Issuu on Google+

Předmluva

Milí čtenáři, témata, kterými se zabývá tato kniha, nás poprvé napadají ve věku, kdy jsme dětmi. Jsou to ty otázky, jimiž takříkajíc osaháváme svět a rozhlížíme se kolem. Patří neodmyslitelně k dětství. To ale vůbec neznamená, že jsou to jen nějaké dětské otázky. Přemýšlení nad životem, smrtí, dobrem a zlem nás provází celý život. Vyhýbat se tomu by znamenalo nebrat vážně nejen Boha a naši víru, ale i život sám. Ani já jsem nebyl výjimkou a takové otázky jsem si poprvé kladl, když jsem byl ještě dítětem. Jistěže se ty první netýkaly problematiky stvoření či existence zla ve světě anebo tématu evoluce. Otázky, kterým jsem později díky studiu a četbě různých myslitelů mohl dát promyšlenou formu, byly zprvu otázkami prostými. Vzpomínám si, že se objevovaly ve sváteční atmosféře Vánoc či Velikonoc. Co se to vlastně děje v tento čas, ptal jsem se tehdy. Později přicházela řada dalších všetečných otázek: Kam vedou různé cesty a kde končí? Proč zrovna já mám spalničky a plané neštovice? Kde končí vesmír a co je za ním? 7


Také pohled na kříž a na ukřižovaného Ježíše ve mně probouzel otázku: Proč? A s odpovědí to nebylo vždy tak úplně jednoduché. Vyrůstal jsem v době, kdy škola přinášela různá tvrzení o tom, že Bůh vlastně není, že člověk se vlivem práce vyvinul z opice nebo že dárky, nepřináší Ježíšek, ale Děda Mráz odkudsi z Kamčatky. Ani dnes není snadné se v množství nabízených odpovědí vyznat a každý se s takovými otázkami musí poctivě poprat sám. Vzpomínám si, že jsme jako děti dostali pohlavek, když jsme tvrdili, že „se něco udělalo samo“, ať už to byla kaňka v sešitě, rozbité okno či odřené koleno. Moc dobře jsme totiž vždy věděli, kdo rozbil okno a kdo komu podtrhl nohu. Ani kaňky na šatech či na sešitě nevznikaly samy. Tehdy se ještě psalo perem s násadkou, které se namáčelo do kalamáře, a my nezbední kluci jsme po sobě stříkali inkoustem. Holt samo se to neudělalo. A tak jsem nikdy nevěřil tomu, že by se sama udělala příroda kolem nás, život ve své rozmanitosti anebo člověk jako náš bližní. A to mne už neopustilo. Tváří v tvář otázkám našeho života stále tak trochu zůstáváme dětmi. Ne proto, že by to byly otázky nezodpověditelné. Spíše proto, že přes veškerou učenost, kterou se ve své dospělosti snažíme načerpat, je tou pravou a poslední odpovědí vždy pouze sám Bůh. Kardinál Dominik Duka OP 8


Líbí se Bohu, co mu zpíváme v kostele, i když se to nelíbí mně? Matěj, 8 let Milý Matěji, možná se mu to taky nelíbí, ale co má dělat? Dal lidem svobodnou vůli, ať dělají, co chtějí, tak holt musí být rád, i když k Jeho slávě vržou a skřehotají. Ale teď trochu vážně. Odedávna se lidé ptají, jak by se měli při bohoslužbě k Bohu obracet a hledají vhodný způsob vyjádření své modlitby. Slova musí být samozřejmě pečlivě zvolená a měla by odrážet upřímný vztah člověka k Bohu. Ale současně očekáváme, že celý výsledek bude také krásný, ne „načančaný“, ale prostě krásný. Vždyť stavitelé i sochaři a malíři se po staletí snaží, aby dům Boží oslovoval a pozvedal lidského ducha už tím, jak je postavený a jaké sochy či obrazy v něm lidé mohou spatřit. I tato krása, bez ohledu na to, kdo ji vytvořil, je svědectvím o působení Ducha svatého. Podobnou úlohu by měla plnit i hudba při bohoslužbě v kostele, a zejména zpěv, který obléká slova modliteb do slavnostního šatu.

