Page 1

O noc kratší týden Survival. Přežití, přežívání. Používám toto slovo a mám s ním v mysli spojen startovní výstřel, mapování a plánování postupu, vynikající svačinky, fyzicky náročný výkon a v neposlední řadě zábavu. Žádné ohrožení na životě, žádné příkoří. Ve smyslu závodění představuje toto slovo kombinaci dlouhodobého výkonu v řádech hodin, spojeného s orientací v přírodě, okořeněného o vložené disciplíny, které si zpravidla žádají vynaložení velkého úsilí. Letošní Krkonošský survival mi pomohl objevit nový rozměr tohoto slova.

Jedu? Nejedu?

Připravoval jsem se poctivě. Trénink a dril mě vždy bavili, dávají mi řád. Poslední víkend před závodem jsme se připravovali na Lipně za neideálního počasí. „Roští a bláto“ je naše heslo, trocha deště nás nezastaví, a tak zachováváme program soustředění. S příchodem pondělí a pracovních náležitostí se však můj oslabený organismus nechal zválcovat bacilem z davu a já začal pociťovat výraznou únavu, přičemž ve středu jsem po ranních běžeckých intervalech definitivně padl do postele se zánětem průdušek a zahájil přírodní léčbu cibulí, česnekem, čaji, ovocem, zeleninou a léčivými zábaly. To vše necelé tři dny před startem tohoto náročného závodu. Ve čtvrtek ráno zjišťuji, že mi není hůře a pokračuji v nastavené léčbě a stravování. Vnitřně se mě stále drží dilema – zavolat včas Honzovi a Petře a zrušit svůj start s tím, že si někoho třeba ještě stačí najít místo mě? Nastoupit do závodu a „zkusit to“? Honza si stříhá metr, jak se těší. Nelehké rozhodování, ale se stejným výsledkem = zklamáním. Pátek ráno to rozhodne. Závody družstev mají pro mě ten správný „šmak“, a to díky spolupráci mezi členy. Při balení potravin vezmete sůšu navíc, náhradní tričko může posloužit druhému, náplast navíc nic neváží. Když nemohou, pomohu, když nemohu, pomohou. Verzi první znám velice dobře, teď jsem ale cítil v kostech, že se podívám i na verzi „pomůžou“. Je pátek ráno, stav stále stejný, tedy není mi hůř. Začínám balit. Brzké páteční odpoledne, dálnice na Turnov, v autě přiskočivše členové z ostatních týmů, nádherná atmosféra. Přijíždíme na Chatu Kara akorát na čas. Shledáváme s Honzou Petru, která stále září úsměvem, registrujeme se a přebalujeme do menší batožiny. Atmosféra v chatě je zajímavá – stále se s někým zdravím, úsměvy všude kolem, zároveň ale pohybu jako v mraveništi, popobíhání, upřené pohledy do právě obdržených map. Možná jsou ostatní v pohodě a vnímám to tak jen já. Týmově se domlouváme spíše na spořejším oblečení, přece jen budeme kmitat. Batoh, hole a jde se na shromaždiště k odjezdu autobusů.


Prolog Cesta z Jestřábí v Krkonoších na Pomezní boudy je na něco přes hodinu jízdy a zhruba na 1000 myšlenek. Tohle jsou ty okamžiky, kdy se mi chce skutečně spát a vůbec nevystupovat. Nastalý ruch mě probouzí z letargie. Konečná stanice, prosíme, vystupte. První vjem – pocit chladu. Je to tak správně, vždy začínám pohyb na pocitově nižším stupni tepelného komfortu. Rychle „na jedničku“ a už zní předstartovní slova z úst ředitele závodu. Dýchám zhluboka a uvolněně. Vzpaží svírajíc cosi jako westernový colt, práskne to, zábava začíná. Úvodní disciplínou, zvanou prolog, je „azimuťák“, k němuž jeden potřebuje ten divný kompas zvaný buzola. Znám ho už z časů táborových, bavilo mě s ním zápolit, dokonce i vysokoškolské časy na naší katedře mi umožnili si s ním hrát. Musíte zkrátka přímo, „priamo“! Od pořadatelů je řečeno, že se budeme pohybovat ve tvaru osmičky. Vše by skvěle rezonovalo, nebýt čtvrt metru sněhu pod nohama a skomírající čelovky, na jejíž opečování jsem zjevně zapomněl a náhradní baterie leží v Malé Úpě v batohu. 14 kontrol na 14ti oplocenkách ukrytých ve spleti větví pod příkrovem noci. Hodně jsem chyboval a utíkal ze směru. Vtipné bylo odpočítání vzdálenosti – řekli jsme si, že 100 našich kroků je 75m, což je známá turistická poučka. Vězte, že tma, svažitý terén, hustý les a sněhu pod kolena, snižuje užívaný vzorec na 55m/100kroků - maximálně. Suma sumárum, mapa prologu měla možná pro někoho tvar osmičky, pro nás hieroglyfu a strávili jsme na ní 1hod a 58min. Batohy na zádech, odpočet pořadatele a vyrážíme na trať. Cítím stále chlad.

