Page 1

Wanda Półtawská

A BOJÍM SE SNŮ


Obsah

Předmluva k českému vydání.......................................................... 5

Úvod..........................................................................................................11 A bojím se snů......................................................................................15

Moje cesta Bilance válečných zisků a ztrát................................................... 241 O Wandě Półtawské........................................................................ 253

255


Úvod

V

zpomínky na  pobyt v koncentračním táboře jsem napsala v červnu a červenci 1945, bezprostředně po  návratu. Až do  ledna 1961 ležely v šuplíku – původně jsem nepočítala s tím, že bych je někdy vydala. Důvod jejich vzniku byl jiný a  asi bych měla říct jaký, abych tak alespoň zčásti vysvětlila příliš osobní tón, jímž jsou napsány. Po dvacetidenním putování jsem se 28. května 1945 vrátila do  domu svých rodičů a  hned první noc jsem zažila cosi děsivého: každý den, anebo spíš každou noc, se mi zdálo o  Ravensbrücku – přičemž intenzita mých snů a  jejich neuvěřitelná plastičnost působily na mě tak, že nebylo možné rozlišit, jestli se mi to zdá, nebo jestli je to další pokračování příběhu v lágru. O domově se mi v táboře často nezdálo. Když jsem se pak probudila, byl to bezpochyby jeden z těch horších zážitků v  táboře – teď po  návratu se všechno obrátilo. Byla jsem doma a zdálo se mi o lágru. Jeden po druhém se mi ve snu ty dny vybavovaly, nemělo to 11


konce a  nedokázala jsem pochopit, že se toho může někomu tolik zdát během jediné noci. Odsouvala jsem spánek na  co nejpozdější hodinu – aniž bych se s  tím někomu svěřovala –, napětí oněch nocí bylo nakonec takové, že jsem prostě přestala ke spánku uléhat: nedokázala jsem už dál ty sny o koncentráku snášet... Trvalo to několik dní. Nakonec na  mě ale dolehla taková únava, že jsem si řekla, že s  tím musím něco udělat. Dlouho jsem přemýšlela, s kým bych si o tom měla promluvit. Nikomu z nejbližších jsem se s tím svěřovat nemohla – trápili by se tím, přičemž dost útrap jim už způsobil můj pobyt v táboře. V den mých prvních jmenin po návratu – 23. června – přišlo mnoho lidí, dostala jsem spoustu květin, k  večeru dorazila i  milá šedovlasá paní, moje dávná učitelka. Řekla jsem jí, že to vůbec nechápu: přežila jsem tábor, teď však nedokážu snášet ty sny... a že to asi není normální. Nic mi tehdy neřekla, ale přišla druhý den a oznámila mi, že s tím byla... u psychiatra, svého známého, už staršího člověka, který jí řekl, abych všechno, co se tam dělo, svěřila někomu, ke komu mám důvěru. Důvěřovala jsem mnoha lidem, ale mluvit o táboře jsem nechtěla. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou – to není možné, vůbec to nepřichází v úvahu, abych o tom někomu vyprávěla. Komu? Starým rodičům? Se12


strám? Kdybych měla bratra, pořádného mužského... Ale takhle? Moje šedovlasá učitelka se však nenechala snadno odbýt. Na chvíli se zamyslela a pak mi řekla: „Víš co? Pokus se to sepsat. Třeba ti to pomůže.“ Nejdřív jsem tuhle myšlenku odmítala – nicméně pak během noci, když jsem měla strach ze snů, jsem začala psát... Psala jsem jen v noci. Jednoho slunečného červencového nebo snad srpnového rána roku 1945 jsem skončila, strčila to do šuplíku a... skutečně poprvé po svém návratu jsem usnula beze snů. Mé šedovlasé paní učitelce jsem napsala krátký vzkaz, že to opravdu zabralo. Také později se mi o  táboře občas zdávalo stejně plasticky jako v  prvních dnech, ale stávalo se to jen v obdobích velké únavy. Věděla jsem, že si musím odpočinout – dodneška je to pro mě varovný signál, že musím zkrátka na chvíli vysadit. Po deseti letech jsem se o těch svých vzpomínkách komusi svěřila a  po patnácti letech mě přemluvili, abych je vydala tiskem. Prošla jsem si je... působily na  mě příliš intimně a  přímo děsivě. Některé pasáže jsem vyškrtala – na mnoha místech tak zůstala slepá místa, ostatně dost zřetelná. 13


