy se nevěsta a ženich fotí. Nevěsta a že­ nich stojí v trávě. Nevěsta a ženich stojí u stromu. Nevěsta a ženich stojí vedle stromu. Nevěsta a ženich stojí za stromem. Nevěsta leží před stromem, ženich stojí za stromem. Ženich a nevěsta stojí před jezírkem. Ženich a nevěsta stojí za jezírkem. Ženich a nevěsta stojí kousek od jezírka… Nevěsta leží na dně jezírka a ženich visí na stro­ mě! Svatební hosté Trochu otravná, hodně drahá, ale bohužel nezbytná součást kaž­ dé svatby, pokud to má na fotografiích vypadat dobře. Jejich úkolem je pořád někde stát a nevědět, co mají právě teď dělat, což jim vždyc­ ky někdo přiběhne říct, aby se vzápětí ukázalo, že na tohle už není vůbec čas. Mezi svatebními hosty by každopádně měl být: 1) Někdo, kdo vám v intervalu 30 minut bude pokládat tuto otáz­ ku: „A kdy se teda budou předávat ty dary nebo kam to jako máme dát?“ 2) Někdo, kdo vám stejnou otázku položí každých 15 minut. Mimino Ujistěte se, že na svatbě nebude chybět mimino, které bude řvát během obřadu, během originální řeči oddávajícího, když budete zrovna říkat „Ano“, při slavnostní řeči vašeho otce, během všech klí­ čových pokynů svatebním hostům, zejména když jim budete ozna­ movat, že teď mají dvě hodiny osobního volna, protože následuje /88


Den D

oběd v rodinném kruhu. A taky ve chvíli, když jim řeknete, kdy se budou předávat dary nebo kam to jako mají dát. Rýže Při východu z obřadní síně by se na vás měla snést roční úroda rýže jedné čínské vesnice, jejíž větší část skončí ve vašem dekoltu. Je to praktický zvyk, rýže z vás pak odpadává a trousíte ji za sebou po celý zbytek svatby, takže vás nikdy není obtížné vystopovat, když je po vás sháňka. Čočka Ve chvíli, kdy se váš dekolt plní rýží, budete už vědět o třech vě­ cech, které se na vaší svatbě nepovedly zrovna podle vašich představ. Za to byste měla dát podle starého svatebního zvyku kamarádkám, které za to můžou, čočku. Házení svatební kytice Na všech svatbách se hází svatební kytice, málokdo ale ví, že ji pokaždé parádní ragbyovou rybičkou chytí jedna a ta samá ženská. Je to Alena Rybníčková, která se mi na základce posmívala, že mám velkou hlavu, a přestože už pochytala několik květinářství, je pořád svobodná. Zábavné svatební hry Existuje opravdu spousta zábavných svatebních her, které musí­ te absolvovat, aby byla vaše svatba perfektní, ale pouze tři z nich jsou obzvláště dementní. Všechny tři si na vás vaši přátelé nachystají. /89


Den D

Svatební hostina Ať to naplánujete sebelíp, ať vymyslíte svatební tabuli sebenápa­ ditější, a zcela bez ohledu na počet cisteren, ze kterých bude téct bílé víno, k vám stejně nakonec zhruba ve tři ráno někdo přijde, šlápne vám na svatební šaty (už ne tolik bílé), škytne a řekne: „Tak já už fakt nevím… Kdy se teda budou předávat ty dary nebo kam to jako máme dát?“ Ostatní Asi pro vás nebude nic nového, že byste na svatbě měla mít ješ­ tě něco modrého, půjčeného a starého. Ano, správně, je to ženich. Podceňovaná součást svatby, vlastně by se to bez něj i kolikrát obešlo a taky je to leckdy až to poslední, co se před svatbou shání. Proběhly už i svatby, kde ženich nebyl, a na fotkách u jezírka to nevypadalo vůbec zle, jen nevěsta byla trochu rozladěná, protože jí nedrželo ta­ kový to vzadu. Aby váš den s  velkým D byl ale perfektní, měla byste si přece jen vybrat opravdu výjimečného muže, který dokáže udělat tyto dvě věci: 1) nezapomenout si občanku 2) úplně se neožrat ještě před obřadem.

/90


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Zájezd do minulosti V 

ědci oznámili, že cestování zpět v čase je možné. Zatím to prý jde jen s fotony a bez polopenze, ale je jen otázka času, kdy do minulosti vyrazí první myš a po ní statečně i první člověk. Úvahy, co by v minulosti mohl natropit nezodpovědný cestující časem, se tak množí už teď. Proto si myslím, že by tam měli vyslat mě. Nesnažil bych se měnit výsledky druhé světové války ani kuponové privatiza­ ce. Vrátil bych se do minulosti, jen abych tam změnil pár maličkostí ve svém vlastním životě. /91


Zájezd do minulosti

Tak předně v září 1981 v tom křoví na zahradě školky, při hře s K. na prohlídku u doktora, budu začínat já, a ne ona. O rok později ško­ dolibé D., která mi, když se mi bude chtít strašně čurat, řekne, že když se ti strašně chce, tak si stačí jen trochu ucvrnknout do kalhot, jen malou kapku, a okamžitě to přestane, NEUVĚŘÍM. V červenci 1986, když budeme s R. a H. hrát Dostihy a sázky o to, kdo vypije kelímek, do kterého jsme všichni naplivali, neprodám toho čtvrtého trenéra ani Kostravu a budu důsledně celou hru trvat na platbě za prohlíd­ ku stáje i u Gavory a Fantomeho. Na stanovém táboře v Borači si líp zapnu kufr, aby mi v něm neporodila myš, kvůli čemuž jsem ztratil přízeň své tehdejší lásky, když prohlásila, že jsem prase. 17. listopa­ du 1989, v den, na který opravdu nikdy nezapomenu, odvrátím včas zrak, až nám R. po škole pustí na videu svého otce ten rakouský film pro dospělé. V  létě 1995 políbím u  Niagarských vodopádů překrás­ nou bigotní katoličku Esther Bell i  přesto, že má přítele, kterého jí vybrali rodiče, a shodím ze skály její tlustou kamarádku. V roce 2000 nepolezu na tu lampu v Brně-Bohunicích. V letech 1985–2004 se ne­ šťastně nezamiluju do nevyrovnané A., komplikované J., slabomysl­ né L., vypočítavé Z., zlé a zlomyslné N. a nedobytné K. a ušetřený čas strávím tím, že se perfektně naučím dva cizí jazyky. Na seznámení s mojí ženou si neobléknu tu zelenou teplákovou soupravu. Na svat­ bě se budu víc věnovat rodině nevěsty a taky nevěstě, neusnu v po­ rodnici a 23. prosince 2011 vyndám to nádobí z myčky. Až se vrátím z téhle cesty časem, budu se cítit skvěle. Bude jistě pryč ta lehká pachuť na jazyku, kterou vždy cítím, když se ohlížím zpátky do minulosti. Už jenom proto, že R., který do toho kelímku v létě 1986 nejvíc naplival, kouřil tehdy sparty bez filtru. /92


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Jak metla lidstva zametla s Josefem

T 

ohle je otřesný příběh pana Josefa. Je to příběh muže, kterému život zničil alkohol. Josef mi ho začal bez varování vyprávět na lavičce zastávky MHD, kde jsem čekal na autobus a kde on v té době zrovna bydlel. „Problémy s  chlastem jsem měl v  podstatě už od útlýho věku, rozumíš, kamaráde.“ „Rozumím, ale nejsem váš kamarád.“ /93


