Issuu on Google+


Editorial Pátek sedmnáctýho a sobota osmnáctýho května. Tohle byly dvě data, ke kterejm jsme zhruba ještě měsíc zpátky vzhlíželi. Osmnáctýho měla bejt hudební sobota Nábřeží bez aut, do který jsme se s Oživme zapojili. Ano, šlo o tu akci, kdy mělo o víkendech bejt Smetanovo nábřeží vyhrazený lidem a ne bejt zaplavený autama, díky kterejm se skoro nemůžete jít od školy pokochat ke kýčovitýmu dojáku dole u Vltavy. Zpívaj tam většinou kluci s kytarou, co neuspěli v Superstar (zase hudba, nemůže bejt náhoda!) a teď tvoří přidanou hodnotu hruškovýmu cideru za pětašedesát. Sedmnáctýho byl deadline pro naše bakalářky. Obě data nakonec padly. Nábřeží zaříznul magistrát, bakalářky se odložily kvůli výbuchu v Divadelní ulici (Oživme Hollar se od něj tímto oficiálně distancuje). Hudební sobotu jsme už měli rozjednanou – Bonus, Prodavač a Václav nám přislíbili, že zahrajou grátis, dokonce jsme pro ně vydyndali nějaký prachy z fakulty a měli jsme dohodlejch pár časáků na rozdání grátis. A tak jsme se rozhodli, že akce bude. Jenom jsme ji posunuli na třicátýho. Ano, kvůli tomu, že jsme nestíhali bakalářky. Kruh se uzavírá. Plány se pak rozrostly o diskuzi o hudební publicistice. Jsme přece škola, kde se učí žurnalistika, tak bysme měli vědět, jak si brát hudbu do huby. A taky by bylo dobrý vědět, kde něco takovýho lidi provozujou a jak. Proto jsme se pokusili shromáždit všechny časáky, co u nás o hudbě vychází. S klasicky orientovanýma Hudebníma rozhledama se nám to nepodařilo (neodepisujou) a u metalovýho Sparku spoléháme na příslib holky z inzerce, že nám je ve čtvrtek v jednu doručí, ale jinak jsme snad komplet. Plus jsme od Pierra Beneše dotáhli nějaký starý Filtery – jeden z posledních menhirů doby, kdy číst si o hudbě bylo mezi mladejma lidma „cool“. No dobře, kecám. Všechny časáky jsme sháněli proto, abychom je měli pro sebe grátis. Baví nás hudba, včetně čtení i uvažování o ní. V tradičním mediálním prostoru už toho moc není. Proto si musíme nacházet nový cesty. A proto jsme dali dohromady druhý číslo magu!

Šéfradaktor: nemáme Autoři: jim neplatíme Inzerce: nás nezajímá

Obálku pro Oživme Hollar navrh Bonus


Tiskneme zine. Máme rádi přílohy. Fakt nestíháme. Máme rádi elpíčka. Ale i desky se dneska vydávají s přiloženým download kódem. Nemáme rádi uzávěrky, a tak máme jenom ten kód, kterým se k našemu ozvučenýmu mixtapu dostanete na netu. Vnímání hudby se odpoutalo od fyzickýho nosiče. Doba je jinde. Neumíme vyměnit přenosku na gramofonu, ale zvládneme uploadovat tracky na Bandcamp. Je to jednoduchý, nahráváte tam písničky ve wavu jednu po druhý. Někdy převádíte empétrojky do wavu přes online konvertor, ale to je už docela prasárna. Vybíráte jpegy místo přebalů desek. A to hmatatelný leží v jedničkách a nulách.

Prodavač

Místo, kde si plnim svý sny Práce s dřevem (Aran Epochal Cover, Grouch remix by Punkistpop)

Vac du Hawk a Tob J. Rose We All Wear Cloaks

KingSelf Mouth Sea

Bonus Předměstí Bůh by nechtěl, aby zemřel Johnny Cash

Prodavač si plní svý sny třeba ve studiu Kundolab, kde živě nahrál tenhle track někdy v roce 2011. To bylo nějakou dobu před tím, než vypustil svoji první ofišl nahrávku, EP Duchové. Prodavač má svůj krám v Kostelci nad Černými lesy. Uvnitř něj se pere klaustrofobie maloměsta, kontakt s velkoměstem ale udržovat nezapomíná. „Silver Rocket jsou pro mě přirozená součást života. Kapely jako Emems, Gnu, OTK nebo Esqmeg mě formovaly a jestli se mám cejtit ovlivněnej, pak právě lidma kolem SRR,“ říkal kdysi někde Prodavač. S vydavatelstvím a „koncertní agenturou“ Silver Rocket je propojenej, a tak není divu, že udělal cover songu jednoho z hlavních mluvčích – Arana Epochala.

Novej projekt Václava Havelky III – frontmana kytarových Please the Trees. Nahráno živě v Praze 2013 a je to jedna kytara prohnaná přes spoustu efektů, docela bordel. Vac da Hawk je jedním z Václavových projektů, mimo to hraje taky se svými dvěma syny jako Sun & Dead. Je jim dost málo, odhadujem míň jak deset (možná dohromady).

Tohle bylo ještě dávno před tím, než Václav Havelka III začal s kapelou Please the Trees. To vystupoval sólově jako SelFbrush. „Vymyslel jsem si to, když jsem ještě neuměl pořádně anglicky. Myslel jsem si, že je to něco ve smyslu autoportrétu. Teď už samozřejmě vím, že je to jazykově úplný nesmysl,“ vysvětloval význam pseudonymu v magazínu Uni. Nahráno v roce 2004 společně s Jeremiah Palečkem aka King Vitaminem. Skoro to zapadlo. Po úspěšný desce Náměstí míru přišlo splitko s Flowers for Whores. Doteď je to nejnovější Bonusův song. Nahráno v Neklance roku 2012. Začíná se pekelným „oooooo o“ a je to jedna z těch písničkovějších věcí. Pekelným jsme mysleli jakože Peklovým. Sage Francis taky nechtěl, aby zemřel Johnny Cash. Nahrál to kdysi na svý skvělý desce A Healthy Distrust, bonusovej track. Když začínal Bonus hrát, byla tohle jedna z jeho prvních věcí. Ještě doteď ji můžete najít v archivu blogu bourki.net. Přímou spojitost nám Bonus nikdy nepotvrdil, ale jestli tam není, jsme hluchý!


