Magazin osobni rozvoj č.1 by AGENTURA FÁMA

magazín pro skutečný život

Bea Benková Jan Műehlfeit Karel Janeček Aleš Kalina Brenda Strong Mark Dzirasa Renata Kronowetterová Pavel Vošalík

Brian Tracy

obsah a editorial

obsah Lidé

Vzdělávání

8 Brian Tracy: Úspěšní vkládají do svého konání celé srdce 16 Jan Mühlfeit: Nejlepší radu v životě jsem dostal od táty 22 Karel Janeček: Za deset let může být u nás ráj 28 Bea Benková: Věřím, že ženy změní svět 32 Pavel Vošalík: Sláb jen ten, kdo ztratil v sebe víru Byznys

38 Jan Polák: Cesta za Dynamikou bohatství a talentu 40 Zbyněk Pitra: Být vůdcem v managementu 42 Miriam Janyšková: Předávejte tradiční hodnoty 46 Engagement: hraniční dovednost 50 VIZE 2050 Zachrání nás chytrý zelený byznys? 52 Petr Šmolka: Workoholik má při nečinnosti absťák Podnikání

56 Ctirad Hemelík: Rytíř současnosti 62 Lucie Valešová: Drobná lékařka se dovede za svou pravdu poprat 66 David Kukla: Mám sklizeno 68 Martin Suchánek a Eva Labusová: Chceme dělat časopis pro lidi s kritickým myšlením a otevřeným srdcem

70 Alexandra John: Sdílená kancelář na dobré adrese je výhra 72 Trash Made: designové kousky s příběhem Peníze

76 David Kirš: Každý umí něco jedinečného 80 Marcela Hrubošová: Osobní finance – jak jste na tom? Život

84 Soňa Kodetová: Na nový život není nikdy pozdě 88 Diana Mrazikova: Nesnáším retušované fotografie 94 Jana Junová odložila jehlu a vyšívá krásu pastelkami Rozvoj

98 Mark Dzirasa: Zdrojem hojnosti je myšlenka 102 Renata Kronowetterová: Naprogramujte svou mysl na úspěch 104 Jan Čepelka, Magda Bacová: Strach – největší brzda osobního rozvoje

110 Aleš Kalina: Jak objevit svůj talent? 116 Renata Kronowetterová: Vision board není pouhá nástěnka: plní sny! 120 Ivo Toman: Prodávat mě vzrušuje 2

osobní rozvoj

124 Petra Slancová, Petr Ptáček: Měkké dovednosti – jsou jen móda? 128 Dale Carnegie – tréninky osobního rozvoje slaví 100 let! 130 Keith Holden: Obavy a strach jsou pro mě výzva! 132 Michaela Karsten: Paměť lze nejen povzbudit, ale i trénovat 134 Alice Kirš: Poznejte, jak příjemné je být ženou 136 Katarína Zacharová: Jak dostat od života, co chceme 138 Mike Handcock: Kladete správné otázky? Rodina

142 Eva Labusová: Čas věnovaný našim dětem není ztracený! 146 Simona Lazzari: Dítě je dar 150 Martin Chlupáč: Naděje pro hyperaktivní děti i jejich rodiče 154 Zemřít doma důstojně 160 Radek Řehůřek: Muž na mateřské Vztahy

164 Magdalena a Jiří Vokáčovi: Nastavte si štěstí sami 172 Radka Lankašová, Mila Della Briotta: Vztahová inteligence 174 Petr Šmolka: Pracovní lásky – mají šanci na úspěch? 178 Dana Vítův: Nebojte se virtuálních vztahů 182 Miguel Ruiz: Pomozte mi změnit svět 188 Dagmar Bathányi: Rozvíjejme se pomocí mandaly Zdraví

194 Lenka Kaprhálová: Návod ke správnému použití těla 198 Dana-Sofie Šlancarová: Menstruace v businessu 200 Dana Vítův: Štíhlost začíná v hlavě 204 Dosáhněte harmonie na vlnách wellness! 206 Zažeňme choroby a chmury reflexní terapií 210 Tělesný tuk není nepřítel Life style

214 Brenda Strong díky józe našla harmonii 222 CouchSurfing cestování bez zbytečných nákladů 224 Gentlemani a lupiči na internetu 226 Dagmar Matejičková: Ložnice podle FENG SHUI 230 Bob Dylan: Buďte sami sebou 234 Dress code Casual a Smart casual

