Divoška - Magda Křepelková

pohoda. Muzika hraje a já se spokojenì pohupuju v bocích. Prvních pár jedincù zaèalo tanèit.

Jeden z nich se opravdu nedal pøehlédnout. Podivné prazvláštní pohyby odpovídaly jeho zjevu. Tak ošklivýho chlápka jsem už dlouho nevidìla. Malý, hubený, starší, témìø plešatý chlapík s hlavou ve tvaru švestky se ztrácel v barevném splývavém obleèení.

Jakási suknice s volnou košilí. Na nohou takové zvláštní – žabky?

Nejspíš. První mùj pohled a øíkám si: „Páni, to je ale skøet.“ Pøipomnìl mi ošklivého trpaslíka, skøeta z pohádky. Ostatní ho patrnì znali, protože ho brali normálnì, nikdo se nad ním nepozastavil. Stoupla jsem si ke kvìtinì v pokoji, abych byla trochu maskovaná, popíjela drink a pozorovala jsem nenápadnì dál.

Protože jestli byl mimoøádný jeho zjev, tak pohyb ještì víc.

Nevypadalo to na tanec. Dìlal rùzné kroky, sem a tam, rukama a trupem se ohýbal a prohýbal. Byla to prèa. Prskla jsem do dlaní, dusila smích, až jsem se polohlasnì rozesmála. Zaèalo mì to dívání bavit. Èím déle jsem zírala, tím víc jsem vidìla, jak je ten muž uvolnìný. Jeho samotného to velmi bavilo, užíval si to. Trochu se pøedvádìl, ale jen tak sám pro sebe. To mi bylo sympatické. Už jsem z toho koukání dostala i chu• do tance. Zaèala jsem na druhé stranì místnosti, v bezpeèné vzdálenosti od nìj a za chvíli jsem ho pøestala vnímat. V tanci jsem svobodná a je mi tak dobøe. Prostì to jsem já.

Bìhem veèera jsem muže – øíkali mu Sam – potkala nìkolikrát.

Vždy v pøítomnosti nìjaké ženy, které se vìnoval s naprostým zaujetím. Pozorovala jsem to jako divadelní pøedstavení. Napùl mì to dráždilo a druhou polovinou jsem dotyèným závidìla. Nebyl hezký, ale byl tak pozorný, ženám se uklánìl, bral je za ruku a nazýval je krásnými jmény. Pøekvapilo mì, že nìkteré ženy si to viditelnì užívaly a jakoby rozkvetly. Nìco takového jsem ještì 34