Page 1

Silvano Fausti

Konec času Lectio divina nad Prvním listem Soluňanům


VIII.

Žádáme vás, bratři (5,12-28)

12 Prosím vás, bratři, abyste uznávali ty, kdo se mezi vámi namáhají, jsou v církevní obci vašimi představenými a napomínají vás. 13 Mějte je ve zvláštní lásce pro jejich práci. Mezi sebou žijte v pokoji. 14 Žádáme vás, bratři: kárejte lidi nespořádané, dodávejte odvahy malomyslným, ujímejte se slabých, buďte trpěliví vůči všem. 15 Hleďte, ať nikdo nikomu neoplácí zlým za zlé, ale usilujte vždycky o dobro mezi sebou i ke všem. 16 Stále se radujte. 17 Bez přestání se modlete. 18 Ve všech životních podmínkách děkujte (Bohu). Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši. 19 Nezhášejte (oheň) Ducha, 20 nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, 21 ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. 22 Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností. 153


1 Sol 5,12-28

23 Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista. 24 Věrný je ten, který vás povolává, a on to také splní. 25 Bratři, modlete se i za nás. 26 Svatým políbením pozdravte všecky bratry. 27 Zapřísahám vás skrze Pána, abyste dali tento list přečíst všem bratřím. 28 Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi! 1. Poselství v kontextu „Žádáme vás, bratři“: Pavel Soluňany prosí a  vybízí je, aby dobře vycházeli s  představenými, s  ostatními lidmi, s Bohem i s jeho dary. „Není dobře, že člověk je sám“ (Gn 2,18), neboť ani Bůh není sám, nýbrž vytváří společenství. Zůstává-li člověk sám, zůstává dosud v nenaplněném stavu. Náš vztah s  Pánem není pouze cílem naší cesty, ale patří i  k naší všednosti, kde uspořádává veškeré naše vztahy. Na tomto místě Pavel tyto vztahy vyjmenovává. Prvním z  těchto vztahů je vztah s  autoritou, s  tím, kdo jde cestou před námi a pomáhá ostatním (v. 12-13). S takovým člověkem se má jednat s úctou a láskou. Druhým vztahem je vztah ke slabším (v. 14-15). Slabost druhého člověka se nemá stát příležitostí k  útoku 154


viii. žádáme vás, bratři

na druhého a k jeho zneužití, ale k přijetí druhého a službě bližnímu. Třetím vztahem je vztah s Bohem. Ten provází radost, modlitba a díkůvzdání (v. 16-18). Čtvrtý vztah se týká Božích darů. Ty člověk rozpoznává a rozhojňuje a také hodnotí za pomoci neustálého rozlišování, když chce souhlasit s tím, co je správné, a odmítat to, co je špatné. To je princip nového života v  Duchu (v. 19-22). To vše nás přivádí k tomu, abychom stále plněji náleželi Bohu a  odpovídali tak na  jeho věrné volání (v.  23-24). List je pak zakončen pozdravem a závěrečnou modlitbou (v. 25-28). Úryvek je lyrického charakteru, je uspořádán rytmicky do krátkých rozkazovacích vět. Text vyznívá nadšeně, entuziasticky v původním slova smyslu. „Entuziasta“ – „nadšenec“ označuje toho, kdo se nachází „v Bohu“. Křesťané se opravdu cítí „naplněni Bohem“, jsou s Bohem a v Bohu, jsou s ním spojeni. Odtud pochází i  jejich entuziasmus. Toto hnutí je opakem „posedlosti“ strachem, rozervanosti a  rozdělením v mezilidských vztazích. Z tohoto hymnu povstává portrét prvotní křesťanské komunity krátce po  jejím vzniku. Tato církevní obec je živým organismem, který je již dobře zorganizován a má svou strukturu. Existují v něm zodpovědní vedoucí, kteří na sebe vzali námahu a těžkost spojenou s tím, aby pomáhali druhým bratřím růst. 155


1 Sol 5,12-28

Toto společenství je jednotné, byť stále hrozí nebezpečí, že by zde mohlo dojít k rozdělení. Tomu se soluňská církev může vyhnout, zůstane-li pozorná vůči nejslabším. Tvoří ji rozliční lidé. Různorodost však slouží vzájemné pomoci tak jako v každém živém organismu. Nesnese ve  svém středu žádné prospěchářství, útisk ani násilí. Přemáhá zlo dobrem. Žije s radostí, v modlitbě a slaví eucharistii. Toto společenství je bohaté na  dary, a  má proto zapotřebí rozlišování a  disciplínu. Tato obec odpovídá na nabídku Boha, který volá, abychom se mu stali podobnými, svatými, jako je svatý on, stávali se bezúhonnými a očekávali velké završení dějin. Ježíš, Otcův poslušný Syn, který slouží bratřím pravdivě a  milosrdně, pokojně a  mocně, v  modlitbě i  ve chvále, v  rozlišování i  svatosti, je příčinou i  vzorem života církve. Církev je organismus, forma jediného těla Kristova. Vztahy mezi rozličnými údy jsou určovány jeho Duchem, který hýbe všemi a každým z nich.