Milí čtenáři, přinášíme vám první číslo magazínu Osobní rozvoj. V poslední době se z osobního rozvoje stala velká věda a možná trochu i móda. Vždyť na toto téma už existuje mnoho různých učení, odborných směrů, teorií a postupů. Zabývá se jím hodně profesionálů – trenérů, motivátorů a koučů. A přestože v redakci souhlasíme s legendárním Janem Werichem, který tvrdil, že z ničeho se nesmí dělat věda, ani z vědy ne, budeme v našem novém časopisu probírat osobní rozvoj ze všech úhlů i my. Proč? Protože si to zaslouží! Je to totiž „disciplína“ nadmíru důležitá, kterou potřebujeme úplně všichni a v každém věku, a přitom nás ji vlastně žádná škola pořádně neučí. Co můžete od Osobního rozvoje očekávat? Především velkou inspiraci, zásadní a zajímavé informace „k věci“, příběhy a životní zkušenosti úspěšných. Zkrátka postupy, někdy i celé know-how těch, kteří jsou takzvaně „v čele pelotonu…“ kteří dokázali to, co chtěli a žijí podle vlastních představ, snů a přání. Při přípravě našeho magazínu jsme měli velkou radost z podpory, kterou jsme dostávali od lidí z celého světa: posílali nám zajímavé příspěvky a fandili nám. První byl sám Brian Tracy, jenž mi před časem po jednom semináři řekl, že kdybych někdy od něj něco potřebovala, můžu se na něj obrátit. Využila jsem tuto příležitost a požádala ho o podporu Osobního rozvoje a originální článek. Brian svůj slib dodržel a článek poslal, ba co víc, přijede nám magazín pokřtít. Za to mu chci zvlášť poděkovat. Jeho podpora odstartovala další přispěvatele - z Austrálie, Nového Zélandu, Senegalu, Malajsie, Británie a jiných zemí. Přidali se osvícení Češi… a ti ostatní ještě čekají „jak to bude vypadat a potom uvidí“. Jak typické u nás! Až jsem měla chuť jim říct, že také nemusí vidět nic, protože když něčemu nevěří a nedají tomu energii, žádné příště být nemusí. O to víc si vážím všech, kteří nám důvěřovali a s prvním číslem pomohli. Milí čtenáři, přijměte magazín Osobní rozvoj jako zdroj inspirace a příjemného čtení o lidech, kteří řeší podobné věci jako kdokoliv z nás a umí je zvládnout tak dobře, že by bylo škoda to nezaznamenat. Osobní rozvoj je jako skládačka puzzle: jak přidáváme dílek k dílku, vidíme větší a větší obraz a chápeme více souvislosti… Někdy nám ten dílek může přinést malé dítě, jindy ho dostaneme na zajímavé přednášce, nebo ho najdeme v magazínu Osobní rozvoj. Denně je možné ho hledat i na našem webu www.osobnirozvojonline.cz.

Bathányi Dagmar Benková Bea Benková Tatiana Buřič Pavel Carnegie Dale Čepelka Jan Della Briotta Mila Dylan Bob Gajdoš Ivo Handcock Mike Hemelík Ctirad Holden Keith Hrubošová Marcela Chlupáč Martin Janeček Karel Janyšková Miriam John Alexandra Junová Jana Kalina Aleš Kaprhálová Lenka Karsten Michaela Kirš Alice Kirš David Kodetová Soňa Kronowetterová Renata Kukla David Labusová Eva Lankašová Radka Lazzari Simona Dzirasa Mark Mrazikova Diana Mühlfeit Jan Pitra Zbyněk Polák Jan Ptáček Petr Ruiz Miquel Řehořek Radek Slancová Petra Strong Brenda Suchánek Martin Šlancarová Dana – Sofie Šmolka Petr Toman Ivo Tracy Brian Valešová Lucie Vítův Dana Vokáč Čmolík Jiří Vokáčová Magdalena Vošalík Pavel Zacharová Katarína

lidé

Úspěšní

osobní rozvoj

vkládají do svého konání Nepovažuje se za akademika a badatele, nýbrž za syntetizátora informací. Ročně tráví stovky hodin čtením nejrůznějších novin, časopisů, knih a dalších materiálů. Denně nejméně tři hodiny čte, podtrhává a analyzuje. Autor: Jaroslava Timková

epovažuje se za akademika a badatele, nýbrž za syntetizátora informací. Ročně tráví stovky hodin čtením nejrůznějších novin, časopisů, knih a dalších materiálů. Denně nejméně tři hodiny čte, podtrhává a analyzuje. Když mu bylo třicet, zapsal se na University of Alberta a stal se bakalářem ekonomie. Na Albert Jackson University získal titul MBA. Pracoval ve dvaadvaceti různých společnostech a průmyslových odvětvích. Od roku 1981 vyučuje. Jeho knihy, audio programy a videosemináře byly přeloženy do pětatřiceti jazyků a používají se ve dvaapadesáti zemích světa. O své názory se už podělil s více než čtyřmi miliony lidí v pětačtyřiceti zemích. Jako poradce a školitel pracoval pro více než tisíc firem. Žije uprostřed golfového hříště v San Diegu v Kalifornii. Ročně pořádá více než sto přednášek, cestuje a provádí obchodní operace v sedmnácti zemích. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších odborníků na to, jak dosáhnout úspěchu. Jmenuje se Brian Tracy.

celé srdce Učíte lidi, jak být úspěšní. Jistě tedy víte, odkud se úspěch bere, kde pramení, kde má své zdroje? Nejdůležitější je touha, kterou máte v sobě, člověk musí toužit být úspěšný. Může být úspěšný každý? Lidé chtějí spoustu věcí, touží i po úspěchu, ale ta touha musí být větší než cokoliv jiného. Někteří totiž chtějí být úspěšní, ale také se večer dívat na televizi. Musíte se rozhodnout. Když chcete být úspěšní, musíte se jedněch věcí vzdát, abyste druhých mohli dosáhnout. Neúspěšní lidé většinou nic nedělají a těch je 90 procent. Vy jste se rozhodli udělat magazín pro těch zbývajících deset procent, to bývají velmi výjimeční lidé a já jsem rád, že je mohu touto cestou oslovit.

