Issuu on Google+


„To je on: pokorný, tichý, neúnavný, stále bdìlý, stále usebraný ve svých myšlenkách, které putují od modlitby k práci.“ (z promluvy Pavla VI.)


Kdo byl Jakub Alberione? K poèáteènímu seznámení se s osobou Dona Alberiona, k jehož prohlášení za blahoslaveného došlo 27. dubna 2003, se nám jako nejvhodnìjší zdála slova papeže Pavla VI., jenž pøi audienci ve Vatikánu 28. èervna 1969 pøijal Dona Alberiona i s jeho duchovními syny a dcerami a mimo jiné øekl: „Vašemu zakladateli, zde pøítomnému drahému a ctìnému Donu Jakubovi Alberionovi, vdìèíme za vybudování vašeho monumentálního Institutu. V Kristovì jménu mu dìkujeme a blahoøeèíme mu.“ „To je on: pokorný, tichý, neúnavný, stále bdìlý, stále usebraný ve svých myšlenkách, které putují od modlitby k práci (podle tradièního hesla: ‚Modli se a pracuj‘), stále pozorný ke ‚znamením èasu‘, geniální v nalézání zpùsobu, jak se pøiblížit k duším. Don Alberione dal církvi další možnosti k vyjadøování se, nové zpùsoby, jak vrátit jejímu apoštolátu pravdivost a rozsah, nové schopnosti i nové vìdomí hodnoty a uskuteènitelnosti jejího poslání v moderním svìtì, moderními prostøedky.“ „Drahý Done Alberione, dopøej papeži, aby dokázal využít této dlouhé, vìrné a nepøemožitelné námahy a jejích plodù ke slávì Boží a k dobru církve. “ (Pavel VI.)

Z mateøského lùna jsi mne povolal „Matka nás všechny zasvìtila Marii, Královnì Kvìtù, postupnì, jak jsme se narodili.“ Toto napsal Don Alberione v roce 1956, více než sedmdesát let po svém narození 4. dubna 1884 v San Lorenzu di Fossano (Cuneo). !


V poøadí pátý syn z rolnické rodiny byl hned druhý den pokøtìn. Hluboce vìøící rodièe mìli strach, že jej ztratí, a proto se svátostí køtu pospíchali.

Jakub, pátý syn v rodinì zemìdìlcù, rozpoznal ve svém životì znamení, moment velké milosti, která ho pøedurèila ke zvláštnímu poslání a povolání.

"

Dùležité je pøipomenout, že se první výchovy k èestnému a pracovitému životu a k jasné a bezpeèné víøe dostalo malému Jakubovi v rodinì. Spíše než slovy se tak dìlo pøíkladem rodièù, každodenní modlitbou, prací a návštìvami kostela. Není tedy náhoda, že dospìlý Don Alberione, energický vychovatel, vždycky spojoval slovní výzvu s osobním pøíkladem. Právì tato shoda byla jedním ze stimulù, které nejvíce zasahovaly a pøitahovaly jeho duchovní syny. Po pøíkladu Pána Ježíše „konal a uèil.“ (Sk 1,1) S ohledem na jeho køehké zdraví se mu dostalo pozorné, ale dùsledné výchovy. Maminka, drobná a zároveò odvážná i silná žena, prosila Boha o milost, aby se jeden z jejích synù stal knìzem. Když se tedy dozvìdìla o Jakubovì povolání, darovala ho Pánu celým srdcem a pomáhala mu dojít do cíle bez stopy sebemenšího egoismu. Po její smrti o ní napsali: „Venkovská žena prostých zvykù, která umìla jen tøi vìci: modlit se, být trpìlivá a starat se o dìti.“ Pro toho, kdo ještì umí ocenit smysl vìcí


v životì podstatných , je v této jednoduché vìtì velké poselství. Vzpomínka z let Jakubovy školní docházky nám ho mùže hodnì pøiblížit: Bylo mu šest let, když na otázku své milované uèitelky Rosiny Cardony, èím chce být v budoucnu, k údivu svých spolužákù odpovìdìl : „Budu knìzem.“ A vzpomíná dál:

„To bylo první svìtýlko; pøedtím jsem cítil jen jakousi zmatenou, zastøenou tendenci v koutku duše, která zùstávala bez výsledkù. Od toho dne mi zaèali spolužáci i sourozenci øíkat‚ otèe‘, nìkdy, aby mne pozlobili, a jindy, aby mne upozornili na povinnosti. Mìlo to na mne pozitivní vliv: moje studium, cítìní, smýšlení, chování, dokonce i odpoèinek dostaly tento smìr. Doma se zaèali zajímat o vìci, které se týkaly mého cíle, což mne zachránilo od mnohých nebezpeèí. Od onoho dne se zdálo, že mne všechno posiluje v mém rozhodnutí. Zdùrazòuji, že to bylo plodem modliteb a starostlivosti mé vynikající matky, která mne zvláštním zpùsobem støežila, a také oné uèitelky, jež neustále prosila Pána, aby se nìkterý z jejích žákù stal knìzem. Vzdávám za to Pánu díky.“ Jakub byl už od dìtství zvl᚝ otevøen pro Boží záležitosti. Z toho dùvodu ho faráø vzal proti tehdejším zvyklostem døíve než jeho spolužáky k prvnímu svatému pøijímání. Jakubovi bylo teprve osm let. V témže vìku se Jakub zaèal zajímat o Dílo svatého dìtství, pomáhající dìtem v misijních oblastech. Modlil se s ostatními dìtmi za tento úmysl, poøádal sbírky a vášnivì èetl o dobrodružstvích misionáøù. Rozhoøíval se v nìm plamen misionáøského zápalu, který ho pak mìl spalovat celý život.

#


V semináøi (volba) „Budu knìzem,“ – tato slova, vyslovená malým dítìtem, s vìkem zrála a jeho povolání bylo stále jasnìjší a rozhodnìjší. Pro tak chudou rodinu, jakou Alberionovi pøedstavovali, nebylo snadnou obìtí udržet syna v semináøi. I pøesto jej sám otec jako dobrý køesan doprovodil 25. øíjna 1896 do semináøe v mìstì Bra. Po ètyøech letech, v dubnu 1900, pøišla krize. Alberione byl poslán zpátky domù, aniž by dokonèil školní rok. Pozdìji sám Don Alberione tento fakt zmiòuje: „Vím o zlu, které pùsobí nìkteré knihy…, zachránila mne Panna Maria.“ Krizi skuteènì zpùsobilo nìkolik knih, které kolovaly mezi spolužáky pod lavicí. Lze se však domnívat, že to byla Boží zkouška, jež jistì mìla pozitivní vliv na budoucího apoštola tisku a spoleèenské komunikace. Mladý Alberione odtržený od semináøe prožíval tìžké období, ale jeho faráø G. B. Montersino mu pomáhal a už v létì ho pøedstavil v semináøi v Albì. Tam byl v øíjnu 1900 pøijat a zaøazen mezi studenty lycea, ale musel se vzdát kleriky, dokud se neprokázalo, že knìžskému životu nic nestojí v cestì.