Jak metla lidstva zametla s Josefem

„Jednou jako malej jsem si hrál v kuchyni, vrazil jsem do nohy od stolu, na kterým stála otevřená flaška od piva. Převrátila se, sku­ tálela a celýho mě polila. Nakonec mi spadla na hlavu. Málem mě to tehdy zabilo. Možná už tehdy jsem si uvědomil, že alkohol je fakt nebezpečnej. Hele, nebylo by cígo?“ „Ne. Co bylo dál?“ „No, pak přišla puberta, první mejdany a chlastání s kamarádama.“ „Zachutnalo vám to, co?“ „Ale prdlajs. Ze začátku mi to vůbec nechutnalo, nechápal jsem, co na tom všichni maj, bylo to hořký a hnusný a zvracelo se po tom. Člověk se motal a blábolil úplný kraviny. Kamarádi mi říkali, že se to poddá, ale…“ Pan Josef mávl rukou a vzdychl. „Ale co?“ „Ale nepoddalo, no. I když jsem se fakt snažil, pít jsem se prostě nenaučil. A tak jsem nepil.“ „Tomu vůbec nerozumím.“ „No právě. Nikdo tomu nerozuměl. Všichni si mysleli, že jsem nudnej, a holky se mě ptaly, jestli nejsem šáhlej. A najednou mi bylo osmnáct a já si s hrůzou uvědomil, že nepiju a že už se ani nemůžu vymlouvat, že nejsem plnoletej. V  hospodách jsem se dostával do konfliktů s číšníkama při objednávkách minerálky, kazil jsem všech­ ny oslavy, přípitky, Vánoce, silvestry a pátky.“ „Chápu…“ „Nejdřív se mi všichni v okolí snažili pomoct. ‚Hele, Josefe, tak si dej, neblbni. Aspoň jednoho panáka,‘ říkali mi. Snažil jsem se vy­ mluvit, že mi není dobře, ale nabídli mi zdravotního panáka. Říkal /94


Jak metla lidstva zametla s Josefem

jsem, že mám strach, že mi bude blbě, ale nabídli mi panáka na ku­ ráž. Říkal jsem, že už fakt musím jít, ale nabídli mi panáka na cestu.“ „A to jste se nepokusil s tím něco udělat?“ „Ani bych nespočítal, kolikrát jsem se snažil začít. Jenže nikdy mi to dlouho nevydrželo. Kolikrát jsem si koupil flašku a zařekl se, že tohle bude moje první, že s tím konečně začnu, ale pak jsem ji vždyc­ ky vylil do záchodu. Moje žena, fakt anděl, při mně dlouho stála. Sty­ děla se sice mě kamkoliv brát, protože jsem se prý nedokázal bavit, ale nejdýl ze všech věřila, že se jí podaří mě změnit. Posílala mě po­ řád někam do hospody, ale když jsem každej den chodil domů úplně střízlivej, ničilo ji to. Snažil jsem se jí vysvětlit, že s tím nemůžu nic dělat, že si nemůžu pomoct, že mi to nechutná. Na ten pohled v je­ jích očích, když mě načapala, jak zase schovávám ve sklepě chlast, kterej jsem dostal od kamarádů, na ten nikdy nezapomenu. Sliboval jsem jí donekonečna, že s tím něco zkusím udělat, že zkusím začít. Ale bylo to pořád dokola. Pořád jsem jen sliboval. Zkusil jsem i Ano­ nymní nealkoholiky, párkrát jsem si na těch setkáních pěkně pobre­ čel, ale zlomit to prokletí jsem nedokázal. Žena už to pak nemohla snášet, vzala děcka a odešla k matce. Za pár měsíců jsme měli první stání. Pak už to šlo rychle. Z práce mě vyhodili, když jsem se neopil na jednom důležitým firemním večírku. Šéf si mě zavolal a řekl: ‚Tohle byla poslední kapka, Josefe. Málem jsme tu zakázku nedostali, člo­ věče.‘ Jinou práci se mi už najít nepodařilo. Když se mě na pohovorech ptali, proč jsem odešel z předchozího zaměstnání, odpověděl jsem po pravdě, že to bylo kvůli alkoholu. Vždycky se tak divně podívali a řek­ /95


Jak metla lidstva zametla s Josefem

li, že dají vědět. Ale nedali. Rychle mi došly peníze a neměl jsem na nájem. Vykopli mě a nakonec jsem skončil na ulici. Jenže ani mezi bezdomovce jsem moc nezapadl. Když několikrát odmítneš pozvá­ ní na krabicový víno nebo okenu a  na otázku, jestli nemáš nějakej chlast, pořád odpovídáš stejně, začnou být lidi podezřívaví. Rychle se o mně rozšířila zlá pomluva, že mám někde ulitej chlast a že si někde tajně sám chlastám a nechci se dělit. Dneska mi už žádnej bezdomo­ vec ani vajgl nepodá a tuhle lavičku mi už dvakrát zapálili.“ „Tak to je fakt síla,“ vydechl jsem. „No jó, alkohol je svině. Může ti zničit celej život, kamaráde. Hele, nebyl by nějakej kov na kofolu?“ Neměl jsem drobné a ten autobus pořád nejel, a tak jsem šel ra­ ději pryč. Nemusíte mi to věřit, ale ten příběh mě fakt dost vzal. Mu­ sel jsem si prostě jít dát někam panáka.

/96


Jak metla lidstva zametla s Josefem

/97


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Fyzika vztahu J 

ediné vědomosti ze školy, které opravdu nakonec využívám v praktickém životě, jsou znalosti teoretické fyziky. Všiml jsem si totiž, že jevy vyskytující se ve vztahu mužů a žen lze vysvětlit pů­ sobením klasických fyzikálních zákonů. Nebo, a to častěji, jejich po­ rušováním. Tak například na začátku, když žena a muž vstupují do interakce, se vše řídí zákony přitažlivosti dvou těles. Většinou je to přitáhne na bar, kde do toho rychle vstupuje mechanika kapalin, a pokud to jde dobře, vede to ještě ten večer k rovnoměrnému přímočarému pohybu. /98


Fyzika vztahu

Třením ale samozřejmě vzniká teplo, které se s rostoucím časem na­ hromadí, a  po jisté době vzniká dusno. Objevují se odstředivé síly, vytrácí se dynamika a objevuje se silná přitažlivost jiných těles. Ale nakonec se přesto obě tělesa ze setrvačnosti vydají po společné drá­ ze. Tady je hlavně pro muže důležitá znalost Newtonova zákona, který zní: „Jablko nepadá daleko od stromu. Dobře si prohlídni svoji poten­ cionální tchyni.“ Je to pěkný příklad, kdy se potencionální energie rychle mění v energii kinetickou, slovy Isaaca Newtona: „Utíkej!“ Poté, co se obě tělesa vydají na společnou dráhu, začnou ženy všechny fyzikální zákony porušovat. Tak například zákon zachování hmotnosti přestane většinou platit okamžitě po svatbě. Velice rych­ le přestane fungovat i zákon akce a reakce a postupně ho nahrazují: • zákon akce a divné reakce, • zákon akce a hodně divné reakce, • a samozřejmě zákon akce a žádné reakce. Ve vztahu dvou těles rychle ubývá energie, zvlášť když je začí­ nají obíhat další malá tělesa porušující všechny zákony zachování klidu, a začínají se objevovat fyzikální veličiny jako tlak a napětí. Do společného soužití samozřejmě vstupuje ze strany mužů také me­ chanika plynů a po nějaké době se u žen objevuje další fyzikální ve­ ličina – odpor. Ženy mužům naznačují, že v  životě nic nedokázali, a konfrontují je s takzvaným Packalovým zákonem. U mužů dochá­ zí k sublimačním efektům – snaží se neustále někam vypařit. Čas­ to pak vzniká manželský trojúhelník, na který lze uplatnit slavnou Pythagorovu větu. Ve škole se bohužel učí jen její první polovina. Celá Pythagorova věta totiž zní: a2 + b2 = c2, žiju s úplnou krávou. /99