S odstupem dvaceti let se na to dnes dívám s nadhledem. Za pár dnů uplyne dvacet let od mého zatčení, 17. ledna 1941. Krakov, 10. ledna 1961

Když jsem likvidovala svůj archiv, dostal se mi náhodou do rukou zapomenutý text, který jsem napsala v září 1945, po příjezdu do Krakova. Jedná se o pokus bilancovat můj život. Nazvala jsem ho Má cesta – bilance válečných zisků a ztrát [Moja droga – bilans strat i zysków wojennych]. Text vznikl po napsání vzpomínek, jež jsem se posléze rozhodla vydat a dát jim titul O víc než o život [O więcej niż życie]. První vydavatel ho změnil na A bojím se snů [I boję się snów]. To zářijové resumé je podle mého soudu pravdivé a výstižné, proto ho připojuji k nynějšímu vydání. Krakov, 10. října 2008

14


Dne 27. července náš transport svolali „nach Vorne“. Nejdřív nastoupily mladé do  pětadvaceti let, potom všechny ostatní. Později k nám připojili několik dalších z květnového transportu roku 1942. Jakási cizí komise, civilista a voják, si pečlivě prohlížela naše nohy. Po několika hodinách čekání, po kontrole seznamu, nás pustili na blok na oběd. Během celého odpoledne představivost žen horečně pracovala. Nevím, zda se někdy někomu podařilo dostat až na hranici ženské fantazie. Pochybuji. Dost na tom, že k večeru už existovalo nekonečné množství zpráv „ze zaručených zdrojů“. Jedna varianta, šířená nadšenými optimistkami, lehkovážně hlásala, že začíná výměna zajatců a my jedeme prvním transportem do Švýcarska. Druhá, rozšiřovaná ve svém pesimismu zatvrzelými táborovými „krkavci“, tvrdila, že bude následovat masová poprava. Následující den 28. července dopoledne nás svolali na revír. Když jsme přišly do našeho Betriebu, jiné ženy už tam stály. Byla jsem v poslední pětici. Vyvolali prvních deset. Jedna chyběla. Aby nemuseli oslabovat následující pětici, strčili tam z  konce mě. Jenom mi prolétlo hlavou: „Sama, bez Krysi.“ Na revíru se nedělo nic mimořádného. Musely jsme se svléct do  naha. Doktorka Oberheuserová s  doktorem Rosenthalem nás zvážili, prohlédli ruce, nohy, jako když zjišťovali, jestli nemáme svrab, a tím

92


kontrola skončila. Když jsem vycházela, táborová siréna zavyla k obědu. Pro tentokrát „kontrola“ skončila. Propustili nás na blok. Za dva dny k nám přišla Lagerläuferin se jmenným seznamem. Pro tu desítku, která už byla „zkontrolovaná“. Bloková, Vídeňanka Ani, neškodná a  hloupá, ale jinak hodná, pokrčila rameny: „Ich weiss nichts.“ Jenom nám řekla, že máme jít na revír. Z našeho bloku jsme šly tři. Za oknem zůstala bleďounká tvář Krysi a náhle zarudlá tvář „Sledě“. Byla jsem po noční směně. Kromě toho – ale možná právě proto – jsem nějak jasněji vnímala barvy. Šalvěje před revírem se mi zdály křiklavě červené. Na revíru jsme hned narazily na  doktora Rosenthala. „Was für Leute?“ zeptal se nás. „Bestellte,“ odpověděla Ani. Zbývajících sedm tam už stálo. Doktor odpočítal – čtyři poslal zpátky na blok. Zůstalo nás šest. Stály jsme tam dost dlouho. Rozhlédla jsem se po tvářích: samé těžké „obranné“ záležitosti. Aha, takže přece jen poprava. (Někdy hráli takovou komedii, že před popravou brali na prohlídku na  revír; každou popravu kamuflovali transportem, dávali i chléb na cestu. Když Polky odcházející na smrt jejich lest prokoukly, vrhaly ten chléb k nohám táborové stráže.) Ta myšlenka přišla s jistou úlevou a hned mě napadlo: Poprava? Smrt? Co to vlastně bude? Nic jsem