„Budu knìzem.“

V semináøi v Albì našel Jakub svého ideálního duchovního prùvodce, kanovníka Francesca Chiesu. Zcela se svìøil jeho vedení a inspiroval se jím jako modelem knìžského života. Kanovník Chiesa ho doprovázel od prvních krokù a i nadále, dlouho a moudøe, formoval jeho ducha a utvrzoval ho v tom, že dílo, které zapoèal, je Boží vùle.

$


Od onoho návratu do semináøe byla jeho další cesta jistá a nepøerušená. Charakterizovala ho ustavièná píle pøi studiu, maximální otevøenost problémùm souèasné spoleènosti, velká úcta ke spolužákùm a k nadøízeným, završená knìžským svìcením, které mu udìlil Mons. Francesco Re, biskup v Albì, 29. èervna 1907.

Rozhodující noc Jakub ve svých šestnácti letech, krátce po vstupu do semináøe v Albì, zažil nezapomenutelnou noc, jež mu mìla vtisknout nesmazatelnou vzpomínku a dát mu smìr, kterého se bude držet po celý život. Byla to noc rozdìlující dvì století (devatenácté a dvacáté), kterou strávil dlouhou, ètyøhodinovou adorací Nejsvìtìjší Svátosti. Poslechnìme si jeho vyprávìní:

%


Eucharistie, evangelium, papež, nové století… „Noc, která oddìlila minulé století od tohoto, byla rozhodující díky zvláštnímu poslání a specifickému duchu, v nìmž se mìla zrodit a žít Paulínská rodina (FP). Po slavnostní pùlnoèní mši v Dómu byla adorace, výstav Nejsvìtìjší Svátosti. Krátce pøedtím probìhl Kongres (první, kterého jsem se zúèastnil); dobøe jsem pochopil klidnou, ale hlubokou a pøesvìdèivou promluvu Toniola (známého sociologa a katolického myslitele). Pøeèetl jsem si výzvu Lva XIII., abychom se modlili za zaèínající století. Oba hovoøili o potøebách církve, o nových prostøedcích zla, o nutnosti postavit proti tisku jiný tisk, proti organizaci jinou organizaci, o nutnosti nechat proniknout evangelium k masám, o sociálních otázkách… Ze svaté hostie vycházelo zvláštní svìtlo - hlubší pochopení Ježíšova pozvání: ‚Pojïte ke mnì všichni…‘ Zdálo se mi, že jsem porozumìl srdci velkého papeže, výzvám církve i pravému poslání knìze. Zdálo se mi jasné to, co øíkal Toniolo o povinnosti být apoštoly dneška za pomoci prostøedkù, které zneužívá protivník. Cítil jsem se hluboce povinen pøipravit se na to, abych vykonal nìco pro Pána a pro lidi nového století, ve kterém budu žít. Byl jsem si jasnì vìdom své nedostateènosti, ale zároveò jsem cítil pravdivost Ježíšových slov: ‚Jsem s vámi až do konce svìta‘, v Eucharistii, a že  Nejsvìtìjší Svátost mi mùže být svìtlem, pokrmem, útìchou a vítìzstvím nad zlem. &


Bloudil jsem myslí v budoucnosti a zdálo se mi, že v novém století musí velké duše pocítit to, co jsem cítil i já, a že spojí-li se, bude se moci uskuteènit to, co Toniolo tak èasto opakoval: ‚Spojte se, jestli vás nepøítel najde osamìlé, znièí vás jednoho po druhém.‘ Modlitba po slavné mši trvala ètyøi hodiny – aby se nové století zrodilo v eucharistickém Kristu; aby noví apoštolové oèistili zákony, školství, literaturu, tisk, zvyky; aby církev dostala novou misionáøskou sílu; aby byly správnì používány nové prostøedky apoštolátu; aby spoleènost pøijala velké uèení encyklik Lva XIII., které bohoslovcùm vyložil jejich duchovní uèitel a vùdce kanovník Chiesa a které se týkaly zvláštì spoleèenských otázek a svobody církve. Eucharistie, evangelium, papež, nové století…, potøeba nových apoštolù, to vše se mi zarývalo do mysli i do srdce a ovládalo pak stále mé myšlenky, modlitbu, práci na sobì samém i mé cíle. Cítil jsem se povinen sloužit církvi, lidem nového století, a spolupracovat s ostatními…, a tato idea, zprvu velmi zmatená, se mi vyjasòovala a s lety nabývala na konkrétnosti.“

Pøíprava Základní smìr už byl naznaèen. Po této noci následovalo ètrnáct let pøíprav, které Alberione prožil v  prosbách o svìtlo na cesty, po nichž má jít. K modlitbì se pøidalo intenzívní studium spoleènosti, ve které mìl pracovat a kterou ovlivòovalo šíøení svobodného zednáøství, marxistického socialismu a modernismu. Byl to závazek k nepøetržité práci, jemuž zùstal vìrný po celý život. Byl-li život Jakuba Alberiona horlivý a pracovitý už od prvních let, po knìžském vysvìcení 29. èervna 1907 se stal ještì intenzívnìjším. Ke studiu, zamìøenému na dosažení doktorátu z teologie, který získal roku 1908, pøidal také intenzívní kazatelskou èinnost. Pùsobil jako uèitel a duchovní vùdce semináøe v Albì, jako biskupský cere'


moniáø a profesor církevní i svìtské historie.

Giuseppe Giaccardo „nejvìrnìjší z vìrných“.

Již v prvních letech došlo k nìkolika významným událostem. V roce 1908 byl nìjaký èas pomocným faráøem v Narzole (Cuneo) a setkal se tam s dvanáctiletým chlapcem Giuseppem Giaccardem, který ho zaujal svým milosrdenstvím a živou touhou stát se knìzem. Pocházel však ze sociálnì slabé rodiny, jež nemìla prostøedky k dosažení chlapcova cíle. Don Alberione ho poslal do semináøe v Albì a podílel se na výdajích. Giuseppe Giaccardo (pozdìji pøijal øeholní jméno Timoteo) se pak stal prvním knìzem rodící se Spoleènosti sv. Pavla, formoval první generace paulínù, založil jejich první dùm v Øímì. Byl také vikáøem paulínské kongregace a v pokoøe a poslušnosti zasvìtil celý život apoštolátu v nakladatelství. Jako první èlen kongregace byl též prohlášen za blahoslaveného (22. øíjna 1989). Don Alberione ho nazval „nejvìrnìjším z vìrných“. Na konci roku 1908 povolal biskup Alberiona z Narzole a svìøil mu duchovní vedení semináøe. Zároveò Don Alberione vyuèoval historii na gymnáziu, pøednášel církevní dìjiny a liturgii klerikùm a dìjiny umìní a pastorální teologii novoknìžím. Už od roku 1909 zintenzívnil každodenní adoraci a rozjímání nad Božím slovem, z nìhož neustále èerpal svìtlo pro každou èinnost. Dalším rozhodujícím datem je rok 1910, kdy Don Alberione od myšlenky založit organizaci pøechází k ideji založit øeholní komunitu.