3

Smutek ozivuje v v

Makes Me Wanna Hollar

Prý hrajeme smutně, říkala pani v bufetu. Tomu se můžu smát. Zahrajte něco rytmickýho, říkal ksicht v klubu. Je to vážnější než se zdálo. Nebrečim, neni co. A pak se probouzím ve čtyři ráno ve vaně se studenou vodou, zvláštní, že na nic rytmickýho nemyslím. Slyším dech, nevím, zda je můj nebo mě něco vtahuje. Nemůžu chodit a přitom bych potřebovala před něčím utéct. Nedosáhnu na zem, visím ve vzduchu, jako ve vodě a dochází mi síly... Potřebujeme Nejsmutnější party. Lhali nám, neexistuje dobrá a špatná hudba, některé světy se nikdy nezmění, my žijeme v tom nejsmutnějším a hraje se tu hudba, ze které se vám bude chtít zvracet, bude vám to příjemné a vždy to dopadne dobře. Vážně. Šíleně smutná Hortenzie Vzteklá (Kruton, Radio Wave) zve na Nejsmutnější party s Bonusem, Zerwoxem, Pavle Turkem a Nudisem Kedarem, 29.6., klub Ilusion, Praha. Bude to smutný, půjde to jedním uchem tam a okem ven. Hortenzie Vzteklá Hortenzie Vzteklá pro Oživme Hollar vytvořila pro toto vydání speciální mixtape, který najdete na: http://www.mixcloud.com/Kruton/makes-me-wanna-hollar/


3X3 1. Proč budeš na dvorku hrát? 2. Co si myslíš o současným psaní o hudbě? 3. Koho nebo co bys chtěl ty oživit?

Téma hudební žurnalistiky je mi z pozice čtenáře a kdysi i příležitostnýho pisálka hodně blízký a líbí se mi snaha a nadšení lidí kolem Oživme Hollar.

Prodavač

Každá iniciativa podobného druhu je mi sympatická a je mi ctí toho být součástí. Důležitý je věci dělat a ne o nich Vždycky rád hraju na mísjen mluvit. tech, který nejsou běžný Souhlasím s tím, co říkal už kluby. Iniciativa Oživme Hollar Bourek. Mám rád emotivní, je mi navíc sympatická, líbí se spontánní diskuse o hudbě, mi, že si jde za svym, místo ale něco jiného je psát konlitování se a nadávání u piva struktivní, nezaujatou kritiku na celej svět. Pozitivní přístup s přehledem a nadhledem. A i příklad, řekl bych. to tady umí jen pár lidí. Člověk tím musí žít a ne jen si vydělávat na chleba, ale tak to máte se vším.

Bonus

Václav Havelka III

Na mě to pořád nějak funguje, ale hádám, že to je spíš věkem, určitou setrvačností a vypěstovanou důvěrou k pár Nejsem typ člověka, kterej by vybraným novinářům a hužil z nostalgie, s chutí cokoli debním serverům. nebo kohokoli oživovat. Zajímá mě, co se děje teď. Rád bych svýma aktivitama oživil Pohybuju se na spoustě míst, a probudil k nadhledu svoje který by zasloužily, aby se okolí. Motivoval lidi dělat s jejich oživením někdo zapřesvědčením, co cítí, ne sebejval. Možná by ale napřed bou nechat zametat a deptat nějaký oživení zasloužila celá tady tím zapšklým prostředím. společnost, protože většina Nicméně máme v plánu s parpodobnýho úsilí nepřesahuje tou PTT, Banánem a Bourkem hranice obývacích pokojů, a oživit ve stylu Beckova Record když už, automaticky je oče- Clubu Vladislava Vodičku. Na káván mohutný potlesk. to se těším, bude to vtipný.

Myslim, že současná doba hraje ve prospěch hudební/ umělecký kritiky, zabejvat se publicistickou osvětou alias sestavama kapel už není potřeba, informací je dost. Na druhou stranu společnost je prorostlá nezdravym názorem, že kritik by měl umět hrát, zpívat, psát, malovat nebo něco dokázat - a na základě toho má tendenci kritiku, hlavně tu negativní samozřejmě, devalvovat a zpochybňovat.

Dádu - kamaráda ze Sporto, ale to nejde. Co jde, o to se snažim i svojí hudbou a textama, a zdá se mi, a doufám, že po kousíčkách to kolem sebe oživuju.


Kibic

Sonické my´ tiny Už dávno jsem se přestal ptát: A co posloucháš? Protože jsem stejnak nevěděl, o čem pak mluví. Ani já nevím, co odpovědět. Tak trochu všechno přece.

Hudbu si nosíme v kapse, hraje při řízení, když nakupujeme nebo šílíme na spinningu. Ať už chceme nebo ne. Čím víc nám po koncertě zvoní v uších, plácáme se po zádech, jak jsme si to užili a respekt i dýdžejovi za to, že fakt nakládal. Za bublání beatů a oscilací melodií čteme, studujeme, usínáme i se probouzíme. Postmoderní člověk je napojen na hudbu od rána do večera, jako by neustále cítil potřebu být někde jinde, být unesen a obklopen rytmickým prostředím, jako by potřeboval nějakou stimulující, euforickou nebo opojnou derealizaci světa. Zvuky a hlasy života jsou teď rušivým šumem, je třeba se ztotožnit s hudbou a zapomenout na vnější skutečnost. Zarvat pecky co nejdál do zvukovodu, abychom izolovali vnější svět. Ve

městě chci utýct na svojí sonickou mýtinu, odkud mi hraje můj nejoblíbenější. Hudba se stala úhelným kamenem vyjádření individuality. Konzumeristickej komunismus, kterej umožňuje si stáhnout všechno hned, dovoluje vybírání toho mně nejvlastnějšího zvuku až do nekonečna a druhým dechem okamžitý odhazování nelibozvučnýho. Hudba na jedno použití. „Většinu věcí poslouchám jen jednou. Za pět let jsem stáhnul 700 giga,“ povídá mi Tadeáš. Už není jednotnej styl, kterej by spojoval výrazněji větší masu lidí. Naše naše uši jsou rozmělněný do milionu malejch ostrůvků. Kult novýho plní bezhlavě pevný disky. „Teď stahuju jen desky z 013,“ říká mi Filip. A vlastně i narcismu. Jsme zahledění do našich databází a kolekcí. Staly se fetišem našeho mladýho světa. Prodiskutované hodiny o tom, jak muziku třídit. Z vhodnýho icebreakeru se písničky staly rozdělujícím elementem. Vzdal jsem už dávno na to