Fyzika vztahu

Pokud opravdu chcete být mužem, který chápe některé para­ doxní jevy kolem sebe, musíte porozumět kvantové teorii ženy. Ta vychází z tvrzení klasické kvantové fyziky, že se částice může na­ cházet ve dvou naprosto rozdílných stavech zároveň, v takzvané su­ perpozici. Když se ale pokusíte experimentálně zjistit v jaké, dojde k  takzvanému kolapsu vlnové funkce a  vy pozorujete pouze jeden z těchto stavů, většinou ten horší. (Kvantová fyzika je tak složitá, že i její chápání se u těch pár lidí, kteří jí rozumí, nachází v superpozi­ ci – tedy že ji chápou i nechápou zároveň. A pokaždé, když se snaží zjistit, jak na tom skutečně jsou, dojde ke zrušení superpozice a oni zjistí, že ji nechápou.) Kvantová teorie ženy je ale o něco složitější. Tam je totiž těch na­ prosto rozdílných stavů, ve kterých se žena dokáže přes den zároveň udržovat, podstatně víc, průměrně tak dvanáct. Zvlášť ženatí muži znají tuhle fakt super pozici. A také to, že kdykoliv se pokusíte jakko­ liv zjistit, ve kterém z nich se právě nachází, tím, že na ni promluvíte, dojde ke kolapsu vlnové funkce a vy zjistíte, že je nasraná. Kvantová teorie ženy je navíc zcela kompatibilní s teorií relati­ vity. Na základě vlastních pozorování a výpočtů (musel jsem napo­ čítat do deseti, abych se uklidnil) mi vyšla následující docela pěkná rovnice. E = mc2 kde E je celková negativní Emoce, kterou žena během dne poci­ ťuje, m je samozřejmě muž a c je cokoliv. Člověk nemusí být zrovna Einstein, aby mu bylo jasné, že na základě téhle rovnice by nemělo být moc složité sestrojit třeba atomovou bombu.

/100


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Velká literatura v policejní svodce

K 

dyž jsem pracoval v novinách, zamiloval jsem se do žánru po­ licejní svodky. Každý den policejní mluvčí ve svých krátkých zprávách informují média o událostech ve svém rajónu. Hltal jsem ty dramatické příběhy a  obdivoval ten věcný sloh vyznačující se láskou k  trpnému rodu a  poetikou šroubovaných vět, které občas okoření zvláštní rozvernost, nechtěné dvojsmysly nebo nečekaně drsná zkratka. Připadá mi škoda, že je tento žánr vytrvale opomíjen ve velké literatuře. Policejní svodka by si jistě lehce poradila i s těmi největšími díly od Tolstého, Hemingwaye či Kafky. /101


Velká literatura v policejní svodce

A N N A K A R E N I N A Stovky cestujících na hlavním nádraží byly včera poněkud rozladěny několikahodinovým zpožděním všech vlakových spojů. Příčinou byla neprůjezdnost jedné z kolejí. Tu způsobil tragický počin ženy, která svoje životní rozhodnutí realizovala vstupem z druhého nástupiště na třetí kolej kusou přímo pod přijíždějící vlakovou soupravu s pravděpodobným úmyslem sebepoškození. Důvodem k tomuto nečekanému kroku byly zřejmě dlouhodobé osobní problémy ženy. Žena utrpěla mnohočetná zranění neslučitelná se životem, škoda na lokomotivě byla odhadnuta na šest tisíc korun. Kolej byla znovu průjezdná až po třech hodinách. S T A Ř E C A  M O Ř E Zřejmě příliš živá vzpomínka na mládí vedla k  pošetilému nápadu seniora, jehož celoživotní vášní, koníčkem a zálibou v jedné osobě je rybaření. Na vlastní pěst se ve člunu vydal na rozsáhlou vodní plochu, kde došlo k pokusu o realizaci odchytu ryby. Senior přecenil své síly a ty mu záhy došly. Zcela vyčerpaný a dezorientovaný byl objeven na břehu hlídkou městské policie. Byl ošetřen a předán republikové policii k došetření. Senior může mluvit o štěstí, že nedošlo k většímu neštěstí. P R O C E S Známé lidové pořekadlo, že ranní ptáče dál doskáče, zřejmě nebude platit pro dosud soudně netrestaného Jo/102


Velká literatura v policejní svodce

sefa K. Dnes ráno totiž ve svém bytě ke svým třicátým kulatinám dostal nečekaný dáreček v podobě svého zatčení. Vyšetřovaný je vyšetřován na svobodě. Konkrétní obvinění mu zatím nebylo sděleno, ale vše svědčí proti němu, a tak povedený výtečník zaslouženému trestu nejspíš neunikne. Myslím, že by si policejní svodka poradila i  s  poezií. Třeba se slavnou básní E. A. Poea. H A V R A N Kolem půlnoci zavolal na tísňovou linku rozrušený muž s  tvrzením, že došlo k  proniknutí ptáka do jeho pokoje pravděpodobně otevřeným oknem, konkrétně se mělo jednat o havrana. Zasahující hlídka nelenila a vyrazila na místo, kde byl objeven muž, který uvedl, že má těžkou depresi, protože mu nedávno zemřela družka, a havran mu ji svým krákáním připomíná. Havran byl odchycen přivolaným ornitologem, přičemž bylo zjištěno, že jde ve skutečnosti o krkavce. Hlídka vyzvala muže ke zvýšení snažení při zajištění oken a tím zabránění proniknutí ptáků do jeho pokoje v budoucnu. Muž je opakovaně ujistil, že už se to víckrát nestane.

/103


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Prasečinky a jiné pozdravy ze Země P 

ři pohledu na noční oblohu mě už jako kluka fascinovala mož­ nost, že tam někde daleko někdo taky je. Vyvolávalo to ve mně pokaždé tíživý tlak na hrudi a takové zvláštní lechtání v břichu. Ten pocit jsem pochopil až mnohem později při sledování filmu Vetře­ lec. Tehdy jsem ale ještě věřil, že by se s mimozemšťany dalo domlu­ vit i  bez plamenometu, a  přemýšlel jsem, co bychom jim asi měli říct. Bylo to v době, kdy už první kosmické sondy nesly vzkazy jiným inteligentním civilizacím. I když zrovna inteligence těch vzkazů je z dnešního pohledu trochu sporná a další kosmické sondy už radši ani žádný vzkaz nenesou.

/104


Prasečinky a jiné pozdravy ze Země

První vzkaz mimozemským civilizacím poslalo lidstvo se sonda­ mi Pioneer 10 a 11, které odstartovaly v roce 1972 a 1973. Pro případ, že by je ve vesmíru „někdo našel“, obsahovaly známou plaketu, na které je mimo jiné znázorněn lidský druh. A protože jsme nechtěli mimozemšťanům o  naší podstatě nic zakrývat, je na ní nahý muž a nahá žena. Muž má zdviženou otevřenou pravou ruku, což je prý podle vědců univerzální symbol dobré vůle. (Napříč všemi známými kulturami na Zemi je to jasný vzkaz, zhruba něco ve smyslu: „Podí­ vej, nemám v ruce baseballku. Dokonce ti ani nechci dát pěstí.“) Je příznačné, že to, co jsme nakonec poslali do kosmu, vyšlo v  té době v  některých novinách pouze ve zcenzurované podobě – muž měl překryté přirození, žena zase měla odstraněné bradavky. A  hodně lidí do novin tehdy psalo, co to posíláme do kosmu za prasečinky. Škoda že to NASA neposlala nakonec právě v  té zcen­ zurované podobě, byla by to opravdu dokonalá výpověď o lidském druhu. Mimochodem čárku znázorňující u ženy vulvu raději autoři plakety ani nenakreslili z  obav, aby to vůbec prošlo. Cože? Říkáte něco jako: „Tak moment, to jsme jako poslali do kosmu ženskou, která nemá…?“ Poslali. Nemá. Těžko říct, jaký rozhovor se nad touhle zvláštní plaketou jednou někde v hlubinách vesmíru odehraje. Mimozemšťan 1: Tohle je teda fakt divná civilizace. Tak kos­ mickou sondu už odpálit umí, ale trenky ještě nevynalezli. Mimozemšťan 2: A proč myslíš, že nám ten týpek ukazuje pra­ vou ruku? Mimozemšťan 1: Asi s ní něco má. /105