93


necítila, nic velkého, nic okázalého, až mě to zaskočilo. Jak to? Ani tváří v  tvář smrti jsem se nezmohla na  trochu citového vzrušení? Pocítila jsem odpor sama k sobě a s velkou sympatií jsem pohlédla na zelenobílou Maryśku Gnaś. Zachytila můj pohled a tiše se zeptala: „Co s námi udělají?“ Pokrčila jsem rameny, tvrdě a  lhostejně jsem vyslovila jedno slovo, které jsem si odnesla z lublinské věznice: „Zastřelí.“ V očích toho velkého, silného děvčete jsem spatřila tak šílený strach, že jsem okamžitě litovala, že jsem to slovo vyslovila. „To není pravda!“ téměř vykřikla. Ještě jednou jsem pokrčila rameny. „Tak proč se ptáš? Vím asi tolik, co ty.“ Mlčely jsme. Zavolali nás do  nějakých dveří – tehdy jsme ještě neznaly rozmístění pokojů na  revíru. Vstoupila jsem první: umývárna. Skutečná bílá vana s teplou vodou. První koupel ve  vaně po  více než roce a  půl. To stálo za to. Rychle jsem se svlékla – oblečení mi hned sebrala nějaká bledá Němka. Za chvíli mi přinesla čistou košili a kabátek. Zeptala jsem se, co se bude dít? Pohlédla na mě překvapeně: „Copak nejste nemocná? Asi operace.“ „Nesmysl, jsem zdravá jako rybička.“ 94


Od rána jsme cítily, že se něco chystá. Do našeho pokoje postavili tři patrové postele a postupně uložili „čisté“ na dolní kavalce a TK navrch. Ocitla jsem se na  patrové posteli nad hlavou Zielonkowé. Tři volné postele zely prázdnotou. Kdo na ně ulehne? Už jsme věděly, že má dojít k  novým operacím. Zaskočilo nás to, doufaly jsme totiž, že u nás to snad skončí. Postupně nás na  operačním lehátku převezli na ošetřovnu a položili na stoly. Sundali nám obvazy z nohou. Poprvé jsem uviděla naše rány. Všechny na  stejném místě, podél pravé lýtkové kosti, čtyři až šest centimetrů nad kotníkem, nesešité, dlouhé kolem patnácti centimetrů, šířka se zvětšovala přiměřeně s  číslem. Položila jsem na  ni ruku: rána byla širší, žlutozelená, šířil se z ní zápach. Nejhorší měla Zielonkowa. Ležely jsme tak několik hodin, byly jsme celé otlačené a  navzdory srpnovému vedru nám bylo zima (ležely jsme jenom v košilích). Zielonkowa, které dali ráno projímadlo, se svíjela bolestí. Mísa tam nebyla a naše volání bylo marné, i když za stěnou byly slyšet kroky, nějaké výkřiky, rozhovory. Konečně přišli. Jedenáct osob. Jedenáct zdravých mužů pozorovalo šest bezbranných žen. Na prostěradla si rozložili grafy s teplotami a s výsledky rozborů krve a moči. 110


Patnáctého září odvedli další – byla operována Krysia Dąbska. Operace kostí, obě nohy v  sádře. Na několik měsíců ještě jedna nehybná v posteli. Šestnáctého září odvedli dalších šest. Tentokrát ty, které už jednou byly operovány a  přitom infikovány a měly na sádře pouze čísla: Jadziu Kamińskou, Dziuniu Karolewskou, Urszulu Karwackou (všechny tři ještě ležely v revíru po první operaci). Z naší skupiny odvedli z bloku Wandu Kulczyk, Róziu Gutek a  Marii Zielonkowou. Otevřeli jim nohu na stejném místě a nejspíš znovu nakazili infekcí, každopádně teď jim kromě čísel přidělili tajemné písemné znaky. Sedmnáctého září vzali Zosiu Stefaniak. Přibyla ještě jedna kostní, večer a v noci se opět rozléhaly tlumené nářky. Kostní operace, i  když téměř bez horečky, byly nesmírně bolestivé. Pravděpodobně spočívaly v odlupování okostice. (Dnes víme, že úbytky se projevovaly nejen v lýtkové, nýbrž i holenní kosti. Zosia na jedné noze přišla o lýtkovou kost, zůstaly jí tam jen dva pahýly, což se dá rentgenem snadno ověřit.) Čtyřiadvacátého září vzali Dziubu Sokulskou. Operovali ji ještě jiným způsobem. Nešlo ani o  kostní, ani infekční operaci. Průběh byl poměrně lehký, téměř bez horečky, operovali jí pouze jednu nohu, ale po několika týdnech, když už začínala chodit, se musela podrobit druhé operaci, také neinfekční – zřejmě „svalové“. 118