se lidí ptát, co poslouchají za hudbu. Většinou nevim, o čem mluví. Stejně tak já: tápu, co odpovědět. Tak trochu všechno. A individualita se nerozehrává jen při ládování přenosnejch flašinetů. Silent disco, personalizace na parketu. Vyberu si jeden z několika kanálů, podle svýho gusta. Nikdo už nikoho k tanci nevyzývá, dívky nemusejí zůstat sedět a muži už nemají na iniciativu monopol. Jsou tu jen tiché monády, jejichž náhodné dráhy se kříží ve skupinovém pohybu zbaveném slova v zajetí zvukové aparatury. Příště půjdu do klubu, odložim svršek, před sálem si namažu na spánkovou kost kapalinu, která líp přenáší zvukový vlny. Sál je plnej různě se hýbajících monád. Automatickej DJ totiž hraje všem na míru podle toho, co rádi poslouchají. Měří nám zároveň mozkový reakce na pouštěnou hudbu. Na individuálních sonickejch mýtinách trsáme až do rána.


Oteklá kobliha

Terapie zvukem

Mezi lidmi koluje mnoho stereotypů o posluchačích jednotlivých hudebních žánrů. Metalisti jsou podle nich zakomplexovaní idioti, punkáči mají IQ sotva jako virbl, post rock je pro introvertní sociopaty, Katy Perry poslouchají debilní nanynky, publikum klasiky je intelektuální aristokracie a tak dále. Můžeme ale opravdu vyvozovat něco z toho, jakou hudbu lidé poslouchají? A jak hudba působí na lidský mozek? Jak stimuluje podvědomí? Dokáže léčit? Na to jsme se ptali muzikoterapeuta Jiřího Kantora z Ústavu sociálněpedagogických studií UPOL, mimo jiné spoluautora publikace Základy muzikoterapie. Setkal jste se někdy s lidmi, kteří byli psychicky závislí na hudbě? Jak se to projevovalo a jak vypadal jejich „absťák“? Setkal. Myslím, že bažení po hudbě může být docela silné, ačkoliv přirovnání s drogou je spíše metaforické. Ale ne tak úplně. Nejvíce se projevuje u lidí, kteří hudbu aktivně produkují. Je známo, že hudba ovlivňuje metabolismus mozku a produkuje endorfiny. A když se vám jich najednou nedostává, zažíváte pocity, které zná asi každý člověk a které se v mnohem silnější intenzitě vyskytují při abstinenci u závislostního chování.

Existují reálné rozdíly mezi lidmi, kteří hudbu vůbec neposlouchají a těmi, kteří ano? Asi ano. Každý z nás poslouchá hudbu, minimálně pasivně. Každý jí přikládáme jiný význam a každý posloucháme hudbu v jiných situacích, při jiných příležitostech. Starý člověk může pravidelně poslouchat oblíbený pořad dechovky. Jiní lidé chodí na koncerty. Mládež chodí tančit na diskotéky a do různých klubů. Hudba má v tomto případě silnou sociální dimenzi, spoluvytváří prostor pro potkávání lidí. Lidi běžně poslouchají hudbu při nakupování v supermarketech, v obchodech, posloucháme hymnu při významných státních událostech nebo při hokeji atd. Mnoho lidí si pustí hudbu, když cítí depresi nebo radost. Poslech hudby patří k životu každého člověka, ale má různé funkce. Myslím, že mnoho rozdílů mezi lidmi existuje právě ve funkcionálním využívání hudby. Lidé často hovoří o tom, že na ně hudba působí jako droga. Jak tato fráze prakticky funguje? Zpracovávají vjemy podobné části mozku a může reálně k něčemu takovému docházet? Je mnoho různých způsobů, jak nás hudba ovlivňuje. Můžeme mluvit o vlivu na fyziologické rovině, psychické, ale taky pohybové, emocionální, sociální nebo spirituální. V knize Základy muzikoterapie, kterou jsme napsali s Matějem Lipským a Janou Weber, popisujeme některé současné teorie. Podobnost s drogou je mimo jiné v tom, že hudba dokáže stimulovat podobná mozková centra, například nucelus accumbens, které se považuje za centrum slasti. Má hudba potenciál k tomu naprosto změnit náladu jejího „uživatele“, nebo ji spíš jen prohlubuje? Muzikoterapeuti popisují dva principy, takzvaný iso princip a level princip. První spočívá v tom, že se terapeut hudebně napojuje na aktuální emoce pacienta a ty buď prohlubuje, nebo postupně mění. Druhý princip využívá již od začátku emocionálně odlišnou hudbu. Oba principy fungují, ale každý bych použil v jiných situacích. To platí pro terapii. A v běžném životě to platí taky. Známe situace, kdy nás hudba nakazí, i situace, kdy se uvolní naše pocity o hudbě stejné nálady. Aktivní provozování hudby obvykle funguje jako určitý emoční ventil, není to jen specifický nástroj muzikoterapie. Blues, punk, rave, platí to i v mnoha dalších případech. Můžeme tedy na populární hudbu dvacátého století nahlížet také jako na dějiny lidských emocí? Zcela určitě. V hudbě najdeme historii

lidstva i odkaz jednotlivých generací. Muzikoterapie používá hudbu „léčivý“ prostředek. Steve Goodman zase ve své knize Sonic Warfare popsal používání zvuků pro válečné účely. Může zvuk opravdu někoho vyléčit nebo umučit? Zvuk se dokonce k mučení použ��val. Například v Číně se zabíjelo zvuky mohutných zvonů. Na druhé straně se