„Nejprve pomýšlel na katolickou organizaci spisovatelù, technikù, knihkupcù, katolických prodejcù, které by vedl apoštolský duch; brzy však jasnìji pocítil, že tito spisovatelé, technici a propagátoøi musí být øeholníky a øeholnicemi: ‚Spoleènost duší, které milují Boha celou myslí, všemi svými silami, srdcem, kteøí se nabízejí, že budou pracovat pro církev a spokojí se s božím platem. Žádná jiná odmìna: Bùh je všechno!‘“ Další rozhodující zásah Prozøetelnosti se udál 18. záøí 1913, kdy ho biskup Re povìøil vedením diecézního týdeníku Gazzetta d´Alba. Alberione pøijal toto povìøení jako oficiální potvrzení toho, co cítil jako Boží vùli. „Když byl èas zaèít, (Alberione èekal na tento úder zvonu) byl to biskup, kdo mu dal signál tím, že ho povìøil vedením diecézního tisku, který mìl otevøít cestu apoštolátu.“ Pro Dona Alberiona bylo vedení týdeníku prvním krokem na cestì, která ho mìla zavést velmi daleko.

Zaèátek díla: Vznik Spoleènosti svatého Pavla Dnes už lidé nechodí do kostela, øíkával Don Alberione. Je tudíž potøeba donést Boha k lidem, do práce, do domu. Dnešní lidé hladoví ne tolik po obyèejném chlebu, jako spíše po „chlebu Božího slova“. Ale nechodí ho již hledat na kdysi privilegovaná místa, èekají na nìj v místech, kde žijí svùj život. Proto dnes již nemùže být kázání pouze stacionární, ale „putovní“. Slovo Boží lze pøinášet skrze tisk (a posléze se horizonty otevøou kinu, rozhlasu, televizi a jakýmkoli dalším prostøedkùm, které èlovìk vynalézá za úèelem komunikace a pøedávání myšlenek). A je nezbytné, aby se tu nacházeli lidé zasvìcení tomuto novému 


a neobvyklému apoštolátu. Zasvìcení lidé a posvìcené prostøedky. A svatá budou i všechna místa, kde žijí lidé a kam se dostane Boží slovo. Boží slovo posvìcuje. To je silné pøesvìdèení, pohánìjící veškerou èinnost Dona Alberiona. Tyto velké ideály se postupnì uskuteèòují v malých krocích, ve svìtle Ducha svatého, konzultované s duchovním vùdcem a potvrzené církví.

Dnešní lidé hladoví ne tolik po obyèejném chlebu, jako spíše po „chlebu Božího slova“.

K uskuteènìní prvního kroku došlo v èervenci 1914, kdy Don Alberione pronajal v Albì dùm. Tøicátého téhož mìsíce koupil první tiskaøský stroj. 20. srpna, na svátek sv. Bernarda, založil tzv. typografickou školu Piccolo Operaio, která si kladla za cíl vyuèit mladé lidi typografii. Právì v té dobì zaèala první svìtová válka, takže to byla tìžká doba, plná bídy a nejistot. V tomto prostøedí klíèilo „hoøèièné zrnko“ budoucí Spoleènosti svatého Pavla, apoštolù spoleèenské komunikace. Don Alberione zaèal pokládat základy moudøe a trpìlivì tím, že si pøipravoval budoucí spolupracovníky. Pochopil, že je velmi dùležité najít takové spolupracovníky, kteøí by odpovídali na základní požadavky Božího plánu, a vychovat je k tomuto cíli. Celé noci se za to modlil. Dílo bylo obrovské: ne pro sebe, ale pro spásu duší. K tomuto chápání byli mladí postupnì vedeni. Don Alberione si byl vìdom toho, že je èeká tìžká práce, že budou muset pøivyknout obìti a velkorysosti, vìdìl, že muži a ženy schopní takového života nejsou „bìžní“, že nelze jít proti pøirozenosti a že je zapotøebí èasu, trpìlivosti a dùvìry i na mezilidské úrovni. Když o mnoho let pozdìji Don Alberione vzpomíná na tyto zaèátky, píše:




„Prozøetelnost pracovala podle své bìžné božské metody fortiter et suaviter - pøipravit a zamìøit cesty k jejímu cíli, osvítit a obklopit potøebnou pomocí, nechat na sebe èekat v pokoji, zaèít vždy od jeslièek; jednat tak pøirozenì, že nelze snadno rozlišit milost od pøirozenosti, ale s urèitostí obì.“ Zaèínat vždy od jeslièek se stane jednou z konstant veškerého jeho poèínání a uèení. Chtìl tím øíci, že každé Boží dílo se rodí v chudobì a prostotì, stejnì jako vykoupení zaèalo v ubohé betlémské stáji. Z Alby se základ tvoøený knìžími a zbožnými laiky rozšíøil do Øíma a pak do mnoha italských i svìtových mìst. A se nalézají kdekoli, jejich úkolem je být apoštolem po pøíkladu svatého Pavla. Jakub Alberione vždy øíkával, že „apoštol je ten, který nese Boha ve své duši a vyzaøuje jej okolo sebe.“

!


„Apoštol je ten, který nese Boha ve své duši a vyzaøuje jej okolo sebe.“

Vznik kongregace Dcer sv. Pavla V roce 1915 se uskuteènil další krok na Boží cestì. Bìhem doby a díky zkušenostem duchovního pastýøe dozrála v duši Dona Alberiona inspirace týkající se apoštolského pøínosu ženy v církvi. Cítil, že aby bylo dílo kompletní, je tøeba, aby bylo obohaceno i ženskou jemností a citlivostí. Proto v èervnu roku 1915 zaøídil v Albì dílnu pro dívky, které se zpoèátku kvùli váleèné situaci vìnovaly šití vojenských uniforem, ale cílem bylo formovat je k prožívání a hlásání Božího slova. To byl zárodek, z nìhož pozdìji vznikla kongregace Dcer sv. Pavla. Postupnì pøibylo i malé knihkupectví, první centrum, které pak Dcery sv. Pavla otevíraly po celém svìtì. Mezi prvními dívkami zvláštì vyniká Teresa Merlo, jíž dal Don Alberione pøi slibech nové jméno Tekla, „socia apostoli“, a jmenoval ji generální pøedstavenou kongregace. V roce 1918 navrhl biskup v Suse Donu Alberionovi, aby svìøil vydávání diecézního týdeníku La Valsusa tìmto mladým dívkám. Zhostily se toho i pøes nesmírnou chudobu s nadšením. Jejich dny byly vyplnìny studiem, apoštolátem, modlitbou a duchovním životem. Obyvatelé tohoto mìsteèka vidìli lásku a oddanost, již tyto dívky chovají ke svatému Pavlu, a zaèali jim øíkat „Dcery svatého Pavla“. Každá z nich je po pøíkladu tohoto apoštola povolána k životu v hlubokém spoleèenství s Ježíšem Mistrem a každá z nich se jím má nechat pøetváøet tak, aby mohla øíci: „Nežiji už já, ale žije ve mnì Kristus.“ Boží slovo, každodenní pøijímání Nejsvìtìjší Svátosti a bratrské spoleèenství jsou svìtlem a silou jejich apoštolátu. Postupem èasu se apoštolát Dcer sv. Pavla po celém svìtì soustøeïuje na vydávání a šíøení knih, hlásání evangelia skrze rozhlasové a televizní vysílání a na používání jakýchkoli dalších médií, které pokrok