Prasečinky a jiné pozdravy ze Země

/106


Prasečinky a jiné pozdravy ze Země

Mimozemšťan 2: No jo, máš recht, má na ní jen pět prstů. Asi nějakej dřevorubec. Mimozemšťan 1: Spíš je divný, že ukazuje jen tu jednu. Mimozemšťan 2: Jak to myslíš? Mimozemšťan 1: Co má v tý druhý, kterou nám neukazuje? Ha? Mimozemšťan 2: No jo, na tom něco je, musíme si na tenhle druh dát bacha. Mimozemšťan 1: Hele, a co když prostě jen ukazuje „pět“. Mimozemšťan 2: Pět čeho? Mimozemšťan 1: To já nevím, ale jestli za rok přilítne další son­ da a ten chlápek bude ukazovat už jen čtyři, je to jasný – normálně nás odpočítávaj. Mimozemšťan 2: Ty hele, počkej! Vidíš to? Mimozemšťan 1: Co jako? Mimozemšťan 2: Zdá se mi to, nebo ta ženská fakt nemá…? O pár let později jsme ale byli už o něco chytřejší a zase jsme to vylepšili. Poslali jsme do kosmu s Voyagerem 1 a Voyagerem 2 pozla­ cenou gramofonovou desku. Poslali jsme jim na té desce i návod, jak si postavit gramofon. Je tam trocha pozemské muziky a spousta zají­ mavých pozemských zvuků, mimo jiné – a to si myslím, že mimozem­ šťané obzvlášť ocení – startování traktoru. Ale hlavně jsme mimozemšťanům poslali lidský pozdrav. A to pro jistotu hned v 55 různých světových jazycích včetně jazyka čičeva a ila. (Když jsem dal do Googlu „jazyk ila“, moc mi toho nevypadlo, jenom mi to napsalo: „Měl jste na mysli jazyk hovězí Billa?“) 55 pozdravů v 55 růz­ ných jazycích! No tak to jistě usnadní porozumění napříč vesmírem. /107


Prasečinky a jiné pozdravy ze Země

Úplně vidím, jak to ti mimozemšťané někde nad vykuchaným Voyagerem poslouchají, škrábou se za uchem, nebo na nějakém vý­ růstku, co mají místo ucha, a říkají: „Co to je, ty vole? To si snad ně­ kdo dělá srandu, ne?“ A budou mít pravdu. To jsme jim tam mohli rovnou poslat po­ sledních třicet cédéček Evy a Vaška. No jenže teď si představte, že ti mimozemšťané budou nakonec přece jen předpokládat, že jim to po­ slala nějaká inteligentní rasa, a budou to nejspíš považovat za něja­ kou komplikovanou šifru. A v domnění, že obsahuje nějaké důležité sdělení, se s jejím rozluštěním budou mořit desítky, možná stovky let. A nakonec, protože budou inteligentní, to rozlousknou. A to jen proto, aby si pětapadesátkrát poslechli: „Ahóóój!“ No tak uvidíme, jestli nebudou trochu vytočení a taky nám sem nepošlou nějaký hezký pozdrav. Ale co já vím, třeba to zachrání to startování traktoru.

/108


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Ráno jasno, odpoledne kroupy, žáby, trakaře L 

idé se odpradávna snaží předpovědět dvě věci, které by jim mohly pokazit víkend: počasí a konec světa. Každý, kdo někam občas na víkend jezdí, dobře ví, že se zatím žádná z těchto předpově­ dí nesplnila. Zatímco zprávy o počasí se snaží meteorologové zdůvě­ ryhodnit stále modernějšími a důkladnějšími metodami, jak ukázat nohy moderátorek, konec světa třeba takoví jehovisté už raději ani neohlašují. (Protože jim po posledních pěti neplatných pokusech už v obchodech nechtějí brát zpátky konzervy.) /109


Ráno jasno, odpoledne kroupy, žáby, trakaře

Přesto je téměř jisté, že konec světa nás už zase čeká příští rok v září. Tentokrát ale nejde o pouhou neschopnost číst v may­ ském kalendáři jako v  roce 2012. Za touto předpovědí totiž není nikdo jiný než slavná rumunská vědma Baba Papula. Problém je v  tom, že tahle novodobá Sibyla se ještě ani jednou ve svých věštbách nespletla. Tak například naprosto přesně předpověděla 11. září  2001. A nejen to. Ve stejném roce předpověděla i 15. říjen, 6. listopad a několik dnů v prosinci, většinou neděle. V roce 2013 prorokovala, že nový papež František nepovolí sodomii, a oprav­ du: Svatý otec, ač velmi liberální, se k tomuto kroku nakonec ne­ odhodlal. Je asi už zbytečné dodávat, že na den přesně předpově­ děla osmdesátiny britské královny, stejně jako sedmdesáté páté výročí Mnichovské dohody. Baba Papula je prostě prognostická třída a už léta se s ní tajně jezdí radit celebrity i politici z celého světa. Takže konec světa je tutovka, což by mohlo naznačit i ne­ dávné podivné vyjádření miliardáře Warrena Buffetta, že prachy nejsou všechno. Asi by vás o  tom konci světa zajímaly nějaké podrobnosti, abyste si třeba ještě stihli vybrat dovolenou nebo dostavět barák. Pokud jde o  konkrétní termín, Baba Papula se nechala slyšet, že globální apokalypsa nastane pravděpodobně první víkend v  září, čímž uklidnila hlavně zemědělce, kteří by měli bez problému stih­ nout dožínky. Aby zabránila komerčnímu využití konce světa ze strany vel­ kých obchodních řetězců, Baba Papula důrazně upozorňuje, že ko­ nec světa bude opravdu velmi rychlý a důkladný. Nemá cenu podle ní jezdit do Teska kvůli zásobám, na konec světa by vám měla stačit /110


Ráno jasno, odpoledne kroupy, žáby, trakaře

v podstatě jedna tatranka. Konec světa totiž nepřežije vůbec nikdo, dokonce ani Helena Vondráčková. Každopádně Baba Papula ukázala, že je skutečná prognostická špička, a přišla i s přesnou předpovědí počasí pro poslední den lid­ stva. Den před koncem světa. Televizní studio Počasí. Hydrometeorologické mapy. Nohy. „Dobrý večer! Vítejte v  předvečer konce světa. Jedno staré li­ dové přísloví říká ‚Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek‘ a  to dnes, vážení diváci, platí skutečně dvojnásob. Ale pojďme se už podívat, jaké počasí nás čeká zítra. Zpočátku nás čeká opravdu pěkný den. Ráno a dopoledne jasno až polojasno, sem tam nějaký ten mráček. Pak se nám to ale trochu pokazí. V průběhu odpoledne bude totiž ze severu, východu, západu a vůbec tak nějak odevšad přibývat oblačnosti, objeví se první vydatné přeháňky a  taky ta­ kové divné mlhy. Vítr bude vát zpočátku mírný, ale během odpo­ ledne postupně zesílí, v  nárazech až na 420 km/h. Objeví se mo­ hutné srážky, kroupy, žáby a trakaře. Rychle stoupne hladina všech vodních toků, nádrží i adrenalinu a v tu chvíli už na většině území očekáváme nepřetržité bouřky, tornáda, uragány a  pochopitelně zemětřesení. Teploty nám v pozdním odpoledni klesnou na minus padesát, na horách až na minus šedesát stupňů. Na některých mís­ tech, a to je zajímavé, se ale naopak výrazně oteplí. Teploty ve vel­ kých městech mohou místy vystoupat na plus jeden až plus dva… tisíce stupňů Celsia. Slunce zapadá v 19.30, a to prosím definitivně. K večeru počítejte ještě s masivním radioaktivním spadem. Biozá­ těž bude tentokrát po celý den opravdu na maximu, takže kardiaci /111


Ráno jasno, odpoledne kroupy, žáby, trakaře

a osoby s  oslabeným organismem by měli raději zůstat doma. Vy ostatní, kteří někam vyrazíte, nezapomeňte nám určitě poslat své fotografie, buď přímo na náš web, nebo na Twitter či Facebook. Hez­ ký večer!“ Sponzorem předpovědi počasí je Tesco tatranka.