úsudcích o hudbě v kostele a přenechat Bohu, aby si to tak říkajíc „nějak přebral“. Jistě bychom se měli snažit předkládat Bohu a ostatním věřícím – pokud zůstaneme u kulinářského příměru – hudební lahůdky, protože připálená či zkažená strava nechutná opravdu nikomu. Ale současně můžeme věřit, že Bůh ocení upřímnou snahu a čistý úmysl, s nímž k úkolu přistupujeme. Dobrá vůle a pravdivost našeho počínání ho dozajista potěší. David Eben

Leč nejsme andělé, nýbrž lidé chybující, omezení ve svých možnostech, a také rozdílní ve svých názorech a vkusu. Ne každý si pochutná na stejném jídle – jeden má raději svíčkovou, někdo by dal přednost hlemýžďům. A tak musíme být opatrní v našich 46

47


Chceš přemýšlet dál?

Doc. PhDr. David Eben, Ph. D.  (*1965)

• Jaká hudba je pro tebe opravdová „lahůdka“? A jaká se ti ale opravdu nelíbí? Umíš vysvětlit proč? • Kdy se může podle tebe říci, že je nějaká hudba krásná? Označ, co je podle tebe správně. – Když se líbí všem, kteří ji poslouchají? – Když se líbí všem hudebním skladatelům?

Jsem muzikant  a hudební historik. Řídím mužský vokální soubor Schola Gregoriana Pragensis zaměřený na gregoriánský chorál, který mám velmi rád. Také hraji na saxofon a ještě i další nástroje ve skupině Bratři Ebenové. Můj tatínek byl skladatel Petr Eben a můj strýc byl další hudební skladatel Ilja Hurník.

– Když se líbí většině lidí, kteří ji poslouchají? – Když se líbí tobě? • Kdo by měl podle tebe vůbec rozhodovat o tom, jestli je nějaká hudba krásná nebo ošklivá? • Když chtějí lidé zpívat a hrát v kostele pro Boha ty nejkrásnější písně, znamená to, že děti, které ještě neumí dobře hrát a zpívat, by měly mlčet? • K čemu jsou zpěv a hudba vůbec dobré? A je k něčemu dobré také ticho?

48

49


O významu otázky v náboženském vzdělávání Tuto knihu bychom nedrželi v ruce, kdyby nebyly děti, které se ptají. Nebyla by ale ani sepsána, kdyby nebyli dospělí, kteří se ptají spolu s  nimi. Ptát se, hledat, přiblížit se neznámému, to vše provází náš život už od dětských let. Potřeba překročení sebe sama směrem k neznámému s touhou po poznání, tato vůle po transcendentnu, formulovaná otázkou, je nám lidem vlastní, a když jsme připravovali knihu k vydání, bylo naším přáním otevřít právě tento prostor, do kterého se vstupuje branou jménem otázka. Otázku pokládáme z  různých důvodů. Existuje řada běžných otázek. Ptáme se na cestu, chceme-li někam dojít. Ptáme se na zdravotní stav nebo na možnost pomoci, záleží-li nám na druhém a chceme mu posloužit. Ptáme se ze zvědavosti, abychom se s druhým člověkem lépe poznali. Dalším typem otázek jsou ty, které mají výzkumný charakter. Možná se vám jich vybaví celá řada včetně těch, které jsou děti schopné bez omrzení klást tak intenzivně, že nás dospělé to znervózní nebo nás z toho rozbolí hlava. Proč je… Proč… Proč… Později už se člověk neptá tak často, ale o to uvážlivěji se snaží opatřit si odpověď. Důvodem může být naše životní zkušenost, další ohledy, nedostatek času, obava domýšlet souvislosti, 99


nebo i strach, aby si ostatní nemysleli, že to nevíme. Každá otázka je totiž nejenom nasměrována na dotazovaného, ale vypovídá také o svém tazateli. Vypovídá o jeho zájmu, o snaze po spolupráci, o zvědavosti, tvořivosti, nebo třeba může vyjadřovat nedostatek, který bychom rádi změnili.

dítě přijde za dospělým – rodičem, vyučujícím, knězem a položí mu otázku. Místo povzbuzení k dalšímu hledání a možná zpětně položené otázce po vlastním úsudku a po tom, co už objevilo a vymyslelo, uslyší jednoznačnou odpověď, která ho možná uspokojí, ale zároveň také zastaví onen proud dialogu.