"


pøináší, tak aby se Ježíšovo evangelium dostalo ke všem lidem a dalo jim smysl života. Brzy se poèáteèní skupina rozroste do té míry, že bìhem deseti let již existují domy ve všech vìtších italských mìstech a v roce 1931 se vydávají i do zahranièí. V souèasné dobì jsou Dcery sv. Pavla kongregací potvrzenou papežem a zastoupenou v padesáti státech svìta. Don Alberione o zaèátcích píše:

„Musím øíci, že se poèátky i další pokraèování Paulínské rodiny vždy øídily dvojí poslušností: inspirací u nohou Ježíše v Eucharistii, potvrzenou duchovním vùdcem a souladem s vùlí církevních nadøízených… Byly to roky, kdy jen víra a láska k Bohu pomáhaly tìmto prvním synùm a dcerám svatého Pavla.“

Zkouška Zrno zaseté v Albì v srpnu 1914, totiž typografická škola Piccolo Operaio, zázraènì rostlo a pøišel èas, kdy bylo potøeba zakoupit velký pozemek k vybudování prvního domu kongregace, v nìmž by mohli žít její èetní mladí èlenové. Tento druh apoštolátu, tolik neobvyklý na tehdejšího øeholníka, se #


okamžitì projevil jako pro mnohé nepochopitelný, ale don Alberione se nenechal odradit prvními problémy. Byl pøesvìdèen, že zkoušky jsou zapotøebí k tomu, aby èlovìk zùstal pokorný a stále si uvìdomoval, že dílo není jeho, nýbrž Boha, který ho zkouší i podpírá, oèišuje a utìšuje. V èervnu 1923, nìkolik let po založení kongregace, vážnì onemocnìl tuberkulózou. Lékaøi mu dávali 18 až 24 mìsícù života. Don Alberione se sám o této nemoci zmiòuje:

„Bojím se, že jsem udìlal velkou neopatrnost: shromáždil jsem lidi k nìjakému poslání s rizikem, že je opustím v pùli cesty.“ Na nìkolik mìsícù odjel do Benevella, vesnièky v horách. Byly to velmi tìžké mìsíce, nejen proto, že ho nemoc nutila trávit dlouhé dny na lùžku ve vysokých horeèkách, ale hlavnì proto, že jej Bùh zkoušel. Cítil, že je èas naprosto dùvìøovat Bohu, který ho volá k absolutní dùvìøe, k úplnému darování sebe i jakékoli vìci. Byla to zkušenost naprosté pasivity potøebné k tomu, aby mohl zakusit radostnou pøítomnost milosti. Po nìkolika mìsících se vskutku zázrakem zcela uzdravil, pøes veškerá oèekávání lékaøù. Don Alberione pøikládal toto uzdravení zásahu svatého Pavla. Krátce poté mìl sen, kdy se mu zjevil Božský uèitel a ujistil ho o osudu èerstvì založeného institutu. Don Alberione o tom píše:

„Ve snu, který se mi hned nato zdál, jsem dostal odpovìï. Ježíš Mistr øekl: ‚Nebojte se, já jsem s vámi. Odtud chci pøinášet svìtlo. Mìjte kající srdce.´ ‚Odtud´ vycházelo ze svatostánku a bylo tak dùrazné, že jsem porozumìl, že od Nìj, Uèitele, dostaneme veškeré $


svìtlo… Od té chvíle stále víc všechno vycházelo ze svatostánku a smìrovalo ke svatostánku.“ Tento sen zanechal na Donu Alberionovi tak hluboký dojem, že ihned odjel do Alby, aby si o nìm promluvil s duchovním vùdcem, kanovníkem Francescem Chiesou. Dostal tuto odpovìï:

„Buï klidný. A se ti to zdálo nebo ne, to, co bylo øeèeno, je svaté. Pokládej to za praktický program života a za svìtlo pro sebe i pro všechny èleny.“ Tato slova utvrdila Alberiona v tom, že pramenem, odkud všechno vychází, je Eucharistie. Ta se tedy stává støedem celé spirituality Paulínské rodiny. Eucharistická adorace se stane základnou paulínské zbožnosti a paulínského apoštolátu ve všech jeho formách. Od té doby jsou ve všech paulínských kaplích a kostelích poblíž svatostánku tyto vìty:

„Nebojte se, já jsem s vámi. Odtud chci pøinášet svìtlo. Mìjte kající srdce.“ Tato slova jsou peèetí na smlouvì každého èlena Paulínské rodiny s Božským Mistrem. Po zázraèném zotavení se z nemoci Alberione pokraèoval ve své práci a zaèal tvoøit konstituci, která mìla dát rodícím se øeholním kongregacím právní statut.

Nebojte se, já jsem s vámi. Odtud chci pøinášet svìtlo. Mìjte kající srdce. %


Rùst a upevnìní Vývoj díla Dona Alberiona dal za pravdu biskupovi v Albì, Francescovi Re, který od samého poèátku vidìl ve snahách mladého knìze „prst Boží“. Poèet mladých mužù a žen, kteøí chtìli zasvìtit svùj život Božskému Mistrovi, aby se mohli cele oddat apoštolátu „dobrého tisku“, zázraènì narùstal, stejnì tak, jako se zvyšoval poèet iniciativ v této oblasti: tiskly se diecézní noviny a farní zpravodaje, více se tiskl a šíøil katechismus, vznikaly nejrùznìjší edice knih o askezi a jiné èetby, vytváøely se „lidové knihovnièky“, ale pøedevším byla patrná snaha rozšíøit Boží slovo do každé rodiny. Z tìchto let pochází i rozhodnutí Dona Alberiona vydat Bibli a postarat se o to, aby se dostala do každé domácnosti. Vìtšina katolíkù dosud slyšela svaté texty jen v kostele, a to latinsky. Dosud panovala obava z masového šíøení Písma do rukou vìøících, kteøí by jej mohli nepøesnì interpretovat, jako se údajnì stalo v protestantských církvích. Don Alberione poznává co možná nejlépe z vlastní zkušenosti slovo Boží a neúnavnì vyzývá vìøící k tomu, aby vìøili v moc jeho tiché, ale výmluvné pøítomnosti. Neopomene opakovat:

„Šíøení Písma svatého musí být první a nejdùležitìjší náplní našeho apoštolátu.“ Je pøesvìdèen, že „v evangeliu je obsaženo celé køesanské náboženství. Církev má své základy v evangeliu a život církve je evangelium v praxi. Apoštolové a svatí Otcové svìdèili o evangeliu, uèenci a teologové jej hájili a vykládali; knìží káží evangelium. Dobrý tisk èerpá svoji sílu z evangelia. Je to nejrychlejší zpùsob, jak dostat evangelium do srdcí rodin, do spoleèenského a politického života.”