/112


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Masaryk byl zámečník L 

éta strávená na základní škole považuji za svá nejlepší. A to i přesto, že jsem na ni chodil v časech, kdy po nás nad katedrou ještě pošilhával Husák a český lev nosil na hlavě místo koruny pěti­ cípou hvězdu. Byli jsme mladí, komunismus se pomalu hroutil pod vahou svých myšlenek a my dostávali křídla. Učitelky na nás o pře­ stávkách křičely „Děcka, nelítejte!“, a kdo moc lítal, dostal facku. I já jednou dostal, až mi odletěly brýle: v tomhle ohledu jsem byl typické Husákovo dítě, šilhal jsem tak, že mi češtinářka jednou řekla, že se jí ze mě točí hlava. /113


Masaryk byl zámečník

Nejvíc mě na základce bavil dějepis a moje znalosti byly často skutečně ohromující. Například můj buržoazní prastrýc Josef se mě jednou zeptal, jestlipak vůbec vím, kdo byl první československý prezident, a když jsem mu odpověděl, že Klement Gottwald, zesinal a chytil se za srdce. Pak se někam odpotácel, a když se vrátil, držel v ruce zaprášený portrét T. G. Masaryka a sípal: „Tohle je náš první prezident, proboha!“ Já jsem se jen usmál a s pionýrskou bezelstnos­ tí jsem odpověděl tak, jak nás to učili ve škole: „To jó, ale Klement Gottwald byl náš první dělnický prezident.“ Oba starci přede mnou se znatelně roztřásli, prastrýc Josef lapal po dechu, polykal jakési prášky a šeptal: „Jak dělnický? Víš ty vůbec, že se Masaryk učil zá­ mečníkem?“ Nechápal jsem jeho rozčilení ani to, proč se nemám ptát na na­ šeho prvního zámečnického prezidenta naší dějepisářky. Nechápal jsem zkrátka politické souvislosti, a když mě zvolili předsedou Pio­ nýra, měl jsem velkou radost, jenže tatínek řekl: „No to se máš čím chlubit, že seš náčelník Hitlerjugendu!“ A já nevěděl, co to znamená, a on řekl, že to znamená, že „budu viset na lucerně“, až se to obrátí, až komunisti „půjdou od válu“, ale že to nesmím nikde říkat. Vyrůstal jsem v době plné neporozumění a také velkých nespra­ vedlností. Například jednou přišla ruštinářka před prověrkou do třídy a  řekla: „Ruce vzhůru.“ Nikdo nic nechápal, ale protože byla v lidových milicích, všichni jsme je radši zvedli. Dlaně popsané tahá­ ky se mezi těmi ostatními skutečně vyjímaly. Ruštinářka si majitele inkriminovaných rukou zapsala a řekla, že mají za pět. Marně jsem se snažil vysvětlit, že to není spravedlivé, že mám v dlani tahák do matiky, a ne do ruštiny, načež mě ujistila, že mě nemine pětka ani /114


Masaryk byl zámečník

z matematiky. Ruštinářku jsme všichni nenáviděli, naštěstí nám to vynahrazovala soudružka fyzikářka, do které jsme byli všichni za­ milovaní a která chodila v přiléhavém kostýmku z Tuzexu, čímž nás nepřetržitě zkoušela i z chemie. Puberta s námi cloumala a před hormony se nebylo kam scho­ vat, dokud jsme jednou nezjistili, že pod naší školou je obrovský pro­ tiatomový kryt. Byla tam dokonce i polní nemocnice a velký sklad plynových masek. Pamatuji si, jak nás tam tehdy v tom sklepě ova­ nul chlad studené války. A někdo říkal, že do toho krytu se všichni stejně nevejdeme, že tam budou smět jen komunisti a školník, a ně­ kdo zase říkal, že je to jedno, že kvůli Černobylu stejně všichni zmu­ tujeme. Ale zatím mutoval jen Kučera. A pak přišla revoluce a naštěstí se obešla bez luceren a učitelky nám ze začátku vyhrožovaly, že kdo bude nosit trikoloru, dostane dvojku z chování a nedostane se na gymnázium, a pak nám už za pár týdnů vykládaly o demokracii, svobodě slova a o tom, jak náš první prezident byl T. G. Masaryk, jezdil na koni a kynul národu. Vzpomí­ nám, jak jsem se přihlásil a řekl, že Masaryk byl zámečník, a učitelka se začervenala a řekla: „Vidíš, to sem ani nevěděla.“ A dala mi jed­ ničku.

/115


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Ze života velkých zvířat P 

řed časem jsem zakopnul o dětské leporelo, které se u nás doma válelo na zemi. Bylo o  tom, co papají zvířátka. Dozvěděl jsem se, že králíček má rád mrkvičku, prasátko má rádo žaludy a tygr má rád… polívku. Donutilo mě to k úvahám, jak pokrytecké jsou všech­ ny ty kreslené příběhy a seriály pro děti, kde spolu sousedící články potravního řetězce vesele kamarádí, kde krokodýlci učí slůňata po­ čítat, lvíčci vtipkují s antilopkami o počasí a všichni zažívají společ­ ná dobrodružství. A až dostanou hlad, tak si dají společně polívku.

/116


Ze života velkých zvířat

Vzpomenu si na to pokaždé, když narazím na bulvární zprávy ze života velkých zvířat, které na mě vyskakují z džungle internetového zpravodajství. Svět zvířat je nemilosrdný a rozhodně to není žádná polívčička. Jednou mě u zvířecího bulváru nachytal můj pětiletý syn, kterého zaujala fotka slona. „Jé, tati, sloník pije. Ukaž, ukaž.“ Byl to článek Slonice pila z řeky, krokodýl se jí zakousl do chobotu. Podívejte se na šokující video. Zastyděl jsem se a snažil se mu ukázat něco romantičtějšího se zvířátky, ale související článek nebyl o moc lepší. Lvi se poprali s krokodýlem o mrtvého slona. „Tati, kam jede ta žirafka?“ zanechal mi synek otisk ukazováčku na monitoru v místě, kde byl odkaz na článek V JAR převáželi žirafy po dálnici. Jedna si urazila hlavu o most. Naštěstí jsem rychle v přehledu zajímavostí zahlédl nějaký člá­ nek o lachtanovi. To roztomilé zvířátko, které si umí přece tak pěkně hrát. Lachtan se schovával před kosatkou. No ano, třeba na schováva­ nou. „Lachtánek, lachtánek!“ „Ano, správně, lachtánek si tady hraje s rybičkou…“ Rozkliknu to a vyskočí na mě článek Lachtan se schovával před kosatkou. Nebylo mu to nic platné. Aha, tak to vypadá, že si spíš rybič­ ka nepěkně pohrála s lachtánkem. Vidím, že lachtani to vůbec ne­ mají jednoduché. Hned pod tím totiž čtu něco, co vyrazí dech i mně, otrlému čtenáři zvířecího bulváru. Žralok si ukousl příliš velké sousto. Udusil se lachtanem. Jak mám pětiletému dítěti vysvětlit, že lachtánci jsou sice rozto­ milí, ale někomu prostě občas mohou pěkně lézt krkem? /117


Ze života velkých zvířat

Přeskočím článek Medvědi se opili jako dogy ze zkvašeného ovoce a vzápětí zjistím, že dokonce ani hadi, kteří i v dětských knížečkách aspoň občas zastupují zlo, to nemají jednoduché. Had sežral stonožku, ta se z  něj prokousala ven. Stonožka, takové milé stvoření, a  jak umí někomu ležet v žaludku, co? Napadlo mě, že bude lepší synkovi najít něco o domácích zvířát­ kách. Ta to přece jen tolik nehrotí. Tak třeba takové kravičky. Dávají mlíčko a  mají telátka, dělají bú a… ano, dobře, občas se z  nich při trávení uvolňují plyny, a někdy se může v kravíně nahromadit me­ tan a pak stačí jedna jiskra… Kašlu na to! Pšoukající krávy vyhodily do povětří kravín.

/118


Ze života velkých zvířat

/119


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Pravidla tichého oddílu

V 

lakoví přepravci začali cestujícím nabízet novou exkluziv­ ní službu. Ticho. V mezinárodních spojích vznikly takzvané tiché oddíly, kde lidé nesmí mluvit nahlas, telefonovat ani rušit jinými projevy moderních technologií. Když jsem se o tom dozvě­ děl, věřil jsem, že pro mě začala nová éra cestování vlakem. Už nebudu muset pronikat do detailů intimního života nebo rodin­ né anamnézy naprosto cizích lidí. Už si vedle mě nikdo nezřídí soukromé call centrum a nebudu muset pořád dokola poslouchat „Haló? Slyšíme se? Có? Co-že? Já jedu ve vlaku, takže mám špatnej signál, takže to možná za chvíli vypadne…,“ načež mu to vypadne.

