Issuu on Google+

joseph ratzinger

Benedikt XVI.


Nikoli věc Ježíšova – Ježíš sám žije

T

řetí den vstal z  mrtvých, tak to vyznáváme spolu s  církví ve  slovech, která sahají až do  prvotní obce v  Jeruzalémě, ano, až k  Ježíšovu kázání, a  mají své kořeny hluboko ve  Starém zákoně. Asi se budeme ptát: Co to vlastně znamená, že toto datum, údaj o  zmrtvýchvstání, bylo zahrnuto do  vyznání víry? Křesťané tím jistě chtěli vyzdvihnout význam prvního dne v týdnu jako „nového“ dne, v němž se uskutečnilo vítězství života, chtěli neděli vrýt do paměti světa jako den, jímž začíná nová éra,  podle které se pak odvíjí veškerý čas. Den zmrtvýchvstání je zanesen do vyznání víry. Patří k jádru víry a života církve. Není to nějaká dohoda, ale den, v němž do tohoto světa vstoupil nový život. Kromě toho s tímto určením „třetí den“ souzní starozákonní myšlenky o tom, co znamená zmrtvýchvstání pro náš život a pro všechen čas. Když je líčeno přijetí uznání Smlouvy na Sinaji, je třetí den vždy dnem teo-fanie, to znamená dnem Božího zjevení a  slova. A tak je Ježíšovo zmrtvýchvstání s časovým určením „třetího dne“ třeba chápat jako konečné a  definitivní uzavření smlouvy, jako definitivní vstoupení Boha 80


do  dějin, který se v  nich a  v  čase nechává poznávat a vpisuje se do nich. Zmrtvýchvstání znamená, že Bůh si ponechal moc nad dějinami, že je nepostoupil zákonům přírody. To znamená, že se nestal bezmocným a že univerzální zákon smrti není poslední mocí světa, nýbrž že Posledním je On, který je zároveň Prvním. Dále v  pozadí spolupůsobí asi také myšlenka, že v  Orientu převládal názor, že rozklad začíná třetího dne, jakožto definitivní a neodvolatelné znamení smrti. Proto se o Lazarovi výslovně říká, že už leží čtvrtý den v hrobě, že už nastal rozklad. Přitom ale slyšíme řecké pojetí 16. žalmu: „Nedopustíš, aby tvůj pomazaný spatřil porušení.“ Poněvadž křesťané skrze víru věděli, že tato slova naděje, která v srdci Izraele byla ještě nenaplněna, se naplnila v Ježíšovi, věděli, že tento verš naděje mluví o Něm (srov. Sk 2,25-33). Zmrtvýchvstání třetího dne bylo odpovědí na  toto zaslíbení, bylo vyznáním toho, že Ježíš nezůstal v  hrobě ani  ve spárech smrti, ale že v  něm byla překonána definitivnost smrti definitivností života. Tak skrze tento zjevně spíše časový údaj „třetího dne“, který se objevuje jen jakoby mimochodem, můžeme nově pochopit, co nám říká zmrtvýchvstání jakožto poselství také naší době. Nejprve tedy znamená přednost osoby před věcí. V šedesátých letech dvacátého století se k vysvětlení Ježíšova zmrtvýchvstání objevil tento výrok: „Věc Ježíšova jde dále.“ To je to, co pochopili učedníci „třetího dne“. Kdyby tomu bylo 81


ale pouze tak, že Ježíšova věc jde dále, tak by se o něm nedalo říct více, než to, co lze také zjistit a konstatovat o Marxovi a Leninovi, o Adenauerovi a de Gaullovi. Pak by se v něm neodehrálo nic skutečně nového, platila by však melancholická tvrzení rezignující starozákonní moudrosti: Pod sluncem není nic nového. U všeho, co se zdá být nové, zůstává v poslední míře onen věčný koloběh „zemři a zroď se a zemři“. To by tedy také znamenalo, že všechno, co lidé mysleli a žili a milovali, upadá ve lhostejné mlčení smrti, že na konci v nekonečném moři hvězd pozemská malá civilizace mlčky vyhasne a bude přikryta pískem prázdnoty, jak to zformuloval Lévi-Strauss. „Věc Ježíšova jde dále.“ To říká příliš málo, to říká i něco chybného. To by totiž znamenalo, že pouze věc je tím, co na tomto světě zůstává, že pouze věc je trvalá. Lidé přicházejí a odcházejí. Byli by pouze střídajícími se představiteli této věci na jevišti dějin a pouze tato věc by byla trvalá. Osoby by tak byly pouze ve službě této věci. Osoba by byla pouze prostředkem a věc by představovala účel. Kdyby to byla pravda, pak by bylo také možné pro tuto věc osobu obětovat. Všechny bezcitné a člověkem pohrdající ideologie, jejichž strašlivou sklizeň jsme zažívali ve 20. století a od roku 1789, spočívají právě koneckonců ve zmíněném pohrdání osobou. V  jednom kázání jsem kdysi četl větu: „Kristus zemřel pro tu nejušlechtilejší věc lidstva.“ Ne, on nezemřel pro věc. On zemřel pro Boha a pro lidi a v tom 82


