Issuu on Google+

Silvano Fausti

Konec času Lectio divina nad Prvním listem Soluňanům


Obsah

Předmluva........................................................................................... 7 Úvod..................................................................................................21

I. Stále děkujeme za vás za všechny (1,1-10)...................................27

II. Náš příchod mezi vás (2,1-12).......................................................51 III. Kázat Boží slovo (2,13-16)..............................................................71 IV. Tím více jsme se snažili zase vás uvidět (2,17 – 3,13).................87 V. To je vůle Boží: vaše posvěcení (4,1-12).....................................103 VI. A pak už budeme s Pánem navždycky (4,13-18).......................121 VII. Onen den Páně přijde jako zloděj v noci (5,1-11).....................135 VIII. Žádáme vás, bratři (5,12-28)........................................................153

175


Úvod

První list Soluňanům byl sepsán kolem roku 50. To z něj činí vůbec nejstarší křesťanský dokument. V listu společně nalézáme hymnus díků, výklad zjevených dat i  teologickou reflexi o  tomto zjevení spolu s aplikací na konkrétní život. List nám umožňuje zahlédnout křesťanskou teologii v okamžiku jejího zrodu. Tento počátek je také výrazem její povahy (Vico). Pavel, který ve spěchu utekl ze Soluně, kde se zdržel jen krátce (Sk 17,5-10), má o  právě vzniklé křesťanské společenství starost. Toto křehké uskupení nemá žádné zkušenosti a schází mu i potřebné vzdělání. Zatím soluňskou církevní obec nepřivedly na  scestí žádné omyly. Prozatím není potřeba nic napravovat. Je však zapotřebí doplnit víru soluňských křesťanů o  důležité body, podpořit jejich naději, aby mohli obstát v  pronásledování, a  znovu oživit jejich lásku, aby je nezadusila pohanská mentalita, jež je obklopuje. Soluňská komunita má za sebou pouhých několik týdnů života. A přesto se již jedná o plnohodnotnou církevní obec. Pavel má při psaní svého listu na paměti dva záměry. Chce soluňské křesťany povzbudit, aby vytrvali v tom, co se naučili, a poučit je o tématu, s nímž je kvůli svému 21


nucenému odchodu nemohl seznámit – o osudu zemřelých při Pánově příchodu. Díky tomu všemu je poselství listu aktuální. I naše dnešní znalosti o  víře jsou často v  rozličných oblastech děravé. Ani nám se nedostává naděje, když zabředáváme do svých různých malých a nevýznamných zájmů. I naše láska pohasíná, když je v okamžiku zadušena životním stylem a módními trendy, které nás zbavují nutnosti přemýšlet. Krom toho i dnes mezi prvořadá témata nadále patří takové otázky jako konec světa, Pánův příchod a  co s  námi bude po  smrti. Nejenom jsme si uvědomili, že všechno jednou skončí – náš život, a  stejně tak i  celý vesmír. Víme také, že poprvé v  dějinách jsme schopni vyhubit z povrchu zemského onu křehkou a v celém vesmíru mimořádně nepravděpodobnou květinku, jakou je lidský život. A o budoucnosti nevíme vůbec nic. Dokonce se snažíme žít tak, jako bychom žádnou budoucnost ani neměli. I proto je přítomnost vším. Nemá však žádný smysl, a to právě proto, že postrádá budoucnost. Na vnější fasádě starého kostelíka sv. Jakuba nad městečkem Ortisei v  údolí Val Gardena v  severoitalských Dolomitech nalezneme množství podpisů, které pocházejí z  různých období – od  toho nejstaršího čitelného nápisu z roku 1407 až k podpisu posledního náhodného nevychovance. Zasluhuje pozornost, že u všech podpisů před rokem 1945 nalezneme také číslice označující tisíciletí a století, u těch novějších však nikoli. Před rokem 22