Existuje něco speciálního, co se odehrává mezi hlavou a tím, co píšeme na papír. Jaká motivace je pro dosažení úspěchu důležitější, vnější nebo vnitřní? Vždycky ta vnitřní, nikdy nic nemůže vzejít zvenčí, musíte mít vnitřní touhu. Musíte svému záměru věřit. Pokud si myslíte něco, co není pravda, nevěříte tomu a ničeho nedosáhnete. Když už tomu věříte, vytrvejte a svůj záměr dokončete. Tomáš Alva Edison byl přesvědčený o tom, že vynalezne žárovku. Učinil pět tisíc pokusů, při kterých si ověřil věci, které nefungují a až potom přišel na způsob, který mu umožnil dosáhnout svého cíle.

Co neuděláte

hned, neuděláte

většinou nikdy

Neúspěch je problém motivace? Nejdřív si musíte stanovit, čeho chcete dosáhnout, a jasně specifikované cíle si napsat. Pouze tři procenta lidí mají své cíle napsané. Proč je důležité si ty cíle napsat? Protože dokud je nevidíme černé na bílém, tak jim tak docela nevěříme, ale když je píšeme, programujeme je do svého podvědomí.

Může být úspěšný manažer, který se učit nechce? Takoví manažeři mohou být úspěšní na té úrovni, na které právě jsou, ale nebudou postupovat dál. Je jediná cesta, jak se posunout výš – učit se a aplikovat nové poznatky, a to na jakékoliv úrovni. Máme v sobě 98 % nevyčerpaného potenciálu. Nejdůležitější věc v byznyse jsou výsledky. Co neuděláte hned, neuděláte většinou nikdy, proto je nejlepší dobrý nápad ihned realizovat, investovat čas, peníze, vzít na sebe rizika a vystoupit z komfortní zóny.

lidé

Nejlepší radu v životě jsem dostal od táty Jan Mühlfeit je tryskající gejzír informací a energie. Jeho vášní je transformace není vyloučené, že za pár let bude žádaný motivační spíkr. Jeho vize je veliká a globální. Začíná ji naplňovat a je pravděpodobné, že tak bude moct dát světu mnohem víc, než jako vysoce postavený manažer v Microsoftu. I když jedno nevylučuje druhé. Autor: Jaroslava Timková

Jste na pozici nejvýše postaveného manažera – Čecha ve světě. Jak se vám to podařilo? Dostal jsem se k tomu postupnými kroky. Nemůžu neříct, když je to pro magazín Osobní rozvoj, že můj osobní rozvoj je úzce spojený jak s kariérním postupem, tak kvalitou mého života. Na samém začátku jsem měl touhu po úspěchu, vysokoškolské vzdělání, znalost angličtiny, praxi u softwarové firmy a přání pracovat pro Microsoft. Co je pro člověka nejdůležitější, chce-li v životě uspět? Pro úspěch v jakékoliv oblasti je pro každého člověka důležité zjistit, jaké má silné stránky, co je jeho vášeň, tedy po čem touží a kde je na trhu zrovna příležitost. V mém případě v 90. letech „nebyli lidi na marketing“ - příslušné vzdělání mělo tehdy minimum lidí, takže jsme se všechno učili za pochodu. Počítače začínaly a my měli štěstí, že jsme mohli zavést pobočku světové firmy v České republice a třeba trojnásobně překračovat plán. Trh byl hladový… Jaké jsou vaše silné stránky? Vize, strategie a komunikace. Není pochyb o tom, že je sám dokážete využít naplno. Ale jak v Microsoftu využíváte potenciál svých lidí? Konkrétně, jestli přijímáte člověka hned na určitou pozici, nebo přijmete pracovníka a hledáte jeho silné stránky, talent a vášeň, abyste ho mohli maximálně využít…

osobní rozvoj

S potenciálem našich lidí opravdu pracujeme. Snažíme se najít v čem je každý jedinec unikátní, abychom mohli jeho vlastnosti a schopnosti správným způsobem využít. (Energicky vyskočí a na tabuli mi nakreslí obrázek, ze kterého je jasně vidět unikátní kód každého jednotlivce.) Četl jsem vědeckou studii, ve které se ptali dvou milionů lidí, zda jsou v práci šťastní a jestli využívají svoje silné stránky – a osmdesát procent lidí řeklo, že ne. A já dodávám: svět tedy běží jen na dvacet procent svého potenciálu! Jaké jsou vaše talenty? V čem vynikáte? Výborně se orientuji v číslech. Neumím ani tak dobře počítat, jako číst je. Podívám se na výsledovku jakéhokoliv podniku a celkem přesně odhalím, v čem má problémy a v čem je dobrý. V tom si myslím, že je moje výjimečná schopnost. Kdo vám dal v životě nejlepší radu? Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel a je to zajímavá otázka, nad kterou bychom se měli občas zamyslet asi všichni. V mém případě to byl táta. V době, kdy jsem se rozhodoval co budu dělat, kam půjdu studovat, mi celkem slušně šel tenis a uvažoval jsem, že bych ho mohl hrát profesionálně. Věkově patřím k Ivanu Lendlovi. Tehdy mi táta řekl, zkus ty počítače, to je budoucnost, to by se ti mohlo líbit. Tatínek zřejmě věděl, že jste extrovert, rozený lídr a potřebujete vítězit. V silné tenisové konkurenci by to tak nemuselo být.