Scorelauf

Povinný postup přes prvních 7 kontrol nás vedl podél řeky Malá Úpa s jedním „malým“ odbočením na Horní Lysečiny až pod vrchol Červený vrch, kde začínala časovka. Její start se nacházel na břehu Malé Úpy. Tušili jsme brodění. Humorná byla ale ještě cesta „priamo“ z vrstevnicové pěšiny prudkým svahem k řece. Z lesa se ozýval dívčí hlas, který volal nejprve po návratu na pěšinu a oběhnutí, následně po lepší cestě a ve finále po jakékoliv cestě. Zněla mi jako Mařenka. Jsme u řeky, hlásíme se pořadateli. Jsem promrzlý na kost, mám zimnici a nechce se mi ani mluvit. Představa prostupu řekou mi zvedne náladu, horší už to být nemůže. Omyl. Honza jde první a náramně nás vede tokem z kamenu na kámen. Možná už to ani nezebe. Druhý břeh, jsme v suchu, leč mokří po kolena. Vyšplháme přes svodidla na asfaltku vedoucí zpět na Pomezky a začínáme se doslova drápat na Červený vrch. Samotný začátek kopce se zdá být mým koncem. Člověka, kterým nyní jsem, totiž vůbec neznám. Nemám ani chuť na Red Bull, který zde štědře leží k občerstvení. Ztěžka se odhodlám k postupu vzhůru, bez energie a chuti se hýbat. Co už, jednou tu je, lezeme. Moji souputníci neustále diskutují, já se uchýlil k vyluzování citoslovcí bez potřebné artikulace. „Hm“, tedy souhlas, je „m“, jiné komunikační prostředky nepoužívám. Dochází mi dech. Použiji hole? Bezpředmětné, musel bych je držet za hroty jako cepíny, když svým orlím nosem škrtám o svah. Co je nejhumornější? Stále je mi zima. Najednou hřeben, jsme na vrcholu, já na dně. Doploužím se k desáté kontrole,


zaujímám dřep a lovím pohledem auto pořadatelů. Zima, zima, zima, zima, zpívá Meky. Blbec. „Jdeme!“, hlásí Honza. Neptá se, oznamuje. Neptám se, „m“ a vstávám. Jsou 3 hodiny ráno. Následující chvíle se pro mě staly tím nejnáročnějším, co jsem do dneška v závodech zažil. V žilách mi tuhne krev, nohy střídám jen díky rytmu udávaným Honzou. Potřebuji teplo a rychle. Hýbu se, co mi síly stačí, stoupáme do kopce, stejně mrznu. Dojede sem sanitka? Janovy boudy. Chybně jsme mapovali, musíme klesat z kopce. Nebo horská služba? Hrudník se mi při sestupu svírá zimou. Honza mapuje, Péťa jde za mnou. Hlavně nezastavit. Nacházíme kapličku, razíme kontrolu a čeká nás seběh do Velké Úpy. Rozbíhám se a doufám v termogenezi. Mé myšlenky směřují za záchranou – mají ve městě non-stop bar? Železniční stanici? Zaklepu někomu na dveře? Jak se odsud teď dostanu? Zahlédnu parkující autobus. Stihnu řidiče a poprosím ho o chvíli tepla? Sbíháme k Hotelu Hela, kde se svítí. Beru za kliku, zamčeno. Na dveřích je kontaktní SOS telefonní číslo. Usedám na schody před vstupem. Péťa skládá hlavu mezi kolena a „spí“. Honza poskakuje na schodech a zahřívá se. Rozvazuji zamrzlé tkaničky bot. Vyždímu si alespoň ponožky a vložky. Honza se sklání a rozvazuje mi druhou botu. Je mi z toho až úzko. Co tady v tomhle stavu dělám? Mít sílu, nafackuju si. „Ondřeji, teď jsme na dlouhou dobu naposledy v civilizaci a je potřeba se rozhodnout. Ukončíš to, nebo pokračujeme?“ Naprosto poprvé za celých 3,5h závodu, kdy oba dva jen zdržuji a bráním jim běžet, se mě Honza zeptal, jestli na to mám. Nelitovali mě, nechali mě se ploužit a podporovali mě beze slov. Počkali, když jsem si zrovna vykašlával plíce z těla, natahovali pro mě přestávky. Konečně vím, jaké to je být nemohoucím a zbytečným. Jsem přítěž. Najednou jsem si uvědomil, že mi nemrznou nohy. Mokro a vlhko jsou diametrálně rozdílná slova, když je člověk na dně. „Ne, jdeme.“ Nevím proč, proč jsem nechtěl zůstat blíž teplu a pomoci. Vím ale, že jsem nechtěl zůstat bez družstva. Zvedám se ze schodů a kráčím vstříc další cestě Očistce: kontrola 16 v sedle pod Kolínskou Boudou. Razíme kontrolu. 3,5 kilometru stoupání, 400 metrů převýšení. V kopci jsme předešli dvě družstva. Asi neměli nohy. Je 4:45 ráno. Tma šediví, blíží se svítání. Těšil jsem se do tohoto místa. Cítím, že se ve mně probouzí život. Rozdělávám Miňonky, konečně mám na něco chuť. Pokračujeme přes Václavák na Černou horu, zde se cítím jako doma. Se zhasnutím „čelovek“ se začínáme doslova klouzat půl metrem sněhu v Železném dole podél Srnčího potoka, kde sbíráme další 3 kontroly. Jsem vědomě v závodě, vrací se mi energie. Myslivna v Černém dole je výchozím bodem pro další cestu – vrch Špičák. 1,5 kilometru, 300 metrů převýšení. Cesta vzhůru je mi i přes 9,5 hodiny závodu prvním přívětivým pohybem. Hole vedou mé kroky, které Honza s Péťou následují. Vrchol, razíme, svačíme a pokračujeme.