1945 se tedy zjevně implicitně pomýšlelo na skutečnost, že dějiny budou pokračovat v  dalších staletích a  tisíciletích. Válečná apokalypsa, která právě skončila, však navodila v obyvatelstvu zcela jiný pocit. Vědomí, že život je nutné neodvratně opustit, nás přivádí k tomu, že se života snažíme až křečovitě a úzkostně držet. Konečným důsledkem vehementní terapie je pak eutanázie, která má daleko k  tomu, aby představovala dobrou smrt („eu thanatos“ v řečtině nese význam „dobrá smrt“ – pozn. překl.). Je to špatná smrt a přichází po tom nejhorším způsobu života! Nevyhneme se dojezdu na konečnou stanici. Co však představuje tato konečná? Znamená zmar všeho, anebo naplnění každé touhy, jedná se o  kýženou metu, anebo o obávané nic? Víra nám odhaluje, že posledním bodem našeho závratného pohybu – a ostatně i celých dějin – je setkání s Pánem v životě, který přichází. Konec je ve skutečnosti cílem, smyslem, který zachraňuje všechno před nesmyslností. Cíl, který je neustále budoucností a který se zjeví jako poslední (ultimus in executione), je proto i první pohnutkou každého přítomného okamžiku (primus in intentione). Člověk bez cíle je již na konci, je mrtev. Jeho existence přestává být životodárnou explozí a stává se smrtonosnou všepohlcující černou dírou. To, co přijde po  smrti, totiž hrob – je jediná jistá „vzpomínka“, které se nám všem dostává již předem. Je zbytečné, ba dokonce škodlivé, potlačovat to, o čem každý ví, že se stane – naopak, člověku to jen škodí. U kořene 23


velké úzkosti a  bláznovství (a bláznovstvím je popírání skutečnosti ve  prospěch vlastních dobrých či špatných výmyslů) je popírání umírání a smrti stejně jako hluchý a prázdný strach z vlastní nicotnosti, který nás pronásleduje, obírá o veškeré dobro a nabízí jen samé zlo. Nejsme-li schopni čelit strachu ze smrti, budeme se také bát žít. Takový strach nám znemožňuje vést smysluplný a klidný život tak, abychom se byli schopni rozhodovat a uskutečnit něco dobrého pro sebe i pro druhé. Strach z nás činí pouhé konzumenty okamžiků, v nichž mrháme svým životem, který je zasvěcen marnosti. Stáváme se otroky nicoty nebo všeho toho, co nám může přislíbit prchavou jiskřičku rozkoše. Mezi tímto „nic“ a tímto „vším“ bloudí množství model, temných bůžků naší doby, která je spíš polyteistická než ateistická. Syn se však nemůže nasytit lusky, kterými se krmí vepři. Těmi nelze utišit jeho hlad. Nemohou mu dodat žádného smyslu. Nepochopíme-li smrt, tuto nejzazší mez člověka, jako cosi kladného, nebude pro nás žádná budoucnost ani přítomnost, nebude existovat nic hodného zapamatování. Zbude jen obsedantní „memoria mortis“, vzpomínka na smrt. Kdo nic nečeká, vůbec nečeká – a nakonec jej nic nečeká. Člověk se této nicotě oddává, a tak buduje kulturu smrti. První list Soluňanům zajímá dnes zvláštním způsobem také nás, kteří se cítíme povoláni evangelizovat a znovuevangelizovat, kteří jsme povoláni k nové evangelizaci. Nabízí nám vskutku momentku prvotní evangelizace 24


a ukazuje způsob, jak evangelizovat, i obsah takové evangelizace. List je autoportrétem apoštola jako evangelizátora a  nabízí vysvětlení ústředních bodů víry a  jejich dopad na každodenní život. Jedná se o mimořádně pozoruhodný model, na jehož základě lze pochopit, jak má evangelizátor vypadat a jak se má evangelium nabídnout tomu, kdo o něm dosud neslyšel hovořit. List se kromě obvyklého úvodu a závěru dělí na dvě části. První z nich (1,2 – 3,13) představuje „eucharistii“, díkůvzdání za  vzpomínku na  to, jak plodným způsobem došlo k evangelizaci Soluně. Druhá (4,1 – 5,24) pak představuje, co z Božího pohledu znamená novost života v očekávání Pánova příchodu a naše věčné přebývání s ním.

25


VI.

A pak už budeme s Pánem navždycky (4,13-18)

13 Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. 14 Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, (věříme) také, že s Ježíšem přivede Bůh (k životu) i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. 15 Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, 
 nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. 16 Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, 17 potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. 18 Těšte se proto navzájem těmito slovy.