156


1 Sol 5,12-28

který „nechává slunce svítit“ i na nevděčné a zlé lidi (Lk 6,35). ale usilujte vždycky o  dobro mezi sebou i  ke všem. Dobro je cílem, který hledáme a jehož se snažíme dosáhnout a vykonat ho, aniž bychom v tom bránili komukoli jinému. Zůstáváme přitom vůči všem otevření. v. 16 Stále se radujte. Naši radost nám nikdo nemůže vzít (Jan 16,22). A to ani zlo, ani smrt. To je radost ze vzkříšeného Pána, díky němuž jsme spokojeni a  pro něhož vzdáváme díky, tedy slavíme eucharistii. Radost je světlem Ducha svatého, lásky Boží, Božího života, který se nám daroval. Skutečná duchovní askeze spočívá v  tom, že zaháníme smutné myšlenky a  uchováváme své srdce radostné. Ztrácíme-li radost, ztrácíme i Pána. Milujeme-li jej skutečně, pak nám skutečně občas na chvíli skryje svou tvář, to však činí jen proto, aby nás očistil a  v lásce posílil. Je to svízelné, ale přináší to své plody, podobně jako prořezávání stromů. Obyčejně však ztrácíme radost proto, že Pána opravdu nemilujeme a schováváme se před ním. V prvním případě existují způsoby, jak dokázat lásku, která hledá, dokud nenalezne. V druhém případě se jedná o sebestřednost, která hledá jen sama sebe a dojde zatracení. 162


viii. žádáme vás, bratři

Kdo miluje Pána, stále v sobě nosí určitou radost, protože Bůh je věčný – a stále je proč se radovat z toho, koho milujeme. Radost srdce je znamením naší lásky k němu, odpovědí na jeho lásku k nám. Devětadevadesát procent našich sil vyplýtváme smutkem – který k ničemu není, naopak škodí –, anebo tím, že odmítáme to, co se musí nevyhnutelně stát, abychom posléze zjistili, o jak velké dobrodiní se jednalo. v. 17 Bez přestání se modlete (srov. Lk 18,1). Modlitba, rozhovor s Otcem, který ze mě učinil své dítě, je zároveň kořenem (Lk 11,9-13) i plodem Ducha (Gal 4,6; Řím 8,26; 1 Kor 14,14-16) a pramenem radosti. Jde o dech synovského života, v němž dostávám sám sebe jako dar, který mi vdechuje jeho Duch, jemuž se poddávám, a tak daruji sám sebe a odevzdávám téhož Ducha, přijímám i dávám lásku. Při každé činnosti přijímám a  odpovídám na  Boží lásku, stejně jako dýchám. Modlitba nenahrazuje to, co dělám, ale tomu, oč se snažím, dává vnitřní život. Celý můj život, který nedává žádný smysl a vypadá nelogicky, se stává díky modlitbě „smysluplnou, logickou“ (řec. logikos) bohoslužbou (srov. Řím 12,1). v. 18 Ve všech životních podmínkách děkujte (Bohu). V řečtině „konejte eucharistii“. Po Ježíšově smrti a vzkříšení musíme ve  všem a  za vše vzdávat díky. A to i  za všechno špatné! 163


1 Sol 5,12-28

Největším zlem je totiž Ježíšovo zabití, které se nám stalo největším dobrem. Nám, kteří jsme mu vzali život, sám svůj život daroval. Proto v dobrém i ve zlém vzdáváme díky za přijatý dar a odpuštění. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši. Bůh po nás chce, abychom byli spokojeni, abychom se modlili a  vzdávali díky. „Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě“ (1 Kor 10,31). Všechno zjevuje jeho slávu, vše pochází z jeho lásky a k této lásce vše zase přivádí. Všechno, co konáme, ať se jedná o hmotné záležitosti, které mohou mít např. souvislost se zachováním našeho přirozeného života – nevyjímaje z toho sex –, máme nyní žít duchovně, totiž ve společenství s ním jako díkůvzdání a  ozvěnu hymnu „Sláva na  výsostech Bohu“. Tak se vyjadřuje o těchto Pavlových slovech ve svém komentáři Origenes i  další církevní otcové. Vše oživuje Duch, vše je oživováno přítomností Krista ukřižovaného a  vzkříšeného, plnost toho, co se zcela uskutečňuje ve  všem (Ef 1,23). Naše posvěcení – Bůh chce, abychom byli svatí jako on (4,3) – je díkůvzdáním, radostí z každého jeho daru a  z  každého sebedarování, o  něž se stále snažíme. Každá skutečnost, byť sebemenší, je darem toho, kdo se cele daruje. V každičkém zlomku nalezneme všechno. Svatost znamená vědět o tom a radovat se z toho.