spočívá vítězství Boží a vítězství pro člověka. Věci nejsou a nebudou ušlechtilé, pokud se kvůli nim zabíjejí lidé. Zmrtvýchvstalý je vítězstvím osoby, která je více než věci, Bůh je totiž osoba a volá na člověka věčnou láskou, aby byl také člověk věčný a aby jeho láska byla věčná. Ježíšovo zmrtvýchvstání dále znamená nadřazenost ducha nad hmotou. Dnes se to sotva odvažujeme ještě říci, jsme totiž zahanbeni zneužíváním, které duch činí s matérií, se stvořením. Ovšem takové zneužívání spočívá právě v tom, že věc se nadřazuje nad osobu. Takto se duch stává „věcným“ a nelidským, krutým. – Jestliže se duch podřizuje hmotě, právě tehdy ji znásilňuje, protože vnitřní řád skutečnosti je narušený. Příkladů toho, že dnes duch vstupuje do  služby matérie, a  tím oboje narušuje a ničí, je dostatek. Je třeba si vzpomenout na  oblast reklamy, kde se spotřebovává nesmírné množství duchovního kalkulu, investice rozumu a nápadů, aby se člověk nechal strhnout k pouhé materiálnosti. Nebo si vzpomeňme na  technické investice, které duch také vynakládá v nápadné míře, aby člověka bezvýhradně vehnal do matérie. Totéž zažíváme v celé struktuře našeho světa, který se orientuje na konzum – zboží, které produkujeme, se stává pánem člověka. Člověk se stává služebníkem stroje. Hmota mu vládne a znásilňuje ho. Proto (vnímáno z tohoto úhlu pohledu) se 20. století pro člověka stalo stoletím velkého morálního a materiálního neštěstí. 83


Z  toho důvodu je tolik důležité vyznávat nezkrácené poselství Ježíšova zmrtvýchvstání. Pokud se z něj totiž vynechá tělo, hmota, znamená to, že jsme v tichosti navždy od sebe oddělili ducha a hmotu, že matérii považujeme za  nespasitelnou, že ji vylučujeme z  moci a  působnosti Boha. Vyznat nadřazenost ducha a Boha nad hmotou, jak to je zakotveno ve víře v  zmrtvýchvstání, to právě neznamená degradovat hmotu a tělo, ale naopak to zajišťuje jejich konečnou důstojnost, jejich spasitelnost, jejich sounáležitost s ostatním Božím stvořením. Proto je tedy víra ve  vzkříšení nejradikálnějším a  nejdramatičtějším zřeknutím se každé podoby materialismu. Měli bychom si ale, dříve než budeme poukazovat na  marxistický materialismus, uvědomit to, že jemu a jeho ideálům, které přece jen má, dáváme šanci pouze tehdy, když žijeme bez idejí, v materialismu konzumu a  požitku a  adorujeme hmotu. Zároveň tímto způsobem ideje ničíme a  znásilňujeme. Zmrtvýchvstalý by nás z těchto materialismů měl nově vyvést ke svobodě ducha, která zhodnocuje také matérii a ponechává jí její význam. Konečně vzkříšení Ježíše Krista je vyznáním přednosti lásky a  života před strategiemi třídního boje a  vědomé sugesce, která se zaměřuje na  probuzení závisti. To je však strategie smrti. Ježíš Kristus přece nezemřel dle principu jeden za  jednoho, ale zemřel za všechny. Jeho krev si nežádá krev, ale smíření a lás84


ku, konec nepřátelství a nenávisti. Jeho zmrtvýchvstání je zosobněnou pravdou výroku „Láska je silnější než smrt“. Proto je také nakonec zanedbatelné, komu vlastně historicky připadá vina za Ježíšovu smrt. Křesťané vždy věděli, že o tom není pochyb, poněvadž krev Ježíše Krista, jak říká list Židům (12,24), „mluví důrazněji než krev Ábelova“: Odpuštění, smíření a láska. Svatý otec [Jan Pavel II.] ve své encyklice o Vykupiteli člověka (Redemptor hominis) s velkým důrazem říká: „Církev … nevládne jinými zbraněmi než zbraněmi ducha, slova a  lásky, (proto) nemůže přestat hlásat Boží slovo … Proto neustále prosí každou stranu a  žádá všechny … Nezabíjejte!“ To je výzva, kterou nám přinášejí Velikonoce. Zároveň říká: Nestávejte se stratégy násilí, ale služebníky lásky ve víře v Zmrtvýchvstalého, který je naší jistotou uprostřed bezmoci dobra – ve víře, že láska představuje pravou a definitivní sílu světa. V  evangeliu velikonoční noci slyšíme, že ženy po setkání s anděly ze strachu i radosti zároveň začaly utíkat, aby toto poselství předaly dále. Křesťanství není ani nuda, ani to nejsou věci druhého řádu. Koho toto poselství zasáhne, ten musí běžet, ten jím bude popoháněn, protože je důležité, aby se šířilo dále, dokud není pozdě. Sami apoštolové zahájili  JAN PAVEL II.: Redemptor hominis III, 16.

85


běh o  závod světem, aby ještě své generaci přinesli poselství o vítězství života, o Pánově zmrtvýchvstání, až na konec známého světa. Učedníci Ježíšovi spali na  Olivové hoře. Ale my spíme uprostřed Velikonoc a přehlížíme to, co je podstatné. V této hodině bychom měli své srdce nechat zasáhnout velikostí poselství, abychom se i my stali nositeli světla, dříve než bude příliš pozdě, dříve než Smrt bude sklízet svou krutou žeň. Abychom se my sami zasaženi radostí tohoto dne stávali evangelisty, posly radosti Ježíše Krista.

86


Boží světlo v naší době - Meditace k církevnímu roku