dochovalo i z historie mnoho záznamů o terapeutickém vlivu hudby, a to již od pravěkých kultur. Ve většině kultur se dodneška hudba využívá jako součást léčby šamanů, léčitelů a podobných profesí. Od padesátých let minulého století se v USA konstituovala muzikoterapie jako novodobá profese, která má svoji legislativu, etiku, výzkum i standardy vzdělávání. Jaký druh hudby má nejlepší terapeutické účinky? Záleží, čeho chceme dosáhnout, a s jakým člověkem pracujeme. U dětí v raném vývoji se doporučuje, aby jim maminky zpívaly – ukolébavky, dětské písničky, cokoliv. U seniorů se obvykle pracuje s hudbou, kterou tito lidé znají (často ze svého mládí) nebo s hudbou, která je doprovázela důležitými okamžiky jejich života. V klinické praxi se obvykle využívá živě hraná hudba nebo hudba, kterou vytváří sám pacient. Ale ani to není podmínka. Záleží vždy na cíli terapie, osobnosti pacienta, jeho hudební historii a preferencích, aktuální situaci a kontextu, ve kterém je hudba použita, ale také na osobnosti terapeuta. Myslím, že žádný terapeut nepoužívá hudbu, která by mu dělala zle. Wikipedie tvrdí, že jde o klasiky jako Mozart nebo Beethoven. Jejich hudba se často objevuje v reklamách. Jsou si toho jejich autoři vědomi? Na Wikipedii najdete spoustu nepravdivých informací. Co se týče terapeutické praxe, tak s Mozartem nebo Beethovenem se příliš nesetkáte. Možná je důvodem i to, že lidi to mají často spojené s hodinami hudební výchovy ve školách, ze kterých si v mnoha případech neodnesli nejpříjemnější zážitky. Hudba v reklamách je úplně jiná oblast. Také zde existuje samozřejmě mnoho hudebně psychologických

výzkumů. Proč nevybrat klasiku? Ale reklamu netvoříte tak, že si na začátku řeknete, jaká tam bude hudba. Jaký zvukový doprovod byste doporučil ke stomatologickému zákroku? V zubních ordinacích se hudba skutečně používá v mnoha zahraničních zemích, dokonce to bylo jedno z prvních míst moderní klinické praxe, kde se hudba začala kontrolovaně

používat. Myslím, že bych vybral hudbu, která mi dělá dobře, dokáže upoutat moji pozornost a neprudí lékaře. Hudba má i zcela fyzický aspekt, obzvlášť tu elektronickou doprovází doslova tělesné vibrace. Jak tohle ovlivňuje vnímání? Vybízí vás to k pohybu – to není jen elektronická hudba, ale téměř jakákoliv rytmická hudba. A k efektu vibrací je zajímavá jedna věc – neslyšící lidé vnímají hudbu primárně přes vibrace a tělesné pocity, které to v jejich těle vyvolává. V muzikoterapeutické literatuře jsou popsané případy neslyšících osob, které chodili na varhanní i jiné koncerty právě kvůli tomuto efektu. A v několika terapeutických metodách, třeba ve vibroakustické terapii Olava Skilleho se nízkofrekvenční vibrace používají jako hlavní účinný terapeutický faktor. Naše tělo to má rádo – samozřejmě v míře, která je mu příjemná. Dají se spolehlivě vyvozovat o člověku závěry z toho, jakou hudbu poslouchá nebo provozuje? Vím, že je to lákavé – naučit se číst v lidech podle hudby, kterou poslouchají. Určitě to něco říká o osobnosti člověka. Hudba, kterou posloucháme, souvisí s naším temperamentem, emocionálním laděním, sociálními rolemi a tak dále. Ale měli bychom k tomu přistupovat jako k jedné z informací, která nám pomůže lépe porozumět druhým lidem. Myslím, že nám může poskytnout několik střípků do velmi složité mozaiky. V muzikoterapii platí zásada, že svoji hudbu může interpretovat pouze pacient. A také nabízet interpretace se dá pouze na základě důkladnějšího poznání osobnosti druhého člověka, přičemž terapeut využívá různé zdroje informací. Autor je zvukově labilní


v

Zumpa, hnus a peklo hudební publicistiky „Nemá cenu představovat The xx lidem, co je nikdy neslyšeli, protože to ultimátně znamená, že jsou ignoranti a burani, a tak by to bylo mrhání časem i energií.“ Kay Buriánek, Proti šedi, recenze Coexist od The xx http://www.protisedi.cz/article/kay-burianek-ze-sunshine-recenzuje-pro-protisedicz-xx-coexist „Předposlední květnový víkend patřily prostory O2 areny dvěma velkým pěvcům. V sobotu zde vystoupil Andrea Bocelli, v neděli pak Joe Cocker.“ Jan Trávníček, musicserver.cz, recenze koncertu Joe Cockera http://musicserver.cz/clanek/43097/ Joe-Cocker-O2-arena-Praha-19-5-2013/ „Alternativa je dobrá věc, která může vdechnout svěží vítr do nudné popové krajiny. Ale čeho je moc, toho je příliš, a Indicud je jedno z těch alb, kdy více je moc.“ Katarína Straková, koule.cz, recenze poslední desky Kid Cudiho http://www.koule.cz/cs/clanky/kid-cudi-horor-a-chipsy-na-pohovce-35079. shtml „Zjevně je to celé určeno pro poslech „pod vlivem“, ale co mají dělat ti posluchači, kteří neholdují zelenému listu?“ Stanislav Dvořák, Novinky.cz, recenze

nové desky Yeah Yeah Yeahs http://www.novinky.cz/kultura/300359-deska-s-jednim-hitem-a-deseti-bonus-tracky.html „Kritičtí posluchači, tedy „nevděčníci“ par excellence, jsou s nezáživnou hudbou hotovi raz dva. Ostatní už to nějak přežvýkají, ale na „špatný koně, na pomalý koně bez dechu“ můžou sázet jen kapely, které mají silnou, léty prověřenou fanouškovskou základnu, ale i u nich se jedná o poměrně slušné hazardování, které může skončit až zaprášenou vitrínou v hlubinách zapomnění.“ Jan Macháček, Česká pozice, recenze desky Someone with a Slow Heartbeat od Charlie Straight http://www.ceskapozice.cz/magazin/ kultura/vzkaz-pro-charlie-straight-debut-byl-lepsi „Kouzlo Random Access Memories spočívá ve vhodném používání znakových systémů. Tématikou sémiotiky je album doslova prorostlé a filosof a sémiotik Roland Barthes by si v jejím poslechu jistě liboval.“ Ondřej Bambas, iReport, recenze nové desky Daft Punk http://ireport.cz/recenze/17148-recenze-daft-punk-is-not-dead-zije-v-rytmu-funky-a-disca.html „Odbýt takovou žánrovou kapacitu, jako jsou Bad Religion, na pár řádcích - to může zavánět opovážlivostí. Na druhé straně snad není nutné obšírně rozebírat, co je na téhle kapele celé roky tak přitažlivé.“ Michal Husák, Rock & Pop, recenze poslední desky Bad Religion