/120


Pravidla tichého oddílu

A hlavně už se NIKDY, tak jak se mi to stalo při jedné cestě z Prahy do Brna, proti své vůli nedozvím naprosto všechno o výhodách i úska­ lích používání menstruačního kalíšku. Prostě si jen sednu do tichého oddílu. Udělal jsem to a  první dojem byl skvělý. Prostě jedete v  tichém oddílu a – musím říct, že slovy se to opravdu dost těžko vyjadřuje – všichni drží hubu. Vlak uhání a vy se najednou můžete věnovat svým vlastním problémům. Začnete objevovat bohatý vnitřní svět nebo si jen srovnáváte v  hlavě svůj dosavadní život a  pokusíte se stanovit priority v následujících letech. Nebo se tak jako já po chvíli necháte něžně kolébat vlakem, poddáte se únavě a pomalu se propadáte do tiché krajiny snů. A právě v té chvíli si odchrchlá palubní rozhlas a ozve se: „VÁŽENÍ CESTUJÍCÍ, UPOZORŇUJEME VÁS, ŽE VE VOZE ČÍSLO DVACET TŘI SE NACHÁZÍ TICHÝ ODDÍL. PROSÍME, ABYSTE ZDE NETELEFONOVALI, ZDRŽELI SE HLASITÉ KONVERZACE I DALŠÍCH RUŠIVÝCH PROJEVŮ BĚHEM JÍZDY A DODRŽOVALI TAKÉ OSTATNÍ PRAVIDLA TICHÉHO ODDÍLU. DĚKUJEME A  PŘEJEME KLIDNOU A NIČÍM NERUŠENOU JÍZDU.“ Pak se ozve zachrastění, dlouhé ukrutné zapískání a  hluboký dramatický nádech, který předznamená začátek pokusu o překoná­ ní rekordu vyslovit co nejdelší souvětí jako jedno slovo. Následuje něco, co by mohla být angličtina, ale taky klidně nějaký zaniklý dia­ lekt perštiny. „LEJDÝZ ENT DŽENTLMÁN PLÍZNOUT DET IN DZ KOUČ NAMBR TVENTY SRÍ DÉR IZ DZ KVAJET SEXŠN. PLÍZ DŮ NOT KÓL HÍR, NO LAUD KONSERVEJŠN, NO NOUTBOOKS, TABLETS OR ADZR DISTAR­ /121


Pravidla tichého oddílu

BANCIS DJŮRING DZ DŽÉRNY ENT PLÍZ BÍ EVÉR OLSOU OF ADZR RŮLS OF KVAJET SEXŠN. SENKJŮ ENT WÍ WIŠ JŮ HEPI NJŮ JÍR… EHM, PLEZNT ENT ANDISTERBD DŽÉRNY.“ Pak si ještě vlakový polyglot střihne němčinu pro otrlé, která všem Němcům ve vlaku nemilosrdně připomene, že prohráli obě světové války. Ozve se další zapískání, tentokrát tak vysoké, že oka­ mžitě pozabíjí všechny psy ve vesnici, kterou vlak právě projíždí. Na závěr se ještě něco těžkého zhroutí na mikrofon palubního rozhla­ su, pravděpodobně vyčerpaný mluvčí, a tímto dramatickým zvukem hlášení skončí. Chápu, že je potřeba lidi nějak upozornit na to, že se nacházejí v tichém oddíle a že je v něm nutné dodržovat jistá pravidla. Mohlo by se třeba stát, že by někdo začal šustit igelitovým pytlíkem nebo by někomu neopatrnému mohl třeba upadnout špendlík na zem. Nebo by někdo začal hluboce oddechovat, protože by neohleduplně usnul. Tomu, musím uznat, hlášení vlakového rozhlasu jednoduchým způ­ sobem předešlo. V tichém oddíle to ale každopádně výrazně ožije, někteří cestující se i se všemi svými věcmi stěhují co nejdál od repro­ duktoru palubního rozhlasu. Cizinci, kteří včas nepoznali svůj rodný jazyk, se mezi sebou vzrušeně dohadují, o čem mohlo být to naléha­ vé hlášení. Nakonec ale mumraj v tichém oddíle postupně zeslábne a zhruba po půlhodině v něm nastane opět to, kvůli čemu původně vznikl. Ticho. Je to velice příjemné. Do těla se vám vyplaví klid a mír. Pohodl­ ně se rozvalíte na sedadle a sledujete ujíždějící krajinu. Hlava vám klimbá, oči se klíží. Pomalu se potápíte do hlubokých vod spánku, /122


Pravidla tichého oddílu

ale na poslední chvíli vás přece jen zachytí obrovský podběrák a vy­ táhne vás zpátky. „VÁŽENÍ CESTUJÍCÍ, UPOZORŇUJEME VÁS, ŽE VE VOZE ČÍSLO DVACET TŘI SE NACHÁZÍ TICHÝ ODDÍL. PROSÍME, ABYSTE ZDE…“ Všechny, kteří by chtěli vyzkoušet tento neobyčejný zážitek spo­ jený s  cestováním vlakem, bych rád pro jistotu upozornil, že tichý oddíl má svá pravidla. To nejdůležitější z nich je, že ta pravidla už ni­ kdy v životě nezapomenete a to, jak se řekne „tichý oddíl“, se naučíte ve třech světových jazycích.

/123


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Nabité reklamy na nabité produkty

R 

uský výrobce samopalů Kalašnikov představil svou novou marketingovou strategii, která mu má pomoct prosadit se na nových trzích. Sice moc nechápu, že má někdo problém se někde prosadit se samopalem, ale dobrá. Tak jednak Kalašnikov změnil logo, takže teď vypadá jako logo nějaké levné drogerie. Možná kon­ cern plánuje diverzifikovat svůj sortiment a kromě výroby samopa­ lů AK-47 začne i s výrobou papírových kapesníčků pro pozůstalé po celém světě.

/124


Nabité reklamy na nabité produkty

Ovšem Kalašnikov prezentoval i nový slogan a ten mě fakt rozstře­ lil. Zní totiž Chráníme mír. Opravdu dost vostrej slogan. To je, asi jako kdyby vaše tchyně používala slogan Vytvářím rodinnou pohodu. Nebo Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Jen připomínám, že každý rok je takhle kalašnikovem na celém světě ochráněno asi čtvrt milionu lidí. Zejména od starostí, co budou dělat zítra nebo koho pozvou na svoje příští narozeniny. Říkal jsem si, že by tu novou marketingovou strategii mohla podpořit nějaká pěkná televizní reklama. A hned mě napadla jedna taková hodně známá, která by se jen trochu upravila. Je to ten typ reklamy, kterou když vidíte poprvé, dostanete chuť mít kalašnikov v ruce. A když ji vidíte podruhé, tak už ho v té ruce máte. Pokud jste nežili posledních pět let v emigraci, tak jistě znáte reklamu na pro­ dejnu nábytku XXXLutz, kde sedí zdrogovaná blondýna na gigan­ tické červené židli a  zpívá písničku, která už při prvním poslechu způsobuje nevratné změny na mozku. Spěchám v  tempu tata tata, k sortimentu tata tata, XXXLutz tata tata… Když dům potřebuje změnu, v XXXLutz vše seženu… XXXLutz tata tata, otevírá tata tata, ceny nízké tata tata… Ten refrén si přímo říká o využití v reklamě na samopal. Střílím v tempu tata tata, bez sentimentu tata tata, Kalašnikov tata tata… Když země potřebuje změnu, pár sapíků hned seženu… Kalašnikov tata tata, rozstřílí tě nato tata, ceny nízké tata tata… (Na konci reklamy by tu blondýnu na židli pokropila krátká dávka ze samopalu a objevil by se závěrečný slogan Kalašnikov. Chráníme mír.) Střílet si z  nové marketingové strategie ruského samopalu je stejně snadné jako jeho údržba, ale kde třeba u  mě v  reklamě už /125