&


Nový eucharistický dar Paulínské rodinì: Uèednice Božského Mistra Píše se rok 1924. Don Alberione v hlubokém pøesvìdèení, že apoštolát nalézá svùj pokrm a svoji plodnost v modlitbì, upozoròuje na potøebu øeholního institutu, který by modlitbou, životním stylem a službou církvi vydával svìdectví o primátu Boží lásky a Kristova uèení v evangeliu a v Eucharistii. Nové svìtlo z Eucharistie obohatí Paulínskou rodinu: Uèednice Božského Mistra. „Uèednice Ježíše Mistra: to znamená chtít se uèit od Božského Mistra. To není jen hezký název, to je životní program,“ napsal Don Alberione. Aby dal tomuto novému svìtlu konkrétní tvar, vybral si Alberione prostou mladou dívku z italského Piemontu, kterou už pøedtím pøijal mezi Dcery sv. Pavla, Orsolu Rivatu.

„Uèednice Ježíše Mistra: to není jen hezký název, to je životní program.“

Orsola, jež dostala øeholní jméno Marie Scholastika, bude tou, která poprvé ztvární povolání Uèednice Božského Mistra. A bude i tou, která bude mít zásluhy za vedení prvních krokù rodící se kongregace. Na její cestì nebudou chybìt utrpení a pokoøení, ale zùstane pevná v pokoøe a víøe. Dnes, na prahu nového tisíciletí, pokraèují v rùzných èástech svìta Uèednice Božského Mistra v díle zapoèatém po vzoru Božského Mistra jako ženy, jež v prvních køesanských komunitách pøedstavovaly bezpeèný bod v životì apoštolù, diákonù a hlasatelù evangelia. Proto se snaží sloužit Ježíši Mistrovi v adoraci, jako bdìlá pøítomnost, která vzdává chválu, prosí, oroduje a usmiøuje jménem celého lidstva. V jejich komu'


nitách si mohou duchovní odpoèinout od svých starostí, obnovit svùj cit pro živou liturgii, najít radu a pomoc. Uèednice Božského Mistra pracují pro to, aby byl každý liturgický akt pochopen, pøipraven a prožit v celé jeho pravdì, kráse a posvátnosti. Dávají umìní a øemeslo do služeb liturgie: vyšívají a zdobí roucha, starají se o chrámové náèiní a vybavení, nabízejí konzultace ohlednì liturgie, projektují kostely, zabývají se katechezemi a formaèní èinností. Všechna tato èinnost, odvíjející se z Eucharistie a rozvíjející se bìhem èasu, má jedinou motivaci: „Být živými a aktivními èleny církve“, aby Kristova láska pronikla k srdci dnešního èlovìka.

Šíøení: z Øíma do svìta 14. ledna 1926 odjel z Alby do Øíma Don Timoteo Giaccardo se ètrnácti studenty a brzy je následovala první skupina Dcer sv. Pavla. V roce 1936 se don Alberione pøestìhoval do Øíma a ustanovil tam generální dùm Spoleènosti sv. Pavla. Být v Øímì znamenalo cítit blíže potøeby katolické, tj. všeobecné církve. Mezi charakteristické rysy Dona Alberiona mùže patøit jeho snaha o soulad s naøízeními církve a papeže a vedle toho jeho apoštolské úsilí a oddanost Pannì Marii. Rozvoj kongregací se neomezil jen na Itálii, ale rozšíøil se do celého svìta. Brazílie, Argentina, Spojené státy jsou prvními zahranièními základnami v roce 1931. Posílání na misie bylo èasto skokem do tmy. Byla to ale tma víry, skutek dùvìry a poslušnosti, díky nìmuž z ubohých zaèátkù vyrostly až zázraènì vitální komunity. Program platný pro všechny domy je for


mulován v dopise, který pøišel prvním dvìma paulínùm zakládajícím první øeholní dùm v zahranièí. Don Alberione jim napsal:

„Drazí, blahoøeèím vám a chci vám dát program pro Ameriku: ‚Slávu Bohu! Pokoj lidem!‘ To je program Božského Mistra, který zpívali andìlé. Budete šíøit slovo Boží tiskem, dávejte jej stejným srdcem, jako mìl nᚠMistr Ježíš, když jej kázal; s horlivostí, která pohánìla svatého Pavla, s milostí a pokorou, díky níž se Maria stala matkou vtìleného Slova. Neobchodujte, ale dávejte ducha; ne svìtskou píli, ale nekoneènou snahu o spásu duší; ne platy, ale vìèné poklady. Považujte se za závislé na biskupech a knìžích, kteøí peèují o duše, stùjte jim po boku a pokornì spolupracujte na jejich díle. A jsou vámi vydané knihy pastorací, a jsou takové, jaké by napsal svatý Pavel, kdyby žil dnes. Tak jste byli posláni: ‘jako Otec poslal mne…’” Dnes je Paulínská rodina pøítomna na pìti kontinentech ve více než sedmdesáti zemích. Zaèátky jsou vždy poznamenány obìmi, sebezápory, pøekážkami a potížemi všeho druhu. Ale Pán vedl, chránil a utìšoval apoštoly, a jejich námaha tak nesla plody. Jako svatý Pavel: od zemì k zemi, od moøe k moøi, od oceánu k oceánu.

Slávu Bohu! Pokoj lidem!

Don Alberione neposílal jen ostatní. S otcovskou starostlivostí osobnì i skrze korespondenci provázel své následovníky do všech koutù svìta. Napøíè Itálií, od mìsta k mìstu, pak z kontinentu na kontinent. Nìkolikrát projel svìt s otevøeností ke všem a ke všemu hodnou toho, kdo si vybral svatého Pavla za vzor a ochránce; s neoèekávanou a výjimeènou fyzickou odolností, uvìdomíme-li si jeho køehké zdraví. 