http://www.rockandpop.cz/recenze/ bad-religion-true-north/ „Kluci si hrají nejen s hudbou, ale rovněž s názvy skladeb, které mají silnou výpovědní hodnotu. Navíc se nejedná o žádná dvouslovná spojení, ale o pěkně dlouhé řetězce slov. Doufejme jen, že takové názvy (ač v nich lze nalézt uměleckou hodnotu) nakonec nebudou kontraproduktivní. Přeci jenom bude asi pro posluchače docela obtížné si je zapamatovat.“ Alena Uhlířová, MusicWeb, recenze debutu We on the Moon http://musicweb.cz/recenze/cd-we-on-the-moon-s-beating-the-heroes-odpalili-hudebni-bombu „Agresivně rozvrzaný zvuk dubstepu se výborně hodil k ekologickému obrazu rozbolavělého světa.“ Josef Vlček, Hospodářské noviny, recenze desky Living Things od Linkin Park http://art.ihned.cz/hudba/c1-57590140-linkin-park „Nesmíme kromě toho zapomenout na to, že Bowie začínal jako herec v různých divadelních partách, má se ztvárňováním „svých“ rolí, s tím, jak předstupuje před publikum, dostatek zkušeností. Zároveň dokáže být velkým, řekněme, manipulátorem. O čemž každý, kdo s ním měl to štěstí mluvit, ví své – setkal jsem se s ním osobně, dvakrát s ním dělal rozhovor, vím tedy, o čem mluvím.“ Josef Rauvolf, Česká televize, recenze desky The Next Day od Davida Bowieho http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ kultura/218928-bowieho-nove-album-zni-ostre/


Sodoma komora


Bonus

let this be the last song Malá věž je jeden z výstavních prostorů centra DOX. Funguje do jistý míry nezávisle, spravuje a kurátorsky ji zajišťuje sdružení Archiv výtvarného umění a můžete tam vidět dost specifický výstavy. Ta poslední - a pořád ještě aktuální – se jmenuje Pohled do archivu: písnička a připomíná nám, jak moc se vnímání hudby změnilo. Kurátoři vybrali z fondu Archivu výtvarného umění desítky, možná stovky tištěnejch písniček hlavně z přelomu 19. a 20. století – nejstarší jsou kolem roku 1880, můžete tam ale vidět i meziválečnou avantgardu – s lehkym přesahem až do šedesátejch let a pár současnejch výjimek. Předmětem výstavy je hlavně ediční a nakladatelská činnost a práce výtvarníků na

zpracování tištěnejch písniček, zároveň je to ale jedinečnej dokument o distribuci hudby před sto lety. Namísto nahrávek se prodávaly texty a notový zápisy, autorství bylo jasně definovaný, ale další šíření a interpretace díla mělo vlastně podstatu sdílení. Nepřipomíná vám to něco? Ještě když jsem já v dávnověku chodil na střední školu, bylo docela běžný, že v každym kolektivu bylo pár (zpravidla) holek, který na všechny školní akce vozily kytaru a pár sešitů s textama a akordama, ze kterejch pak u ohně nebo při nějaký podobný příležitosti sypaly nejrůznější písničky, co se tak tehdá v tom kolektivu kolektivně zpívaly – lidovky, Nohavicu, Nedvědy, Olympic a jiný příšernosti. No, dneska by to byl teambuilding jak blázen, zkouška nervů v kritický situaci. Každopádně takováhle forma sdílení a šíření hudby má asi nejblíž k folkloru – zápis akordů a textů je pouze orientační, vzhledem k velkýmu množství materiálu slouží vlastně jenom pro připomenutí, melodii, rytmus nebo tempo si interpreti samozřejmě pamatujou a naučili se je od starších a zkušenějších kotlíkářů. Ve svý podstatě to bylo ústní a generační předávání. Něco, co je pro kultury maximálně přirozený. Občas se o něčem říká, že to zlidovělo. Mys-

lim, že to znamená, že se nějaký dílo stalo součástí

kulturního dědictví, patří vlastně všem, je součástí našeho folkloru, předáváme si ho podobně, jako si moje spolužačky opisovaly texty s akordama. Podle současný legislativy by měl Ochranný svaz au- torský právo vtrhnout k táboráku a vybrat podle svýho sazebníku poplatky a pokuty za veřejnou produkci chráněnejch děl, zrovna když tam halekáte něco, co už takzvaně zlidovělo. Zní to možná bláznivě, ale aktuální způsob nakládání s hudbou je přesně takovej – v podstatě potírá podstatu toho, proč si lidstvo hudbu stvořilo. Zpíváme si proto, že je nám to příjemný, že nám písničky pomáhaj překonat těžký chvíle, dokážou za nás říct to, co cejtíme a pro co nemáme slova. Ve filmový pohádce Pyšná princezna, kterou natočil Bořivoj Zeman v roce 1952, je království, kde je zakázáno zpívat. Čas od času se objeví zprávy o tom, co všechno chce ještě OSA zpoplatňovat, hudbu v taxiku a v obchodech a ve výtahu a na záchodech a bůhví kde ještě, až to vypadá, že žijeme v království, kde je zakázáno nejen zpívat, ale i poslouchat. Respektive, že je to dovolený jenom někomu. Těm, co si to můžou dovolit. Těm, co na to mají dost peněz. Zcela v duchu současnejch tendencí: kvalitní zdravotní péče jen pro bohatý, dobrý školy jen pro bohatý, kvalitní jídlo jen pro bohatý. Možná, že za pár let budou děcka z dobrejch rodin jediný, kdo si budou moct dovolit zaplatit autorský poplatky a zazpívat si s kytarou u opejkání buřtů. Nechci vypadat jako reinkarnace Trockýho, ale zdá se mi, že tahle strategie třídního