Nabité reklamy na nabité produkty

všechna sranda končí, tak to je ta malá uřvaná zelená zrůda od Alzy. Člověk, který vymyslel tuhle postavičku (a podle mě původně ne pro Alzu, ale pro Al-Káidu), se bude smažit v pekle na druhém nejhorším místě. Hůř na tom už bude jen jeden člověk. Ten, který tu zelenou kreaturu namluvil. No schválně, kdo z nás se občas nenachytal třeba ve sprše při tom, jak si tiše prozpěvuje Sto tabletů týýdně, sto tabletů týýdně? No, i když ve sprše! Mám dokonce kamaráda, který se přistihl, že si tohle v duchu prozpěvuje při intimních chvílích s partnerkou. Bylo to poprvé, co musel předstírat orgasmus. Musím se vám teď k něčemu přiznat. Taky dělám v reklamě. Je to úžasný obor, kde můžete uplatnit svou kreativitu a kde něco úžas­ ného vymyslíte a  někdo jiný vám pak řekne: „To je úžasný, skvělý, fakt super…! Ale budeš muset vymyslet něco jinýho.“ Takže vymýš­ líte stále větší a  větší kraviny, a  ta největší se pak udělá. Při tomto tvůrčím procesu jsem už vymyslel několik revolučních televizních reklam. Poznáte je bezpečně podle toho, že je v televizi nikdy neu­ vidíte. Mám například vymyšlenou hezkou reklamu na potravní řetě­ zec Billa. Zápletka je jednoduchá. Žena přijde domů z nákupů s pl­ nými igelitkami a  ve dveřích se srazí s  manželem. On je odpočatý, protože bylo doma hodinu ticho, a ona ještě rozpálená z těch náku­ pů, protože všechno sehnala. A  tak najednou mezi nimi přeskočí erotická jiskra a ti dva se na sebe lačně vrhnou. Střih. Post coitum. Dvojice leží spokojeně na zemi, intimní partie samozřejmě cudně zakryté igelitkami Billa. Kolem vírem vášně rozházený nákup. Muž se ale najednou otočí ke své ženě a trochu nejistě se jí zeptá: „Tak co?

/126


Nabité reklamy na nabité produkty

Bylas?“ No a odpoví mu už závěrečný slogan s tou vypjatě italskou dikcí: Billa! Přesně podle mého gusta! Taky mám veselou reklamu na Nokii. Nevím, jestli si tuhle fir­ mu ještě pamatujete, ano, je to ta, jejíž poslední obchodně úspěšný model telefonu měl ještě anténu. Myslím, že moje reklama by mohla Nokii zase vrátit zpátky do hry. Je to velice veselá a optimistická re­ klama. Začíná to na prosluněné rozkvetlé louce, kde rozverně tančí siamská dvojčata. Postupně se přidávají další a další siamská dvojča­ ta, jsou tam různé varianty srůstu, chytají se za ruce a tančí na vese­ lou hudbu. Je to velice radostné a plné života. Na konci se jen objeví slavný slogan: Nokia. Connecting people.

/127


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Moje nejlepší kámošky obalené igelitem

Od

 malička jsem vášnivý čtenář. Už ve třech letech jsem se zarputile zakousl do Anny Kareniny, šlo ale o kvalitní vy­ dání z roku 1929 a stálo mě to jeden mléčný zub. Nezahořkl jsem a za dva roky jsem již provedl rozsáhlou korekturu Joyceova Ody­ ssea zelenou a fialovou pastelkou. O pár let později jsem už na sebe převrátil celou domácí knihovničku. Rodiče konečně pochopili a přihlásili mě do veřejné knihovny, kde mi paní knihovnice ozná­ mila, že kniha je nejlepší přítel člověka.

/128


Moje nejlepší kámošky obalené igelitem

Osahané knihy obalené igelitem se skutečně brzy staly mými nej­ lepšími přítelkyněmi. Veřejnou knihovnu jsem si zamiloval; půjčené knihy pro mě měly totiž zvláštní kouzlo a dával jsem jim vždy před­ nost před navoněnými kráskami z knihkupectví. Je to asi tím, že v kni­ hách z veřejných knihoven člověk prostě vždycky najde něco navíc. Drobky, vlasy, lupy, vylisované mouchy, jakýsi lepkavý písek, pravítka, nejrůznější záhadné seznamy, fotografie psů, nákupy man­ želek, telefonní čísla milenek, recepty, adresy, vizitky, výpisy z ban­ kovního účtu a při troše štěstí i menší hotovost. Bohatý obsah knih z veřejných knihoven mě nepřestává fascinovat a pokaždé s napětím čekám, co na mě z té či oné zase vypadne. Dnes už často děj v knize ani nevnímám, pokaždé mě totiž plně pohltí příběhy těch, kteří četli knihu přede mnou. Tak třeba jen všechny ty pohlednice, lístky na vlak a  účtenky z hospod, vůbec nejoblíbenější záložky. Z nich lze vyčíst úplná dra­ mata. Člověk se třeba dozví, kolik stál ten smažák, jehož zbytky lze najít po celé třetí kapitole, nebo za kolik byla gulášovka ze strany 105. Nebo že se to prasátko vracelo zrovna Brněnským drakem z Pra­ hy, odkud zapomnělo poslat pohled bejvalce. Vždycky jsem si myslel, že jsem vášnivý čtenář, ale teď už vím, že s některými držiteli průkazky do knihovny se skutečně nemohu měřit. Závidím těmhle lidem, s  jakou chutí čtou. A  zároveň si jich hluboce vážím za to, co pro nás ostatní čtenáře dělají, s  jakým na­ sazením usnadňují ostatním četbu. Je děj románu zamotaný a  ne­ přehledný? Zprůhlední ho dokonale uherákem. Příběh nemá šťávu? Přikousnou rajčátko. Jsou hlavní hrdinové poněkud nemastní nesla­ ní? Nechají na straně 130 explodovat klobásu. /129


Moje nejlepší kámošky obalené igelitem

Důležitá místa mi navíc tito lidé nikdy nezapomenou podtrhnout jakýmsi vypsaným šroubovákem a případně ještě připojí svůj komen­ tář jako „Opakuje se!“ nebo „Chybí čárka v  souvětí!!!“. (Díky tomu existují ve veřejných knihovnách i  knihy, kde je podtrženo úplně všechno.) Jindy mě zase upozorní na zajímavé místo o něco důrazněji – vytržením několika stránek. Většinou v nějakém kritickém momen­ tě, kdy se hlavní hrdinka zrovna záhadně usmála a začíná si odkládat oblečení nebo kdy po třech stranách konečně končí popis pokoje. Knize z veřejné knihovny se zkrátka nic nevyrovná. Těžko si na­ příklad v knihkupectví koupíte novelku, která se evidentně nedávno přimotala k nějaké ošklivé dopravní nehodě a na jejímž začátku si hned pod dedikací autora můžete přečíst čísi roztomilé upozornění vyryté zelenou propiskou: „Kniha na stranách 189–210 smrdí.“

/130


Moje nejlepší kámošky obalené igelitem

/131


Tohle lidi hodně berou, Pavel Tomeš

Krasavice škodí zdraví

T 

entokrát to kupodivu nezjistili američtí, ale španělští vědci. Pokud je muž dlouhodobě vystaven setkáním s krásnou ženou, může to časem poškodit jeho zdraví. Je to prý kvůli nadprodukci stresového hormonu kortizolu, jehož dlouhodobé působení zhor­ šuje stav srdce a může přispět ke vzniku mnoha chorob. Respektu­ ji výsledky španělské vědy, jen bych je doplnil svými pozorováními přímo v terénu, ze kterých vyplývá, že krasavice může zdraví mužů vážně poškodit už po pěti minutách. Je to kvůli nadprodukci debil­ ních nápadů.