život

Na nový život není nikdy pozdě říká Soňa Kodetová

Soně Kodetové je právě tolik, kolik bylo jejímu muži Jiřímu, když zemřel, 67 let. Ona je však na začátku nové etapy svého života. Po smrti manžela vystudovala a společně s redaktorkou Alenou Šloufovou vydává už druhou knihu – Jiří Kodet: Ty a já na miskách vah. Opravdu silný příběh. Ale dejme slovo Soně Kodetové. Autor: Zuzana Pšenicová

osobní rozvoj

počátku to se mnou bylo všelijaké. Prázdnota. Osamocení. Bezvýchodnost do budoucna. Měla jsem pocit, že si už nemám s kým povídat, o koho se starat, na koho se zlobit, na koho těšit. Po čase jsem se trochu usebrala a začala přemýšlet, co se svým životem provedu dál. Ze všeho nejdřív jsem hledala možnosti ke studiu. Netoužila jsem po univerzitě třetího věku, chtěla jsem začít studovat s mladšími lidmi, chtěla jsem začít nový život se vším všudy, dohánět to, co jsem v životě zameškala. A tak jsem se stala vůbec nejstarším studentem vysoké školy CEVRO - Liberálně konzervativní akademie. Rozhodla jsem se tak ne kvůli uplatnění, anebo diplomu. Ne, já už chci napořád poznávat život ze všech jeho úhlů, poznávat lidi, kteří si stejně jako já myslí, že člověk si může v každém věku najít nové zájmy, koníčky, nové přátele.

Na učení není nikdy pozdě Co bychom si nalhávali. Mé studium, alespoň zpočátku, vzbuzovalo pozornost a možná i údiv. Divily se dokonce i děti, Bára s Honzou. Když jsem ukončila bakalářské studium, měly pocit, že to už snad stačí, že bych se už mohla zas vrátit do zaběhnutého života starostlivé matky a babičky tří vnuček. Jenže já pokračovala dál - v magisterském studiu. Toto už bylo považováno za nadbytečné. Navíc, CEVRO je soukromá vysoká škola, děti mi přispívaly na školné. Požádala jsem je o to a neviděla v tom nic divného.

Já jim s Jiřím přece také umožnila studovat, cestovat, starala jsem se, aby měly v životě vše, co potřebují.

Jirka by měl radost Naskočit do nového života, v němž se ode mě vyžadovalo každodenní učení, to bylo zpočátku složité, proč si to nepřiznat. Kolikrát já si jen vzpomněla na vyhlášenou, tolik citovanou Jirkovu větu: „Text se učí zbabělci a zkouší netalentovaní.“ Jenže, i on musel v posledních letech, kdy se mu paměť zhoršovala, pořádně máknout. Chodil po zahradě a texty si pouštěl z nahrávek. Zkusila jsem to tak i já. To, co jsem se potřebovala naučit, jsem si nejdříve

Čína není nepřítel, je to jeden z největších hráčů v historii lidstva

namluvila, pak to poslouchala a nakonec si učení opakovala. Časem jsem se naučila učit. Ty tam byly chvíle prázdnoty. Zpočátku jsem vůbec nechápala, jak je možné, že se mi daří tak lehce navazovat nové kontakty. Celou dobu, kdy jsem byla s manželem, to byli pouze naší společní přátelé, s nimiž jsem se stýkala. Mí osobní neexistovali. Byla jsem ženou známého herce. V nové roli, kdy jsem byla už jen sama za sebe, jsem se nejdříve domnívala, že lidé se na mě dívají se zvědavostí, chtějí vědět, jaká je „ta manželka“ známého herce. Toužila jsem po tom, aby pochopili, že jsem úplně normální ženská. Brali mě jako normální ženskou, měla jsem naprosto zbytečné starosti. Byl to nádherný pocit, zažít s mými novými přáteli zrození naší školy CEVRO Institutu. Stali jsme se její součástí a zároveň prvními studenty. Tento unikátní oboustranný zážitek se již nebude nikdy opakovat, ale znamenal mnoho pro skvělou soudržnost mnoha lidí a pro nová přátelství.

život

Odložila jehlu a vyšívá

krásu pastelkami Obrázky trochu mile starosvětské, vyvolávající pozitivní emoce tvoří Jana Junová z malé vesničky Kuklík na Vysočině. Její životní příběh připomíná americký kýčovitý film nebo chcete-li pohádku o Popelce. Autor: Zuzana Pšenicová

ejí příběh začíná docela obyčejně. Jana žije s manželem a dvěma dětmi v místě, kde je prakticky nemožné najít kvalifikovanou práci. Naposledy pracovala za mzdu mírně vyšší, než je mzda minimální v továrně, kde lepila hadičky na infuzní soupravy, o mzdě dosahující alespoň českého průměru si mohla nechat jen zdát. Byla šťastná, že má alespoň nějakou práci.

Malování skla rodiče Janě vymluvili „Vystřídala jsem asi 14 zaměstnání, všude jsem se chvilku ohřála a najednou mi tam začalo být těsno,“ vypráví Jana. Odmalička ji přitom lákalo pomalovat všechno, co bylo po ruce. Ke štěstí jí stačila tužka a papír a pak byla to nejspokojenější dítě na světě. „Měla jsem nejhezčí čtenářský deník – ne že bych tolik četla, ale protože jsem ho pomalovala obrázky,“ směje se.