rozdělení kultury je součástí budování funkčního kapitalistickýho systému. Třeba knihy jsou tak drahý, že si je spousta lidí nemůže dovolit. Jsou odkázaný na pokleslý časopisy a pasivní sledování televize, která jim pod záminkou nabídky určený poptávkou servíruje nenáročnej hnůj proloženej reklamama. Není divu, že nižší a střední třídy mentálně degenerujou a propadaj se – čím hloupější tahle vykořisťovaná skupina bude, tím líp ji půjde vykořisťovat. Mimochodem, když už jsem toho Lva nakous: určitě se podivejte na film The Trotsky – nejlepší a nejpoučnější teenagerovská komedie, kterou jsem kdy viděl – ať víte, jak se chovat na střední škole. A obávám se, že si ho budete muset někde ilegálně stáhnout, protože v český distribuci asi

nebyl, není a nebude. Nekončí nám to hezky ani vesele. Na druhou stranu: viděl jsem slušný davy v obchodě s deskama na Record Store Day, vídám kámoše, jak jezděj ven na nákupy desek, který se tu nedaj sehnat, občas mi někdo řekne překvapivě dobrý čísla ze svejch prodejů. Pořád si myslim, že ten, kdo za hudbu nic utrácet nechce, ten si nic nekoupí, a ten, kdo si tu věc chce koupit, udělá to, i když bude mít download zadarmo. A nejhlavnější je, abychom hudbu poslouchali a vnímali jinak, než jako zboží, protože hudba, kterou nikdo neslyší, neexistuje.


kkt

Skejty, grindy a hardcory

Kytary, řev, kolem bazénu se válejí vypitý flašky a uvnitř někdo jezdí. Z beden se dere Rollinsův řev: „Rise above, we‘re gonna rise above.“ Black Flag střídají Minor Threat. Chvílema jsou slyšet zvuky grindů, to jak si železo skejtovejch trucků krájí cestu hranou rádiusu. A o čem to tady vlastně mluvim? Trochu si to zesumírujeme. Máme tu co dělat s určitou subkulturou a skateboardingem, kterej byl za svou historii několikrát postavenej mimo zákon. Hardcorem a punkem, teda hudbou. A tyhle dvě věci, skateboarding a hudba, mají hodně společnýho. Kapely jako Black Flag, Minor Threat nebo taky Dinosaur Jr. měly v osmdesátejch letech na skejtovou kulturu velkej vliv. Fungovalo to i naopak. Lou Barlow z Dinosaur Jr., ač nikdy nejezdil, to shrnuje: „Z nějakýho důvodu to bylo odjakživa propojený.“ Ian MacKaye z Minor Threat a Fugazi, kterej mimo jiný stál při zrodu Dischord Records, skejtoval. V jednom rozhovoru se vyznává z toho, že mu skateboarding kompletně změnil pohled na svět: „Doteď, když plavu v bazénu, potápím se na dno jenom kvůli tomu, abych zkontroloval sklon rádiusu.“ Na skejtu stejně tak jezdil zpěvák Black Flag Henry Rollins i J Mascis z Dinosaur Jr. Někdy v době, kdy MacKaye zakládal Minor Threat a Rollins začal hrát s Black Flag, skateboarding prožíval krizi identity. To bylo kolem roku 1980. V sedmdesátejch letech ho bylo v Americe všude plno. Skejty se prodávaly, byznys vzkvétal. Pak najednou došlo k vyhoření. Zisky klesaly, závodů ubejvalo a byznysmeni směřovali svou pozornost někam jinam.

Časák Skateboarder se přejmenoval na Action Now, rozšířil tematickou základnu a začal psát taky o surfu a BMX. Jádro punkáčů ale zůstalo. Doby nejhorší semknou komunitu dohromady. Kdo potřebuje Americkou asociaci skateboardingu, když může pořádat akce v rampě na zahradě za barákem? Pravidla nejsou. Skateboarding byl zas „underground“. Vzepřel se proti institucionalizaci a proti cenzuře. Do tý doby psaly o skateboardingu jenom časopisy, který vlastnili lidi zvenčí. Vzpoura punku dala vzniknout magazínu Thrasher, kterej se nevyhejbal ani psaní o nekonečnejch kalbách a koncertech. Thrasher naučil svět svou filosofií - Skate and Destroy - skejtovat a ničit. Chtěli se proti uniformitě, kterou vídali všude kolem sebe, vymezit, a důležitým prvkem k definování sama sebe byla hudba. Thrasher vydal v roce 1983 kompilaci Skate Rock. Do roku 1989 jich vyšlo sedm a poslouchali je i skejtři v tehdejším Československu, když se jim kazety podařilo propašovat ze Západu. Že šlo o punk a hardcore znovu připomínat nemusím, ne? „The cops are coming after me, their sons are BMXers, they always try to stop me but urethane is faster than boots,“ řvou The Faction ve Skate and Destroy. Hrál s nima Steve Caballero, člen legendárního skejtovýho týmu Bones Brigade. Lidi z kapel, který se na nahrávky dostaly, většinou na skejtu jezdili. Chlast, nenávist k autoritám, žádná budoucnost, skateboarding. Chtěli ze sebe dostat všechno, co prožívali, a tak není divu, že se pro tenhle žánr vžilo označení skatepunk. Vystihuje to jedna věc za všechny – Skate to Hell od Gang Green: „Ride the boards, fuck the pigs, we bring the beers, who could ask for more, ride into the half-pipe…“ Co teda naučil punk a hardcore skateboarding? Posílil individualismus. Naučil nečekat na odpovědi a dělat věci na vlastní pěst. Vymezit se. Je pravda, že osmdesátý léta jsou už dějepis a leccos se změnilo. DIY – tyhle tři písmena ztělesňující punkovej idealismus – si dneska bere do huby kde kdo. Pořád je ale pár lidí bere dost vážně. Ať už dělají hudbu nebo jezdí na skejtu. Musíte akorát hledat a jít čím dál víc a víc pod povrch.

Autor je průkopníkem skateboardingu v akademickém diskurzu

Henry Rollins z Black Flag grindoval na Independent Trucks

Ian MacKaye z Minor Threat taky jezdil...

J Mascis toho nikdy moc neřekl. Radši skejtoval.

Skate to Hell e objevilo na třetím Skate Rocku


Kultura je jako fotbal. Kazdej O muze bejt kouc

jaksi „chytřejší“ než většina společnosti, už dávno neplatí. To možná bylo v 19. století nebo kdy, dneska je to spíš naopak. Otevřený kanály a stoky sociálních médií spláchly výlučnost „publikování“ a přinesly možnost přímý konfrontace autora s jeho čtenářem, což někdy pro novináře není zrovna to nejpříjemnější setkání.