164


viii. žádáme vás, bratři

v. 19 Nezhášejte (oheň) Ducha. Oheň Ducha, který ve společenství rozděluje charismata k  užitku všech, nemá být uhašen. Korinťané si charismat možná cenili až příliš, takže se dary Ducha stávaly důvodem k závisti a  soupeření. Soluňané se naopak vystavovali nebezpečí, že oheň uhasí, aby se nestal důvodem k závisti a soupeření. Namísto toho je potřeba uhasit negativní pocity, nikoli však charismata, která mají křesťané dávat k  dispozici k užitku ostatním. v. 20 nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí. V řečtině „nepodceňujte proroctví“. Prorok pronáší Boží slovo tady a teď a předkládá Boží pohled na skutečnost. Běda tomu, kdo by je znevažoval proto, že neříká to, co hlásá světská moudrost. Proroctví má totiž moudrost Kristovu. Je však zapotřebí rozlišovat. Moudrost Kristovu má toto proroctví pouze tehdy, shoduje-li se s  Kristovým Duchem, pomáhá-li nám milovat Boha a  bližního a  vede-li nás k  tomu, abychom rostli v  pravdě, kterou díky Slovu již známe. Ježíšem je zjevení uzavřeno a žádné proroctví není ničím jiným než vzpomínkou na něj, která nám pomáhá, abychom mu rozuměli a žili v tomto světě podle jeho Ducha. A on je láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost (Gal 5,22n; srov. 1 Kor 13,4-7). Schází-li některá z těchto vlastností, něco není v pořádku – ať už v samotné podstatě, anebo ve způsobu, jímž se proroctví podává. „Jediná mrtvá moucha zkazí voňavkářův olej“ 165


1 Sol 5,12-28

(Kaz 10,1 JB). Dobro je tedy pouze a jedině dobro, avšak zlo může povstat z kteréhokoli nedostatku dobra. Zdravý organismus zůstává zdravý ve všech svých údech. A jediná nemocná část těla podlamuje zdraví celého těla. v. 21 všecko zkoumejte. Hnutí našeho srdce je zapotřebí vnímat a znát. Především je nutné si jeho podnětů všímat. Obvykle si neuvědomujeme, co námi skutečně hýbe, byť jsme nepokojní, ať už kvůli dobrému či zlému. To vytváří náš nepokoj a zmatek. Pak je zapotřebí tato hnutí zkoumat, abychom rozlišili, zda příslušejí Duchu svatému a zda nás povzbuzují k lásce k Bohu a k bližnímu. Je-li na nich něco nedobrého, je zapotřebí podívat se, jestli jde pouze o nějaký nepřítelův přídavek, který lze překonat, anebo zda se jedná o něco, co vypadá dobře, ale ve skutečnosti to dobré není a může to všechno pokazit. Nepřítel totiž může zneklidnit i dobrá hnutí a může něčemu, co dobré není, dát zdání dobrého, byť to třeba právě teď pro mne správné není. Proto je zapotřebí dobře pozorovat, jak se do věcí vměšuje a snaží se nás oklamat. Nicméně tam, kde ztrácíme radost a  pokoj Boží, můžeme vidět znamení, že se do věci zapojil nepřítel se svými úskoky.