Paulínská rodina: kvetoucí strom „Kvetoucí strom… jediný koøen, ale mnoho vìtví,” tak popsal Pavel VI. Paulínskou rodinu. Don Alberione je muž pozorný ke znamením èasu, hluboce pociuje potøeby církve a lidstva. V dlouhých hodinách modlitby cítil, že je povolán k tomu, aby dokonèil zapoèaté dílo tím, že založí nové kongregace a sekulární instituty, jež by byly schopny odpovídat na potøeby Božího lidu. V Paulínské rodinì jsou tací, kteøí v modlitbì hovoøí za všechny pøed svatostánkem; jiní, kteøí šíøí uèení Ježíše Krista skrze masmédia; a ještì jiní, kteøí pøicházejí k jednotlivým lidem v církevních komunitách po celém svìtì. Všichni jsou spojeni jedním duchem: žít život Ježíše Mistra a Pastýøe, Cestu, Pravdu a Život, a sloužit církvi. Další kongregace založené Jakubem Alberionem:

Sestry Ježíše Dobrého Pastýøe Už od roku 1908 si Don Alberione uvìdomoval potøebu kongregace sester, které by se vìnovaly výluènì pastoraèní spolupráci, zejména ve farnostech, a spolu s pastýøi by se staraly o život stáda. Tato idea dostala tvar v roce 1936 a 7. øíjna 1938 byl v Genzanu di Roma otevøen první dùm institutu Sester Ježíše Dobrého Pastýøe – neboli Pastorelle, jak se jim zaèalo hned øíkat. Pro tyto sestry je typická pøedevším jejich úèast na pastoraèním poslání Krista budováním a podporováním køesanských komunit. Pastorelle pracují na farách a v dalších diecézních a národních strukturách. Jsou matkami velké farní rodiny, matkami duší, jako byla Maria matkou Ježíše Dobrého Pastýøe a prvních pastýøù církve, totiž apoštolù.


Sestry Marie, Královny apoštolù – Apostoline Sestry Apostoline jsou nejmladší øeholní kongregací, kterou Don Alberione založil. Øeholní sliby první skupiny pøijal zakladatel 8. záøí 1959. Nové a v mnoha smìrech originální poslání sester „Apoštolínek“ je probouzet a udržovat pozornost k Božímu volání, protože „problém povolání je nejdùležitìjším problémem každého èlovìka a také nejaktuálnìjším a nejpalèivìjším problémem církve.“ Jejich povolání je posílá ke službì evangelizace života jako povolání k celému Božímu lidu a zvláštì k mladým, protože ti jako první hledají smysl vlastního života a vlastního povolání v církvi a ve svìtì. Jejich služba duchovního vedení a doprovázení na duchovní cestì se obrací i k vychovatelùm a lidem, kteøí mají s povoláním potíže. Modlitba za povolání má v jejich životì pøední místo. Obsah poslání v jejich povolání má svùj støed v Ježíši Mistrovi, Cestì, Pravdì a Životu, a v Marii a svatém Pavlu nalézá dva základní styèné body podle spirituality, kterou ukázal Don Alberione. Zvláštì Maria, Královna apoštolù, které je svìøen tento institut, je jejich modelem, protože Královna apoštolù je ta, která plnì uskuteènila Boží povolání.

Sekulární instituty V posledních letech života, v roce 1960, uskuteènil don Alberione dùležitý krok k dalšímu šíøení svìtla, které dostal v oné dávné noci roku 1900. Pochopil, že laikové hrají podstatnou roli v prožívání a hlásání Ježíše Mistra. Založil tedy v rámci Spoleènosti sv. Pavla sekulární instituty. Jsou to:

!


Institut sv. Gabriela archandìla Mužský institut svatého archandìla Gabriela má své jméno po patronovi sdìlovacích prostøedkù, který oznámil tajemství Božího slova vtìleného v Pannì Marii. Jeho èlenové spojují zejména tøi charakteristické rysy: - naprosté zasvìcení Bohu skrze slib èistoty, chudoby a poslušnosti; - sekularita, tj. zùstávají laiky a prožívají evangelium ve svém rodinném, pracovním a farním prostøedí;

„Kvetoucí strom… jediný koøen, ale mnoho vìtví.”

- závazek uèinit ze svého života apoštolát, podle osobní možnosti a volby. Snaží se být kdekoli „solí a kvasem“, dávají chu a vùni životu a vnášejí v tichosti a ve skrytosti do každé lidské èinnosti køesanského ducha. Sdílejí spiritualitu Paulínské rodiny a zvláštní pozornost vìnují zejména apoštolátu ve sdìlovacích prostøedcích.

Institut Zvìstování Je to sekulární ženský institut. Anunziatine – jak jsou obvykle nazývány – zùstávají ve svém prostøedí a ve své profesi, prožívají zasvìcení Pánu skrze evangelní slib chudoby, èistoty a poslušnosti. Po pøíkladu Marie, Panny z Nazareta dávají vlastní život do služeb evangelia, aby pøinesly Ježíše Mistra všem lidem v duchu Paulínské rodiny.

Institut Krista knìze Tento institut zahrnuje biskupy a knìze, kteøí aèkoli vykonávají svùj úøad, chtìjí spojit knìžský život se zasvìceným životem skrze tøi evangelní sliby a slib vìrnosti papeži. Jeho èlenové se snaží co nejlépe vykonávat pastýøský úøad, který jim byl svìøen, a spolupracují podle svých vloh a možností s Paulínskou rodinou na „šíøení a upevòování Božího království“ skrze apoštolát ve sdìlovacích prostøedcích. "


Používání tìchto prostøedkù považují v apoštolském díle za povinnost, která je úzce spjata s jejich úøadem (srov. Inter mirifica 13). Institut Svaté Rodiny Tento institut, který v církvi vznikl za úèelem posvìcení køesanské rodiny a všech rodin na svìtì, pøijímá dvojice manželù a snoubencù, kteøí cítí výzvu Pána, zasvìtit se a prožívat poslání køesanských manželù skrze evangelní sliby podle svého životního postavení. Hlásají evangelium ve svém církevním i spoleèenském prostøedí životním svìdectvím a spoluprací na apoštolském díle Paulínské rodiny. Ježíš Mistr, cesta, pravda a život je principem a cílem jejich manželského, rodinného a apoštolského života.

Spolupracovníci Od roku 1917 existuje Sdružení paulínských spolupracovníkù. Už od zaèátku Don Alberione chápal, že vedle lidí, kteøí se zasvìcují celým životem, mùže stát mnoho dalších, kteøí si pøejí spolupracovat. Jsou to laikové, kteøí vìøí v hodnotu paulínské spirituality, a aèkoli zùstávají ve svém stavu, jsou duchem a prací spojeni s celou Paulínskou rodinou. Jsou její „prodlouženou rukou“, tj. tìmi, kteøí propagují a poukazují v nejrùznìjších sektorech na zpùsoby apoštolátu Paulínské rodiny. Proto se snaží žít podle paulínské spirituality, zamìøené na Ježíše Mistra, v duchu svatého Pavla a v touze hlásat evangelium všemi prostøedky: katechezí, vydáváním knih, tiskem, aktivní úèastí v rozhlase a televizi, zakládáním farních a školních knihoven, rùzných center atd. 25. øíjna 1918 vyšlo první èíslo zpravodaje Sdružení paulínských spolupracovníkù. V souèasné dobì se tato rodina velice rozrostla.