Otázky najdeme na mnoha místech v Bibli a některé z nich dokonce klade člověku i Bůh. Tu nejznámější najdeme hned na prvních stránkách, kde se Bůh člověka ptá slovy: „Kde jsi, Adame?“ Otázky pokládal i Ježíš, který se pak sám svým způsobem stal ztělesněním otázky člověka hledajícího Boha, když na kříži slovy žalmu zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Tato situace má i druhou podobu, a to, když otázku klade dospělý a očekává odpověď. Veliké riziko takového kladení otázek a sbírání odpovědí vystihuje jeden milý vtip. Ptá se paní katechetka v náboženství: „Děti, je to oranžové a skáče to po stromech? Co to je?“ Po chvíli se přihlásí žáček a povídá: „Normálně by to byla veverka, ale když se ptáte vy, tak to bude Pán Ježíš.“ Když vyučující položí otázku a očekává pouze správnou odpověď, aniž by ho zajímal její autor, pak je možná také uspokojen, ale o dialogu opět nemůže být řeč.

Asi nás tedy nepřekvapí, že otázka měla a má své nezastupitelné místo i v náboženské výchově a ve sdílení víry. Na otázce a odpovědi byly vystavěny katechismy, které měly přispět k  ucelenému seznámení s  obsahem křesťanské víry a v  dějinách jistě splnily své vzdělávací poslání. Nám však jde o otázky, které mají v sobě ukryté hledání, lidskou touhu po poznání a objevování odpovědí, které nejsou černobílé a které se vyvíjejí s člověkem, s dějinami společnosti i s vývojem poznání empirických a třeba i teologických věd a které přinášejí radost a upevňují naše sebevědomí. Jde nám o otázku, která je dia-logická, tedy dvoj-slovná, a která dává možnost rozvinout se do specifického vztahu. Jako nedocenění jedinečné příležitosti se v  této souvislosti jeví situace, kdy 100

Otázka, kterou položíme, nebo ta, se kterou se na nás druhý obrátí, má šanci rozvinout se v dialog, a pokud se jedná o otázky náboženské, má šanci rozvinout se v  dialog o víře. Náboženská výchova pak má možnost stát se doprovázením, podobně jako Ježíš doprovází emauzské učedníky na cestě z  Jeruzaléma, aby se pak mohli s plným vědomím do Jeruzaléma vrátit. Tímto způsobem vedený dialog může prohloubit důvěru dítěte k  dospělému, který se stává autoritou ne kvůli tomu, co umí, ale protože je bere vážně, a důvěra pak může být živnou půdou pro otázky osobní 101


a intimní, jako jsou i otázky víry. Takovýto dialog se pak může stát dia-Logem – bytím ve vztahu se Slovem. Být nejen dialogem o víře, ale dialogem víry. Specifickým způsobem tak má možnost dojít naplnění sémantický význam řeckého dialogos, kde předpona dia znamenala „skrze, přes, napříč“, logos – znamenalo nejen „slovo“, ale také „význam, smysl“. Dialog víry se tak děje jako hledání významu, smyslu, a to skrze slova, skrze významy. Otázky dětí a odpovědi odborníků zaznamenané v této publikaci chtějí pomáhat rodičům nebo křesťanským vychovatelům sdílet s dětmi jejich otázky a promýšlet možné odpovědi. Chtějí být podnětem k dalšímu hledání. K tomu mohou posloužit i ilustrace, které knihu doprovázejí. Než si přečtete text, je možné nejprve přemýšlet o ilustraci, která ho doprovází. Jak na otázku odpovídá obraz? Děkujeme všem autorům, kteří se odborně pustili do hledání odpovědí a svým stylem se snažili vzít vážně dětské otázky a s nimi i děti samotné. Jestli se vám podaří se do tohoto dialogu zapojit a tato publikace vám k tomu alespoň trochu pomůže, budeme rádi. Eva Muroňová Tomáš C. Havel 102

Knížku pro vás připravili:

Dr. Tomáš Cyril Havel CFSsS

Jsem katolický kněz, náboženský pedagog a představený komunity bratří petrinů. Jsem také novým šéfredaktorem časopisu DUHA a učím na VOŠ ve Svatém Jánu pod Skalou. Bydlím v Písku.

Mgr. Eva Muroňová, Ph. D.

Jsem učitelka a náboženská pedagožka v ostravsko-opavské diecézi. Připravuji k vydání časopis DUHA a říkají mi „šátečková víla“, protože učím děti dívat se nejen očima, ale také srdcem.

MgA. Barbara Pospíšilová

Jsem výtvarnice, grafička a knihvazačka. Velice mě baví tvorba ilustrací, her a knížek pro děti a taky všechny možné ruční práce. V současné době jsem máma na plný úvazek. 103


Děti se ptají, odborníci odpovídají