166


viii. žádáme vás, bratři

co je dobré, toho se držte. Nic není nutné předem odmítat. Ve chvíli, kdy si všimneme svých hnutí a prozkoumáme je, abychom viděli, zda jsou dobrá, či nikoli, je buď přijmeme, nebo ne. Především je tedy zapotřebí je vnímat, pak zkoumat, abychom je poznali, a  nakonec se rozhodnout, zda jim přitakáme, anebo je odmítneme. To je princip duchovního života a  způsob, jak užívat vlastní svobody. Člověk není svoboden, aby to či ono vnitřní hnutí zakoušel, či nikoli. Musí se však naučit taková hnutí vnímat, souhlasit s nimi, anebo je odmítnout. Toto rozhodnutí je zcela svobodné. Zdá se, že se jedná o maličkost. Ale ve  skutečnosti to, co schvaluješ, roste, byť se dosud jedná o  malé semínko. To, s  čím nesouhlasíš, utínáš u  kořene, a  proto taková věc v  tobě nemůže zakořenit, byť by se jednalo o velký strom. Na záhonku se vytrhává plevel a nechá se růst zelenina. Nestaráš-li se o plevel, nakonec plevel zadusí zeleninu, kterou pěstuješ. Nejtěžší umění je rozlišovat mezi oběma rostlinami, především když začnou pučet. Existuje styl duchovního života, který se nezakládá na  potlačování a  vytěsňování vnitřních hnutí, ale na tom, že si člověk uvědomuje vnitřní popudy, které jsou na počátku každého skutku, hodnotí je a pak schvaluje, nebo odmítá. Hlavním praktickým nástrojem tohoto stylu duchovního života je právě zpytování svědomí, v němž si člověk uvědomuje jednotlivé pohnutky svého jednání, hodnotí, zda byly dobré, či špatné, a následně se rozhoduje, zda jim 167


1 Sol 5,12-28

přivolí, anebo je odmítne. V tom tkví „celé“ jeho duchovní úsilí. Celé dějiny, a to i  všední dějiny každého z  nás, jsou bitevním polem mezi dvěma duchy – mezi duchem dobrým a mezi duchem zlým, mezi Bohem a mezi nepřítelem, kteří zápasí o člověka. My jsme povoláni, abychom se stali jejich rozhodčími a rozhodovali o vítězství jednoho, nebo druhého. Jde o naši svobodnou volbu. v. 22 Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností. Tak jako se držíme toho, co je dobré, varujeme se toho, co je zlé. Je důležité, abychom si zapamatovali, že zlo vždy vytváří dojem, že se jedná o cosi krásného, dobrého a hodného touhy (Gn 3,6). Ve skutečnosti však zlo nedodrží to, co naslibuje. Zanechá nás nahé, plné studu a ve zmatku. Teprve potom si jasně uvědomíme, co bylo dobré a  co špatné. V současném stavu hříchu vypadá dobro na první pohled jako cosi zlého, tvrdého, obtížného, skličujícího. Zlo se naopak zdá nejprve dobré, příjemné, snadné, přitažlivé. To však je podvod nepřítelův. Bůh ovšem ukazuje pravdu a dává radost a odvahu v dobrém, bolest a výčitky ve  zlém. Pavel nabízí jako princip křesťanského jednání rozlišování duchů. To je první lekce, kterou dává všem, aby mohli jednat lidsky, svobodně a odpovědně tváří v tvář Boží lásce. Bez rozlišování neexistuje křesťanská morálka, ale pouze otroctví zákonu, nikoliv svoboda dětí Božích. 168


viii. žádáme vás, bratři

v. 23 Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Bůh z nás činí svaté, přetváří nás ke své podobě. Jeho svatost neboli dokonalost je milosrdenství (Lk 6,36; Mt 5,48). Ať si uchováte ducha neporušeného a  duši i  tělo. Tato svatost proniká konkrétního člověka v  tom, jak vnímá, hodnotí, rozhoduje se a jedná. Člověk ve své plnosti je povolán, aby hleděl s odhalenou tváří na slávu Páně (2 Kor 3,18). neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista. Neposkvrněnost v jeho očích, abychom se mu líbili – to je princip veškeré naší činnosti. Líbit se milovanému znamená líbit se tomu, kdo mě miluje. v. 24 Věrný je ten, který vás povolává, a on to také splní. Ten, kdo nás povolává k této svatosti, ji také věrně působí. On ze své strany určitě dělá všechno. Z naší strany je zapotřebí pozornosti, abychom jej mohli zaslechnout, chápavosti, abychom jej poznali, a svobody, abychom jej dokázali přijmout. Odpověď na jeho lásku je tak ponechána naší odpovědnosti. v. 25 Bratři, modlete se i za nás. Pavel vždy žádá o modlitby za sebe – s výjimkou listu Galaťanům, s nimiž měl vážný spor. 169


viii. žádáme vás, bratři

4. Body k rozjímání — Autorita v církvi: v. 12-13. — Co s bratřími: v. 14-15. — Vůle Boží je, abychom byli stále spokojeni, ve společenství se všemi a vděční za všechno: v. 16-18. — Rozpoznávat dary Boží a  rozlišovat dobro od  zla: v. 19-22. — Náš život je zcela v souladu s jeho vůlí, v očekávání jeho příchodu: v. 23n.

171

2. čtení 3. neděle adventní (rok B)  

Lectio 2. čtení z 3. neděle adventní roku B. Čerpáno z knihy Silvana Faustiho Konec času. Úryvek 1 Sol 5,16-24

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you