#


Hlavní body paulínské spirituality Kongregace žije a šíøí se nikoli dílem, ale spiritualitou, díky níž je toto dílo plodné. Charisma, které Bùh svìøil Donu Alberionovi, je zejména „charisma spirituality“, které se díky hlubokému neklidu, který pohánìl zakladatele, stalo „charismatem apoštolátu“. Toto charisma je „zvláštní pohled na Krista v evangeliu a touha následovat jej, sloužit mu a hlásat jej bratøím“. Spiritualita se nezbytnì musí stát zvìstí.

Ježíš Mistr a Pastýø, Cesta, Pravda a Život – inspiraèní princip

„Vy mne nazýváte Mistrem... a jím také jsem.“

Ježíš Kristus v Janovì evangeliu sám prohlásil: „Já jsem Cesta, Pravda a Život“, „Já jsem Dobrý Pastýø.“ Pak potvrdil svým uèedníkùm, kteøí mu øíkali Mistøe: „Vy mne nazýváte Mistrem… a jím také jsem.“ Don Jakub Alberione chtìl, aby instituty Paulínské rodiny rostly z Krista takového, jak o nìm mluví evangelium: Mistra, Pastýøe, Cesty, Pravdy a Života. Alberione žádal po svých žácích, aby dennì pøicházeli do Ježíšovy školy: chápavì naslouchali jeho Slovu, ochotnì se mu snažili podobat v poslušnosti Otci, toužebnì od nìj pøijímali novou sílu a životní energii. Proto èlenové Paulínské rodiny kromì jiných modliteb vìnují každý den alespoò hodinu adoraci u nohou eucharistického Krista, aby se od nìj, Mistra a Pastýøe, uèili, jak hlásat evangelium a vést lidstvo pomocí sdìlovacích prostøedkù. Pøed ním se uèí èíst v historii a vidìt znamení èasu.

$


Maria, královna apoštolù Don Alberione pozornì hledá smysl pojmu „apoštolát“ v Božím slovì a v Marii objevuje originální a dokonalou realizaci toho, co je spoleèné všem povolaným: „probudit“ a „zformovat“ Krista v lidech. Pojem „apoštolát“ v širokém smyslu slova znamená probudit a nechat rùst Krista v bratrech. Proto je Maria vzorem každého apoštolátu. Ona pøivedla na svìt Krista. Maria je inspirací a ochránkyní každého apoštolského poslání. Mariina mateøská péèe se zvláštním zpùsobem obrací k apoštolùm, tj. k tìm, kteøí v církvi pokraèují v jejím poslání „dávat Krista svìtu“. A nejen to, stává se tìmto lidem rádkyní, útìchou, dárkyní síly, stejnì jako jí byla pro apoštoly ve veèeøadle pøi èekání na Ducha svatého. Maria je také vzorem dokonalé uèednice, protože vìrnì a plodnì naslouchá Božímu slovu. Svým ano dala Slovu tìlo.

Být zamilovaný do Krista jako Svatý Pavel Don Alberione oznaèil apoštola Pavla za duchovního otce a zakladatele: „Paulínské rodinì vdechl život svatý Pavel, aby pokraèovala v jeho díle: je to živoucí svatý Pavel, který je však dnes složen z mnoha èlenù. Ne my jsme si vybrali svatého Pavla, ale on si vybral a povolal nás. Chce, abychom dìlali to, co by dìlal on, kdyby dnes žil: milovali Boha vší silou, celým srdcem a celou myslí, milovali bližního a pro sebe si nenechali nic.“ Setkání s Kristem na cestì do Damašku byl blesk duchovní zkušenosti Šavla z Tarsu. Ježíš Kristus %


vstoupil tak hluboko do jeho života, že jej od základù zmìnil a z pronásledovatele se stal apoštol. Pavel o podstatì zjevení na cestì do Damašku nepochybuje: z vùle Boží uvidìl Pána Krista, z vùle Boží byl povolán k tomu, aby se stal Kristovým apoštolem. Za svoje obrácení a povolání k apoštolátu dìkuje Bohu Otci. Z vùle Otce poznal Ježíše Krista a bylo mu zjeveno velké Boží tajemství. Je tedy Kristovým apoštolem z vùle Boží. Proto mùže a musí být plným právem nazýván apoštolem (srov. Øím 1,1). Ve šlépìjích svatého Pavla dostal Don Alberione geniální nápad, že i v naší dobì je nezbytné používat všechny prostøedky k hlásání Božího slova. „Boží slovo není spoutáno,“ (srov. 2 Tim 2,9), ale musí znít do celého svìta (Sk 8,4.25; 13,5; 18,9; 1 Sol 1,8): „Boží slovo dnešním lidem dnešními prostøedky.“ Toto se stane životním programem Dona Alberiona i všech paulínù, tak hlubokým a pøesvìdèivým, aby mohli se svatým Pavlem øíci: „Nežiji už já, ale žije ve mnì Kristus.“ (Gal 2,20) Obohatit se Kristem, aby mohli darovat Krista. Krista, který nás naplòuje úplností své bytosti; Krista, kterého je tøeba dávat celého; Krista, kterého je tøeba hlásat všemi prostøedky, zvláštì moderními komunikaèními prostøedky, protože jsou Božím darem lidstvu a protože mohou mluvit k zástupùm. &


Blahoslavený Don Alberione zblízka Kdybychom chtìli v nìkolika rysech nastínit osobu Dona Alberiona, dalo by se o nìm øíci, že byl èlovìkem Božím. Kdo ho znal osobnì, byl uchvácen jeho vírou ve chvílích zkoušek a dùležitých rozhodnutí. Èím vìtší byly tìžkosti, tím více vìøil a doufal. Dùvìra mìla být konkrétním dùkazem víry. Na tuto víru plnou dùvìry odpovídal Pán nejneoèekávanìjšími zpùsoby. Jen malý pøíklad: mìl se rozšiøovat dùm v Albì a bylo zapotøebí rychle sehnat 15 000 lir, které žádala firma za již hotovou èást, ale nebyla nadìje, že se peníze seženou. Ve dvacátých letech, kdy se tato vìc stala, se jednalo o úctyhodnou èástku. Don Alberione se modlil a modlily se i Dcery svatého Pavla. Když se ho pak jedna odvážila zeptat, zda byla modlitba vyslyšena, vyprávìl jí, že jednoho dne bìhem modliteb za ním pøišla velmi chudá žena, které chtìl dát almužnu. Ona mu však beze slova dala do ruky uzlíèek s penìzi. Bylo to pøesnì 15 000 lir. Nikdy se nezjistilo, kdo byla ta žena, ani odkud pøišla. Podivuhodná byla i hloubka jeho vnitøního života živeného 5 - 6 hodinami modliteb, které nikdy nechybìly v jeho denním programu. Zaèínal velmi brzy, v pùl ètvrté ráno, a konèil po veèeøi kolem deváté. Prosytit život modlitbou doporuèoval i ostatním: „Modlitba pøedevším, modlitba nade vše, modlitba dává všemu život.“ Teprve když vìnoval dlouhý èas modlitbì, byl pøipraven na všechny denní úkoly, které ho zamìstnávaly, jako plánování nových iniciativ, formace èlenù jeho velké rodiny, kázání, cesty a korespondence. Z jeho intenzívního vnitøního života také vycházela láskyplná pozornost k hledání Boží vùle. Mìl ve zvyku zavøít se v pokoji na celé dny a nedotknout se jídla, aby byl schopen správnì se rozhodnout. '


V autobiografickém vyprávìní Dona Alberiona o zaèátcích paulínského charismatu èteme: „Èasto pocioval, že potøebuje klidné a pokojné zrání; Pán mu tedy dopøál, že musel zùstat jistou dobu na lùžku. Když se takto na krátko uzavøel, vyšel pak ze svého pokoje osvìžený a s jasnou vizí pøedkládal duchovnímu vùdci své plány, kde byla potøeba opravoval, posiloval a chápal se nových iniciativ.”