Zvířecí vrchy Jelení a Tetřeví nás přes své hřbety přenesly až na výstupek nad Kotelským potokem, kde sbíráme čtyřiadvacítku, otáčíme mapu a přes pár serpentin si to šněrujeme na Přední Rennerovky. V kopci předcházíme další skupinky a to i přes to, že Honzovi asi „dochází“. Koukneme na sebe s Ťuldou a smluvíme zastavení. Spočineme k saturaci energií na lavičce u Lahrových Bud. Krásný výhled a panoramata nikoho ani zdaleka neinteresují tak, jako přísun rychlých cukrů. Po krátkém sněmování domlouváme nezbytné zastavení pro dokoupení nějakých potravin. Vhodné se zdají Friesovy Boudy, ležící nedaleko. Zvedáme kotvy a volíme směr na ně. Při přecházení lanovky na nás zírá chlápek na lyžích a ptá se: „Proč nemáte běžky?“. „Protože jsme hňupové!“, odpovím pohotově, čímž je konverzace ukončena. Předpažením určuji směr Penzion Andula, který mezi ostatními chalupami vyčnívá jako designový infarkt. Snad alespoň vaří. Vaří, ale za půl hodiny. Usedneme na zahrádce, zasněmujeme a smluvíme delší pauzu, jenž všichni potřebují pro načerpání zejména morálních sil. Nejen já jsem z nočního skomírání znaven. Cvakne fabka dveří, hurá na čaj. Pan vrchní je se svými objednávacími výzvami na nás v tento moment příliš rychlý. Uchyluji se opět ke citoslovcím a nonverbální komunikaci. Hrnek tepla v podobě černého čaje s citrónem je pro mě najednou tím nejintimnějším snem, který se ve chvíli plní. Žasnu nad tím mokem a s láskou jej míchám. Nevěřil bych, že i teplo může být slastí. Vzpruha zafungovala. Nastává rozhodující okamžik pro další průběh našeho závodu – Špindl vynecháváme. Já na něj nemám fyzicky a psychicky a mí souputníci nejsou až tak proti. Scházíme půl metrem sněhu podél Friesovy strouhy na další kontrolu, kde si jen orazíme a nabíráme zpět další výškové metry přes Klášterku na Pláně. Až v půlce svahu pod Klášterkou, do kterého jsem opět zvolil cestu „priamo“, jsem si uvědomil, že dobývat začátkem dubna jižní svah před jednou odpolední, je na hlavu padlé. Sníh se sypal a kroky bořily. Zase nikdo nenadává, divný. Jsme na vrstevnici a hurá po tyčích pro sedmadvacítku k Boudám na Planině, kde se dostáváme na poslední list naší mapy. Vyčteme z něj, že stačíme sebrat ještě třicítku na skále na Struhadle a jedenatřicítku kousek od Herlíkovických štol, kde zároveň začíná vložená disciplína zvaná Bejkárna. Co jí autoři pravděpodobně myslí? Brod Labe s následovnou časovkou do festovního krpálu směr Rovinka. Po oražení kontroly na Struhadle, k níž se naše sebranka ploužila jak já kdysi s pětkou ze školy domů, zaklekáme na mou žádost k menšímu plánování postupu. Mapa nyní slibuje další Bejkárnu. Vzhledem k umístění startu na břehu řeky Labe, našemu aktuálnímu fyzickému stavu a mému rostoucímu lopuchu na plicích, přicházím s prosbou, zdali by byli ochotni eventuálně vynechat brodění řekou, pokud by měla hladina sahat k úrovni hrudníku. Mám obavu, že bych zdolání řeky rozdýchal až druhý den na JIPce. V sázce je přitom výrazná bodová ztráta. Z úst tělovýchovného lékaře Honzy zní nijak citově zabarvené „ano“, z úst pedagožky Ťuldy nejprve „výtlem“ a následný souhlas. Fortuno, děkuji Ti za tyto dvě jedinečné duše.