„Chtěla jsem se jít učit do Nového Boru malovat na sklo. Jenže po cestě jsme se zastavili u jednoho známého a ten nám vyprávěl, že jeho dcera zemřela na rakovinu kvůli barvám na sklo. Samozřejmě, že rodiče mě odmítli na takovou školu poslat…“ A tak se Jana vyučila švadlenou, což zřejmě nebyla její vysněná práce, protože u ní po vyučení zůstala pouhých 14 dní. Domalovávala pak ornamenty na porcelán, vdala se a když byl synovi necelý rok, začala znovu kreslit. Pomohl jí v tom pan Ivan Emler, ukázal ji perokresbu, podporoval ji a dával cenné rady. Ze začátku tak trochu kopírovala jeho styl, ale později se osamostatnila…

Dětské pastelky rozhodly „Hledala jsem svůj styl, něco, co by mě vyjadřovalo. Jednou jsem vzala dětem pastelky a zamilovala se do barev. Zjistila jsem, že mě kreslení pastelkou baví, že mi dává možnost svobodně se vyjádřit, vložit do obrázku pozitivní náladu a emoce. Začalo přibývat obrázků, které odrážely nejen náladu, ale různé situace, v nichž jsem se ocitala,“ vypráví dnes už úspěšná ilustrátorka a malířka.

roz voj

Zdrojem Spojení byznysu s duchovnem se na první pohled jeví jako protimluv. Známý motivační spíkr, kouč a mentor Mark Dzirasa je ale přesvědčen, že bohatství a stav mysli spolu úzce souvisejí. Autor: Andrea Votrubová

ejduchovnější bytosti jsou ty, které vydělávají nejvíce peněz,“ tvrdí o takzvané mentalitě úspěchu. Přestože je mu teprve 37 let, jeho slovům naslouchají stovky vysoce postavených lidí v korporátním světě. Po matce Čech a po otci Afričan má za sebou dlouholeté zkušenosti v globálním byznysu i zajímavý spirituální vývoj - učil se od duchovních mistrů jižní Ameriky, Evropy i Asie. A přitom lidem denně pomáhá dosahovat materiálních cílů. Nesmysl? Ne tak docela.

„

Užívat si bez připoutání Podle Marka vtip spočívá v rozdílu mezi užíváním a připoutáním. Ani on sám totiž konzumem nepohrdá. „Líbí se mi hezká auta i oblečení a také možnost koupit si letenku kamkoli chci. Užívám si to, ale nejsem k tomu připoután,“ vysvětluje podstatu svého poznání o pomíjivosti světa.

Hrad z písku? „Pokud bychom si ale z logiky věci řekli, že nic tedy nemá cenu, byli bychom jako dospělý, který dětem, jež si na pláži staví hrad z písku, řekne, že je to zbytečné, protože stavbu vzápětí odplaví vlna. Ty děti to tak nevnímají. Berou stavění jako hru a mají z ní radost. Přišly sem tento svět ochutnat a užít

osobní rozvoj

hojnosti je

myšlenka

si ho,“ pomáhá si Mark přirovnáním, které můžeme lehce vztáhnout i na náš každodenní život. Je totiž veliký rozdíl si se světem hrát, nebo k němu být připoután. Kdo chce to první, musí se především zamilovat do permanentní nejistoty. Teprve potom si podle mentora začne užívat přítomnou vteřinu, tedy život tady a teď. Pokud vám předchozí věty připomínají buddhismus, vězte, že východní učení rozhodně není jediným pramenem moudrosti, z něhož Mark Dzirasa čerpá.

Očima druhého Klienti za ním nejčastěji přicházejí, aby se naučili vyjednávání, time managementu, řeči těla, schopnosti se prezentovat i otipovat partnera pomocí osobnostních profilů. Cynik znalý obchodního prostředí by to jedním slovem nazval manipulací. Mark ale takovou interpretaci odmítá. „Pokud znáte povahu lidí a zabalíte jim to, co chcete předložit, do obalu, který se jim líbí, je to výraz nejvyšší ohleduplnosti. Znamená to, že jste schopni vystoupit ze svého subjektivního pohledu a podívat se na svět jejich očima,“ argumentuje. A že z toho máte profit, je podle něj pouze vedlejším efektem.

Úspěch versus nedostatek Nebo ještě jinak: když vám v prvé řadě záleží na tom, aby lidé byli s vaší službou spokojení, jedete na mentalitě úspěchu. Rozumíte potřebám druhých, což není nic jiného než poznání,

na počátku bylo slovo a skrze něj bylo vše stvořeno. Podobně se na to dívá kvantová fyzika, totiž že kvalitu hmoty určuje informace do ní vložená,“ provokuje mentor tvrzením, že zdroje jsou ve skutečnosti nevyčerpatelné.