Třicátého září odvedli opět deset žen. Sebrali je z  večerního apelu. Na  lágrovce tehdy nebylo světlo. Odvedli je během temné noci... kam? Teprve k  ránu jsme se dozvěděly, že leží na revíru, připravené k operaci. Večer jsme ony i  my byly přesvědčené, že jdou na popravu. Přemýšlely jsme, co je lepší: operace, nebo poprava? V té době jsme si už všechny uvědomovaly, že jiné řešení pro nás není. Pro Sondertransport existovala pouze smrt, nebo operace. Že by mohlo být jedno i druhé, jsme tenkrát ještě netušily. Nasbíranou desítku operovali kvůli vyvolání infekce, to znamená jeden řez na  pravé noze (Staszka Młodkowska výjimečně na levé), podél lýtkové kosti. Na bílém obvaze byly opět (ty už neměly nohy v sádře) vidět tajemné znaky: 1. Stefania Łotocka – II z lublinského transportu 2. Pelagia Rakowska – A I z varšavského transportu 3. Wiktoria Szuksztul – E II z varšavského transportu 4. Zofia Hoszowska – E II z lublinského transportu 5. Weronika Kraska – E II z lublinského transportu 6. Maria Pajączkowska – z varšavského transportu

119


7. Maria Nowakowska – z poznaňského transportu 8. Halina Maria Piertrzak – K II z lublinského transportu 9. Stanisława Młodowska – C I z lublinského transportu 10. Alfreda Prusówna – K I z lublinského transportu

Zase ležely rozpálené a  v bezvědomí. Po  operaci dostávaly po dobu pěti dnů nějaké injekce pět centimetrů do svalu (nikoliv všechny stejně). Pátý den jim injekce přestali dávat a Krasčin stav se náhle zhoršil. Stěžovala si, že jí strašně trnou dásně a že má podivně ztuhlou šíji. Kdosi to oznámil dr. Schidlauskému, ten přišel a přikázal zavřít okno. Konstatoval, že je to určitě kvůli průvanu a že jí trnou dásně nejspíš od zubů. Ale Kraska, zdravá a silná žena ani nevěděla, co je bolest zubů. K  večeru se stav operované výrazně zhoršil. Noc byla náročná a ráno bylo jasné, že Kraska umírá. Sama si to uvědomovala. Těžko mluvila, vodu jsme jí lily do úst. Nemohla pohybovat sevřenými dásněmi. Z posledních sil vyrážela nesouvislá slova, že dvě malé děti zůstanou samy napospas. Pak přestala mluvit, z hrdla se jí dralo jenom nepříjemné chrčení. Tvář se jí zkřivila v příšernou grimasu. Hlava jí jaksi podivně trčela na ztuhlé šíji. Umírala. 120


Přiběhla sestra, takzvaná „červenka“, rychlým a šikovným pohybem jí vrazila jehlu pod kůži. Malou centimetrovou injekci. Vytahovala ji už z mrtvoly. Účinek injekce byl okamžitý. Krasčina zkřivená tvář naháněla hrůzu. Za chvíli se zjemnila, vyrovnala, smrt ji vyhladila. Téměř zkrásněla. Do pokoje vpadly Němky a  jako krkavci odnesly mrtvé tělo. Rychle, rychle. Za chvíli přišla Oberheuserová s  injekcí pro Zoziu Hoszowskou, která měla stejnou sérii E s číslem II. Deset následujících dnů aplikovali Zozie stejné injekce jako předtím. Zpráva o smrti Krasky se rozlétla po táboře a náš Sondertransport se dozvěděl o  nové možnosti: smrt v  důsledku pokusné operace. Nyní alternativa „operace, nebo poprava“ dostala trochu jiný význam. Smrt po operaci, nebo poprava – ať tak či tak, stejně nám nakonec hrozila smrt. Stejného dne vzali další skupinu dvanácti žen. Opět infekční operace. Dvanáct ještě před chvílí zdravých žen se svíjelo v  nepředstavitelných bolestech. Operace kvůli vyvolání infekce: hluboké řezy, buď z boku podél lýtkové kosti, nebo ze zadu, na jedné, pravé holeni. Opět dvanáct srdcí tlouklo zuřivým rytmem při zvýšené teplotě 40 °C. Opět se do zdravých těl zahryzávaly jedovaté bakterie a  rozsévaly zkázu. Ležely tam: 121