Opouštíme dřepy a přes kontrolu jedenatřicet, umístěnou na snad až mystické skále, se skutálíme k počátkům jedné z největších řek Evropy, jež z nás za okamžik smyje stopy únavy. Kývneme v souhlasném gestu směrem k „orgovi“na znamení, že chápeme zadané pokyny. Čas se začíná načítat a Honza tak popadá lano a slézá do řeky v místě zvaném Krahulčí vodopády. Úkol je prostý – zdolat tok a vyškrábat se svahem na nyní zasněženou cyklotrasu K11, kde končí časovka. Měl jsem štěstí v neštěstí – voda je prý maximálně po stehna. Stále podchlazen raději svlékám legíny a cpu je do pětilitrového „loďáčku“. Dle „orga“ by se celý vykoupal jen blbec, tím jsem exkluzivně, proto volím cestu prevence. Natažená pomocná „statika“ je novinkou letoška a činí postup zajímavějším. Jsme s panem kapitánem na druhém břehu, naštěstí tedy oba živí a tahem dopínáme lano ke snazšímu přechodu Ťuldy. Zdá se mi, že by řeku klidně přeplavala. Z čeho je sakra vyrobená?! Parťáci se derou vzhůru, já se klidně odívám, záchvaty kašle zdravím lopuch a libuji si nad suchými kalhotami. „Nedrží to, sype se to, padá to a je to prudký“, říkal „org“ před začátkem disciplíny. Výstup už znám z předloňska, kdy jsme tu na časovce urvali čelní umístění. Letos, dnes již po sté, však umisťuji čelo blíže k zemi, abych se zase pokusil spatřit své plíce. Červené fáborky vytyčují směr postupu. Býka prý rudá dráždí. Já jsem asi kuře, se mnou ani nehne. Hřeben, zřím své souputníky a společně procházíme vyznačeným koridorem. Letos z toho kouká tak temeno tabulky. Slepá mapa nás posílá na Rovinku, kde se za pár desítek minut a řečí vyskytneme. Rychle kupuji Kolonáda a necháváme se tak veselit našimi chuťovými pohárky. Čas se nachýlil, necelá hodinka do konce závodu. Z Rovinky klesáme po žluté do Dolních Vítkovic, zde po rozpadlém mostku přejdeme řeku Jizerku, vyšvihneme se do svahu a západně spatříme kromě zacházejícího slunce i Chatu Karu. Uplynulo přesně dvacet hodin od chvíle, co jsem spatřil cowboyský colt. „Devětatřicet zde.“ Jeden velký výlet je minulostí.

Na lůžku

Je středa. Venku nádherně, přišlo jaro. 4. den jsem v posteli, piju čaj, proplachuji si hlavu a sepisuji toto ohlédnutí. Krevní rozbor vyloučil virové onemocnění, lékař zápal plic, čímž se mohu kurýrovat až na jeden ibalgin zcela bez léků, klidem na lůžku a aplikací babských rad. Stálo mi to vůbec za to? Naprosto. Bylo to unikátní, jedinečné. Ten okamžik, kdy jsem řekl „ne, jdeme“ a pokračoval se svým družstvem, si ponesu celý život. Jedna sekunda, která zcela


změnila vnímání sebe sama. Někdo závodí primárně pro měřitelné veličiny, já pro zážitek, pro týmové naladění, pro nové vjemy. Krkonošský survival 2017 se mi vrývá hluboko do paměti. Děkuji tímto Honzovi a Ťuldě za to, že mě nikde nehodili do škarpy a že mě dokázali beze slov motivovat k dalším kilometrům. Text s pokorou věnuji jim oběma. Ondřej Růžek #sklukamaven

Krkonošský survival 2017 očima Ondřej Růžka