Penězi jsme posedlí jen do té doby, dokud je nemáme. Když se jimi nasytíme, začneme hledat vyšší cíle že dotyční nejsou stejní jako vy. „To je to, proč milionáři říkají, že vidí peníze ležet na ulici. Všude totiž vidí nenaplněné potřeby. Například ve stylu – tady by se ještě uživila trafika, támhle kino a tady zase dobrá restaurace.“ Proti mentalitě úspěchu a hojnosti stojí naopak mentalita nedostatku. Známe to asi všichni. Stále máme pocit, že času je málo. Ale i kvalitních lidí, s nimiž bychom rádi založili rodinu. Dobrých škol? Co by jeden spočítal na prstech ruky, nemluvě o skvělých pracovních místech! Jednoduše máme pocit, že zdroje jsou omezené… Jenže právě to je podle Marka veliký omyl. „Zdrojem hojnosti i všeho tvoření je vždycky myšlenka, idea, slovo. I Bible říká, že

Nedostatek jako stav mysli Chcete příklad? Stačí vzpomenout třeba na dávné přesvědčení, že ropa se vyčerpá do dvaceti let. „To se ale ještě nevědělo, že přijde vynález přímého vstřikování, který velmi sníží spotřebu, ani to, že budeme schopni těžit ropu ze dna moře. Najednou uplynulo pětatřicet roků a stále máme palivo na desítky let dopředu. Byla to opět myšlenka, která vše změnila,“ říká Mark. Iluze nedostatku je podle něj pouze stav mysli, jenž se pak odráží ve vnějších podmínkách.

Jste oběť, nebo tvůrce? Pokud věříte, že svět přichází zvenku a váš život určují jakési politicko-ekonomické

rodina

Čas věnovaný našim dětem není ztracený! „Čas staví, nebo boří - záleží na nás, čeho se mu zachce.“ Toto úsloví trefně vystihuje i problematiku soužití rodičů a dětí. Pozornost věnovaná dětem od ranného věku, až do jejich dospělosti, by v nich měla vypěstovat vědomí závazků k rodinnému životu Autor: Eva Labusová

ěkdo tvrdí: „Já o děti nestojím, stojí příliš mnoho času.“ Jiný: „Děti znamenají obrovskou zátěž, ale zároveň nejsmysluplnější investici…“ Stává se, že zpětně naříkáme, jak se nám plán nevydařil dle původního očekávání a že jsme měli daný čas využít jinak. Ale ještě jsem se nesetkala s tím, že by rodiče litovali času, který strávili se svými dětmi. Vzájemnost, souhra a empatie. Nebo také společný pobyt v místnosti, v níž řve televize. Zdůrazněme na úvod, že společným časem rodičů a dětí myslíme čas, kdy jsou obě generace spolu nejen fyzicky.

Mámo, táto, potřebuji vás nablízku! Nejvíc rodičovského času potřebují děti v raném věku. Prokázaly to mnohé výzkumy: Dítě vnímá a začíná si pamatovat už v děloze. Amygdala, mandlovitý útvar ukrytý v mozku za čelní kostí, který nám pomáhá rozlišovat emočně významné informace, funguje ještě před naším narozením. Naproti tomu hyppocampus, součást naší chronologické paměti, registrující smyslové počitky a určující jejich význam, dozrává až mezi druhým a třetím rokem života. Zjednodušeně řečeno: Díky amygdale si vybavujeme pocity, hyppocampus k nim dodává uvědomění si vnějších souvislostí.

142

osobní rozvoj

Věnujte čas svému miminku Anglická psychoanalytička Sue Gerhardtová to v knize Selfish society, která nedávno vyšla v češtině pod názvem Sobecká společnost v nakladatelství Beta Dobrovský, vysvětluje následovně: „Záleží na tom, nakolik pozitivní je zkušenost člověka s jeho absolutní závislostí na okolí v době, kdy je bezbranné miminko. Pokud vnímavý rodič dokáže ohlídat fyzické a psychické nepohodlí dítěte a uspo-

kontakt s nejbližší pečující osobou, kterou – vzhledem ke kojení – bývá nejčastěji matka. Ale také otcům se dnes nabízejí mnohé, dříve neslýchané, možnosti, jichž generace „nových mužů“ čím dál častěji využívá.

Vývoj dětského mozku ovlivňuje stabilní prostředí Šťastné děti, které se narodí do emočně a sociálně stabilního prostředí, jež bere

Kvalita pozornosti,

věnovaná dítěti na počátku jeho života,

ovlivňuje jeho příští vývoj

kojivě naplňuje i jeho emocionální potřeby, důvěra v jiné lidi u dítěte postupně přeroste v důvěru v sebe i v okolí. Mozek dítěte se díky takové péči neurologicky uspořádá tak, že bude s velkou pravděpodobností schopno se v dospělosti lépe vyrovnávat se stresem, ale také bude mít důvěru v sebe a své bližní a z ní plynoucí schopnost navazovat a udržovat stabilní mezilidské vztahy.“ Z hlediska potřeby společného času dítěte s rodiči lze tedy o počáteční fázi života říci, že miminko potřebuje téměř nepřetržitý

ohled na neodkladné potřeby jejich věku. Kvalita pozornosti, kterou dítěti věnujeme na počátku jeho života, ovlivňuje jeho příští vývoj a pomáhá dotvářet jeho mozek, který při narození zdaleka není dovyvinut. Čím větší štěstí máme na empatické pečovatele, o to s větší pravděpodobností budeme jednou empatičtí k sobě i druhým. Někde tady má svůj původ i nasazení dětských psychologů přimlouvajících se za to, aby dítě alespoň do druhého roku věku pokud možno nebylo umisťováno

do institucionálních hlídacích zařízení, nýbrž setrvalo v péči malého počtu blízkých osob v domácím prostředí. Najde se někdo, kdo má čas?