Když mě dva sympatický mladý kluci

jednoduchý věci, proto to tolik lidí baví. Kultura (a teď ne-

<

< <

O

vyzvali, abych napsal něco do magazínu Oživme Hollar, chvíli jsem se zamyslel nad tím, koho vlastně oslovujou. Bejvalýho studenta FSV UK, kterej si ale ze studií pamatuje jen přednášky Václava Bělohradskýho a Michala Černouška? Nebo novináře? Nebo chlapíka, co dělá muziku? Nebo stárnoucího prudiče z internetu? Těžko říct – asi vzali v potaz všechny tyhle role. Tak se pokusím to všechno zohlednit. Dneska, když tohle píšu (23. května 2013), vydala agentura ČTK zprávu, že novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovskýho za rok 2012 získal Tomáš Němeček z Lidovejch novin. Což je chlapík, kterej do LN mimo jiné napsal: „Abych to přeložil do jazyka lidských práv: jelikož sexuální orientace je volba, má být učiněna v dospělém věku.“ Takže tady to máme. A novináři se diví, že je už nikdo nebere vážně? Historická role masmédií byla důležitá, ale pomalu končí. Dlouho rozšířenej blud, že žurnalisti jsou obecně

V žádným oboru to není tak zřejmý a jasný jako v kulturní publicistice. S kultůrou je to totiž tyvole stejný jako s fotbalem: rozumí tomu každej. A v podstatě to tak je. Potřebujete nějaký jasnozřivý schopnosti, hluboký studium a brilantní analýzu k tomu, abyste mohli prohlásit, že nároďák pod Bílkem hraje na

Už před rokem jsem někam na internet napsal o „hudební publicistice“ tohle: „Až do konce 90. let (teda v době „před internetem“) měl hudební novinář nespornou výhodu nad posluchačem a jeho názor byl důležitej a „směroplatnej“: přístup k muzice byl o dost komplikovanější a novinář byl na rozdíl od fanoušků pravidelně zásobovanej promo kopiema novejch titulů. Měl proto větší přehled než drtivá většina posluchačů a jeho názor prostě něco znamenal – to je prostě fakt. Jenže smršť jedniček a nul tohle všechno drasticky změnila. Labely už se ani neobtěžujou výrobou promo kopií a fanoušci si novou desku kohokoliv stáhnou mnohem dřív, než jakejkoliv hudební publicista.

hovno? Ne. Fotbal – a vlastně sport obecně – jsou poměrně

Jakej má teda no-

Žádnej. Kulturní publicisti se snaží právem oslabenou iluzi vlastní důležitosti posilovat nejrůznějšíma anketama a výročníma cenama (jen na český hudební „alternativní scéně“ jich existuje tolik, že muzikanta, kterej nevyhrál aspoň jednu, je dost složitý najít) a absenci charismatu – což byl jeden z důležitejch artiklů před nástupem internetu – nahrazujou vodopádem vět a slov a pocitů a výkřiků a exaltovanou extrovertností. Vždyť sakra PUBLIKUJEME, tak si to musíme užít, no ne? No jo. Jen tomu pak neříkejme „články“ nebo „recenze“ nebo „rozhovory“ ale třeba „zdroj trafficu v diskuzích pod tím“ nebo tak něco. A vůbec čoveče – co já k tomu mám co říct? Vždyť nejsem cílový publikum a je mi to v podstatě jedno. Ať se každej

myslím tu „vyšší“ a „opravdovou“, která si vystačí

ubaví a upublikuje třeba

sama se sebou a publikem okázale pohrdá)

k smrti. Jen mi přišlo blbý

taky není nic extrémně složitýho. Buď vás ten film / kniha / deska / koncert baví, nebo ne. Kdo v roce 2013 potřebuje literárního kritika / hudebního publicistu / filmovýho recenzenta, aby mu sdělil svůj jistě důležitej – protože publikovanej – názor?

ty dva sympatický kluky

vinář, kterej dneska píše o hudbě, náskok před fanouškama?“

poslat do prdele, protože se mi líbí jejich nadšení a energie. Přeju si, aby jim vydržela co nejdýl. Aran


Apačka (časopis Full Moon a k.y.e.o.)

fiesta adrenalina Popíjím a pokuřuju na zahrádce stánku s cigárma. Kamelky za tři eura, jack s kolou v půllitru za pět. Je už dávno po půlnoci, ale je to spíš předpoklad než konstatování faktu. Kam oko dohlédne courají desítky, stovky, tisíce lidí, od moře fouká teplý vlhký větřík, kterého se ve střední Evropě, dokud moře nezaplaví země Beneluxu, nedočkáme. Z opačné strany nebezpečně vane vůně palačinek s čokoládou, z hlavní scény doléhají kytary a vřískání a potlesk a smích kluků s patkou a holek s vyholenou jednou stranou hlavy. Je jich tam fakt hodně. Na scéně ATP se chystají Shellac, ale polštáře jsou ták pohodlné a trávník tááák hřeje...

Jestliže je alespoň zhruba tolik, kolik je, na scéně ATP se skutečně chystají Shellac. LED obrazovka z hlavní stage ukazuje zrcadlově otočené Franz Ferdinand, někde v dálce dohrávají Animal Collective, HEATLH, Crystal Castles, Tame Impala a na úplně druhé straně areálu Explosions in the Sky nebo Jesus and Mary Chain nebo podobná legenda. Ve stánku, který jsem nikdy nenašla, vystupuje s akustickým setem Apparat, v uzavřeném Auditoriu Josh T. Pearson. I kdybych stokrát chtěla, neuvidím ani polovinu z toho, co by za to stálo. A každá scéna je (ne)pochopitelně natřískaná. Stejné odpoledne, cestou od stánku s falafelem do open-air hospody Jacka Danielse, si vykračuju do rytmu Friday I’m in lo-o-ooo-ve! a poprvé v životě to není z jukeboxu žižkovské hospody ve tři ráno, ale živě od opuchlé koblihy s vyjetým mopem na hlavě (jak láskyplně častují Roberta jeho fanoušci z prvních řad). Sedíme na bobcích, podupáváme si, hrajeme módní policii a já přemýšlím, že The Cure třeba už nikdy neuvidím. Jenže na tohle festival uprostřed Barcelony Primavera Sound nehraje. Je nad středoevropské slunce jasnější, že Shellac zase uvidím, patrně více než milionkrát, ale stejně se kolem půl druhé zvedám a mířím alejí k pódiu All Tomorrow’s Parties. S palačinkou, samozřejmě, ale zvažuju i falafel. Co kdy-