1. Irena Krawczyk – A II lublinský transport z května 1942 2. Aniela Lefanowicz – A I lublinský transport ze září 1941 3. Leokadia Kwiecińska – lublinský transport ze září 1941 4. Stanisława Jabłońska – lublinský transport z května 1942 5. Maria Kapłonowa – lublinský transport z května 1942 6. Zofia Kiecol – C I lublinský transport ze září 1941 7. Kazimiera Kurowska – K II lublinský transport ze září 1941 8. Genowefa Kluczek – C II lublinský transport z května 1942 9. Maria Kuśmierczuk – K I lublinský transport ze září 1941 10. Pelagia Maćkowska – lublinský transport ze září 1941 11. Jadwiga Łuszcz – lublinský transport z května 1942 12. Czesława Kostecka – lublinský transport ze září 1941

Průběh operací byl nesmírně těžký: šílená horečka, oslabené srdce a bolest... bolest... bolest...

122


Fotografie z časopisu Hlavní komise pro výzkum německých zločinů v Polsku.

Stanisława śl. Jizvy na pravém stehnu a podkolení.

Janina K. Rozsáhlé jizvy na pravém podkolení. Chybí svalstvo, byl poškozen sagitální nerv. Jizva se za celý život nezhojila.

250


O Wandě Półtawské

Wanda Półtawska se narodila v Lublinu 2. listopadu 1921 jako nejmladší ze tří dětí. Když vypukla válka, byla studentkou druhého ročníku gymnázia. Ve škole vynikala a již od prvního ročníku byla nadšená skautka. Za války se ihned se skupinou skautek zapojila do pomocné zdravotnické služby a také do ilegálního odboje. V únoru 1941 byla zatčena gestapem a uvězněna na lublinském zámku. 22. září ji převezli do koncentračního tábora v  Ravensbrücku v Meklenbursku a v březnu 1945 do Neustadt-Glewe, kde byla až do konce války. V táboře byla pokusně operována německými lékaři v první skupině ravensbrückých „králíků“. Po válce vystudovala medicínu na Jagellonské univerzitě v  Krakově a v  roce 1947 se provdala za Andrzeje Półtawského. Lékařskou praxi začala na psychiatrickém oddělení nemocnice v Kobierzyně u Krakova v únoru 1952 a již v dubnu dostala zvláštní psychiatrické stipendium a začala pracovat na psychiatrické klinice Lékařské akademie v Krakově. Tam pracovala do roku 1968 a procházela stupni od asistentky až po primáře oddělení. Osmnáct let (1954–1972) pracovala v Lékařskovýchovné poradně Jagellonské univerzity. Mimo jiné zde vedla výzkum tzv. „osvětimských dětí“, lidí, kteří byli jako děti v koncentračních táborech. V dubnu 1969 odešla z kliniky, aby se věnovala především manželskému a rodinnému poradenství. Čtyřicet dva let

253


(1955–1997) přednášela pastorální medicínu na Teologické fakultě a  později na Papežské akademii v Krakově. V letech 1981–1984 přednášela pastorální medicínu také na Papežském institutu Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny při Lateránské univerzitě v Římě. V roce 1967 založila Institut teologie rodiny na Papežské akademii v Krakově a 33 let ho vedla. K tomu došlo pod vlivem Karola Wojtyły, jejího duchovní vůdce a přítele rodiny. Druhou oblastí její činnosti je organizace a aktivizace lékařů ve službě životu a rodině. V roce 1994 byla jmenována členem Papežské akademie pro život. Spolupracuje také s  Papežskou radou pro pastoraci mezi zdravotníky. Když v roce 1983 vznikla Papežská rada pro rodinu, stali se spolu s manželem jejími členy. Wanda Półtawska je členkou Unie píšících lékařů a Sdružení katolických novinářů. Je známa jako autorka mnoha knih. V  českém jazyce v  roce 2011 vyšla kniha Deník přátelství. Korespondence mezi Wandou Półtawskou a Karolem Wojtyłou. V knize autorka vzpomíná na všechny dramatické okamžiky svého života, ale především se jedná o její duchovní deník a korespondenci mezi ní a Karolem Wojtyłou. Ačkoli původně nechtěla tyto texty zveřejnit, po výzvě samotného Jana Pavla II., aby sepsala své vzpomínky, se rozhodla zpřístupnit lidem i jejich vzájemnou korespondenci, neboť „lidé mají právo znát své svaté, jejich životopisy“.  Autorka byla osobně přítomna představení této knihy českému čtenáři v předvečer beatifikace Jana Pavla II.

254


Wanda Poltawska: A bojím se snů  

http://www.paulinky.cz/obchod/detail/A-bojim-se-snu

Advertisement
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you