Mimořádný čas pro sdílení je předškolní věk S přibývajícím věkem dítěte pociťujeme jako rodiče obvykle úlevu. Radujeme se, že končí doba úmorného hlídání jeho bezpečí a náročné vštěpování nejzákladnějších návyků. Konečně nastává čas soustředit se víc také na rozvoj sociálních a intelektuálních dovedností dítěte. Naše dítě nám začíná být pro mnoho rozhovorů i činností „partnerem“. A nejen nám. Věk mezi třetím až šestým rokem života je z vývojového hlediska charakterizován jako mezník v oblasti socializace. Děti potřebují navazovat první přátelství. Hledají - už

Sociolog Rob Parson: „Kolik dnů zbývá?“ Když byly moje děti malé, pomáhal jsem budovat firmu, což mě plně zaměstnávalo. Nebylo na tom nic špatného, jen jsem si to prostě nechal přerůst přes hlavu. Vzpomínám na chvíle, kdy se mě děti třeba ptaly: „Tati, můžu ti něco přečíst?“ Odpovídal jsem jim: „Určitě, ale může to být jindy?“ Říkal jsem „jindy“ a nemyslel jsem „nikdy“, jenže jak jsem měl vědět, že den, kdy se přestanou takto ptát, přijde tak rychle? Nebyl jsem hloupý a pravděpodobně bych to byl pochopil. Proč mi tedy nikdo neukázal bezúčelnost mého počínání? Copak se v mém okolí nenacházel člověk, který by mě mohl varovat, že dveře dětství mých dětí se zavřou rychle a definitivně? Žijeme ve společnosti, která poměřuje úspěch tím, co vlastníme. Udělali bychom dobře, kdybychom se ptali nejen na to, kolik tyto věci stály v penězích, ale také kolik stály v jiných ohledech a čím jiným jsme za ně zaplatili. Podělím se s vámi o jednoduchý početní úkon, který jsem pak jednou večer provedl a který změnil můj život. Spočítal jsem, kolik dnů má prvních osmnáct let života mých dětí. Došel jsem k číslu 6 575. Za žádný úspěch, peníze ani věhlas nekoupíme ani o den navíc. Je-li vašemu potomkovi např. deset let, zbývá vám ještě 2 922 dnů. Došel jsem následujícímu závěru: Chápu, jakým tlakům nás vystavuje moderní podnikání nebo jiná prestižní pracoviště, ale dny života našich dětí se nedají ničím nahradit. A o jejich možném promarnění rozhodujeme my sami. (Rob Parson v knize The Heart of Success, kterou v češtině pod názvem K jádru úspěchu vydalo nakladatelství Návrat domů)

143

zdraví

Návod

ke správnému Všichni jistě chceme být zdraví a krásní. Jak toho dosáhnout, radí mnoho knih a článků v nejrůznějších návodech. Pro někoho platí, druhému nepomůžou. Proto nebude od věci představit si principy zdravého životního stylu jinak. Z pohledu přírodních zákonů, které jsou neměnné desetitisíce let. Autor: Lenka Kaprhálová

194

osobní rozvoj

použití těla N

aše tělo nám slouží k tomu, abychom nejenom žili, ale i si svůj život užívali. Naše tělo je prostředek, který nám umožňuje prožívat zážitky. Takže by nám mělo dovolit dělat všechno, co nás baví a co máme rádi. Lidské tělo je zázračné. Bez přehánění: principy jeho fungování, schopnost bránit se bakteriím a virům, i jeho schopnost „opravovat se,“ jsou prostě dokonalé! A čím mu dopřejeme lepší podmínky k životu, tím funguje lépe.

Podmínky: genetika a adaptace Když se narodíme, nepřicházíme na svět všichni za stejných podmínek. Je to dáno tím, že si od svých předků neseme každý jiné genetické informace. Svým způsobem dědíme i adaptační schopnosti. Znáte nejspíš příklad ve svém okolí, kdy někdo žije bohémským životem – popíjí, kouří, necvičí a stále vypadá báječně? Nebo třeba váš dědeček, který celý život jedl bůček, zelenina pro něj byla krmením pro kozy, každý den si dal slivovičku… a zemřel ve věku nedožitých 99 let? Tak to jsou právě příklady „té adaptace“! Daru, který nám dala příroda do vínku, jenže bohužel ne všem stejně. Kdo ho dostal méně, při zmíněném životním stylu dopadne mnohem hůř, než dotyční.