„Kam kráèí, jak kráèí, k jakému cíli kráèí tato lidská rodina, která se jako velká øeka valí do vìènosti: Bude spasena? Bude ztracena navìky?“

Don Alberione byl horlivým apoštolem pro spásu bratrù. Sdílel se svatým Pavlem jeho úzkost tváøí v tváø zásadní otázce: „Kam kráèí, jak kráèí, k jakému cíli kráèí tato lidská rodina, která se jako velká øeka valí do vìènosti: Bude spasena? Bude ztracena navìky?“ Ze všech sil se snažil pøinést tomuto lidstvu svìtlo Kristovo. A navíc byl i prorokem. Rozpoznal rostoucí význam sdìlovacích prostøedkù v dobì, kdy se na nì hledìlo s nedùvìrou. Don Alberione pochopil, že média dala církvi nový hlas, a zapojil je do služeb evangelizace. Oficiálního potvrzení se jeho správné intuici dostalo, když byl pozván k úèasti na Druhém vatikánském koncilu a když dekretem o sdìlovacích prostøedcích Inter mirifica Koncil prakticky oficiálnì uznal specifický apoštolát, který Don Alberione uskuteèòoval v církvi už více než pùl století. Don Alberione to pocítil jako zvláštní událost. 18. bøezna 1964 napsal Dcerám svatého Pavla:

„Co je tak velkého na našem apoštolátu: co se týèe zpùsobu…, na prvním místì je hlásání Božího slova… Obvykle pøicházejí potvrzení od papeže jednoduše… skrze kompetentní orgán, který pøezkoumá ducha a apoštolát nové instituce. Ale že byl nᚠapoštolát stvrzen na ekumenickém koncilu, kde bylo køesanstvo zastoupeno poètem více než 2300 koncilních otcù a biskupù, to je úžasné! Proto, jakmile se pøeèetlo oficiální potvrzení, øekli mi: Spoleènost svatého Pavla je zázrak! Je to milost, kterou jsme už více ménì pociovali, ale toto slavnostní stvrzení nám umožòuje vážit si jí ještì více.“ !


Na cestì k soumraku: Boží ruka nade mnou Když bylo v roce 1960 Donu Alberionovi 76 let, pozval všechny, kteøí s ním prožívali zaèátky. Zavolal je na mìsíc duchovních cvièení. Mìl to být mìsíc rozjímání a modlitby, pøipomenutí Božích zásahù a vdìènosti za všechno, co Bùh uèinil. V tomto mìsíci si Don Alberione nejvýraznìji uvìdomil, že byl vyvoleným a pøedem urèeným nástrojem v Božích rukou. S pokorou se zaøadil do linie biblických prorokù, která vrcholí v Kristu a která z Krista opìt vychází a pokraèuje skrze nové proroky. Slova Dona Alberiona mají velký význam: „Boží ruka nade mnou, od roku 1900 do roku 1960. Vùle Pána se splnila i pøes ubohost toho, kdo byl jejím nehodným a neschopným nástrojem…“

„Boží ruka nade mnou... Vùle Pána se splnila i pøes ubohost toho, kdo byl jejím nehodným a neschopným nástrojem…“

Od té chvíle Don Alberione cítil, že se jeho život chýlí ke konci. Stále více ho bolestivì trápila artróza. Jeho špatný zdravotní stav byl pøíležitostí k ještì užšímu sjednocení s Bohem. Trávil mnoho hodin na modlitbách, zpovídal se každý veèer, cítil potøebu stále radikálnìji se oèišovat a pøipravovat se na setkání tváøí v tváø s nekoneènì Svatým. Tak v pokoøe a utrpení oèekával okamžik, kdy se v nebi pøipojí k synùm a dcerám, kteøí jej pøedešli. Zemøel 26. listopadu 1971 krátce po tom, kdy ho osobnì navštívil papež Pavel VI. Poslední slova, která vyslovil, byla: „Umírám… Ráj!“ a ještì: „Modlím se za všechny.“ Blahoøeèení Dona Alberiona 27. dubna 2003 vyvolává v srdcích jeho synù a dcer pøedevším dva pocity: hlubokou vdìènost Pánu za dar, kterým byl Don Alberione, a zároveò zodpovìdné rozhodnutí ztìlesnit to, co nastínil.

!


PROSEBNÁ MODLITBA Pane, oslav ve své církvi blahoslaveného Jakuba Alberiona. A je pro nás pøíkladem a pøímluvcem na cestì našeho posvìcování a apoštolátu. Otevøi cesty evangelizaci, aby se pøítomnost Ježíše Mistra, Cesty, Pravdy a Života, šíøila do svìta skrze Marii, Matku a Královnu apoštolù. Udìl mi milost, o kterou tì žádám… Otèe náš..., Zdrávas Maria..., Sláva Otci... Ježíši Mistøe, Cesto, Pravdo a Živote, smiluj se nad námi. Maria, Královno apoštolù, oroduj za nás. Svatý Pavle, oroduj za nás. Ode všeho høíchu vysvoboï nás, Pane. Zprávy o vyslyšení proseb na pøímluvu blahoslaveného Jakuba Alberiona zasílejte na adresu: SESTRY UÈEDNICE BOŽSKÉHO MISTRA Wolkrova 8 - 602 00 BRNO tel./fax: 543 240 192; e-mail: pddm.brno@tiscali.cz DCERY SV. PAVLA Petrská 9 - 110 00 PRAHA 1 tel./fax: 222 311 206 - 222 311 008 e-mail: paulinky@paulinky.cz

Blahoslavený Jakub Alberione, Prorok pro naši dobu Uspoøádala Isidora Pérez Vydalo nakladatelství PAULÍNKY Praha 1, Petrská 9 v roce 2004 jako svou 68. publikaci Jazyková redakce Anna Matiková a Monika Kipeová ISBN 80-86025-64-0 Vytiskla tiskárna PBtisk, Pøíbram


Prorok pro naši dobu