121


1 Sol 4,13-18

1. Poselství v kontextu A pak už budeme s Pánem navždycky. V posledním okamžiku dějin – ať již budeme mrtví, či ještě naživu – bude náš společný osud tento: budeme s Pánem navždycky. Svatost nás již nyní uvádí do horizontu našeho posledního cíle, totiž že budeme patřit k Bohu navždycky a žít ve společenství s ním. Konec světa je naše „přebývání s  tím“, který uvedl do pohybu celý vesmír a jeho dějiny, aby mohl „přebývat s námi“. On je vskutku Immanuel, Bůh s námi. Naše přítomnost je touto budoucností určována tak, jak je cesta určována svým cílem. Příležitostí k těmto Pavlovým slovům je otázka, zda ti, kdo již zemřeli před Pánovým příchodem, Pánův příchod uvidí, anebo ne. Věří ve  vzkříšení mrtvých, ale nevědí, zda mrtví vstanou před touto velkou událostí, a zda tedy nezmeškají toto důležité setkání. Pavel odpovídá, že vůči těm, kdo budou dosud naživu, nebudou zemřelí křesťané znevýhodněni. Nejprve budou vzkříšeni a pak budeme všichni společně uchváceni vstříc Pánu, abychom byli v jeho společnosti navždy. Soluňané nemají ani tak strach z toho, že zemřou, ale že by mohli zmeškat setkání s Pánem. Setkání s ním je důležitější než celý život. Opravdu jej milují více než sami sebe. Úryvek začíná výrazem „Nesmíte pro ně truchlit“ (v. 13) a končí: „Těšte se navzájem těmito slovy“ (v. 18). 122


vi. a pak už budeme s pánem navždycky

Smyslem těchto slov je předejít současnému truchlení a smutku, který způsobují obavy ohledně budoucnosti. Pavel proto začíná hlásáním smrti a  vzkříšení, jež Soluňští již znají (v. 14), a  pokračuje popisem příchodu Páně (v. 15-17), který představuje jako nové zjevení a konečné společenství s ním. Sjednocení s Kristem, jež má svůj počátek v křtu, roste po  celý život a  nekončí ani smrtí. I  o  tom již Soluňané vědí. Společenství s ním a konečné vzkříšení jsou mimo diskusi. Problém spočívá v tom, zda při Pánově příchodu již budou zemřelí vzkříšeni, anebo zda budou ještě spát. Jejich láska ke Kristu je tak veliká, že ačkoli jej neviděli (1 Petr 1,8), i pouhé zpoždění okamžiku, kdy jej mohou spatřit, je pro ně nesnesitelné. Je to větší důvod k zármutku než sama smrt. Byť může být tento smutek motivován kladně, přesto zde zůstává velké nebezpečí. Smutek může křesťany přivést ke sklíčenosti, takže by se mohli chovat „jako ostatní, kdo nemají naději“. Klamná moc smutku je veliká, a  to i tehdy, týká-li se smutek dobrých věcí. Soluňané byli zčásti Řekové a zčásti Židé. Pro ty první mohlo představovat problém vzkříšení těla, pro druhé pak mohl být „den Páně“ tolik důležitý, že mohli zapomenout, jakou hodnotu má přítomnost. Pro obě skupiny by však byla zhoubná truchlivost, pro niž by mohli prakticky zcela opustit víru, takže by byli „jako ostatní, kteří nemají naději“ – a takto jsou označováni pohané. 123


1 Sol 4,13-18

Smrt a  vzkříšení Ježíšovo předjímá osud každého z  nás a  osud celých dějin. „Den Páně“, který má teprve přijít, není nic jiného než naplnění toho, co on na sobě již uskutečnil, pro nás všechny – v něm a s ním. Ježíš, jenž pro nás zemřel a byl vzkříšen, je Pán, počátek a konec dějin. Všechno bylo stvořeno v něm a v něm také nachází svůj život. Církev zná svůj cíl a  cíl každého člověka: „být navždy s ním“ v přátelství, které je větší než život i smrt. 2. Četba textu v. 13 Nechceme vás, bratři, nechat v  nevědomosti. Nevědomost, typická pro pohany, je překážkou naděje. Nemůžeme doufat v nic, co neznáme. o  těch, kteří už zemřeli. V  řečtině: o  těch, kteří usnuli. Kdo spí, probudí se, kdo zemřel, znovu vstane. Představa o  nesmrtelnosti duše, tak typická pro řeckou kulturu, se v Bibli objevuje teprve velmi pozdě (Mdr 2,21-5,23). Židé však spíše očekávají vzkříšení těla, které saducejové popírají (Dan 12,2n; 2 Mak 7; 12,43-45; Ez 37,1-14).

124


Konec času