Tělo jako auto Jak se o své tělo staráme? Víme, co všechno vlastně potřebuje? Tělo má své potřeby na údržbu a výkon, podobně jako naše auto. Palivo těla pro optimální výkon – to je strava skládající se ze tří typů živin: bílkovin,

sacharidů, tuků a samozřejmě i z množství vitaminů, minerálů, enzymů, atd. Doporučený počet otáček motoru – to je optimální zatížení, tedy rutinní pohyb a aktivity mimo něj. Správná údržba – to je naše regenerace a odpočinek, aktivní i pasivní. Jak dneska přistupujeme k tomu, když dostáváme „hlášení“ od svého těla, že něco není v pořádku? Třeba když nás bolí hlava, záda, máme zácpu, průjem, špatně spíme, nebo jsme příliš unavení? Když tělo vysílá signál „Pozor, nejsem úplně v pořádku, něco mi chybí, nebo přebývá?“ Pokud se stane v našem autě, že mu něco zásadního chybí nebo přebývá, rozsvítí se prostě oranžová nebo červená kontrolka. Donutí nás navštívit servis, kde našeho plechového miláčka podrobí diagnostice, závadu objeví a opraví. Děláme to se

slupneme tabletku rennie a jsme v pohodě. Při zácpě polkneme pár kapek gutalaxu a jedeme dál… Otázku, jak bezpečně bychom se cítili v autě plném rozbitých kontrolek, už si nejspíš nepoložíme… A co teprve v těle, které hlásí závady na všech frontách? Co bychom tedy měli udělat, aby se nám tělo nerozbilo úplně? Abychom předešli vážnému onemocnění, které nás vyřadí na dlouhou dobu z aktivního života? Musíme se pídit po příčině hlášení závad! A především stále dopřávat svému tělu optimální podmínky pro bezchybné fungování.

Správné palivo Pro bezchybný chod dodávejme tělu palivo v optimálním složení. Bílkoviny – jako stavební látky pro naše svaly, kůži, vlasy, nehty a také nosiče pro jednotlivé prvky v těle, např. železo.

Člověk je naprogramován na život o délce cca 120 let svým tělem stejně? Často ne. Náš přístup se dá přirovnat k následujícímu řešení: jedu v autě, rozsvítí se mi kontrolka – a abych nebyl(a) z kontrolky rozladěný(á), vezmu kladívko a rozbiju ji. Tak, už nesvítí a já můžu „nerušeně“ pokračovat dál! Zdá se vám to absurdní? Ale takhle podobně to přece děláme s naším zdravím! Když nás bolí hlava, vezmeme pilulku brufenu či jinou a máme pokoj. Když nás pálí žáha či bolí žaludek po každém jídle,

Tuky – pro stavbu a opravu jednotlivých buněk, přenos a tvorbu hormonů, zajištění plynulého fungování našeho mozku (strava bez tuku nás posouvá rychleji do pásma demence, Alzhaimerovy choroby apod.). Sacharidy – pro dodání energie k výkonu. Tuto složku proto musíme dávkovat přesně podle našeho fyzického výkonu. Sedím 10 hodin u PC, 2 hodiny v autě a 3 hodiny u TV? Pak mi postačí palivo velmi chudé na sacharidy. Hýbu se? Denně nachodím 5 km?

195

LIFE ST YLE

Díky

józe našla „Zoufalá manželka“

harmonii

Ležím na zemi, mám zavřené oči, zhluboka dýchám. Nade mnou klečí charizmatická instruktorka jógy, která mi dává vdechovat vonnou esenci. Na tváři cítím teplo jejích rukou a v uších mi zní její lahodný, dobře známý hlas. „Uvolněte se, propojte svoje tělo a mysl…“ Mám pocit, že sním. Zrovna včera ke mně tentýž hlas promlouval z obrazovky a vyprávěl mi můj oblíbený příběh Zoufalých manželek odehrávající se na Wisteria Lane. Mám hodinu jógy v Los Angeles. Autor: Diana Mrazíková

ootevřela jsem jedno oko, abych se vrátila zpět do reality. A nade mnou opravdu stála ona – Brenda Strong alias Mary Alice, nejzoufalejší manželka ze Zoufalých. (Ulehčila si život a zastřelila se hned na začátku, proto se na obrazovce objevila jen v pár epizodách, ale její duch je přítomný všude a celý příběh nám vypráví.) Já vám ji však představím v roli, v jaké ji ještě neznáte. Když totiž opustí brány Hollywoodu nebo Universal Studios, kde se seriál natáčí, skočí do pohodlného cvičebního úboru a stává se profesionální instruktorkou jógy.

Něco na té józe je Jóga je v Los Angeles už několik let velkým trendem. Cvičí ji i spousta celebrit, o čemž jsme informováni díky paparazzi fotkám, které je zachycují s módním doplňkem –

214

osobní rozvoj

srolovanou cvičební podložkou v podpaží. Párkrát jsem ji zkusila i já, ale jakmile jsem zjistila, že jsem neohebné dřevo, naštvaně jsem rezignovala a dala se na sporty, které mi šly. Když jsem se však setkala s Brendou, která je chodící reklamou na její blahodárné účinky po stránce fyzické i psychické, řekla jsem si, že na té józe něco je, a absolvovala jsem s ní pár hodin. Vlastně, sama mi přiznala, že jako přesně ona inspirovala mě a další, tak se stejně i ona před dvaceti tety nadchla pro jógu díky jiné ženě. „Vždycky jsem byla aktivní atletický typ, byla jsem zvyklá běhat, hrávala jsem tenis, pak jsem jednou přišla na konkurz a uviděla tam herečku, na níž bylo cosi jedinečného. Měla nádherné tělo, celá zářila a vyzařovala z ní harmonie. Nedalo mi to a zeptala jsem se jí: Jak to děláte? A ona mi odpověděla: Jóga. To bylo všechno. Spolu s ní jsem pak absolvovala svoji první

Brenda Strong

Jóga navozuje pocit bezpečí