by? Steve Albini v montérském overalu vyplétá káblíky, mezi kterými poněkud neochotně pochoduje bubeník Todd Trainer jako obrovský černý pavouk, třpytivou přezkou pásku háže do publika prasátka a zkoumavě si prohlíží dav pod pódiem. Bezostyšně se postavím k zábranám a mávám na Boba Westona. Richtik, pamatuje si mě! Setkali jsme se několikrát, když jsem jim na pár zastávek posledního evropského turné vezla trika, ale stejně mě vždycky zalije neskutečná pýcha. Chá, znám se s Bobem Westonem! V CV to mám hned pod tím, jak mi Michael Gira políbil ruku a jak jsem se, shodou okolností v Barceloně, koupala s Gregem Andersonem ze Southern Lord a Sunn O))). Můj život s celebritou, nový titul pouze v Levných knihách za 29 Kč. Shellac jsou na Primaveře jako doma, ale nezdá se, že by jejich sto let stejný set fanoušky, pořadatele nebo kapelu omrzel, byť ironický škleb, s jakým Albini poplive hit Prayer to God, je kouzelný. Vsadím se, že za tohle by mi cirkusák nejradši nafackoval. Přesto – miluju Shellac, a že jsem si vybrala správně, dokazuje dalších deset tisíc lidí kolem. Zajímavý poznatek: Copper chutná daleko líp s falafelem. Amen. Další atrakce volím obezřetněji, už nejsem nejmladší. Neil Young se klaní s šálou FC Barcelona kolem krku, Dirty Three provozují skupinový sex

s houslemi, Dennis Lyxzén z Refused pláče dojetím, aparatura Godflesh se hroutí do pátého kruhu pekla a k převozu přes Styx zpívá Beth Gibbons z Portishead. Jé, hele, včera hrál Nick Cave! Line-up Primavery je každoročně zkouškou toho, co vydržíte. Některé cestovky nabízejí podobné zážitky pod názvem adrenalinová dovolená, jen málokdy je ale v ceně i zevlování na baru na pláži se skleničkou sangrie. Druhý, třetí, čtvrtý i pátý den festivalu máte, pravda, většinou kocovinu. Katalánské slunce neúprosně pálí a všechen led se roztopí dřív, než řeknete tarta de arándanos. Musíte obejít krámy s vinylama na Ravalu, dát si jídlo a pivo a víno, zajít „na Gaudího“ nebo na Camp Nou nebo na ryby (nebo na rybu) nebo na pláž a aspoň do jedné galerie (nebo spíš do dvou, protože Pablo Picasso přece) a na trh a na zamrzlinu a café con leche, abyste vydrželi, a na demostraci na Katalánském náměstí a zasalutovat Kryštofovi Kolumbovi... a pak obejít dizajnové stánky na Parc del Fòrum, koupit vinyl, tričko a tašku přes rameno, nasadit a ztratit a najít a ztratit klobouk, pročíst program, dát si jacka a falafel a koupit si kamelky a sednout si spokojeně na vyhřátou zahrádku, zavřít oči a užívat si nejlepší adrenalinový festival pomlčka dovolenou na světě.


Ryba je kámoš

No bones no blood in our kitchen

Poslední dva týdny jsem hodně myslela na vegany. Není v tom nějaká prazvláštní libůstka, nepropadám ezoteričnu, ani necvičím jógu, může za to Ozvučený Hollar. Někdo totiž před nedávnem prohodil cosi o tom, že vege jídlo je nejlepším nástrojem promotéra a neurazíme tím nikoho. Že by možná bylo fajn jídlo nedělit, neřešit kontaminaci živočišnými produkty a rovnou JEDNODUŠE vymyslet celý občerstvení veganský. Že mě to nenapadlo dřív, je to přece jasný jako facka!

možné gastroúchylky, kudos serveru hnuj.wordpress.com). V době, kdy se dají sehnat šťastný vejce a mléko, které nepochází od krav z koncentráku, nějak nedokážu pochopit, jak spasit svět pojídáním čínské sóji. Zvlášť když půlka jídel, který známe, stojí ve veganské variantě na houby - je s tím spousta práce a výsledek za to nestojí.

Jak z toho ven? Nasadíme optimistický úsměv, odeženeme přisprostlé myšlenky na ztužené tuky, nakládané tofu ala hermelín, sójový krevety Jen kdyby to nebylo tak pitomý. a podobný zhůvěřilosti a zamyslíVšechno, co my, normální smrtelníci, me se nad přirozeně „soucitnými“ považujeme za dobré a díky čemu pokrmy. Bolí to, ale po chvíli mě jsou super třeba naše buditelské začnou napadat věci… Třeba chlesušenky (viz Hančin recept v magu ba! Ten peču pořád a nepotřebuje č. 1.), je zakázáno. Kromě masa teda ani malinký kousek zvířete, kromě mlíko, máslo, vejce, med. Ale jinak je milionů bakterií a kvasinek, které k dispozici půlka světa a kromě toho, obývají kvas (snad chudák kvásek kdykoliv můžeme vzácným hostům taky nemá receptory bolesti, jinak nabídnout prostou a univerzální mis- jsme v háji). Dobře poslouží taky ku rýže (univerzální catering pro vše- hummus, protože je fajn se poučit z

kuchyně národů, které různá výživová omezení řeší už nějaký ten pátek a dokážou z toho vyjít se ctí. Jako dezert může být perník nebo olejová bábovka podle válečného receptu, to sice nezní vůbec dobře, ale překvapivě to chutná fajn, když místo margarínu použijete panenský olivový nebo slunečnicový olej. Už se probouzí foodnácek, vidíte ho? Jablko by vyměnila za limetku, kunerol za oliváč! A ještě to chce něco teplého, hřejivého, hutného a sytícího, abychom si na dvorku připadali jako doma. Konejšivé jídlo z jednoho hrnce, ze kterýho vám vytrysknou slzy dojetí – anebo bolesti, protože to bude plné chilli. Tak na zdraví, bratři a sestry, mír a lásku všem živým tvorům!



Oživme Hollar Mag #2