/132


Krasavice škodí zdraví

Byl jsem několikrát svědkem toho, jak jinak pasivní muže po příchodu krasavice okamžitě posedne nutkání k akrobatickým kouskům. Zničehonic začnou dělat shyby nebo bez varování zved­ nou nad hlavu nějaký těžký předmět či kamaráda, načež jim rupne v zádech. Sázejí se, kdo koho položí v páce, kdo dá výš nohu nebo kdo přeskočí zábradlí snožmo. Znám i jednoho vola, který se v pří­ tomnosti krasavice pokusil o výmyk na kovovém klepadle na kober­ ce, který ovšem pro něj ani pro klepadlo nedopadl moc dobře. (Mělo to totiž háček. Ano, na tohle pozor, klepadla na koberce mají občas z nějakého důvodu uprostřed té příčné tyče, hezky zespodu, takže to není hned vidět, takový malý háček.) S věkem se to zhoršuje. Dlouhodobě nerozcvičení muži se náhle u dopravních značek rozpomínají, jak byli na škole nepřekonatelní ve šplhu nebo v kotoulu plavmo. Občas se běhá i stovka pod dvanáct, a pokud to krasavici obzvlášť sluší, tak i patnáctistovka pod pět. Ti, kteří mají nějaké zranění z minula, aspoň závodí, kdo vyexuje rych­ leji pivo nebo kdo sní do minuty tatranku. (Na tohle taky bacha, nikdo! No nic, stejně to zkusíte.) Krasavice umí zkrátka obrátit svět mužů vzhůru nohama, což platí zejména pro mého tchána, který v  přítomnosti krasavic zásadně předvádí stojku na hlavě. Nahrne se mu všechna krev do hlavy a zčervená. „Praskne ti žilka, Pepane,“ říká tchyně a tchán pak obvykle zbrunátní ještě víc. Opravdu mimořádnou prověrkou nejbližší chirurgické poho­ tovosti je situace, kdy se krasavice přijde podívat na nějaké, původ­ ně přátelské, sportovní utkání mezi muži. Lidé, které prokazatelně nikdo nikdy neviděl běžet, dobíhají sprintem přihrávky a  skluzem likvidují gólové šance i  své kamarády. Brankář, který do té doby /133


Krasavice škodí zdraví

v brankovišti kouřil a při každé střele na bránu uhýbal a pištěl „Chla­ pi, jestli budete dávat takový rány, tak du fakt dom!“, začne skákat rybičky, a to i když se hraje na betonu. U volejbálku zase na síti sme­ čují ti, kteří normálně měří metr šedesát, a dramaticky je blokují ti, kteří ještě před chvílí „měli na voliš blbý boty a stejně za chvíli musí jít“. Končí to natrženou sítí nebo achilovkou. Většinou je nejlepší se podobným testům testosteronu vyhnout a v klidu počkat, až se ostatní samci vysílí zápasy v páce, přerazí o zá­ bradlí nebo udáví tatrankou. Z vlastní zkušenosti vím, že pak stačí ke krasavici přistoupit a nenuceně prohodit: „To sou trotlové, co?“ A když se na vás usměje tak, jak to umějí jen ty největší krasavi­ ce, dodáte: „Vidíš támhle to klepadlo na koberce? Tak teď se dobře koukej.“

/134


Poznámka k úpravě

Poznámka k úpravě Kniha je sestavena z fejetonů, z nichž některé vyšly v Brněnském de­ níku Rovnost, čtrnáctideníku Metropolis a na portálu akutní medi­ cíny AKUTNĚ.CZ®. Jiné vycházejí z autorových stand-upů. Fejetony i jejich názvy jsou upraveny pro knižní vydání. Řádně upraven, na­ příklad na autorská čtení, chodí samozřejmě i sám autor.

/136


Poděkování

Poděkování Díky!

/137


Rejstřík zdravotních komplikací

Rejstřík zdravotních komplikací

(garantem rejstříku je portál akutní medicíny AKUTNĚ.CZ®) Abstinence v posledním stadiu93–96 Akutní demence 6, 133 Al-Káida126 Alza.cz126 Bodnutí24 Bakterie v konečníku 32 Blbej nápad 134 Bezvědomí40 Cvičení18–22 Dentální hygiena 31–34 Děti 28–30, 44–46 Díra v žaludku 118

Fraktura dolní končetiny 133 Fraktura horní končetiny 133 Fraktura lebky 67 Faktura od řemeslníka 15 Houser18 Hysterie25 Infarkt75 Jaderný výbuch

111

Kartáček v krku 32 Kýla21 Kóma63 Konec světa 109–112 Leknutí54–56

Elektrický šok Extrémní nadváha

/138

43 19–22

Mutování

115


Rejstřík zdravotních komplikací

Nabodnutí na šroubovák 49 Natržený rozkrok 134 Nedostatek kyslíku 27, 40 Nervy v kýblu 55

Siamská dvojčata 127 Střelná zranění 27, 124–125 Svatba85–90 Škrcení27

Oddělení hlavy od těla 75 Opar81–84 Otrava kyanidem 76 Pád z okna 78 Pád ze skály 92 Pád na cirkulárku  27 Paradentóza33 Popáleniny 2. stupně 40 Popáleniny 3. stupně 73 Projití zdí 51 Proražení hrudníku 104 Přetržená achilovka 134 Přišpendlení kopím ke stěně 27 Radioaktivní spad Rozpůlení těla Ruplé nervy

111 53 16, 53

Samovznícení39 Setkání s debilem 15, 57–59

Tepenné krvácení 40 Tchyně125 Totální endoprotéza 87 Trauma z dětství 55 Ubodání tužkou 78 Ukřižování73 Uražení hlavy o most 117 Utržený sval 133 Utržený výtah 52 Volný pád 92 Volné sedadlo 57–59 Výmyk133 Zadušení tatrankou Zalknutí lachtanem Zkažená dovolená Zranění neslučitelná se životem

134 117 47 27, 102

/139


Hej, spi nahej! Obsah

Obsah Hej, spi nahej! Všechny čepice jsou už v Praze  Praní z jedné a druhé kapsy  Američtí vědci v menze  Řemeslo má zlatý dno  S rukama u kolínek  Průvodce inteligentní ženy po vlastním thrilleru  Veselé kafíčko bez cukru  Čistěte si každý zub samostatně  Uklidněte se. Je to nevyléčitelné  Splníme ti všechna přání za 26 Kč  Rodičovské stupňování  Den, kdy spadl internet  Můj soused Copperfield  Baf!  Pozor, zkušený spolujezdec  Mluv s ním. Ale ne jako s debilem  Nakonec ho umlátí tou tyčí  Zničehonic něco  Krvavá historie stand-upu  O myších, pastích a lidech  Neškrábej se na Rakousku  /140

3 5 7 10 14 18 24 28 31 35 41 44 47 50 54 57 60 66 69 72 77 81


Hej, spi Obsah nahej!

Den D  85 Zájezd do minulosti  91 Jak metla lidstva zametla s Josefem  93 Fyzika vztahu  98 Velká literatura v policejní svodce  101 Prasečinky a jiné pozdravy ze Země  104 Ráno jasno, odpoledne kroupy, žáby, trakaře  109 Masaryk byl zámečník  113 Ze života velkých zvířat  116 Pravidla tichého oddílu  120 Nabité reklamy na nabité produkty  124 Moje nejlepší kámošky obalené igelitem  128 Krasavice škodí zdraví  132 Poznámka k úpravě 136 Poděkování137 Rejstřík zdravotních komplikací 138

/141


Hej, spi nahej!

Obsah

Copyright © Pavel Tomeš, 2015 © OTOČ, 2015 /142

/142


Hej, spi nahej!

/143


Tohle lidi hodně berou Pavel Tomeš

Elektronické vydání první Layout a návrh obálky: Kadílna.cz Ilustrace: Jan Střelec Sazba tištěné knihy: Mirek Chudík Korektura: Lucie Horčíková, Tereza Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz Vydalo nakladatelství OTOČ ISBN 978-80-906219-3-0 (Epub)

ISBN 978-80-906219-2-3 (Mobi) ISBN 978-80-906219-1-6 (PDF)

Tohle lidi hodně berou  

e-book, pdf

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you